Miroslav Sedláček – Země samozřejmosti

„Průsmykem zapomnění do stepi bloudění. Bažinou rezignace do pouště zoufalství. Z pouště zoufalství do země samozřejmosti. Průsmykem zapomnění do stepi bloudění…“ Bylo to jako růženec, který drmolil stále, aniž by se pozastavil nad tím, co znamená, aniž by věděl, kdo ho to naučil. Byla to jediná mapa, kterou měl, zatímco bezcílně bloudil po neznámém poli, v neznámé zemi. I tahle mapa se mu v mysli proměňovala v nesmyslný sled slabik, protože co když je to vlastně jinak, co když to správně má být ze stepi zapomnění do země zoufalství pouští bloudění?

Zastavil se a rozhlédl se po krajině. Byla to rovina, úrodná, podmáčená země, ve které se narodil. Obzory se ježily hájky listnáčů, pole byla zoraná a setba už vzcházela. Bylo teplo, slunce stálo vysoko a pozvolna klesalo k západu. Na dohled byla braniborská vesnička, domácí, ne cizí. Tahle země nenesla verdunské jizvy. To mu stačilo – to mu bude stačit na zbytek života.

Vydal se dolů k vesničce. Poznával protestantský kostelík – takový stál v každé braniborské vesnici.

Na kraji vsi rozbíjel sedlák motykou hrudky země. Podíval se na příchozího a nehnul ani brvou, a přece se k němu vydal, položil mu ruku na předloktí a optal se:

„Kterej pak ty seš, synku?“

„Jürgen Werner,“ odpověděl mladík. Byl by přísahal, že ještě před chvílí nevěděl, jak se jmenuje, že si vzpomněl jen díky té otázce.

„Odvezu tě do špitálu, Wernere.“

Werner si uvědomil, že nemůže hnout levou paží, že ho nadloktí pálí jako čert. Na plesnivě zeleném plátnu uniformy rostl nafialovělý flek od krve.

Muž ho posadil na svého valacha. Zvíře bylo přestárlé a napůl chromé. Werner slyšel leccos o tom, jak špatné jsou podmínky v zázemí, a na vlastní oči viděl, jak válka kosi koně ještě rychleji než lidi. Byl by šel raději pěšky a zvíře šetřil, ale hospodář nechtěl ani slyšet.

„Měl jsem taky syna,“ řekl a tvář se mu stáhla do železné masky.

Do nemocnice to bylo pár kilometrů. Stála na samém okraji Berlína, byla to čistě omítnutá budova, která voněla novotou, vůbec ne nemocnicí, natožpak polní ošetřovnou. Hospodář pomohl Wernerovi ze sedla.

„Takhle k nám přišel, pane doktor.“

Doktor, nemohlo mu být ani třicet, si mladého vojáka prohlížel se znechucením. „Tohle mi byl čert dlužen. Odkud jste utekl, co? A kde jste vzal tu uniformu?“

Werner nevěděl, co má odpovědět. Pokrčil rameny, než mu paží projela bolest a on sykl. Pokusil se doktorovi podat ruku, ale dlaň se mu třásla tak, že musel pravačku podržet zraněnou levačkou.

„Zákopový šok.“ Doktor obracel oči k nebi, jako by prosil boha všemohoucího o trpělivost. „Nic si nepamatujete, že?“

Werner nevěděl, jestli doktor mluví na něj, a pro jistotu zavrtěl hlavou.

„No Výborně,“ povzdychl si doktor znovu. „Tak pojďte dál, vojíne, podíváme se vám na tu ruku.“

V ordinaci vyhrávalo rádio. Pro Wernera to byla první hudba po letech, která nebyla ani vojenský pochod, ani starý, poněkud oplzlý valčík v belgických bordelech. Všechno tu svítilo novotou a čistotou, oknem dopadalo jarní slunce. Bylo to, jako by vůbec nebyla válka, jako by se vrátil čas.

Svlékli mu uniformu, košili, strhli mu s látkou i strup zasychající krve. Spatřil sám sebe v zrcadle. Byl špinavý od bláta a měl zvláštně vyhaslé oči, jako by v něm už nezbývalo dost života. Byl vyhublý na kost. Vlasy měl vyholené, místo někdejšího řídkého kníru matce navzdory jen včerejší strniště. Vypadal jako ti čerství mrtví, kteří na něj vyčítavě hleděli z trychtýřů po minách. Byli docela jako živí – a přece mrtví.

„Máte štěstí,“ řekl mu doktor, když zkoumal ránu v paži. „Kdybyste to takhle koupil v zákopech, asi by vám ji museli amputovat. Ale v zákopech byly taky docela jiné podmínky, viďte?“

Werner kývl, ale vzpomínat nechtěl. Polní ošetřovna byla hájemstvím mrtvých.

Doktor se mu podíval zpříma do očí. „Jak jste přišel k té ráně, vojíne?“

Zatímco Werner přemýšlel o odpovědi, doktor se sklonil k ráně a kulku vytáhl. Werner ostře nasál vzduch, napjal se a zase se uvolnil. Jen další bolest.

„Věděl jsem, že to zvládnete bez umrtvení,“ holedbal se doktor. „Jste přece voják. Kde jste bojoval naposledy – v Rusku, v Belgii?“

„U Verdunu,“ řekl Werner a doktor se usmál. „No ovšem, tam jsem byl také. Tak vidíte, jsme bratři ve zbrani.“

Werner kývl.

„Pár dnů u nás zůstanete.“

Zatímco mu čistil ránu a obvazoval ji, Werner němě zíral před sebe.

„Tu kulku vám schovám, na památku,“ prohlásil doktor rozšafně, když bylo hotovo. Omyl ji v kovovém lavoru s bílým smaltem, ve vodě, která byla už tak červená, že sama vypadala jako krev. Zvedl kulku kleštěmi k očím a prohlížel si ji zblízka.

„Člověče,“ vydechl. „To je snad přece jenom válečná kulka. Francouzská výroba. Co já se jich natahal!“

Werner mlčel. Proč se doktor diví? Vždyť mu přece řekl, že byl ve Francii.

„Jak se jmenujete?“ vyštěkl doktor.

„Jürgen Werner, 22. rezervní sbor, 71. rezervní infanterní divize,“ vyletělo z něj. Doktor pokýval hlavou a všechno zaznamenal do složky.

Jediné, co si pamatoval, byl pocit ohromné ztráty. Ještě před chvílí jím proudila energie, pulzovala od palce na nohou po kořínky vlasů. Ještě před chvílí mu u nohou ležel Grote s prostřelenou hlavou a Angličan s divokým výrazem na něho mířil revolverem. Oba byli pryč.

Rozhlédl se kolem sebe. Za chvíli bude svítat. Krajina byla mrtvá, plná trychtýřů, jam a bunkrů. Nezdálo se, že by se široko daleko nacházelo cokoliv živého, třeba i jen trs trávy. Kolem bylo jen bahno, pahýly rozstřílených, umučených stromů, kam až oko dohlédlo. Rozbitá země.

Vyrazil nazdařbůh směrem, který mu kdovíproč přišel lepší než ty ostatní. Těžkými vojenskými botami čvachtal v rozblácené půdě. Zdálky jako zvony zněly salvy těžké artilérie.

Prudce se otočil. Jako by za sebou zahlédl ryšavou srst. Odvážila se snad nějaká liška do téhle nehostinné krajiny?

Ne, byl to jen přelud.

Ušel pět kroků, než ho srazil k zemi náraz. Ležela na něm obrovská váha, živá, supící hora masa. Poutník obtiskl svůj obličej do bláta a sykl bolestí.

„Co seš zač?“

„Vojín Jürgen Werner,“ vyhrkl poutník automaticky. „22. rezervní sbor, 71. divize.“

Tíha se mu svalila ze zad. Werner se ohlédl po supícím násilníkovi. Muž nosil baňatou ocelovou přilbu a stejnou uniformu jako on, týž odstín zatuchlé zelené, zelené, která jako všechno tady zplesnivěla.

„Tak to ses pěkně zatoulal, vojíne,“ řekl mu muž bavorským dialektem a namířil na Wernera pušku.

Proč to dělá? Copak nejsme oba Němci?

„Co tu děláš?“ vyštěkl Bavor a Wernerovi přišla na mysl odpověď, o které si myslel, že ji už zapomněl.

Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl obálku. Byla čistě bílá, dokud se jí nedotkly Wernerovy prsty. Pak se zbarvila krví. Werner si ani nevšiml, že se při pádu pořezal.

„Musím mluvit s generálem von Kluckem. V Chantillech, Hotel du Grand Condé. Mám pro něho důležitou depeši.“

Kdyby si tak dokázal vzpomenout, proč je tak důležitá.

Bavor se nevrle zasmál. „Jo, myslel jsem si to,“ a Werner si nebyl jistý, myslí-li to vážně nebo ironicky. „Jak dlouho jsi na frontě?“

„Třetím rokem,“ odpověděl Werner.

Muž se ušklíbl, jako by ho to proti jeho vůli dojalo. „Kolik ti je, kluku?“

„Devatenáct, pane.“

„Vypadáš mladší.“

Pomohl Wernerovi vstát a vedl ho spletí spojovacích zákopů, které se křížem krážem táhly celou touhle rozbitou zemí v několika řadách.

Bavor pevně svíral Wernera za obvázanou paži, dokud nepřišli do části zákopů, kterou Werner poznával důvěrněji.

„Stát,“ zavelel voják před nimi a zvedl proti nim pušku.

„Vedu vám zasranou ztracenou ovečku,“ řekl Bavor. „Měli byste si ho líp hlídat. Nejspíš je náměsíčnej.“

Muži na stráži mohlo být ke čtyřicítce. Panděro se mu nevešlo za opasek, měl prasečí očka a dýchal sípavě a hlasitě, že to Werner slyšel i na několik kroků. Právě teď mžoural na Wernera.

„Jürgen Werner!“ Znělo to, jako by do něho v tu chvíli uhodil blesk.

„Tlustý Jens,“ řekl Werner.

„To mě teda poser,“ řekl Tlustý Jens a sklonil pušku.

Když Tlustý Jens vedl Wernera další spletí zákopů, poté, co mu Bavor podrobně popsal, kde Wernera našel, nechoval se k němu o nic přátelštěji.

„Máš průser, Wernere,“ šeptal mu do ucha. „Kde jsi byl celou tu dobu?“

„V Berlíně. V Praze.“

Tlustý Jens se ušklíbl. „To jistě, holoubku. No, uvidíme, jak se na to bude tvářit Martens.“

Jenže co vlastně Werner udělal? Nedokázal si vzpomenout.

„Musím najít von Klucka,“ šeptal sotva slyšitelně. „Chantilly, Hotel du Grand Condé.“

„Chantilly, říkáš? Tam jsem byl, ve čtrnáctým. To bude sakra štreka se tam dostat. Dobrých dvě stě kiláků na západ, přes celou francouzskou zasranou obrannou linii. Zatímco ses kdovíkde toulal nebo šukal o život v nějakým zavšiveným bordelu, vedli jsme ofenzívu. Grünig a Seidelmann padli. A to byli sakra lepší chlapi než ty.“

Se jmény se mu v mysli vynořily dvě mladé proletářské tváře, nic víc. Už kolik měsíců se cítil prázdný, dutý, odříznutý. Mlčky kývl.

Zákopy, to bylo jen víc a víc bahna, teď když začaly podzimní deště. Sotva však vešli do Martensových ubikací, bylo Wernerovi, jako by vkročil zpátky do tučných předválečných let. Na zemi ležel koberec, další visely na stěnách a na stropě v téhle bublině starého světa zahrabané do země. Petrolejka ozařovala prostý oficírský nábytek, pryčnu, pracovní stůl a židli a podivně nepatřičné, improvizované křeslo. Muž, který v něm seděl, potahoval z cigarety, nohu přes nohu, a četl dopis o mnoha listech rozložených v klíně.

„Martensi,“ zahulákal Tlustý Jens, „podívejte, jaká krysa vylezla z díry.“

Kapitán vzhlédl od dopisu, podrážděně si Tlustého Jense změřil, jako by se mu chystal vyčinit za porušení subordinace, pak mu pohled sklouzl k Wernerovi a změkl.

„Wernere!“ Martens vyskočil z křesla, až se listy rozečteného dopisu rozesílaly po zemi. Pak, jako by se sám lekl svého nadšení, se sehnul a listy sbíral.

„Wernere.“ Tentokrát zněl odměřeně. „Kde jste se u všech čertů potuloval?“

Werner přemýšlel. Události posledních dnů se mu slepily v chumel snových obrazů. Nebyl si jist ničím. Sáhl do kapsy pro dopis, na němž byly krví obtištěny jeho prsty.

