„Já už ale mám nejlepší pistoli, jaká je na trhu,“ namítl Ritter.
„Teď už ne.“ Sir Toby vhodil Ritterem váhavě vydanou křesadlovou pistoli – jejíž hlaveň byla vyzdobená nádhernými rytinami jelenů a listů břečťanu a pažba z rohu jednorožce řezbami vlčích hlav – do šuplíku svého stolu. Pak svému podřízenému podal podivně tvarovanou a surově prostou příruční zbraň. „Tomuhle se říká ‚revolver‘. Neměl být vynalezen po dobu dalších čtyřiceti let, ale náš tým jasnovidců v Covingtonu jej předpověděl a poskytl inženýrům Jejího Veličenstva plány. Snadno se nabíjí a dá se z něj vystřelit pětkrát po sobě bez nabíjení.“
„To nezní moc džentlmensky.“
„Džentlmenství,“ odsekl poněkud příkře sir Toby, „je něco, z čeho se vás marně snažím vyléčit. Tady je krabička perkusních nábojů – je to další dárek od našich přátel ze severu. Což je místo, kam vás posílám. Došlo tam k vraždě.“
„Máte podezření, že jde o sabotáž?“
„Sabotáž, špionáž, podvratnou činnost, velezradu, terorismus, neschopnost nebo shodu okolností. Určitě to musí spadat do jedné z těchto kategorií, ledaže by se ukázalo, že jde o něco jiného. Zjistit, o co jde, bude vaším úkolem. Takže si pospěšte na střelnici a trochu se procvičte. Budete to potřebovat.“
Ritter odešel.
* * *
Buckinghamshire byl – v těchto prvních dnech války – šedivým a neradostným místem. Důstojník v neznámé uniformě mluvící s nápadným německým přízvukem budil v místních obyvatelích uzavřeného areálu silné podezření. Jako kdyby jejich vlastní vojenské síly nebyly schopny ochránit je před ojedinělými nájezdníky z území Mongolského čaroděje! A navrch k tomu všemu tu bylo to jídlo. Ritter byl napůl přesvědčený, že jím místní krmí obávané příchozí zvenku naschvál, a víc než jen trochu se obával, že se jím pravidelně krmí sami.
„Nevypadá to, že by vám moc chutnalo,“ poznamenal ředitel MacDonald. Byl to muž s ostrými rysy tváře a čilým pohledem a nakolik Ritter vyrozuměl, celá tahle operace byl jeho nápad. Podle všeho to byl civilista, a navíc Skot. Dle Ritterova názoru mu scházela vážnost.
Ritter sklopil pohled k vařenému hrášku, vařeným bramborám a šedivému masu na svém plechovém podnosu. „Ujišťuji vás, že některé kousky jsou docela dobré.“
„Máte smysl pro humor! Jak nečekané,“ zasmál se MacDonald a dodal: „Měl jsem za to, že vás vyvádějí z míry pohledy, které po vás vrhají některá děvčata Dalo se to čekat, víte. Většina mužů s talentem pro předpovídání budoucnosti bývá rutinně přiřazována k výzvědným jednotkám na frontových liniích, následkem čehož je zde poměr žen k mužům deset ku jedné. Většina z nich je svobodná a ve věku, kdy se ženy normálně vdávají. Tudíž přirozeně jeví zájem o tak urostlého a dobře vypadajícího muže jako jste vy.“
„Upřímně řečeno jsem si toho nevšiml,“ zalhal Ritter. V rozrušení od sebe odstrčil tác – a shodil ho ze stolu.
Ve všech koutech honosné místnosti s vysokými sloupy a zchátralým vzhledem, jakého lze docílit pouze generacemi finančního zanedbávání, propukla kaskáda holčičího chichotání. Zrudlý Ritter si uvědomil, že všechny dívky přestaly jíst, aby na něj mohly civět a čekat, co dalšího se stane. Přispěchal zaměstnanec jídelny, aby uklidil nepořádek.
„Řekněte mi o té vraždě,“ vyzval ředitele Ritter.
MacDonald okamžitě zvážněl. „Alice Hargreavesová byla prostřední dcerou děkana oxfordské koleje Christ Church. Bylo zjištěno, že má latentní talent pro předpovídání, proto byla naverbována a odeslána sem k výcviku a využití. Do institutu dorazila před týdnem. Na druhý den ráno byla nalezena mrtvá.“
„Takže tady neměla žádné nepřátele?“
„Neměla dost času, aby si nějaké udělala A nemohlo to být ani ničím, co předvídala, protože její talent ještě nebyl rozvinutý. Ze všech mladých žen, které zaměstnáváme, byla tou nejméně pravděpodobnou obětí vraždy.“
„Možná, že něco odhalila – špiona nebo něco podobného?“
„Během svého prvního večera zde? Velmi nepravděpodobné.“ MacDonald vytáhl tenký kovový obdélník dlouhý zhruba tři palce. „Takhle slečna Hargreavesová vypadala Půvabná, že ano?“
Na obdélníku byl monochromatický obrázek mladé ženy – dobře vypadající, s tmavýma očima a vážným výrazem. „Co je tohle?“
„Ferrotypie. Jedna z našich méně vražedných technologií získaných z budoucnosti. Všem našim zaměstnancům pořizujeme obrázek hned při příjezdu.“
Ritter obdélník nějakou dobu studoval, pak jej vrátil a vstal. „Půjdu teď prozkoumat místo činu.“
* * *
Zatímco Ritter jedl, Freki na něj čekal před kamennou gotickou budovou, která byla původně klášterem, jenž byl později přestavěn na panské sídlo a následně byl po celá staletí znovu přestavován a rozšiřován movitými majiteli nezatíženými jedinou špetičkou dobrého vkusu, až nakonec výsledný celek připomínal strašidelný horský hřeben vypínající se uprostřed jakési nezalesněné severské země. Vlk, přivolán myšlenkou, nyní přiběhl k němu. Společně následovali ředitele MacDonalda napříč pozemkem dolů k nečekaně velikému rybníku. Nedaleko něj se rozkládalo tisové bludiště, jehož živé ploty byly výrazně vyšší než oba muži. Všichni tři vstoupili dovnitř.
