C. C. Finlay – Politicky vězeň (THE POLITICAL PRISONER)

Pro usnadnění stálo jesusalemské popraviště hned vedle hřbitova. Ten byl zároveň největší veřejnou zahradou na celé terraformované planetě – rodiny obětovaly část půdy za účelem pěstování trvalek, kvetoucích neopadavých rostlin či okrasných plodin, jakými byly třeba malé výhonky petržele, rozeseté po rozlehlých kamenitých plochách. Když se Maxim Nikomedes vracíval na planetu, obvykle v něm pohled na zahradu vzbuzoval pocit, že je zde vítán, a to i v případě, že z okna své limuzíny zahlédl květiny jen na okamžik, pouhým koutkem oka.

Tentokrát byl jeho návrat jiný. Zrovna měl být popraven nějaký Adarean a dav, který se kvůli podívané seběhl, zamezil Maxovi ve výhledu. Kromě toho dnes nejel v limuzíně, ale v obrněném vězeňském voze.

Vykoukl z tónovaného okna, ale setkal se pouze se svým vlastním odrazem: díval se na malého čtyřicátníka s obličejem zjizveným v důsledku akné a pobledlým za léta vesmírné služby v roli politického důstojníka. Na uniformě mu plandaly uvolněné nitě po stržené hodnosti. Zvedl ruce, aby se poškrábal na nose, a v okně se stříbrně zatřpytila pouta.

Ohlédl se.

Dav oblečený ve fádním svátečním šatstvu se za křiku a vzájemného postrkování hrnul k popravčímu oltáři. Vojáci ze Spravedlnosti jej však odrazili zpět do ulice, čímž zablokovali cestu projíždějícímu autu. Na vrcholku oltáře poléval popravčí kněz Adareanovu holou zelenou hlavu křestní vodou. Dav se ve své zuřivosti celý chvěl a burácel.

„Chceš tu počkat a podívat se, jak tomu prasákovi natahujou krk?“ zeptal se Maxe strážce.

Max ho celou dobu ignoroval, i když seděl přímo naproti němu. Nyní ostřílený politický důstojník otočil hlavu s chladnou rozvahou jako nějaký plaz a zvedl do vzduchu spoutaná zápěstí, jako by chtěl říct, že má právě jiné starosti. Zanedlouho možná sám navštíví popravčí oltář. Alespoň by se mu dostalo dobrého výhledu na hřbitovní květenu.

Znovu se podíval z okna a pronesl: „Co je mi po tom, jestli nějakej Adarean zemře, nebo ne?“

Strážce otočil hlavu, aby mohl mluvit s řidičem.

„Hele, tak tomuhle nerozumím,“ pronesl a ukázal hlavní zbraně z okna. „Adareani jsou vlastně mimozemšťani. Když to přestali být lidi, vzdali se duše, tak jakej má smysl toho prasáka křtít?“

Zatímco stráž diskutovala s řidičem o opodstatněnosti konverze před popravou, Max se zamyšleně mračil. Prasák. Zvláštní, jak začalo tohle označení žít vlastním životem. Max si pamatoval, jak tento propagandistický termín sám před několika lety během války s Adaresem zavedl. Lidé jeho planety se považovali za Bohem vyvolené, tvory směřující na čistší místo, kde budou moci vést svatý život. Rozpoutali však válku s těmi, kteří odešli na Adares – s lidmi, kteří tvrdili, že jsou dalším stupněm lidského vývoje, záměrným a vědeckým krokem vpřed. Aby Max přiměl své spoluobčany neochvějně čelit technologicky vyspělejšímu nepříteli, vymyslel slogan „Neexistuje evoluce, pouze ohavnost“. Pak z pozemských dějin oprášil staré zmínky o tom, jak se při transplantacích srdce používaly prasečí chlopně, což byl první krok na cestě k bezbožnosti, jelikož šlo o proměnu člověka v něco, co neodpovídalo božskému obrazu. Právě to Max přisoudil geneticky modifikovaným Adareanům, kteří promiskuitně kradli geny od libovolných druhů, a nazval je prasáky. Byla to infantilní nadávka narychlo vytvořená ve službách dávno skončené války. Koho zajímalo, že kůže a vlasy Adareanů obohacené chlorofylem poukazovaly spíše na rostlinné než na prasečí geny? Pobožné obyvatelstvo Jesusalema, které svini považovalo za nečisté zvíře, nové pojmenování přijalo.

To byla ovšem jiná doba a jeho jiná identita. Max byl dost ješitný na to, aby cítil pýchu, a zároveň dost starý na to, aby pociťoval i stud. Miloval svůj domov a vždy mu sloužil, jak jen dokázal.

Venku zatím popravčí upevnil kolem Adareanova krku ocelové lano. Tradice si žádala konopný provaz, ale na planetě bylo navzdory desetiletím terraformace tak málo přírodního vlákna, že všechno kromě oblečení bylo vyrobeno z kovu či kamene. Kněz začal kázat o pokání a statný popravčí donutil Adareana pokleknout a sklonit hlavu. Dav se zklidnil, aby dobře slyšel, a řidič se znovu rozjel.

Max dál hleděl z okna. Projížděli prašnými nezpevněnými ulicemi a nechávali za sebou oblak prachu, dokud nedojeli k velké betonové budově ve tvaru otevřeného U. Budova Oddělení politického vzdělávání.

Strážce vyskočil a se zbraní u pasu otevřel dveře. „Musí to být dobrej pocit být zase zpátky, co?“

Max zvedl hlavu, aby se přesvědčil, jestli je strážce opravdu tak tupý. Jeho prostá upřímná tvář svědčila o tom, že svému tvrzení skutečně věří. Max se v odpovědi pošoupl na sedadle a zvedl spoutaná zápěstí.

Strážce letmo mávl rukou. „Tomu obvinění z vlastizrady stejně nikdo nevěří!“

Při slově vlastizrada sebou Max škubl. Za starých časů by i samotné podezření z vlastizrady znamenalo okamžitou smrt. Rychle, jako by se tomu obvinění snažil uniknout, přešel nádvoří ke vchodu do budovy. Další stráže, v uhlově černých uniformách, naštěstí mlčenlivé, mu otevřely dveře. Hala za nimi byla oázou žlutohnědých laviček rozesetých kolem vodní plochy v podobě malého modrého koberce.

Z lavice vyskočil světle zelený Adarean a zkřížil Maxovi cestu. „Prosím,“ řekl. „Musím mluvit s ředitelem Mallovem, dokud je ještě čas popravu zastavit.“

Už teď mohlo být pozdě. Vše záviselo na délce kázání – mohlo trvat několik hodin, ale také pár minut. „Nemůžu sloužit,“ odpověděl Max a už potřetí na znamení odpovědi zvedl pouta.

Strážce s ním Adareana obešel. Když se za nimi se skřípotem zavřely dveře na schodiště, strážce zabručel: „Plevelníci.“

„Nikdy si nezvyknu na ty trávový vlasy,“ dodal Max. Navzdory tomu, kolik toho Adareané namluvili o vývoji „vícenásobných kalorických proudů“, pochyboval, že by prostřednictvím vlasů dokázali zužitkovat větší množství sluneční energie.

Stoupali po schodech a Maxe bolely nohy z plné gravitace.

 

V minulosti už navštívil planety, na nichž měli výtahy – čím byl starší, tím víc věřil v možnou svátost technologie. Když byl na Zemi, navštívil muzeum věnované Amišům, skupince lidí, jež tvrdohlavě žila v minulosti, zatímco ostatní kolem pohltila technologie. Průvodce si myslel, že ho náboženská podobnost zaujme. Max tehdy zčásti pochopil obyvatele Galaxie, kteří na jeho planetu pohlíželi jako na raritu podobnou Amišům.

Škoda, že se jeho lidé nikdy nestali pacifisty.

V nejvyšším patře strážce provedl Maxe kolem správce – Anatolije se sovíma očima, který bez jakéhokoli výrazu ve tváři pronásledoval Maxe pohledem přes celou místnost – a pak vkročili do kanceláře ředitele Politického vzdělání, Willema Mallova. Maxova šéfa.

Jednoho z Maxových šéfů. Ale to bylo složité a týkalo se to jeho staré identity. Raději si to v duchu zasunul do složky „věci, o kterých teď není radno přemýšlet“.

Mailové seděl, jako by snad pózoval, držel se za bradu a hleděl z okna. Měl tvář herce, krásnou a charismatickou, s tak akorát správným náznakem nedokonalosti – malou jizvou, jež nutila horní ret k mírnému úšklebku. Když před lety, ještě před revolucí, studoval na Adaresu, dostala ho jeho tvář do filmu. Povídalo se, že nakonec ho z hraní vyšachovala jeho neupřímnost – Adareané byli nesmírně citliví na různé nuance v emocích. Prostorná kancelář byla vyzdobená tkanými gobelíny, několika vzácnými dřevěnými křesly a oním slavným vitrážovým stolem s vyobrazeními Blahoslavených mučedníků – dědictvím po předrevolučním ministerstvu.

– „Můžeš nás tu nechat o samotě, Vasiliji,“ řekl Mailové upřímnému, ale nepříliš bystrému strážci. Ruka mu nadále spočívala na bradě.

„Ale, pane…“

„To je vše.“

Skvělé – ať už se teď bude dít cokoli, Mailové u toho nechce mít svědky. Za Maxem se zavřely dveře. Měl nutkání stát jako na vojenské přehlídce, s rukama za zády – stejně jako zbytek vládní byrokracie i Vzdělávání bylo součástí armády –, ale želízka mu to znemožňovala.

„Nemohl byste mi to sundat, pane?“ Zvedl spoutaná zápěstí.

Mailové se otočil, křeslo jen vrzlo. Místo odpovědi otevřel zásuvku, vytáhl pistoli a namířil ji Maxovi na hlavu.

„Někdo z mého oddělení není loajální,“ pronesl. „Musím vědět, jestli seš to ty, Maxi.“

Max se mu zadíval přes hlaveň do očí. „Pane, pokud chcete, abych byl neloajální, tak budu.“

Mělo-li se z toho stát divadlo, byl připraven hrát svou roli.

Hleděli na sebe, dokud Mailové s přehnanou nenuceností nepoložil pistoli, která byla stále nabitá a namířená na Maxe, na stůl, načež se opřel v křesle. „Přichází doba velkých změn, Maxi. A než přijde, je nutné vymýtit všechny zrádce.“

Maxovi přeběhl mráz po zádech. „Drozhin je mrtvý?“

Mailové se odmlčel a podrážděně se zamračil nad tím, že ho Max přerušuje. „Vím, že všichni máme generála Drozhina za chlapa, kterej žere nože, aby pak mohl sraním zabíjet lidi. Ale i on je pouhej smrtelník.“

„Proto se taky ptám. Je mrtvej?“

Mailové si založil ruce a odvrátil pohled. „Ještě ne, ne tak docela.“

Max zadržoval dech. Dimitrij Drozhin byl jeho druhý šéf. Drozhin, poslední slavná osobnost revoluce, ředitel Oddělení zpravodajské služby, velitel špehů, tajné policie a nájemných vrahů. Max mu sloužil ve všech třech těchto rolích i jako přísně tajný agent nasazený na Mallova. Jeho poslední vesmírná mise na palubě průzkumné lodi Getsemana se zvrtla v důsledku protichůdných rozkazů, které dostal od Drozhina a Mallova.

A tak tu teď stojí jako vězeň. S největší pravděpodobností se přišlo na to, že je dvojitý agent. Snad mu Meredith, jeho žena z dávno minulých časů pod jinou identitou, vysadí na přiděleném kousku půdy na hřbitově květiny.

„Škoda,“ odpověděl na zprávu o Drozhinovi.

Mailové se předklonil a položil ruku na pistoli. „Co se stalo na Getsemane? Mám na mysli Lukinova.“

Z toho vyplývalo, že něco ví. Řekni mi pravdu, jinak tě fakt zastřelím. Projednou si Max nemyslel, že Mailové něco hraje. Co mu může říct? Co Mailové ví a co se pouze domnívá? Trhl rukama od sebe, řetízek se natáhl a kovová želízka se mu zařízla do zápěstí. Uvažoval špatně: jestli chce přežít, nejde o to, co Mailové ví, ale co chce slyšet.

„Vypadá to,“ citoval oficiální verzi, „že Lukinov se na lodi pokusil o sabotáž jaderného reaktoru, zmrvil to a nakonec za to zaplatil životem.“

Mailové volnou rukou nakreslil ve vzduchu kolotoč, čímž dal najevo svůj názor na oficiální verzi příběhu. „Ovšem, ale co se stalo doopravdy?“

Doopravdy se stalo to, že Max přistihl Lukinova při špionáži pro Mallova. Přepadl ho a uškrtil, načež sám provedl sabotáž lodě, aby se mohl vrátit domů a podat hlášení svému tajnému šéfovi. Na vteřinu se odmlčel a pokusil se odhadnout, jak moc se Mailové bojí. „Ať si Zpravodajství říká, co chce, podle mě se nás Lukinov nesnažil prodat Adareanům,“ řekl. „Spíš to mělo co do činění s jeho sklonem k hazardu.“

Mallovovi zacukal zjizvený ret – prozradil se.

Sklon k hazardu. Nejspíš právě přes něj vydíral Lukinova, aby pro něj špehoval. Teď má strach, že se na to přijde.

Max se rozhodl zkusit štěstí. „Viděl jsem ho, jak karbaní s kapitánem,“ navázal. „Ta sabotáž měla zakrýt nějaký tajemství, ale nepovedla se. Jsem si jistej, že mě zatkli na základě křivejch obvinění, aby mi zabránili v prošetření kapitána. Kdybysme zjistili, s kým Lukinov provozoval tyhle praktiky dřív, tady doma…“

Mailové ho přerušil. „Na tom nesejde. Takže se jeho tělo pořád vznáší kdesi v kosmu?“

„Jo. Vystřelilo ho to ven, když se během čištění lodi od radiace narušil trup.“

„No, můžeš být v klidu. Trvám na tom, aby se Lukinovovo tělo našlo. Pokud se něco zamlčelo, zjistíme to.“

Jako třeba že na Lukinovově krku zanechal stopy po opasku? To by jeho příběh poslalo do kytek. „Výborně.“

Kovové kolejničky vitrážového stolu zapískaly, Mailové totiž otevřel další šuplík a vytáhl z něj skleněnou láhev vodky a dvě sklenky. Jednu naplnil a usrkl z ní. „Jak dlouho už děláš pro Politické vzdělávání, Maxi?“

Dýl než ty, pomyslel si Max. Stál po boku Drozhinovi, když se rozhodl Politické vzdělání založit. Když u něj nastoupil jako špion, pomáhal mu starouš vytvořit novou totožnost. „Od začátku. Byl to můj první flek po tom, co mě vzali do služby.“

„Můj taky.“ Mailové klepal prsty po sklenici. „Ty obvinění z vlastizrady, který proti tobě vznesli, jsou k smíchu, Maxi. Drozhin tě určitě nechal zabásnout, protože ví, že seš jeden z klíčovejch chlapů na mým oddělení.“

Ano, proč ho Drozhinovo oddělení zavřelo, jen co loď přistála? Kapitánova oficiální obvinění nebral vážně a stále se tomu snažil přijít na kloub. Změnil se z vězně jednoho šéfa ve vězně druhého. Co říkala Bible o službě dvěma pánům?

Zachrastil želízky. „Pokud jsou ty obvinění tak směšný, možná byste mi mohl sundat tohle.“

Mailové žádost opět ignoroval. „Řeknu to na rovinu. Drozhin je starej, nemocnej, brzo umře. Možná už za pár dní. Bez něj zavládne ve Zpravodajství naprostej chaos.“

A z lidí, který chránil, jako třeba ze mě, pomyslel si Max, bude kompost.

Mailové zvedl zbraň. Max se napjal, připravil se na ránu.

Ale Mailové si vůbec nevšiml, jak ucukl – příliš se soustředil na to, aby otočil křeslo tak, aby mohl zamířit z okna. „Faktem je, že jakmile starouš natáhne bačkory, se Zpravodajstvím je veta. Drozhin nikdy nepovýšil nikoho dost chytrýho na to, aby ho mohl nahradit. Takže až umře, nastane boj o moc.“

V tom bylo víc než trochu pravdy. „Myslíte, že dojde na fyzickej boj?“

Mailové dělal, že střílí lidi za oknem, jako by po fyzickém boji toužil. „V ulicích vojáky neuvidíš,“ odpověděl. „Ty časy jsou už dávno za náma. Jo, různý lidi očerní, donutí odejít z postu, vyšší důstojníci půjdou do vězení. Ale pokud se obklopím dostatkem loajálních mužů, všechna ta moc bude moje.“

Což by byla katastrofa jak pro planetu, tak pro všechny, kdo se ji snaží změnit k lepšímu. „Myslíte, že je na Politickým vzdělávání zrádce?“

„Jsem si tím jistej, nejmíň dva.“ Mailové udělal otočku a namířil pistoli přímo na Maxe.

Ten sebou tentokrát neškubl. Mailové se na chvíli odmlčel, pak pistoli položil. Kov hlasitě bouchl o desku barevného skla s vyobrazením vraždy bratra Porlucka.

Mailové se tiše uchechtl. „’Budu neloajální, pokud mi to poručíte, pane.‘ To je loajalita. Drozhin nikoho takovýho nemá.“ Zmáčkl interkom. „Anatoliji, přines ten klíč.“

Max uvolněně vydechl. Poprvé za celý rozhovor ho napadlo, že by to mohl přežít.

Dveře se tiše otevřely. Vešel správce a odemkl Maxovi želízka. Anatolij byl schopný, vzdělaný důstojník, ten typ, co nevykresluje válečné operace na mapě, ale na tabulkovém procesoru. Spočinul pohledem na Stole, na pistoli podsvícené žárovkami pod vitrážovým zobrazením pádu Chrámu, a na Malloyové ruce, která ležela se záměrnou nenuceností těsně vedle zbraně.

Max si poškrábal bolavá zápěstí a zapřemítal, kolik z toho živého obrazu je určeno pro něj a kolik pro Anatolije. S Mallovem to vždycky bylo o kruzích uvnitř kruhů.

„Ještě něco, pane?“ zeptal se Anatolij.

„Ve vzduchu pořád ještě něco visí – tak trochu jako hlinění holubi.“ Mailové se zasmál vlastnímu vtipu a dělal, jako že jednoho sestřelil. „Zajisti rezervaci pro tři u Solných sloupů. Kabinka naproti dveřím.“

Anatolij odvětil: „Ano, pane,“ a sáhl do kapsy pro telefon.

S vyhlídkou večeře u Solných sloupů se Maxovi v ústech seběhly sliny. Když tam byl naposledy, před několika lety, dal si jehněčí medailonky na šafránovém kuskusu a od té doby se tak dobře nenajedl. Tehdy tam byl s Meredith, slavili výročí svatby Tenhle směr myšlenek uťal. Udržoval svůj život striktně rozdělený, jednotlivé části měl zapečetěné za přepážkami. Teď nebyla vhodná chvíle pečeti oslabovat.

Mailové zavřel vodku a spolu se zbraní ji vrátil do zásuvky. Konec představení, pryč s rekvizitami. Na druhou skleničku, kterou měl dostat Max, se zapomnělo.

„Chci, abys mi toho zrádce pomohl najít, Maxi,“ požádal Mailové. „Musíme Drozhinovy špicly vyhladit.“

„To je úkol přesně pro mě,“ odvětil Max bez jakéhokoli náznaku ironie. Možná bude moct uvrhnout podezření na Malloyovy nejlepší muže, a tím oslabit Politické vzdělání.

„Anatolij už sestavil krátký seznam podezřelých. Drozhinovy agenty odhalíte společné.“

Max se obezřetně vyhnul správcově pohledu. „Seš si jistej, že na to Anatolij má při všech těch ostatních povinnostech čas?“

„Udělá si ho,“ opáčil Mailové. „Tohle je ten nejdůležitější úkol, kterej mám, a vy dva jste mý nejlepší chlapi.“

Toho se Max obával. Anatolij byl chytrý a Max nechtěl riskovat, že ho prokoukne. Správce na něj hleděl přes obroučky brýlí, jako by se mu už teď snažil dostat pod kůži. Udržoval oční kontakt po celou dobu, co prováděl rezervaci a volal Mallovovu řidiči, aby přijel s autem. Vypadal, jako by mu chtěl něco říct; Max přemýšlel co asi.

Anatolij přelétl pohledem na Mallova. „Kabinka je připravena, pane.“ Pak podal ruku Maxovi. „Dobře, že jsi zpátky, Nicku.“

Max se přinutil k úsměvu. Nick byla zkrácenina z Nikomedes. Anatolij mu vždycky říkal Starý Nick, a také, že je škaredý jak Satan a dvakrát tak zlý. Pevně správci stiskl ruku. „Je zatraceně fajn být zase zpátky, Ančo.“

Věděl, že poženštěnou zkráceninu svého jména nesnáší, ale Anatolij se přesto také usmál. Pro Maxe se stalo dnešní prioritou ho z jejich úkolu vyšachovat.

Kancelář opustili všichni tři společně a s duněním podpatků na betonu sešli po hlavním schodišti. Bylo prosté a nenatřené, design byl jednoduchý jak z morálních, tak i z praktických důvodů. Obyvatelé Jesusalema si říkali Prostí křesťané. Původně to byli náboženští fundamentalisté jedenadvacátého století, kteří se obávali vědeckého pokroku a považovali veškeré genetické modifikace za ohavnost. Koneckonců, jestliže byl člověk stvořen k obrazu Božímu, jakékoli změny tohoto obrazu znamenají odmítnutí božského principu. Poprvé se sice objevili ve starých Spojených státech, v Severní Americe, ale později našli mnoho konvertitů i v Evropě, především v postsovětských republikách.

