Seneka Zumari se s trhnutím probudil. Chvilku nehybně ležel na zádech a snažil se rozpomenout, kde je. Budík na nočním stolku ukazoval třetí hodinu po půlnoci. Otevřeným oknem proudil do ložnice svěží vzduch, na stropě se jako můry třepotaly stíny záclon vrhané pouliční lampou. Seneka se zhluboka nadechl a otočil hlavu na stranu. Karen vedle něj neležela. Překvapilo ho to. Trpce se usmál. Není to přece tak dávno, co odletěla, pomyslel si, a už se mi po ní stýská. Nechtěl si na její nepřítomnost zvyknout. Nemohl.
Namáhavě se posadil, automaticky zasunul nohy do papučí a mátožně se potácel do kuchyně. Brněly ho ruce, potřeboval se napít. Opřený o kuchyňskou linku upíjel zvětralou minerálku, pak vyšel na terasu. Ucítil moře, borovice a ozon. Nad zálivem lasery z diskotéky vykreslovaly snové obrazce samurajů a čarodějů s ohnivými koulemi. Vzpomněl si, jak se tam s Karen před jejím odletem opili. Najednou vše pohaslo a Seneka uviděl na obloze hvězdy. Nebo to byly jen mžitky před očima, sirotci světla na sítnici?
Seneka zívl, promnul si oči a rozhodnutý vrátit se do postele se otočil. Udělal jeden krok, když si všiml blikajícího vykřičníku, který visel půl metru nad jeho tahem, položeným uprostřed komody na zašedlé krajkované dečce, kterou měla Karen snad po své babičce.
„Sene,“ řekla Karen, když spustil přehrávání zprávy. Zářivě se usmívala a Seneka si palčivě uvědomil, jak moc mu chybí. „Sene, Sternman mi nabídl místo na Primaveře. Zítra odlétáme.“
Senekovi se zatočila hlava. Mimoděk udělal krok zpátky, na tváři mu cukaly svaly. Primavera mířila na Weber 5, nejvzdálenější planetu galaktického impéria, která dosud nebyla integrovaná do mezihvězdného transportního systému. Vyschlo mu v ústech, podlomily se mu nohy a sesunul se na pohovku. Karen již půl roku dohlížela na přípravu hlavního segmentu transportního jádra pro novou kolonii. Let z Farmerová světa na Weber trval sedm let.
„Je mi to líto,“ řekla Karen, „ale bude to tak lepší. Dá nám to čas urovnat si myšlenky.“
Klepaly se mu ruce, když se snažil vytočit její číslo.
„Omlouváme se,“ řekl laskavý hlas strojového operátora. „Volané číslo je nedostupné.“
„Ksakru!“ zaklel Seneka a mrskl tahem o zem. Vykřičník zprávy dvakrát zablikal, pak zmizel. Dovolat se na druhou stranu Galaxie bez předplaceného prioritního kanálu bylo prakticky nemožné. Pozemské komunikační kanály držely krok s populační a informační explozí jen kulhavě; kvantové spojky meziplanetární sítě prohrály boj se záplavou dat již před mnoha lety.
Seneka zavřel oči a složil hlavu do dlaní. To není možné, říkal si. To není možné. Karen… má Karen. Nemohla ho přece jen tak opustit a vyměnit za dobrodružství, které ji na Weberu čekalo. V uších stále slyšel její hlas, sytý a plný života. Zvedala se v něm lítost nad sebou samým. Obrátil se k ní čelem a snažil se jí nastavit zrcadlo. To, co uviděl, ho překvapilo. Házel jsi Karen klacky pod nohy již před jejím letem na Farmerův svět, přiznal si. Jako bys cítil, že ji tam čeká nebezpečí? Uvědomil si, že se tenkrát nebál o ni, ale o sebe. Bál se, že to pevné pouto, které je tolik let drželo pohromadě, povolí, praskne.