„Bludiště je pozůstatkem okázalejších dob,“ poukázal MacDonald, „a měl bych vás varovat, že je mladé dámy považují za romantické místo, kde si dávají dostaveníčka se svými nápadníky. Navrhuji udržovat neustálou konverzaci, abychom varovali kohokoliv, kdo by se tam mohl skrývat. Určitě vás napadají nějaké otázky. Teď je vhodná chvíle, abyste je položil.“
„Řekněte mi něco o metodě předvídání, kterou vaše dámy používají. Můj otec vždycky tvrdil, že jasnovidectví je nejslabším ze všech magických talentů, ale vy jste podle všeho jeho tezi vyvrátil.“
„O budoucnosti,“ začal MacDonald, „nepochybně uvažujete jako o krajině existující ve směru, kterým nedokážete stočit pohled, a jasnovidce považujete za lidi schopné nahlédnout kupředu, kam se vy podívat nemůžete. Díváme se vpřed, ano – jenže do vánice. Budoucnost se neustále mění. Jednoho rána si dáte načas s holením a výsledek je ten, že propásnete dostavník do Bristolu a musíte čekat v Londýně o jeden den déle. Díky tomu se ve svém klubu pustíte do hovoru se zahalečem, který vám řekne o finanční příležitosti obzvláště vyhovující vašemu talentu. Tudíž se vydáte na obchodní cestu přes Italské Alpy, kde nešťastnou náhodou narazíte na lupiče, a to vás stojí život. Všichni lidé dělají každý den takováto rozhodnutí a výsledek je ten, že se budoucnost neustále mění. Krátké ostrovy stability, které lidé jako já tradičně dokážou zahlédnout, jsou vzácné a velmi konkrétně se vztahují k danému jedinci – je to, řekněme, vize budoucí choti, nebo okamžik, kdy se člověk chystá vyplout na lodi, jejímž osudem je ztroskotat bez jakýchkoliv přeživších.“
„Ale vy jste tohle všechno změnil.“
„Změnil. Když jsem začal dospívat a projevil se u mě talent, byl jsem ohromen jeho slabinami, ale stejnou měrou i jeho potenciálem. A tak jsem začal experimentovat. Mojí inovací bylo, že jsem začal vytvářet tyto ostrovy stability tím, že jsem trénoval jasnovidkyně, aby soustředily své myšlenky zpátky ke svému předchozímu já, tiše sedícímu v konkrétním čase v naprosto stejné místnosti a vysílajícímu myšlenky kupředu k sobě samé tam, kde se bude později nacházet. Rychle jsem zjistil, že zprávy týkající se činů různých lidí bývají stejně často mylné jako pravdivé. Ale zprávy týkající se jednoduchých materiálních faktů bývají neomylné. Proto jsem založil institut, který předává zpátky v čase technologické informace, až na vzdálenost jednoho století. Jasnovidci si je předávají mezi sebou jako stanice heliografu rozmístěné v čase.
