Martina Hohenberger – Květ života

Ve tři hodiny odpoledne vyrazili Marek a Lucie Slámovi směrem k dálnici na Plzeň. Z Kesnerky to měli na Šumavu sto devadesát kilometrů. Vezli se ve dvacet let staré škodě 130 RS, z kazetového přehrávače se linul melodický rock Simona a Garfunkela. Z krajiny se vytrácela zástavba, přibývalo polí a lužních lesů. Po dvou hodinách jízdy horizont zvlnily šumavské kopce.

Minuli rozcestí na Dobrou vodu, pak Smí a po pěti kilometrech odbočili na hrbolatou asfaltku protínající bývalé vojenské pásmo. Projížděli kolem opuštěných horských usedlostí s propadlými šindelovými střechami. Už patnáct minut nepotkali jediný vůz.

Sjížděli do údolí zahaleného mlhou. Minuli značku obce.

Z mlžných cárů se vylouplo rozbořené stavení, utopené v moři kopřiv a plevele.

„Omítka je umouněná od sazí, asi tu zuřil požár. Dobrý Bože, kde to jsme?“ otázala se Lucie.

„V Černé Lhotě.“ Markovo čelo se zkrabatilo úsilím vyhýbat se výmolům v silnici.

Minuli ohořelé trosky a zírali na šedivé domy v různém stádiu rozpadu, na rozbitá okna a zrezivělé ploty. Nikde se nekouřilo z komína. Na ulici nestála žádná auta.

Uprostřed vsi pyšně čněl gotický kostel s hranolovitou věží, obklopený hřbitovem. Domy poblíž byly o něco vyšší, zjevně obývané, okna měly zasklená, ale slepá špínou, a předzahrádky zaplevelené.

Hřbitovní brankou vyšla skupinka ošuntěle oblečených lidí.

„Páni. Vypadají dost sešle a unaveně, nemyslíš?“ Luciin hlas se změnil v šepot. „Kdyby na nás aspoň tak tupě nezírali.“

Marek zaparkoval škodovku na kousku štěrku před hostincem U KANČÍ KÝTY.

„Proč zastavuješ?“

„Potřebuju cigára.“ Marek ukázal na vedlejší chalupu, kde visel omšelý vývěsní štít SMÍŠENÉ ZBOŽÍ.

„Doufám, že nebudeš hulit v autě,“ prskla Lucie.

Prosklenými dveřmi vstoupili do malého krámku s pultem a třemi regály u zdi. Nebyl větší než jejich plechová garáž v Praze.

„Troje Sparty,“ řekl Marek zavalité prodavačce s odbarvenými, mastnými vlasy.

„Vemte si rovnou celej karton. Dostanete zapalovač zdarma,“ poradila mu. „Vy jste tu koupili chalupu?“ vyzvídala. Oči jí zajiskřily jako lasičce.

Lucie zavrtěla hlavou.

„Takže se chystáte kempovat?“

„Chceme se jenom trochu porozhlídnout,“ zahučel Marek.

„Dejte pozor, abyste nikam nespadli. Celý vokolí je tu protkaný štolama. Kdysi se tu těžilo zlato. Víte, já jsem…“

„Děkujeme,“ vyhrkla honem Lucie.

„Mohla bych vám doporučit hotel na šumavský Modravě. Já jsem…“

„Díky, ale máme zařízený penzion pár kilometrů odtud.“

„Pár kilometrů? Myslíte směrem k čáře?“

Lucie se strojeně usmála.

„Hm. Tím směrem bydlí už jen Mrázovi a Bergmanovi. Vy míříte do penzionu sourozenců Mrázových?“ sykla žena a v jejím hlase najednou zaskřípal příkrý podtón. O krok ustoupila a zatvářila se, jako by kousla do šťovíku.

Lucie mlčky zaplatila.

„Byla divná,“ utrousil Marek, jakmile se ocitli venku. Odemkl vůz a oba se usadili na sedadlech.

„Jo, raději odtud vypadneme.“ Lucie měla dojem, že ji odevšad pozorují všetečné oči, ačkoli neviděla ani živáčka.

Černá Lhota konečně zmizela ve zpětném zrcátku.

 

Nad vřesovišti visel opar a na mezích se válela mlha. Letní slunce se nedokázalo prodrat clonou šedých mraků a prohřát močálovitou krajinu bez lidí. Ráz nemilosrdné horské přírody zdůrazňovaly uschlé trsy ostřice podél potoků, zakrslé listnáče, kleč a soušky smrků, napadené kůrovcem.

„Už teď mi to ticho leze na nervy,“ pronesla Lucie. Naprostá nepřítomnost lidských bytostí pro ni znamenala šok.

Na rozcestí u kamenné kapličky se třemi umrlčími prkny odbočili na lesní cestu. Po pár minutách je uvítala horská planina, samota odříznutá od zbytku světa dvěma strmými vrchy, ztracená v hlubokých lesích, obklopená temnými roklemi a močály.

„Támhle za vrcholem je čára a Bavorsko. V průvodci píšou, že penzion Mrázových leží nad Kobylí slatí, mezi Sovím a Mrtvým vrchem.“

Marek zaparkoval na příjezdové cestě vedle zrezivělé rachotiny s mohutnými blatníky, jakéhosi vehiklu z prastarých dob. Šlo o křížence mezi vojenským terénním vozem a malým náklaďákem. Zřejmě patřil majitelům penzionu.

Lucie si povzdychla při pohledu na šumavské stavení s břidlicovou valbovou střechou. Zdi mělo pokryté ztmavlým šindelem, okna vybavená okenicemi. „Jen těžko dokážu uvěřit, že si sem někdo jezdí odpočinout,“ poznamenala trpce.

Marek vytáhl klíč ze zapalování, povzbudivě se na Lucii usmál a vystoupil.

V přízemí chalupy se pohnula záclona.

Marek se opřel do těžkých dveří a překročil práh. Lucie si uhladila záhyby sukně, z rukávu letního sáčka smetla neviditelné smítko a následovala ho.

Malá vstupní místnost působila tísnivým dojmem. U zdi stál hnusný stůl z javorového dřeva. Nad ním visela vyřezávaná soška svatého Vintíře, patrona Šumavy. Stylové zařízení sestávalo z vyšlapaného linolea, z ohavného fosilního nábytku a brčálově zelených závěsů.

Marek se rozhlédl a zakašlal.

Odněkud se přišoural muž, padesátník s ohromným břichem. Po tváři až k levému uchu se mu táhla široká jizva, na hlavě měl naraženou horalskou hučku. „Co chcete?“ zaskřehotal.

Lucie ztuhla.

Napravo se otevřely dveře, z nich vykoukla po domácku oblečená žena a utírala si ruce do zástěry. Řídké, místy prošedivělé vlasy měla stažené do přísného drdolu.

Muž se podrbal na bradě. „Pardon. Chtěl jsem… ehm… jak vám můžu pomoct?“ zahučel.

„Johane, pomoz hostům s těmi kufry,“ vyštěkla žena.

„Není třeba, zvládneme to sami,“ opáčila Lucie.

Žena šlehla po Johanovi pohledem. Ten se zachmuřil a šel si po svém.

„Nezlobte se na bratra kvůli jeho nevrlosti,“ řekla žena bez náznaku úsměvu. Ani na její tvář nebyl hezký pohled, měla ji zjizvenou a přes pravé oko přetaženou pásku. „Můj bratr Johan mívá nevrlou náladu. Je tak trochu…“

Lucie za ni málem dokončila větu slovem neomalený.

Ovládla se. „Jste paní Mrázová?“

„Ano. Filipa Mrázová.“

„Jsme Slámovi. Objednali jsme si novomanželské apartmá,“ prohlásil Marek a zvesela mrkl na zhyzděnou ženu.

„Náš nejlepší horní pokoj.“ Filipa prohrábla šuplík javorového stolu a podala jim klíč na šňůrce. „Večeře se podává v sedm,“ dodala.

„Jsme jediní hosté?“

„Ehm… no, ještě není sezóna.“

„Kudy se dostaneme k Sovímu vrchu?“ zeptal se Marek.

„Soví vrch patří Bergmanovým, na jejich soukromý pozemky nikdo nesmí.“

„A co na Mrtvý vrch?“

„Ten je kousek vodtud, ale turisti tam nechoděj.“

Vystoupali po schodech do patra. Podlaha z borového dřeva pod jejich kroky vrzala. Podkrovní pokoj byl rozlehlý, dominoval mu otevřený krb a dvě plátěná křesla s otřískaným stolkem. U okna stála široká postel.

„Turisti tam nechoděj,“ ušklíbla se Lucie.

„Netrap se tím.“

„Všiml sis, jak mají oba zjizvené tváře? Co se jim asi stalo?“

„Možná se v dětství popálili.“

„Oba naráz? Zvláštní, nemyslíš? Ti Mrázovi jsou si svou šeredností neskutečně podobní.“

„Jo, hlavně těmi dračími způsoby se podobají jako dvě saně,“ pověděl Marek.

To Lucii rozesmálo. Otevřela prosklené dveře a vyšla na malou terasu. Nedalo se popřít, že odtud byl pěkný výhled na lesy při úpatí obou vrchů a na slať. V okolí se zelenalo snad úplně všechno, i kmeny stromů obrůstal lišejník. Pohled na všudypřítomnou zeleň ji brzy unavil.

Z útrob přecpaného zavazadla vyhrabala kosmetickou tašku a položila ji na noční stolek. Nehodlala si vybalovat věci a ukládat je do šatní skříně. Bůhví, kolik lidí tu bylo před nimi.

Plácla sebou na postel a zírala do stropu.

Marek se položil vedle ní. „Je tady báječný klid. Naše malé království v podkroví,“ řekl a pohladil ji.

„Jo,“ zašeptala a přitulila se k němu.

 

O půl hodiny později sešli do přízemí na večeři. Filipa Mrázová vyhlédla z kuchyně a ukázala jim jídelnu. Postavila před ně karafu s vodou, skleničky a dva talíře. Lucie si všimla, že má kromě nepěkně zjizvené tváře i obě ruce.

Seděli sami u stolu pro dvacet osob. Lucie posunovala po talíři kousky sekané a nimrala se v bramborové kaši. Odložila vidličku.

„Ty už nebudeš jíst?“

„Nějak mě přešla chuť.“

„Venku je nádherně. Pojďme se projít.“

„Teď? Vždyť se bude stmívat.“

„Je teprve půl osmé. Nejdelší den v roce. Nejmíň do půl desáté bude světlo.“

„Zítra. Až zítra bude nejdelší den v roce,“ odsekla, ačkoli věděla, jak Marek nesnáší, když ho opravuje.

Nekomentoval to.

 

Po dřevěné lávce přešli potok, který meandroval v širokých smyčkách jako líný had. Ačkoli tam byla vlhčí půda, z mlází trčely četné soušky listnáčů. Mezi letitými smrky se klikatila stezka. V lese panovalo dusno.

Marek mlčel.

„Ani se nedivím, že se těmto končinám lidé i zvěř vyhýbají. Až na ty krvežíznivý bestie,“ stěžovala si Lucie. Dlaní rozpleskla komára na holém lýtku a třela si svědivý bolák.

„Náhodou tu sídlí spousta druhů sov, občas se vyskytnou i vlci,“ namítl Marek.

Stranou ležely bludné kameny, ohlazené deštěm, a vypadaly, jako by je tam roztrousil obr. Na rozcestí stálo varování, že se močál za deště důrazně nedoporučuje a že na Sovím vrchu hrozí sesuv půdy.

„Západní část svahu se kdysi sesula po vytěžení hlušiny a odhalila skálu, která trčí nad roklí. Podle fotky v průvodci připomíná lebku… při troše fantazie,“ vyprávěl Marek.

Vydali se po uzounké stezce mezi temnými jezírky, lemovanými zakrslými olšemi a břízkami.

„Prý je tu někdy vidět zlatý oheň. Objeví se, jasně vzplane a zazáří, nepohltí ani dřevo ani suchou trávu a pak se sám uhasí.“

„Ach tak, zlatý oheň a světýlka na slati. Už chápu, proč jsi mě sem dotáhl.“

„Prožijeme tu spolu Svatojánskou noc, čas milostné magie, třeba budeš mít prorocký sen nebo najdeš čarovné zlaté kapradí.“

Usmála se. „Odkdy se z tebe stal romantik?“

Ubírali se podél černých tůní, obcházeli ztrouchnivělé kmeny. Močál vypadal záhadně a zlomocně.

Luciin odpor se mísil s pocitem morbidní fascinace. „Nechápu, že před Prahou dáváš přednost samotě mezi Mrtvým a Sovím vrchem. Proč se vůbec jmenuje Mrtvý vrch?“

„Došlo tam k vraždě, myslím.“

„Bože.“

„A tomu lesu kolem říkají horalé Onen svět.“ Marek prostě dokázal všemu nasadit korunu.

Vpředu mezi souškami se mihlo cosi bílého. Po slati se procházela dívka s rozpuštěnými havraními vlasy. Na sobě měla dlouhé letní šaty, bosýma nohama zlehka našlapovala na záludné drny ostřice, pokrývající houpává třasoviska. Pohybovala se zcela mimo stezku.

„Možná zabloudila a hledá cestu,“ řekl Marek.

„Hej, dávej pozor!“ zvolala Lucie.

Dívka nereagovala.

Lucie ji chtěla varovat. Uběhla pár kroků a ocitla na podmáčené půdě.

Dívka se ohlédla přes rameno. Pak nevzrušeně pokračovala mezi tůněmi černé vody, kde na každém kroku číhala smrt.

„Lucko, vrať se, neblbni,“ zahučel Marek.

Lucie zahlédla, jak dívka mizí za houštím. „Počkej!“ vykřikla. Udělala pár rychlých kroků a zakopla o zlomený kmen břízky. Rozplácla se na hladině rašelinového jezírka a zapadla do řídkého bahna.

Marek stačil cosi vyjeknout.

Lucie ucítila závan tlejícího dechu bažiny. Mrtvolný puch rozkladu. Popadla ji panika. Oběma rukama se přidržela mokřadního rákosí a ze všech sil se začala drápat nahoru. Šlapala bahno, ale nohy se jí bořily stále hlouběji.

Marek sestoupil na kraj mělkého břehu a pomohl jí vyškrábat se ven.

Lucie seděla v trávě a třeštila oči. Snažila se nevnímat puch té smrduté břečky, kterou měla v botách, na sukni, na holé kůži. Zmáhal ji pocit, že se pozvrací. Bez Markovy pomoci by se z bažiny vyhrabala jen těžko.

„Jsi v pořádku?“

„Nic mi není.“ Vstala. Ruce se jí třásly. Divže se nerozplakala.

„Ukaž, očistím tě.“ Marek vytáhl kapesník a chystal se jí otřít bahno z nohou.

„Nech to bejt!“ okřikla ho drobet nabroušeněji, než zamýšlela.

