„Pro rány Boží, co tady chceš najít? Je tady mrtvo, jako všude v tomhle všivém kraji. Pojď radši do krčmy, tam to aspoň není tolik vidět…“
„Nechci najít vůbec nic, Marku. Doufám, že nic nenajdu.“ Jimmy si otráveně odplivl; kamarádovo fňukání mu začínalo pěkně lézt krkem. Pan umělec… Je to ještě větší cimprlína než ta tlustá Rincsonovic holka odvedle, a to už je sakra co říct. Jenže tady, tři míle za vsí, kde civilizace zamávala šátkem na rozloučenou a ztratila se někde za ohybem světa… a v tuhle dobu… no, zkrátka každá společnost dobrá. „Ale slíbil jsem to sestře a já sliby držím.“
„Tvoje sestra je pomatený strašpytel. Jenom proto, že se trošku opozdil nějaký vůz z Wokinghamu… Pch, vlci jim sežrali koně a oni teď shánějí nové! Kdyby tu už konečně začaly jezdit pořádné parobusy…“
Jimmy zaťal pěsti a vyrazil, aby Marka ztrestal za tu drzost, uprostřed výpadu však zůstal stát. Na podzimní krajinu se rychle snášel soumrak, stíny napůl opadaných stromů se natahovaly přes cestu rozemletou deštěm a kameny splavenými z polí. Nad obzorem se tiše ztrácel poslední aerolet mířící k Londýnu, třpyt mosazných ozdob na gondole za pár chvil zmizí stejně jako slunce, které je rozzářilo… Hrome, příteli, zač tě vlastně chci bít? Vždyť já sám věřím, že se nic zlého neděje, chci tomu věřit. Po ničem teď netoužím víc než ráno oznámit Jessice, že jsem to tu prošel a že zpoždění jejího spolubojovníka za zdravý svět zavinila jen nějaká směšná maličkost. Jenže tohle všechno tady nažene člověku husí kůži, i kdyby vůbec nic zlého nečekal – a když ještě vyslechne ty povídačky, co se šíří po Winkfieldu, Cranbournu a vůbec po všech vsích tady kolem…
„Jasně, asi máš pravdu. Ne, určitě máš pravdu.
Ale víš, jak se začne říkat, že tu straší, že pár lidí z kočárů zahlédlo elka…“
„Elka? Tady? Copak to tu není dost děsivé i bez nich?“ Mark se posměšně ušklíbl. „Ano, spousta přespolních si určitě myslí, že v takovýchhle končinách by se to jimi mělo jen hemžit. Tomu věřím. Jenže aby přišel elk, musí se stát něco hodně ošklivého, viď? Vražda nebo tak. A umíš si představit, že ve Winkfieldu někdo někoho zavraždí? Lidi jsou tu nudní jak zimní odpoledne. Obstarat chlívy, pole, poklábosit nad whiskou, přečíst noviny… Nic víc.“
Jimmy cítil, jak ho Markova slova nahlodávají, jak se mu celá tahle výprava jeví každým okamžikem nesmyslnější.
„Dobrá. Otočíme to a vyrazíme pomalu zpátky. Třeba se s tím vozem potkáme, ještě než dojdeme do vsi, a můžeme… Počkej!“
Mezi tmavými siluetami stromů kousek vpředu a vlevo povylezlo cosi, co tam nepatřilo. Příliš pravidelný tvar pro lesní porost a velikost právě taková, aby…
Ne, to ne!
„Co se děje?“
„Něco tam je. Asi krmelec, starý srub, nevím, zas tak často sem nechodím.“
Kdyby bylo Jimmymu do smíchu, popadal by se za břicho, jak trapně se snaží sám sebe obelhávat.
„Pojď, podíváme se a pak už opravdu jdeme domů…“
Raději jsi to měl otočit hned, zbabělče, dokud to ještě šlo. Vymyslet si nějakou žalostnou výmluvu, které bys možná i sám uvěřil, a vůbec se k tomu místu nepřibližovat. Protože sruby i přístřešky na seno vypadají trochu jinak. Nemívají plochou střechu a na ní zahrádku z měděných prutů. Nemají okna zdobená blyštivými kovovými serepetičkami – a už vůbec ne okna otočená našikmo a se strnulými postavami vykloněnými ven jako špatně poskládané pytle se zrním.
„Tady máš ten svůj vůz.“ Markův hlas se dral z úst sípavě a neochotně jako spáč, kterého vykopávají z vyhřáté pece rovnou na mráz. „Lapkové, prašiví bídáci z lesů. Podřezali a oloupili, koho mohli, vypřáhli koně a už jsou v prachu. Jenom doufám, že to vzali rovnou čárou někam hodně daleko a nečekají tu na další kořist…“
Jimmy jen mlčky přikývl. Jessica nebude mít radost, snad aspoň k tomu chudákovi, co tady s ostatními vypustil duši, neměla příliš blízký vztah. Ale nic naplat, on zjistil, co mohl, a teď už nemá smysl tu vyčkávat, až si smrt přijde i pro něj. Jenže…
Jenže ty stíny před vozem, nejasné tvary, které nejdříve v padajícím šeru považoval za keříky nebo kopečky hlíny, jsou… Ale to je naprostý nesmyl! Proč by jakýkoli rozumný lupič zabíjel dva páry ušlechtilých hnědáků, na nichž může nejprve unikat četníkům a pak je v nějaké vzdálenější vsi dobře zpeněžit? Proč?
Nevěděl, jak se dostal k mrtvým koním, netušil, kolikrát je obhlédl a ohmatal, ani kdy se přesunul k sedadlům kočího a cestujících a lidská těla mu v hlavě splynula se zvířecími. Tolik se navzájem podobala, s vyschlýma skelnýma očima a ústy pootevřenými čímsi, co snad mohlo být zárodkem výkřiku anebo možná jen útrpným výdechem…
„Nikde žádná krev,“ špitl vedle něj Mark, doslova mu to vzal z úst. „Kdepak, to nebyli raubíři. Tady nikdo neřezal ani nestřílel…“
„Kdo… co může zabít čtyři silné koně a tucet lidí a nezanechat na nich škrábnutí?“
„Já… nevím, Jime, nevím. Asi jsi měl přece jenom pravdu s tím elkem. Pojď pryč, Bože můj, pojď odtud, máš, cos hledal, tak…“
Přítelova slova vyhasla uprostřed věty, přešla v hlasité sténání, jako by jeho duše přímo tady, uprostřed starého venkovského úvozu, propadla pekelným silám. Jimmy se stačil sotva nadechnout, aby se zeptal, co se děje, když to dolehlo i na něj.
Jako by všechno temné, čím ho lesy okolo od počátku děsily, zničehonic tisícinásobně zesílilo. Každý nezřetelný stín, každý kout mimo zorné pole zahnal jediným zrádným úderem to dobré, co drželo jeho mysl nad hladinou. Padl na kolena, nohy už neměly sílu ho nést. Stačil si ještě povšimnout pohyblivé siluety mezi stromy, která docela jistě nepatřila lupiči, ba ani žádné jiné lidské bytosti, a pak už zrak i sluch nadobro ztratily význam…
X
„Takhle je tu už čtvrtý den, otče. Bez jakékoliv změny.“
Přikývl jsem a přistoupil k mladému Jimu Callahanovi tak blízko, jak jen dovolil zápach nemytého těla a jistě už znečistěných plen. Navzdory fyzickému odporu, jemuž jsem se nedokázal ubránit, mi už teď bylo chlapce líto. Jako by během toho prokletého večera zestárl ze sedmnácti jar rovnou na osmdesát. Zaprášený bílý rubáš, omšelé lůžko, jež nebyl s to sám opustit, a stařecká strnulost, to bylo vše, co mu na úsvitu života zůstalo.
Trochu jsem se zastyděl při vzpomínce na cestu do Winkfieldu, na myšlenky, jež se mi honily hlavou, když jsem z okna vozu pozoroval jihoanglický venkov. Konec dvacátého století sem zjevně nedorazil; nad střechami se nevznášely postavy s vrtulkami poletů, parochod měl v každé vsi snad jen starosta, a když pod oblaky proplul balon linkového aeroletu, nic bych za to nedal, že před ním místní tloukli hlavami o zem jako před božstvem. Zdáli se mi odříznutí od pokroku, od života samého – až do téhle chvíle, až dokud jsem nespatřil skutečnou smrt zaživa. Tohle prostě nepatří nikam. Ani sem.
„Co ten druhý? Říkal jste, že tam byl s kamarádem…“
„Jistě, Taylorovic Mark. Doběhl až sem, nevím, jak to zvládl, ale jenom díky němu jsme našli Jima a ty zabité. Kloudné slovo jsme z něj tedy nedostali, jen křičel jako pominutý, pak už jen padl na zem a… konec. Teď už je… ehm, no, jako tady můj kluk. Nebo ne o moc lepší.“
„Kde je teď?“
„Taylorovi se o něj nemohou starat, v tomhle stavu. Jsou chudí, od rána dřou na poli, tak ho dali na faru. A pokud jde tady o Jima, ehm… obávám se, že jestli se to nezlepší, bude tam muset jít taky. Pochopte, otče Hillardi, chodí sem za mnou zákazníci a ten puch se šíří po celém domě…“
Ovšem, tohle jsem čekal. Pan velkoobchodník pochopitelně nemá hrst drobných na docela obyčejnou pečovatelku, která by jeho postiženého syna každý den vykoupala a převlékla, až by voněl jako poupátko. A Fiat Lux požádal o pomoc určitě víc kvůli vozkům, co se bojí s jeho tovarem putovat po prokleté cestě, než pro bezpečí vlastní rodiny. Tu prostě odklidí stranou jako kohokoli jiného, kdo by mu připomínal, že na světě existují i bída, choroby, slabost, bezmoc… Zaťal jsem zuby a přiměl se zachovat uctivý tón.
