„Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Bible, Genesis 3:19
Prokop Samsa se ukrýval v hustém křoví z trnitých šípků. Spočíval na břiše a pozoroval vilku s blankytně modrou fasádou a přilehlý pozemek za laťkovým plotem. Branku a kamenný chodník se třemi schůdky, vjezd do garáže a vchod, vzadu skalku, houpačku a pískoviště.
Viděl každého, kdo se k domu přiblížil. Schovával se na sousední nezastavěné a zanedbané parcele. Vyhovovalo mu, že tam vesele bujel plevel a křoviska.
Na číhané již strávil dvanáct hodin. Nic nepil, nejedl, nepohnul se a ani se nezvedl, aby se vymočil. Za nehty mu zalézal vlhký chlad a prsty měl ztuhlé.
Na příjezdové cestě právě zaparkovalo bílé SUV. Z vozu vystoupila štíhlá brunetka a odepla sedačku tříletému chlapci a o něco starší holčičce. Děti bez ustání štěbetaly. Nebylo jim rozumět. Všichni tři vešli do domu. Uplynuly dvě minuty. Na opačné straně vyjela žaluzie. Otevřely se dveře terasy. Děti vyběhly ven, v rukou nesly plastové kbelíky a lopatky. Hrály si na zastíněném pískovišti v zahradě, povykovaly, házely po sobě písek. Jejich matka telefonovala.
Čekal, stále jen čekal. Hodiny se nemilosrdně vlekly. Pán domu se pořád nevracel. Z okolních pozemků se ozýval štěkot. Po nedalekém chodníku projel chlapec na elektronické dvoukolce.
Prokopovi se dělaly mžitky před očima. Snažil se je rozmrkat. Připadalo mu čím dál těžší se soustředit. Ruce se mu třásly. Viděl rozmazaně. Uvědomil si, že pláče. Zoufale zatoužil být někde jinde.
Když se setmělo, opatrně se pohnul. Klekl si. Šlo to ztěžka, údy měl úplně zdřevěnělé. Zbraň se zaměřovací optikou zabalil do deky a strčil ji pod kabát. Tiše jako stín se proplížil přes zarostlý pozemek, prosmýkl se dírou v pletivovém plotu a uháněl ke svému náklaďáku, který schoval o čtyři ulice dál. Obří kolos Tundra totiž na předměstí Sušice působil jako pěst na oko.
Pušku a náboje uložil do prostoru pod zadním sedadlem, pak dlouho civěl před sebe. Po tváři mu tekly slzy. Začal mlátit do volantu a klít. Přestal teprve, když mu krvácely klouby na prstech. Nastartoval.
Nechal Sušici v zadním zrcátku a pustil naplno přehrávač. Zazněla rocková muzika kapely Kabát. Střídavě zpíval, vzlykal a hulákal: „Do pekla, do nebe, jdeme si pro tebe. Končíme, tak se sbal!“
Během cesty se krkolomně natáhl pro pohozenou sedmičku vodky. Lokl si. S rukou opřenou o řízení zašrouboval víčko. Pak se zarazil, zuby víčko opět sundal a na jeden zátah vypil dobrou půlku.
O pár kilometrů později už ani neviděl na silnici. Oči si otíral do rukávu. Zatáčky stříhal, místy jel středem silnice a nedbal omezení rychlosti. Kdyby se někdo objevil v protisměru, měl by prostě smůlu. Prokop už nezpíval, jen plakal. Bylo mu jedno, jestli se při jízdě noční Šumavou nabourá.
Odbočku málem přehlédl. Dupl na brzdu. Auto zakvílelo, když na zvlhlém asfaltu dostalo smyk. Kroutil volantem na obě strany, až se mu podařilo vůz srovnat. Zařadil zpátečku a sjel na zpevněnou lesní cestu s četnými výmoly. Projížděl horskou krajinou. Světlomety auta protínaly černočernou tmu a za okny se míhaly siluety vzrostlých šumavských smrků.
Po čtvrt hodině se ocitl před hájenkou. Zaparkoval na štěrku, vypnul motor a vytáhl klíč ze zapalování. Na samotě panovalo naprosté ticho, jen v uších mu dál duněly ostré kytarové riffy. Seděl bez hnutí a zadíval se na noční oblohu. Tiše pozoroval nebeského lovce, zapadající souhvězdí Orion a jeho věrnou psí hvězdu Sirius.
Široko daleko nebylo živé duše.
Necukl sebou, když mu chladný kov zavadil o přední zuby. Rozhodl se počítat do deseti. Nechyběla mu odvaha a skutečně to chtěl ukončit. Ukazováček se však proti němu spikl. Ustrnul a nedokázal stisknout tu zatracenou spoušť.
Prokop zaklel, položil pušku, zašmátral rukou za sedadlem a dopil zbytek vodky. Polkl chladnou tekutinu a začal počítat znovu. Tentokrát do dvaceti.
Po zádech mu běhal mráz, čelo měl zbrocené potem a ukazováček úplně ztuhlý. Navíc se mu z alkoholu začaly bouřit útroby. Omámený žaludek metal kotrmelce.
Prokop znenadání vystřelil z auta jako namydlený blesk. Opřel se o kmen jedle, co rostla u příjezdové cesty, a zlomil se v pase. Vodka z něj vyletěla obloukem až do houští. Odporem se otřásl.
Po chvíli se napřímil a rozkývaným krokem vešel do hájenky. V obývací světnici se ani neobtěžoval vyzout si boty. V oblečení padl na neustlanou postel.
Prokop Samsa, bývalý elitní voják, připomínal uzlíček neštěstí.
Na druhý den se z mrákot probral výkřikem. Měl úpornou kocovinu a ztuhlou šíji z toho, jak nepohodlně ležel. Posadil se a třel si svaly na krku. Rozhlížel se po lahvi.
V žaludku mu hromově zakručelo. Prošel kolem dřezu se špinavým nádobím k ledničce a otevřel ji. Dýchl na něj chlad a prázdnota. Udusil v sobě vzteklé zavytí.
Nastoupil do vozu. Toyota Tundra byla jeho věrnou duší a jediným majetkem, co mu po rozvodu zbyl. Nastartoval a vyjet.
Řízení po hrbolaté lesní cestě mu dávalo zabrat. Jako na potvoru se mu dnes nedařilo vyhnout se všem výmolům. Brzy se v přehrávači zaseklo cédéčko. Přístroj automaticky naladil zpravodajskou stanici, kde moderátor hovořil s odborníky o smyslu vybíjení stád skotu a vylévání přebytečného mléka do kanalizace. Prokop bušil pěstí do rádia tak dlouho, než zcela umlklo. Měl plné zuby těch věčných zpráv o plýtvání potravinami, o slunečních erupcích, prudkém zvyšování hladiny oceánů, stále častějších tsunami, o hladomoru v Africe, o celosvětové finanční krizi, o terorismu v Evropě, o eskalaci pouličních bojů ve městech, o používání jaderných zbraní při válečných konfliktech. Lidé pomalu přicházeli nejen o zdravý rozum, ale především o svou lidskost. Proč se svět řítil do záhuby tak rychle? Mohl to vůbec někdo zastavit?
Prokop mířil do Borové Lady, kde byla prodejna potravin. Neodvážil se zajít do žádné z místních restaurací. Zarostlý a zválený by si tam připadal nepatřičně.
Zaparkoval na štěrku u silnice a mrkl na časomíru přístrojové desky. Obchod otevíral po polední přestávce, do čtrnácti hodin zbývalo pět minut. Netrpělivě bubnoval prsty o volant, pak vystoupil a stepoval přede dveřmi.
Když zavalitá prodavačka s rudě obarvenými vlasy odemkla, zvedl si límec hubertusu a vhrnul se dovnitř. Na nákupní košík nepomyslel. Rovnou popadl bochník chleba, tři paštiky, máslo a guláš v konzervách. Sáček jablek si strčil pod paži. Zprvu ho zarazila myšlenka, že si dělá příliš velké zásoby. Na druhé straně byl hrozně hladový.
Stál před regálem s pitím a sahal po lahvi. Najednou na sobě ucítil pichlavý pohled. Zarazil se. Pak si vzal hned dvě sedmičky vodky.
Přešel k pokladně, sklopil zrak a hledal po kapsách peněženku. Všiml si, jak si prodavačka pokradmu měří jeho nemyté mastné vlasy, neupravené vousy a ošuntělé oblečení. Hlava mu zajela mezi ramena jako želvě.
Možná by tuto rusovlasou ženu udivilo, jak moc byl Prokop ještě před dvěma lety posedlý svým vzhledem. Jako člen elitní jednotky miloval disciplínu a považoval se za hrdého patriota. Nebyla náhoda, že se stejně jako jeho otec stal vojákem. Hodlal bránit vlast do posledního dechu. O tuhle čest se však připravil sám, protože začal pít. Všechno se to semlelo v době, kdy ho podvedla a zradila Zuzi. Chlast nešel s jeho povoláním dost dobře dohromady. Brzy ztratil důvěru svého velitele i zaměstnání.
Poté, co se mu kariéra sesypala pod rukama, ho z milosti zaměstnal Národní park Šumava. Pomáhal hlídat slatě, kontroloval dodržování předpisů při těžbě dřeva a chránil zvěř před pytláky. Bydlení v hájence na samotě mu nevadilo. Schovával se tam před světem.
Nyní dřepěl na hromadě střepů, co zbyly z jeho života, a nevěděl, co si počít. Buď byl namol, nebo bojoval s příznaky kocoviny, přičemž se ochota ke střízlivému stavu postupem času vytrácela. Pouze výjimečně, když musel obstarat alkohol a něco k snědku, vyrážel mezi lidi. Nad jeho vzhledem se většinou nikdo nepohoršoval, tedy pokud nezabrousil do lyžařských středisek,‘ kde se hemžili turisté.
Prodavačka nasadila neutrální úsměv.
Při placení nedokázal skrýt své prsty a špínu za nehty. Sice se styděl, nestálo mu to však za snahu, aby s tím něco udělal. Prokop Samsa totiž nevzdal pouze svůj život, on vzdal sám sebe.
Z obchodu vypadl co nejrychleji. Nákup v papírové tašce hodil na sedadlo spolujezdce. Utrhl skývu chleba a hladově se do ní zakousl. O kabát si otřel jablko. Šťáva mu stékala po vousech.
Cestou zpět do hájenky uviděl na kraji silnice odstavený starý teréňák s otevřenou kapotou. V motoru se činil muž s vyhrnutými rukávy. Byl oblečený v černém a na krku se mu leskl kolárek.
Prokop stočil okýnko a houkl: „Zdravím, pane Štingl. Tak už ta vaše rachotina konečně vypustila duši?“
Farář František Štingl se napřímil. „Ach, co tě nemá. Jenom mě zlobí cívka.“
„Můžu vám pomoct, velebný pane?“
Farář ho odmávl špinavou rukou. „Díky za nabídku, Prokope, ale zvládnu to sám. Už dlouho ses neobjevil na nedělní bohoslužbě.“
„Měl jsem moc práce,“ vymlouval se Prokop, přitom se usmál pod vousy nad farářovou slabůstkou. Zbožňoval starý vojenský džíp s náhonem na čtyři kola, co tu zůstal po Američanech. Štinglův táta ho po válce našel napůl zapadlý v močálu. Vytáhl ho traktorem, opravil a skoro padesát let schovával ve stodole.
Prokop zvedl dva prsty k pomyslné krempě klobouku a pokračoval v jízdě.
Třel si spánek, aby si ulevil od bolesti hlavy.
Jel pomalu a rozhlížel se po okolí. Mlha se dnes držela při zemi a tulila se ke kmenům starých jeřábů, mladých smrčků a břízek. Po tuhé zimě stromy dychtivě nabíraly barvu a mízu, ale na mnoha místech vykukovaly soušky napadené kůrovcem. Zpřelámané vrcholy vzrostlých smrků připomínaly řádění vichřice v minulém roce.
Šumava ho nikdy nezklamala, vždy dokázala posouvat hranice melancholie o kousek dál. Možná to bylo tím, že se jí nedařilo nejlíp. Viděl to na ní. Svým přehlubokým smutkem se jí podobal. Oba svým způsobem trpěli.
