Charles Stross – Equoid (EQUOID)

„Bobe! Máš zrovna něco na práci? Snad bys mi mohl věnovat chvilku svého času.“

Těch čtrnáct slov nikdy nevěstilo nic dobrého – i když z úst mé nové šéfové neznějí tak zlověstně, jako kdyby padaly ze rtů některých jiných, jež bych mohl jmenovat. Za dva měsíce, co pro ni pracuju, vyšlo najevo, že Iris je nejnormálnější a nejrozumnější šéf, kterého jsem za posledních pět let poznal. Což už něco znamená, to mi věřte, a já se můžu přetrhnout, abych jí dělal pomyšlení, dokud ji tady budu mít.

„Za deset minut jsem u tebe,“ zavolám otevřenými dveřmi své kanceláře, „nejdřív musím odpovědět na dotaz LZ.“ Tady v utajeném oddělení britské vlády, které je jeho chovancům známé jako Prádelna, lidské zdroje koušou; proto když vám LZ zadají domácí úkol – ehm, vyjádřit se ke vhodnosti uchazeče o volné pracovní místo – dáte jim přednost před kvantem běžné práce. Dokonce i když přímo bije do očí, že jsou úplně mimo mísu.

Jsem si jist, že pan Lee by byl pro Oddělení nákupu kancelářského vybavení nesmírně zdatným přínosem, naťukám na klávesnici, pokud by již – podle databáze, kterou máte k dispozici, jen kdybyste se vy pitomci obtěžovali do ní nahlédnout – nebyl poručíkem ťiang-š’ské brigády Čínské lidové osvobozenecké armády. Pravděpodobně vyplnil žádost o zaměstnání, která se na internetu neměla vůbec objevit, v návalu opilecké smělosti, aby přezkoušel naše prověřovací postupy, nebo z nějakého jiného důvodu. V důsledku toho se domnívám, že by při naší povinné bezpečnostní prověrce vypadl na první překážce. Pokud by ovšem prověřovací důstojník nebyl také krtkem Lidové osvobozenecké armády.

Stisknu „odeslat“ a vyjdu do neonového příšeří, kde Iris poklepává špičkami bot. „K tobě nebo ke mně?“

„Ke mně,“ pokyne Iris směrem do své stísněné rohové kanceláře. „Sedni si, Bobe. Něco se mi tu objevilo a já myslím, že je to pro tebe jako dělané.“ Posadí se za stůl, opře se v křesle a připraví si proslov. „Na chvíli tě to vytáhne z kanceláře, a jestli tě LZ využívají k pošlapání snů společensky stoupajících čínských zpravodajců, znamená to, že jsi…“

„Dostatečně nevyužitý. Jasně, když myslíš.“ Mávnu nad tím rukou. Ale je to pravda: od doby, co jsem třídil podivuhodnosti v suterénu u Svaté Hildy, se nudím. Všední činnost průměrného tajného agenta se obvykle skládá z okamžiků spěchu a čekání. V mém případě to znamená otravnou, jednotvárnou administrativní práci a modernizaci sekční sítě – pokud mě nepovolají k zabíjení chapadlovitých příšer ze záhrobí časoprostoru. (K čemuž reálně nedochází příliš často a já jsem za to opravdu vděčný.) „Říkala jsi, že je to práce v terénu?“

„Ano.“ Usměje se; ví, že se zasekla háčkem. „Trocha čerstvého venkovského vzduchu, Bobe – jsi hrozně bledý. Ale prozraď mi jedno…“ předkloní se „…co víš o koních?“

Zmínka o koních mě zaskočí. „Co?“ Zavrtím hlavou. „Čtyři nohy, kopyta, svéhlavá stvoření?“ Iris nesouhlasně vrtí hlavou, tak to zkusím znovu.

„Projížďka kočárem jako třeba., romantika a svatba?“

„Ne, Bobe. Napadlo mě – naučil ses někdy jezdit?“

„Co, to myslíš – počkej, nebavíme se tady o bicyklech, že ne?“ Z její reakce usoudím, že čekala jinou odpověď. „Já jsem kluk z města Slovy fotografa, člověk bý neměl nikdy pracovat se zvířaty nebo s malými dětmi, pokud se tomu může vyhnout. O co jde, mimořádná událost při drezuře?“

„To zrovna ne.“ Úsměv jí z tváře vyprchá. „Škoda, bylo by to snazší, kdybys jezdit uměl.“

„Co by bylo snazší?“

„Přísahala bych, že podle LZ to umíš.“ Zadumaně se na mě podívá. „Nevadí. Teď už je pozdě trápit se nějakými kdyby. Hmm. Stejně to nejspíš není důležité – jsi ženatý, takže panic asi taky nebudeš. Nebo jsi?“

„Nech toho!“ Panic? Ten mýtus je spojený s jednorožci, kteří neexistují o nic víc než upíři, draci nebo mumie – i když pokud byste omotali zombie obvazy, možná byste dostali… tak dost. V mé hlavě svádějí boj zmatené legendy o Godivě s mediálními obrazy farmářů v tvídovém obleku s brokovnicí v ruce. „Potřebuješ někoho, kdo umí jezdit na koni? Nemyslím si totiž, že bych se to dokázal naučit za…“

„Ne, Bobe, já potřebuju tebe. Anebo spíš Ministerstvo pro životní prostředí, výživu a záležitosti venkova potřebuje styčnou osobu, která má čistě náhodou tvou kvalifikaci a může se prokázat výsledky, pokud jde o…“ mávne levou rukou „…likvidaci zamoření.“

„Vážně?“ Když slyším likvidace zamoření, zarazím se. „Vědí jistě, že potřebují právě to?“

„Ano, vědí. Anebo spíš vědí, že když zaregistrují symptomy, mají zavolat nám.“ Otevře zásuvku ve stole a vytáhne z ní tenkou složku, která má na přední straně emblém brány s korunkou pod ještě starším znakem. „Odnes si to k sobě do kanceláře a přečti si to,“ řekne mi. „Až budeš hotový, zařaď to zpátky. Zbytek odpoledne můžeš strávit přemýšlením o tom, jak zdvořile vzkázat LZ, ať si vyserou voko, protože zítra ráno nasedneš na vlak do Hové, abys podal pomocnou ruku inspektorovi MŽPVZV.“

„To myslíš vážné?“ Nechápavě se na ni podívám. „A mám tam dělat co? Inspekci farmy?“

„Nechci zatížit tvé šetření předsudky. Je tam stáj pro koně. Dej se dohromady s tím člověkem z Archers, porozhlídni se, a když tě něco zaujme, zavolej domů.“

Přistrčí mi složku přes stůl a já odklopím předsádku. Začíná označením PŘÍSNĚ TAJNÉ a datem někdy z doby bitvy na Sommě, které je přeškrtnuto a nahrazeno čím dál nižšími klasifikacemi, až po patnácti letech zůstalo: LEHCE NEPŘÍJEMNÉ, ŽÁDNÝ BULVÁR. Otočím stránku a můj pohled padne na titul. „No počkej…“

„Běž už,“ řekne a v očích se jí uličnicky zaleskne. „A užij si to!“

Odejdu, protože mám za ušima. Umím rozpoznat léčku – a tentokrát jsem jí to zbaštil i s navijákem.

* * *

Abyste pochopili, proč vím, že jsem byl napálen, musíte vědět, kdo jsem a co dělám. Jestli jste dočetli až sem, aniž by se vám oči v lebce uvařily, můžu vám asi bez obav prozradit, že se jmenuju Bob Howard – přinejmenším pro služební potřebu; pravá jména v sobě mají moc a my neradi svěřujeme zlodějům identity z jiných dimenzi klíče ke své duši – a pracuji pro tajnou vládní organizaci, která je svým chovancům známá jako Prádelna Do současné podoby se přetransformovala v době 2. světové války, kdy měla na starosti okultní stránku konfliktu s Třetí říší, a do dnešních dnů přežívá jako nepříjemný flek někde na levé straně organizačního schématu britských zpravodajských služeb, financovaná z černého fondu Sněmovny lordů.

Magie je odvětví aplikované matematiky a já jsem původně studoval informatiku (která se nezabývá počítači o nic víc než astronomie konstrukcí opravdu velkých dalekohledů). V současné době se specializuji na aplikovanou počítačovou démonologii a dělám v rámci svého oddělení holku pro všechno. Tajná služba nikdy pořádně nepřišla na to, jak naložit s lidmi jako jsem já, kteří nejsou součástí administrativy, ale neprošli ani rychlokursem státní správy v Oxbridge. Vlastně jsem se k téhle práci dostal vyloženě náhodou: pokud vás téma diplomové práce navede špatným směrem, doufejte, že vás najde Prádelna a udělá vám pracovní nabídku, kterou nelze odmítnout, ještě než věci, jež jste nechtěně vyvolali, přestane bavit si s vámi povídat a utopí váš viva voce v předsudcích.

Po několika letech umírání na nekonečné byrokratické orgie (příliš mnoho schůzování a nudných úkonů administrátora IT) jsem se dobrovolně přihlásil do aktivní služby, aniž bych dost dobře chápal, že to bude znamenat další roky umírání nudou (příliš mnoho schůzování a nudných úkonů administrátora IT), k čemuž jako příloha přibude smrtelná výše zmíněná hrůza z chapadlovitých příšer zpoza hranic časoprostoru.

Jelikož jsem dnes starší a moudřejší, nemluvě o tom, že jsem ženatý a ještě mi zbývá trocha zdravého rozumu, dávám přednost tomu, aby má práce byla nudně předvídatelná. Což v zásadě je, ale občas se objeví nepříjemnosti – prádelnová obdoba toho, jak se musí agenti americké tajné služby vždycky zastavit na kávu, zákusek a rázný výslech u pitomců, kteří se na Yahoo! chatu pochlubí, že chtějí zastřelit prezidenta.

Podle mých zkušeností je obvyklý scénář následující: parta pubošů, kteří vlezli někam, kde neměli co dělat, se sjede houbičkami, v halucinacích si vyfantazíruje létající talíře pilotované mimozemskými kolorektálními chirurgy, kteří hledají, kde by si v praxi otestovali novou mimozemskou endoskopickou techniku, a poserou farmáři Gilesovi výběh. Policie vyhotoví zprávu, a jak už to se zprávami neznámého původu bývá, i tahle nasbírá na byrokratických vyšetřovacích cestičkách další mojo, až nakonec přistane na stole některého z našich přepracovaných analytiků. Ti ji pošlou organizačním řetězcem nahoru a/nebo si s ní zahrají kancelářský ping-pong, protože jsou hrozně vytížení sledováním Kultu krvavé lebky, případů posedlosti ďáblem u hovězího dobytka v Norfolku nebo něčím stejně důležitým. Nakonec nějaký šéf, aby se pokusil toho požehnání zbavit, najde nevytížený lidský zdroj a pověří toho ubožáka, aby se probral hlášeními, vyslechl dotyčné výtečníky a prošlapal se kravinci, až bude v místní odpadní jímce pátrat po stopách mimozemských preendoskopických projímadel. V devatenácti případech z dvaceti je to otravné brodění se v papírech, po kterém následuje den strávený psaním zprávy, kterou nebude nikdo číst. V jediném případu z dvaceti záležitost oživí váš pád do oné odpadní jímky hezky po hlavě. A nejhorší ze všeho je na tom vědomí, že po celou tu dobu, kdy se takhle honíte za přízrakem, jen abyste mohli zprávu uzavřít, se ve vašem boxu s nevyřízenými úkoly tiše hromadí každodenní přísun práce a přetéká vám na stůl…

Proto se vrátím do kanceláře, zavřu za sebou dveře, rozsvítím nápis NERUŠIT, otevřu složku, kterou mi dala Iris, a začnu tiše nadávat.

Sakra, co má milostná korespondence toho starého podvodníka H. P. Lovecrafta společného s ministerstvem životního prostředí, výživy a záležitostí venkova?

* * *

Milý Roberte!

 

Musím se přiznat k tomu, že jsem tvůj dopis obdržel s jistými obavami, nemluvě o smíšených pocitech naděje a zoufalství, které jen zčásti mírnila marná naděje, že prazvláštní a nepříjemný průběh mého vlastního šetření a jeho politováníhodný výsledek utlumí zápal, se kterým se svému zkoumání věnuješ. Ke svému značnému a přetrvávajícímu zděšení znám velice dobře to neodbytné okouzlení, jímž může tajené a nadpřirozené působit na představivost introspektivního a citlivého učence. Chtě nechtě musím vzít na vědomí, že již víš, jakým strašlivým nebezpečím bude tvé duševní zdraví vystaveno. Možná však neznáš tělesné újmy, které tě mohou na základě těchto výzkumů postihnout. Mého dědečka to stálo život; mého otce to dohnalo k tomu, že hledal nápravu prostřednictvím činů, jež byly natolik ohavné a nepojmenovatelné, že se nedokážu odhodlat, abych jejich povahu zaznamenal pro příští generace – ale postačí, když řeknu, že mu to zkrátilo život – a zanechalo těžké následky na mém zdraví a způsobilosti pro manželství. Řeknu to otevřeně; nebýt Sonii, možná bych byl celý život lidská troska Jedině zásluhou jejího milosrdenství a nekonečné trpělivosti jsem získal zpět alespoň trošku toho, co získávají při narození do vínku všichni synové Adamovi. A přestože jsme se rozešli, nechává si mé provinilé tajemství pro sebe.

Přiznávám, že jsem takový nebyl vždy. Mé dětství zdaleka nebylo nešťastné. Vyrostl jsem v mladíka náchylného k úrazům, ale spokojeného, který žije s matkou a tetami ve zchudlých, nicméně stále lepších poměrech ve městě Providence. Nejdříve jsem studoval antiku: řečtina, latina a egyptština mi byly mateřštinou a mé pozornosti neunikla žádná poetická rapsodie! Dědečkova knihovna byla orchidejí, jejíž nektar jsem nasával, mnohem sladší než jakékoli víno. Za mnoho let cestování, k němuž byl donucen základní nutností obchodu – v tomto okamžiku musím uvést, že nejsem s to dostatečně zdůraznit potřebu stranit se takových rušivých vlivů, jako je obchodování, má-li člověk plně rozvinout svůj potenciál učence prošlapáváním cesty, na niž se chceš vydat – shromáždil obrovský archiv, a když jsem jako mladý začal navštěvovat jeho sklep, abych narazil sudy moudrosti, plody jeho strastí mezitím vykvasily v opojný ročník. Při zkoumání zbytků na dně jeho sbírky jsem si však uvědomil trpkou pravdu: mé spřízněné duše jsou jako hřbitovní prach. Podobně jako Poe patřím k mrtvým, neboť my, osoby vzácného ducha a talentu, jen velice zřídka šlapeme po povrchu zemském a až příliš brzy jsme povoláváni k odchodu na věčnost.

Pokud jde o kvality rukopisu, který jsi mi zaslal k posouzení se svým posledním dopisem, musím ti nesmírně poděkovat, že jsi mi dal příležitost se k práci vyjádřit v takto raném stadiu…

* * *

Domů si odnáším bolest hlavy a nezanedbatelný pocit odporu vůči… můžete si vybrat: Iris za to, že mě do téhle věci podvodně vtáhla; MŽPVZV za to, že vůbec o nějakou podporu požádalo; a Howardu Phillipsu Lovecraftovi za pěstování květnatého a mnohomluvného prozaického stylu, který pokryl celé spektrum od nachové po ultrafialovou a potřeboval šestnáct svazků nekonečných dopisů, aby se dostal k věci – ať už to bylo cokoli, co tvořilo jádro spisu EQUESTRIJSKÁ ČERVENÁ SVÍČKOVÁ, zatím jsem se toho nedopátral, třebaže jsem se tomu přičetbě těch zdánlivě nekonečných stohů a špalků výše zmíněné květnaté prózy – která je nakažlivá – asymptoticky blížil.

Jako by toho nebylo dost, moje voňavá manželka Mo odjela za nějakým úkolem, o kterém nemohla mluvit. Vím jenom to, že v Blackpoolu se objevilo něco, co vyžaduje právě její kombinaci značně vybraných nadání, takže jsem dnes večer sám. (Bojoví gnozeologové a sóloví houslisté jsou špatně placení, ale jejich výcvik si žádá spoustu let a nemálo vrozeného talentu. V důsledku toho je poptávka po jejím čase tak velká.) Dám si tedy voraz s lahví ucházejícího cabernet sauvignonu a DVDéčkem – v tomto případě nahodile vybraném z police „na to se podívám někdy později.“ Ukáže se, že se jedná o hru Petera Shaffera Equus z produkce Channel Four, kterou doposud neznám (nesmějte se: svým vzděláním a průpravou tíhnu spíš k ženské stránce Dvou kultur) a která skutečně nejde dobře dohromady s lahví červeného vína a děsivou prózou H. P. Lovecrafta Strávím tak půlku noci tím, že sebou házím a převaluju se, pronásledovaný vidinami rozplývajících se koní, kteří mají vytáhlé nohy jak od Dalího a vypíchnuté oči – z nějakého důvodu musím oční bulvy zastavit, aby se nerozkutálely – a mrazivým pocitem, že mě ze zadní části stáje něco pozoruje. Je to natolik zlé, že pak strávím druhou polovinu noci usazený v pyžamu u kuchyňského stolu a snažím se hrubou silou probojovat svou polovinou výroční ideologické sebekritické zprávy – tj. té části hodnocení mého pracovního výkonu, která se zabývá úkoly a cíli, jež jsem si sám stanovil – protože z nepříjemných hrůz lidských zdrojů jde pořád mnohem menší strach než z krvavého filmu, který se mi odvíjí pod víčky.

(Proto si mnozí kolegové nakonec začnou brát práci domů – přinejmenším věci, které nespadají pod režim utajení. Byrokracie je obranná zeď uklidňující rutiny proti věcem, o kterých uprostřed noci nechcete přemýšlet příliš usilovně. Nemluvě o tom, že jako uspávací prostředek je to bezpečnější než alkohol nebo drogy.)

Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší vyrazit hned na místo a podat si tyhle hovadiny okamžitě, než ztrácet přespříliš času přehnanými přípravami. Jedná se koneckonců o to, čemu naši bratranci z druhé strany Atlantiku říkají „chytání bekasiny“. Doufám, že to vyřídím – nejspíš to bude holčička s připínacím umělohmotným rohem pro poníka – a na čaj budu zpátky. Nazítří ráno tedy odejdu z domu a zamířím rovnou na nádraží London Bridge, místo abych šel do kanceláře. Prorazím si cestu valícím se proudem lidí v obleku a chytím příměstský vlak, který je do Londýna přivezl, na zpáteční cestě. Skoro prázdný, rachotí si to do přespávacích měst ve Východním Sussexu. Jen já a ranní ptáci jedeme sockoidním courákem do Crapwicku, abychom se vyhnuli hordám dovolenkám (a kapsářů) v Thiefrow. A tak to mám rád.

Na žádosti o podporu, kterou mi dala Iris, mám jméno a místo: máme provést šetření u jisté G. Edgebastonové z nájemních stájí Edgebastonovy farmy nedaleko Hové. Ale ještě předtím se mám setkat s panem Scullerym z místní kanceláře MŽPVZV v East Grinsteadu. Což je na trase z Londýna do Brightonu, ovšem vyžádá si hodinu příměstským vlakem, který staví na každé mezi, a pak neurčitě dlouhou jízdu taxíkem, abych se tam dostal. A tak se zhluboka nadechnu a ponořím se zpět do naneštěstí nesmrtelné prózy Proroka z Providence.

* * *

Poslyšte, já vím, co se vám honí hlavou.

Nejspíš si říkáte: H. P. LOVECRAFT, NO A CO? A divíte se, proč čtu jeho soukromou korespondenci (která se téměř jistě nedá najít v žádné ze sbírek, jež s takovou láskou uspořádali v průběhu let lovecraftovští badatelé počínaje Augustem Derlethem a konče S.T. Joshim) ve spisu tak otupujícím způsobem bezvýznamném, že v případě jeho úniku na titulní stránku významného bulvárního listu by odezvou bylo chrápání. Tohle je ostatně Prádelna, kde každý den sepisujeme interní zprávy a vyplňujeme hlášení o výdajích, které se týkají blábolících přízraků, nočních strašidel, šílených stoupenců Nyarlathotepa, uctívačů Spáče z pyramidy, mimozemských podmořských a biosférických kolonií MODRÝ HÁDES a DEEP SIX, nebo přímo Starého Netopýráka.

Nejspíš si myslíte, že HPL byl jeden z nás, nebo že ho odpravila některá z našich předchůdcovských organizací, a že tyto dopisy obsahují velká a strašlivá tajemství, záhady a nadpozemské moudro předků, takže se s nimi musí manipulovat azbestovými kleštěmi a číst je přes svářečské brýle. Je to tak?

Tak to byste se mýlili. I když ne vaší vinou. Mýlili byste se ze stejného důvodu jako lidé, kteří si myslí, že moderní dopravní letadla s bezpilotním systémem mohou létat sama od startu po přistání (kdo potřebuje piloty?), že Saddám opravdu měl zbraně hromadného ničení (jen jsme nehledali dost důkladně), a že ten, kdo na svatého Newtona leze komínem do domů a cpe dárky do punčoch, je veselý a dobrotivý chlapík. Moc jste poslouchali samochvalné přehánění umělců, kteří se snaží zviditelnit, respektive PR kecy výrobců letadel, nevyzpytatelných politiků a pohlednicového průmyslu.

A stejné je to se starým HPL: prototypem hipstera z 18. století, narozeného se zpožděním několika desetiletí, než aby mohl být jedním z původních pochybných, na opiu závislých romantických básníků, který se nijak nebojí otravovat nás nekonečným omíláním toho, jak kultura od Edgara Allana Poea ve své podstatě nestojí za nic, jak je moderní doba zdegenerovaná atd. atd.

Jeho pověst nafoukli do obrovských rozměrů – naprosto neúměrně – jeho stoupenci, kteří ho považují za jedinou pravou studnici moudrosti, pokud jde o Starší bohy, hvězdy ve správné pozici a různé odpudivé hrůzy s nevěrohodnými jmény jako Shub-Niggurath, koza s tisícem mláďat, která se jako smyslů zbavená rozplozuje v nejtemnějších hlubinách lesa…

… zatímco ve skutečnosti jsou jeho texty okultní obdobou Anarchistické kuchařky.

Je naprostá pravda, že Lovecraft vědomosti měl. Kdesi v dědečkově knihovně se mu do rukou dostala zmatená, nesouvislá skrytá učení desítek kultů a tajných společností. Většina těchto tajemství byly totální nesmysly – k nimž bylo přimícháno právě tolik poznání, aby výsledná směs byla smrtelně nebezpečná. Staří okultisté, podobně jako alchymisté, jež se ve svém nadšení proměnit olovo ve zlato, trávili rtuti (a mezitím se připravovali o příležitost vyvinout moderní chemii, jak ji chápeme dnes), toho moc nevěděli. To, co přece jen věděli, většinou stačilo na to, aby jim to zaručilo pomalé, dlouhé umírání na Krantzbergův syndrom (pokud je dřív nedostali Noční žravci). Nemluvě o tom, že domýšliví exhibicionisté, kteří tyto tlustospisy a grimoáry sestavovali, rozpolcovaní narcistní touhou po sebeodhalování a profesní závislostí na utajování, své škrabopisy záměrně zaplnili nástražnými minami, aby vyjebali s neoprávněnými imitátory a dokázali, jací jsou machři, když dokážou, aby tenhle nesmysl fungoval, aniž by jim to rozpustilo obličej.

Jenže mladý učený idiot HPL neznal společenský kontext okultistického fandomu z 18. století. Proto z jejich načerno pálené whisky kontaminované metanolem a dalších nesmyslů naivně vydestiloval opojný nápoj, z něhož člověk oslepne a následně mu odumřou končetiny, když se jej doopravdy pokusí vypít. Skoro to vypadá, jako by dědečkovu knihovnu omylem považoval za neškodný zdrojový materiál pro beletrii a ne za šílené a nebezpečné zdokumentování pověrčivosti našich předků.

Anarchvitická kuchařka s nebezpečně chybným návodem na výrobu bomby nezmrzačila ani poloviční počet rukou co mýty HPL. Jeho texty většině lidí připadají spíš jako fikce než alegoricky pojaté návody, což je dobře: ale každou chvíli se stane, že některého čtenáře jeho obtížněji srozumitelných děl popadne nezdravá posedlost myšlenkou, že je v nich ukryta hvězdná moudrost, začne je brát jako něco skutečného a pokusí se metodami reverzního inženýrství zkonstruovat trubkovou bombu, kterou autor popisuje, aniž by si uvědomil, že kontrola kvality nepatřila k jeho silným stránkám.

Útržky pravého poznání jsou v díle HPL roztroušeny jako obilná zrnka v trusu. Místy vynechával, místy přidával, šperkoval a doplňoval barokní ozdůbky a stylistické kudrlinky, jak to uměl pouze on. Výsledkem je, že je prakticky nejbezpečnější ignorovat všechno, o čem mluví. Jako je sám Starý Netopýrák, Děsivý Ctulhu, který spí, mrtvý, ale snící, v ponořeném R’lyehu pod jižním oceánem.

Dávejte pozor, co říkám: Ctulhu neexistuje! A zoubkové víly nejsou.

(Santa Claus je jiná záležitost; ale to jsou, jak se říká, akta s jiným přístupovým heslem…)

* * *

East Grinstead leží hluboko v srdci sussexského příměstského pásu: je to venkov, ale zároveň ještě nejsme z města úplně venku. Podle toho, jak se na to díváte, je to přerostlá vesnice, nebo zakrnělé město, kde nechybí malebné středověké dřevěné domy, ale dnes je znám především podivuhodně velkým množstvím okrajových církví. S mžouráním vyklopýtám z nádraží (kde vládne v tuto denní dobu mrtvolný klid, ale evidentně je přebudované tak, aby pojalo davy ve špičce), jen těsně se vyhnu tomu, aby mě neporazili dva jízdní policisté, kteří před nádražím cvičí své obrovské oře přípravou na zvládání davu při příštím derby, které skončí náhlou smrtí (Brighton Wanderers versus Bexhill United nebo něco na ten způsob) a mávnu si na taxík. Následuje minuta huhlavého vyjednávání s řidičem, načež vyrazíme směrem ke kanceláři.