„Já nevím, pane,“ řekl. „Nejsem si jistý. Ale tenhle dopis, ten musím doručit do Chantill generálu von Kluckovi. Je to důležité.“

Martens zlostně sevřel rty a vytrhl obálku Wernerovi z rukou. „Odejděte, seržante,“ poručil Tlustému Jensovi. „A příště budete Salutovat!“

Jens se ušklíbl.

„Můžete si o mně myslet, co chcete, seržante,“ pokračoval kapitán, „ale budete se chovat podle předpisů, nebo vás postavím před vojenský soud.“

„Proč se namáhat,“ brblal si Tlustý Jens pro sebe. „Stačí vyrazit s váma do útoku. Smrt nemůže bejt jistější.“

Martense dělil od výbuchu jen vlásek. Nakrčil nos a zaťal pěsti.

„A co tenhle?“ vyhrkl seržant ustrašeně a ukázal na Wernera. „Vždyť to není poprvý. Jeho nepotrestáte, co?“

Martens zaťukal nehty o stůl. „To stačilo, Kottmeiere. A buďte rád. Ještě jednou, a než vás dám zastřelit, budete mít službu na latríny tak dlouho, že z vás sračky potečou i ušima. Odchod!“

Tlustý Jens se tiše dusil vztekem a pak naráz, k Wernerovu úžasu, sklonil hlavu a odešel.

„Jednou ho naučím i pořádně Salutovat,“ řekl si Martens polohlasně.

„Co se stalo, pane?“ Werner se nedokázal nezeptat. Nepa, matoval si, že byly vztahy mezi kapitánem a seržantem byly tak špatné.

Martens se smutně usmál. „Kdybyste mi radši řekl, kde jste celou tu dobu byl.“ Kapitán sáhl do šuplíku psacího stolu a vytáhl nůž na dopisy. „Kdybych vás neznal lépe, už bych psal vaší matce, že jste padl v poli.“

Werner nedokázal myslet na svou matku. Jako by tu část paměti pohltila propast Tartaru. V náhlém impulzu se rozhodl, že Martensovi vypoví vše, co si z uplynulých dnů pamatuje.

„Byl jsem v Berlíně,“ řekl, „a sedlal jsem se tam s…“

„Nechte mě hádat,“ přerušil ho Martens smutně. „Setkal jste se s generálem Ludendorffem.“

Werner na kapitána bez hlesu zíral.

***

Z Wernera válka udělala samotáře. Plouhal se dlouhými chodbami té novotou vonící nemocnice, postával celé hodiny s cigaretou v ústech u okna a shlížel na rušnou silnici a na krajinu, která byla zase zelená a živá. Jindy seděl v pokoji s ostatními veterány, jak si teď vojáci říkali, protože jim chyběly ruce, nohy, protože měli pořád prázdný výraz ve tváři a zírali do dálky na to, co viděli jen oni sami, a poslouchal jejich vzpomínání na blízké, na válku. Werner se neodvažoval vzpomínat ani na jedno. Koneckonců měl jen matku – a tu mu vzaly zákopy. Všecka ta špína, hřmot, vši a nemoci mu vzaly i představu, že někdy matku vůbec mohl mít.

Dali mu cigarety a on kouřil jednu za druhou. Cítil, že se potřebuje uklidnit, ale ani tucet cigaret nepřinášel potřebný stín klidu.

V noci se mu zdálo, že mu nad hlavou vybuchují granáty.

Když před nemocnicí zastavila limuzína, stál Werner u okna a všemu přihlížel. Vystoupili z ní dva muži v civilních oblecích – úředníci, napadlo ho zprvu, ale záhy pochopil, že se mýlí. Ten první rázoval jako voják, ten druhý se opilecky kymácel.

Sestra zahnala Wernera na pokoj. K jeho úžasu přišli ti muži za ním. Přivedl je lékař, který Wernerovi vytáhl kulku.

„A tady ho máme, pacienta,“ švitořil doktor podlézavě. „Jakpak se vám daří, vojíne? Co ruka?“

Werner kývl hlavou a zamumlal poděkování. Byl celý nesvůj, že na sobě cítí upřený pohled obou pánů. Pozorovali ho jako nějaký exponát.

„Vy jste Jürgen Werner,“ zeptal se ho – nebo mu oznámil – vojácký starší muž s monoklem, vypouklým břichem a nemoderním, huňatým knírkem: Vyzařovala z něho autorita.

„To je pan Ludendorff,“ řekl doktor snaživě a významně na Wernera mrkl. „Generál Ludendorff.“

Werner jen krčil rameny. Zajímal se o generály právě tak málo, jako se oni zajímali o něho.

Generál se stroze a s kamennou tváří zeptal: „U kterého velitele jste naposledy sloužil, vojíne?“

„Kapitán Martens, pane,“ odpověděl Werner a generál vytáhl z aktovky spis, chvíli ho studoval a pak spokojeně kývl.

„Hnědé oči, černé vlasy. Výška 170 centimetrů. Gratuluji, vojíne Wernere, vítám vás mezi živými.“ Napřáhl k Wernerovi ruku a ten jí potřásl, aniž by věděl, k čemu je mu vlastně gratulováno.

Generál se s němou otázkou otočil k druhému muži. Malý pohublý mužík, který Wernerovi zprvu přišel opilý, nebyl ve skutečnosti stravován alkoholem, ale nějakým jiným hladem, kterému Werner nerozuměl. Celou dobu nespouštěl z Wernera oči, a když se k němu generál obrátil pro souhlas, třel si bradku, zatímco škubavě mrkal očima.

„Nevím. Možná,“ řekl.

Ludendorff se ušklíbl. „No dobrá. Vojíne, musíme si promluvit. V soukromí.“

Ostatní pacienti třeštili na generála oči. Když generál zrakem přelétl místnost, v jeho očích nebylo soucitu, zato spousta podezřívavosti.

„Samozřejmě,“ štěbetal lékař. „Můžete použít moji pracovnu.“

***

Martens rozřezal obálku nadepsanou krasopisně generál von Kluck, Chantilly, Hotel du Grand Condé, 3. září 1914, vytáhl list a se zvráceným pobavením se do něho začetl.

„Jak jste věděl, že jsem se setkal právě s Ludendorffem?“ naléhal Werner.

„To mě máte za vola, Wernere?“

Martens rozložil dopis a četl nahlas: „Milý Alexandře. Posel, který ti přináší tuto zprávu, jakož i tento vzkaz sám přicházejí z budoucnosti. Nezahazuj jej ani jej neznevažuj, sic se naplní hořká sudba německého národa, již jen ty můžeš v rozhodné chvíli odvrátiti.“

Martens otevřel přihrádku a zašátral pro další dva listy, další dva dopisy. Přistrčil je Wernerovi. Psala je stejná ruka a oba začínaly slovy Milý Alexandře.

„Proč mi to děláte, Wernere?“ Martens probodával Wernera očima. „Proč si píšete tyhle dopisy?“

Werner třeštil oči na zcela identické dopisy, které mohly být kopií toho, který právě Martens otevřel. Zoufale se snažil přijít na to, co to znamená.

„Já jsem to ne-nepsal,“ koktal. „To Ludendorff.“

Martens mu položil ruku na rameno a skoro vzápětí zase připažil. „Proč si vymýšlíte? Proč mi lžete? Potřebujete dovolenou? Napíšu vám ji. Ale takový nesmysl – čeho tím chcete dosáhnout?“

„Já nechci dovolenou.“ Jel na dovolenou před rokem. Až v Berlíně pochopil, že nemá kam se vrátit. Ve vlaku a ve městě potkával lidi, kterým nedokázal porozumět. Kam se ženou? Co vlastně chtějí? Proč nejsou spokojení, že kolem nich nevybuchují miny, že se neužírají nudou mezi ofenzivami? A už vůbec se nechtěl setkat s matkou, od které utekl. Podívat se jí do tváře, snést němou výčitku. Ani si nepamatoval, jak proflákal a propil těch pár dní. Návrat na frontu byl vlastně úleva.

Z Martensova hlasu odkapával sarkasmus. „Pro vaši informaci, Wernere, bitva na Mamě byla před dvěma roky. Dva zpropadené roky už tu žijeme ve špíně. Vysvětlete mi laskavě, k čemu je dobrý návod, jak vyhrát dávno minulou bitvu.“

Werner mlčel. Ovšem! Že mu to nedošlo dřív. Je u Verdunu. Přišel s křížkem po funuse.

„A proč proboha, když už třikrát za sebou po svém zmizení přinesete takový nestydatý dopis, tam vždycky píšete, abych vás dal uvěznit, nebo rovnou zabít?“

Werner se málem zalkl vlastními slinami. Listoval dopisem a hledal pasáž, o které Martens mluvil. Byla tam, v post skriptu. Alexandře, zvaž posla uvěznit nebo raději odstranit. Mohl by ohrozit německé vítězství. Generálův podpis byl plný rozmáchlých kliček.

„Tolik chcete zemřít?“ Martensův hlas přešel v šepot.

„Nechci!“

Martens se mu díval do očí a Werner ten pohled nesnesl. Otočil se ke kapitánovi zády.

„Wernere?“ Kapitán ho bezmála prosil. Kdy se tohle změnilo – kdy přestal mít Werner hrůzu z nadřízených i úctu k nim? Kdysi se jich bál. Kdysi, když ještě byl člověkem. Teď už je jenom prázdnou skořápkou: zprvu zbaven schopnosti myslet, teď už i poslouchat.

„Pane kapitáne, dovolte mi vrátit se k jednotce.“ Vlastní hlas mu zněl dutě.

Za sebou slyšel Martensovo supění. „Promluvím s lékařem. Pošleme vás do sanatoria, aspoň na pár týdnů.“

Byl by za kapitánovu nabídku vděčný – před rokem, před několika měsíci. Byl by vděčný za jakoukoliv cestu z pekla. Strávil by rád zbytek války či života v blázinci.

Ale teď už ne. Teď pochopil, tváří v tvář třem stejným dopisům. Vzpomněl si, co říkala s tichým povzdechem jeho matka: Koho mají pověsit, ten se neutopí.

Wernera polilo horko z náhlé jistoty, že téhle válce nikdy neunikne. Že tu nakonec padne, kdyby to měl být poslední den válčení. Válka, smrt v plesnivě zelené, ho nikdy nepustí ze svých pařátů.

„Wernere?“ Kapitán Martens mu mával rukou před očima a tvářil se znepokojeně.

„Já se musím dostat pryč,“ drmolil si Werner.

Země se otřásla pod francouzskou palbou. Skoba, která držela cíp koberce ve stropě, se uvolnila a do pokojíčku, přesazeného z lepších časů, dopadla hlína.

„Pusťte mě odsud,“ opakoval Werner jako v transu. „Pusťte mě odsud.“

Martens mu jednu vlepil a Wernerovi se zatmělo před očima. Frustrace a vztek v něm hrozily vybuchnout – vždyť najednou měl na koho se zlobit, na kapitána, kvůli kterému má rozseknutý ret. Werner ochutnal krev.

Skočil na Martense jako zvíře. Jen maličko se přikrčil a pak se odrazil, vymrštil a přistál na mnohem větším, silnějším kapitánovi. Překvapil ho a povalil ho na koberec. Tloukl ho bezhlavě a s každou zasazenou ranou se Wernerova mysl vyprazdňovala, až nezbyla než prázdnota.

Celý boj byl tak krátký, že to vlastně byla ostuda. Stačilo pár okamžiků, než vyprchal moment překvapení a Martensova větší síla, váha i dovednost rychle získaly navrch. Werner zjistil, že leží na břiše a Martens mu drží ruce za zády pevně jako ve svěráku. Cítil kapitánův zrychlený dech na jemné pokožce krku, jeho kolínskou i pot.

„Co si myslíte, že děláte, Wernere?“

Wernerovi stékala slza po tváři, stačil okamžik a vpila se do koberce. Werner na nic nemyslel a nic necítil.

Martens ho pustil, i když se nedočkal odpovědi. Úleva se rozlila po Wernerových ztuhlých svalech, ale zůstal ležet, nechtěl, nedokázal vstát.

„Vraťte se k jednotce, Wernere.“ Martensův hlas zněl provinile.

Wernerovi se točil svět před očima, detailní vzor na koberci se rozmazával v mystických, kabalistických obrazcích.

Ztěžka vstal. Martensovy oči na něm ležely, stahovaly ho dolů. Werner nespustil oči z koberce a zasalutoval.

Když Martens promluvil, Werner slyšel v jeho hlase stín smutného úsměvu. „Pokuste se teď pár týdnů nezmizet čertví kam.“

Werner tupě civěl před sebe a pak vyšel ven, do zákopů.

***

Ludendorff se rozvalil do lékařova polstrovaného křesla, až přetékalo, hubený mužík se postavil před okno, rukama hladil litinový radiátor. Tentokrát tu žádné rádio nehrálo. Werner dosedl na tvrdou, železnou židli pro pacienta.

Oba ho zpytovali pohledem. Werner jim čelil tváří bez výrazu.