Nebo v tom bylo něco jiného? Něco nebo někdo? Nevěděl, nemohl se rozpomenout. Otevřel oči a s heknutím se sehnul pro tab. Uprostřed displeje byla vlásečnicová prasklina a rozdělovala Kareninu tvář na dvě nesouměrné části. Chvíli si ji prohlížel a v pozadí cítil studené proudy jen napůl vyslovených myšlenek. Srdce se mu rozbušilo, dlaně měl studené a vlhké. Toporně se postavil a zadíval se na hodiny na ledničce. Do odletu Primavery zbývalo necelých dvacet hodin. Pálila ho stehna a rozbolel ho žaludek. Naposledy se takhle cítil před domem Kareniných rodičů. Byli to nudisté a volnomyšlenkáři a představa, že je půjde žádat o ruku jejich dcery, mu tenkrát naháněla strach. Pocházel z katolického jihu, a i když odjel studovat na východní pobřeží hned po střední škole, vlivu rodiny se nikdy nezbavil; Karen ho do svatby nenutila, ale také mu ji nerozmlouval a. Stál tenkrát v obývacím pokoji a snažil se pohledem vyhnout opálenému tělu paní Kramerové. Puget dal tenkrát Kareninu otci.
Seneka se při té vzpomínce nahlas zasmál a nevolnost zmizela. Byl připravený jednat. Telefonáty by stejně nic nevyřešily. Zbývala jediná možnost: osobní konfrontace.
V šatně se navlékl do sportovního saka a bavlněných plandavých kalhot. Rukou přejel po šatech, které Karen nikdy nenosila a nevzala si je na Farmerův svět s sebou. Zašustily; v nose ho zaštípal prach.
Nazul si černé kožené boty, ale pak si to rozmyslel, natáhl se na horní polici a vytáhl vyšisované běžecké boty. Tkanička na té levé byla zpuchřelá a praskla. Seneka zaklel a roztřesenými, netrpělivými prsty ji vyměnil. Vzal do ruky tab, rozrazil dveře a vyběhl na zápraží.
Cestu ke garáži osvětloval dorůstající měsíc. Byla zarostlá a keře kanadských borůvek připomínaly zmutované noční můry aktivistů za genetickou čistotu potravin. Seneka klopýtl, opřel se o stěnu garáže a na displeji tabu poklepal na startovací sekvenci. Garážová vrata se otevřela a příjezdovou štěrkovou cestu ozářily dva xenonové kužely. Transmagnetická turbína jeho chevroletu zaševelila. Senekovi se zdálo, že ji neprovětral již celou věčnost. Na tváři se mu objevil úsměv.
„Přišla tvoje chvíle,“ řekl nahlas. Ještě nebylo vše ztraceno, ještě zbývala naděje.
Práskl dveřmi a šlápl na plyn. Od kol mu létal štěrk, vyjel smykem na okresku. Zapnul overdrive a řítil se nocí. Silnice byla prázdná, okna domů v sousedství slepá. Svět dřímal, na východě však již bledla obloha. Měl jen necelou hodinu před ranní špičkou, která promění silnici číslo šest v jedno z největších parkovišť v USA.
V hlavě se mu roztočilo počítadlo. Od transportní stanice v Bostonu ho dělilo nějakých sto mil. Mohl je zvládnout za půl, možná tři čtvrtě hodiny. Zasunul tab do slotu palubního počítače. „Najdi nejbližší transport na Farmerův svět,“ řekl.