Po pár minutách odbočil na lesní cestu. Na straně parkovalo osobní auto s brněnskou značkou. Vsadil by se, že nemělo povolení národního parku. Řidič drze ignoroval zákaz vjezdu. V téhle oblasti neměly soukromé osoby co dělat. Prokop zaklel a vystoupil.
Mezi stromy vedla stezka, kterou vyšlapala zvěř. Pár minut kráčel do mírného kopce po zelených polštářích mechu. Čerstvý vzduch mu dělal dobře a les působil blahodárně i na kocovinu. Bolesti hlavy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.
Na obloze kroužil dravec. Podle vysokého protáhlého zvolání Prokop poznal, že se jedná o luňáka červeného, neboli rudého Milana, jak ho přezdívali Bavoři za čárou. Pták se spustil střemhlavým letem dolů.
Na kopci se Prokop zastavil. Nenašel jedinou známku přítomnosti nepovolaných osob. Zrovna když se rozhodl vrátit zpět k autu, zahlédl v mlze postavu hřmotného chlapa s rozložitými rameny. Musel měřit nejmíň dva metry.
„Hej, vy tam!“ zvolal Prokop a vydal se za ním. Jenže chlap mu najednou zmizel z dohledu. „Stůjte!“ zakřičel a tentokrát přidal do svých slov krapet rozčilení. Začal se prodírat hustým porostem. Škrábal se přes výmoly a ostružiní. Přelézal spadlé zpráchnivělé kmeny smrků. Chtěl toho chlápka dohnat. Měl dokonce pocit, že mu je v patách.
Když se mu přes boty zakousl do nohou chlad, poznal, že kráčí po podmáčené půdě. Dostal se na slatě, tajemné a zároveň nebezpečné těm, kteří se tu nevyznali. Mlha seděla na pařezech a převalovala se přes kleč a vřes. Suché borovičky pokryté řasnatým lišejníkem lemovaly černé tůně.
Začalo mrholit. Opatrně našlapoval na zpevněnou stezku vedoucí skrze močál, kam se odvážili jen nejotrlejší starousedlíci nebo lehkomyslní blázni. Po těch druhých se později našel už jen batoh nebo klobouk. Ne nadarmo tvrdila lidová moudrost: Co močál uchopí, zpět nevydá.
Neměl z toho dobrý pocit, přesto se pustil dál. Dával pozor, aby nestoupl vedle. Brzy došel k jezírku s temně zbarvenou vodou. Přejížděl zrakem po slatích, jestli nespatří známku lidské přítomnosti.
Sám nevěděl, proč uprostřed divočiny pronásleduje neznámého vetřelce. Nebo to byl jen přelud v mlze? Zaklel. Uvědomil si, že blázní. Zbytečně se vydával v nebezpečí. Ale možná se jen nechtěl vrátit do hájenky a být sám se svými myšlenkami a s puškou v jedné místnosti.
Prokop zaslechl zapraskání větve. Nastražil uši. Odněkud zazněl ptačí křik. Pak utichl. Najednou panovalo ticho, tísnivé a tajuplné, jako by svět zatajil dech.
Přestal se soustřeďovat na cestu, pravá noha mu sklouzla po dmu a on zapadl po koleno do rašeliny. Zachytil se chomáče uschlé ostřice a ze všech sil se přitáhl. Když se mu podařilo nohu vytáhnout, nabral hrst trávy a nedbalými pohyby si očistil botu i džíny.
Vydal se po slati zpět. Měl skutečně dojem, že se vrací ke svému autu. Teprve později si přiznal, že v mlze zabloudil. Snažil se zorientovat podle slunce. Potíž však byla v tom, že se schovávalo za clonu šedých mraků.
Dostal se na planinu s uschlými břízkami. Brouzdal zrakem po blatech, přes vichřicí vyvrácené stromy a smutné zakrslé soušky, oběti drsné a nemilosrdné přírody. Připomínaly mu strašidelné kostlivce mrtvého lesa. Pahýly zpuchřelých větví trčely k nebi jako varovné prsty a hrozily kolemjdoucím zmarem a pomalou smrtí udušením v rašelině.
Uprostřed planiny byl ostrůvek s pevnou půdou. Stála tam věkovitá borovice blatka, rozložitý velikán se svraštělou kůrou. Lišejníkem pokrytý kmen svědčil o tom, že zde rostla po několik staletí. Prokopův dědeček vždy mluvil o stromech s úctou. Nejspíš i tato věčně zelená borovice byla zdrojem vesmírné moudrosti, spojnicí mezi říší pozemskou a nebeskou, stromem života, obrazem nesmrtelnosti i němým svědkem dávných dob. Pamatovala časy, kdy vedle sebe na horských dvorcích žili šumavští horalé – Češi, Němci a Židé – a snažili se vydobýt z kamenité půdy obživu pro sebe a své rodiny. Pamatovala slávu sklářských rodů, lesní pastvu dobytka, pašování tabáku z Bavor, stavbu kanálů na svoz dřeva, obě světové války, vysídlení našich Němců, legendárního krále Šumavy, železnou oponu i střelbu do zad. Jen těžko se dalo uvěřit, že tady ještě před čtyřiceti lety štěkaly samopaly.
„Jak jde čas, princezno?“ zeptal se Prokop stromu se strupovitou kůrou, v jehož cévách kolovala pramenitá voda Vltavy, životodárná míza jeho drahé vlasti.
Ve stínu borovice se nacházela spousta oblých kamenů ošlehaných větrem i deštěm, z velké části obrostlých trávou a mechem. O kousek dál bylo kamení dokonce navršené do náspů.
Prokop obcházel mohyly, překračoval obnažené kořeny a přemýšlel, kde se to vlastně ocitl. Zvláštní bylo, že močály i lesy v okolí prošel křížem krážem, ale na nic podobného nikdy dříve nenarazil. Ani žádný ze starousedlíků se slovem nezmínil, že by uprostřed Chalupské slati existovalo pohanské pohřebiště.
Skutečně podivné místo. Ze země cítil sálat zvláštní energii, podbízela se, oslovovala ho a konejšila. Šlo o vzácný druh souznění a naladění se s přírodou na stejnou vlnovou délku. O úhorech či geomantických zónách místní lidé věděli, ale nemluvili o nich. Nejspíš proto, že by mimo zdi kostela zněla každá zmínka o věcech vyšších příliš banálně.
Posadil se na kámen a zahleděl se na oblohu. Zatím jen mrholilo, ale těžké mraky, které visely nad krajinou, nevěstily nic dobrého.
Tentokrát zaslechl zapraskání větvičky v bezprostřední blízkosti. Ostražitě se rozhlédl. Bylo to zvíře? Nebo ho někdo pozoroval? Zdálo se mu, že vidí obří postavu, jak vykukuje zpoza zakrslých břízek. Mlžné stíny si zřejmě hrály s jeho fantazií a oči mu prováděly nekalé žerty.
„Kdo je tam?“ zakřičel.
Nedostalo se mu žádné odpovědi.
Prokop potřásl hlavou. Vyskočil a vyrazil směrem k břízkám. Udělal pár kroků. Ten poslední skončil v prázdnu. Tráva pod ním povolila a on ztratil půdu pod nohama. Máchal rukama ve snaze se něčeho zachytit.
Pak se propadl.
Jeho pád trval dva zlomky vteřiny. Dopadl na záda do kaluže vody. Málem si vyrazil dech. Měl štěstí, že dno jámy, zhruba pět metrů pod úrovní země, nebylo moc tvrdé. Posadil se a snažil se nadechnout.
Rozpršelo se.
Zvedl hlavu a nechal si kapky deště stékat po tváři. Pak zaklel, stoupl si a sledoval, jak se mu nohy boří do řídkého bahna. Brzy v něm vězel do půli lýtek. Temně rudý jíl připomínal krev pravěké bytosti. Krev samotné Šumavy.
Jaká ironie, že se to stalo právě dnes. Ještě v noci se pokoušel zabít, a nejspíš by to zrovna zkoušel znovu, kdyby nebyl hlupákem a nepronásledoval přízrak v mlze.
Prokop se rozchechtal. To se mu snad zdá! Skutečně povedený žert přírody. Vesmír měl po čertech zvrácený smysl pro humor.
„Můj život je blbý vtip! Apríl! APRÍL!“ křičel až do ochraptění.
V tom se však Prokop spletl. Příroda nežertovala, spíše nad ním truchlila. Nad jeho zmařeným životem, nad jeho ztracenou duší.
Stál tam, nevěřícně vrtěl hlavou a zíral na to, jak se dno díry plní bahnem. Po stěnách stékaly pramínky vody a mísily se s hlínou. Brzy zapadl až po kolena. Temně rudý jíl ho uvěznil a pomalu pohlcoval.
Prokop začal zuřit. Šlapal to zatracené bahno, propadal se však čím dál hlouběji. Dešťový příval strhával z okrajů jámy celé kusy zeminy. Řídká břečka mu nyní sahala po stehna.
Pokoušel se vyškrábat nahoru. Čím více se snažil něčeho zachytit, tím více hlíny padalo dolů. Pokud to půjde tímto tempem, jáma se brzy zaplní lepkavým jílem.
Rozepnul si kabát, který mezitím nasákl jako houba a velice ztěžkl. Prohledal si kapsy. Kromě mobilu našel jen klíče od auta a kapesník. Vzápětí ale zjistil, že zde není signál. Stoupl si na špičky a zvedl telefon do výše. Z mokrých prstů mu však vyklouzl a spadl do bahna. Prokop vyplivl několik drsných nadávek a vztekle ho vylovil. Otřel ho a zastrčil zpět do kapsy. Stejně neměl komu zavolat. Už dávno se dobrovolně vydal cestou ponuré samoty.
Prokop vždy Šumavu miloval, její temné a divoké lesy, mýtiny, horské louky i bezedné slatě. Ani sychravé počasí mu nevadilo. Jenže ona mu nastražila past. Uvědomil si, že už není jeho kamarádkou, ale zákeřnou bytostí.
V jeho nitru se vzdula nenávist. „Ty děvko zatracená! Co po mně chceš? Co po mně, do prdele, chceš?“
Ztěžka vydýchával svůj vztek. Najednou na něj dolehla zvláštní neutěšená opuštěnost. Podél páteře se mu rozlil pocit zoufalství a bezmoci. Být ztracený už si téměř uvykl, ale teď ani nevěděl, co si počít. Jak měl bojovat? Jak si to měl, proboha živého, rozdat s bahnitou dírou?
Uvědomil si, že jde do tuhého. Buď umře chladem, nebo ho pohltí jílovité půda. Dokáže ho bahno udusit rychle? V každém případě se tu utopí jako krysa.
Stane se další obětí močálu, číslem ve statistice. Tedy pokud ho vůbec najdou.
Šlo mu o život, o který dříve nestál. Ještě včera to chtěl sám ukončit. A nyní život nestál o něj. Jaká ironie. Proč na svém životě najednou tak lpěl? Asi proto, že nic jiného neměl. Svou duši již před lety zaprodal své vlastní zlobě.
Už jen ze vzdoru, a snad i z principu, se Prokop rozhodl to nevzdat. Zaťal zuby a přitáhl se oběma rukama. Zabral ze všech sil a drápal se nahoru. Ostré kameny se mu zarývaly do kůže a zadíraly pod nehty. Nevšímal si toho a dál urputně bojoval o přežití.
Rudý jíl se však na něj valil ze všech stran. Ruce i nohy mu klouzaly. Opět klesal ke dnu. Bahno mu nyní sahalo po ramena. Řídká břečka neustále stoupala. Brzy se tu utopí. Bude zaživa pohřbený v místech, kde široko daleko nebylo ani živáčka.
Už se viděl až po uši zapadlý v červeném bahně, když vtom se bříšky prstů zachytil za kamenitý výstupek. Přitáhl se s divokou vervou a nadějí tonoucího.
Asi metr nad ním se ze břehu vylouplo cosi podlouhlého, nejspíš zlomená větev. Pokoušel se na ni dosáhnout konečky prstů. Napjal se a divoce šlapal bahno. Napřáhl ruku a uchopil ji. Na omak působila hladce a pevně. Znenadání se ve stěnách jámy objevovaly další a další větve. S neblahým pocitem si uvědomil, že jsou to vybělené lidské kosti. Trčely ze břehů jako kopí a hrozily mu ostrými hroty. Ze stěny nad ním se vylouply dvě lebky a klouzaly dolů.