Vidím, že máte u sebe jeden z našich revolverů. U jeho designu můžeme s důvěrou očekávat, že se nezmění mezi dneškem a okamžikem, kdy se jedna z našich dam posadí, aby nakreslila jeho plány, které si přečte její mladší já. Proto existuje už dnes, sto let před svým vynalezením.“
„Motá se mi z vás hlava, pane.“
„Mám v úmyslu zamotat ji celému světu. Á! Jsme na místě. Tady bylo nalezeno tělo slečny Hargreavesové.“
Ritter se rozhlédl. Střed bludiště byl středem bludiště. Živé ploty byly živými ploty. Tráva byla trávou. Nacházely se tam také sluneční hodiny s mottem Tempus Vincet Omnia. „Jak byla zabita?“
„Úderem kamenem zezadu do hlavy.“
„Máte ho ještě?“
„Proboha, to ne! To by bylo morbidní. Jakmile byla mrtvola odstraněna neprodleně jsme ho hodili do rybníku.“
„Škoda Sir Toby má pár úžasných forenzních čarodějů, které jsme mohli využít.“ Ritter vyslal Frekiho čenichat v trávě. „Mohl to být zločin z vášně?“
„Povolali jsme bylinkářku specializující se na porodnictví. Potvrdila nám, že mrtvá byla stále panna Nebyla zneužita ani před smrtí, ani po ní.“
„Dokázala bylinkářka určit čas smrti?“
„Půlnoc, nebo krátce po ní.“
Vlk zachytil slabý zápach lidské krve, vyvanulý pach mnoha návštěvníků a jinak nic jakkoliv zajímavého. „Prošlo tudy hodně lidí.“
„Jak jsem říkal, je to oblíbené místo, kde se scházejí milenci.“
„Teď si půjdu promluvit se spolubydlící oběti.“
* * *
„Nemluvte na mě!“ Margaret Andrewesová hodnou chvíli upírala zamračený pohled na papír pokrytý matematickými vzorci. Tu a tam zvedla oči ke zdi, na které visel kus lepenky s ručně namalovaným grafem složeným z tlustých barevných čar, které se vzájemně sbíhaly a rozbíhaly. Nakonec papír položila popsanou stranou dolů, zvedla pohled a řekla: „Vím, proč tady jste. Zeptejte se mě, na co chcete. Nevím nic, co by vám bylo jakkoliv k užitku.“
„Vy jste tohle předvídala, že?“
„Ne, samozřejmě, že ne.“ Uhnula pohledem, ale hlas měla pevný. „Setkala jsem se s tou dívkou jenom jednou. Povečeřely jsme společně v jídelně, a pak si vyšla na procházku a už se nikdy nevrátila. Byla jsem utahaná a šla jsem toho večera brzy spát. Ráno jsem zjistila, že v její posteli nikdo nespal. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že se něco děje. Dala jsem vědět sekretářce ředitele MacDonalda, slečně Christensenové. Prohledali okolí a našli její tělo. To je vše.“
„O čem jste spolu mluvily?“
„Kam si může uložit věci. Jak získat trvalou kartu na jídlo. Obávám se, že o ničem osobním.“
Kancelář, ve které jejich rozhovor probíhal, byla malá, uklizená a neosobní. Dveře do zadní místnosti (vytvořené, jak si Ritter všiml, vybudováním příčky uprostřed původního prostoru) byly mírně pootevřené, takže za nimi byla vidět patrová postel.
Spodní matrace byla zakrytá jasně barevnou prošívanou dekou. Horní byla prázdná.
„Děkuji za spolupráci, slečno Andrewesová,“ řekl Ritter nakonec. „My už půjdeme.“ Vyšli ven a prošli dlouhou chodbou lemovanou pokoji. Všechny byly malé a obývané dvěma jasnovidkami.
Slečna Andrewesová se za celou dobu na ředitele ani jednou nepodívala. To něco znamenalo. Co přesně, Ritter netušil, ale věděl, že je to důležité. Když byli mimo doslech, poznamenal: „Je to pozoruhodná žena“
„Za normálních okolností dokáže být docela příjemná,“ odvětil ředitel, a pak, skoro sám pro sebe, dodal: „Trošku baculatá. Ale příjemným způsobem.“
„Promiňte, pane.“ Štíhlá starší žena, s pohrdavým profilem a nesouhlasným výrazem, podala řediteli nějaký papír. „Tohle právě přišlo.“
„Děkuji, slečno Christensenová.“ Ředitel přelétl papír pohledem, zamračil se a řekl Ritterovi: „Musíte mě na chvíli omluvit. V mé nepřítomnosti se o vás postará moje sekretářka“ Obrátil se na patě a odspěchal.
„Vypadá to, že je pan ředitel zaneprázdněný člověk,“ okomentoval to Ritter.
„I tak to lze vyjádřit,“ opáčila sekretářka jízlivě.
„Promiňte, ale musím se zeptat. Kde byl ředitel v čase vraždy?“
„Byli jsme oba u Petera Fischera, který je, navzdory svému pohlaví, naším nejlepším jasnovidcem. Je to taky tak trochu skleníková květinka Měl zrovna jeden ze svých pravidelných záchvatů krize sebevědomí a trvalo nám docela dlouho, než jsme ho uklidnili. Byli jsme s ním od desíti večer až do přinejmenším dvou časných ranních hodin.“ Slečna Christensenová se chladně usmála. „Ujišťuji vás, že pan ředitel není hledaným vrahem o nic víc než já.“
* * *
Toho večera si Ritter prošel všechno, co se prozatím dozvěděl – nebo spíš nedozvěděl.
Do kontaktu se slečnou Hargreavesovou nepřišlo mnoho lidí – podkoní, který ustájil jejího koně a nasměroval ji do kanceláře ředitele MacDonalda slečna Christensenová, která jí v ředitelově nepřítomnosti poskytla standardní instruktáž pro nováčky, technik, který v rámci této instruktáže pořídil její ferrotypii, a samozřejmě slečna Andrewesová, která byla necelý jeden den její spolubydlící. Ritter je všechny vyslechl, se stejným výsledkem: byla to inteligentní a přitažlivá dívka, která na nikoho neudělala žádný zvláštní dojem, načež se vyplížila do tisového bludiště a nechala se zavraždit.
