Steve Rasnic Tem – Halloweenská ulice (HALLOWEEN STREET)

Halloweenská ulice. Nevědělo se, kdo ji kdy takhle pojmenoval, ale jiné jméno neměla. Nikdy neměla ani plechovou ceduli s názvem.

Táhla se podél potoka a dalo se do ní vejít jen jedním způsobem: přes rozviklaný, napůl shnilý dřevěný mostek, na kterém pod oprýskaným červeným nátěrem místy vykukovala šedá zteřelá prkna. Městský odbor dopravy ho označil jako bezpečný pouze pro pěší a cyklisty.

V ulici stálo všeho všudy osm domů a nikdo si nepamatoval, že by najednou byly obydlené víc než tři. Nájemníci nikdy nevydrželi dlouho.

Bylo to dokonalé místo, kam jít o Halloweenu. Děti sem vodily jiné děti, menší nebo bázlivější než byly ony samý, aby je trochu poděsily. A aby si ty menší a bázlivější učúrly do kalhot.

Domy byly povětšinou prázdné. V jednom prý dlouho bydlívala stará paní, ale nikdo o ní nevěděl nic určitého krom toho, že snad před několika lety zemřela. Dva stejné domy uprostřed ulice patřily kdysi dvěma postarším bratrům, dvojčatům. Identické špičaté štíty střech se tyčily nad druhými patry jako skepticky zdvižená obočí, vchodové dveře byly úzké a malá okna každou zimu zamrzala Bratři tam bydleli pouhého půl roku a věčně se spolu přes celou ulici hádali.

Domy na obou koncích ulice byly v nejhorším stavu. Ve střechách zely díry po chybějících taškách a dlouhé cáry olupujícího se nátěru připomínaly podzimní stromy shazující listí. Nakláněly se z obou stran jako velké dlaně, které chtějí smáčknout ostatní stavení do hrsti. Další tři domy poničil požár a začernalá prkna vytvářela zákoutí plná setrvalých stínů.

Pravděpodobně nejvíc vzrušoval děti osmý dům. Nebylo na něm nic zvláštního.

Naopak. Každé děcko by v takovém domě rádo bydlelo. Stěny měl natřené jiskřivou bělobou, která zářila do noci, velká okna působila přátelským dojmem, stejně jako jasně modrá střecha Květiny prospívaly jakoby samý od sebe a trávník podivuhodně odolával pleveli.

Kdo se o to všechno staral? Něco takového přece nebylo samo sebou! Když děti vodily do Halloweenské ulice nováčky, vždy se držely od bílého domu v uctivé vzdálenosti.

* * *

Děvčátko se jmenovalo Laura Bydlelo na druhé straně potoka, který lemoval Halloweenskou, a z okna svého pokoje mohlo pozorovat všechny domy. Vidělo, kdy tam kdo přichází a co tam dělá. Nic nehodnotilo, ani nesoudilo, jenom vše sledovalo a občas proneslo téměř neslyšné „Ahoj“ k oknu svého pokoje a k příchozím za potokem. Svým „Ahoj“ tu a tam zdravilo i domy v Halloweenské.

Laura měla být hezká. Na záda jí padaly dlouhé vlnité vlasy plavé tak, že za normálního světla působily dojmem bílé. Malé ruce a drobné rty fungovaly jako barometr: když se cítila dobře, měla je hebké a růžové, a bledé a suché, když nebyla ve své kůži.

Jenže Laura hezká nebyla. Ne že by s jejím obličejem bylo něco přímo v nepořádku. Byl prostě prázdný. Nepříjemná teta která měla problémy s pitím, říkala že „Lauřin obličej postrádá jakékoli známky osobitosti.“ Matka vzala jednou Lauru do obchodního centra kde jakási pouliční umělkyně vystřihovala portréty z černého krepového papíru, a zaplatila pět dolarů, aby udělala portrét i Lauře. Žena to nakonec vzdala se zoufalým výrazem v obličeji a se slovy, že „to dítě nemá žádný profil!“

Laura poslouchala když si o tom matka s otcem později povídali.

„Vidím jí v obličeji různé věci,“ řekla tehdy matka.

„Co tím myslíš?“ otec zněl při konverzaci s matkou vždy netrpělivě.

„Já nevím, co tím myslím! Prostě jí ve tváři vidím různé věci a nikdy si přesně nedokážu vzpomenout, co to bylo. Stíny a… A něco bílého. Tak bílého, že mám pocit, že do té běloby zmizí. Jako by to byly mraky. Nebo zasněžený svah.“

„Ty ses zbláznila!“ zasmál se otec šokovaně.

„Víš přesně, co tím myslím!“ zvýšila matka hlas. „Ty se jí do obličeje už ani nedíváš, protože víš, co tím myslím. Není to přímo smutek. Je to něco, s čím přišla na svět. Něco, co sem nepatří. Jako by se narodila do špatného světa Bože můj! Její už jedenáct a takováhle je od miminka“

„Je to hezká malá holčička“

Laura dobře věděla, že to otec nemyslí doopravdy.