„Víte, jaký se píše rok, Wernere?“ zeptal se Ludendorff a Werner se chtěl zasmát samozřejmosti té otázky. –

„1916, pane,“ vystřelil.

Ludendorffovi cukly koutky. „Skoro, vojíne. 1920. Válka skončila předloni.“

Werner se prudce narovnal. Válka že skončila? Mluvili o tom v zákopech, mluvili o tom ještě nedávno – co bude, až válka skončí? Jenomže to byly přeludy. Válka nikdy neskončí, válka nemá konec. Bude trvat navěky, dlouho poté, co Wernerovo tělo skončí někde v jámě v zemi nikoho.

Už dlouho si nedovolil snít o tom, co bude, až válka skončí.

Ludendorff mu pochybnost vyčetl z obličeje. Sáhl po novinách, které se válely na lékařově stole, a podal je Wernerovi.

Datum vydání bylo pondělí 19. dubna 1920. Werner zamžikal.

„Promiňte, pane generále,“ řekl nakonec. „Patrně jsem prospal čtyři roky.“

Ludendorff se po svém usmál, tak nějak polovičatě, jen lehké zachvění rtů, ale jestřábí oči nespouštěl z kořisti.

„Otázka stojí takto, vojíne,“ řekl Ludendorff. „Jste dezertér, nebo vlastenec?“

Dezerce. Ve čtrnáctém roce, když táhli do války, si mladí v jednotce slíbili, že se nikdy nedopustí zrady, že kdyby se přece mezi nimi zrádce našel, sami tu poskvrnu národní cti odstraní z povrchu zemského.

Od Marny se na věc díval jinak. Viděl před sebou Uweho Löwa, toho Sasa se směšným dialektem, jak v zoufalství, ruce nad hlavou, vyběhl ze zákopů a křičel: „Vzdávám se! Vzdávám se!“, než ho trefila kulka do čela.

Ležel tam pak více než týden. Vyčítavýma očima v zakloněné hlavě se zabodával do Wernera, který stál na stráži. Werner už dokázal pochopit dezerci.

„Nejsem dezertér.“ Werner si roztřesenýma rukama sáhl do kapsy pro pouzdro na cigarety, ale vypadlo mu z prstů.

„Vidíte,“ řekl Ludendorff a v očích se mu lišácky blýskalo. „A přece se to píše ve vašich papírech. Jürgen Werner, naposledy spatřen 30. září u Fleury, zahodil zbraň a vyběhl do země nikoho. Pohřešován. Prohlášen za mrtvého. Pozůstalí uvědoměni.“

Werner sebou trhl. Pozůstalí…

„Upřímnou soustrast, Wernere,“ řekl generál. „Vaše matka je mrtvá. Španělská chřipka. To vám asi nic neříká, že? Prohnala se Evropou jako kulometná palba. Miliony mrtvých.“

Wernerovi se zatmělo před očima. Najednou dokázal myslet jen na ten dopis, který jí napsal, když se potají vytratil z domu, aby se dobrovolně přihlásil k armádě. Ne ten dopis, kde všechno vysvětloval, že už není dítě, že si chce dobýt slávy a cti na Martově poli, že bude zpátky do Vánoc – a jako hrdina. Ten druhý dopis, nadepsaný OTEVŘÍT PO MÉ SMRTI. Jaké bezduché fráze tam nasázel, o slávě, lásce k vlasti. Byl rád, že je matka mrtvá. Že nemusel vidět její oči, když jí oznámili, že zemřel.

Chtěl promluvit, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Přitom se cítil tak klidný. Co na tom? Matka zemřela, všichni zemřeli nebo zemřou. Tělo ho však neposlouchalo.

„Wernere, podívejte se na mě.“ Generálův hlas rozťal ticho.

Werner zvedl hlavu.

„Zmizel jste svévolně od jednotky. Čeká vás vojenský soud za dezerci.“

Werner kývl. Byla to skoro úleva.

„Ale pokud máte vlastenecké srdce, může vám vlast odpustit. Kde jste přišel k té ráně v levé paži?“

„U Verdunu,“ odpověděl Werner dutě.

„Verdun byl před čtyřmi roky,“ připomněl mu generál.

„Střelili mě před týdnem,“ pokračoval Werner. „Francouzi. Vyběhl jsem za předprseň zákopu…“

Generál se otočil a trochu bezradně pohlédl na muže u okna. „Co si o tom myslíte, Grote?“

Mužík si nervózně olízl rty. „Může to být náš muž, pane.“

„Může být nebo je?“ Generál nervózně zaťukal do stolu. Grote sáhl do kapsy pro balíček karet. Položil jej na stůl před Wernera a sejmul. Otočil vrchní kartu a ukázal ji. Tyhle karty Werner neznal, tyhle v zákopech nemastili. Karta zobrazovala muže s hůlkou za prostřeným stolem, hlavou dolů a s nápisem LE MAGICIEN.

„Teď vy, pane Wernere,“ řekl Grote docela měkce.

Bylo to směšné. Werner si byl vědom hladu v očích obou mužů. Sejmul. Na jeho kartě byl muž v kašparském oblečku, jak jde s nosem nahoru vesele vstříc pádu z útesu. Pod obrázkem stálo LE FOU, což Grote přečetl jako:

„Blázen.“

Generál Ludendorff přesunul svůj propalující pohled na mužíka. „Co to má znamenat, Grote? Marníme tu čas? Za co vás platím, člověče?“

Grote se snažil vyčíst odpověď z Wernerovy tváře. „Pochybnosti zůstávají, pane. Ale něco mi říká, že to je náš člověk.“ Ludendorff obrátil oči v sloup. „Výborně,“ ucedil ironicky. „Tak se sbalte, Wernere. Pojedete s námi.“

***

Nohy ho samy nesly bludištěm spojovacích zákopů, vojenské boty klouzaly po rozbahněné zemi. Míjel kamarády, kteří šli do první linie, nesli si kávu v mosazném ešusu a vodu v čutorách. Jako by ho ani neviděli, nepozdravili, když ho míjeli s puškami přes rameno, bodáky v pohotovosti.

Na křižovatce zákopů, na odbočce k latrínám, bylo pozdvižení. Nešťastník, kterého zasáhla zatoulaná francouzská střela, ležel v blátě, bez spodní čelisti vypadal komicky i hrůzně. Plachýma očima těkal sem a tam a z hrdla mu vycházely chrčivé zvuky. Sanitář, který se ke zraněnému skláněl, smutně vrtěl hlavou. Werner se přinutil odvrátit pohled a jít dál.

Kdyby měl kapitánovi vysvětlit, kde je ukvartýrovaná jeho jednotka, nevěděl by. Jeho nohy si však cestu pamatovaly výborně. Bylo to hluboko v týlu, několik kilometrů od první linie, bouda, která kdysi mohla sloužit pro dobytek, postavená ze dřeva a s udusanou hlínou místo podlahy. Jediná žárovka visela ze stropu na utrženém kabelu.

Když Werner otevřel plechové dveře, zavanul k němu zápach příliš mnoha mužů v příliš malé místnosti. V místnosti mohlo být dvacet kamarádů a Werner řadu z nich neznal ani podle vidění. Od počátku války viděl umírat kamarádů snad tisíc. Noví vždycky doplnili padlé.

Upíraly se na něj desítky vážných očí. Shrbení, schoulení vojáci zabalení do dek a posedávající na kavalcích ani nemukli.

„Nechci žádný zbytečný hrdinství, chlapi,“ říkal Tlustý Jens, zády k Wernerovi. „Příští ofenzíva bude rychlá, blesková akce. Nikdo se nezraní, nikdo se nedostane pod palbu.“

Z rohu místnosti se seržantovi odvážil oponovat známý hlas. „Jo? To vykládejte Grünigovi. A Seidelmannovi,“ řekl Erich Möller.

Möller vstal a díval se za seržantova záda, na Wernera. Přesto k němu nevykročil, jako by se bál, že vidí ducha. „Jurgene?“

„Jak vidíte,“ řekl seržant kysele, „vojín Werner se za náma zase uráčil přijít podívat. A pokud se hrubě nemejlím, zasranej Martens ti odpustil dezerci. Zase.“

Werner zrudl. „Ale já jsem nedezertoval.“

Tlustý Jens praštil do stolu, otočil se a překvapivě rychle na člověka jeho rozměrů doběhl k Wernerovi, zastavil se u něho tak blízko, že Wernera šťouchal svým břichem, a supěl. Werner si v návalu paniky zakryl hlavu rukama, ale Tlustý Jens ho neuhodil.

„Tak co, vylízal jsi kapitánovi boty, nebo rovnou prdel?“ vrčel mu seržant do ucha.

Werner mlčel.

„Kde ses zase schovával, hajzle?“ Tlustý Jens popadl Wernera za ucho jako školáka. Werner se hrozil, co přijde.

Tlustý Jens však Wernera pustil. Z očí šlehaly seržantovi blesky. „Kliď se mi z očí.“ A pak, jako by uposlechl vlastního příkazu, vystřelil Tlustý Jens z boudy a třískl dveřmi, až to plechově zadunělo.

V boudě padlo na pár okamžiků ticho. Všechny oči se opíraly do Wernera, než jeden z hráčů skatu řekl spoluhráčům: „V barvě, nebo grand?“

Werner se vydal k Mollerovi se sklopenou hlavou. Odpustí mu Möller, že zmizel z válečného pekla? Nebo mu to bude mít stejně za zlé jako seržant? Posadil se vedle svého nejbližšího kamaráda, zrzka jen o málo staršího, než byl sám, a objal si kolena.

„Byl jsi tam, Jürgene?“ špitl Möller a Werner na sobě cítil jeho pohled. Odvážil se vzhlédnout, podívat se mu do očí. Möller, špinavý, pihovatý, drobný kluk, se nijak nezměnil.

„Kde?“ vyhrkl Werner.

„Vždycky, když zmizíš,“ řekl Möller, „vyprávíš, že jsi byl v Berlíně. V budoucnosti, kde už je po válce.“

Werner vytřeštil oči. „Kolikrát se to už stalo?“

„To víš sám líp než já. Dvakrát? Třikrát? Povídej, jaký je to v Berlíně? Nosí holky krátký sukně? Co kabarety? Určitě se všichni topí v jídle. Svítí se ve dne v noci a v nóbl hotelích servírujou kačenky na stříbrným podnose.“

Jako by ta vůně upečených kachen zavanula i do ztuchlého ovzduší boudy. Möllerovi svítily oči. Ze všech lidí na frontě si Möller v sobě nesl nejvíce ze starého, nevinného světa. Werner hledal po kapsách cigarety a místo nich nahmatal kartu, kterou mu před časem dal Grote. Kartu s bláznem na cestě do propasti.

***

„Blázen je karta poutníků, dětí… a bláznů,“ vysvětloval mu Grote v limuzíně, sotva se auto rozjelo. „Je to karta všech, kteří hledají cestu. Může se stát, že se zapomenou a zřítí se z útesu, ale když vytrvají, cesta se jim otevře.“

„Co znamená mág?“ vyhrkl Werner, co ho právě napadlo. Myslel na Groteho kartu, na muže s hůlkou, s očima upřenýma přímo před sebe, zabodávajícíma se do pozorovatele. Z té karty vyzařovala síla.

„Mistr elementů,“ řekl Grote. Pot se mu perlil na čele, i když nebylo horko. „Vládce ducha. Proměňovatel. To, čím se může blázen stát, když najde cestu.“

Werner nechápal. „Ale proč se ukázal právě vám?“

„Protože jsem mág,“ odpověděl Grote. „Jeden z posledních v Německu.“

„Bývalý mág, Grote,“ ucedil Ludendorff. „Mág, který vyměnil cestu poznání zajisté účinné drogy. Ponejvíce morfium, nepletu-li se.“

Grote sebou podrážděně trhl. „Experimentuji s látkami na svém těle. Snažím se najít chemickou cestu k transcendentnu.“

„Hlavně se nepředávkujte.“

Wernera Groteho přiznání nijak nepřekvapilo. Věděl, že Grote je mág.

„Ta cesta,“ špitl Grote Wernerovi. „Je k ní jediná mapa. Mapa velkých mistrů. Průsmykem zapomnění do stepi bloudění. Bažinou rezignace a pouští Zoufalství…“

„Do země samozřejmosti,“ doplnil Werner bezmyšlenkovitě. Nechápavě na sebe hleděli.

„Kdo vás učil?“ zeptal se Grote. V očích měl blesky, jako by Wernera podezříval, že nevědomost jen předstírá.

Werner se přinutil k úsměvu. „Nikdo mě neučil. Recitoval jsem si to před pár dny jako rozpočítávadlo. Nevím, odkud to znám.“

Grote si Wernera podezřívavě měřil a generál se potutelně usmíval.

„Výborně,“ řekl Ludendorff, „rozptýlil jste naše obavy o vaši kvalifikaci. Je libo cigaretu?“

Werner si nabídl z pouzdra a generál mu připálil pozlaceným zapalovačem.