Když tam přijedeme, jsem napůl přesvědčený, že jsem dostal špatnou adresu. Je to pořádný kus po A22, tak daleko od města, že se v první chvíli divím, proč jsem z vlaku vystoupil v East Grinsteadu – ale ne, tvrdil to Google. (Není to poprvé, co si přeju, abych měl auto, i když vzhledem k tomu, že žiju v Londýně z platu státního úředníka, to není dvakrát praktické přání.) Taxík mě vysadí na opuštěném místě, u příjezdové cesty, před níž je hustý živý plot. Není tu vidět žádné kanceláře, natožpak lehce zchátralý zemědělský komplex, jaký by člověk od veterinární správy čekal. Rozhlédnu se tedy, na okamžik bezradný, až si všimnu nenápadné cedulky s nápisem Koňská veterinární praxe, která ukazuje do příjezdové cesty.

Šouravě dojdu na dvůr něčeho, co vypadá jako obytná budova statku. Někdo k ní zepředu neuměle přilepil prosklenou verandu, k níž patří i znuděně vyhlížející dáma ve středních letech, která ťuká do počítače a na tváři má přitom výraz, z něhož je patrné, že pokud se jedná o MySpace, právě si ji celý vesmír vymazal z přátel.

„Haló?“ ozvu se nesměle. Nevšímá si mě a dál soustředěně ťuká to, co ji na počítači tak strašně zaměstnává. „Haló?“ zopakují „Přijel jsem za panem Scullerym. Je tady někde?“

Konečně se milostivě uráčí všimnout si mě. „Má práci pro ministerstvo,“ odpoví. „Bude tady až ve čtvrtek…“

Ukážu jí zuby. „Nemohla byste mu vyřídit, že ho přišel navštívit pan Howard? Z londýnské kanceláře. Předpokládám, že jde o stejnou věc, o které mluvíte.“

„Má práci pro…“ konečně se to, co jsem řekl, provrtá jejíma ušima až do mozku, „promiňte, kdo jste říkal, že jste?“

„Jmenuji se Howard. Přijel jsem až z Londýna Kvůli případu Edgebaston.“ Pohupuju se na špičkách nahoru a dolů. „Požádal o mě, takže kdybyste byla tak hodná a…“

V tu chvíli už sahá pro telefon. „Haló? Pan Scullery? Mám tady pana Howarda z Londýna, prý jste požádal, aby vám někdo z Londýna pomohl s Edgebastonovou farmou? Je to tak? Ano – máte pravdu, já mu to vyřídím.“ Položí telefon a usměje se na mě přesně oním lehce omluvným způsobem, kterým určitá vrstva dam z farmy dává člověku najevo, že na kolenní čéšce, kterou se chystají seznámit s jeho levým varletem, není nic osobního. „Pan Scullery říká, že má půl hodiny zpoždění a přijde za vámi, jen co to bude možné. Nechtěl byste se posadit do čekárny? Určitě mu to nebude dlouho trvat.“ Otočí se zpátky ke svému počítači, jako bych byl náhle neviditelný. Chvíli zůstanu nerozhodně na místě, ale poznám, že se už se mnou nikdo bavit nebude. Jdu tedy, najdu si židli v čekárně (subtyp: dřevěná, stará, při jejím navrhování se nebral v úvahu lidský zadek) a apaticky se proberu hromádkou časopisů, které nechávají po ruce, aby rozptýlily ty, co se nudí k smrti, přičemž se v nich porozhlédnu po mimozemšťanech z vesmíru.

* * *

Milý Roberte!

 

Musím se přiznat, že svou odpovědí na tvůj poslední list jsem si přivodil značné pochybnosti, pokud jde o prozíravost a patřičnost mé kritiky. Jestli mi dovolíš, abych se pokusil své vytáčky ospravedlnit, rád bych se na svou obranu odvolal na dočasné pominutí smyslů. Tvoje konfabulace, ačkoli je znamenitou evokací bájného netvora, v sobě nese mimořádné a velice nepříjemné osobní dozvuky z dob mého politováníhodného mládí. Není to tvoje vina, že heraldické zvíře, které ses rozhodl v této podobě zobrazit, představuje v mých očích úžasnou hrůzu. Moje reakce pro tebe jistě musí být poněkud matoucí.

S politováním tě musím informovat, že tvé líčení jednorožce, ačkoli živoucí tím, jak se drží klasického obrazu, a zároveň nadmíru zajímavé vykreslením pronásledování půvabné hrdinky vyprávění, je zásadně nepřesné jak v širším konceptu, tak i v drobných detailech. Kdysi snad bylo možné, aby výzkumníci kreslili smyšlené podoby čínské pandy, jenže dnes nás svazuje přísná tyranie fotoaparátů a zoologických zahrad. Odchýlit se tak drasticky od zavedeného přírodního řádu znamená ohrozit vědomé potlačení nedůvěry ze strany laskavého čtenáře. Odporný tvor, jehož karikuješ, je bohužel až příliš skutečný; v patřičný čas bude pro čtenáře něčím naprosto běžně známým a známost nevyhnutelně způsobuje neblahý střet nadšených fantazií, jako je tvůj dopis, s chladnou dlažbou reality.

Prosím, věnuj mi v té věci svou důvěru. Jednorožci nejsou vhodné téma pro romantický nebo fantastický příběh. Naopak, dospělý jednorožec je strašlivé, nepozemský hrůzostrašné stvoření, a má rada zní: modli se ke svému stvořiteli, aby ses dožil zralého stáří, ani že by ses s tímto obludným tvorem setkal.

Já jsem takové štěstí bohužel neměl, a tento zážitek poznamenal celou moji dospělost…

* * *

Při čekání na muže z ministerstva hnoje a rybolovu si krátím čas tím, že pátrám v hromádce časopisů na křídovém papíře po mimozemských tvorech. Se zachvěním přelétnu zrakem po princezničkové růžovosti titulu Škola pro jednorožce™: Jiskřička a propracuji se vzpomínkovým článkem „Jízdní policie proti levicí načichlým stávkujícím horníkům v 80. letech,“ který je sice trochu dýchavičný, ale nutí k zamyšlení – přičemž myšlenky, jež vzbuzuje, se soustředí kolem naléhavé potřeby zavřít autora do ústavu pro agresivní duševně choré. Mám za sebou kus článku ve Světě hřebce pojednávajícího o moderních trendech ve způsobech kastrace (a jak se starat o vykleštěné zvíře), když se rozlétnou dveře a do recepce vpadne obrovský vousáč v křiklavém tvídovém obleku. „Jisso! Melisso! Už jsem tady. Můžeš říct Bertovi, aby lanďákovi ostříkal zadek hadicí? A odnesl dva pytle ovsa, co jsou za sedadlem spolucestujícího! Kde je ten člověk z ministerstva? Aha, tady vás mám! Vy budete určitě pan Helmuth! Já jsem Greg Scullery. Těší mě!“

Než stačím časopis odložit a pořádně vstát, dlouhými kroky překoná recepci, popadne mě za pravou ruku a zapumpuje s ní jako s rumpálem. Greg Scullery je šlachovitý muž neurčitého středního věku. Nebylo by nijak těžké považovat ho za farmáře s bizarním (i když zastaralým) vkusem v oblékání – příšerně zelený tvídový oblek, kostkovaná košile, kravata, která vypadá, jako by byla upletená ze střev dávno mrtvých – ale jeho vousy jsou dlouhé kolem třiceti centimetrů, prošedivělé a vidlicovitě rozvětvené. Mají osobitosti na rozdávání, a ještě by zbylo. „Jmenuji se Howard. Bob Howard.“ Snažím se, aby na mě pocity zprostředkované mou rukou nebyly příliš poznat, ale je to, jako by ji vcucl nějaký stroj, jehož účelem je vymačkávat olej z vlašských ořechů. „Jestli tomu rozumím, požádal jste o podporu. Jde o případ zamoření?“

„Ano/ No ovšem!“ Vzpomenu si, že mám i druhou ruku, a použiju ji k tomu, abych sáhl pro svůj služební průkaz, protože jsem ještě neměl šanci ověřit si ho.

„Už jste něco takového viděl?“ zeptám se a otevřu mu ho před obličejem.

Drtič ořechů přepne na poslední stupeň drcení na kaši. „Metropolitní prádelny? No jasně! Byl jsem totiž u Střelců. Kdysi v dobách svého promarněného dětství.“ Ořechová kaše je z drtiče vyvržena: pravá ruka mi zůstane bezvládně viset a já se snažím, aby můj bolestivý škleb nebyl moc nápadný. „Skvěle, pane Howarde. Tak. Informovali vás?“

Zavrtím hlavou. Ve stejnou chvíli zacinká zvonek nad dveřmi do recepce. Mladá dívka vede dovnitř svou mater. Obě mají zelené holínky a vyzařuje z nich cosi, co je natolik nedefinovatelně koňské, že se musím štípnout a připomenout si, že mimo stránky jistých sérií pro mládež, jejichž prodeje trhají rekordy, poníkodlaci neexistují. „Mohli bychom si někde promluvit mezi čtyřma očima?“ zeptám se Grega. „Šéfová mi tvrdila, že nechce, abych byl předpojatý, a tak mi neprozradila, o co se fakticky jedná.“

Jeho bradka sebou pobouřeně škube, zatímco hledá odpověď. „Až tak je to? To se zařídí!“ Otočí se k recepci, kde se Iokasté nebo Penelopé snaží pohnout k nějaké metabolické reakci recepční Melissu, která je stále zabředlá do kolapsu na MySpace. „Lisso! Všechno to zruš, mám tady nějakou práci s panem Howardem. Jestli zavolá Fiona, tak jí řekni, že do pěti budu zpátky! Pojďte se mnou.“ A s tím vyjde zpátky na dvůr. Vlaju za ním a hlavou se mi honí, do čeho jsem se to vlastně namočil.

Greg mě odvede před dvůr k Land Roveru. Moc toho o autech nevím, ale tohle vypadá docela spartánsky, počínaje podlahou z holého kovu, ve které jsou proražené díry, aby měla kudy odtékat voda, a konče výfukem ve tvaru šnorchlu, přichyceným z boku k přednímu sklu. Je hnědozelené, na kapotě má připevněnou obrovskou rezervu a mě by vůbec nepřekvapilo, kdybych se dozvěděl, že sloužilo v armádě déle než Greg, který si vleze na sedadlo řidiče a nasměruje mě ke dveřím na straně spolucestujícího. „Jo, pásy máme. I další moderní vymoženosti jako klimatizaci,“ ukáže na kovovou mřížku pod čelním sklem, „a také rádio,“ pokyne ke krátkovlnné vysílačce armádního vzezření, přišroubované ke střeše kabiny, „i když je to model Mark III, vyrobený před rokem 1983. Tak se držte, jo?“ Nastartuje motor, který si pro sebe brumlá a mumlá, jako by rozkousával kusy uhlí, než vychrlí odporný kruh modrého dýmu jako předehru k tomu, aby se pod kapotou nahromaděnou silou převrátil. Potom Greg se škubnutím zařadí a my trhaně vyrazíme k hlavní cestě. Jsem si jistý, že gumový pás, který tahle věc používá místo listové pružiny, trpce lituje, jak moc nehezky se chovala ve svém předchozím životě. A krátce poté začne obdobně litovat můj zadek.

* * *

Milý Roberte,

 

mnohokrát děkuji za dotaz na moje zdraví. Jsem, jak už to bývá, v poněkud ošemetné situaci, avšak nejsem na tom líp ani hůř, než se dá od gentlemana s kultivovaným a jemným vychováním v této zhrublé a pokleslé době očekávat. Mám velké potíže se zažíváním, ale obávám se, že se s tím nedá nic dělat. Mohu hledat útěchu ve vzpomínkách, což je jednak nezbytné a jednak postačující, jakkoli se taková útěcha může jevit diskutabilní. V každém případě mě tíží obavy z vlastní smrtelnosti. Písku v mých přesýpacích hodinách rychle ubývá a já neočekávám, že bych měl před sebou dlouhou budoucnost. Proto doufám, že budeš shovívavý k tomu, jak tento vypravěč odbíhá od tématu, a dovolíš, abych ti řekl, co o jednorožcích vím.

Měl bych tě na úvod svých poznámek upozornit, že již nejsem tím mladíkem, jehož vzpomínky svěřuji papíru. V létě roku 1904 jsem byl nezkušený a nezocelený čtrnáctiletý chlapec, s hlavou plnou poezie a múzou na každém rameni, který navštěvoval střední školu Hope High a intenzivně vstřebával moudrost starších. Ten mladší Howard byl neduživý mladík, byl však zvědavý a bystrý a vážně se zajímal o obory astronomie a chemie. V srdci byl optimista, přestože mu několik let předtím otec zemřel z nervového vyčerpání, a lásku dostával od své matky, tet a dědečka. Ach! Srdce se svírá vědomím hrůzného osudu, který pak zruinoval můj život a vyhlídky. Smrt mého dědečka to léto vrhla na můj život těžký stín, neboť naše poměry se citelně uskrovnily a matka s tetami se musely přestěhovat do domu na Angell Street. Pokračoval jsem ve studiích a začal jsem být obzvlášť posedlý nebem a hvězdami, neboť se mi zdálo, že obrovitost kosmu skýtá nejpravdivější a nejčistší předmět studia Měl jsem cíl stát se astronomem a napřel jsem svou vůli k jeho splnění.

Samozřejmě se našla rozptýlení. Jedno z těch nejkouzelnějších žilo se svou rodinou v domě na Waterman Street a jmenovalo se Hester neboli Hetty. Hetty chodila na Hope High a já přiznávám, že v roce 1908 byla nejzářivější hvězdou mé oblohy. Ne že by tenkrát nebo teď bylo pro mne snadné hovořit o tom s ní nebo s jejím stínem, je totiž stejně dlouho mrtvá jako první příval lásky mladého muže ve středních letech. Jediné, co mě dokáže pohnout k tomu, abych svou ruku přiměl psát tímto způsobem o mých citech, je obava z lezavého chladu otevřeného hrobu, který na mne čeká. Až příliš toho, co jsem jí měl říct (kdybych byl dostatečně zralý, abych pochopil, jak vážnou věcí musí dvoření být), jsem místo toho šeptal svému deníku, v přestrojení za metafory a verše.

Dovol mi tedy, abych se vyjádřil jasně, jak se pro tento chladný lednový den roku 1937 sluší. Hetty byla, podobně jako já, jediné dítě starého holandského rodu. O rok mladší než já, vnášela zářivé sebevědomí do všeho, na co sáhla, pianem počínaje a poezií konče. Sledoval jsem to z dálky, uchvácen obdivem k této jemné, chytré bytosti. Představoval jsem si život v literatuře a ji, jak je múzou Virginií pro mne coby Edgara, a bláznivě jsem si namlouval, že by ve mně mohla nějakou ozvěnou zahlédnout jiskřičku poznání našeho společného budoucího osudu. Zpětně si uvědomuji, že moje posedlost byla naivní a dětinská, mladická posedlost muže, jehož šlachami a žilkami poprvé stoupá míza, ale mé pocity byly stejně upřímné a vášnivé jako všechno, co jsem v té době prožíval.

Byla to jednodušší, nevinnější doba, a mladík jako já měl jen málo možností na svou múzu přímo promluvit, natožpak se jí zaslíbit před oltářem prozřetelnosti a vyznat se z hloubky svého zanícení. Jednoduše k tomu nedošlo. Jistě si tedy představíš, jaké bylo moje překvapení, když jsem jednoho dusného srpnového odpoledne, při potulkách po pěšinách a hřbitovech Providence, našel předmět svého okouzlení, jak se krčí za náhrobním kamenem a podle všeho věnuje veškerou svou pozornost abnormálně velkému a výjimečnému plži…

* * *

Když Greg se skřípěním zastaví před venkovsky vyhlížející hospodou, bolí mě kostrč. „Je čas oběda!“ prohlásí a hlasitě zamlaská. „Nepředpokládám, že jste do sebe nalil tu šlichtu, kterou prodávají z pojízdného minibaru ve vagonech? Tady si můžete dát pintu slušného Greene King IPA a navíc mají zahrádku.“ Bradka sebou cukne k nebi, jako by její majitel věštil z mraků znamení deště. „Venku budeme nejspíš sami, což je fajn.“

Pan Scullery vkráčí do lokálu (který je přesně tak vesnický, jak očekávám: zčernalé trámy, které drží pohromadě sbírka dokonale nablýskaných mosazných koňských ozdob, koberec, který je opravdu odporný, a židle a stoly nachystané spíš pro jídlo než pro nějaké větší popíjení). „Brendo? Brendo! Och, skvěle! Tak to budou dvě IPY, pro mě klobásky a bramborovou kaši s čedarem a tady pro pana Howarda, co má rád…“

Rychle přelétnu očima menu. „Já si dám cheeseburger, prosím,“ řeknu.

„Budeme na zahrádce,“ oznámí bradka a její konce se při tom nedočkavě zachvějí. A v dalším okamžiku je už zase pryč, vyřítí se jako dělová koule bočními dveřmi (napůl prosklenými, s tabulkami pokřiveného skla, které je dost tlusté, aby mohlo odclonit veřejné záchodky) na travnatou zahrádku, po které jsou rozestavěné venkovní stoly, jejichž dřevěný povrch je stříbrošedý, jak byly dlouho vystaveny vlivům počasí. „Paráda!“ prohlásí a zaparkuje svůj zadek na lavici, odkud je dobrý výhled na parkoviště a na zadní dveře (a tím pádem na všechny ostatní, kteří by tamtudy vyšli). „Brenda nám za chvilku přinese pití a pak si dáme oběd. Tak řekněte mi, pane Howarde. Co vám vaše šéfka řekla?“

„Že pracujete pro MŽPVZV, víte o nás a máte prověření na to, abyste mé oddělení mohl požádat o podporu.“ Pokrčím rameny. „Když jsem řekl, že nechce, aby její lidé byli předpojatí, myslel jsem to vážně. Vím jenom to, že se s vámi mám setkat a máme spolu jet zkontrolovat nájemní stáje, které se jmenují, moment, G. Egbaston Ltd. Co je vaše běžná práce? Přece abyste dostal prověrku…“

„Pracuju pro MŽPVZV v…“ Odmlčí se, neboť se k nám přihrne žena ve středních letech s táckem, na kterém má dvě skoro plné sklenice trochu rozlitého piva.

„Vaše jídlo bude připravené za deset minut, pane Scullery,“ řekne se zvláštně majetnickým tónem, „tak to nepřežeňte!“ Nato se vzdálí a nechá nás znovu o samotě.

„Tak, kde jsem to skončil? Už vím. Pracuju pro Veterinární správu.“ Bradka sebou chvíli cuká nad pivem, jak pátrá po utopených vosách. „Jsem veterinární chirurg. Specializuju se na koně, ale dělám i jiné věci. Je to koníček, jestli chcete, ale je to natolik oficiální, že mě má VŠ v registru jako vnitropodnikového kryptozoologa. A co vy, pane Howarde? Co přesně děláte pro Prádelnu vy?“

Nezadusit se pivem mi dá takovou práci, že chvíli trvá, než odpovím. „Myslím, že o tom nesmím mluvit,“ dostanu ze sebe nakonec. (Moje služební přísaha mě za tohle přiznání neodstřelí.)

„Jasně, ale vázne. Co víte o kryptozoologii?“

„No.“ Na chvíli se zamyslím. „Dřív jsem odebíral Fortean Times, ale pak se u mě projevila alergie na tvory, kteří mají příliš mnoho chapadel…“

„Pche.“ Greg by nemohl své pohrdání přetlumočit jasněji, ani kdyby se mu nad hlavou objevil maličký bouřkový mrak i s blesky. „Vyložení amatéři, fanoušci konspiračních teorií a novináři.“ Dopřeje si pořádný hlt Greene Kinga a na cestě hrdlem ho profiltruje. „Ne, pane Howarde. Nesmysly jako Bigfoot, malí zelení mužíčci s rektálními teploměry nebo čupakabra se nezabývám: já pracuju se skutečnými organismy, které jsou prostě vzácné.“

„Jednorožci?“ střelím od boku.

Greg se na mě podívá přes okraj své pivní sklenice, s jedním okem vytřeštěným. „To neříkejte,“ zasyčí. „Máte vůbec ponětí, co bychom museli udělat, kdyby se v Anglii rozbujeli jednorožci? Poslední epidemie kulhavky a slintavky by ve srovnání s tím vypadala jako bouře ve sklenici vody…“

„Ale já jsem myslel…“ Zarazím se. „Počkat, chcete mi říct, že jednorožci opravdu existují?“

Na několik sekund se odmlčí a pak si nejprve svlaží hrdlo, než promluví. „Nikdy jsem žádného neviděl,“ promluví tiše, „a jsem za to velice vděčný, protože kdybych nějakého doopravdy viděl, s ohledem na to, že jsem muž, by to nejspíš byla poslední věc, kterou bych v životě spatřil. Ale ujišťuji vás, mladíku, že jednorožci skutečně existují, tak jako velcí bílí žraloci a zairská ebola – a stejným způsobem se o nich vtipkuje. Napalm, pane Howarde. Napalm a spálená zem: to je jediný jazyk, kterému rozumějí. Sterilizovat ohněm a nervovým plynem, pak kolem rozmístit ozbrojenou stráž.“ Další hlt piva zmizí, evidentně předurčený k tomu, aby podpořil růst dalšího obličejového krytu a zklidnil rozrušené nervy pana Sculleryho.

Zavrtím hlavou. Spis EQUESTRIJSKÁ ČERVENÁ SVÍČKOVÁ byl sugestivní, ale u HPL je vždycky těžké poznat, kde končí jeho hvězdná moudrost a začíná štěkavá představivost. „Fajn, takže jste chtěl mít podporu, až vyrazíte na bleskovou kontrolu Edgebastonovy stáje. Proč to mám být já? Proč ne kompletní zásahová jednotka s plamenometem pro štěstí?“

„Oni mají konexe, pane Howarde. Bob jste říkal, že? Edgebastonovi provozují Edgebastonovu farmu od doby, kdy si Harry Edgebaston vzal Sandru Hawk-Monitorovou, dceru Dicka a Elfine, a přejmenoval starou farmu podle svého rodu – a že to tenkrát byl skandál, skoro před sto lety! – ale v této generaci jsou pilířem místní komunity, natož pak Konzervativního klubu. Dodávají koně Sussexské policii, jsou v bratraneckém vztahu s naším poslancem v parlamentu, Barrym Starkadderem. Ani dnes a v době euroregulací a nevím čeho ještě bych vám nedoporučoval si znepřátelit místní statkářskou šlechtu. Přivolají na vás oheň a síru! A nejenom z fary v Beershornu, to mi věřte. Otázky budou padat až v Parlamentu, když jim bez pořádného důvodu zabuším na dveře, to si pište!“

„Ale…“ Zarazím se a vezmu to zpátky, zformuluji to jinak. „Něco ve vás muselo vzbudit podezření, pane Scullery. Nemám pravdu? Proč si myslíte, že na Edgebastonově farmě došlo k zamoření?“

„Píchá mě v palcích a svědí mě v nose.“ Vousy sebou smutně zacukají. „No ano, jistě. Ale zeptal jste se správně! Účty z řeznictví, to je to, co mě minulý měsíc zaujalo. Starý George totiž nakupoval ve velkém v řeznictví starýho Murthera, spousty čepců, vnitřností a drobů. Prasečí kolena Takové věci. Wanda nemá problém mi říct, co Edgebastonovi nakupují – nemusím na ni ani moc tlačit – a ukazuje se, že toho berou tak čtyřicet kilo denně.“

„Takže nakupují velké množství masa? To je všechno?“ Krátce se zamyslím. „Prodávají pirohy do Polska nebo co?“

„Nejsou to potraviny v jakosti vhodné pro lidi, pane Howarde. Od toho našeho malého problému s nemocí šílených krav před dvaceti lety dokonce ani pro dobytek, když na to přijde.“ Greg zvedne sklenici a obrátí do sebe, co v ní zbývá. „A je to pořádná hromada masa Dost, aby to nakrmilo tygra nebo smečku psů, jenomže Georgie už s howlingskými ohaři nejezdí. Před šesti lety se pohádala s Debbie Checkbottomovou a tím to skončilo – však se taky ve vesnici o ničem jiném nemluví, o tom a o Garethu Grissomovi, jak chodil v ženských šatech, říkal, že si chce změnit pohlaví, a pak zmizel do Brightonu.“ Sype to ze sebe s chutí a já mám co dělat, abych neobracel oči v sloup, nebo jeho provinciální nedostatek společenského taktu nekomentoval. Jsme koneckonců na anglickém venkově; posuňte si hodinky o třicet let nazpátek, prosím…

„Tak fajn: maso. A nájemní stáj. To je všechno, co máte?“ přitlačím na něho.

„Ne,“ odpoví Greg stísněně, zaloví v kapse, něco z ní vytáhne a položí to přede mě na stůl. Je to ulita homolice, vroubkovaná a spirálovitá, dlouhá zhruba deset centimetrů a na otevřeném konci široká dva, nádherně mramorovaná odstíny krémové a hnědé. Viditelně je mrtvá. Což je velice dobře, protože kdyby to byla živá homolice a Greg ji vzal takovým způsobem, žahla by ho, a tyhle potvory jsou skoro stejně jedovaté jako kobra královská.