„Předpokládám, že elka samotného nikdo nespatřil. Nebo, přesněji řečeno, že nemáme nikoho, kdo by o něm dokázal hovořit a blíže ho popsat.“
„Ne tak docela.“ Starý Callahan se trochu znechuceně zašklebil. „Několik lidí se nechalo slyšet, že v lese směrem na Cranboume zahlédli z okna kočáru hodně zvláštní zvíře. Říkají, že prý něco jako vlk, hodně veliký černý vlk. Příliš bych na to nesázel, podle mě je to… nu, prostě laciné. Hloupé a laciné klišé.“
„Myslíte, že lžou?“
„Asi bych to nenazval až tak tvrdě, ale…“ Kupec pokrčil rameny. „Lidé se tu začínají bát a strach je ten nejlepší malíř. Jeden něco uvidí mezi stromy, snad jen padlý kmen v trochu nezvyklé poloze, představivost zapracuje, pak stačí pár zastávek v krčmě nebo na tržišti – a všichni další, kdo tamtudy pojedou, uvidí obřího vlka, i kdybyste jim zavázal oči… Už jen čekám, kdo první začne s rudým ohnivým zrakem a zeleným šlemem u tlamy…“
„Prozatím se toho podržím, stejně nemám nic lepšího.“ Přinutil jsem se k úsměvu. „Nenapadá vás, proč chlapci ten útok přežili a ostatní ne? Možná je váš syn silná osobnost, nebo má vlastnosti, které by…“
„Těžko. Podle mého se ta bestie prostě unavila. Nebo se třeba těmi dušemi živí, to by pak po té hostině ve voze mohla být docela slušně nakrmená, ne?“
Pokud měl tenhle muž ještě alespoň nepatrnou šanci napravit dojem, jenž ve mně zanechal, právě ji nadobro ztratil…
* * *
„Počkejte, otče! Já…“
Otočil jsem se za hlasem. Halou ke mně kráčela dívka asi dvacetiletá; vlasy měla o něco tmavší a rovnější, jinak se ale podoba s mladíkem, který o několik místností dál kálel pod sebe a jeho zploditeli to bylo zjevně ukradené, nedala přehlédnout. „Slečna Callahanová, předpokládám. Copak si přejete?“
„Víte…“ Hlas se jí zadrhl. „Viděla jsem, jak jste se tam uvnitř na otce díval, když jste se loučili. On… on nás má rád, jen má prostě spoustu starostí, no. Zvlášť teď…“
„Boží syn měl starosti s celým světem, slečno Jessiko. Mučili ho, křižovali, a přesto nezapomněl ani na chviličku na lásku k bližním…“
„No ano, Boží syn… Ale copak táta je…?“
„Zapomeňte na to, nebyl to dobrý příklad.“ Zdvihl jsem zrak ke sbírce loveckých trofejí nade dveřmi do chodby; byli tu zástupci snad všech zvířat, jaká lze běžně ulovit v evropských zemích, dokonce i několik kousků z Afriky a z Měsíce. Hlava divokého rudého berana z měsíčních tropů, přibitá hned nad zárubní, měla démantové rohy nahrazeny trapně okázalými napodobeninami z drahého skla… Vsadil bych se, že ani jednoho z těchhle krasavců Callahan nezastřelil osobně.
„Ale i tak, váš otec je… neurazte se, prosím, já takové věci jednoduše poznám…“
„No?“ Znělo to spíš zvědavě než nahněvaně. Dobrá.
„Váš otec je… prostě pozér. Všechno jen na efekt, jen aby to vypadalo. Tak žije, tak miluje – i vás bude ctít jen tak dlouho, dokud mu budete ozdobou. Jestli pod tím vším ukrývá také něco opravdového, tak z toho nevidím ani co by se za nehet vešlo. A znepokojuje mě to.“
„Soudíte rychle.“ Hlas měla až příliš jistý, aby hovořila jen pod jhem emocí.
Zbystřil jsem.
„Kdybyste přišel ještě tak v polovině léta, možná byste si rozuměli líp. Ale teď… něco se stalo.“
„Co se mohlo přihodit tak důležitého?“
„Já… to vám nepovím, otče Hillardi. Koncem září ztratil několik významných partnerů a zákazníků, začali odcházet jinam, jako by se na něj domluvili. Netuším, co za tím vězí, nemám pocit, že by otec v obchodě něco zanedbával.“
„Prostě smůla, to se stává. Zdá se vám, že ho to nějak zásadně změnilo?“
Přikývla. „Ale ne tak, jak byste čekal. Není sklíčený ani rozzlobený, nedokážu popsat, v čem přesně je jiný. Možná jako by si něco vyčítal, nebo já nevím… Asi teď dost plácám, co?“
„Nikdo nejsme dokonalý. Nesnažte se o to, ať neskončíte jako on.“
„Jistě, ovšem. Nakonec, třeba jen slyším trávu růst.“ Rozpačitě se pousmála. „Zlikvidujete tu příšeru, viďte? Kvůli tátovi i za bráchu. A taky za Rogera, bude Zelenému Baldachýnu chybět. Byl to jeden z našich nejlepších lidí, dal by život za každé stéblo, za každý strom, který chtějí porazit…“
„Víte, co mě nepřestává překvapovat, milá slečno?“
Hovor se začínal stáčet k záležitostem, které bych dávno svěřil raději gramofonu, tolik mne už nudilo jejich ustavičné opakování. Přesto jsem nepřestával doufat, že má nekončící osvěta nakonec přinese ovoce.
„Každý nás pozná na první pohled. Vyjděte si někam ve žlutém obleku a žlutém cylindru a kdekdo hned ví, že jste od Fiat Lux. A přitom o našem poslání tolik lidí netuší ani to nejzákladnější. Nejsme spolek nájemných zabijáků ani lovců hlav.“
„Ale vaše pistole…“
„Mé zbraně nechte být.“ Zlehka jsem přejel dlaněmi po dvojici pouzder na opasku. „Vždycky jsem raději, když je mohu nechat tam, kde jsou. A rozhodně nejsou určeny na elky. Tu vaši… příšeru stvořily duše, které zkusily možná víc, než teď vy.“
„Duše propadlé zlu…“
„Ale kdepak. Duše, které se setkaly s větším zlem, než dokázaly unést, a prostě se s ním nevypořádaly. Můžete říct, že vy byste to na jejich místě zvládla lépe?“ Odmlčel jsem se a pokračoval už smířlivěji: „Obvykle je jich několik pohromadě. Oběti stejného zločinu. Oběti vzájemných svárů. Oběti vlastní pýchy. Zahubí se nebo je zahubí jiní, oni se pak spojí do jediné bytosti, ubohého, rozervaného stvoření, které potřebuje pomocnou dlaň, ne pěst. Ovšem, někteří elkové jsou mstiví, ale většina jich touží páchat zlo asi tolik jako krysa zahnaná do kouta…“
„Vždyť jsou horší než zvířata! Vraždí na potkání lidi, kteří jim nic neudělali, ani je neznají! Roger by pomohl každému, ale ta hnusná věc ho prostě…!“
„Já vám to věřím, má milá. A je mi opravdu líto jeho i všech, kdo byli v tom dostavníku, Jestli se ovšem máte zbavit elka, je třeba ho vysvobodit z prokletí. A od toho je tady Fiat Lux, ne vy – raději zapomeňte na to, že to zvládnete lépe než já.“
Přeleštil jsem konečky prstů pažby obou pistolí z lakovaného ebenového dřeva, jen docela kratičce a jemně, nechtěl jsem, aby to gesto vyznělo až příliš necitlivě.
Pohled jí strnul jen na vteřinku. „Jak ho chcete… ehm, vysvobozovat?“
„Nejdřív musím poznat jeho příběh. Zjistit, kdo ho zrodil. Co to bylo za osoby, jak zemřely, jaká tragédie se tu přihodila. Možná objevím skutečné zlo, často se to stává.“ Pokývl jsem na rozloučenou, otočil se a vyrazil k východu ven na ulici. „Ale zrovna tak je možné, že narazíme jen na hodně hloupá a hodně smutná nedorozumění…“
* * *
„Otec Hillardi od Fiat Lux? Nebudu vás urážet dotazy, co vás přivádí do našeho svatostánku. Pojďte, zavedu vás za Markem Taylorem – jen nevím, jestli jste se neobtěžoval zbytečně…“
Winkfieldský farář Daniels byl na pohled vcelku milý chlapík, obličej mu už zdobila nejedna vráska a vlasy na temeni zřídly jako obilný lán po žních, oči mu však plály stále týmž jasem, jaký musely mít před nějakými třiceti lety. Potlačil jsem rouhavou myšlenku, že je v téhle chvíli tak trochu opakem mladého Callahana, a raději obdivoval elán a nadšení toho dobrého muže, pod jehož farnost spadal nejen Winkfield sám, ale ještě půltucet dalších vesnic v okolí.
„Pročpak myslíte? Vím už, v jakém je stavu – ale řeč není všechno. Duše leckdy dokáže hovořit, i když o tenhle dar přijde.“
„Jistě, a vy dokážete naslouchat. Jenže tady už možná nezůstala ani ta duše, alespoň ne zdravá a příčetná. Bůh mu pomůže, ale těžko říct, zda ještě na tomto světě.“ Prošli jsme dlouhou klenutou chodbou s řadou úzkých oken, minuli několik obytných místností a malé zázemí, než otec Daniels konečně otevřel jedny z dveří a zlehka pokynul hlavou.
„Prosím, přesvědčte se sám.“
Tentokrát mě žádné nelibé vůně nečekaly, když pominu všudypřítomnou zatuchlinu letitých církevních budov. Tenhle chlapec byl umytý, učesaný a oděný do čistého lněného roucha, přesto mne zaplavil pocit, jako bych opět viděl a cítil zanedbané tělo nešťastného kupcova syna. Tentýž vyhaslý zrak, tatáž nehybnost naprosto nepříslušící jeho věku a…
Ne, úplně stejné to přece jen nebylo. Mark měl na stolku po pravici veliký list papíru. A pero s několika lahvičkami barevných inkoustů.