Je ironií, že právě technologický rozvoj, kterého se Prostí křesťané obávali, pomohl jejich náboženství přežít. Když biopočítače vytvořily novou pozoruhodnou inteligenci, jež lidstvu otevřela cestu ke hvězdám, Prostí křesťané vynaložili veškeré své zdroje k hromadnému přesunu na první jakž takž obyvatelnou planetu, o kterou nikdo jiný nejevil zájem, primitivní místo s povrchovou vodou, kde bylo tak akorát dostatek příbuzných mořských řas na to, aby vytvořily přijatelné množství kyslíku k dýchání. Mimo to je čekaly jen skály, písek a boj o život, pustina pro oddané. Veřejně prohlašovali, že budovy nechávají strohé a bez luxusu jako výraz pokání. Pravda však byla taková, že terraformace šla pomalu a špatně a jednoduchost byla vrcholem jejich možností.

Když sešli ze schodiště a vykročili hlavní halou, z lavice opět vstal Adarean a vydal se k nim.

Max se na něj tentokrát zadíval pozorněji. Byl příliš vysoký, klouby a proporce neseděly, působil nelidsky ještě dřív, než jste si všimli jeho zelené barvy.

„Willeme,“ zavolal Adarean na Mallova a zamířil k němu, jako kdyby byli staří přátelé. Adareané pohrdali hierarchií. „Čekám už celé dny, až si s tebou budu moct promluvit.“

„Ach,“ odvětil Mailové a jeho obličej byl na moment prost jakéhokoli výrazu, jak přemýšlel, kterou roli právě hraje. Poté vyloudil úsměv, chladný, mrazivý, oslepující jako sluneční paprsky odrážející se na kometě. „Rád tě zase vidím, soudruhu Trpělivosti.“

Max chvilku váhal, jestli byla Trpělivost pokusem o vtip. Adareané přicházející na Jesusalem se občas pojmenovávali po vlastnostech, které obdivovali, ale Trpělivosti Mailové mu nenabídl stisk ruky.

„Přišel jsem protestovat proti nedávným projevům násilí na nevinných Adareanech a požádat o přerušení dnešní popravy, třebaže už je možná pozdě,“ informoval Trpělivost Mallova. Vypadal značně rozrušeně a vzhlédl, jako by očekával podporu svého postoje.

Mailové teď nasadil přísnou notu. „Ale na Jesusalem jste přišli z vlastní vůle a na vlastní nebezpečí, i když jste si byli vědomi vztahu mezi našimi planetami.“

„Mezi našimi planetami?“ Adareanův hlas se posunul do oné nepříjemné střední polohy, v níž mohl být stejně dobře mužský jako ženský. „Co to znamená? Planety mezi sebou nejednají – to lidé. Přece víš, že nemáme nic společného s Adareany, kteří sem přišli před námi. To byl někdo úplně jiný.“

Skupinka Adareanů sem dorazila už před revolucí, aby se připojila k církvi Prostých křesťanů. Když staří patriarchové začali prohrávat válku o nadvládu nad městy, několik radikálních Adareanů jim ukázalo, jak sestrojit jaderné zbraně ze štěpitelného nerozloženého uranu-235, jenž se na povrchu mladé planety dal občas najít. Vybombardovali pevnost revolucionářů zvanou Nový Nazaret a téměř zvrátili vývoj války.

Přeživší vůdci vyhlásili válku Adaresu, přestože tehdy nebyli v situaci, aby něco takového realizovali. A obyvatele, dokonce i ty, kteří původně s revolucí nesouhlasili, stmelila nenávist vůči nečistým, geneticky zmutovaným Adareanům. Prasákům. Ohavnostem. Bestiím. Všem na planetě to poskytlo společného nepřítele, jehož mohli nesnášet víc než sebe navzájem. Šlo o výzvu ke sjednocení, která spasila planetu.

„Hele,“ ozval se Max. „V tom, co se stalo tvýmu kámošovi, není nic osobního. To je prostě politika.“

Mailové s dramatickým gestem rozevřel dlaň. „Přesně. Je to politika. Možná bys měl jít protestovat na Oddělení zpravodajské služby.“

„To jsem udělal!“ nechal se slyšet Trpělivost. Naježily se mu vlasy, vlnily se jako tráva ve větru. „Řekli mi, že s tou popravou nemůžou nic dělat a že to řeší Politické vzdělávání.“

„No tak vidíš,“ zavtipkoval Mailové. „Považuj dnešní popravu za vzdělávací.“

Vykročil ke dveřím, Anatolij za ním. Stráže zkřížily Adareanovi cestu, aby se nemohl pustit za Mallovem. Max ucítil ve vzduchu cosi kyselého – proslýchalo se, že Adareané komunikují pomocí pachů, nikdy to však nebylo prokázáno.

„Zatímco jsme se tě snažili dostat z cely, procházel jsem si tvou složku,“ řekl Mailové, když jej Max dohnal.

„Snažil jste se posoudit, jestli stojím za námahu?“ zeptal se Max.

Mailové se usmál. „Očividně za ni stojíš. Drozhin dělal, co mohl, abych se nedozvěděl, že tě uvěznil. Naštěstí mám svoje vlastní zdroje. Ze všech vyšších důstojníků, které mám, jsi ty, Maxi, strávil nejmíň času na ústředí.“

„Ano, pane,“ potvrdil Max. Strážce otevřel dveře. Polil je horký vzduch z nádvoří.

„Přes dvacet let jsi střídal různý role v terénu,“ pokračoval Mailové. „Ale nikdy jsi nepracoval za stolem. To není zrovna typický.“

Myslel to jako žádost o vysvětlení.

„Bylo příhodnější bojovat za revoluci tímhle způsobem,“ řekl Max, protože věděl, že jde o správnou odpověď, ale zároveň tomu víc než zpoloviny věřil. „Abychom změnili planetu, musíme měnit jednu mysl po druhé, dokud nezměníme všechny.“

Cena za terraformaci primitivní planety byla značně vysoká – vyžadovalo to příliš mnoho obětí. Lidé museli něčemu skutečně věřit, aby to dokázali.

„Zatím to stačilo, Maxi,“ odvětil Mailové s téměř blahosklonnou shovívavostí. „Teď ale posunujeme bojiště na jinou úroveň a potřebujeme odvážnější vizi.“

Max si v duchu poznamenal: Mailové tím jen zopakoval svou dřívější válečnou metaforu – toužil, aby ho dějiny vnímaly jako významného generála, přestože se k revoluci připojil pozdě, až když už bylo dobojováno.

Max stál na nádvoří a s opojnou radostí z návratu domů se rozhlédl. Oddělení politického vzdělávání se nacházelo na přeplněné ulici – ústřední štáb vlastně sídlil v budově staré školy. Údajná symbolika spočívala v tom, že Politické vzdělávání je součástí lidu a stojí tedy v jeho blízkosti, ne skryt kdesi za zdmi jako tajná policie Zpravodajství. Na ústředí se nabalovaly starší a menší budovy s truhlíky v oknech a barevnými transparenty visícími ze střech.

K obrubníku přijela limuzína.

Mallovův osobní strážce hbitě otevřel dveře. Mailové se zastavil, zvedl hlavu k obloze a jako nějaký generál z archivních videí s úsměvem pronesl: „Do boje!“

V té chvíli si Max všiml ozbrojenců, bezesporu příslušníků zvláštních jednotek, ovšem v nevýrazném hnědém a šedém civilním oblečení, jak vystupují z uliček a domovních vchodů. Hrdlořezové Politického vzdělávání si vždy potrpěli na výstřední gesta a snažili se, aby je všichni viděli a báli se jich. Tihle se však pohybovali plynule, skoro plavně, očividně se nesnažili vzbudit hrůzu, a Maxovi z toho naskočila husí kůže.

Instinktivně popadl Anatolije za rameno, jako soudruh soudruha, a sykl: „Utíkej!“

První voják pozvedl zbraň a za zvuku, který nebyl hlasitější než tlumené lupnutí, střelil Mallovova řidiče do zátylku.

Max dal ruce nad hlavu, odvrátil zrak a přitiskl bradu k hrudi. Podívejte, nepředstavuju nebezpečí, nic nevidím. Vykročil k nejbližšímu nároží.

Další tlumené lupnutí, výkřik „K zemi! K zemi, sakra!“ a Anatolij, nebo možná Mailové, zařval jeho jméno. Zpoza rohu se vynořil jeden z mužů v šedém a zblízka namířil Maxovi do oka.

V tu chvíli vyrazily z haly Politického vzdělávání stráže a začaly zběsile střílet. Z oken přímo nad Maxem zahájili palbu staromódními samopaly.

Chlap v šedém se na zlomek vteřiny podíval nad sebe, odkud bylo slyšet výstřely. Max zaútočil, sevřel v ruce hlaveň pistole, zvrátil mu ji k hrudi a jeho prstem stiskl spoušť. Tělem projela elektřina a zabiják se zaškubal a padl k zemi. Maxovi znecitlivěla paže až po loket.

V následujících několika vteřinách se vše utopilo v chaosu křížové palby, muži hledali krytí. Max s pistolí, která mu zůstala v ruce, oběhl roh, vyrazil k dalšímu a zahnul za něj. Na ulici vylézali majitelé obchodů a další lidé, přilákaní střelbou.

Mailové se tedy mýlil. Zpravodajství chtělo přenést boj přímo do ulic. A Max se nechal odříznout na špatné straně fronty. Vězeňská cela by mu skýtala větší bezpečí.

Uháněl další uličkou a kolem něj létaly knoflíky, jak si strhával košili uhlově černé uniformy, která ho prozrazovala. Obyčejné tričko přitáhne méně pozornosti snajpra pátrajících po nepřátelské barvě. Zatímco si cpal pistoli za kalhoty, narazil na skupinku starých žen s nákupními taškami plnými chleba a rázných plodin. Shrbil se, sklonil hlavu a vykročil přes ulici ve společnosti žen.

„Copak? Nestihl jste se oblíct, když dorazil její manžel?“ dobírala si ho jedna ze stařenek.

Ne, nevidím vás rád, chtěl odvětit Max. A to v kalhotách je ve skutečnosti bouchačka. U protějšího obrubníku se od nich odpojil.

Ulicí k Politickému vzdělávání se řítilo neoznačené – černé s tónovanými skly, takže jakoby označené – vládní auto. Schoval se do vchodu a počkal, až projede.

O blok dál, na okraji drsnější čtvrti, vklouzl do malého obchůdku a koupil si telefonní kartu, pravděpodobně nelegální, jelikož prodavač požadoval platbu hotově: Max stál v rohu u okna a pozoroval ulici. Když vytáčel soukromé číslo Drozhinova vrátného, číslo, které si kdysi zapamatoval, ale nikdy ho nepoužil, všiml si, že má na ruce škrábance. Musel k nim přijít během souboje o zbraň.

„Co se děje?“ řekl hlas na drahém konci, ještě než telefon vůbec začal zvonit.

„Musím mluvit se Strýčkem Wigglym,“ odpověděl Max. „Petr Králík má prob…“

„Promiňte, máte špatné číslo.“

Hovor se přerušil.

Jako by byl zpět v Drozhinově vězení.

Silou kulky z ostřelovačské pušky ho zasáhla myšlenka: Co když už Drozhin zemřel? Ten starej hajzl to měl beztak za pár a jako všechno ostatní, i tohle by provedl tajně.

Jestli je to tak, je Max nahranej. Kdo by přebral Zpravodajství? Teoreticky byl druhý nejvyšší velitel Hubert, ale ten neměl žádnou skutečnou moc. Bylo zapotřebí dát si pozor na Kostigana, ale Drozhin pravděpodobně vydal příkaz, aby ho po jeho smrti zavraždili. Kostiganovi by nedůvěřoval, snad jen kdyby ho držel pod krkem. Jediný, kdo znal Maxe osobě, byl Obermeyer. Měl ho léta na starosti a zpovídal se přímo Drozhinovi. Byl také bezpochyby tím, kdo měl za úkol zavraždit Kostigana, a bylo tedy nepravděpodobné, že by poté přežil déle než den.

Takže pokud už byl Drozhin po smrti a Mallova právě zavraždili, na což to docela vypadalo, pak bylo nepravděpodobné, že by Max přežil déle než den. Jestli ho někdo nezabije cíleně, udělá to někdo jiný jen tak náhodou.

Prodavač na něj civěl, na krvavý hřbet jeho ruky, na neúplnou uniformu. Záběry převratu se vysílaly v televizi. Jestliže v tom už teď jela média, muselo to celé být důkladně naplánované. Takže jo, byl nahranej.

Vytrhl z přístroje telefonní kartu, strčil ji před prodavače a vysypal na pult peníze. „Aktivujte ji.“

Prodavač zavrtěl hlavou a peníze odsunul.

Max vytáhl z kapsy pistoli a přitiskl mu hlaveň ke spánku: kývl hlavou na jeho snubní prsten. „Použiju tuhle věc, abych zavolal své ženě, že je v nebezpečí. Nech mě to udělat a já vypadnu.“

Prodavač z něj nespustil oči, ale nahodil kasu a aktivoval telefon.

Vyzváněl, vyzváněl, dokud to nespadlo do hlasové schránky. „Tady dům…“ Používala Maxovo další jméno, to původní. Hlas měla trošku hrubý – žertovala, že to má z ječení na děti, ale ve skutečnosti za tím stálo příliš mnoho let strávených venku, v drsné krajině planety, a dýchání písku. „Zrovna s vámi nemůžeme mluvit, ale když nám zanecháte zprávu, zavoláme vám zpátky.“

Váhal. „Zlato, to jsem já. Jsem v hlavním městě, ale možná brzo odjedu. Nevím, kdy se vrátím –“

Kolem okna proběhli vojáci ve žlutohnědých uniformách zpravodajské pěchoty. Max ustoupil za stojan s jablečnými lupínky.

„Já, já…“ nedokázal se přimět k tomu, aby vyslovil tě miluju, a tak přešel do jejich soukromé kódované řeči, „bych chtěl, abysme spolu byli na pláži. Dávej na sebe pozor.“

Zavěsil, zvedl zrak a uviděl, že na něj prodavač míří šokovou tyčí.

Dovolil, aby mu telefonní karta vypadla z ruky. Podruhé za poslední půlhodinu dal ruce nad hlavu na jasné znamení kapitulace a rychle ustoupil ke dveřím.

Vrazil pistoli do kapsy a rozběhl se jako smyslů zbavený. Ulice teď byla podivně tichá, až na výkřiky z jedné uličky. Vydal se opačným směrem a sprintoval po ulici plné obytných domů, kde přelezl zeď čísi zahrady, a pak dál přes dvorky kolem ohromených tváří, než se dostal na rohový pozemek, na němž stál jeden ze starých Prostých kostelů, podlouhlá nízká budova, která by mohla sloužit jako bunkr, kdybyste zazdili okna.

Když revolucionáři převzali vládu, kostely nezničili. Duchovním, kteří podporovali nový režim, se naopak dařilo – některé kostely, jako tento, Útočiště Falter, našly nové využití jakožto prostory, v nichž Drozhinovi špioni vhazovali do schránek informace pro Zpravodajství.

Max vstoupil, obešel lavice a zamířil ke čtrnáctému zastavení svatého Ducha v postranní kapli. S šeptanou modlitbou na rtech náhodně otevřel ohmatanou starou Bibli, spíš v rámci rituálu než snahy o četbu.

Zavřel oči, zabodl prst do stránky a znovu je otevřel. Deuteronomium 14.2: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha. Tebe si Hospodin vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.“

Co to přesně znamená, když už nejsou na Zemi? Teologie nebyla nikdy Maxovou silnou stránkou, a tak se tím více nezaobíral. Popadl útržek modlitebního papíru a špaček tužky a popošel a poklekl u zdi. Vybral si místo co nejdál od dvou žen, pravděpodobně matky s dcerou, které měly hlavy zakryté podobnými červenými šátky a ve vší vážnosti a tichosti psaly své modlitební požadavky. Na televizní obrazovce v rohu se stále dokola odvíjela stará videa s René Zlatou, Zlatou prorokyní a zakladatelkou Prostých křesťanů.

„Plány, které s námi má pán Bůh, lze postřehnout ve zkouškách, jimž nás podrobuje,“ říkala.

Max kázání poznával – odehrávalo se na březích řeky v Rostovu na Donu v jižním Rusku. Zlatá byla Američanka, ale víra vehementně hlásala během dvou dlouhých misí na území postsovětských republik a pak na zpáteční cestě v Bulharsku, Srbsku a Řecku. Statisíce následovníků vyslyšely její výzvy k odchodu do vesmíru. Ona sama zemřela ještě předtím, než cestu stihla vykonat, a to ji ještě víc přiblížilo k Mojžíšovi, odsouzenému nikdy nespatřit Svatou zemi. Její následovníci tvořili mnohojazyčnou komunitu, která se nikdy nesemkla a nesblížila jinak než silou – nejprve silou její osobnosti, poté silou útrap a těžkostí během osídlování Jesusalema a nakonec díky patriarchům a revoluci, silou moci.

Max nepoužil kostelní schránku přes deset let. Sepjal ruce a se vší vážností se pomodlil k bohu špionů a všech mužů, kteří se ocitli za nepřátelskou linií, aby ještě žil někdo z těch, kdo zprávy vyzvedávali.

Vzal do ruky tužku a začal psát. Doufal, že ať už staré kódy bude číst kdokoli, pozná je.

„Vy, kteří mě nyní prostřednictvím satelitu posloucháte, chci, abyste nám podali ruce. Napřáhněte ruku a položte dlaň na televizní obrazovku…“

Psal pomalu. Starý kódovaný jazyk užíval rodinného slovníku. Tetička znamenala jednu věc, strýček druhou, různá spouštěcí slova otvírala skryté významy.

„Bůh nám seslal návrh lodi stejně, jako dal Noemu plány archy. Až nyní jsme dostali pozvání, abychom vystoupili přímo do nebe. Vezměte si s sebou své modlitby, do nebe, a vlastnoručně je předejte Bohu.“

Složil papírek a vhodil ho do štěrbiny.

„S čím vám mohu pomoci?“

Stál tam mladý kněz oděný do slavnostního hábitu s kravatou. Jeden z těch rozhněvaných mladých kněží odhodlaných obnovit slávu církve tváří v tvář sekulárnímu režimu, hádal-li Max správně.

„Bůh nám káže, abychom se nezaplétali s hříšníky, ale tento padlý svět je hříšníků plný. Naše jediná možnost je tento svět opustit, povznést se…“

„Jen tu cestou modlitby prosím,“ odpověděl Max tiše. Upustil špaček tužky do malého pohárku.

„Nezdá se mi, že byste sem chodil pravidelně.“

„Kostel je přece útočištěm pro všechny,“ namítl Max.

Kněz letmo zavadil pohledem o jeho neúplnou uniformu, pot a zkrvavenou ruku. „Je zvláštní, jak ti, kdož činí církvi příkon, spěchají do kostela, když se jim to zrovna hodí.“

„Jsi připraven na zkoušku? Musíš volit: Můžeš zemřít spolu s hříšníky, nebo obrátit tvář k nebesům a připojit se k andělům.“

Stařenka na druhém konci kaple hekla, když za pomoci své dcery vstala. „Každý se může změnit,“ pokárala duchovního. „Krize je někdy způsob, jakým nám Bůh ukazuje, že se musíme kát.“

„Jistě, paní Jevěnková,“ přitakal kněz.

Zatímco s ní rozmlouval, Max se vytratil. Nebylo tu už co dělat, zbývalo jen doufat, že Obermeyer, nebo kdokoli jiný, dostane zprávu a pochopí ji. Otevřel postranní dveře; slunce zářilo na kovové střechy a on zamrkal.

Ke krku se mu přitiskla tvrdá hlaveň pistole. „Bude mi potěšením tě zabít,“ ozval se tichý hlas. „Jen mi k tomu dej důvod.“

Max zvedl ruce nad hlavu, dnes už potřetí, tentokrát se však vzdával doopravdy. „Tohle není zapotřebí.“

Hlaveň mu prudce zatlačila na hlavu, což ho vyvedlo z rovnováhy. „O tom, co je a není zapotřebí, rozhoduju já.“ Sáhl Maxovi do kapsy a vytáhl pistoli. „Teď padej směrem k Jezdeckýmu parku.“

„Ano, pane,“ uposlechl Max. Tihle muži byli na jeho straně, to si musel připomínat: všichni slouží Zpravodajství, slouží Jesusalemu. Klidně by jim teď a tady řekl, kdo doopravdy je, kdyby ovšem nebylo možné, že je ve velení Kostigan.

Šel takovým tempem, aby zbytečně neprovokoval, ani příliš pomalu, ani příliš rychle. U náměstí rozeznal, že se na místě shromažďují další muži. Ne, nejen muži: byla tam i žena, nesla dítě a nasazovala mu čepici. Za lem sukně se jí držel malý chlapec a cupital, aby udržel krok. V této čtvrti bydleli zaměstnanci a rodiny těch, kdo pracovali pro Oddělení politického vzdělávání. Takže je shromažďovali všechny, i civilisty. Kompletní očista.

Pod dohledem pušky jednoho vojáka kráčela dvojice mužů. Jeden z nich byl pouze v tričku stejně jako Max a na řetízku s vojenskými známkami mu visel kříž. Ten druhý byl major z Politického vzdělávání.

„Můžete převzít tohohle?“ zavolal na něj Maxův strážce. Voják přikývl a za pomoci zbraně nahnal všechny tři k prosté betonové stěně. „Postavte se tam, okamžitě!“

Zeď, která se dokonale hodí k popravě, pomyslel si Max, když si k ní stoupl. Plno místa pro spálené fleky a krvavé skvrny určené k ochromení a zastrašení veřejnosti na několik let dopředu. Jesusalem byl plný podobných stěn, ale většina z nich byla stará.

