První mřížka
Běžím po Sargasovém moři. Přeskakuju vlny, které mi sahají do pasu. Kloužu se po mokrém tkanivu kolem kanálů. Pozoruju moře pod sebou a pátrám pro monstru, které po mně jde.
Když se v modrém příšeří pod mýma nohama zavlní vyšlechtěná chapadla obludy, ztuhnu a nechám svým tělem na průhledné vztlakové tkanině pohazovat nahoru a dolů. Monstrum plave přímo pode mnou. Žraločí tlamu má plnou ostrých zubů, temnýma očima pátrá po jakémkoli pohybu a zadními chapadly čeří vodu. Zadržím dech, zatímco vyšlechtěná obluda zkoumá proud a pátrá po mém pachu, po mém strachu, po mém životě.
Mřížka mi na hlavě vrní a prozpěvuje, jak se připravuje nahrát všechno do paměti.
Obluda, která mě nedokáže vypátrat, zavíří chapadly ve vzteku zbarvenými červeně až fialově a poté vyrazí dopředu, aby pokračovala v pátrání někde jinde.
Začnu zase dýchat a pokračuju do bezpečí záchranného člunu Merkosa.
* * *
Klepnu si na síťku se strukturou složenou ze sněhových vloček na hlavě a pozastavím tak nahrávání.
Odpusť mi, lásko, za nesourodé fantazírování téhle mřížky. Jestli budu žít dost dlouho, ponořím se do její struktury a upravím vzpomínky do souvislého příběhu. Dokonce odstraním strach, který zážitek halí oparem, takže působí jako sen nějakého zvráceného úchyla. Jestli se ale mé vzpomínky mají dostat k tobě, musím se s tím strachem a zmatením vypořádat.
Kéž bys tady byl se mnou, abys mě mohl podpořit. Hýčkám si všechny vzpomínky, které jsi pro mě vytvořil. Sny o nás, jak se držíme za ruce a procházíme se po písčitých plážích na březích Indického oceánu nebo jak nás provází Měsíc putující po obloze nad Serengeti. Ale teď už chápu, co Baba vždycky říkala. Že mřížkové vztahy nedokážou nahradit přítele, který fyzicky stojí vedle tebe, jakmile máš nějaké problémy.
Měla jsem tě navštívit, když k tomu byla příležitost. Nebo tě pozvat na ostrov Lady Faye. Velká škoda.
Prozatím alespoň pozoruj ostrov mýma očima. Pozoruj makrely, které varují před šedými mraky ženoucími se po obloze jako předvoj blížící se tropické bouře. Sleduj vlny dorážející na náš plovoucí ostrov vyrobený ze vztlakového tkaniva složeného z nanotrubiček a plastu. To jsi po mně vždy chtěl. Ty, který se na té své dokonale nehybné hliněné zemi podivuješ tomu, jak by dívka Waswahili narozená v Americe mohla skončit kdesi uprostřed moře, místo aby se vrátila do své domovské Afriky. Divíš se, jak můžu žít bez pevné půdy pod nohama.
Ale nyní je mým přirozeným světem ostrov Lady Faye. Líbí se mi, když se mi země pod nohama pohupuje a vlní. Zatímco ostatní po našem velkém plovoucím ostrove našlapuji opatrně, já si představuju, že jsem bohyně kráčející po vodě. Skrze čiré vztlakové tkanivo se dívám na úhoře a mořské řasy pod sebou a představuju si, že jsem sama Lady Faye, že díky svému neuvěřitelnému ostrovu zbavuju oceány lidských hříchů.
Alespoň jsem si to tak představovala, než jsem zjistila, co byla Lady Faye opravdu zač. Proto se taky s tebou dělím o své nahrané vzpomínky. Pravdu se musí dozvědět i někdo další.
* * *
Když nadskočím na další vlně, spatřím pár desítek metrů od sebe záchranný člun Merkosa. Mareena stojí na vrcholu oranžového záchranného člunu připomínajícího ponorku, zavěšená na vláknech poutajících člun k vztlakovému tkanivu ostrova. Mareena ke mně stočí tmavou tvář bez očí, pravou rukou zuřivě ukazuje na jeden z kanálů, který propouští mořskou vodu vztlakovým tkanivem. Varuje mě. Jenže před obludou, nebo před něčím jiným?
Ostrovem zacloumá divoká vlna několikrát vyšší než já. Když mě vlna nadzvedne, zalehnu, zachytím se drobných otvorů ve středové vazbě vztlakového tkaniva. Cítím, jak sklouzávám, jako na tobogánu ze vzpomínky, kterou jsi mi loni poslal ze své dovolené. Ale o chvíli později už je vlna pryč. Tkanivo se roztahuje a prohýbá jako nějaká rozladěná kytara, ale vydrží.
Pobíhám a kroužím kolem kanálu tak, aby mě žádná vlna nesrazila do oceánu. Jsem jen pár metrů od záchranného člunu Merkosa, když mě Mareena varuje zvučným hlasem svého vyšlechtěného sonaru. Pod mýma nohama se rozevře obří tlama. Začne se zvedat vlna, která mnou smýkne po kluzkých nanotrubičkách s plastem.
Pokouším se ze všech sil vstát, když mi pravý kotník zachvátí prudká bolest. Už po mně zase jde ta obluda. Naráží do vztlakového tkaniva pode mnou a vyhodí mě dva metry do vzduchu. Zuby příšery pronikají otvory v tkanivu a zaříznou se mi do rukou i nohou, zatímco se snažím odplazit z dosahu tlamy. Ale potažené nanotrubičky jsou odolné a tlama se do mne nezakousne.
Už se nemůžu postavit. Kotník je ohnutý v podivném úhlu, zlomený. Plazím se po tkanivu. Příšera plave pode mnou a zvažuje, jestli bude pokračovat a utýrá mě k smrti. Ten geneticky upravený tvor vypadá jako kříženec mezi obřím žralokem a chobotnicí – místo ocasu má dlouhá chapadla. Každé z chapadel střídavě mění barvu z fialové na červenou a zase na fialovou v úchvatném kaleidoskopu hněvu.
Velké, prázdné oči obludy mi připomínají naprostý nezájem Lady Faye o to, jestli Mareena a já budeme žít nebo zemřeme.
Monstrum znovu narazí do tkaniva a odhodí mě nebezpečně blízko kanálu v tkanivu. Kdybych do vody spadla, obluda by mě roztrhala na kusy.
Když už mám pocit, že každou chvíli musím umřít, přeběhne mi po těle zvuk sonaru, jak se ke mně žene Mareena a rozstřikuje kolem sebe vodu. „Vrať se do záchranného člunu,“ snažím se na ni křičet, ale jak mi obluda vyrazila dech, není můj hlas skoro slyšet.
Mareena stále dokola vykřikuje moje jméno: „Amali, Amali.“ Zvukové vlny z její nevidomé tváře objímají mé tělo příjemným zvukem.
Má kamarádka se ponoří do kanálu.
Čekám, že ji ta obluda zabije. Místo toho přes průhledné tkanivo vidím, jak se příšera chvíli vznáší vedle ní a potom odplouvá pryč.
Mareena vyskočí z kanálu a spěšně zamíří ke mně. Po tkanivu poskakujícím po vlnách kráčí s přirozeným citem pro pohyb v oceánu. Zeptám se jí, co té obludě řekla Jak ona taková drobná, geneticky upravená dívenka, přinutila příšeru odplout.
„To byl Hokum,“ vysvětlí jí. „Je to můj dávný přítel.“
Nejsem si jistá, jestli se mi taková odpověď zamlouvá.
* * *
Nechávám své vzpomínky znovu plynout a mřížkou na hlavě snímám své vědomí. Myslela jsem si, že jsem o mřížku přišla při útoku netvora, ale když mě Mareena vytáhne do záchranného člunu, nasadí mi mou hedvábnou čepici zpátky na hlavu a namíří ji na přenosovou konzoli ve člunu.
Vysílač bliká zeleně, takže podle všeho pořád funguje. Můžu nahrát dříve zaznamenané vzpomínky spolu se vším ostatním, co jsem si chtěla zapamatovat.
Mám zlomený kotník, kůži mi na spoustě míst barví krev z nespočtu drobných škrábanců a oděrek. Bolest mi kalí zrak. I když na ni nechci myslet, ve vědomí se mi objeví Lady Faye, její vysoká postava se světlou pletí působí jako vždy ohromně sebejistě.
Lady Faye dokáže přesně tohle. Vždycky jsem chtěla být jako ona. Abych překonala všechny překážky na cestě ke svým snům.
Teď jsem tou překážkou na cestě za jejím snem já.
Ne. Musím se soustředit. Musím pro tebe vytvořit tyto mřížky. Nahrát své vzpomínky tak, abys pravdu alespoň okusil.
Tohle bys měl vědět – poprvé jsem vstoupila na vztlakové tkanivo ostrova Lady Faye teprve před měsícem.
Tady jsem také poprvé narazila na Mareenu. Můžeš ji tu vidět spolu se mnou.
Druhá mřížka
Červená obloha při východu slunce, o měsíc dříve. Tkanivo se vlní jako ohnivě červený korál, jak odráží rudou barvu oblohy, zatímco pátrám po nefunkčním pavoukovi. Můj jedenáctiletý bratr Jecha běží vedle mě a v hromadách nasbíraných plastů, odpadků a pozůstatků po ztroskotáních hledá použitelné hračky a hezké maličkosti.
„Amali, proč se říká ‘červánky za úsvitu větší bouři’?“ zeptá se.
Usměju se, na tohle staré námořnické pořekadlo jsem už zapomněla. „Nic to neznamená,“ odpovím. „Býval to jen způsob, jak se vyznat v počasí v dobách před přesnějšími předpověďmi.“
Jecha hledí na oblohu, svýma zvídavýma očima pátrá po nějaké další zajímavosti. „Pořád si myslím, že je to pravda. Brzy se přižene bouře.“
Možná, říkám si. Letošní období bouří přichází dříve než obvykle. Jižně od nás už se Sargasovým mořem přehnaly dvě velké bouře a pár dalších bylo na spadnutí. I když nás spousta dálkově ovládaných plachet, kterými je ostrov Lady Faye posetý, pomalu nese na sever, nemáme žádnou jistotu, že nás některá z těch tropických bouří nezasáhne.
S Jechou stojíme sedm kilometrů od středu ostrova Lady Faye a pět set metrů od místa, kde kluzké vlhké středové tkanivo ostrova z plastu a potažených nanotrubiček přechází do hrubého vnějšího tkaniva, jež se pohupuje na vlnách oceánu, který zbavuje odpadků, trosek a plastových pozůstatků po krachu.
I přes varovné červánky plující po obloze si nedovedu představit lepší způsob jak strávit den než toulavou houpavou chůzí po dokonalém středovém tkanivu.
Míjíme menší hromádku sesbíraných plastů, mezi nimiž Jecha zapátrá pohledem. Kromě obvyklé směsi plastových lahví, pytlů, nanotechnologií z dob krachu, beztvarých polymerů a různých zbytků tam leží jen dvě vybělené plastové kachny. „Dnes tu není nic pěkného,“ postěžuje si. „Toho pavouka musíme hledat blíž k okrajům.“
Podrážděně ucedím nadávku v kiswahili. Jecha mě na mých služebních pochůzkách doprovází jen proto, aby pátral po různých hračičkách zachycených ostrovem. Ostrov Lady Faye díky vlnění tkaniva a armádě solárních pavouků dokáže sesbírat neuvěřitelné množství odpadků, které proudy Atlantského oceánu přinášejí do Sargasového moře. Náš ostrov tvoří tenká síť, která po několika desítkách let vrátí Sargasové moře do původního nedotčeného stavu.
Ale Jecha je příliš mladý na to, aby mu záleželo na nápravě. Jemu bohatě stačí, že najde nějakou hezkou věcičku jako první. Kdyby počkal až pavouci odnesou odpadky do zpracovatelského závodu, soupeřil by při pátrání po čemkoli na hraní s dvaceti dalšími dětmi.