Ritter dostal k dispozici podkrovní pokoj, který v dobách, kdy byla tato budova panským sídlem, býval pokojem pro sloužící a jenom Bůh a cisterciáci vědí, čím byl předtím. Nakolik dokázal posoudit, schodiště nevedlo k žádným jiným obývaným pokojům. Seděl tam toho večera bez bot a s malým ohněm v krbu, aby zahnal jarní chlad, a snažil se roztřídit si fakta. Zjistil, že nedokáže zformulovat žádnou teorii ani rozeznat v událostech obklopujících smrt jakýkoliv vzor. Neustále se mu pletla do cesty podivnost účelu tohoto institutu.
Dobrá tedy, musí vzít v potaz onu podivnost.
Co se dosud dozvěděl?
A co to znamená?
Že kdesi před ním existuje budoucnost. Že se dá změnit. Což implikuje, že je těch budoucností víc. Což nedává smysl. Minulost je jenom jedna a je neměnná. Proč by budoucnost měla být jiná?
Pokud je budoucnost možné měnit, jak je to s přítomností? Zpevňuje se snad člověku pod nohama v okamžiku, kdy do ní dorazí, jako se země zpevňuje pod nohama ztroskotaného člověka když se mu konečně podaří vymanit se z moře? Nebo je přítomnost rovněž nejistá? Ritter měl podezření, že…
Místnost zaplnilo třepetání křídel a kolem Ritterova ucha proletěl vyděšený pták.
Ritter vyskočil a ucítil, jak se mu o tvář otřela pírka když pták zachvácený panikou vyrazil zpátky směrem, odkud přiletěl. Žádná cesta k úniku tam na něj nečekala, ale to ten tvoreček nemohl vědět. Poletoval kolem dokola po místnosti v divokých křivkách.
Odkudpak se tady vzal?
Musel sletět dolů komínem dříve toho dne, a když Ritter rozdělával oheň, schovával se v temném koutě pokoje. Žádné jiné vysvětlení neexistovalo.
Tlukot křídel utichl.
Ritter se rozhlédl.
Pták byl dočista pryč.
Což bylo v takhle malé místnosti se zavřenými dveřmi a jediným oknem zapečetěným několika vrstvami starých nátěrů nemožné.
Z úvah ho vytrhlo tiché zakňučení. Freki se krčil u země, srst se mu ježila Jemně se dotkl vlkovy mysli a s úžasem v ní objevil strach. V tutéž chvíli zaslechl zpoza dveří svého pokoje pravidelné těžké kroky blížící se nahoru schodištěm.
Kroky dospěly na vrchol schodiště a prošly chodbou. Utichly před jeho dveřmi.
A pak… nic.
Ritter vytáhl revolver a potichu se přesunul vedle dveří. Pak otočil klikou a dveře rozrazil, připravený v duchu na cokoliv.
Nikdo tam ale nebyl.
* * *
Po takové záhadné „neudálosti“ nepřicházel spánek v úvahu. Ritter proto uhasil oheň, nazul si holínky a vzal Frekiho na procházku. Pozemky institutu zalévalo šedivé přízračné světlo vrhané měsícem v úplňku, stojícím nad jeho hlavou. Velký dům i všechny dřevěné přístřešky a domky kolem něj byly ztichlé a potemnělé. Ačkoliv se nepohyboval jinak než jenom podle rozmaru a Brownovým pohybem, ocitl se u vstupu do tisového bludiště. Vešel do něj a propracoval se až do středu.
Bledá postava mladé ženy se při jeho příchodu dychtivě otočila a vyrazila k němu. Pak, když uviděla jeho obličej, od něj ucukla. „Ach!“ vyhrkla dívka. „Polekal jste mě.“
Freki, který se předtím loudal vzadu, přiběhl k Ritterovi. Dívka se vyděsila podruhé. Pak se vzpamatovala. „Co jen to se mnou je! Na okamžik jsem si myslela, že je váš pes vlkem.“
„Ale ano, skutečně je to vlk. Je to ale nadmíru citlivý a zdvořilý vlk. Freki, předveď dámě, jaký jsi džentlmen.“ Ritter vklouzl do mysli zvířete, přiměl vlka, aby se posadil jako pes a nabídl jí packu. Dívka jí se smíchem energicky potřásla a řekla: „Moc ráda tě poznávám, Freki.“
Ritter přesunul vlka zpátky ke své noze a vyprostil se z jeho myšlenek. Pak se zeptal: „Měl bych odejít? Máte tady s někým schůzku?“
Dokonce i v měsíčním světle viděl, že se zapýřila. „Promiňte mi, prosím. Ano, čekám na Curdieho a… no, dnešní noc je výjimečná. Víte, ještě nikdy jsem se s ním nesetkala Ale měla jsem vizi a –“
„Chápu.“ Ritter srazil podpatky a uklonil se. „Ihned odejdu. Moc rád jsem vás poznal, Fraulein…?“
„Hargreavesová,“ doplnila. „Alice Hargreavesová.“
Ritterovi přejel po zádech mráz. „To ale jistě…“ začal.
Vesmír se zachvěl a žena přestala existovat.
* * *
Ritter strávil dobrou hodinu schovaný ve stínu mlází, aby zjistil, jestli někdo přijde k bludišti. Nikdo se ale neobjevil.
Nakonec mu nezbylo nic jiného než se odebrat na lože.
* * *
Ráno se znovu pustil do vyšetřování.