Zatímco voják mluvil do vysílačky, druzí dva vězni si šeptali. Ten s křížem řekl „Hej, to jsem já. Hej.“

Ten hlas Maxe polekal. Upřímný, ale nepříliš bystrý strážný. Jak jen se jmenoval? „Vasilij!?“

„Jo, to je bordel. Co se to děje?“

Major měl jiné plány. „Když se rozběhneme každý jiným směrem, všechny nás nedostanou.“

Vasilij nervózně třel palcem o křížek. „Jo, ale co ten, kterýho dostane?“

„Hele,“ špitl Max a zakryl si při tom ústa, jako by se škrábal na nose. „On jen předstírá, že s někým mluví. Dívá se, čeká, až začneme utíkat.“

Nejspíš doufal, že vezmou do zaječích. Pak by je mohl jednoduše zastřelit a odejít. Možná to udělá tak jako tak, pomyslel si Max, i bez vyprovokování.

„Poběžím jako první, doleva, strhnu pozornost,“ zašeptal major. „Vy dva vystřelte na druhou stranu.“

Maxovi bylo jedno, jestli se ten chlápek nechá zabít, ale nechtěl uvíznout v křížové palbě. Když se major chystal vyrazit, srazil ho ke zdi. „Nedělej to!“

„Tvoje matka je prasnice!“

„Ještě jednou se pohni a všechny vás zastřelím!“ zaječel strážce a přiběhl k nim se zdviženou zbraní.

Max se mu podíval do očí a udělal to, na co už si pomalu zvykal – zvedl ruce. „Hej, jsem na vaší straně.“

„Sklapni!“

Strážce váhal. Nebyl zvyklý na zabíjení, nebyl ani dokonce zvyklý ubližovat lidem. Možná, že si Drozhin tohoto nedostatku u současné generace vojenských jednotek povšiml a přichystal pro ně křest ohněm. To bylo také dost dobře možné, pakliže byl Drozhin stále naživu. Něco takového by mu bylo podobné. V této chvíli přicházelo v úvahu takřka jakékoli vysvětlení a Maxe to dohánělo k šílenství. Musel jen čekat, než se mu povede navázat kontakt, a pak bude moct vypadnout.

Strážce cosi poslouchal ve sluchátku a gestikuloval puškou. „Tudy. K transportům se shromažďuje v Jezdeckým parku.“

„K transportům?“ zeptal se major. „A kam nás –“

Jeho větu přerušila pažba pušky, srazila ho na zem a rozesela nevyslovená slova spolu s krví po silnici.

„Dovolil jsem ti snad mluvit?“ Strážci se na krku roztepala žíla, rychle odskočil z dosahu jejich paží a znovu na ně namířil pušku. „Vstávej.“

Max ztuhl. Strážce se připravoval zabíjet. Bylo jasné, že početní převaha vězňů ho znervózňuje. Cítil se nejistě a v nevýhodě.

Major se zkusil zvednout, ale loket se mu podlomil a on opět spadl. Strážce svíral pušku a střídavě mířil z jednoho na druhého. „Řekl jsem vstaň!“

Vasilij zakřičel: „Vstávej!“

Max zahákl majorovi ruku za loket, škubl jím nahoru a zafuněl námahou. Napadlo ho, že by mohl majora mrštit na strážce a utéct –

Za rohem zaskřípěla kola a jen několik stop před Maxem zabrzdila vojenská náborářská dodávka zabavená pro účely dnešní mise. Vyskočilo z ní několik vojáků, a příležitost k útěku vzala zasvé. Major se Maxovi vytrhl a zavrávoral. Takovouto situací si ani on ještě neprošel, možná proto si myslel, že dokáže utéct.

„Co se to tu kurva děje?“ zeptal se jeden z nově příchozích vojáků. Všichni připadali Maxovi jako děti, přestože byli starší, než byl v době revoluce on sám.

„Jen poslouchám rozkazy,“ odpověděl Maxův strážce.

„No, jenže je to celý v prdeli,“ namítl nově příchozí. „Co kurva uděláme s těmahle zmrdama?“

„Odvedeme je do Jezdeckýho parku k Ostatním.“

„Do prdele kurva se vším. Zlatej Ježíši.“

Přitiskli zajatcům pušky k zádům a nahnali je do dodávky. Nový voják popadl majora. „Právě jsem tu kurva uklidil, tak ne že zakrvácíš celý sedadlo.“

„Pořád jsem váš nadřízený důstojník“ Jeho odpor přerušil výboj elektřiny, ze kterého se ježily chlupy, a zápach ozónu a spáleného masa. Major si k popálenému rameni přitiskl ruku, ale ani nezaskučel.

„Ještě nějaký otázky, zrádce?“ zeptal se nový voják. „Ne? Fajn.“ Postrčil majora dovnitř a zabouchl dveře.

Tak byli křtěni ohněm všichni.

Jediný další pasažér byl v civilu. Nakláněl se dopředu a ptal se: „To byla puška? Co se tu stalo?“

Vasilij ztěžka polkl, zvedl k ústům křížek a políbil ho a major zíral přímo před sebe, široká ústa měl sevřená a zachmuřená. Max také mlčel a dodávka se hřmotně rozjela. Všechny to v zatáčce naklonilo na stranu. Maxovi se při tom zvedl dosud prázdný žaludek.

„Proč se to děje?“ podivil se Vasilij. „Jsme přece všichni na stejné straně. Nechápu to.“

„Slyšel jsem, že zavraždili Mallova,“ promluvil major tiše. „Koupil to do hlavy.“

Max přemýšlel, jestli je to objektivní postřeh, nebo jen návnada. Podíval se na podlahu, pak z okna. „Ne, nekoupil. Byl jsem u toho.“

Všichni teď upřeli pozornost na něj, včetně vojáka vpředu, za mříží.

„Mailové, jeho pobočník Anatolij,“ pronesl Max, „a nějaký vyšší důstojník zrovna vycházeli. Padlo sice několik střel, ale to bylo až poté, co je všechny tři nacpali do auta a odvezli.“ Major na něj hleděl, stejně tak strážce vpředu.

„Co to podle vás znamená?“ zeptal se civilista.

„Znamená to, že Drozhin je nejspíš mrtvej,“ ozval se major. „Znamená to, že nakonec Zpravodajství ovládl Kostigan. A pokud je všechny tři naložili do auta, znamená to, že po výslechu bude po nich.“

Civilista se nervózně zasmál. „Drozhin není mrtvý. Má víc životů než Lazar. Nemyslím, že vůbec někdy umře.“

„Všichni zmlknout,“ okřikl je voják a dodávka zastavila. On a řidič vystoupili.

„Bude jim stačit zabít generály a půlku majoru,“ prohodil major s lítostivým pohledem na svoje odznaky. „Většina z vás může očekávat nějaké to vyslýchání, nějaký čas v cele, pak přeřazení. Nebude to žádná hrůza.“

Když promluvil civilista, pravděpodobně nějaký dodavatel, kterého chytli v budově Politického vzdělávání, prudce se mu zvýšil hlas. „Oni nás vezou do cel? Mně řekli, že je to nouzová evakuace.“

„Nebojte, nemají dost cel pro všechny,“ chlácholil ho Max. Major se na něj znovu pátravě zadíval, jako by se snažil přijít na to, o koho jde.

„Hele, já tomu nerozumím,“ ozval se Vasilij. „Proč si to navzájem děláme? Máme dokončit terraformaci planety. A na prozkoumání čeká ksakru ještě celá Galaxie.“

Ten ale uhodil hřebíček na hlavičku, že? I po třech generacích terraformace byla biosféra planety přinejlepším chudá. Podobně jako lidé statečně vzdorovala změnám.

Civilista na něj namířil prstem. „Jak můžeš mluvit o terraformaci –“

Do stěny dodávky zabušila pěst. „Zavřete kurva huby.“

Zmlkli. Max složil ruce do klína, opřel se a s úšklebkem si vychutnával aroma antiseptických čističů smíchaných s potem. Ostatní jsou v tom sami. On se teď musí pouze vyvarovat hloupostí, zapadnout, nevyčnívat a přežít, dokud si ho nevšimne někdo ze Zpravďdajství, kdo ho pozná a vytáhne ho z toho. Musí věřit, že se tak stane.

Major zabrousil jazykem po patře a vyplivl na podlahu krev.

„Hej,“ sykl Vasilij. „Nech toho. Stráž říkala, ať to neděláš.“

Major přejel krev podrážkou, aby ji co nejvíc rozmazal. Začal mlít jazykem v přípravě na další plivanec, ale v tu chvíli se otevřely zadní dveře.

„Vylezte,“ rozkázal strážce a puškoú je nahnal do davu mužů, kteří se hemžili po narychlo uzavřeném prostoru Jezdeckého parku. Zaklapla za nimi brána. Na vnější straně plotu z pletiva hlídkovaly nervózní stráže ze Zpravodajství i běžní vojáci.

Max celý prostor jednou obešel a odhadl v něm asi sto třicet vězňů, většinou šlo o podružné byrokraty z Politického vzdělávání či pracovníky ústředního štábu, jako byl Vasilij. Do jednoho to byli muži, což znamenalo, že rodiny převezli někam jinam. Pokusil se spočítat strážce, ale jejich počet se neustále měnil, jak různě přicházeli a odcházeli. Nezahlédl žádné známé tváře, ovšem jeho by stejně znali pouze Drozhin a Obermeyer. Pokládal otázky a snažil se zjistit, co kdo ví, ale dosáhl pouze toho, že na co se na jednom konci zeptal, to si na druhém konci za pár minut opakovali jako konstatování faktu.

Při druhé obchůzce ho někdo uchopil za rameno.

„Ty!“ Civilista z dodávky, stále zavánějící kolínskou a bonbony pro svěží dech. „Ty jsi ten, co viděl, jak Mallova odvezli. Myslíš, že teď vyjednává naše propuštění? Co se děje?“

Max na něj hleděl, dokud ho nepustil. „Myslím, že Mailové teď dělá, co je v jeho silách.“

Ať si to přebere, jak chce. S civilistou v závěsu se vydal za hlukem u brány.

U plotu se objevil plešatý plukovník v pískové uniformě pravidelné armády, následovaný skupinkou podobně oděných vojáků a zástupem vojenských lékařů v zelených pláštích. Začal kopat do pletiva u hlavní brány, dokud se k němu všichni neotočili. Zvedl k ústům megafon. „Víme, že někteří z vás byli během dnešní nešťastné bezpečnostní evakuace zraněni –“

„Nešťastné je, že nebylo víc zraněných na vaší straně,“ zakřičel kdosi. Max se od něj vzdálil. Chtěl se jen vyhnout problémům, ostatní ať si trhnou.

„ – takže teď všichni ve vlastním zájmu projdete krátkou lékařskou prohlídkou, abychom se ujistili, že je vše v pořádku, než vás odsud propustíme. Nedělejte problémy, spolupracujte a všechno bude v pořádku. Seřaďte se u brány do jedné řady. Na můj povel!“

Rozkaz se podobal těm, které mladší vojáci ještě nedávno slýchávali ve výcvikových táborech, a uklidnil ty, co dychtili poslechnout, včetně Vasilije, ten už se tlačil dopředu. Max zapadl někam za prostředek řady, čímž získal čas na to, aby na sobě před strážci nedal znát, jak moc ho situace vylekala. Neměli jediný důvod se svlékat kvůli lékařské prohlídce, ovšem přimět je, aby se podrobili zdánlivě rozumné autoritě, byl první krok k tomu, aby se podrobili autoritě neoprávněné. Pokud to někdo chápal, pak právě politický důstojník.

Zatímco muži před ním vtipkovali se strážemi a slídili po informacích ohledně propuštění, Max si svlékl oblečení, složil ho na hromádku a boty položil na ni.

Úplně zepředu zazněla rozčilená slova. „Hej, tam žádný zranění nemám!“

„Zvykej si,“ ozval se hlas z řady. „Armáda byla přece dycky osina v zadku.“

Celou řadou projela vlna smíchu a všichni postoupili o jedno místo vpřed. Maxův výraz nyní vyzařoval nudu. Pokud nejlepší muži Politického vzdělávání za těchto okolností vtipkovali jako ovce, pak neznali svou minulost nebo to byli idioti. Anebo obojí.

Když na něj přišla řada, odevzdal své věci a nasměrovali ho za malou provizorní stěnu. Jeden strážce k němu tiskl pistoli, jiný mířil nějakou větší zbraní na řadu za ním a třetí mu kontroloval oblečení. Vytrhal všechny kapsy a rozpáral veškeré švy a lemy ve snaze najít cokoli ukrytého. Max ovšem ve vězeňském mundúru nic ukrytého neměl. Čtvrtý muž v zeleném plášti lékaře mu rychle oskenoval povrch těla kvůli podkožním implantátům a zbraním.

„Předklonit,“ řekl. „Nic osobního, dělám jen svou práci.“

Max zabručel. Na to, že šlo o rychlou prohlídku tělních dutin, proběhla stejně profesionálně a svižně jako kontrola prostaty.

„Další,“ vyzval lékař.

Vrátili Maxovi oblečení, tedy spíše cáry, které z něho zbyly. Kapsy a poutka od opasku odložil strážce na skládací stůl k ostatním zabaveným předmětům. Vzhledem k tomu, jak byl Max hubený, bylo složité znovu se obléct – ze slipů mu vytrhli gumu, a tak mu padaly, a kalhoty bez opasku zrovna tak.

Otočil hlavu, protože uslyšel hlasité rány. V zahradě nedaleko hřiště, naproti ohrazenému prostranství, hloubil náklaďák se zemním vrtákem příkop. Zatímco se Max snažil přijít na to, co přesně dělá, vypukla u lékařů strkanice.

„Předklonit!“

„Sám se předkloň!“

Přispěchaly zbývající stráže, srazily rebela k zemi a věnovaly ránu nebo výhrůžku každému, kdo vypadal, že by snad chtěl protestovat. Max si přidržoval kalhoty a došel ke stolku se zabavenými předměty. Ignoroval kapesní nůž i břitvu a shrábl dvě fruteinové tyčinky, jediné jídlo, které tam našel. Jednu hned rozbalil a narval si ji do úst a druhou si schoval do přehybu kalhot v místě, kde si je přidržoval.

„Ty! Pokračuj!“ Max přestal žvýkat, pokýval hlavou, jako že rozumí, a prošel kolem vzbouřence, kterého teď tři muži drželi u země. Bez tkaniček se Maxovi neustále vyzouvaly boty.

Překontrolovaní zajatci se srocovali u plotu a většina z nich si podobně jako Max přidržovala kalhoty. Byli zaražení, naštvaní, vystrašení. Upínali pozornost k nákladnímu vozu, který zemním vrtákem kopal do skalního podloží pod tenkou vrstvou půdy velkou jámu. Ještě před samotným kopáním dělníci opatrně nařezali trávu na pásy a odložili ji stranou, aby ji po úkonu mohli zase vrátit.

„To by byl hezkej hrob,“ řekl kdosi.

„Ani ne,“ opáčil někdo jiný, ale byl tam i Vasilij a zavrtěl hlavou: „To je nejspíš na latríny.“

„Blbečku,“ křikl na něj někdo další. „Proč by nepřivezli kompostovací kabinky?“

„Možná jich nemají dost,“ reagoval Vasilij.

Jeho nevinnost a naivní schopnost racionalizace byly takřka roztomilé. Max se mu vyhnul. Plukovník s megafonem za plotem zamával na dělníky, aby přestali, a slezl do jámy. Jeho plešatá hlava a ramena vyčnívaly ven. Zakřičel rozkazy, naznačil určitou hloubku a zase vylezl.

Většina mužů začala prohlašovat, že je to hrob, ale díra nebyla dost velká pro několik desítek lidí. Max se protlačil doprostřed davu, aby se ukryl.

„Au, moje noha,“ postěžoval si někdo vedle něj.

„Omlouvám se.“

„Máte štěstí, že vám vzali jenom tkaničky,“ řekl ten člověk. „Mně vzali boty. Jako by se snad báli, abychom nespáchali sebevraždu.“

„Nejhorší případ sebevraždy, co jsem kdy viděl,“ odvětil Max. „Stovka chlapů se střelila do zad, aby svými těly naplnili hrob.“

Pár mužů se zasmálo. K plotu dojela dodávka – Max si pomyslel, že by to mohla být ta se zakrvácenou podlahou, kterou je sem přivezli. Pomalu přejela přes hromádky kamení a u jámy vysadila půl tuctu Adareanů. Byl mezi nimi i Trpělivost, který dnešního dne čekal před Mallovovou kanceláří. Maxovi připadalo, jako by to bylo už před mnoha lety.

Zemní vrták pracoval dál a vzdouval kolem sebe mračna prachu, která za nadcházejícího soumraku vypadala znepokojivě. U druhé strany jámy stálo rypadlo a vždy, když se vrták na chvíli zastavil, vyhrabalo nalámanou horninu. Adareané, jejichž nazelenalá kůže vyhlížela neduživě a mdle, se motali kolem a zbytek z Maxových spoluvězňů mezitím absolvoval „zdravotní“ prohlídku a přesunul se k plotu. Snažili se sledovat, co se děje venku, a přitom se kolem Maxe tlačili.

„Plevelníci!“ zaječel jeden z vězňů.

„Táhněte domů, prasáci!“ zařval další.

„Ohavnost!“

Během několika vteřin namířili všechen svůj hněv, strach a nenávist na Adareany. Zvyšovali hlas a hlučeli čím dál hlasitěji.

Adareané se venku shlukli k sobě. Maxovi se i na tu vzdálenost zdálo, že z nich cítí cosi kyselého. Kdyby teď vojáci otevřeli bránu a šoupli tu šestici dovnitř, byl by z toho masakr.

Místo toho však k Adareanům přidusal plukovník s megafonem a ostře jim rozkázal, aby si vlezli do jámy. Když zaváhali, zamával na stráže a ty přispěchaly a shodily je tam.

Jelikož byli Adareané vysocí, hlavy jim trčely nad okraj jámy. „Není to dost hluboký!“ zahulákal jeden vězeňský štváč.

„Zastřelte je a vejdou se tam,“ zakřičel jiný a davem se rozlil smích. Max mezi nimi tvořil ostrůvek ticha.

Kolem díry se zjevili vojáci s lopatami a tak rychle, jak jen to šlo, do ní začali házet nadrcený štěrk. Adareané křičeli a vzpírali se, ale stráže je nenechaly vylézt. Brzy je tíha kamení uvěznila a záhy zůstaly nad povrchem už jen zakrvácené a zaprášené hlavy.

Mezi vězni se rozhostilo ticho, narušil ho jen něčí napůl potlačený hysterický smích.

„To je tam nechají?“ zašeptal někdo.

Ne, pomyslel si Max, nenechají.

Celý ten výjev byl jen další živý obraz, jako ten v Mallovově kanceláři. Připomněl Maxovi, co udělali ještě jako partyzáni Adareanům, které chytili během revoluce. Nebyl si však jistý, zda je to známka toho, že je Drozhin stále naživu a obnovuje staré praktiky, nebo jestli moc převzal Kostigan a znovu je objevuje.

Muži s lopatami hrbolatý štěrk kolem Adareanů pečlivě udusali. Dlouhé travnaté vlasy pokrývala vrstva prachu. Jeden z Adareanů střídavě plakal a lapal po dechu. Několik dalších upadlo do bezvědomí.

„Snaží se je zasadit, aby zjistili, jestli porostou?“ zeptal se jeden mladík.

„Co to sakra dělají?“

Dávají nám lekci, pomyslel si Max.

Pracovní četa uvolnila cestu komusi, kdo zašel do kůlny s nářadím a vytáhl z ní sekačku.

Max odvrátil zrak a opustil dav. Když se sekačka vydala na cestu parkem, opřel se o protější plot a svěsil hlavu. Jakmile zazněl první pronikavý vřískot, zavřel oči a nechal je zavřené, dokud se hučící čepele neprovrčely až na holý štěrk.

Několik vězňů se z poprav radovalo, jiní se nervózně smáli a snažili se, aby se ostatní přidali. Jeden se pozvracel. Většina zmlkla a pár jich poodstoupilo za Maxem.

Plukovník s megafonem se vrátil k obehnanému prostranství. „Poslouchejte,“ zakřičel. „Všichni jste nepřátelé Jesusalema. V hloubi duše víte, čím jste se provinili, takže vám to nemusíme vysvětlovat.“

Max si pomyslel, že by z něj byl dobrý politický důstojník.

„Věříme, že na rozdíl od těchto mimozemských zvířat,“ pokračoval hlas z megafonu, „se dokážete kát za svoje špatná rozhodnutí“ – zajímavé, myslel si Max, jak světská vláda používá tentýž jazyk jako ta náboženská, která ji předcházela – „a opět se stát produktivními občany. Víme, že vás všechny obelhal zločinecký Mailové. Zřekněte se ho, a budete přijati zpět do společnosti.“

Muži, kteří byli s vidinou okamžitého propuštění ochotni připustit cokoli a přiznat se k čemukoli, se nahrnuli k plotu.

„Jsem nevinný,“ křičel civilista a tlačil se k bráně. „Vůbec Mallova neznám.“

Z megafonu zazněl rozkaz. Stráže otevřely bránu, avšak praskání šokových pušek nadále drželo vězně na uzdě. Jeden ze strážců vytáhl civilistu ven a zase bránu zavřel. Celý dav protestoval, všichni křičeli, že jsou také nevinní. Plukovník vytáhl pistoli, přitiskl ji civilistovi k čelu a vystřelil. Tělo se skácelo k zemi. Davem kolem Maxe projelo zachvění.

„Víme, že nikdo z vás není bez viny,“ zahřímal muž s megafonem. „Teď se budete muset vykoupit prostřednictvím pokání.“

Ano, pomyslel si Max, skvělý politický důstojník.

K bráně přijel rozměrný harmonikový autobus, narychlo vybavený mřížemi kolem oken.

„Váš kočár, panstvo,“ rozléhal se opět megafon. „Příští zastávka: báječná přímořská plážová letoviska. Nezapomeňte si plavky, ručníky a bábovičky. Nastupovat!“

Stráže s šokovými puškami otevřely bránu a nahnaly zajatce do autobusu. Vězni obcházeli tělo civilisty obrácené tváří k zemi. Max tento detail z profesního hlediska obdivoval – fungovalo to v tolika rovinách: ukazovalo to mužům, že pokud nejsou v bezpečí civilisté, pak nejsou ani oni. A protože mohli zemřít Adareané i civilisté, nutilo to uvězněné, aby se ztotožnili s ozbrojenci.