„Jsi zraněná?“

„Ne. Jsem zapatlaná tím odporným svinstvem. Mám to i ve vlasech.“

„Ukaž, podívám se, jestli nekrvácíš. Tohle bahno…“

„Není třeba. Hrozně jsem se vyděsila. Taková blbá nehoda.“ Cítila, jak se jí do očí derou slzy.

„Proč jsi tam proboha lezla? Nemělas tam vůbec chodit!“ Obdivovala rychlost, s jakou manžel dokázal přejít k podstatě věci.

„Chtěla jsem tu holku varovat.“

„Co je nám po ní, sakra!“

„Proč se potulovala uprostřed močálu? Co vůbec hledala v těchhle končinách?“

„Občas se chováš hloupě, Lucko.“

„Ne, to teda nechovám. Byla to hloupá nehoda.“

„Hloupá seš ty. Nemělas chodit mimo stezku. Podívej se, jak teď vypadáš v tý svý směšný sukni.“

Prudce se nadechla. Styděla se, že se bezhlavě vydala do nebezpečí. Bolestně si uvědomila, že už není ve městě plném lidí, ale slyšet to takhle, v podání svého novopečeného manžela, to byla jiná.

Do myšlenek se jí vetřel důvěrně známý hlas její mámy, varující a lamentující: Vždyť to ten člověk nemá v hlavě v pořádku. Je o jedenáct let starší než ty. Ani nechce mít děti. Prej scenárista. Nevydělá ani na suchej chleba. Ty ho snad hodláš živit? Těm jedovatým výtkám nebylo možné uniknout.

„Tak já jsem hloupá? A co seš ty?“ Začala na manžela štěkat hlasem ne zcela nepodobným hlasu své matky. Slova zlosti zanechávala na jazyku hořkou příchuť a zasekávala se jí v hrdle, musela je téměř vyrážet.

„Proč vždycky všechno tak řešíš?“ zahulákal Marek.

„Zato ty neřešíš vůbec nic! Proč nic neřešíš? Proč se nezajímáš o ostatní? Jsi sobec, abys věděl.“ Nechtěla se hádat, ale nemohla si pomoct. Cítila v sobě přetlak, který hrozil explozí.

Stáli naproti sobě a handrkovali se jako dva blázni.

Venku dosud panovalo světlo, pouze močál tonul v namodralých stínech.

Je to tím místem, pomyslela si. Nesvědčí mi. Kolik duší už nejspíš utonulo uprostřed téhle pustiny, kolik se jich tu ztratilo? Zatoužila být někde jinde. „Chci se vrátit domů,“ oznámila.

„Máme zaplaceno do konce týdne.“

„To je mi fuk, chci odjet hned ráno.“

„Já nikam nepojedu.“

„Ty seš mezek umíněnej.“

„Tak já jsem mezek?“ Uraženě se odmlčel. Párkrát se zhluboka nadechl. „Pojďme zpátky.“

„Dej mi pokoj,“ zavrčela. Měla pifku na Marka a vůbec na celý svět.

„Neblbni. No tak, Lucko,“ řekl Marek smířlivěji. Lítostivě se ohlédl k Sovímu vrchu, kam nestačili dojít.

Nebe se zatáhlo. Lucie vzdorovitě dusala po stezce. V botách jí čvachtalo, sukni i sáčko měla umazané od rašelinového bahna. Marek ji ztuhle následoval.

Do lesa se vkrádal soumrak. Zpoza stromů vykukovaly temné stíny a plížily se neschůdným podrostem. Nad korunami smrků svištěl vítr.

Na prahu penzionu Lucie skopla zablácené balerínky a našlapovala na špičky, aby ve vstupní hale a na schodišti nezanechala stopy.

Na lesnatou krajinu se snášel soumrak. V dálce zahoukal sýček.

 

Potřebovala sprchu.

Popadla čistý ručník, co ležel na komodě, a vydala se do malé okachlíčkované koupelny. Tašku s kosmetikou položila na umyvadlo. Dlouho stála pod proudem horké vody. Smývala ze sebe nejen bahno, ale také šok, který utrpěla. Na hlavu si nalila plnou dlaň šamponu a tělo si vydrhla měkkým kartáčem. Stále měla pocit, že jí na pokožce utkvěl hnilobný puch té smrduté břečky. Zabalila se do osušky. Špinavou sukni nejprve opláchla sprchou, pak ji namydlila. Přičichla si. Nakonec ji nacpala do koše pod umyvadlem.

Upřela pohled do zrcadla. Pozorovala kruhy pod očima a první vrásku na čele. Její pleť byla bledá, ale zatím neztratila svou hebkost. Rysy však působily unaveně.

Vyfoukala si vlasy. Vyčistila si zuby. Vyšla z koupelny a přehrabovala se v kufru, až našla čisté tričko a kalhotky.

Marek seděl v křesle před krbem, mlčel a zrak upíral před sebe.

Pohádali se. To nebylo dobré.

Položila hlavu na polštář. Zívla?

Sedí si na pelest a pohladil ji po zádech. „Jsi v pohodě?“

„Ne, nejsem v pohodě,“ odsekla a uraženě se stáhla.

Marek si povzdychl a vytáhl z nitra kufru sáček s léky. „Odpočiň si, Lucko.“

Zpoza přivřených víček za ním hleděla, jak jde do koupelny. Věděla, že si jako každý večer napustí skleničku vody. Odšroubuje víčko lékovky a vyklepne si do dlaně tabletku, která dokáže udržet jeho duševní utrpení v šachu. Bezmyšlenkovitě ji polkne. Poté vymáčkne z blistru druhou tabletku, tu na spaní, a vloží si ji do úst. Usrkne vodu a zakloní hlavu.

Ze sprchy bylo slyšet šum vody a Markovo broukání.

Vrátil se. Na vlasech se mu leskly kapky vody. Ucítila kořeněnou vůni pánské kolínské. Zbožňovala ji. Téměř viděla sama sebe, jak pokládá hlavu na jeho široký hrudník. Stiskl by ji silnou paží a druhou by ji hladil. Konejšil by ji. V duchu se okřikla.

Začala ji zmáhat únava a ona se zvolna propadala do dřímoty. Vzápětí usnula. Zdálo se jí, že ji v lese pronásledují kostlivci. Natahovali po ní zteřelé pařáty. Vběhla do jakéhosi cizího domu, pokoušela se zabarikádovat dveře. Posouvala skříně, jako by nic nevážily. Mrtví, avšak přesto živí se dobývali dovnitř, hlučeli, úpěli a ryčeli hlady. Když vyhlédla z okna, uviděla poblíž dravý proud řeky, po které pluly vyrvané pařezy a zpřelámané klády. Na nich obkročmo seděli lidé. Nemrtví na ně u mělčiny čekali, obklopili je a vrhli se na ně.

Řev, nářek a křik. Děs.

Nejhorší bylo, že všechno pozorovala a nemohla nikoho varovat. Najednou uviděla Marka. Topil se. Vylezla z okna ven, skočila do proudu řeky a plavala k němu. Vytáhla ho z vody a zoufale mu masírovala srdce. Pokoušela se ho zachránit, ale už byl mrtvý. Prozradily to namodralé, téměř bílé rty. Z úst mu vytékalo smrduté černé bahno. Byl na něj strašlivý pohled. Pak otevřel oči potažené umrlčí blankou.

Lucie vykřikla a rázem se probudila. Posadila se a mnula si čelo. Zírala před sebe do tmy. Hlavou jí bleskla panika, protože zprvu nevěděla, kde je. Třásla se. Byla vděčná za to, že vedle ní spí Marek.

Vtom cosi zaslechla. V prázdnotě noci se rozléhaly vzdálené hlasy a rozjařený smích. Zvuky přicházely odněkud zvenčí. Celou bytostí si přála, aby to byl jen další sen. Sen ve snu.

„Co to je?“ zachraptěla rozespale. Zajela rukou ke druhé půlce postele. Zjistila, že je prázdná. Strnula a rozsvítila lampu na nočním stolku.

„Hodina vlků,“ řekl Marek, usazený v křesle naproti vyhaslého krbu.

„Ty nemůžeš spát?“ Zbytečná otázka. Věděla, že má potíže s usínáním. Do jeho mysli se s děsivou pravidelností vkrádaly zoufalé myšlenky. Někdy zíral do stropu a modlil se za spánek. Jindy se zas snažil zaměstnat, do svítání četl knihy a tahal jednu cigaretu za druhou. Nad ránem však, kdy se temnota přelévala v šero, na něj útočily pocity beznaděje a on si žalostně uvědomoval tíhu svých démonů, tíhu své nemoci.

„Vzal sis léky?“

„To víš, že jo. Jasně.“

„Musíš brát ty pitomý tabletky, Marku!“

„Nedělají mi dobře!“

„Nevymejšlej si!“

Pomocí léků a terapie se měl dát do kupy. Byly dny, kdy léky zabíraly báječně. Často jí připadalo, že se odrazil ode dna a že se z toho začíná dostávat. Psychofarmaka mu však z tváře vymazala mimiku. Kombinace antidepresiv a prášků na spaní byla patrná v otupělém výrazu. Pod jejich vlivem pohasínala také záře Markova intelektu. Léky bral pravidelně, sice mu způsobovaly nadváhu, ale pomáhaly mu, no ne? Potřeboval se jen utlumit.

„Slyšíš ty hlasy, Lucko?“

„Zamkl jsi dveře?“ Vzala za kliku a zjistila, že je zamčeno. Obrátila se k Markovi a její zrak padl na stránky, které ležely rozprostřené po podlaze kolem křesla. Byly jich desítky.

„Celou dobu tu sedím a myslím, že mám halucinace.“

„Sourozenci Mrázovi nejspíš ponocují…“

„Měl jsem strach, že bys je neslyšela.“

Prudce se nadechla. Objala ho kolem ramen. „Vždyť já je taky slyším.“

„To jsem rád.“

Dojaly ji jeho obavy, že by ty hlasy nevnímala. Zjistil by, že opět trpí halucinacemi, krutými výplody své mysli.

„Ticho uprostřed temných lesů je pouhou iluzí. Lesní zvířata a ptáci vydávají někdy ty nejpodivnější zvuky, drsné houkání sovy pálené připomíná pláč, ale nejhorší je strašidelné mručení namlouvajících se rysů, to zní, jako by škrtili člověka,“ poznamenal Marek. Zvedl se z křesla, shýbl se a začal sbírat z podlahy novinové stránky.

„No vidíš, určitě to bylo nějaké zvíře… Co to tam máš?“

„To nic není.“ Marek strčil papíry do obálky.

Lucii vždy dokázalo dopálit, když měl Marek tajnosti. „Ukaž mi to. Chci to vidět.“ Vyškubla mu obálku z ruky tak prudce, až ji natrhla.

„Přestaň!“ obořil se na ni Marek. „Odkdy tě zajímá moje práce?“

„Tak práce, jo? Co to má znamenat? Probíráš se černou kronikou?“ Lucie zkoprněle zírala na tučně tištěný titulek z roku 1918: Postříleli se navzájem? Po skončení války zahynulo u Sovího vrchu šest vojáků vracejících se do Hostie. Druhý článek byl nadepsán slovy: Pět osob utonulo v močálu při pokusu o ilegální přechod státní hranice Československa. Další titulek hlásal: Při závalu šachty pod Sovím vrchem bylo usmrceno deset havířů, dva se pohřešují. Následující zpráva způsobila, že Lucie zatajila dech. Tragická událost na Šumavě. Dvacet šest dětí zabloudilo cestou ze školy a umrzlo ve sněhové vánici.

„Můj dobrý Bože, to je strašný.“

Marek zuřil. Vztekle si prohrábl vlasy, pak k ní přikročil. Chtěl jí výstřižky sebrat.

Lucie uskočila a otočila se zády. Každý novinový výstřižek značil nějakou nešťastnou událost.

„Tohle je ta holka na slati!“ vyjekla. Nemohla odtrhnout oči od fotografie v novinách. „Ta dívka v bílých šatech, co jsem ji viděla včera. O Bože!“ Zhluboka se nadechla a četla: Místní nezletilá Anička D. byla zabita obzvlášť krutým způsobem. Neznámí pachatele ji znásilnili a utloukli. Její tělo hodili do močálu. Bylo nalezeno po dvou měsících.

„Dost! Nech toho!“ zakřičel Marek.

Lucie měla dojem, že už víc neunese. Z té hrůzy se jí udělalo zle. Bezvládně klesla do křesla. Novinové výstřižky jí vyklouzly z ruky.

„To není ona.“ Marek sebral papíry z podlahy a začal nervózně rázovat po místnosti. Zatvrzelý výraz jeho obličeje nevěstil nic dobrého.

„Tu holku jsme přece oba viděli na vlastní oči. Poznala jsem ji podle fotky,“ trvala na svém Lucie.

„Pleteš se.“

„Udály se tu příšerné věci a tebe nenapadne nic lepšího než mě sem dotáhnout? Tohle mají bejt naše líbánky? Pěkně děkuju.“

„Neřekl jsem ti to, protože jsem se bál, jak zareaguješ. Vždyť se podívej, jak vyvádíš!“

„Lžeš mi! Děláš ze mě blbce!“ zařvala Lucie. Cítila v sobě takové vzkypění vzteku, že praštila dlaní do stolku. Dutý úder se rozlehl po místnosti.

„Uklidni se, Lucko. Všude kolem nás se dějí hrozné věci.“

„Ne, mě spíš děsí, že k vraždě došlo zrovna tady, v téhle oblasti.“

„Vždyť se to stalo dávno, přesně v roce devatenáct set padesát čtyři. Je to přes čtyřicet let.“

„Žijeme v příšerném světě,“ konstatovala Lucie. Seděla tiše, ruce složené v klíně, a snažila se netřást. „To je ta dívka na slati. Viděla jsem ji. Byla skutečná.“

„Takže jsme podle tebe u močálu potkali ducha?“

„Ne, vždyť to zní šíleně, totálně šíleně.“

„Já si spíš kladu otázku, jak je to vůbec možné.“

„Marku, proč mám pocit, že mi neříkáš celou pravdu? O co jde? Vyklop to!“

„Nevím, co chceš slyšet. Myslíš si, že sbírám ty články jen tak pro zábavu?“

„Takže ty pracuješ na něčem novém, jo? Tak snad konečně přispěješ na domácnost,“ prskla.

„Dost těch keců!“ zaječel. Napěchoval výstřižky do obálky a hodil ji do kufru.

„Zatracená šumavská samota.“ Lucie cítila, jak zběsile jí tluče srdce. Bylo to tak strašné, že jí to hlava nebrala. Zvrátila oči v sloup a chvíli se obávala, že omdlí. Kdyby neseděla, nejspíš by upadla.

„Je ti špatně? Nechceš se napít?“ Marek spěchal k umyvadlu, aby načepoval do skleničky vodu.

Lucie polkla několik doušků. „K čemu jsi to vůbec sbíral?“

„Už to neřeš. Vždyť je to jen halda zažloutlých novin.“

Odtáhla se. „Jdu do postele.“

Lehl si vedle ní, prochladlý jako rampouch, a zachumlal se do deky.