Nejdříve se připojil k slečně Christensenové u stolku v jídelně, kde, jak bylo zjevné, pravidelně sama jídávala S nepřístupnou důstojností se smířila s tím, že se Ritter sám pozval a přisedl si. Pak, po nezbytných zdvořilostech, se jí zeptal: „Povězte mi. Má pan ředitel milostný poměr se slečnou Andrewesovou?“
Slečna Christensenová odložila šálek čaje. „To vám opravdu nemůžu říct.“
„Připomínám vám, že došlo k vraždě. Není vhodná doba na falešné tajnůstkářství.“
„Špatně jste mě pochopil.“ Sekretářka zvedla bradu a otočila svůj orlí profil na obě strany, než ztišeným hlasem pronesla: „Zdejší mladé dámy bývají neformálně označovány za ředitelův harém. Už dávno jsem vzdala snahu udržet si přehled v tom, se kterou z nich je zrovna zapletený.“
„Takže je myslitelné, že se slečna Hargreavesová mohla o této aférce dozvědět…“
„Pokud to zjistila, a pokud k nějaké takové aférce vůbec došlo, sotva by to byl důvod k vraždě. Ředitelovy milostné poměry nejsou ani zdaleka tajemstvím – zeptejte se kterékoliv z ostatních dívek, řeknou vám to.“
„V pořádku,“ souhlasil Ritter. „Zeptám.“
Pokoj slečny Andrewesové se nacházel v labyrintu ženského křídla budovy, na konci dlouhé chodby obložené dřevěnými panely, která ústila do malé kaple proměněné v prostorný domovníkův kumbál. Dívka tedy sdílela zeď jenom s jedním dalším apartmá.
Toto apartmá – tvořené přední kanceláří se dvěma stoly a ptačí klecí, ve které se nacházely tři víly zpívající vysokými hlásky připomínajícími stříbrné zvonečky, a zadní místností s patrovou postelí – sdílely dvě dívky, shodou okolností dvojčata, jménem Lily a Rosie. Po nějakém tom chichotání a pýření s radostí potvrdily Ritterova podezření. Ředitel MacDonald a jeho přední jasnovidka – všichni se shodovali, že svou práci odvádí obzvláště dobře – opravdu byli romanticky zapleteni. Jakmile se do toho sestry pustily, začaly být vlastně natolik explicitní ohledně detailů toho, co zaslechly přes společnou zeď, až se Ritter nakonec začal červenat a musel je úpěnlivě prosit, aby přestaly. „A pokud jde o povahu slečny Andrewesové?“ zeptal se, aby zamaskoval své zahanbení. „Jak byste ji popsaly?“
„Je velmi rozhodná,“ prohlásila Rosie. „Je to špičková jasnovidka, nikdo nemůže tvrdit nic jiného. Ale…“
„… ale je trochu namyšlená,“ dokončila za ni Lily. „Jako by byla princezna z pohádky.“
„Taková, které byl její osud předpovězen při narození, takže ví, že má nárok na velké věci.“
„Ale stejně, jasnovidka je dobrá,“ dodala Lily. „Velmi disciplinovaná. Velmi silná.“
„Řekly byste, že je nejlepší v institutu?“
„Kdepak. Nejlepší je Peter Fischer. Ten je opravdu ohromující.“
„Umím si představit, že je tedy docela vyhledávaný,“ řekl Ritter, maje na paměti poměr žen a mužů deset ku jedné, o kterém se zmínil ředitel MacDonald.
Sestry znovu vybuchly smíchy. „Pochmurný Peter Fischer? Oblíbený?“ vykřikla Lily.
„Jen si představ, že bys měla políbit pana Zasmušilce!“ zalapala po dechu Rosie.
Což Ritterovi napovědělo, koho by měl vyslechnout jako dalšího.
* * *
„Tak konečně jste tady,“ konstatoval Peter Fischer. Nevstal se. Ritter očekával melancholika. Místo toho tu nalezl muže svíraného zoufalstvím. Fischerovo chování bylo pochmurné a odmítal se podívat Ritterovi do očí. „Máte otázky. Do toho, ptejte se. Musím vás ale varovat, že jsem vázán Zákonem o oficiálních tajemstvích a některé záležitosti vám odhalit nemůžu.“
Ritter se posadil na židli. „Začnu něčím, co pro vás doufám nebude citlivým tématem. Bylo mi řečeno, že většina mužů se schopností předpovídat byla odeslána na frontu. Vy jste ovšem tady.“
„Měl jsem vize. Nebo spíš noční můry. O nevýslovných hrůzách, ke kterým by došlo, kdybych tam byl. Za normálních okolností by taková předtucha nebyla brána v potaz. Ale to, co jsem spatřil, bylo… museli mi dát sedativa. Dodnes mě chodí pravidelně kontrolovat doktor, který mi někdy předepisuje opiáty. To… to je, obávám se, všechno, co vám můžu prozradit.“
„Chápu.“ Ritter se rozhlédl po kanceláři. Kromě té, která patřila řediteli MacDonaldovi, byla zatím ze všech, které spatřil, největší, a zdaleka nejzaneřáděnější. Na všech zdech byly připevněny kresby a grafy. Některé byly do místnosti otočeny prázdnou stranou. „Stejně tak tady máte některé technické nákresy, které nemám dovoleno spatřit?“
„Ano. Není v tom nic osobního.“