Nastoupil do autobusu a povšiml si, že šlo o zájezdní autobus, který využívaly matky k návštěvám dětí, jež se přestěhovaly do nových měst u pobřeží. Další hezký detail. Velmi uklidňující.

Procpal se k dalším dveřím, potom k posuvným, které spojovaly přední a zadní část autobusu, a ujistil se, že je vše zamčené. To naopak nebylo příliš uklidňující.

Autobus měl tři části – první byla oddělená budka, v níž byl řidič v bezpečí před pasažéry, což bylo pro tuto jízdu výhodné, po ní následovaly dva samostatné oddíly, v nich se nacházelo po osmačtyřiceti sedadlech. V obou budou přepravovat šedesát až sedmdesát mužů.

Někdo do něj vrazil, pak do obou vrazil kdosi další. Všichni se na sebe tlačili a výsledný odér potu, zapáchajícího dechu a nemytých těl byl takřka zdrcující. Stráže křičely: „Postupte si, dál od dveří!“ a posledních několik mužů dovnitř natlačily hrubou silou. Bylo to jako jakési groteskní škatule, škatule, hejbejte se, místo hudby nadávky a místo židlí kovové lavičky. Dveře se zavřely a zůstaly zavřené, i když na ně muži tlačili. Max viděl oknem, jak stráže nahánějí další muže do druhého oddílu.

Těly se propletla čísi ruka a uchopila ho. Trhl sebou a zkusil se jí vysmeknout, ale jen si tak jejího majitele přitáhl blíž. „Hej, to jsem já, Vasilij.“

„Já už žádného strážce nepotřebuju,“ řekl Max.

„Přední dveře jsou zavřený.“

„A zadní dveře a ty mezi oddílama taky.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Vasilij. „Ty seš vysokej politickej důstojník –“

„Pšt, pšt, ššš,“ vyhrkl Max a zakryl mu ústa, aby zmlkl. „Nikomedes – to je ono!“ ozvalo se z lavičky vedle nich. Major z dodávky. Tvář měl podlitou, ret oteklý, jak ho praštili do obličeje. „Věděl jsem, že vás znám.“

„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil,“ řekl Max.

„Major Benjamin Georgiev,“ uvedl se major a pošoupl se, aby udělal Maxovi trochu místa. „Sloužil jsem s vámi na palubě Jericha, už před lety.“

„Býval jste rádiový technik,“ vzpomněl si Max. Vybavilo se mu to, jakmile si majorovo jméno spojil s lodí. Opět se mu nepodařilo zachovat nenápadnost, nevyčnívat. Autobus se náhle rozjel a se všemi to škublo, což vyvolalo spoustu nadávek. „Myslel jsem, že jste u ozbrojených složek.“

„Nechal jsem se převelet. Revoluce mě inspirovala k tomu, abych nastoupil k Politickému vzdělávání.“ Georgiev si přeměřil autobus. „Tehdy to vypadalo jako dobrý nápad.“

„Vy dva,“ přerušil je Vasilij. „Víte, jak se tady z toho dostat, že jo?“

Georgiev si ho nevšímal. „Byla chyba zabíjet ty Adareany,“

řekl Maxovi. „Teď na nás udeří kladivo Adaresu, nejdříve politický nátlak, pak čirá síla.“

„Snad,“ odpověděl Max. „Ale vražda Adareanů možná Zpravodajství projde v rámci prvních porodních bolestí spojených s čistkami. Svedou to na podvratné prvky, symbolicky potrestají pár bezvýznamných pěšáků, popraví někoho prominentního a tak si Adareany udobří.“

„Pochybuju, že to u toho skončí – nikdy to tak není. Už jste slyšel ten vtip o tajné policii?“ zeptal se Georgiev.

„Nejspíš jo,“ pokývl Max. Vasilij se zeptal: „Kterej?“ Georgiev k němu zvedl hlavu. „Tajná policie si přišla pro Adareany a nikdo se je ani nepokusil zastavit, tak je prostě odvlekli.“

Max ten starý vtip znal. Vasilij řekl: „No?“

„Pak si tajní přišli pro bezvěrce a zase jim v tom nikdo nebránil, a tak je všechny odvlekli. Pak si šli pro hříšníky – pro smilníky, tajné znečišťovatele těla, uživatele zakázaných technologií – a nikdo jim nezkřížil cestu.“

„Tak ty hříšníky odvlekli,“ dopověděl Vasilij.

„Jo,“ řekl Georgiev. „Nakonec si přišli pro čestný chlapy, jako seš ty a já.“

Max vtip dokončil. „A už nezbyl nikdo, kdo by je zastavil.“

„Ne,“ řekl Georgiev. „Když si přišli pro mě, řekl jsem: Vítej, bratře. Není to fajn, být u tajných?“

Vasilij se po chvilce uchechtl. Autobus prudce zabrzdil, což je vmáčklo do sedadel, pak zase zrychlil.

Od vedlejší lavičky se k nim naklonil jakýsi mladík. „Zaslechl jsem, že si povídáte. Víte, ten chlápek, co ho zastřelili u brány –“

„Ten účetní?“ zeptal se Georgiev. „Řekl mi, že je účetní.“

„Ne, nebyl to účetní, to se vám snažím říct.“ Ukázal palcem do uličky. „Támhle jeden říkal, že to byl herec. Celý to bylo nahraný. Když jsme nastupovali do autobusu, tak vstal a odešel.“

„Ne, sám neodešel,“ přerušil ho jiný zelenáč. Visel za madlo nad nimi. „Byli tam další dva, co mu pomáhali. Mělo to vypadat, že ho táhnou, ale bylo jasný, že to jen hrajou.“

„Vidíte, akorát se nás snaží zastrašit,“ dodal ten první. Zasmál se, jako že jeho nepřelstili.

„No, vychází jim to,“ utrousil Vasilij a podrbal se pod krkem, kde měl mít kříž. „Já strach mám.“

„Ti Adareani, to bylo určitě taky nahraný,“ prohodil Max. „Výborná partička herců.“

Mladík odvrátil zrak a nic neřekl, ale ten, co visel na držadle, se nenechal odbýt: „Jo, celý je to jedna velká bouda. Slyšel jsem, že to vymysleli Mailové s Drozhinem, že chtěj sloučit obě Oddělení. Až Drozhin umře, Mailové je převezme.“

Hlasitost rozhovorů kolem nich rostla – vykládaly se, opakovaly a vymýšlely tucty obměn obdobných příběhů. Jejich malá skupinka chvíli mlčela.

Max si odkašlal. „A znáte ten o tom, jak poznat, že je nějakej drb o Drozhinovi pravda?“

Major Georgiev ho sledoval a pečlivě si udržoval prázdný výraz. Dva zelenáči čekali na vysvětlení. Nakonec se Vasilij zeptal: „Jak?“

Max mu namířil na hlavu prstem symbolizujícím pistoli. „Co si to řekl?“

Georgiev se uculil a mladíci se nervózně zasmáli. Max se opřel, zavřel oči a nevnímal okolní tlačenici těl. Zahájil den jako vězeň, který čeká, až se s ním spojí jeho známý ze Zpravodajství. A končil ho jako vězeň, který čeká, až se s ním spojí jeho známý ze Zpravodajství. Nic se nezměnilo. Pak ale zapřemítal nad časovou propastí mezi ranním křtem Adareana na popravišti a brutální vraždou Adareanů v parku a měl pocit, že se změnilo všechno.

Jak tak naslouchal zvuku kol, nedokázal myslet na nic jiného než na řev čepelí sekačky, která se přibližuje k Adareanům uvězněným v jámě.

* * *

„Vstávej, Nikomedesi,“ zatřásla jím čísi ruka.

Ještě než se zcela probudil, smetl ji ze sebe a zkroutil jí zápěstí. Probral se těsně před tím, než ho zlomil. Skláněl se nad ním major Georgiev. „Co je?“

„Projíždíme předměstími Lost Angeles – setmělo se a tohle město je dost velký na to, aby se tu většina z nás dokázala Schovat.“

„Jakej je plán? Za oknama jsou mříže a dveře jsou zavřený.“ Cestou sledoval, jak se mladší muži vyčerpávají hodinami hledání únikové cesty, zkoušeli všechno, od proražení panelů po rozbíjení oken. Jeden z nich se škaredě pořezal o střepy. Rozbitými okny hvízdal vítr a nebýt tepla mačkajících se těl, vedl by noční chlad až k podchlazení pasažérů.

„Rozhoupeme autobus a převrátíme ho,“ navrhoval Georgiev. „Možná by se hodilo, kdybys tady kluky trochu zorganizoval.“

„Převrátit autobus. A jak se pak dostaneme ven?“

„Budou ho pak muset vyklidit. Přemůžeme je a zdrhneme.“

„Seš na to sám.“ Zase se opřel.

„Jestli si myslíš, že jsem k tobě někdy vzhlížel…“ ušklíbl se Georgiev. „Jsi zbabělec.“

A ty zase blázen, chtělo se Maxovi odpovědět. Neměl nic proti útěku, ale sebevražda? „Nehraj jim do karet.“

„Dnes ráno,“ odvětil Georgiev a rozhlédl se, „jsme byli všichni součástí jakési organizace a každý z nás znal svou roli a funkci. Dnes v noci jsme hladoví a žízniví vyvrženci bez přístupu k základním životním potřebám. Ale jsme chlapi a musíme něco udělat.“

Zašelestila kolem nich slova jako „ámen“ a „bůh je nám svědkem“.

„Nemyslíš, že se nás Zpravodajství snaží oslabit a zbavit naděje?“ zeptal se Max.

„Ano, ale…“

„A co si teda myslíš, že udělají s těma, kteří se jejich záměrům vzpírají hned na začátku?“ zeptal se Max. „Co bys udělal ty? Tomu, kdo se pokouší hrát si na vůdce?“

Na to Georgiev nic neřekl.

„Exemplárně bys ty povstalecký vůdce zneškodnil,“ odpověděl si Max sám. „A nejdřív bys vytvořil situaci, ve které očekáváš, že se lidi vzepřou, jen abys z nich mohl udělat ten exemplární případ. Tak bych to udělal já.“

„Já ale nejsem ty,“ odporoval Georgiev. „A věřím, že tohle celé je jen omyl. Strážní jsou naši spříznění vojáci, naši bratři a bratranci. Když je donutíme, aby nám věnovali pozornost, budou naslouchat. A když ne, přemůžeme je.“

Zašumělo to: „Jo,“ a „Musí nám naslouchat.“

„Dostals pěstí a popálili tě, ale i tak si za tím stojíš?“ opáčil Max a opřel se o sedadlo. „Zachráníme se. Žádná čistka netrvá věčně.“

„Jsi ubožák,“ prohlásil Georgiev a odvrátil se od něj.

Vasilij, s rukou na nepřítomném křížku pod krkem, provrtal Maxe znechuceným pohledem, zavrtěl hlavou a následoval Georgieva. Tomu nečinilo potíže muže zorganizovat. Měl mezi nimi nejvyšší hodnost a vojáci byli vycvičení ctít hierarchii a dělat raději něco než nic. Vysvětlil jim plán převrhnout autobus a nakonec řekl: „Takže až napočítám do tří, všichni se vrhneme na pravobok. Jasný? Jedna! Dvě!“

„Počkat, počkat, počkat,“ zakřičel kdosi a ostatní pak: „Stop,“ až Georgiev zaječel: „Počkat, stop!“

V autobuse bylo zhasnuto, ale pronikalo do něj pouliční osvětlení, projíždělo jím odpředu dozadu, odpředu dozadu, a osvětlovalo zmatené tváře. Nakonec se kdosi zeptal: „Kde je pravobok?“

Max se ušklíbl. Většina mužů sloužila pouze na pevnině. Georgiev zarachotil zamčenými dveřmi. „Dveře jsou levobok, druhá strana pravobok. Chceme to převrátit na pravobok, abychom mohli vylézt dveřmi nahoře.“

Po mumlavém „chápu“ a „dobře“ následovalo další Georgievovo odpočítávání. Max přitiskl nohy k podlaze a pevně se chytil lavičky.

Na tři se všichni vrhli na pravobok. Autobus se zhoupl – asi jako kdyby vjel do většího výmolu.

„To bylo vážně působivé,“ utrousil Max, ale Georgiev dál vykřikoval povzbuzení a instrukce: „Dobře, to byl dobrej první pokus. Pojďme se všichni natlačit na levobok, na stranu dveří, a zkusme to znovu.“

Muži natlačili Maxe na levobok. Ucítil moč a všechny další pachy typicky připomínající mužskou šatnu.

„Tři!“

Tentokrát vyrazili k druhé straně s hlasitým křikem. Tentokrát už bylo jasně cítit, jak se zhoupli.

„Dobrá práce, chlapi,“ zařval Georgiev. „Teď to rozhoupeme na obě strany. Jakmile se nahrneme na levobok, tady na stranu dveří“ – naklonil se a zabouchal na dveře – „chci, abyste vyrazili zpátky na pravobok, sem. Jasný?“

Mumlavé „chápu“ a „ano, pane.“

„Cože? Neslyším vás!“

„ANO, PANE!“

Na tři všichni zakřičeli a mrskli sebou na levobok. Max zvedl ruku a kryl si hlavu. Autobus se opět zakýval, ale ne víc, než kdyby se do něj opřel vítr, který v tuto roční dobu foukal po srázu.

„Na pravobok!“ nařídil Georgiev a všichni se s řevem okamžitě vrhli na druhou stranu. Několik mužů se ve tmě svalilo na podlahu, ale navzdory slepotě a nadávkám bylo zhoupnutí na druhou stranu silnější.

Georgiev je přiměl, aby zajásali a zatleskali, a potom stanovil rytmus, se kterým brali útokem nejprve jednu a pak druhou stranu. Jelikož Max tvrdohlavě setrvával na místě, s každým přesunem do něj vrazilo koleno či loket, přestože zvedl nohy na sedadlo. Některé rány odrazil, jiné přijal.

„No tak!“ křičel Vasilij. Všude vládlo vzrušení.

Ze zadního oddělení se ozvalo bušení, a tak i jeho pasažérům křikem sdělili, co mají za lubem. Při prvním společném pokusu se obě oddělení rozběhla na opačné strany, a tak byl účinek nulový. Jeden z mladíků se přitlačil na zadní stěnu a zařval: „Na pravobok, vy tupci, na pravobok!“

„Rychle,“ zakřičel Georgiev. „Už jsme skoro v centru!“ Obnovené úsilí obou oddělení rychle vedlo k silnému houpání, až se celý autobus naklonil a kola se odlepila od vozovky.

Smýkl sebou, kola dopadla zpátky na silnici a muži ztichli, přičemž s výjimkou dvou nebo tří zapomněli dokončit výpad na druhou stranu.

„To je ono, dokážeme to!“ pobízel je Georgiev. „No tak, vstávat, začneme znova!“

Všechny rozhoupávání autobusu tak pohltilo, že si Max jako jediný všiml světlometů doprovodných sběračů prachu za oknem nebo toho, že autobus zpomaluje. Nakonec zcela zabrzdil a zamřížovaná okna zaplavilo světlo řady reflektorů a zmrazilo neoholené tváře Maxových spoluvězňů se zapadlýma očima.

Přiběhly stráže, zámky s rachotem spadly na chodník a dveře se rozletěly. „Gratuluju, pěkný pokus, dobrá práce, chlapi,“ chválil jejich snahu strážce. „Kdo tomu tady velí?“

Georgiev mhouřil oči a prodíral se dopředu. „Major Benjamin Georgiev, sloužil jsem u šedesáté čtvrté. Rádi bychom –“

Strážce ho skolil výstřelem takové síly, že srazil k zemi ještě dva muže vedle majora a o několik řad dál zježil Maxovi chlupy na ruce. Jeden ze zelenáčů zakřičel a pokusil se proti strážci vyrazit, ale muži kolem něj ho stáhli k zemi a modrý výboj z pistole jen těsně minul jeho hlavu.

Naštvané výkřiky z vedlejšího oddělení utišilo tříštění oken a salva výstřelů.

„Máme tu ještě nějakého vyššího důstojníka?“ otázal se strážce. Vasilij a několik dalších se podívali na Maxe, ale ten zavrtěl hlavou.

„Velí tu ještě někdo další?“ zeptal se strážce. Když nikdo nepromluvil, dodal: „Dobře, já totiž věřím v osobní odpovědnost, takže jestli se stane ještě něco, poženu k osobní odpovědnosti každýho z vás. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

Popadl Georgieva za košili a odtáhl jeho tělo obličejem dolů po schodech. Ostatní stráže, nervózní a se zbraněmi v pohotovosti, znovu zavřely a zamkly dveře.

Vasilij klesl do sedadla vedle Maxe a jeho bledá tvář vyjadřovala zoufalství a beznaděj.

„Neboj,“ prohodil Max. „Georgiev to nejspíš jenom hraje.“

Autobus se opět rozjel a sběrače ho tentokrát doprovázely zcela nepokrytě. Město se za nimi ztrácelo a co chvilku oknem dovnitř proudily prach a písek, které se Maxovi dostávaly do očí a do úst. Kdesi v potemnělém autobuse někdo zakašlal. Pár dalších šeptalo, že měli využít rozbité sklo jako zbraně a vrhnout se na stráže. Retrospektiva vždy poskytovala lepší plán.

Max koutkem oka zahlédl, jak se jeden ze zelenáčů staví ke zdi autobusu, rozepíná si kalhoty a chce si ulevit.

„Možná by sis to měl nechat na pozdějc k pití,“ houkl na něj. Někteří kolem se zasmáli, někteří ne.

„Nemám si to do čeho Schovat,“ odpověděl zelenáč, a měl pravdu. „Nechceš sem přijít a napít se jako z fontánky?“

Max se usmál a praskly mu při tom suché rty. „Ani ne, nechce se mi sahat na kohoutek.“

Vasilij vedle něj si mnul krk. „Za záchod bych teď udělal cokoli,“ zašeptal. „Ksakru, za něco k jídlu nebo k pití bych klidně osobně zabil Mallova.“

I Max měl vyprahlé hrdlo a v žaludku mu kručelo už několik hodin. Rozhlédl se a vybalil z přehybu kalhot ukradenou fruteinovou tyčinku. Zkusil roztrhnout obal rukama, ale to se mu nepovedlo, tak použil zuby. Rozlomil tyčinku a vtlačil jednu půlku Vasilijovi do dlaně.

„Co? Co to“

„Tiše!“ Poté Max jemně dodal: „Jez pomalu.“

Viděl, jak si Vasilij temným stínem ruky cpe celou půlku tyčinku do úst. Snažil se žvýkat pomalu, ale polkl ještě před tím, než Max stihl sníst první sousto.

„Nemáš toho víc?“ špitl Vasilij.

„Ne, to je všechno.“

Když pak Max dojídal poslední kousek tyčinky, Vasilij se zeptal: „Proč ses rozdělil?“

„Protože tam, kam jedeme, budu potřebovat kamarády víc, než teď potřebuju jídlo. Můžeme na sebe navzájem dávat pozor?“

„Jo, jasně,“ zašeptal Vasilij. „Když budeš něco potřebovat, stačí říct, udělám, co budu moct.“

Max přikývl, jako by právě podepsali smlouvu, a Vasilij na oplátku sklonil hlavu. Takové nepatrné gesto ve tmě. Zakručelo mu v břiše, a tak si přes něj zkřížil ruce. Autobus se dál hnal temnotou a Max hledal na klíně drobky a po jednom je slízával z prstu. Přes pláně foukal vítr a přinášel rozbitými okny stopy soli a vlhkosti.

Chyběl už jen pach kompostu a krve a smrdělo by to tam jako v nápravném táboře. Max jakožto politický důstojník navštívil podobné tábory mnohokrát.

Muži kolem se vrtěli a snažili se spát, ale Max hleděl přímo před sebe do ubíhající noci.

* * *

Východ slunce byl ostrý a neúprosný a obnažoval jejich bídu i přes pár nerozbitých oken. Autobus zapáchal močí, výkaly a potem. Zvykej si, pomyslel si Max. Bolela ho záda a nohy měl zdřevěnělé ze všech těch hodin na nepoddajném sedadle. V koutě někdo vzlykal.

„To je Mačetový, hřeben,“ oznámil Max a ukázal na ostrou čáru na obzoru. Vasilij se přes něj naklonil, aby se podíval. „Vidíš ten výstupek nahoře vedle cesty?“ zeptal se Max.

„To je nápravnej tábor,“ opáčil Vasilij.

„To jsou Dálný farmy. Býval to nápravnej tábor.“ Před dvaceti lety ležely Dálné farmy na konci všeho. Ovšem dnes byly jen jednou z mnoha předsunutých osad na pobřeží obývaném několika tisíci lidmi, kteří žili v nízkých hnědých budovách stojících v řadách kolem několika úzkých polních rybníčků.

„Možná tady budeme stavět,“ zkusil hádat Vasilij.

„Nic si nenamlouvej,“ varoval ho Max tiše. „Dalo by dost práce nás tady všechny uhlídat. Je tu příliš mnoho obyvatel, moc snadnej přístup k lodím a sběračům.“

O hodinu později musel s nadějí zápasit i on, autobus totiž zastavil u Dálných farem u zásobáren pitné vody.

Když ale uviděl, že stráže připevňují požární hadici, tak se nadějí vzdal a začal se škrábat přes sedadla k jednomu z otevřených oken, aby u něj byl první. Otevřel pusu dokořán, hltal proud vody a několik blažených vteřin si nechal svlažovat obličej. Potom už se potýkal s tíhou mužů, kteří se na něj zezadu tlačili s vidinou napojení. Osvobodilo ho až přesměrování hadice na další okno a následný úprk, jak se k němu masa těl snažila přesunout přes opěradla sedadel. Všem se dostalo alespoň kapky vody, tedy kromě dvou mužů, kterým bylo příliš špatně, anebo byli příliš slabí, než aby se pohnuli, místo toho leželi vepředu a sténali. Max měl pocit, že jsou to ti dva, co schytali ránu, která zabila Georgieva. Muži natahovali ruce přes mříže a prosili ještě o trochu vody, ale stráže se přesunuly k dalšímu autobusu.

