Tohle je příběh o paprskometu. O něm se ale nedozvíte nic kromě toho, že vystřeluje paprsky.
A ty paprsky jsou opravdu nebezpečné. Když vás trefí do ramene, přijdete o celou ruku. Když dostanete zásah do obličeje, můžete oslepnout. A v případě zásahu do srdce zemřete. Tohle všechno musí platit, protože jinak by to nebyl paprskomet. Ale je –
Paprskomety pocházejí z vesmíru. Tenhle je od kapitána jednoho mimozemského hvězdoletu, který prolétal naší sluneční soustavou. Jeho loď se tady zastavila, aby nasbírala vodík v atmosféře Jupitera Během tankování se posádka z důvodů, které nemůžeme pochopit, vzbouřila. Mimozemšťany nepochopíme nikdy. Pokud by někdo věnoval celý měsíc úsilí, aby nám vysvětlil myšlení mimozemšťanů, mohli bychom si myslet, že jsme je pochopili, ale nebyla by to pravda Naše mozky by i tak věděly jen to, jak být člověkem.
I když myšlení mimozemšťanů nejsme schopní pochopit, jejich jednání dokážeme chápat snadno. Chápeme „co“, ale nechápeme „proč“. Kdybychom viděli, co se stalo uvnitř mimozemské lodi, poznali bychom, že se posádka pokusila zmocnit kapitánova paprskometu, kterým ho chtěla zabít.
Došlo k boji. Paprskomet mnohokrát vystřelil. Hvězdolet explodoval.
To všechno se přihodilo před mnoha staletími, když jsme ještě neměli dalekohledy. Obyvatelé Země se stále oblékali do zvířecích kůží. Jupiter znali jen jako tečku na obloze. Když loď explodovala, tečka byla chvíli o něco jasnější, pak se vrátila do normálu. Na Zemi si toho nikdo nevšiml – ani šamani, kteří se domnívali, že ty tečky na obloze jsou důležité.
Paprskomet výbuch nepoškodil. Paprskomet musí být odolný, jinak by se nedal používat jako zbraň. Exploze ho vymrštila od Jupitera a pak do volného vesmíru.
Po tisících let dorazil paprskomet na Zemi. Padal z nebe jako meteor; zahřál se tak, že se rozzářil, ale neshořel.
Dopadl v noci během blizardu. Protože letěl rychlostí tisíců kilometrů za hodinu, zabořil se hluboko do zasněžených lesů. Sníh roztál tak rychle, že se proměnil v páru.
Blizard pokračoval, jako by se nic nestalo. Některé věci nedokáže poškodit ani paprskomet.
Nemyslící sněhové vločky se snášely na zem. Pokud se dotkly povrchu zbraně, vypařily se a snížily tak její teplotu. Teplo z něj vyzařovalo i ven a v okolí rozpouštělo sníh. Voda z tajícího ledu proudila do mělkého kráteru, který vyhloubil padající paprskomet. Sníh a voda zbraň ochlazovaly tak dlouho, až se zbavila veškerého nahromaděného tepla Kráter zasypal milion dalších vloček, které paprskomet ukryly až do jara
* * *
V březnu ho našel chlapec jménem Jack. Bylo mu čtrnáct let a vracel se pěšky lesem ze školy. Šel pomalu a přemítal o tom, proč není u ostatních oblíbený. Jack oblíbenými studenty opovrhoval a nezajímal se o nic, co dělali. I tak jim ale záviděl. Podle všeho nebyli osamělí.
Jack si přál, aby měl dívku. Přál si, aby na něm někomu záleželo. Přál si, aby věděl, co dělat se svým životem. Místo toho chodíval sám po lese na okraji města.
Ten les nebyl nijak divoký ani opuštěný. Byl protkaný stezkami, které v něm vyšlapaly děti při hře na schovávanou. Ale na jaře byly stezky rozblácené; většina lidí se jim vyhýbala. Jack se tak brzy začal víc zajímat o to, jak nešlápnout do mazlavého bláta, než o to, jak je k němu svět nespravedlivý. Nejvíc rozbahněná místa obcházel – prodíral se podrostem, který byl zkřehlý zimou.
Lámal zmrzlé rostliny. Na bundě se mu zachytávalo bodláčí. Vzdaloval se čím dál víc od obvyklých cest a doufal, že spíš objeví nějakou cestu ven, než aby uznal svou chybu a raději se vrátil tam, kde to znal.
Takhle došel až na místo dopadu paprskometu. Viděl kráter, který tam vznikl. A našel i paprskomet.
Ta zbraň ho zaujala, i když neměl tušení, o co se jedná. Měla příliš mimozemskou konstrukci na to, aby poznal, že jde o zbraň. Kov byl zčernalý, ale ne černý, jako by měl kdysi jinou barvu, ale tuhle fázi svojí existence už měl za sebou. Konec pažby byl baňatý, veliký asi jako tenisák. Hlaveň dlouhá asi jako Jackova dlaň byla rovná, ale na povrchu měla spoustu výstupků jako nějaká hodně sukovitá hůl. Spoušť vypadala jako vyčnívající puchýř, který bylo nutné pořádně stisknout. Puchýř se kdysi dal zakrýt tvrdou kovovou čepičkou, která bránila náhodnému výstřelu, tahle pojistka byla ale odkrytá; podle všeho celá staletí, od chvíle, kdy došlo k boji na kosmické lodi.
Mimozemskému kapitánovi, kterému kdysi patřila, mohla tahle zbraň připadat krásná, ale lidskému zraku připomínala spíš špinavou mokrou hůl s boulí na jednom konci. Jack by kolem ní nejspíš prošel bez povšimnutí, nebýt ovšem toho kráteru. Ten upoutal jeho pozornost.
Kráter měl dva kroky v průměru a vůbec nic v něm nerostlo. Vegetace shořela v žáru padajícího paprskometu. Blížilo se jaro, kdy v kráteru začnou rašit nové rostliny, díky kterým postupně splyne se svým okolím. Ale teď se paprskomet zvedal ze spálené země jako nějaký had v prázdné koupací misce pro ptáky.
Jack zbraň zvedl. I když vypadala jako sukovice, chladila jako kov. Působila masivním dojmem – nebyla sice moc těžká, ale byla bytelná. V ruce působila jako něco pečlivě propracovaného. Převracel ji v rukou a zkoumal ji se všech stran. Když se podíval do hlavně, uviděl v ní krystalové čočky zabroušené do stovky fazet. Jack dovnitř šťoural dětským prstíkem v domnění, že ta čočka je nějaký skleněný střep, který někdo nacpal dovnitř. Napadlo ho, že by to mohla být hračka – možná stříkací pistole, kterou tam ztratilo nějaké nepozorné dítě. Pokud to byla hračka, byla tou nejdražší hračkou, jakou kdy viděl. Hlaveň i čočka byly tak dokonale opracované, že bylo jasné, že je vyrobil někdo hodně zručný.
Jack si dál hrál se zbraní, až se stalo nevyhnutelné: stiskl puchýř spouště. Paprskomet vystřelil.
Mohlo to mít smrtelné následky, on ale náhodou držel zbraň namířenou směrem od sebe. Z hlavně vyletěl paprsek a proletěl javorem vzdáleným deset kroků od něj. Paprsek nevydal žádný zvuk, a ačkoli ho Jack jasně viděl, nedokázal říct, jakou měl barvu. Neměl žádnou barvu; bylo to prostě světlo, jako chladný vítr nebo gravitace. Přesto si byl Jack jistý, že viděl, jak z ústí vychází nějaká síla, která udeřila do stromu.