„Nejbližší přímý transport odlétá v 6:00. Přeješ si vyhledat informace o cenách a přepravních podmínkách?“
Přikývl a zamračil se. Farmerův svět byl na druhé straně Galaxie. Mohlo se klidně stát, že na přímou letenku nebude mít dostatek volných prostředků. Hyperprostorové generátory transportních stanic naštěstí musely běžet nepřetržitě, a tak vždy byla k dispozici nabídka letů do alternativních destinací za snížené ceny, nebo v době mimo špičku úplně zadarmo. Na Farmerův svět se dostane, i kdyby neměl ani vindru. Otázkou zůstávalo, jestli se mu to podaří včas. Kdy začne předstartovní sekvence Primavery? Zbyde mu dostatek času na smysluplný rozhovor s Karen? Nebo vše zachrání již pouhou svojí přítomností? Představoval si, jak mu Karen padne kolem krku, zvedne ji kousek nad zem a políbí na ústa. „Seně,“ zašeptá mu do ucha. „Jsem ráda, že jsi tady.“
Projel centrem Dennisu a mířil k Barnstable. Uvědomil si, že přestal dávat pozor na cestu a překročil rychlostní limit o 40 mil v hodině. Policejní kontrola byla to poslední, co by mohl potřebovat. Zpomalil a prohlížel si na displeji pěticiferné sazby za přímou letenku na Farmerův svět. Musel by prodat dům, aby na ni měl. Mys Tresky si stále udržoval jistou exkluzivitu a přitažlivost v očích realitních kanceláří, i když Národní Pobřeží již nebylo tak panenské jako na začátku století a tu a tam ho hyzdily míle popálené vegetace z chemických a transgenetických experimentů. Mohl se obrátit na nějakou síťovou službu a dům zastavit. Jenže ani v době vzdáleného přístupu a bezdrátového propojení s celou Galaxií se dobré obchody nedají uzavřít během třiceti minut. Seneka listoval v paměti a hledal přítele, který by ho mohl založit. Na mysli mu okamžitě vytanul Roy Stawler. Vlastnil reklamní agenturu ve Vegas a topil se v prachách. Seneka ho vytočil. Reproduktor palubního systému zašuměl, zapraskal a ztichl. „Royi?“ zachrčel Seneka a odkašlal si. „Royi?“
„Prosím?“ ozvalo se chraplavým ženským barytonem.
„Můžete mi dát Roye Stawlera?“ řekl s nadějí v hlase Seneka.
„Bohužel není k dispozici.“
„Mohu se zeptat, kdy bych s ním mohl hovořit? Spěchám a…“
„Pan Stawler je v nemocnici. Prodělal právě vážnou operaci a nemůže být rušen.“
„Aha,“ řekl Seneka hluše. „Pozdravujte ho od Seneky Zumariho.“ Zavěsil. Znal se se Stawlerem z univerzity. Ten dvoumetrový habán nebyl nikdy nemocný. Pokud šel na operaci, tak muselo jít o úraz. Vždycky jezdil jako blázen, pomyslel si Seneka a instinktivně ubral plyn.
Ani další telefonáty nebyly úspěšné. Dvě čísla vůbec nefungovala a rodiče Karen nemohl v seznamu ani najít.
Vjížděl na předměstí Bostonu a doprava začala zřetelně houstnout. Nervózně zkontroloval čas. Uvědomil si, že se mu potí ruce a chce se mu močit. Netrpělivě vyhlížel odpočívadlo. Najel na devadesát trojku na sever a po pěti mílích zastavil u pumpy. Vtrhl na toaletu, třásly se mu ruce a bolelo ho v tříslech. Vymačkal ze sebe půl deci a s nejasným pocitem porážky spěchal k vozu.
Komplex intergalaktického transportu okupoval téměř celý Východní Boston. Na příjezdové silnici se před dopravní kontrolou už vytvořila půlkilometrová fronta, a tak zahnul na dlouhodobé parkoviště, odhodlán k budově terminálu doběhnout. Usmál se, když vystupoval a okem zavadil o tenisky, které si doma prozřetelně nazul. V lehkém poklusu se vydal k terminálu.
Když se opřel o bukovací přepážku, měl srdce v krku, v uších mu šumělo, jazyk se lepil na patro. Položil palec na skener. „Sdělte cílovou destinaci,“ pípl po chvíli stroj.
„Farmerův svět, s přestupy, low-cost nebo no-cost,“ řekl Seneka.
Na displeji se objevil seznam asi deseti planet, na které ho mohla zbytková energie v hyperprostorových induktorech během nejbližší hodiny vyslat. Bezradně se rozhlédl po hale. Začínala se zaplňovat cestovateli. Viděl skupinky Asiatů v černých oblecích, početné rodiny Afričanů s velkými ocelovými řetězy a barevnými zavazadly. V rohu se utvořila malá skupinka volnomyšlenkářů v dýchacích přístrojích. Chystali se zřejmě na nějaké zvláštní místo. Pokrčil rameny. Neměl nejmenší ponětí, kterou trasu zvolit. Sluneční soustavu s Karen procestovali, ale za její hranici se nikdy neodvážil.