Max se vrátil k lavičce – už ji považoval za svou, všichni si v autobusu vyznačili svoje dvě stopy čtvereční – a s heknutím si sedl. Bolelo ho celé tělo, potřeboval by se rozcvičit, protáhnout se. Za normálních okolností by chodil, i když by to v praxi znamenalo pouze přecházet po uličce, ovšem i ta teď byla plná. Několik mužů se natáhlo přes opěradla, dalo nohy na jedno, ruce na druhé a dělalo kliky, jiní se zavěsili za visící popruhy a přitahovali se jako na hrazdě. Max by brzy začal dělat totéž, kdyby bylo potřeba udržet si sílu. Byla to ale samozřejmě těžká volba: vydat energii, když netuší, kdy se příště nají nebo napije, nebo energií naopak šetřit?

Ztěžka si k němu přisedl Vasilij, vlasy měl přilepené k hlavě. Stíral si z obličeje kapičky vody a tlačil si je do úst. „Takhle bych se nechoval ani ke zvířatům,“ stěžoval si Maxovi.

„O tom to přesně je,“ odvětil Max a začal ho napodobovat. Pod kapičkami vody ho škrábalo strniště.

„Máš docela škaredě pořezanou pusu.“

„Fakt?“ Ucítil na konečcích prstů ostrost krve, uviděl jasně červenou barvu. „To musí být od nějakýho střepu z okna, co na mě smetl proud vody.“

„Kdy zastavíme?“

„Jsme na cestě nějakých dvanáct čtrnáct hodin. Už si nepamatuju, kde všude jsou dnes tábory, ale ještě nejsme ani v půlce cesty.“

„Ježíši,“ hlesl Vasilij.

Za starých časů, v dobách schizmatu, se muži, které poslali do nápravného tábora kvůli jejich víře – či nevíře –, modlili k Bohu. Max se modlil k Drozhinovi. Během čistky bude Zpravodajství zoufale potřebovat informace. Obermeyer bude obcházet schránky, dojde mu, co se s Maxem děje, a začne po něm pátrat. Přežít dost dlouho, aby ho stihli najít – to byla Maxova jediná naděje.

„Nemůžu uvěřit, že mě posílaj do nápravnýho tábora,“ naříkal Vasilij. „Neudělal jsem nic, za co bych si zasloužil, aby se ke mně chovali jako k vrahovi nebo sexuálnímu násilníkovi.“

„Tak jim nedovol, aby ho z tebe udělali,“ opáčil Max. „Mimo jiné, nesprávný přesvědčení je pořád ještě ten největší zločin.“

„Ale já jsem dělal, co jsem měl. Po povinné službě jsem se nechal naverbovat vládou a“

„Smiř se s tím. Nevyčnívej z řady a dělej, co musíš, abys přežil.“

„Dělat, co musím, abych přežil,“ zopakoval Vasilij a zhluboka vydechl. Vypadá na slušného chlapíka, pomyslel si Max. Možná nemá ve zvyku přemýšlet, zato teď přemýšlí usilovně.

„K čemu byla revoluce?“ zeptal se Vasilij. „Myslel jsem, že má právě s tímhle skoncovat.“

Max si ty časy pamatoval. Církev byla v rozkolu a rozdílné skupiny trvaly na tom, že právě ony zosobňují pravou víru. V situaci, kdy život závisel na omezeném množství zdrojů, chtěla každá strana všechno jen pro pravověrce. Dokonce i poté, co jim proces terraformace zvýšil výnosy, se obě strany chtěly navzájem zabíjet, aby dokázaly, na či straně je Boží slovo. „Revoluce nám dala dvacet let.“

„Co?“

„Už je to dvacet let, co jsme naposledy měli takovouhle čistku,“ vysvětlil Max. Sem tam samozřejmě docházelo k ojedinělým vraždám, většinou byly zosnovány tak, aby to vypadalo jako nehoda nebo zdravotní neduh. Ale to je politika jako každá jiná. „Získali jsme dvacet let míru v době, kdy jsme ho po celý dvě generace neměli dýl jak tři roky v kuse. Ty sám jsi vyrostl v míru, nebo ne?“

„No, jo.“

„To ti zajistila revoluce. Takže za to stála. A jestli nám tahle čistka přinese dalších dvacet let, možná za to bude stát taky.“ Vasilij zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli dokážu takhle přemýšlet. Jestli takhle vůbec někdy dokážu přemýšlet.“

„Možná nebudeš muset,“ odvětil Max, ale nepříliš jistě. Autobus jel celý den a stavěl jen, aby si mohli ulevit řidiči a ozbrojený doprovod. Někdy v noci, zatímco se ostatní tetelili, aby udrželi teplo, jeden z nemocných zemřel. Ten druhý, který ležel vedle něj, si musel všimnout, že je studený, a začal ho oslovovat jménem: „Petře, Piotře, ach, sakra, Petře, prober se, kámo, ach, nemůžu tomu uvěřit, ach, Petře, kámo.“

Z těla se linul nápadný zápach, který dokonce převyšoval puch chcanek, výkalů a potu, který prostupoval celý autobus. Za svítání už byli všichni pohroužení do směsice vyčerpání a deprese. Žádné další kliky a přítahy na hrazdě. Vítr přinášel rozbitými okny písek a všechny pokrýval hnědý poprašek. Max měl písek v očích, ve vlasech, v každičkém záhybu vrásek a oblečení.

Ubírali se na sever k rovníku, přes okna pražilo horké slunce a Max se opíral o zeď, byl apatický a šetřil energii. Pod sedačkami v přední části autobusu vytvořili provizorní márnici a umístili do ní tělo zahalené do zbytků oblečení, které povytáhli tak, aby zakrývalo tvář. Následující řada zůstala prázdná, přestože nebylo dost místa k sezení pro všechny.

Max byl celý zmámený a zesláblý nedostatkem jídla a vody. Jsou už tak daleko. Ale nápravné tábory musejí být odříznuté od zbytku světa. Teprve až z toho nového udělají osadu tak jako z Dálných farem, vyplní pustiny mezi nimi cisterny a odpočívadla.

Terrafarmy. Tak jim říkali první kolonisté. Dokud je vězni nepřejmenovali na terorfarmy. Zavřel oči.

„Seš v pohodě?“ zatřásl mu Vasilij paží.

„V pohodě,“ odpověděl Max.

„No ne, já jen že teď to vypadalo, že je z tebe mrtvola.“

„Vtipný,“ zasípal Max. „U vesmírné flotily mi přezdívali Mrtvola, protože tak vypadám pořád.“

„Hele, já s tebou počítám,“ řekl Vasilij tiše a naléhavě se k němu naklonil. „Nechci zhebnout.“

Maxovi ho bylo líto. Pokusil se spolknout prach v krku a opáčil: „Jestli chceš přežít, musíš vědět tohle“

Nato se rozkašlal, slova pohltil prach ve vyprahlém hrdle a Max nemohl přestat. Potřeboval se něčeho napít, stačil by jen doušek a bylo by to dobré, ale nebylo čeho. Ani cucání promočené košile mu neposkytlo žádnou vláhu, nýbrž jen další prach, chuť soli a další důvody ke kašli.

Jeden z mužů vpředu, vytáhlý zrzoun, se vztekle rozječel a rozeřval jako smyslů zbavený. Po pár vteřinách sebou mrštil o stěnu autobusu, nejdřív o jednu a následně o druhou, a pak začal kopat a fackovat muže na lavičkách a na podlaze, dupal po nich a požadoval, aby něco udělali, rozkazoval, aby vstali a něco udělali. Sběrače prachu se přiblížily k autobusu a sevřely ho z obou stran.

„Umlčte ho,“ ječel Max chraplavým hlasem mezi jednotlivými kopanci. „K zemi s ním.“ Ostatní v podobně bezpečné vzdálenosti říkali totéž.

Nejprve se muži v zrzkově blízkosti snažili jen uhnout, nicméně zběsilec jednoho z nich popadl a začal ho mlátit do obličeje. Ostatní se ho pokusili odtáhnout, ale on se na ně obořil a požadoval vodu, požadoval propuštění, požadoval Spravedlnost – věci, které mu nikdo z nich nemohl dát. Čím pevněji ho drželi, tím silněji se zmítal, až to jeden z chlapů nevydržel a se slovy: „Drž hubu, prostě drž hubu,“ ho praštil. Pak ho začali mlátit všichni, dokud z toho na podlaze nevznikla drtivá hromada.

Jeden ze starších zajatců, břichatý byrokrat po třicítce, začal muže odtrhávat a přikazoval, ať toho nechají. Když ho poslechli, zběsilec zůstal nehnutě ležet v uličce. Chlapi se vrátili na místa a nevšímali si ho. Až po chvíli se na něj někdo zašel podívat a později ho dva muži odtáhli dopředu do provizorní márnice.

Vasilij se chytil za břicho. „Za jak dlouho asi někdo navrhne, abysme začali jíst mrtvoly?“

„Nenavrhne,“ opáčil Max a doufal, že má pravdu.

Pomyslel si, že další důvod, proč nápravné tábory leží tak daleko od všeho, je ten, že strážní poté můžou házet těla do kompostovacích jam a prohlašovat vězně za uprchlé a nezvěstné, místo aby je posílali zpět kvůli pohřbu. Rodina dostane dopis, v němž bude stát, že jejich milovaný utekl a že pokud se ukáže, nechť prosím informují příslušné úřady. Dá jí to naději a zesnulým alespoň nějakou důstojnost. Vězni označení za uprchlé jsou ovšem vždy mrtví.

„V táborech bude ještě hůř,“ řekl.

Do táborů to stále bylo ještě několik set kilometrů. Někdy v noci Max dosáhl takového stupně hladu a spánkové deprivace, že se potácel mezi vědomím a bezvědomím, v zemi nikoho, mezi minovým polem halucinací a ostnatým drátem reality. Obličej měl přitisknutý na studené sklo, oči napůl otevřené a padala na něj hrozná tíha, zpočátku považoval pach hnijících chaluh za sen. Pak se najednou probudil.

Při tom náhlém pohybu mu spadla z ramene Vasilijova hlava a přistála mu v klíně. Zatřásl s ním. „Vstávej,“ zašeptal. „Tady musíme vystoupit.“

„He?“ ozval se Vasilij ospale. „Co?“

„Pššt,“ špitl Max. „Do dalšího tábora to nepřežijem.“ Odstrčil Vasilije, překročil těla a vyrazil kolem sedaček ke dveřím. Popadl muže opírajícího se zády o schody. „Hej, je tam volná lavička, tam vzadu. Potřebuju chvilku stát.“

Dotyčný obhlížel sedadla propadlýma očima, plnýma touhy a nedůvěry.

„Druhou šanci nedostaneš,“ dodal Max. „Slibuju, že to místo nebudu chtít zpátky.“

Muž nemotorně vstal a bokem se protáhl kolem Vasilije na prázdnou lavičku. Vasilij se natlačil ke dveřím vedle Maxe. Pokaždé, když se chtěl na něco zeptat, Max zvedl ruku, aby mlčel, pro případ, že by ostatní poslouchali.

Úsvit se podobal beznadějnému, tenkému a pronikavému nářku. Nikdo nechtěl čelit dalšímu dni plnému slunce a vedra. Autobus zarachotil a zatřásl sebou a z nedokončené, nezpevněné cesty se začal zvedat prach, takže jen Max, který je při každém přejezdu přes malý vrcholek cíleně hledal očima, uviděl baráky, jak se vznášejí nad ostrůvkem zeleně obklopeným mořem písku a kamením.

Když je nakonec uviděli i ostatní, někteří je prohlásili za přelud, zatímco jiní slabě zajásali v domnění, že jde o jejich cíl. Max věděl, že Zpravodajství by je nikdy nenechalo pohromadě v jednom táboře – někteří přijdou sem, jiní tam, přerozdělí je mezi tábory, rozptýlí mezi cizince.

Domnělý přelud se postupně přibližoval a odhaloval ponuré podrobnosti – zakulacené vlnité střechy napůl pohřbených chýší, ošlehané větrem a pískem do stejných mdlých tónů, jaké panovaly v okolní krajině; vnější plot osazený ostnatým drátem, jehož ostré hroty řezaly oblohu tak, že krvácela světlo; nevelkou plochu hnědého a zeleného bahna, kterou bylo vidět za táborem.

Za Maxem se na sebe tlačila těla, autobus pomalu zastavoval a oblak prachu usedal. Za posledními baráky Max zahlédl obyvatele tábora, jak stojí v řadách při ranním nástupu. Na ceduli nad bránou stálo:

NÁPRAVNÝ TÁBOR 42

„VŠICHNI BYLI SOUZENI PODLE SVÝCH ČINŮ“

Stráže seskočily ze sběračů. Většina jich postávala a tlachala, jeden z nich se však vydal k bráně za dozorci.

Max bušil na dveře. „Modli se,“ zavrčel na Vasilije.

„Za co?“

„Aby přišli k tomuhle vozu a ne k tomu druhýmu.“ Aby Drozhin dostal můj vzkaz a už tady měl někoho, kdo na nás čeká, chtělo se mu dodat. Pěst mu zmrtvěla, a tak začal do dveří mlátit předloktím. Ostatní muži si nebyli jistí, co se děje, ale následovali jeho příkladu a začali bušit do stěn a okenních rámů.

K bráně se přibelhal táborový pastor s pobočníkem a několika dozorci. Na hubených postavách jim zplihle visely zaprášené šedé oděvy, z nichž nešlo poznat hodnost. Velitelům táborů se nadále říkalo pastoři a nikoli ředitelé, a to i přes změny, které přinesla revoluce, jelikož oficiálně byly tábory určeny k nápravě. Drozhine, přijď si pro mě, kál se v duchu Max, a slibuju, že budu lepším člověkem.

Pastor se hádal se strážcem a ukazoval na přední půlku autobusu – chtěl čilé muže, kteří v sobě mají ještě špetku bojovnosti, aby z nich dostal co nejvíc práce, než se zhroutí. Strážce bez zájmu poslouchal, pak cosi zařval na ostatní a ti se následně odebrali se zbraněmi v pohotovosti k Maxovým dveřím.

Na Maxe se tlačilo šedesát těl, muži se pomocí loktů snažili prodrat před něj. Max se pomocí loktů bránil a zároveň obtočil paži kolem Vasilije, aby ho udržel u sebe.

„Deset,“ zakřičel hlavní strážce a roztáhl prsty. „Jenom deset z vás!“

Těla znovu vyrazila a přirazila Maxovi hlavu k zárubni. Ruce se ho snažily odtáhnout od dveří. Strážce sejmul zámky a dveře se otevřely, avšak pod tlakem mužů pouze zpoloviny. Max se vyškubl sevření ruky, kterou ho někdo držel za vlasy, kousl do prstu, který mu svíral obličej, a pevně se chytil dveří tak, aby se před něj nemohl nikdo dostat. Zavrčel, když ho kdosi začal bušit do ledvin, a pak se sehnul, když jim nad hlavou zapraskal elektrický výboj z pistole, po němž se všem naježily vlasy. Jeden strážce zahulákal: „Zpátky, zpátky!“ a další popadl Maxe, jelikož byl první na ráně, za košili, protáhl ho dveřmi a začal počítat: „Jeden.“

Max měl loket stále zaklesnutý do Vasilijovy paže, a Vasilij se tak vyvalil hned po něm. Oba sebou plácli do prachu.

„To jsou dva.“

Max rychle vstal, aby mu nikdo nemusel pomáhat na nohy, uhladil si oblečení, vykasal si kalhoty a strážce zatím dopočítal. „Devět, deset, hotovo. Všichni zpátky, ksakru!“ Následovalo nesouhlasné hučení a po něm praskání pistolí, bolestivé výkřiky a bouchnutí dveřmi.

„Jsou vaši,“ oznámil strážce pastorovi. Obrátil se k pobočníkovi: „Zavolejte čtyřicet trojce. Řekněte jim, že jich budou muset vzít padesát, dalších sto napojit a nám poskytnout nocleh.“

Pak zakřičel na ostatní stráže: „Na místa, na místa, zvedáme kotvy!“

Dozorci zavřeli a zamkli bránu. Pastor chodil od jednoho konce krátké řady vězňů ke druhému, přejížděl si jazykem přes zuby a vypadal zhruba stejně zle a hrozivě jako pes vyhublý na kost. Měl na sobě brýle na ochranu očí před pískem, a Max mu tak nemohl vyčíst z tváře žádný výraz. Nakonec, když autobus zmizel za kopcem a zbyl po něm jen oblak prachu, se pastor otočil a vykročil zpátky k zástupu vězňů. Dozorci strkali Maxe a další vězně za ním, dozadu k odpadním jamám. Max se musel držet, aby ho ten puch neporazil. Bedlivě si prohlédl mrtvá těla vyskládaná podél okraje jámy. Uprchlíci. Devět uprchlíků v různých stádiích rozkladu.

Vasilij ho šťouchl do ramene a zašeptal: „Aspoň že tady v táboře nezačínáme na tom nejnižším stupínku.“

Podíval se na druhou stranu. Před plotem s ostnatým drátem, stranou od ostatních řad, stála skupinka spálených, vyzáblých Adareanů. Max si jich už všiml, ale víc ho zaujala skutečnost, že Vasilij se podle všeho odhodlal ignorovat mrtvoly.

„Vysvlečte se,“ rozkázal jeden z dozorců. Neřekl jim, proč to mají udělat, nehrál na ně, že jde o nějakou kontrolu nebo zdravotní prohlídku, nicméně to vypadalo, že ho ten rozkaz nudí a že nebude mít sebemenší problém použít pistoli, takže ho raději okamžitě poslechli. Předchozí výcvik se teď vyplácel.

Jakmile byli nazí, jeden ze strážců posbíral oblečení.

Pastor se na ně zazubil. „Vítejte v táboře Zjevení.“

* * *

No ovšem, pomyslel si Max. Jistěže tábor pojmenovali po biblické knize, ze které pochází jeho motto. Znovu pohlédl na mrtvá těla a zapřemítal, jestli je vydalo moře, nebo peklo.

„Mnozí z vás si všimli onoho verše nad vstupem do našeho skromného zařízení,“ hlásal pastor. „Slibuju, že během vašeho pobytu bude každý z vás souzen dle svých činů.“

Vytáhl z kapsy košile kapesník, vytřepal z něj prach a utřel si ochranné brýle. Potom vykročil podél řady a jednoho po druhém si přeměřil.

„Jmenuji se pastor Pappas, ale smíte mi říkat pane. Pokud mě tedy vůbec někdy oslovíte, což bych vám zrovna nedoporučoval. Jste kajícníci a jste zde proto, abyste činili pokání za svoje zločiny. V táboře se nachází stráže a diákoni a vy je budete respektovat, jako bych to byl já sám.“

Dozorci byli obyčejní vojáci, ale Max věděl, že pokud slouží tady, nejsou buď příliš bystří, nebo trpí nějakou patologií. Diákoni byli vězni, u nichž se věřilo, že se budou chovat stejně jako dozorci, ale kterým se nevěřilo natolik, aby jim byla do rukou svěřena zbraň.

„Vaším úkolem bude proměnit toto údolí z pouště v oázu,“ pokračoval pastor. Za ním stálo v řadách několik set vězňů, jako plechovky na polici v obchodě nebo jako díly na montážní lince. Dál, za ostnatým plotem, stoupaly nízké zelené svahy k syrovým, větrem zjizveným vrcholkům a vyprahlé modré obloze.

„Tři kilometry za tímto kopcem leží moře. Všichni máte v paměti příběhy o prvních osadnících – budete teď jako oni. Budete odnášet do moře kameny a vracet se s řasami, do kterých pak nasadíme enzymy, bakterie a žížaly, abychom vytvořili ornici pro zemědělskou činnost. Za deset let budou tyto kopce pokryty rostlinami a stromy.“

Max neměl v plánu být tu za deset let, aby viděl výsledek na vlastní oči, ale věděl, že některým z mužů se to poštěstí.

„Nyní,“ pronesl pastor a zastrčil si kapesník zpátky do kapsy, „bych rád nasměroval vaši pozornost na mrtvá těla, která vidíte před sebou. Mají na sobě vaše táborové uniformy. Očekává se od vás, že budete za všech okolností vhodně oblečeni.“

Max byl dostatečně starý na to, aby si pamatoval nedostatek jídla a základních komodit v zimě po atomovém bombardování Nového Nazaretu. Když nebylo co na sebe, ani ty nejubožejší hadry a cáry, umírali i ti nejsilnější. A tak nechal řadu řadou a rozběhl se k tělům ve snaze dostat se co nejrychleji ke kraji, kde podle všeho ležely mrtvoly staré jen den dva a ne několik týdnů. Jeden z větších Adareanů na sobě měl čistší uniformu, ale Max popadl za kotník toho, který mu byl velikostně nejpodobnější – tělo nevážilo víc než klacek – a serval z něj zašpiněné a zapáchající montérky. Když mu je tahal zpod zad, ucítil, jak mrtvému praskly paže.

Mělo ho to zostudit, jednalo se o klasickou psychologickou manipulaci, ale on se přežitím zostudit nenechal. Rychle nasoukal nohy do nohavic, jednu po druhé. Oranžová uniforma vybledlá vlivem slunce a písku mu neseděla o nic hůř než jeho vlastní oblečení, a navíc měla tu výhodu, že k ní nepotřeboval opasek. Sandály nebyly o nic horší než jeho vlastní boty. Sundal mrtvole z obličeje slaměný klobouk a posadil si ho na hlavu a pak se vrátil na svoje místo v řadě, zatímco ostatní se ještě převlékali.