I když paprsek nešlo popsat, jeho účinek byl jasně viditelný. V kmeni javoru se objevil kruhový otvor, kde se dřevo a kůra proměnily ve žhnoucí plazmu. Plazma se velkou rychlostí a za vysokého tlaku rozrůstala a rozmetala zbývající části kmene. Paprsek nevydal žádný zvuk, ale výbuch bylo slyšet jasně. Ze stromu vyletěly odpálené kousky dřeva a vroucí javorová míza, které ničily kmen v celém průměru. Spodní část kmene a kořeny zůstaly na místě; stejně jako horní část kmene s větvemi. Mezi nimi byla mezera plná unikajících horkých plynů.
Nepodepřená část javoru padla k zemi. Koruna se neohrabaně zvrátila. Javor dopadl na stromy za ním, zimními holými větvemi se zaklesl do jejich větví. Jackovi se zdálo, že les zastavil pád javoru jako vojáci zachytávající zraněného spolubojovníka dříve, než dopadne na zem.
Jack stále držel paprskomet. Užasle si ho prohlížel. Pořád mu nedocházelo, co se vlastně stalo.
Neupustil zbraň ve strachu. Nepokoušel se znovu vystřelit. Prostě jen zíral.
Byl to paprskomet. Určitě nemohlo jít o nic jiného.
* * *
Jack uvažoval, jak se sem ta zbraň mohla dostat. Přistáli snad v tomhle lese mimozemšťani? Nebo snad tuhle zbraň vyvinuli v nějakém tajném vládním projektu? Chce ji její majitel vrátit? Neprohledává snad právě teď les?
Byl v pokušení vrátit zbraň do kráteru a utéct dřív, než sem dorazí majitel. Ale hledal ji tady opravdu někdo? Podle kráteru nejspíš paprskomet spadl z vesmíru. Jack viděl fotky kráterů po dopadu meteoritů; tenhle sice nebyl úplně stejný, ale vypadal podobně.
Podíval se nahoru. Uviděl oblohu stejnou jako každý den po škole. Žádné UFO. Zastyděl se, že ho vůbec napadlo něco takového hledat.
Znovu si prohlédl kráter. Kdyby tam ten paprskomet nechal a kdyby se pro něj majitel nevrátil, bylo jen otázkou času, než by ho objevil někdo jiný – nejspíš děti hrající si v lese. Mohly by nešťastnou náhodou někoho zasáhnout. Kdyby šlo o běžnou zbraň, Jack by ji určitě na takovémhle místě nikdy ležet nenechal. Odnesl by ji domů, řekl by o ní svým rodičům a oni by ji předali policii.
Měl by totéž udělat i s touhle zbraní? Ne. Nechtělo se mu.
Ale nevěděl, co by s ní měl provést. Hlavou se mu začaly rojit různé myšlenky od „Co mám dělat?“ přes „Jsem v nebezpečí?“ po „Mimozemšťani opravdu existují?“
Po chvíli se ale přesunul k otázce „Co všechno dokáže tenhle paprskomet zlikvidovat?“ Potom se usmál.
Rozhodl se, že o zbrani nesmí nikomu říct ani slovo – určitě ne teď a možná nikdy. Odnese si ji domů a někam ji ukryje tak, aby ji nikdo nenašel, ale kde by ji měl po ruce, kdyby bylo potřeba se bránit. Proti komu nebo čemu? Mimozemšťanům… špionům… superpadouchům… kdo ví? Pokud existují paprskomety, není snad možné cokoli jiného?
Cestou domů byl Jack natolik zahloubaný do úvahy, co všechno by mohlo být možné, že ho málem srazilo auto. Došel na silnici, která oddělovala les od obytných domů. Stejně jako na většině silnic v téhle části Jackova městečka tady nebyl nijak hustý provoz. Vystoupil z lesa a náhle jen pár kroků od něj kolem prosvištělo nějaké sportovní auto. Odskočil dozadu; řidič se opřel do klaksonu; Jack ramenem narazil do dubu; pak bylo po všem, až na opožděný nával adrenalinu.
Ještě celou minutu se opíral o dub a cítil, jak mu divoce buší srdce. Tak jak to v podobných šťastných náhodách bývá, se vlastně nic hrozného nestalo. Jack ve skutečnosti nebyl tak blízko k silnici, aby ho mohlo to auto srazit. Přesto mu chvíli trvalo, než se uklidnil. Jak hloupé by bylo zemřít při nehodě v den, kdy našel něco tak zázračného?
Teď si musel dávat větší pozor. Co kdyby to místo auta byla nějaká příšera se složenýma očima? Musel být ostražitý a připravený na všechno. V duchu si tu událost přehrál znovu, tentokrát ale nenarazil nemotorně do stromu a do bezpečí unikl plavným saltem. Tak byste měli unikat smrti, když u sebe nosíte paprskomet, s nenucenou hrdinskou elegancí.
Jack ale salta dělat neuměl. Řekl si: Jsem Peter Parker, ne Spider-Man.
Na druhou stranu, Jack právě opravdu získal velkou moc. A velkou zodpovědnost. Stejně jako Peter Parker musel svoje schopnosti tajit ze strachu z tragických následků. V jeho případě by si pro něj mohli přijít mimozemšťané. Nebo mohli jeho i celou jeho rodinu unést špioni nebo vládní agenti. I když se mohlo zdát, že takové hrozby jsou hodně nepravděpodobné, existence paprskometu potvrzovala, že se může stát v podstatě cokoli.
Té noci zvažoval, co se zbraní provede. Představoval si, jak střílí teroristy a šéfy gangů. Kdyby čistil svět od mizerů, mohly by ho obdivovat hezké dívky. Jakmile si ale představil sám sebe, jak útočí na pevnost teroristů, uvědomil si, že by ho téměř okamžitě zabili. Paprskomet sice nabízel skvělou palebnou sílu, ale vůbec žádnou ochranu. Kromě toho, kdyby v lese našel nějakou obyčejnou pistoli, nikdy by nesnil o tom, jak běhá po světě a zabíjí padouchy. Proč by měl být paprskomet v něčem jiný?
Jenže byl jiný. Jack ten rozdíl nedokázal vyjádřit slovy, ale byl stejně hmatatelný jako solidní váha zbraně v jeho rukách. Ten paprskomet měnil všechno. Ve světě, ve kterém existovala takováhle zbraň, můžou existovat i létající talíře, krásné tajné agentky… a hrdinové.
Hrdinové, kteří před sporťáky uskakují saltem. Hrdinové, kteří dokážou čelit nebezpečí. Hrdinové, kteří si zasloužili mít paprskomet.
Když byl menší, samozřejmě počítal s tím, že se z něj stane hrdina: odvážný, zkušený a důležitý. O tohle přesvědčení ale kdovíproč přišel. Dovolil, aby se z něj stal tuctový člověk. Teď ale tuctový nebyl – měl paprskomet.
Musel se s tím smířit. Musel být připravený na příšery se složenýma očima a obří roboty. Už to nebylo dětinské fantazírování; ve světě, ve kterém existoval paprskomet, to byly reálné možnosti. Jack si dokázal sám sebe představit, jak probíhá městem, střílí mimozemšťany a zachraňuje planetu.
Takové myšlenky měly smysl, když držel paprskomet v ruce – jako by ta zbraň do jeho vědomí zasadila nové představy. Váha zbraně naplňovala Jacka ambicemi.
Všechny zbraně mají nějaký smysl.
* * *
Jack se zbraní cvičil tak často, jak jen mohl. Aby si ho nikdo nevšiml, jezdil na kole na jedno místo za městem – pozemek o ploše skoro deseti hektarů, který patřil jeho prastrýci Ronovi. Kromě Jacka tam nikdo nechodil. Strýc Ron tam kdysi chtěl postavit dům, k tomu ale nikdy nedošlo. Teď Ron bydlel v pečovatelském domě. Jackova rodina chtěla pozemek po Ronově smrti prodat, on byl ale stále celkem čilý i přes to, že už mu bylo přes devadesát. Dokud bude strýci Ronovi sloužit zdraví, Jack má tohle území pro sebe.