„A co oči? Řekni mi, Dicku, jaké má oči.“

„Co by měla mít s očima? Má je hezké…“

„Tak mi je popiš! Dokážeš to? Jakou mají barvu? A jaký tvar?“ Otec nic neřekl a brzy po hádce odešel nasupeně z domu. Laura věděla, že by její oči popsat nedokázal. Nedokázal by to nikdo.

Laura nedělala žádné odsudky ani úsudky, když o ní lidé mluvili. Jen poslouchala a sledovala všechno očima, které nikdo neuměl popsat, a nikdo by si nedokázal vzpomenout, jaké jsou.

Samotnou ji napadalo, že to není tím, že by byla smutná. Ani tím, že by na ni rodiče byli zlí, nebo že by žila hrozný život. Rodiče na ni vůbec nebyli zlí, a i když přesně nevěděla, jaký život žije, byla si jistá, že hrozný není ani trochu.

Pravdou, nebo přinejmenším velkou částí pravdy ovšem bylo, že se skutečně narodila do špatného světa Nebavilo ji dělat věci, které zajímaly ostatní děti. Nebavilo ji hrát si, dívat se na televizi, povídat si s ostatními. Nic z toho ji nezajímalo. Namísto toho měla své tiché myšlenky, když předstírala, že spí, ale ve skutečnosti poslouchala co si povídají rodiče. Vyslechla všechny jejich hádky. Tiché myšlenky jí vířily hlavou, když pozorovala okolí, i ve chvílích, kdy se lidem nedařilo popsat, jaké má oči. Měla je také, když sledovala Halloweenskou ulici, zářivě bílý dům a všechno, co se tam dělo.

Tiché myšlenky měla, i když předstírala, že se nenarodila do nesprávného světa; že ve skutečnosti nepatří do žádného světa.

Mezi dětmi mohla být oblíbená. To, že bydlela kousek od Halloweenské a že na ni viděla ž okna svého pokoje, ji k tomu předurčovalo. Nikdo neměl dům tak blízko a tak skvělý výhled. Jenomže Laura samozřejmě oblíbená nebyla a o svůj výhled se s nikým nepodělil Vysedávala celé dny ve školní lavici a o Halloweenské ulici s nikým nemluvila

* * *

Ale o posledním Halloweenu se oblékla a šla ven. Její matka z toho měla obrovskou radost, protože do té doby to Laura nikdy neudělala Matka se ji vždy snažila přimět, aby se přidala k ostatním dětem. Kupovala a vyráběla pro ni kostýmy, brala ji na besídky pořádané místní farou a školou, kde děti vesele rejdily převlečené za duchy, upíry a princezny, a vypadaly v maskách, jako by jim hlavy otekly do groteskních rozměrů. Jenže Laura o kostýmy nestála. S vážným obličejem seděla bez hnutí na místě, dokud to matka konečně nevzdala a neodvezla ji domů. Nikdy nechodila s dětmi koledovat a nikdy na sebe žádnou halloweenskou proprietu nevzala.

Toho roku ale řekla, že chce o Halloweenu vyrazit ven. Matka ji vozila po celém městě ve snaze sehnat pro ni něco pěkného. Laura netečně seděla na sedadle spolujezdce, poslušně vešla do každého obchodu, který matka vybrala, a pokaždé zavrtěla hlavou, když se ptala, jestli se jí líbí některý z kostýmů, které v obchodech ještě zbyly.

„Nevím, kam bychom mohly ještě jít, Lauro,“ vzdychla si matka v drogerii velkého obchoďáku, a probírala se přitom hromadou halloweenských převleků. „Za pár hodin bude tma a tobě se zatím nelíbila jediná věc, kterou jsem ti nabídla“

Laura sáhla do hromady a vytáhla odtud lacinou masku ženy středního věku (klidně mohlo jít i o mladíka) s tvářemi a rty natřenými sytou červení. Temné stíny kolem očí připomínaly modřiny a obočí tvořila hrubá silná tmavá linka

„Ale miláčku, není to trochu…“ Laura vstrčila masku matce do ruky. „Tak dobře,“ kývla matka a vzala z hromady ještě světlemodré šaty. „Podívej, jak je tohle hezké! Co myslíš, hodilo by se to k té masce?“ Laura přikývla, aniž se podívala, a zamířila ke dveřím. Její obličej připomínal masku už teď.

Ten večer odešla z domova, až když proud koledníků u jejich dveří ustal. Na první pohled to vypadalo, že ji Halloween letos zajímá ještě méně než obvykle. Zůstávala ve svém pokoji, když skřítci, čarodějnice a všemožní jiní zakrslí pidižvíci přicházeli k jejich dveřím jak po jednom, tak ve skupinkách, chichotali se, koledovali a dělali vylomeniny. Pár jich viděla i naproti v Halloweenské. Netroufli si blízko k domům, jenom si hráli na honěnou a běhali krátkou ulicí sem a tam. Bylo jich mnohem méně než v minulých letech.

Matka za ní několikrát přišla a otevřela dveře pokoje s otázkou: „Nechceš už jít, holčičko? Jestli nevyrazíš co nejdřív, dojde všem cukroví a už nic nedostaneš.“ Laura pokaždé zavrtěla hlavou, pohled upřený z okna na Halloweenskou ulici.