„Vezmi si prášek na spaní,“ řekla.

„Nechci, zítra bych byl mimo.“

Lucie zašeptala modlitbu za bezesný spánek.

 

Z dřímoty ji probudil chlad, který se táhl pokojem. Přitáhla si peřinu až k bradě. Neochotně otevřela jedno oko. Zjistila, že postel vedle ní je prázdná. Bodl ji osten osamění.

„Marku?“ Vystrčila nohu zpod přikrývky a zachvěla se zimou. Dřevěné parkety jí tiše sténaly pod nohama. Nakoukla do koupelny.

„Marku, kde jsi?“ Vydala se ke dveřím, přiložila k nim ucho a naslouchala zvukům noci. Na chodbě se nic nepohnulo. Na ledové podlaze jí zábly nohy. Její zrak padl na zámek. Všimla si, že klíč zmizel. Vzala za kliku. Nebylo zamčeno.

Přešla k oknu a vyhlédla ven. Tiskla dlaně na okenní rám a snažila se rozeznat siluety. Stříbrné jedle u příjezdové cesty se hroužily do tmy. Nic než stíny. Shora se snesl dravec a dosedl na mez. Nejspíš lovil myši.

Vtom zahlédla na mostě přes potok postavu muže v modré větrovce. Kráčel po stezce ke slati. Marek! Kam jde? Co když se mu něco stane?

Bylo jí jasné, že se v noci sama ven neodváží. Nebo ano? Kvůli němu?

Spěšně si navlékla mikinu, natáhla džíny, nazula botasky. Napětím sotva dýchala, když si brala svítilnu. Potřásla hlavou, aby se zbavila zbabělých a příliš lákavých myšlenek vrátit se zpět do postele.

Otevřela vstupní dveře chalupy. Po zádech jí přeběhl mráz při pohledu do husté tmy. Postávala na prahu, zdráhala se vyjít ven. „Marku,“ zašeptala.

Zaťala zuby a vyrazila.

Přeběhla travnatý pozemek, po dřevěném můstku překročila potok. Klopýtala po stezce a v ruce křečovitě svírala baterku.

Nad černým lesem visel mrak a jím se dralo světlo měsíce. Vlhký noční vzduch byl ostrý jako břitva.

Lucie se temného lesa odjakživa bála, příroda na ni působila tajemně a melancholicky. To dosud nevěděla, že tma má schopnost zhoustnout do černofialové barvy. Strach se jí šířil krevním oběhem jako krystalky ledu.

„Marku!“ zvolala. Nedělala si však iluze, že ji uslyší. Měl nejméně pět minut náskok.

Rozběhla se. Minula bludné kameny u močálu, které tam čněly jako náhrobky dávno zapomenutého hřbitova. Na rozcestí se tentokrát vydala doleva. Cesta na Soví vrch byla sice strmá a nebezpečná, zato mnohem kratší.

Jako náměsíčná spěchala stezkou k vrcholu. Na vlhké hlíně jí klouzaly nohy. Podrost navíc zhoustl.

„Marku!“ zakrákala. Tentokrát do hlasu přidala krapet rozhořčení.

Od slati se nesly zvláštní, éterické zvuky, připomínaly volání a zpěv, a chvíli dokonce nářek dítěte. Lucie se ohlédla přes rameno, nikoho však neviděla. Běžela dál a snažila se potlačit strach, který jí rozdíral duši.

Dostala se na volné prostranství. Vyvrácené a zpřelámané kmeny stromů, zavalené masou kamení a hlíny, svědčily o tom, že se tato část vrchu kdysi sesula. Lucie opatrně postupovala po zříceném svahu a obcházela trhliny v lesní půdě, odkud vytékala voda.

Její oči přitáhla skála, která převyšovala celé okolí. V měsíčním světle se leskla jako mléčný drahokam. Vtom spatřila Marka a zděsila se. Stál na nejzazším výstupku skály, podobný soše vytesané z mramoru, a hleděl dolů do tmy rokle.

Srdce jí vysadilo hrůzou. Proč ho tak nebezpečné místo přitahovalo jako magnet? Co když uklouzne? Co když spadne? Co když skočí?

„Marku!“ vykřikla.

V hlase jí zazněly naléhavost i zoufalství.

Lucie se začala škrábat do po svahu. Prodírala se hustým mlázím. Zachytila se o šípkový keř, ostré trny se jí zaryly do kůže a bolestivě ji rozdrásaly. Nezdržovala se tím.

Náhle v její bezprostřední blízkosti praskla větvička. Lucii zaplavil úděs. Zhasla baterku a uchopila ji oběma rukama, jako by to byla zbraň. Opřela se zády o drsný kmen smrku a čekala.

Na spadaném jehličí jemně šustily pomalé, plíživé kroky. Zatajila dech a odvážila se vykouknout zpoza kmene.

Ve tmě uviděla stát hřmotnou postavu muže. Neviděla mu do tváře, pouze se domnívala, že je to muž s rozložitými rameny.

Ten pohled ji zmrazil do morku kostí. „Jsi to ty, Marku?“ zašeptala.

Uvědomila si, že to nemůže být Marek, ještě před minutou ho viděla nahoře na skále.

Muž se pohnul a kráčel přímo k ní.

Bušící srdce jí do krevního řečiště pumpovalo adrenalin. Na útěk však bylo pozdě. Zuby jí drkotaly, nervy jí napětím jen hrály.

Muž se blížil. Byl pouhý metr od ní.

Rozhodla se bleskově. Vyrazila proti němu a nabrala ho ramenem do žeber. On se pod nečekaným výpadem zapotácel.

Sevřela v ruce těžkou baterku a znovu na něj zaútočila. Rozmáchla se a praštila ho do hrudi.

Muž cosi neartikulovaně zařval a napřáhl před sebe ruce v obranném gestu.

Chystala se ho znovu udeřit, zakopla však a nohy jí vypověděly službu. Upustila baterku a cítila, že padá. Natáhla ruku, aby ho strhla s sebou.

Skácela se na vlhkou lesní půdu, on jí přepadl přes nohy.

„Přestaň,“ zaúpěl Marek. „Co blbneš?“ Podrážděně ji chytil za obě ruce. „Vyděsilas mě k smrti. Co tu proboha děláš?“ Pustil ji, posadil se a zíral na ni.

„Proč šmejdíš v noci po lese?“ Zajíkla se. V krku jí vyschlo, tvořil se jí tam uzel.

Seděl na zemi jako opařený. „Promiň. Jsi v pořádku?“

Odtáhla se, objala si kolena a položila na ně hlavu. Rozplakala se.

„Promiň, nechtěl jsem… já… proboha, nebul zas.“ Pokusil se ji vzít kolem ramen, ale Lucie ho odstrčila.

Mlčel. Jen čekal, až přestane vzlykat.

Lucie si otřela uslzené tváře a nos.

„Už je ti líp?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou, ačkoli z ní leknutí opadlo.

„Tys o mě měla strach?“

Přikývla.

„Tak proto ses vydala v noci sama do lesa?“ Nevěřícně si ji přeměřil. „Pojď, půjdeme zpátky.“

Vstal a podal jí ruku, aby jí pomohl na nohy.

„Cos hledal nahoře?“

„Nemohl jsem spát.“ Nevesele se usmál.

„Cos dělal na tý skále? Stáls tam jak přikovanej.“

„Prostě jsem to nevydržel, musel jsem se tam jít porozhlídnout.“

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Chci do Prahy,“ řekla. Neskutečně se jí stýskalo po neonovém městě na březích Vltavy. Milovala ho i přes ten neurotický shon, který v něm panoval.

„Vydrž tu aspoň pár dnů.“

„Musela jsem se zbláznit, když jsem s tebou vyrazila na Šumavu.“

„Můžu ti vysvětlit, proč jsme tady. Není to náhodou.“

„Kašlu na to. Po snídani odjíždíme.“

„Máš pravdu. Odjedeme.“

Hm. Proč souhlasil tak rychle? Lucie se zachvěla vlhkým chladem. Za všechno mohly ty jeho tajnosti. Ty jeho pitomý tajnosti!

Na obzoru se objevily první známky nového dne.

 

Lucie se malátně vydala do koupelny. Půl noci ji tížila noční můra, druhou půlku bloudila po lese. V zrcadle vypadala jako starý pes se sklíčeným pohledem. „Pojedeme domů,“ oznámila svému odrazu a usmála se.

Z kuchyně v přízemí zavoněla čerstvá káva. Majitelka penzionu si nejspíš přivstala, aby jim přichystala snídani. Lucie seběhla do jídelny. S chutí usrkla z kouřícího hrnku, ale při pohledu na připravené jídlo se jí sevřel žaludek.

„Znáte Bergmanovy?“ otázal se Marek Filipy Mrázové, jakmile vkročil do jídelny.

„Všichni tu znají Bergmanovy.“

„Víte, potkali jsme na slati dívku.“

„Skutečně?“

„Ano, jen kousek od těch velkých kamenů. Mysleli jsme, že tam zabloudila. Moje manželka jí chtěla pomoct, tak spěchala za ní. Jenže ona nám pak zmizela z dohledu. Asi se vyděsila a utekla. Víte, děláme si o ni starosti. Snad nezapadla do močálu. Napadlo mě, jestli ji třeba neznáte.“

„Ne. Bohužel ne,“ odvětila Filipa.

„Zvláštní, že se ta dívenka procházela po slati. Mohla to být dcerka Bergmanových?“

„Ti sem už dlouhá leta nejezdí.“

„Možná je to dcera jiných sousedů,“ naléhal Marek. Lucie ho pod stolem kopla do kotníku.

„My žádné jiné sousedy nemáme, tady široko daleko nikdo nebydlí.“ Filipa se zarazila. Semkla rty a přeměřila si Marka zdravým okem. „Proč to chcete vědět?“

„Nevím, jsem trochu zvědavý, nejspíš kvůli mé profesi…“

„Aha,“ řekla Filipa bez náznaku zájmu. „Abych nezapomněla. Odjíždíme s bratrem do vesnice, vrátíme se před večeří. Až půjdete ven, zamkněte vchodové dveře pokojovým klíčem, je univerzální.“ Poté se odšourala do kuchyně.

Beze slov posnídali.

 

Když se ocitli zpět v pokoji, začala si Lucie skládat věci do kufru.

„Co to děláš?“

„Chci odjet.“

„Proč?“

„Slíbil jsi mi, že odjedeme.“

„Neslíbil.“

Přirazila víko. „Chci do Prahy.“

„Neřekl jsem ti všechno. Nejsme tu náhodou.“

„Je mi to fuk,“ odsekla. Vytáčelo ji, že má tajemství. Rozčilovaly ji zamčené dveře a třinácté komnaty.

Z boční kapsy zavazadla vytáhl modrou složku. „Podívej se na tohle.“

Lucie bojovala s chutí Markovi složku vytrhnout z ruky a hodit mu ji pod nohy. Zhluboka se nadechla, aby se ovládla. Posadila se na pelest postele a otevřela ji. Složka byla napěchovaná dalšími výstřižky z novin a rukou psanými poznámkami. Klidně ji mohl nadepsat slovy: Markovo tajnůstkářství. „Co to znamená? Proč mi to ukazuješ? Tak už to konečně vyklop!“

„Koukni se na tohle. Jeden pražský novinář se zaměřil na historii klanu Bergmanů. Holedbal se tím, že poodhrne roušku tajemství jejich rodu.“

„Vždyť je to jen hromada starých novin, ve kterých se ty pokoušíš najít nějaký smysl.“

„Ne, Lucko. Poslouchej. Tyhle články jsem okopíroval v pražském archívu. Ten novinář, nějaký Ruda Molch, celé roky sbíral informace a záznamy o Bergmanových, kteří zbohatli těžbou zlata. Třeba tady: ‚Roku 1738 zakoupil Adolf Bergman na čtyřicet tisíc hektarů šumavského lesa. Ohromný pozemek se rozkládal od pramene Vltavy až po Kašperské Hory. Stal se třetím největším vlastníkem lesní půdy Českého království. Adolf se roku 1745 oženil s Marií Annou Záblatskou, se kterou měl tři syny4.“

Lucie na něj otráveně pohlédla a zívla.

„Dobře, dobře,“ řekl Marek honem. „Nebudu tě unavovat dlouhou historií jejich rodiny, ale poslechni si ještě tohle: Nejstarší ze synů, Alfons, byl leskem zlata přímo posedlý. Přikoupil Soví vrch. Pozval havíře z Kutné Hory a zaměstnal je při…“

Marek hovořil o šachtách pod Sovím vrchem, o stavbě rodového sídla Bergmanových, o jejich bohatství, o Alfonsově synovi Arnem, o spekulacích… Přestala ho poslouchat.

Myslela na to, co ho vlastně pohnulo k cestě sem. Za jeho útěkem na horskou samotu vězelo mnohem víc. Byl to pocit bezmoci? Nebo nesnesitelná bolest, která nechtěla ustoupit? To končící utrpení? Copak jí neslíbil, že si tady vynahradí ztracený čas? Čas, kterého měli oba po čertech málo?

Přemýšlela o tom, jak se Marek za ty roky změnil. Přibývalo dnů, kdy se trápil. Duchem nepřítomný se jí vzdaloval do míst, kde ho nemohla dostihnout. Jeho mozek vytvářel vlastní malý vesmír, spřádal svá vlastní pravidla. Když Marek trpěl, uzavíral se a svým mužným způsobem truchlil. Stáhl se do ulity a nechtěl o tom mluvit. Tím to bylo horší.

Jejich vzájemná zamilovanost ochabla už dávno, podlehla všedním starostem, rostoucím úrokům hypotéky na byt, dluhům, strachu o práci. Za poslední rok se těch potíží nahromadilo tolik, že je to oba téměř zlomilo. Možná proto se před pár dny vzali. Rychlá svatba, šaty z půjčovny, dva svědci, oběd na Staromáku. Nebyli sice nijak zvlášť šťastní, ale chtěli být spolu. O tom přece partnerství je. Žít vedle sebe. No ne?

Manželství mělo představovat záchranný kruh v neklidných vodách, ačkoli se právě nyní projevovalo spíš jako balvan na noze, který člověka táhne ke dnu. A možná byl jejich vztah pouhou iluzí. Tišícím prostředkem na tíživou samotu.

„Lucko, posloucháš mě vůbec?“

Vytrhl ji z přemýšlení. Přikývla. Nesdílela však jeho nadšení.