„Nehněvejte se na sebe, že si toho mnoho nepamatujete. Je to veskrze dobré znamení. Grote mi objasnil, že použití magie zpravidla doprovází amnézie. Jako by se nadpřirozená událost odmítala zapsat do přirozené biologické struktury mozku… Fascinující.“

Werner vyhrkl: „Ale já o magii nic nevím. Vy –, vy si myslíte, že jsem se přemístil v čase a prostoru? Z Verdunu v roce 1916 do Berlína roku 1920?“

„Ale co když lže?“ namítl Grote. „Co když nás tahá za nos? Co když je to docela přirozená amnézie? Nebo nervové zhroucení?“

Ludendorff seděl bez pohnutí. „Ne, Grote. Jsem přesvědčen, že vojín Werner je skutečný magický talent. Jako pravý muž dozrál a zocelil se ve válce.“

Werner zoufale potáhl z cigarety.

Ludendorffův vůz přijel až k pomníku sjednocení, vítěznému sloupu a pokračoval po Charlottenburger Chaussée.

„Víte, co připomíná sloup vítězství?“ zeptal se generál.

„Prusko-francouzskou válku,“ řekl Werner automaticky.

„Je to pro vás jen poučka z učebnice, že? Jistě, vy si to nepamatujete, ale já jsem vyrůstal v atmosféře té doby. Po vítězství u Sedanu.“ Generál měl zasněné oči. „Přes sto let, od nešťastné Jeny, neznala tahle země nic než vítězství, úspěch, vzestup, triumf. A podívejte se na ni teď. Na tuhle zemi vítězů.“

Generál stáhl okénko a Werner si hladově prohlížel město, které tak dlouho neviděl. Bylo jiné. Ušmudlané. Fasády měšťanských domů byly zašlé a špinavé, dole počmárané vzkazy a symboly – svastikami a rudými hvězdami. Na ulici si bez dozoru hrálo podvyživené dítě, ruce jako tyčky trčely z potrhané košilky.

„Inflace, demilitarizace, reparace, vám to nic neříká, že?“ Generál mluvil téměř obdivně. „Vy jediný ze všech Němců nic nevíte o pohaně, kterou jsme dopustili. Mírové smlouvy nás připravily o sto padesát let územních zisků. Císař Vilém byl sesazen, prohlášen málem za antikrista a válečného štváče – on, nejmírnější ze všech lidí! Německo je teď republikou.“ Vyslovil to slovo, jako by to byla nejtěžší urážka. „Němci, Wernere, jsou ožebračení, zbití, vskutku poražení. Nemají vůbec nic. Ale nejvíce jim schází velikost, kterou jim vzali spojenci, ale ponejvíce Angličané, ti pleticháři.“

Ludendorff se předklonil a pokračoval důvěrným, naléhavým tónem. „Pokusil jsem se to změnit, Wernere. Já nejsem k národu lhostejný, já jím žiji. Spolu s Kappem a Liittwitzem jsme se pokusili vyrvat vládu z rukou těchhle zhůvěřilých sociálních demokratů, té pakáže…“

„Jenže se to nepovedlo,“ uchechtl se Grote. Werner už málem zapomněl, že s nimi mužík sedí v autě. Teď vytáhl ze záňadří lékařskou lahvičku a zálibně si ji prohlížel.

„Nepovedlo se,“ souhlasil Ludendorff chladně. „Já, hrdina od Tannenbergu, jsem v tomto státě persona non grata.“ Odmlčel se. „Skliďte to, Grote, víte, že se na ty vaše jehly nemůžu dívat.“

Grote poslechl, ale v očích mu probleskla lítost. „Německý národ je prokletý,“ řekl. „Je to jako skvrna na duši každého, kdo mluví německy. Může za to Bismarckova kletba. Ať se stane cokoliv, nic neodvrátí zkázu od německého lidu, leda až se bude koupat ve vlastní krvi.“

Werner se otřásl. Vzpomněl si na zemi nasáklou krví, na hromady mrtvých. Pokud Bismarck, zahořklý, když ho odstavili od moci, opravdu proklel německý lid, muselo i jej verdunské krveprolití uspokojit na tisíc let.

„A právě tohle my dva změníme, Wernere,“ řekl Ludendorff a sevřel vojínovy viditelně se třesoucí ruce.

***

Werner se musel zeptat. „Budeme zase hrát fotbal?“ Teď, když se do něj znovu zakousla válečná nuda, myslel na jarní nedělní fotbalové zápasy. Ve Wernerovi se tehdy na pár hodin probudil chlapec.

Möller si vyčesával z hlavy vši. Jeho zrzavá hříva smrděla petrolejem, ale i to snesl raději, než aby si ji dal oholit.

„Fotbal? Bez Grüniga a Seidelmanna?“

Werner se nemohl nezeptat. „Co se jim stalo?“

„Byl to Martensův nápad. To kvůli němu je zabili. Vymyslel si, že půjdou na zteč s plamenometem. Ale sotva vylezli, pokropili je Francmani z kulometu. Nádrž na Griinigových zádech chytla plamenem a najednou byl chudák kluk v jednom ohni. Jak byl šílený bolestí, zasáhl Seidelmanna, který mu chtěl pomoci, a pak už bylo pozdě. Už jenom čekali, až je někdo dorazí – z našich nebo od nepřátel.“

Möller se otřásl. „Seidelmann byl ještě naživu, když jsme v noci šli na výzvědy. Zastřelil ho Martens osobně.“

Werner civěl před sebe a snažil se nevidět, co mu Möller popisoval. Hráči skatu seděli v němém soustředění. Vojín na protějším kavalci, ještě mladší než Werner, civěl usilovně na fotografii. V rohu boudy se mihla krysa a její stín, desetkrát zvětšený, proběhl po zdi. Na pozadí, skoro neslyšně, protože všudypřítomně, zuřila těžká artilérie.

Do Wernerovy mysli se plíživě vkrádala ta stará známá otupělost, prázdnota v těle i duši, která ho měnila v živoucí mrtvolu.

Möller jím zacloumal. Ruku měl kolem Wernerových ramen, Werner netušil, jak se tam octla.

„Posloucháš mě, Jürgene?“

Werner automaticky přikývl.

„Pojď nabrat vodu.“

Popadli čutory a vyšli z boudy. Nebe bylo zatažené, bylo chladno. Až k obzoru se táhlo ladem ležící pole zarůstající bodláky. I na půlkilometrovou vzdálenost ucítil Werner latrínu. Došli na okraj lesa, toho, co zbylo z lesa, když jím prošla fronta. Vymočili se na pahýly stromů a u pramene nabrali čerstvou vodu.

„Máš cigarety?“

Seděli na kameni a upíjeli a Wernerovi přišlo, že jsou na chlapeckém výletě za město. Möller hleděl do dálky, na sever, daleko od rozbité verdunské krajiny.

Werner zapátral po kapsách a našel balíček, který mu koupil Ludendorff na Anhaltském nádraží. Möller si vzal dvě, jednu do úst, druhou do kapsy.

„Viděl jsem Grüniga, když se to stalo. Byl jen pár kroků ode mě.“

Werner si také vzal cigaretu, ale prsty se mu tak chvěly, že ji upustil a pak ji hledal v trávě.

„Byl to ten moment,“ řekl Möller, „okamžik prozření. Do prdele, já měl na zádech ten zasranej plamenomet taky. Moh jsem to bejt já.“

Werner mlčel.

„Kdybys viděl Grüniga, ty jeho oči. Byl stejně starej jako my. Nebyl to jeho nápad. Prostě mu dali na záda kanystr s petrolejem a poslali ho na nejhorší smrt, jakou jsem tu za ty roky viděl.“

Möller potáhl z cigarety a Werner si přál, aby věděl, co říct.

„A pak to ve mně prasklo.“ Möller udělal zvuk, jako když praskne struna. „Jako se to stalo tobě, Jürgene, na jaře u Fort Douaumont.“

Potlačované vzpomínky se nechtěné draly o slovo a Werner ztrácel nad sebou kontrolu. Zavřel oči a představil si zelené pole, pole časně zjara.

„Já si už nevzpomínám,“ řekl dutě.

„Byl jsi jiný, víš?“ řekl Möller. „Od toho dne, co to v tobě prasklo, se ptám, jestli v tobě zůstalo něco z toho starého Jürgena…“

Werner otevřel oči. Proč to Erich říká? Proč ho chce mermomocí dopálit? Nevěřícně zíral na své ruce. Třásly se, jako by patřily stoletému starci.

„Tys tenkrát nestřílel,“ řekl Möllerovi vyčítavě.

Möller se mu díval zblízka do očí. „Přidržoval jsem ti kulomet, prokrista. Podával ti pásy nábojnic.“

„Bylo jich tolik, tolik mrtvých,“ blekotal Werner. Byl znovu tam, toho osudného rána. Dva dny zuřila francouzská dělostřelecká příprava, oheň pršel z nebe, země se třásla. Dým byl tak hustý, že nebylo vidět na krok. Werner se neodvážil sundat si plynovou masku ani v noci, zvykl si na ten zatuchlý puch, na soustavný pocit, že se dusí. Všichni ve střeleckých zákopech, kromě těch pár nešťastníků na stráži, zalezli do myších děr a modlili se k zemi, aby je ochránila a skryla.

Po dvou dnech ta hrůza skončila. Werner se odvážil vyhlédnout do ranní mlhy. Měl službu, stál u kulometu, Möller vedle něho, vtipkovali.

Když se z mlhy vynořily postavy, Werner se šeredně lekl. Přišlo mu, že to jsou oživlí mrtví, kteří se vracejí zúčtovat s živými. Nenapadlo ho, že si francouzské vedení myslí, že takovou kanonádu nemohlo nic na německé straně přežít. Všechny předešlé útoky byly kradmé, útočníci se plížili. Tito se však nesli jako na korzu u Seiny. Tisíce chodících mrtvol.

Pálil. Nemířil. Nemyslel. Prostě držel prst na spoušti, zuby zaťaté, neslyšel Möllera, neslyšel ani kulomet. Bojoval o holý život.

Útočníci padali jako sražené kuželky. Werner si připadal jako ztělesněná smrt, jako bůh, který žárem své zlosti vyhlazuje zástupy. Během několika okamžiků zkosil stovku mužů.

Pálil a pálil a byl by nepřestal snad nikdy, kdyby mu Erich nezastavil ruku. A pak společně hleděli na tu spoušť, kterou natropili dva obyčejní kluci. Celé pole, kam až dohlédli, bylo poseto těly. Byla na sobě místy naskládaná tak natěsno, že by s Möllerem nemohli ani přejít na druhou stranu a nešlápnout na zakrvácený obličej, na bezvládnou ruku.

Werner si pamatoval svůj křik. Jako by vycházel z hrdla někoho jiného. Nebyli to duchové ani oživlí mrtví. Byli to vojáci jako on a Möller. Teď k nim doléhaly jejich nářky. Nic na tom, že francouzsky uměl mizerně. 1 kdyby mluvili hotentotsky, Werner by poznal zoufalství, hrůzu, agonii. Pomoc pro ně nepřicházela, nikdo se neodvažoval riskovat vlastní život.

„Proč jim nepomůžou?“ křičel Werner a Möller mu nesrozumitelně odpovídal. Proč všichni ztratili dar rozumné řeči?

„Zmlkněte, u všech svatých!“ křičel na padlé, na ty zašedlé polštáře, kterými byla poseta země.

Nezmlkli. Sténali, naříkali, jejich nářek byl silnější a silnější a hromoval Wernerovi v uších.

„Řekni jim, ať jsou zticha, Erichu. Ať už jsou kurva zticha.“

A pak se vzpomínka přetrhla…

„Slyšíš mě, Jürgene?“ ptal se Erich neodbytně a zjevně ne poprvé.

Werner k němu zvedl tázavý pohled.

Möller na něho upřel velké, obrovské oči, jako by Wernera vyzýval, aby mu nahlédl do duše. „Já už prostě nemůžu, Jürgene. Já toho mám právě dost. Nechci tu být. Nemůžu tu být. Mě to zabije, Jürgene.“

Werner nevěděl, co říct. Už kolik měsíců se cítil stejně.

„Já už nevěřím, že tuhle válku vyhrajeme.“ Möller se postavil a zahodil špaček cigarety do zohaveného lesa. „Ani v Berlíně netušej, jak tuhle válku vyhrát. Vždyť už ani nevěděj, jak ji ukončit. Bylo by tak hrozný, kdybysme prostě řekli: Frantíci, odpískáme to, jdeme domů?“

Zarazil se a pak Wernerovi nastavil velké, smutné oči. „Já už od téhle války nic nechci,“ šeptal. „Chci se jenom dostat pryč.“

Wernerovi se sevřela hruď. Kdysi sám netoužil po ničem jiném. Möller měl šanci vyváznout živý – Werner v to doufal z celého srdce. Wernerův osud byl však už zpečetěn. Jeho už si válka vzala, vzala si všechno kromě jeho života, vysála ho, že zbyla jen slupka. Smyčka kolem krku, tak o tom mluvil ten Angličan. Wernerovi je zde předurčeno zemřít.