Pozemek nebyl udržovaný – byla to v podstatě divočina, žádný les, ve kterém si hrávají děti. Uprostřed byl mezi stromy dokonale skrytý rybníček. Jack pouštěl po vodě větve, po kterých střílel paprskometem.
Když minul, voda se začala vařit. Když ne, větve se rozpadly. Někdy vybuchly v plamenech. Někdy hlasitě vybuchly, ale nevzplála Někdy prostě zmizely. Jack nedokázal posoudit, jestli každý z účinků vyžaduje trošku jiný přístup, nebo jestli paprskomet jednotlivé režimy mění samovolně. Možná měl počítač, který analyzoval cíl a zvolil nejúčinnější útok. Možná, že ty útoky byly vždy stejné a výsledek ovlivňovaly rozdíly mezi větvemi. To Jack nevěděl. Ale když jaro přecházelo v léto, střílel čím dál přesněji. Na podzim začal házet klacky do vzduchu a snažil se je odpařovat dříve, než dopadly na zem.
Během té doby současně sílil. Dlouhé vyjížďky na kole k rybníku mu pomáhaly posilovat nohy a vytrvalost. Kromě toho cvičil na posilovačích strojích, které si pořídili jeho rodiče, ale nikdy je nepoužívali. Kdyby ty příšery přišly, nemohl by si Jack dovolit žádnou slabost – hrdinové musí přeskakovat ploty a rozbíjet dveře. Musejí umět balancovat po střechách a viset za prsty z útesů. Musejí běhat dostatečně rychle na to, aby dokázali zachránit dívku.
Jack posiloval a běhal každý den. Při tom si představoval, jak uhýbá střelám a chapadlům. Když už to chtěl vzdát, vzal do náručí paprskomet. Ten mu dával sílu vytrvat.
Před paprskometem viděl sám sebe jen jako dalšího teenagera; jeho život neměl smysl. S tou zbraní se ale z Jacka stal hrdina, který může pomoct zachránit Zemi. To vysvětlovalo všechno. Na namožených svalech nezáleželo. Koukání na televizi byla ztráta času. Když nejsi na pozoru, můžou přijít příšery.
Když necvičil, studoval přírodní vědy. To tvořilo další část podstaty hrdinů. Někdy si představoval, že se mu podaří paprskomet analyzovat. Že zjistí, jak funguje a dá lidstvu úžasnou novou technologii. Jindy zase nechtěl tu zbraň pochopit vůbec. Měl rád její tajemství. Navíc neměl žádnou jistotu, že by se mu někdy mohlo podařit pochopit, jak funguje. Možná za jeho života lidská věda nepokročí dost na to, aby to dokázal. Možná ani nebude dost chytrý na to, aby ten princip pochopil.
Ale byl dost chytrý na střední školu. Dařilo se mu, měl motivaci. Musel se držet zpátky, aby na sebe nepoutal pozornost. Když mu tělocvikář doporučil, že by měl zkusit běhat závodně, raději zpomalil a předstíral, že mu dochází dech.
Spider-Man to musel dělat taky.
* * *
O dva roky později při hodině zeměpisu dala dívka jménem Kirsten Jackovi sedmikrásku. Řekla, že ta květinka přináší štěstí a že by si měl něco přát.
Takovou narážku nemohl přehlédnout ani šestnáctiletý chlapec. I přes různé trapnosti a průtahy měl Jack brzy dívku.
Kirsten byl tichá, ale hezká. Hrála na kytaru. Psala básně. Nikdy neměla přítele, ale líbat se uměla. To všechno bylo příjemné. Jack uvažoval, jestli jí má říct o paprskometu.
Než poznal Kirsten, veškeré znalosti o dívkách získával jen od své starší sestry Rachel. Rachel bylo sedmnáct a nedokázala udržet žádné tajemství. Se svými kamarádkami se bavila o všem a úplně klidně vyžvanila i soukromé věci. Jack neprohledával pokoj své sestry, ale když Rachel nechala pootevřené dveře, kdo by si nevšiml, jak jí koš přetéká prázdnými krabičkami od cigaret? Kdo by mohl přeslechnout, když po telefonu klábosila se svým klukem o sexu? Jack nechtěl poslouchat, ale Rachel nikdy neztišila hlas. Ze všeho, co Jack slyšel – o své sestře i dívkách obecně –, se mu dělalo zle.
Kdyby paprskomet ukázal Kirsten, neřekla by o něm svým kamarádkám? Chtěl věřit, že není stejná jako ostatní dívky, nevěděl ale, kolik druhů dívek vlastně je. Věděl jen, že ta zbraň je příliš důležitá na to, aby to riskoval. Změna současného stavu za to riziko nestála.
Ten stav se ostatně změnil i tak. Čím víc času trávil Jack s Kirsten, tím méně ho měl na nácvik střelby a další prvky jeho hrdinského já. Cítil se provinile za to, že odbýval své přípravy na krizové situace; ale když vyrazil k rybníku nebo strávil večer studiem, cítil vinu za to, že zanedbává Kirsten. Když jí Jack řekne, že nemůže přijít, aby jí pomohl s domácími úkoly, a ona se ho zeptá na důvod, musí si něco vymýšlet. Připadalo mu, že se k ní chová jako k nějaké nepřátelské špionce; držel si ji od těla, jako by to byla nějaká femme fatale, která ho přemlouvala k vyzrazení státních tajemství. Nenáviděl se za to, že jí nevěří.
Navzdory téhle hradbě mezi nimi zprostředkovávala Kirsten Jackovi nový pohled na svět. Když se stalo něco zajímavého, Jack to neprožíval přímo; určitá části jeho vědomí vyčkávala a těšila se, až se o to podělí při dalším setkání s Kirsten. Chtěl, aby všechno, co viděl on, s ním sdílela i ona. Pokaždé, když zaslechl nějaký vtip, předtím, než se začal smát, si představoval, jak ho opakuje Kirsten.
Nevyhnutelně ho čím dál víc zajímalo, co by si myslela o tom, kdyby byl hrdina. Udělal by tím na ni dojem? Skočila by mu kolem krku a řekla by mu, že je ještě úžasnější, než si myslela? Nebo by se začala tvářit tak, jako když slyšela nějaké špatné verše? Nemyslela by si, že je jen nezralý podivín, který přečetl příliš mnoho komiksů a teď si naplňuje nějaké dětské sny? Jak by mohl někdo věřit, že se na obloze můžou objevit nepřátelští mimozemšťani? A pokud by se přece jen objevili, jak bláhové by bylo myslet si, že by s tím mohl něco udělat nějaký mladistvý chlapec, i kdyby nakrásně vlastnil paprskomet a zvládl sto kliků bez přestávky?
Jack se celé týdny trápil otázkou: „Říct, nebo neříct?“ Může Kirsten důvěřovat, nebo je stejná jako jeho sestra? Byl snad Jack samotný důvěryhodný, nebo jen bláhový kluk?
Jednu květnovou sobotu si Jack s Kirsten vyjeli na kolech. Jack ji dovedl k rybníku, kde trénoval se zbraní. Stále se ještě nerozhodl, co udělá, až tam dorazí, ale nemohl Kirsten o paprskometu jen tak říct. Nikdy by nevěřila, že je pravý, dokud by ho neviděla v akci. A mohlo by se toho tolik pokazit. Byl vyděšený, že by měl vyzradit svoje největší tajemství. Bál se, že když se na své hrdinství bude dívat očima Kirsten, že mu to všechno poté bude připadat jako hloupost.
U rybníku se cítil tak nervózní, že se skoro nezmohl ani na slovo. Blábolil něco o teplém počasí… o trsu hub… o vráně krákající na stromě. Mluvil o všem jiném než o tom nejpalčivějším.
Kirsten si jeho nejistotu vyložila jinak. Myslela si, že ví, proč ji dovedl na tohle odlehlé místo. Po chvíli se rozhodla, že potřebuje povzbuzení, a tak si sundala tričko i podprsenku.