Vykřikl, pustil se a celý se ponořil. Jílovité břečka mu naplnila nos, uši i ústa. Jen stěží stihl zavřít oči. Máchal kolem sebe rukama jako pominutý, až se konečně dostal nad hladinu. Ztratil přitom pravou botů a snažil se neztratit i tu druhou. Břeh se pod přílivovým deštěm sesouval a zaplňoval jámu bahnem. Náhle se na něj valila záplava kostí a lidských pozůstatků. Propadl se do masového hrobu a ten se měl stát také místem jeho posledního odpočinku.
Panika ho prostoupila jako světlo. Z čirého zoufalství zařval. Vyvlékl se z nasáklého, těžkého hubertusu, který ho táhl ke dnu. Buď se mu podaří vyškrábat se nahoru, nebo tady zahyne. Tady už podchlazení nehrálo roli. Šlo o holé přežití.
Prokop pohlédl nahoru. Pokud by se zvládl dostat o dva metry výše, mohl by se přidržet tlustých kořenů borovice, které visely z okraje jámy.
Natáhl se, ale znenadání ucítil, že ho cosi popadlo za nohu a zakouslo se mu do lýtka. Zařval a v hrůze se drápal vzhůru, jenže ta věc ho dál držela ve spárech.
Adrenalin mu prosvištěl krevním řečištěm jako neřízená střela. Prsty se snažil zachytit výstupků na stěně a vyškubnout se. Nehty měl polámané a zakrvácené, chlad ho ochromoval.
Jediný pohled dolů ho téměř stál zbytek rozumu. Z bahna se vynořovaly kostlivé pařáty a chňapaly po něm. Bylo jich čím dál víc. Brzy kolem něho trčel les dlouhých kostí. Kostlivci vylézali z červeného jílu, další se vyloupávali ze břehu. Mrtví se ho chystali přijmout mezi sebe, jako by toužili, aby se stal jedním z nich.
Od paniky neměl daleko k šílenství a amoku. Uvědomil si, jak zoufale si přeje žít! Kopal kolem sebe jako smyslů zbavený a ječel cosi neartikulovaného. Nejspíš mu hrůza, kterou cítil v nitru, vlila do žil novou energii. Vybičovala ho k poslednímu zoufalému pokusu. Vzepjal se a přidržel se oběma rukama kostí, které trčely nad ním v bortícím se břehu. Záhy je pustil, aby uchopil kosti nad nimi. Odevšad se po něm natahovaly pařáty.
V myšlenkách se soustředil na jediné slovo: Vzhůru. Vzhůru! VZHŮRU!
Pomalu se škrábal z té zatracené díry. Dostal se až k pevným kořenům borovice. Chňapl po nich a dál šplhal nahoru. Konečně se přehoupl přes okraj jámy. Zůstal ležet na zádech a křičel i poté, co se mu podařilo uniknout.
Zvládl to.
Třásl se zimou a návalem adrenalinu. Pokousaná noha mu krvácela. Bolest ho přibíjela k zemi. Jeho krev se mísila s červeným jílem, kterým byl celý pokrytý. Nejspíš vypadal jako strašidlo. Přesto byl vděčný, že pouhým zázrakem unikl jisté smrti. Přežil ve chvíli, kdy se rozhodl pro život.
Přestalo pršet. Na Chalupskou slať opět sedala dusivá mlha. Zahleděl se na oblohu. Temné mraky propouštěly poslední paprsky zapadajícího slunce. Již brzy nastane noc.
Ztěžka vstal a napřímil se. Chvěl se po celém těle. Byl promočený, bez boty a kabátu trpěl třeskutou zimou. Navíc se ocitl sám uprostřed ničeho. Zmocnila se ho úzkost.
Klopýtal přes močál a nohy mu klouzaly na drnech. Soustředil se, aby nezapadl do rašeliny. Nejspíš by v sobě už nenašel dost síly vyškrábat se ven.
Snažil se nemyslet na bolest, která ho prostupovala jako hroty ostrého světla. Při každém zakopnutí zaskučel a kousal se do rtů. V noze cítil podivný chlad, co se mu plíživě šířil krevním oběhem.
Dostal se ze slatě a probíjel se neschůdným lesem, kde se mezi stromy válely chuchvalce mlhy. Suchá tráva šelestila pod jeho kroky. Ocitl se mimo všechny vyšlapané stezky. Kráčel cestou ve stínech. Zanedlouho všude kolem panovala tma a prohlubovala tísnivou atmosféru. Prohlubovala smutek jeho ztracené duše.
Občas se mezi mraky ukázal plný měsíc. Shlížel na zem z nebeské báně a omýval krajinu lhostejným světlem. Byl však podivně zbarvený, jako by trčel za rudou clonou. Prokop si protřel oči. Měl dojem, že v nich má rudé bahno.
Klopýtal z kopce a hlasitě úpěl, když přelézal spadlé kmeny. Nohy se mu smekaly na pokroucených kořenech. Lesem se šířily zvuky větru ve větvích stromů.
Konečně se dostal na cestu, která protínala horské údolí. Pár minut se po ní vlekl, než našel svou toyotu. Vylezl na sedadlo. Prokřehlými prsty se pokoušel nastartovat.
Připadal si jako ve snu. Ve snu, který se zdá někomu cizímu. Pocit neskutečnosti ho ochromoval. Musel vynaložit veškerou sílu, aby se dokázal soustředit na řízení.
Odemkl dveře hájenky a zamířil přes obývací místnost rovnou do koupelny. Svlékl si tričko nasáklé potem a bahnem. Pak následovaly džíny. Ztěžka žuchly na kachlíkovou podlahu. Vstoupil do sprchového koutu. Pustil horkou vodu a nechal si ji dlouho stékat po těle. Smýval ze sebe rudý jíl i zaschlou krev.
Lýtko ho pálilo jako čert. Teprve nyní se odvážil na zranění pohlédnout. Zprvu nemohl uvěřit svým očím. Asi deset centimetrů nad patou se zcela zřetelně rýsoval otisk zubů. Otisk lidských zubů. Jeho mozek odmítal přemýšlet, jak k té ráně přišel. Napadlo ho, že se asi škrábl o pohřbenou lebku. To se přece stává. Zatraceně. To se přece občas stává. Jenže pak si vybavil, jak ho cosi pevně uchopilo za kotník a táhlo ke dnu jámy. Copak trpěl halucinacemi?
Z nohy mu trčelo cosi nažloutlého. Dřepl si a bříšky prstů ohmatal stále krvácející ránu. Vytáhl z ní napůl shnilý zub i s kořenem. Nevěřícně na něj vytřeštil oči. Musel se zhluboka nadechnout, aby to ustál.
Do půli lýtka se mu táhly šedé fleky. Utřel si je ručníkem v domnění, že mu tam utkvěla špína. Kůže se však drolila a zdála se být odumřelá.
Vypotácel se z koupelny. Schoulil se na ušmudlanou pohovku a přitáhl si vlněnou deku až k bradě. V tu ránu usnul. Spal asi deset hodin neklidným spánkem. Ve snu ho pronásledovali kostlivci, hartusili a natahovali po něm kostlivé pařáty.
Probudil se zmáčený potem. Uvědomil si, že má horečku.
Došoural se na verandu a vyhlédl ven. Zdálo se mu, jako by hleděl na svět přes brýle s červenými sklíčky. Protřel si oči. Z auta vytáhl sáček s jídlem a vodkou.
V kuchyni se opřel o linku a nepřítomně žvýkal suchý kousek chleba. Pravá noha mu otekla a rána pálila, jako by se mu v ní někdo rýpal rozžhaveným železem. Bezmyšlenkovitě se natáhl po lahvi, vtom se mu z nosu spustila krev. Najednou neměl na pití ani pomyšlení.
Zašpuntoval si obě nosní dírky smotanými kousky toaletního papíru. Když na sebe pohlédl do zrcadla, zhrozil se. Po bledých zarostlých tvářích se mu táhly dlouhé škrábance, oči měl podlité krví. Nebylo divu, že viděl rudě.
Prokop vytáhl ze zabláceného mobilu SIM kartu. Přešel ke komodě a ze šuplíku zaneřáděného svinčíkem vyhrabal prastarou nokii s tlačítky a nakřáplým displejem. Zastrčil si ji i s nabíječkou do zadní kapsy. Z háčku u dveří vzal ošuntělý pracovní vaťák a vyšel z hájenky. Věděl, že na světě existuje jediný člověk, který mu dokáže pomoct.
Dnes se mu řídilo těžko. Lesnatou krajinou jel potichu. Hlavu měl plnou starostí, a proto si ani nepustil své oblíbené cédéčko. Dělo se s ním cosi podivného. Cítil se, jako by chytil chřipku. Neustále pokašlával. Sužovala ho zimnice, a přitom mu na čele vyrážel pot. Po jednom obzvlášť hrozném záchvatu suchého kašle zjistil, že má dlaň pokrytou červeným prachem. Nevěřícně na ruku zíral, pak si ji otřel o džíny. Ani se neobtěžoval hledat kapesník.
Cestou si všiml blikající kontrolky, která oznamovala, že jede na rezervu. Za Netolicemi zastavil u čerpací stanice, aby nabral benzín. Vytáhl si z nosu špunty, ztěžka se vyhrabal z auta a obešel ho kolem kapoty. Pravou nohu za sebou téměř vlekl. Připadala mu těžká jako z olova. Natankoval a dobelhal se ke kase. Silně nalíčené, vrásčité pumpařce podal platební kartu.
Vytiskla mu daňový doklad a povzbudivě se na něj usmála. Když vyšel ze dveří, hleděla za ním s ustaraným výrazem. V té chvíli ještě netušila, že její život bude záhy u konce.
Ordinace oční lékařky MUDr. Dany Havlové se nacházela v centru Českých Budějovic. Prokop nechal auto na hlídaném parkovišti poblíž Sadů. Jakmile vstoupil do čekárny, z vydýchaného vzduchu se mu udělalo zle. Sedělo tam asi patnáct obrýlených pacientů. Všichni do jednoho hleděli na nově příchozího úkosem.
Povzdechl si a postavil se do rohu, ačkoli na koženkové lavici zbyla dvě volná místa. Nechtěl, aby si od něj odsedávali. Ani by se jim nedivil. Dnes vypadal mnohem hůř než obvykle.
Ze dveří ordinace vyšla pečlivě upravená zdravotnice s upjatým účesem, aby vpustila dovnitř dalšího pacienta. Vykulila na Prokopa oči a požádala ho o elektronickou kartu pojištěnce. Beze slova jí podal obyčejnou kartičku a sledoval, jak jí údivem vyjelo obočí nahoru.
Netrvalo ani dvě minuty a do čekárny nahlédla sama doktorka Havlová. Kývla na Prokopa, aby šel za ní.
„Omlouvám se, ale tohle je skutečně naléhavé,“ pronesla honem, aby zabránila případným protestům déle čekajících.
„Proč jsi mi nezavolal, že přijedeš?“ zeptala se lékařka.
„Já… ehm… chtěl jsem s tebou mluvit osobně.“
Zpříma se na něho zadívala. Ve tváři se jí zračila starost. „Vypadáš hrozně. Jako smrt osobně.“
„Dík, přesně tohle jsem potřeboval slyšet,“ zahučel Prokop.
Dana Havlová se nevesele usmála a pohladila mu šlachovitou ruku. „Mám ve vyšetřovací místnosti pacienta. Posaď se tady v předpokoji. Za chvíli se ti budu věnovat,“ řekla a zmizela ve dveřích.
Za psacím stolem dřepěla zapšklé zdravotnice a nepokrytě na Prokopa civěla. Horní ret jí tvrdl nesouhlasem. Pod jejím pohledem by zvadly i čerstvé růže. Když mu vracela kartičku pojištěnce, držela ji štítivě dvěma prsty. Ve vzduchu se tvořily rampouchy.
Prokop svěsil hlavu a snažil se dobu čekání přetrpět. Celých deset minut seděl jako na trní, než ho lékařka konečně zavolala dovnitř.
„Tak spusť. Co se ti stalo?“
Prokop jí vyprávěl, jak zapadl do bahna. Ušetřil ji detailů o záhadné postavě v mlze, o jámě, o boji o život a umrlčích pařátech, které se po něm natahovaly.