„Musíš mě vzít s sebou,“ řekl Möller. „Do toho poválečnýho Berlína. Nebo kamkoliv jinam. Pryč.“

„Já nemůžu,“ řekl Werner. „Tak to nefunguje.“ Prosil Möllera očima, aby mu věřil.

Möller si kousal dolní ret a tvářil se, jako by nejradši někoho uhodil. Werner sklopil oči.

„Myslel jsem, že jsme kamarádi na život a na smrt,“ vyčetl mu Möller.

A byli. Na Marně, ve Flandrech, před Antverpami, v celém zákopovém šílenství. Ale Werner už nebyl týž člověk – ani Möller nebyl.

Werner zavřel oči. Nemohl se na Ericha dívat. Kdysi by pro jeho veselé oči, zrzavé vlasy, pihy udělal cokoliv. Kdysi byl Werner víc než troska.

Když otevřel oči, Möller byl už daleko v nezoraném poli.

***

Anhaltské nádraží bylo právě tak rozlehlé a velkolepé, jak si je pamatoval, když odsud v roce 1914 odjížděl na frontu. Jen tehdy tu nebyly nekonečné šiky prodavačů čehokoliv, lidí rozprodávajících svou knihovnu nebo šperkovnici. Wernerovi přišlo, že se ocitl na orientálním bazaru. Utkvěl pohledem na staré paní, která seděla ve stínu stařičkých dvoumetrových kukaček na prodej a chroupala kukuřici.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptal se Werner.

Grote byl jako na tmí. „Do Drážďan,“ odpověděl. Ohlédl se, aby se ujistil, že je nikdo neodposlouchává. „A pak do Prahy.“

„Do Rakouska-Uherska?“ podivil se Werner.

Grote se ušklíbl. „Do Československa. Rakousko-Uhersko už neexistuje. Dopadlo nakonec hůř než Německo.“

Werner neztratil se zaniklým státem vteřinu lítosti. „Ale proč do Prahy?“

Grote se znovu rozhlédl. Už byl zase celý opocený a oči mu hořely. „Praha je srdce německé magie. Je to místo, kde se německá racionalita střetává s chasidským mysticismem. Je to město smiřování protikladů. Byla založena mystickým bratrstvem Sad-Bayů a je duchovním dvojčetem nejposvátnějšího indického města Prajágy na soutoku svaté Gangy a svaté Jamuny. A pak, máme tam přátele. Pan generál už není v Německu v bezpečí.“

Rychlík do Drážďan byl přeplněný, ale generál jim koupil celé kupé v první třídě. Bylo obložené táflováním a vybavené křesly.

„Měl byste se prospat,“ řekl generál, když vlak konečně nabral vodu a se supěním páry vyrazil zpod ocelových oblouků. Werner seděl v křesle naproti generálovi a nedokázal ovládnout třas rukou, což generála zjevně iritovalo. Hodil na Wernera deku, aby problém prostě zakryl. „Vzbudím vás před Drážďany.“

„Já stejně nespím víc než dvě tři hodiny,“ řekl Werner.

„Možná byste chtěl trochu morfia.“ Grotemu se blyštělo v očích. Zatímco se vlak rozjížděl, rozkládal svou aparaturu, připravoval lahvičku a jehly. „Morfium je tekutý duhový most mezi zemí a Asgardem.“

„Ne,“ řekl rázně Ludendorff. „Žádné morfium. Máme poslání. A vy, Wernere, prostě spěte. To je rozkaz.“

Werner zavřel oči, ale spánek k němu nepřicházel. Slyšel konduktora, jak procvakává lístky, vzdechy Groteho, když si svůj zázračný jed vbodl do žíly.

Werner se bál, že až se probudí, ten krásný sen o konci války se rozplyne a on bude zase na bitevním poli.

Ticho před svítáním vybuchlo za Wernerovými zády a bylo tatam. Zase jedou naplno, pomyslel si, moždíře, minomety. Stál na předprsni zákopu, byla klidná noc, tak klidná, že se mu chvílemi zavíraly oči.

Východní obzor teprve nachověl, ale vidět by bylo dobře, kdyby nebylo husté mlhy, která se převalovala v zemi nikoho jako jediná skutečně živá věc v krajině, která byla dočista mrtvá. Ani krysy se neodvažovaly do téhle země. Skrývaly se stejně jako lidé.

Už to na Wernera zase přišlo. Prý se mu to stávalo často, stále častěji. Civěl prý nepřítomně před sebe, drmolil cosi nesouvislého, oči doširoka rozevřené. Zákopový šok.

Velká ruka se mu míhala před očima.

„Wernere?“

Werner ten hlas znal, byl to kapitán Martens. Měl přesnou kadenci univerzitního profesora a strohost, jako by se ho tu nic nedotýkalo, jako by nebyli v devátém kruhu pekla, ale na večírku jeho tety, kde hrozila smrt leda tak nudou.

„Pane kapitáne!“ Werner se prudce obrátil a zasalutoval. Martensovy modré oči byly najednou hrozivě blízko. Proč si Werner nikdy neuvědomil, že kapitán je vlídný člověk – hluboko uvnitř? Vždyť byl teď docela jiný, než když ráno předpisově huláká na nástupu.

„Hlásím, že je klid a na frontě se nic zvláštního nestalo. Nepřítel nespatřen.“

Martens si Wernera starostlivě prohlížel. „Jak dlouho – jak často se u vás projevuje zákopový šok, vojíne?“

„Nevím, pane,“ řekl Werner.

„Neměl byste být na stráži.“

„Stejně nemůžu spát, pane kapitáne.“

Martens sáhl do kabátu pro krabičku cigaret a nabídl Wernerovi.

„V tom kravále se spát ani nedá,“ souhlasil kapitán. Když pak zvedl oči, uviděl Werner snad až na dno jeho duše. Martens měl strach.

„Ještě před dvěma měsíci jsem byl lajtnant.“ Ironicky se usmál. „Tímhle tempem mě Francouzi do konce roku prostřílejí na generála.“

Pak jeho tvář zvážněla. „Pozítří začne ofenzíva, Wernere. Nechci vás tady, slyšíte? Půjdete za doktorem a“

A co měl vlastně Martensovi říct? Že jemu žádný doktor nepomůže?

Kapitán mu dlouho hleděl do očí. Co mu chce říct, co Werner nedokáže pochopit?

„Pane?“ zeptal se Werner, když už ticho bylo nesnesitelné.

„Nechte si to pro sebe,“ řekl kapitán. „To o té ofenzívě.“

Ofenzíva. Kolik jich už bylo? Krok za krokem se blížili k verdunským pevnostem. Za každý krůček zaplatili tisícem životů.

Kapitán Martens si vytíral z očí smítko. „Pokračujte, vojíne. Já se půjdu… podívat na jiné stanoviště.“

Werner kývl.

„Kdybyste něco potřeboval,“ vyhrkl Martens v rozpacích, „kdybych vám mohl s něčím pomoci…“

„Půjdu s tím hned za vámi, pane kapitáne,“ dokončil Werner. Dobře věděl, zač stojí takováhle nabídka. Aspoň že Martens bude mít čisté svědomí.

Bylo to zvláštní setkání a Wernera roztesknilo víc, než si chtěl přiznat. Myslel si, že mu narostly mozoly na duši, stejné, jaké má na rukou od polní lopatky. Myslel si, že se ho už nic nemůže dotknout. A přece, smutná tvář kapitána Martense a velkorysá nabídka mu připomněla dobu, kdy měl na vybranou.

V zemi nikoho se něco pohnulo. Werner rychle sáhl po pušce. Byl to obyčejný pes, teriér, celý zablácený a tak strašně hloupý, že vlezl do samotného pekla a ještě při tom vrtěl ocasem.

Werner zamířil a položil prst na spoušť. Jedna rána a žádný pes tu nebude, jen další tělo.

Ne, tomu psu nikdo nesmí ublížit, kdyby na tom měl záviset osud světa.

Kde se ve Wernerovi vzala ta umanutost?

„Pojď sem, maličký,“ volal na něj. Pes k němu otočil hlavu, ale nepohnul se.

Werner zahodil pušku, vyskočil na dřevěné trámy a přikrčený vyběhl do země nikoho.

V té mlze mě jistě neuvidí, pomyslel si Werner, ale dobře věděl, že balamutí sám sebe.

V předklonu se plížil kolem kráterů, kde leželi padlí. Ti úplně dole, ti lednoví, byli ohlodaní na kost. Na nich ležela rozkládající se těla těch březnových. Aspoň jim už nebylo vidět do tváře. Úplně nahoře leželi ti červnoví, ti, se kterými Werner přednedávnem mastil karty, a civěli nevidoucíma očima k nebi.

Werner obvykle dokázal projít kolem a nepodívat se – a kdyby se přece podíval, aspoň nic nepocítit. Ale teď, teď byla jeho duše obnažená. Zatočila se mu hlava.

Ozval se výstřel. Pes vyštěkl a schoval se v noře.

Po Wernerově paži se rozběhla bolest. Odstřelovači, běželo mu hlavou. Byla to past. Nastražili psa, aby vylákali ze zákopů německé vojáky.

Bezmyšlenkovitě padl do jediného úkrytu, do trychtýře po mině, do otevřeného hrobu tolika svých kamarádů. Objali ho studenými pažemi, přitiskli se k němu a on skučel hrůzou. Venku zvonila střelba, zarývala se jako déšť do rozbahněné země. Z německé strany odpověděl kulomet.

Věděl, že tohle nepřežije. Vykrvácí nebo zešílí z toho smradu, z doteku mrtvých.

„Tak je to tedy,“ šeptal si. „Konec pouti. Ze stepi bloudění do země samozřejmosti.“

Cítil, jak se k němu tisknou ruce mrtvých a třesou jím.

„Wernere, vzpamatujte se,“ volali, „u všech čertů, to musíte tak hulákat?“

A Werner se s výkřikem probudil.

Do Drážďan zbývala ještě jedna hodina. Na zápraží maloměstské nádražní budovy posedávali mrzáci jako slepice na hřadu. Smrákalo se.

Z generála vyšlo rozhořčené zafunění, jak se probíral večerními novinami. Werner, který seděl naproti němu, přelétl výtisk a četl jen nadpisy. Pučisté. Spor o Poruří. Stávka. Drahota. Státní dluh.

Grote vedle Wernera pomalu oddychoval a usmíval se ve spánku. Zvláštní, jak jsou si všichni morfmisté podobní. Na marodce na frontě spali muži s týmž blaženým úsměvem, i když právě umírali na sepsi.

Ludendorff si přes horní okraj listu všiml, že se na něho Werner dívá. Složil noviny a položil si je do klína.

„Řekněte mi, Wernere, v jakém světě byste chtěl žít?“

Wernera to zaskočilo.

„Ve světě bez války, pane,“ odpověděl.

Ludendorff se křivě usmál. „Nezlobte se, ale takovou odpověď vám nevěřím. V papírech stojí, že jste byl dobrovolník – tenkrát ve čtrnáctém. Nadšený, pravý Němec. A to vám bylo teprve sedmnáct.“

Kdo byl ten sedmnáctiletý Jürgen Werner? Zůstalo z něho něco, nebo padl v první bitvě?

Ludendorff se předklonil a už od pohledu dokázal Werner říct, že si generál jeho výraz vyložil špatně.

„Ovšemže nejste pacifista, Wernere. Prostě máte špatnou zkušenost. Zažil jste válku, která byla špatně vedená, špatně připravená a nepromyšlená. Chtěl byste snad, aby nikdy nebyla válka prusko-francouzská? Válka, která posloužila za výheň, v níž se skulo Německo?“

Werner zavrtěl hlavou.

„A nestálo by vám za trochu válečného nepohodlí, kdybychom tuhle válku pro změnu vyhráli? Rychle a čistě. Rozdrtili bychom Brity a Francouze a pak bychom si posvítili na Rusy. Svět by patřil Německu.“ Ludendorff měl v očích věštecký svit. „Žádní komunisté ohrožující základy státu, žádní socialisté plundrující bohatství národa. Žádné dluhy, žádné ponížení. Viděl jste to ponížení, Wernere? Ponížení v očích každého Němce?“

Werner mlčel.

„Záleží mi na Německu, Wernere,“ naléhal na něho generál, jako by potřeboval, aby mu Werner uvěřil. „Pokusil jsem se to změnit. Ale postavil se proti nám lid s nemocnou duší. Německý národ propadl šílenství. Je jen jedna cesta, Wernere.“

Ludendorffovy ruce spočívaly na područkách Wernerova křesla a generálův upřený pohled zaryl vojína do opěradla.