„Rád maloval, nebožák. A talent měl.“ Otec Daniels si lehce povzdechl. „Když jsme se ho ujali, hned první odpoledne nám tu začal rýt kamínkem do zdi, tak jsme ho trochu usměrnili. Klasické malířské barvy se mu bojíme svěřit, to víte, jsou jedovaté, a v tomhle stavu… V těch lahvičkách jsou výtažky z bylin, nic mu neudělají, ani kdyby je řekněme vypil.“
„To je od vás milé,“ přikývl jsem. „Dokud má aspoň do něčeho chuť, není ztracený… Co vlastně maluje?“
Farář zrozpačitěl. „Já, no… my jaksi… nechceme ho zbytečně zatěžovat a rozptylovat, že…“
„Jinak řečeno, nevíte a je vám to ukradené, co? Jen ať si hlupáček čmárá, ach, Bože… To vás ani nenapadlo, že to může být důležité? Že možná nabídne nějakou stopu nebo informace?“
„Nu, to asi zhodnotíte lépe vy než já…“
„Doufám…“
Opatrně jsem nahlédl Markovi přes rameno – a v další chvíli jsem měl co dělat, abych skryl zklamání. Nevím, proč jsem očekával dokonalý portrét elka nebo snad jeho původců, zda z vrozeného smyslu pro melodram či snad z prosté touhy po snadném řešení. Teď jsem hleděl na bezcennou čmáranici a nezbývalo mi, než dát otci Danielsovi za pravdu. Že chorá mysl není ničím víc než prostě jen chorou myslí.
„Tak co? Přišli jsme o něco?“
„Možná, že…“ Pořád jsem to nechtěl jen tak vzdát. Nepřestával jsem doufat, že kontakt s elkovou myslí, v těch několika okamžicích, než zničil jeho vlastní, otevřel chlapci alespoň střípek tajemství, jež nám zůstávají prozatím skryta. „Vidíte tyhle tlustě čáry? Třeba to jsou obrysy domů…“
„Ukažte… Nu, to by byly hodně zvláštní domy…“
„Lépe to už asi nezvládne… Ale i tak, s trochou představivosti by to mohla být vesnice, třeba Winkfield nebo některá ze sousedství…“
„A pokud ano…?“ Otec Daniels pokrčil rameny. „Ty naše brlohy jsou jeden jako druhý. I kdyby to tu vymaloval Michelangelo, nepoznal byste, kam se zrovna díváte…“
„Počkat, tohle… tohle je co?“ Ukázal jsem na podivný útvar v horním koutě obrázku, obrovitou hroudu bez jakéhokoli dalšího členění. Snad to byla jen šalba, snad jsem si pořád ještě něco namlouval, na chvíli se mi však zdálo, že chlapcovýma očima se mihl nečekaný záblesk. „Nějaká větší nebo významnější budova, takových tu zase tolik nebude, ne? Mohlo by to napovědět, kde…“
„Ale jděte, otče Hillardi. Prostě mrak na obloze, podívejte, tady je další a támhle hned dva. Pokud tedy máte pravdu a ty klikyháky vůbec něco představují.“
„Dobrá.“ Konečně jsem to nechal být. „Tady dnes asi víc nezjistím. Když budu potřebovat, mohu se ještě zastavit?“
„Ovšem. Kdykoliv, budete vítán,“ kývl otec Daniels se zjevnou úlevou, že se mne konečně zbaví. Bez dalšího otálení jsem mu té radosti dopřál…
* * *
S nadšenými napravovateli životního prostředí bývá potíž, že většina z nich nebojuje ani tak za čistý vzduch a víc místa pro lesy a luka, jako spíš za své vlastní nenaplněné choutky. Ti lepší touží po uznání nebo alespoň pocitu, že jsou dost dobří, aby si docela prosté lidské uznání zasloužili. Ta horší část z nich potrebuje jednoduše pozornostza každou cenu a nejhorší sorta ze všech si hraje na samozvané spasitele, chce se stát svatými zaživa a mít celý lidský rod kdesi v prachu u nohou. Jedni jako druzí však nadělají víc škody než užitku. Tu hájí dva či tři stromy napadené škůdcem, bezohledně zdržují kácení, dokud se nenakazí celý les, tu zase odhánějí dobytek z míst, kde objevili vzácnou rostlinku, dokud ona nešťastná bylina z neprohnojené země zcela nevymizí. Tváří se nadmíru spokojeně, když se o nich mluví, když rozzuří k nepříčetnosti ty, kdo škodí přírodě ještě o něco víc než oni sami – a o nic jiného jim v zásadě ani nejde.
Zelenému Baldachýnu, jak jsem porozuměl již při první návštěvě, něco podobného nehrozilo. V jeho čele stála skupinka ctihodných mužů s doktoráty přírodních věd z nejlepších britských a francouzských univerzit a ti ostatní, méně vzdělaní, byli dostatečně upřímní ke svému poslání, aby jim důvěřovali. Všichni, vůdci i prostí odklízeči smetí, je brali natolik opravdově, poctivě a vážně, že je jako jedni z mála dokázali vtělit ve smysluplné výsledky.
„Ne všechno se nám za minulý rok podařilo, ale základ máme dobrý,“ shrnul právě jeden z místních supervizorů, usazený u malého kovového stolku naproti dveřím. „Přinejmenším jsme vyčistili lesy okolo Winkfieldu od invazních druhů, což je pro začátek dost, abychom mohli napřesrok pokračovat v jejich zušlechťování.“
„Všechno jsme nevyčistili, jak to vypadá,“ štěkl kdosi a hlouček přísedících ho doprovodil vlnou tichého souhlasného šumu. Prázdná židle, na níž podle všeho sedával Roger Flamburry, mrtvý doktor botaniky, tu vyčnívala jako rána, jež se nemá ještě dlouhou dobu zacelit.
„Bohužel. Ale dojde na všechno, žádný strach. Jak vidím, povolaný čistič nám právě dorazil.“ Oficiální část schůze, pokud tu něco takového vůbec měli, patrně skončila s mým příchodem. Mluvčí vstal od stolu, pomalu sestoupil z nízkého dřevěného pódia, podobného obráceným neckám na praní, a zatímco se osazenstvo sálu pomalu rozpadalo do malých skupinek, zamířil ke mně a Jessice. „Vítám vás,“ uklonil se zlehka. „Už jsem o vás leccos zaslechl, otče. Mé jméno je Thomas Stenton, Roger byl mým dobrým přítelem. Myslím ještě o něco lepším než pro většinu ostatních tady. Jestli vám mohu být nápomocen při likvidaci toho ďáblova zplozence, rád pomohu, jak bude třeba…“
„No tak, Tome. Jakápak likvidace, otec Hillardi není žádný vrah!“ Oč důrazněji jsem dívku včera vyplísnil za její představy o Fiat Lux a o mé práci, o to nadšeněji si nyní smlsla na dalším podobném neznalci. „Copak nevíš, jak se zneškodňuje takový elk?“
„Nech to být, to je v pořádku,“ usadil jsem ji co možná decentně. „Není mezi vámi náhodou někdo, kdo ho spatřil, pane Stentone?“
„Počkejte… víte, že možná ano? Hej, Samé!“ otočil se můj protějšek ké skupince u vedlejšího stolu, vášnivě rozebírající odvoz starého železa a mosazi z luk kdesi u wokinghamských předměstí. „Pojď tady našemu hostu povyprávět o tom zvířeti, cos potkal před týdnem v lese!“
„Místní ho prý líčí jako přerostlého vlka,“ nadhodil jsem.
„Vlka?“ Samuel viditelně zrozpačitěl. „Ano, ovšem, zaslechl jsem ty povídačky. Ale tohle nebyl žádný vlk, kdepak. Pokud tu tedy nežijí vlci zelení a se šesti nohama – veliké to bylo, to tedy ano, ale hádal bych spíš jehlozuba. I když jehlozubů jsem viděl na Měsíci pět druhů a takhle nevypadal žádný z nich…“
„Elk může mít podobu jakoukoli, nemusí nutně vypadat jako reálně žijící tvor.“
„To je pravda,“ uznal Sam. „A nic jiného to stejně být nemohlo, co? Měsíční zvířata u nás na Zemi dlouho nepřežijí. Vadí jim naše tíže, náš vzduch, naše rostliny, skoro všechno.“
„Pokud neutekl z nějakého dobytčáku,“ namítl Thomas. „Některé restaurace chtějí mít maso co možná čerstvé a docela klidně zaplatí nejrychlejší měsíční vlaky, nechají si dovézt zvířata živá a porazí je až tady.“
„Myslíš, že se starý Scaterby zbláznil a takhle by se praštil přes kapsu?“ Sam se rozesmál, až se po nás celé osazenstvo místnosti otočilo. „Tomu na talíři smrdí i obyčejné hovězí!“
„Co ty víš, jestli si nechce napravit pověst? Domorodí farmáři teď tlačí ceny dolů jako nikdy dřív, konkurence ze Země je vytlačuje, kde může, a…“
„Pánové, prosím, nechme tuhle otázku prozatím otevřenou,“ uťal jsem jejich diskusi, směřující zvolna do prázdnoty, a otočil se k Samovi. „Cítil jste něco, když jste se přiblížil k tomu tvorovi? Myslím hrůzu, zoufalství, nechuť k životu, cokoliv, co mohlo poškodit elkovy oběti?“
„Nu, strach jsem měl, to víte, kdyby se takové monstrum rozhodlo dát si mě k obědu, jakou bych měl šanci? Ale na tom snad není nic divného, ne?“
„To jistě ne,“ přikývl jsem. „Pokud nepřišlo nic horšího, pak jste asi viděl opravdu jen obyčejné zvíře a ne elka…“
„Počkejte, otče, vždyť to byla jen chvilička, třeba nestačil…,“ začal Thomas, ale rychle jsem ho zarazil.