To se zkrátka vůbec nepovedlo. Jack původně tenhle výlet nebral jako zkoušku… ale nakonec to tak dopadlo a ona selhala.
Jack si také sundal tričko a pevněji objal. Poprvé se hrudníkem dotkl dívčích ňader. Zjistil, že je možné být vzrušený i zklamaný zároveň.
Jack s Kirsten se mazlili na kousku tvrdé hlíny. Bylo to poprvé, co byli sami bez hrozby, že by je někdo vyrušil. Kalhoty si ještě nesvlékli, ale věděli, že můžou zajít tak daleko, jak jen budou chtít. Nikdo na světě je nemohl zastavit v tom, co se rozhodli dělat. Spolu cítili neskutečnou lehkost – byli otevření všem závratným možnostem.
Přesto to byl z Jackova pohledu omyl, který ovšem nešlo nijak napravit. Teď už Kirsten o tom paprskometu nikdy neřekne, Svou šanci propásl, protože se chovala přesně tak jako jeho sestra. Kirsten přemýšlela jako holka a navždycky tak všechno zkazila.
Jack se nenáviděl za svoje pocity – byl proto vzteklý a rozmrzelý. Měl Kirsten opravdu rád. Líbilo se mu mazlení a nemohl se dočkat další schůzky. Nechtěl patřit mezi kluky, kteří se s dívkou rozešli, jakmile jim dovolila sáhnout si na její ňadra. Teď ale před ní musel držet jazyk za zuby a neměl tušení, jak to překonat.
V následujících měsících cítil Jack stále větší vinu: jednal s Kirsten jako s dívkou, která je dost dobrá na sex, ale ne dost dobrá na to, aby jí svěřil to nejdůležitější tajemství ve svém životě. Pokud šlo o Kirsten, byla každým dnem nešťastnější. Cítila, že jí Jack dává něco za vinu, ale nevěděla, co vlastně provedla. Na každé schůzce se vždycky mazlili a postupně zacházeli dál a dál. Když si spolu zkoušeli promluvit, neměli v podstatě o čem.
V srpnu Kirsten odjela na tři týdny ke svým prarodičům na ostrov Vancouver. Vlastně se ani jednomu po tom druhém nestýskalo. A nechyběl jim ani sex. Byla pro ně úleva, když nebyli spolu. Když se Kirsten vrátila, vyšli si na procházku provázenou zmatenou konverzací. Oba hledali důvody, proč nemůžou zůstat spolu. Ty důvody nedávaly smysl, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost – příliš se styděli než, aby věnovali pozornost tomu, co říkají. Každý to bral jako svoje selhání. Mysleli si, že jejich láska bude trvat věčně, a teď končila v neupřímnosti.
Když s tím nalítáváním skončili, Jack si šel zaběhat. Běžel a na nic nemyslel. Probral se, až když se ocitl u rybníka.
Přicházela noc. Vzpomínal na všechno, co dělali s Kirsten na břehu i ve vodě. Po tom prvním sblížení sem jezdili často, měli tu soukromí. Kvůli Kirsten to už nebyl stejný rybník, jako když u něj Jack začínal trénovat s paprskometem. Jack se také změnil. Teď měl on i rybník na co vzpomínat.
Jack už se chystal, že všeho nechá. Nedávno mu bylo sedmnáct. Ještě jeden rok na střední škole a pak odejde na univerzitu. Uvědomil si, že už nevěří v blížící se příchod mimozemšťanů. A také už nevnímal sebe jako nějakého úžasného hrdinu, který dokáže zachránit svět.
Jack věděl, že není žádný hrdina. Používal milou holku jen na sex a potom lhal, aby se jí zbavil.
Cítil se pod psa Ale likvidace větví mu náladu trochu zvedla Paprskomet se pořád dal nějak využít, i když to nebylo právě střílení mimozemšťanů.
Další den si šel znovu zastřílet. Posiloval. Půjčil si v knihovně vědecké knihy. Protože už nebýval každý den několik hodin s Kirsten, měl dost volného času a potřeboval zaplnit prázdnotu. Před začátkem nového školního roku už Jack zase naplno pracoval na svém programu výcviku hrdiny. Už si nenamlouval, že se připravuje na bitvu, jeho program mu ale pomáhal naplňovat volný čas. Poskytoval mu smysl, uvolnění a pokání.
Tak se z Jacka stával muž. Choval se nečestně k dívce, kterou miloval.
Zmužnět znamená zjistit, kdo jsi.
* * *
V posledním ročníku střední školy chodil Jack s dalšími dívkami, ale bylo to něco jiného než bezbřehá a osudová první láska. Bral to jako nenucenou zábavu; přitom by měl vyhledávat sex s perspektivou dalších možností. „Monumentální a převratné“ se změnilo na „příjemné a vzrušující“. Jack svoje dívky nebral jako samozřejmost, ale bral je jako lidi, ně jako zbožňované modly. Nikdy neměl pokušení svěřit se některé z nich, jakou zbraň vlastní.
Když z města odešel na univerzitu, vystudoval aplikovanou fyziku. Ještě se nerozhodl, jestli někdy zkusí analyzovat útroby zbraně, ale nedokázal si představit, že by měl studovat něco, co se mu nikdy nemůže hodit. Paprskomet se stal zásadní složkou Jackova života. I kdyby nikdy nebyl hrdina, od ostatních lidí se odlišoval tímhle důkazem o existenci mimozemšťanů.
Během prvního roku bydlel na koleji v areálu univerzity. Ukrývat zbraň před spolubydlícím by nebylo možné. A tak ji nechal doma ukrytou v blízkosti rybníka Ve druhém ročníku si pronajal byt mimo areál. Teď mohl mít paprskomet u sebe. Nerad ho nechával bez dozoru.
Přesvědčil jednoho laboranta, aby mu půjčil Geigerův počítač. Zbraň nevydávala vůbec žádné radioaktivní záření. Žádnou významnější radioaktivitu nezaznamenal ani u zasažených objektů. Postupem času si půjčoval další zařízení nebo bral zbytky po zásazích do laboratoře, aby mohl o samotě provádět testy. Nenašel nic, co by vysvětlovalo, jak paprskomet funguje.
V zimě před Jackovou promocí nakonec prastrýc Ron zemřel. Ve své závěti odkázal svých osm hektarů lesa Jackovi. Strýc Ron se dozvěděl, že Jack ten rybník rád navštěvoval. „Řekla jsem mu to já,“ prozradila mu starší sestra Rachel. „Myslíš, že jsem nevěděla, kam s Kirsten chodíte?“
Jack se musel zasmát – nejistě. Zastyděl se, když zjistil, že nedokáže udržet tajemství o nic lépe než jeho sestra.
Otec mu nabídl, že mu pomůže s prodejem toho pozemku, aby mohl zaplatit studium. Byla to zdvořilá nabídka, žádný nátlak. Strýc Ron jim všem ve své závěti odkázal dost peněz, takže Jackova rodina byla dobře zaopatřená. Když mu Jack odpověděl, že by si ten pozemek raději nechal, „dokud se situace na trhu nezlepší“, nikdo nic nenamítal.
* * *
Po získání bakalářského titulu pokračoval ve studiu – nejprve magisterském, a potom doktorandském. V jednom z kurzů se seznámil s Deanou, která pracovala na svém doktorátu – ale v elektronice, ne v aplikované fyzice.
Tyhle dva programy měly několik společných seminářů, ale panovala mezi nimi vzájemná rivalita. Studenti aplikované fyziky prohlašovali, že elektrotechnici nejsou dost chytří na to, aby pochopili abstraktní principy. Elektrotechnici zase tvrdili, že aplikovaní fyzici jsou snílci, jejichž teorie se nikdy nenaplnily, dokud je skuteční technici neopravili. Protože Jack seděl vedle Deany, špičkovali se vzájemně při každé hodině. Po několika měsících se Deana přestěhovala do jeho bytu.