„Nevypadá to dobře. Krvácí ti sítnice.“
„Asi jsem se na slatích nachladil.“
„Sundej si kalhoty a ukaž mi tu nohu.“
Váhavě si rozepnul kalhoty. S pohledem zabodnutým do podlahy se svlékl a posadil se na lehátko u zdi.
„No tak, brácho, vždyť tě znám od malička, nemusíš se stydět,“ řekla lékařka zvesela. Asi se snažila zlehčit situaci. Jenže když uviděla zraněnou nohu, přivřela oči a zapotácela se tak, že se musela zachytit příručního stolku. „Rána je ošklivě zanícená, obávám se sepse. Podle tvaru to vypadá na kousnutí. Kůže na lýtku je odkrvená a chladná na dotek, nejspíš napadená ekzémem.“
„Děje se něco divnýho, Dano. Nohu mám jak z olova. Přijde mi, že odumírá.“
Dana Havlová se na bratra vážně zahleděla. „Nejdřív ti změřím tlak, vezmu krev a píchnu ti širokospektrá antibiotika. Odeberu taky vzorek tkáně kvůli histologii, požádám známou, aby udělala rozbor co nejrychleji. Necukej se, dám ti lokální anestezii,“ dodala a poté se obrátila na zdravotnici. „Hanko, zrušte prosím všechny dnešní termíny.“
„To přece nemůžu udělat, vždyť je plná čekárna.“
„Udělejte to. Omluvte mě a přesuňte pacienty na pátek.“
Žena ztěžka vstala, popadla iPad a šouravým krokem se vydala do čekárny.
Lékařka po telefonu domluvila okamžitou dodávku vhodných antibiotik. Odebrala Prokopovi ze žíly tři zkumavky krve a označila je nálepkami. Z jeho lýtka vyřízla skalpelem vzorek tkáně a uložila ho do skleněné nádobky. Na ránu přiložila čtvereček sterilní gázy a přelepila to náplastí.
Neuběhlo ani dvacet minut, když u dveří zazvonil kurýr se zásilkou léků.
Doktorka Havlová natáhla antibiotika do injekční stříkačky. Opatrně vpravila jehlu do Prokopovy žíly. Bylo poznat, že přemýšlí.
„Pevně si to přitiskni. Tak.“
Přešla ke skříni, kde měla uloženou kabelku. Vytáhla z ní svazek klíčů a dala je bratrovi. „Počkej na mě doma. Já zatím skočím do laboratoře.“
Prokop se oblékal a přitom pokašlával.
„Nevíš, co by to mohlo být?“ zeptal se tiše. Z nosní dírky se mu opět spustila krev.
Dana mu podala balíček kapesníků a vrtěla přitom hlavou. Vypadala smutně.
„Já… jsem se s něčím takovým dosud nesetkala. Obvolám známé z kožního a z infekčního.“
Prokop přikývl. Vytáhl kapesník a zakryl si nos i ústa. Klíče si zastrčil do kapsy a vyšel z ordinace. Všichni pacienti z čekárny už naštěstí zmizeli. Nesnesl by jejich vyčítavé pohledy, které by byly nejspíš i plné pohrdání.
Projel autem po městském okruhu až na samotný okraj Budějovic, do čtvrti zvané Litvínovice, která se pyšnila zástavbou pěkných rodinných domků. Zaparkoval na ulici ve stínu košaté lípy, otevřel branku v ozdobně kovaném plotu a odemkl si vchodové dveře. Ze sousedních pozemků se neslo podrážděné štěkání psů.
Dvougenerační domek se skvěl čistotou. Na podlaze z leštěného dřeva se neválelo ani zrnko prachu. Všude bylo pečlivě uklizeno. Zul si boty a posunul je ke zdi. Na chodbě ho přivítala britská dlouhosrstá kočka. Líně se protáhla a otřela se mu o nohy. Posléze majestátně odkráčela do obýváku, kde vyskočila na polstrované křeslo. Chvíli upřeně pozorovala robotický vysavač, pak se stočila do klubíčka a usnula.
Prokop byl nesvůj. Uvědomoval si, že působí v klinicky čistém prostředí jako špindíra a trhán. Uchýlil se raději do kuchyně. Jeho pohled padl na ledničku. Množství zeleniny a ovoce v jejích útrobách prozrazovalo domácnost dvou vegetariánů. Nenašel žádné polotovary, na které byl zvyklý. Vytáhl pivo pána domu a na dva zátahy ho vypil.
Netrvalo dlouho a zaslechl venku jemné zaskřípání otevírané branky. Do domovních dveří vstoupila sestra. Její ustaraný výraz svědčil o tom, jak moc je situace vážná. Tohle vypadalo na jobovku. Prokop zatajil dech a vyčkával.
Dana šla rovnou k věci. „Tvoje zranění mi celou dobu vrtá hlavou. Kápni božskou, Prokope. Co se ti stalo?“
„Já…,“ zaváhal, „na slati jsem spadl do jámy plný jílu.“
„A to je všechno? Víc mi k tomu nepovíš?“
Zavrtěl hlavou a vyhnul se jí pohledem.
„Znám tě jako své boty. Pokaždé, když jsi mi lhal nebo něco tajil, tak ses mi nedokázal podívat do očí. Co se s tebou proboha děje?“
„Co já vím?“ vyštěkl. „Nikdy dřív jsem na tom místě nebyl, vypadalo to jako dávný pohřebiště.“ Prokop svěsil rozložitá ramena. „Vždyť to zní šíleně. Moje noha se mění… v kámen.“
„Máš pravdu, je to přitažené za vlasy. Jenže tvoje rána nese stopy po kousnutí zubů. A to zdaleka není všechno. V těle ti zuří horečka a infekce.“
„Infekce? Je to nakažlivé?“
Dana si unaveně zula lodičky a položila kabelku na kuchyňský ostrůvek.
„Musím se přiznat, že nemám ponětí, co by to mohlo být. Zánět, sepse, neznámý druh bakterie, ekzém. Nejspíš všechno dohromady.“
Prokop si povzdychl.
„Tohle jsem našel v ráně.“ Z kapsy vytáhl Špičák i s kořenem.
„Lidský zub?“ Dana ho vzala do ruky. Stoupla si k oknu a prohlížela ho. „Je nahnilý a vypadá, že je starý několik stovek let. Ale jak se ti dostal…? To přece… To není možné.“
Pokrčil rameny. „Přesně tak. Není to možné. Asi jsem si ho vrazil do nohy, když jsem zapadl do jílu.“
Hleděla na něj vážně, jako by čekala, že se rozesměje a řekne, že si dělá legraci. Nic takového neučinil.
„Téhle báchorce mám věřit? Vždyť tě nějaká lidská bytost kousla tak silně, že si přitom vylomila zub i s kořenem.“
Rozkašlal se. Když pak vydechl a chystal se promluvit, odvrátila se.
„Co se děje?“
„Nic. Já jen…,“ zatvářila se rozpačitě. „Tvůj dech…“ Přiložil si k ústům dlaň, vydechl a vzduch nasál nosem. „Smrdí to jako… zatuchlá hlína. Můj dech smrdí po tom jílu.“ Bezvládně dosedl na židli a svěsil hlavu. „Jak dopadla ta histologie?“
„Moje známá na patologii udělá, co bude v jejích silách. Výsledky mi zavolá.“ Dana přešla k bratrovi a položila mu konejšivě ruku na rameno. „Bude to dobrý, uvidíš. Dostaneš se z toho.“
Nesnažil se jí odporovat. Jen si znovu tiše povzdychl.
Dana mu vyhrnula rukáv a píchla další dávku antibiotik. Z kabelky vyndala krabičku a podala mu ji. „Ty kapky si kapej do očí každou hodinu. Měly by ti pomoct. Máš hlad?“
Nejprve zavrtěl hlavou, pak přikývl. „Jako vlk.“
„Udělám něco k snědku.“
Sledoval, jak Dana zapnula troubu, vytáhla z mrazáku vegetariánské placky a položila je na plech. Stačil přitom vypít další dvě piva.
Jeho velká sestra se mu vždy snažila pomoct. Pokud existovalo něco jako spřízněnost duší, tak Dana byla jeho blížencem, ačkoli se snad ani nemohli více odlišovat. Ona byla pracovitá a chytrá, plná laskavosti a empatie stejně jako máma. Prokop se naopak vyvedl po otci, důstojníkovi v důchodu, který působil tvrdým a neúprosným dojmem člověka, co klade důraz na pravidla a kázeň. Dana nikdy neposuzovala lidi povrchně. Měla schopnost vnímat bolest a utrpení druhých. Možná proto se stala lékařkou.
Prokop v posledních dnech nesnědl víc než skývu chleba a jablko. Ale ačkoli měl strašný hlad, nedokázal pozřít víc než dvě zeleninové placky.
„Mluvil jsi s našima?“ zeptala se Dana znenadání. Nasadila si neprůstřelný výraz, nejspíš se vnitřně obrnila proti tomu, co mělo nevyhnutelně přijít.
„Nemluvil.“ Když si všiml, jak nesouhlasně potřásla hlavou, tak honem dodal: „Vždyť se postavili na stranu Zuzi.“
„Tys jim nedal na vybranou. Proč jsi je nutil, aby si vybírali mezi vámi dvěma?“
„Za to si můžou sami.“
„Ty jsi ale mezek tvrdohlavý! Vždyť je to dva roky, proboha. Zavolej jim, oni tu nebudou věčně.“
Prokop se zvedl a chystal se odejít. „Nepřijel jsem poslouchat tvý kázání,“ zahučel a stiskl kliku dveří na chodbu.
„Počkej. Nechoď pryč. Jsem tak ráda, že jsi tady.“ Vzala ho za ruku a zavedla zpět. Uchopila židli za opěrku a přesunula ji k lince. „Tady se posaď.“
Beze slova ji poslechl.
Přes ramena mu přehodila osušku. Nejprve mu umyla vlasy v dřezu, pak je ostříhala. Zkrátila mu vousy a nakonec ho oholila manželovým strojkem.
Prokop se zprvu na židli vrtěl, protože si odvykl, aby se ho někdo dotýkal. Mlčky naslouchal Danině povídání o tom, jak se rodiče na stará kolena pustili do zvelebování zchátralého statku v Kašperských Horách a zřídili v něm útulek pro zatoulané psy. Vyslechl si také horké novinky a drby z lékařských kuloárů. Danino vyprávění ho uklidňovalo, konejšilo, přivádělo ho na jiné, lepší myšlenky. Už od dětství jí bez výhrady věřil. Vlastnila tu nejryzejší duši, co kdy putovala po této planetě, navíc byla snad posledním člověkem, který ho měl upřímně rád.
„Sluší ti to,“ řekla, jakmile skončila. Vyšla na chodbu, kde ze zdi sundala šatní zrcadlo. Nastavila mu ho.
Prokopův plnovous zmizel, s ním i záclona dlouhých mastných vlasů, za kterou se schovával. Ze zrcadla na něj vykoukla velmi hezká tvář mladého muže. Bledý obličej se škrábanci a zarudlýma očima však působil unaveně.
Prokop se rozesmál. Špatně se mu dýchalo, a tak vydával podivně sípavé až děsivě hýkavě zvuky. Bylo to snad tisíc let, co se smál naposledy. Tak mu to aspoň připadalo.
„Čemu se chechtáš?“
„Ale nic. Víš, já jen… Dojímá mě, že se o mě tak staráš,“ rozkašlal se. Do kapesníku vyplivl sliny s kusem zakrváceného jílu. „Zhoršuje se to.“
Dobrá nálada byla rázem tatam. Jako by si oba náhle vzpomněli na dramatické okolnosti, které je svedly dohromady.
„Postupuje to rychle. Děsí mě to.“
Dana se neúspěšně snažila skrýt zdrcení. Ztěžka polkla. „Vezmu tě do nemocnice.“
„Víš, nejsem si jistý, jestli mi doktoři můžou pomoct.“
„Pěkně děkuju. Vždyť ti udělají testy.“
„No právě. Budou dělat testy a budou se všemu jen divit.“
Prokop nechtěl do nemocnice, jenže jeho stav se hodinu od hodiny zhoršoval. Střídavě ho sužovaly zima a horko. Chvíli se třásl, chvíli byl zas zbrocený potem.
Dana mu utřela jeho čelo utěrkou a ukázala mu ji. „Potíš červený jíl.“
„Jak je to vůbec možný?“
Bezradně pokrčila rameny.