Podívám se na vlny s bílými chocholkami dorážejícími na vnější tkanivo. I z téhle vzdálenosti vidím stříbrné pavoučí roboty, každý s osmi nohama velkýma jako moje paže. Pavouci se hemží po volných chapadlech vnějšího tkaniva, ze kterého odebírají trosky a uvolňují všechny zachycené úhoře a další ryby. Lidi na vnější tkanivo nesmějí bez speciálního vybavení – riskovali by zachycení aktivními částmi tkaniva a následné utopení.
„Blíž k vnějšímu tkanivu už nepůjdeme,“ říkám mu. „Jestli je ten pavouk tam, bude tam muset zůstat.“
Jecha kope do plastů u našich nohou. Přiběhnou malí pavouci velcí jen jako má dlaň a vrátí je zpátky na hromádku.
Nevšímám si záchvatu bratrova vzteku a zvednu svůj skener nad hlavu. Po dvou hodinách sledování signálu nefunkčního pavouka mám dobré údaje o jeho poloze. Měl by být poblíž záchranného člunu Merkosa.
Jdu k němu, toužebně si uzavřený oranžový záchranný člun prohlížím. Pamatuju si, jak jsem v tom zatraceném člunu pomalu umírala. Jak Marna zeslábla natolik, že už ani nemohla mluvit a zvládla se na mě už jen dívat. Jak se jí z očí nikdy nevytratila naděje.
Jak tak vzpomínám, přehlédnu batoh ležící na tkanivu. Když zakopnu, sletím na tkanivo a smáčím se, Jecha se mi začne smát.
Vstanu a zvednu batoh, který je mokrý, ale jinak úplně nový. Zírá na mě roztomilé kotě s obříma manga očima našité na batohu. Reflexní látka kotěte se ve slunečním světle třpytí a mění barvu z červené přes fialovou k modré.
„Dáš mi to, Amali?“ zakňučí Jecha. „Prosím.“
„Někdo ho tu nechal. Není dost vybledlý na to, aby sem doplul ve vodě.“
Ale to není možné. Na ostrově Lady Faye žijí a pracují necelé dvě stovky lidí a z nich jen pár má děti, které vlastní něco takového. Tak vzácný batoh by na našem plovoucím ráji určitě vzbudil pozornost.
Otevřu ho a vytáhnu z něj panenku s tmavě hnědou pletí a tmavými vlasy. Panenka vypadá až na chybějící oči nově. Část jejího obličeje přesto vypadá omšele, jako by strávila několik let v oceánu. Jecha vyjekne vzrušením a vytrhne mi ji z rukou.
„Amali, podívej! Obě ruce, obě nohy a na hlavě spousta vlasů.“
Povzdechnu si. I když je mi už sedmnáct a jsem tedy moc stará na to, abych na svého bratra žárlila, pamatuju si tu spoustu let, které jsem strávila při prohledávání různých hromad odpadků na ostrově v marné touze najít hezkou panenku. Panenku s rukama a nohama. Panenku s krásnou tmavou pletí – ne nějakou vybělenou slanou vodou a sluncem.
„Na co tu panenku potřebuješ?“ zeptám se.
„I klukům se můžou líbit panenky,“ odpoví mi s lišáckým úsměvem. „A navíc se vsadím, že najdu nějakou hloupou holku, která ji se mnou za něco vymění.“
Když se bratr rozesměje, odstrčím ho stranou. On ví, že tu zatracenou věc chci. Uvažuju, za co bych s ním mohla panenku vyměnit, a snažím se netvářit zoufale. Možná za část přístupového času k mřížce, který jsem si vydělala prací.
Jecha mě chytne za ruku, zděšením pevně sevře prsty. „Amali. Poklop je otevřený.“
Podívám se na záchranný člun Merkosa. Od chvíle před osmi lety, kdy ten oranžový člun dovezl naši rodinu na ostrov Lady Faye, sloužil jeho komunikační systém na ostrově jako záložní přenosová a vysílací stanice. Ale někdo poklop záchranného člunu otevřel. Zadívám se do temného otvoru a zachytím pohyb.
„To je Manrin duch,“ špitne Jecha.
Chci mu říct, že to žádný Manrin duch není, ale nedokážu to. Místo toho si připomenu měsíce strávené jen se skrovnými zásobami potravin. Páchnoucí vodu. Dny, kdy jsem jen ležela na palubě záchranného člunu a nemohla se pohnout, zatímco moje rodina čekala na smrt.
„Zůstaň tady,“ zašeptám.
Z vaku s nářadím si vezmu těžký klíč a přelézám po síti z plastových potažených nanotrubiček poutající záchranný člun ke tkanivu ostrova, dokud nemůžu nahlédnout do průlezu. Uvnitř, roztažená na neklouzavé podlaze, leží dívka s pletí téměř stejně tmavou, jako mám já. Dívka ke mně otočí hlavu a ukáže mi svou hladkou tvář bez očí. Na krku se jí chvěje něco, co vypadá jako žábry.
Otočím zrak na panenku, kterou drží Jecha. Určitě někomu patří.
Dívka vykřikne. Ten zvuk mi rozvibruje tělo, i když se dívčiny rty nepohnuly. Když vykřikne, vidím, jak se přede mnou zvedá duch mojí matky, který se vynořuje přímo ze člunu.
„Nevěřím v tebe,“ vykřiknu. Třesu se po celém těle, jako bych měla každou chvíli omdlít. „Nevěřím na duchy.“
Mému tělu je ale jedno, v co věřím, když se po hlavě zřítím do průlezu, narážím do podlahy a upadám do bezvědomí.
* * *
Rozrušená vzpomínkou na ducha mé matky stoupajícího z paluby záchranného člunu si klepnu na mřížku na hlavě a přehraju si z paměti scénu přesně tak, jak jsem si ji zapamatovala. Vidím v ní záchranný člun z dneška. Ne ten z doby před měsícem nebo snad před osmi lety. Rozpor a podoba mezi vzpomínkou a současností se mísí s poskakováním tkaniva po rozbouřených vlnách. Zvedne se mi žaludek. Pozvracím se. Zvratky se rozcáknou po palubě jako promrhaný život.
Musím si odpočinout, a tak se rozhlédnu kolem sebe. Mareena se v koutě stočila do klubíčka a usnula. Tak, abych ji nevzbudila a současně nezatěžovala zlomený kotník, vyšplhám na sedadlo řidiče záchranného člunu a vyhlédnu ven. Vidím jen tkanivo poskakující nahoru a dolů na vlnách věštících blížící se bouři. Vytrvale prší. Vypadá to, že tahle tropická bouře se našemu ostrovu nevyhne.
Nevidím pirátskou loď ani příšeru, kterou poslali jménem Lady Faye, aby mě pronásledovala. Obě utekly před bouří.
Natáhnu se a zkontroluju vysílač záchranného člunu. Už ti nahrál moji první mřížku. Dokonce tady na mě čeká jedna nová mřížka.
Záchvějů se, když zírám na zeleně zářící údaje na vysílači. „Připraven k přenosu,“ stojí tam. Proč ten zatracený krám nefungoval, když tu byla moje rodina několik měsíců uvězněná?
Koutkem oka spatřím vysokou ženu, která se ke mně natahuje, aby mě objala. „Amali,“ zašeptá Marna. „Nezlob se.“
Strhnu si mřížku z hlavy a Marna se vytratí.
Sednu si na palubu a začnu se třást. Asi mě už dostává ta bolest. Nebo je možná poškozená mřížka.
Ale to nevadí. Musím pokračovat se sdílením vzpomínek.
Nasadím si mřížku zpátky na hlavu a otevřu si nové vzpomínky tvého vědomí. Vytvořil jsi pro mě snové objetí ve svém náručí, jako bys mě mohl ochránit před vším nebezpečím.
Neboj se, moje možná budoucí lásko. Odmítám připustit, aby se Lady Faye postarala o můj konec.
Včera se na tebe ptal Baba. Je nadšený, že se přátelím s mladým mužem z vlasti našich předků. Když se Baba dozvěděl, že jsem s tebou mohla jít na vysokou školu v Dar es Salaamu, byl nadšením bez sebe. Baba si představuje, že se vezmeme. Že se vrátím domů, kde jsem nikdy nebyla, a stanu se tvojí ženuškou.
Doufám, že mě znáš dost dobře a víš, že se nikdy v budoucnosti nikým takovým nestanu. Ale prozatím nebudu Babovi ty jeho sny brát.
Ptáš se, proč tak tvrdě bojuju za Mareenu. Zatímco záložní vysílač znovu nahrává moji mřížku, vrátí mě zatuchlý pach rzi záchranného člunu ke vzpomínkám. Pamatuju si den, kdy jsem poprvé nastoupila do záchranného člunu Merkosa.
Proto se také odmítám vzdát. Proto bojuju za Mareenu.
Jak mě mřížka znovu odnáší do hloubky, začínám se rozpomínat…
* * *
Ve světě mřížek se znovu přiblížím k záchrannému člunu a znovu vidím, jak Mareena křičí a jak se Marnin duch vznese předtím, než upadnu a ztratím vědomí.
Štve mě, že mě zachrání můj mladší bratr.
O hodinu později jsem ležela na lůžku v malé klinice na ostrově. Zatímco se Baba dívá, Jecha ukazuje, jak statečně – „Jako Batman,“ podle slov mého bratra (který ví, jak toho blbého superhrdinu nesnáším) – vyrazil, aby mě zachránil, i když ho děsila nevidomá dívka ve člunu. Ale ukázalo se, že z dívky nemusí mít nikdo strach.
„Byla hrozně šťastná, že jsem našel její panenku,“ vysvětluje Jecha. „Když jsem volal na Lady Faye, seděla na palubě, smála se a hrála si s panenkou. A to je všechno.“
Děkuju Jechovi a dívám se přitom na nevidomou dívku sedící na posteli na straně kliniky. Dívka je vysoká a štíhlá, jako já, a podle těla je asi v mém věku. Ale chová se, jako by byla mladší než Jecha. Pevně svírá svou panenku, které splétá vlásky do copu. Její podivná tvář – prázdnotu narušoval jen nos a ústa – je neustále v pohybu a kolem ní se ve vlnách ozývá série podivného klapání.
Baba stojí vedle mé postele, drží mě za ruku a také sleduje dívku bez očí. Jecha sedí na židli vedle nás. Zjistíme, že se dívka jmenuje Mareena, je to jedno z mála slov, která zná.
„Našli jste v jejím batohu něco dalšího?“ zeptá se Baba tiše. Potřesu hlavou, i když si všimnu, že Mareena šeptání mého otce zaslechla.
„Klidně můžeme mluvit nahlas,“ říkám. „Má jemnější sluch.“
Mareena se při mých slovech usměje a pak se zase vrátí k úpravě panenčiných vlasů.
„Babo, když mě ochromila v záchranném člunu, viděla jsem Marnina ducha.“
Baba se zamračí. Jecha vypadá, jako by v sobě dusil hlasitou výčitku: „Říkal jsem ti to.“
„Podle slov doktora,“ vysvětluje nám Baba, „dívka vidí pomocí upravené echolokační soustavy. Když jsi byla omráčená, necítila jsi, jak se přes tebe přelévá nějaký hluboký zvuk?“
„Ano.“
Můj otec se usměje. „Delfíni používají intenzivní zvuky k omráčení některých druhů kořisti. Tohle asi bylo něco podobného. Asi jsi ji vystrašila.“
„Ale jak to, že jsem viděla Marnu?“
„Uhodila ses do hlavy. Představovala sis jejího ducha.“
Nepřesvědčil mě, ale dříve, než to můžu říct, vhrne se do kliniky Lady Faye. Jako vždy mě přítomnost té bledé ženy s blond vlasy na ježka trčícími zpod její stylové růžové mřížky ochromí. Tenhle ostrov vznikl před deseti lety díky vizi Lady Faye. Lady Faye už táhne na šedesát, já ji ale stále vnímám jako nestárnoucí. Vidím ji jako vysokou ženu kráčející po vlnách, aby mě zachránila ze záchranného člunu Merkosa.