„Támhleten graf s barevnými čárami,“ ukázal Ritter prstem. „Takový nebo nějaký dosti podobný jsem viděl v každé kanceláři, kterou jsem zatím navštívil. Můžu se zeptat, jaký je jeho účel?“
„Je to průběžný zákres proměnlivých časových linií. Každý den jej aktualizujeme. Víte, pro naše předchozí já jsme jenom statistickou možností. Když tedy vysíláme zprávy do minulosti, musíme vizualizovat jejich průchod podél variantních gradientů pravděpodobnosti.“
„Tak docela vám nerozumím.“
„Marcus Aurelius řekl: ‚Čas je jako řeka tvořená událostmi, ke kterým dochází, a tato řeka má prudký tok; jakmile totiž byla událost spatřena, je unášena pryč a na její místo přichází jiná, jež ‚bude rovněž odnesena.‘ Hérakleitos prohlásil: ‚Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Když do ní totiž vstupuješ, přitékají k tobě jiné vody.‘ A Kratylos na to opáčil, že člověk nemůže vstoupit do stejné řeky ani jednou. Když jsem byl na univerzitě, byly to jenom zajímavé spekulace. Ředitel MacDonald od té doby prokázal – a experimenty to potvrzují – že jsou to všechno pozorovatelná fakta“ Pak, když si nejspíš uvědomil, jak náročné musí být pro jeho posluchače sledovat tento výklad, si Fischer povzdechl a dodal: „Představujte si, že je to graf říčních proudů.“
„Jestli je ale to, co říkáte, pravda“ namítl Ritter, „tak pak je proměnlivá nejenom budoucnost, ale i minulost.“
„Existují dvě hlavní teorie vysvětlující strukturu času,“ vysvětloval Peter Fischer bezmála pedantně (Ritter nabyl dojmu, že mladík našel v abstrakcích útočiště před světem, který mu jinak připadal nesnesitelný). „Jedna tvrdí, že kdykoliv dojde k nějakému rozhodnutí, jakkoliv malému, dojde ke všem možným výsledkům zároveň.
To znamená, že pokud si někdo hodí mincí, tento čin vytvoří dva vesmíry – jeden, ve kterém padne panna, a druhý, ve kterém padne orel. I ten nejfádnější člověk tedy musí nutně neustále vytvářet nové vesmíry a chaotické souhry náhod každodenního života nesou odpovědnost za rozrůstající se nekonečno světů.“
„To zní poněkud marnotratně,“ poznamenal Ritter.
„Extravagantně marnotratně,“ souhlasil Fischer. „Takové množství energie, a k čemu? Odkud? Ne, já zastávám teorii ‚větvících se časových linií‘. Ta postuluje, že dočasné vesmíry se větví směrem ven, ale stabilní je jenom centrální kmen. Odchylky od něj, které neznamenají žádný významný rozdíl, se s ním zase rychle spojují. Proto mají často dva lidé odlišné vzpomínky na nedůležité události. Linie, které nelze uvést v soulad, se jednoduše scvrknou do nicoty. Pokud jde ale o důležité rozkoly – no, nikdo neví.“
Ritter se s nevalným úspěchem pokusil pochopit tuto vizi času. „Určitě musí existovat další teorie?“
„Stejně tolik, kolik existuje možných vesmírů,“ mávl Fischer malátně jednou bledou rukou. „Je možné, že jsou pravdivé všechny. Nebo žádná. S jistotou víme jenom to, že je čas tekutý, a že v rámci této tekutosti přesto dokážeme fungovat.“
„Poslední otázka. Mohl bych vás požádat, abyste se podíval do budoucnosti – nebo z ní tedy spíš poslal zpátky zprávu – a řekl mi výsledky mého vyšetřování? Ušetřilo by mi to hodně času a starostí.“
Fischer nevzhlédl. „To… ne. To není dovoleno, víte. Přísahal jsem… že to dělat nebudu.“
Ritter položil ruce na opěrky své židle, připravil se vstát a řekl: „Chci vám poděkovat za –“
Znenadání zjistil, že stojí před slunečními hodinami ve středu tisového bludiště. Naproti němu stál Peter Fischer. Mladík upíral pohled přímo na Rittera, po tvářích mu proudem tekly slzy. „Už od nejútlejšího mládí jsem věděl, že se stane mou ženou. Moje úplně první vize se týkala Alice Hargreavesové. A teď…“
„Kdo ji zabil?“ uslyšel Ritter svou vlastní otázku. „Byl to ředitel?“
„Ředitel MacDonald? Ten není ničím jiným než oportunistou a lovcem šedých myšek. Jejich aférka by byla brzy skončila, a pak bych určitě býval schopen Alici přesvědčit, že má láska je nefalšovaná. Jenže jsem žárlil a napsal jsem sám sobě, abych zdržel ředitele, takže se s ní v bludišti nesetkal. Nevěděl jsem, že moje pošetilost povede k její smrti.“
„Nemohl byste kontaktovat své já v minulosti a…?“
„Myslíte, že jsem to nezkoušel?“ vykřikl Fischer. „Proudy kolem času její smrti jsou tak turbulentní, že jimi nic nepronikne. Možná je to jedině dobře. Mohlo by dojít k horším věcem než je –“
Svět sebou škubl.
