Když se loď přiblížila k oběžné dráze Merkuru, automatický systém odpojil motorovou sekci. Kapsle se zachvěla a získala tvar dokonalé koule. Lesklé a šedivé, jako kapka vody v beztíži.
Pocítil jsem zvláštní úlevu. Za tímto bodem nebylo návratu, a přesto jsem po týdnech v meziplanetárním prostoru okusil prchavý okamžik svobody. Bez pohonné jednotky mou dráhu ovládaly jen gravitační síly planet a Slunce. Uvězněný v kouli z karbidů hafnia jsem zůstal sám se svými myšlenkami.
Recyklovaný vzduch voněl plastem a uhlíkovými lubrikanty. Pozoroval jsem, jak se loď stále rostoucí rychlostí noří do gravitační studny a uvažoval, co mě čeká. Komunikační protokoly i proudy hlášení o stavu systémů utichly, Bajkonur mě nechával na pokoji. Vlastně to bylo logické. I kdyby změnili názor, bez motorů bych nedokázal korigovat dráhu kapsle ani o milimetr.
„Ping!“ zaznělo mi v uších akustické varování. Vnější senzory detekovaly nápor protuberance. Oblak plazmy byl řídký, teplota wolframového pláště vyšplhala o pouhé tři stupně. Nic zvláštního, sluneční výrony dolétají k oběžné dráze Merkuru poměrně často. Zvědavost mi však nedala, poslal jsem si hlášení na centrální monitor. Senzor ve wolframovém plášti nakreslil strmou křivku teploty i její postupné odeznívání. Supravodivý povrch rozptýlil energii po obvodu lodi a vyzářil fotony do chladného kosmu. Důkaz účinnosti kvantové technologie mi poskytl malou úlevu. Regulace tepelného režimu je od počátku kosmického věku jeden z technologických problémů. Vakuum meziplanetárního prostoru se chová jako tepelný izolátor. Už první živý tvor ve vesmíru zahynul na následky přehřátí poté, co selhalo chlazení Sputniku 2. Věděl jsem, že mám velkou šanci skončit jako fenka Lajka. I nejúčinnější izolace dokázala přenos energie zpomalit, ale ne zastavit.
Změní monitorů ohlásilo další protuberanci. Pozoroval jsem, jak mi žhavý oblak letí vstříc. Merkur mi posloužil jako ochranný štít, zachytil hlavní úder elektromagnetické bouře, zbytková energie však osprchovala kapsli radiací. Ucítil jsem, jak mi v podkožním tuku na boku pukla tobolka léků. Žilami mi prolétla ledová vlna medikamentů. Pokusil jsem si toho nevšímat a zaměřil se na jiný problém. Kromě záplavy tvrdého záření přijímal povrch kapsle ještě jiný typ energie. Loď sledovalo několik paprsků vysílačů. S nezvanými diváky jsem musel počítat. Ponor do sluneční koróny se nevidí každý den.
Zpracoval jsem signál analytickou rutinou a pokusil se identifikovat zdroj vysílání. Nejsilnější paprsek pocházel z vysílače Bajkonuru, předávaný systémem retranslačních družic. Řídicí středisko mě ani na chvíli nespouštělo z dohledu. Tři roky příprav a miliardy dolarů měly v následujících hodinách přinést výsledky. Ostatní signály zápasily s rádiovým šumem o poznání hůř. Trvalo několik minut, než jsem dokázal triangulovat polohu dvou amerických družic. Obíhaly na nízké orbitě Merkuru kolmo na rovinu ekliptiky. To nebyl špatný nápad, měly nerušený výhled na přivrácenou stranu Slunce. Na vyšší dráze jsem našel ještě další dvě sondy. Pravděpodobně patřily Čínské a Indické republice. I oni byli zvědaví na ohlášený experiment SSSR. Trochu škodolibě jsem potřásl hlavou. Merkur vypadal jako dobrá volba, ale poloha družic mi prozradila, že konkurence stále netuší, co mám v plánu.
Kdo je tohle?, podivil jsem se v duchu. Signály přicházely z opačné strany než ty ostatní. Japonská družice se na mě přilepila jako klíště zezadu. Japonci nechtěli přijít o jediný detail experimentu, i když to znamenalo jistou ztrátu sondy. Bylo to nákladné, ale ne špatné řešení. Pohrál jsem si s daty a usoudil, že Japonci tuhle strategii nezvolili sami. Úhlová odchylka mi prozradila, že o kus dál mě sleduje sonda Evropské unie a kdesi na hranici detekce ještě další neznámý satelit. Tipoval jsem to na Jižní Koreu, rozvědka hlásila, že zvládli start v posledním startovacím okně. Brazilci takové štěstí neměli, jejich sonda shořela na startovní ploše při explozi nosiče. Způsobila to technická závada, nebo dlouhé prsty KGB? Těžko říci. Vím jen, že Sovětský svaz neměl zájem o mnoho zvědavých očí. Tahle expedice nebyl výzkumný let, který měl zvýšit mezinárodní prestiž SSSR.
Grafika mi na obrazovce dráhy narýsovala tří pronásledovatelů. Přemýšlel jsem, který z nich bude mít v nejbližších hodinách větší štěstí. Nedával jsem velké naděje ani jednomu. Upřímně řečeno, moc šancí jsem nedával ani sám sobě.
„Zpráva přijata,“ ozval se syntetický hlas. Bajkonur mě přece jen nenechal odpočinout. Zdráhavě jsem vztáhl dlaň k pultu a dotkl se tlačítka.
Na obrazovce se objevila bledá tvář. Než kamera zkorigovala jas, nemohl jsem ji poznat.
„Genadiji,“ pronesla Oxana po dvouvteřinové odmlce. „Dovolili mi poslat krátkou zprávu.“ Tvář mé ženy byla bledá a nebylo to jen kvůli ostrému světlu lampy. Nervózně si odhrnula pramen z čela a pohlédla stranou. Vypadala, jako by několik nocí nespala.
Genadiji? podivil jsem se. Tak mi říkal jen otec. Oxana mě tak oslovila naposled před dvaceti lety na univerzitě.
Hranice světla a stínu na stěně na pozadí záznamu se nepatrně pohnula a Oxaniny oči se vrátily ke kameře. Zatrnulo mi. Vedle ní mimo zorné pole objektivu stál ještě někdo.
Tohle nebyl soukromý rozhovor.
„Vasilij se zaručil, že všechno dopadne dobře,“ řekla a zachvěl se jí hlas.
Otevřel jsem ústa, ale potlačil jsem nutkání jí odpovědět. Desetiminutová časová prodleva by nám nedovolila vést konverzaci, ani kdybychom byli v přímém spojení. Tenhle záznam museli odvysílat v okamžiku, kdy se od kapsle odpojil pohonný modul. Čekali až do chvíle, než jsem zahájil pád do Slunce.
„Vasilij ti vzkazuje, že Petr se dostal na univerzitu. Na astrofyziku, jak sis přál. Petr má hroznou radost. Řekla jsem mu, že na něho budeš hrdý, i když jsi tak daleko.“ Oxana sklopila oči, ale pak se vzchopila. „Hodně štěstí, Geňo. Budu na tebe čekat. Budu čekat, dokud se mi nevrátíš.“ Její úsměv byl skoro stejně hřejivý jako před dvaceti lety na Rudém náměstí.
Oxana odvrátila pohled od kamery a záznam skončil.
„Mnoho času jsi jí nedal, Vasiliji,“ pronesl jsem do ticha kapsle. Upíral jsem pohled na prázdný monitor, dokud na něj automatika nevrátila obraz mohutného kotouče Merkuru. Planeta mi rostla před očima, ale já se nedokázal zbavit představy, že moje žena stále stojí před kamerou a za jejími zády se ukrývá houf hodnostářů.
Tak Petr se dostal na univerzitu! Byl to jeho třetí pokus a konečně uspěl. Ta zpráva mě pálila na hrudi jako cejch. Vasilij se před startem zaručil, že můj syn bude přijat ke studiu a nyní mi to prostřednictvím Oxany potvrdil. Proč považoval za nutné sdělit mi to právě v této chvíli? Sledoval jsem černou kouli planety lemovanou plamennými vlasy sluneční koróny a přemýšlel. Soucítil se mnou Vasilij? Chtěl posílit morálku mužstva? Nebo se obával, že najdu způsob, jak změnit parametry mise. Jenže jak? Neexistovala síla, která by dokázala vzdorovat gravitaci Slunce.
Dotkl jsem se obrazovky a planetu nahradil pohled neutrinové optiky. Oslnilo mě jasné bílé světlo. Ani masa kamenné planety, ani plášť lodi nemohly neutrina zastavit. Subatomární částice pronikaly hmotou jako průhledným sklem. Z kotouče Slunce vyvěral neutrinový vítr jako tisíce zářících bodů. Produkt termojaderné reakce vypadal v projekci optiky jako padající vločky sněhu. Uprostřed jejich jasu na mě z tváře Slunce zíralo kyklopovo oko sluneční skvrny. Z pohledu pozemských teleskopů se v centru slunečního kotouče otvíral temný kráter umbry. Její velikost přesahovala cokoliv, co lidstvo spatřilo během tisíciletého studia Slunce. Fotosféru se hroutila sama do sebe. Nyní, z blízkosti pouhých šedesáti milionů kilometrů, jsem mohl i pouhým okem pozorovat, že se po stranách kráteru rodí další skvrny. Tenká slupka plazmy je dosud překrývala, ale pohyb z nitra hvězdy vzhůru byl patrný. K povrchu se draly další skvrny a chystaly se otevřít svou tlamu na tváři Slunce. Tančící světelní hadi penumbry na jejich okrajích mě uhranuli tak, že jsem na okamžik zapomněl, kde jsem.
„Časový odpočet kvantového skoku začal,“ pronesl syntetický hlas. Loď se vyhoupla ze stínu planety a sluneční vítr mě zasáhl plnou silou. Trhl jsem sebou, jako by mě fotony spálily ve tvářích. Teplota vnějšího pláště se skokově vyhoupla na tisíc Kelvinů. Odvrácená strana lodi odváděla většinu energie, ale žár povrchu postupně stoupal. Konvekce sváděla nerovný zápas s fotosférou.