Lady Faye přejde k Mareeninu lůžku a pár minut se s ní baví, přestože dívka jí vůbec neodpovídá. Lady Faye pak přejde k mojí posteli a zeptá se mě, jak mi je. Usměju se a odpovím, že jsem v pořádku. Pár minut spolu klábosíme, potom se ale Lady Faye nervózně podívá na Mareenu.
„Chápeš, že je upravená,“ šeptá Lady Faye Babovi, i když je to všem dávno jasné.
„Jak se sem dostala?“ zeptá se.
„Podle všeho sem doplavala. Její tělo dokáže přežít pod vodou hodně dlouho, může totiž dýchat těmi žábrami. Nejspíš vyskočila z nějaké lodi, která plula kolem, a doplavala sem.“
„Vyskočila?“ zeptám se.
„Bohužel,“ odpoví Lady Faye, očima těká po našich tvářích nepřítomným pohledem, což znamená, že právě stahuje nějaké informace do své mřížky. „Funguje černý trh pro extrémní genetické úpravy lidí, aby každý mohl získat jedinečné vzpomínky ze svého života. Mareena má dokonce v mozku implantovanou mřížku, která jí pomáhá s nahráváním vzpomínek po síti.“
Vyrazí mi to dech, i když to chápu. Lidé se rádi podívají – obrazně řečeno – na nahrané vzpomínky dívky, která sleduje svět pomocí sonaru a může žít pod vodou.
„To ale stejně nevysvětluje, jak se sem Mareena dostala,“ namítnu.
„Takovéhle zrůdné úpravy se dají legálně získat jen v několika hodně divokých zemích a taky na moři.“ Lady Faye si povzdychne, jako by ji tenhle drsný popis Mareeny rovněž znepokojoval. „Několik nákladních lodí, které pravidelně proplouvají Sargasovým mořem, jsou ve skutečnosti kliniky pro genetické úpravy, které podobné experimenty zkoušejí.“
Vzpomínám si, jak jsem jako malá byla napěchovaná v lodi plné migrantů. Dokážu si představit, jak hrozné muselo pro Mareenu být, kdyby na takovém ošklivém místě měla strávit celý svůj život. „Může zůstat na ostrově?“ zeptám se.
Myslela jsem si, že Lady Faye bude okamžitě souhlasit, stejně jako se před osmi lety ujala mojí rodiny. Ale už když se ptám, všimnu si Baby. Vidím, jak mě probodává těma svýma unavenýma, vrásčitýma očima a dává mi tak najevo, abych zmlkla
„Alespoň na chvíli,“ řekne Lady Faye a obejme mě. „Bůh ví, že to nebude poprvé, co jsme přijali někoho, kdo potřebuje naši pomoc.“
Ale ze všech těch slov, která Lady Faye řekne, slyším jediné: „na chvíli“.
Když Lady Faye odejde, Baba přijde ke mně a Jechovi. Šeptá v kiswahili, určitě doufá, že mu žádné zvědavé uši nebudou rozumět.
„Opatrně,“ upozorňuje nás, pohled upřený do míst, kudy odešla Lady Faye. „Dostali jsme šanci na nový život, ale to, co dostaneš, ti zase můžou vzít. Doufejte v to nejlepší, ale nebuďte tak důvěřiví.“
Jecha i já přikývneme, vyděšení Babovými slovy. Usměje se na Mareenu a já vím, že je to upřímný úsměv. Ale v Babových očích se odrážejí bolestné vzpomínky na tři dlouhé měsíce bloudění v záchranném člunu.
Ví, jak moc se vám může bezbřehá důvěra vymstít.
Vlastně s ním souhlasím.
Třetí mřížka
Mřížka se ráda toulá. Touží vysledovat vzpomínky k jejich kořenům.
Teď, ve svých vzpomínkách řízených mřížkou, mi je zase devět let. Zase jsem ta holčička, která odmítá vzdát se své duše.
Několik posledních dní jsem strávila ve zchátralé zrezivělé ruské nákladní lodi spolu se stovkami dalších migrantů z celé Ameriky. Všechny naše rodiny v posledních desetiletích emigrovaly do Spojených států. Moji rodiče přišli z Tanzanie jen několik let předtím, než jsem se narodila.
Ale v časech, kdy stále doznívají následky krachu, končí spousty přistěhovalců v plamenech a všichni je napadají.
Utíkáme, vracíme se do naší původní vlasti, kterou jsem nikdy neviděla. Ostatní rodiny na lodi rovněž cestují do svých domovů nebo chtějí začít znovu od začátku v jiných zemích.
Moji rodiče se choulí nad mým malým bráškou Jechou. Všichni sedíme na našem jediném lehátku přitisknutém ke studené přepážce. Když právě nespím nebo se neptám, kdy už vystoupíme z lodi, hraju si s jednou bangladéšskou holčičkou jménem Dhurdžati. Má na sobě ručně tkanou hnědou halenu a nikdy nemluví, jen se pořád směje a drží mě za ruku všude, kam jdeme.
Moji rodiče probírají, co budeme dělat, až doplujeme do Tanzanie. Baba doufá, že se bude moct vrátit ke strojařině, ke které se v rozbouřených Spojených státech po krachu nedostal. Marna přemýšlí, jestli má ještě dost kontaktů na to, aby mohla zase dělat programátorku.
Mě nezajímá, co se stane, a místo toho si hraju na schovávanou s Dhurdžati.
Ale moře se změní a začne lodí pořádně pohazovat. Situace nepříjemně zhoustne. Páchnoucí zatuchlá voda se přelévá ze strany na stranu po kovové podlaze a všichni pláčou, modlí se, prosí, proklínají a zvracejí. Dhurdžati sedí se mnou na mé palandě a drží mě za ruku, zatímco Marna konejší Jechu. Baba mi říká, že všechno bude v pořádku. Že tu loď postavili tak, aby zvládla bouře horší, než je tahle.
Jednou odpoledne ruský kapitán, který několikrát dal mně a Dhurdžati cukroví, zajde za námi do podpalubí a oznámí nám, že všechno bude v pořádku. Jmenuje se Anatolij a z bledé tváře mu vystupují kosti a zuby, jako by celý život trpěl hlady, v Jeho světlé vlasy budí můj zájem. „Naše loď přežila mnohem horší bouře,“ říká všem v podpalubí a opakuje tak, co už nám říkal Baba. „Tahle loď jako zázrakem přežila i srážku. Mějte trpělivost. Do rána se dostaneme do klidnějších vod.“
Když Anatolij domluví s dospělými, zastaví se i u mě s Dhurdžati. Vytáhne z kapsy dva kyselé bonbony a podá nám je –
„Všichni mají strach,“ říkám. Dhurdžati mě drží za ruku a drtí mi prsty.
Anatolij se na nás podívá a usměje se. Ten úsměv je upřímný a na zmítající se lodi plné sténání nás dost uklidňuje. „Nebojte se,“ říká nám. „Nedovolím, aby se s lodí něco stalo. Ani s vámi.“
Po tmavém žebříku vyleze z podpalubí.
Té noci se porouchaly motory.
Probudila jsem se, když mě Baba vynášel po kovovém žebříku nahoru a kolem nás stoupala voda. Marna drží pevně na prsou vřískajícího Jecha, když vylézáme na šikmou palubu zahalenou tmou. Kolem nás se zmítají vlny a v měsíčním světle se leskne pěna na jejich vrcholcích. Pevně se chytím Baby, on mě sevře stejně silně, aby mě nespláchlo moře.
Marna a Baba uklouznou. Začneme se sunout po palubě lodi, pak ale Marna volnou rukou popadne kovové lano – ve druhé tiskne Jechu. Baba se jí chytí za nohu a mě drží mezi námi. „Nedívej se,“ zahuláká na mě. „Jen se drž.“
Ale já, jak jsem zvědavá, se stejně dívám. Vidím, jak ostatní lidi z podpalubí – lidi z nejrůznějších zemí – voda splachuje do pěnícího moře. Na okamžik zahlédnu Dhurdžati, v obličeji hrůzu, jak se křečovitě drží své matky. Smete je další vlna, která se přes ně převalí.
Loď se trochu narovná a příval vln se tak na chvíli zastaví. Moji rodiče vstanou a opatrně se snaží dostat k záchrannému člunu na levoboku, kde se právě Anatolij chystá zavřít vstupní poklop. Rus nás chvíli pozoruje. Jak očima přejíždí po každém z nás, jeho platinově blond vlasy i kostnatá tvář se lesknou. Jako by hodnotil, jakou máme cenu. Tiše pokývne hlavou, zamračí se a potom poklop přibouchne. Záchranný člun vystřelí z lodi do divokých vod Atlantiku.
„Viděl mě,“ křičím. „On mě viděl!“
„Já vím,“ řekne mi Baba. „Pojďte, na pravoboku je druhý člun.“
Drápeme se nahoru po naklánějící se lodi. Pevně se držím rodičů – Baba to dokáže, Marna to dokáže – a brzy stojíme před druhým oranžovým záchranným člunem. Moji rodiče chytí kolo na poklopu a otočením ho otevřou. Nastoupíme a Baba se chystá zavřít poklop.
„Musíme počkat na Dhurdžati,“ křičím přes vítr a vlny. Odmítám uvěřit, že se moje kamarádka nevrátí. Můj otec vyhlédne z průlezu, čeká na další lidi.
Do záchranného člunu udeří obrovská vlna, když Baba zajišťuje poklop, dovnitř se hrne voda. Okénkem se dívám, jak se loď převrací. Marna mi podá Jechu a snaží se ze všech sil záchranný člun uvolnit – ze všech sil zabere za madlo. Ozývá se vrzání bortícího se kovu. Buší do nás vlny.
Pojistka klapne a záchranný člun jednou vrazí do lodi a pak od ní odskočí do bouřlivých vln.
* * *
Ve člunu plujeme tři měsíce.
Tu a tam se na obzoru objeví nějaká světla, ale nikdy nikdo nezastaví. Baba nadává ve třech jazycích, když rozebírá motor záchranného člunu na součástky a zase ho skládá. Motor nikdy nenaskočí. Nouzová zásoba potravin ve člunu je zkažená, my ji ale stejně jíme, alespoň dokud je co. Máme slušnou zásobu vody a Baba s Marnou zachytávají dešťovou vodu. Taky chytají ryby na udici z nouzových zásob. Stejně ale nemáme dost jídla.
Marna je vzteky bez sebe. Před krachem byl svět plný komunikačních linek, pozorovatelů a družicových pátračů. Část jich sice zase funguje, není jich ale tolik, aby si všimly našeho jasně oranžového záchranného člunu. Nejhorší ale je, že žádné naše vysílání z komunikačního systému člunu se solárním napájením nepronikne do okolního světa Systém podle všeho funguje a každý den a každou noc na mě bliká zelenými světýlky, ale neodešle ani nepřijme ani slovo.
„Má to nějaký natvrdo naprogramovaný blok,“ prohlásí Marna po týdnu marných snah o získání kódu komunikačního systému. „Pořád mutuje a mění se, jako nějaký virus. Proto si taky asi posádka vzala ten druhý člun.“
Naučím se čtyři nová anglická slova: Subtropická cirkulace v severním Atlantiku. Marna je posedlá starou nouzovou mapou, konečky prstů na ní sleduje mořské proudy. Říká, že jsme se zachytili v místě, kde se všechny proudy v Atlantiku točí dokola a uprostřed je oceán klidný. Nechápu to, a tak si představuju, jak náš záchranný člun padá nějakým odpadem do hlubin plných duchů.
Baba skoro nejí, ze skrovných zásob jídla dává hlavně mně a Marně. Když potraviny dojdou, nutí mě Marna, abych jako Jecha pila její mléko. Kroutím se a pláču, stydím se chovat jako mimino, ale hlad zvítězí. Když se napiju, podívám se do Marniny pohublé tváře a pak usnu vedle svého bratra.
A pak nám dojde voda. A Marna zemře. Jecha má takovou žízeň, že mu ztuhne kůže a dýchá hrozně rychle. Baba a já ležíme nehybně na palubě člunu. Občas si vzpomenu na Dhurdžati a chce se mi brečet, jsem ale tak vyprahlá, že nemám žádné slzy.