„Moc hezká,“ řeknu tiše. „Kde jste ji našel?“

„Na kraji cesty, pod plotem z boční strany zadního pole pod Mockuncle Hillem.“ Vousy se sevřou, omotají se kolem nepříjemného úšklebku. „V té době byla ještě živá. Žrala, co zbývalo z ovce. Zabít ji nebylo jenom tak.“

„Ale to je přece…“ zarazím se. Polknu, pak si uvědomím, že mám pintu piva a moje vyprahlé hrdlo opravdu potřebuje něčím svlažit. „Mohla by to být náhoda,“ prohlásím. Snažím se přesvědčit o tom sám sebe, a nedaří se mi to.

„Opravdu si to myslíte?“ Greg proplete prsty svými vousy, zatahá a hrubě si je pročísne.

„Nemyslím, do prdele.“ Nějak se mi podaří, aby mezi větami zmizela půlka pinty piva. „Budete to muset prověřit. To je jasná věc. Pro případ, že by tam byly samice.“

„Ne, pane Howarde.“ Najednou je vážný jako infarkt. „My to budeme muset prověřit. Protože jestli tam je živá samice, natož pak pár, ve dvou máme větší šanci, že stihneme spustit poplach, než jeden…“

* * *

(pokračování)

Poté, co jsem měl v její přítomnosti tak dlouho svázaný jazyk, mi spatření objektu Hettina zájmu způsobilo takový otřes, že jsem konečně ztratil ostych. „Říkám, co to je?“ vyhrkl jsem.

Moje růžovolící Jitřenka se ke mně obrátila a usmála se jako bohyně z pověsti. „To je pan hlemýžď!“ zvolala. Natáhla ruku k pohřební urně, v níž chřadla kytice zvadlých lilií, a utrhla z ozdoby hrobu jeden hnědnoucí stonek. „Dívej se,“ poručila. Sledoval jsem očima její pohyb, jak zlehka dloubla do lišejníkem obrostlého kamene před otvorem v ulitě plže. Byla to vroubkovaná homolice měřící snad osm palců na délku a dva v průměru na otevřeném konci. Měla barvu staré slonoviny poseté hezkými lesklými hnědými skvrnami. Z jejího obyvatele jsem neviděl nic, a samozřejmě se mohlo jednat o ulitu mrtvého mořského plže značných rozměrů, ale když liliový stonek přejel po náhrobku palec nebo dva před ním, strhl se vzrušený pohyb. Ulita se zhoupla a vymrštila ke stonku dva kluzké, měňavě zbarvené jazyky. Přiznám, že jsem v nich s jistou nedůvěrou rozeznal chapadla, která se od nohy běžného měkkýše snad ani nemohla lišit víc (byť naši přátelé mořští biologové tvrdí, že hlavonožci, tedy chobotnice, olihně a loděnky nejsou samy o sobě ničím jiným než nejvyšší formou bezobratlých měkkýšů, takže připisovat vlastnictví chapadel suchozemskému plži možná není tak přitažené za vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát); ale zatímco jsem se snažil pochopit, co vidí mé oči, ten ďábelský tvor uchopil seschlý stonek květiny a rozlomil jej na dva kusy!

„Vidíš?“ Hetty mi věnovala zářivý úsměv. „Je to pan hlemýžď!“ Pak její milá tvář posmutněla „Ale je sám, moc daleko od domova Tady žádné koňské slečny nejsou, takže určitě vyhladoví a zemře nenaplněný.“

„Odkud to víš?“ zeptal jsem se hloupě, udivený jejím zápalem a maskou moudrosti, pokud jde o tohoto zoufalého plže.

„U nás ve stájích mám maminku kobylku,“ řekla naprosto nevzrušeně a netrpělivě pohodila svými zlatými kadeřemi. „Pomohl bys mi odnést Petera zpátky na dvůr? Byla bych ti moc vděčná a on by byl rád, že je mezi svými.“

„Proč to neuděláš sama?“ zeptal jsem se nezdvořile a vzápětí jsem se v duchu napomenul. Její řeč a přímé vystupování mne uváděly do značných rozpaků, tím jak byly v absolutním rozporu s mou představou jejího melodického hlasu a uhlazenosti, jež se patří k dámě. (Byl jsem tenkrát mladý, zasněný chlapec, který věděl o ženách tak málo, že si je představoval z dálky jako abstrakce ženství. Byla to příjemnější a nevinnější doba atd. a já byl jejím výtvorem.)

„Udělala bych to, ale bojím se, že mě žahne,“ prohlásila. „Říká se, že žahnutí panem hlemýžděm je tak hrozné, že je z něho smrt.“

„Vážně?“ Naklonil jsem se blíž, abych si ten zázrak prohlédl sám. „Kdo to říká?“

„Rodiny, které chovají panenské koňské slečny pro jízdu a lov,“ odpověděla „Pomůžeš mi?“ zeptala se s prosebným pohledem a sepnutýma rukama Účinek byl takový, jaký může mít jenom třináctiletá dívka na hluboké city čtrnáctiletého mladíka s ptačím hrudníkem, který po ní pokukoval z dálky a chce udělat dojem.

„Samozřejmě že pomůžu!“ přisvědčil jsem a prudce jsem při tom přikyvoval. „Ale musím podniknout preventivní opatření, když žahá. Počkala bys tady a našeho uprchlého vězně pohlídala? Budu si muset donést příhodné nástroje, abych mohl podezřelého spoutat, až ho povedeme zpátky do žaláře.“

Přikývnutím mě propustila a já jsem spěšně zmizel. Rozběhl jsem se uličkou k domovu, abych si z naší kůlny vypůjčil jisté vybavení. Vzal jsem s sebou silné rukavice a krbové kleště, abych mohl tu chapadlovitou obludu s hadími jazyky lépe uchopit. A také lupu, papír a tužky, abych ji mohl zaznamenat. Pak jsem vyrazil zpátky na hřbitov. Když jsem tam doběhl, celý udýchaný, našel jsem Hetty, jak ochotně čeká v blízkosti našeho cíle, který se za tu čtvrthodinu přesunul snad o stopu.

Neztrácel jsem čas a pomocí kleští a rukavic jsem toho bezbožného měkkýše od kamenného podstavce odtrhl. Když jsem ho zvedl, tvor vymrštil ostrý červený bodec, který vysunul ze špičky ulity: blahopřál jsem si ke své předvídavosti. „Kam ho mám odnést?“ zeptal jsem se své múzy. Prudce jsem ulitou zatřepal a červený bodec se zatáhl, mrzutý, že se jeho úmysl nezdařil.

Hetty nadšeně zatleskala. „Pojď za mnou!“ zazpívala a začala skákat mezi náhrobky pryč.

Samozřejmě jsem znal průčelí domu jejích rodičů na Waterman Street, ale nepovažoval jsem za moudré dávat to jakkoli najevo. Nechal jsem se Hetty provést hřbitovem a travnatou pěšinou mezi starými zdmi z nasucho kladených kamenů do uličky, která zezadu přiléhala k domu její rodiny. Stála tam vysoká dřevěná brána, za níž byl dvůr a stáje. Byl jsem zcela pohlcen tím, jak jsem držel ulitu co nejdál od těla, protože mé pozornosti neunikl její vražedný vztek. V pravidelných intervalech se zachvěla a zatřásla jako hrnec, který má každou chvíli vy vřít. Takto zaměstnaný, věnoval jsem možná nedostatečnou pozornost varovným příznakům: mouchám, tomu, jak se úklidem zadního vstupu evidentně nikdy nikdo nezabýval, a především nepříjemně nasládlému pachu kazícího se masa „Pojď dál,“ vybídla mě upejpavě Hetty a vytáhla klíček od visacího zámku, kterým byla brána zamčená. „Petera vezmi s sebou.“

Otevřela bránu a zaběhla do dvora. Šel jsem za ní a skoro jsem ani nezaregistroval, jak za mnou bránu zajistila petlicí a rafinovaným visacím zámkem. „Pojď do stáje,“ zazpívala a odtančila po dláždění, přestože se nad nádvořím těžce vznášelo všudypřítomné miasma rozkladu. Bylo to jako páchnoucí vrstva odpudivého výpotku nad tělem týden mrtvé velryby, která leží v letních měsících nafouklá v Nantucketské úžině. „Pojď, ukážu ti svého miláčka, svou jedinou opravdovou lásku!“ Jak to řekla, ulita se v mých kleštích zachvěla, jakoby vztekem – nebo smrtelnou hrůzou. Ve stejném okamžiku se mi z puchu na dvoře udělalo nevolno a bezděčně jsem povolil sevření kleští. Plž sebou znovu zuřivě zaškubal a uvolnil se! Jedním chapadlem opatřeným přísavkami se zachytil konce mých kleští, spustil se po nich na dlažbu pokrytou hnijící slámou, než jsem stačil zareagovat. Hetty polekaně vykřikla „Chudáček! Teď ho ostatní sežerou zaživa!“

Pokud jde o to, co se stalo pak, mohu se odvolat jen na své nezralé mládí a nezkušenost ve zbavování se viny. Trochu jsem zpanikařil a sevřel jsem nástroj pevněji. Nebezpečný obří plž se zatím otáčel do kolečka, jako by hodnotil arénu, v níž se ocitl. O krok jsem couvl. „Co se děje?“ zeptal jsem se.

Osamocený hlemýžď se vztyčil, špičkou nahoru, jako by ten nakyslý, strašlivý vzduch ochutnával. Kolem otevřeného konce se objevil shluk malých chapadel a tvor se začal pomocí přísavek pohybovat po kamenech pokrytých kluzkou vrstvou rozkladu. Postupoval směrem ke dveřím stáje a temnotě, která číhala uvnitř, jak už jsem v tu chvíli cítil.

Hetty se usmála. Byl to hrozný, zkušený výraz, jaký by se na tváři příslušnice něžného pohlaví neměl nikdy objevit. „Páni hlemýždi a koňské slečny si spolu zatančí a nají se. Ti, kteří přežijí, se spojí v manželském svazku a stane se z nich maminka kobylka,“ odříkala monotónně, jako by recitovala nějakou dětskou říkanku pochycenou v kolébkách pekla. „Moje maminka kobylka leží tam,“ řekla a ukázala k rozkládajícím se dveřím stáje, lesknoucím se neznámými tmavými tekutinami, jež mohly zaschnout a vytvořit na dřevě skvrny. „Chtěl bys mou maminku vidět?“

Zmocnila se mě slabost, neboť v tom okamžiku jsem už věděl, že se zde stalo něco strašlivého, zrozeného z nepředstavitelného šílenství. Srdce jsem měl zlomené – protože nic nezlomí srdce tak, jako když čtrnáctiletý chlapec zjistí, že jeho múza nemá nohy z hlíny, ale z výkalů –, přesto jsem sebral odvahu a zůstal jsem stát na místě. „Tvou maminku,“ řekl jsem. „Teď ale nemluvíš o paní van ťHooftové, že ne?“

Zavrtěla hlavou. „Moje matka –“ vyslovila to slovo zvláštně „– spí ve stáji s maminkou kobylkou. Chtěl bys ji vidět?“ Po tvářích se jí rozlil děsivý ruměnec očekávání, jako by měla co dělat, aby zamaskovala, jak moc mě chce nalákat dovnitř.

Přitáhl jsem uzdu své odvahy k prasknutí a sevřel jsem krbové kleště pevněji. Připadaly mi chabé a nehmotné: och, mít tak štít a meč rytíře kulatého stolu! Království za koně a kopí, nebo dokonce očistný plamen dračího ohnivého dechu! „Odveď mě k té své mamince kobylce,“ požádal jsem Hetty. Považoval jsem se za statečného a mužného, ochotného si pro mladické chápání lásky podmanit nestvůry. Byl jsem přesvědčen, že ať je ta nestvůra jakákoli, měl bych zvítězit.

Byl jsem blázen!

* * *

Ve Východním Sussexu dělají věci jinak, alespoň mi to tak vychází. Mým informátorem je v této věci Greg Scullery a podstata rozdílů spočívá v poklidném obědě ve venkovském hostinci namísto uspěchané pauzy na sendvič zhltnutý u kancelářského stolu v centru Londýna.

Zpočátku mi dělá starosti Gregova ochota obrátit do sebe pintu piva před obědem, ale než naše jídlo dorazí a vyprázdníme talíře, mé obavy se rozplynou – s pomocí faktu, jak hladce Greg přejde na limonádu a sodovku, ačkoli je vzápětí nahradí nové obavy z toho, co najdeme na Edgebastonově farmě. Jelikož Greg má tu podezřelou ulitu, s čerstvým kontextem získaným z lovecraftovské zpovědi ve spisu EQUESTRIJSKÁ ČERVENÁ SVÍČKOVÁ se mi dnes v noci bude těžko usínat, pokud se mi nepodaří tohohle kostlivce pohřbít.

„Kůň to není, v tom si udělejme jasno,“ vysvětluje Greg při ukusování klobásy znepokojivě falického tvaru. „Není to Equus ferus caballus. V jistých fázích svého životního cyklu tak možná vypadá, ale to není víc než mimikry. Nejedná se o Batesovy mimikry, kdy neškodný organismus napodobuje toxický nebo jedovatý druh, aby odstrašil predátory, tak jako pestřenky napodobují zbarvení hrudního článku vos, ale spíš mimikry, jakými pavouk bolasový láká svou oběť – pomocí vábniček v podobě feromonů a přizpůsobení vzhledu, aby byl pro svou příští potravu atraktivní. Jinými slovy je to equoid, nikoli equus.“

Potlačím zachvění. „Jak rozeznáte samici jedno… equoida od opravdového koně?“ zeptám se.

„Pojeďte se mnou na Edgebastonovu farmu a já věřím, že vám to budu moci ukázat,“ odvětí, odsune stranou talíř s tím, co zbylo z jeho klobásy a kaše, a vstane. „Četl jste podklady, které jsem vašim lidem poslal? Nebo protokol o zamoření?“

„Jediné, co jsem četl, byla zpověď H. P. Lovecrafta na smrtelné posteli,“ přiznám.

„Jeho…“ Greg se zarazí „…skutečně?“

„Jeho první láska, Hetty van ťHooftová, ho dovedla k něčemu… prostě nazval to jednorožcem. Bylo to těsně předtím, než se nervově zhroutil.“ Zavrtím hlavou. „I když těžko říct, kolik váhy dát jeho líčení…“

„Úžasné,“ sykne Greg mezi zuby. „Vsadím se, že o napalmu se nezmínil, že ne?“ Zavrtím hlavou. „To je pro vás, změkčilé slovíčkaře, typické – nepraktičnost. Ale stejným způsobem dnes nemůžeme jen tak povolat letecký úder. A přesvědčit policii, aby to brala vážně, to bude chtít hodně zatlačit. Takže pojďme se postavit Georgině v jejím doupěti, a uvidíme, co skrývá.“

Projdu s Gregem přes hostinec zpátky k jeho Land Roveru. „To tam jenom tak přijdeme a promluvíme si s ní?“ zeptám se. „Myslel jsem si totiž, že jedno… equoidi jsou trochu nebezpeční, ne? S ohledem na to, jak přibírají své hostitele. Kdyby měla brokovnici…“

„O Georginu si nemusíte dělat starosti, mladíku,“ ubezpečí mě Greg. „Samozřejmě má brokovnici! Ale proti nám ji nepoužije. Jde o to, že nesmíme vypadat jako hrozba pro její Milášky, pokud skutečně hostí plodného equoida. Jestli budeme mít štěstí a ona není pod jeho vlivem, půjde to mnohem hladčeji. Takže se o tom požehnání nejdřív ani nezmíníme. Má přece farmu, je to jasné? Chci se tam jenom zastavit, abych se přesvědčil, jestli mají její psi v pořádku záznamy o očkování. Vy zatím půjdete s tím svým foťákem v telefonu nakouknout za vrata stáje: pak dáme hlavy dohromady. Brnkačka,“ dodá sebevědomě, stiskne tlačítko zapalování a jeho vůz vychrlí oblak modrého dýmu.

„Jasně.“ Ty si snad děláš srandu, bleskne mi hlavou. Vzápětí se chytím držadla, jako by šlo o život, protože Greg prudce zařadí rychlost a lanďák s námi houpavě vyrazí přes vyježděné koleje na cestu. „Máte nějakou představu o dispozici Edgebastonovy farmy? Protože já ne!“

„Je to jednoduché jak facka, pane Howarde, pane.“ No paráda, teď se vrací do režimu, kdy jako prošedivělý četař veterán instruuje mladého poručíka. „Edgebastonova farma se rozkládá na dvou stech akrech svažitého terénu nad Howlingem, ale farma jako taková – stáje a hospodářské budovy – má tvar osmiúhelníku, který v sobě uzavírá obytnou budovu, což je protáhlý trojúhelník o výšce dvou pater. Levý vrchol trojúhelníku, kuchyně, směřuje ke kravínu, který stojí rovnoběžně se stájí, což je váš cíl. Všechno je postavené z nahrubo přitesaného kamene a má doškové střechy; tady žádné moderní solární panely nenajdete. Původně to byla bouda, ve které měl Eduard VI. stáda vepřů…“

„Fajn, Gregu, ale co mám dělat, jestli bude ve stodole podělanej jednorožec?“

„Hodně rychle utéct, Bobe. Nebo zemřeš.“ Soucitně se na mě podívá do zpětného zrcátka (Lanďák je natolik spartánský, že zrcátko je dokoupené a přišroubované dodatečně, s importovaným americkým varováním: objekty v zrcadle jsou blíž, než vypadají.) „Nemáš to v popisu práce? Řvát a běhat?“

Mám obrovské pochybnosti, že bych dokázal utéct equoidovi. „Hm. Jestli mi v práci něco běhá, tak obvykle jenom dávkové zpracování na serveru.“ V ochranném gestu stisknu svůj kufřík. „Ve skutečnosti potřebujeme záminku, abychom viděli, co schovávají ve stájích, takovou záminku, která nás nepřipraví o krk, jestli máš pravdu v tom, co číhá v pozadí.“ Krátce se odmlčím. „Je to nájemní stáj, ne? Pořádají jezdecké kursy?“

Greg málem sjede z cesty. „Jasněže!“ Z jeho vousů vyjde nevyzpytatelný syčivý zvuk, jako papiňák, který se připravuje na roztavení varné plochy. Po chvíli poznám, že je to něco, co se podobá smíchu. Nakonec pochechtávání utichne. „A jestli přechovávají equoidy, nebudou ti moct nabídnout koně. Ale nepotrvá to moc dlouho?“

„Doufejme, že ne.“ Zhluboka se nadechnu. „Dobrá, Gregu. Naše krycí historka je následující. Ty kontroluješ psy a já jsem tvůj synovec z Londýna. Přijel jsem na měsíc pracovat do Hastingsu a chci toho využít, abych se naučil jezdit na koni…“

* * *

Jak popsat ten zápach, tu ohavnost, chmurná znamení hrozící zkázy, z nichž mi po zádech běhalo mrazení strachu? I s odstupem třetiny století si ta scéna pořád uchovává dost síly, aby mé zbabělé srdce sevřela hrůzou. Nejsem žádný dobrodruh ani kavalír; jsem estét a literát, který se k vykonávání takových skutků nehodí. A i když jsem ve čtrnácti byl v rozpuku mládí a představoval jsem si, že jsem připravený konat mužné hrdinské činy jako každý jiný mladík, stejně jsem v sobě choval temné tušení toho budoucího já, kterým mi bylo souzeno se stát. Já, vážený pan Howard Phillips Lovecraft, hloubavý a distingovaný muž narozený do úpadkové moderní doby divokých tyranů, ohrožované děsivými mračny bolševismu a židofašistického černého barbarství, která se ženou přes staré evropské země, se obávám, že nejsem nic víc než komentátor, jemuž je souzeno napsat epitaf západní civilizace, který bude, vyryt do jejího kamenného náhrobku, informovat učence budoucích věků – pokud z bezprostředně hrozící tmy jednou nějací vzejdou – o příčině jejího zániku.

Lidé jako moje Hetty. Lidé, kteří z nejlepší vůle na světě přijmou a budou na svých růžových ňadrech živit nenasytnou hrůzu, již jsem ve svých fantaziích nazval Shub-Niggurath, kozu zplodivší tisíc mláďat, třesoucí se hromadu protoplazmatického děsu, která jako šílená kopuluje sama se sebou, stříká, chrlí a olizuje své překrvené a nateklé membrum a vulvae, chapadly zdobenými přísavkami (jejichž každý pohárek v sobě skrývá hrůzu v podobě rozvětveného jedovatého háčku, kterým dokáže trhat maso, k němuž se přichytí) oplodňuje zarudlé otvory a oplzlé, pulzující cysty, z nichž abnormální vajíčka tryskají v lepkavých provazcích odporné tekutiny…

Aj! Jak popsat ten nechutný puch, ohavný hnisavý exudát podivné emulze vynášející z jejího těla rosolovité bubliny ropuších vajíček, pokud by ropuší vajíčka někdy obsahovala miniaturní kónická těla plžů a těla podobná koním – nikoli mořským koníkům, protože mořští koníci nemají nohy, ale těla o velikosti mořských koníků… Aj! Anglický jazyk nemá dost obscénností, aby dokázal postihnout zrůdnou existenci Hettiny „maminky kobylky.“ Dívala se na mě vodnatýma hnědýma očima, hlubokýma jako koňské, hloubavýma, s dlouhými řasami. Některé byly zasazené uvnitř, jiné čněly na stopkách jako oči odporného, nečistého slimáka. Mělo to také ústa a další orgány, některé koňské, jiné zase bizarně, nepatřičně lidské. Nezbývá mi než tlumené klení nelidské a vyšinuté, na duchu zlomené a k šílenství dohnané pochopením hranic zdravého rozumu nastoleným očitým svědectvím toho, jak na rodinné stáji v Providence začala chrlit své potomstvo děsivá imanence Staré bytosti.

Představte si, chcete-li, obrovskou hromadu rosolovité protoplazmy o průměru deseti stop a výšce šesti! Šíří kolem sebe mrtvolný puch jatek, miasma složené z koncentrovaného strachu a fekální odpornosti každého živočicha, kterého pohltila, aby dosáhla současné velikosti. Jejich kosti a lebky se povalují všude kolem a z rychlého posouzení výjevu je jasné, že „maminka kobylka,“ ztepilá a bledá, se zvápenatělým tělem plže ve spirálovité, kuželovité ulitě vrostlým do kosti mezi očima, sice začala svými koňskými stájovými druhy, ale postupně vstřebala vlastní nohy, hlavu a veškeré části své anatomie, které se nevěnovaly dospělým funkcím přijímání potravy a plození. Kolem hnijícího smetiště, v němž trůní, se povalují i lidské kosti, neboť její panenská vábnička svým dětským smíchem a stydlivými lichotkami zlákala ke vstupu do doupěte nestvůry nejdřív lidské členy domácnosti a pak všechny dospělé, k nimž se dostala Této stvůře je vlastní, že až jí nakonec přestane zajišťovat hostinu v podobě mužů, žen, chlapců, dívek a dětí, vezme si ji jako poslední krmi, načež i ona podlehne, neboť její kanibalské plémě krmí své zplozence nikoli mlékem, ale svým hnisajícím, odporným masem.

Nevím, ze které Hádovy jámy hrůz jednorožčí plémě pochází, ale výzkumem v následujících letech jsem zjistil toto: že plži s ulitou jsou samčí potomstvo, zatímco „koně“ samičí a že roztrhají, rozkoušou a sežerou vše, co se k nim přiblíží, s výjimkou příslušnic ženského pohlaví. Páří se nikoli inseminací, ale splynutím, kdy se samec přichytí na čelo samice. Jejich oběhové soustavy se propojí a samec je zanedlouho vstřebán. Zůstane po něm spirálovitý, vroubkovaný roh, který obsahuje pouze rozmnožovací orgány, jež se vyměšují prostřednictvím společného žilního oběhu. Po spáření se malincí ‚jednorožci‘ probourají do těla matky, nacpou se k prasknutí a začnou rychle růst, přičemž se hádají o zbytky, navzájem se propichují a požírají slabší sourozence, až nakonec ti, kteří přežijí – stěží dva nebo tři z každého vrhu, jenž čítal na tisíce – opustí svou příšernou líheň a vydají se hledat novou panenskou hostitelku, která je přijme, postará se o ně a nakrmí je. A tak se kolo smrti točí stále dál…

* * *

Jisté a nezvratné vědomí, že správné řešení problému, se kterým se v práci potýkáte, vyžaduje použití napalmu, přináší jen chabou útěchu, když zjistíte, že proti vám stojí drak a vy u sebe nemáte ani zapalovač.

(Praštím se do horní části hlavy: sakra, styl HPL je nakažlivý! Zkusím to ještě jednou…)

Řídí Greg – jestli ne šíleně, tak přinejmenším směrem k nošení nákrčníku –, a zatímco se řítíme k Edgebastonově farmě, prakticky nevnímám čas ani trasu. Až příliš rychle dorazíme k polorozpadlé kamenné zdi s výhledem na spálený vřes, kodrcavě zdoláme dobytčí mříž zasazenou mezi obílené sloupy brány a rozjedeme se po nepříliš udržované příjezdové cestě ze svahu, z jehož prudkosti vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Cesta končí na dvoře obklopeném hospodářskými budovami, které téměř nemají okna a vypadají jako středověcí předchůdci bunkrů z druhé světové války. Ani vzdáleně se to nepodobá mé představě o tom, jak by měly nájemní stáje vypadat – ale na druhou stranu, co já o tom vím?