„Vyhrát válku,“ zašeptal Ludendorff.

„Už jednou nás porazili,“ řekl Werner opatrně. „Ne teď, ale možná za dvacet let, až budeme připraveni, pak“

Ludendorff se hořce, nedůtklivě rozesmál. „Vy jste nečetl mírové podmínky, Wernere. Nechápete souvislosti. Víte, proč jsme vůbec šli do války?“

„Arcivévoda v Sarajevu…“

„Ne!“ Ludendorff vztekle udeřil do stolu a Grote sebou ve spánku škubl. „Čert vem všechny Habsburky. Německý voják neumírá za zdegenerovanou šlechtu. Bylo to mnohem horší, Wernere. Oni nás dusili, spojili se navzájem, abychom my navždy zůstali malí a bezvýznamní a jim zůstaly kolonie a nekonečné zdroje. Když jsme je neporazili tehdy, neporazíme je už nikdy.“

Ludendorff zvedl ukazovák. „Ale pak za mnou přišel Grote, hledal sponzora pro svůj náročný koníček. Vyprávěl mi o mázích cestovatelích, kteří jedním krokem překročí propast prostora a času. A já jsem konečně prozřel. Tahle válka se dá vyhrát. Správný člověk ve správný čas na správném místě změní chod dějin. Nebudou žádné zákopy, žádná opotřebovávací válka.“

Werner na Ludendorffa zíral. „A tak jste našli mě,“ řekl. „Chcete mě poslat zpátky do války.“

Ludendorff mlčel. Venku pozvolna ubývalo světla. Přicházela tma.

***

Nepamatoval si, jak se propadl do spánku, a krátké zdřímnutí vsedě s puškou v objetí si ani nezasloužilo tak vznešený název. Procházel se po mrtvé verdunské krajině a mrtví k němu mluvili z černých kaluží, jako skřípavé gramofonové desky omílali příkoří svého života. Werner nechtěl poslouchat. Nezajímalo ho, kdo po sobě zanechal děti, vdovu. Nesnesl, když mu vyčítali: Ty jsi přežil, a my ne.

„Ty všechno přežiješ,“ vrzaly jejich zaseknuté výčitky. „Ty jsi blázen, který nazdařbůh bloudí v čase a v prostoru.“

„Pro mě tahle bitva nikdy neskončí. Neskončí!“ křičel Werner na setmělé pole padlých – a na seržanta Tlustého Jense, který jím nevybíravě cloumal.

„Vstávej, dezertére.“ Dech Tlustého Jense smrděl po cibuli a nastavovaném mase. „Máš hlídku a kapitán Martens s náma chce mluvit.“

„Dělej,“ supěl za Wernerem, když pospíchali spojovacími zákopy do první linie. Noc byla chladná a Wernerovi pod ocelovou přilbou zábly uši. Bahno pod botami bylo ostře cítit močí.

Míjeli noční hlídku. Bylo ticho, další ztracená noc vyplněná zíráním do tmy a s prstem na spoušti.

Martens na ně už čekal na opuštěné střílně a kouřil.

Když promluvil, hlas se mu třásl vztekem. „Kottmeiere,“ obrátil se k Jensovi, „řekl jsem výslovně – jeho na hlídce nechci.“ Nemusel ukazovat, aby Werner pochopil, koho myslí.

Úsměv na tváři seržanta Jense byl žraločí. „Takže je to pravda, co se říká. Kapitán Martens je buzik. Je na mladý kluky.“

Martens zrudl a ztuhl zároveň. Pomalu, jako když natahuje hodiny, se svaly v Martensově napjatém těle uvolnily.

„Vaše fantazie, Kottmeiere,“ řekl Martens mrazivě, „vás jednou přivedou do takové šlamastyky, že si vzpomenete na tuto chvíli a budete si přát, abych vás byl na místě zastřelil.“

Jens si odfrkl, hlasem mu prostupovalo zvláštní sadistické veselí. „Šeptají si o tom v důstojnické jídelně. Favorit kapitána Martense a zasranej dezertér z mý jednotky.“

Werner tupě hleděl před sebe.

„Ještě jedno slovo…“ I Werner slyšel, jak Martens šeptem načrtl čáru – a ani Tlustý Jens se ji neodvážil překročit. Pár vteřin se roztáhlo do délky vesmírného věku a Werner slyšel vlastní přerývaný dech.

„Zítra v pět hodin zahájíme ofenzívu na nepřátelské pozice,“ řekl kapitán. „Sdělte to mužstvu.“

Tlustý Jens zesinal. „Tak to mě můžete rovnou zabít teď.“ Nuceně se zasmál. „Cokoliv mi uděláte, nemůže být horší, než co jste provedl Grunigovi.“

„Granig padl v boji.“ Koho mohla oklamat Martensova slova, když za nimi bylo tolik viny? Kapitánova vina čpěla jako ocet.

„V útoku, kterej jste sám vymyslel,“ připomněl mu Jens. „Jaký to bylo, zastřelit z milosti chudáka Seidelmanna?“

Martens se napřímil. „To stačilo, Kottmeiere. Píšu vás do hlášení.“ Kapitánův hlas zněl bezradně. „Jsem na vás moc měkký. Kdyby nebyla válka, už byste za to svoje remcání visel.“

„Proč otravovat kata, když tu jsou tři miliony Francouzů, tisíce Britů a nesčetně negrů a špinavejch Indů, co tu špinavou práci udělaj za vás?“

„Vraťte se na ubikace, seržante. To je rozkaz.“

Chvíli se měřili pohledem, pak se Tlustý Jens ušklíbl, posměšně zasalutoval a odešel. Martens ho vyprovázel pohledem.

Werner vylezl na špalek, aby viděl do mrtvé země, o kterou tu bojovali. Za obezdívkou zákopu, za řadami ostnatého drátu se černala rozbitá země a v ní se leskly ostré okraje nesčetných kráterů a trychtýřů. Daleko na kopci se rýsovala betonová věž. Nesvítilo se v ní a vypadala stejně mrtvá a opuštěná jako všechno vůkol.

Wernerovi blesklo hlavou, jsou-li ještě vůbec nějací francouzští vojáci naživu. Co když rázem vymřeli, zásahem božské ruky, co když nazítří najdou zákopy vylidněné, prázdné?

Bláhová myšlenka. Ovšemže tam jsou, připravení, na stráži, s prstem na spoušti kulometu. Werner bude vmžiku mrtvý, až s ostatními ráno vylezou z bezpečí zákopů.

Nebo bude umírat dny, týdny, prosit o vodu, o pomoc, neschopen pohybu, uprostřed země nikoho, kde ho nikdo nezachrání, leda by nasadil vlastní život.

„Tohle bývala první linie francouzského opevnění,“ řekl Martens a ukazoval. „Když jsme ji dobyli, Francouzi se přesunuli do druhé a třetí linie a už teď kopou v týlu další a další zákopy. Ale verdunská citadela už je skoro na dohled. Pár úspěšných ofenziv.“

„Rád své muže posíláte na smrt, kapitáne?“ Werner si nedokázal pomoci. Vyletělo to z něj samo.

Martens přivřel oči bolestí. „Já nechci, aby umírali, Wernere. Ať vám seržant Kottmeier nalhal cokoliv… Já nejsem žádný voják. Jsem učitel ve vesnické škole.“

Ty ublížené oči! Jak si Werner mohl myslet, že je to Martensovo vědomé dílo? Hodili ho do války stejně jako Wernera. Dělal chyby. A zatímco Werner nesl vinu za smrt tolika nepřátel, Martensovo břímě bylo horší – smrt tolika krajanů.

Martens se odvrátil. „Tahle zasraná válka…,“ slyšel ho Werner drmolit.

Werner se dotkl jeho paže.

Martens se celý chvěl, a přece nevydával žádný zvuk. Ticho noci se tříštilo jen tehdy, když neviděná střela dopadla za francouzskou linii.

„Už jsem vám říkal, že vás na hlídce nechci,“ řekl Martens po chvíli.

Werner mlčel, jako by se do něho zahryzla prázdnota, zvenčí i zevnitř.

„Postaral jsem se,“ řekl Martens, „aby vás převeleli do týlu k překladatelům. Zítra odjíždíte.“

Werner cítil, že by měl být vděčný. Jenže nebyl. Veškeré kapitánovo dobrodiní bylo zbytečné. Takhle válka si vždycky najde způsob, jak Wernera stáhnout k sobě. Nikdy ho nepustí – ani zaživa, ani po smrti.

„Děkuju vám, pane kapitáne.“ Zaváhal. „Ale já nemůžu.“

Martens k němu obrátil vytřeštěné oči – oči plné hrůzy a vzteku. Jako by se jen stěží ovládal, aby vojínem vztekle nezatřásl a nezakřičel, aby se vzpamatoval.

„Víte vůbec, co mluvíte?“

Werner nepřeslechl ani výčitku, ani nevěřícné ohromení, které se Martensovi vloudilo do hlasu.

„Copak vy nemáte radost, Wernere?“

Werner mu odpověděl tak upřímně, jak dokázal. „Já jsem prázdný, pane kapitáne. Já už necítím nic.“

Martens si ho dlouho prohlížel a vztek v jeho očích se pomalu měnil ve smutek. „Udělám všechno, abyste jednou zase něco cítit mohl. Přísahám.“

***

Vlak do Prahy měl odjíždět z Drážďan v 1:03. Generál Ludendorff, Grote a Werner si dali bohatou večeři v nádražní restauraci. Werner se nemohl nabažit vajec, šunky a ryb.

„Hlavně se nepřejezte, Wernere.“ Generál navzdory svým rozměrům toho nesnědl z nehorázně předražené večeře mnoho.

Po večeři popíjeli koňak. Ludendorff se vrhl do psaní dopisu, zatímco Wernerovy oči bloudily po secesním zdobení, lustrech, kobercích. Tak pozdě večer byli jedinými hosty.

„Nedivil bych se,“ řekl Ludendorff, „kdyby se tohle nádraží jednou jmenovalo Mamské. Ostatně v Paříži také mají Slavkovské.“

„Jenže Napoleon u Slavkova vyhrál,“ namítl Werner. „My na Mamě ne.“

Ludendorff zvedl oči od dopisu a významně na Wernera mrkl.

„Ledaže,“ pokračoval Werner a koňak mu hnal na jazyk, co ho napadlo prve, „ledaže byste mě poslal zpět na Mamu – s nějakou zbraní, která by mohla zvrátit výsledek války. Nebo možná zajistit, aby k té bitvě – nebo vůbec k válce – nikdy nedošlo.“

Z Ludendorffova obličeje sálalo pobouření. „Pořád myslíte jako civil. A nemluvte tak nahlas.“

Werner zmlkl. Ovšem, Ludendorffa by ani nenapadlo válce zabránit. Byl voják – chtěl války vyhrávat.

„Podívejte.“ Ludendorff se rozhlédl, je-li číšník zaměstnán, pak na stůl rozložil mapu severní Francie. Místa, která na ní byla vyznačena, znal Werner až příliš dobře.

„Celé západní tažení bylo připraveno špatně – s neúplnými informacemi, zastaralou strategií a s malým vojskem.“

Werner jen stěží spolkl výčitku.

„Není to moje chyba,“ vysvětloval Ludendorff. „Tenkrát velel štábu von Moltke. Já se dostal ke kormidlu až mnohem později.“

Změřil si Wernera, jako by posuzoval jeho inteligenci. „Válka není nepodobná šachové partii. Vše záleží na prvních tazích, ostatní tahy jsou jimi předurčeny. Celá světová válka se fakticky rozhodla v prvních měsících, v bitvě na Marně. Byl jste tam?“

Werner kývl. To bylo před zákopy, předtím, než ztratili naději, že to do Vánoc skončí. Byla to lidská jatka.

„Prohlásili jsme tu bitvu za svoje vítězství kvůli propagandě,“ řekl Ludendorff. „Z taktického hlediska to byla plichta. Strategicky pak kolosální porážka. Pak už jsme byli ve vleku událostí – a sebevětší úspěch nemohl odvrátit konečnou zkázu. Když se k Dohodě v sedmnáctém připojily Spojené státy, bylo už fakticky dobojováno. Bylo to, jako by protivník v samém závěru partie znovu nasadil čerstvé figury, zatímco vy musíte hrát s tím, co vám zbylo.“

Wernerovi se zatočila hlava. Takže to všechno bylo marné? Léta v zákopech, v pekle. Zima, horko, déšť, sníh, špína, vši, strach a nuda. Všechno to snášeli zbytečně?

„S tím, co dnes o bitvě na Mamě víme, bychom ji dokázali vyhrát. Máme to odzkoušeno v kriegspielu. Není potřeba žádných zbraní, jen informací. Schlieffenův plán na Mamě mohl zafungovat.“

Ludendorff kývl k rozepsanému dopisu a Wernerovi došlo, že Ludendorff plánoval, jak vyhrát dávno prohranou bitvu.