Odpočet říkal, že do začátku skoku zůstává deset minut. V tom okamžiku měla teplota přesáhnout kritickou hladinu nutnou ke kvantovému přechodu. Sevřel jsem pěsti, ale navzdory ubíhajícím vteřinám na panelu se mé myšlenky zatoulaly do minulosti.
Roku 1987 perestrojka dorazila i do vojenského výzkumáku za Uralem. Dostal jsem týdenní opušťák z fyzikálního ústavu. Nevěřil jsem svému štěstí, dovolili mi Moskvu!
Oxanu jsem potkal při návštěvě svého bývalého školitele na univerzitě. Studovala na katedře kybernetiky a souhlasila, že mi ukáže město. Prováděla mě centrem a vzrušeně mi vyprávěla o věcech, o kterých jsem já, syn z vojenské rodiny, nikdy neslyšel. Na Sibiři jsme dýchali jiný vzduch než lidé ve velkoměstě. Když jsem se poprvé odvážil Oxanu políbit, ozval se nad našimi hlavami motor letadla. Cessna zakroužila nad náměstím tak nízko, že jsem spatřil německou vlajku na směrovce. Ten okamžik změnil celý náš život.
Fakt, že Mathias Růst dokázal přistát nedaleko Rudého náměstí, byl políček do tváře protivzdušná obrany SSSR. Generalita využila skandálu k odstavení Gorbačova. Když o pár let později vypukla Irácká krize, stoupající ceny ropy pomohly Sovětskému svazu z krize, kam se propadl během reformního procesu. Strana a vojensko-průmyslový komplex si opět podaly ruce. Většina lidí se snažila na nešťastnou epizodu s perestrojkou zapomenout.
To už jsme byli s Oxanou svoji. Fyzikální výzkumák se přestěhoval do uzavřeného města za Uralem. Trvalo skoro tři měsíce, než mé ženě povolili, aby se ke mně připojila. Od samého začátku chtěla, abychom se odstěhovali pryč. Kvůli utajení nemohla z města ani na krok a její rodina z Moskvy marně žádala o propustku k návštěvě. Já jsem byl na omezení zvyklý, strávil jsem dětství na vojenské základně, ale Oxana se cítila jako ve vězení. Bez doprovodu samopalníka ji nepustili ani na houby do lesů za městem.
Časem se její stesky otupily. Dostala práci ve výzkumu a spolupracovali jsme na projektech, které měly změnit celý svět. Pomohla mi matematicky modelovat kvantové oscilace. Dokázali jsme, že za určitých okolností mohou fázové skoky existovat i v našem vesmíru.
Řídící důstojník Vasilij rozpoznal potenciál objevu a protlačil ho na politbyru. „Genadiji,“ domlouval mi otcovsky. „Aparatura spolkne tolik devizových rezerv jako nová třída balistických raket, ale já tě politicky podržím. Hlavně když budou výsledky.“
Vasilij měl dobré konexe. Pro naše projekty našel uplatnění ve vojenském průmyslu a strana nám přidělila větší byt. Bylo na čase, s Péťou jsme se už do garsonky nemohli vejít…
Mé smysly přechod nezaznamenaly, odehrál se v nepostřehnutelně krátkém okamžiku. Sluneční kotouč se prostě zmaterializoval přede mnou ve vzdálenosti natažené paže a slídivé satelity konkurence zůstaly daleko za mnou.
Patnáct set stupňů, přečetl jsem údaj na obrazovce. Sestup začal.
Loď padala doprostřed rozšklebené tlamy umbry. Po jejích okrajích se svíjely proudy penumbry jako ošklivé chloupky vyrůstající z pihy na tváři hvězdy.
Patnáct set padesát stupňů.
Přestože jsem mířil do chladného místa na povrchu hvězdy, teplota lodi stoupala rychleji, než jsem počítal. Prolistoval jsem záznamy, ale žádná z tisíců simulací nepředvídala tak strmý vzestup. Povrch kapsle přesáhl bod tání železa.
Chvějícími se prsty jsem vyladil neutrinovou optiku. Umbra sluneční skvrny v této projekci vyhlížela jako světelná studna. Neutrální částice prýštily z jejího hrdla ven nezávisle na orientaci magnetických siločar. Jezero světla dole pode mnou se chvělo jako vzduch nad rozžhavenou plotnou. Vybral jsem pro sestup nejchladnější bod na povrchu hvězdy, ale přece to nestačilo.
Údaje se objevovaly na monitoru zrychlující se frekvencí. Zaťal jsem zuby a snažil se potlačit úzkost. Magnetický vítr, došlo mi. To musí být ono! Zářící jezero chrlilo do prostoru podstatně víc energie, než jsem předpokládal. Přivřel jsem oči a několikrát se zhluboka nadechl. Tahle umbra bylo monstrum jiného kalibru než obyčejné sluneční skvrny.
Když se před dvěma lety rozepnula na povrchu slunečního kotouče první gigaumbra, jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity přestal existovat. Na povrchu hvězdy se začaly odehrávat věci, pro které jsme neměli vysvětlení. Solární cyklus se zhroutil s definitivní platností, právě když jsem dokončil matematickou teorii kvantových vibrací. Byl jsem příliš ponořený do práce, abych se staral o astronomické diskuze. Nezajímalo mě, jestli zvýšená aktivita Slunce způsobí oteplení nebo naopak globální ochlazení Země. Bylo mi jedno, jestli bude zima o něco delší nebo kratší. Na Sibiři byla zima pořád! V mé mysli neměla kvantová mechanika s astronomií nic společného.
To byl zásadní omyl.
Přiložil jsem dlaň ke stěně pomalu a opatrně, jako bych se dotýkal horkého radiátoru. Keramický povrch zahřál konečky mých prstů. Slupka thalio-hafnitého karbidu pod pláštěm wolframu mi stále poskytovala dostatečnou ochranu, brzo však přijde chvíle, kdy si budu muset obléknout izolační skafandr. Ještě nikdy se žádná sonda nespustila tak blízko k povrchu hvězdy, o pilotované lodi ani nemluvě. Má loď plula v neprobádaných vodách.
Vrstva vakua mezi vnitřním a vnějším pláštěm mě dosud dokázala izolovat od sluneční plazmy, ale systém byl udržovaný v rovnováze jen díky energii supravodivých magnetů. Pokud jejich síla pohasne a oba pláště se fyzicky dotknou, konvekce poruší integritu vnitřní slupky a má kariéra kosmonauta bude mít rychlý konec. Má loď byla jako nepatrné smítko, které se chystá spadnout slunečnímu gigantovi do oka. Kdo dokáže odhadnout reakci rozzuřeného obra?
Šestnáct set stupňů.
Stoupající křivka povrchové teploty nejevila známky zpomalení. Prodělá vnější plášť lodi povrchovou krystalizaci? Co když se thalium sloučí se slunečním větrem a vytvoří hydridy s nižším koeficientem emisivity? Co když –
Přinutil jsem se ke klidu. Na podobné úvahy bylo pozdě. Motory zůstaly na oběžné dráze Merkuru, pád do Slunce musel pokračovat.
Indikátory radiace se rozblikaly jako vánoční stromek. Loď zasáhla dávka slunečního větru. Diody zareagovaly a automatika předala data Bajkonuru. Stínění elektroniky dosud funguje!, zaregistroval jsem s úlevou. Až dosud šlo všechno podle plánu. Můj úkol byl vlastně jednoduchý: sdělit světu, co se v koróně děje.
Diody ožily novým rytmem digitální zprávy. Společně s fotony plášť vyzařoval dvě datové frekvence. První z nich na otevřeném kanálu přenášela zprávu o stavu systémů a lodi. Sovětské družice i satelity ostatních států mohly s malým zpožděním sledovat postup experimentu. Druhý kanál byl zakódovaný a určený pouze Bajkonuru. Záchrana lidstva je jedna věc, ale principy kvantové oscilace byly pečlivě střeženým tajemstvím SSSR.
Dva tisíce stupňů.
Vibrace v kabině přešla na vyšší hladinu. Automatika udržovala uvnitř přijatelnou teplotu, ale vyžadovalo to stále větší příkon. Naštěstí jsem energií šetřit nemusel. Slunce mě zásobovalo víc, než jsem mohl spotřebovat.
„Textová zpráva z Bajkonuru,“ připomněl mi syntetický hlas, že jsem stále v dosahu vysílačů.
Přelétl jsem text pohledem. Řídicí centrum mi sdělilo, že jsem překonal rychlostní rekord. Pohyboval jsem se rychleji než kterékoliv těleso vytvořené lidskou rukou. Generální tajemník strany vám blahopřeje k dosaženému úspěchu, stálo na konci stručného textu. Zpráva ke mně doputovala rychlostí rádiových vln, což znamenalo, že údaj byl deset minut starý. V tuto chvíli jsem svůj původní rekord překonal už několikanásobně. Všechno se odehrávalo stále rostoucí rychlostí.
Jas luminiscenčního panelu na stěně kapsle mi zasáhl oči intenzitou, která mě téměř zabolela. Právě jsem se ponořil do chromosféry.
Zaclonil jsem si oči dlaní a manuálně upravil jas monitoru. Spektrograf mi na něm vykreslil spektrum vodíkových a heliových čar. Doplňovala je sodíková žluť, pavučina emisních spekter lehčích prvků a také několika dalších kovů. Navolil jsem emisní čáru vápníku a izoloval její světlo v kotli plynů pod sebou. Povrch hvězdy bublal jako kaše z pohádky Hrnečku vař. Výrony okrové plazmy stoupaly vzhůru, a jak materiál na okrajích chladl, vracel se zpět do hlubin. V oranžové barvě emise vápníku to vypadalo malebně i hrozivě zároveň. Na tváři jsem ucítil sálání tepla. Stěnami mé kapsle začala pronikat energie, ale já se navzdory horku zachvěl.