Greg prudce zabrzdí a zaparkuje mezi Subaru Forester, které je až po prahy dveří zacákané blátem, a bílé BMW. Když si za zadním oknem BMW všimnu schovaného světelného majáčku neoznačeného policejního auta, překvapeně se zarazím. Vzpomenu si, jak Greg řekl, že Edgebastonovi dodávají místní policii koně pro jízdní oddíly. V Londýně je zajímají spíš létající veverky – přesněji řečeno helikoptéry Twin Squirrels – ale tady na venkově zřejmě pořád věří na útok jezdectva s vytaženými obušky a pepřovou vodou ve spreji. Anebo možná zdejší policejní náčelník vyráží s místními lovci. Tak či onak je to pro mě varování, abych si dával pozor, co řeknu. Teoreticky by mi služební odznak měl zajistit plnou součinnost Jejího Veličenstva Ale v praxi je lepší se do lokálních záležitostí nezaplétat…

Greg dokráčí ke dveřím obytného domu a chystá se do nich praštit sukovitým koncem své jasanové vycházkové hole, když se dveře prudce otevřou. Matrónovité žena která drží dveřní kliku, ho zpraží pohledem a pak se najednou usměje. „Gregu!“ vykřikne, aniž mi věnuje pozornost. Zhodnotím ji: věk přes čtyřicet, vysoká tak metr osmdesát, váží nějakých sedmdesát kilo, nosí džíny zastrčené do zelených gumáků, kostkovanou košili a prošívanou vestu, jako by právě vyšla ze stáje. Kudrnaté černé vlasy, pronikavé modré oči a neurčitě povědomá stavba obličejových kostí, která mě přiměje k úvaze, před kolika generacemi se rod jejích předků oddělil od královské rodiny. „Neuvěřitelné! Právě jsme o tobě mluvili. A kdo je tohle, vyfasovali jste stážisty?“

Napodobím křeč žvýkacího svalu přibližným směrem, kterým se nachází. Je tak méně pravděpodobné, že ji urazím, než kdybych ponechal průchod své první instinktivní reakci.

„Georgino,“ řekne Greg, „dovol, abych ti představil svého kolegu…“

„Bob,“ nenechám ho domluvit. Georgina ke mně přiskočí, popadne mě za ruku a zapumpuje s ní nahoru a dolů. Pozorně se mi při tom zadívá do obličeje, jako by se divila, že mi z něj nechrstá voda. „Z Londýna“ Je nejlepší, aby takové představování bylo co nejmlhavější.

„Bob,“ zopakuje. Pak se obrátí ke Gregovi. „Nepůjdeš dál? Mám tady inspektora Dudleyho. Právě jsme se bavili o harmonogramu odchodu koní jeho jízdního oddělení.“

„Tak Jack Dudley je tady?“ zamumlá tiše Greg. „To je skvělé! Pojďte, mladíku!“ A s těmito slovy následuje Georginu Edgebastonovou, která se otočí a zamíří zpět do obrovské kuchyně. „A jak se daří mámě, Georgie?“ zahřímá Greg.

„Tak nějak pořád stejně…“

„…A kdepak je mladá paní Octavia?“ dodá Greg.

„Tenhle týden se vrátila do školy. Angažovanost, algebra a tak dál. Přijede až v půlce semestru.“ Paní domu zahlaholí do kuchyně: „Inspektore! Máme návštěvu. Nebude vám to vadit, že ne?“

„Ale vůbec ne.“ Z druhého konce stolu, kde držel v dlaních otlučený hrnek, se zvedne mohutný chlapík s postavou a nosem bývalého ragbisty. Není v uniformě, ale jeho oblečení má v sobě cosi zvláštního a mně chvíli trvá, než poznám, co to je: vysoké boty a úzké kalhoty s nezvykle umístěnými švy, v tom to je. Je vybavený na jízdu, chybí mu jen přilba. Grega pozdraví kývnutím a pak si prohlédne mě profesionálním okem někoho, kdo roky nosil bloček. „Kdo je to?“

„Bob Howard.“ Prázdně se usměju a snažím se nedat na sobě znát, že jsem poznal, co je zač. Další muž je na druhém konci kuchyně, skloněný nad hromadou nádobí vedle dřezu. Rozeznám dlouhé, rovné vlasy, vousy, a získám nezřetelný dojem, že nad ním visí tíživý oblak sklíčenosti. „Greg mě dnes vzal do terénu. Musím říct, že je to všechno trochu jiné.“

„Bob je kluk z města“ vysvětlí Greg, jako by se předem omlouval za mou kognitivní vadu. „Pracuje měsíc ve městě, tak jsem mu to tady chtěl ukázat. Je to nejstarší syn mé sestry. Dělá cosi divnýho kolem počítačů.“

Začíná se to nepříjemně blížit pravdě, a tak se rozhodnu koláč ozdobit, než do něj Greg šlápne. „Dělám webový design,“ vyhrknu bezelstně. „To auto venku je vaše?“ zeptám se Dudleyho.

Inspektor na mě znovu vyvalí oči. „Služební,“ řekne. Směrem k Georgině dodá: „Měl bych už vážně jít. Kdyby tě mezitím napadlo, kdo by měl místo pro naše čtyři vysloužilce, byl bych velice vděčný. Problém je, že při úvodní informativní schůzce nikdo nezmínil…“

„Problém?“ zeptá se čile Greg.

„Jack hledá novou farmu, kam by mohli odejít do výslužby staří koně z jízdního oddělení,“ vysvětlí Georgina. „Tady jsme je brali, ale teď už to není možné.“

„Staré koně?“ zeptám se.

Má zjevná nechápavost jim dodá jasný cíl pro blahosklonnou přehlídku vlastní obeznámenosti. „Policejní koně nejsou levná záležitost,“ vysvětlí Greg, „Proti bandě výtržníků nemůžeš poslat nějakou starou herku.“ (Inspektor souhlasně přikývne, jako by v Bexhill-upon-Sea někdy mohlo dojít k výtržnosti, při níž by byl průměrný věk účastníků pod sedmdesát! Koně proti invalidním vozíkům…) „Musejí používat mohutnější plemena a musejí dostat speciální výcvik. A nezůstávají ve službě věčně – v šesti přijdou a do výslužby odejdou v šestnácti. Ale to je pro odchod koně do výslužby poměrně mladý věk, a proto je počet stájí, které mohou vzít bývalého policejního koně, poměrně malý.“

„Brávali jsme je, než se podařilo najít nové vhodné majitele,“ vysvětlí Georgina, „ale to teď nepřichází v úvahu – máme plno. Tak jsem jenom vysvětlovala inspektorovi, že než mu pomůžu najít náhradu, můžu vzít Rose a Oak, až příští měsíc dosáhnou věku odchodu do výslužby.“ Zdvořile se usměje. „Nedáte si šálek čaje?“

„Já si klidně dám,“ prohlásí s radostným smíchem Greg. Horlivě přikývnu a snažím se, aby na mě nebylo moc vidět, jakou pozornost věnuji tomu, jak se inspektor omluví a vyklouzne z kuchyně. Jsem hodný chlapec; snažím se nevěnovat pozornost ani tomu, jak od dveří znovu zadumaně upře zrak na mou šíji. Deset ku jedné, že se na mě začne vysílačkou vyptávat, ještě než se vrátí k místní base. Ať to zkusí: nic se nedozví.

„A proč vlastně nemůžete ty policejní koně vzít?“ zeptám se co nejbezelstněji, zatímco Georgina se motá kolem rendlíku a čajové konvice. „Máte plné stáje?“ Greg postřehne, kam moje otázky směřují, a poskytne mi rozptylující krytí. „No ano, Georgino, co se změnilo?“ zeptá se.

Georgina si hlasitě povzdechne. „Nemáme místo,“ řekne. „Aspoň do doby, než se nám podaří vyprázdnit starý dřevník a připravit ho, aby se tam dal dát dobytek.“ Otočí se k muži u dřezu. „Adame, byl bys tak hodný a šel to dělat ven? Potřebujeme si s panem Scullerym promluvit v soukromí.“

Pan Těžký oblak se zvedne a beze slova zamíří ke dveřím, s pokřiveným klacíkem na čištění nádobí v ruce. „Přišel jsem zkontrolovat, jestli máte v pořádku záznamy o očkování psů,“ začne Greg, „ale jestli chceš, abych se podíval ještě na něco jiného…“

„Vlastně ano,“ pokývne Georgina „Jde o stáje.“ Bezděčně si ždímá ruce, což okamžitě přitáhne mou pozornost. „A ti protivní hlemýždi! Vlezou úplně všude a já se jich nedokážu zbavit. Jsou odporní. Ale hlavně jde o nové policejní klisny. Jack mě přesvědčil, abych je vzala na počáteční výcvik a zvykání na sedlo, ale zatím mě z nich jenom bolí hlava“ –

„Nové klisny,“ zopakuje Greg. Je to všechno na hraně, ale dokud rýpe Greg, nevidím důvod ho přerušovat. „Co je to za nové klisny?“

Georgina si znovu hlučně povzdechne, zvedne rendlík a naplní čajovou konvici. „Oddělení jízdní policie při Sussexském policejním ředitelství, které má stáje v St. Leonards, se potýká s vyřazováním všech koní střední váhy a jejich nahrazováním tím, čemu říkají Vylepšení oři s posílenou operační mobilitou neboli VOPOM – hnusná, geneticky upravená monstra, jestli chceš znát můj názor, ale co já vím o tom, jak policie stanovuje své operační požadavky?“ Odloží rendlík, ponoří do konvice lžičku a energicky jí zamíchá. „Takže sbohem Jasanko, Květinko a Blatouchu a vítejte jednotky VOPOM 1 a 2. A jestli to vypadá jako kůň a jako kůň se to – většinou – chová –, tak to kůň je, což znamená, že potřebuje ustájit, vyhřebelcovat, odčervit a vycvičit, to dá rozum. Ale nezlobte se na mě, je to blbost. Dvojka se pokusila sežrat Arséna, takže jsem ho musela ze stáje vystěhovat…“

„Cože? Kdy se to stalo? Proč jsi mi nezavdala?“ zeptá se Greg. Vousy se mu chvějí rozhořčením.

Georgina obrátí oči v sloup, pak otevře skříňku a vytáhne z ní dva páry otlučených keramických hrnků. „Jestli si vzpomínám, byl jsi tenkrát u porodu v pánevní poloze, u jedné frísky starého Godmanchestera Melissa poslala místo tebe Barbaru a ona ho dala do kupy…“

Nakonec se neudržím a zeptám se: „proč nechávají ve stáji ležet arsen? Není to trochu nebezpečné?“

Dvě hlavy se otočí jako jedna a zadívají se na cizáckého rušitele. „Arsen je Octaviin kůň,“ vysvětlí pomalu a tiše Georgina „Sedmnáctiletý valach. Patřil dřív k Jackovu jízdnímu oddělení, ale před dvěma lety ho dali na pastvu. Šestnáct a půl roku pod rukama, policejní výcvik, dokonalý pro odvážnou třináctku.“

V tom okamžiku zamrkám. „Policejní“ poznám, ale zbytek sdělení je pro mě na úrovni kosmické techniky nebo útrob motocyklu. Jediné, co pochopím, je kontext. „Takže je to kůň a jedno z těch VOPOM na něho zaútočilo?“ zeptám se. „Bylo to vážné?“

„Pokusilo se ho sežrat!“ vybuchne Georgina Bezděčně couvnu. „Má dokonce špičáky! Neříkejte mi, že je to normální! Je to zasahování do přirozeného řádu, to mi nikdo nevymluví. Amos měl pravdu.“ Znovu čajem prudce zamíchá, pak do džbánků stříkne proud oranžovohnědé tekutiny – jedna z těch ranních směsí, které obsahují víc kofeinu než káva a mají znepokojivou tendenci rozežírat zubní sklovinu – a přistrčí je před Grega a mě. (Američané si myslí, že my Britové pijeme čaj proto, že jsme zdvořilí, noblesní nebo něco takového, jenže my ho ve skutečnosti pijeme proto, že má povzbuzující účinky a je dost horký, aby zničil bakterie cholery.) S jistými obavami si hrnek vezmu, ale není z něho cítit ovčí dezinfekce a můj ochranný talisman mě neštípne, takže to nejspíš nebude smrtelná dávka „Barbara ho zašila, ale do blízkosti stáje ho teď nedostaneme – plaší se a snaží se utéct.“

„Kde ho zatím máte?“ zeptá se Greg vlídným, ale vážným hlasem úředníka, který se pídí po osudu oběti přepadení.

„Je v jižním výběhu, než vyřeším, jak udělat z dřevníku dočasnou stáj, jenže ve střešních trámech je dřevomorka A museli jsme odstěhovat i Mezka a Jug-Juga. Nemluvě o Ošklivé, Marné, Nanicovaté a Bezcílné, které šly všechny s dojivostí pod průměr, mají kyselé mléko a ke dvoru se odmítají přiblížit. Byla by to katastrofa, nebýt smlouvy o náhradě nákladů za péči o nové jednotky. Absolutní katastrofa! Za dva šilinky bych je prodala potulnému rasovi, kdybych se jich mohla zbavit. Jenže Jack by tak byl ve štychu a policie my neměla kam dát dalších šest, kteří mají přijít, a to nemůžeme dopustit, tak si říkám děláš to pro Anglii.“

Greg se napije rezivé tekutiny s obsahem kofeinu: vousy ji na okamžik obemknou, pak polkne. „Asi bychom se na ty VOPOM bestie měli podívat. Co myslíš, mladíku?“

„Myslím, že je to hodně dobrý nápad,“ souhlasím opatrně. Točí se mi hlava: Georgina sebrala našemu původnímu plánu hrací desku – a za koho u všech všudy hraje policie? „A pak bychom si nejspíš měli jít promluvit s inspektorem Dudleym. Chtěl bych se ho zeptat na několik věcí počínaje tím, jak ho napadlo převybavit oddělení jízdní policie equoidy…“

* * *

Abych parafrázoval přísného a strašlivého Olivera, zapřísahám tě, Roberte, při střevech Krista, představ si možnost, že se v jednorožcích mýlíš. Jsou starodávnou hrůzou, která se vymyká lidskému chápání, děsivou připomínkou, že jsme jen plavci ve svrchních, sluncem prozářených vodách propasti a pod námi v inkoustové tmě se pohybují netvoři, kteří, ač navenek mají hezkou tvář, vypadají vlídně, přechovávají choutky méně libé než Sawney Beam. Jak nám připomíná profesor Watts, celé tři čtvrtiny obrovského a štědrého rohu hojnosti vyplňovaného životem tvoří parazité, nenápadně se přiživující na mase těch několika produktivních druhů, jež jsou ozdobou stvoření. Je pravda, že někteří tito parazité mají úžasný smysl pro slepé skvrny svých hostitelů; vezmi si obyčejnou kukačku a to, jak jsou její vajíčka, tvarem a barvou tolik odlišná od těch, která je obklopují, tak neviditelná pro hostitele, který ve svém hnízdě vychovává podvržené ptáče. Stejně tak jednorožci využívají naši víru, naši mytologii a lásku k našim věrným koňským sluhům. Ale hezká tvář je jen prázdná maska, pod kterou se skrývá lebka netvora.

Nic z toho jsem nevěděl, když jsem stál na tom strašlivém dvoře, nohama nejistě zapřený o dlažební kostky, lepkavé a slizké klihem vyměšovaným masožravými plži, před sebou jsem měl tmu široce rozevřené tlamy stáje a v rukou jenom ocelové kleště – a lupu, kterou jsem si s sebou vzal s neurčitou, dětinskou představou, že si nakreslím detaily plžovy ulity, abych je porovnal s encyklopedií v dědově knihovně. Stál jsem tam v tom objevném okamžiku, o kterém jsem od té doby snil, vnímal jsem jenom rouhavý úsměv Hetty, plazivou hrůzu chapadlovitého měkkýše prchajícího ke stájím a strach z ještě větší hrůzy, jež za prahem té stáje číhala.

Neozbrojený jsem však nebyl! Pod střechou z jedné strany stodoly ležela hromada naštípaného dříví a dvůr byl postlaný plesnivějícím senem. Došel jsem k hromadě, snaže se nedívat do těch děsivých vrat, a vzal jsem malou větev, která zůstala celá, nejspíš na podpal.

„Co to děláš?“ zeptala se Hetty. „Ty nepůjdeš hned dovnitř? Maminka kobylka potřebuje pomoc.“

„Půjdu,“ utěšil jsem ji, „ale potřebuju vidět, co dělám, jestli jí mám pomoci.“ A s tou povrchní jistotou jsem sebral hrst sena a pomocí kapesníku jsem ji k větvi přivázal. Pak jsem došel do sluncem osvětleného kouta dvora, vytáhl lupu a zaostřil ji na seno.

Hetty mi věnovala zvláštní pohled a pak ustoupila do dveří stáje. Jak couvala, smyslně se pohupovala v bocích. Vzpomínám si, že na rtech měla svůdný úsměv a ve tváři skelný, vilný výraz, u něhož mi v mé mladické naivitě ani pořádně nedošlo, že má být svůdný. Jak couvala do stínů, vykasala si spodničky a ukázala z nohou mnohem víc, než v té době obecná slušnost normálně dovolovala. Zachvěl jsem se. „Ty se mnou nepůjdeš?“ zazpívala.

Špička mé pochodně vykvetla bledou září. Dýchal jsem na seno, až se vzňalo. Zalitoval jsem, že u sebe nemám tér nebo parafín. Takto mi zbývala pouhá minuta, než dohoří, věděl jsem tedy, že možností moc nemám. Vykročil jsem k ní, poháněný pevným odhodláním, v hrudi, přestože kolena se mi málem srážela a zuby mi cvakaly. „Už jdu, lásko,“ řekl jsem. Hetty ustoupila hlouběji do stínů a vyhrnula si šaty nad boky. Pod nimi – omluv mě za charakter tohoto přiznání – neměla nic, byla nahá jako v den, kdy přišla na svět. Bledá stehna měla posetá fialovými podlitinami, z nichž některé byly kruhové a uprostřed měly vpich, nezhojené rány, které naznačovaly zvrácené praktiky. To nebyl tanec se sedmi závoji, ale spíš loutkové představení nemocné a zvrácené představivosti, chtějící zkazit a zneužít slabé duchem i vůlí a svést je na cestu nevýslovného morálního úpadku.

Dusivý vzduch ve stáji čpěl intenzivním rozkladem, zjemnělým pižmovou vůní, ze které se mi i přes hrůzu, kterou jsem cítil, podbřiškem rozlil žár. Všiml jsem si, že hned za vraty visí na hřebíku lampa. Popadl jsem ji a rychle jsem ke knotu přiložil svou pochodeň (ze které už v tu chvíli zbývaly pouhé uhlíky). V pravý čas, neboť ještě chytil. Zvedl jsem lampu, vyšrouboval knot, až se rozhořel, a přinutil jsem se podívat přes ramena Hetty – teď ostudně nahé, která ke mně postrkovala boky a ňadra nepodpíraná korzetem si oběma rukama zvedala způsobem, jenž byl viditelně vypočítaný, aby přilákal mou pozornost, abych spatřil hlubinného mořského ďasa, jak číhá v šeru, téměř neviděn, a přede mnou, vyvolenou kořistí, houpá svou ladně tvarovanou návnadou.

Tato obludnost na mě civěla těma lesklýma, vodnatýma, koňskýma a zároveň ženskýma očima a opakovaně rozvíjela a namotávala chapadla jako pacifická chobotnice. Jak sebou ty svalnaté provazce cukaly a plazily se Hetty kolem nohou, ústa se otevírala a zavírala. „Chceš mě?“ nabídl její sladký soprán. Jedno růžové chapadlo, které mělo míň přísavek než většina ostatních, se jí obtočilo kolem levé nohy a začalo tápavě šplhat vzhůru. „Maminka kobylka říká, že se nemáš bát!“ Růžové, slepě tápající membrum jí vystoupalo nad kolena „Maminka říká, že by si s tebou chtěla za chvíli promluvit mými ústy…“ Slepá hlava chapadla (hectocotylus, jak jsem ji později identifikoval) jí zezadu zajela mezi půlky zadnice. Od kořene po špičku jím probíhaly pulsy, jak Hetty rozevřela svůj vyměšovací otvor, aby je se vzdychnutím přijala. Když se svou vahou zhroutila na ten odporný a zkažený sloup svalové hmoty, ohnula kolena směrem ke mně a ukázala své nahé ženství. Unesl ji celou: Hetty vyběhly oči navrch hlavy, jak omdlela „Howarde,“ pravil jiný hlas, hovořící prostřednictvím jejího hrdla „Pojď ke mně a zapoj se do vzácného spojení s tímto tělem připraveným k páření. Naši předkové tvůj příchod předpověděli a ty budeš příhodnou ozdobou mé vlády.“

„Co… co jsi zač?“ zeptal jsem se hypnotizován – byl jsem tenkrát, jak jsem řekl, teprve mladík. Skryté ženské partie jsem nikdy předtím nespatřil, a dokonce i v této situaci, z níž strašlivě čpěla špatnost, cítil jsem kromě strachu i vzrušení – nenapadlo mě totiž, že moje duše je v bezprostředním ohrožení.

„Jsme Shub-Niggurath,“ odpověděla ta gigantická stvůra, která mluvila Hettinými hlasivkami. „Pocházíme z vaší budoucnosti a ty se s námi podle proroctví spojíš v jedno tělo.“

Hettino tělo se najednou začalo zvedat, nohy narovnávat. Zvedla také paže, prosebně je natáhla ke mně. Narovnala krk a otevřela oči. „Howarde?“ řekla normálním hlasem. Nato hlasem Shub-Niggurath: „Spoj se s námi a daruj nám své sémě.“ Pak znovu: „Howarde? Něco se děje. Bojím se, že…“

Fascinovaně jsem přistoupil blíž. Pak jsem udělal ještě jeden krok. Každým nadechnutím jsem cítil, že její pokožka vydává místo běžné vůně něžného pohlaví jistý zvláštní puch. „Není to snad tvoje maminka kobylka?“ zeptal jsem se, naveden krutým impulsem: chtěl jsem se jí dotknout, chtěl jsem se otevřít zážitkům, které jsem doposud nechápal: dál mě hnaly silné emoce, hrůza, která již nebyla čistá a svatá, ale popuštěná příměsí divokého chtíče. „Ty to snad nechceš?“

„To mi ještě nikdy neudělala.“ Shub-Niggurath: „Vezmi si dar, který ti předkládáme, chlapče. Ztrať se v těle Hetty van ťHooftové a potěš se rozkoší a extázi ze spojení těl a duší! Spoj se s námi, spoj se s námi, spoj se s námi!“ Viděl jsem, jak tlustý sloup hlavonožčího masa za ní a v ní pulsuje, ovládá její tělo jako nějakého pekelného maňáska, a pomalu jsem pochopil: ta věc, ta odporná nestvůra, která se bez ustání rozmnožovala ve špinavé tmě rodinné stáje, ji vyžírala zevnitř. Chtěla ji použít jako návnadu, tak jako mořský ďas nemilosrdně nabodne rybku na ozubený hák – a já jsem byl tím šťavnatým pstruhem, na kterého líčila! Pižmová vůně, která visela všude kolem, mi rozbušila srdce rychleji a předčasně oživila mé mladé mužství, ale i za toho stavu jsem poznal, že podlehnout takovému nečistému chtíči je chyba, kterou si nemohu dovolit.

Přesto jsem udělal další krok dopředu. A málem se mi stal krokem osudným, neboť jsem téměř nevěnoval pozornost zplozencům, kteří nás obklopovali a číhali v odlehlých koutech stáje. Avšak tito potomci se teď začali přibližovat, připravení pokračovat ve vykusování masa ze svého prapředka, a jen čirá náhoda chtěla, že jsem okovanou botou šlápl na jednoho nedočkavého jednorožce. Byl to dokonalý miniaturní poník, v kohoutku vysoký asi tak dlaň, okázale nosící svůj nebezpečně ostrý, palec dlouhý roh, Pronikavým hlasem zavřískl, zatímco já jsem uklouzl a spadl na koleno. Zvedl jsem oči přímo k Hettiným ženským partiím a uviděl jsem, co tam na mě ve skrytu čekalo: fialový přívěsek, který buď prudce narostl z jejího přirozeného orgánu (jako klitoris hyeny skvrnité), anebo byl v horším případě částí samotné Shub-Niggurath. Na jeho konci byly soustředně uspořádané zuby jako v tlamě mihule, které se neustále rozevíraly, připravené kousnout, nebo se s ohavným zklamáním uzavíraly, povrch pokrývala směs krve a hlenu a celé to pulsovalo, jak to ze svého vulválního hnízda slepě tápalo po mé tváři…

Vykřikl jsem a mrštil petrolejkou. Pak jsem se postavil a dal se na útěk. Rukou mi projela prudká bodavá bolest. Když jsem se podíval, uviděl jsem, že mě bodla harpunka malého plže. Byla to stejně čistá, mučivá a dechberoucí bolest jako bodnutí sršněm. Zatajil jsem dech, znovu jsem vykřikl a pak jsem vrávoravě couvl. Hetty měla stále hlavu vztyčenou, ale od hlavy k patě se třásla naprosto nepřirozeným způsobem, o němž dnes vím, že jsou to smrtelné křeče jako ty, které je možno pozorovat při věšení zločince. Z koutků úst, z uší, jakož i z koutků cukajících se očí jí teď vytékaly pramínky krve. Ta ohavnost, která podpírala její tělo, jí teď svými skrytými radulami vyžírala vnitřnosti. Avšak ve stejnou chvíli, kdy ji hltala a snažila se ke mně natáhnout svá chapadla, se roztékající louže petroleje z lampy dostala až k napůl sesutému žoku slámy, jenž ležel vedle krvavého, obnaženého hrudního koše (v hlubinách svých muk jsem nepoznal, jestli lidského nebo zvířecího).