Když konečně sešla dolů, byla už většina dětí zpátky doma. Na sobě měla své nejlepší šaty a na obličeji lacinou masku, kterou jí matka odpoledne koupila.

Rodiče seděli v obývacím pokoji a matka pro ni měla připravený bleděmodrý kostým.

„Vždyť má sváteční šaty, Ann,“ obrátil se otec k matce. „A je moc pozdě, aby šla sama ven.“

Matka si Lauru nervózně prohlížela: „Mohla bych tě někam dovézt, holčičko.“

Laura zavrtěla hlavou.

„Dobře. Tak si na ty hezké šaty alespoň natáhni tohle,“ napřáhla k ní ruku s bleděmodrým kostýmem, „ať si je neumažeš.“

„Proboha, vždyť je to dítě! Nemůže si dělat, co sama chce!“ Otec upustil noviny na podlahu a otočil se k Lauře zády, aby neviděla, jak moc se na ni i na matku zlobí. Ale Laura věděla své. „A ta maska! Vypadá v ní jako děvka! A zakrývá jí oči, musí v ní být úplně slepá! Kde má oči? Vůbec je pod tím krámem nevidím.“ Zato Laura viděla jeho oči, celé červené a smutné.

„Konečně dělá něco normálního,“ zašeptala matka ochraptěle. „Copak ti není jasné, že právě to je důležité?“

Laura beze slova přešla obývák a vzala si z matčiných rukou bleděmodrý kostým. Chvíli váhala a potom, co otec vztekle vydusal z místnosti, jí matka pomohla s oblékáním. Kostým byl moc velký, ale matka přesto vyjekla s přehnaným nadšením: „To je nádhera!“ Laura vykročila ke dveřím a matka jí je běžela otevřít. „Užij si to, holčičko!“ přála jí nepřirozeně veselým hlasem, ale nad ústy roztaženými ve falešném úsměvu jí v očích problikávala začínající panika. Laura vyšla ven, aniž se rozloučila.

Když minula několik domů, svlékla si bleděmodrý hábit, přehodila ho přes živý plot a s hlavou toporně vztyčenou pokračovala dál. Maska jí zářila ve světlech pouličních lamp jasnou červení a slabý vánek jemně čechral sváteční šaty, které šero zbarvilo do smetanové barvy. Mířila do Halloweenské.

Na mostku se zastavila a pohlédla dolů na potok. Z temné hladiny jí mezi žlutavými pablesky oplácel pohled obličej mladého muže. Nebo to snad byla žena středního věku? Jasně červená ústa vypadala, jako by krvácela.

Vkročila do Halloweenské. Byla tam sama, široko daleko nikde nikdo.

Kráčela dál, na sobě své nejlepší šaty, na obličeji lesknoucí se masku a pod ní oči, které byly pro ostatní neviditelné.

Domy vypadaly jako vždy, prázdné a temné s výjimkou jednoho jediného, toho, který zářil do tmy barvou mraků či sněhu.

Domy si žily po svém, zněly po svém, hýbaly se po svém, ztracené ve svých tichých myšlenkách. Zrozené do jiného světa.

Jejich oči byly pro normální svět neviditelné.

Laura došla k bílému domu s úhledně posekanou předzahrádkou a s květinami, které prospívaly bez zjevné péče. Fasáda měla barvu sněhu zdviženého větrem či nebe za bílého nebe. Vešla dovnitř.

* * *

Když skřítci, strašidýlka, piráti a tanečnice přecházeli mostek do Halloweenské, vyhlédla stařena z okna. Skousla si ret, aby měl rudější barvu, promnula si staré, nevidoucí oči a vetřela čerň do hrubé linky obočí. Nebyla krásná, ale ani ošklivá. Zatím ne. Její obličej si nikdo nepamatoval.

Krásné, sněhobílé vlasy jí padaly hluboko pod ramena.

Její dům byl v ulici nejhezčí. Jako jediný měl na zahrádce květiny a fasáda mu jako jedinému zářila novotou. Byl to její domov, místo, kam patřila Všechny děti, nebo alespoň ty, které si na to troufly, přicházely k domu o každém Halloweenu.

„Jen pojďte,“ pronesla směrem k oknu s pohledem upřeným na ulici. „Jen pojďte,“ zopakovala, když zarachotily mošničky a košíky s vykoledovanými sladkostmi. „Vy jste zapomněli, že?“ pronesla pološeptem, když na domovní dveře zabušili první chichotající se skřítkové. „Úplně jste zapomněli,“ pokračovala, když se dveře začaly otřásat pod malými pěstičkami a zvučet dychtivým dětským smíchem. „Poškrábejte si ty své hlavičky velké jako tykve, to nejdůležitější nevíte – že Halloween je svátkem mrtvých.“

 

Poprvé vydáno v magazínu F&SF v červenci roku 1999

Přeložila Blanka Petáková

Příspěvek byl publikován v rubrice Autoři, Časopis XB-1, Steve Rasnic Tem, XB-1 Ročník 2018. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.