„Francie by padla do týdne. Británie by uzavřela mír. Rusko by se zhroutilo pod vahou vnitřních problémů. Itálie a Amerika by do války vůbec nezasáhly. Vánoce čtrnáctého roku byste slavil se svou matkou, Wernere.“

Wernerovi vstoupily do očí slzy. Jeho matka by byla ještě naživu. Nebyly by žádné zákopy, žádní mrtví v zemi nikoho. Jenže totéž jim přece slibovali na začátku války.

Ludendorffovy oči zářily vysněným triumfem. „Německo by bylo pánem Evropy, světa…“

Rázem zmlkl.

Werner se ohlédl za nečekaným zaklapnutím dveří. Do restaurace vešel vysoký kostnatý muž v prvotřídním obleku a přelétl mazanýma, pronikavýma očima. Když uviděl Ludendorffa, tvář se mu zkřivila v parodii úsměvu.

Generál spěšně složil mapu a kopl pod stolem Groteho.

„Co?“ vyhrkl morfinista z polospánku. „Už jsem tam skoro byl, pane. V zemi samozřejmosti. Viděl jsem Alláha v rajské zahradě.“

Ludendorffovy oči se nebezpečně přivřely. Mlaskl a Grote ztichl.

Werner se ohlédl po příchozím. Muž si právě u baru objednával whisky a mluvil se silným anglickým přízvukem.

„Theosof!“ vyjekl Grote.

„Kdo?“ podivil se Werner, ale porozuměl, že se jedná o nepřítele.

Ludendorff nově příchozího upřeně pozoroval. „Vědí, že máme plán,“ řekl po chvíli. „Ale zatím nevědí jaký. Chtějí nám dát najevo, že nás sledují. Přátelé, není důvod k panice.“

„Co jsou zač tihle theosofové?“

„Mágové,“ řekl Grote. „Anglická škola. Naprostí diletanti.“

„Nepodceňujte je,“ řekl Ludendorff. „U Monsu vyvolali z hrobu anglické lučištníky od Azincourtu.“

„Iluze,“ odfrkl si Grote.

Angličan se k nim blížil s šelmovským, širokým úsměvem. „Dovolíte? Jsem Archibald Salomon Pitt, zvláštní atašé vlády Jeho Veličenstva Jiřího V. v Německu.“

Ludendorff vstal a srazil paty. „Pane.“

Angličan se posadil na volnou židli.

„Kam máte namířeno, pane?“ zeptal se generál.

Pitt se usmál. „Do Prahy, pane generále. Jako vy. Náhoda, že?“

„V metafyzice nejsou náhody,“ řekl Grote.

Angličan se blahosklonně usmál. „Je mým úkolem, jak je vám jistě známo, dohlížet na dodržování jistých ustanovení tajného dodatku k Versailleské smlouvě o metafyzických zbraních.“

Ludendorff strnul, všechny svaly v obličeji se mu napjaly. Angličan se naopak přihlouple usmíval.

„O jakých konkrétních ustanoveních mluvíte, excelence?“

„Žádná strana,“ citoval Angličan zpaměti, „se nepokusí zpětně změnit výsledek války. Článek osmý, odstavec třetí.“

„Nesmysl!“ Ludendorff udeřil do stolu a Grote ještě více zbledl. „Jak bychom mohli změnit výsledek války, když už je dávno dobojováno?“

Angličan se otočil k Wernerovi a promluvil přímo na něho. „Roku 1916 zmizel na západní frontě u Verdunu jeden voják 7. německé armády, infanterista. Jistě, řeknete si, kdyby jeden. Jenže tenhle zmizel v magickém výbuchu, který otřásl magickým polem až v Austrálii. Nebylo po něm stopy, dokud se neobjevil znovu, v červnu 1916, opět u Verdunu. Pokoušeli jsme se ho vypátrat a pomoci mu…“

„Do hrobu,“ uchechtl se Grote.

Angličan předstíral, že neslyší. „Ale válka je nešťastný počin, docela jednoduché věci jsou najednou velice složité. Vždy nám zmizel příliš brzy – v březnu, v červnu a v září.

V šestnáctém roce jsme měli podezření, že by se mohlo jednat o nezkušeného mága cestovatele, který samovolně, nazdařbůh cestuje časem. Královská theosofické společnost by mu zajistila vzdělání, výcvik a zaměstnání.“ Angličanovi při tom zlověstně cukly koutky a Werner se odtáhl. Nevěřil tomuhle muži ani slovo.

„Vy mi nevěříte?“ zeptal se Angličan nevinně. „Německá metafyzická společnost je ještě příliš mladá a chybí jí zkušenosti. Vy o mázích cestovatelích mnoho nevíte, Grote, že?“

Grote nehnul brvou.

Angličan nečekal na jeho odpověď. „Němečtí esoterici nevědí, že všichni mágové cestovatelé se dříve nebo později chytnou do vlastní smyčky. Využívají své schopnosti v okamžicích bezprostředního ohrožení a jejich cesty se řídí bezhlavým impulzem. Vracejí se stále znovu do místa svých traumat, jdou ve vlastních stopách, které je nakonec přivedou do záhuby. Co myslíte, pane Wernere, kolikrát jste se už setkal s generálem Ludendorffem a jeho poskokem?“

Groteho to pohoršilo, ale Ludendorff mlčel, oči přivřené, jako by usilovně přemýšlel.

Werner nechápal, na co se Angličan ptá. „Seznámili jsme se teprve dnes ráno. Nikdy předtím jsem je neviděl.“

„Anebo už jste s nimi v téhle restauraci seděl třikrát, jen si to nepamatujete. Oni vám vždycky pomohli vrátit se zpátky, k Verdunu.“ Angličanovy šedivé oči žhnuly a Werner ten pohled nesnesl. „A vrátíte se tam znovu. Ať vás Ludendorff chce poslat kamkoliv, vy se vrátíte do nejzbytečnějšího okamžiku války, do nejdelší bitvy, kterou nelze vyhrát. Jenže, Wernere, jednou vás střelí, otráví, zasypou zemí nebo roztrhají granátem dřív, než se stačíte vrátit do roku 1920. Kdoví, kolik máte ještě pokusů, než se vám smyčka utáhne kolem krku.“

„Dost, vaše excelence.“ Ludendorffův hlas nesnesl námitek. „Mýlíte se. Nemáme nic takového v úmyslu. Dbáme svých versailleských závazků.“

Pitt přimhouřil oči. „Jistě, pane generále. Pamatujte si ale, že z vás nespustíme oči. Nedopustíme, aby si kdokoliv zahrával s minulostí. I kdyby to znamenalo – ztráty.“

Jak to slovo vyslovil! Werner se otřásl odporem. Ztráty, elegantní slovo pro stovky mrtvých těl rozhozených po zemi nikoho, prázdné oči hledící k nebi, maso, které ohlodávají krysy. Nemohl už sedět, musel pryč od toho nelítostného Angličana.

„Náš mladý přítel dává znamení, že už musíme jít,“ řekl generál s úsměvem, který nevystoupal k očím. „Čas kvapí. Bylo mi potěšením, excelence.“

Podali si ruce. Angličan se opět přihlouple usmíval.

„Jste pravý vlastenec,“ řekl Ludendorff Wernerovi, když spěchali po peronu k vlaku. „Nedal jste se zlákat svody nepřítele a myslíte pouze na svou vlast.“

Werner mlčel a díval se do prázdna před sebe. Třásly se mu ruce, když skoro podvědomě sáhl do kapsy pro pouzdro na cigarety.

Grote se tázavě ohlédl po Ludendorffovi. „Vědí všechno, pane. Budeme pokračovat s naším plánem?“

Ludendorff si propletl prsty a samolibě se usmál. „Budeme, Grote. Jakmile dorazíme do Prahy, pošleme Wernera na Mamu. Jako ve válce: rychlost je vše.“

Sotva přistavili vlak do Prahy, objevil se na nástupišti i Angličan.

„Nemohli bychom se ho nějak zbavit, pane generále?“ zeptal se Grote tiše.

„Zbytečné,“ zašeptal Ludendorff do syčení páry.

***

Svítalo, Wernerovi končila hlídka. Řekli mu, aby šel na ubikace, ale on nemohl.

Martens si dal nastoupit útočnou sílu – stovky mužů na jejich kilometru fronty. „Do večera dobudeme osm set metrů území,“ řekl s jistotou. „Zasadíme Francouzům rozhodující ránu.“

Werner viděl pochyby ve tvářích vojáků. K čemu dalších pár metrů zničené země? Kde se v kapitánovi bere ta tupá krvelačnost?

Werner zachytil Martensův pohled a Martens se zadrhl v té své spořádané, učitelské řeči. Usmál se. Werner se k úsměvu nepřinutil.

Martens vyštěkl rozchod a vojáci se rozprchli na pozice.

Kapitán se vydal k Wernerovi, ruce zastrčené do podpaží, tak brzy ráno bylo chladno. Knírek mu nervózně cukal.

„Wernere,“ řekl tlumeně, „nechci, abyste tu byl.“

„Já taky ne,“ odpověděl Werner chladně – a k svému údivu dodal: „Přál bych si, abyste tu nemusel být ani vy, pane kapitáne.“

Martens se začervenal. Zápasil s úsměvem, který se mu proti jeho vůli dral na rty.

„Máte nové přidělení. Měl byste odjet k překladatelům.“

Werner se pousmál. Překladatelé těch přitroublých letáků, které shazovali na nepřátelské zákopy aeroplánem. Nemůžete vyhrát, stálo na nich v cizích jazycích. Vraťte se domů. Oficíři vám lžou. Rothschild má prospěch z téhle války – a co vy?

Werner se smutně usmál. „Děkuju, pane kapitáne, ale nechci. Zato Erich Möller, ten mluví francouzsky lépe než já.“

Martens ho umlčel gestem, jako by ho ani nechtěl poslouchat. „Za pět minut začne ofenzíva,“ řekl, když zkontroloval čas na kapesních hodinkách. „Musím jít, Wernere.“

Werner ho vyprovázel pohledem. Měl ho poslechnout, nechat se převelet. Jenže nemohl. Jako by ho tu držel osud, který míchal Groteho karty.

Vojáci jeden po druhém, tiše a v předklonu, přelézali okraj zákopu, přestřihávali ostnaté dráty. První řady se rychle a hbitě plížily k trychtýřům. Jen kapitán Martens stál vzpřímeně a strnule, v ruce revolver, oči upřené na hradbu lidských těl, která vyrazila do útoku. Támhle byl Tlustý Jens i Erich Möller, krčili se v kráteru. Werner přejížděl očima po bojišti, hledal známé obrysy.

Na krajině ležela mlha. Francouzi nemohli tušit, že na ně Němci táhnou. Mohlo to být vítězství – a přece Werner v prázdnotě své duše cítil úzkost. Sáhl pro cigaretu.

Když se rozeřvaly kulomety, byli už Němci za půlí země nikoho, jen pár kroků od francouzské linie. Ti v prvních řadách padli jako polámaní cínoví vojáčci. Zazněl výkřik bolesti a Wernerovi se z toho důvěrně známého zvuku zježily chlupy.

Kapitán Martens se napřímil a ohlédl se. „Vpřed!“ zakřičel, ale to nebylo v plánu mužstva. Celý oddíl se změnil v hejno krys. Vraceli se, nazdařbůh, neopatrně, hlavně rychle, do bezpečí zákopů. Z francouzské strany vyletěl granát – a hned další, další. Země vybuchovala Němcům pod nohama.

„Útok!“ křičel Martens do panického útěku.

Vojáci skákali bez rozmyslu zpět do zákopů, zakopávali o sebe, šlapali po sobě.

Werner nedokázal odtrhnout oči od Martense. Copak on se vůbec nebojí?

Jediná rána a kapitán se zřítil, jako když se kácí strom.

Werner ztěžka polkl. Popadl nejbližšího vojáka za kabát. „Kapitán Martens tam zůstal.“

„Co je mně do oficírů,“ odsekl muž.

Werner vyskočil neozbrojený za předprseň zákopu. Uhýbal z cesty Němcům, kteří se drali do bezpečí. Nekrčil se, neplížil se, nebál se. Šel jako na procházku kdysi dávno, před válkou – bez pušky, bez přilby, bez klobouku a bez rukavic.

„Wernere, zbláznil ses?“ Ruka patřící k povědomému hlasu ho táhla do bezpečí hlubokých trychtýřů. Werner se vytrhl.

Šel pustinou plnou čerstvých mrtvol. Někteří ještě sténali, rvali se o poslední chvíle života, bez rukou, bez nohou, s rozbitou hlavou, se všemi orgány těla obnaženými.

I Werner už byl mrtvý. Byl mrtvý od okamžiku, kdy se rozhodl tak hloupě zahodit život pro cizího člověka.