„Tak konečně jste tady,“ řekl Peter Fischer. Byli opět v jeho kanceláři. „Máte otázky. Do toho, ptejte se. Musím vás ale varovat, že jsem vázán Zákonem o oficiálních tajemstvích a některé záležitosti vám odhalit nemůžu.“
„Zákon nezákon, na moje otázky mi odpovíte,“ řekl Ritter drsně. „Začnete tím, že mi řeknete, co by mohlo být horšího než smrt ženy, kterou jste miloval.“
* * *
Ritter vtrhl do její kanceláře. Margaret Andrewesová zaječela a hlasitě protestovala, když ji popadl za paži a vytáhl ji od jejího stolu. Docela ochotně se ale nechala odvléct do ředitelovy kanceláře. Není jednoduché neuposlechnout chlápka s vlkem. Ritter se protlačil kolem slečny Christensenové a rozrazil dveře do vnitřní svatyně.
Ředitel MacDonald vyskočil s nesouhlasným zamračením ze židle. Pak, když si všiml, že před něj byla předvedena jeho milenka, si podrážděně povzdechl. „Prosím. Dokážu uhodnout, co se chystáte říct. Ale slečna Andrewesová i já jsme oba dospělí, a to, co děláme ve svém volném čase, se vás nijak netýká.“
Ritter pustil Margaret Andrewesovou a kopnutím za sebou zavřel dveře. „Včera v noci jsem mluvil se slečnou Hargreavesovou. Nepředstírejte, že nevíte, že je něco takového možné. Všechno to vaše zasahování do příčinných souvislostí, pozměňování minulosti i budoucnosti, vytváří v čase poruchy. Lidé i předměty jsou přemisťováni ze svých náležitých míst v chodu událostí. Pták letící nad sluncem zalitou loukou se ocitne o půlnoci uvnitř podkrovního pokoje. Dívka čekající ve středu bludiště, která se má poprvé setkat se svým milencem, je vržena o týden dopředu, kde mi řekne, že jeho jméno Curdie je.
To je vaše přezdívka z dětství, že ano, pane řediteli? Nebo vám tak možná říkali ve veřejné škole. Domnívám se, že ji vaše milenky používají jako něžné oslovení.“
„Ano, měl jsem se sejít se slečnou Hargreavesovou v tisovém bludišti,“ opatrně přiznal ředitel MacDonald napjatým hlasem. „Jenže jsem se zdržel a než jsem se tam dostal, byla už mrtvá.“
„Ale neříkejte. Musí to být nesmírně výhodné, brát si za milenky ženy, které už vědí, že v jejich životě dojde k milostnému poměru. Bohužel, ty, které se chystáte opustit, můžou předvídat i to. Proto žena, která měla tu smůlu, že se do vás zamilovala a pak byla odstrčena, poslala zpátky zprávu sama sobě, s podrobnými informacemi, co musí udělat.“
„Není to snad tak?“ obrátil se Ritter přímo na slečnu Andrewesovou.
Margaret Andrewesová zbledla, spráskla ruce a nepromluvila. Ředitel MacDonald vypadal nejdřív překvapeně, pak ulehčeně. Na jeho tváři zahrál lehký úsměv. „No teda,“ poznamenal. „Jsem ohromen.“
„Nechám na vás, abyste zavolal místní úřady,“ řekl Ritter řediteli. Přivolal myšlenkou Frekiho k noze, připravený odejít. „Až s tím budete hotový, můžete začít zavírat institut.“
„Cože?“ MacDonald poprvé vypadal upřímně šokován.
„Ke kolika zjevením tady dnes došlo?“ zeptal se Ritter. „Během svého krátkého pobytu zde jsem jich zažil několik. Rozrušujete samotné základy reality. Vím, že jste byl varován. Pan Fischer mi řekl o svých vizích chaosu, který vaše práce vypustí do světa – vize, které, zcela ironicky, jeho umístění tady pomáhá naplňovat. V tuto chvíli jsou účinky malé a téměř neškodné. Vaše malé přeludy ale vyrostou v monstra, pokud nebudete zastaven.
Proto se vrátím do Londýna a zastavím vás. Věřte mi, až sepíšu své hlášení, budete si muset hledat novou práci.“
Zatímco mluvil, upíral Ritter pohled na ředitele. Zaskočilo ho proto nepřipraveného, když jej slečna Andrewesová udeřila a málem jej srazila k zemi. Její ruce se mu sevřely kolem hrdla a začaly ho s překvapivou silou škrtit.
Zatímco bojoval, aby si od hrdla odtrhl ženiny ruce, viděl, jak ředitel MacDonald sahá do šuplíku a vytahuje revolver. Freki byl nicméně dobře vycvičený. Než mu stihl poslat mentální povel, vlk se na ředitele vrhl.
V zoufalství, i když sebou kvůli tomu opovrhoval, tvrdě udeřil slečnu Andrewesovou do obličeje. Pustila ho a odpotácela se. Frekiho mezitím zasáhla první kulka z MacDonaldovy pistole. Vystříkla krev.
Ritter vytrhl z pouzdra svou vlastní pistoli. Viděl, jak Frekiho tělo narazilo do ředitele, takže jeho druhý výstřel minul. Slečna Andrewesová vykřikla.