„Dávej pozor! Dalším dědicem dynastie byl Alois Bergman. Rád cestoval, byl to dobrodruh a záhadolog, obdivovatel všeho tajemného a mystického. Zabýval se studiem kabaly a okultní vědou. Po světě sbíral magické artefakty, sošky egyptských božstev, šamanské masky, voodoo panenky a figurky z Haiti, amulety, které měly přinést štěstí. Aloisova sbírka obsahovala i obskurní kousky, třeba vyceněné kuní zuby, co chránily dotyčného před uhranutím, bezoáry zasazené do stříbra jako ochrana před otravou jedem, taky tabule s otisky rukou na obranu proti uřknutí. Nejvzácnějším artefaktem jeho sbírky se stala leštěná kost, která kdysi zřejmě sloužila jako kouzelná hůlka. Kromě lvů, hada a sovy je na ní vyobrazena okřídlená žena s korunou z rohů. Podle písemně zaznamenaného názoru jakéhosi znalce se jedná o zobrazení sumerská bohyně a kostěná hůlka by mohla být stará až pět tisíc let.“

„Proboha, Marku, proč mi to všechno vyprávíš?“

„Měj chvíli strpení. Hned ti to vysvětlím. Tomu novináři, co vydával kritické články o mocném klanu Bergmanů, ležel v žaludku především Aloisův nejstarší syn Antonín, který žil v letech 1872 až 1935. Po otci zdědil nejen obsáhlou sbírku knih a artefaktů, ale i zájem o vše mystické a tajemné. Z Antonína se v dospělosti vyklubal paranoidní podivín. Založil elitářské bratrstvo, řád Jitřního světla. Nejspíš to byl duchařský spolek pro společenské špičky. Jeho členové se do letního Bergmanova sídla sjížděli na okultní seance z Prahy, z Vídně, Londýna, Norimberku a Mnichova. Tajná setkání k oslavám rovnodennosti se každoročně konala v Bergmanově sídle, tedy jen pár kilometrů odtud.“

„Slavili tady rovnodennost? Tak proto jsi sem chtěl jet?“ Lucie nepotřebovala vyčkat odpovědi. Jediný pohled na Marka jí stačil. Zamračila se.

„V jednom nepříliš zdařilém článku Rudyho Molcha jsem našel tuhle starobylou fotografii. Na ní je Antonín Bergman společně s jednou dámou a dvěma džentlmeny. Jak vidíš, stojí dole poznámka: ,Zleva: Anton Bergman, Lily Diana Sherwood, Desmond H. Barlow a Paul D. Anderson, Londýn, 1898‘.“

Lucie vzala do ruky novinovou stránku.

„Když jsem byl naposledy v Londýně, strávil jsem pár dnů v archivu britské knihovny. Narazil jsem tam na desítky dopisů z pozůstalosti po Lily Dianě Blochové, rozené Sherwoodové, se kterou si Antonín Bergman dopisoval přes třicet let.

Jeho a Lily Dianu vázalo hluboké přátelství. Mám dojem, že spolu měli dokonce poměr. A jelikož byl Antonín ženatý, provdala se Lily Diana za jakéhosi úředníka, který neodpovídal jejímu postavení. Lily Dianě se několik měsíců po svatbě narodila dcerka Mariana. Antonín měl se svou manželkou Eleonorou jednoho syna, nemohl se s ní nechat rozvést. V dopisech oslovoval Lily Dianu důvěrně a končil slovy: ‚Tvůj věrný přítel a obdivovatel Azatot-Pi-Berg‘ man.4 Podle mě byla maličká Mariana Antonínovou dcerou. To je nejspíš důvod, proč Antonín napsal Lily Dianě všechny ty dopisy.

Několik stránek jsem v archivu okopíroval a přeložil je pak do češtiny.

Vyčetl jsem z nich, že Antonín podnikal výpravy do štol pod Sovím vrchem. Zmiňuje se o dvou podzemních jeskyních, na které narazil čirou náhodou. V horní jeskyni se prý nacházejí nástěnné malby. Jeho přítel historik je datoval na třicet tisíc let. Umíš si něco takového představit, Lucko? Třicet tisíc let!“

„Já stále nechápu, proč by nás měla zajímat historie cizí rodiny…“

„Měj trpělivost, Lucko. To si musíš přečíst sama.“

Lucie se usadila na posteli a zkřížila nohy do tureckého sedu.

Marek jí podal několik stránek. Byly vytržené z linkovaného sešitu a popsané jeho drobným písmem, se spoustou poznámek na okraji. „Můj překlad z angličtiny je krapet kostrbatý. Ehm… mrkni se na tuhle část. Pak mi řekneš svůj názor, dobře?“

Lucie přikývla.

 

„Neodvážil jsem se ve štolách pobývat déle než půlden, jelikož mne tam vždy rozbolela hlava. Nejspíš to bylo tím hrozným tichem nebo vlhkostí vzduchu.

Tentokrát se mi podařilo proniknout hlouběji do nitra hory. Narazil jsem na místo, kde skála tvořila převis. Nachýlil jsem se, nešikovně zavrávoral a na mokré skále jsem uklouzl. Jen čirým zázrakem se mi podařilo zachytit se o kamenný výstupek, jinak bych si zlámal vaz. Po laně jsem sešplhal dobrých patnáct stop dolů.

Nalezl jsem ohromný prostor. Jednalo se o přirozeně vzniklou jeskyni s vysokým stropem. Rozhlédl jsem se a zaradoval, když jsem na skalnaté zdi objevil malby umně provedené uhlem. Muselo se jednat o dílo pravěkých lidí. Kromě vyobrazení sov, mravenců, stromů a hor tam byly načrtnuty též lidské postavy a jakési bytosti, jež jsem nedokázal zařadit. Nad nástěnnými malbami se černaly formule, trojúhelníky a hroty, nejspíš symbolické piktogramy. Netuším, co znamenají.

Procházel jsem jeskyni a nalezl pozůstatky ohniště. Kromě toho jsem uviděl též opracované kusy dřeva a mnohé kameny, jež byly na sebe navršeny tak, že tvořily roztodivné útvary. Čím hlouběji jsem postupoval, tím se mi všechny ty skulptury jevily strašidelnější. K mému nesmírnému úžasu jsem narazil na ohromnou sochu sovy, vytvořenou z klůcku a chrastí, pečlivě svázaných koženými pásky. Sova se tam tyčila, netknutá časem, jako strážce podzemí z dob dávných bohů pohanských, a ve svitu mé lampy vrhala přízračný stín.

Jsem přesvědčen o tom, že jeskyně kdysi sloužila jako svatostánek. Jest nad slunce jasné, že se jedná o soví kult.

Vrtalo mi hlavou, kudy se tam pravěcí lidé dostávali. V nejzazší části jeskyně jsem nalezl úzkou průrvu. Zezdola jsem slyšel téct vodu. Naznal jsem, že by se mohlo jednat o přístupovou cestu. Byla však zavalena kamennou sutí, proto jsem se pokoušel polní lopatkou štěrk odstranit. Po mnoha hodinách těžké lopoty jsem konečně pronikl do otvoru. Musel jsem lézt po kolenou, třímaje v ruce petrolejovou lampu.

Obavy ze závalu mě sice nemile ochromovaly, ale nedal jsem se odradit. Moje zvědavost a dobrodružná povaha mne poháněly kupředu.

Průlez byl nízký a úzký. Na jeho konci jsem objevil jakési výstupky v pevné skále, podobné schodům, jež byly převelice příkré. Zkontroloval jsem lampu a zjistil, že je poloprázdná.

Ztlumil jsem plamen a vydal jsem se po stupních do temné hlubiny, rozrušený všemi těmi objevy. To jsem ještě netušil, jaká hrůza mne čeká dole.

Od spodní části schodiště vedl tunel, jehož skalnaté stěny byly černě pomalované hranatými znaky podobnými runám. Touto úzkou chodbou, temnější než půlnoc v pekle, jsem se vydal do srdce hory.

Vstoupil jsem do ohromného podzemního prostoru, nedokázal jsem dohlédnout konce. Jeho výšku bych přirovnal k několikapatrovému domu. Uvnitř jsem objevil čtyry kamenné oltáře se zčernalým povrchem, postavené nejspíš do všech světových stran. Kolem oltářů ležela spousta pohozených kostí. A nebyly to jen zlámané zvířecí kosti. V dávných dobách se tam konaly děsivé rituály s obětováním.“

 

Lucie obracela popsané listy a prohlížela si kopie Antonínových nákresů.

„Úžasné, viď? Ty dopisy obsahují tolik detailů. Teď přijde to nejlepší. Podívej se na tohle. Antonínu Bergmanovi se pod Sovím vrchem podařilo najít jistý artefakt.“

Podal jí stránku s překladem.

 

„Záhy se mě zmocnil úžas, neboť se poblíž oltářů nacházel kamenný kvádr, jenž na mě působil, jako by nebyl z tohoto světa. Neleskl se, neodrážel světlo, nýbrž ho pohlcoval. Čtverhranný kámen byl hladce opracován, jeho strany se zdály být dokonale rovnoběžné a pravoúhlé. Zručnost prastarých kameníků musela být nesmírně větší, než se akademická obec dosud domnívala.

Dotkl jsem se zcela hladkého povrchu obří kostky. Vycházela z ní prapodivná síla, jakási neznámá energie. Pomyslel jsem si, že jest zcela nemožné, aby ji pravěcí lidé dokázali takto opracovat. Odkud však pochází?

Ruka se mi vzrušením třásla. Vtom mi petrolejka vyklouzla a upadla. Popálil jsem si prsty ve snaze ji zachytit.

Rozlitý petrolej vzplál mocným plamenem. Rychle jsem se rozhlížel po něčem, co by mi mohlo posloužit jako louč, ale oheň již dohoříval. Zaklel jsem notně, jakmile zcela uhasl.

Potmě uprostřed jeskyně jsem stál ohromen a pin hrůzy. Strach se mi zahlodával do morku kostí. Náhle jsem všude kolem slyšel šmejdění netopýrů a potkanů.

V duchu jsem nepřestal hýčkat naději na svou záchranu. Potlačil jsem paniku, jenže můj orientační smysl mě zradil, hlava se mi zatočila a já ztratil směr, jímž bych se měl vydat.

Někde jsem četl, že se v podzemí občas objevuje zvláštní jev luminiscence, prý existují horniny, bakterie a hmyz vydávající světlo. To štěstí jsem bohužel neměl. Doufal jsem, že moje oči brzy uvyknou tmě a že spatřím alespoň obrysy jeskyně, ale nebylo tomu tak. Neviděl jsem zhola nic. Bloudil jsem temnotou a pod nohama mi křupaly prastaré kosti.

Ještě jednou jsem se dotkl hladkého černého kvádru a znovu ucítil tok podivné energie. Uklidňující a vzrušující zároveň. Ucukl jsem.

Tápal jsem tmou a bloudil snad několik hodin, úplně jsem ztratil pojem o čase. Oběma rukama jsem šmátral po skalnatých zdech a hledal tunel vedoucí z jeskyně ven. Když jsem ho ke své nesmírné úlevě nalezl, proplazil jsem se na druhou stranu.

Šplhal jsem jako kamzík nahoru po příkrých stupních, jež se mi tentokráte jevily nekonečné. Zvonění v mých uších a bolest hlavy nesnesitelně narůstaly. Moje smysly byly zjitřené, zvuky podzemí jsem vnímal s nesmírnou intenzitou. Padající kámen zněl hlasitěji než výstřel z pistole, kapající voda jako hukot vodopádu a šustění potkaních nožek jako dusot stáda slonů. Zdálo se mi též, že z hlubiny slyším strašlivé bubnování. Dodnes si to nedokážu vysvětlit.

Trvalo mi nekonečně dlouho, snad celý den, než jsem dokázal projít horní jeskyni a vyškrábat se vzhůru až k přístupové šachtě.

Nejprve jsem si ani nevšiml, že jsem se vypotácel z hory ven, jelikož byla tma. Došlo mi to teprve, až mě vlhký noční vzduch udeřil do nosu. Zalapal jsem po dechu tak dychtivě, jako bych se dlouhou dobu nacházel pod vodní hladinou. Omdlel jsem. Probudil jsem se až za svítání. Polomrtvý jsem doklopýtal lesem domů.“

 

Marek po celou dobu seděl na pelesti postele, netrpělivě bubnoval prsty a tahal už pátou cigaretu. Jeho hezká tvář zářila nadšením. „Co si o tom myslíš, Lucko?“

„Ta kostka… odkud se tam vzala?“

„Antonín se ve svých dopisech zamýšlel nad jejím původem. Jeho spekulace sahají od mystiky po otřesnou zmínku o mimozemské civilizaci, co kdysi navštívila zemi. Nebo hůř, zmiňuje se dokonce o civilizaci, která na Zemi žila ještě před vývojem člověka.“

„Vypravil se znovu do jeskyně?“ zeptala se.

„To si piš, že jo. Ale se stalo něco hrozného. Přečti si to, jestli chceš.“

 

„Při poslední výpravě mne provázel můj dlouholetý přítel Ignác Šíma, rozšafný to člověk, ale čtverák. Nesl těžkou pikslu s fotoaparátem a byl do dobrodružství jako oheň. Kostka a též socha sovy, co jsem nalezl v jeskyních, měly pro něj velké zajímavosti.

Ignác pořídil snímky nástěnných maleb a soví sochy. Když jsme se po mnoha útrapách octli v dolní jeskyni, vzal jsem páčidlo a zkoušel jsem kostkou pohnout. Nehnula se ani o píď. Rozpřáhl jsem se tedy krompáčem ve snaze odštípnout kousek, jenž bych mohl doma blíže prozkoumat. Krompáč se odrazil, na kostce se neobjevil ani škrábanec. Dodnes nevím, co mě to popadlo, ale posbíral jsem klestí, jež leželo u jednoho z obětních oltářů, a vytvořil jsem kolem kostky hranici. Zapálil jsem ji, očekávaje s napětím, co se stane.

Ozval se sykot, pak hučení a bubnování. Ty zvuky byly tak hlasité, že jsme si s Ignácem museli ucpat uši, abychom neohluchli.

Z nitra kostky zazářil mocný sloup světla. Před mými zraky se přetavila v krychli mnohonásobně menší a poté v jakýsi útvar podobný kouli, jako by byla tvořena měkkým kovem. Ten prazvláštní útvar, jenž tvořilo na dvacet trojúhelníků, se vznesl do vzduchu a zazářil všemi barvami duhy. Zíral jsem na to jako na zjevení.

Ignác učinil znamení kříže a zvolal cosi o bájném icosahedronu. Posléze se vzpamatoval z úleku a nadšeně pořizoval snímky.

Když jsme se vydali na cestu zpět, strašná nehoda se stala. Ignác na vlhkém kamenném stupni uklouzl a těžký fotoaparát ho strhnul dozadu. Zřítil se asi padesát stop do hlubiny. Krve by se ve mně nedořezal ve chvíli, kdy padal dolů. Spěchal jsem za ním a našel ho při vědomí. Krvácel silně a ze stehna mu trčela kost. Věru, nebylo tomu chudákovi nižádné pomoci. Spílal jsem mu, že se pro jeho nešikovnost přístroj rozbil, a s ním byly zničeny i všechny fotografické záznamy. Ale což to bylo platno, všecky naše důkazy přišly vniveč. Ignác bědoval, po chvíli omdlel bolestila pak – jak se domnívám – vydechl naposledy a k Pánu se odebral.“

 

Lucie obrátila stránku.