Do téhle propasti jsem se měl ponořit.
Dva tisíce pět set stupňů.
Křivka teplotního záznamu stoupala s rostoucí strmostí. Nebylo proč čekat, vytáhl jsem ze schránky skafandr a nasoukal se do něj. Když zacvakla objímka přilby, snížil jsem tlak vzduchu v kabině. Nyní uvnitř zůstala jen zbytková atmosféra, jejíž hustota nedostačovala ke konvekci energie. Stříbřitý povrch obleku mě navíc ochraňoval před radiací infračervených paprsků. Pokud se nedotknu stěn, skafandr mě dokáže po jistou dobu chránit jako poslední bariéra. Zbývalo vyzkoušet, jak dlouho to vydrží.
Signál japonské družice se odmlčel první. Luminiscenční stěna mi promítla světelnou stopu s příměsí čárového spektra titanu. Satelit v mých patách se vzňal jako meteor. Během tří vteřin po něm zbylo jen slabé reziduum iontů. Hliník z pláště, křemík solárních panelů, zlato z reflexních povlaků povrchu sondy… Chromosféra není vlídné prostředí pro pozemskou techniku. Při teplotě čtyř tisíc Kelvinů začíná ocel vřít jako voda.
Sonda Evropské unie bojovala o něco déle. ESA nasadila plný tah iontových motorů. Možná doufali, že dokážou oddálit zkázu satelitu dostatečně dlouho, aby mohli zaznamenat můj dopad do fotosféry. Trajektorie kolmé dráhy však odsoudila jejich pokus k nezdaru. I kdyby družice nesla řádově větší množství paliva, nedokázala by se udržet na nízké orbitě Slunce. Sonda se rozprskla do snopu jisker tak intenzivního, že ho musely zachytit i pozemské teleskopy. Vlastně zachytí. Fotony doletí k oběžné dráze Země teprve za deset minut…
Satelit Jižní Koreje jsem nenašel, jeho vysílání se odmlčelo už před nějakou dobou. Neměl jsem čas pátrat po jeho osudu, dotek husté sluneční atmosféry se přihlásil. Tření začalo loď zpomalovat a já opět ucítil svou váhu. Křeslo se natočilo zády do směru letu a popruhy se mi utáhly kolem hrudi. Zelená dioda vysílačky naposledy ožila. Signál o úspěšném manévru byl odeslán celému světu.
Dva tisíce osm set stupňů.
„Ssss…“
Za stěnou z wolframu a keramiky se ozvalo syčení, jak se plášť lodi třel o ionizovanou plazmu. Slupka fotosféry je silná jen několik tisíc kilometrů, potom se mění v plazmu slunečního povrchu.
Zavřel jsem oči.
Náraz lodi na sluneční povrch měl stejný efekt jako vystřelený brzdný padák. Křeslo divoce zavibrovalo. Brzdná síla nepřicházela kontinuálně, ale v sérii prudkých skoků. Okolní fotosféra nebyla homogenní. Křeslo absorbovalo nejhorší nápor, ale údery gravitace dopadaly na můj hrudník jako kladivo na kovadlinu. Jediná kapsa plynu s trochu odlišnou hustotou mohla můj sestup do Slunce ukončit s okamžitou platností.
„Teorie je jedná věc a technologická implementace druhá, Vasiliji,“ snažil jsem se ovládnout podráždění. Jak je možné, že to nechápe! „Víš, kolik energie je nutné k vyvolání kvantové oscilace jediného atomu?“
„Rozhodnutí politbyra je závažné,“ zopakoval řídící důstojník, jako by mě neslyšel. „Postavíme kosmickou loď.“
„Loď? Myslíš kvantovou loď? A k čemu to bude dobré? Kde vezme politbyro gigawatty k iniciaci oscilace? Proč to nedokážeš pochopit? Nejprve musíme provést zkoušky v nanosvětě, a teprve pak se můžeme pustit do větších projektů!“
Vasilij zvedl ukazováček k obloze. Sluneční kotouč za oknem byl potažený vrstvou mraků, ale při krátkém pohledu jsem na jeho tváři dokázal rozeznat temnou skvrnu. Rozpínala se skoro přes polovinu kotouče.
„Čekat už nemůžeme, Genadiji. Strana ví, že pokles teploty bude pokračovat. Globální ochlazení nás zasáhne víc než imperialisty. Amerika může přesunout své kolchozy do Alabamy, ale co Sovětský svaz? Odstěhujeme je do Afriky? Závod o Měsíc jsme prohráli, ale Slunce je něco jiného. To není otázka prestiže, ale přežití. Kvantová technologie je klíčem k řešení, Genadiji. Tentokrát zvítězíme my.“
Na okamžik jsem ztratil vědomí. Když jsem otevřel oči, vibrace byly pryč. Zaostřil jsem pohled na centrální obrazovku před sebou. Přetížení dosáhlo hodnoty patnácti gé. Bylo to hladší přistání, než jsem očekával. Trochu dezorientovaně jsem zkontroloval kabinu, ale vypadalo to, že aparatura přežila bez úhony.
Dva tisíce devět set Kelvinů!
Srdce mi poskočilo nadějí. Teplotní křivka se zpomalila! Vztáhl jsem ruku k obrazovce a poklepal na její plochu, jako bych chtěl odblokovat zaseknutou ručičku reostatu. Automatika mi poslala nový údaj o okolní plazmě. Elektronika dosud vzdorovala radiaci – až na dvojici desek, které jsem promptně vyměnil.
Právě jsem napsal historii. Ponor byl první přímý důkaz, že sluneční povrch je chladnější než jeho koróna. Průměrná teplota plazmy dosahuje asi pět tisíc Kelvinů, ale v propasti umbry nepřekročila tři tisícovky. To bylo dostatečně daleko od bodu tání wolframové slupky pláště. Byla to historická chvíle! Až na to, že jsem to nedokázal nikomu sdělit, ve sluneční plazmě není vysílání možné. Tep mého srdce se pomalu uklidňoval. Byl jsem stále v bezpečí.
Vlastně… jen pokud pominu malý detail.
Můj sestup se nezastavil.
Hustota slunečního moře je několik gramů na litr. I kdyby měla loď jen jednu desetinu své hmotnosti, stále by neměla dostatečný vztlak, aby se dokázala udržet na hladině. Během několika minut v bezvědomí jsem se propadl kilometry hluboko pod povrch Slunce. Ponor se nezastavil, naopak, stále se zrychloval.
Poryvy žhavých proudů narážely do kapsle ze všech stran. Tlak vnějšího prostředí stoupal společně s hloubkou. Křivka teplotního grafu znovu zvedla svou ošklivou hlavu. Náhle loď zachytil chladný proud. Vodopád plazmy, která na povrchu odevzdala svou energii, mě s sebou strhl do propasti.
Zhoupl se mi žaludek. Proud mě unášel dolů skoro pádovou rychlostí. Paradoxně jsem to uvítal, jen zrychlení mě dokázalo uchránit před drtivou sluneční gravitací. Konstantní hodnotě třiceti gé na povrchu Slunce bych nedokázal vzdorovat dlouho.
Zrychlení aktivovalo Dopplerův radar. Obrazovka nad řídicím pultem ožila barvami ionizovaného plynu. Modrá, růžová a červená indikovaly relativní rychlost stěn rotující trubice plazmy. Barvy se mi míhaly před očima a já na okamžik přestal myslet na nebezpečí. Má loď se hnala divukrásnými strukturami uvnitř Slunce jako utržený vozík na horské dráze.
V podkožním tuku mi pukla další tobolka. Připomněla mi, že radiace překročila hodnoty slučitelné s biologickým životem. Ledové sérum putovalo mým krevním řečištěm a pohlcovalo volné radikály, věděl jsem však, že veškerou DNA v mých buňkách ochránit nedokáže. I proteiny v cytoplazmě mých buněk, zajišťující základní biochemické pochody, procházely postupnou degradací. Neměl jsem však čas myslet na budoucnost. Obrazy před mýma očima ztratily něco ze svých barev. Dopplerův radar mi ukázal elastickou strukturu stěny trubice, kterými proudila chladná plazma do hlubin. Hrdlo rotujícího tornáda se postupně zužovalo. Nečekaná výduť jedné ze stěn se téměř dotkla kapsle a já pocítil nápor tíhy. Loď vydala zvuk, jako by zasténala. V hrudi mě zabolelo, ale pochroumaná žebra nebyl můj největší problém.
Rudé kontrasty dopplera na obrazovce ožily novou aktivitou. Kanál se rozkolísal a hluboko pode mnou se začal stáčet do jakési spirály. Série vibrací mě přiměla k akci. Mé zadání bylo sbírat data tak dlouho, jak to bude možné. Uchopil jsem řídicí páku do těžkých rukavic. Poryvy mi ji rvaly z dlaní, ale zatlačil jsem vší silou. Permanentní pole supermagnetů na vnitřním plášti začalo neochotně rotovat. Cítil jsem, jak se siločáry magnetického pole zakously do proudů ionizované plazmy. Rotace supermagnetického pláště se projevila odstředivou reakcí. Loď se pohnula prostředím žhavého plynu požadovaným směrem.
Kapsle se protahovala mezi siločárami pole dost neobratně, ale síla se projevovala stále výrazněji. Seděl jsem uvnitř rotujícího golfového míčku, který zakřivoval svou dráhu podle rotace magnetického pole. Vlastně to bylo absurdní, mechanická síla v kvantovém věku! Bylo to, jako bych zapřáhl před vlak šlapací drezínu a doufal, že jím pohne. Jenže v prostředí s minimálním třením to fungovalo. Biologický organizmus dokázal krátkodobě vyvinout úctyhodný výkon a podléhal zkáze pomaleji než elektronika.