„Vrátíme se,“ řekla obluda bublavě přes umírající hrtan, „a nakonec tě dostaneme!“

Plameny se rozhořely a já se klopýtavě vzdálil. Pálící zraněnou ruku jsem si choval v druhé ruce. Z dalších dvou týdnů si nepamatuji nic než těžké sny, ale později jsem se dozvěděl, že jsem ležel v horečkách a bezvědomí a třásl se na okraji temného srázu smrti. Když jsem byl v pozdějších dobách někdy představen příslušnici něžného pohlaví, která by se mou mohla flirtovat, nebo mi šeptat sladké hlouposti, jediné, co jsem vždy viděl, byla slupka z mé Hetty, nabodnutá a napůl vyžraná chapadlem děsivé stvůry ze vzdálené budoucnosti, jak mi dál šeptá lichotky, z nichž mrazí. A jediné, na co jsem dokázal myslet bylo to, co na mě čekalo, a co ta bestie řekla nakonec.

Dokud jsem nepotkal požehnání v podobě své Sonii, ta rána v duši, kterou mi způsobil jednorožec, nebyla zhojená ani částečně. I dnes jsem jen půlka muže, kterým jsem mohl být, kdybych se nesetkal s tou hrůzou ze stáje. A proto tě nabádám, abys nepsal lehkovážně o tom čtyřnohém parazitovi, jenž se živí naším instinktem chránit a hýčkat něžné pohlaví. Jsou to tvorové nečistých a hříšných choutek, kteří kořistí na slabých a pošetilých, jakož i na naší vnitřní tendenci ke zkaženosti a sebetrýznění. Co je ještě horší, chovají v sobě divoký intelekt a plánují předem. Je třeba je ničit na potkání. Jinak se šílenství a hrůza budou rozplozovat tak dlouho, až zůstane jenom temnota

 

Když dopijeme čaj z hrnků, Georgina nás vyprovodí na dvůr, aby nám předvedla lovecraftovské hrůzy: verze pro rychlé policejní pronásledování.

Jistě chápete, že mám v tomto okamžiku značné obavy. Přečetl jsem dost starých květnatých přiznání Robertu Blochovi ze smrtelné postele, abych si byl vědom, že jednorožci jsou velice nepříjemná stvoření. I když připustím sklon hipstera Lovecrafta k příšerným gynofobním tirádám, freudovským horečnatým fantaziím a bohapustému přehánění, je jasné, že nás čeká setkání s něčím krajně děsivým. Greg je náležitě zaražený; dokonce i vousy mu ztěžka visí, jako by cítily, že je na spadnutí pořádná bouřka.

Jediná Georgina se chová, jako by všechno bylo normální. Přinejmenším měla čas si zvyknout, že v jedné z hospodářských budov může být něco zlého. (Anebo to stojí vedle dřevníku, na sobě deku s policejní úpravou pro noční viditelnost a ze sedla visí obušek. Vždyť je to jedno.) Georgina má navíc eso v rukávu – anebo snad baronský titul. Viditelně pochází z tak vznešeného rodu, že necítí potřebu nechat se kýmkoli urážet. Pokud žijete na anglickém venkově, čas od času takové lidi potkáte. Krev jim zmodrala sebevědomím. Tam, kde se obyčejní lidé baví tím, že se vrtají v okrasných záhoncích, oni otevřou svou zahradu jeden víkend v roce jen pro královnu. Dotyčnou zahradu patrně získal jejich pradědeček o šestnáct generací zpátky jako projev milosti a přízně za to, že v nějaké bitvě, na niž všichni kromě středověkých historiků zapomněli, srazil ze sedla namyšleného vévodu. Když je přistihnete, jak mluví o přistěhovalcích, je pravděpodobné, že mají na mysli ty čerstvé přivandrovalce, Windsory. Oblékají si záplatované džíny, pletené svetry a holínky, řídí zablácené Subaru nebo land rovery; vlastní celá hrabství. A pomocí nějakého podivného pole deformujícího realitu dovedou proměnit policejní náčelníky a poslance parlamentu v bezmocné patolízaly, kteří se dokážou nanejvýš tak tahat za pramínky vlasů nad čelem.

Právě to nejspíš dělá z Georginy ideální osobu pro péči o pár vzpurných, nevycvičených jednotek VOPOM: protože se nenechá nikým a ničím urážet, včetně parazitických mimozemských hrůz zpoza hranic časoprostoru. „Hej! Ty tam. Jednotko VOPOM 1! Okamžitě se přestaň snažit sežrat toho veterináře! To se nedělá!“

Stáj je prachobyčejná stáj, až na to, že místo normálních koní jsou v ní masožravé fúrie s modře svítícíma očima – a dřevěné přepážky jsou zpevněné svařenými ocelovými trubkami, leštěné kování na uzdách je ze strojově opracovaného titanu a páchne to tam jako v pavilonu masožravců v zoo, kde krmili lvy a tygry shnilými vnitřnostmi, do kterých přidali projímadlo. Když Georgina otevře boční dveře, zvedne se mi z toho smradu žaludek. Musím zůstat venku a několikrát se zhluboka nadechnout, než se do toho miazmatu dokážu ponořit. Báje o Héraklových úkolech – a úklidu Augiášova chléva – mi najednou dává dokonalý smysl.

Když se mi podaří dostat vzpurnou trávicí soustavu pod kontrolu, ocitnu se na scéně hodné triptychu Hieronyma Bosche. Je to jako stáj, pouze zpevněná a vybavená předměty, které by mohly být za jiných okolností považovány za mučicí nástroje nebo přinejmenším důkazy obžaloby ve věci opravdu vážného týrání zvířat: těžké okovy připoutané řetězy k betonovým sloupům, kbelíky krvavých vnitřností obklopené mračny bzučících much, všudypřítomný puch, hučící větráky a zářivky. Jsou tam dva koně, z nichž jeden jako by se nakláněl přes boční stranu svého boxu a ve snaze být až přehnaně familiární okusuje Gregovi vousy (dá-li se soudit z Gregova pobouřeného skuhrání). Pak si ale všimnou mého příchodu. Obě hlavy se otočí a soustředí pohled na mě. A já ztuhnu, protože to nejsou koně.

Být předmětem pozornosti dvou equoidů – omlouvám se, policejních jednotek VOPOM – je zážitek, z něhož mrazí. Byli jste někdy v zoo nebo v přírodní rezervaci a upoutali jste pozornost lva, tygra nebo jiné kočkovité šelmy? Pak budete vědět, o čem mluvím. Jediný rozdíl je v tom, že equoidi mají velikost koně: váží dvakrát nebo třikrát tolik jako (naštěstí vyhynulý) šavlozubý smilodon, čtyřikrát tolik jako dnešní bengálský tygr. Nespadají vyloženě do rozměrového maxima tyranosaura, ale nemají k němu daleko a jsou to teplokrevní masožravci. Když se na vás zaměří, jednoduše poznáte, že přemýšlejí, jak budete chutnat. Je to rozechvění hluboko v útrobách, ze kterého se vám varlata pokusí vyšplhat do břicha a schovat se (pokud jste muž) a stáhne se vám svěrač (bez ohledu na pohlaví). Když se na mě podívají, ztuhnu a vyskočí mi studený pot strachu. Oni ztuhnou taky. Hlavy jim míří na mě jako hlavně děl.

Jasně se ukáže řada detailů: nemají rohy. Oči mají posazené maličko blíž k sobě, frontálně posunuté, aby získali lepší binokulární vidění, než mají běžní koně. Nozdry a tlama vypadají na první pohled normálně, ale pak jeden ohme pysky a já spatřím tesáky. Okraje pysků se zatáhnou víc, než je u býložravců přirozené, a odhalí chrup, který se podobá spíš něčemu ze zlého snu H. R. Gigera než tomu, co by znal koňský veterinář. Jo, a oči? Zmínil jsem se, že jsou modré a pulsují, ale nezapomněl jsem říct, že svítí?

Na stojanu vedle jednoho boxu je něco, co má být zřejmě sedlo – s ocelovým trubkovým rámem, který má zepředu a z boků pletivo a na střeše světelný policejní maják. Jet na jednotce VOPOM zjevně není nic zábavného. Nebezpečnost z nich dokonce čiší tak silně, že mě napadne, proč policie nepožádala sedláře, aby do bezpečnostní klece pro jezdce přidal podstavec pro kulomet – míň decentní už by to být nemohlo.

„Do hajzlu, proti čemu to chtějí nasadit?“ zeptám se chraptivě. „Proti divizi panzerů?“ Můj normálně hyperaktivní smysl pro humor se zhroutí pod lavinou obrazů z jatek, jež nastanou, až Dudley nasadí své jednotky VOPOM na zvládnutí davu po přátelském zápase na cizím hřišti. Tahle zvířata nejsou k smíchu. Z bitevního tanku si taky nebudete dělat legraci.

„Grrrrr…“ zavrčí equoid číslo jedna a zvědavě si mě změří, jestli bych byl vhodná svačina

„Jistě to nevím,“ odpoví zamyšleně Georgina, „ale podle mě by se mohli hodit, až se ilegální přistěhovalci a blbí hipíci z Brightonu zvednou, aby nás, správně smýšlející lidi, přišli vypálit. Jenže mezitím vyprodukují každý den padesát kilo hoven, a já je ani nemůžu kompostovat!“

„Bestie,“ zavrčí nezřetelně Greg a drží se při tom za bradu.

„Dávej pozor, říkala jsem ti, že nemáš chodit moc blízko!“ Georgina zavrtí hlavou. „Když je Jack přivezl, byli mnohem menší,“ dodá. Skloní se a ukáže do výšky kolen. „I tehdy byli zákeřní jako psi pro medvědí zápasy, ale tenkrát se aspoň dali zvládnout.“

„Jak je to dlouho?“ zeptám se. V žaludku mám při tom ještě svíravější pocit.

„Asi tak před třemi týdny. Rostou vážně rychle.“

* * *

MINISTERSTVO OBRANY

TAJNÉ

Poptávková specifikace: M/CW/20954

Datum zveřejnění: 1. července 1940

Požadavek na:

Kůň těžké jízdní policie

Musí nahradit stávající kusy Jízdní gardy a další zbývající funkční jednotky armádní jízdy.

Koně by měli být vysocí 13 až 17 pěstí, vážit 650-900 liber, být vycvičení na sedlo.

Žádoucí vlastnosti:

Koně by měli mít tři nebo více z následujících vlastností:

Výdrž delší než 6 hodin rychlostí 30 mil za hodinu v nerovném terénu (při jízdě se standardním sedlem, jezdcem a výstrojí)

Výdrž delší než 30 minut rychlostí 50 mil za hodinu na štěrkových cestách (při jízdě se standardním sedlem, jezdcem a výstrojí)

Schopnost nočního vidění

Schopnost rozeznat a poslechnout regulovaný slovník s přinejmenším 20 zřetelnými povely Neviditelnost Neprůstřelnost Masožravost

Létání (při jízdě se standardním sedlem, jezdcem a výstrojí)

Stav požadavku:

Nesplněno

ZRUŠENO 2. dubna 1945

Důvody zrušení:

1) Blížící se nahrazení jezdectva ve všech budoucích operačních rolích

2) Pořízení a úvodní dodávka univerzálního bitevního tanku AEC Centurion Mkl nahrazuje požadavek M/CW/20954.

* * *

Sedím na místě spolujezdce v Gregově lanďáku a masíruju si hlavu, jako bych mačkáním mohl dosáhnout toho, že dodám jejímu bolestivému obsahu zdání uspořádanosti. „Něco takového jsem nečekal.“

„Znám Georginu od doby, co byla malá holka a soutěžila v drezuře.“ Greg chvíli funí a pak vytáhne z hromady nepořádku pod sedadlem řidiče pouzdro na tužky. Vyloví z něj něco, co v prvním okamžiku omylem považuji za obrovského hnědého jointa. Pak vytáhne zvláštní multifunkční nástroj, kterým odřízne jeden konec a zbytek vlastnoručně ubalené, smradlavé cigarety zapálí.

„Opatrně s tím jointem, Eugene,“ vyhrknu, než mi dojde, že je to ve skutečnosti doutník, tak starý a odporný, že vykašlu půlku plic, než se mi podaří otevřít dveře a vylézt ven. „Jéžišmarjá, Gregu!“

„Promiň, mladíku.“ Viditelně si žádné výčitky nedělá, ale všimnu si, že z něj nasává, jako by to byl inhalátor, a druhá ruka – ta, ve které drží svou vycházkovou hůl – se mu lehce chvěje. „Když jsem svědkem takový scény, potřebuju svý kuřivo.“

„Ohlásím to,“ řeknu těžce. „Myslím ty VOPOM. Tohle jde hodně nad mou platovou třídu.“

„Vážně? Za celou dobu jsem neviděl, že by někdo od vás couvl před rudookou příšerou, která má trochu víc chapadel…“

„Ale taky jste nás nikdy neviděl, že bychom bojovali s policií, ne?“ utrhnu se na něho a pak to vezmu zpátky: „Promiňte, ale normálně s kluky v modrém spolupracujeme, obvykle nejsou předmětem našeho vyšetřováni.“ Zarazil jsem se a zkusil jsem si odkašlat. Moje plíce dnes dostávaly pořádně zabrat, z jedné strany odporný puch hoven masožravců ve stájích a z druhé Gregův doutník jako kouř z nafťáku. „Nechte mě chvíli přemýšlet. Fajn, VOPOM se momentálně nikam nechystají. Můžu počkat, až dorazí podpora.“ (Pokud se ve skutečnosti nejedná o jeden z našich projektů – o kterém s Iris nic nevíme, protože nemáme dostatečnou prověrku. Staly se už bláznivější věci. V tom případě je na pořadu dne všechno znovu diskrétně ověřit.) „Jenže, hmm. Co víte o inspektoru Dudleym? Protože právě on je další článek řetězu, který vede tam, odkud se to vzalo…“

Vousy se zatřesou jako keř v krupobití. „Promiň, chlapče, ale s tím ti nepomůžu. Já se zabývám takovými, jako je Georgina nebo seržant Irving, který šéfuje staničním stájím v East Grinstedu, ale flašinetářem samotným ne.“

„Který byl jako na zavolanou na místě, když jsme přijeli na návštěvu, ale pak se vypařil. Do hajzlu.“

„O co jde?“ Greg vdechne další obrovské množství odpařené motorové nafty, načež se kolem jeho očí stáhnou vrásky. „Nemyslíš si snad…“

„Když jste posílal tu zprávu, ve které jste žádal návštěvu styčného důstojníka z Metropolitní prádelny, jak přesně jste to provedl?“ zeptám se. „Neobrátil jste se čistě náhodou na někoho jiného, aby nám poslal mail? Někoho jako…“

„Kruci, když o tom teď mluvíš…“ Zarazí prst do vousů až po kloub a zatáhne, „… požádal jsem voňavou Melissu, aby vám napsala! Ale nechápu…“

Obrátím oči v sloup. „Nemá Melissa náhodou přítele?“ zeptám se. „Který je čistě náhodou příslušník místní policie? Nebo otec, matka, sestra nebo nejlepší kamarád ze školy, něco takového? Někdo, kdo by mohl o programu na pořízení VOPOM vědět?“

„Aha, už chápu, kam míříš.“ Greg si povzdechne, pak sáhne dolů a típne svůj odporný doutník o podrážku holínky. Zbytek schová do pytlíku. Lehce se záchvějů a vlezu zpátky do land roveru na sedadlo spolucestujícího. Moje ochromené nosní dýchací cesty nechápou, v jakém prostředí se to ocitly, ale zásluhou všeho toho nikotinu visícího ve vzduchu se mi rozšíří zornice a zpomalí tep. „Vrtá ti hlavou, odkud se to všechno vzalo?“

„To je klíčová otázka,“ přisvědčím, zapnu si bezpečnostní pás a zavřu dveře. „Kde Jack Dudley sehnal pár nedospělých, neoplodněných samic jednorožce? A kdo mu tu ten nápad nasadil do hlavy? Když se nad tím zamyslím, odkud se berou všichni ti podělaní hlemýždi? Někde v okolí musí být oplodněná samice ve fázi přisedlého rozmnožování. Jedna věc je, aby si nějací pitomí důstojníci od jízdní policie vzali do hlavy, že stádo baby Jagy bude dobré ke zvládání davu, ale jestli došlo k nějakému úniku…“

„Jisté tušení mám, ale líbit se ti to nebude. Mohl by to být začátek rozsáhlého přemnožení,“ řekne těžce Greg. „Zamoření se vším všudy. Equoidi se rozmnožují podle r-strategie…“ Všimne si mého nechápavého pohledu a zařadí zpátečku. „Většina organismů se řídí jedním ze dvou typů reprodukční strategie, mladíku. K-výběr – malý počet potomků, velká energie věnovaná jejich udržení při životě: to jsme my, cha, oholené opice. A pak existuje r-výběr: vychrlit tisíce nebo miliony maličkých potomků a doufat, že někteří přežijí. Equoidi to dělají, šíří se jako pyl, nebo mouchy, žáby… ale zároveň jsou to parazité, kteří přiberou hostitelský druh a využijí jej ke krmení svých mláďat. Ty potvory ve stáji, dospělé sterilní samice, jsou každopádně neobvyklé. A to je výstražná vlajka Kdybych měl hádat, co se děje, řekl bych, že někde je rozmnožující se královna, která našla levný způsob, jak svým potomkům pomoci dožít se dospělosti. Něco nového, ne jenom jedna zhypnotizovaná holčička Nejsem si jistý, co to je, ale jestli tu královnu nenajdeme včas, budeme se tady brodit v jednorožcích až po krk.“ Jeho hlas se vytratí do chmurného, zamyšleného ticha

„Zavolám pro podporu,“ řeknu. „A než stačí všechen ten cirkus naložit, zajedu navštívit pana inspektora. Chci zjistit reálný stav věcí, přijít na to, odkud ty koně bere.“

„A co potom? Když na to nepřijdeš?“

„Ať najdu cokoli, pošlu to nahoru a pak si v klidu sednu. Jak jsem řekl, tohle je hodně nad mou platovou třídu…“

* * *

Jsem si poměrně jistý, že na tomto místě mé zprávy nepochybně budeš, laskavý čtenáři, zvedat metaforickou ruku, neboť otázek se nahrnul pořádný kopec a tvá trpělivost se chýlí ke konci. Dovol mi tedy, abych se pokusil tvou mysl uklidnit tím, že rychle proběhnu seznam často kladených dotazů.

Otázka: Jednorožci? Jsou opravdu tak hrozní?

Odpověď: Ano. Kéž bych si to vymýšlel. Bohužel, zážitek, který si starý HPL odnesl ze dvora lásky svého dětství, je vcelku běžný, pokud se těchto tvorů týká. Tady nejsme v zemi Škola jednorožců^TM: Jiskřička dokonce ani My Little Ponny. (Tedy, kromě té magie.)

Otázka: Ale co ti neoplodnění?

Odpověď: Je to parazitický životní cyklus v kostce. Parazité, zejména ti, kteří mají složitý pohlavní dimorfismus a hyperkastrační chování (které odklání reproduktivní energii hostitelského druhu do služeb vlastních cílů) zpravidla mají zajímavé režimy pro případ nezdaru. Mezi jednorožci je to tak, že když si nenajdou partnera v mládí, mají tendenci si ho nenajít vůbec. Pro plže dlouhého třicet centimetrů je celkem obtížné vylézt na čelo něčemu, co vypadá jako masožravý kůň, nebo snad ne? Obzvlášť když se při tom nemá nechat sežrat. Proto samice doroste do dospělé velikosti, ale je neplodná. Získáte equoida: výhradního masožravce, který se velikostí a tvarem podobá koni, ale má apetit tří bengálských tygrů a stolovací etiketu hladového velkého bílého žraloka.

Otázka: Jak je možné, že jsem o tom ještě neslyšel?

Odpověď: Pravděpodobně jste slyšel. Existuje o nich spousta legend – Diomédovi koně, Al Birúniho Karkadann, stádo baby Jagy – ale v historických záznamech se moc často nevyskytují. Je to tím, že lidé, kteří se pokusí si ochočit dospělé equoidy, obvykle končí jako jejich trus.

Otázka: Ale co když se podaří získat je mladé?

Odpověď: Dobrá úvaha! Když se vám podaří získat je mladé, můžete je zčásti ochočit. Ale abyste je získali mladé, musíte najít plodnou samici v přisedlé, rozmnožovací fázi. (A přežít to.)

Otázka: Co s nimi máme dělat?

Odpověď: Sterilní dospělí equoidi nutně nepředstavují sami o sobě problém: jsou v podstatě nebezpeční, ale hloupí. Georgina Edgebastonová cvičí dva z nich jako jednotky VOPOM, ale jsou pod kontrolou. Pokud neudělá nějakou hloupost, jako třeba to, že jednoho praští do hlavy obrovským jedovatým suchozemským plžem, pravděpodobně je zvládne. Mnohem větší obavy mi dělá to, odkud se berou. Equoidi zpravidla volně neskotačí po jihoanglické pahorkatině, protože stopa ze zpola sežraných dětí a křičících rodičů obvykle přiláká pozornost. To znamená, že hnízdo nejspíš bude někde nedaleko. A je naprosto nezbytné, abychom s Gregem hnízdo našli a následně s ním bylo patřičně naloženo.

Otázka: Hnízdo – co v tomto kontextu znamená „patřičně“?

Odpověď: Napovím vám. Začnu několika telefonáty, které prostřednictvím jednoho nebo dvou styčných důstojníků přesvědčí policii, aby evakuovala okolní oblast. Pak dorazí vozidlo, které vypadá jako mobilní velitelství hasičské brigády pro vážné incidenty a za ním několik stříkaček vybavených tak, aby dokázaly chrlit něco poněkud toxičtějšího a hořlavějšího, než je voda. Nakonec se objeví likvidátoři pojišťoven.

Tak to ostatně má proběhnout. Pokud ne, plán B přivolá armádu, aby nám půjčila několik bojových helikoptér Apache Longbow. Ale snažíme se tak daleko nezacházet: zamaskovat letecký útok je obtížné a drahé a navíc je trapné přiznat, že plán A nevyšel tak, jak měl.

Otázka: Řekl jste, že equoidi nejsou inteligentní. Ale co všechno to o Yog-Sothothovi, co ze sebe HPL v závěru vysypal? Co maminka…

Odpověď: Tím si nezatěžujte hlavinku, to přesahuje vaši bezpečnostní prověrku. Musí stačit, když vám řeknu, že všechno je pod kontrolou!

* * *

Poté, co zavolám Iris, abych jí oznámil nevítanou zprávu, že tento kouř se zdá být propojený se zdrojem vzplanutí, pokračuju ve svém vyšetřování tím, že se vypravím najít inspektora.

V East Grinsteadu mají starou viktoriánskou policejní stanici, které nechybí starožitná modrá plynová lampa nad hlavním vchodem a nadokenní světlík (již nepoužívaný) hned za dveřmi do vestibulu. Budova má také dvě vysoké brány, které vedou do dvora. Dvůr momentálně slouží jako parkoviště služebních aut a antonů, ale jednu stranu nádvoří stále lemují boxy pro koně a jsou v dobrém stavu.

Mám na sobě civilní, neformální oblečení. Dvůr nechám zatím dvorem a místo toho dojdu ke vstupu pro veřejnost, kolem informačních plakátů (KRÁDEŽE MĚDI: BERETE SVŮJ ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU?) a do přijímací zóny.

Před stolem stojím skoro minutu, zatímco policejní strážník McGarry (číslo 452) vysvětluje správný postup, jak pomoci chuligánům v přízemní base spadnout ze schodů, strážníku Savageovi, ctižádostivci, kterého přeložili z Birminghamu, aby si rozšířil profesní životopis a pomohl převést policii na venkově do dvacátého století. Z jeho vyhýbavého, netrpělivého postoje je zjevné, že by byl mnohem raději na ulici a podával si mladé asociály. Nakonec mi dojde trpělivost a odkašlu si. Strážník McGarry si dál mele svou. Jeho kázání ho viditelně baví až příliš na to, aby přestal, a tak vytáhnu svůj policejní průkaz.

„Hele, Frede, nechceš se zeptat toho pána, o co mu…“ Savage zaostří pohled na mou peněženku a jeho hlas zpomalí, až se zarazí úplně. „Co?“

„Bob Howard, Metropolitní prádelna Chtěl bych mluvit s inspektorem Dudleym.“ Asertivně se usměju. Policisté jsou školeni, aby neasertivní osoby odsouvali v pořadí důležitosti. „Můžete mi na chvilku věnovat pozornost?“

Strážník McGarry se na mě podívá. Je na něm vidět, jak ho to vyrušení rozčiluje. „Nepotřebujeme žádnou čistírnu…“

Zaměřím na něho svou pozornost a vypůjčím si veškeré kouzlo své průkazky. „Nikdy jsem netvrdil, že ji potřebujete. Potřebuji mluvit s inspektorem Dudleym. Nejdřív, jak je to možné, ve značně důležité záležitosti. Jestli mě budete zdržovat, nepoděkuje vám.“

McGarry se nechce podvolit, ale moje průkazka mu nedovolí, aby mě ignoroval. „O co jde?“ zeptá se.

„MŽPVZV požaduje záznamy o očkování všech nových kusů, které objednal pro jízdní oddíl,“ řeknu s kamennou tváří. „Těsně jsem se s ním minul na Edgebastonově farmě, ale dlouhá ruka zákona o hospodářských zvířatech si nakonec přijde na své.“

McGarry se na mě pochybovačně podívá a zvedne telefon. „Pane inspektore? Máme tady na příjmu pana Hobsona z MŽPVZV. Prý s vámi potřebuje mluvit – něco s Edgehillskou farmou či co? Ne, pane. Ano, pane.“ Odloží telefon. „Pan inspektor za chvilku přijde.“ Ukáže na židli. „Posaďte se.“

„Děkuji.“ Židli ignoruji a přejdu k vývěsce, abych využil čekání k tomu, že si přečtu informační letáky pro veřejnost. (POZOR NA NEZNÁMÉ! a NEZAPOMEŇTE ZAMYKAT DVEŘE A OKNA: VENKOV PRAVIDELNĚ NAVŠTĚVUJE LŮZA Z MĚSTA hrdě soupeří se ZAMĚSTNÁVÁ VÁŠ SOUSED ILEGÁLNÍ PŘISTĚHOVALCE? Působí to, jako by jejich PR oddělení dělalo melouchy pro Britskou národní stranu.)