Chyběla mu Karenina touha odhalovat tajemství vesmíru. Četl kdysi v nějakém newsletteru, že je vesmír na makro-úrovni homogenní, všude stejný. Proč by tedy měl cestovat desítky světelných let, aby viděl něco, co měl za domem? Pouhé rozdíly v barvách a tvarech ho nezajímaly.
„Děj se vůle boží,“ zamumlal a stiskl hned první nabídku. Cesta na Mars byla z pohledu energetické náročnosti triviální a vzhledem k počtu pravidelných cestujících téměř zadarmo. Kapsle kromě toho startovala již za půl hodiny. Nehodlal ztrácet čas.
Rozběhl se halou, prošel bezpečnostní kontrolou a spěchal přístupovým tunelem ke kóji, která byla již téměř celá plná lidí. Posadil se na sedadlo vedle dveří, zavřel oči a mnul si čelo.
Všechno ho bolelo. Emocionální vypětí, přerušený spánek a fyzická námaha byly ideálními ingrediencemi v receptu na únavu.
Usnul, snil o svatební cestě s Karen do Evropy, o toulkách panoptikem úzkých uliček středoevropských měst, o špatném servisu v drahých hotelích a přívětivých lidech v malých penzionech v horách. Když ho na Marsu tahal z kóje zřízenec terminálu, řekl: „Auf wiedersehen,“ a spěchal dál.
Karen se jeho nechuti cestovat vždy smála. Bylo to pochopitelné, jako hyperprostorový inženýr měla k vesmíru úplně jiný vztah. Dokázali se o jejich rozdílných pohledech na svět bavit celé hodiny.
„Myslím,“ říkal, „že lidé ztrácejí při cestování vesmírem tu správnou perspektivu. Vše jim pak připadá nedůležité a triviální.“
„Na co narážíš?“ nechápala.
„Myslí si, že v porovnání s grandiózním vesmírem jsou naše pozemské problémy zanedbatelné, nicotné. Zapomínají na jednotlivce, na emoce a solidaritu.“
„To přece není pravda,“ oponovala. „Otevírá jim to obzory. Jsou pak tolerantní, vnímaví k rozdílům a dokáží se přizpůsobit. Nejsou rigidní jako ti, co sedí za pecí.“
V tomhle místě se většinou urazil a obměkčit ho dokázala jen podaná ruka a Karenina vláčná ústa.
V rychlém sledu proletěl třemi terminály. Vnímal jen jejich vůni. Skořicově kořeněnou na Tau Ceti, citronovou na Hallfordu, zatuchlou na Leice. Před očima se mu střídaly davy cestujících, uši mu zaléhaly křikem, oči ho pálily a svět se mu před šilhajícím zrakem vlnil jako příliv. Další stanice. Pak další a další.
Když se vypotácel z kóje na Ariadne, zastoupil mu cestu muž v uniformě. „Pojďte se mnou,“ řekl chladně a ukázal Senekovi špatně osvětlenou chodbu mířící kolmo k přístupovému koridoru. Když za nimi zaklaply oprýskané ocelové dveře, dostal strach.
„O co jde?“
„Rutinní kontrola,“ řekl muž a strčil ho do zad.
Seneka klopýtl, otevřel ústa v protestu, ale křivý úsměv bezpečáka mu dal jasně najevo, že má držet hubu a krok. Seneka se nervózně podíval na tab. Do startu Primavery zbývalo již jen 12 hodin.
„Seneka Zumari,“ řekl důstojník v malé kanceláři na konci chodby. Bezpečák, který ho sem dovedl, zasalutoval a odešel. „Dostali jsme echo ze systému. Před čím utíkáte?“
„Musí jít o nějaký omyl,“ řekl Seneka.
Důstojník se ušklíbl. „To říkají všichni,“ procedil mezi zuby. „Před čím utíkáte?“ zopakoval otázku.
V místnosti nastalo ticho.
„Nedělejte si to těžší, než to je.“
„Opravdu nevím, kam míříte,“ řekl Seneka.
Důstojník si četl údaje na displeji před sebou. Pokyvoval hlavou a Seneka se začínal cítit jako moucha pod mikroskopem.