Mechanika řídicí páky se chvěla jako živá, rudé odstíny na obrazovce pohasly. Dokázal jsem to! Vzdaloval jsem se od rotující stěny tornáda a víry plazmy u vnějších stěn se utišily. Měl jsem pocit, že pomocí chvění páky dokážu ohmatávat cestu před sebou jako slepeckou holí. Téměř intuitivně jsem ovládal loď a mířil do centra sestupného proudu. Pádové zrychlení opět otupilo tíhu gravitace, která mě drtila, a já se mohl volně nadechnout. Svaly v pažích se mi třásly jako přetížené pružiny. Fyzická námaha ve vysokém gé si vybírala svou daň.
Tři tisíce čtyři sta stupňů!
Klasická termodynamika nedovoluje přestup tepla z chladnějšího do teplejšího prostředí. Ani kvantové zákony nedokázaly zápasit s přesilou energie. Původně šedý povrch pláště se ve vírech plazmy začal opotřebovávat. Vnější teplota dosáhla bodu tání wolframu. Fluorescentní povrchy obrazovek přede mnou se zachvěly pod náporem gama záření. Když zmizel kovový štít, radiace začala pronikat povrchem kapsle o něco snadněji. Od okolní hmoty sluneční plazmy mě dělila už jen tenká slupka karbidů thalia a hafnia. Extrapolace křivky na obrazovce mi prozradila, že pokud bude teplota dál stoupat lineárně, zbývá mi pět minut. Pokud elektronika nebo mé tělo nepodlehnou radiaci, mohl jsem to stihnout. Nalehl jsem na řídicí páku celým tělem a veden rudými víry radaru jsem tlačil loď dál od nebezpečí. Tobogan plazmy mě unášel do nitra Slunce a já pocítil záchvěv naděje. Zatím šlo všechno podle plánu! Aparatura byla blízko bodu iniciace!
V tom okamžiku jsem oslepl.
Před startem mě v uzavřeném městě navštívil otec.
„Jak se daří Oxaně?“ zeptal se mezi dveřmi, když spatřil mé překvapení.
„Není doma,“ odpověděl jsem. „Dostala propustku do Moskvy. Proč jsi nedal vědět, že přijedeš, táto? Pojď dál, nestůj na chodbě…“
„Je docela hezké počasí,“ zavrtěl hlavou, až se mu na saku rozhoupaly řády. „Co kdybychom se raději šli projít do parku? To je dobrý nápad, co říkáš?“
Čtyřicet let chodil otec v uniformě a jeho slovo bylo zákon. Zvyk je železná košile. Bez odporu jsem si oblékl bundu a vyšel z panelového bytu na chodbu. Na schodišti se opřel o mé rameno, strmý sestup mu působil problémy. Otec byl stále impozantní muž a já si s překvapením uvědomil, že jsme se kvůli propustkám vídali tak málo, že jsem si nestačil všimnout, jak zestárl. Po osmdesátce odložil slavnostní uniformu do skříně a chodíval do společnosti v civilním saku. Nejdůležitější řády z několika válek si však na ně poctivě přemístil.
Venku bylo chladno, slunce se ukrývalo v mracích. Počasí k procházce rozhodně nelákalo.
„Přišel jsi mě také přemlouvat, táto?“ zeptal jsem se přímo. „Poslal tě Vasilij?“
Zamračil se a znovu zavrtěl hlavou.
„Tvůj politruk mi dal propustku, to je pravda, ale přišel jsem sám. Chtěl jsem si s tebou promluvit. Ještě jsi mi neřekl, jak se má Oxana. Jela navštívit rodiče?“
Zvedl jsem překvapeně pohled od země. Otec o ničem nevěděl. Vasilij mu o Petrovi neřekl!
„Vrátí se dřív, než odjedu do Bajkonuru,“ vyhnul jsem se odpovědi. „Výcvik na orbitální stanici Saljut má trvat pár týdnů. Potom startuji.“
„Loď musí pilotovat člověk,“ konstatoval. Díky starým kontaktům věděl o projektu víc, než strana prozradila veřejnosti. „Proč nemohou poslat někoho místo tebe?“
„Prý jsem jediný, kdo zná všechny detaily aparatury. Sám jsem ji navrhoval a testoval… Máme jen jeden pokus, postavit další loď bude trvat několik roků, to už může být pozdě. Řekli mi, že budu hrdina jako Gagarin.“
Otec se na okraji parku opřel rukou o strom.
„Podívej,“ pokynul bradou k houpačkám s dětmi. Nechápavě jsem se podíval udaným směrem. „Gagarin děti neměl,“ vysvětlil táta. „Když letěl, měl sotva dvacetiprocentní šanci, že se vrátí. Něco takového se nežádá od člověka, který má rodinu.“
Jeho slova zněla tak, jako by je vyslovil někdo cizí. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Bezděčně jsem se podíval na hvězdu hrdiny Sovětského svazu na jeho hrudi.
„To mi říkáš ty, který jsi mi vždycky tvrdil, že nemám couvat před povinností? Ty, který jsi bojoval v Berlíně s fašisty a v osmašedesátém proti kontrarevolucí v Československu?“
Otec došel k nejbližší lavičce a ztěžka se posadil. Hvězda na saku tiše zacinkala o ostatní řády. Vyhnul se mému pohledu. Srdce mi bušilo rozhořčením, ale nezbylo mi nic jiného než se posadit vedle něho.
„Ty medaile nosím hlavně proto, aby mě lidi pustili sednout v tramvaji,“ řekl tiše. „Dnes už k ničemu jinému nejsou.“ Ujistil se pohledem, že okolní lavičky jsou prázdné. Kromě několika matek s dětmi bylo v parku jen pár důchodců, kteří krmili holuby. „Kdoví, jestli byly k něčemu dobré i předtím. V berlínské operaci zahynulo skoro sto tisíc rudoarmějců. Na každého hrdinu s medailí připadlo tisíce bezejmenných hrobů. Hnali nás dopředu jako zbavení rozumu, protože si to Stalin přál. Na ztráty se nehledělo. V Československu jsem se rozhodl, že neudělám stejnou chybu, jenže všechno dopadlo jinak. Zapomeň, co vás učili ve škole, v Praze jsme nebojovali s kontrarevolucí. Místo nepřítele jsme porazili jen sami sebe.“
Nahrnula se mi krev do tváře. O tomhle se mnou táta nikdy nemluvil. Jakou cenu však mají podobné řeči teď? Už bylo příliš pozdě.
„Jestli mě chceš přesvědčit metodou reverzní psychologie,“ zavrčel jsem, „tak sis nevybral nejlepší chvíli.“
„Ale já tě nechci přesvědčovat, Genadiji,“ ohradil se. „Já ti přišel říct, že nechci, abys letěl. Strana nemá právo tě o to žádat. Nikdo není nenahraditelný. Za každého padlého mohou naverbovat dalšího vojáka. To jsem jim řekl, když za mnou přišli. Nemají právo brát Petrovi otce. Ve válce bojují mladí muži bez dětí. Když jsem byl smrkáč a poslali mě do přední linie, šel jsem. Jenže když po mně chtějí, abych tam poslal tebe, vyhodil jsem je. Po žádném otci nemohou chtít, aby obětoval syna.“
Položil mi dlaň na rameno a já ucítil, že se jeho ruka chvěje. „Jsem na tebe hrdý, Genadiji,“ usmál se na mě. „Budu na tebe hrdý, i když nepoletíš.“
To vyznání mě zasáhlo jako chladná sprcha. Když jsem vyrůstal, táta mi nic podobného nikdy neřekl. Vlastně se na mě nikdy neusmál. Až dnes.
Můj hněv zmizel. Spolkl jsem i to, co jsem mu chtěl říct o Petrovi. Oxana jela do Moskvy na milici, protože na hranicích s Finskem našli Petra ukrytého ve vlaku. Chtěl z Ruska odjet. Když před rokem utekl z uzavřeného města, dokázali jsme zařídit, aby mohl žít u Oxaniných rodičů. Jenže škraloup mu zůstal. Byl vynikající student, ale na univerzitu ho nepřijali. Strana má své důvody. Vini, že byl naštvaný, ale stále jsem nechápal, co ho to popadlo. Za nedovolené opuštění SSSR byly vysoké tresty. Vasilij využil situace jako vhodnou páku, ale já pořád vzdoroval. A teď za mnou pošle tátu!
„Pojď, půjdeme domů, nebo nastydneš,“ podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát. „Mám doma láhev dobré vodky.“
Vasilij to naplánoval dobře. Co na tom, že radiační štíty byly slabé, protože aparatura vyžadovala většinu prostoru? Problém se technicky vyřešit nedal, tak ho vyřešili jinak.
Táta měl pravdu. Žádný otec neobětuje svého syna.
Když říkám oslepl, nemyslím tím, že jsem přišel o zrak. To jen elektromagnetická bouře spálila periferie systému. Ve stejné chvíli vypadlo osvětlení i s monitory. Uprostřed černé tmy Se komunikační modul skafandru pokusil připojit k centrálnímu pultu lodi. Jádro systému mělo vyšší stupeň stínění a stále fungovalo. Během pár minut jsem dokázal vyměnit desky a nahodit záložní systémy. Panely neutrinové optiky se opět rozzářily.
V kosmických technologiích je zvykem zálohovat systémy několikanásobně, jenže tentokrát to nestačilo. Chvějícími se prsty jsem ověřoval status přístrojů, bez počítače se kvantová oscilace nastartovat nedala. Hrál jsem o čas. Loď se nekontrolovaně propadala stále hlouběji hrdlem umbry a teplota stoupala k limitní hranici. Náhle indikátory znovu ožily.
Tři tisíce šest set stupňů!
Jen krok od kritické hodnoty. Keramika ze slitiny karbidů thalia a hafnia dokáže vzdorovat teplotě přes čtyři tisíce Kelvinů, ale materiály uvnitř lodi takovou výdrž nemají.
„Hni sebou,“ pobízel jsem diagnostiku oscilátoru. Čas mi unikal mezi prsty.
Obraz Dopplerova radaru se chaoticky měnil, ale záblesky červeně ukazovaly, že se nálevka hlubinného proudu dál zužuje. V jaké jsem asi hloubce? Díky výpadku počítače jsem to nedokázal určit přesně. Jasné bylo jen to, že sestup postupuje rychleji, než jsem předpokládal.