 

„Od poslední výpravy jest moje zdraví stále chatrnější. O deset let jsem zestárl. Můj zrak slábne. Pleť mi zešedla a loupe se, moje vlasy dostávají stříbrný nádech. Zdají se mi strašlivé sny o jeskyni, o jejích pravěkých obyvatelích, o rituálech, jež tam byly prováděny, o obětech, jež bolest i smrt nalezly. Pojednou jsem vraždícím šamanem, jindy obětí samotnou. Sny se svou hrůzností podobají, nejspíš za to může ta přeměněná kostka.“

 

„Co tomu říkáš?“ nevydržel to Marek. Vyskočil a začal přecházet křížem krážem po místnosti.

„Fascinující.“

„Antonín prý popsal své výpravy do štol Sovího vrchu ve svých denících. Kéž by se mi dostaly do rukou, strašně bych si je chtěl přečíst.“

Lucie prolistovala zbylé listy Markova překladu z angličtiny, ale nenašla nic, co by nasvědčovalo tomu, že se Antonínovi podařilo Ignáce dostat z hlubin hory. Do mysli se jí vkrádalo neblahé tušení. „Co bylo s Ignácem?“

„Podařilo se mi nalézt pouze zmínku o tom, jak na stezce přes močál Antonín potkal svého přítele Ignáce, kterého považoval za mrtvého. Ignác se tam prý jen tak procházel. Nikdo jiný ho neviděl, ani se nevrátil domů k rodině.“

„Děláš si srandu?“

„Ne. Ještě podivnější je, že se Antonín po onom setkání s Ignácem zhroutil. Zde je úryvek z jeho dopisu Lily Dianě, který napsal v sanatoriu.“

 

„Stále častěji trpím poruchami zraku, oteklýma nohama a bolestmi v břiše. Myslím, že to jsou problémy s trávením. Moje rodina mě nechala převézt do Jánských lázní. Marně jsem protestoval, Manželka mě považuje za duševně chorého. Před ztrátou rozumu a před šílenstvím mne chrání houževnatá práce na mých náčrtech a denících a především skromnost.“

 

„Z pozdějších dopisů jasně vyplývá, že se Antonín dočista pominul. Blábolil o setkání s Ignácem. Tvrdil, že u Sovího vrchu působí jakési tajemné síly. Ať tím mínil co chtěl, pravdou zůstává, že zdejší okolí není lidem zrovna přátelsky nakloněné.“

„Marku, tohle je opravdu zajímavý příběh, ale… stále nechápu, co to má do činění s námi. Ty se chceš do té jeskyně podívat?“

„Ne, nechci do žádné jeskyně.“

„Tak co máš vlastně v úmyslu?“

„Hned ti to vysvětlím. Prošel jsem velké množství novinových článků z doby mezi světovými válkami a zjistil jsem, že v roce 1932 byla rodina nucena opět poslat Antonína na léčení, tentokrát do sanatoria pro choromyslné. Ani mě neudivuje, že skončil v blázinci. Strávil tam dva roky života, čmáral na zdi své cely podivné znaky a symboly, kterým nikdo nerozuměl, nejspíš ani on sám. Cvokaři v sanatoriu v tom viděli potvrzení diagnózy: paranoidní a schizoidní deprese doprovázené psychotickými stavy.

V posledním dopise Lily Dianě se Antonín rozepsal o rituálech, které se pod Sovím vrchem zřejmě konaly v minulých tisíciletích. Jeho písmo bylo takřka nečitelné. Načmáral zjednodušený obrázek sovy a pod něj naškrábal slova: ‚Kult královny noci’.“

„Kult královny noci? Proč se tím vůbec zabýváš?“

Marek na ni pohlédl, jako by spadla z višně. „Copak ti to stále nedochází? Mrkni se na tuhle poznámku,“ řekl vzrušeně a ukázal prstem na slova: Práh mezi světy.

Lucie pokrčila rameny.

„Antonín došel k závěru, že u Sovího vrchu existuje jakýsi práh mezi světy. Pořád to nechápeš?“

Potřásla hlavou.

„A tady na okraji dopisu poznamenal: Jedenáctá struktura reality. Svět mezi tady a tam – Propast.“

Marek začal opět rázovat po pokoji. „Tím bohužel všechny poznámky a stopy končí.“

„Marku, proboha, co máš za lubem? Tak už to vyklop!“

„Chtěl bych vidět tu kostku, co našel Antonín v jeskyni. Podle mě ji… nebo vlastně ten mnohonásobně zmenšený ikosaedr, přenesl do svého domu. Já hodlám omrknout Bergmanovu usedlost.“

„Takže kolem toho domu půjdeme na procházku?“

„Ne, já se chci dostat do Bergmanova sídla.“

„Zešílel jsi? Koleduješ si o strašný malér, vždyť…“

„No tak, Lucko. Vím, že je rodinné sídlo Bergmanových zabezpečené. Ale náhodou taky vím, kdo jim dělá správce.“

„Kdo?“

„Copak tě nenapadají jediné dvě osoby v okolí?“

„Mrázovi?“

„Jo. Podle údajů živnostenského úřadu jsem zjistil, že tenhle penzion nevydělává sourozencům Mrázovým dost na to, aby se uživili.“

„Jak ses dostal k záznamům živnostenského úřadu? Kdo jsi? Co jsi udělal s mým Markem?“

„Prosím tě, Lucko. Mám známé, vlastně to nebylo vůbec těžké. Mrázovi pracují pro Bergmanovy na vedlejší úvazek jako správci. Už dvacet let se jim starají o sídlo.“

„Co když se tam zrovna dneska Bergmanovi sjedou? Vždyť je den rovnodennosti a pokud si dobře pamatuju, tak“

Marek ji nenechal domluvit. „Filipa Mrázová tvrdila, že sem Bergmanovi už leta nejezdí.“

„Co když se plete?“

„Lucko, rád bych se tam podíval.“

„Ne,“ řekla a rozhodně zavrtěla hlavou. „Proč jsi tím najednou tak posedlý?“ Marek dokázal být pěkný paličák, když si něco usmyslel.

„Už roky studuju staré pergameny, historické svitky a ometám prach v archivech. Prostě chci přijít na kloub tajemství Sovího vrchu.“

„Cha. Tebe to nějak popadlo. Ty o tom hodláš psát scénář?“

„Jo… chci.“

Lucie přešla k oknu a otevřela ho. Potřebovala čerstvý vzduch. Její pohled sklouzl do dáli nad špičky stromů. Hleděla ven a přemýšlela. Psaní scénářů Markovi pomáhalo. Jedině psaním se dokázal odpoutat od temných myšlenek a odložit smutek, černou díru, která se proleptávala všemi okružími jeho nitra. Pouze díky práci unikl svému vnitřnímu očistci i peklu na zemi.

„Lucko, proč nic neříkáš?“ šeptl Marek.

„Ehm… promiň. Proč Antonín zmínil ten práh mezi světy a tu propasti“

„Nevím to jistě. Existuje jen jedna cesta, jak to zjistit, a ta vede přes usedlost Bergmanových.“

Lucie váhala. Práce mu pomůže se srovnat. Nebo se mýlila? Na druhé straně ho nejspíš opět čekají desítky zamítavých odpovědí, to mu rozhodně neprospěje. Vstala, oblékla si krátkou bundu a do kufru hodila toaletní potřeby a poslední kousek oblečení.

„Co se děje?“

„Nic, prostě odjíždím.“

„Jak chceš.“ Zakabonil se. „Já se nejdřív podívám do Bergmanova sídla.“

Lucie potlačila chuť skřípat zuby.

„Víš, napadl mě docela pěkný pracovní název pro můj scénář. Na druhé straně asi nemá smysl psát o něčem, co by zajímalo jen úzký okruh lidí. Pokud vůbec. Asi to nemá žádný smysl.“

„To neříkej. Samozřejmě, že to má smysl,“ řekla a snažila se, aby to vyznělo povzbudivě. Přitom se jí chtělo křičet.

„Vydrž tu ještě jeden den. Prosím. Slibuju, že zítra po snídani vyrazíme domů.“

Věděla, že ji Marek potřebuje. Trápilo ji, že se trápil. Krásný člověk, muž, hlavu plnou démonů. Dobré dny, špatné dny. Černobílý svět. Jak se měl vyrovnat s hrozbou, která stále visela nad jeho hlavou? Kdykoli mohl podlehnout depresím. Chtěla ho obejmout, utěšit. Chytit ho za ruku, dodat mu sílu. Potřebovala panáka.

„Neustále mi vrtá hlavou ten artefakt z jeskyně pod Sovím vrchem a ty nešťastné události v okolí. Musím zjistit, jak to všechno spolu souvisí. Přijdu na to. Já na to přijdu, i kdybych to měl celý prošmejdit.“ Pohyby Markových rukou byly stále hektičtější. „Dneska tam půjdu, s tebou, nebo bez tebe už jsem se rozhodl. Prohledám to tam, a bude po záhadě.“

Lucie si nazula boty. „Ne! Moje poslední slovo. Já nikam nepůjdu, na to vem jed!“ zavřískala a smýkla kufrem ke dveřím.

 

O půl hodiny později Marek otevřel úložný prostor škodovky a vytáhl horský batoh. Tvář měl oholenou, vlasy čerstvě umyté, na sobě džíny a flanelovou košili. Obličej mu zářil.

Lucie nejistě postávala u auta a přihlížela, jak připravuje svítilny a páčidlo. „Marku, ty se tam porozhlídneš a pak hned půjdeme pryč, viď?“ zeptala se.

„Jo, jasně. Fakt se tam jenom mrknu,“ ujistil ji a zacinkal klíčkem na šňůrce. „Klíč od brány jsem nikde nenašel, nejspíš ho vozí v autě.“

„Proboha, Marku! Tys Mrázovým prohledával věci? Sebrals jim dokonce klíče? Co když na to přijdou?“

„Vrátí se až před večeří. Do té doby jsme zpátky. Dům Bergmanových je zabezpečený alarmem. Paní Mrázová si ke klíči připnula bezpečnostní kartičku s číselným kódem alarmu. Věřila bys tomu?“

Pokrčila rameny. Musela potlačit strach a obavy. Přesvědčovala sama sebe, proč by měla Marka doprovázet. Chtěl přijít na kloub záhadě. Možná bude dobré, když tam půjdou. Aspoň pozná, že neexistuje žádná kostka, žádný pitomý ikosaedr, žádná nadpřirozená síla.

Když se chystala nastoupit do vozu, jen se usmál. „Autem bychom museli objíždět celý vrch přes Černou Lhotu. Navíc je auto moc nápadné. Půjdeme pěšky.“ Ukázal rukou k Sovímu vrchu, jehož holé, větrem ošlehané skalisko vykukovalo v dálce mezi špičkami smrků.

Lucie si povzdechla.

Po dřevěném mostku překonali potok. Močálu se vyhnuli. Vydali se vzhůru do kopce cestičkami, které lesní zvěř vyšlapala mezi ostružiním. Marek kvůli své nadváze stěží popadal dech. Porost zanedlouho prořídl. Zastavili se v místech, kde se kdysi sesul svah. Spočinuli na holých kamenech prohřátých paprsky dopoledního slunce. Panoval přízračný klid, až na občasný závan větru.

„Nebe bez mráčku. Máme štěstí, že je dneska hezky,“ řekl Marek. Dobrá nálada z něho přímo prýštila.

Postupovali lesem a brzy stanuli před vysokým hrazením z kulatiny a ostnatého drátu. „Všechna čest,“ ušklíbl se Marek, „Bergmannovi si se zabezpečením pozemku dali pořádnou práci.“ Vyškrábal se nahoru. Ostnatý drát byl v těch místech položený volně, Marek ho bez obtíží nadzvedl, aby mohla Lucie přelézt na druhou stranu.

Nyní se ocitli mimo vyšlapané stezky. Už to nebyl obvyklý hospodářský les, ale skutečný prales, starý několik staletí.

Narazili na holé skalisko, před kterým ležely navršené kameny a kmeny stromů. „Tady se dřív nacházel vchod do štol. Antonínův syn Alexandr ho nechal po otcově smrti uzavřít. Je fakt, že jsou štoly nebezpečné. Občas se některé zřítí, je to vidět na sesuvech. Šachty, co vedou v blízkosti močálů, jsou navíc zatopené vodou. Celý vrch je nestabilní.“

Netrvalo dlouho a došli na vrchol. Na skále zůstali stát. Hleděli na kopcovitou, lesnatou krajinu, která se rozprostírala všude kolem.

„Nádhera, viď? Nalevo můžeš vidět Mrtvý vrch a támhle vzadu Alpy.“

Lucie hleděla do dáli a měla pocit, jako by s horizontem rostla její duše.

Odněkud se ozývaly hlasy a bujarý smích. Působilo to děsivě, ale Marek se jen pousmál. „Šumavské lesy jsou prastaré a existuje v nich spousta záhadných věcí. Musím přiznat, že tohle místo má hodně divnou energii. Pojď, půjdeme dál, už to není daleko,“ vyzval ji a chytil ji jemně za paži.

Lucie chápala jeho netrpělivost. Marek měl vždy ve zvyku vykročit směrem, kde se skrývalo nějaké nevyřčené tajemství. Chystal se prozkoumat mystérium ikosaedru ze Soví jeskyně, těšil se, jak odhalí temnou roušku, do které byl zahalen záhadný rod Bergmanů. Ona se směla účastnit jeho dobrodružství jen jako přívěšek. Koule na noze. Pouze na okamžik se stala součástí Markova fantastického světa.

Scházeli z kopce, prodírali se mlázím a ostružiním. Náhle se za jejich zády ozval šramot.

„Slyšels to?“ zeptala se Lucie.

„Asi nějaké zvíře.“

„Mně to spíš připadalo, jako by se někdo plížil za námi.“

„Vždyť je tato oblast liduprázdná.“

V bezprostřední blízkosti praskla větev.

Lucie se ohlédla a strnula. Spatřila muže. Na sobě měl bílý oblek a na hlavě klobouk. Působil elegantním dojmem jako nějaký továrník za časů první republiky. Doprovázel ho velký černý pes.

„Vidíš ho taky?“ šeptl Marek koutkem úst.

Přikývla.

Zjevně si oddechl. „Pojď, zrychlíme trochu.“

Muž v bílém obleku šel kus cesty jen pár metrů za nimi.

Obcházeli houští, škrábali se přes vyvrácené stromy a bludné kameny. Vzdálenost mezi nimi a mužem se psem se však neměnila.

Marek se zastavil, zapálil si cigaretu a významně pohlédl na Lucii. Oba se usadili na pařezu.

Muž rovněž zůstal stát, uvelebil se na spadlém kmeni kousek od nich a nepokrytě na ně zíral. Nic neříkal. Pes si mu lehl k nohám.

Kdyby nebylo pravé poledne, Lucie by se nejspíš zbláznila strachy. Měla chuť se na patě otočit, upalovat zpátky k penzionu, nastartovat auto a ujet pryč.