„Může se člověk proměnit v kámen?“
„Myslíš v biblickém smyslu slova, jako třeba v solný sloup? Podle mě to možné není.“
Prokop se zarazil a přemýšlel. „Nejlepší bude, když zajedu za jedním známým.“
„Proč mu nezavoláš?“
„Protože nemá telefon. On je kněz a žije postaru.“
„Raději bys měl jet šupem do nemocnice.“
„Dobře víš, že to není místo pro mě. Nejdřív musím vypátrat, co se se mnou děje. Proměňuju se v něco… Děsí mě to.“
„Dělej, jak myslíš. Ale chvilku počkej, chci ti dát nějaké oblečení.“ Dana vyběhla po schodech do prvního patra. Několik minut se ozývalo překotné otevírání šatních skříní. Brzy scházela dolů s náručí plnou šatstva. „Tyhle věci Egon vyřadil pro charitu. Myslím, že se ti kabát a košile můžou hodit.“
„Díky, ale ehm… to není můj styl.“
Hořce se usmála. „Jen si to vem.“
Prokop si vzal obnošené věci po švagrovi. Po člověku, který ho považoval za ochmelku a prvotřídního burana. Nechtěl však sestře kazit radost.
„Dobře, kabát se mi hodí a snad i tahle mikina. Spokojená?“
„Ještě to není úplně ono, ale jo, jsem spokojená.“
Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. „Mám tě rád.“
„Slib mi, že se brzo vrátíš. Do devíti hodin ti musím píchnout další antibiotika.“
„Do té doby jsem zpátky.“
„Prokope, dej na sebe pozor a hlavně si pospěš. Dohlédnu pak na tvůj zdravotní stav, můžeš bydlet u nás v pokoji pro hosty. Egonovi to určitě nebude vadit.“
Neměl jinou možnost než jí věřit. Ačkoli si představil, jak bude švagr nadšením přímo skákat do stropu.
„Ale… co když…?“ snažil se namítnout.
„Už mlč a jeď. Počkám na výsledky rozboru krve a histologie. Pak ti zavolám,“ slíbila Dana. „Zapátrám v knihovně a zeptám se známých z univerzity. Taky zkusím internet, ale to si raději nech pro sebe.“ Nepatrně se ušklíbla.
„Dej mi vědět, až něco zjistíš.“
Dana přikývla. Postávala na chodbě a sledovala, jak si obléká mikinu a kabát.
Prokop se cítil ztracený. Měl v sobě infekci. Jeho velká sestra byla tím posledním člověkem na planetě, kterému by chtěl ublížit. Co když ji nakazí? Neměl by se od ní raději držet dál?
Na rozloučenou se na ni pokusil usmát. Vybelhal se ze dveří domku. Ztuhlými prsty nastartoval. Z Litvínovic se vydal směrem na Písek, po deseti minutách odbočil na Netolice, odtud to vzal na Vimperk. Vracel se zpátky na Šumavu.
Jeho zdravotní stav byl kritický. Bolela ho hlava, ztěžka dýchal, tělem otřásaly časté záchvaty kašle. Neustále mrkal, jako by mu do očí někdo sypal písek. Kapesníkem si otíral čelo, nos i uši, odkud se řinula krev smíchaná s něčím… nepochopitelným.
Za každou cenu musel vypátrat, co se s ním děje. Svou poslední naději hodlal vložit do rukou Františka Štingla. Nebyl to jen starousedlík a kněz, ale především moudrý chlap a snad i jeho jediný kamarád. Možná věděl něco víc o travnatém ostrůvku uprostřed Chalupské slati.
V dětství Prokop slýchával svého dědečka vyprávět báchorku o obřím panákovi, kterého jakýsi rabín uhnětl z hlíny. Potřásl hlavou, aby se té absurdní vzpomínky zbavil. V rámci zachování zdravého rozumu se raději pokusil všechna fakta shrnout logicky. Tak zaprvé napadl jeho kůži ekzém, zadruhé měl infekci, zatřetí mu noha… ehm… kameněla a začtvrté neměla ani jeho sestra ponětí, co by to mohlo být. Proměňoval se snad v hliněného panáka? Kdyby netrčel v tak zoufalé situaci, možná by se zasmál.
Po dobré hodině jízdy odbočil na zpevněnou štěrkovou cestu se zákazem vjezdu, která vedla hustým lesem. Zanedlouho se mu naskytl volný výhled na planinu, kde žil farář František Štingl, který pocházel ze slavného rodu sklářů. Jeho rodina obývala horskou usedlost na Šumavě po dlouhá staletí. Ačkoli nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny, kupodivu nepotřeboval brýle a sám obdělával bylinkovou zahrádku uprostřed chráněné oblasti.
Z komína stylové šumavské roubenky se kouřilo. Po kamenném chodníčku došel Prokop ke dveřím a zabouchal.
Když farář otevřel, rozhostil se na jeho tváři výraz nesmírného překvapení. Možná se i trochu zhrozil.
„Kdes nechal vousy, Prokope? Vypadáš mladě, na druhý straně i hrozně. Nejseš nemocnej?“
„Kvůli tomu jsem přišel. Nechci vás nakazit, otče, ale nutně s váma potřebuju mluvit.“
„Pojď dál.“
Prokop překročil ošlapaný práh, který svědčil o letitosti chalupy, a vstoupil do předsíně. Na bíle nalíčených zdech visela sbírka předmětů, co se na Šumavě používaly v minulých stoletích – sněžnice, starobylé řezbářské nářadí, dva volské chomouty i růžence s nazelenalými pateříky vyrobenými z lesního skla. V rohu stálo březové koště a původní soudek na stroužky, který nyní sloužil k odkládání deštníků.
Následoval faráře do obytné světnice. Četné výklenky tam byly zaplněné modrými a zelenými hrníčky, skleněnými číšemi, vázami a mísami z nitkovaného skla.
„Posaď se. Dáš si se mnou čaj?“
Prokop přikývl. Usadil se u stolu z javorového dřeva. V otevřeném krbu hořelo několik polen. Nad krbem visela vyřezávaná soška svatého Vintíře, patrona Šumavy. Zadíval se do ohně. Po pár minutách držel v rukou obří hrnek s horkým čajem. Přičichl a nakrčil nos. „Co je to?“
„Kořínky z pampelišek.“ Farář se pousmál. Přešel k polici, odzátkoval láhev a do dvou panáčků nalil nazlátlou tekutinu. „Todle tě postaví na nohy. Pozor, je to krapet vostrý.“
„Váš vlastní šnaps?“
„Recept mám po pradědovi, starým Štinglovi. Je tam pár horskejch bylinek, špiritus a medvědí kořen. V kraji na druhý straně hor tomu říkaj Bärwurz.“
Prokop nasál hořkou vůni. „Opravdu je tam cítit země a bylinky.“
„Jo, jo, slavnej Štinglův šumavskej životabudič,“ řekl farář a pokýval hlavou.
„Otče, vy rozumíte různým… myslím… vím, že jste farář, ale dokážete lidi i léčit. Znáte kraj a místní zvyky,“ začal Prokop. Najednou nevěděl, jak dál. Lidé za Štinglem chodili, když jim onemocněla zvířata nebo když onemocněli sami a doktoři ve městech si s tím nevěděli rady. O faráři Štinglovi kolovala spousta divokých historek o tom, že zná tajemství horských bylin, stromů a lesních zvířat, dokonce i samotné Šumavy. A kdyby se jeho divotvorná vyléčení zapisovala, vydalo by to na celý Miraklbuch, knihu zázraků.
Farář se rozpačitě pousmál.
„Chtěl bych se dovědět něco o ostrůvku uprostřed Chalupský slati. Našel jsem tam navršený hromady kamenů. Vypadalo to na starodávný pohřebiště.“
„Mohyly z kamenů, povídáš? Rád bych to viděl na vlastní voči. Našel bys to znova?“
„Snad. Stála tam prastará borovice.“
„Proč se vo to místo tak zajímáš?“
„Spadl jsem tam do jámy s rudým jílem a chytil nějakou infekci.“
„Furt nechápu, jak ti můžu pomoct. Neměl bys zajít k doktorovi ve městě, Prokope?“
„Už jsem to udělal. Moje sestra je sice oční lékařka, ale v medicíně se dobře vyzná. Prý se s ničím podobným nikdy nesetkala. Opravdu nevíte, co by to mohlo být za místo?“ naléhal Prokop.
„Hm. Nikdy jsem vo pohřebišti na Chalupský slati neslyšel. Kdyby šlo vo starej zrušenej hřbitov, jistě by existovaly ňáký záznamy. Močál byl vodjakživa podivným místem, kde se děly prazvláštní věci. Mezi místními horaly kolujou pověsti vo židovskejch kletbách a mystice, vo keltský magii a prastarejch pohanskejch rituálech, což… abych tak řekl… se dá chápat jako různý úhly pohledu na vesmírnou stvořitelskou sílu. Musíš vědět, že na území Šumavy kdysi opravdu pobývali Keltové, Germáni, Slované i Židé.“
„Může být to místo na slati prokletý?“
„Prokletý? Hm.“
„Musím vám něco ukázat.“ Prokop si vyhrnul nohavici.
Farář Štingl se sehnul, natáhl ruku a úlekem zatajil dech.
„Raději se toho nedotýkejte, otče.“
„Vypadá to na kousnutí. Tvoje noha…“ Farář odvrátil zrak. Celo mu zbrázdily hluboké vrásky.
Prokop si na lýtko poklepal klouby prstů. Znělo to, jako by klepal na kámen. „Propadl jsem se na slati do jámy s jílem a něco mě tam kouslo. Navíc…“ Prokop si vytřel koutky očí kapesníkem a ukázal faráři červené skvrnky. „Mám v těle červený jíl, stejný, co byl v tý jámě.“
„To je ale…“
„Myslíte neuvěřitelný?“ skočil mu do řeči Prokop.
Farář se zatvářil bezradně. „Mrzí mě to, Prokope. Na todle neznám žádnej lék. Nikdy jsem vo ničem podobným neslyšel. Snad jen… v Bibli svatý je pasáž, kdy Bůh vyhání Adama a Evu z ráje: ‚V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš. Prach jsi a v prach se obrátíš‘.“
„Nezlobte se, otče, vím, že to všechno zní tak… podivně, jako bychom nežili ve dvacátých letech jednadvacátýho století, ale povězte mi, nemůže to nějak souviset s pražskou pověstí o Golemovi?“
„Hm. S tvou nemocí přece nemá Golem nic společnýho. Prej ho uhnětl rabi Low z jemný hlíny vod Vltavy. Měl vochraňovat Židy.“
„Z hlíny od Vltavy?“ podivil se Prokop. „Vždyť ta pramení nedaleko Chalupský slati.“
„Hm.“
„Já jen… Nevíte, co se s tím hliněným tvorem stalo?“
„Podle pověsti rabi Low přeříkal kouzelnou formuli pozpátku a Golemovo tělo se rozpadlo v prach.“
„Rozpadlo se v prach? Žádná skvělá vyhlídka.“ Prokop svěsil ramena. „Víte, otče, napadá mě ještě jedna věc. Když jsem se vyškrábal z tý hrozný jámy a vracel se lesem k autu, uviděl jsem na nebi červený měsíc. Ale je taky možný, že jsem viděl rudě jen pro ten jíl v očích, nebo to vidění způsobily prasklý žilky.“
„Hm. Podle lidovejch pověr věstí rudej měsíc sedm let útrap. Podle zjevení svatýho Jana krvavej měsíc znamená rozlomení prvních čtyř ze sedmi pečetí, příchod moru, války, hladomoru a smrti. Příchod jezdců apokalypsy. Jóelovo proroctví zní takto: ‚Slunce se zastře tmou a Měsíc krví dříve, než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný‘.“ Farář se poškrábal na bradě. „Možná jsme došli na konec časů a čeká nás utrpení a strádání.“
Ve světnici se rozhostilo ticho. Naléhavé a tíživé ticho.
„Je mi líto, synu, že ti nemůžu pomoct. Dáš si ještě čaj?“
Prokop zavrtěl hlavou.
S farářem se rozloučil a vykročil z roubené chalupy ven do soumraku. Všiml si, že se zvedá vítr. Když projížděl autem po lesní cestě, poryvy vzduchu narážely do blatníků. Už ani příroda nestála na jeho straně.