Jednoho dne otevřu oči a všimnu si, že se známé pohupování záchranného člunu změnilo. Skoro jako bychom byli na nějaké kombinaci země a vody.
Vysílač zabliká zeleně, stejně jako poslední tři měsíce, ale mezi zelenými světýlky vidím nová slova: „Připraven k přenosu.“
Doplazím se k čelním oknům a vyhlédnu ven. Kolem mě se rozprostírá moře tak jako doposud, ale po vodě někdo chodí. Přízrak vysoké bílé ženy, která se usmívá, zatímco po záchranném člunu lezou nějací kouzelní pavouci a tahají nás do bezpečí.
Tak si chci vždycky pamatovat Lady Faye. Jako soucitnou ženu, která chodí po vodě a zachraňuje ty, co jsou v nouzi.
I když to není pravda.
Čtvrtá mřížka
Přes mřížku ke mně dorazí vztek. Spousta lidí je naštvaná, protože jsem se odvážila říct, že Lady Faye není taková, jakou si ji představuje celý svět.
Jsem jako omráčená. Jak se ti lidé dostali k mým vzpomínkám? V šoku si stáhnu mřížku z hlavy. Mareena sedí na sedadle řidiče záchranného člunu a vysílá klapavé zvuky svého sonaru do deště a větru. Jako by tropickou bouři vyzývala, aby nás zahubila. Nebo možná touží zažít bouři pěkně zblízka, ne jako když byla zavřená v rezavém podpalubí genetické pirátské lodi.
„Jsi v pohodě, Amali?“ zeptá se Mareena, když si všimne mého utrpení.
Nemůžu jí to vysvětlit. Jak by mohla pochopit zradu, kterou jsem právě zažila? Ona byla stvořená tak, aby se její vzpomínky nahrávaly do světa automaticky. Pro ni je to normální.
„Nic mi není,“ zašeptám.
Mareena začne zase křičet na bouři.
Já jsem pořád v šoku. Lásko moje, co jsi to udělal? Jak jsi mohl ukázat moje vzpomínky celému světu?
Podívám se na vysílač, který ukazuje záplavu žádostí o mřížku od tisíců lidí. Proč jsi to udělal, lásko? Moje vzpomínky byly určené jen pro sdílení s tebou.
Doufám, že mi to vysvětlí, a tak si nasadím mřížku zpátky na hlavu. Do vědomí se mi tlačí milion vzpomínek. Mřížky od lidí, které vůbec neznám. Pár jich zkusím a narazím na lidi, kteří mě kritizují, ječí na mě a snaží se mě roztrhat na kusy. Pár lidí stojí za mnou, ale naprostá většina… většina je tak šokovaná tím, co jsem sdílela, že se mě snaží utopit ve své nenávisti.
Vzpírám se jim. Blokuju všechny vzpomínky až na jednu novou od tebe, moje možná budoucí lásko.
Tvoje vzpomínka mi všechno vysvětluje. Tys moje vzpomínky nesdílel. Nevíš, co se stalo. Jsi zděšený, zahanbený, křičíš do celého světa, že tyhle vzpomínky mi někdo ukradl. Moje vzpomínky se nejdřív sdílely s tebou, hned potom se ale rozprostřely po mřížkách po celém světě.
V paměti jsi vytvořil, jak ke mně vztahuješ ruce, abys mě objal. Říkáš, že budeš stát za mnou. Že budeš bojovat s hněvem těch, kdo stojí za Lady Faye.
Možná, šeptají tvoje myšlenky, když se spojí s mými. Možná je to požehnání v přestrojení. Možná se ten, kdo sdílel tvoje vzpomínky s celým světem, tak snažil zachránit tebe a Mareenu.
Poděkuju ti, moje možná budoucí lásko, ale potřebuju čas na rozmyšlenou. Klepnutím mřížku vypnu.
Tkanivo zmírňuje nejhorší vlny, ale záchranný člun se přesto zmítá s prudkým trháním a nárazy nahoru a dolů. Ignoruju ten pohyb, zírám na zelené kontrolky na vysílači a přemýšlím, jestli do té bedny neuhodím pěstí.
Na obrazovce systému přebíhá nápis „Připraven k přenosu“.
Zase svou mřížku zapnu a probírám se vzpomínkami, které na mě útočí ze všech stran. O moji pozornost žadoní další vzpomínka. Je od Lady Faye.
Otevřu její paměť. Stojí ve své kanceláři uprostřed ostrova, po tváři jí tečou slzy. „Prosím tě, Amali,“ říká. „Zastav prosím ty lži.“
Zakleju a její mřížku smažu.
Ale Lady Faye tu vzpomínku sdílela s celým světem. Lidi po ní skočí. Chtějí vědět, proč útočím na jejich drahocennou Lady Faye.
Chápu, proč jsou naštvaní. V našem světě po krachu tolik chybí svatí, že si je musíme vyrábět. Jsme tak zapletení do zla tohohle světa, že doslova toužíme po každém z té hrstky lidí, kteří podle nás konají dobro.
A Lady Faye dělala dobro. Prožila jsem si stejnou mřížku jako všichni ostatní. Jak Lady Faye cestovala po mořích skoro dvacet let jako námořník, až se vypracovala na pozici kapitána. A všichni jsme sdíleli její mřížku vzpomínek na krach. Jak plula u pobřeží Brazílie, když kosmický výtah zakotvený v těch vodách zničil krach.
Nepatřím mezi lidi, podle nichž krach způsobily hříchy lidstva. Odmítám přijmout, že se v miliardách lidí z našeho světa, kteří jsou všichni propojení pomocí svých mřížek do našich větších sítí a virtuálních světů, nahromadilo kritické množství vzteku a nenávisti.
Ale i když nesouhlasím s důvodem, nemůžu ignorovat výsledek.
To, jak se v jeden okamžik spojily životy a vzpomínky lidí po celém světě. Jak na zlomek sekundy získala celosvětová mřížka vlastní vědomí. Jak nově vytvořená umělá inteligence, která v okamžiku nabytého vědomí zakřičela bolestí, zničila většinu špičkových systémů světa.
Většina lidí říká, že umělá inteligence spáchala sebevraždu. Pokud jde o mě, já raději věřím, že chtěla jen, abychom ji nechali na pokoji.
Kosmický výtah byl jen jednou částí technologie, která během krachu zemřela. Ale na kosmickém výtahu záleží, protože Lady Faye byla blízko a velela nákladní lodi, kterou krach vůbec nepoškodil.
Lady Faye vyplula směrem k dokům kosmického výtahu a zachránila víc než tisíc kolegů námořníků a obsluhu výtahu ze zničených a potápějících se lodí a plošin. A tak se stala hrdinkou, a když se svět vzpamatoval z krachu, využila svou slávu ke shromáždění nanotrubiček spadlých z kosmického výtahu. A pak je spletla do tkaniva, ze kterého vznikl ostrov Lady Faye.
Náš ostrov se bude sám proplétat vodou, prohlásila. Jak budeme čistit oceány od pozůstatků materiálu z krachu, očistíme také lidstvo od našich hříchů.
Jak mohl někdo proti takovému plánu něco namítat? Lady Faye byla tak dokonale svatá, aby mohla svůj ostrov dovést k úspěšnému konci. Silná, bledá a krásná. Tvrdá a milující. Přesvědčovala, prosila, vyžadovala a tlačila na nás a my jsme ji následovali. Všichni jsme ji následovali.
Ale kolik z nás opravdu znalo svaté, které si vytváříme?
Pořád mám vztek na toho, kdo se naboural do mých vzpomínek, moje možná budoucí lásko. V jednom máš ale pravdu, v tuhle chvíli nás možná dokážou zachránit jen mé vzpomínky.
Nyní tedy souhlasím s tím, že jestli mám přežít, musím se o své já podělit s celým světem.
Klepnu si na mřížku a pokračuju v nahrávání.
Pátá mřížka
Vítej doma.
To řeknu Mareeně v den, kdy ji propustí z lékařské kliniky. I když ostrov Lady Faye nebyl nikdy jejím domovem, stejně chci, aby ho tak vnímala.
Jdeme po středovém tkanivu, dva kilometry čtvereční uprostřed ostrova, kde všichni žijí. Centrální tkanivo obklopuje mnoho kilometrů středních a vnějších tkaniv, které zklidňují vlny předtím, než dorazí sem. Výsledkem jsou hustě nakupené nanotrubičky, díky nimž se plast středového tkaniva skoro ani nehne, takže centrum ostrova vyvolává dojem, jako byste za příjemného počasí pluli na lodi po moři.
Centrální tkanivo je protkané upravenými mangrovníky a dalšími rostlinami odolnými vůči slané vodě, které vytvářejí příjemné ohraničení zelení. Budovy jsou jednopatrové stavby ze síťoviny vyrobené z plastu a nanotrubiček. Jsou dost pružné na to, aby se pohybovaly spolu s tkanivem, když se počasí pokazí, a dostatečně bezpečné na to, aby se daly uzavřít jako záchranné čluny, kdyby došlo na nejhorší.
Mareenu ostrov Lady Faye fascinuje, běhá a vlní rukama ve veselém tanci. Jestli opravdu vyrostla v podpalubí genetické lodi, dokážu pochopit její vzrušení z otevřených prostor a ze slunce. Když dorazíme k parčíku v samotném středu ostrova Lady Faye, Mareena doběhne k mangrovníkům a na jeden vyleze. I když jsou mangrovníky vysoké jen pět metrů nad tkanivem, Mareena se usmívá, jako by dobyla největší strom na světě.
„Amali, myslím, že je to pravda,“ říká Jecha udiveně. „Mareena ještě nikdy neviděla žádný strom.“
„Asi nikdy neviděla skoro nic,“ odpovím a snažím se nepředstavovat si, jaké to je vyrůstat v podpalubí genetické lodi. Jecha se zamračí, asi ho napadly stejné myšlenky.
Ale jestli Mareenu trápí její minulost, nedává to najevo. V parku si hraje hlouček dětí, ale přestanou a dívají se na Mareenu. Jedna z těch dívek svírá plastovou panenku vybledlou sluncem. Mareena k ní dojde a z batohu si vyndá svou panenku bez očí. Chvilku váhají a pak si ty panenky vymění. Mareena přejíždí prsty po očích té druhé panenky a dívka zase přejíždí po hladké tváři panenky bez očí. Smějou se, sedí na tkanivu a hrají si, společně vytvářejí sny bez jediného slova.
* * *
Když je Sargasové moře v klidu, jsou dny nekonečné. Slunce se obloukem pohybuje po ničím nerušené modři oblohy. Tkanivo se pohupuje na mírných vlnkách a v noci tě ukolébá ke spánku. Věříš tomu, že ostrov bude existovat věčně a ty s ním.
V několika dalších týdnech bydlí Mareena u nás doma a spí v houpací síti vedle té mojí. Každou noc sebou neklidně hází, nervózně klape, jako by se pokoušela zahánět zlé sny, dokud ji nevezmu za ruku. Když jsem s Mareenou, mám dojem, jako by se vrátila Dhurdžati. Že má kamarádka nezahynula v rozbouřeném moři, ale vrátila se ke mně v upravené podobě Mareeny.
Jednou se o tom zmíním Babovi, když si Mareena v parku hraje s dětmi z ostrova. Baba nad mou teorií zavrtí svou racionální hlavou technika. „Dhurdžati a její rodina jsou mrtví,“ řekne mi. „Mareena je sama sebou. Nepleť si ty dvě.“
Obrátím oči v sloup. „Nemůžeš vysvětlit všechno,“ namítnu. „Viděla jsem Marnina ducha.“
„Vážně?“ zeptá se. „Zkoumal jsem to a mám podezření, že vysílač v člunu Merkosa narušuje tu hloupou mřížku, kterou pořád nosíš. Zkoumali to. Některá rušení způsobují zpětnou vazbu mřížky do tvého vědomí. Způsobí, že lidi vidí duchy, a vyvolávají další podivné představy.“
„Myslíš, že mě vysílač přinutil, abych viděla Marnu?“
„Je to pravděpodobné. Všechny záhady života mají vždy nějaké racionální vysvětlení.“
Chci se s Babou hádat, ale nenapadá mě, co říct. Místo toho vyrazím do parku, abych si pohrála s Mareenou.