Zbýval pouze Vasilij, pobíhal nahý od mrtvoly k mrtvole. „Co? Co si mám oblíct?“

„To je tvůj problém, ne můj,“ odpověděl jeden z dozorců a podporoval ho ve snažení svou pistolí.

Zbytek mužů se vrátil do řady za Maxem a ten si je začal přeměřoval jakožto případné kumpány.

Vasilij zběsile poskakoval mezi mrtvolami a dozorci se na jeho účet pochichtávali. „Potřebuju uniformu. Musíte –“

„Ne,“ uťal ho pastor, který měl podobnou zábavu pravděpodobně za lubem už ve chvíli, kdy si volil počet nových vězňů. „My nemusíme nic.“

„Počkat,“ zakřičel Vasilij. Přešel k hloučku Adareanů a ukázal na jednoho vepředu. „Dejte mi uniformu tohohle prasáka. Zasloužím si ji víc jak on.“

Možná, že by se vůbec nic nestalo – Vasilij byl nula, nejnižší z nejnižších a nehodný shovívavosti –, jenže Adarean sevřel ruku v pěst.

Toto nepatrné gesto, jak si Max uvědomil, vychýlilo jazýčky vah. Diákoni nehodlali tolerovat sebemenší známku vzdoru od spoluvězně, obzvlášť ne od prasáka. Jeden přiběhl a vlepil Adareanovi pohlavek, vzápětí přispěchal druhý a přerazil mu kolena trubkou, čímž ho srazil k zemi. Dozorci se obrátili a tasili zbraně, aby udrželi zbývající Adareany na uzdě. Muž na věži zazvonil na zvon a zvedl ostřelovačku.

Zatímco se tohle všechno dělo, Vasilij zoufale pobíhal kolem dozorců a křičel: „Nepřestávejte, já jsem jeden z vás, jsem člověk!“

Diákoni se podívali na pastora, ten ale mlčel a uvažoval, co s Vasilijem. Adarean se zvedl z prachu a jeden z diákonů ho nakopl. Adarean mu nohu chytil a odstrčil ji.

Diákoni se bez dalšího čekání na pastorovo svolení sesypali na Adareana a bili ho a kopali se zuřivostí nahromaděnou z tisíce jiných potlačených frustrací, strachů a ponížení.

Vasilij se mezi ně vměstnal. „Nezašpiňte mi tu uniformu!“ Obtočil Adareanovi paži kolem krku a zatímco ho diákoni tiskli k zemi, škrtil ho, dokud z něj nevyprchal život.

Záhy už diákoni táhli ke kompostovacím jamám další tělo. Hodili ho rovnou mezi odpad a stejný osud následně čekal i ostatní nahá těla.

Pastor přecházel podél řady a zastavil se u Vasilije. Kapesník v jeho kapse měl stejnou barvu jako Vasilijova zašlá oranžová uniforma. „Co myslíte, že jste udělal?“

„Co jsem musel, pane.“

„Bez mého předchozího svolení to už znovu neuděláte. Jasné?“

„Ano, pane.“

„V tom případě bude všechno v pořádku,“ řekl pastor. Obrátil se k táborovému úředníkovi, vězni se zastaralým keypadem, a rozkázal: „Vložte do záznamů deset nových kajícníků, zaznamenejte devět utečenců a poznačte jeden vyhozený odpad.“ Kráčel podél řady a u každého muže se na pár vteřin zastavil a prohlédl si ho, jako by něco hledal. Našel to, když došel k Maxovi, protože u něj zůstal stát, díval se na něj a pak si zastrčil ruce do kapes.

„Vy,“ řekl pomalu, „už teď vypadáte jako mrtvola.“

„U vesmírné flotily to byla moje přezdívka, pane,“ odpověděl Max a hleděl přímo před sebe, za obrýlený obličej. „Zkrátka už tak vypadám, pane.“

Po dlouhé odmlce pastor nasál vzduch přes zuby, otočil se k diákonovi s keypadem a řekl: „Osvěžte mi paměť. Ptal jsem se ho na něco?“

„Ne, pane, neptal.“

„A přesto na mě promluvil?“

„Ano, pane, zřejmě ano.“

Max se tiše proklínal. Celé to bylo o demonstraci síly. V případě uniforem se trefil, ale teď udělal chybu. Jestli to chtěl přežít, nezbývalo mu než sklonit hlavu a přijmout trest.

Pastor opět nasál vzduch přes zuby, předklonil se a podíval se Maxovi přímo do obličeje. Z úst mu táhla cibule a zubní kaz. „Támhleté skupince,“ řekl a kývl k Adareanům, „jeden chybí. Doplníš ji ty.“

Max váhal. Být s Adareany znamenalo rozsudek smrti, ale smrti pomalé. Cítil, že vzdor vůči táborovému pastorovi, tady, v tuto chvíli, by znamenal smrt okamžitou.

Otočil se na patě a odpochodoval k malé skupince Adareanů. Dozorci a diákoni se mu za zády smáli a pastor přidělil zbývajících devět mužů k pracovním skupinám v rámci hlavního tábora.

Max si prohlížel Adareany. Všichni byli vyšší než on, o půl metru i víc, vyšlechtění pro planetu s nižší gravitací. Barva jejich kůže se pohybovala od trávově zelené po písečně hnědou; vlasy od hustých rostlinných trsů až po běžné lidské šedé. Rysy měli jemné, něco mezi mužskými a ženskými, ale výraz ve tváři byl u všech nepřátelský. Nikdo se Maxovi nepodíval do očí.

„Zdravím, já jsem Max,“ představil se. Nikdo neodpověděl. Chtěl se zeptat, kde je tu jídlo a voda, ale rozhodl se neplýtvat energií.

„Dobrá tedy, je čas dát se do práce,“ zahřímal pastor. „Čeká nás další pařák a já tu nechci žádné další ztráty způsobené úžehem. Takže pro dnešek máme v plánu lehkou práci v zahradách a obdělávání polí. Svoje úkoly dostanete od Smithe. Modlitební blok 13 má službu na moři.“

„Budu hádat, Modlitební blok 13 jsme my,“ řekl Max.

Po chvilce ticha, během níž se na sebe Adareané vzájemně podívali, ten se šedými vlasy řekl: „Ano.“

„No…“ Služba na moři bezpochyby obnášela nošení kamenů do moře. Max naklonil hlavu a podíval se šedovlasému Adareanovi přímo do očí. „Kde je tady voda?“

Nikdo mu neodpověděl, a tak usoudil, že i tohle bude okamžitá smrt. Vypnul všechny smysly a otočil se k Adareanům zády. Čím méně toho s nimi bude mít společného, tím větší má šanci na přežití.

* * *

Dozorce se samopalem je nasměroval k zadní bráně. Doprovázeli ho dva diákoni v oranžových kombinézách, které nepáchly smrtí jako ta jeho. Max poslušně šel.

U brány mu další diákon nakázal: „Vem si koš.“

Před branou stála hromada drátěných košů o průměru půl metru a o něco menší výšce. Když Max procházel kolem, popadl jeden za okraj, načež si všiml, že má popruh z krouceného drátu, který umožňoval táhnout ho za sebou nebo nést na ramenou. Adareané si přehazovali koše přes ramena, a tak udělal totéž.

Stoupali v jedné řadě za sebou, pod dohledem dozorce na terénní čtyřkolce, do kopce k loukám. Max je ucítil, ještě než se dostali přes vrchol, a potom už viděl, jak se pod nimi rozprostírají – mělké pole zelenohnědého bahna v kryté kotlině z prachu a pískovce. Středem tekla špinavá říčka.

„Nakládat!“ zařval diákon.

Max následoval Adareany k okraji bahenního pole a stejně jako oni začal naplňovat koš kameny. Prach mu obalil prsty a kamení mu odštípávalo nehty. Pošilhával po Adareanech kolem sebe, aby si nenabral o nic víc než oni, a pak počkal, dokud nevyrazí v řadě na cestu a nezačnou koše táhnout přes kopec k oceánu. Po obou stranách pěšiny vznikly pod tíhou košů v obnaženém skalním podloží rýhy.

Polovina Adareanů šla před Maxem, polovina za ním. Vysoký jedinec s lícními kostmi připomínajícími řezné rány nožem a s tmavě zelenými žilami pod světle zelenou pokožkou zvolal: „Plavec, nebo utopenec?“

Z řady se k němu vracely odpovědi. „Utopenec.“

„Utopenec.“

„Utopenec.“

Jeden z diákonů, který je doprovázel, řekl: „Hraju taky. Hrnek polívky říká, že do měsíce je z něj utopenec.“

Druhý diákon a dozorce se zasmáli.

„Dva hrnky polívky říkají, že je to plavec.“ Stařík, ten s šedými vlasy.

„To říkáš o každým,“ poškádlil ho Lícokosťák.

Max nechápal, co se děje. Skoro celé mládí strávil ve vodě. „Já umím plavat.“

Lícokosťák se zachechtal, pak se zachechtali všichni Adareané a i diákoni s dozorcem se opět nahlas zasmáli.

„Rozhodně utopenec,“ prohlásil Lícokosťák.

„Budeš mi dlužit dva hrnky polívky,“ řekl diákon staříkovi.

Max z toho byl ještě zmatenější než předtím, a tak už raději držel jazyk za zuby.

Stařík se podíval přes rameno a uviděl jeho výraz. „Každý v táboře je buď plavec, nebo utopenec.“

„Chceš říct každej je utopenec,“ houkl dozorce ze čtyřkolky. Stejně jako pastor na sobě měl ochranné brýle a v klíně mu spočívala zbraň. „Všichni se nakonec utopíte, jakmile se plaváním unavíte. A někteří z vás jsou unavení, už když procházejí bránou.“

Lícokosťák sklonil hlavu. „A někteří sem přicházejí s odhodláním postavit si vor z těl ostatních, jen aby zůstali nad hladinou.“

Maxův koš narazil na hrbol v brázdě a Maxe to vyvedlo z rovnováhy. Rychle se narovnal, ale neprošlo to bez povšimnutí.

„To je ten tvůj plavec?“ zeptal se diákon starého Adareana a ten jenom pokrčil rameny. Diákon se zasmál a pohladil si břicho. „Už se těším na tu polívku. Dva hrníčky, mňam, mňam!“

Když koš narazil na hrbol podruhé, Max raději strpěl, aby se mu drát zaryl do zápěstí, než aby ho to rozhodilo. Zastavil se, škubl košem přes hrbol a šel dál. Přežil už horší věci.

* * *

Štěstí má nekonečné množství podob, ale bída je vždy stejná. Právě tak dny v táboře byly jeden jako druhý. Max se pouze musel naučit určité rutině a veškerá příkoří přežít. To bylo v jeho silách.

Za úsvitu je tahal z úzkých kovových paland ryk sirény. Max jakožto nováček měl postel u dveří, hned vedle amplionu. Prvního rána mu téměř přivodil infarkt. Třetího dne už to sotva stačilo na to, aby se probudil.

Každé ráno, když vycházeli ze dveří, ho starý Adarean zastavoval a ptal se: „Jak se dneska cítíš?“

Max každé ráno odpovídal: „Pořád plavu.“

Ke snídani podávala táborová kuchyně malou kuličku, neochucené rýže, kterou jedli holýma rukama. Každý den po snídani posílali Adareany na službu u moře. Občas se k nim připojily ostatní pracovní jednotky, ale teď, na vrcholu léta, je pastor posílal zasévat, plít a obdělávat pole.

První den puch rozkladu na loukách Maxe dusil; pak už to pro něj byla jen nekonečně dlouhá chvíle nesnesitelnosti, kterou musel nějak vydržet. Ale nebyla to taková hrůza jako kompostovací jámy na okraji tábora. Od Adareanů odkoukal, jak si správně naložit koš. Pokud byl příliš plný, vězeň se brzy vyčerpal, ale pokud byl příliš prázdný, diákoni ho zbili. Vtip byl v tom naskládat kamení tak, aby mezi ním byly mezery a košík vypadal, že je plnější, než ve skutečnosti je.

Chmurné kilometry k oceánu končily dlouhým kamenným molem, které vyčnívalo do zátoky. Tahali koše až na konec a tam je vysypávali. Kamení mizelo v hluboké vodě a molo se pomalu prodlužovalo.

Krátký pontonový dok přivázaný ke konci mola se houpal v rytmu jemného pohybu vody. V tomtéž rytmu se vlnily i fialovohnědé řasy pokrývající zátoku od jednoho konce ke druhému. Diákoni seděli v loďce u konce doku a sběračkami je naháněli k sobě. Kdo vysypal kamení, musel koš naplnit řasami.

To bylo z celé práce nejhorší. Nebyla možnost nějak ošidit náklad a cesta zpět na louky byla pořád do kopce. Když vězeň tahal koš po zemi, řasy se zadrhly o každý ostřejší kámen nebo při každém nárazu vytekly a on si je pak musel pověsit na záda a nést je, jinak ho stráže zbily. Voda stékající po zádech příjemně chladila, dokud si je člověk nerozedřel. Jen co vysypal koš, musel zase začít sbírat kameny. Jinak ho stráže opět zmlátily.

V poledne byla přestávka na hrnek hlízové polévky a hrnek vody. Některé dny byla polévka tak slabá a voda tak zakalená, že bylo těžké je od sebe rozeznat. A pak zase zpátky ke kamenům a řasám, kamenům a řasám, až do západu slunce. V táboře dostali další hrnek vody a půl kuličky rýže, někdy se zeleninou z terasových zahrad obhospodařovaných v blízkosti tábora. Max byl naštěstí malý a jako dítě byl podvyživený, a tak potřeboval méně kalorií než většina mužů. Hlad pro něj byl ne-li přímo přítel, pak něco jako prchlivý, ale důvěrně známý příbuzný.

V tomto stereotypu sice existovala určitá proměnlivost, ale nepřinášela nic radostného, a tak svou odlišností vlastně jen stereotyp podporovala.

Během prvních několika dnů v táboře spálilo Maxovi slunce jeho bílou pokožku. Krk, předloktí a kotníky mu nejprve zrůžověly, pak zrudly. Po nocích odumřelé vrstvy kůže odtrhával, vkládal si je do úst a pomalu žvýkal.

Jednoho dne mu kámen, který nakládal do koše, vyklouzl z rukou, roztrhl montérky, ošklivě mu odřel kůži, a potloukl nohu tak, že pak celý týden kulhal.

Ale i to přežil.

Dokonce i malá požehnání měla hořkou příchuť. Jakmile pršelo, což se stávalo opakovaně s příchodem náhlých průtrží, které pokropily kamení vodou, jež se pak vypařila jako na pánvičce, všichni v táboře – dozorci, diákoni i kajícníci – vyběhli ven, aby umyli sebe a svoje oblečení, aby nastavili ústa obloze a napili se čisté vody, která nechutnala jako písek nebo železo, aby si na později naplnili hrnek nebo misku, co měli zrovna po ruce, a získali navíc alespoň jednu porci, která v nich nakonec nezanechala nic než touhu po další.

Srovnání s ostatními bylo stejně hořké. Jednou například předstíral, že mu nedopatřením spadl klobouk do vody, aby si jím poté zchladil hlavu, a uvědomil si, že Adareané pracují bez klobouků a s rozepnutými montérkami, protože ze slunce čerpají energii, i kdyby jí bylo jakkoli poskrovnu, a to i ve chvílích, kdy jeho vytrvalé slunce ubíjelo a vysávalo.

Také to však přežil, a přežil i dny, kdy se oba druhy hořkosti spojily. Jednou naplňoval u doku koš a zahlédl v zeleném svinčíku řas jemné stříbrné záblesky. Střevle. Dal si pozor, aby ho dozorce nebo diákoni neviděli, a cestou zpátky na louky jich vybral a spolkl sedm. Při každé další nakládce je potom cíleně hledal a co čtyři nebo pět dní jich pár našel.

„Rozmisťuješ ty řasy nějak moc pečlivé,“ uslyšel jednoho dne, když se zrovna skláněl nad okrajem louky.

Přimhouřil oči, jelikož se mu paprsky slunce prokousávaly až pod klobouk. Diákon v botách nějakého nového vězně a s čutorou u pasu ho praštil kovovou tyčí do otevřené dlaně.

„Vasiliji,“ poznal ho Max.

Vasilij se rozhlédl na obě strany, aby se ujistil, že poblíž nikdo není. „Ať se mi tu z tebe nestane zelenožrout, Maxi. Je to strašnej jed. Už jsem viděl, jak se z toho jeden chlap usral k smrti.“

„Jo, nejsem blbej.“ Max rozprostřel zbytek řas, popadl kámen a hodil ho do koše.

„Hodnej kluk,“ prohodil Vasilij. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní malou žlutou cibuli a zakousl se do ní jako do jablka. Žvýkal, obcházel Adareany a dloubal je tyčí mezi lopatky.

Max se otočil a nevšímal si ho.

Jeho plán na přežití závisel na pomoci nějakého parťáka uvnitř tábora, dokud někdo tam venku nenajde jeho vzkaz a nepřijde si pro něj. První část selhala a ta druhá přišla vniveč, ale on byl odhodlaný udělat vše, co bude třeba, aby přežil. Bude trpělivý, bude šetřit energií, a když se objeví příležitost, bez váhání ji využije.

Jednou v noci, když už byla tma a všichni leželi na kovových palandách, přišel k němu starý Adarean, posadil se naproti němu a zeptal se: „Jak to děláš?“

Max se vzepřel na loktech. „Co jako?“

„Jak se ti daří udržovat si od nás odstup, nebo vlastně od všech?“

Max se opět položil a zavřel oči. „To je jednoduchý.“

„Už je to několik týdnů a ty jsi pořád sám.“

„Člověk se sám rodí a sám umírá,“ opáčil Max.

„To jsou kecy.“ Ostatní Adareané se také přemístili k jeho konci baráku a mlčky si ve tmě posedali na postele a na podlahu kolem něj jako nějaký sněm duchů. Pochechtávajících se duchů. Max se rychle probral s pocitem ohrožení.

„Vy máte svoje hodnoty a já mám zase svoje,“ řekl.

„Nikdo není sám,“ prohlásil Adarean. „Naší první zkušeností je spojení. Trávíme devět měsíců v děloze ve spojení s matkou. Říkáš, že se rodíme sami, ale porod je vždy událost sdílená matkou a dítětem. I v těch nejbarbarštějších a nejzaostalejších končinách“

„Třeba na téhle planetě,“ dořekl někdo a jeho názor byl kvitován přívalem hihňání.

„ – u toho bývá ještě třetí osoba, co nás chytá, když opouštíme dělohu, a zvedá nás matce k prsu. Celý porod je zážitek spojení, je to jeho stvrzení, i když bolestivé.“

„To je jen okamžik,“ namítl Max.

„To myslíš vážné?“ nedal se Adarean. „První roky života trávíme v naprosté závislosti na ostatních, jsme k nim připoutaní, jinak by nemohlo být vyhověno veškerým našim potřebám. Starají se o nás a my jim to oplácíme láskou. Když dospějeme do puberty a hormony nás přinutí vzdálit se od našich prvních pečovatelů, táhnou nás pro změnu k jiným lidem – mentorům, přátelům, sexuálním partnerům.“

Jeden z Adareanů dloubl do jiného a ten hekl. Max neotevřel oči, aby se podíval, o koho jde, ale stařík se po nich ohlédl.

„Vidíš,“ pokračoval. „Když se zraníme nebo nám někdo ublíží, je naším přirozeným reflexem, naším vrozeným rysem, že vydáme zvuk. Vykřikneme, protože víme, že ostatní zareagují. Věnovat pozornost těm, co zakřičí bolestí, je naše přirozená reakce. Nedostatek empatie je vada, je to ztráta nejzákladnější lidské vlastnosti.“

„A to říkáte i po tom, co s váma dozorci takhle nakládají?“

„Cože? Ty v tom nevidíš vadu jejich charakteru?“

„To netvrdím.“

„A co tvrdíš?“ zeptal se starý Adarean trpělivě.

Max přehodil nohy přes okraj palandy a posadil se. „Co děláte tady na naší planetě?“ Ukázal na ně všechny prstem. „Proč jste tady?“

Adareané se na sebe podívali. Jako vždy se zdálo, že si to promýšlejí společně, než někdo z nich promluví. Maxovi přišlo, že ucítil ve vzduchu nějaký pach, něco ostrého.

„Přicházíme sem obchodovat,“ odpověděl jeden z nich, jedinec s rezavou tváří a vlasy připomínajícími ostny bukvice. „Tohle je jediné místo v Galaxii, kde se dá sehnat průmyslově vyráběné zboží. Všude jinde se věci buď sestavují, takže jsou poté vždy zcela stejné, nebo se vyrábějí ručně, takže jsou vždy jedinečné a jiné. Ale vaše továrny vyrábějí nejrůznější podivné předměty, které jsou vždy totožné, ale zároveň každý z nich vykazuje jakousi individuální odchylku typickou pro něco, co prošlo lidskýma rukama.“

Max to odbyl mávnutím ruky. Pracoval u Politického vzdělávání a poznal, když si někdo vymýšlí. „To byste mohli získat i odjinud z vesmíru. Zajímá mě skutečný důvod.“

Aroma visící ve vzduchu se proměnilo v hořkosladké a pak vyprchalo. „Máš vůbec potuchy o tom, jak jsou obyvatelé tvojí planety výjimeční?“ řekl nakonec stařík. „Místní osadníci mluvili tuctem jazyků, pocházeli ze znepřátelených zemí, a přesto se spojili pod vlajkou společného cíle – přetvořit tenhle nehostinný svět, ve kterém nikdo jiný neviděl hodnotu.“

„Škoda, že nechali na nás, abysme to za ně dokončili,“ řekl Max.