Byla drobná, ale dobře stavěná. Řekla mu, že ji k němu přitahovalo to, že jako jediný kluk z jejich třídy chodil do posilovny. Když byla Deana mladší, závodně plavala – „Hodně závodně,“ jak se mu svěřila – potom ale v pubertě moc nevyrostla, takže ji začaly porážet dívky s delšími končetinami. Deana opustila závodní dráhy, ale nepřestala s plaváním a také se nikdy nepřestala snažit, aby byla v něčem lepší než ostatní. Většinu věcí vnímala jako soupeření, včetně svého vztahu s Jackem. Deana se nestyděla podvádět, když tím získala nějakou výhodu.
V bytě, ve kterém teď bydleli spolu, si Jack myslel, že paprskomet ukryl tak dobře, aby ho Deana nenašla. Netušil, že když není doma, tak mu prohledává jeho věci. Nedokázala vystát, že by Jack před ní mohl mít nějaké tajemství.
Když se jednou vrátil domů, ležela zbraň na kuchyňském stole. Deana si ji prohlížela. Jack chtěl vykřiknout: „Nech to na pokoji!“, ale byl tak rozzlobený, že ze sebe nevydal ani hlásku.
Deanina ruka byla kousek od spouště. Pojistka byla odjištěná a hlaveň mířila na něj. Vrhl se na podlahu.
Ale nic se nestalo. Deana byl tak překvapená jeho náhlým pohybem, že ucukla rukou od zbraně. „Co to sakra děláš?“
Jack vstal. „To bych se mohl ptát já tebe.“
„Našla jsem tohle. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být.“
Jack věděl, že tu zbraň „nenašla“. Byla zahrabaná pod starými sešity v krabici vzadu ve skříni. Jack očekával, že si Deana vymyslí nějakou výmluvu, proč se hrabala v jeho osobních věcech, které by stejně nevěřil.
Nejvíc ho ale rozzuřil fakt, že opravdu přemýšlel o tom, že zbraň Deaně ukáže. Byla opravdu velmi dobrá inženýrka; Jack si představoval, že společně by třeba mohli odhalit princip fungování paprskometu. Ze všech žen, které Jack poznal, byla Deana první, kterou požádal, aby s ním bydlela Byla silná a chytrá. Mohla by třeba pochopit princip té zbraně. Nikdy ale nebyla vhodná chvíle, aby se jí svěřil – stále ještě ji neznal dost dobře a musel mít stoprocentní jistotu – ale snil o tom…
A teď, jako Kirsten u rybníka, Deana všechno zničila Jack se cítil tak podvedený, že se na ni ani nedokázal podívat. Chtěl ji vyhodit z bytu… tím by ale přitáhl příliš velkou pozornost na zbraň. Nechtěl, aby si Deana myslela, že je ten paprskomet tak důležitý.
Pořád se na něj upřeně dívala a čekala na vysvětlení. „Je to jen památka na mého prastrýce Rona,“ řekl jí. „Africký talisman pro štěstí. Nebo indonéský. To jsem zapomněl. Strýc Ron hodně cestoval.“ Ron byl ve skutečnosti pojišťovací agent a zřídkakdy opouštěl město, ve kterém se narodil. Jack zvedl zbraň ze stolu a snažil se vypadat spíš klidně než ochranitelsky. „Chci, aby ses ho nedotýkala Je starý a křehký.“
„Mně připadal docela masivní.“
„Masivní, ale i tak křehký.“
„Proč jsi hned padl na podlahu?“
„Jen hloupá pověra Přináší smůlu, když na tebe míří tenhle konec.“ Jack ukázal směrem k hlavni. „A přináší štěstí být na tomhle konci.“ Ukázal na pažbičku, potom se ale pokusil o vtip. „Jako by uprostřed byl ukrytý Maxwellův démon, který jedním směrem vysílal smůlu a druhým zase štěstí.“
„Ty takovým hloupostem věříš?“ zeptala se ho Deana Byla technicky založená. Ze všech sil se snažila nevěřit žádným hloupostem.
„Samozřejmě, že tomu nevěřím,“ odpověděl Jack. „Proč si ale zbytečně koledovat o malér?“
Odnesl zbraň zpátky do šatníku. Deana ho následovala Když vracel zbraň do krabice. Deana mu vysvětlila, že v jeho poznámkách hledala všechno o parciálních diferenciálních rovnicích. Jack jí tu lež málem prominul. Obvykle ženám ve svém životě promíjel skoro všechno. Ale došlo mu, že už Deanu ve svém životě nechce. Ať už k sobě dosud něco cítili, všechno se zvrtlo ve chvíli, kdy ji uviděl s paprskometem.
Jack ji obvinil, že mu zasahuje do soukromí. Deana namítla, že je paranoidní. Hádka nabírala na obrátkách. Ze zvyku se několikrát chystal ustoupit, ale pokaždé se včas zarazil. Nechtěl mít Deanu pod jednou střechou s paprskometem. Jeho pocity byly zčásti iracionálním sobectvím, ale také odůvodněnou opatrností.
Kdyby si Deana zbraň vzala a omylem z ní vystřelila, mohlo by to mít katastrofální následky.
Jack s Deanou pokračovali v hádce přímo v šatně pár centimetrů od paprskometu. Zbraň ležela ve své krabici jako dítě u nohou rodičů, kteří se hádají o to, kdo ho dostane do péče. Zbraň nedělala nic, jako by jí bylo jedno, kdo vyhraje.
Nakonec byla vyřčena neodpustitelná slova Deana prohlásila, že se co nejdříve odstěhuje. Odešla na noc ke kamarádce.
Jakmile odešla, zbraň přestěhoval. Deana měla stále klíč k bytu – potřebovala ho, dokud si nesbalí svoje věci – a Jack si byl jistý, že se té zbraně pokusí zbavit, jakmile bude on muset odejít. Paprskomet se teď stal první cenou v soutěži a Deana nikdy neustupovala.
Raději ji odnesl na univerzitu. Pracoval jako asistent svého vedoucího doktorandů a měl v jeho laboratoři k dispozici šatní skříňku. Nebyla to žádná nedobytná pevnost, ale mít zbraň tady bylo lepší než ji nechat v bytě. Čím víc přemýšlel o Deaně, tím víc ji viděl jako všetečnou a fanatickou ženu toužící po dominanci. Nechápal, co na ní dříve viděl.
Druhý den ráno přemítal, jestli to přece jen nepřehnal. Démonizoval snad svou bývalku jako v nějakém klišovitém sitkomu? Jestli byla tak egoistická, proč si toho nevšiml dříve? Na to neměl dobrou odpověď. Rozhodl se, že žádnou nepotřebuje. Na rozdíl od svého rozchodu s Kirsten teď Jack necítil žádnou vinu. Čím dříve Deana odejde, tím bude šťastnější.
Za pár dní mu Deana zavolala a oznámila mu, že si našla nové bydlení. Dohodli se, kdy si k němu přijde pro své věci. Jack tam nechtěl být; až se ona bude stěhovat; nesnesl by, kdyby ji zase viděl ve svém bytě. Místo toho vyrazil do rodného města na prodloužený víkend se svou rodinou.
Bylo to tak mnohem lepší. Jack odjel v pátek odpoledne a na univerzitu se vrátil až v pondělí večer. Čekala tam na něj policie. Deana zmizela v sobotu v noci.
Kamarádky ji naposledy viděly v sobotu odpoledne. Domluvila se na nedělní pozdní snídani, ale už na ni nepřišla. Od té doby ji nikdo neviděl.
Jack byl jako její bývalý přítel hlavním podezřelým. Ale měl spolehlivé alibi: jeho rodné město bylo stovky kilometrů od univerzity a jeho rodina mohla dosvědčit, že byl celou dobu tam. Jack se tedy nemohl potají vytratit na univerzitu, nechat Deanu zmizet a pak se zase hnát zpátky domů.