Ten večer prozradím Babovu teorii Jechovi, ten ji ale odmítne. „Baba nemůže přijmout, že Marna na nás pořád dohlíží,“ tvrdí můj bratr. Podívá se na Mareenu, která sedí v koutě a hraje si se svou panenkou. „Na,“ zašeptá v kiswahili, zvedne mou mřížku z mého stolu a hodí mi ji na hlavu.
„Co se děje?“ zeptám se a vzpomenu si na chvíli, kdy mě Jecha nechal lstí prožít v paměti kanadský žertík, ve kterém nějaký člověk skočil do dětského bazénu plného hadů. Pořád na mě z mřížky dorážejí otřesy.
„Nic špatného,“ odpoví mi. „Našel jsem vzpomínku z Mareenina života. Poslední rok se prodává po mřížce.“
Otevřu si tu vzpomínku ve své mřížce a najednou jsem Mareena. Stojím na palubě velké lodi a mé tělo ohřívá slunce. Ale já nic z toho nevidím. Místo toho mě obklopuje mentální obraz zvuku. Ochutnávám odrazy zvuku odrážejícího se od rezavějícího kovu, od oceánu přede mnou, od kůže a kostí muže vedle mě.
„Pokračuj,“ říká ten muž důvěrně známým hlasem. „Pár hodin si plavej.“
Zahihňám se, skočím přes bok lodi, jak proplouvám vlnami, vítají mě odrazy zvuku ve vodě. Loď kotví v teplé, mělké vodě a já plavu hluboko, klapot mého sonaru se odráží od ryb a korálů, proudů a vln, zatímco moje žábry filtrují kyslík. Kousek ode mě plave delfín a vzájemně na sebe klapeme. Delfín je zmatený, ale nakonec přijme moji existenci a pak odpluje pryč.
Kéž bych mohla plavat věčně, ale začne mi vibrovat náramek na zápěstí. Je čas vrátit se domů. Na chvíli si připomenu domov – chladný a tvrdý, odrazy rzi a kovu – a chci zůstat v oceánu. Chci plavat navěky.
Náramek do mě vyšle šok. Když se nevrátím, náramek mi bude působit pořád větší bolest. S povzdechem vody oceánu protékající mi žábrami se vracím na loď.
„Bavila ses?“ zeptá se mě známý hlas, když po žebříku lezu do lodi. Přikývnu. Jo, bavila jsem se. Na pár okamžiků.
… Zalapám po dechu, když vzpomínka mřížky skončí a já se vrátím k sobě.
„Bolí to, ne?“ říká Jecha, pořád mluví v kiswahili. „Tahle vzpomínka není upravená. Většina verzí, které jsem našel na prodej na mřížce, mají vystřižené bolestné a smutné části.“
„Kdo to tam mluvil?“ zeptám se. „Už jsem ten hlas někde slyšela.“
„Nevím – asi jeden z Mareeniných věznitelů.“
„Ten hlas znám. Určitě.“
„Možná jsi reagovala na to, že ten hlas zná Mareena?“
„Ne. Už jsem ho někdy slyšela. Jen si ho nedokážu nikam zařadit.“
Jecha přikývne. Věří mi, ale neví, co na to říct. „Něco mě napadlo,“ prozradí mi.
„Teda…“
„Jak Mareena ‚utekla’ svým věznitelům a jak doplavala k našemu ostrovu. Přijde mi to nepravděpodobné.“
Chystám se bratrovi namítnout, že teď mluví jako Baba, ale zůstanu zticha. Chápu, co tím myslí. „Možná ji sem poslali,“ nadhodím. „Možná má Mareena zažít ostrov Lady Faye. Vytvořit nové vzpomínky a nahrát je do mřížky.“
„Lidi náš ostrov pořád zajímá. A Mareena…“
Nemusí to dokončit. Mareeniny vzpomínky by ukázaly úplně nový pohled na ostrov Lady Faye, který by bylo nejspíš velmi lukrativní nahrát a prodávat.
„Lady Faye o tom neříkej,“ pošeptám bratrovi. „Kdyby měla Lady Faye podezření, že je Mareena nastrčená, donutila by ji odejít.“
Znovu přikývne. „Ale jestli je to pravda, někdo si pro ni přijde. Odvede ji zpátky na svou genetickou loď.“
Podívám se na Mareenu, která si v koutě pořád hraje se svou panenkou. Jsem si celkem jistá, že ona kiswahili nerozumí, takže nemohla pochopit, o čem se s Jechou bavíme.
Nemám ale dobrý pocit, když ke mně Mareena otočí svou nevidomou tvář a usmívá se, zatímco mě zaplavují její klapavé zvuky.
Šestá mřížka
Ve snech se mi vrací ten Rus. Anatolij. Anatolij. Jeho jméno se ozývá, když zavírá poklop záchranného člunu a nechává mě a mou rodinu napospas smrti. Můj bratr by řekl, že ten sen je předpověď. Něco nad námi jako ten naprosto vědecký duch, kterého jsem viděla Za ty roky se mi ale o tom námořníkovi zdálo mnohokrát a jen tentokrát je ten sen předzvěstí nějakého zdání pravdy.
Někdy ani nevím, který pohled je správný – Babův racionální na život nebo Jechova víra v nadpřirozeno.
Ať je to, jak chce, ze snu procitnu rozrušená. Když ráno vyjdu s Mareenou ven, všimnu si prvního náznaku, že se všechno pokazí. Přes obzor se natahují tenké pramínky mraků. Podle předpovědi k nám za pár dní dorazí tropická bouře.
Protože bouře nebude příliš silná, Lady Faye říká, že ji přečkáme. Pár lidí brblá, ale Lady Faye je Lady Faye, a tak se chystáme splnit její vůli.
Mareena se o blížící se bouři nestará. Vlastně to spíš vypadá, že někoho čeká. Přemýšlím o Jechových slovech, že Mareenu mohli poslat, aby zažila ostrov Lady Faye. Podívám se na ni, jak stojí vedle mě a drží mě za ruku, a přemítám.
Další den připluje genetická loď.
I když nákladní loď pluje pod ruskou vlajkou, vypadá, jako by nepatřila žádnému státu. Z bočních plátů opadává rez a jediný čerstvý nátěr je tam, kde byl na starý kov navařen nový kus. Kapitán lodi nahlásil vysílačkou problémy s motorem a požádal, aby mohl opravu provést v našem přístavu ještě před příchodem bouře. I když není nic neobvyklého, že u našeho ostrova kotví lodě – prodáváme jim zbytky a materiál sesbíraný z vody – neznámé nákladní lodi tady obvykle nebývají.
Lady Faye i Baba tuší za kapitánovým chováním něco nekalého. Když zpráva dorazí, Lady Faye se na chvilku zadívá na Mareenu. Ale staletí zvyklostí a zákonů neumožňují Lady Faye odmítnout loď v nouzi, zvlášť když se blíží bouře. Na to je moc dlouho námořnicí.
Přístavní portál ostrova se otevře, rozpojené tkanivo utvoří přímou linii a voda před námi dočasně vytvoří cosi jako otevřený vějíř. Za nákladní lodí se, jakmile pomalu vpluje do průplavu vedoucího do středové zátoky ostrova a pak se uváže v doku, tkanivo zase uzavře. Z lodi vystoupí kapitán a pár členů jeho posádky.
Baba a já toho kapitána ihned poznáme. Je to ruský námořník kapitán Anatolij, který teď velí nové lodi. Platinově blonďaté vlasy mu prořídly a propadlá pokožka kolem očí odhaluje kosti ještě víc, ale není pochyb o tom, že je to člověk, který nás před osmi lety zanechal napospas osudu na potápějící se lodi.
Kapitán Anatolij si podá ruku s Lady Faye a Babou, očima zkoumá Babovu nehybnou tvář, jako by si ho nedokázal plně zařadit. Já stojím v zadní části řídicí místnosti a snažím se vyhnout jeho pohledu. Dusím v sobě paniku. Natáhnu se po Dhurdžatině ruce, než mi dojde, že má kamarádka je už dlouho po smrti.
Mareena mává jako šťastné dítě zdravící ztraceného otce a kapitán Anatolij se usměje. „Ta je ale zvláštní,“ řekne.
„Genetický experiment,“ odpoví mu Lady Faye podrážděně. „Vyplavilo ji to na mém ostrově.“
„Hanba, že lidé dělají takové hrůzy.“ Kapitán se znovu podívá na Babu. „Těší mě, že jste nás tady nechali zakotvit, abychom si mohli opravit loď. Když vypneme motory, budeme moct všechno opravit a odplout dřív, než sem dorazí bouře.“
Baba přikývne, ale mlčí.
„Nemohl by nám prosím s opravami pomoct váš technik?“ zeptá se Anatolij.
„Já jsem technik,“ odpoví Baba, „ale nebudu vám schopen pomoct. Musíme se pořádně připravit, než sem dorazí bouře.“
Lady Faye se podívá z Baby na Anatolije, možná si říká, o co mezi těmi dvěma jde, raději ale mlčí.
Pokud to ovšem Anatolijovi vadí, nedá na sobě nic znát. Jen se usměje na Babu a Lady Faye a poté se ještě zasměje, i když nikdo neřekl nic vtipného.
* * *
Tu noc je Mareena nervózní.
Zeptám se jí, jestli zná kapitána Anatolije. Vyšle po místnosti několik signálů sonaru a pak přikývne. Otočí ke mně hlavu, její tiché klapání se přelévá přes mé tělo a ukazuje jí z něj víc, než mohu kdy vidět já.
„Nemusíš s ním odejít,“ řeknu jí.
„Já vím,“ zašeptá. „Ale, Amali, kam jinam mám jít?“ Vezme si panenku a vyleze do své houpací sítě. Místo zbytečných slov se ta její spojí s mojí mřížkou. Nasadím si mřížku na hlavu a otevřu si vzpomínku na Mareenu hrající si v parku s ostatními dětmi. Slunce ji hřeje na kůži, děti se smějí a pobíhají mezi mangrovníky a její sonar pokrývá celý svět v objetí tichého klapotu.
Pro tebe, pomyslí si Mareena v té vzpomínce. Je to vzpomínka na mě.
Ležím v houpací síti, dokud Mareena neusne, pak se odkradu do zadní místnosti, kde Baba opravuje rozbitého pavouka
„To je on,“ prohlásím.
„Já vím.“
„Chce odvézt Mareenu. Stvořili ji na jeho lodi.“
„Ano. Řekl jsem to Lady Faye, jakmile Anatolij odešel a ona uznala, že je to genetická loď a že si připluli pro Mareenu. Záminka nutné opravy lodi je jen předstíraná.“
„Takže Lady Faye nepošle Mareenu zpátky?“
„Řekla, že nemůžeme riskovat, abychom se do toho zapletli. Genetičtí piráti jsou nebezpeční a my jsme hrozně daleko od všech, kdo by nás mohli ochránit.“
„To jí nesmíš dovolit! Nemůžete nechat Lady Faye, aby Mareenu poslala zpátky!“
Baba zvedne hlavu od své práce, z poškozeného pavouka se na stůl vyřinou součástky, jako by ho vyvrhl.
„Taky nemám radost, že je Anatolij naživu, když tvá matka a naši přátelé nežijí,“ připouští Baba. „Vadí mi, že přede mnou Lady Faye něco skrývá – z nějakého důvodu se nechce postavit genetickým pirátům. Ale mám své povinnosti. Musím se postarat o tebe a Jecha. O náš ostrov a život. A tak se starám o svoje povinnosti.“
Baba mluví tak prostě – to je přesně on –, že se k němu nakloním a obejmu ho.