Bylo to šílenství a byla to svoboda. Werner byl konečně doopravdy prázdný, zbaven všeho, i zoufalství, bolesti a pochyb. Nalezl vlastní osud.

Kapitán Martens ležel na zádech, nehybný, bílý jako smrt, ruce pokojně složené na prsou. Vypadal jako spáč v poli nebo nebožtík vystavený v rakvi. Werner jím třásl, protože neviděl žádná zranění. Kapitán však k sobě nepřicházel.

Kde se v něm vzala ta síla? Werner zvedl Martensovo tělo a klopýtal zpět k německým zákopům.

Němci na něho křičeli: přikrč se, nech tu mrtvolu, ale Werner jim nerozuměl. Už minul step bloudění, neuvázl v bažině rezignace ani v poušti zoufalství. V dálce před ním se třpytila země samozřejmosti.

Pronikavou bolestí mu zchromla levá ruka. Pustil kapitánovy nohy a vykřikl. Trefili ho, ale jen z pušky. Byla to jediná rána, ne dávka z kulometu.

Werner zaťal zuby. Musel kapitánovo tělo dotáhnout do bezpečí.

Země samozřejmosti byla blízko. Stačil by jediný krok a všechna bolest bude pryč. Wernerovi kynulo svěží, jarní listoví, krotké srny, lišky, zajíci. Ta krásná země, v níž Kristus založil Nebeský Jeruzalém. Kde Ganga stéká po Šivových vlasech. Ráj jen krok vzdálený od hrůzy země nikoho.

Přitiskl si Martensova záda na prsa, aby ulevil levačce, a táhl ho pozadu k zákopům.

„Wernere, ty cvoku,“ křičely na něho nyní už zřetelné tváře. Vlevo dopadl granát do kaluže a pokropil Wernera zelenou vodou. Dýchalo se mu stále hůře, mlžil se mu zrak.

Francouzské bojové plyny, napadlo ho. Ne všechny jsou cítit.

Martens ztratil levou botu, jak ho Werner táhl. Obnaženou patu rozdrásaly kameny do krve.

„Wernere!“ Cizí ruce popadly Martensovo tělo a Wernerovi nezbylo než ujít posledních pár kroků do bezpečí zákopů.

„Tohle je konec,“ šeptal si, když se před ním otevřely žírné nivy země samozřejmosti.

***

„Skutečný mág získává sílu splýváním s nekonečnem,“ vysvětloval Grote na cestě do sklepa onoho pražského gotického domu. Kamenné schody byly kluzké a nestejné, prošlapané nesčetnými generacemi. „Jenže pak zase ztrácí zájem o svět. Měl byste vidět opravdové mágy – do jednoho jim uletěly včely. Ovšem člověk jako vy, Wernere, nemá ještě dost sil, aby překročil propast času, nanejvýš v krajní situaci.“

Werner kývl.

„A tento neřešitelný problém rozetne můj urychlovač.“ Grote se nadmul pýchou.

Na kamenné podlaze sklepa tvořily spletité čáry kruhy a symboly a uprostřed nich na vyznačených místech se hrbili pejzatí rabíni v černých kabátech a v nábožném vytržení drmolili židovské modlitby, až se mráz zakousl do morku Wernerových kostí. Po obvodu zdi vedly kabely tlusté jako lidská paže. Ocelovou klec uprostřed místnosti zdobilo množství kudrlinek, až vypadala spíš jako okrasa císařské zahrady než funkční stroj.

„Postup je velice jednoduchý,“ vysvětloval Grote. „Posadíte se do klece. Přivedu do ní tolik elektřiny, kolik nám to dovolí, a chasidští rabíni ji změní v energii ducha. Vy se jí zmocníte a budete mít v rukou moc samotného Boha.“

Werner vrhl na stoličku v kovové kleci obmotané dráty nejistý pohled. „Usmaží mě to zaživa.“

Grote se zlověstně usmál. „Nejspíš ne.“

Na schodech slyšel dusot Ludendorffových vojenských bot. „Jsme připraveni?“ uhodil na Groteho.

„Ano, pane,“ odpověděl bývalý mág. Ohlédl se po Wernerovi a shrbených rabínech.

Ludendorff podal Wernerovi sněhobílou obálku. Byla zapečetěná a tlustá, muselo v ní být několik dopisních archů. „Sloužil jste ve von Kluckově armádě,“ řekl.

Werner nemusel odpovídat, Ludendorff věděl vše ze spisu. „3. září 1914, na samém počátku marnské operace, obsadil von Kluck město Chantilly severně od Paříže.“

Werner kývl. Byl tam, ale francouzská města byla jedno jako druhé.

„Až se tam ocitnete, jděte rovnou do Hotel du Grand Condé. Sepsal jsem vám všechna hesla pro toto období, která jsem dokázal zjistit ze záznamů. Pustí vás k němu – a vy pouze jemu osobně předáte tuto obálku. Odpovíte mu na otázky – a pak se… prostě vrátíte domů.“

„Jak?“ zeptal se Werner.

„Zpětný tah,“ drmolil Grote se sklopenýma očima. „Vtáhne vás zpátky.“

Wernera to znejistilo. Lžou mu.

„Nenechte se odbýt, Wernere,“ kladl mu generál na srdce. „Musíte Klucka přesvědčit. Jste poslední naděje Německa. Donuťte ho si dopis přečíst a uvěřit mu.“

Werner zíral na obálku ve svých rukou. Najednou vážila kila.

„Dobrá,“ řekl Ludendorff. „Grote, začneme.“

Grote vzal Wernera za paži a bezmála ho vlekl ke kleci. Zálibně ji pohladil.

„Nejlepší essenská ocel.“

„Co mám dělat?“ ptal se Werner.

„Myslete na Chantilly roku 1914,“ řekl Grote. „Mějte před očima ten obraz a nespouštějte ho ze zřetele, dokud do vás nevstoupí energie. A pak prostě vkročte do toho obrazu.“

Seshora zazněly hlasy, dusot těžkých bot. Někdo klepal na vrata.

„Jsou tady,“ řekl jeden rabín podivnou němčinou. „Angličané.“

Ozvala se střelba. Grote zbledl.

Ludendorff byl na nohou. „Kolik potřebujete času, Grote?“

„Deset minut?“ zaváhal Grote.

„Máte pět.“ Generál vytasil revolver a vyběhl po schodech nahoru.

Grote sevřel rty a spojil dva tlusté kabely. Světlo v místnosti potemnělo.

„Teď,“ poručil Grote rabínům.

Elektřina z celého města proudila do železné klece. Venku postupně zhasínaly pražské ulice.

„Wernere, myslete na Chantilly!“ volal Grote na Wernera.

Werner se pokoušel si co nejvěrněji vybavit tu část tažení.

„Dělejte, dělejte,“ hudroval Grote a rabíni drmolili modlitby rychleji a rychleji. Elektřina se měnila v jinou energii, která prostupovala uzavřený prostor klece. Werner nemohl dýchat. Zježily se mu chlupy. Cítil se jako obří akumulátor. V tepnách mu pulzoval oheň.

Výbuch. Strop se otřásl. Dunivé boty sbíhaly po schodišti.

„Ne!“ vykřikl Grote a vlastním tělem zahradil svůj vynález.

Výstřel. Grote se svezl k zemi.

V čele mu zela krvavá rána. Angličan Pitt stál na schodišti s namířeným revolverem.

Werner pocítil, jak se ho zmocňuje zákopový šok. Vytřeštil oči a uviděl před sebou zemi nikoho, pustou, neživou krajinu u Verdunu. Nad hlavou mu zuřila kanonáda těžké artilérie.

„Ne,“ zašeptal vyděšeně. A vkročil do obrazu.

***

„Průsmykem zapomnění do stepi bloudění. Bažinou rezignace do pouště zoufalství. Z pouště zoufalství do země samozřejmosti,“ drmolil si a šel kouzelnou zemí, šel s jistotou, i když netušil kam. Byla to krásná země, zelená, bez válečných jizev. V jarním odpoledni cvrkali cvrčci. Dole v údolí podél potoka se rozprostírala braniborská vesnička s protestantským kostelíkem. Vše bylo tak poklidné, že poutník přemýšlel, je-li to skutečné a odkud asi přiletí první kulka. Ne, ta v zemi samozřejmosti nebyla nikdy vynalezena.

Na kraji vesnice sedlák rozbíjel hroudy. Poutník se k němu vydal a překonával přitom brázdy.

„Kudy se jde k Buddhové jabloni?“ zeptal se. „Ke stromu osvícení.“

Hospodář nepromluvil. Chytil poutníka za zdravou paži a podíval se mu do očí.

„Kterejpak ty jsi?“

„Jürgen Werner,“ vzpomněl si poutník.

„Pojď, Jürgene, odvezu tě do města do nemocnice,“ řekl mu hospodář a skoro neslyšně dodal: „Taky jsem měl syna ve válce.“

Posadil Wernera na valacha, i když se tomu vojín vzpíral, a odvedl ho na kraj velkého města před novotou svítící nemocnici.

„Další zasranej veterán,“ vyštěkl doktor a vzal Wernera za paži. „Pojďte, podívám se vám na tu ruku.“

V ordinaci se na sebe Werner podíval do zrcadla. Byl tak hubený, že si mohl hravě spočítat žebra. Kupodivu i zde, v zemi samozřejmosti, měl vyhaslé, prázdné oči.

„V zákopech bychom vám tu ruku museli amputovat, víme?“ špačkoval doktor, zatímco mu vytahoval kulku z rány, bez umrtvení.

„Byl jsem u Verdunu,“ řekl Werner jakoby ze sna.

„To já také,“ řekl doktor. Čistil mu ránu.

Werner mrkal bolestí a neřekl nic, jen civěl před sebe.

„Tu kulku vám schovám na památku,“ řekl lékař. Zvedl ji kleštěmi a zblízka si ji prohlížel.

„Člověče, to je vážně francouzská kulka.“

V dalších dnech Werner pochopil, že tohle není země samozřejmosti. Potloukal se po nemocnici a kouřil. Nechtěl poslouchat vyprávění ostatních veteránů. Místo toho stál u okna a shlížel na rušnou silnici, kde projížděla auta a koňské povozy.

Když před nemocnicí zastavila limuzína a z ní vystoupili dva muži, jeden vojácký a druhý jakoby opilý, přepadla Wernera impulzivní potřeba se schovat. Ne, nemá k tomu důvod. Nic zlého neprovedl. Přinejmenším nic, na co by si dokázal vzpomenout. Vrátil se na pokoj a civěl do stropu.

„Wernere, máte návštěvu,“ zněl sestřin znuděný hlas.

Vojín se posadil a zvědavě si prohlížel muže, který přešlapoval ve dveřích, jako by si nebyl jist, jestli může a má jít dál. Byl vysoký, od pohledu přísný a vypadal starší, než si ho Werner pamatoval. Kdysi černé vlasy jako když posype popelem. Opíral se o hůlku a kulhal k Wernerově posteli.

„Kapitán Martens,“ zaradoval se Werner.

I Martens se usmíval, ale rozpačitě. „Teď už jen řídící učitel. Zaplať bůh.“

„Vy jste mě našel.“

Werner si až do této chvíle neuvědomil, jak moc byl ztracený a jak dlouho. Minulost i budoucnost mu vyvstaly před očima: fronta, Berlín, Praha, Groteho kouzelné karty a Ludendorffův plán.

„Trvalo mi příliš dlouho, než jsem pochopil a uvěřil,“ řekl Martens. „A upřímně ani dnes ráno jsem nevěřil. Ale datum na Ludendorffových dopisech bylo vždy stejné – dnešní. Mluvil jsem s jistým anglickým lordem a ten mi leccos vysvětlil. Wernere, proč jste to neřekl – tehdy?“

Werner zavrtěl hlavou. Cítil v sobě tolik emocí a všechny se mu draly do očí. Musel se odvrátit.

„Válkám se světem i ve světě se asi nevyhneme. Pořád ale věřím, že si můžeme vybrat, v jaké válce chceme bojovat,“ Martelovi se zadrhl hlas. „Půjdeš se mnou, Jürgene?“

Sbalil se do dvou minut. Když odcházeli, zaslechl za sebou Werner hlas zdravotní sestry. „Kam jdete, Wernere?“

„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl jí a neubránil se úsměvu.

„Ale jsou tu dva pánově,“ řekla sestra spěšně. „Ptali se po vás.“

Werner se poťouchle usmál a pokrčil rameny. S celým svým majetkem po kapsách vykročil vstříc zemi, která by – s přimhouřenýma očima a notnou dávkou dobré vůle – mohla být onou zaslíbenou zemí samozřejmosti.

(Pozn. autora: Za název „země samozřejmosti“ a dobový pohled na mystiku vděčím především mimořádné knize Františka Ročka: Gustav Meyrink – mystik. Reálie západní fronty první světové války jsem čerpal z různých zdrojů, zejména pak z knihy Hineingeworfen od Wolfa-Rudigera Osburgd.)