Po pár minutách Marek vstal a vzal Lucii za ruku. Vyrazili dolů z kopce.

Lucie se ohlédla, zda je muž pronásleduje. „Kam se ten dědek poděl?“

„Prostě zmizel.“

„Co když to byl… sám Bergman?“

„Ne, Bergmanovi sem nejezdí.“

„A kdo to teda byl?“

„Víš, Lucko, jsme uprostřed hlubokých lesů. Kolem je spousta ptáků, zvířat a… duchů.“

„Duchů? Snad tomu nevěříš?“

„Abys věděla, na některých místech v přírodě vládnou podivné síly. To, že je neznáme, neznamená, že neexistují.“

Otřásla se. „Páni, z toho dědka mi ještě teď běhá mráz po zádech.“

Brzy narazili na zpevněnou lesní cestu protínající horskou stráň. Zavedla je k vysoké kamenné zdi s ozdobně kovanou bránou. Naskytl se jim pohled na zpustlý park s okrasnými dřevinami a na impozantní panskou usedlost, poznamenanou časem a povětrnosti.

Přízemí členité budovy mělo fasádu z kamene. Horní patro a podkroví byly obložené masivním dřevem. Okna domu na ně slepě zírala. Lucie si všimla, že jsou vybavená buď mřížemi, nebo okenicemi. Nejvyšší bod střechy tvořila věžička.

Marek obdivně hvízdl mezi zuby. „Tomu tedy říkám důstojné sídlo. Navíc je úžasně Zachovalé. Tak pojďme.“

„Marku, ty se chceš podívat, abys té záhadě přišel na kloub, viď? Nechceš nic ukrást, že ne?“

„Neboj. Jen se krapet porozhlédnu.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Tak jo. Kudy se tam dostaneme? Přelezeme bránu?“

„Ne, ne. Vezmeme to tudy.“ Marek ukázal na jedle rostoucí blízko kamenné zdi. Pár větví přesahovalo na pozemek.

Překonat zeď byla hračka.

Masivní dveře domu vzbuzovaly respekt. Marek zastrčil do zámku klíč a spokojeně pozoroval, jak se otáčí. Položil ruku na velkou litinovou kliku, pak se zarazil. „Sakra, jsou tu dva zámky, k tomu druhému klíč nemám.

Smůla. Taková smůla.“

„Obejdeme to, třeba se tam dostaneme jinudy,“ navrhla Lucie. Našli tři boční vchody, ovšem zamčené.

„Sakra, sakra!“ Marek dusal kolem jako rozlícený nosorožec.

„Tak já vylezu do nejvyššího patra a…“

„Je to moc vysoko,“ skočil jí Marek do řeči.

Nedala se. „Prolezu tím úzkým oknem bez okenice. Je to asi koupelna nebo komora.“

„Nechci, abys do toho baráku chodila sama.“ Marek na ni ohromeně zíral. Zřejmě ho její iniciativa překvapila.

„Pak otevřu zevnitř támhlety prosklené dveře terasy v prvním patře.“ Lucie si vyhrnula rukávy.

„Počkej, Lucko. Nejdřív musíš vypnout alarm. Na beton je v přízemí u vchodových dveří. Podle všeho budeš mít jen třicet vteřin, abys vyťukala kód.“ Podal jí klíč s kartičkou, kterou vzal sourozencům Mrázovým. „Já zatím vylezu na tu terasu a počkám tam.“

„Tak jo. Dáme se do toho.“ Chytila se oběma rukama mříže na okně. Vyšplhala po ní dva metry šikmo vzhůru až k okapové rouře, po železných úchytech ve fasádě se pak dostala do prvního patra. Přelezla zábradlí terasy a pohlédla dolů.

Marek jí poslal vzdušnou pusu.

Přistoupila ke zdi a vylezla po hromosvodu do druhého patra. Loktem rozbila okýnko, kterým opatrně vklouzla dovnitř.

Malinká místnost měla okachlíčkované zdi, vanu a dvě umyvadla. Ocitla se v koupelně. Setřásla ze sebe střípky skla. Otevřela dveře a na vteřinu se zaposlouchala. Pak vyrazila po dlouhé chodbě směrem, kde předpokládala schodiště. Seběhla do přízemí a spěchala přes vstupní halu. Se zatajeným dechem zadala na zdi kód alarmu, který odpočítával poslední vteřiny do doby, než uvědomí vzdálenou bezpečnostní službu.

Alarm zastavil odpočítávání. Lucie si oddechla.

Teprve nyní si uvědomila rozlehlost haly s vysokým stropem. Podlaha z leštěného mramoru připomínala šachovnici. Na zdech visely obrazy s loveckými výjevy a jelení hlavy s parožím. Pod nimi stáli vycpaní vlci, medvědi a lovečtí psi, dávno mrtvá zvířata. Vypelichané vycpaniny naháněly Lucii husí kůži. Znechuceně odvrátila zrak.

Vyběhla do prvního patra, aby našla prosklené dveře na terasu. Otevřela je. S Markem si padli do náruče, jako by se neviděli půlku věčnosti. Nenadálé dobrodružství v nich zažehlo euforické vzrušení.

„Co vlastně hledáme?“ zeptala se.

„Antonínovy deníky, vitríny s artefakty, nějakou tajnou místnost.“

Rozhodli se začít od nejvyššího patra. Vystoupali po schodišti, prošli dlouhou chodbou vystlanou kobercem. V podkroví se nacházely ložnice, dvě koupelny, pracovna s mahagonovým psacím stolem a barem, také obývací místnost s otevřeným krbem.

Většina zdí byla obložena leštěným dřevem, tmavý nábytek pod bílými plachtami vypadal ušlechtile a zachovale. Všude se válely chomáče prachu. Dům tak trochu připomínal muzeum.

Prošmejdili pokoje, nahlédli do všech koutů, procházeli regály s cennými svazky. Marek prohledával nerovnosti a spáry v obložení stěn ve snaze nalézt skryté prostory. Postupně se propracovali druhým a prvním patrem, až se nakonec ocitli v přízemí.

V Markově výrazu se zračilo zklamání. „Ty artefakty budou jistě dobře schované. Antonínova činnost nebyla zrovna něčím, čím by se rod Bergmanů mohl chlubit. Jeho syn Alexandr se od aktivit svého otce ostře distancoval. Nejspíš se domníval, že za otcově duševním zhroucením stojí právě jeho výpravy do štol Sovího vrchu.“

„Hm. Kam bych asi tak dala něco, za co se stydím?“ přemýšlela nahlas Lucie. „Nechtěné, ale přitom cenné artefakty bych uložila někam, kde by nebyly na očích… třeba na půdě nebo ve sklepě. Na sto procent ve sklepě.“ Lucie pohlédla na dveře pod schodištěm. Vzala za kliku a zmáčkla ji. Byly zamčené.

Markovy oči zazářily. „Mám pocit, že jsme tomu na stopě.“ Rozpřáhl se páčidlem.

„Co to děláš? Nemůžeš jen tak… Tohle přece poznají!“

„Já se odtud nehnu dřív, než najdu to, pro co jsem přišel,“ zahučel Marek podrážděně.

Lucie se zamračila a o krok ustoupila.

Vylomit zámek zabralo Markovi několik minut. Zastrčil páčidlo do škvíry mezi dřevem a zárubní a vší silou se zapřel. Při každém tříštivém, uširvoucím zvuku sebou Lucie trhla. Už neprožívala dobrodružství. Násilným vylomením dveří se z nich stávali zločinci.

Dveře pukly a s pekelným skřípotem se pootevřely.

Lucie se zadívala do tmy, kam vedlo úzké schodiště. Zdola zavanul chladný, dusivý vzduch.

Marek otočil spínačem na zdi. „Nejde proud,“ sykl a rozsvítil baterku.

Lucie bojovala s chutí se obrátit a utéct. Nervózně poklepávala prsty o zábradlí, když sestupovala po kamenných schodech. Dole na ně čekala tmavá chodba s harampádím. Dveře z nehoblovaných latí vedly do prádelny se sušárnou, další dveře pak do kumbálu na košťata, do skladu na brambory, do sklepa na uhlí a dřevníku. Nalevo byla technická místnost, kde stály regály s nářadím a kotel. Rozdíl mezi luxusem nahoře a sklepením nemohl být větší.

„Vůbec nic tu není, sakra.“

„Nikdo při smyslech by přece neukryl cenné artefakty a deníky do míst, kde se daří plísním a bůhvíčemu ještě.“

„Možné to je. Jak jsem řekl, Antonín nebyl u svých potomků zrovna oblíbený.“ Marek šmejdil po sklepě, dusal netrpělivě sem a tam, poklepával na zdi, prohlížel každou skulinu.

„Co pořád hledáš?“

„Tajný vchod, nějaký dutý prostor.“ V technické místnosti se Marek zarazil a udělal dva kroky zpět. „Tohle místo v podlaze zní dutě,“ zajásal.

Poklepal páčidlem na kovový plát. „Pomoz mi odsunout ten regál. Stačí jen kousek… tak… zaber.“

Marek zvedl masivní ocelový poklop. V kamenné podlaze se zašklebila černočerná díra.

Lucie vyjekla: „POČKEJ!“ Cítila, že dole cosi číhá. Cítila, jak to nedefinovatelné ono zatajilo dech a vyčkávalo, co se bude dít. Chtěla Marka zarazit, ale věděla, že se v tomto okamžiku za nic na světě nedá odradit.

Od ústí šachty vedl železný žebřík, pevně zakotvený ve zdi. Stáli tam a zírali do hlubokého chřtánu tmy.

„Ty se tam opravdu chceš vydat?“ špitla Lucie.

„Prostě… musím,“ šeptl odpověď.

Lucie váhala. Zachytila ho za paži, když se chystal vyrazit. „Marku, nemám z toho dobrý pocit.“

„Můžeš zůstat tady, půjdu sám, jestli se bojíš.“

„Já…“ Měla se odvážit sejít do starobylé šachty, která se mohla každou chvíli zhroutit? Měla riskovat život? Nebyla to čirá potřeštěnost? Co když se jí nebo Markovi něco stane? Jak přivolají pomoc? A co když jim dojde světlo? „Máme jen tyhle dvě baterky.“

„Pojď, ukážu ti, jak překonat strach ze tmy,“ řekl Marek. Opatrně slezl několik metrů do hloubky a posvítil do podzemní chodby. „Zvládneš to?“ houkl vzhůru.

Lucie přikývla, jistá si však nebyla. Zaťala zuby a následovala ho mlčky a bez protestů, ačkoli ji temnota k smrti děsila.

Zdi nízké chodby byly vyzděné pálenými cihlami, na zemi ležely vydrolené zbytky malty. Několik minut kráčeli v předklonu, než narazili na místo, kde šachta ústila do vyšší štoly. Oba se napřímili. Jako dravý proud řeky se chodbou valil zápach hniloby a zatuchliny, pronikavý puch dávných věků. Na podlaze z udusané hlíny se leskly kaluže, odrážely světlo a vrhaly ho na zvětralé skalnaté stěny, po kterých stékaly kapky vody. Nevysoké stropy byly podepřené ztrouchnivělými pražci, které nemilosrdně ohlodal zub času.

„Marku, zdá se mi, že něco na tomhle divném místě ví, že jsme tady.“

„Jo, chce nás to tu mít,“ odvětil s výrazem, jako by se nechumelilo, a pokračoval chodbou.

Lucie klopýtala za ním.

Minuli bezpočet výklenků a několik slepých chodeb, kde se válela staletá špína. Zanedlouho došli na křižovatku, odkud se rozbíhaly další štoly do různých stran.

„Tyhle chodby vedou nejspíš pod celým pozemkem, možná až pod Soví vrch. Nezabere nám moc času si je prohlédnout.“ Marek posvítil do otvoru nejnižší šachty ražené ve skále. Světlo jeho baterky proťalo hustou temnotu. „Zdi jsou začerněné hranatými runami. Jsme tu správně! Už se blížíme.“ Marek se zajíkal radostí.

„Měli bychom se vrátit,“ pronesla Lucie třaslavým hlasem.

Marek jí nevěnoval pozornost. Dřepl si k otvoru, shodil batoh. Svítilnu vzal do zubů. Připomínal vzrušeného, funícího buldoka na stopě.

„Kam to vede?“

„Nemám ponětí.“

Tunelem náhle zavanul průvan a rozevlál hustě tkané pavučiny. „Cítíš, jak to dýchá? Žije to. Drž se raději za mnou.“

„Marku, nechoď tam.“

„Připadám si, jako bych lezl králičí norou,“ uchechtl se Marek a zmizel v tunelu.

„Buď opatrný,“ zaúpěla Lucie o oktávu výš a neochotně se vydala za ním. Ve tmě se mohlo skrývat cokoli.

Prodírala se úzkým prostorem po kolenou pár nekonečných minut. Zem byla rozmáčená.

Mezi prsty cítila řídké bahno.

Tunel vyústil do vyšší chodby. Marek tam na ni čekal a přímo se tetelil nedočkavostí. Jakmile ji uviděl, ihned vyrazil dál. O to větší bylo jeho zklamání, když došel na konec chodby. Byl přehrazený mříží, na které visel řetěz s robustním visacím zámkem.

„Tudy se nedostaneme.“ Lucii se úlevou téměř podlomily nohy.

„Však já si poradím,“ odsekl Marek a zapřel se do mříže.

„Pojďme raději zpátky,“ naléhala.

Zjevně vůbec nevnímal, co mu říká. Pokoušel se rozbít visací zámek. Kopal do mříže, narážel do ní ramenem. Mlátil páčidlem do pantů a do zdiva, kde byla mříž ukotvená. Rámus, který přitom vyráběl, nesla ozvěna podzemními štolami dál a zesilovala ho, až téměř přecházel v burácivý hukot.

Lucie stála jako opařená a pozorovala Markovo zběsilé snažení. Vypadal jako šílenec. Tvář měl brunátnou námahou a zbrocenou potem, oči vytřeštěné. Její manžel vlastnil mnoho rozličných podob, dosud však netušila, jak zapáleným fanatikem dokáže vlastně být.

Po půlhodině pekelného rámusu se mříž vyvrátila a zůstala viset na jediném zbylém pantu.

Lucie se roztřásla po celém těle. „Marku, něco tam je.“

„Já vím,“ odvětil a posvítil do rozlehlého podzemního prostoru. Dychtivě se vydal dovnitř. Lucie ho následovala.

„Vidíš to? Skalnaté stěny, udusaná podlaha, výška dvoupatrového domu. To musí být ten temný svatostánek z pohanských dob, který popsal Antonín v dopise Lily Dianě. Jeho potomci zřejmě nechali od domu razit spojovací šachty.“

Pokračovali do hloubi jeskyně, klopýtali přes kameny a brodili se špínou. Ze stropu kapala voda. Lucii se zdálo, že všude kolem šelestí hlodavci.

Brzy narazili na kamenné oltáře se zčernalým povrchem. Lucie se zhrozila, když spatřila hromady kostí poházených okolo.