„Nic jsem neprovedl.“
Důstojník se krátce zasmál, Senekovi to znělo jako špatně startující sekačka na trávu. Chvíli se na sebe mlčky koukali.
„Chápejte,“ řekl nakonec důstojník, „že systémem projdou miliardy lidí denně. V našem měřítku už se nejedná o statistiku, ale jistotu. Poznáme pracující, kteří každé ráno cestují do práce a zpět v přesných časech. Poznáme, když mají milenku, když začnou brát drogy, když se rozvedou.“
„Podle toho, jak cestují transportem?“
„Jistě,“ řekl důstojník a blahosklonně se ušklíbl, „Na většinu těchto situací se dá naroubovat jednoduchý transportní scénář. A jaký scénář prosím vyhodnotil systém pro vás?“
Seneka pokrčil rameny. Bolela ho záda a bolest mu vystřelovala do hlavy. Přestal důstojníka poslouchat a soustředil se na to, co mu říkalo tělo. Měl hlad, žízeň a strach. Zkontroloval čas. Další čtvrt hodina pryč.
„Nemáte vodu?“ zeptal se.
„Jste klasický případ,“ nechal se slyšet důstojník. „Celý život nevytáhnete paty ze Sluneční soustavy a najednou během několika hodin procestujete půl Galaxie. Před čím utíkáte?“ Seneka se zasmál. „Neutíkám, chci se stát tolerantním, vnímavým k rozdílům, chci se umět přizpůsobit. Nechci být rigidní a sedět za pecí.“
Důstojník povytáhl obočí. „Utíkáte tedy před sebou?“ Seneka se zamyslel. „Možná,“ řekl po chvíli. „Ve skutečnosti pospíchám za ženou na Farmerův svět.“
Důstojník něco zkontroloval na displeji, několikrát otevřel ústa, po tváři mu přeběhla vlna překvapení. „Rozumím,“ řekl nakonec. Vstal a natáhl k Senekovi ruku. „Šťastnou cestu.“ Seneka kancelář opustil s pocitem úžasu. Když stál opět v nablýskaném koridoru terminálu, nemohl uvěřit, že se mu celý incident jen nezdál.
Do odletu jeho ženy k Weberovi 5 zbývalo již jen 11 hodin. Seneka stál bezradně u informační tabule a snažil se zjistit, co dál. Připadal si použitý, nemohoucí, prázdný. Karen, zašeptal, počkej na mě. Cítil tíhu světelných roků, které je dělily, natahoval ruce přes propast posetou korálky mihotavých hvězd. Dostal se do mrtvého bodu kvantového systému transportních stanic. Všechny další destinace, které měl otevřené, vedly zpět k Zemi. Pokud chtěl dopředu, musel zaplatit. Jenže ani všechny jeho prostředky by ho nedostaly dál než na Yudoku. Pokusil se Karen znovu zatelefonovat. Byl jí přece jen o padesát tisíc světelných let blíže, než když volal z jejich domu v Easthamu. Bezúspěšně.
Čekal na nějaké znamení. Rozhlížel se po odbavovací hale, až si všiml volnomyšlenkářů u jídelního automatu. Rozběhl se k nim. Uprostřed haly se srazil s malým Asiatem, který se mu pak dlouze omlouval a pomáhal mu na nohy. Klaněl se až k přístupovému koridoru.
Seneka si všiml, že mu z jeho letité tenisky odpadla podrážka. Když se dobelhal k volnomyšlenkářům, připadal si jako troska, jako žebrák ze starých filmů.
„Co tě trápí, synu,“ oslovil ho vůdce skupiny, mladík s implantáty místo očí. Vpíjel se do něj chladným pohledem a Seneka cítil, jak mu na čele vyráží pot. Volnomyšlenkáři věřili v telepatii, svobodnou vůli podřízenou vesmírnému vědomí a jejich mystikové ujížděli na psychotropních drogách. Stejně jako rodiče Karen. Opět byl v roli malého kluka, žádajícího o shovívavost.
„Vidím, že spěcháš,“ řekl mladík po chvíli. „Trápí tě nějaké dilema.“ Jeho oči citlivé na celé spektrum záření mu to snadno prozradily. „Soudě však podle vzhledu, došly ti peníze,“ řekl nakonec lakonicky, téměř zklamaně, jako by litoval promarněné šance použít své vizionářské schopnosti.