Ritter namířil revolver na MacDonalda, který zrovna obracel svou zbraň k němu.
Střelil ředitele třikrát do hrudi.
Zároveň ucítil, jak jeho vlastní tělo zavrávoralo dozadu a do strany. Jedno rameno mu znecitlivělo. Tak takový je to pocit, když člověka postřelí! Zatímco padal na podlahu, slyšel poplašené hlasy ozývající se před místností, dveře se s prásknutím rozletěly a…
… a svět se opět posunul.
Panoval naprostý klid. Ritter stál na nohou, nezraněný. Freki seděl nedaleko od něj, se zježenou srstí a ustaraným výrazem. Kromě nich dvou v kanceláři ředitele MacDonalda nikdo nebyl. Neležela tam žádná těla, nebyly patrny žádné známky pozdvižení, které by opakované výstřely měly vyvolat.
Dveře se rozletěly. Stál v nich zadýchaný Peter Fischer. „Díky Bohu!“ vykřikl. „Fungovalo to.“
* * *
Slečna Christensenová jim nalila čaj, a pak odešla z kanceláře a zavřela za sebou dveře.
Ředitel MacDonald důkladně usrkl a pak prohlásil: „Nevím, jestli bych měl být Fischerovi vděčný, že mi zachránil život, nebo být na něj naštvaný, že vám všechno vyžvanil.“ Vypadal unaveně a oblečení měl ušpiněné cestováním. „Kolik si pamatujete z toho, co se stalo?“
„Pamatuji se, že jsem vás zabil.“
„To jsem vyrozuměl. A přesto jsem tady. Díky varování, které náš mladý melancholik spěšně poslal svému dřívějšímu já.“ MacDonald zvedl ze svého talířku čajový koláček a ukousl si. „Jsem naprosto sakramentsky vyhladovělý,“ poznamenal, a trousil přitom kolem sebe drobky. „Cesta do Londýna a zpátky v tak krátkém čase, jaký jsem na to dostal, nebyla snadná.“
„Pokusíte se odčinit vraždu slečny Hargreavesové?“
„Proboha, to ne. To už je passé. Všechno to předávání zpráv už i tak strašlivě destabilizovalo celou oblast. Za dané situace budu muset povolat telepaty, kteří budou monitorovat jasnovidce a postarají se, aby se už něco podobného znovu nestalo. I pak to bude trvat týdny, než se všechno uklidní.“
„A Margaret Andrewesová? Co se stane s ní?“
„Nic. Válečné úsilí ji potřebuje.“
„Chápu.“ Ritter sklopil pohled k dopisu, který mu ředitel přivezl z Londýna, a už popáté si ho přečetl:
„Můj drahý, natvrdlý pobočníku, začínal dopis psaný známým rukopisem. Náš společný přítel mě informoval, že s největší pravděpodobností doporučíte, aby byl institut uzavřen. Kdyby to vzešlo od kohokoliv jiného s vašimi vědomostmi, považoval bych to za neuvěřitelné. Ve vašem případě je to, želbohu, dost dobře možné. Dovolte, abych vám připomněl zvěrstva, která jste na vlastní oči viděl v Krakově. Víte, čeho je Mongolský čaroděj schopen. Představte si svět pod jeho nadvládou.
Nepřítel dokáže vytvářet čaroděje v počtech, kterým se nedokážeme vyrovnat. Naše jediná naděje spočívá v institutu a technologiích, které umožňuje. Máte zakázáno stavět se tomu do cesty.
Neobtěžujte mého dávného kamaráda ze školy Curdieho. Okamžitě se vraťte domů. Mám tady pro vás práci.“
Dopis nebyl podepsaný.
„Nemáte žádné pochybnosti ohledně jeho pravosti?“ zeptal se MacDonald s třpytem v oku a uličnickým úsměvem. „Nabádal jsem Willoughby-Quirka, aby ho podepsal, ale Tibby tvrdil, že to nebude nutné.“
Ritter přiložil dopis ke svíčce. „Sir Toby se pod takovéto dokumenty podepisuje nerad,“ řekl. „Z pochopitelných důvodů. Půjdu si zabalit. Kdybyste mi mohl zavolat kočár, který mě odveze zpátky do Londýna, budeme mít jeden od druhého navěky pokoj.“
„Nechcete zůstat na večeři?“
„Ne.“ Ritter, který ani neochutnal svůj čaj, vstal.
Ve dveřích se zastavil. „Zvážil jste možnost, že vaše práce způsobí světu nenapravitelné škody? Že by ho mohla dokonce i zničit?“
„Samozřejmě, že zvážil. Je to riziko, které jednoduše musíme podstoupit.“
* * *
Ritter stál na štěrkové příjezdové cestě před Yarrow House a čekal na svůj kočár. V tom okamžiku vyjela ze soumraku rozrušená dívka seděla na grošované kobyle. Když ho spatřila, nervózně se usmála a přitáhla koni otěže.
„Zdravím,“ pronesla. „Jmenuji se Alice Hargreavesová.“
„Já vím, kdo jste,“ opáčil Ritter, „a obávám se, že tady to není nic pro vás.“
Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com v prosinci roku 2015.
Přeložil Ľudovít Plata