Marek vzal několik úlomků do ruky a prohlížel je. „Oběti. Naši předkové holdovali hrozným věcem.“

Náhle se v dálce před nimi mihlo světlo. Spěchali k tomu místu, vyhýbali se přitom balvanům a kalužím.

Pak se v temnotě jeskyně objevilo – jako světelný leviatan vynořivší se z temných hlubin – chladně zářící neonové slunce.

Čím blíže přicházeli, tím více zářilo a jiskřilo změtí barev. Ke zdroji světla vedly tři stupně z mramoru. Nejvyšší stupeň tvořil rozlehlou kruhovou terasu. Někdo tam rozsypal látku – nejspíš sůl – tak, že tvořila geometrické znaky.

Nad terasou se vznášel ikosaedr a plnil prostor kolem sebe oslnivou září. Jeho průměr odhadla Lucie na necelý metr. V jednu chvíli svítil modrobíle, záhy pak červeně. Jeho barvy se rozpíjely, prskaly v drobných erupcích a vyzařovaly světelné odlesky do temnoty.

Ikosaedr neměnil pouze barvu. Nejprve připomínal tělo pohasínající hvězdy, pak jako by sestával z mlžného oparu komety, v jednom momentu se zdál být bledý, téměř průhledný.

Marek na ikosaedr zíral jako u vytržení. Po tváři mu tekly slzy. „Ten je nádherný. Měl jsem pravdu. Celou dobu jsem měl pravdu.“

V nitru dvacetihranu pulzovalo tmavě rudé jádro. Podobalo se lidskému srdci. Vysílalo na povrch jiskrné záblesky červených hrotů, zářící výboje podobné šlahounům. Prorážely temnotu světelnými prsty, jako by zkoumaly okolí.

Lucie na tu věc hleděla sice s obdivem, ale i s opatrností jí vlastní.

Uvědomila si, že vzduch voní. Připomínal růžovou zahradu po dešti, čerstvě posečenou trávu, po chvíli zas vůni cukrové vaty na špejli, pak matčinu horkou čokoládu před spaním. Vzduch voněl jako vzpomínky z dětství.

Zdálo se, že ikosaedr s nimi komunikuje, neboť se za jejich přítomnosti rozzářil jasněji a bzučel jako transformátor. Bezesporu bylo přítomno silové pole jakési neznámé energie.

Marek mumlal cosi nesrozumitelného. Padl na koleno, sklonil hlavu a sepnul ruce, jako by se modlil.

Z podivné energie cítila Lucie mravenčení po těle. Pozorovala jiskrné paprsky v barvách duhy. Zářící úponky se vydaly k ní.

V nitru ikosaedru se objevily jakési vzorce, jednu chvíli sestávaly z čísel a kruhů, pak zase ze čtverců, trojúhelníků, krychlí a jehlanů, které měly dokonalou geometrickou strukturu. Na špičkách trojúhelníků se třpytily hvězdičky. Přímo hypnotizovaly fascinující krásou.

Lucie měla chuť vyjmenovat všechny svaté, chtěla se sklonit a šeptat vroucí modlitby. V jejích očích ikosaedr rozkvetl a přeměnil se v květ. Ne, nyní skutečně vypadal jako květina. Květ života.

Ikosaedr k ní promlouval, jeho hlas byl hřejivý a křišťálově jasný. Hovořil o tajemství stvoření, o kosmickém řádu, o věčném koloběhu života. Vyprávěl o původu lidí a o jejich místě ve vesmíru.

Ohromená Lucie klesla na mramorový stupeň. Její nitro naplnil pocit svatosti. Pocit, jako by ji cosi s láskou objalo. Ano. Už tomu rozuměla. V ikosaedru byla zašifrována tajemství světa. A tento ikosaedr, jeden z pěti platónských těles svaté geometrie, tento svatý symbol věčného stvoření, ji právě zasvěcoval do tajů vesmíru.

Marek tam klečel, umazaný od bláta a špíny, a zíral. Za okamžik se zvedl a vydal se blíž k zářícímu dvacetihranu.

„Marku, nedělej to!“

„Co nemám dělat?“ zeptal se přes rameno.

„Nesahej na něj!“ Lucie se zalekla, protože ji naplnila bezejmenná předtucha.

Ale Marek ji neposlouchal. Dotkl se ikosaedru bříšky prstů, pak na něj přiložil dlaně a uchopil ho jemně jako něco nesmírně křehkého.

„Vůbec nepálí,“ řekl. „Podobá se zlatému ohni.“

Markovy ruce se ztrácely ve světle. Modrobílá korona ikosaedru ho oblévala a hýčkala, podobná okvětním lístkům. Květ ho objímal chladnými paprsky.

Náhle však záře potemněla, vyšlehl temně rudý šlahoun a Marka zahalil. Zářící rudé světlo se ho zmocnilo a zcela pohltilo. Spolkly ho okvětní lístky monstrózní květiny.

Při tom pohledu se Lucii málem zastavilo srdce. Chtěla vyskočit a rozběhnout se k němu, ale znenadání ji přemohlo úporné zvonění v uších. Zatočila se jí hlava.

Po pár vteřinách, kdy každá trvala půlku věčnosti, ikosaedr Marka vydal. Spočíval na zemi a ztěžka oddychoval.

„Viděl jsem ho… já jsem ho viděl! Tak překrásný… fascinující,“ mumlal.

Lucie přispěchala k němu. Všimla si té změny. Vlasy měl naježené a rozcuchané, ve tváři mu cukalo. A jeho oči… Proboha, ty jeho oči! Lucie pozorovala duhové ohníčky ikosaedru, které si její manžel odnášel v zornicích.

Pak jako by někdo ty odlesky rázem vypnul. Do Markových očí se vkradla temnota, panenky ztmavly. Z nosu se mu spustila krev.

„Musíme pryč,“ vyjekla a uvědomila si, jak hystericky zní její hlas.

Marek vstal a zapotácel se, kdyby ho nezachytila, upadl by.

„Jsem slabý,“ řekl s podivem.

„Proč jsi na to sakra sahal?“

„Musel jsem.“

Podepřela ho a vlekla jeskyní zpátky, stejnou cestou, kudy přišli. Stěžoval si na strašlivou bolest hlavy. Neodvážila se mu pohlédnout do obličeje. Proč na to sakra musel sahat? A ty jeho oči!

Marek se nechal vést, hekal přitom námahou, potácel se a kulhal, jako by ho nohy odmítaly poslouchat. Vraceli se kolem čtyř oltářů, dávných svědků lidské krutosti. Proklouzli do přístupové chodby, překonali vyvrácenou mříž. Odněkud zazněl šelest. Lucie posvítila do tmy. Kužel světla klouzal po skalnaté stěně. Neobjevila nic neobvyklého. Pak ve zdech uslyšela šramot, jako by se v nich pohybovaly desítky, ne-li stovky potkanů.

Vyjekla hrůzou a strkala manžela do nízkého tunelu. Zdolali ho po kolenou.

Všimla si, že Markův horský batoh zmizel. Ve vlhké hlíně se zřetelně rýsovaly další stopy, kromě těch, které tam dříve oba zanechali. Chtělo se jí křičet, ale nesměla se zhroutit.

Uplynula půlhodina a oni se konečně blížili k žebříku vedoucímu nahoru do sklepení domu. Když Lucie namířila světlo svítilny do míst, kde předpokládala žebřík, náhle uviděla čísi záda a hlavu. Trhla sebou a vykřikla.

Přízrak se otočil. Byl to zavalitý muž v černém. Obličej měl zarostlý, lebku úplně holou. Stál tam a mžoural do světla baterky.

Kousla se do rtu, aby se jí z úst nevydral další výkřik. Marek se rovněž vyděsil a v ochranném gestu se pokoušel postavit před ni.

Muž k nim pomalu kráčel.

„Co tu k čertu chcete?“ zvolal dutým, ochraptělým barytonem.

Lucie se přitiskla zády ke zdi a vydýchával svou paniku. Nezmohla se ani na slovo. Prvotní instinkt jí velel utéct. Kdyby nebylo Marka, vyrazila by zpět chodbou, kudy přišli. Nejspíš by se pak ve štolách ztratila.

„Chtěli jsme… víte… můj manžel píše… on pátrá.“ Hlas se jí třásl, zajíkala se. Znělo to uboze.

Ten cizí člověk se jen ušklíbl. Pak jí pokynul, aby jako první vyšplhala vzhůru.

V té chvíli začal Marek naříkat bolestí.

„Ach, Bože, moje hlava! Bolí mě! Já zešílím!“

Byla se silami v koncích. Přemohla se, aby se nerozplakala. Musela zachránit Marka a sebe! Vše ostatní bylo nepodstatné.

Vyšplhala po železném žebříku a tvářila se zkroušeně. Ve chvíli, kdy ten cizí muž lezl vzhůru a jeho holá lebka se objevila v šachtě, napadla ho s divokostí, kterou rozhodně nečekal. Vrhla se na něj, udeřila ho vší silou, které byla schopna, baterkou do hlavy.

Muž cosi vykřikl a zřítil se dolů. Ozvalo se vzteklé naříkání.

„Marku, polez, než se ten chlap vzpamatuje.“ Lucie pomohla manželovi zdolat žebřík, zaklapla poklop zabudovaný v podlaze.

Marek úpěl, když ho táhla ze sklepa nahoru a pak přes halu. Vtom si uvědomila, že vstupní dveře jsou zamčené. Tudy se ven nedostanou.

Od schodiště se ozvaly kroky. Byli v pasti.

Lucie dostrkala manžela do nejbližší místnosti. Ocitli se v rozlehlé kuchyni. Lucie zahlédla prosklené boční dveře. Východ měli na dosah. Popadla židli, mrštila jí vší silou proti sklu a rozbila ho. Prostrčila Marka ven.

Vtom strnula uprostřed pohybu. Nemohla uvěřit svým očím. Venku již panovala tma, ale na pozemku usedlosti hořel ohromný oheň, plameny šlehaly k nebesům. Za ním se tyčila třímetrová socha sovy vytvořená z větví a snopců slámy. V odlescích ohně vrhala přízračné stíny na okolostojící.

Lucie vyjekla, když si uvědomila jejich přítomnost.

V zahradě postávaly desítky postav v hábitech. Podle mumlajících hlasů to byli muži. Jedni měli bílá, jiní zas černá roucha spadající ke kotníkům. Všichni na ni a na Marka upírali zrak.

Dělo se něco, co bylo nad Luciino chápání. Jako zkoprnělá na ně civěla, neschopná slova. Mohli být nebezpeční?

Náhle ji zezadu uchopily čísi ruce, pevně ji sevřely, až nemohla dýchat.

Prohledali jim kapsy, sebrali klíče.

Někdo Lucií smýkl tak silně, že padla na kolena do trávy. Marek žuchl vedle ní.

„Šmejdili ve štolách,“ řekl kdosi.

„Pronikli do jeskyně?“ zeptal se stařec s bílým plnovousem, oblečený v černém hábitu a bosý. Rozezleně si oba měřil.

„Šel jsem za světlem,“ zamumlal Marek hlasem, kterému chyběl zdravý rozum.

Lucie křečovitě stiskla Markovu ruku, aby ho umlčela.

„Zloději. Slídilové,“ ozývalo se ze všech stran.

Marek náhle vytřeštil zrak, jako by mu došlo cosi zásadního. „Pohlédl jsem skrze čas i prostor. Ikosaedr má zvláštní moc…“ blábolil.

„Mlčte,“ okřikl stařec Marka a udeřil ho hřbetem ruky do tváře. Políček se nejevil nijak zvlášť silný, spíše ponižující. „Jak ses dostal přeš mříž?“

Ke starci přistoupil mladší muž v bílém rouchu. Něco mu tiše pověděl.

Lucie drkotala zuby a kousala se do rtů. Pohlédla na Marka, na jeho temné, zakalené oči. Zhrozila se krve, která mu odkapávala z nosu a uší.

„Zázrak. Odkud se vzal?“ zakrákal Marek.

„Buďte zticha! Zakazuji vám mluvit!“ obořil se na něj stařec hromovým hlasem.

Lucii se zatočila hlava, pokoušely se o ni mdloby. Přitiskla si ruku na prsa a snažila se uklidnit.

Zakuklenci je probodávali pohledem. Obličejové rysy měli nehybné, podobné masce, o to víc působili strašidelně.

Vtom Markovo čelo zasáhl kámen. Zaúpěl a skulil se naznak do trávy.

„Jestli nám hodláte ublížit, tak… každou chvíli tu budou naši přátelé… vyzvednou nás,“ pohrozila jim Lucie. První kámen ji zasáhl do skráně, druhý pak do ramene. Nedbala toho, ačkoli se jí chtělo křičet a plakat zároveň. Přiklekla k Markovi a zaštítila ho. Snažila se ho zvednout, přitom cítila v zádech tupé údery padajících kamenů.

Všimla si krvavých skvrn v koutcích Markových očí. „Ty jeho oči… Ty jeho oči!“ zanaříkala.

Stařec pokynul dlaní, kamenování ustalo. Sklonil se k Markovi a podíval se mu zpříma do obličeje. „Dotkl ses toho, ty pitomče?“

„On je tak nádherný“

„Vypadněte odtud. Sbohem.“

Lucie těkala očima ze starce na Marka a na postavy v hábitech. „Co je to s ním?“ zvolala.

Všichni na ni jen mlčky zírali.

„Vy to nechápete… já musím zpátky do jeskyně,“ vysoukal ze sebe Marek.

„Padejte oba! Hned!“ zaburácel stařec.

Lucie pomohla Markovi vstát a vydala se s ním k bráně zející dokořán. Podpírala manžela, metrák živé váhy, a na záda se jí snášela sprška kamenů. Hnali je z pozemku jako prašivé psy. Ponížením sotva dokázala dýchat. Stačila se podivit, že na příjezdové cestě nestojí jediný vůz, na štěrku nebyly ani stopy po pneumatikách.

Zamířila k Sovímu vrchu. Ohlédla se přes rameno, zda je někdo nepronásleduje.

Nad krajinou visely těžké bouřkové mraky, byla tma jako v pytli.

Marek naříkal bolestí, když ho vláčela po strmé stráni. Neustále se ohlížela.

„Tak jsi spokojený? Už jsi odhalil mystérium Sovího vrchu?“ vyčítala manželovi.

„Já jsem…“

„Sklapni! Nechci to slyšet!“

Marek chroptěl a stěžoval si na bolesti hlavy. Mumlal cosi o tom, že ikosaedr má nesmírnou moc. Na úpatí kopce se znenadání vzepjal. „Ty mi pořád nevěříš, nemám pravdu?“ zasípal.

Neodpověděla. Na zádech ji bolely modřiny, mnohem víc ji však pálila raněná hrdost a vzpomínka na hanbu a pokoření, které musela vytrpět.