Tři tisíce osm set!
Pár set stupňů od kritické hranice a aparatura stále procházela restartem! Pokud se loď vypaří ve výboji plazmy, zmizí společně s ní i veškerá data, která jsem o stavu slunečního nitra dosud nasbíral. Celá mise bude zbytečná.
Diody na centrálním pultu se rozsvítily a já ulehčeně vydechl. Aparatura ožila! Rychle se snažila vyhmátnout optimální frekvenci oscilace. Zatajil jsem dech. Žádné výpočty mi nemohly říci, co se v následujícím okamžiku stane.
Čtyři tisíce stupňů.
Svět se rozdvojil.
V jednu chvíli jsem byl v nitru Slunce a v následujícím zlomku vteřiny jsem se ocitl ve druhé fázi oscilace, daleko mimo masu Slunce, na hranicí oběžné dráhy Merkuru. Přechody mezi oběma extrémy se odehrávaly tak rychle, že jsem byl zdánlivě na obou místech zároveň. Mé vnímání skutečnosti se zdvojilo v kvantové schizofrenii. Pokusil jsem se zaostřit pohled, ale svět kolem mě se nekontrolovatelně deformoval, jak oscilace bortila fyzikální svět. Mé smysly se mi snažily zprostředkovat okolí, ale prolínající se realita je klamala.
Srdce mi bušilo jako při osmistovce. Vydechl jsem a chemická náplň ve skafandru pohltila oxid uhličitý. Indikátor CO2 nepatrně stoupl a zase klesl. Uklidnilo mě to. Chemické jevy probíhaly tak, jak měly. Fyzikální podstata světa existovala na obou místech zároveň a mé smysly mi o tom předávaly zprávu. Stále jsem byl naživu.
Začal jsem ohmatávat novou skutečnost. Kvantová realita se vlastně nelišila od té newtonovské. Fotony emitované diodami stále dopadaly na zřítelnice mých očí a vyvolávaly vizuální změny ve fotoreceptorech. Můj mozek je dokázal zpracovávat, i když jsem měl pocit, jako bych se ocitl pod stroboskopem.
Oscilace se usadila na kmitočtu deseti Hertzů a svět se definitivně rozpojil ve dvojici prolínajících se realit. V uších mi znělo akustické hučení připomínající střelbu z Gatlingova kulometu. V jedné z realit jsem plul uvnitř Slunce, jehož energie se mě snažila zničit, zatímco druhá se odehrávala ve stínu planety Merkur, jehož kamenná masa mě před vražednou radiací chránila. Byl jsem zpátky v místě, kterým má kapsle proletěla před několika hodinami. I v této realitě musela platit energetická bilance. To byla podstata mého plánu.
Loď rezonovala na hranici fyzikální integrity a já na krátký okamžik pocítil hrdost. Nevyzkoušená operace mohla každou chvíli selhat, ale mé teorémy a Oxaniny simulace se nemýlily! Kvantová oscilace existovala i v makrosvětě!
Tři tisíce devět set stupňů.
Linka grafu na monitoru opsala vrchol a začala klesat. Srdce mi poskočilo. Loď existovala polovinu času mimo Slunce a díky chladu meziplanetárního prostoru vyzařoval povrch lodi naakumulovanou energii efektivněji než v jádru Slunce.
Frekvence oscilace konvergovala ke konstantní hladině, jak předpověděly simulace. Energetická bilance obsahovala zpětnou vazbu, která dokázala oscilaci vyladit tak, aby součet přijaté a vyzářené energie v obou stavech dosáhl nulové hodnoty.
Ucítil jsem na povrchu lodi tykadla elektromagnetických senzorů. Americké družice kroužící kolem Merkuru jako první natočily antény k pulsujícímu jevu, který se náhle objevil ve stínu planety. Představoval jsem si, co asi vidí jejich objektivy. Má kapsle měla jen pár metrů v průměru, ale jasem zahanbovala vzdálenější Slunce. Kvantový plášť koule vyzařoval fotony tak účinně, že satelity musely zapojit filtry a začít odvádět přebytečnou energii do kapacitorů. Byla to marná snaha, na tak silnou dávku radiace nebyly dimenzované. Po několika vteřinách dosáhla teplota nejbližší dražíce bodu tání. Její sluneční panely se proměnily ve slitinu křemíku a germania. Reflexní zlatá vrstvička na těle družice prodloužila její existenci o pár vteřin, ale zápas skončil mým neodvratným vítězstvím. Tělo sondy se proměnilo ve vrstevnatou plástev tavenin, rychle se hroutilo, až se nakonec zformovalo do dokonalé koule z tekutého kovu.
Elektromagnetické stopy sond kolem Merkuru se odmlčely jedna po druhé. Rozžhavené slepence plastů a kovů dál putovaly po svých původních drahách, ale předávat zprávy svým tvůrcům už nedokázaly. Pohlédnout do tváře bohu Ra se nevyplácí.
Obrátil jsem pozornost k Zemi. Východ malé hvězdy poblíž Merkuru musely zaznamenat i astronomické stanice. Světelnost mé lodi přesahovala všechny hvězdy na noční obloze. Desítky pozemských teleskopů musely právě studovat neobvyklý astronomický úkaz, ale byly příliš daleko na detailní pozorování jevu. KGB naplánovala operaci dobře. Kvantová technologie se sama postarala o své utajení.
Diody před mýma očima se roztančily v rychlé čtverylce. Společně se sluneční energií začala loď vyzařovat do prostoru i modulovanou zprávu. V ten okamžik ze mě spadla největší tíha. Splnil jsem zadání mise. Předal jsem Bajkonuru zprávu o stavu sluneční plazmy. I kdybych selhal ve všem ostatním, svůj hlavní úkol jsem splnil.
Namířil jsem neutrinovou optiku k Zemi. Tam dole pod ochranou atmosféry žili všichni lidé, které jsem kdy znal. Za pár minut k nim dorazí zpráva z nitra Slunce a první část experimentu skončí. Pro mě to však konec nebyl. V druhém ze svých kvantových stavů, v opačné úvrati kvantové oscilace, jsem se stále propadal do nitra hvězdy. Vyhmátl jsem své druhé paralelně přítomné vědomí a bez přechodu skočil zpět do Slunce.
Chemické dozimetry všité do rukávů skafandru právě překročily maximální expozici. Nebyl to příjemný pohled, intenzita indikátoru se změnila do sytě rudé barvy. Radiace Slunce nyní začala červený povrch odbarvovat tím, jak rozkládala chemickou podstatu sloučenin. Radiace zabíjela nejen mě. Vyměnil jsem několik opotřebovaných elektronických panelů a zpozorněl.
Tři tisíce šest set stupňů.
Nečekaný drift frekvence byl matoucí. Vymkla se oscilace harmonické rovnováze? Potácel jsem se mezi dvěma vědomími a nedobrovolně přeskakoval mezi střídavými existencemi. Snažil jsem se kontrolovat svou mysl, ale nedařilo se mi to. Mé útroby sevřela mořská nemoc. Chvílemi jsem plul na orbitě u Merkuru, chvílemi se propadal do nitra Slunce. Možná to trvalo minuty, nebo celé hodiny, nedokážu říct.
Zaťal jsem zuby a zachytil unikající kmitočet. Oscilace se stabilizovala a obrazovka řídicího pultu vystoupila z mlhy. Kabina svítila odraženou září monitorů. Dopplerův radar stále fungoval, jeho signál mě vedl trychtýřem sestupného proudu. Mé dlaně stále spočívaly na řídicí páce, ale má dráha byla v moci rudých turbulencí. Sluneční gravitace na mě dopadla novou silou. Stěží jsem stačil udržet otevřená víčka, o aktivním řízení lodi nemohlo být řeči. Štěstí však stálo při mně. Chladný proud plazmy se zúžil do tenké trubice, a ta mě nasála dovnitř. Zrychlení otupilo gravitaci, znovu jsem si dokázal naplnit plíce kyslíkem.
Tři tisíce stupňů.
Číslice na obrazovce nedávala smysl.
Jak může teplota klesat tak rychle?
Až dosud jsem měl opačný problém. Obával jsem se bodu tání keramické slitiny, ale druhý extrém nebyl o nic příznivější. Někde musela být chyba! Pokud termojaderná reakce v centru Slunce produkovala konstantní množství energie, musela teplota plazmy růst! Senzory v plášti však tvrdily opak. Něco bylo špatně.
Prověřil jsem kalibraci senzorů, byla v pořádku. Teplota plazmy byla také v normě. Chyba musela spočívat v něčem jiném. Takže znovu: znám množství energie nutné k udržení oscilace, znám také příjem i výdej energie. Z těchto údajů dokážu odvodit tepelnou bilanci. Ten výpočet jsem v uplynulých měsících provedl snad tisíckrát. V oscilačním stavu měla teplota kapsle klesnout na tři tisíce šest set stupňů a rychle se stabilizovat. Tři tisíce stupňů bylo příliš málo!
Možná si myslíte, že pokles teploty není to nejhorší, co mě mohlo potkat. Jenže každý výsledek musí mít nějakou příčinu. Pokud jsem nerozuměl datům, mohlo to znamenat, že se průběh experimentu nepředvídatelně zkomplikoval. Ve vlastním zájmu jsem musel odhalit, co se děje. Moje mysl začala analyzovat situaci ještě dřív, než jsem položil prsty na klávesnici.
Zaprvé: jak se chová vodíkovo-deuteriová kaskáda? Senzory protonů mi poslaly vyžádanou odpověď. Zadruhé: produkuje heliový cyklus očekávané množství energie? Kombinace údajů o neutronech a heliových jádrech mi potvrdily, že teorie nukleární fúze funguje bezchybně. Tohle bylo v pořádku.