Policie s nechutí nechala Jacka na pokoji. Došli k závěru, že Deanu musel rozpad jejich vztahu hrozně deprimovat. Třeba někam utekla, aby se nemusela s Jackem potkávat na univerzitě. Mohla třeba i spáchat sebevraždu.
Jack tušil spíš něco jiného. Jakmile ho na policii nechali jít, zamířil do laboratoře svého vedoucího. Jeho skříňka byla vypáčená. Paprskomet ležel na nedalekém laboratorním stole.
Jack si dokázal dobře představit, co se stalo. Když si Deana odvážela svoje věci, zkoušela hledat paprskomet. V bytě ho nenašla. Věděla, že Jack má v laboratoři skříňku, a odhadla, že zbraň ukryl tam. Vylomila dvířka, aby ji získala Studovala ji a možná se ji pokoušela rozebrat. Paprskomet vystřelil.
A teď byla Deana pryč. Nezbyla po ní dokonce ani šmouha na podlaze. Paprskomet ležel na stole jako nějaký nevinný kámen. Jack tady byl jediná bytost s vlastním vědomím.
Trpěl celé týdny. Uvažoval, jak mohl cítit takovou vinu kvůli dívce, která ho dokázala tak rozčílit. Ale znal důvod toho svého pocitu: zatímco se s Deanou v šatně dohadovali, představoval si, jak by ji tou zbraní odpařil. Byl až moc slušný na to, aby po ní opravdu vystřelil, ale určitě ho to napadlo. Pokud by Deana opravdu zmizela, Jack by se nemusel bát toho, co by ještě mohla provést. Paprskomet ten jeho nápad jen vyplnil, jako by mu četl myšlenky.
Jacka napadlo, že ta představa je absurdní. Zbraň nebyla žádný džin, který plnil jeho nevyřčená přání. To, co se stalo Deaně, způsobila čistě její vlastní smůla a zvědavost.
Přesto si připadal jako vrah. Po všech těch letech si uvědomil, že paprskomet je příliš nebezpečný na to, aby si ho nechával. Dokuď ho bude mít u sebe, bude muset žít sám. Nikdy se neožení, nikdy nebude mít děti, nikdy nebude chtít tu zbraň nechat nikomu jinému. A i kdyby se z něj stal samotář, vždycky se může něco semlít. Může umřít někdo další. Byla by to jeho vina.
Divil se, proč ho tohle ještě nikdy nenapadlo. Jack si najednou připadal jako jeden z těch lidí, kteří vlastní psa nějakého bojového plemene. Takoví lidé vždycky tvrdí, že svého psa dokážou dobře zvládat. Jak často se objevují ve večerních zprávách? Jak často je pokousáno nějaké dítě, kolik jich je zmrzačených nebo zabitých?
Někteří psi jsou zkrátka hrozící katastrofy. Stejně jako ten paprskomet. Občas uteče z vodítka, dokud ho někdo nezničí. Dvanáct let po nalezení zbraně si uvědomil, že má konečně hrdinské poslání: jak se zbavit zbraně, která z něj nejdříve toho hrdinu udělala.
Nejsem Spider-Man říkal si v duchu, jsem Frodo.
Ale jak mohl Jack zničit něco, co toho tolik vydrželo? Zbraň nezmrzla v chladu vesmíru; neshořela při pádu zemskou atmosférou; nerozbila se po nárazu maximální rychlostí na zem. Jestli tohle všechno vydržela, musel by mít něco hodně silného, aby ji dokázal poslat do věčných lovišť.
Představoval si, že by ji mohl zkusit hodit do vysoké pece. Ale co kdyby vystřelila? Co kdyby odstřelila bok té pece? Pak by vybuchla celá pec. To by bylo neštěstí. Další způsoby likvidace byly podobně problematické. Rozdrcení v hydraulickém lisu… co kdyby zbraň vystřelila v lisu díru a kusy toho stroje by se rozletěly do všech stran? Ponoření do kyseliny… co kdyby vystřelila a rozstříkala kyselinu všude kolem? Rozřezání laserem… Jack nevěděl, co ji napájelo, ale zjevně ukrývala obrovskou zásobu energie. Destabilizace takové energie může způsobit výbuch, únik radiace nebo ještě nějakou větší katastrofu. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby se začal šťourat v mimozemské technologii?
A co kdyby se ta zbraň sama bránila? Za celou tu dobu přečetl Jack všechny příběhy o paprskometech, které našel. V některých příbězích měly tyhle zbraně vestavěné počítače. A měly dost umělé inteligence na posouzení vlastní situace. Když se jim nelíbilo, co se děje, něco provedly. Co když byla tahle zbraň podobná? Co když se při pokusu o její zničení bude bránit? Co když se naštve?
Jack se rozhodl, že jediný bezpečný plán by byl vhodit zbraň do oceánu – co nejhlubšího. Dokonce i tehdy měl Jack strach, že by se nakonec stejně nějak dokázala vrátit na břeh. Doufal, že by jí ten návrat trval roky nebo dokonce staletí. Do té doby by mohlo lidstvo technicky vyspět natolik, že by si dokázalo s energií paprskometu poradit.
Jeho plán měl jednu slabinu: jak univerzita, tak jeho rodné město ležely daleko od moře. Jack neznal nikoho se zaoceánskou lodí, ze které by šlo vyhazovat předměty do co nejhlubší vody. Možná by mohl zajet na pobřeží a zkusit si něco pronajmout.
Ale až v létě. Jack byl v poslední fázi postgraduálního studia a neměl čas, aby odjel z univerzity na nějakou delší cestu. Prozatím tedy přestěhoval paprskomet zpátky k rybníku. Zakopal ho dost hluboko a doufal, že takhle se k němu nemůže prohrabat žádné zvíře.
(Představoval si, že by jeho rybník mohla objevit nová generace zamilovaných teenagerů. Kdyby k tomu došlo, chtěl, aby byli v bezpečí. Jako skutečný hrdina měl starost i o lidi, které vůbec neznal.)
* * *
Jack už s tou zbraní necvičil, fyzičku si ale udržovat nepřestal. Snažil se co nejvíc vyčerpávat, aby mu nezbývala energie na přemýšlení. Nepomáhalo to. Jak tak ležel na posteli a nemohl usnout, přemítal, co by se stalo, kdyby Deaně prozradil pravdu. Nezabila by se, kdyby ji upozornil, aby byla opatrná. Ale Jacka víc zajímalo jeho drahocenné tajemství než Deanin život.
Ve tmě přemítal: „Byla to sakra její chyba.“ Sice to byla pravda, ale ne tak docela.
Když nebyl v posilovně, zaměstnával se učením a výzkumem. (Jeho dizertační práce byla o společných vlastnostech různých typů vysoce energetických paprsků.) S nikým se nestýkal. Zřídkakdy volal domů. Trvalo mu několik dní, než odpověděl na e-maily od své sestry. I tak si říkal, že se mu skvěle daří předstírat „normální“ chování.
Podcenil ale vnímavost své sestry. Jeden víkend se Rachel objevila u jeho dveří, protože přijela zjistit, proč je teď tak „divný“. Strávila u něj dva dny, aby se mu dostala pod kůži.
V neděli jí bylo jasné, že Deanino zmizení Jackem hluboce otřáslo. Rachel nedokázala odhadnout úplnou pravdu, ale jako starší sestra si myslela, že má právo vměšovat se do jeho života. Rozhodla se zvednout bratrovi náladu.
Příští víkend se u jeho bytu objevila znovu. Tentokrát s sebou přivezla Kirsten.
Od doby, kdy chodila s Jackem, uběhlo devět let. Rozešli se v roce, kdy končili střední školu. Když Jack během celé té doby vzpomínal na Kirsten, vždycky si ji představoval jako středoškolačku. Bylo zvláštní vidět ji teď jako dospělou ženu.