„Žádná z obětí neměla čas utéct, pane Stentone. Mark Taylor sice unikl fyzicky, ale i on přišel o rozum a ti ostatní se nepokusili vůbec o nic. Takže se zdá, že elkův zhoubný vliv se objevuje dříve, než může kdokoliv spatřit jeho samého…“
„Ale jehlozub to být nemohl,“ vmísil se znovu Sam. „Copak jsme si to právě neujasnili?“
„Vy tvrdíte, že nemohl. A tady váš přítel vám zase dost jasně dokazuje, že ano. Každopádně je to podivné.“ Sundal jsem černé brýle a krátce si promnul oči. „A podivné věci já vždycky hledám jako první, panstvo. Až se dozvím, proč vám po kraji běhá živočich, který by tu běhat neměl, pak možná budu mít jasněji i v tom, jak se zrodil váš vlčí elk…“
* * *
V jednom jsem chtě nechtě musel dát starému Callahanovi za pravdu. Elk v podobě obřího vlka mi prostě neseděl.
Ne že by to samo o sobě bylo něco natolik zvláštního. Za všechna léta, co pod záštitou Fiat Lux pomáhám těm nešťastným stvořením i lidem v jejich blízkosti, už jsem viděl a zažil ledacos. Potkal jsem elky v podobě zvířat i rostlin, mýtických tvorů, budov i strojů. Mnozí na sebe berou vzhled zcela nevídaný a bizarní, nepodobný ničemu, co se dá na Zemi a na Měsíci zahlédnout, nebo naopak nemají tvar vůbec žádný a pohybují se světem jako hroudy slizu či oblaka mlhy. Pokud už ale nějakou pevnou formu mají, jsou v jejím vymýšlení mnohem nápaditější.
Představte si, že skonáte, mladí, nepřipravení, neusmíření. Představte si, že se ve svém posmrtném těle tísníte s několika dalšími chudáky a že je tím jediným, co zbylo z vašich snů a plánů. Představte si, že vy všichni máte zničehonic jen tuhle jedinou cestu jak se realizovat, jak se ukázat světu. Že vám osud v jediném okamžiku odstřihl vše ostatní. Budete chtít pobíhat po lese jako nějaká ubohá napodobenina psa baskervillského? Uspokojí vás stát se lacinou obludou z těch nejpodřadnějších hororových příběhů? Možná ano. Tragédie si nevybírají a lidé, z nichž se takový elk může zrodit, bývají všelijací. Většinou je však to, čím prošli, více či méně promění – zušlechtí nebo alespoň posune jinam, než kde se pohybovali zaživa.
Na Středozápadě ve Spojených státech jsem potkal elka zrozeného ze tří farmářů, co se smrtelně zranili a zemřeli v potyčce o kus pole s obzvlášť dobrou půdou. Hloupá, přízemní záležitost, mohli byste říct. Jenže přízrak, který se začal po jejich smrti zjevovat a hubit další rolníky, už byl mnohem zajímavější. Kráčející čtyřnohá věc, z jejíchž olistěných zad vyrůstala trojice trubkovitých chřtánů sypajících brambory, kukuřičná zrna a plátky dýní – každý z těch tří nenasytů měl své vlastní představy, co na políčku pěstovat. Při setkání s obětí elk vycítil, kterou z plodin nejvíce miluje, příslušný chřtán se jí následně přisál k ústům a vychrlil jí do žaludku tolik stravy, až jí docela roztrhl útroby…
Podobných příkladů bych našel na tucty, každopádně mne naučily očekávat u elků bizarní hravost, šílenství a zvrácenou představivost v nejvyšší možné míře. Bloudit v pochmurných anglických lesích jako vlčí duch – ne, to by zkrátka bylo až příliš prostomyslné.
Tíživý tlak na duši mne vrátil nazpět do skutečnosti lesa halícího se večerním šerem. Prozatím to byl jen lehký záchvěv nepříjemného rozpoložení, jako když zabloudíte cestou na oslavu, nebo se vracíte z dvoutýdenního volna v tropech. Obyčejný Člověk by si jej snadno mohl vyložit jako tísnivý dojem z okolní krajiny, já však nikoli. Přikrčil jsem se v křoví, odkud jsem už téměř hodinu vyhlížel na cestu, a čekal.
Většina elků má naštěstí společnou jednu chvályhodnou vlastnost: nechtějí škodit. Ať už působí jakkoliv hrozné věci, za všemi stojí jen prokletí neusmířenosti, zlo, které jim prostě nedává na vybranou. Jakmile je nablízku někdo schopný pomoci, spolupracují, jak jen mohou – nebývá to moc, bohužel, nejednou mi však i drobný náznak, jediné krátké slůvko z jejich úst pomohlo dobrat se celého jejich tajemství.
Tíha v hlavě sílila každým okamžikem. Jako by mi z nitra cosi neurvale tahalo všechny zasuté stíny, vše, co mne mohlo ranit nebo ve mně udusit touhu po životě. Tahalo je to ven a nutilo mne kráčet jejich středem, podniknout dlouhou cestu, jejíhož cíle mohu dojít jen mrtvý nebo kálející pod sebe někde v komnatě bez oken. Ne, tentokrát ne, příteli. Zabil jsi a zmrzačil už dost nevinných. Obrnil jsem se proti elkově moci, jak jen jsem dokázal, a pak…
… pak se na cestu přede mne vypotácel člověk.
Na okamžik mne napadla šílená myšlenka, že mám snad co do činění s elkem schopným měnit vzezření dle chuti – jednou je vlkem, jindy jehlozubem anebo lidskou bytostí a to vše zcela dokonale, s bravurou mistra… Ale kdepak. Tenhle muž se kymácel v přívalech muk, padal na podlamujících se nohou a znovu vstával se stále větším přemáháním, a to natolik opravdově, že jsem na podvod zkrátka nevěřil. Krom toho vlna trýznivých sil docela jistě nevycházela z něj, nýbrž odkudsi zpředu, z míst, kam měl podle všeho právě namířeno.
Zatracený blázen!
Nemohu ho tu přece jen tak zanechat! Sice to nejspíš znamená, že elka dnes znovu nespatřím, i když jsem se dostal už tak blízko – ale co naplat, jak bych jednoho dne mohl předstoupit před Boha s takovým hříchem? A jak bych si před sebou samým zodpověděl, že jsem vydal bližního jisté záhubě?
„Zmizte! Zmizte odtud, chlape, utíkejte, jak můžete!“ Vyběhl jsem na cestu, popadl malátného muže za ruku a ze všech sil ho táhl pryč, směrem k Winkfieldu, odkud jsem předtím sám přišel. Prozatím jsem se nepokoušel vyzvídat a zjišťovat jeho totožnost, na to bylo až příliš málo času a beztak by nejspíš v tomto stavu nedokázal dlouze hovořit.
„Pojďte, doprovodím vás!“
„Co… co se to děje?“ zamumlal, nikoliv už vyděšeně, ale zcela odevzdán osudu. „Bože můj, co se to děje?“
„To vám povím, až budeme v bezpečí. Teď sebou hněte!“
Poslušně přidal do kroku a nebránil se, díky Bohu, že je toho ještě schopen.
„A snažte se na nic nemyslet, jestli můžete!“
Dorazili jsme stěží k prvnímu ohybu cesty, když mi celým tělem projel ochromující mráz. Svět kolem se změnil ve shluk nezajímavých tvarů a hloupé šedi, nohy samy počaly zpomalovat, protože běh a útěk a záchrana se staly stejně marnými jako cokoliv jiného, oč jsem se mohl pokoušet. Muž vedle mě se z plna hrdla rozkřičel, jeho ostrý drásavý hlas mi alespoň částečně pročistil mysl. Jen dělej rámus, chlape, ječ a vyváděj, cokoliv, co nám v tuhle chvíli ještě nepřijde nesmyslné, nám může zachránit život!
Ohlédl jsem se, abych se přesvědčil, jak moc zle na tom můj společník je…
Elk stál na návrší jen sto metrů za námi. A opravdu to nebyl vlk…
Byl to skotský teriér – pokud si tedy dokážete představit skotského teriéra velkého jako grizzly z amerických pralesů. Chvílemi jen tak postával, hned zase popobíhal sem a tam, jeho pohyby připomínaly skotačení malého psíka, zcela ignorujíce tíži, dynamiku a vše, co by mělo mít vliv na tvora takových rozměrů a hmotnosti. Pro elky neplatí zákony hmotného světa – ale i oni mají svá pravidla…
Pustil jsem třesoucího se poutníka, pevně se rozkročil a opětoval zvířeti pohled. Nechceš mne zahubit, že ne? Ty předtím jsi nejspíš také nechtěl, ale co na nich teď záleží? Jsem tu já a ty víš, že tě mohu zbavit utrpení, až poznám, jak ses tu vzal – znič mne a budeš čekat déle, mnohem déle, než se dočkáš pokoje. Raději se ztrať a nech mne v klidu konat mou práci – a tady toho u mých nohou taky nech, dost možná může být důležitou stopou k tobě…
Pes ještě chvíli tiše stál, jako by váhal, nakolik mne má brát vážně. Snad se mi to jen zdálo, měl jsem však dojem, že těká pohledem mezi námi dvěma, rozhoduje se, komu se dřív zakousnout do zadku – a pak se náhle otočil a tiše jako duch, jímž koneckonců byl, se ztratil mezi stromy.
„Honem!“ postavil jsem znovu svého chráněnce na nohy. „Honem, než si to rozmyslí!“
Naštěstí si to nerozmyslel a zbytek cesty do vsi proběhl už v klidu a pokoji. Neznámého jsem ještě chvíli musel táhnout za sebou, pak jsem jej pustil a sám zvolniv tempo, nechal jsem jej, ať svobodně jde po mém boku. Zprvu se sotva vlekl, co chvíli padal na všechny čtyři a cesta s ním ubíhala velmi pomalu, jakmile se však před námi objevily první winkfieldské domy, kráčel již bez větších obtíží. Na mé pokusy zvědět více o jeho totožnosti ovšem po celou dobu odpovídal jen bezobsažným mumláním a steny, pokud vůbec.