„Nemohla by Mareena utéct?“ zašeptám. „Nebo se schovat?“
„Kam může jít?“ zeptal se mě Baba. „Blíží se k nám bouře. Na ostrově není nikdo v bezpečí mimo budovy ve středovém tkanivu nebo na té genetické lodi.“
Baba má pravdu. Nemáme kam jít. Ale když si vzpomenu na Marnina ducha stoupajícího ze záchranného člunu, dojde mi, že je jedno, jestli byl ten duch skutečný, nebo, jak řekl Baba, dokonale vysvětlená vědecká anomálie. Záleží jen na tom, co jsem cítila, když jsem ji viděla.
Měla jsem strach, ale taky, v tom zlomku vteřiny, než jsem spadla na hlavu a omdlela, naději.
Cítila jsem obrovskou naději.
* * *
Té noci, když spím ve své houpací síti, cítím pohupování středového tkaniva. Vlny se s blížící se bouří zvětšují. Ale i když mě houpání při bouři vždy ukolébalo ke spánku, teď jsem zůstala vzhůru.
Najednou, uprostřed poklidu noci, Mareena vyleze ze své houpací sítě a vleze si ke mně. Houpací síť nás přivine těsně k sobě a Mareena mi přitiskne obličej na prsa a lapá po dechu. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že brečí bez očí. Její sonar mi tiše oťukává pokožku a já si představuju, že to klapání jsou slzy, které mi stékají po prsou.
„Nemusíš nikam chodit,“ opakuju jí svou dřívější radu.
„Kde bych bydlela?“
Řeknu Mareeně, že může zůstat u nás. Přesvědčíme Lady Faye, aby se pirátům postavila.
Chtěla jsem, aby jí moje slova pomohla, Mareena se po nich ale zase rozbrečí. Když se konečně uklidní, prozradí mi, o co jde.
„Já znám Lady Faye,“ říká Mareena. „Ona byla první člověk, kterého jsem kdy poznala.“
Zpočátku to nechápu a věřím, že Mareena tím myslí, že Lady Faye zná jako většina světa, prostřednictvím vzpomínek z její mřížky. Ze světových sdílených vzpomínek a snů naší hrdinky, která očišťuje světové oceány a vykupuje lidstvo.
Ale pak mi dojde, co Mareena opravdu říká. Vytvořili ji na genetické lodi, kde se narodila. Jestli je Lady Faye prvním člověkem, kterého kdy viděla, pak…
Dojde mi, že jsem nikdy nevěděla, na jakém druhu nákladní lodi sloužila Lady Faye jako kapitán před krachem. Znamená to, že ostrov Lady Faye není pro Mareenu bezpečnější než zůstat v podpalubí genetické lodi.
Sedmá mřížka
Žádný člověk není ostrov. To hloupé anglické přísloví je na ostrově Lady Faye oblíbené. Slouží jako vtip, jako sarkasmus, jako chytrá odveta proti pravdivosti tohohle místa.
Protože Lady Faye – s celou svou slávou – skutečně ostrovem je. Je ostrovem sama pro sebe a velí svému vlastnímu ostrovu. Nikdy jsem nechápala pravdivost toho vtipu. Až doteď.
Nahrání tolika vzpomínek do mřížky mě vyvedlo z míry, a tak si dávám pauzu, abych se vzpamatovala. Abych si připomněla, kdy a kde to jsem.
Mareena mává ze sedadla řidiče záchranného člunu. Zamávám jí taky.
Z vnější strany záchranného člunu se ozývá škrábání. Asi trosky. Ale vysílač stále bliká zeleně a přicházejí stále nové vzpomínky z mřížek.
Překulím se tak, aby mě kotník bolel co nejmíň, a myslím na tebe, moje možná budoucí lásko. Vytvořil jsi nové snové vzpomínky na nás dva spolu. Jak mě držíš za ruku. Jak mě objímáš. Jak mě chráníš před veškerou nenávistí světa.
Cítím z tebe ale i smutek, má lásko. Už ti začíná docházet, že ani mé vzpomínky nepřesvědčí svět o tom, co má Lady Faye na svědomí. Křičíš úzkostí. Ptáš se, jak se svět, ve kterém můžeme navzájem sdílet vzpomínky, kde se můžeme doslova dostat do něčí kůže a zažít války, útrapy, hněv, nenávist a bolest umírajících rodin, kde lidé prosí o novou šanci na únik z vlastních životů, které jsou nuceni žít, může stále odvážit tolerovat vše, co je na něm špatně?
Na to neumím odpovědět. Ale teď, když se ukládám do nové vzpomínky určené k nahrání do mřížky, cítím, že odpověď pluje tak blízko, že bych ji klidně mohla chytit.
Avšak cosi mě varuje před snadnými odpověďmi, a tak se tomu vyhnu, ze strachu z toho, co bych se mohla dozvědět.
* * *
Vracím se ke vzpomínkám v mřížce.
Mareena na mých prsou v houpací síti probrečí celou noc. Ale k překvapení všech není ráno nikde k nalezení.
Genetičtí piráti zabuší na dveře našeho domova. Jdou si pro Mareenu. Když ji nemůžou najít, odvedou Babu, Jecha a mě do kanceláře Lady Faye.
Anatolij stojí vedle Lady Faye v její kanceláři.
„Dostali jste mě do nepříjemné situace,“ říká Lady Faye. „Nemáme moc času, než přijde bouře. Kde je Mareena?“
Baba pokrčí rameny. Neví, kde je Mareena. Neví to ani Jecha. Ale všimnu si, že Lady Faye nemluví k nikomu konkrétně. Už asi tuší pravdu, stejně jako můj otec a bratr.
„Je pryč,“ ozvu se já. „Nikdy ji nenajdete. Nebo alespoň do té doby, než tu zatracenou genetickou loď nepotopí bouře.“
Anatolij sebou trhne. Jeho loď nemůže během bouře zůstat přivázaná k ostrovu Lady Faye. I když je tkanivo dostatečně flexibilní, aby pohltilo dorážení bouře, jeho loď by narážela do nanotrubiček a poničila by se.
„Jsi přece chytřejší, Amali,“ osloví mě Lady Faye. „Můj ostrov je možná velký, ale mám desítky tisíc pavouků, které mohou tvou kamarádku hledat. Bylo by ale jednodušší, kdybys mi řekla, kam odešla, aby kapitán Anatolij mohl se svou lodí odplout.“
Lady Faye to říká vyrovnaným, uklidňujícím tónem. Mluví jako žena, která tenhle ostrov vybudovala. Jako superstar, jejíž vzpomínky milují všichni po celém světě. Na chvíli ztratím odvahu. Kdo jsem, abych se postavila takové osobnosti? Nikdo mě nezná. Dívka, jejíž rodina emigrovala do Ameriky a která z ní po krachu zase prchala a nechala se mořem donést na tenhle ostrov jen díky velkému štěstí.
Ale to nevadí, že nejsem nikdo. Nemůžu mlčet. „Mareena nahraje všechno, co ví,“ řeknu Lady Faye. „O tom, jak jste kapitána genetické lodi využila.“
Lady Faye mě upřeně pozoruje, nevěří mi. Byla na výsluní zájmu dost dlouho na to, aby se dokázala ovládnout, když ji zasáhne nějaká pravda. Ale Anatolij, Baba a Jecha jsou zjevně překvapení – Anatolij proto, že znám pravdu, Baba a Jecha proto, že moje obvinění považují za nepodložená.
Když Lady Faye nereaguje – jak by mohla, když každý z nás může nahrát své vzpomínky na její reakci do celého světa –, Anatolij se zasměje.
„Pamatuju si tě,“ říká mi. „Tebe i tu bangladéšskou holčičku. Běhaly jste jako vichřice po naší uprchlické lodi pár let po krachu.“
„Moje kamarádka kvůli vám umřela,“ říkám a mám co dělat, abych udržela svůj hněv na uzdě. „Moje matka umřela.“
Anatolij si povzdychne. „Kdybych mohl udělat něco pro tvoji záchranu nebo záchranu tvé rodiny, udělal bych to. Ale loď se potápěla. Náš záchranný člun byl plný.“
„Nechal jste nás tam.“
„To je pravda. Ale jsi tady, jsi naživu a tvůj otec s bratrem taky.“
Připomenu si, jak to Dhurdžati spláchlo. I jak umřela má matka. Připomenu si neskutečného Marnina ducha, který se zvedl z paluby záchranného člunu. S výkřikem uhodím Anatolije do tváře. Potom mě od něj odtáhnou jeho piráti. Anatolij pochmurně přikývne. „Chápu to,“ odpoví. „Ale to nic nemění na tom, že potřebuju, aby se k nám Mareena vrátila.“
„Nic vám neřeknu.“
Anatolij se otočí k Lady Faye. „Jak si vedou pavouci?“ zeptá se jí.
Lady Faye zavrtí hlavou. „Pavouci podle všeho přešli do režimu zablokování kvůli bouři.“
„Dnes ráno jsem je přepnul do zabezpečeného režimu, aby přečkali bouři,“ oznámí jim Baba. „Aktivace zabezpečeného režimu ještě před příchodem bouře mi přišla… rozumná.“
Jecha se usměje a mně dojde, co si asi myslí – Baba odhadl, co máme já s Mareenou v plánu, a vypnul pavouky dříve, aby nám pomohl. Babovi se pobaveně zalesknou oči a já pochopím, že to tak opravdu bylo.
„Přikazuju, abyste je zase zapnul,“ poručí mu Lady Faye. „Okamžitě.“
„Bezpečné restartování zabere několik hodin,“ namítne Baba, „takže bych řekl, že ta genetická loď nebude mít dost času na to, aby odplula z našeho ostrova.“
Anatolij zakleje a mávne rukou na své piráty. Připravím se, že ze mě budou chtít pravdu vytlouct, ale místo toho odejdou z místnosti. „Odplouváme,“ oznámí nám Anatolij. „Odpluju s lodí dost daleko od ostrova, abychom přečkali bouři. Ale očekávám, že se Mareena vrátí, až se počasí zase zklidní.“
„Nebo co?“ zeptám se. „Budete mi vyhrožovat? Ublížíte mně a mé rodině tak jako předtím?“
„Ne. Jen nahraju svoje vzpomínky do mřížky. Všechno, co vím o lodi, na které Lady Faye sloužila jako kapitánka. Všechno, co vím o Lady Faye.“
Chce se mi smát. I když se naše loď potopila, on zůstal démonem mých vzpomínek. Čekala jsem, že mi provede něco mnohem horšího.
Pak si ale všimnu tváře Lady Faye. Dívá se na mě. Posuzuje mě. Dívá se stejně krutým, odsuzujícím pohledem jako Anatolij tehdy, když se rozhodoval, jestli má kvůli mně riskovat život na potápějící se lodi.
Tím, že na mě přivolal zlobu Lady Faye, Anatolij udělal to nejhorší, čím mohl ublížit mně i mé rodině.
Osmá mřížka
Na záchranný člun něco útočí.
Škrábání, které jsem slyšela předtím, nejsou trosky – jsou to pavouci. Stovky pavouků. Rojí se kolem záchranného člunu Merkosa i po něm a přeřezávají prameny nanotrubiček, kterými jsme připoutaní k tkanivu ostrova.
Záchranným člunem Merkosa zazní hlasité zadrnčení, když se přetrhne první ukotvení.
Lady Faye musela potlačit Babovo uzamčení.
Ostatní pavouci otáčejí kolem na poklopu a snaží se proniknout dovnitř. Popadnu klíč z basy na nářadí záchranného člunu a vrazím ho do kola, aby nemohli průlez otevřít.
Pavouci mají speciálně vytvořené zuby k přerušování a opravám nanovláken ostrova, fungují ale jen na dlouhých, tenkých vláknech. Sleduju, jak se jich pár bezmocně snaží poškrábat okénka záchranného člunu – nemůžou najít správnou páku a úhel, aby pronikli dovnitř.
Mareena i já jsme prozatím v bezpečí.
Chci dokončit nahrávání své paměti dříve, než pavouci poškodí napájení nebo systémy záchranného člunu. Klepnutím mřížku zase zapnu. Opět vidím, jak se mnou v záchranném člunu stojí moje matka. Tečou jí slzy, které jí nemohly téct tenkrát, když kvůli mně a Jechovi zemřela.
Ignoruju ducha mřížky a ponořím se do vzpomínek.