„Neměl jsem halucinace!“ zařval Marek. Vyškubl se jí a klopýtal pár kroků zpět. „Volá mě zpátky. Cítím to.“

On se chtěl vrátit! „Ty zatracený blázne!“ zaječela.

„Nejsem blázen.“

Mezi stromy se cosi mihlo, nejspíš se tam pohybovalo nějaké zvíře. Lucie se bála podivných lidí u Bergmanova sídla, ale vlků žijících ve volné přírodě se děsila mnohem víc. Nerada by se s nimi setkala potmě.

„Ikosaedr… má schopnost přetvářet fyzikální zákony, je prostředníkem, který vytváří trhlinu. On je tím prahem mezi světy. On je klíčem… dílem velkého Architekta, dílem věčného Stavitele všehomíru.“

„Co to povídáš?“ vyjekla Lucie.

„Říkám, že Antonín Bergman nebyl blázen. Byl jen zoufalý a utrápený, protože to jeho rozum nepobral. Když se dotkl ikosaedru, spatřil tam… tak mocnou sílu… nepochopitelnou pro obyčejné smrtelníky. To ho dohnalo k šílenství.“

„Sklapni! Nechci to poslouchat,“ vykřikla.

Popadla ho za paži a držela pevně, ačkoli se jí vzpouzel. Škrábala se s ním lesem utopeným ve tmě. Úpěla pod jeho vahou. Slepá temnota ji provázela při každém kroku. Baterku neměla, upustila ji ve sklepě, když jí praštila toho vylepance. Bloudila, znala jen směr. Jistá si však nebyla.

Zvedl se vítr a zašuměl v korunách stromů. Zpoza mraků se prodral měsíc, shlížel z nebes a omýval krajinu lhostejným stříbrným světlem.

Ocitli se na pasece porostlé vřesem a nízkým borůvčím. Lucie se zastavila, aby si oddechla. Položila Marka na zem a zahleděla se mu do tváře. Čekala, že se jí naskytne strašný pohled, ale bylo to mnohem horší. Z nosu a uší mu odkapávala krev. Na čele měl rozšklebenou ránu po kameni. Modrou větrovku měl úplně zakrvácenou. Zrak mu žhnul jako v morové horečce, zestárl snad o třicet let. Bledý obličej se podobal posmrtné masce. Oči pozbyly lesku a ztmavly. Byly to oči osamělé duše, které navštívila temnota. Nejspíš si procházel peklem.

„Marku?“ vydechla. „Co se to s tebou děje?“ Klesla na zem vedle něho.

„Já nejsem blázen.“

„Uklidni se přece.“

„Viděl jsem zdroj toho světla… nejsem blázen.“

„Nejsi, jen si občas něco namlouváš. Prostě podléháš svým iluzím. Musíš brát léky.“

„Lucko, ten ikosaedr přece nebyl žádnou iluzí!“

„Marku, musíme se dostat zpátky do civilizace. Potřebuješ léky.“

„Prokrista, vždyť jsi ho taky viděla!“

„Nevím, co jsem viděla. Bylo to, jako bych snila.“ Přisedla si k němu blíž a jemně mu otřela krev z tváře. Trochu se jí ulevilo, že mu krvácení z očí a nosu ustalo. Rána na čele však nevypadala dobře.

„Tak už mi věříš, že existují věci mezi nebem a zemí, na které je náš rozum krátký? Už mi věříš, že nejsem blázen a že nemám halucinace?“

„Ehm… já… no, víš…“ Nesměla o něm pochybovat. Nesměla dopustit, aby v ní hlodala nedůvěra a znepokojovala ji. Její racionální uvažování se tomu ale vzpíralo.

„Tak ty mi pořád nevěříš.“

„Víš, já“ zajíkla se, nedokázala mu povědět o tom, co se dělo v jejím nitru. Riskovala život a následovala Marka navzdory svým obavám, šla s ním na cizí pozemek, do sklepa, do podzemí. Neměla to srdce mu říct, že ho provázela jen proto, aby mu pomohla se zbavit bláznivých iluzí a pomatených představ o skrytých tajemstvích. Povědět to nahlas by bylo příliš krutě.

„Tak ty se domníváš, že jsem padlý na hlavu, a přesto jdeš se mnou. Jsi ochotná se vloupat do cizího baráku, aniž bys mi věřila. Jsi povrchní lhářka.“

„Díky. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet!“ prskla mu do obličeje. „Podle mě si něco namlouváš a přizpůsobuješ si realitu. Jsi blázen, který se žene do záhuby!“ zakřičela. Cítila, že to dál neunese. Už neměla sílu.

„Lucko, no tak,“ chlácholil ji Marek a pokusil se ji obejmout kolem ramen.

Odstrčila ho.

„Tak dobrá, jsem blázen, co se honí za bludy a přízraky.“

„Marku, potřebuješ léky. Pomůžou ti.“

Větve a špičky vzrostlých smrků se rozkymácely v silném, nárazovém větru. Zřejmě se k nim hnala bouře.

Byly to kroky, co zrovna zaslechla? Lucii popíchla panika. „Musíme jít dál,“ naléhala.

Vzpíral se. „Nech mě tady, já už nemůžu…“

Ve vzduchu visel podivný smrad spáleniny, páchlo to jako hořící petrolejová lampa nebo zkažená vejce, podle všeho síra.

Znenadání se vzduch ochladil o několik stupňů, jako by na Soví vrch dosedlo zlé prokletí.

Někde mezi kmeny vzrostlých smrků zapraskala suchá větev. Ohlédla se a spatřila vysokého muže, který se schovával za houštím. Ten muž měl asi dva metry. Nemohla rozeznat jeho tvář, oči mu temně žhnuly uhrančivým pohledem. Civěl přímo na ni.

Lucie se strašlivě vyděsila. Vydala tlumený výkřik. Vyskočila, popadla Marka pod paží a pomohla mu na nohy, ačkoli se vzpouzel.

V dáli zaduněl hrom.

Ohlédla se. Muž zmizel v lese.

Snažila se pospíchat. Napůl šílená se prodírala podrostem. Trmácela se s Markem přes výmoly. Nohy jí podklesávaly pod jeho tíhou a srdce bušilo jako splašené. Po skráních jí stékal pot.

Zrychlovala krok, ačkoli měla ruce i nohy únavou zdřevěnělé. Strach ji poháněl kupředu.

Nahoře se v měsíčním svitu vyloupla skála Sovího vrchu, přízračně tam zazářila a strašidelně čněla nad okolními lesy. Skála, co se podobala lidské lebce.

Překvapilo ji, když ji Marek odstrčil a zvolal: „Běž pryč. Nech mě tady!“

Lucie se prudce nadechla. Vnímala, jak jí obličej rudne nesouhlasem. „Nenechám tě tu.“

„Utíkej. Zachraň se.“

„Nechápu, proč se mě pokoušíš zbavit.“ Rozhodla se ho ignorovat. Nikdy by ho neopustila.

„Víš, necítím se zrovna nejlíp. Běž, já zůstanu tady. Chci si odpočinout. Aspoň na chvilku.“

„Ne! Měli bychom odtud co nejrychleji vypadnout. Potřebuješ léky,“ vzlykla.

Marek zasténal. „Zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já.“

„Prdlajs. Nehraj to na mě. Pojď, vezmu tě domů.“

„Já ale jsem doma!“ zařval.

„Co? Jak to myslíš? Doma?“ zaúpěla. „Poslouchej se, co říkáš! Zní to šíleně! Vzpamatuj se!“

Marek jí nadával a spílal. Odstrčil ji, sám se přitom svalil na mech. Chvíli ležel a dál blábolil o tom, že nikdy neměl halucinace. Prý se celou dobu trápil, protože se to neslučovalo s obecně uznávanou realitou. „Halucinace neexistují, protože celý svět je iluze.“ V jeho rysech se zračilo nesmírné utrpení.

„Meleš nesmysly,“ odbyla ho.

„Lidé jako ty vidí jen to, co chtějí vidět.“

„Ne, jenom ty vidíš to, co chceš,“ zasípěla. „Pro tebe je zkrátka pohodlnější vytvořit si vlastní realitu, že?“

Kmeny smrků skřípavě naříkaly v poryvech větru. Lucie ucítila na tváři kapky. Rozpršelo se. První blesky ozářily temná nebesa.

Marek uraženě mlčel. Vypadal však, že krapet pookřál. K vrcholu jim zbývalo pár desítek metrů.

Lucie ho čapla a podepřela. „Ještě kousek. Budeš v pohodě, neboj, spolu to zvládneme.“ Na zlomek vteřiny se oddala naději, že zas bude všechno v pořádku. Chystala se na něco zeptat, pak si všimla Markova trhaného dechu. Rozkašlal se a vyplivl krvavé sliny. Uvědomila si, že nic nedopadne dobře.

„Stůj, já už nemůžu…“ Marek opět klesl na zem.

Chtěla ho zachránit. Točila se v kruhu svou zoufalou, bezmocnou touhou mu pomoct.

„Připálíš mi? Cigára mám v kapse.“

Bez řečí ho poslechla a pozorovala, jak dychtivě nasál kouř. Vzápětí si vykašlával plíce z těla. Zadívala se mu do tváře. Hleděla do očí hlubokých a bezedných jako rašelinové tůně, do očí mrtvého člověka. V dáli zaslechla truchlivou zvonkohru umíráčku.

„Když tě ta věc pohltila… co jsi tam viděl?“ hlesla, hlas se jí chvěl.

„Bylo to, jako bych hleděl…“ Marek zalapal po dechu. „… temným tunelem skrze celé… galaxie až na… samotný okraj vesmíru… a nejspíš i za něj. Spatřil jsem světlo, vlastně jeho samotný zdroj…“ Marek zachroptěl. „… jakýsi světelný tvar… bytost… pohybovala se jako… nějaké obří svíjející se tělo. Nemohl jsem nic rozeznat zřetelně, můj zrak nedokázal zaostřit… Vím, že to bylo něco živého… poznalo to, že se na ně dívám. Taky to na mě pohlédlo.“ Následoval děsivý záchvat kašle.

Lucie se ze všech sil snažila ovládnout, aby se nerozplakala. I kdyby měl svět skončit v troskách a v plamenech, bylo jí to ukradené. Chtěla jen zachránit Marka, jenže netušila jak.

Jakmile se trochu vzpamatoval, zvedla ho a vláčela vzhůru až na samotný vrchol Sovího vrchu. Když se ocitli na skále, zahleděli se na kopcovitou krajinu.

„Tolik světla,“ zašeptala a ukázala rukou na vzdálené kopce, kde planuly ohně. „Noc svatojánská.“

„To je zázrak, viď?“ odpověděl Marek tiše. „Běž do penzionu. Jen si trochu odpočinu, nevracej se. Rozumíš?“

Rozuměla mu dokonale.

Pokud Marek neviděl východisko, tak žádné východisko neexistovalo. Bylo to prosté a strašné zároveň. Tohle byl důvod, proč přijeli sem?

Nejprve se na něj chtěla rozkřiknout: Zbabělče. Ty zasraný zbabělče! Také chtěla spílat krutému osudu, který jí před lety poslal toho mameluka do cesty. Semkla rty a potlačila to. Ani v tak těžké chvíli by Marka neopustila. Zavrtěla hlavou. „Nikam nejdu.“

Marek ji objal kolem ramen. „Já… já nemůžu… pryč. Vliv ikosaedru je nesmírně mocný.“

„Možná máš pravdu,“ připustila.

„Ty už mi konečně věříš?“

Pokud se zbláznila, bylo jí to upřímně jedno. „Jo, věřím ti. Víš, Marku, ať je to všechno, co jsme právě prožili, jen iluze nebo pouhý sen…, nebo ať je to, k čertu, co chce, tohle je naše společná realita.“

„Mrzí mě, že sis tím vším musela projít.“

„Je to za mnou,“ smutně se usmála.

Vzal ji do náruče a pevně přitiskl k sobě. Drahný čas tam nehybně stáli a objímali se.

V té chvíli mu odpustila. Odpustila mu jeho sebestřednost, jeho pokusy utajit před ní svá tajemství. Odpustila mu, jakmile si uvědomila, jak moc ji miluje. Lucie ucítila, že se v ní cosi uvolnilo, jakási zábrana, a její strach se rozplynul.

„Skončí to. Ničeho se neboj.“

„Jsem ráda, že jsme k sobě našli cestu,“ řekla Lucie.

„Ničeho se neboj,“ zopakoval a nadechl se vůně jejích vlasů.

Políbila ho. „Zapomněl jsi? V dobrým i ve zlým.“

Pohladil ji a pohlédl na ni jako na obrázek. (Vlastně po ničem netoužila víc, než aby se na ni takto díval.) Po tvářích mu tekly slzy. Nevypadal, že by se styděl. „Půjdeme domů, chceš?“ zašeptal.

Přešli spolu na výběžek skály, co tvarem připomínala lebku. Hleděli ze srázu dolů, kde se ve tmě černala rokle, propast hluboká a temná jako ďáblův chřtán.

Šumění větru rázem ustalo. Ani jeden list se nepohnul. Zavládlo hrobové ticho. Svět zatajil dech.

„Zvládneme to spolu. Mám tě rád.“

Opřela se čelem o Markovu hruď. Chtěla zůstat s ním. Na ničem jiném nezáleželo. Láskyplně se na něj podívala a mlčky přikývla.

„Konečně jsme se našli. Jsem tak šťastný.“

Vnímala svůj zrychlený dech, tlukot srdce i šumění krve v uších. Myslela na to, že nic nezůstává stejné. Všichni odcházeli. Vše živé podléhalo neustálé proměně. Pomíjivost byla tajemstvím krásy. V rozpuku života zazářila nádhera bytostí a pak pohasla jen proto, aby v koloběhu neustávajícího stvoření znovu povstala. Pouze na Sovím vrchu, ve světě stínů, nepodléhaly bytosti proměnám a rozmaru času, ustrnuly zde jako v čekárně.

Okolní svět náhle potemněl a zpustl, ztratil svůj lesk i svůdnost. Nitro Lucie naopak prozářilo štěstí, zmizel smutek, který na ní dříve ulpíval jako smolný nátěr.

„Je čas,“ oznámil Marek prostě. „Věříš mi?“

Přikývla.

„Tohle je naše šance, uvidíš.“

Usmála se a udělala další krok.

„Víš, že je to správné, viď?“

„To nejlepší, co nás mohlo potkat. Miluju tě.“

„Já vím,“ řekl a zavřel oči.

Chytili se za ruce a skočili.

* * *

„Ještě se nevrátili.“

„Možná zabloudili.“

„Spíš se jim něco stalo. On si strašně přál poznat tajemství Sovího vrchu.“

„Jak to víš?“

„Četl jsem jeho poznámky. V pokoji má výstřižky z novin, překlady ňákejch dopisů a spousty náčrtů. Byl tím úplně posedlej.“

„Hm. Tak už to tajemství nejspíš vobjevil.“

„Jejich škoda. Byli tak mladí. Neměli bychom se po nich poohlídnout?“

„Počkejme raději do rána.“