Když jsme dorazili k farní budově, byla již téměř tma. Otec Daniels se netvářil dvakrát nadšeně, nejspíš jsem ho právě vytáhl z lůžka.
„Aha, to jste vy,“ odfoukl. „Co se děje? Myslel jsem, že máte namířeno za elkem – spatřil jste ho?“
Přikývl jsem. „A hlavně jsem před ním zachránil jednoho hlupáka. Žel Bohu mi zatím nedokáže povědět, nejen co tam pohledával, ale ani svou vlastní adresu – takže mi nezbývá než požádat jeho jménem o azyl.“
„To jste mne tedy potěšil, otče Hillardi,“ zaškaredil se. „Sestry už takhle nevědí, kam dřív skočit…“
„Jen do zítřka… Nebude to s ním tak zlé jako s těmi ostatními, odvedl jsem ho včas. Ať se vyspí, dejte mu najíst, do rána bude, hádám, v pořádku. Ještě se stavím, než odejde, rád bych si s ním trochu promluvil.“
„Dobrá, dobrá…“ Daniels ode mě převzal stále ještě netečného muže a pokynul mu zlehka hlavou do chodby. Neznámý udělal několik kroků, pak se zastavil, ne váhavě ani bojácně, spíš jako by si právě na cosi důležitého vzpomněl.
„Galdewynn,“ zasípěl. „Frederick Galdewynn…“
„Vida.“ Krátce jsem zatleskal. „Tak se zdá, že jméno už bychom měli…“
„Obávám se, že nikoli.“ Farář rozpačitě rozhodil pažemi. „Tak prosté to nebude…“
„Copak? Vy snad víte, o koho jde?“
„No, osobně ne, ale…“
„Ale co?“ Začínala mi docházet trpělivost.
„Je to sotva pár dní, co jsem za něj v Cranboume sloužil obřad.“ Otec Daniels ztěžka vydechl. „Je mi líto, pan Galdewynn před nedávnem zemřel. Dost možná také vinou toho našeho monstra…“
* * *
Následujícího rána se přede mnou vchod winkfieldského svatostánku otevřel s podstatně větší lehkostí. Jak jsem rychle vyrozuměl, tajemný noční vandrovník skutečně již nabyl rozumu a je připraven odejít. Pouze vděk za záchranu života jej zde dosud zdržuje, aby mi mohl dopřát vyžádanou laskavost krátké rozmluvy.
„Dobrý den přeji, otče Hillardi.“ Namísto lidské trosky mne u stolu očekával zdvořilý a upravený, i když trochu zasmušile vyhlížející gentleman. „Dovolte, abych vám poděkoval za včerejší obětavost, ta výprava byla ode mne hloupá. Pokud máte něco na srdci, mluvte – jen se obávám, že o té vaší… hrozbě nevím o nic víc než vy sám. Přicestoval jsem teprve včera kolem oběda.“
„Takže Frederick Galdewynn asi nebude vaše jméno, viďte?“ začal jsem opatrně.
„Nu vidíte, ani jsem se vám ještě nestačil představit. Jsem John Galdewynn, Frederick byl můj bratr.“ Muži poklesla ramena a sklopil zrak. „Dorazil jsem do Cranboumu hned, jakmile se mi donesla zvěst o jeho smrti. A podle toho, co vyprávěli místní, nejspíš i jeho zahubila vaše lesní příšera. Nalezli z něj jen boty a kus pláště. Otče, jestli vám mohu nějak pomoct tu stvůru zlikvidovat, tak…“
„Zvláštní, všechny ostatní oběti zůstaly netknuté,“ přerušil jsem ho, abych se vyhnul nepříjemným tématům, do nichž se mi v tu chvíli ani trochu nechtělo. „Váš bratr tedy zahynul někde mimo ves?“
„Ovšem, na cestě u lesa, jako ti druzí. Já… chtěl jsem jen zjistit, jestli z něj přece jen nezbylo něco, co by se dalo řádně pohřbít. Chápejte, nechat ho jen tak někde sežrat vlkům a mravencům…“
„Rozumím.“ Pohled na těžkou pistoli, neobratně ukrytou v kapse pláště, usvědčoval jeho šlechetné řeči z falše, prozatím jsem se však rozhodl nechat to být. „Co v těch lesích vlastně pohledával, zjistil to někdo? Anebo prostě jen chodil rád na procházky?“
„To ani ne. Víte, Freddy byl tak trochu… no, jak bych to řekl, ne snad blázen, ale rozhodně ani člověk, kterého byste si pozval do vybrané společnosti. Nikdy se neoženil, neměl přátele, kteří by stáli za řeč, teď ke konci mu vlastně na celém světě zbyl už jen ten pejsek…“
Zbystřil jsem. John buď včerejšího večera vůbec elka neviděl – koneckonců, když jsme prchali, byl k němu celou dobu otočen zády –, nebo si ve svém stavu jeho podobu nezapamatoval. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč natolik důležitou okolnost nezmínil okamžitě a bez vyzvání. Mlčky jsem vyčkával, kam jeho zpověď zamíří dál.
„Toho večera, nikdo už nezjistí, jak se to stalo, snad byla špatně zajištěná branka, prostě mu to nebohé zvíře uteklo. Cranboumští vyprávějí, že z toho byl úplně zničený, jako by mu pobili celou rodinu. Dlouhé hodiny chodil po vsi, volal jeho jméno, všech se vyptával… No a nakonec odešel po cestě směrem na Winkfield, snad chtěl pátrat ještě po lese a v polích. Pak už ho nikdo živého neviděl a za dva dny našli jen těch několik zbytků ošacení. Jo, a mimochodem také psa, ležel jen několik yardů vedle. Mrtvý, pravděpodobně přejetý nějakým povozem…“
„Hmm, takže se zdá, že váš bratr ho nalezl příliš pozdě,“ zaspekuloval jsem. „A ve chvíli, kdy byl nejvíce zdrcený, využil jeho slabosti elk a zaútočil.“
John přikývl. „Vidím to nějak takhle.“
„Ten pes… byl skotský teriér, že?“
Můj protějšek překvapeně povytáhl obočí. „Jak tohle víte? Už jste se v Cranbournu také vyptával?“
„Kdepak, to ne.“ Bylo načase přestat chodit okolo horké kaše. „Protože, i když jste to možná v rozrušení nepostřehl, nás včera večer chvíli sledoval. Viděl jsem jasně, jak vypadá. Tohle nemůže být náhoda, pane Galdewynne – váš bratr patrně není obětí elka, spíš ho pomohl zrodit.“
„Co to povídáte?“ John se zatvářil popuzeně. „Tisíce lidí mají milované pejsky a tisícům lidí ti pejsci umírají. Příjemné to určitě není, ale jen kvůli tomu přece nikdo nepřijde o život a nezačne strašit jako neusmířená duše!“
„To máte jistě pravdu. A souhlasím i s tím, že toho večera tam venku Fredericka něco našlo. Jen to nebyl elk…“
„Tak co tedy?“
„Netuším, prozatím.“ Pokrčil jsem rameny. „Muselo se tu přihodit ještě něco, nějaká další nezvyklá věc. Přijdu na ni, máte mé slovo. Vám každopádně děkuji, že jste si udělal čas, poskytl jste mi důležitou stopu.“
V té chvíli jsem ještě netušil, co s ní dál podniknu. Naštěstí si mne už krátce po obědě zavolali s dalším důležitým zjištěním…
* * *
Jak moc nás domorodí Měsíčané mají rádi, nemusím asi nikomu zdlouhavě líčit. Nejde pouze o to, že jim vytrvale zabíráme životní prostor už od chvíle, kdy jsme se naučili se tam nahoru k nim dostat – jde i o náš způsob života, který jejím bytostně cizí. Zelené tváře žijí převážně ve vesnicích a menších městech, jen málokterá z jejich osad má víc než sto tisíc duší – na naše měsíční megapole o velikosti Londýna či Paříže, na města jako Porto Galileo nebo Tierra Azul hledí se stejnou nechutí jako na statkáře roztahující se na jejich půdě jen pár desítek mil od těchto obrů. Zřídkakdy se Měsíčané dobrovolně rozhodnou k životu u nás na Zemi, ale pokud už na to dojde, naleznou si poklidné místo někde na evropském venkově a s pečlivostí až komickou se snaží mezi pozemský lid zapadnout.
Ten, kterého přivedla Jessica Callahanová na další schůzku Zeleného Baldachýnu, to vzal skutečně z gruntu. Byl ještě mnohem legračnější než Asiaté pokoušející se vypadat evropsky; oblek na pozemskou míru visel na jeho od přírody vychrtlém těle jako na strašáku v polích, do zcela zbytečných bot mu vystříhali díry, aby je drápy na nohou nezničil. Dokonce si sehnal i paruku, účes ve stylu ‚ podle hrnce‘, jaký se v těchto místech nosíval někdy před šesti či sedmi staletími. S brčálovou pletí, obrovskýma kulatýma očima a se vší tou maškarádou vypadal jako hodně špatná halloweenová maska.
„Doktor Melblako, náš odborník na měsíční faunu,“ představila ho Jessica.
Zvědavý Samuel seděl hned vedle a tvářil se stejně obdivně jako ona. Ach, drahý doktore, musíte být inteligentní muž – opravdu vám trocha laciné přízně stojí za to, abyste takhle nevkusně zapíral vlastní kulturu?
„Tady váš přítel nahlásil pozorování zvířete, které mu připomínalo jehlozuba, a zároveň mělo i odlišné znaky,“ začal Měsíčan bez dlouhých okolků. „Myslím, že podle jeho popisů vám mohu do věci vnést jasno.“
Tohle mne tedy opravdu zajímalo. Kývl jsem na znamení, že jsem připraven jej vyslechnout, když tu můj zrak zcela náhodou padl na jeden ze stolů v koutě – a to, co jsem tam spatřil, se mi ani trochu nezamlouvalo.