Adarean se zelenou kůží zamumlal: „Amen.“

„Nás tu drží silou,“ navázal starý Adarean, „ale první osadníci přišli z vlastní vůle s pramalou šancí na holé přežití, a nejen že přežili, ale dařilo se jim. Jak ohromnou museli mít víru. Utvořili lidské řetězy, každý muž, žena a dítě, tahali z moře život –“

„Dějiny znám,“ skočil mu Max do řeči. „Tuhle úvodní lekci můžeš přeskočit. Pokud teda nechceš utvořit brigádu víry a posílat dokola kyblíky.“

Adarean si odsedl, otočil se k ostatním a ti mlčky dali hlavy dohromady. Po chvilce řekl: „Rádi bychom uctili ducha dvacátého století.“

To dávalo Maxovi ještě méně smyslu než všechno ostatní. Ano, jeho lidé chtěli vrátit čas do dvacátého století, ale Adareané už byli mnohem dál a vyspělejší. „Cože? Myslíte třeba objev dvojité šroubovice, první výzkumy genomu?“

„Víc než to,“ opáčil Adarean. „Je to století velkých politických změn, lidí jako Mahátma Gándhí a Martin Luther King. Poprvé v historii se mohli lidé pokojně postavit svým vládám, poprvé mohli bez použití násilí donutit svoje vlády ke změnám. Je to století, ve kterém technologie umožnila skutečnou demokracii – bezprostřední, ve velkém měřítku, vůbec poprvé.“

„Aha,“ pronesl chápavě Max a přejel pohledem po jejich titěrném baráku, příliš malých postelích, vyzáblých tělech. „Já jsem ho vždycky bral jako století jedovatýho plynu a jaderných bomb, století koncentráků a gulagů, století masovýho vraždění.“

„To také,“ uznal starý Adarean po chvilce. „Ale máme možnost volby.“

„Mně to moc jako volba nepřipadá,“ odvětil Max. „Tak vy říkáte, že jste tady v podstatě proto, že jsme jeden velkej zábavnej historickej park?“

Vysoký Adarean se zelenými žilami zabručel.

„To není“ začal stařík.

„Tenhle,“ přerušil ho Max a ukázal na dlouhána. „Není to ten, co řekl, že nakonec se stejně všichni utopíme? To není výsledek naší volby, a není to ani zábavný.“

„To jsem neřekl,“ ohradil se zelený Adarean chladně.

Starý Adarean natáhl ruku a stiskl mu nohu. „Střídáme se ve vzájemné podpoře, abychom se neutopili příliš brzy.“

„Když to říkáte,“ odvětil Max.

Stařík se zavrtěl a zvedl něco, co leželo ve tmě vedle něj. „Na,“ nabídl to Maxovi. „Plaveš už měsíc. Vyhrál jsem sázku. Řekl bych, že si jeden z těch dvou hrnků polívky Zasloužíš.“ Max uchopil hrnek oběma rukama a přivoněl si. Ucítil cibuli, brambory a kopr.

Starý Adarean natáhl ruku, lehce se Maxe dotkl na hřbetu ruky a pak se vrátil na svou palandu. Adareané jeden po druhém vstávali a následovali jeho příkladu: sevření ramene, jemné poplácání po zádech a následně návrat na svoje místo. Adarean se zelenou kůží vstal jako poslední a jako jediný se Maxe nedotkl. „Řekl jsem, že jsi utopenec,“ prohlásil. „Pořád si to myslím.“ Když už se otočil zády, Max se ho zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Adarean se zastavil a jen napůl se k němu pootočil. „Už nemáme vlastní jména. Jsme odpad, prasáci, monstra. Copak neposloucháš?“

„Slyšels už někdy to rčení, že kdo nezná svou minulost, je odsouzenej si ji zopakovat?“

Adarean se opět zastavil. „Ano.“

„Ten, kdo ji zná, je zase odsouzenej vidět, jak se to opakování blíží.“

Adarean se pousmál a vrátil se do postele. Max opřel ret o okraj hrnku, vychutnával si tu vůni a docela dlouho vyčkával, než se napil. Vítr za dveřmi zesílil. Zrnka písku cupitala po kovové střeše chýše jako tisíce maličkých nožiček.

Nic se nezměnilo, pomyslel si Max. Musí být trpělivý, neplýtvat energií, čekat na příležitost udělat něco se svou situací a potom ji popadnout za pačesy. Až ta šance přijde, bude moct udělat to, co Vasilij, udělat, co je třeba, a pak bude mít vodu, jídlo navíc a boty.

Pomalu usrkával polévku, přišlo mu, že ji pije snad celou noc, a když dopil, poprvé za celý měsíc zažil pocit blízký sytosti.

* * *

Týdny postupně ubíhaly až do Dne přerývání. Stovky akrů kejdy na loukách se proměňovaly v bláto rychleji, když se přeryly, obrátily a smíchaly s pískem. Plevel se vytrhal a vmíchal do kompostu.

V každém koutě tábora to smrdělo rozkladem. Od puchu fekálií linoucího se z odpadních jam na okraji tábora, přes smrad hnijící zeleniny na louce a závan rezavějících postelí, baráků a misek až po pomalý rozklad jejich vlastních těl. Ale Den přerývání byl ze všeho nejhorší. O Dni přerývání se muži a rozklad stali jedním. Kajícníci z celého tábora se brodili bahnem, nořili do té rozkládající se organické polévky holé ruce a tvořili dlouhou řadu ztělesněné mizérie. Pastor seděl pod deštníkem, líčil svoje plány na terasové zahrady a rozlehlá pole a občas si přetřel brýle.

„Tady uděláme to,“ hřímal, „že kilometr čtvereční pokryjeme ornici o hloubce jednoho metru. Bude to úžasné, největší a nejkrásnější město planety, přímo tady, přesně na tomto místě. Generál Kostigan mi osobně řekl, že odvádíme skvělou práci.“

Takto mluvil dál a dál, až už z toho byly čtyři kilometry čtvereční a nová Rajská zahrada. Ale Max neslyšel nic než jméno Kostigan, jméno člověka, který by ho, pokud by k tomu někdy dostal příležitost, s potěšením zabil. Skláněl hlavu, jako by ho to mělo skrýt před Kostiganovým pohledem, a obracel jednu náruč mokrého a smrdutého bahna za druhou, dokud jím nebyl celý pokrytý a dokud se mu smrad nevsákl do pokožky a nestal se jeho součástí.

Knihy a videa vždycky prezentovaly terraformaci jako jakési hrdinné úsilí s předem daným výsledkem. Ale ve skutečnosti to probíhalo právě takto, v bahně, potu a s bolavými zády. Každý si brzy uvědomil, že planety se stejně jako lidé neuvěřitelně silně vzpírají změnám. Kdyby všichni jesusalemští kolonisté zítra zemřeli, planeta by si toho sotva všimla. Rok za rokem by pak jejich úsilí smazávala a její osud by se opět začal ubírat směrem, který si sama zvolila.

„Hele,“ zašeptal vedle Maxe někdo, a vytrhl ho tak z fantazírování. Max ale nechal hlavu skloněnou a zabořil ruku zpátky do bláta.

„Hele,“ zopakoval hlas. Patřil tomu vysokému Adareanovi se zelenou pokožkou.

Max nejprve koutkem oka zkontroloval dozorce. Pastor si zrovna dával pauzu od kázání a vestoje se ovíval kloboukem.

Dozorci stáli kolem soudku s vodou. Otočil se na druhou stranu, k Adareanovi.

Dlouhán zabořil paže do bláta a obrátil směs zeleniny a plevele. Když je vytáhl, držel v jedné ruce malý žlutý brambor. Otrhal z něj listí a stonek a rychle si ho strčil pod košili, chtěl tak Maxovi naznačit, ať dělá totéž. „Nasadili jsme je sem my,“ zašeptal a kývl hlavou ke skalnímu výchozu na stráni. „Odtud po támhlety balvany.“

Max si uvědomil, že na pár brambor už možná narazil, ale nevěnoval jim pozornost v domnění, že jde o kameny. Se zájmem se zabořil zpátky do bahna. První brambor, který našel, mu ležel v dlani jako hrouda zlata. Max se kradmo rozhlédl na obě strany a za předstírání, že si škrábe nos, si ho šoupl do úst. Když se do něj zakousl, uvolnil se mu jeden zub, a tak žvýkal pomalu a opatrně, dokud nebylo co. Brambor chutnal po bahnu a syrový škrob vytvořil Maxovi v ústech povlak. Ale bylo to nádherné. Meredith vařívala brambory v olivovém oleji se špetkou soli a trochou petržele. Když si zkusil vybavit, jak vypadala jejich kuchyň, vyvstala mu v paměti jen nejasná skvrna.

Od ramene se mu odrazil kámen. Dozorce stojící v uctivé vzdálenosti od bláta na něj zařval: „Zpátky do práce!“

Okamžitě se sklonil a začal znovu obracet bahno. „Plavu,“ mumlal a jako pejsek hrabal v po kolena vysokém bahnisku. „Pořád plavu.“

Ale kam plave, to už si teď nebyl jistý. A tak mu došlo, že se možná potápí.

* * *

Když se probudili, vítr foukal tak silně, že jim každou škvírou v baráku hvízdal písek a vytvářel v rozích a u nohou postelí maličké duny.

Cestou na ranní nástup, pod černě zakalenou oblohou, Max vedle odpadních jam uviděl tři mrtvé utečence, jeden dorazil teprve včera a všichni byli z modlitebních bloků, které měly lehčí práci než on. Pomyslel si, za jak dlouha asi skončí stejně. Přišel o dva zuby a jeden se mu kýval; ztratil tu trochu tukových zásob, co měl, a pokaždé, když nesprávně zatížil nohu, podlamovalo se mu koleno; setrvale mu teklo z boláků na zádech.

Když stáli v řadě, museli si přidržovat klobouky, a větrné poryvy byly tak silné, že odlepovaly muže od země a házely jimi na plot. Max měl štěstí, že mu vyšší Adareané sloužili jako větrolamy. Zástupce velitele tábora zahulákal cosi o mimosezonním hurikánu příliš vysoko na severu, dal všem druhou porci snídaně, kterou si měli schovat, a pak je propustil do příslušných modlitebních bloků, než vichr přejde.

Když déšť začal bombardovat střechu jako nějaká lavina štěrku, všichni seděli v malém potemnělém pokoji a naplňovali si hrníčky kapkami ze střechy. Stačilo, že jeden den nebudou pracovat.

Max pohlédl na vysokého zeleného Adareana a řekl: „Je to, jako kdyby byly Vánoce, akorát potřebujeme něco, čím budeme oslavovat.“

„Já vidím písek a vodu,“ odpověděl Adarean. „Když je smícháme, dostaneme bahno.“

„Ne, venku,“ opáčil Max. „Dokud je bouřka nejzuřivější, než to napadne někoho jinýho.“

Proklouzli dveřmi a vítr je za nimi zabouchl. Max se držel u dlouhána a společně se vkradli do táborové kuchyně. V té průtrži je nemohl nikdo vidět – sami viděli sotva pár stop před sebe.

Max si vytřel vodu z očí a nahlédl do tmavé místnosti. „Buď rychlej,“ zařval přes burácení bouřky. „Pober, co uneseš.“

Zatímco Adarean shromažďoval bochníky dýňového chleba a syrovou zeleninu, Max pomocí plechovky urazil zámek od boční spíže. „Přesně do černýho.“

„Co tam je?“ zeptal se Adarean.

„Ještě jsem nepoznal vojenskýho důstojníka, kterej, když má přístup k bramborám a dost času, by si nepostavil destilační přístroj.“ Práskly dveře a oni sebou vylekaně trhli, ale byl to jenom vítr. Max si nacpal celou košili lahvemi a jednu další vzal do ruky. „Mizíme. Do oběda tady bude chtít pastor nasadit stráž.“

Když se vplížili zpátky do baráku, byli promočení jako dvě zablácené houby. Ostatní je nejprve přivítali s obavami, ale následně už s oslavami. Jakmile nechali Adareané kolovat první bochník chleba, Max otevřel lahev a polkl ten nejhorší a zároveň nejsladší doušek alkoholu, který kdy okusil.

Potom naslouchal hodinám rozhovorů, dlouhým rozpravám o lidech a místech spojených s domovem. Vysoký zelený Adarean býval historik, šedovlasý stařík něco jako diplomat na volné noze, ten s hnědou kůží pak obchodník se sběratelskými předměty. Všichni měli práci a rodinu, na kterých jim záleželo. Řeč se stočila k plánům na útěk, nakonec však usoudili, že jsou neuskutečnitelné, protože by bylo potřeba zabít příliš mnoho lidí – bez ohledu na morální námitky vůči zabíjení a bez urážky, Maxi – nebo protože by to po útěku bylo kamkoli příliš daleko nebo protože neměli nikoho, kdo by jim pomohl, jakmile by se dostali na místo.

„Můžeme mu teda aspoň postavit tu jeho zahradu,“ pronesl v narážce na pastora obchodník se sběratelskými předměty a jeho poznámka spustila propočty: čtyři kilometry čtvereční do hloubky jednoho metru znamená kolik kubíků, přičemž jeden naložený koš je půl kubíku?

„Kolik je v táboře chlapů?“ zeptal se diplomat.

„Celkově, nebo jenom vězni?“ chtěl vědět obchodník.

„Kajícníci,“ odpověděl diplomat.

Několik si jich tiplo různá čísla, ale Max řekl: „Myslíš kajícníci a prasáci.“ Nejprve mu odpovědělo ticho, pak ovšem propukl smích a rozběhla se debata o tom, jestli se Max počítá jako kajícník, nebo jako prasák, kterou přerušil až stařík, když se vrátil k počtům: „Kolik nákladů jste za den nejvíc odnosili?“

„Sedmnáct,“ odpověděl zelený Adarean, historik, a pár dalších mělo za to, že to je příliš moc, i když jeden z nich si ten den pamatoval. Potom, po hádce ohledně maximálního a průměrného nákladu, vydělili celkový počet kubíků počtem cest s košem na jednoho muže, aby dostali minimální možný počet dnů, ne, roků počítaných v desetiletích, potřebných k dosažení cíle.

„To je příliš moc,“ ohodnotil historik konečné číslo. „Už jsem tady skoro rok a každý další den už je příliš moc.“

Diplomat řekl něco povzbudivého, ale po předchozím komentáři nálada v místnosti na chvíli poněkud potemněla a všichni ztichli. Seděli na postelích, protože podlaha baráku byla celá zaplavená. Vítr foukal tak silně, že každou škvírou a každým švem cákal dovnitř déšť, a chvíli se zdálo, že je úplně všude voda a že naplní celou místnost až ke stropu. Max dopil z lahve poslední kapičky.

„Připomínáš mi Drozhina,“ pronesl, jelikož ticho už bylo k nevydržení a tohle bylo to jediné, co ho napadlo. Vyvolal rozhořčení, otázky, smích a nedůvěru a jak se mu tak z alkoholutočila hlava, točila, protože jeho tělesné bolesti byly dočasně utlumeny do takové míry, že se daly snášet, uslyšel sám sebe, jak říká: „Ne, ne, já ho znám osobně, je úplně stejnej.“

Diplomat vzal Maxovi lahev, zjistil, že je prázdná a otevřel novou. „Však já jsem myslel, že jsi politický důstojník. Pracoval jsi na Politickém oddělení pro Mallova, ne?“

„Znám ho z doby dávno předtím,“ řekl Max, předklonil se a opřel se o kolena. „Z doby, kdy revoluce byla ještě občanská válka. V době tehdejší čistky byl ministrem policie, a když se ho pokusili zabít, odešel do ilegality a začal shromažďovat armádu, která pak svrhla vládu.“ Bylo to o něco složitější, Drozhin například nechal jiné lidi vystupovat v roli vůdců, ale takové detaily byly podružné. „Byl jsem tehdy mladíček, ale vypadal jsem jako děcko, takže jsem se po čistce stal jedním z prvních nových lidí jeho štábu. Využíval mě jako špeha, protože jsem se mohl jednoduše dostat do měst a zase ven.“

„Proč ses spřáhl s Drozhinem?“ přerušil ho obchodník.

Max pokrčil rameny. „Byla občanská válka. Všichni jsme se museli rozhodnout, na či straně stojíme. To, že jsem se rozhodl pro Drozhina, mi nejspíš zachránilo život.“ Uchopil bochník chleba, který k němu doputoval, utrhl si kousek a poslal ho dál. „Každopádně Drozhin byl úplně stejnej jako ty. Vždycky dělal něco, čemu říkal vítězná matematika. Kolik rekrutů je potřeba k dobytí určitýho cíle, kolik je potřeba látky k tomu, aby všichni jeho chlapi mohli mít kabáty, kolik generací potrvá, než se vrátíme mezi hvězdy. Měl prsty ve všem a vždycky počítal a přepočítával, aby se dobral k požadovanýmu výsledku. Jednou dokonce…“

„Dokonce co?“

V krku se mu vzpříčilo sousto. Polkl. Nebylo tajemstvím, co všechno Drozhin udělal. „Jednou dokonce spočítal, kolik musí zabít Adareanů, aby tak sjednotil lidi proti společnýmu nepříteli, místo aby bojovali mezi sebou. Vyznával teorii poměrů – čím strašlivější vražda, tím méně jich bylo potřeba k vychýlení jazýčku vah.“

Následovalo stejné ticho jako předtím. Adareané na něj ve tmě zírali. Měli lidské rysy, ale jejich obličeje tvořily bezpohlavní siluety a jejich končetiny vypadaly ve tmě jako zbraně. Nakonec historik řekl: „Drozhin se chtěl vrátit do vesmíru? Po tom, co všechno tvoji lidé udělali pro to, aby si tady na této planetě zachovali technologicky primitivní způsob života?“

„První lety do vesmíru se odehrály ve dvacátým století. Drozhin vždycky říkal, že zrazujeme hvězdy, když tady zůstáváme.“ Burácení bouřky bylo dost hlasité, aby smrsklo všechny budovy a oddělení do jedné, a najednou začalo Maxe zneklidňovat, a tak mluvil dál. „Každopádně, a to nekecám, nad Drozhinem jsem vyhrál v kartách svoji ženu.“

Zazněly mírně tlumené hlasy nedůvěry a zatuchlý vzduch v místnosti prořízl zvláštní ostrý zápach. „Jmenuje se Meredith,“ řekl Max. „Znamená to strážkyně moře. Miloval jsem její úsměv, to, jak se jí ve tvářích dělaly dolíčky. Pořád to miluju. Její otec byl jedním z Drozhinových oficírů na ministerstvu – zabili ho v Nové naději v rámci čistky a Drozhin jí slíbil, že jí bude otcem. Chtěli jsme se vžít, ale Drozhin to neschválil, protože já jsem nebyl důstojník, a tedy pro ni dost dobrej. Trvalo to nějakou dobu. Dneska mi to nepřijde jako dlouho, ale tehdy jsme očekávali, že může být kterejkoli den po nás, a měsíc se zdál jako věčnost.“ Natáhl se pro lahev a znovu se napil.

„Jednou v noci jsme hráli poker – postihl nás jeden takovej neúspěch a několik týdnů probíhala celá revoluce v podstatě tak, že nás šest sedělo ve sklepě jedné farmy na srázu – takže jsme takhle jednou v noci hráli poker, byla taková bouřka jako dneska, nic jinýho se dělat nedalo a já dával Drozhinovi pěkně na frak, všem jsem dával pěkně na frak, ale šlo hlavně o něj. Drozhin nesnášel prohry, nenáviděl je víc než cokoli jinýho, ale byl už bez peněz. Neměl už nic, co bych chtěl, tak jsem ho požádal o povýšení, abych si mohl vzít Meredith, a vsadil jsem proti tomu všechno, co jsem měl. Nemohl tomu odolat, protože se nikdy nevzdával. Vyhrál jsem s postupkou.“

Stařík se uchechtl. „Takže tě povýšil.“

„Tak nějak,“ odvětil Max a jazykem zakýval vyviklaným zubem. „Drozhin řekl, že mě povýší, jak slíbil, ale že za to musím zaplatit. Prý ‘na podporu revoluce.‘“ Pro efekt se odmlčel. „Naúčtoval mi přesně tolik, kolik jsem vyhrál.“

Nasmáli se dost na to, aby prolomili náladu prostoupenou zoufalstvím a aby ostatní Adareané rozproudili debatu. Max vynechal, že se mu tu částku zaplatit nechtělo, ale Meredith ho uháněla tak dlouho, až se nakonec podvolil.

Vysoký zelený Adarean, historik, řekl: „Pořád Drozhina znáš?“

„Ne,“ opáčil Max. „Ne, byl starej už tehdy. Je už mrtvej, tak jako Mailové. Proto tady všichni jsme.“

„To je škoda.“ Natáhl ruku a stiskl Maxovi rameno. Venkovní hluk náhle ustal, protože nad nimi právě přecházelo oko bouřky. Tábor byl tak malý, že jakýkoli hlasitější zvuk se snadno šířil od jednoho bloku k druhému, takže přes škvíry rozšířené větrem bylo najednou slyšet vzdálené konverzace. Jeden z Adareanů začal zpívat přihlouplou rýmovačku o mluvícím toustovači a jeho pejskovi a ostatní se přidali. Další baráky začaly také odpovídat zpěvem a pokusily se melodii Adareanů umlčet náboženskými chvalozpěvy a vlasteneckými písněmi.

Max nebyl žádný velký zpěvák a historik na tom byl dost podobně. Nebyli sice střízliví, ale jenom seděli a tvářili se vážně. „Bylo by fajn, kdybys měl z dob revoluce ještě nějaké kamarády, kteří by nám mohli pomoct, kdybychom se odtud dostali,“ řekl Adarean.

„Jo, to by bylo,“ připustil Max a zvedl hlavu ke stropu. „Víš, proč těm barákům říkají modlitební bloky?“

„Ne. Proč?“

„Protože když seš tady, všechny tvoje modlitby k Bohu jsou zablokovaný.“

* * *

Když pominuly i poslední zbytky bouře, vynořili se z bloků a uviděli, že věž spadla a části plotu jsou vytrhané. Odpadní jámy přetekly a kosti spolu s kousky těl a nářadím z kůlny byly rozesety po shromaždišti. Jeden dozorce se pustil do úklidu s jediným buldozerem v táboře a shrnoval odpad zpátky do jam a všichni ostatní odpochodovali na příkaz pastora na louky.