Loď v druhém kvantovém stavu na oběžné dráze Merkura automaticky odeslala pozorování s mými výpočty řídicímu středisku. I když neposloužily mně, stále mohou prospět generacím termonukleárních fyziků. Snad uvidí něco, co mi uniká. Možná z dat pochopí i podstatu gigaumbry. Já se mezitím vrhl na třetí sadu dat: lithiový a bórový cyklus. Tohle byl tvrdší oříšek, obě kaskády spotřebovávají přibližně stejně velké množství energie, jako vyprodukují. Lithium je zvláštní kapitola, navzdory své nízké atomové váze vzniká tento kov v jádru Slunce jen v nepatrných množstvích. Mořil jsem se s výpočty, ale bez úspěchu. Povrch pokožky mě pálil a protiradiační kapsle mezi žebry začaly praskat překotnou frekvencí.
Co tu ještě dělám?
Poslední výron radiace mě postavil před volbu. Má další setrvání ve Slunci ještě smysl? Cítil jsem, jak se mi točí hlava z předávkování chemoterapeutiky. Padal jsem hlouběji do centra hvězdy a mou loď mohl kterýkoliv vzestupný proud slisovat jako plechovku od sardinek. Proč jsem se stále mořil se zdánlivě druhotným problémem? Je důležité, jestli je povrch lodi o dvě stě stupňů teplejší nebo chladnější? Odpověď zněla stále ano. Bylo to důležité. Nejméně očekávané výsledky jsou často ty nejdůležitější. Jen ty mohou vědce přimět, aby opravili své hypotézy!
Odezva neutrinová optiky mi zvadla před očima. Vybělila radiace monitory podobně jako chemické dozimetry? Rozechvěly se mi ruce. Mezi mnou a zářením Slunce leželo jen pár centimetrů keramiky, ale nemohl jsem si pomoci. Znovu jsem se sklonil k rozpracovaným rovnicím. Co když se chybějící energie ukrývá v proudu beta částic, nebo ji obsahuje gama záření? Někde se skrývat musí! Kvantová oscilace musí být proces s nenulovým součtem. V opačném případě by přestala platit celá fyzika!
Dopplerův vír uchopil loď a smýkl jí dolů. Pode mnou se otevřela obrovská jeskyně. Ocitl jsem se na hladině stacionárního jezera plazmy. Proud mě vyplivl z trubice a můj sestup se zastavil. Gravitace mi znovu dosedla na hruď. V této hloubce dosahovala jen poloviny hodnoty vražedných třiceti gé z povrchu Slunce, ale přesto se mi zatmělo před očima.
Když jsem dokázal otevřít víčka, gravitace polevila a hučení gatlingu v mé hlavě se prohloubilo. Skoro jsem dokázal rozeznat jednotlivé fáze kvantové oscilace. Osm Hertzů, odhadl jsem. Obraz dvou stroboskopických světů se v mé hlavě skládal do trhavého filmu. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na novou frekvenci a dokázal z ní vydělit nezávislé reality. Můj první pohled padl na řídicí pult.
Strávil jsem v bezvědomí víc než deset minut!
Spatřil jsem, proč gravitace poklesla. Čočka chladného jezera ve sluneční plazmě se dala vlastní vahou do pohybu. Masa chladné hmoty si razila cestu řídkou okolní plazmou a dno kavity se propadlo. Unikající proud mě strhl s sebou. Pocítil jsem úlevu, ale v příštím okamžiku jsem pochopil, že záchrana nepřichází zdarma. Dopplerův radar signalizoval turbulence. Zaťal jsem čelisti. Tření proudů plazmy u výpusti fungovalo jako obrovské dynamo. Opřel jsem se do páky, ale proud mě nesl stále blíž.
Elektromagnetický impuls vypálil část elektronických systémů okamžitě, detektor heliových částic selhal s malým zpožděním. Natáhl jsem ruku, ale loď sebou smýkla tak silně, až mi záruba přilby cinkla o hranu křesla. Uchopil jsem řídicí páky a pocítil, jak mi žaludek stoupá do hrdla. Horská dráha nikdy nepatřila k mým oblíbeným atrakcím.
Přes obrazovku neutrinové optiky přelétl stín. Buď dostala optika ránu z milosti, nebo osleplo pole senzorů. Bylo jedno, které vysvětlení je správné, bílé neutrinové vločky zmizely.
Zvláštní…
Diagnostika ukazovala, že elektronická deska stále zpracovává přicházející signály z vnějšku a panely přede mnou stále zrnily šedou mlhou protonových jader. Část elektroniky přežila… Přepnul jsem na detektor gama záření a plochy monitorů zalila purpurová polární záře. Hladina radiace byla nižší, než jsem očekával, ale přístroje se zdály být v pořádku. Vstupy, výstupy, napětí, odpor, základní diagnostika, všechno bylo v normě. Jen neutrina byla pryč.
Vytrhl jsem z ochranného pouzdra poslední záložní okruh. Distribuovaná inteligence byla jedním z technologických řešení problému radiace, ale vyžadovalo to neustálý přísun nových součástek. Přiložil jsem desku k ústí slotu, ale dřív, než jsem ji stačil vsunout dovnitř, stín odplul stranou a plocha přede mnou se znovu rozzářila. Vločky neutrin byly zpět! Několik okamžiků mi vířily před očima, než je překryl další mrak. Před mýma užaslýma očima zahalil celou neutrinovou oblohu a na vedlejším panelu vyskočila číslice.
Dva tisíce pět set stupňů!
Zalapal jsem po dechu. Tohle nemohla být chyba měření! Prostor kolem mě byl prosycený radiačním pozadím, ale zdráhal jsem se akceptovat velkou odchylku. Se skřípějícími zuby bych byl schopen připustit zásadní nesoulad v termonukleární teorii, jenže skok v datech jako odpověď na temný mrak znamenal něco jiného. Zíral jsem na údaje panelů a snažil se dobrat rozumné odpovědi. Z myšlenek mě vyrušil vytrvale blikající nápis na obrazovce.
Kritická hodnota radiace.
Smetl jsem varování z obrazovky rychlým pohybem dlaně.
Kritickou hranici jsem už musel dávno překonat! Chvějícími se prsty jsem sevřel skleněnou desku elektronického obvodu. Mám právo to udělat? Byla to moje poslední záloha! Potom jsem ji prudkým pohybem zarazil do slotu. Bez plné funkce detektorů jsem nemohl měřit hladinu alfa částic, protonů ani neutronů. Právě v energetické bilanci ležel klíč k záhadě sluneční aktivity. Musel jsem znát odpověď. Kvůli tomuhle jsem přece uskutečnil ponor.
Kolabující přístrojová sekce se vzchopila. Datová dávka vyskočila na obrazovce. Energie neutronů, protonů a heliových jader vypadala normálně. Neutrinová vánice však zůstávala za mrakem. Vypadalo to jako vtip. Něco odstínilo částice, které jsou známé svou schopností pronikat veškerou hmotou! Seřadil jsem si výstupy přístrojů na obrazovce do grafu s vědomím, že o deset minut později budou operátoři v Bajkonuru hodnotit stejná data. Graf byl jasný a srozumitelný. Energie nukleárních kaskád byla normální, ale množství částic dopadajících na plášť lodi zůstávalo řádově nižší, než předpokládal standardní model nukleární fúze. Zíral jsem na obrazovku, nic nedávalo smysl.
V obou diskrétních prostorech své existence jsem začal pochybovat. Byl snad základní postulát fyziky o zachování hmoty a energie nesprávný? V systému se před mýma očima ztrácela energie!
Neutrinová optika mě oslepila náporem bílého světla. Vánice bílých vloček nečekaně přispěchala zpět a spolu s ní mě osvítilo i poznání. Hledám na špatném místě! Co když odpověď neleží ve Slunci?
Strávil jsem v oscilaci krátkou dobu, ale už jsem stačil přivyknout své dvojí existenci. Naučil jsem se oddělit vědomí a zaostřit ho jen na jednu z realit. Bylo to jako cvaknutí vypínačem. Opustil jsem Slunce a vstoupil do reality ve stínu Merkuru. Odpověď se skrývala v údajích přístrojů. Jak jsem to mohl minout? Bylo to přímo přede mnou! Od začátku oscilace poklesla emise energie z povrchu kapsle na polovinu. Loď nyní vyzařovala nižší dávky fotonů. Energetická bilance stále udržovala kvantovou oscilaci, jen pro to měla k dispozici nižší množství energie. Loď uvnitř Slunce skutečně přijímala méně energie než na začátku ponoru. Jediný problém zůstával, že jsem nevěděl proč.
Může být teplota slunečního nitra nižší, než je na povrchu?
Přeskokem jsem se vrátil do druhé reality. Spolu s pocitem žáru ve tvářích se pobyt v nitru Slunce projevil i náporem gravitace. Odtok z chladného jezera se zpomalil a tíha byla všudypřítomná. Mé paže musely vážit metrický cent. Dokázal jsem jimi pohnout jen za pomoci posilovačů skafandru. S obrovským úsilím jsem na obrazovce vyhledal údaje povrchových senzorů za poslední hodinu.
Grafy mi řekly to, co jsem už tušil. Vybrané typy radiace za skořepinou pláště skutečně skomíraly. Ocitl jsem se v podivném závětří, nebo snad poklesla intenzita termonukleární reakcé na polovinu? Ne, to nemohla být odpověď. Fotonům trvá putování z nitra Slunce celé tisíce let, žhavá plazma je opakovaně pohlcuje a opět vyzařuje. Dočasná fluktuace nemohla mít vliv na průměrnou produkci energie. A pak tu byla ještě otázka neutrin: proč přicházejí ve vlnách, rozsvěcují se a zase hasnou? Co chrání kapsli před žhavým dotekem plazmy? Kam se sakra ztratila energetická bilance?
Energetická bilance!
Mrknutím jsem se přepnul do reality na oběžné dráze Merkuru. Ta myšlenka byla zajímavá. Radiace je pouze jednou z forem hmoty. Hmota přechází v energii a naopak! To mohlo být vysvětlení…
Sledovat dvě reality a dva proudy údajů z přístrojů je na jednoho člověka příliš. Sevřel se mi žaludek. Navigace mi už jistou dobu hlásila, že loď mění polohu vůči planetě! Zpočátku nebyla odchylka výrazná, ale postupně se sčítala.