„Chvilku strpení, prosím. Omlouvám se za nezdvořilé způsoby, ale tamhleten,“ ukázal jsem nenápadně k Johnu Galdewynnovi, živě rozmlouvajícímu s Thomasem Stentonem, „ten také patří k vám?“
„Ne, zatím ne,“ zavrtěla hlavou Jessica. „Ale přišel se zajímavou nabídkou, hned dopoledne. Víte, Thomas se bojí, aby ta naše obluda neměla stejný vliv jako na lidi i na zvěř a další tvory v krajině. Zatím na to nic neukazuje, ale… No a tenhle gentleman má prý nějakou pistoli proti elkům.“
„Ale?“ pozdvihl jsem obočí. „A kdepak k ní přišel?“
„Říká, že ji koupil na jednom londýnském tržišti od indického duchovního, je prý založena na síle zen-buddhistických…“
„Tak vida!“ zasmál jsem se snad ještě zlomyslněji, než jsem zamýšlel. „Fiat Lux stovky let zdokonaluje cesty, jak elky vysvobozovat, vyhledává lidi s nadáním přinášet Boží Světlo, školí je – a pak si jeden indický mouřenín postaví v kůlně bambitku a strčí nás všechny do kapsy! Jak prosté, že jsme na to nepřišli sami!“
„Přece může existovat někdo výjimečný, kdo…“
„Existují nejvýš tak mazaní šarlatáni, nic víc! Když budete chtít, přivedu vám celý zástup prodavačů zázračných zbraní na elky! Doufám, že toho chlapa nebudete brát vážně!“
Jessica se zatvářila nešťastně. „To už bude záležet na Thomasovi…“
Znechuceně jsem vydechl. Na Thomasovi, kterému elk zabil nejlepšího přítele. A na Johnovi, kterému zabil bratra – nebo je o tom alespoň přesvědčen. Oba už mi nabízeli pomoc při ‚ likvidaci té hnusné stvůry‘ – a když jim nenabídnu, co si představují, obejdou se beze mne. Bože, dej mi sílu, ať tuhle záležitost vyřeším co nejrychleji!
„Dobrá, snad rozhodne moudře,“ vzdal jsem to. „Doktore, povězte mi, co jste chtěl, k tomu zvířeti…“
„Ovšem.“ Melblako po celou dobu našeho hovoru tiše listoval složkou s dokumenty a tvářil se – pokud jsem schopen v měsíčanských obličejích dostatečně spolehlivě číst – vcelku nezúčastněně. Každopádně jsem neměl dojem, že by se ho mé krátké přerušení nějak dotklo. Nakonec vylovil obrázek zeleněosrstěného šestinožce s dlouhou kostnatou tlamou a položil jej před nás. „Pravděpodobně se jednalo o tohoto živočicha, že?“
„Ano, ano,“ přikývl horlivě Sam. „Přesně to jsem tady v lese viděl!“
„Jde o vzácný endemický druh jehlozuba, vyskytuje se jen na několika nevelkých tropických ostrovech na Odvrácené straně. Nezná ho ani většina našich lidí, natož pak vašich.“
Zcela mimoděk jsem se pokusil v poslední větě odhalit přezíravost, nic na ni však neukazovalo.
„Podívejme! A copak pohledává tady?“
„Okamžik, ještě jsem se nedostal k tomu nejzajímavějšímu. Toto zvíře má oproti jiným jehlozubům zcela unikátní taktiku lovu. Svou kořist dokáže zcela ochromit, pohledem, postojem, duševními schopnostmi, součinností tohoto všeho v ní vzbudí tak silný děs, že se nedokáže bránit ani pokoušet o útěk.“
„Jako hadi a hlodavci?“ Samova tvář o několik odstínů zbledla.
„Ano, jen tisíckrát účinněji. Měl jste nesmírné štěstí, drahý pane, že ten váš právě neměl hlad…“
„Velmi zajímavé,“ vystřídal jsem v hovoru zaraženého mladíka. „Náš elk ovšem nepřináší ani tak strach, jako spíš naprostou beznaděj a apatii. Pokud mohu věřit svým vlastním smyslům…“
„Na to už vám vysvětlení nedám, otče,“ usmál se Měsíčan, tentokrát nade vši pochybnost škodolibě. „Ale uznejte sám, shoda okolností je to velmi překvapivá.“
Měl pravdu. A já si zničehonic znovu vybavil Marka Taylora, duchem nepřítomného hocha, a jeho čmárání pod střechou farnosti. Napoprvé jsem v něm ještě neviděl Cranbourne, vždyť vesniček je tu kolem jako máku – ale teď, po tom všem, co jsem zjistil od Samuela a Johna Galdewynna i od tohohle komického zeleného přírodozpytce…
„Děkuji, doktore. Děkuji za pomoc.“
Už mi bylo jasné, že ty podivné obrazce na Markově kresbě byly mnohem víc než oblaka na nebi…
* * *
Sotva už se kdy dozvím, kdo dostal ten pošetilý nápad postavit v blízkosti Cranbournu vzdušný přístav. V polovině dvacátého století, kdy rozvoj vzduchoplavby dosahoval vrcholu a objevily se první pravidelné linky měsíčních vlaků, učarovaly aerolety lidem natolik, že se tento způsob dopravy pokoušeli zavést i do těch nejodlehlejších koutů. V kraji drobných vsí s usedlými obyvateli však jejich nadšení brzy skosila tvrdá realita. Snad zde rok či dva skutečně vzlétaly a přistávaly nějaké ty menší balony s prázdnými gondolami, než ztrátovou linku zrušili a budovu ponechali pozvolnému chátrání. Nádraží pro cesty na Měsíc nebylo pak již vůbec dostavěno, halou neprošel jediný pasažér; pravděpodobněji místní po nějaký čas využívali pro ustájení dobytka, než je plíseň, nezdravý vzduch a šířící se křoviny přiměly hledat vhodnější místa.
Budova uprostřed pichlavého lesního podrostu s oprýskanou omítkou, zarostlými stěnami, zrezavělými kovovými příhradami a mnoha okny vysklenými dávno nemohla vábit ani dobrodružství chtivé venkovské uličníky ke hrám. Některé její části však i po desetiletích zůstávaly překvapivě zachovalé – pokud bych si jako učený muž přál bádat stranou zvědavých pohledů, nemohl bych si v tomto kraji vybrat lépe.
Nyní jsem však nehledal nejzachovalejší části stavby. Hledal jsem ty, v nichž budou dveře vyraženy z pantů a ani průvan vanoucí všemi děrami po oknech nevyvětrá pach čerstvě prolité krve.
Nemusel jsem obcházet kolem dlouho, místo s chybějící zelení mne samo navedlo na správnou cestu. A jako by můj anděl strážný bděl, abych ji neztratil, hned z první chodby vedly dveře k řadám klecí. Zničených klecí s rozlámanými a zohýbanými pruty, o jejichž účelu se nedalo pochybovat ani na okamžik; zahnívající cáry masa povalující se kolem už nedokázaly povědět mnoho, i tak ale jednoznačně ukazovaly na to, nač ukázat měly. Na zelené jehlozuby, jež někdo přivezl až z odvrácené strany Měsíce, jen aby s nimi ve skrytu anglického lesa mohl provádět kdovíjaké šílené pokusy.
A dost možná, že ty pokusy ani nebyly úplně šílené a zlé. Možná měly dokonce lidem pomoct, přinést nový lék či jiná vykoupení z bolestí smrtelníků – avšak ti, kdo oné noci neznámého dobrodince přepadli, pravděpodobně zavraždili a plánovali uloupit výsledky jeho práce, to zajisté viděli jinak.
Co asi byli zač? Agenti nepřátelských mocností? Teroristé, rebelové? Nebo snad jen docela obyčejný zločinecký gang z nějakého většího města? Učenci pohroužení do výzkumů nebývají příliš zdatnými soky v boji, zdolat je může takřka kdokoliv, kdo má v ruce zbraň. Mohla to být docela dobře t i britská armáda, tady v divočině sotvakdo pracoval na její žádost, přitom se mohlo klidně jednat o něco, co by se dalo vojensky využít. Pokud se kupříkladu měla z jehlozubů nějakým zásahem stát bojovná zvířata schopná života na Zemi – anebo ještě hůře, pokud se zde rodil preparát schopný přenést tu jejich prazvláštní schopnost na člověka…
Poklekl jsem a vytáhl z brašny ampulky, abych se pustil do odebírání vzorků. Budu-li mít štěstí a podaří se mi je ještě dnes odeslat spěšnou poštou, odborníci Fiat Lux z nich dokážou vyčíst mnohé, co mi pomůže. Pokud na nich tedy dosud zbyla duchovní esence toho prokletého večera, oné chvíle, již si čertvíjací ničemové vybrali pro masakr, zatímco na cestě o kus dál Frederick Galdewynn truchlil nad mrtvým psem. Tahle hloupá souhra náhod však musela vyvolat takovou bouři všech stínů duše, že o jejich stopy nebylo třeba se bát…
Naplnil jsem několik nádobek prachem a útržky tkání a opatrně pokračoval dál a dál, hloub a hloub do budovy. Potřeboval jsem navštívit i další místa, sály a komnaty, v nichž zbytky jehlozubů vystřídají střepy ze zkumavek a baněk, cáry papíru z vědeckých zápisů a fotografických snímků a nejspíše i další kusy páchnoucího masa, tentokrát ovšem daleko obludnější než z nějakých zvířat…
Nakonec se mi podařilo dospět i do těchto zákoutí a posbírat zbylé dílky zdejší skládačky – tedy až na jediný. Korpusy těch, kdo vypustili džina z láhve a podle všech předpokladů tu měli odporným způsobem zahynout, scházely. Obešel jsem celou laboratoř dvakrát, než jsem konečně v jednom zastrčeném výklenku až docela vzadu v koutě spatřil…
* * *
„Byli dva, spečení na popel, úplně do černa. Poznal jsem podle tvaru těla, že jeden z nich byl Měsíčan, ale víc už nic.“ Dokončil jsem vyprávění a nechal Jessiku, ať má poslední slova v klidu vstřebá. Možná jsem si pro cestu do klubového sálu Zeleného Baldachýnu mohl zvolit veselejší námět k debatě, jenže tohle se zkrátka až příliš týkalo i jí samotné.