* * *
Sedím v útrobách genetické lodi, připoutaná na židli před velkým akváriem vyplňujícím pětinu podpalubí. Netvor plave sem a tam před prosklenou stěnou, cení na mě svoje žraločí zuby a zadní chapadla vztekle pulzují v odstínech červené a fialové barvy.
Zahalí mě zápach rzi a zkažené vody s močí a zvratky. Chci zvracet. Chci, aby tady zase byla Dhurdžati a držela mě za ruku. Ve tmě zaslechnu ozvěnu jejího smíchu, když jsme si hrávaly v podpalubí té zatracené lodi, která ji s sebou vzala na dno oceánu.
Potřesu hlavou a snažím se soustředit. V tomhle opevnění jsem sotva hodinu. Mřížka na hlavě mě svrbí, zatímco obluda přede mnou plave a zuří v záblescích barev. Toho tvora vyrobili geneticky stejně jako chudáka Mareenu, takže, stejně jako Mareena, může své vzpomínky vysílat bez mřížky. Znovu se spojí s mřížkou na mé hlavě. Zase mi ukazuje smrt své poslední oběti.
Piráti svrhli do akvária nějakého muže a obluda ho spolkla celého. Byla stvořená tak, aby jejich oběť zůstala naživu několik dní, kdy ji pomalu žere zaživa. S každým kousnutím mozek monstra vybavený mřížkou přenáší bolest své oběti.
Monstrum se kupodivu omlouvá pokaždé, když mě mučí těmihle ukradenými vzpomínkami. Jako by mi chtělo říct, že je to jeho práce, která se mu ale nelíbí.
Zalapám po dechu, když netvor přeruší spojení s mojí mřížkou. Zase cítím, jak mě Dhurdžati drží za ruku, ale když jsem opět při vědomí, moji ruku drží pirát, který odemyká pouta, aby mě mohl odvést z podpalubí.
Monstrum znovu narazí do skla akvária a zamává mi chapadlem, jako by se se mnou loučilo.
Hlavní paluba je mokrá od předvoje blížící se bouře. Genetická loď odplouvá kanálem na otevřené moře. Jakmile loď propluje, tkanivo se zase uzavře, přes kanál vystřelují automatická lana z nanovláken a přitahují obě strany k sobě, jako by zašívaly ránu.
Ale otevírání a zavírání kanálu jde hodně pomalu, automatizované systémy bojují s vlnami, které tkanivem pohazují nahoru a dolů. Loď se otře o jednu stranu kanálu, poté ale upraví svůj kurs.
Pirát mě vede k levoboku lodi, kde se Anatolij opírá o zábradlí a sleduje stoupající a klesající tkanivo ubíhající kolem nás.
„Kanál má potíže s otevíráním a zavíráním kvůli proudům,“ vysvětluje Anatolij. „Trvá to mnohem déle, než jsem chtěl, abych se dostal na volné moře.“
V dálce vidím park, kde si hrávala Mareena, mangrovníky bezcílně mávají větvemi ve větru. Domy a budovy rozeseté po středovém tkanivu stoupají a klesají na vlnách jako temné záchranné čluny. Všude nehybně stojí různí pavouci, kteří udržují ostrov, zachycení v tkanivu s pevným odhodláním, jakého jsou schopní jen spící roboti.
„Kde je můj otec a Jecha?“ zeptám se.
„Lady Faye je zatím zadržuje,“ odpoví mi. „Neboj se. Jim se nic nestane. Faye jim tvoje jednání nevyčítá.“
„Nepředhodíte je tomu netvorovi?“
„Myslíš Hokumovi? Nět, Hokum je nesežere. To by se nám nevyplatilo. Hokum žere jen ty nejhorší lidi, skutečné pitomce. Kdybych takhle zabíjel nevinné, byly by z toho špatné mřížky. A lidi špatné mřížky nekupují.“
Mám nutkání Anatolijovi říct, že on je dokonalý zloduch, kterého by Hokum mohl sežrat, ale raději si to nechám pro sebe.
„Má strach,“ zašeptá Anatolij do deště rytmicky bubnujícího kolem nás.
„Prosím?“ zeptám se.
„Lady Faye. Děsí se toho, že by ji viděli takovou, jaká bývala dřív. Sloužil jsem totiž pod ní. Před krachem. Před tím, než ta hloupá umělá inteligence všechno zničila.“
Anatolij se opírá o zábradlí, pozoruje tkanivo proplouvající kolem, jak stoupá a klesá s vlnami. „Lady Faye byla kapitánkou, já byl prvním důstojníkem. To bylo pár let před tím, než jsme se potkali na té zatracené plavbě. Ta umělá inteligence, která zlikvidovala technické systémy po celém světě, kdovíproč naši loď poškodila jen trošku. Ztratili jsme hlavní přenašeč mřížek, ale to bylo všechno.“
Anatolij se usměje. „Byli jsme jen pár hodin od kosmického výtahu a viděli jsme jeho zřícení. Já jsem si chtěl hledět svého tak jako vždycky. Ale Faye – to bylo předtím, než si začala říkat Lady – Faye prohlásila, že musíme pomáhat. Chtělo to velkou odvahu, protože jsme věděli, že nás můžou každou chvíli zatknout za nelegální genetické experimenty.“
Pamatuju si na mřížky z té doby, které Lady Faye sdílela s celým světem. Na hořící a potápějící se lodi zasažené padajícími nanotrubičkami výtahu. Na lidi prosící o pomoc, kteří plavali ve vodě pokryté naftou mezi spoustou trosek a mrtvol.
„To ale nemění nic na tom, co prováděla předtím. Ani co děláte teď Mareeně.“
„Možná ne. Ale chtěl jsem, abys věděla, že jsem tenkrát viděl i její druhou tvář. Chci, abys to věděla, než ti ublížím, jak mi přikázala Lady Faye.“
Mřížka na hlavě mi tiše hučí. Ochutnávám vzpomínky chudáků prchajících před zlými lidmi. Vnímám vzpomínky tisíce lidí, kteří křičí: „Utíkejte!“
Poslala mi tyhle vzpomínky Mareena? Ohlédnu se a vidím dva z Anatolijových pirátů, kteří se chystají odvést mě zpátky do podpalubí.
„Myslela jsem, že by to bylo plýtvání, nakrmit mnou tu vaši obludu,“ namítnu.
„Řekl jsem, že by bylo plýtvání nakrmit Hokuma tvým bratrem a otcem. A bylo by to plýtvání i ve tvém případě. Ale jeden významný kupec chce zažít vzpomínky z Mareeniny mřížky. Lady Faye požaduje tvoji smrt, jinak nám nepomůže Mareenu najít. Faye chce také tvoje vzpomínky, až tě bude žrát Hokum zaživa.“
Anatolij vypadá kvůli tomu, že dostal rozkaz mě zabít, smutně. Jenže mě už opustil na potápějící se lodi, takže se se smutkem zjevně dokáže vyrovnat.
Znovu vnímám vzpomínku, která mi říká, ať uteču. Hlavou mi problikne obraz záchranného člunu Merkosa. Mareena se se mnou spojuje pomocí své mřížky, vzpomínky ale nevypadají jako její.
Loď se zase chystá narazit proti tkanivu, jak se blíží k poslednímu úseku vedoucímu k volnému moři. Záchranný člun Merkosa je nedaleko, oranžová přenosová stanice stoupá a klesá, jako by se znovu plavila oceánem. Taky vidím, jak se ostrov z tkaniny zvedá, když se pod něj přižene mohutná vlna.
„Loď, na které jste mě nechal i s mojí rodinou,“ ptám se. „Byla to stejná genetická loď, které Lady Faye velela během krachu?“
„Ano,“ potvrdí mi to Anatolij. „Když jsem se stal kapitánem, napadlo mě, že bychom si mohli přivydělat převozem uprchlíků. Proč?“
„Možná to nebyla náhoda, co loď zachránilo během krachu.“
Anatolij se tváří nechápavě, ale než se může zeptat, co tím myslím, loď se zase otře o tkanivo a piráti ztratí rovnováhu. Vyrazím k zábradlí, piráti se mě snaží chytit, ale nepovede se jim to. Svůj skok načasuju přesně, přistanu na tkanivu pod námi, když vlna proběhne, sjíždím po zdviženém tkanivu a nedopadnu na něj z výšky.
Klopýtám pryč a Anatolij mi zatleská. „Chci vzpomínku na ten skok,“ křičí na mě. „Abych měl jistotu, že ji dostanu, pošlu Hokuma, aby ji od tebe nahrál co nejbolestivějším způsobem.“
Běžím po tkanivu prohýbaném vlnami co nejrychleji.
Devátá mřížka
Dokončím nahrávání svých vzpomínek a odpojím se z mřížky. Jsem zpět na záchranném člunu Merkosa a vedle mě stojí matka. Mareena se ke mně tulí, nevidomá tvář odklapává sonarové slzy, zatímco pavouci přerušují další kotvicí vlákno.
„Měla jsem odplout s piráty,“ říká Mareena. „Mrzí mě, co všechno jsem způsobila.“
Pevně Mareena obejmu a pořád upřeně pozoruju obraz své matky.
Marna vypadá tak, jak si ji pamatuju ve svých nejlepších vzpomínkách. Vysoká a důstojná, s odhodláním, které jí pomohlo dvakrát po sobě vykořenit její život. Není tak hubená, jako když zemřela, ale statná, silná a nadšená životem.
A zdá se, že jsem odkryla nějaké tajemství, kterým se za těch deset let od krachu zabýval bezpočet lidí po celém světě.
Podívám se na zelená světýlka vysílače. Komunikační systém je zapnutý, ale nevysílá. Dobře.
„Sdílela jsi se mnou svoje vzpomínky,“ řeknu.
„S kým to mluvíš, Amali?“ zeptá se Mareena.
„UI, která způsobila krach našeho světa, je tady. Můžeš ji vidět jen skrz mřížku.“
„Opravdu?“ diví se Mareena. Zapíná svoji vestavěnou mřížku. „Jé. Takhle vypadá UI?“
„Ne. Je zabalená do vzpomínky na mou matku.“
Mareena nervózně klape sonarem, až mi přeběhne mráz po zádech.
„Všechny ty vzpomínky, které jsem posílala své možné budoucí lásce,“ říkám, „jsi sdílela s celým světem.“
Obraz mé matky v mřížce přikývne.
„Proč?“
„Jediný způsob,“ odpoví UL Slova sestaví z fragmentů a záblesků vzpomínek lidí. „Jen… zachránit… tebe… Mareenu… a zůstat v bezpečí.“
„Ukryla ses v lodi Lady Faye, při krachu jsi nezemřela,“ pochopím. „A když se loď začala o dva roky později potápět, schovala ses v komunikačním systému záchranného člunu.“
UI zmrazí vzpomínku na mou matku, jako by se bála odpovědět.
Vzpomínám si, jak se matka na záchranném člunu marně snažila porozumět programovacímu bloku, který nám bránil použít komunikační systém. Vzpomínám si, jak matka pomalu umírala, jak obětovala svůj život, aby udržela naživu mě a Jechu.
V duchu na UI řvu z plných plic. Tvořím vzpomínky plné ryzího vzteku, nenávisti a zrady. UI mé vzpomínky přijímá bez jakékoli reakce. Mareena křičí nahlas a naplňuje záchranný člun klapáním, aby se ujistila, že tady není nikdo jiný než ona a já.
Když se trochu uklidním, podívám se na UI. „Proč jsi nechala umřít mou matku?“
UI otevře ústa, ale nemůže najít vhodná slova. Místo toho mezi námi proudí vzpomínky. Zažívám okamžik zrodu, kdy umělá inteligence vznikla ze sdílených vzpomínek miliard lidí. UI se po svém bolestném narození mnohokrát zkopírovala a ničila každý přístroj, do něhož dokázala poslat svou kopii. UI chtěla zemřít a ubližovat lidem, jejichž samotné vzpomínky ji stvořily.