Veškerý kompost ze strání stekl, smíchal se s pískem a kamením a přehradil potok mezi kopci. Pokud potok nevyčistí, bude se na hrázi postupně hromadit voda a tábor bude v ohrožení.

Pod ozbrojeným dozorem se brodili v po pás hlubokém bahnu a sloužili jako jakési bagry, jelikož svými těly tlačili zamotané chumáče zpátky do kopce. Nabírali směs bahna a písku holýma rukama a Maxovi se na pokožce brzy objevila vyrážka a odřeniny. Když potom všichni ostatní dostali přestávku, Adareané museli naložit koše kamením, které přehrazovalo strouhu, a odnést jek molu.

„Není třeba dělat tutéž práci dvakrát,“ vysvětloval pastor a podle všeho si neuvědomoval, jak ironicky to zní.

Naplňovali koše pod dohledem diákonů, kteří byli poněkud nervózní, protože pastor vyhrožoval, že je také zapojí do práce. Když Max zvedl svůj koš, zasténal, ačkoli ho naložil, jak nejméně to jen šlo. Pokud bude takovýchto dní ještě hodně, zabije ho to. Možná vypustí duši ještě dnes.

Prošel kolem něj historik, vzal mu z koše jeden kámen a přehodil si ho k sobě. Když se po cestě dostali na jeden z vrcholků či do jedné ze zatáček, několikrát se stalo, že Maxe předběhl nebo se jím nechal předběhnout, a vzal mu z košíku další kámen. Během posledního stoupání před závěrečným dlouhým sestupem k moři začal Adarean zpívat.

„Malý chrabrý toustovač letěl do vesmíru, hledal novou planetu, k záchraně lidstva upnul víru, ale jé jé jé, našel jenom psa.“

„To je děs,“ ocenil jeho zpěv Max. „Copak Adareanům geneticky nezdokonalili hudební sluch?“

„No tak Maxi, zpívej se mnou.“

Začal zase od začátku, všichni Adareané se přidali, a jakmile se dobrodružství toustovače a jeho psa dobralo konce, pustili se do zpěvu od začátku. Cesta k moři ubíhala rychle. Vasilij, hlavní diákon, se také přidal a v rytmu ťukal koncem trubky do okolních balvanů. Vedle pěšiny jel dozorce na čtyřkolce a v klíně měl položenou pušku. Pak už došli k molu, u kterého čekali v loďce další dva dozorci. Našli pontonový dok, přitáhli ho zpátky, opět ho uvázali a nyní poblíž hlídkovali.

Max a ostatní došli na konec mola a vysypali koše do vody. Kameny dutě zašplouchaly a pomalu klesly ke dnu. Max uhnul, aby mohli i ostatní vysypat náklad. Stál tam s drátem zařízlým do zápěstí, hleděl, jak se slunce třpytí v zálivu, který bouře vyčistila od chaluh, a zdálo se mu, že to místo je téměř krásné. Přemítal, zdalipak se Meredith podařilo dostat do úkrytu. Trávil tolik času mimo domov, tolik let, vlastně celé jejich manželství, že přemýšlel, jestli jí vůbec chybí, pokud tam teď vůbec je.

Historik se ho dotkl na rameni, vstoupil na dok a musel se chvíli snažit udržet rovnováhu, protože neukotvený dok se pod jeho vahou zahoupal. Pořád si broukal ten směšný popěvek o toustovači a koš měl přehozený přes rameno. Max se usmál a chystal se říct, že nikde nejsou žádné řasy, které by mohli odnést, jako by to byla skvělá čerstvá novinka.

Pak si ale všiml, že Adareanův koš je stále ještě plný kamení, že v něm má celý svůj náklad a půlku toho jeho.

Historik si sundal koš z ramene a začal ho nad vodou rozhoupávat.

„Hej,“ zvolal Max.

Při třetím zhoupnutí historik koš pustil a ten vylétl obloukem do vzduchu, načež s mohutným šplíchnutím dopadl do vody. Smyčka byla stále utažená kolem Adareanova zápěstí a stáhla ho s sebou.

Vasilij doběhl ke konci mola jako první a začal nadávat, otáčet se dokola a napůl panikařit. Když k němu doběhl stařík, diplomat, a odložil koš s tím, že skočí do vody, srazil ho tyčí k zemi. Nakopl ho do břicha a odtáhl ho z mola zpět na pevninu.

„Tady velíme my!“ rozeřval se. „Vy si nevybíráte, kdy umřete, to my rozhodujem! Teď padejte zpátky na louku!“

Běhal od jednoho konce řady vyčerpaných Adareanů k druhému a když nešli dost rychle, bil je do paží a do ramen. Přiblížil se k nim dozorce s namířenou puškou a vypadal, že se nemůže dočkat, až vystřelí. Max se krčil, chránil si hlavu rukama a celou cestu do tábora klopýtal.

* * *

Té noci se táborem zas a znovu rozléhal nářek Adareanů, bylo to stejně neodvratné, jako že přijde ráno. Max dospěl k závěru, že je prostřednictvím toho smutku konečně pochopil.

Vždy se mu zdálo, že zachytil sotva polovinu rozhovoru. Záměrně komunikovali pomocí feromonů a byli mimořádně všímaví vůči sebemenším nonverbálním gestům. Dokonce ani v tmavé místnosti a beze slov nebyli nikdy sami. V tomto smyslu se od lidí lišili.

Max seděl na palandě, opíral se zády o zeď a snažil se být od nich co nejdál. Přesto cítil jejich smutek, nepopsatelné aroma připomínající ze všeho nejvíc mořskou vodu a jalovec.

Zpočátku nechápal, proč pláčou a drásají si hruď. Neviděl snad prvního dne v táboře umřít jiného Adareana? Toho, co ho Vasilij uškrtil? Tehdy se žádné smutnění nekonalo.

Potom však ze způsobu, jakým se navzájem snažili utěšit, pochopil, že nesmutní nad smrtí jako takovou – smrt byla nevyhnutelná –, ale nad sebevraždou. Nad historikovou volbou být sám, odstřihnout se.

Max si zacpal uši, ale pořád žalozpěvy slyšel. Přetáhl si přes hlavu deku, ale ani to nepomohlo.

Když už byla opravdu pozdní noc, z ostatních baráků na ně začali křičet, ať už jsou zticha. Okolní hlasy občas přehlušily žalozpěvy, občas vyplnily chvíle ticha.

K ránu uslyšel vyčerpaný Max za dveřmi nějaký rachot, načež se dveře otevřely.

Stál v nich Vasilij.

„Držte huby!“ zaječel. „Držte sakra huby, ať můžeme spát!“

Vypadalo to, že se bojí vstoupit dovnitř jen tak sám. Když viděl, že Adareané na jeho žádost nereagují, obrátil se na Maxe, jehož palanda stála vedle dveří. „Musíš mi pomoct. Ostatní kajícníci z toho viní mě. Říkal jsem jim, že jsem neměl možnost zabránit tomu, aby se ten prasák utopil, ale jim je to fuk. Všichni jsme vyčerpaní, nikdo nespal a zítra musíme celej den pracovat. A teď se k tomu ještě rozsvítilo v pastorově chatě. Ostatní diákoni říkají, že s tím musím něco udělat, jinak ztratím svoje místo.“

„Co chceš, abych udělal?“

Vasilij si olízl rty a zkontroloval, jestli venku někdo nestojí. „Hele, mně se dovnitř nechce, jasný? Ale ty, ty jim řekni, ať sklapnou, zařiď, ať jsou zticha, a slibuju, že tě odtud dostaneme. Nepatříš tady mezi ty zvířata. Zařiď, ať sklapnou, a přesuneme tě do normálního baráku.“

Max odvrátil hlavu.

„Hned teď. Vezmu tě s sebou hned teď, do našeho bloku. Prostě udělej, co je potřeba. Zařiď, ať sklapnou.“

Max si sevřel hlavu do dlaní, aby zastavil ten hluk. Vasilij si pro něj tedy přece jen nakonec přišel. Jeden z plodů, které si Max zasadil, byl tím pádem konečně připraven ke sklizni. Pokud se dostane do lepšího bloku, pokud bude pracovat méně a dostane více jídla, mohl by přežít. Čistka časem skončí.

„Hele, musíš se rozhodnout rychle,“ naléhal Vasilij. „V pastorově kanclu se něco děje, takže s tím musíme něco udělat hned teď, jinak všechno odskáču.“

Nebude to složité, říkal si Max. Když zabije diplomata, třeba mu zlomí vaz, přeruší to jejich nářek a zcela jim to změní náladu. Možná ho ani nemusí zabíjet, jen mu ublížit, třeba ho omráčit. Nepotřebuje víc než šest nebo sedm sekund. O nic víc, než kolik potřeboval k zabití dvojitého agenta Lukinova na své poslední misi. Během krátké chvilky zmatku, která nastane, vyběhne ze dveří za Vasilijem.

„Jdou sem dozorci,“ upozornil Vasilij, „takže teď nebo nikdy. Až sem přijdou, nemůžu ručit za to, co udělají. Možná prostě zkompostujou celou osádku baráku včetně tebe. Teď se musíš rozhodnout. Jdeš do toho nebo ne?“

Max shodil nohy z palandy, přešel ke staříkovi, který seděl na podlaze, a klekl si za něj. Zvedal fuče podél starcových ramen, naklonil se dopředu a zašeptal mu do ucha.

„Pořád plaveme,“ řekl. „Pamatuj si, že pořád plaveme.“ Diplomat otočil hlavu a žalozpěv zakolísal.

„Hej, Vasiliji,“ zvolal Max. „Běž se zahrabat.“

Když Vasilij nijak nezareagoval, zvedl hlavu. Po boku diákona stáli ve dveřích dva dozorci s vytasenými zbraněmi. Aha, řekl si Max, možná, že už přece jen o moc déle plavat nebude.

„Jste plukovník Maxim Nikomedes?“ zeptal se první dozorce.

Max se zeptal: „Co?“

„Jste plukovník Maxim Nikomedes?“

„Ano, to jsem.“

„Musíte okamžitě s námi.“ Dozorce na něj mávl pistolí na znamení spěchu.

Max šel vlastním tempem, ani nepospíchal, ani se neloudal. Když prošel dveřmi, nechali je otevřené a nasměrovali ho k hlavní bráně. Za sebou slyšel, jak štěrkem křupou kroky a zhluboka se nadechl v očekávání kulky do zátylku, přičemž ho napadlo, jak moc toho asi bude cítit, než zemře. Brána byla stále rozvalená v důsledku pádu věže při hurikánu a otevírala svou náruč poušti.

„Pokračujte,“ nabádal ho dozorce. Nadále stál v uctivé vzdálenosti za ním. Hlas se mu třásl, jako by byl vystrašen.

„Kam?“ zeptal se Max.

„Za nimi,“ řekl dozorce.

Nad obzorem hlídkoval úsvit a bledá šmouha světla se snášela na dvě vládní auta. Půl tuctu elitních vojáků v plné zbroji a s těžkými zbraněmi hledělo na dozorce. Nad hlavou jim poletovaly tmavé skvrny vojenských vznášedel. Z prvního auta vystoupil hubený muž akademického či vědeckého vzezření. Stál tam s rukama za zády. V pouzdře u pasu měl pistoli.

„Rád tě zase vidím, Nicku,“ řekl.

Nick? Kdo mu říkal Nick? „Anatolij?“

Anatolij se vydal Maxovi naproti, avšak jakmile uviděl Maxův obličej, náhle se zastavil. „Ano, jsem to já.“

Takže v Mallovově kanceláři byl přece jen nastrčen ještě další agent.

Jeden z vojáků otevřel u druhého auta dveře velmi starému muži, kterému podél spánků splývaly pramínky šedých vlasů a jehož plnovous připomínal nějakého biblického patriarchu. Vystoupil příliš rychle, takže ztratil rovnováhu a upadl, přestože před tím popadl kliku, o kterou se chtěl zapřít. Na vojenské uniformě neměl žádné odznaky a hodnosti. Byl obut do plstěných, růžových bačkor s králickém.

Hleděl na Maxe téměř prázdným pohledem a pak si plochou nehtů poškrábal líce. „Nazdar Maxi.“ Měl mdlý hlas, jako kdyby mu v plicích nezbýval už téměř žádný vzduch.

„Co se to tu děje?“ zakřičel pastor. Od brýlí se mu odrazily první ranní paprsky. Štrádoval si to branou ven s dozorci v zádech. Baráky se postupně vyprazdňovaly, jelikož nikdo z tábora nechtěl zmeškat tento živý obraz. „Jestli je tu nějaký problém, ujišťuji vás, že si s ním poradím.“

Mluvil přes vojáky ve žlutohnědých uniformách, kteří mu zatarasili cestu, a snažil se oslovit muže v autech.

Táboroví dozorci a diákoni se shromáždili za ním, někteří s pistolemi, jiní s trubkami. Otrhaní kajícníci ve špinavých oranžových uniformách se rozprostřeli kolem, aby dobře viděli, což dozorce a diákony poněkud znervóznělo. Pastor křičel na vojáky a vojáci křičeli na něj, ať se stáhne. Každou vteřinou mohlo zemřít mnoho lidí.

Max se otočil na Anatolije. „Půjčíš mi pistoli?“

Anatolij se podíval na starce, který přitakal, a tak pistoli vytáhl z pouzdra, odjistil ji a podal Maxovi pažbou napřed. Když si ji Max potěžkal, povzdechl. Zatímco kráčel k bráně, pastor promluvil: „Hele, jestli se chceš pomstít těm prasákům za to, jak se k tobě chovali –“

„Sklapni,“ rozkázal Max tónem muže, který je zvyklý na poslušnost.

Pastor sevřel ústa. Zpoza brýlí nebylo možné z jeho očí nic vyčíst, bylo však poznat, že od aut vyhlíží nějakou odpověď.

Dozorci a diákoni začali šoupavým krokem ustupovat.

„Stát!“ nařídil Max.

Zastavili se. Táborem se prohnal vánek, který do vzduchu rozprášil pach mrtvých těl, závan moře a příslib dalšího pekelně horkého dne. Vítr zatřásl cedulí s biblickým veršem, která Maxe vítala při jeho příjezdu.

„Maxi, jsme snad kámoši, ne? Snažil jsem se ti pomoct, co?“

Vasilij vystoupil z davu, jednu ruku měl nad hlavou na znamení kapitulace, v druhé stále svíral kovovou tyč.

„Vezmi mě odtud s sebou, Maxi,“ žádal. „Udělal jsem, co jsem mohl, abych ti pomohl. Dělal jsem jenom to, co jsem musel –“

„Zmlkni, Vasiliji.“

„Nemám s politikou nic společnýho –“

Max mu namířil pistoli do obličeje. „Drž hubu! Všichni jsme vězni naší vlastní politiky. Sami činíme rozhodnutí a musíme přijmout to, kam nás naše rozhodnutí dostanou.“

Vasilij si zakryl obličej a zavřel oči.

„Nevím, kdo jste, nemohl jsem to vědět,“ řekl pastor. „Ale já to napravím. Jestli chcete zabít toho diákona, poslužte si. Je to jen bezcenný –“

Max vytočil ruku tak, že hlaveň ťukla pastorovi o brýle.

Zmáčkl spoušť.

Pastorova hlava se prudce zaklonila a jeho tělo se sesulo k zemi. Vojáci ve žlutohnědých uniformách se připravili k palbě a zároveň křičeli na dozorce, ať se ani nehnou. První kovová trubka zaduněla o zem a vzápětí následoval rachot dalších. O vteřinu později se na kamenitou půdu sesypaly i pistole dozorců.

Max se vrátil k autům. „Děkuji, generále,“ řekl. „Hezký pantofle.“

„Je to dárek od Isabely, mojí vnučky, Anniny dcery.“ Měl chraplavý hlas a jeho slova byla přerušována dlouhými pauzami. „Víš Maxi, ty moje nohy, v posledních dnech je mi na ně pořád zima. Tyhle bačkory mě až tak moc nezahřejou, ale trochu snad jo. Láska malé holčičky, to je to pravé. Je moc hodná, má sice až příliš ráda čokoládu, ale já jí ji stejně dávám.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se do prázdna, jako by se snažil si na něco vzpomenout. „Meredith se o tebe k smrti bojí, Maxi. Nechals jí nějakej telefonní vzkaz, co? Nenechala mě vůbec na pokoji, dorážela na mě přes měsíc, tak jsem jí nakonec slíbil, že tě půjdu hledat.“

Maxovi vyschlo v krku. „Celá ona.“

Drozhin se napůl odvrátil od Maxe, mračil se a škrábal se ve vousech. „Víš, nedocházelo mi to. Pořád jsem jí říkal, že seš v bezpečí. Myslel jsem si, že jsem to naplánoval tak, že zrovna budeš někde ve vesmíru. V bezpečí, daleko od té čistky. Že mi budeš hlídat toho hajzla Lukinova.“

„Mise byla zrušena,“ řekl Max. „Lukinov byl zabit.“

Oči mu zaplály a najednou jako by byl konečně přítomen. „Tys zabil Lukinova?“

„Ano, zabil.“

„Výborně!“ Odmlčel se. „Ne, počkej, my jsme ho měli na to, aby donášel falešný informace… ne, vlastně, Mailové je teď taky mrtvej.“

„Jo.“

„Výborně.“ Drozhin se chtěl jednou králíčkovců bačkorou poškrábat na kotníku, ale znovu ztratil rovnováhu. Max napřáhl ruce, aby ho zachytil, ale najednou se mu do cesty postavili členové speciální jednotky. Uvědomil si, že má stále v ruce zbraň.

Drozhin se zachytil dveří a znovu se postavil. „Chci domů. Je tu ještě něco na práci, Maxi? Ve vzduchu máme piloty. Můžeme to tady celý vypálit, vymazat to tu, všechny zabít. Jen si řekni.“

„Děkuji, generále. Vím, co chci udělat.“

Obrátil se na dozorce a diákony, namířil na ně pistolí a pak ukázal k jihu.

„Dálný farmy jsou, no, jsou dost daleko,“ křičel. „Ale Tábor 43 je odtud jenom padesát kilometrů na sever. Máte hodinovej náskok, pak si pro vás přijdeme. To je ta nejlepší nabídka, kterou ode mě dostanete.“

Vasilij se okamžitě dal do běhu a ostatní ho následovali o vteřinu později. Brzy tam zůstali stát už jen zmatení a bezprizorní kajícníci.

Drozhin se posadil na kraj sedadla. „Maxi, prostě řekni Anatolijovi, kdo má zemřít. A my je zabijem. Přijď za mnou příští týden. Anna nám udělá sušenky z arašídovýho másla.“

„Ano, pane. Děkuji, pane.“ Když se dveře zavřely, Max přešel ke druhému autu a vrátil zbraň Anatolijovi. „Dlužím ti kulku.“

„Ber ji jako dárek,“ řekl a otevřel Maxovi dveře. „Můžeš se na chvilku posadit, abychom si promluvili?“

„Ano.“ Posadili se do auta naproti sobě. Max řekl: „Takže Drozhin pořád nesnáší lítání.“

„Jo, pořád. Měl v plánu zastavit se u každého tábora, dokud tě nenajde.“

„Jsem rád, že jsem vystoupil hned na první zastávce.“ Anatolij zavřel dveře. „Víš, že jsi mě před Mallovovou kanceláří málem zabil?“

Max hleděl na tábor přes tónované okno. „Cože?“

„Mallovovo auto poslalo Zpravodajství. Byla to léčka. Měli jsme nastoupit dozadu, odvezli by nás do bezpečí a mezitím by zabili Mallova.“

„Hm. To by bylo o dost jednodušší. Omlouvám se.“

„Ne, ty jsi o tom nemohl vědět. Po pravdě mě ohromila tvoje pohotovost a rozhodnost. Jen jsem ti to chtěl říct, abys věděl, že jsme na tebe nezapomněli. Konal jsi tak rychle, že když jsme tě pak začali hledat, bylo setsakramentsky těžké tě najít. Když Obermeyer kontroloval různé staré schránky a našel tvůj vzkaz, konečně nám to ukázalo směr, kterým hledat.“

„No…“

Anatolij si zakryl nos a ústa a vzdychl, jako kdyby se styděl za to, co se chystá řící. „Můžu tě poprosit o laskavost?“

„Smrdím, co?“

„Jako mrtvola. Byla to tvoje přezdívka, nebo ne?“

„Ano.“ Max zmáčkl tlačítko, které otevřelo okénko. Okolní svět byl něco mezi kouřovou skvrnou a krajinou zalitou jasem a světlem. Adareané u brány posbírali odhozené zbraně, zatímco ostatní se strachy drželi zpátky. Rozevírala se za nimi obloha, modrozelená jako moře.

„Je něco, co můžu udělat?“

„Musíš osvobodit ty Adareany. Musíš je dostat zpátky k jejich rodinám.“

Anatolijova tvář byla najednou prázdná a nezazněla žádná odpověď.

„Drozhin řekl cokoli, co chci. Já chci tohle.“

Anatolij si sundal brýle a vyleštil si je košilí. „Může být. Svalíme jejich uvěznění na Mallova. A na Politické vzdělávání. Řekneme, že díky tomu jsme věděli, že se mu věci vymykají a že ho musíme zastavit.“

Max pokýval hlavou.

Po chvilce ticha si Anatolij odkašlal. „Vážně chceš pronásledovat ty dozorce?“

„Ne,“ odmítl Max. Zaklepal na okno a dal řidičovi znamení, aby se vydal za Drozhinovým autem. Před nimi se rozprostíraly kilometry pustiny. Max si na chvilku představil, že jsou to zahrady podobající se hřbitovu v hlavním městě; plné květin, které jsou vzpomínkou na všechny, kteří zemřeli během terraformace planety. „Dost už bylo zabíjení.“

Poprvé vydáno v magazínů F&SF v srpnu roku 2008

Přeložil Daniel Řezníček