„Jen oni dva? Nikdo další?“
„Nikdo – a hledal jsem pečlivě. Musely se tam odehrát strašné věci, ale pokud po nich zůstaly zbytky těl, kam se poděli ostatní? Ti, kdo na laboratoř Zaútočili?“
„Třeba nebyli žádní další…“
„Jistě, to je pravděpodobné,“ přikývl jsem. „A já se modlím, aby tomu bylo právě tak. Protože jestli ne, jestliže tam opravdu vtrhli vyslanci Bůh ví koho a stihli uprchnout… nu, bylo by velmi obtížné zjistit o nich víc. Pokud ne dočista nemožné.“
„A záleží na tom tolik?“ opáčila již trochu otráveně. „Pokud víte, jak ta naše bestie vznikla, snad nás jí dokážete zbavit, nebo ne?“
„Ach, ten mizerný lidský egoismus! Nikdy se nezmění!“ Snad jsem vyjel na dívku až příliš prudce, ale což – čím dříve jí někdo takovéhle věci vysvětlí, tím větší naděje, že snad kdy bude jiná. „Nenapadlo vás, že nejde jen o to, pomoct vám od elka, ale i pomoct jemu od vás? Ti, z nichž se takový elk zrodí, nejsou vrazi – nu, alespoň ne většinou. Bývali to dobří lidé, jen šlápli na špatnou cestu, nebo je tam někdo jiný strhl. Nechce se jim zabíjet a ničit, obvykle sami touží po vysvobození. Jenže k tomu se musím co nejlépe napojit na jejich duchovní strukturu, a to znamená i poznat co nejjasněji všechny okolnosti jejich přeměny.“
„Víte, o koho šlo, víte, jak se to stalo – cožpak to nestačí?“
Pokrčil jsem rameny. „Zřejmě bude muset, pokud našim neřeknou víc ty vzorky. Nejsme tajná služba, neumíme lovit špehy a agenty. Ale pomoc elkovi pak bude namáhavější a nejistější, radost z toho rozhodně nemám…“
„Vy jste vůbec až moc vážný. Nebojte, dnes s tím něco provedeme.“
Teprve když se zastavila a vzala za kliku, uvědomil jsem si, že jsme u cíle. V klubovně se svítilo a vůbec se dnes večer zdála jaksi jiná, barevnější, slavnostnější, zářivější… Dříve, než jsem stačil zauvažovat, jestli se mi to po návštěvě zasmušilých ruin jen nezdá, zahřměl ze všech stran chór neuměle zpívajících hlasů a od tváří se mi odrazily první pestré papírové konfety.
„Copak Oslavujete?“ Snažil jsem se tvářit co možná nejvíc hloupě.
„Tys mu to ještě neřekla, Jess?“ štěklo hned několik hlasů tutéž otázku.
„Nestihla jsem to, celý den pobíhal po lesích.“ Dívka se zasmála a pleskla mne přes rameno. „Mám narozeniny, zvu vás! Jezte, pijte – a za odměnu nám povyprávíte pár historek jak proháníte elky, viďte?“
„Narozeniny…“ Najednou mne napadla myšlenka tak ohavná, že jsem potřeboval několik dlouhých minut, abych ji vůbec začal brát vážně…
* * *
Zařekl jsem se, že se z oslav nenápadně vytratím, jakmile to bude jen trochu možné, a pokusím se svou neblahou domněnku ověřit, abych se konečně mohl s dostatečnou důstojností postarat o elka. I já jsem však, žel Bohu, jen prachsprostou nádobou hříchu, a tak mne vír zábavy nakonec strhl tak, že jsem se zdržel až něco k půlnoci. Popíjel jsem nepříliš lahodné víno z jakési rostliny, jež má prý oproti révě dvojnásobnou výnosnost a tudíž zmenší na polovinu plochu vinic i vykácených lesů, vyprávěl o elcích ze všech koutů Země i Měsíce a čím více moku jsem v sobě měl, tím více jsem každý příběh přibarvoval a dramatizoval, jakmile jsem cítil, že se tak posluchačstvu spíše zalíbí. Když už jsem ve svých vlastních povídačkách byl málem silnější a mocnější než anděl Páně, byl jsem konečně prohlédnut a milí ochránci světa si mne začali dobromyslně dobírat. Změnil jsem již zcela bez obalu vyprávění v žertovnou frašku, smál se spolu s nimi a večer probíhal vcelku příjemně.
Ne každého však přivede opojný mok do veselé nálady.
„To se podívejme, tak náš bohatýr likviduje příšery po tuctech, jen zamává klackem a všem setne hlavy!“
John Galdewynn, jenž se celý večer zdržoval v kdovíjakém koutku, se okolo půlnoci zničehonic vynořil po mém boku a jeho hlas dával tušit, že nemá v úmyslu přidat se k přátelské zábavě.
„Jenom ta naše potvora je nějaká moc silná, co? Před ní se dá jen brát do zaječích!“
„No tak, Johnny, otec Hillardi už dávno jen žertuje,“ pokusil se sám Thomas Stenton zjednat příměří. „A před elkem jen neutíkal – zachránil před ním i tebe, jestli už jsi Zapomněl…“
„Ne, nezapomněl, proto taky zůstanu zdvořilý,“ procedil John mezi zuby a vytáhl ze záňadří svou zázračnou zbraň. „Ale nehodlám už čekat, až se konečně k něčemu odhodlá! Pomstím bráchu sám, nějakého mizerného podvraťáka se bát nebudu!“
„Nechte bratra spát, pane Galdewynne. Nepotřebuje váš hněv, teď už ne.“ Sejmul jsem z nosu brýle a upřel na Johna pevný pohled, jako vždy, když má slova měla získat na důrazu. „Možná potřeboval spíš špetku vašeho zájmu, když se ho všichni ostatní stranili, když nějaký uštěkaný pes byl tím jediným, kdo se od něj neodtáhl. Pak byste snad dnes večer nemusel na pomstu ani pomýšlet…“
„Houby! Bráchu jsem měl rád!“ John Galdewynn nezměkl, neztišil hlas ani o chlup, spíš naopak. Snad už přebral až příliš, než aby mi dokázal hledět do očí a má síla na něj mohla naplno zapůsobit. Dobrá, přitvrdíme.
„Ale ne, neměl! Kdyby ano, byl byste s ním častěji, když o to ještě mohl stát!“
Zábava v sále definitivně utichla, teď už všichni zaraženě hleděli jen na nás dva.
„Jenže vy chcete pomáhat jen sobě, ne jemu. Koupit si bezcenný krám od podvodníka a jít si hrát na chlapa! Ale víte, že elk je teď částečně i vaším bratrem, má v sobě jeho duši? Nejenže vám Frederick byl ukradený za života, nakonec po něm ještě jdete střílet – ohó, tomu tedy říkám bratrská láska!“
„Freddy by mi nikdy nešel po krku, ani jako duch! Dejte si pozor, otče, i vděk má své meze – tohle už poslouchat nebudu!“ John si zlehka odplivl a s hlasitým bouchnutím dveří opustil místnost.
„To je tedy malér,“ odfoukla vedle mne Jessica. „Co když z té… věci vážně vystřelí?“
„Ono je úplně jedno, má milá, jestli bude střílet z toho svého nesmyslu nebo třeba z dětského praku.“ Nasadil jsem si brýle zpět na nos. „Fyzicky to bude mít účinek naprosto stejný – vůbec žádný. Zato nenávist, jíž doprovodí svůj čin…“
„Tak co teď?“
„Modlete se, ať najdu elka dřív než on.“
A ať mám pravdu ve všech domněnkách o jeho zrodu – i když o nich bys ve vlastním zájmu raději vědět neměla…
* * *
Nebylo těžké si ujasnit, kam John Galdewynn zamíří. Nebylo to obtížné tím spíš, že on sám se nijak nenamáhal mi pronásledování mařit. Jeho opilé hulákání se neslo mezi domky jako kvílení meluzíny, a čím více jsme se vzdalovali od místa slavnosti, jejíž hluk je částečně překrýval, tím častěji se po stranách cesty otvírala okna a objevovaly se rozespalé tváře, zmatené a zděšené. Alespoň dokud jsme Winkfield nezanechali nadobro za zády.
Místo, kde havaroval napadený dostavník, bylo lze nyní rozeznat jen podle zválené trávy, John se ovšem zcela neomylně zastavil právě tam. Chvíli jsem se chtě nechtě obdivoval jeho smyslu pro orientaci, když tu mi hlavou prolétly první závany nepříjemného tlaku a já pochopil, že důvody páně Galdewynnova chování mohou být docela jiné.
„Tak pojď, ty parchante! Už cejtím tvůj smrad!“ potvrdily se vzápětí mé obavy. „Podruhý už se tě bát nebudu, sežereš si to za bráchu i za mě, tak dělej!“
„Johne, nechte toho!“ pokusil jsem se naposledy tu hloupou frašku zastavit. „Možná jste měl pravdu, příliš dlouho jsem otálel. Teď to napravím! Elk je blízko a já ho brzy… ehm, zlikviduje můžete zůstat se mnou a dívat se! Ale pokuste se zůstat v klidu a schovejte ten váš krám, ano?!“
Ještě chvíli jsem svá slova opakoval jako zaseklý gramofon, jako záchranář, jenž se pokouší upokojit sebevraha, nedostalo se mi však jediného pohledu, jediného náznaku odpovědi. Elkův zhoubný vliv zatím sílil každou vteřinou, a teprve když za ohbím vykoukla jeho huňatá hlava, dočkal jsem se od Johna první odezvy.