Kvantová oscilace vyžaduje zachování hmoty a energie, jenže během posledních minut se zbořilo už víc teorií. Myslel jsem, že oscilaci je možné zastavit jen tak, že se vyčerpá energie, která ji udržovala v chodu. Myslel jsem, že může skončit jen v jednom z jejích extrémních bodů, uvnitř Slunce, nebo na oběžné dráže Merkuru. V praxi však existovala ještě třetí možnost a nyní jsem ji spatřil. Loď z nějakého důvodu změnila svou hmotnost a driftovala na nižší oběžnou dráhu. Mezi lopatkami mi proběhl proud mravenců. Pokud pád nezastavím, loď se roztříští o povrch planety.
Podvědomě jsem nalehl na řídicí páku. Hnána silou supermagnetického pole se loď pohnula požadovaným směrem. Pokud byly oscilační stavy svázané, musel mít pohyb kapsle v jedné realitě vliv i na druhou úvrať na opačném konci.
Precipitace pokryla vnitřní stranu průzoru helmy oparem. Pot ze mě crčel a cirkulace skafandru přešla na vyšší výkon, aby dokázala pohltit přebytek oxidu uhličitého.
„Kumulativní dávka radiace přesáhla bezpečnou hladinu,“ upozornil mě nezúčastněný hlas automatiky.
„Já vím!“ vyštěkl jsem zuřivě, když zopakoval varování potřetí. „Teď nemám čas!“
Kdybych uvažoval racionálně, musel bych v tom okamžiku zastavit experiment a uniknout ze Slunce. Měl jsem to udělat. Jenže já celý život pracoval jako experimentální fyzik. Proud dat, který jsem sbíral, byl nesmírně cenný. Každá vteřina experimentu se mohla stát klíčem k řešení záhady slunečních skvrn. Kolena se mi hroutila pod náporem gravitace, ale pořád jsem tlačil do žentouru jako starověký Egypťan hrbící se před hněvem bohem Ra. Dokud loď existovala ve dvou stavech mezi jádrem a volným vesmírem, proud dat mohl stále proudit k Zemi.
Druhý elektromagnetický výron byl horší než první bouře. Doppler bleskl rudou barvou a akumulovaný výboj chladných a horkých vrstev plazmy se vybil. Kabina lodi zhasla, jako by někdo odřízl nožem dráty. Luminiscence i monitory pohasly s vteřinovým zpožděním.
Zašmátral jsem po řídicím pultu. Tak hlubokou temnotu jsem kdysi viděl v solném dolu, když jsem pracoval s detektorem neutrin. Nahmatal jsem rukojeť a restartoval počítač. Nulová odezva. Adrenalin mi naplnil tepny od aorty až k poslední vlásečnici. Tohle nevypadalo dobře.
Rozhlížel jsem se kolem, ale jediné, co jsem dokázal spatřit, byly doutnavé záblesky světla, když fotocitlivé buňky oční sítnice zasáhla částice tvrdého záření a proměnila se ve shluk fotonů. Rachot gatlingů mi stále hučel v uších, oscilace pokračovala beze změny. Několikrát jsem přestoupil mezi Sluncem a orbitou Merkuru, ale obě reality vypadaly stejně. Loď byla mrtvá.
Na stavovém řádku uvnitř helmy blikla červená dioda jako maják na moři. Jen pomalu a neochotně se systémy skafandru probíraly z hlubokého komatu. Znovu jsem uslyšel svůj přerývaný dech v reproduktorech helmy. Na průzoru helmy se rozsvítil indikátor obsahu kyslíku, při této dechové frekvenci vydrží autonomní zásoby obleku sotva hodinu.
Jaké jsou mé možnosti? Ujistil jsem se pohmatem, ale paměť mě neklamala. Ve stíněném zásobníku pod řídicím pultem už nebyla ani jedna elektronická deska. Všechny jízdenky jsem spotřeboval na cestu do Slunce, žádnou zpáteční jsem si nenechal. Oscilaci udržovala v chodu rovnováha energie, ale všechny ostatní systémy byly závislé na elektronice. Bez ní jsem nedokázal zastavit pád lodi do jádra Slunce. Tváře se mi rozhořely dotekem radiace.
Jedna poslední možnost mi ještě zbývá!
Rozepnul jsem popruhy a rozsvítil lucernu na hrudi. Kolem křesla ležely znehodnocené elektronické desky. Odhrnul jsem je a klesl na kolena. V dutině pod řídicím pultem ležela dobře ukrytá schránka. Trénoval jsem tuto operaci jen jednou, k téhle eventualitě nemělo nikdy dojít. Potlačil jsem výčitku svědomí a natáhl se. Stínění dutiny masou přístrojů znamenalo, že byla obtížně přístupná. Mohl jsem se k ní dostat pouze za cenu, že demontuji část řídicího pultu. Tiše jsem zaklel. Bylo to inženýrsky špatné řešení, ale srdce aparatury bylo choulostivé.
Nápor gravitace mě přitiskl k zemi, v poloze na břiše se pracovalo těžce. Posilovače skafandru byly navržené k jiným úkonům než pro jemnou motoriku. Trvalo delší dobu, než se mi ve světle podařilo demontovat tři mechanické pojistky. V hlavě jsem si neustále přehrával instruktážní film nezbytných úkonů. Posloupnost nařizovala nejdřív vyprostit z autonomního počítače aparatury karty, recyklovat je, oživit systémy lodi a pak přemostit nouzové obvody zpět k aparatuře pro její jediný a poslední úkol: zastavit kvantovou oscilaci.
Ruka se mi smekla a na povrchu skafandru se zaleskl čerstvý šrám. Zamrazilo mě. I nepatrná porucha obvodů mohla způsobit, že oscilace skončí v nesprávném místě. Pokud vystoupím uvnitř Slunce, izolace kapsle dokáže vzdorovat jen několik minut…
Poslední pojistka odmítala poslušnost. Zabral jsem a hrubou silou víko schránky utrhl. Pronikl jsem paží těsného slotu a v útrobách schránky nahmatal tvar, který jsem neočekával. Zvedl jsem hlavu a nahlédl dovnitř. Kde může být? Nazdvihl jsem se na loktech a namířil proud světla dovnitř schránky. Místo skleněné desky jsem spatřil oválný předmět. Na dně schránky ležela malá ampule.
Pochopení mě zasáhlo silou rozjetého kamazu. Vasilij a strana mě vybrali jako ideálního kandidáta ne proto, že jsem znal aparaturu do posledního šroubku. Věděli, že jsem vyrostl na vojenské základně a po univerzitě strávil většinu života v uzavřeném městě. Měl jsem pevně vštípený smysl pro povinnost.
Poznání mě zabolelo jako dotek plazmy na holé pokožce. Vybavil jsem si tvář Oxany a Petra. Slíbil jsem jim, že se vrátím, ale Vasilij měl jiné priority. Věděl, že vytrvám až do poslední chvíle a spotřebuji i poslední zálohu. Znal mě příliš dobře.
V jistém smyslu to byla správná volba. Co je jeden lidský život v porovnání se zájmem vlasti? Vzpomněl jsem si na diskuzi kolem separátního ovládání aparatury a lodi. Přeli jsme se o výhodách a nevýhodách umístění elektroniky v centru kapsle. Když jsem si přečetl nápis na ampuli, pochopil jsem, že Vasilij viděl i jiné výhody než já.
Rozdvojené vidění opět driftovalo. Kmitočet oscilace rostl společně s teplotou na vnější straně keramické lodi. Má cesta do nitra Slunce musela pokračovat, aby data z autonomního centra aparatury mohla bez přerušení proudit z oběžné dráhy Merkuru do Bajkonuru. Kdybych dokázal elektroniku vyjmout z obvodů aparatury, vysílání dat by ustalo. Proto se odchýlili od původního řešení a bez mého vědomí zvolili jiné.
Seděl jsem na podlaze a cítil, že gravitace odeznívá. Nikdy bych si nepomyslel, že se ponořím do nitra Slunce tak hluboko, až masa hmoty kolem mě vyruší jeho gravitaci. Já to nevěděl, ale Vasilij ano.
Díval jsem se na ampuli kyanidu s vystřelovací jehlou, jejíž hrot dokázal proniknout i pevnou tkaninou skafandru. Dali takovou ampuli i Gagarinovi?
Sevřel jsem pěst a sklo nehlučně puklo. Kapalina protekla mezi rukavicí skafandru a skanula na dno kompartmentu v centru lodi. V nízkém tlaku začala vřít a v několika vteřinách z ní vykrystalizoval bílý prášek. Nechal jsem krystaly uvnitř schránky a uchytil víko třemi zbývajícím pojistkami.
Strana mě vybrala, protože jsem jako jediný měl předpoklady splnit úkol. Uměl jsem nakreslit schéma aparatury i se zavřenýma očima. Měl jsem detailní znalosti kvantové fyziky a byl jsem autor teorie kvantové oscilace. Dokázal jsem si poradit v každé situaci. Já jediný jsem měl šanci dovést experiment do úspěšného konce.
Tak ho také dovedu.
Aparatura a loď byly spojené v jeden celek. Žebra aparátu tvořila kostru lodi, řídicí pult ukrýval její srdce. Kritické místo leželo nedaleko mě, téměř na dosah ruky. V tom prostora se prolínal svět kvantové oscilace s newtonovskou realitou. Stačila malá změna geometrie a oscilace se zhroutí i bez frekvenčních výpočtů. Jen s tím rozdílem, že nedokážu předám odhadnout, co se potom stane.
Odmontoval jsem další panel a nasoukal se hlouběji do centra lodi. Před necelými třemi měsíci jsme s Oxanou ukončili testy geometrické struktury. Nalezl jsem značku, kterou označila místo, kde jsme uzavřeli poslední kryt dvanáctistěnu. Položil jsem dlaň na plochu pětiúhelníku a zaťal zuby. Nebylo proč vyčkávat, ale přesto jsem váhal udělat poslední krok. Pozlacená plocha mi připomenula pěticípou hvězdu na otcově saku. Nadechl jsem se zkaženého vzduchu a zmobilizoval energii posilovačů skafandru. Zapřel jsem se nohama a udeřil.