Doufal, že se dozví od faráře Štingla víc než jen citáty z Bible a že mu rozhovor přinese trochu klidu. Nyní však byl rozrušený. Stále nechápal, proč se to stalo zrovna jemu. Potrestal ho snad Bůh za to, jakým člověkem se stal? Jeho srdce zkamenělo již dávno. Přesně před dvěma lety, když ho opustila Zuzi. Od té doby se ke světu choval odměřeně, zapomněl na lítost, na soucit i lásku. Uprostřed hrudi mu zela černá díra, ze které se šířil jen chlad.
Ani nevěděl, jak se ocitl na cestě do Sušice. Přes holá pole se hnal vítr. Schylovalo se k bouři. I v jeho nitru zuřil nepokoj, před očima měl stále svou bývalou ženu Zuzi a vztek v něm narůstal jako v natlakovaném hrnci.
Nemohl nečinně sedět na zadku. Překypoval energií a měl pocit, že musí něco udělat, zařídit spoustu věcí, podělit se s někým o své myšlenky. Vrtěl se, nervózně poposedával, bubnoval prsty na volantu.
Nervy mu jen hrály. Ani nepostřehl, že se kouše do rtu. Uvědomil si to teprve ve chvíli, kdy mu tekla po bradě krev. Zvláštní bylo, že bolest vůbec nevnímal.
Pohled zavrtal do silnice jen pár metrů před kapotou. V nárazech větru auto klouzalo ke straně. Noha na plynu mu těžkla. Ručička tachometru se přehoupla přes sto deset. Jel čím dál rychleji. Už se nedokázal ovládat. Chtěl být co nejrychleji v Sušici.
Ozvalo se zazvonění telefonu. Vylovil z kapsy svou starou nokii. Hrubým prstem se snažil strefit miniaturní tlačítko, aby hovor přijal.
„Prokope, obávám se, že tvoje nemoc je prudce nakažlivá,“ vyhrkla bez obalu Dana. „Manžel Hanky, co u mě pracuje jako zdravotní asistentka, mi volal, že prý má horečku, krvácí z nosu a z očí. Zavezl ji na infekční do nemocnice. Kromě ní hospitalizovali nějakou ženu od netolický čerpací stanice. Byla na tom mnohem hůř. Obě jsou v karanténě. Prokope, bral jsi cestou do Budějovic benzín?“
„Já… Myslíš, že jsem ji nakazil?“
„Nevím, co si myslet,“ řekla Dana a zakašlala.
Ten chraplavý zvuk způsobil, že Prokopovi ztuhla krev v žilách. „A co ty? Jsi v pořádku?“ zašeptal a do očí mu vyhrkly slzy.
„Nestrachuj se o mě, jsem lékařka. Poradím si. Chci, abys ihned přijel zpátky, musíš do nemocnice. A hlavně do karantény. A já nejspíš taky. Nesmí se to dál šířit.“
„Přijedu brzy, slibuju, ale napřed si potřebuju něco vyřídit.“
„Vyřídit. Kde jsi?“ zeptala se, ale nevyčkala jeho odpovědi. „Proboha! Snad zase nejedeš za Zuzi?“
„Ne. Jak jsi na to přišla?“ naježil se.
„Lháři. Znám tě jak své boty. Prostě na ni zapomeň,“ zaúpěla.
„A na svý děti mám taky zapomenout?“
„Dej si konečně říct a přestaň s tím. Myslela jsem, že jsi dostal po dvou letech rozum. Obrať to a vrať se!“
„Ne. To nepůjde,“ zavrčel Prokop nevrle. „Nejdřív to chci vyřídit.“
„Co chceš sakra vyřizovat? Nech ji na pokoji. Máš zákaz se k ní přiblížit, copak jsi zapomněl? Proč musíš vždycky všechno tak komplikovat?“
„Nejde o Zuzi, chci vidět svý děti. Navíc se mi po těch antibiotikách daří mnohem líp.“ O pálení na hrudi pomlčel a o noze se nezmínil vůbec, ta se rapidně zhoršovala. Měl ji ztuhlou tak, až se obával, že ji brzy nebude moct sundat z pedálu. Už tak jel přes stovku.
Možná to Dana vycítila, protože namítla: „Prokope, nesnaž se mi nic namlouvat. Neměl bys vůbec řídit.“
Pomalu mu začala docházet trpělivost. Sám věděl nejlíp, že těžká noha na plynu není na českých silnicích žádnou výhodou.
„Tvůj stav je nebezpečný,“ naléhala Dana. „Musíš se léčit, dřív než…“
„Dřív než co?“
„Než zkolabuješ.“
Suše, nevesele se zasmál. Přitom v krku ucítil nepříjemné škrábání. Při následujícím záchvatu kašle se vydral nahoru kousek zakrváceného jílu. V prstech se drolil. Pokud má tohle v plicích, nebude to trvat dlouho, než mu dojde dech.
Dana vzlykla. „K čertu s mými vědomostmi. Nevím si rady a nedokážu ti pomoct, Prokope.“ Usedavě se rozplakala. „Před chvílí mi volala kolegyně z patologie. Ten můj vzorek brala jako nejapný vtip. Uraženě se ptala, k čemu jsem jí poslala červený jíl. Nevěřila mi, že to je lidská tkáň. Pak mi práskla s telefonem. Kolega z dermatologie mě poslal do háje, domníval se, že si z něj tropím blázny. Ani já jsem nikdy o ničem podobném neslyšela. Jedno vím ale naprosto jistě – jestli bude ta nemoc pokračovat tímto tempem, hrozí ti velké nebezpečí.“
„Máš na mysli smrt?“
„Ano, smrt udušením. V krvi ti našli stopy po neznámé mutaci bakterie. Máš zvýšený počet bílých krvinek, to znamená, že už došlo k sepsi. Ta sice vyvolává obrannou reakci těla, jenže imunitní systém reaguje většinou natolik agresivně, že ti nejspíš způsobí selhání krevního oběhu a životně důležitých orgánů, ledvin a plic.“
Několik vteřin panovalo ticho.
„Kolik mi zbývá?“ zašeptal Prokop.
„Co prosím? Jak to…?“
„Kolik mi zbývá času?“
„Ehm… já nevím. Snad hodina… dvě.“ Dana se odmlčela. Slyšel, jak tlumeně vzlykla do kapesníku. „Nejezdi tam.“
„Chci je vidět.“
„Prokope, je to nakažlivé. Nesmíš se nikoho dotýkat. Jeď rovnou do nemocnice. Klidně do Prachatic. Tam to máš blíž.“
„Později. Teď opravdu nemůžu. Promiň, že tě zas zklamu.“ Ještě zaslechl, jak sestra zaštkala: „Nedělej to, Prokope!“ Mrštil telefon za sedadlo. Neuměl ho vytípnout. V nemotorných a ztuhlých prstech už nedokázal ovládat titěrná tlačítka.
Rozhovor se sestrou ho nesmírně rozrušil. Narůstající tlak v jeho nitru hrozil, že mu brzy exploduje lebka. Uvědomil si, že jede přes sto třicet. V kopci ho předjel černý bavorák a pak bez zjevného důvodu prudce zabrzdil. Udělal to snad schválně?
Prokop zaklel. Prošlápl plynový pedál až k podlaze a začal vůz pronásledovat. Když ve Vimperku bavorák zastavil před kruhovým objezdem, Prokop vyskočil ze svého vozu. Jedním skokem byl u luxusního auta, rozrazil dveře, popadl řidiče za košili pod krkem a vytáhl ho ven.
Nečekal, že to bude tak drobný střízlík. Vrazil tomu půlchlapovi pěstí do nosu a cítil, jak nosní chrupavka pod jeho úderem povolila. Prokop měl ve svalech nečekaně velkou sílu. I kdyby to vychrtlé vyžle vážilo dvakrát tolik, klidně by s ním zatočil ve vzduchu a roztrhl ho jako hada.
Chlápek prskal, chrochtal a s šarmem otrlého vynašeče latrín chroptil ty nejhorší nadávky.
„Ty seš ale vůl, vole,“ procedil Prokop zaťatými zuby. Další ránu pěstí nasměroval na čelist.
To už se chlápek válel po špinavé zemi. Jenže Prokop se návalem adrenalinu teprve rozehříval. Klekl si mu na hruď, levačkou ho popadl za čupřinu a druhou ruku napřáhl k úderu. Nehodlal ho přestat mlátit.
Na sedadle bavoráka se hystericky rozječela nějaká blondýna: „Nech ho být, zatraceně!“
Prokop byl v ráži. Měl v sobě hektolitry slepé zuřivosti, nenávisti a agresivity. Tři zlé sudičky, které nevěstily nic pěkného. Uštědřoval další a další rány. Po chvíli měl klouby prstů rozbité.
Chlápek pod ním sténal. Dusil se vlastní krví. Vpředu mu úplně chyběly zuby, nos měl zlomený, krev mu tekla proudem a mísila se se slzami vzteku a bolesti. Prokop vstal, zvedl ho ze země a smýkl jím do otevřených dveří bavoráka.
Vtom se zarazil. Všiml si, že na chodníku postává hrstka lidí, kteří ho pozorují. Na tvářích přihlížejících četl smutek a nevěřícné pohoršení. Nedivil se jim, i on si teprve nyní uvědomil, co provedl. Z malicherného důvodu zmlátil mnohem slabšího chlapa a nepřestal, ani když dotyčný ležel na zemi.
Vsadil by se, že bloncka už vyfotila mobilem poznávací značku jeho toyoty. Policajti tu budou cobydup. Jenže on na tohle neměl čas. Spěchal za rodinou.
„Zavolejte mu sanitku,“ řekl nečekaně rozumným hlasem ječící blondýně, která otírala tvář přítele kapesníkem.
„Jdi se vycpat, debile!“ ozvalo se z útrob bavoráku.
Prokop se chystal nastoupit zpět do toyoty. Nějaký o hlavu menší kluk, kterému nebylo snad ani osmnáct, se mu postavil do cesty.
„Stůj!“ zakníkal rozechvělým hlasem a zabodl mu ukazováček do hrudi. Osudová chyba.
„Hraješ si na hrdinu, mladej?“ houkl mu Prokop zpříma do obličeje.
Mladík natvrdo polkl svou kuráž a o krůček ustoupil.
S kvílejícími pneumatikami vyrazila Prokopova Tundra ke kruhovému objezdu. Okénkem na straně spolujezdce stačil ještě zahlédnout ruku s vyfrčeným, červeně nalakovaným prostředníčkem, kterým mu ta nepříliš pravá blondýna vyjadřovala svůj nelichotivý názor.
Po nebi se honily těžké mraky. Na Šumavu se hnala vichřice.
Prokop nechápal, kde se v něm vzalo tolik vzteku. Proč to udělal? Proč si špinil ruce s chlapem, který mu za to nestál? Bylo to snad tou infekcí? Blbost. Podobný výpadek smyslů se mu přihodil už jednou. Před dvěma lety zmlátil svého nejlepšího kamaráda Igora tak, že si šest týdnů poležel v nemocnici. Tehdy strašně zuřil, když ho Zuzi s Igorem podvedla. Došlo to tak daleko, že dostal zákaz kontaktu a směl své děti vídat pouze pod dohledem sociální pracovnice.
V té době se ze světa vytratily radost i štěstí. Osud si s Prokopem zahrál nemilosrdnou hru. Začal pít a brzy ztratil své povolání. Proto se mu nedařilo. Byl zrazený a osamělý, teď navíc nemocný a v posledním tažení.
Nevěděl, kolik času mu zbývá. Podle Dany nanejvýš hodina dvě. A on plýtval drahocenným časem!
Náhle na něj padla únava a jakýsi zvláštní útlum. Strašně rád by se něčeho napil, ale neměl u sebe ani loka. Široko daleko nebyl jediný obchod nebo benzínka. Do přehrávače zasunul cédéčko skupiny AC/DC, aby se trochu vzpamatoval. Cukl sebou, když mu v uších zaduněly počáteční tóny oblíbené skladby. Při refrénu se rozhulákal do rytmu: „F m on the high way to hell! On the highway to hell! Highway to hell! I‘m on the highway to hell!“
Cesta do Sušice neubíhala tak rychle, jak by si přál. Vzduchem vířila oblaka prachu a listí. Koruny stromů se ohýbaly ve větru. Počínající bouře lámala uschlé větve, které dopadaly na vozovku. Na nebi se ženili všichni rohatí.