Seneka přikývl. „Potřebuji se dostat na Farmerův svět.“
„Dám ti jednu radu,“ řekl mladík. „Cesta vpřed může vést i zpátky. Cesta zpátky může vést i vpřed.“
Seneka se zasmál. Mladík vytáhl svůj tab, který byl o poznání sofistikovanější než ten Senekův, a řekl: „Vrať se na Lomaz 3. Za čtyři hodiny odtamtud odlétá transport na Farmerův svět za zbytkový kredit.“ Seneka chvíli stál jako solný sloup, pak mladíka políbil na ústa a rozběhl se do odletové haly.
Čekání na transport na Farmerův svět si Seneka chtěl zkrátit spánkem. V hlavě se mu však honily vzpomínky na Karen, a když se mu na chvíli podařilo usnout, spánek se proměnil v utrpení nočních můr, pocity zmaru, zklamání a sebelítosti. Hádali se s Karen, přeli se o drobnosti, bouchali dveřmi a křičeli.
Jako omámený nastoupil do kóje, svět se s ním houpal, spolucestující si od něj odsedali. Měl potrhané oblečení, kulhal, byl zpocený, rozcuchaný.
Na Farmerově světě vystoupil z transportní kóje tři hodiny před odletem Primavery. Stihl jsem to, zašeptal. Karen, jdu si pro tebe. V hale jí koupil nějaký žlutý květ a rozběhl se. Pokládal nohu před nohu, mysl měl prázdnou, prázdnou.
Přivítala ho vlhká noc, rachot provinčního města a zplodiny mašinérie, která se tu cizí planetu snažila přetavit k obrazu lidstva. Potácel se po chodníku a polohlasem volal Karen. Proklínal ji, prosil, modlil se k ní. Běžel, upadl. Na hlavní ulici nasedl do taxíku.
„K odpalovací rampě Primavery,“ zavelel chraplavě.
„Teď tam bude zavříno, pane, nepustí vás dovnitř.“
„Pustí,“ zahudral Seneka a zavřel oči. „Ale pustí.“
Turbína taxíku zavrněla a mírné pohupování vozu Seneku brzy uspalo. Karen, říkal jí v duchu. Nebyla to přece moje vina. Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí. Měl jsem tě přemlouvat? Měl jsem ti ublížit? Jak bych mohl? Vidím tvoje oči, cítím tvoji kůži, vlasy, slyším tvůj smích. Karen?
Asi za dvacet minut taxík zastavil na parkovišti vedle malé dřevěné budovy, za kterou se rozprostíral obrovský kráter. „Tak jsme tady, dědo,“ řekl řidič.
Na zadním sedadle bylo ticho. Seneka se usmíval, smířený s osudem.
„Dědo?“
* * *
Policista se sklonil nad tělem v taxíku, položil Senekovi prsty na krk a pak jen zakroutil hlavou.
„Prostě mi tam umřel,“ řekl taxikář omluvně.
„Měl už na to léta,“ řekl policista a vysoukal se ven. „Podle dokladů mu bylo sto třicet.“
„Odkud je?“
„Ze Země. Měl to sem pěknou štreku.“ Policista se odmlčel a prohlížel si Senekovy záznamy. „Zumari,“ zabručel po chvíli. „Nezní to povědomě?“
„No jasně,“ řekl taxikář a ukázal na plaketu, která byla připevněná na pomníku na okraji kráteru. „Karen Zumari byla přece jedním z deseti členů posádky Primavery.“
„Pravda,“ řekl policista.
Mlčeli. Primavera na Weber 5 nikdy nedoletěla. Při startu ji před osmdesáti lety roztrhala nestabilita hyperprostorového pole. Nikdo nepřežil.
„Může to být její příbuzný?“
Policista pokrčil rameny a natáhl se dovnitř vozu. Nebylo mu to příjemné, ale nakonec se mu květinu ze strnulých prstů nebožtíka podařilo vypáčit. Zatočil s ní, přivoněl si a pak ji položil na pomník.