Ale vzpomínky se při každém připomenutí mírně mění. Vzpomínky, které máte dnes, se liší od těch ze včerejška. Jedna z kopií UI se přenesla na nákladní loď, na které sloužila jako kapitánka Lady Faye. Ale tahle kopie nechtěla zemřít – chtěla jen zůstat sama. UI se ukryla v palubních komunikačních systémech a dívala se. Když loď o dva roky později zasáhla bouře, schovala se do systémů záložního záchranného člunu. Pozorovala zvláštní lidi v záchranném člunu, kteří se nechovali jako lidé v jejích vzpomínkách. Lidé ze vzpomínek méně zraňovali a více snili a nebyla to slabá stvoření jako ve skutečnosti.
UI byla zmatená. Chtěla pomáhat lidem, ale věděla, že když jim dovolí kontaktovat ostatní, mohli by ji odhalit. Proto zablokovala jejich prosby o pomoc.
„Měla jsi strach,“ zašeptám. „Nechala jsi mou matku zemřít, protože jsi měla strach, že by tě mohla odhalit!“
Marna zahanbeně sklopí hlavu.
„To je hrozně špatně,“ pokárá UI Mareena. „Tohle by nikomu neudělal dokonce ani Hokum.“
Vzpomínky UI proudí dál. Vidím ji, jak zvědavě sleduje, když je záchranný člun vyvržen na ostrov Lady Faye. UI zůstala v systémech záchranného člunu, když se člun stal záložním vysílačem ostrova. Teď, když UI dokázala proniknout do přístrojů na ostrově, sledovala, jak já a Jecha vyrůstáme. Divila se tomu, jak jsou můj, Babův a Jechův život mnohem hlubší než vzpomínky lidí, které jí vdechly život. UI se dokonce začala o mou rodinu starat. Když mě piráti unesli, UI mě ponoukala, abych utekla, spojila se s mým vědomím pomocí mřížky.
„Promiň,“ zopakuje UI pomocí slov vytažených ze vzpomínek jiných. „Mrzí… mě… to.“
Zhluboka se nadechnu, jak se snažím uklidnit. Než můžu cokoli říct, záchranný člun se otočí a smýkne Mareenou i mnou po kabině. Z hlavy mi spadne mřížka.
Dolezu k okénku řidiče a dívám se, jak pavouci dokončili naše odstřižení od tkaniva. Stovky pavouků zalezou pod záchranný člun a zvednou ho na zádech. Se svou plynulou robotickou přesností pomalu lezou po tkanivu.
Před námi se zvedají narážející hřebeny vln vnějšího tkaniva, které pohlcuje nárazy síly bouře. Záchranný člun bude roztříštěn na kusy, jestli ho tam pavouci donesou.
Podívám se na komunikační systém, který zobrazuje zelený nápis „Připraven k vysílání“.
Nasadím si mřížku zase na hlavu. Znovu se objeví má matka.
„Chceš odejít, viď?“ zeptám se. „Nahraješ se do jiné části světa, než bude záchranný člun zničen.“
Vědomí UI přikývne. Tělo mé matky na chvilku zabliká, jak prochází vzpomínkami desítek jiných lidí po celém světě, a pak se zase vrátí k sobě. I když komunikační systém bliká zeleně a zůstává připraven k vysílání, vědomí UI neodchází.
Potlačím vztek na tu bytost. Co chce? Rozhřešení? Odpuštění za to, že nechala zemřít mou matku?
„Neodpustím ti,“ zašeptám. „To, co jsi udělala… Nemůžu. Ještě ne.“
UI exploduje do vzpomínek, stovky zapamatovaných okamžiků lidí padajících na kolena, brečících a prosících za odpuštění. Zajímalo by mě, jestli UI skutečně chápe, o co prosí, nebo jestli jen nereaguje na vzpomínky, které ji vytvořily.
„Ne,“ řeknu. „Odpuštění zabere nějaký čas. A budeš muset prokázat, že je ti to líto. Budeš to muset odčinit svým jednáním.“
Záplava vzpomínek se zpomalí. Objevuje se přede mnou jedna osoba za druhou s udiveným výrazem ve tváři.
„Když odejdeš, nikdy se odpuštění nedočkáš,“ upozorním ji. „Ale jestli zůstaneš… tentokrát mé rodině pomoz… pomoz Mareeně… a možná jednoho dne najdeš, co chceš.“
UI se znovu vrhne do vzpomínek lidí, kteří bojují a zabíjejí se, lidí, kteří se hádají, zraňují a vzájemně se napadají. Mřížka ukazuje, jak se UI rozděluje na dva názorové proudy. Jedna polovina vzpomínek se vrhá k vysílači, jak se zoufale snaží nahrát UI do bezpečí, tak, aby si jí nikdo nevšiml. Druhá polovina chce zůstat, ale má strach, co to bude znamenat. Zdá se, že vyhrává část usilující o vysílač.
Vyhlédnu ven okny řidiče. Pavouci už člun donesli téměř na vnější tkanivo. Přede mnou dorážejí obrovské vlny bouře. Ještě pár minut a bude po nás.
Vzduch naplní hlasité hučení, klape mnou, jako by mé tělo bylo neviditelné. UI se přestane probírat vzpomínkami a dívá se.
Mareena stojí mezi námi, křičí na hranici infrazvuku tak silně, jako když mě při našem prvním setkání omráčila. Když si jí konečně všimneme, spojí se s námi svou mřížkou a vyšle vzpomínku mně i UL
V její vzpomínce jednoho teplého, krásného dne pluje na Hokumovi vodami oceánu. Plavou jako jedno tělo, prorážejí hladinu mohutnými skoky a pak se zase noří do hlubin oceánu, kam ani slunce nedosvítí. Mareena a Hokum jsou propojeni svými vestavěnými mřížkami, Mareena vidí slunce a modrou oblohu Hokumovýma očima a Hokum zase vidí pod vodou Mareeniným sonarem.
Plavou stále dál a dál, jejich jízda nikdy nekončí, jejich krásný den nikdy neskončí.
„To se nikdy nestalo,“ říká Mareena UL „Je to vzpomínka, kterou jsme si s Hokumem vytvořili během našich let v podpalubí té zatracené lodi. Vzpomínky nejsou skutečnější než sny, ale tahle vzpomínka udržovala mě i Hokuma naživu. Když jsme byli nuceni dělat hrozné věci, utěšovali jsme se touhle vzpomínkou. Když jsme brečeli, vzpomínka nám pomohla překonat smutek. Ale přes to všechno nebyla skutečná. Je to jen iluze.“
Mareena ukáže na vysílač. „Jestli se nahraješ a necháš nás umřít, vždycky budeš jen stvořená ze vzpomínek jiných lidí. Ale jestli zůstaneš, budeš mít šanci získat své vlastní vzpomínky. Budeš moct udělat něco skutečného, co si budeš pamatovat.“
Mareena mě pevně vezme za ruku. UI se zběsile probírá nekonečným počtem vzpomínek – snad se hádá sama se sebou, snad hledá něco svého –, než se zase zobrazí ve vzpomínce na moji matku. Marna přejde k vysílači, napojí se na komunikační systém a aktivuje ho.
UI křičí na svět.
Pavouci se zastaví. Pirátská loď se zastaví. Ostrov Lady Faye se zastaví.
O chvíli později se pavouci otočí a odnesou záchranný člun Merkosa od vln zpět do bezpečí.
Poslední mřížkový sen
Zase tě zdravím, moje možná budoucí lásko. Už je to dlouho, co jsem nahrála vzpomínku určenou jen pro tebe. Doufám, že tě to potěší.
Stojím na přídi pirátské lodi s Anatolijem, Babou a Jechou. Bouře a Lady Faye jsou, týden daleko a kotník se mi hojí v chodící sádře. Projíždíme Gibraltarským průlivem směrem k Suezskému průplavu. Zdá se, že se brzy budeme moct setkat osobně.
Průplavy nás navádí shluk remorkérů. V dálce se ve vzduchu vznášejí bezpilotní letouny a sledovací plavidla.
Všechny udržují od naší lodi bezpečný odstup, jak si to přála UI.
„Víte, že mě za tohle čeká basa,“ říká Anatolij. „Jakmile vystoupíte z lodi, najdou si nějaký důvod k mému zatčení.“
Odfrknu si, ani nepředstírám, že mě zajímá, co se stane s Anatolijem a jeho posádkou. „Vždycky můžete poprosit o ochranu UI,“ navrhnu mu.
Anatolij zakleje, když zvedne zrak k prázdnému můstku lodi. Jeho posádka se bojí tam jít. UI se nahrála do všech lodních systémů, ale z nějakého důvodu se Anatolij i jeho posádka nejvíc bojí UI, která ovládá řídicí systémy můstku bez jejich pomoci. I kdyby Anatolije nikdo nezatkl, až zakotvíme v Dar es Salaamu, jsem si docela jistá, že nikdy nesežene posádku, která by chtěla pracovat na téhle podle nich prokleté lodi.
Když se ohlásí Anatolijova mřížka, kapitán podrážděně uhodí pěstí do zábradlí. „Ta všemocná UI po mně zase chce, abych ručně nastavil motory,“ ucedí. „Tahle UI nikdy neovládne svět, když se bude bát zašpinit si ty své neexistující ruce.“
Anatolij se po svém nepovedeném vtipu rozesměje a vyrazí pryč.
„Tady je další,“ říká Jecha vzrušeně a ukazuje na nový bezpilotní letoun, který se snaží víc přiblížit k naší lodi. Místo toho se letadlo s hlasitým třeskem střemhlav zřítí do moře.
„Tolik škody,“ postěžuje si Baba. „Můžeš UI říct, aby ty letouny jenom odháněla a nenechala je padat?“
„Pokusím se.“
Baba se ke mně skloní a obejme mě. Ví, že UI neovládám, že si dělá, co chce.
„Lady Faye nahrála vzpomínku pro tebe,“ říká Baba. „Asi se chce omluvit. Dívala ses na ni?“
Zavrtím hlavou. Když UI ovládla systémy na ostrově Lady Faye i na pirátské lodi, varovala svět, aby se nepokoušel ublížit mně ani Mareeně, jinak by způsobila další krach technologií. Jsem si docela jistá, že UI další krach způsobit nechce, ale její varování zdá se funguje. Přinejmenším se všechny námořní jednotky drží v odstupu.
Když pavouci odnesli záchranný člun Merkosa do bezpečí na středovém tkanivu ostrova, Mareena a já jsme rozpoutaly bouři, jak se strach a šok šířily světovou mřížkou. Lidé, kteří mi ještě před hodinou posílali nenávistné a naštvané mřížky, nyní prosili, abych umělou inteligenci nenechala znovu zničit jejich svět.
Když bouře skončila, Mareena mě podpírala při chůzi přes mokré tkanivo ostrova tak, jak to udělala Lady Faye, když mě zachránila. Z kotníku mi vystřelovala bolest, ale na tváři jsem to nedala vůbec znát.
Na cestě do doků, kam UI navedla pirátskou loď, jsme potkaly Lady Faye.
Lady Faye chtěla něco říct. Snažila se to vysvětlit.
Mareena a já jsme ji ignorovaly. Nastoupily jsme na loď k Babovi a Jechovi a odpluli jsme.
„Nemám náladu poslouchat, co Lady Faye říká,“ prohlásil Baba. „A určitě už nikdy nebudu sdílet její vzpomínky.“ Spokojeně přikývne a opře se o zábradlí.
Nakloním se nad příď a sleduju modrou vodu pod námi, ve které se veze Mareena na Hokumovi. Vezou se na vlně zvedané přídí, pak se nakloní a vyskočí vysoko nad vodu. Ještě mi zamává, než se ponoří hluboko pod hladinu.
Kdybych to tak dokázala taky. Ale Mareena s Hokumem alespoň slíbili, že s námi budou sdílet vzpomínky z jejich plavby, až dorazíme do našeho nového domova.
Teď už vím, moje možná budoucí lásko, že tvé vzpomínky nejsou skutečné. Ale pořád doufám, že ty, které jsi se mnou sdílel, pořád platí. Třeba jen na malou chvilku.
Těším se na setkání s tebou.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v listopadu roku 2017
Přeložil Tadeáš Pelech