V sedmadvaceti se zase tolik od svých osmnácti nezměnila – nové brýle a lepší účes – ale navzdory podobnosti se svým mladším já teď svůj život vedla jinak. Dospěla.
Stejně jako Jack. Při tom náhodném setkání s Kirsten si připadal jako v pasti, ale brzy to dokázal překonat. Rachel jim pomohla počáteční nejistotu přebít hlasitým a rychlým mluvením. Pozvala je na kávu a při jejich opětovném seznamování fungovala jako konferenciér.
Kirsten se vydala podobným směrem jako Jack: univerzita a postgraduální studium. Řekla mu: „Nikdo se neživí jako básník. Většina z nás sežene místo profesora angličtiny – učí poezii ostatní, kteří se jí také nebudou moct živit.“
Kirsten získala doktorát o měsíc dříve. Teď se vrátila domů.
V současné době nemá žádného životního partnera. Její poslední vztah vysublimoval před několika měsíci a ona se rozhodla nový vztah nenavazovat, dokud si nesežene nějaké učitelské místo.
Poslala svůj životopis na katedry anglistiky po celém světadílu a optimisticky doufala, že určitě někde uspěje; k jeho překvapení zveřejnila desítky básní v literárních časopisech. Dokonce dvě prodala do New Yorkeru. Její publikační činnost by měla stačit, aby zaujala celou řadu kateder anglistiky.
Po kávě Rachel odtáhla Jacka do obchoďáku, kde ho s Kirsten donutily koupit si nové oblečení. Rachel Jacka šikanovala a Kirsten se snažila ji trochu zklidňovat. Jack se snažil netrhat partu; když vyšli z obchoďáku, poněkud ho překvapilo, že se vlastně docela bavil.
Ten večer se dali víno a pokračovali v konverzaci. Rachel zabrala bratrovu postel a nechala ho, aby si s Kirsten ustlali, kde chtějí. Žertovali spolu o tom, že se je Rachel snaží dát dohromady. Nakonec si Kirsten ustlala na gauči v obývacím pokoji a Jack si vlezl do spacáku na podlaze v kuchyni… ale předtím spolu klábosili až do tří ráno.
Rachel s Kirsten odjely druhý den odpoledne, ale Jacka jejich návštěva docela uvolnila. Začali si s Kirsten vyměňovat e-maily. Bylo to neformální: žádná romantika, spíš staré přátelství.
V několika příštích měsících Kirsten pozvali na pracovní pohovory do několika vysokých škol a univerzit. Přijala místo na oregonském pobřeží. Poslala mu fotky ze školy. Bylo to přímo u moře; dokonce měli vlastní pláž. Kirsten mu řekla, že měla vždycky ráda vodu. Škádlivě mu připomněla jejich schůzky u rybníka.
Ale když viděl její snímky Pacifiku, hned ho napadlo, že by tam mohl vyhodit paprskomet do moře. Mohl by ji jet navštívit… pronajmout si loď… vyplout někam na hloubku…
Ne. O plachtění nic nevěděl a neměl dostatek peněz, aby si mohl pronajmout loď, která by mohla odplout daleko od břehu. „Kolik let jsem se připravoval?“ ptal se sám sebe. „Neměl jsem se snad připravit i na nouzovou situaci? Teď mám konečně nějaké pořádné poslání a jsem úplně k ničemu.“
Pak ho Kirsten v e-mailů pozvala na společnou vyjížďku na moře.
Mohla si půjčit námořní jachtu. Patřila jejím prarodičům – těm, u kterých byla na ostrově Vancouver těsně předtím, než se rozešli. Během své cesty na ostrov Kirsten se svými prarodiči vyplouvala na moře každý den. Nejdřív to dělala proto, aby nemusela myslet na Jacka; pak zjistila, že se jí plavba na vlnách líbí.
Od té doby za svými prarodiči jezdila každé léto a učila se všem finesám jachtaření. Absolvovala kurzy. Získala všechny potřebné licence. Teď měla plnou kvalifikaci k výletům na volné moře… a jako dárek k jejímu novému pracovnímu místu jí prarodiče půjčili loď na celý měsíc. Rozhodli se, že doplují do Oregonu, kde stráví několik měsíců a potom odletí na cestu po Austrálii. Z cest se chtěli vrátit sem a odplout zase zpátky domů; ale mezitím mohla Kirsten jejich jachtu používat. Zeptala se Jacka, jestli by jí nechtěl dělat plavčíka.
Když dostal tuhle pozvánku, dost ho to rozrušilo. Kirsten se o jachtě nikdy předtím nezmiňovala. Protože ještě bydlela v jejich rodném městě, ve většině svých e-mailů psala o starých kamarádech ze střední školy. Jack si ji začal dokonce představovat zase jako teenagerku; strávil sice víkend s dospělou Kirsten, ale všechny její řeči o lidech ze střední školy a starých známých místech z ní v jeho hlavě zase dělaly mladou dívku. Představa mladé knihomolky, která velí jachtě, byla absurdní.
Ale byl to menší problém ve srovnání s tím, jak podezřelé mu to její pozvání teď připadalo. Potřeboval loď a najednou ji Kirsten měla. Taková náhoda byla prostě téměř nepravděpodobná.
Myslel na neznámé mimozemšťany, kteří ten paprskomet vyrobili. Mohli nějak ovlivňovat události na Zemi? Pokud byla ta zbraň inteligentní, nemohla by za tuhle náhodu zodpovídat ona?
Kirsten v její blízkosti strávila dost času. Při první návštěvě u rybníku leželi s Jackem u vody polonazí a on měl paprskomet v batohu.
Ten den na Kirsten hodně myslel. Byla tak otevřená. Byla tak zranitelná. Zbraň měli vedle sebe. Vnukla snad Kirsten zájem o jachting… rozhodnutí získat práci v Oregonu… a jejím prarodičům nabídku jachty? Formovala Kirstenin život tak, aby byla připravená, až ji Jack bude potřebovat? A pokud tohle ta zbraň dokázala, co udělala s Jackem samotným?
To je směšné, pomyslel si Jack. Zbraň je jen zbraň. Neovládá lidi. Prostě je zabíjí.
Přesto se nemohl zbavit onoho tajuplného dojmu – stran Kirsten i paprskometu. Všechny ty roky, zatímco se Jack připravoval stát se hrdinou, se Kirsten připravovala také. Její vlastní program zlepšování fungoval lépe než Jackův. Ona měla loď; on ne.
Ať už to byla náhoda nebo ne, Jack si nemohl dovolit dívat se tomu darovanému koni na zuby. Kirsten řekl, že si s ní na moře vyrazí moc rád. Teprve později si uvědomil, že jejich čas na jachtě může mít sexuální podtext. Rozesmál se. „Já jsem takový idiot. Historie se opakuje.“ Stejně jako tenkrát u rybníku myslel jen na tu zbraň. Kirsten zase myslela na Jacka. Její pozvání nebyla žádná divoká karta k radovánkám, ale spíš pokus o opětovné sblížení, ať už se všechno vyvine jakkoli.
Když se oměj Kirsten zajímala, Jack měl vždycky problémy její signály včas zachytit. Pomyslel si: Ten paprskomet pořád otupuje moje smysly. Tentokrát to myslel jako vtip.
* * *
Přišlo léto. Jack vyrazil na západ se zbraní v kufru svého auta. Zbraň byla zajištěná, ale Jack přesto jel, jako by vezl jaderný odpad. Mezi rodným městem a univerzitou ji vozil tam a zpátky mnohokrát, ale tenhle výlet byl delší, po neznámých cestách. Byla to také poslední cesta, kterou chtěl Jack se zbraní podniknout; pokud by nechtěla, aby ji hodil do moře, možná by mohla působit problémy. Ale nic se nedělo.