Nemusím čekat dlouho. Zaslechnu kroky, a když se otočím, uslyším známý hlas. „Co chcete?“ V uniformě vypadá inspektor Dudley o něco výhružněji, a to vypadal dost výhružně už předtím. Ledově si mě měří přes ohnutou kobylku svého nosu. Naštěstí se nenechám zastrašit tak lehce, jak se mi to stávalo dřív.

„Nemohli bychom si promluvit ve vaší kanceláři?“ navrhnu. „Jedná se o jednotky VOPOM, o které jste požádali.“ Pořád mám v ruce svůj služební průkaz. Zaregistruji, jak k němu zalétne očima a pak ucukne, jako by záměrně dělal, že si ho nevšiml.

„Pojďte se mnou,“ řekne. Následuji inspektora přes přijímací zónu do administrativních útrob stanice: obílené příčky, dveře s čísly a tabulemi z mléčného skla Cely jsou nejspíš o patro níž. Projde požárními dveřmi, po úzkém schodišti nahoru a do kanceláře s jedním stolem, dvěma kancelářskými křesly a oknem, z něhož je hezký výhled na průčelí viktoriánské železniční stanice. „Kdo jste a co děláte s tím starým podvodníkem Scullerym?“ zeptá se inspektor.

„Jsem z oddělení, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšel a o kterém se nesmí veřejně mluvit.“ Strčím mu svou průkazku pod nos, kde ji nemůže přehlédnout. „Moje oddělení jednotky VOPOM neschválilo. Jelikož neseme odpovědnost za povolování všech takových aktiv a dohled nad nimi, chci vědět, kde jste se o nich dozvěděl, odkud jste je získal, a jak se je chystáte využívat.“ Usměju se, abych otupil ostrost svých slov. „Obávám se, že všechny papíry a dohledové zprávy, které jste zametali pod stůl, si vás právě našly.“

„Ale…“ Sedne si za stůl a v jeho výrazu se něco změní. Okamžik otevřenosti pomine, jako když přes svah přejde stín mraku. Jeho výraz je pro mě nečitelný. „Co tady děláte? Všechno je pod kontrolou. Žádný problém neexistuje.“

„Bohužel musím nesouhlasit.“ Služební průkaz držím tak, aby na něj viděl. „Řekněte mi: kde jste jednotky VOPOM pořídil? A kdo s tím návrhem vůbec přišel?“

„Vypadalo to jako dobrý-do-do-do…“ Zatímco dál koktá, oči mu to přitáhne k průkazu. „Byl to můj nápad! Určitě ano. Vypadalo to jako tak dobrý nápad, že jsem to musel vymyslet já, no ne?“

„Opravdu?“

„My-myslel jsem…“ Ještě jsem neviděl, že by s geis na služebním průkazu někdo zápasil tak úporně jako on. „… měli bychom mít možnost zásadního navýšení operativnosti. Ano, o to jde! Dnes se všichni můžou podělat jenom z jednotek vzdušné podpory, z těch pitomých pilotů! Přitom ty jejich podělaný helikoptéry nezvládnou víc než čtyři hodiny aktivní hlídkově služby za čtyřiadvacet hodin, nedají se použít k zatýkání nebo ke zvládání davu, zato ale vysávají peníze z rozpočtu mně. Buď my, nebo oni! Máte vůbec představu, kolik stojí provozování takové jízdní hlídky? Abych při zápase posadil do sedel osm policistů, potřebuju dvanáct koní, protože koně nejsou jako auta, to opravdu ne – auta netrpí bursitidou nebo pastevní chorobou – a přinejmenším stejný počet policistů potřebuju jako jezdce. Potřebujeme civilní pomocníky, protože stáje se samy nevykydají, veterináře s nepřetržitou pohotovostí a šest žoků sena denně. Nemluvě o účtu za běžnou údržbu a amortizaci za náš motorizovaný koňský box, dva návěsy a dvě dodávky, které je tahají.“

Rozjede se při té krásné tirádě o nákladech na provozování jízdní jednotky tak, že se mu kolem úst začne dělat pěna. „Za poslední finanční rok stála moje jednotka skoro šest set tisíc liber, aby zajistila tři tisíce šest set šestihodinových jízdních směn! Piloti stojí osm set dvacet a dostaneme za to jedenáct set hodin ve vzduchu ročně, a to se pokoutně snaží mou jednotku vyřadit z provozu a celý náš rozpočet převést na provozování druhé Twin Squirrel. Ptám se vás, je to správné využití veřejných financí? Anebo, a na to se ptám s veškerou upřímností, by bylo lepší utratit je zato, že se naši jízdní policisté vybaví těmi nejlepšími oři, kteří pro tu práci existují?“

Inspektor udeří otevřenou dlaní do stolu, až vadnoucí begonie nadskočí. Zpraží mě pohledem, při kterém jsou vidět bělma jeho očí. Zornice má rozšířené a ve tvářích je brunátný. Lapá po dechu, než bude pokračovat. Pozoruju to, někde uprostřed mezi znepokojením a fascinací. Tohle není normální stav. To, čeho jsem svědkem, je příznačné pro mimořádně silný okultní nátlak, jemuž byl inspektor vystaven. Jeho slova mají sílu: ctím, jak mi ochranný talisman na řetízku vibruje a v místě, kde ho mám na hrudi bezprostředně u pokožky, se bolestivě zahřívá.

„Je naší povinností chránit veřejnost a prosazovat zákony země. Povinnost, čest a odvaha ve službách královny a země! Královna! Složil jsem přísahu, že budu prosazovat právo, a já je budu prosazovat nejlíp, jak to budu umět! To znamená zvýšit naši operativnost všude, kde to jde, usilovat o maximální efektivitu při využívání možností jízdní policie! Sotva držíme hlavu nad vodou, vystaveni záplavě špíny z velkých měst, černých, cikánů, židů, hipíků a, a… Zákon a pořádek! Musíme zachovat zákon a pořádek! Přijíždí královna! Přijíždí královna! Výsledkem toho, že moje oddělení bude vybaveno jednotkami VOPOM, bude značné zvýšení rychlosti, mobility a schopnosti prosazovat zákony země v nadcházejícím bo-bo-bo-boji se silami temnoty…“

Na levé tváři se mu objeví cukání a slova mu začnou mumlavě splývat. Rychle obrátím svůj služební průkaz vzhůru nohama a přitáhnu si ho zpátky. Tlak, kterým mi talisman působí na hrudní kost, maličko povolí, když se inspektor Dudley sesune na stranu a začne lapat po dechu. Několik děsivých sekund mám strach, že ho ranila mrtvice, ale cukání ustane a on se pomalu narovná a opře o opěradlo svého křesla.

„O čem jsem to mluvil?“ zeptá se a váhavě se rozhlédne kolem sebe, jako by byl překvapený, že je u sebe v kanceláři. „Kdo jste?“

Rozhodnu se riskovat a zvednu svůj služební průkaz. „Bob Howard. Není důležité, kdo jsem. Nemusíte to vědět. Ale…“ nakloním se dopředu, „… odkud jste vzal jednotky VOPOM?“

„No, vyptával jsem se.“ Mluví roztěkaně a dezorientovaně. „Prostě byly tam, když jsem je potřeboval.“ Oči mu na okamžik vyběhnou navrch hlavy. „Krá-královna je poslala,“ dodá konverzačně, tónem, ze kterého mi naskočí husí kůže. Náhle zamrká a vrátí se k plnému vědomí. „Nevím, odkud se vzaly. Proč?“

Zkusím to znovu. „Odkud se vzal dokument s požadavkem na jednotky VOPOM?“

„No, někde ho mám. Tam.“ Třesoucím se prstem ukáže na ušmudlané PC na boční straně svého stolu. „Napsat to trvalo celou věč…“

„Mohl byste mi ten soubor otevřít?“ požádám. „Ve wordu.“ Ucítím napětí a ve chvíli, kdy sáhne po klávesnici, vytáhnu svůj telefon. Je to krásný nový Palm Treo a já v něm mám určitý speciální software, který dokáže vyhledávat jisté druhy okultních rizik v kombinaci se speciální krabičkou senzorů připojených přes bluetooth, kterou mám v kapse bundy. Spustím utilitu (ikona: tohle je tvůj mozek na drogách na červeném obráceném pentagramu) a namířím kameru svého telefonu na jeho monitor. Inspektor zatím dál nejistě ťuká do klávesnice.

Dudley se staví k mé přítomnosti tak nevšímavě, jako bych tam vůbec nebyl – pokud ho nepřinutím svým služebním průkazem, aby mi věnoval pozornost. To je samo o sobě vážné varování: měl by být jedním z nás, kruci, a služební průkaz Prádelny je očarovaný geis, který nutí ty, již jsou mu vystaveni, aby jeho zákonného nositele uznávali za svého nadřízeného. (Samozřejmě s výjimkou Prádelny jako takové – jinak bychom se mohli zaplést do děsivých zacyklení stupňované nadřízenosti: představte si ty následky, kdyby to působilo na účetní a mzdové oddělení!) Jestli přede mnou mysl Jacka Dudleyho uhýbá, je možné, že se někdo pokusil nainstalovat protiopatření proti kouzlům jiných odborníků. A to je opravdu špatné, protože jednorožci si tak rafinovaně nepočínají.

Proto věnuju víc pozornosti svému telefonu – vyhledávajícímu riziková schémata – než obrazovce, na niž mžourá inspektor, když na několik sekund naskočí známé logo Microsoft Office, po němž rychle následuje okno do pekla

* * *

MINISTERSTVO OBRANY

TAJNÉ

Poptávková specifikace: R/NBC/6401

Datum zveřejnění: 2. dubna 1970

Požadavek na:

Návrh strategického zastrašujícího prostředku (zařazení: alternativní, nejaderný). Typ: Antropický eschatologický zbraňový systém, letecky shazovaný.

S ohledem na nárůst veřejné podpory Kampaně za jaderné odzbrojení by někdy v budoucnu mohlo být shledáno politicky vhodným, aby Velká Británie vyřadila své strategické jaderné prostředky v podobě ponorek třídy Resolution a souvisejících balistických raket Polaris A3. S ohledem na sovětskou hrozbu je však třeba, aby byla britská pozice strategického zastrašování za každou cenu udržena.

Chemické zbraně se pro tuto roli nehodí, neboť není možné zajistit jejich přenos na cíl v dostatečném množství. Běžné biologické zbraně (pro zbrojní účely upravené neštovice, mor atd.) se pro tuto roli nehodí, neboť není možné naočkovat veškeré obyvatelstvo Velké Británie a rovněž není možné zajistit účinnost s ohledem na obranný program vakcinace proti biologickým zbraním na straně nepřítele.

Tento požadavek se týká návrhů nekonvenčních makrobiologických zbraní, které mohou být dopraveny na cíl pilotovaným bombardérem nebo pumou shazovanou s odstupem (např. Blue Steel), po doručení se musejí rozvinout a způsobit nepříteli strategické škody, nejsou náchylné na farmaceutickou nebo medicínskou obranu a jsou autoregulační (není pravděpodobné, že vyvolají epidemie).

Požadované vlastnosti:

AEZS-LS musí být dlouhodobě skladovatelný (teplotní a vlhkostní omezení: viz graf A), bez údržby až po dobu 5 let.

Musí být ve vhodné formě skladný, aby se dal umístit a přepravit v pumovém pouzdru WE. 177 nebo alternativní strukturální jednotkou kompatibilní s pumovnicí a křídelními pumovými závěsy všech momentálně funkčních bojových letounů a připravovaného Panavia Tornádo IDS.

Musí být sterilní nebo neautoreprodukční, nebo se musí rozmnožit pouze jednou, přičemž potomstvo bude sterilní.

Útok s použitím jednoho AEZS-LS musí být schopen vylidnit metropoli první kategorie za necelých 24 hodin (koeficient populační ablace: přinejmenším 25%).

AEZS-LS by měl mít navíc tři nebo více z následujících vlastností: masožravost, jedovatost, schopnost telepatického ovládání, neviditelnost, pyrogeničnost, létání, pohled baziliška, neprůstřelnost vůči kulkám, radiační odolnost až 20 OOO REM (jeden puls) nebo 1000 rad/h (spad), odolnost vůči algoritmům okultní kontaminace úrovně 6 nebo nižší.

Stav požadavku:

Neplatný

ZRUŠENO 3. dubna 1970

nařízením Úřadu vlády v souladu s doporučením operačního dozorového auditního výboru SOE (oddělení X)

Zdůvodnění zrušujícího nařízení:

Riziko neúmyslného narušení izolace nebo náhodného úniku po dobu životnosti takového zbrojního systému je nízké, nicméně i tak nepřijatelně vysoké.

Nasazení AEZS-LS, ať již v souladu se zákonným vrchním velením země nebo za jiných okolností, by znamenalo porušení článku IV. B Bentické smlouvy. Je zcela jisté, že MODRÝ HÁDES by to považoval za casus belli.

Pravděpodobnost, že by odveta MODRÉHO HÁDA za porušení článku IV. B vedla k totálnímu vyhlazení obyvatelstva Britských ostrovů činí v rámci chybového rozpětí 100%. Platí to pro Irskou republiku, ostrov Man, normanské ostrovy. Velkou Británii a Severní Irsko. To však neznamená, že rozsah ztrát zůstane při takovém úderu takto omezen.

Pravděpodobnost, že by úder MODRÉHO HÁDA vedl k úplnému vyhlazení celého lidského druhu přesahuje 50%.

Předpokládá se, že pokus o vývoj zbrojního systému v kategorii AEZS-LS je svojí podstatou natolik destabilizující, že mohou být takové aktivity chápány jako ospravedlnění preventivního úderu ze strany jiných lidských vlád. Tento projekt nejen že by zdaleka nezabezpečil zemi před hrozbou sovětské jaderné agrese, ale ve skutečnosti by ji mohl vyprovokovat.

Dodatek: Operační dozorový auditní výbor SOE (oddělení X) doporučuje, že by pro národní zájmy bylo nejlepší, kdyby se všechny členy výboru, jenž vypracoval koncept R/NBC/6401, podařilo přesvědčit k předčasnému odchodu do důchodu; následně by jim měl být odepřen přístup k ostrým předmětům. Myslíme to vážně. Od doby operace MODRÝ PÁV vypracované Královským zbrojním výzkumným a vývojovým ústavem v letech 1954 až 1958 nebyl tento dozorový orgán požádán o zhodnocení natolik nepovznášejícího, ne-li fakticky šíleného návrhu.

* * *

Zatímco hledím na pěticentimetrový displej svého smartphonu, inspektor Dudley mi pomáhá ve vyšetřování tím, že otevírá soubor Microsoft Word obsahující žádost, kterou sestavil, jak si vzpomíná, aby dosáhl nahrazení zbývajících koní Sussexského policejního jezdectva potomky jednorožce – pardon, jednotkami VOPOM. Co by se při tom mohlo pokazit?

To zjistím, když se soubor otevře. Protože Jack Dudley si možná pamatuje, že ho psal, ale pokud není kromě policejního inspektora taky kvalifikovaný bojový mág, rozhodně nenapsal makro ve Visual BASICu, které se spustí, jakmile se text objeví na obrazovce.

Všechno se podělá velice rychle. A důkladně.

Jelikož hledím místo na počítač na své Treo, ucítím, jak se mi v ruce rozvibruje a displej se zároveň rozsvítí rudě: THAUMOVÉ PŘETÍŽENÍ. Ze stolního počítače uslyším hlasité, kvílivé zabzučení, jako by bzučel komár o velikosti Boeingu 737, po kterém následuje nezaměnitelné skřípění a klapání harddisku, který trhá své diskové plotny: zvláštní, nevěděl jsem, že se toho ještě dá dosáhnout softwarově. To je jediné, co stačím zaregistrovat, protože můj talisman se bolestivě zahřívá. O sekundu později inspektor Dudley zasténá. Je to známé, mimořádně nevítané zasténání, ze kterého mi po zádech přeběhne mráz, protože pozdě v noci, když dělám přesčas, je slýchám pravidelně. Je to nelidský zvuk tělesné slupky bez duše, která prahne po mozcích, stejně jako zbytkové lidské zdroje v Noční hlídce.

Není to poprvé, co jsem svědkem něčeho takového. Nevěřili byste, jaký prostor pro lumpárny Redmondská bestie neúmyslně vkládá do svého officovského softwaru, když mu dovoluje spouštět makra, která mají neomezený přístup k hardwaru. Vzpomínám si na jednu obzvlášť povedenou postprandiální powerpointovou prezentaci, kdy jsem byl jedním ze dvou, kteří přežili (a ten druhý nebyl tak docela člověk). Nicméně tohle bylo poprvé, co jsem viděl, jak wordovský dokument někomu sežral duši. Narovnám se a o dva kroky couvnu. Do levé půlky zadku se mi zaryje koule na dveřích: sakra, proč se ty dveře nemůžou otevírat ven? Zvednu telefon, prstem najdu d-pad a začnu hledat aplikaci, kterou potřebuju… a ten podělaný krám se na mě sesype. No paráda PalmOS: vždycky ho najdeš, když ho nejmíň potřebuješ. Inspektor se zvedá ze svého křesla a nemotorně se odstrkuje od stolu. Jeho pohyby jsou trhané, ne-li přímo křečovité. Neustále tiše sténá, a když ke mně otočí hlavu, všimnu si v jeho očích slabé nazelenalé záře. Stisknu rukou kouli na dveřích a v dalším okamžiku ztuhnu, jak se mi myšlenky v duchu navrší přes sebe jako vagony při vlakovém neštěstí.

Příměstský vlak CrossRail, který odjíždí od prvního nástupiště, je strachy podělaný, protože je uvězněný v kanceláři s nefalšovanou mozkožravou zombie a zákon přenosu přes kůži znamená, že jestli se mě ta věc dotkne, rozum se mi doslova vykouří z hlavy. Maličko to tlumí Sprinter-do Crewe na druhém nástupišti, který mi připomíná, že mám u sebe talisman, takže bych fakticky mohl přežít, pokud mi zombie vyloženě nepůjde po krku a neodtáhne mě před počítačový monitor, na kterém nejspíš pořád svítí stejný magický obrazec, který sežral rozum inspektoru Dudleymu. Gatwick Express, který nestaví a řítí se rychlostí sto padesát kilometrů v hodině po koleji mezi čtvrtým a pátým nástupištěm, použije klakson, aby mi připomněl, že když vezmu roha, nechám tak zmíněnou zombie zcela volně v prostředí bohatém na potenciální cíle, konkrétně na venkovské policejní stanici, kde se ke vzpourám nemrtvých staví tak, že si jednou za měsíc pustí ve společenské místnosti Soumrak mrtvých a objednají si k tomu pivo a pizzu. A vlak, který uhání z Trumptonu s nákladem kokainu (díky, Half Man Half Bisquit) je tam jen proto, aby mi připomněl, že pořád nevím, odkud se to jednorožčí plémě bere…

„Ruááár!“ Inspektor Dudley si odkašle a zkusí se na mě vrhnout. Uskočím stranou za jeho stůl, telefon strčím do kapsy, abych si uvolnil ruku, a současně vytrhnu elektrickou šňůru ze zadní strany jeho počítače. (Pravidlo číslo jedna: ochraňte důkazy, přestože disk se sám zničil a soubor, o který vám jde, je napěchovaný smrtelně nakažlivým psychovirem.) „Ruáág?“ zvolá inspektor.

Popadnu starý těžký ČRT monitor a potěžkám ho oběma rukama „Chytej,“ řeknu a hodím ho po zombie.

Škubnu sebou, když slyším, jak to křupne, když dvacet kilo ČRT monitoru z olověného skla dopadne na už jednou přeražený nos. Dudley zavrávorá a skácí se dozadu: zombie ovládané žroutem, který má jen minimum inteligence a fyzicky je poněkud hendikepovaný, nebývají dvakrát hbité. Pak se otevřou dveře.

„Pane inspektore?“ zašvitoří strážník Savage. Vzápětí si mě všimne. Zahlédnu, jak se mu nad hlavou přerušovaně rozsvítí desetiwattová žárovka, když okamžitě dojde ke špatnému závěru. „Hej! Vy! Lehněte si na podlahu! Jste zatčen!“

Začne vytahovat obušek. Couvnu kolem stolu, blíž k oknu. A sáhnu pro služební průkaz. „Děláte chy…“

„GRÁÁH!“ zařve inspektor a zvedne se z podlahy, s monitorem přitisknutým na prsa Páni, vypadá to, že mu z nosu teče červená, blábolí posunovací lokomotiva na odstavné koleji číslo tři. Teď si to vypiješ.

„Pane inspektore?“ zeptá se strážník Savage, „jste v pořádku?“

Z kapsy se ozve zazvonění, krásný zvuk, kterým Treo oznamuje, že se úspěšně restartovalo. „Je to zombie!“ zakřičím. „Nedovolte mu, aby se vás dotkl! Jeho dotek je smrt…“

Savage si mě nevšímá a natáhne ruce k inspektorovi. „Když dovolíte, podívám se vám na ten no-o-o…“

Bezva Teď mám proti sobě dvě.

Kdyby tady byl můj šéf Angleton, nebyl by to problém: dokáže jediným svým pohledem zpacifikovat jak zombie mozkožrouta tak odborářského předáka Jenže já nejsem nějaký nekromant nadaný nadpřirozenou silou, já jsem jenom příležitostný sysadmin a expert na aplikovanou výpočetní démonologii. Asi tak jediný trumf, který mám v ruce…

Ale za pokus to stojí.

Zvednu svůj služební průkaz a opráším pozapomenutou staroenochiánštinu: „Lidé! Jsem váš zákonný zdroj autority. Uposlechněte mě! Uposlechněte mě!“ (Nebo něco v tom duchu.) Je to strašlivý jazyk, zní to, jako by člověk kloktal Stopangin přes břitvy. Ale jejich pozornost si to získá. Dvě hlavy se otočí směrem ke mně. Oči jim září dokonce i ve dne, točí se v nich svítící červi. „Pokračujte do objektu stájí! Vejděte do prvního volného boxu. Očekávejte královnu! Očekávejte královnu! Vaše královna přichází a musí vás tam najít!“ Pak dodám anglicky: „Zákon a pořádek! Zákon a pořádek!“

To poslední vyzní spíš jako „zákona řádek“, ale zdá se, že opakování sloganu hluboce zakořeněného v tom, co geis, který ho ovládal, z jeho mozku nechal, protentokrát funguje.

„Gráá?“ řekne zvědavým, stoupavým tázacím tónem. Potom se otočí ke dveřím. „Sss…“ Neobratné prsty zašmátrají po hladkém povrchu staré koule na dveřích. Dveře se pomaličku otevřou. Doufám, že se jim nikdo nepřiplete do cesty, než do těch improvizovaných polních cel dojdou. Opravdu bych nechtěl, aby se to rozšířilo ještě víc. Pot strachu, který cítím v kříži, je studený a kluzký. Je mi mdlo a nevolno.

Strážník Savage ztratil o obušek zájem, jakmile se inspektora dotkl. Seberu ho a jdu za nimi, zatímco vrávorají a klopýtají ze schodů a kolem prázdného stolu služby ven. Když míjíme pánské toalety, zaslechnu melodické cinkání. Uff! McGarry si patrně udělal pauzu, takže je možné, že někdo přežije. Dvě zombie se zvláštním sténáním, sykotem a vrčením přejdou nádvoří, vrávoravě se odrazí od boku zaparkovaného antonu a zamíří k prázdné stáji pro koně. Předběhnu je, abych vytáhl zástrčku a otevřel vrata dokořán. Uvnitř není nic než rozházené seno. Dvě zombie se belhají dál, dokud nenarazí na rozpadající se cihlovou zeď na druhém konci – ale tou dobou už mám za nimi vrata zase zavřená a zástrčku zpátky.

Vytáhnu svoje Treo a zrychlenou volbou vytočím službu v Novém křídle. „Tady Bob Howard,“ hlásím. „Jsem na hlavní policejní stanici v East Grinsteadu a vyhlašuji žlutý poplach, opakuji, žlutý poplach. Máme epidemii, epidemii, epidemii. Heslo je EQUESTRIJSKÁ ČERVENÁ SVÍČKOVÁ. Mám dva Romeo Hotel Romeo, epidemie pod kontrolou, a přehřátý box ve druhém patře. Potřebuju instalatéry, ihned.“

Pak zamířím po schodech zpátky nahoru do kanceláře bývalého inspektora, abych zajistil počítač se smrtelně nakaženým souborovým systémem, a vyčkávám příjezdu Sedmé kavalerie. Cítím, jak mě obestírá hrůza.

Možná jsem totiž dostal dva pěšce, jenže ve tmě na okraji šachovnice pořád číhá královna.

* * *

MINISTERSTVO OBRANY

TAJNÉ

Poptávková specifikace: N/SBS/007

Datum zveřejnění: 31. září 2002

Požadavek na:

Návrh systému, který by podporoval podvodní akce Special Boat Service v Perském zálivu při operaci Telie.

Eskadra S SBS je v souladu s rozkazem ředitele speciálních sil pověřena zabezpečením pobřeží Um Qasru a ostrova Hadžám a potlačením operačních schopností rychlých motorových člunů Šesté republikánské gardy a Brigády mučedníků podnikat výpady v Šatt al-Basra a Khor az-Zubayr, jimiž by mohly být ohroženy koaliční námořní síly v kuvajtských vodách.

Tato poptávka se týká návrhů nekonvenčních makrobiologických zbraní fungujících obdobně jako mýtický Ceffyl D r, Cappail Uisce a Kelpie. Tyto organismy jsou obojživelné, ale dávají přednost vodnímu prostředí, jsou masožravé, agresivní, inteligentní a údajně stahují plavce pod vodu a topí je. Předpokládá se, že při vhodném operativním podmiňování a vedení ze strany příslušníků eskadry S mohou takové organismy poskytnout výhodnou zastrašovací dispozici, která posílí schopnost speciálních podvodních sil působit v nebezpečném bojovém prostředí rozvinutých pobřežních oblastí…

Stav požadavku:

Neplatný.