Noha mrtvěla a tělo se mu měnilo v pytel plný chladu a bolesti. Potřeboval panáka.
Blížil se k předměstí Sušice. Na ulici zaparkoval v zákazu zastavení. Vytáhl klíčky a ztěžka se vysoukal z vozu. Dnes se nemusel skrývat v šípkových keřích jako zloděj.
Otevřel branku v laťkovém plotu, přešel k bočnímu vchodu a ztuhlým prstem zazvonil.
Dveře se váhavě otevřely. Na prahu stál chlap jako hora s rameny hokejisty, jeho bývalý nejlepší kamarád Igor, kterému Prokop před dvěma lety přerazil čelist, ruku a tři žebra. Poté mu půl roku platil nemocenskou. Tehdy ho chtěl zabít. Vážně. Chtěl svého bývalého kámoše zabít za to, že ho tak podle zradil. Ukradl mu Zuzi i obě děti.
Jakmile ho Igor zmerčil, podrážděně si odfrkl. „Co to máš s ksichtem?“
„Je Zuzi doma?“
„Zase ses ožral?“
„Vlastně… já nejdu za ní, ale za dětma.“
„Co jim chceš?“
„Jdu se rozloučit.“
Igor si naštvaně odkašlal. „Heleď, pokaždý se tu objevíš s jinou historkou. Přitom sem oficiálně nesmíš ani páchnout. Proč nás nenecháš na pokoji?“
„Nechám vás. Odjíždím do ciziny. Nevím, kdy se vrátím. Možná až za pár měsíců.“
„Ty a do ciziny? A kde máš cvokaře, kterej by tě doprovázel?“
Prokop, oči jako v horečce, sevřel ruce v pěst. „Uhni mi z cesty. Jdu za svou rodinou.“
„Odpal od těch dveří, ochlasta.“
„Pusť mě za nimi, nebo je zavolej sem!“ zařval Prokop, vzápětí toho však litoval. „Udělej to,“ procedil klidněji přes zaťaté čelisti.
„Proč se musíš vždycky chovat jak idiot?“
Prokopův zrak zabloudil na prosklenou plochu nad vchodem, která se táhla vzhůru po celé výšce schodiště. Z mezipatra na něj shlížely dvě blonďaté hlavičky. Děti nejspíš uslyšely, jak křičel. Stály tam nehnutě, nos přilepený na sklo, a smutně hleděly dolů na svého tátu.
„Proboha, tak je zavolej. Musím se s nimi rozloučit.“
„Pakuj se vocaď!“
„Hele, promluvme si,“ řekl Prokop věcně. Polknout všechen vztek, který v něm zahořel mocným plamenem všech horoucích pekel, patřilo k největším výkonům, kterých byl ve svém životě schopen.
„Co? O čem chceš ty ještě mluvit?“
Z velké dáli zaslechl Prokop sirénu, jak se policejní vůz hnal přes křižovatky.
„To byla ona, co? Ona je zavolala,“ konstatoval. Nepotřeboval vyčkat odpovědi. Jediný pohled na Igora mu stačil.
V jeho tváři se blýsklo letmé zadostiučinění. „Sakra, Prokope, nediv se jí, vždyť máš soudní zákaz se k ní přiblížit.“
„Bezva. Tak si život spolu užijte. Už vás nebudu otravovat,“ zuřil Prokop. Zhluboka se nadechl a pak ještě jednou, aby se uklidnil a ovládl emoce, které se v něm vzdouvaly se silou orkánu. Navzdory bitvě, která zuřila v jeho nitru, tu stál mlčky jako přibitý a nedokázal se hnout. Děti byly jen kousek od něj, téměř na dosah ruky. Zoufale se s nimi toužil rozloučit. Nesměl se jich však dotknout.
Co kdyby se prosmýkl kolem Igora, odstrčil ho a prodral se dovnitř pomocí pěstí a loktů? Kolik času mu zbývalo do příjezdu policie? Pár minut?
„Víš, já jsem tě tehdy nechtěl tak surově zmlátit,“ řekl smířlivěji, přitom však přemýšlel, zda by zvládl Igora jednou ranou knokautovat. Asi by mu tekla krev. To by nebylo dobré.
„Co prosím?“ Igorovo obočí vyjelo údivem nahoru. „Nerozumím ti.“
„Já vím.“
„Nech toho.“
„Říkám, že jsem tě tehdy nechtěl tak zřídit kvůli… Zuzi. Já jsem… ehm… byl strašně naštvaný. Její nevěra mě málem zabila. Nechtěl jsem ti zlomit čelist a žebra.“
„Ale chtěl,“ ucedil Igor a nevědomky si přejel po levé tváři.
„Jo, máš pravdu, chtěl.“
V Igorových očích znenadání povolilo cosi velmi tvrdého.
„Nikdy nezapomenu na ten tvůj parádní pravý hák.“ Igor se téměř pousmál. Pak se zarazil, jako by o něčem přemýšlel. „Já… i mě děsně mrzí, co jsem ti provedl, fakt. Vyčítám si to snad každej den. Asi jsem si tu nakládačku zasloužil. Chtěl bych… já…“ Igor k němu napřáhl ruku. Nejspíš to bylo gesto na usmířenou.
Prokop zaváhal.
Měl podat ruku zrádci a zloději, co mu ukradl rodinu? Hleděl na podávanou pravici jako zhypnotizovaný a musel zatnout zuby, aby dokázal odolat chuti pevněji stisknout.
Neudělal to. Ještě jednou pohlédl nahoru do okna a zamával Anežce a Kryštůfkovi. Za nimi stála Zuzi a ochranitelsky oba držela kolem ramen.
Prokop se pomalu otočil a vykročil k brance.
„Řekni mým dětem, že je mám rád,“ houkl přes rameno.
„Počkej! Neutíkej, vždyť všecko jenom zhoršuješ!“
„Jen jim řekni, že je mám moc rád.“ Pak se zarazil se a pronesl: „Dej na ně pozor.“ Ta věta mu zůstala trčet v krku. Smutkem se málem udusil.
„Ach. K čertu s tebou, proč se musíš vždycky chovat jako idiot?“ zavrčel za jeho zády Igor a třískl dveřmi.
Prokop si již dávno uvykl vypadat odpudivě a cítit se nežádoucí… jako idiot. Přesto s Igorem nesouhlasil. Byl na sebe hrdý, protože zvládl tu nejtěžší zkoušku. Nepodal ruku nepříteli jen proto, aby ho ochránil před infekcí. Ano. Chránil toho hňupa navzdory tomu, že celý svět nebyl fér. Nezáleželo na tom, zda se mu to líbilo, nebo ne. Igor se v budoucnu postará o jeho milované děti. Tečka.
Přišlo mu zvláštní, že dostal od života šanci zachovat se správně.
Policejní auto se světelným majáčkem zatáčelo do ulice.
Prokop se rozběhl ke své toyotě. Nohu měl zdřevěnělou, připadalo mu, jako by běžel na chůdách. Ruce se mu třásly tak, že se mu teprve napotřetí podařilo nastartovat.
Za ním se ozvalo zasvištění pneumatik na vozovce, jak policejní auto smykem zastavilo. Dva policisté vyskočili ven a hnali se k domu.
Rozjel se. Teprve nyní si oba muži v uniformách uvědomili, že se jim pachatel snaží ujet Přiskočili k toyotě a snažili se otevřít dveře na straně spolujezdce, ale Prokop šlápl na plyn. Ozvala se děsná rána, když naschvál narazil do levého blatníku policejní škodovky. Poctivě stavěná obří Tundra s mohutným předním nárazníkem byla jako tank. Zničil policajtům jejich Visions, aby ho nemohli pronásledovat. Aspoň získá trochu času.
Nechal za sebou hodně naštvanou hlídku. Jistě to budou interpretovat jako útok na veřejného činitele. Jenže on neutíkal, aby zachránil sebe, nýbrž aby ochránil je. Snažil se jim zachránit život! Jak dlouho by trvalo, než by to pochopili?
Co bude teď stálo ve hvězdách.
Se sloní nohou na plynu jel rychle, stříhal zatáčky, týral převodovku a dupal na pedály. Po dvaceti minutách zahlédl za svými zády modrý majáček.
Čekala ho pravá a nefalšovaná honička? Snad po něm nebudou střílet jako v akčních filmech, kde měli všichni prima velký bouchačky a řešili problémy tak, že je rozstříleli na cimpr campr. Hej! Šoupni tam další zásobník, kámo. Pár kilometrů před Vimperkem se mu podařilo policejní vůz setřást.
Po nebi se honily těžké mraky. Začalo lít jako z konve. Obrovské kapky bušily do kapoty a do střechy vozu. Prokop pospíchal zpátky do hájenky na samotě, kde se cítil být doma.
Policie už jistě věděla, kam má namířeno. Znali místo jeho trvalého pobytu. Přijedou tam, vyskočí z vozů a obklíčí chalupu. Pak ho zatknou, někam zavřou a budou ho trápit. Neuvěří mu, jak moc je jeho infekce nebezpečná. Než si to uvědomí, stačí se nakazit spousta lidí. Spousta obyčejných chlapů v uniformách, kteří mají rodiny a děti jako on. Nikdo si nezasloužil tak krutý osud.
Prokop naznal, že je načase, aby zmizel z povrchu zemského.
Noční bouře udeřila se silou orkánu. Nemusel zapínat rádio, aby se dověděl, že nárazový vítr dosahuje rychlosti přes sto kilometrů v hodině. Zatracená práce. Šumavské lesy zas pokosí vichřice, napáchá spousty škod a zanechá šrámy. Polomy se pak budou horko těžko odstraňovat.
Mohutné mraky se nad šumavskými vrchy slévaly v černočernou masu. Zdálo se, jako by rotovaly. Nebe prosvětlovaly blesky. Každou minutu udeřily na různých místech. Déšť se měnil v liják, který plnil kaluže a výmoly v úzké silnici.
Prokop zaklel, když do kapoty bouchla padající větev. Kam oko dohlédlo, poletovalo listí, hlína a kusy uschlé trávy.
Ve zpětném zrcátku uviděl, jak povážlivě se vzrostlé smrky vychylují pod náporem vichru. Pět deset minut, déle to nevydrží. Na pronásledování si policajti vybrali tu nejhorší možnou dobu. Tudy svými městskými vozy neprojedou, zvlášť když na lesní cestu spadnou stromy.
Déšť bičoval čelní sklo přívaly vody, že stěrače sotva stačily stírat. Znenadání prorazil boční okénko toyoty zlomený kmen břízky. Prokop se zděsil, chybělo málo, aby ho pahýl na místě zabil.
Probíjel se dál přes popadané větve až k hájence. Stromy lemující štěrkový příjezd se ve větru kymácely. Jakmile Prokop vypnul motor, dolehlo k němu vzteklé vytí vichřice a zoufalé skřípění kmenů šumavských jedlí. Z podlahy auta zvedl pohozenou nokii. Vystoupil, vyhrnul si límec kabátu, aby si chránil tvář před deštěm. Během vteřiny byl však promáčený na kost. Voda mu zatékala i za límec. Těžkým krokem se došoural k hájence. Mrtvou nohu sotva vlekl za sebou.
Posadil se na pohovku a necitlivými prsty se snažil trefit tlačítka s číslem své sestry.
Zvedla to po jediném zazvonění.
„Dano? Jak je ti?“ vyhrkl.
„Neboj se, já to zvládnu,“ zasípala hlasem, ve kterém zároveň skřípala marná snaha o bezstarostný tón.
Z toho zvuku ho bodlo u srdce. „Strašně mě mrzí, že jsem tě nakazil.“
„Nedělej si o mě starosti, Prokope.“
„Víš, já… už nestihnu přijet.“
„Kde jsi?“
„Doma.“
„Proč mi to děláš?“
„Vždyť víš, že jsem byl vždycky sebestředný egoista,“ pokusil se suše zasmát. Vzápětí se rozkašlal.
„Jak se mají Anežka s Kryštůfkem?“
„Igor mě s nimi nenechal promluvit. Vypadali smutně, když mě viděli.“
„Jsou v pořádku?“
„Proč by neměli být v pořádku?“
„A co Zuzi?“
„Dano. Co si to o mně myslíš? Nikdy bych jim neublížil,“ zvýšil nepatrně hlas.