Pokud za odezvu mohu považovat krátké opovržlivé uchechtnutí mým směrem – jen okamžik předtím, nežli pozdvihl svou zbraň a vystřelil.
V tu chvíli jsem si znovu vzpomněl na starého Callahana a na jeho výsměch povídačkám o obřím vlků. Kdyby se teď elkovi rudě rozzářily oči, kdyby začal hrozivě výt a zářit jako pes baskervillský, oddechl bych si, alespoň na chvíli. To by totiž byla ta nejmírnější a nejméně nebezpečná změna, jaká se mohla se zasaženým tvorem stát – podle všeho to však mělo být podstatně horší.
Skotský teriér zůstal na pohled stejný jako předtím, dokonce ani nepovyrostl – ostatně proč také, jeho ničivá moc nespočívala v těle. Zato nepříjemný tlak v mé hlavě počal narůstat takřka raketovým tempem – a stejně tak rychle se bezpochyby šířil i dosah jeho působnosti. Už žádný kousíček-cesty v lesích, kam zavítá nejvýš hrstka poutníků: za chvilku se fatální duchovní trýzeň prožene celým Winkfieldem, hlavami spáčů, kteří se už neprobudí, i hostů bujaré Jessičiny slavnosti, jimž ani tuny barevných konfet a hektolitry alkoholu nezachrání úsměv zmrzlý na rtech…
A já mám posledních pár okamžiků, abych tomu zabránil.
První výstřel jsem vedl rovnou do Johnovy lžipistole, proměnil ji v bezcennou hroudu kovu, jíž ostatně od samého počátku byla. Věděl jsem, že to nestačí, že ten opilý šílenec je schopen vrhnout se po elkovi třeba holýma rukama, přidal jsem tedy ještě druhou ránu do lýtka. Tak, příteli, teď budeš mít chvíli na prožívání jiné věci, než je nenávist a pomsta.
A když, nebudeš ji směřovat na toho před námi. No a co se mě týče, musím se o něj postarat, než se zase sesbíráš. Musím mu pomoci, jakkoli málo mám domněnky o jeho původu potvrzeny. Čas mne bohužel příliš tlačí, abych si mohl dovolit lepší přípravu.
Schoval jsem pistole zpátky do pouzder a zaměřil pozornost na elka. Co se stane, pokud se ho pokusím osvobodit, a v mých teoriích je nějaká mýlka? Prostě tu bude dál strašit a já budu muset pokračovat v šetření. Nic tak zlého za normálních okolností. Jenže teď je tu ten šílenec s falešnou zbraní, ale záští zcela pravou – a ten vyrazí pro nový nástroj odplaty hned, jakmile se dokáže postavit, na obě nohy…
„Stůj!“ Vždycky hovořím k elkům nahlas, i když to zpravidla není nutné; dělám to především kvůli sobě, kvůli vlastnímu napětí, s nímž bych se koneckonců ani své úlohy nemohl zhostit dostatečně poctivě. „Znám tvůj příběh – tvé utrpení je u konce!“
Elk ke mně dychtivě natočil hlavu. Jako většina jiných si nepřál být zlý, nemiloval své prokletí o nic víc než ti, kdo se stali jeho obětmi. K čertu s tím, jestli ho teď zklamu, bude další pokus mnohem riskantnější…
„Přijmi dar Boží lásky, odejdi, kam máš odejít!“ Pozdvihl jsem paže nad hlavu, chvíli sledoval, jak se nejprve okolo nich a pak kolem celého mého těla začíná rozlévat nažloutlá záře.
Dávno si jí nevšímám, stala se mi stejnou rutinou jako žlutý oblek a cylindr na hlavě – ale tady, uprostřed nočního lesa, se jí podařilo vykouzlit obrazy, jaké mne i po všech těch letech dokázaly očarovat. „Budiž světlo!“
Nasměroval jsem záři na elka spolu se vším, co jsem doposavad dokázal zjistit o jeho zrodu, doplnil ji soucitem, podporou, přáním všeho dobrého – a také špetkou obav, jichž jsem se navzdory všemu nedokázal úplně zbavit. Obří pes na okamžik strnul…
… a začal se rozplývat. Oddechl jsem si jako málokdy předtím. Má práce tady byla u konce.
Až na jeden ne právě příjemný hovor s panem Callahanem…
* * *
„Takže já jsem v zásadě zaplatil stvoření příšery, která mě připravila o syna a málem zničila obchod.“ Callahan tupě civěl do desky stolu, zděšení v jeho očích se protentokrát zdálo zcela opravdové. A už jen to, že ve své větě postavil syna na první místo, svědčilo o mnohém. „Elka… Jak vlastně přišli k tak hloupému jménu? Tedy, chci říct…“
„Než se zrodila Fiat Lux, jednotné jméno neměli. Lidem stačilo říkat jim přízraky, duchové, strašáci, znáte to… Naši chtěli přece jen o něco více, tak se dohodli, že podle prvního vysvobozeného se bude říkat všem. No a stalo se, že ten úplně první měl podobu obřího losa, bylo to snad někde v Haliči nebo tam…“ Pokrčil jsem rameny. „Je to dávno před naším narozením, pochopitelně, nikdo už nezaručí, že to není jen legenda. Každopádně to mohlo dopadnout hůř…“
„Jistě,“ kývl bez valného zájmu.
„Proč se pořád snažíte odbočovat, pane Callahane? Nepřišel jsem vás soudit, od toho je tu Bůh, ne já. Já se vám jen snažím porozumět. Jste kupec, to jste si vážně nespočítal, kam to může vést, svěřit těm dvěma peníze na takové bádání?“
„Doktor Marianson se zdál tak Seriózní,“ vyhrkl okamžitě, jako by to byl nějaký argument. „A ten jeho společník, ten Klapelken, právě tak. Na Měsíčana. Řekl jsem jim prostě, že potřebuji dárek pro dceru, ať mi vymyslí nějakou vodičku na ovládání lidské mysli, nic moc, jen aby ji ti její ochranáři mohli podstrčit hrstce starostů a činovníků tady kolem. Pár bezvýznamných lidí začne trochu víc milovat stromy a zvířata, nikoho to neohrozí a Jess bude mít radost, to je celé. Ti dva mi dodali, oč jsem je žádal, no a tím to skončilo. Nebo mělo skončit…“ Pozér, povrchní pozér, přesně jak jsem jej odhadl už při prvním setkání. A ještě navíc ne příliš chytrý.
„Ani na chvíli vás nenapadlo, že z vás vymámí víc prostředků, než potřebují, stáhnou se někam do ústraní a budou pokračovat? Že třeba mohli zatoužit po skutečné moci? Nad krajem, nad Anglií, možná nad celým světem?“
„A kvůli tomu tam za mé peníze vyvolali tu…?“
„Ale kdepak, příteli, takhle to s elky nefunguje.“ Vyhlédl jsem z okna obchodníkova domu, na ves a na lesy za ní, možná jsem se v hloubi duše obával, zda tam něco z té hrůzy přece jen nezbylo. „Za pomoci těch měsíčních zvířátek vytvořili esenci na podrobení druhých. Nemusela už vyvolávat jen strach, dokázali by s ní vnuknout jakékoliv hnutí mysli, komu jen by si zamanuli. Ministrům, lordům, ba i královské rodině… Jejich smůla, že se nacházeli v tom svém doupěti zla právě v ten večer, kdy pan Frederick Galdewynn opodál na cestě oplakával mrtvého psa. Museli být právě v nějaké rozepři, snad šlo jen o vědecký spor, snad se hádali, kdo bude větším pánem, až jim jejich ďábelské úmysly vyjdou – to vám nepovím. Esence ale zachytila jejich hněv, k tomu ještě žal a zoufalství páně Galdewynnovy – a to už na ni bylo až příliš emocí najednou. Vymkla se kontrole. A muselo to být vymknutí opravdu důkladné, mě! jste vidět, jak to v laboratoři vypadalo… Pochopitelně pak pohltila duše všech tří, kdo ji tak rozdivočili. No a to je v zásadě celý příběh.“
„Otče Hillardi, já… já jsem vážně nechtěl nic zlého.“ Na okamžik jsem měl pocit, že se ten hrdý muž rozpláče, a úplně mne přešla chuť ho kárat – spíš než ze soucitu ze samého nadšení, že v jeho způsobech konečně mohu shledat něco opravdového, nepředstíraného.
„Věřím vám – ostatně kdybych byl jiného názoru, nechal bych vás okamžitě zatknout. Takhle vám chci spíš dát dobrou radu. Jako člověk člověku…“
Mlčky vzhlédl, nedokázal jsem poznat, zda spíš zvědavě nebo v obavách.
„Nerad bych vám bral naději, ale myslím, že syna jste už ztratil. Z toho, co on a Mark Taylor prožili, se lidská duše jen tak nevzpamatuje. Nikdo po vás nemůže žádat, abyste měl rád kus páchnoucího masa, který o sobě možná ani neví. Nedokázala by to většina jiných, nejsme svatí. Ale máte ještě dceru – zkuste mít rád ji.“
„Ale já ji přece…“
„Doopravdy mít rád, pane Callahane. Zajímejte se o ni, ne to, jestli vy sám jste dobrým otcem. Važte si toho, čím je, když nebude vaším zrcadlovým obrazem. K příštím narozeninám jí věnujte opravdový dárek, a ne prázdnou iluzi. Možná to pak jednoho dne dokážete i s dalšími lidmi. Budete mnohem šťastnější, věřte mi…“
Vstal jsem, lehce se uklonil na rozloučenou a nechal ho samotného jen s černými lesy venku za oknem. Snad mu budou schopny dopovědět, co už já nestihnu…