Dodekahedron se zbortil.
Střelba Gatlingova kulometu ustala.
Jedno z mých vědomí zmizelo. Bylo to zvláštní, už jsem si na něj stačil zvyknout. Kolem byla tma a tváře mě stále pálily. Měl jsem padesátiprocentní šanci zastavit svět ve správnou vteřinu – a v první chvíli jsem nevěděl, kde jsem se ocitl. Hlava se mi točila vzrušením, ale pocit beztíže mi poskytl vodítko.
Já to dokázal!
První splátka, Vasiliji, pomyslel jsem si.
Kolem mě stále panovala temnota rozháněná jen slabou lucernou na mé hrudi. Napadlo mě, jak asi vypadá loď z vnějšího pohledu. Nově zrozená hvězda u Merkura přestala pulzovat. Během desítek vteřin vyzářila obrovské množství energie a její světelnost klesala. Přešla ze zdánlivé hvězdné velikosti minus dvacet pět do velikosti jedna a nakonec přestala být pozorovatelná pouhým okem. Pozemské laboratoře, které pořídily záznam jejího zániku, mohly v UV spektra spatřit tenké čáry thalia a hafnia překryté sytým signálem lithia a bóru.
Cítil jsem smrtelnou únavu, ale nedopřál jsem si odpočinek. V prostora kabiny se jako lesklí motýli vznášely vypálené elektronické desky. Vztáhl jsem dlaň a jednu po druhé je pochytal. Byl čas zapomenout všechna pravidla, která mi vštípili v tréninku. Na téhle operaci nebylo nic typického.
Prosvítil jsem skleněné desky diodovou lucernou a označoval místa, kde nepatrné změny v holografických vrstvách nanočástic indikovaly části narušené radiací. Většina sekcí byla stále funkčních, stačilo jen zkombinovat desky správně dohromady. Řídicí panel byl vykuchaný jako husa před vánočními svátky. Místo nohou z torza trčely vodiče zakončené volnými kontakty. Kombinatoriální projekt mi zabral víc než hodinu. Hladina oxidu uhličitého ve skafandru stoupla tak vysoko, že jsem v ústech cítil jeho kovovou příchuť. Točila se mi hlava a chvílemi jsem upadal do mikrospánků.
První část centrálního počítače se chytila právě včas. Obnovil jsem atmosféru a konečně mohl odložit přilbu. Právě včas, abych vyzvracel krev do plastového kontejneru…
Pokračoval jsem v práci bez přestávky skoro dva dny. Halucinace mě odváděly do temných světů a ztěžovaly orientaci v prostoru i čase. Neutrinová optika byla nestabilní, povrch lodi periodicky překrývala temná oblaka a po monitorech putovaly obrazce. Po čtyřiceti hodinách jsem stabilizoval základní funkce lodi a dovolil si krátký oddech. Při snímání tlakového oděvu mě nesnesitelně bolel každý kousek pokožky. Ta na odhalených částech rukou zarudla a místy byla zbarvená do fialova podlitinami. Neodvážil jsem se svléknout perspirační kombinézu a prohlédnout si, co se skrývá pod vrstvou nanovláken. Místo toho jsem se nadopoval dalšími dávkami radiačních léků a analgetik.
Třetí den se mi podařilo obnovit funkci rádiového přijímače. Teprve nyní jsem se dozvěděl, že celý svět sleduje pomalý pád k Merkuru. Propulzní modul, který mě dopravil ke Slunci, měl technické problémy s doplněním paliva. Pokud se nepodaří přečerpávání směsi obnovit, má loď se musela roztříštit o povrch planety. Protože jsem se neozýval, Bajkonur předpokládal, že jsem ponor do Slunce nepřežil. Neměl jsem jim to za zlé, podle dozimetrů jsem už měl být dávno mrtvý. Jenže mně se umírat nechtělo.
Po několika dalších hodinách se mi podařilo přemostit obvody dvou posledních desek a oživit vysílačku. V plicích mi ošklivě chrčelo, když jsem namluvil krátkou zprávu a odeslal ji na otevřeném kanálu. Mezi ní a těmi dalšími uplynuly hodiny, které jsem strávil v halucinacích. Tvorové rejdící po vnějších stěnách modulu mě neopouštěli, jejich těla se mi zjevovala na pozadí sněhové vánice slunečních neutrin.
Má zpráva vyvolala v éteru explozi. Celý svět se zmobilizoval k záchranné akci. Američané, Číňané i Indové nabídli technickou pomoc. Sovětský svaz ji odmítl, protože by to komplikovalo záchranné práce. Technické problémy motorové jednotky se podařilo odstranit a ona mě uchopila do svého sevření. Pocítil jsem dotek gravitace, cesta k Zemi začala.
Následující dva týdny mi splynuly do mlhy bolesti, bezvědomí a krátkých okamžiků bdělosti. V jednom z jasných momentů jsem dostal zprávu, že mi strana udělila Leninův řád. Pokud to plánovali jako „in memoriam“ ocenění, načasování jim nevyšlo. Já vytrvale odmítal zemřít. Po dvou týdnech horečky ustoupily a temné mapy na povrchu lodi zmizely. Pokožka mi stále mravenčila, ale přestal jsem vykašlávat krev. Byl jsem opět schopen myslet a pracovat. Opatrně jsem rozpáral podšívku skafandru a vyjmul z ní dozimetr. Tohle nebyl primitivní indikátor založený na kolorimetrické reakci, tahle mašina zaznamenávala kvantitativní údaje během celé mise.
Vyhodnotil jsem výsledky dozimetrů tajně, aby se o tom Bajkonur nedozvěděl. Nemusel jsem se příliš snažit, řídicí pult připomínal víc pavučinu drátů, než funkční aparaturu. Záloha dat nefungovala a vysílačka předávala zprávy, jen když jsem ji k tomu fyzicky přinutil. Připojil jsem dozimetr přes sekundární rozhraní a prostudoval jeho údaje. Chtěl jsem vědět, kolik mám času. Stačím se rozloučit s Oxanou? Dovolí mi Vasilij promluvit si s Petrem?
Slepoval jsem řádky binárních dat a vynášel do grafu kumulativní dávku radiace v závislosti na čase. Znovu jsem zpětně prožíval chvíle v nitru Slunce, začátek oscilace, průnik chladnou čočkou plazmy, radiační bouři… Bylo tam všechno a ještě víc. Zprvu jsem tomu nemohl uvěřit. Začal jsem o údajích pochybovat, ale vnitřní kalibrace přístroje seděla. Zpracoval jsem časovou linku až do okamžiku, kdy jsem opustil orbitu Merkuru, a musel připustit, že některé z mých halucinací zřejmě nebyly pouhé delirium.
Vzpomněl jsem si na černé stíny v termonukleární plazmě uvnitř hvězdy. Vybavil se mi drift lodi k povrchu Merkuru a fyzikální zákony do sebe začaly zapadat. Co když přece jen existuje materiál, který dokáže pohltit neutrina? Vzpomínky z uplynulých týdnů se daly interpretovat i racionálním způsobem. Znovu jsem se pustil do výpočtů. Telemetrie mi uchovala údaje o oběžné dráže kolem planety, moment, kdy se začala odchylovat, a nepřímo i údaj o tom, jak velká musela být hmota, kterou loď při každé oscilaci vynášela ze Slunce.
Někdy v té době se Černá skvrna na tváři Slunce zacelila. Gigaumbra byla pryč a s ní i ty, které se rodily po jejích stranách. Sluneční aktivita se vrátila do normálu, konec světa se nekonal. Lidé na celém světě spekulovali, jestli s tím měla moje mise něco společného. Prestiž SSSR na mezinárodní scéně prudce stoupla. Na své cestě k Zemi jsem poslouchal řídicí středisko i vysílání NASA, ale nepostřehl jsem, že by Sovětský svaz tyto interpretace vyvracel. Poté, co jsem zničil aparaturu a zrušil oscilaci, proud dat z lodi vyschl. Nevěděli nic o přízracích, které putovaly mezi povrchem Merkuru a mou kapslí. Neměli údaje o energetické bilanci, ani intenzitě vnější radiace.
Musím se přiznat, že ani já nedokážu plně objasnit, jakým způsobem se v nitru Slunce prudce snížila hladina radiace dopadající na moji kapsli. Co jsem však dokázal vyvodit z časových údajů a mých znalostí nukleární fyziky, vysvětlovalo hodně. Přírodní zákony obcházejí syntézu lithia ve prospěch uhlíku. Tato vedlejší kaskáda je příliš komplexní a energeticky nevýhodná. Jenže není komplexita jednou ze základních charakteristik života?
Když jsem obrátil senzory neutrinové optiky zpět k Merkuru, byl jsem už poměrně daleko. Přesto jsem si téměř jistý, že dokážu pozorovat tenký prstenec stínu mezi noční a denní stranou planety. Vidím také, že černá oblaka občas podnikají výpady na obě polokoule. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc přijímám jedno vysvětlení. Má cesta do Slunce přinesla objev, ale jiný, než všichni očekávali.
Z dozimetrů jsem vyčetl, že mi zbývá dost času, abych doletěl k Zemi. Za tři měsíce se ocitnu na její oběžné dráze. Doufám, že spatřím Oxaninu tvář nejen na obrazovce, ale i po přistání v Kazachstánu. Možná, že po několika transplantacích získám dost času, abych viděl, jak bude Petr promovat. Možná mě strana jako národního hrdinu nechá v klidu dožít v laboratoři.
O černých stínech se však nikomu nezmíním.
To bude má druhá splátka na dluh, Vasiliji.
Snad mně a Oxaně jednou dovolí odstěhovat se do Moskvy. Možná i Petr navštíví vytoužené Finsko.
Jestli se však žádné z těchto přání nevyplní, chci si přesto uchovat naději, že alespoň tvorové zrození ze Slunce unikli z vězení své fyzikální reality.