„Já vím, promiň. Nechtěla jsem…“
„Ne. Ty promiň. Víš, dřív jsem si namlouval, že za můj zpackaný život může Zuzi a že je všechno jen její vina. Nenáviděl jsem ji. Ona za to ale nemohla. Teď už to vím. I když mě podvedla a vykašlala se na mě, já jí to její zatracený rozhodnutí dopřeju. Ať je šťastná.“
„Znamená to, žes jí odpustil?“
„Možná. Já už nechci řešit, jestli jsem byl dobrý nebo špatný manžel.“
„Prokope, jeď do nemocnice, nedělej už žádný vylomeniny.“
„Jsi ta nejlepší ženská na světě. Nechci tě zklamat. Na druhý straně nechci dál ohrožovat lidi kolem sebe. Pozdravuj za mě rodiče.“
„Neříkej to!“
„Už jim nestihnu zavolat.“
„Prokope, mluvíš, jako by ses loučil. Zapřísahám tě, nedělej to!“
„Co nemám dělat?“
Rozplakala se. „To, co máš v úmyslu. Zavolej rodičům. Zapřísahám tě!“
„Dobře, ale ty pro mě taky něco udělej. Až se uzdravíš, najdi to místo na Chalupský slati, kde jsem se nakazil. Zabraň tomu, aby se ta nemoc šířila.“
„Dobře, Prokůpku, slibuju.“
„Já… už budu muset jít.“
„Přijeď za mnou do Budějovic! Ještě není pozdě!“
Položil to.
Nokii nechal spadnout na špinavý koberec. Ztěžka se postavil a vyšel ven. V kůlně vzal kanystr s benzínem, co stál vedle elektrocentrály. V hájence rozlil těkavou tekutinu. Nevynechal jediný kout obývací světnice. Polil stůl i obě židle, komodu, linku i hromadu špinavého nádobí ve dřezu, noční stolek a postel, skříň s napůl vyvrácenými dvířky.
Prázdný kanystr odhodil na podlahu. Z mrazáku vytáhl láhev vodky a usadil se na ušmudlané pohovce.
Najednou pocítil v nitru tak zoufalou touhu žít, až se mu chtělo křičet na celý svět. Vesmír měl po čertech pokřivený smysl pro humor. Nebylo mu nic platné stěžovat si na nespravedlivost osudu, když věděl, že je pozdě.
Pouze oheň mohl očistit jeho tělo a toto místo od smrtící infekce. Možná i od zlého znamení osudu. Nenakazí tak další lidi. Musel v sobě najít odvahu. Spoustu odvahy.
Prokop škrtl zápalkou. Chvíli pozoroval neposedný plamínek, jak stravuje dřevo, pak se rozmyslel a sfoukl ho. Vložil si hlavu do dlaní.
Po pár minutách se napřímil, v očích se mu objevilo cosi velmi tvrdého. Škrtl a znovu pozoroval sirku.
V dáli zaslechl houkačky policejních vozů.
Prokop zaklel, sfoukl zápalku, zašmátral po nokii a vytočil poslední číslo. Po čtyřech zazvoněních, kdy každé trvalo snad půlku věčnosti, se konečně ozval mužský hlas.
„Tati?“ stačil vyhrknout Prokop.
V té chvíli proťal noční oblohu blesk a udeřil silou nebeského kladiva nabitého božím hněvem do šumavské jedle bělokoré, jen pár metrů od hájenky. Začala hořet. Vzápětí ji vichřice vyvrátila i s kořeny. Dopadla plnou vahou na hájenku a prorazila její střechu. Horní část kmene se odlomila. Hořící pahýl dokonal dílo zkázy.
Prokop stačil zavřít oči a pomyslet si, že se světu musí přiznat podivná samolibá jízlivost.
Benzín vzplál rychle, připomínalo to světelnou explozi. Od domu chytila tráva, kůlna i plot. Z hořící hájenky se k nebesům valil hustý dým. Vítr ho rozfoukával společně s mraky po celé krajině.
Hasiči celou noc odstraňovali z lesní cesty popadané stromy. Policie byla na místě kolem páté hodiny ranní. Hasičský vůz se tam probojoval jako druhý.
Z hájenky se mezitím stala hromada sutin a popela. Nebyl to hezký pohled.
Vichřice ustala, jako by někdo otočil vypínačem. Nad Šumavou přestalo pršet.
Za úsvitu nového dne prohledávali technici místo požáru.
„Copak si sám zapálil chalupu nad hlavou?“ pronesl uniformovaný policista s úzkým knírkem.
„Žádný tělo jsme nenašli. Žhář nejspíš utekl,“ řekl velitel zásahu hasičů a potřásl hlavou.
„Podivnej případ. Zaslechl jsem, že ten chlap prej ohrožoval svou rodinu v Sušici.“
„Musel se zbláznit.“
„To jistě. Bejvalej elitní voják. Člověk jim do hlavy nevidí.“ Pozdější zpráva velitele hasičů o požáru na šumavské samotě se do puntíku shodla s policejním hlášením. Hájenka shořela do základů, požár se nerozšířil na okolní lesní porost. K jeho zdolání přispěl z velké části přívalový déšť.
***
Farář František Štingl se ráno vypravil na Chalupskou slať. Uvykl si tam pravidelně jezdit svým stařičkým džípem. Poslední setkání s Prokopem mu již sedm let nedalo spát. Procházel slatě i okolní lesy křížem krážem, aby našel ostrůvek s mohylami a staletou borovici blatku, o které se tehdy Prokop zmínil.
Pouze jedinkrát měl farář pocit, že v dálce zahlédl siluetu prastarého stromu rostoucího v nepřístupné části slati. Na houpává třasoviska se však ve svém věku neodvážil.
Farář Štingl v březnu oslavil požehnané dvaaosmdesáté narozeniny. Dodnes nepotřeboval brýle na čtení. Možná to bylo tím, že ho Bůh obdařil vnitřním zřením.
Od doby, co se naposledy setkal s Prokopem, se svět závratně změnil. Na některé věci by Štingl rád zapomněl. Například na to, jak v jižních Čechách vypukla smrtící epidemie. Tehdy v Budějovicích zemřelo mnoho lidí. Do nemocnice přicházeli další a další nakažení. Brzy byla uvalena karanténa na celé město.
Nepomohlo nasazení armádních jednotek ani žiletkový drát a ani vytvoření smrtelné zóny do vzdálenosti jednoho kilometru od města, kterou hlídala záloha.
Nic nedokázalo zabránit rozšíření epidemie. Problémem byl totiž hmyz. V krajině rybníků se líhla celá mračna drobných bodavých a krvežíznivých stvoření. Ta roznesla nemoc do všech sousedních zemí.
Farář Štingl se tehdy rozhodl pomáhat potřebným. Rozjel se do Českých Budějovic, kde se setkal s Prokopovou sestrou, Danou Havlovou, i s jejím manželem Egonem. Oba ze všech sil pomáhali pacientům v nemocnici, ačkoli sami trpěli prvními příznaky, suchým kašlem a krvácením z nosu.
Nemoc se záhy rozšířila po celé Evropě. Udeřila tvrdou pěstí jako blesk z čistého nebe. Sedm let pak řádila po celém světě. Lidé umírali vykrvácením a vyčerpáním.
Mnozí vědci se domnívali, že se jednalo o nový virus, o geneticky zmanipulovaný kmen eboly, nebo o jakýsi retrovirus, který někdo přivlekl z Afriky. Někteří podezírali bývalé ruské agenty, jiní zase americkou tajnou službu.
Zástupci mnoha náboženství hlásali, že nastal soudný den. Sekty šířily zvěsti o kletbě, kterou Bůh uvalil na hříšné lidstvo. Nejúpornější náboženští fanatici se rozjeli do všech koutů světa, aby šířili své názory o pandemii jako součásti Božího plánu a nástroji Boží prozřetelnosti.
Hrstka přeživších vědců po čase zjistila, že pandemii způsobila smrtící mutace bakterie Acinetobacter baumannii, která se běžně vyskytuje v půdě. Na německé straně Šumavy jí přezdívali Baumann – na české straně zase stavitel či architekt. Ani ta nejsilnější antibiotika nezabírala. Mutace bakterie byla vůči nim rezistentní. Stalo se, čeho se lékaři po desítky let obávali.
Většinou se hovořilo o nutné oběti. V nejhorším období pandemie, v létě roku dva tisíce dvacet šest, dokonce mnozí tvrdili, že snížení počtu obyvatel o osm miliard způsobila sama příroda. Tři sta milionů lidí, stejně jako za dob Kristova života, je prý pro planetu Zemi nejvyšší únosný počet.
Faktem zůstávalo, že pandemie lidské jedince nemilosrdně vytřídila. Jen skutečně kvalitní genetický materiál měl šanci přežít. Ve školách zavedli politicky zcela nekorektní pojmy jako „čistá duše“, „kvalitní člověk“ a „právo na život“.
Příroda sama vybrala lidi, kteří usilovali o blaho svého druhu. Proto nebylo zprvu jednoduché rozpoznat spojitosti či interpretovatelná hlediska výběru. Lidé museli uznat, že příroda, moudrá matka i vražedná macecha, udržuje rovnováhu podle svých vlastních pravidel.
Dana Havlová a její manžel Egon se uzdravili. Ukázalo se, že byli vůči staviteli imunní. Po třech týdnech se plně zotavili.
Život přeživších se od základu změnil. Zvykli si, že internet nefunguje. Museli se obejít bez elektronických hraček, bankovnictví a nakupování online. I proudu bylo poskrovnu, jelikož většinu elektráren odstavili. Těžba ropy ustala a rafinerie zrušily výrobu benzínu. Tovární pásy se zastavily. Nelétala žádná letadla. Ve městech zavládl klid. Z komínů se nevalil dusivý dým. Smog záhy vyprchal. Příroda opět popadla dech a pomalu se zotavovala z globálního znečištění a kyselých dešťů.
Na celém světě utichly ozbrojené konflikty. Nezbyl nikdo, kdo by vedl válku.
Lidé se vrátili ke způsobu života svých předků, obdělávali půdu a dobývali obživu pro sebe a své rodiny. V potu tváře jedli svůj chléb. Někteří si stýskali, jiní uvítali návrat ke kořenům.
Farář se pozorně rozhlížel kolem sebe. Před rokem se mu podařilo najít v rašelině hlubokou stopu, která vypadala, jako by ji tam zanechal obr. Včera se mu dokonce zdálo, že v mlze na blatech zahlédl podivnou postavu, co měřila přes dva metry. Předpokládal snad, že bude Prokop bloudit močálem jako přízrak? Možná ano, kdo ví?
Fakt, že se Prokopovo tělo nikdy nenašlo, podnítil starousedlíky k mnoha divokým spekulacím. Tvrdili, že se prý proměnil ve strážce, co měl hlídat klid a mír na šumavských slatích. Jistý řezbář Oto Rybin povídal před pár lety v hospodě, že Prokopa zahlédl na blatech a že prý, stejně jako duch legendárního pašeráka Kiliána, láká zbloudilé duše do záhuby. Mnozí z místních byli zase skálopevně přesvědčení, že Prokop byl předvojem samotných jezdců apokalypsy.
Podle faráře Štingla se Prokop dokázal změnit v lepšího člověka v době, kdy velice trpěl a jeho tělo se měnilo v kámen.
František Štingl pohlédl na uschlé smrky a trpasličí břízky, melancholické kostry trouchnivějících soušek. V těchto místech je pomalu pohlcoval močál. Tu a tam rostly mladinké jedle. Měl rád tu černočernou bažinu se zrádnými oky bahnité vody i její tísnivou atmosféru.
Celý svět prošel proměnou, jen Šumava zůstávala stále stejná, zdánlivě lhostejná k běhu času. Lidé se po staletí snažili si ji podrobit, ale ona se nikdy nedala.
Farář František Štingl skutečně znal její tajemství. Šumava představovala prastarou bytost zahalenou do mystického hávu přírody. Její moudrost byla cítit na každém kroku. Tvořila pilíř evropského kontinentu, byla kolébkou národů, náručí pramáteře Země, která ještě před sedmi lety úpěla a umírala pod náporem přelidnění. Šumava našla v Prokopovi svého ochránce v těžkých dobách. Svého golema.
Na nebi kroužil červený Milan a protáhlým hlasem zdravil slatě a lesnaté kopce pod sebou.