ZRUŠENO 13. října 2002

nařízením Úřadu vlády v souladu s doporučením operačního dozorového auditního výboru SOE (oddělení X)

Důvody zrušení:

1) Bájní vodní koně požírající děti neexistují.

2) I kdyby existovali, stojí za povšimnutí, že arabský folklór a mytologie nekladou důraz na strach ze smrti utopením: v důsledku toho se potenciál tohoto návrhu pro psychologickou válku blíží nule.

3) Operační požadavky se dají zajistit stávajícími konvenčními prostředky.

Dodatek: Operační dozorový auditní výbor SOE (oddělení X) dále doporučuje úplný zákaz pohledávkových specifikací, které se týkají nadpřirozených koňských bytostí (NKB). Odkazy viz EQUESTRIJSKÁ ČERVENÁ SVÍČKOVÁ. Objevuje se to jako falešná penny přinejmenším jednou za několik desetiletí a už to musí přestat.

* * *

Uběhne čtyřicet minut. Krátím si čas poplašenými telefonáty do našeho oddělení INFOSEC – jak se sakra ten makro virus dostal do inspektorova počítače? Miluju vůni ranního dotazu – zatímco čekám v kanceláři inspektora Dudleyho a mám pořádně nahnáno. Zahřeje mě u srdce, když konečně uslyším píseň dvojtónových sirén blížících se po hlavní ulici. Tohle není trylkující válečný pokřik policejních majáků, ale pravidelné stoupání a klesání sirény hasičského vozu – což znamená, že moje modlitby byly vyslyšeny a instalatéři jedou v podobě náklaďáku OCULUS.

Zvenčí to vypadá jako jasně červené hasičské zásahové vozidlo, ale jeho posádku netvoří Pugh Pugh, Barney McGrew, Cuthbert, Dibble a Grub – v tomto sedí detašovaný tým 21. teritoriální SAS a je pravděpodobnější, že jeho členové požáry spíš vyvolají, než že by je hasili. Dívám se, jak najede předkem napřed na parkoviště policejní stanice a zastaví. Dveře se otevřou a ven vyskáče půl tuctu šlachovitých chlapíků oblečených od hlavy k patě v černém. Jsou po zuby ozbrojení. Jeden z nich ke mně vzhlédne a zamává. Zatímco jsem čekal, informoval jsem službu konajícího důstojníka na ústředí o všem, co jsem věděl. Četař Howe a jeho muži se rozvinou a zahájí postup téměř prázdnou policejní stanicí. Dva z nich, vybavení sportovní brašnou se soupravou pro exorcismus, zamíří ke stáji, kam jsem zavřel dvě zombie. Ostatní… Slyším práskání dveří a křik, jak se valí budovou jako projímadlo.

Přejdu ke stolu a sednu si za něj čelem ke dveřím. Dám si záležet, aby mi bylo vidět na ruce, a zvednu služební průkaz. Sedím tak asi třicet sekund, než se dveře rozletí a já zjistím, že se dívám do hlavně MP5K. „Pardon, pane. Hned jsem zpátky.“ MP5K a její majitel zmizí. Já se zatím snažím srazit svůj tep zpátky k normálu. Nakonec, po další minutě, se dveře otevřou znovu – tentokrát klidněji. „Nazdar, Bobe!“ Je to Alan Barnes, čilý a vychrtlý, s lehce hypertyreózníma očima Vpadne do místnosti a zakvílí hlavou. „Zavřel jsi nám tam dole hezký párek zombíků. Co potřebuju vědět?“

Alan je kapitán té části armády, se kterou spolupracujeme, když nastane situace tohoto typu: konkrétně určité eskadry Teritoriální SAS, specifické jednotky zvláštních sil tvořené veterány v záloze, kteří viděli víc věcí a podivnějších, než by většina jejich kolegů věřila že můžou existovat. Zatímco spolu hovoříme, jeho tým veselých kumpánů zajišťuje areál. „V tomhle počítači je jistý soubor,“ sdělím mu a poplácám krabici na stole. „Slyšel jsi o té záležitosti v Darmstadu s infikovanou powerpointovou prezentací?“ Přikývne. „Tenhle krám má na harddisku wordovský dokument s infikovaným startovacím makrem, které se pokusilo přepsat se dál, když mi inspektor – momentálně ve stájích – ten dokument chtěl otevřít.“ Znovu pokývá hlavou a zatváří se zamyšleně. „Tohle si musí projít z forenzního. Hledáme pohledávkový dokument, který jako by spadl z čistého nebe, a který přesvědčil inspektora Dudleyho, že to byl on, kdo vymyslel náhradu koní jízdního oddílu jednotkami VOPOM. Jinak známými jako předmět EQUESTRIJSKÉ ČERVENÉ SVÍČKOVÉ.“

Alan má notepad. „Jak se to píše?“ zeptá se zdvořile.

Co nejrychleji ho zasvětím do situace. „Všimlo si toho MŽPVZV. Na Edgebastonově farmě je líhnoucí se kukaččí vejce, ale zdá se, že majitelka farmy infikovaná není…“ zatím, „… takže navrhuju, až zajistíme stanici, abychom se setkali s Gregem Scullerym, pokračovali na farmu a zrealizovali plné potlačení. Pak zbývá…“ poklesnu v ramenou, „… zjistit, kde je sakra hnízdo té královny na vejcích a zlikvidovat ji.“ Polknu a pak pokračuju: „Určitě to bude horší než za Lovecraftových časů, třeba jen proto, že ta potvora za sebou dobře zametla stopy a podle všeho vodí na provázcích zdejší Renfieldy, jako je inspektor. Jestli zjistí, že jdeme, možná se jí podaří zorganizovat obranu. V nejhorším případě skončí East Grinstead v plamenech. A to jsme se ještě nedostali k ožehavé otázce, odkud se vzal ten poptávkový dokument posedlý démonem.“

Alan se posadí na rozviklanou otáčivou židli bez područek. „EQUESTRIJSKÁ ČERVENÁ SVÍČKOVÁ, to mi nic neříká,“ přizná. „Budu potřebovat povolení a potom…“

Nemáme čas. Na druhé straně, ECS prakticky není vůbec tajná. Vytáhnu svoje informační materiály. „Při mé kompetenci a s ohledem na vážnost situace, kdy máme co dělat se žroutskou epidemií druhého stupně, přijímám plnou odpovědnost za vyzrazení EQUESTRIJSKÉ ČERVENÉ SVÍČKOVÉ. Nebo alespoň toho, co o tom vím,“ dodám spěšně. (Protože jestli to má na svědomí někdo zevnitř, (a) nevím dost, abych ho odhalil a (b) je to posrané hodně veřejně a ten, kdo to organizuje, si to nejspíš odskáče bez ohledu na to, co udělám. Jinými slovy, není pravděpodobné, že ty sračky rozšlapeme ještě víc, když se to pokusíme uklidit.)

Alan povytáhne obočí. „Víš to jistě?“

Pokrčím rameny. „Je to klasifikované jako LEHCE NEPŘÍJEMNÉ, ŽÁDNÝ BULVÁR. Věřím, že mi před popravčí četou nabídnou cigaretu a pásku přes oči.“

Alan přikývne a papíry si ode mě vezme. „Tak jo,“ souhlasí pomalu. K tomu, co dělám, fakticky nemám oprávnění, ale moje služební přísaha umožňuje, aby mi to prošlo i bez pouhého varovného mravenčení. Jsem si celkem jistý, že Iris to schválí, až jí podám hlášení. A i kdyby ne, nedovedu si představit, že by na mě auditoři řvali za to, že jsem poskytl informace svému terénnímu podpůrnému týmu. Pak se jeho pohled zaostří na první stránku, na soupis čím dál nižšího stupně utajení a indexu připojených dokumentů, a obočí mu vyšplhá tak vysoko, že skoro splyne s ofinou. „Jednorožci? Bobe, do čeho jsi nás navezl tentokrát?“

„To kdybych tak věděl. Ale třpytiví nejsou…“

* * *

Vyzváněcí tón. „Ano, kdo je to?“

„Gregu? Tady Bob. Kde jsi?“

„Vrátil jsem se do kanceláře, dávám do pořádku nějaké papíry. Něco nového?“

„Dalo by se to tak říct. Poslyš, mohl bys za mnou přijet na starou policejní stanici? Co nejdřív; je to naléhavé. Chtěl bych tě seznámit s nějakými lidmi. Máme zájem o tvůj příspěvek k plánování akcí.“

„No… jo, to bych asi mohl. Je v pět moc pozdě?“ –

Podívám se na Alana. Přikývne, lehce zdrženlivě. „Tak v pět, ale později ne,“ odpovím. Vyměníme si zdvořilostní fráze. „Tak zatím. Ahoj.“ Podívám se na telefon: je čtyři deset. Obrátím se zpátky k Alanovi: „Podle mého názoru nejsme připravení vyjít s tím na veřejnost,“ vysvětlím. „Nemá smysl děsit náhodné svědky.“

„Hmm.“ Alan se oddá klepání prsty na nohou a točení palci, netrpělivým tikům, které jako by vymizely, jakmile začne faktická operace. „Co kdybychom si to znovu prošli na mapě?“

Na stole ve starožitné jednací místnosti máme rozloženou podrobnou topografickou mapu v měřítku 1:12 500. Několik strážníků se dostavilo na další směnu. Pokusil jsem se jim jednoslabičnými slovy vysvětlit situaci: z velkého města jako Hové nebo Brighton jede vrchní inspektorka, aby se ujala řízení policejní části operace, ale jak jsem se dozvěděl, uvízla v dopravní zácpě, takže prozatím spoléháme na to, že se seržantu Colonovi podaří i nadále udržet stav, kdy to jakž takž vypadá, že se neděje nic zvláštního. Alanovu řidiči se konečně podařilo vyprostit náklaďák OCULUS z dlážděného dvora a zaparkovat ho venku. Pro reportéra z Bexhillských žvástů máme alternativní historku, že provádíme velké společné cvičení, při kterém se simuluje propuknutí snětí slezinné na místní farmě. Je to natolik blízko pravdě, aby to, co ve skutečnosti děláme, vypadalo jako uvěřitelně běžná, ne-li dokonce nudná záležitost, takže až necháme ochránce zákona obklíčit Edgebastonovu farmu, nikdo ani nemrkne.

Mapa je dostatečně přesná, aby mohli Alanovi veselí kumpáni spustit krycí palbu, pokud to bude třeba. Ukážu různé části farmy: „Stodola: uvnitř jsou ustájené dvě nebo více jednotek VOPOM. Masožravých, rychlých, s řemeny na nohou, když budeme mít štěstí. Dřevník: ve střešních trámech má dřevomornou houbu. Momentálně je plný dříví, ale chystají se dovnitř umístit krávy, až se dostanou k tomu, aby ho vyklidili. Jižní pole: dva koně, čtyři krávy (jedna s dřevěnou nohou). V podstatě neškodní. Jednotky VOPOM se dají snadno poznat – oči mají moc blízko u sebe a svítí jim modře, jejich srst je bílá…“

Alan povytáhne obočí. „Nechceš říct, že jsou cremello? Nebo aspoň perlino?“

„Pro mě za mě.“ Pokrčím rameny. „Vypadají jako koně, chodí jako koně, dech mají jako leopard. A v té stodole budou taky sedla s trubkovými klecemi…“

„S trubkovými klecemi?“ Jeho obočí se dnes opravdu dobře procvičí.

„Jo, zpevněné drátěným pletivem, aby ti milí koníčci své jezdce nesežrali. Ale vážně, jestli někdo z tvých mužů uvidí něco, co má tvar koně, a nedá se okamžitě potvrdit, že je to bezpečné, měli by střílet ták, aby to zabili. Máme tady co dělat s Hannibaly Lectery jezdeckého světa“

„Pojďme rychle dál…“ Alan ukáže na dům jako takový. „Co mi můžeš říct o této stavbě?“

„Och, o té. Obytný dům, od dvanáctého století našeho letopočtu, ne před Kristem, i když možná těžko říct, opakovaně stavěný, srovnávaný se zemí, rozšiřovaný a znovu srovnávaný se zemí. Hlavní dveře vedou na verandu s regály pro boty, na levé straně je vestavěná skříň, napravo obrovská kuchyně, vzadu průchod dál do domu, a ještě než se zeptáš, tak odpovídám ne, nemohl jsem se uvnitř pořádně rozhlédnout. Proč se…“

„Lidi,“ skočí mi Alan konverzačně do řeči. „S kým tady mám tu čest?“

„Kromě Georginy Edgebastonové jako takové, která má podle všeho kontaktů jako digitální telefonní ústředna, nemám ponětí. Pomocník, který se jmenuje Adam, a dcera jménem Octavia, která je podle mých informací v internátní škole. Vážně k tomu potřebujeme Gregův mozek. A – policejní záznamy nebudou k ničemu.“ Pokrčím rameny. (Edgebastonovi jsou ten typ lidí, že policie pracuje pro ně, ne proti nim. A když člověk ví, co je pro něho dobré, tak si nevede složku na svého šéfa.)“Jestli se vám podaří dostat něco užitečného z inspektora Dudleyho…“

Alan zavrtí hlavou. „Sandy potvrzuje, že exorcismus zabral, ale oba postižení jsou na tom špatně. Ambulance by měla každou chvíli dorazit do St. Hilda.“ Podívá se na hodinky. „Fajn, takže je to farma stará staletí. To znamená, že veškeré plány, které by mohly existovat na stavebním úřadě, budou roky nebo desítky let neaktuální, pokud se je tam vůbec obtěžovali dát.“

„Proč se zaměřuješ na farmu?“ zeptám se s předstíraným nenuceným zájmem.

Věnuje mi letmý úsměv. „Protože jestli je něco, v čem mají všechny báje o jednorožcích jasno, je to holčička! Primární hostitel plodící královny. Víš, do jaké školy dcera paní Edgebastonové chodí?“

Najednou mi dojde, kam všemi těmi dotazy směřuje. „Pojďme to zjistit a potvrdit, že tam doopravdy je.“ Můj telefon dostává zabrat. Zavolám na službu v hlavní kanceláři a předám jim to. (Ať se dnes odpoledne popere se sociálními službami a školní telefonní ústřednou někdo jiný.) „A doufejme, že žádná královna na vejcích, kterou je třeba zlikvidovat, neexistuje. Ehm. Tak jak na to půjdeme?“

„Tady.“ Alan ukáže na různé brány, které vedou do polí kolem Edgebastonovy farmy. „Za prvé: rozestavím policisty na všechny cesty, které vedou kolem polí. Platí krycí verze Alfa a pro odůvodnění operace funguje. U brány na Jižní pole budou taky dva moji lidé, vyzbrojení, pro případ pokusů o nějaké koňské vyjížďky. Beru tě za slovo, pokud jde o rozlišování přítel/nepřítel. Za druhé: jednotky OCULUS jedná a dvě se v doprovodu tvého krotkého veterinárního inspektora přesunou na dvůr farmy. Cihla dvě zajistí farmu zvenčí, cihla tři si vezme na starost hospodářské budovy. My ostatní doručíme soudní příkaz k prohlídce do domu jako takového a prohledáme místnost po místnosti.“ SAS nepoužívá družstva, skupiny a čety, ale dělí se na cihly (oficiálněji hlídky), oddíly a eskadry.

„Počkej, ty povoláváš druhý OCULUS?“

Alanova tvář sebou zacuká. „Poté, co jsem přečetl tu složku, bych raději povolal letecký úder.“

Dveře kanceláře se otevřou a objeví se v nich známá tvář: „Strašák“ Spice, se kterým jsem už pracoval, a jehož zálibou je vyhazovat věci do povětří. „Pane? Dorazily XM-1060. Seržant Howe pověřil Nortona a Simmse, aby je naložili a opatřili rozbuškou. Chtěl, abyste věděl, že budou zajištěné, ale připravené, když je budete potřebovat.“ Všimne si mě. „Ahoj Bobe!“ Pak znovu vycouvá.

„Co to je?“ zeptám se.

Alan sebou znovu cukne. „Termobarické granátomety. Pro všechny případy.“

Teď sebou zacukají moje tváře. Je to účastná reakce, odstartovaná bezděčným stažením svěrače. „Je to opravdu nutné?“

„Doufám, že ne, Bobe. Doufám, že nebude…“

* * *

A to je důvod, proč chvilku po šesté večer sedím vpředu na sedadle spolucestujícího v land roveru pana Sculleryho, který kodrcá a poskakuje přes pastvinu, jež se nejistě drží úbočí Mockuncle Hillu. Držím Gregovi pušku, protože oběma rukama divoce gestikuluje a vousy se snaží řídit. Volant, který není na takové zacházení zvyklý, kvílí a snaží se uniknout pokaždé, když najedeme do díry po kůlu.

„Něco takového jsem nikdy neslyšel!“ Zuřivě nesouhlasí. „Mladý Barnes reaguje strašně přehnaně.“

„Jestli jste si toho nevšiml, tak tomu tady velí.“

„Za mě to byl komet, kterému teklo mlíko po bradě, mladíku.“

Obrátím oči v sloup, zatímco mi začne vypočítávat Alanovy prehistorické hříchy od doby, kdy po zemi chodili dinosauři a Greg byl ve službě. „Poslouchejte,“ přeruším ho mezi cuknutími, ze kterých cvakají zuby, „uděláme líp, když se budeme držet věci, ano?“ Rozhlédnu se po poli, jestli neuvidím nějaké odlišné formy života jako krávy, trojnohé či jiné, a vysloužilé policejní koně, které bychom tady měli očekávat.

Slunce zapadá za masu kopce. Světlo je na obloze pořád, ale stíny splynuly do nezřetelnosti a zlatá zář likviduje veškerý kontrast, jak pomalu slábne a přechází do úplné tmy. Je vážně pitomost, abychom to dělali v takovou denní dobu, jenže Alan chce akci rozběhnout co nejrychleji a za dalších pět minut se objeví na farmě u dveří. Za námi zaparkovalo přes cestu policejní auto s blikajícím světelným majákem a strážníci natahují přes vjezd na pole pásku. Naším úkolem je sehnat dohromady zdejší zákonem dovolený dobytek a zneutralizovat ho, aby si ho Alanova veselá parta nespletla s equoidy. Proto ta uspávací puška a veterinář.

(Mám taky podezření, že mě Alan poslal s Gregem na tuhle do značné míry mamou akci částečně proto, abychom mu nebyli na obtíž při poněkud náročnějším úkolu obsadit farmu a nezabít při tom její lidské obyvatele.)

Dívám se právě do bočního zrcátka na své straně, když mi zazvoní Treo. Podívám se na ně: je to služba z ústředí. Žaludek se mi obrátí o sto osmdesát stupňů. „Tady Howard,“ řeknu.

„Máme informaci, kterou jste žádal o Octavii Edgebastonové, pane. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho; museli jsme kontaktovat mimo úřední hodiny kancelář sociálních služeb v East Grinsteadu, abychom získali kontaktní informace na její školu, a pak vytáhnout ředitelku od večeře. Ano, máme potvrzené, že Octavia Edgebastonová je tento týden na internátní škole St. Ninian a momentálně si dělá domácí úkoly v místnosti 207…“ vydechnu úlevou, „… ale její mladší sestra…“

„Cože?“ vyjeknu bezděčně. „Gregu! Vy jste mi neřekl, že Georgina má další dceru!“

„… je za školou, dnes odpoledne se nezaregistrovala a oni si dělají velké obavy.“

„Jakou další dceru?“ Hlas, který vyjde z vousů, je zmatený, skoro až zasněný. „Žádná další…“

„… Lucinda Edgebastonová, třída 2E v St. Ninian, dvanáct let. Ze školy se neodhlásila. Momentálně procházejí záznamy průmyslové kamery z brány, aby to prověřili, ale vůbec se nedostavila na odpolední vyučování…“

„Jak daleko je St. Ninian od Edgebastonovy farmy?“ zeptám se.

„Nějakých šestnáct, sedmnáct kilometrů,“ odpoví služba. „Abych pokračoval: vyrozuměli policii v Hové a vyhlásili po ní pátrání. Sto čtyřicet centimetrů, dlouhé kaštanové vlasy, asi padesát kilogramů, pravděpodobně má na sobě školní uniformu ze St. Ninianu. Určitě se nedostala daleko.“

Srdce mi buší a zezadu mi na šíji naskočila husí kůže. Mám z toho hodně špatný pocit. „Prosím, počkejte,“ řeknu do telefonu. „Gregu: zastavte. Zastavte.“ Praštím do středu přístrojové desky. Greg dupne na brzdy tak prudce, že málem proletím děleným čelním sklem. Aspoň se praštím do čela hlavní pušky. Jsem dvojnásob rád, že jsem se přesvědčil, jestli je vybitá a zajištěná, když mi ji dal, abych ji držel. (Ne, vážně; světélkující čisticí šňůra zabíhá hlavní dovnitř a závěrem leze ven, protože průstřely hlavy, které si člověk způsobí sám, rozhodně nepatří k mým oblíbeným činnostem. Dokonce si nejsem ani jistý, jak se ta věc nabíjí – kromě uspávacích šipek může střílet i kulky – ale důležitý je ten nápad.)

Lanďák zapiští a sklouzne se po bahně, až se zastaví uprostřed Jižního pole. „Co se děje, mladíku?“ zeptá se mě Greg.

„Gregu, má Georgina manžela?“ zeptám se. Je to zvláštní otázka, a zatímco mi krouží po zadní straně lebky jako pingpongový míček, ucítím, jak se mi talisman na klíční kosti zahřívá.

Vousy dostanou zmatený výraz. „Vážně si nemůžu…“ odmlčí se, „… ne, ne, tak to nemá být.“ Další odmlka „Možná Jerry nebo Gerald, zapomněl jsem, jak se jmenuje. Neviděl jsem ho celou věčnost; myslím, že se rozvedli. Pak je tu Octavia ta druhá a malá Ada“

„Ada? Jak stará je Ada? Soustřeď se!“

„Ada je jenom batole. Myslím, že jsou jí čtyři…“ Vousy se prudkým soustředěním přikrčí k sobě. „…Co!“

Ta exploze je tak nenadálá, že málem vyskočím ze sedadla „Co?“ zopakuju jako ozvěna

„Jak jsem na ně mohl zapomenout? Georgina je provdaná za Harryho a mají tři dcery, Octaviu, Lucindu a Adu! Pojmenovanou po její prababičce,“ dodá jen tak mimochodem. „Jenže, jenže…“

Vytáčím službu na ústředí. „Nové informace: pozoruji tady známky geis. Lokalizovaná amnézie, stupeň čtyři nebo vyšší. Místní obyvatelé si vůbec nepamatují, nebo jen omezeně, dospělého Harryho Edgebastona a malou Adu Edgebastonovou. Výpadků může být víc.“ Znovu se podívám do bočního zrcátka „Lucinda je mimo, ale – do prdele, Gregu, řiď!“

OBJEKTY V ZRCADLE JSOU BLÍŽ, NEŽ SE ZDAJÍ BÝT, a bledý duch koně samotné Smrtky za námi cválá se safírově zářícíma očima, které v šeru hypnoticky pulsují. Na hřbetě má sedlo s trubkovými mřížemi a pletivem a jezdec je drobná, ale nezřetelná postava, která uvnitř stojí v třmenech. Červená zadní světla lanďáka se mihotavě odrážejí od hrotu skloněného kopí, které se na nás řítí, zatímco ta obluda podobná koni ze sebe vyráží zoufalé, vzteklé kvílení, z něhož tuhne krev v žilách.

Greg sešlápne plynový pedál k podlaze a já upustím telefon do přední kapsy. Lanďák zareaguje tím, že se rozeřve a vychrlí oblak dýmu, za který by se nemusel stydět ani dreadnought z první světové války. Kolébavě se valíme do kopce, když hrot kopí prořízne plátěný kryt korby, načež se vyškubne a zmizí do noci, za doprovodu frkání a funění equoidova těžkého dechu.

Přístrojová deska roveru se na okamžik modrozeleně rozzáří strašidelnou imitací Eliášova ohně. Naskočí mi husí kůže a talisman se bolestivě zahřeje. Greg zachroptí bolestí a volant se nekontrolovaně roztočí. Lanďák chvíli balancuje na dvou kolech, málem se převrátí, pak ale Greg popadne volant oběma rukama a dostane nás zpátky na všechny čtyři. Dopad je celkem pecka.

Zápasím s puškou. Vyškubnu bezpečnostní šňůru z hlavně a bolestivě si odřu prsty o závěr. „Munici, Gregu,“ žádám.

„Ve střední přihrádce, mladíku, mezi sedadly. Na šipky se vykašli.“ Škubnutím otevřu víko přihrádky mezi našimi sedadly a přehrabuju se uvnitř, až ucítím olejově hladkou kovovou tíhu nábojového pásku – který idiot nechá náboje do pušky volně se kutálet po autě? – a nějak se mi podaří otočit zbraň přes pravé rameno a dostat otevřený závěr do takové polohy, abych mohl dovnitř cpát náboje. Doufám, že jsou ostré, ale bohužel je jich jenom pět. A v šeru zahlédnu na druhém konci pole šedobílou šmouhu, jak se otáčí, aby znovu vyrazila proti nám – a tentokrát to bude čelní útok, plnou parou.