Většinu cesty zvažoval, jak Kirsten o zbrani říct. Jedna z možností byla propašovat ji na loď a hodit ji přes palubu, až se Kirsten nebude dívat, cítil ale, že jí tu pravdu dluží. Už hodně dlouho. Kromě toho se ta plavba mohla stát začátkem jejich nového vztahu. Jack ho nechtěl začínat žádnou podloudnou činností.
A proto jí musel prozradit svoje největší tajemství. Pak by měla následovat všechna ostatní tajemství – co se stalo s Deanou; na co opravdu myslel tenkrát u rybníku; proč se jejich první láska tak zvrtla. Jack se chystal přiznat všechny svoje viny ženě, která jejich rozchodem tolik trpěla.
Říkal si v duchu: Nejspíš mě hodí přes palubu i s tou pistolí. Přesto se jí chtěl přiznat, i kdyby ho kvůli tomu měla nenávidět. Až hodí paprskomet do moře, chtěl se zbavit i všeho ostatního, co ho trápilo.
* * *
První den na lodi jí o zbrani nic neřekl. Místo toho nepřestával plácat o hloupostech. Stejně jako Kirsten. Bylo to zvláštní být zase spolu, vypadat skoro jako na střední škole, a přitom být uvnitř úplně jiní.
Naštěstí museli volný čas vyplňovat praktickou průpravou. Jack potřeboval intenzivní výuku v námořnictví. Učil se rychle. Kirsten byla dobrá učitelka Jack si navíc během své dlouhodobé přípravy na hrdinství připravoval mozek i svaly. Byla příjemně překvapená, že zná morseovku a umí spoustu různých uzlů. Zeptala se ho: „Byl jsi ve skautu?“
„Ne. Když jsem byl malý, chtěl jsem se umět sám rozvázat, kdyby mě někdy zajali špioni.“
Kirsten se zasmála Myslela si, že žertuje.
První den se drželi blízko pobřeží. Nikdy tady nebyli úplně sami; stále byly na dohled další jachty, plachetnice nebo lidé na břehu. Když přišla noc, vrátili se do přístavu. Večeřeli v restauraci s výhledem na oceán. „Tak kam vyrazíme zítra?“ zeptal se Jack.
„Kam bys chtěl? Nahoru podél pobřeží, dolů podél pobřeží nebo přímo ven na moře?“
„Proč ne rovnou na moře?“ navrhl.
Na jachtě si s Kirsten povídali dlouho po půlnoci. Byla tam jen jedna kajuta, ale dvě samostatná sklopná lůžka. Rozebrali si je bez diskuzí. Oba obvykle spali nazí, ale na tuhle plavbu si oba vzali provizorní „pyžamo“, sestávající z trička a tepláků. Smáli se tomu oblečení, té náhodě a sami sobě.
Nedali si pusu na dobrou noc. Jackovi to bylo trochu líto. Doufal, že to je líto i jí. Povídali si ještě hodinu po tom, co zhasli, nic než dva hlasy ve tmě.
* * *
Druhý den vypluli na západ. Oba čekali, jestli ten druhý nenavrhne, aby se vrátili před setměním. Oba mlčeli. Čím dále od břehu odpluli, tím méně dalších lodí měli na dohled. Při západu slunce věděli, že jsou zase po čase spolu sami dva. Nikdo na světě jim nemohl zabránit v tom, co se rozhodli dělat.
Poprosil ji, aby zůstala na palubě. Sešel dolů a vyndal ze svého zavazadla paprskomet. Vynesl ho ven do soumraku. Než otevřel ústa, Kirsten mu řekla: „To už jsem viděla.“
Jack na ni udiveně zíral. „Co? Kde?“
„Viděla jsem to před lety, u nás doma v lese. Vyšla jsem si na procházku. Všimla jsem si, jak to leželo v kráteru, jako by to spadlo z nebe.“
„Opravdu? Našla jsi to taky?“
„Ale nesahala jsem na to,“ dodala Kirsten. „Ani nevím proč. Pak jsem slyšela, jak někdo přichází, a tak jsem utekla. Ale dobře jsem si to zapamatovala. Záhadný předmět v kráteru v lese. Ani nevím, kolikrát jsem o tom chtěla napsat báseň, ale žádná se mi nepovedla.“ Podívala se na zbraň v Jackových rukách. „Co to je?“
„Paprskomet,“ odpověděl. Ve slábnoucím světle spatřil shluk mořských chaluh, kousek od lodi. Zvedl zbraň a vypálil. Chaluhy explodovaly v ohnivé záři, jasně hořely proti temným vlnám.
„Paprskomet,“ zopakovala Kirsten. „Můžu si to zkusit?“
* * *
Po chvíli se chytli za ruce a nechali zbraň spadnout do vody. Potopila se bez protestu.
V noci si v objetí vyprávěli. Prozradil jí, že ta zbraň z něj udělala toho, kým teď byl. Kirsten se k němu přidala. „Dokuď jsem tu zbraň nespatřila, psala jsem básně jen o sobě, egocentrická pipina jako každá dospívající dívka. Ale ta zbraň mi nabídla spoustu jiných témat. Viděla jsem ji jen chvíli, ale byl to jeden z těch okamžiků, které se ti natrvalo vryjí do paměti. Cítila jsem, že mi něco posílá slova, kterými dokážu vyjádřit, co vidím. Svoje básně jsem pořád přepisovala, aby byly čím dál dokonalejší. V tom byl ten rozdíl.“
„I já jsem cítil, že mě něco vede,“ souhlasil s ní Jack. „Někdy jsem přemýšlel o tom, jestli ta zbraň nemůže ovlivňovat lidské vědomí. Možná nám vymyla mozek, abychom dělali to, co chtěla.“
„Nebo to možná je jako sekyrková polévka,“ namítla Kirsten. „Znáš tu pohádku? Někdo tvrdí, že dokáže uvařit polévku ze sekyrky, přitom ale z ostatních vymámí všechny potřebné přísady. Možná, že tak funguje i paprskomet. Zahrála jsem si roli sekyrky. Oba jsme všechno dělali sami – stali jsme se takovími, jací jsme teď – a ta zbraň je jen výmluva.“
„Možná,“ připustil Jack. „Spojila nás ale taková spousta náhod…“
„Myslíš, že námi ta zbraň manipulovala, protože chtěla, abychom ji hodili do Tichého oceánu? Proč?“
„Možná, že už ji nebaví dál zabíjet.“ Jack se zachvěl, když si vzpomněl na Deanu. „Možná cítí vinu za všechny mrtvé, o které se postarala; třeba chtěla někam, kde už nebude muset znovu zabíjet.“
„Deanina smrt nebyla tvoje vina,“ prohlásila Kirsten. „Opravdu, Jacku. Bylo to hrozné, ale nebyla to tvoje vina.“ Zachvěla se také, pak ale promluvila veseleji. „Možná to paprskomet všechno zařídil takhle, protože je nevyléčitelně romantický. Chtěl nás dát dohromady – náš vlastní osobní dohazovač z hvězd.“
Jack políbil Kirsten na nos. „Jestli je to pravda, nic proti tomu nemám.“
„Ani já.“ Opětovala mu polibek.
Ne na nos.
* * *
Hluboko pod nimi se paprskomet nořil do chladné temné hlubiny. Pod ním ležely na dně moře trosky hvězdoletu, který vybuchl před mnoha staletími. Ten vrak sem putoval až od Jupiteru. Kvůli malým rozdílům v trajektorii se ponořil tisíce kilometrů od místa dopadu paprskometu.
Zbraň se potápěla přímo k vraku… Co v něm ale bylo nebo proč se k němu chtěla vrátit, to se nikdy nedozvíme.
Mimozemšťany nepochopíme nikdy. Pokud by někdo strávil celý měsíc vysvětlováním myšlení mimozemšťanů, mohli bychom si myslet, že jsme je pochopili, ale nebyla by to pravda.
My si to ale nemyslíme.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v únoru roku 2008
Přeložil Tadeáš Pelech