Možná si říkáte, že kůň s jezdcem, který útočí kopím, je trochu zastaralá věc a nemůže soupeřit s opakovací puškou a land roverem. Ale to byste se velice mýlili. Ta obluda na druhém konci váží víc než tunu a chystá se rozběhnout proti nám rychlostí víc než padesát kilometrů v hodině. Pole je tak malé, že je necelou minutu od nás, a až do nás narazí, veškerá hybnost se soustředí za hrot z kalené oceli. To je přibližně stejná energie, jakou má granát vystřelený tankem z druhé světové války: víc než dost, aby to nepancéřovanému lanďáku rozrazilo blok motoru, a jakmile budeme zbavení možnosti pohybu, může kolem nás tancovat, dokud nám nedojdou náboje, a potom nás ukousat a udupat k smrti, jak se jí zamane.

Uzavřu závěr a pákou dopravím náboj do komory. „Zaparkuj a stáhni okénko. Puška je nabitá.“

„Klid, mladíku.“ Znovu škubavě zastavíme. Greg zatáhne ruční brzdu, pohne zástrčkou a celá konstrukce čelního skla se vyklopí dopředu na kapotu. „Dej mi to.“

Podám mu pušku. Uchopí ji oběma rukama a nakloní se dopředu, s hlavní namířenou přes rezervní pneumatiku. Přízrak vpředu se otočí proti nám. Oči září, hypnoticky se mění. Cítím, jak se přes nás přelije vlna nenávisti. Když equoid vyrazí proti nám, hlezna se smrští a roztáhnou jako ocelové pružiny. Hrot kopí se třpytí v záři našich reflektorů, jako by mi mířil přímo do obličeje. „Myslíš, že můžeš trefit jezdce?“ zeptám se s obavami.

„Do prde…“ Greg ztuhne. „To ne,“ hlesne.

Trvá mi další jednu nebo dvě sekundy, než si uvědomím, co uviděl – má lepší zrak než já – a musím se podívat podruhé, protože jezdec, přikrčený pod tou zvláštní ocelovou stříškou, kopí sevřené pod loktem jako středověký rytíř… jezdec je příliš malý. Na svém oři se úplně ztrácí. Greg je ochromený, protože si právě uvědomil, že míří na Lucindu Edgebastonovou, dvanáct a půl roku, která by měla být na školním internátě a dělat domácí úkoly, ne se řítit tryskem přes blátivé pole na masožravé obludě, která ji využívá jako lidský štít…

Srdce mi vynechá.

„Dej mi to,“ popadnu hlaveň pušky. Greg ji vydá bez odporu, a to je samo o sobě strašně nedobré znamení. Opřu si ji o rameno, nezvyklý na její váhu a objemnost. Samozřejmě jsem ve Vesnici absolvoval základní seznámení s dlouhými zbraněmi, ale při vlastních střelbách jsme používali SA80. Je vyloženě náhoda, že jsem kdysi požádal Koně Harryho, aby mi ukázal, jak se tahle starožitnost nabíjí. Equoid se přede mnou zvětšuje jako řítící se vykolejený vlak. Nemám čas abych pozorně a dlouho mířil.

Pomalu vydechnu a stisknu spoušť, s nadějí, že něco trefím. Třeskne to a do pravého ramene mi narazí plně naložený náklaďák. Přes hučení v uších zaslechnu kolísavý nelidský řev, příliš dlouhý, než aby vycházel z lidských plic. Pak narazí do boku land roveru další nákladní vlak. Ozve se řev trhaného a krouceného kovu, jak se na nás zmítající se equoid zhroutí, a lanďák se na svahu převrátí na bok.

Co se stane potom, je nepřehledný chaos. Málem o pušku přijdu. Zjistím, že ležím na dveřích na straně spolucestujícího, pořád připoutaný pásy, a Greg leží na mě. Krev, všude je krev, a zvenčí kabiny auta se ozývá zvířecí řev. „Gregu, uhni,“ řeknu a dloubnu ho loktem. Další krev; narazí mi hlavou do ramene a mne se zmocní strašlivý pocit, že lidský krk by neměl být ohnutý takovým způsobem, jak ho má on. Přinejmenším je v bezvědomí a možná má zraněnou páteř. Sakra Další koňský řev. Dvojité zařinčení, které zatřese podvozkem auta Najdu odepínání bezpečnostního pásu a pokusím se proplazit se škvírou mezi spuštěným čelním sklem a střechou. Znovu se při tom praštím do obličeje puškou.

Vylézt potmě z převráceného terénního auta když kolem vás jančí a pobíhá obluda šílená bolestí a občas zaútočí kopyty na povalený land rover, který ji zranil, se snadněji řekne, než udělá – obzvlášť když jste celí od cizí krve, potřebujete vyměnit spodní prádlo a snažíte se zvládnout zacházení s neznámou zbraní. Dokonce se to o tolik snadněji řekne, než udělá, že se mi to nepodaří. Anebo přesněji, dostanu ven hlavu a ramena spolu s puškou, s jejíž pákou závěru horečně zápasím, když si My Little Ponny konečně všimne, že jsem ještě naživu. Vyrazí ze sebe řev čirého vzteku, který musí trhat hrtan, obnaží tlamu plnou tesáků, že by i megalodon zaváhal, a vyrazí zasadit ránu z milosti.

O pušce jsem se zmínil, ne? A zmínil jsem se taky o tom, že jednotky VOPOM toho za uši moc nedostaly, když se rozdávalo? To, co se stane pak, asi odpovídá vašim očekáváním: je to špinavé a mimořádně hlasité. Málem si ustřelím pravé ucho, když se ke mně Blatouch skloní a otevře tlamu, aby mi rozkousl hlavu vejpůl. Pak musím fofrem couvnout, aby mě nerozdrtila tuna padajícího masa do hamburgerů.

(Ponaučení: Jste-li masožravá obluda, nedovolte opici, které drkotají zuby, aby vám strčila do úst hřmící klacek, když se jí snažíte sežrat mozek. Opravdu, nevzejde z toho nic dobrého.)

Další zmatené dojmy:

Jsem venku z auta, stojím na poli a horečně se rozhlížím kolem sebe. (V zásobníku zbývají dva náboje, jeden je v hlavni.)

VOPOM se svalil před převrácený rover. Zadní stranou roztříštěné lebky je vidět mozek a jiná hmota Vyhnu se tesákům, které jsou jako dýky, a vdechnu tak sytý a intenzivní fekální zápach, že se musím zastavit, abych dostal žaludek pod kontrolu. Obrátím pohled k trubkové kleci. Ozývá se odtamtud nářek, který je slyšet i přes hučení v uších. Zatočí se mi hlava- Pak se zkusím podívat pozorněji. Pohyb. „Lucindo?“ zavolám. „Lucy?“

Vzhlédne ke mně. Jednu ruku má nepřirozeně ohnutou, ale ratiště zlomeného kopí drží pořád. Zahlédnu kost. Výraz v její tváři není o nic lidštější než výraz jejího oře. „Chssss…“

„Hned se vrátím,“ vyhrknu a couvnu. Zašmátrám po telefonu a rychlou volbou vytočím poslední číslo – službu v ústředí. „Tady Howard.“ Rychle vysvětlím situaci. „Potřebuji lékařskou podporu s vymítací soupravou na Jižní pole – nezletilá se zlomenou paží, možná posedlost démonem. Škrtněte to: pravděpodobná. Jo, a aby ji někdo dostal ze sedla bude potřebovat hydraulické nůžky.“ Rozhlédnu se. „Jedno pravděpodobné úmrtí, dospělá osoba, krční zlomenina velká ztráta krve.“ Jak jsem se obával, když Lucy kopím vrazila do lanďáku, náraz měl sílu projektilu z lehké artilerie. „Jeden mrtvý sterilní dospělec Echo Romeo Sierra, jeden chybí. Pokračuju pěšky, ozbrojený.“

Rozhlédnu se soumrakem. Na poli asi třicet metrů do kopce zahlédnu nezřetelný hrb. Obklopuje jej bzučení much, ale není to kravinec, je to celá kráva vyvržená a napůl sežraná. Potlačím záchvat hysterického smíchu. Tato operace se oficiálně rozložila.

Celý plán totiž spočíval v diskrétním zajištění stodoly a prohledání areálu, za předpokladu, že jednotky VOPOM budou doma. Ale teď to vypadá, že části statku obestírá kouzlo rafinované a zatracené amnézie, které všechny pobízí, aby zapomněli na existenci jistých lidí, kteří tiše a nenápadně zmizeli, pravděpodobně proto, že zahlédli přízrak.

A když o tom teď přemýšlím, kolem policejní stanice se nepoflakovalo zdaleka dost policistů, nebo snad ano? Určitě ne pro jízdní oddíl, který potřebuje osmnáct jezdců a hrstku civilních pomocníků, nemluvě o pěšácích a autohlídkách. Dost lidí se nemotalo ani na farmě, a když se nad tím člověk zamyslí, Gregova veterinární praxe působila poloprázdným dojmem…

Naskočí mi husí kůže. Někde v houstnoucím šeru pronásleduje lidskou kořist jednotka VOPOM. A někde jinde – kdybych tak přišel na to kde! – sedí královna na vejcích.

Jsem v polovině Jižního pole, stoupám k farmě jako takové, když oblohu nade mnou prořízne oranžový záblesk, odraz oslnivé záře z úrovně země. O sekundu později se ozve duté baf, jako když se zapálí plynový sporák, a přes tvář se mi přežene závan horkého vzduchu. Kontrolovaným pádem se svezu do kolen, přistanu v kravinci, uklouznu, zanadávám a plácnu sebou na tvář. Exploze se sbalí do stoupající ohnivé koule, která mi ozáří trávu před nosem, než se rozplyne.

Dojde mi, co se děje: Alanovi muži narazili. Je slyšet střelbu z palných zbraní, pak vylétne další plynová světlice, po níž následuje exploze, která mi zkapalní obsah střev. Pochopím, že to určitě budou XM-1060, o kterých mluvil Strašák. Zůstanu při zemi, ale vytáhnu telefon a promluvím, „Tady Bob. Jsem pořád na Jižním poli a ten balonek vylétl asi tři sta metrů severně od mé momentální polohy. Můžete oznámit velení OCULUS, že jsem tady?“ Nechtěl bych být obětí palby z vlastních řad. Chvěju se, když mluvím, cítím se otřeseně a je mi zima. Rozhýbu čelist a plivnu, abych se pokusil dostat z úst kovovou chuť krve. Jsem si poměrně jistý, že je to Gregova krev. Je mi hrozně, že jsem ho do toho zatáhl a nechal ho ležet v lanďáku.

„Hned vás přepojím,“ sdělí mi služba v ústředně a ozve se cvaknutí.

„Bobe? Podej hlášení!“ Je to Alan. Podle hlasu s ním nebude žádná legrace.

„Ležím na zemi na Jižním poli, asi tři sta metrů ode dvora Greg je mrtvý, lanďák nepojízdný, zneškodnili jsme jeden cíl, v troskách je zraněná holčička“ Olíznu si rty a pak plivnu. „Mám podezření, že VOPOM 2 se někde pohybuje s jezdcem, buď dospělým mužem, nebo mladistvou ženou. Na celé farmě leží krycí kouzlo; královny si člověk nevšimne dřív, než na ni šlápne.“ Hlavou mi probleskne strašná myšlenka „Dřevník.“

Najednou si to všechno dám dohromady. Teď už žádné hihňání: Georgina se chystala dřevník vyklidit, ale střešní trámy jsou napadené dřevomornou houbou. A zatím vyklizen nebyl. A čtyřletá holčička je zapomenuta A… „V dřevníku je něco zlého,“ slyším se říct nahlas do telefonu. „Počkejte na mě, než půjdete dovnitř!“ dodám spěšně. Ada Pojmenovaná po své prababičce. Proč by to mělo tak rezonovat… „Alane. Cihla tři. Poslal jsi je prohledat hospodářské budovy. Máš od nich z poslední doby nějaké zprávy?“

„Mám, Bobe,“ řekne skoro znuděně. „Hlásí, že všechno je čisté.“

„Je tam kouzlo!“ Uvědomím si, že křičím. „Jsou v dřevníku?“

„Hned… do hajzlu.“

„Jdu tam,“ slyším se říct. „Vyřiď svým lidem, že jdu z Jižního pole pěšky.“ Stojí mě veškerou vůli, abych se přinutil vzepřít se na rukou, kleknout si, zvednout jednu ruku a pak druhou, až stojím. Jsem k smrti vyděšený tím, co na farmě najdu. Jedna noha se nasouvá před druhou. Dup, dup, čvacht, dup. Střelba z palebných zbraní utichla, ale vpředu něco hoří a plameny mi dělají bordel v nočním vidění. Večerní větřík přináší pach hořícího dřeva, který mě svědí v nose, ale částečně maskuje podivný zápach pole.

Klopýtám ke zredukované siluetě brány. Chvíli mi trvá, než tu vzdálenost překonám, protože se každou chvíli zastavím a se zvednutou puškou mžourám do tmy. Kdyby byla jednotka VOPOM 2 na poli se mnou, předpokládám, že už bych o tom věděl, ale člověk nikdy neví. Jak vůbec pronásledují svou kořist draví jednorožci? Běhají ve smečkách, nebo loví ze zálohy?

Vedle brány narazím na vykuchanou mrtvolu další krávy; podle umělé nohy myslím, že to byla Ošklivá. Je to znepokojující. (Podle toho, jak mě děsí nesmyslná krutost ke zvířatům, poznáte, že jsem Angličan.) Vlastní brána je otevřená, řetěz a zámek jsou úhledně připevněné ke sloupku. Jednotky VOPOM nemají ruce, takže je to jasné – určitě tady máme co do činění s očarovanými lidskými služebníky. A to znamená řídící inteligenci, což zase znamená…

Horní patro západního křídla domu je v plamenech. Došky na střeše doutnají a za řadou oken se vlní jasná záře aktivního hoření. Kolem stodoly vidím siluety mužů krčících se ve stínech. Ve vjezdu do dvora, za boční stranou domu, je vidět masu hasičského auta Vstanu. Můj telefon začne zvonit. „Ano?“

„K zemi, idiote.“ Alan je nervózní. Dřepnu si. Hlaveň pušky držím svisle.

„Jo.“ V dřevníku je něco zlého. „Cihla tři?“

„Nereaguje, asi vyřazená.“ Jeho hlas je prázdný. „Jsem za stodolou. Dostaň se sem, ale nevystrkuj hlavu.“

Přeběhnu ke stodole, kde najdu Alana, četaře Howea a několik vojínů. Všichni mají neprůstřelnou výstroj a maskovací líčení a jsou po zuby ozbrojení velkými zbraněmi, ze kterých jde strach. A vypadají hodně, hodně naštvaně.

„Uvnitř je nejspíš holčička, Alane. Jsou jí čtyři roky a je úplně sama v hnízdě… rozmnožující se jednorožčí královny.“ Točí se mi hlava a cítím se lehkovážně, jinak bych se za daných okolností neodvážil takhle mluvit.

„Jo. A taky svobodník Davies a vojíni Chen, Irving a Duckworth,“ dodá. „Můžeš přispět něčím užitečným?“

„Lovecraftova obluda nepřímo řekla, že rozmnožující se královna se krátce předtím, než ji potomci sežerou, stane součástí skupinové mysli nebo úlové inteligence, nebo nějak jinak získá vědomí. Momentálně pozorujeme projevy rituální magie – posedlost, krycí kouzlo. Přičtěme to hvězdnému času…“ PŘÍPAD PŘÍZRAČNÁ ZELEŇ, když se hvězdy dostávají do správné pozice a vše esoterické se stává nebezpečně dostupným, „… a vyslovme domněnku, že tvor, kterého H. P. Lovecraft nazval Shub-Niggurath, využívá tu věc v dřevníku jako vektor.“ Polknu. „A je to tady na farmě. Vrtá mi hlavou, co udělá teď. Máme ji obklíčenou, ale ona není na rozdíl od sterilních samic hloupá. A ví, že zemře. Celý smysl jejího bytí je maximalizovat počet potomků, kteří se spáří a přežijí…“

Odmlčím se.

Holčička, vlastně batole, která je pod vlivem té věci v dřevníku. Její starší sestra by měla být v internátní škole v St. Ninianu, ale místo toho dezertovala a ukázala se na rodinné farmě v sedle jednotky VOPOM, uprostřed školního roku, právě když jsme zahájili šetření. Záchvějů se. „Někdo bude muset prověřit…“ Zarazím se. „Sakra!“

„Bobe! Vysvětlení.“

„Lucinda je vyřazená na VOPOM 1 na Jižním poli. Octavia si před hodinou dělala úkoly, ale VOPOM 2 chybí. Víš, jak to chodí se školami a šířením infekce? Jak jedno dítě přijde do školy s infekcí, kterou chytí všichni spolužáci a potom všichni ostatní? Kdybys chtěl zamoření jednorožci mohutně zintenzivnit, asi nejlepší, jak to udělat, by bylo vyklopit tunu oplodněných jednorožčích vajíček na prahu dívčí internátní školy. Obzvlášť když to ten televizní seriál, filmy a vedlejší produkty v časopisech teď tak masírují.“ Znovu si odplivnu. „Ale učitelé a personál by nedovolili, aby si dívka do internátní školy přinesla živé zvířátko. Musela by je propašovat někdy na začátku školního roku, schovat je do sedlových brašen, nebo si poslat pro magického oře a dojet si pro ně osobně.“

Četař Howe na mě hledí, jako by mi narostla druhá hlava, ale Alan jenom přikývne. „Měl bys to ještě prověřit,“ řekne. „Bylo by dost nepříjemné, kdybychom museli shodit zápalnou bombu na internátní školu.“ Poklepe na mikrofon na krku. „Alfa všem, bleskově, přijíždějící nepřátelská osoba na koni. V případě kontaktu zastřelte koně, jezdce považujte za posedlého. Konec.“

Znovu vytočím číslo služby v ústředí. „Tady Howard. Prosím, můžete prověřit, že Octavia Edgebastonová si ještě pořád dělá úkoly na internátu? Je to naléhavá situace. Jestli se pohřešuje, potřebujeme to vědět okamžitě. A taky všechny zprávy o bílých koních se zářícíma modrýma očima, kteří jezdí po polích…“

„Provedu. Můžu vám pomoci ještě nějak jinak?“

Povzdechnu si. „To je prozatím všechno.“ Ukončím hovor a pak se podívám na Alana „Proč už jsi hnízdo nevypálil?“

„To je tak.“ Alan se podívá na Howea „Četaři, byl byste tak laskav a vysvětlil panu Howardovi ten malý problém?“

Howe nasaje vzduch přes zuby a nasadí ztrápený výraz. „Věc se má tak, Bobe, ty stará vojno: je to dřevník. Dřevo: složené z celulózy, je to tak? Hoří, když ho zapálíš?“ Přikývnu jako figurka s kývací hlavou. „A taky jsou tam uložené jiné věci. Nevhodné věci. Tohle je farma a na hnojení se tady používá.“

„To ne,“ řeknu a on zatím pokračuje…

„Dusičnan amonný. Je ho asi tak tuna Harry Edgebaston ho navozil do dřevníku před měsícem. Byla to poslední věc, kterou si ho někdo pamatuje dělat.“ Howe ukáže zuby. „Jestli se to stane, nadělá to trochu svinčík.“

Alan se smutně usměje. „Tvoje teorie, že ta věc v dřevníku je čím dál inteligentnější a silnější, právě dostala vzpruhu, Bobe. Co navrhuješ, abychom s tím udělali?“

Chystám se chvíli váhat a vykrucovat, když vtom mi znovu zazvoní telefon. Je to služba. Poslouchám, co pro mě má, pak poděkuju a podívám se na Alana „Zbloudilý kůň bez jezdce před nějakými patnácti minutami přeskočil bránu v St. Ninianu. Když odjížděl, měl jezdce bez sedla. Takže když to spočítám, řekněme patnáct kilometrů… máš možná pět až deset minut, aby ses připravil na Octavii a jednotku VOPOM 2. Budou se snažit dostat se do stodoly.“ Ukážu zuby. „Chci soupravu na odběr vzorků a pár nestandardních věcí. Pak si půjdu promluvit s tou obludou. Vy zatím zneškodníte Octavii a jejího oře. Jestli přestanu vysílat, stáhněte se do bezpečné vzdálenosti a použijte dřevník jako cvičný cíl. Nějaké dotazy?“

O pět minut později jsem připravený. Na Alanovo znamení přede mnou dva jeho vojíni otevřou vrata dřevníku. Vykročím do styžské tmy uvnitř.

Na pohled to může vypadat jako pěkná pitomost; jestli jste přečetli tuto zprávu a EQUESTRIJSKOU ČERVENOU SVÍČKOVOU, možná se ptáte: „Co blbneš, Bobe? Proč dovnitř raději neposlat pyrotechnického robota?“ A já bych s chutí souhlasil, že kdybychom toho podělaného pyrotechnického robota měli k dispozici, přesně to bychom udělali. Bohužel jsou tento měsíc všichni na dovolené v Afghánistánu – anebo jsou uskladnění v kasárnách v Herefordu, což je nám přesně na dvě věci. A je jasné, že tady máme co dělat s chapadlovitou okultní invazí z nebezpečných dimenzí, a tyhle věci si dávají elektroniku k snídani. Mnohem lepší je poslat dovnitř člověka chráněného talismanem: je to rychlejší, flexibilnější, a navíc mám v rukávu pár zkušeností, které se hodí do terénu.

Jednak mám na sobě vypůjčenou přilbu, Jeé které je připevněný velice drahý objektiv – kamera pro noční vidění AN/PVS-14. Všechno je zrnité, zelené a lehce vybledlé, a vidím jenom jedním okem, ale v království slepých a tak dál. Jednak mám u sebe vysílačku s mikrofonem a pod paží si nesu olivově hnědou krabičku odolnou proti extrémnímu tlaku. Jsme si poměrně jistí, že v budově nikdo nepřežil, o to je moje mise důležitější.

A jednak – hej, nebojte se, už budu u konce seznamu věcí k vyprání – možná nejsem hrdina, ale taky nejsem čtrnáctiletý H. P. Lovecraft. Zabývat se tajemnými hrůzami patří k mé každodenní práci. Většinou to dokonce není ani srovnatelně hrozné jako papírování. Pravda, „okamžiky smrtelné hrůzy“ vážně nejsou něco, co by měl člověk vyhledávat, ale na druhé straně je tu ten adrenalin, který mi dodává vědomí, že zachraňuju svět.

A konečně?

Jsem naštvaný, a ne zrovna málo.

Vejdu tedy do zaminovaného dřevníku nacpaného výbušninami. Dva muži s puškami čekají za vraty, když se za mnou se skřípěním zavřou. Stačí, abych zakřičel, a oni je bleskově otevřou a budou krýt můj ústup. Příšerně drahou vojenskou nárazuvzdornou LEDkovou svítilnu položím na podlahu. Pro moje noční vidění je to momentálně oslnivá světlice, dost jasná i pro oko, které žádné vylepšení nemá. Přesně mi ukazuje, kam skočit, pokud by to bylo nutné.

Udělám ještě jeden krok dopředu, zastavím se a zavolám: „Hej, Šhubizno! Přišel jsem si promluvit!“

Moje slova zaniknou v tichu, ale cítím, že mě tam něco čeká.

Vzduch v dřevníku má vlhkou chuť a je cítit plísní. Zhluboka se nadechnu a hned nato kýchnu, jak mi otečou a ucpou se nosní dutiny. Paráda, bleskne mi hlavou, mám lehkou alergii na staré bohy. (Až na to, že tohle není bůh. Je to jen dospělý jednorožec v přisedlé, rozmnožovací fázi životního cyklu. Jistě, velice zlobivý jednorožec.)

„Jsi obklíčená,“ dodám neformálnějším tónem. „Narušili jsme tvoje kouzlo, dostali jsme pod zámek všechny tvé Renfieldy. Zlikvidovali jsme většinu tvých sterilních pomocnic.“

(Vymyslel jsem totiž tohle: ta věc, kterou mám proti sobě, není jenom sexuálně dimorfní hyperparazit využívající r-strategii; je to eusociální úlový organismus, který je schopen přibírat jiné druhy, tak jako si některé druhy mravenců ochočují mšice. A další teorii mám ohledně inteligentní bytosti, kterou Lovecraft nazval Shub-Niggurath – i když si nejsem jistý, jestli si to netahal ze zadku, pokud jde o jména – a ohledně toho, odkud pochází.)

Postoupím o další krok dopředu a málem o něco zakopnu. Je to tvrdé a velké asi jako fotbalový míč. Zarazím se a podívám se dolů. Je to lidská lebka Visí z ní kousky masa a zkroucené pozůstatky sluchátek s vysílačkou. Do hajzlu. Teď aspoň s jistotou vím, kde skončili Alanovi muži. Podívám se nahoru.

Trámy nad mou hlavou drží vrstvu neohoblovaných desek. Mé noční vidění ji ukazuje jako hrbolatou a drsnou. Visí z ní zvláštní chuchvalce shnilé slámy, jako by tam nahoře něco rostlo a cpalo se kořeny do škvír. Zaregistruji nějaký pohyb. Upřeně se tam podívám a pak, když zaslechnu tiché ťuknutí, sklopím oči. Kónická hlemýždí ulita velká jako nehet na mém malíčku spadla na nerovnou podlahu do blízkosti – fuj. Rychle uhnu zrakem od bezhlavých pozůstatků vojáka. Pak se přinutím podívat se zpátky. Hlemýžď, který vypadá jako bradavice, se skřípavě posouvá po důlkované a drážkované neprůstřelné výstroji a pracovní uniformě, stěhuje se ke krvavé tmě uvnitř.

„Shub-Shub-Shub,“ zabručí obrovská, rozbředlá bytost spočívající na prknech nad mou hlavou. Málem vyskočím z kůže, potom rychle couvnu. Vzduch prořízne pronikavé zavřísknutí vzteku a bolesti, jak má noha šlápne na něco, co cupitá po podlaze: maličkého, ladného tvora připomínajícího koníka, velkého jako má ruka, když roztáhnu prsty.

Natočím obličej do tmy nad sebou. „Mluv se mnou lidsky, Shub,“ zavolám. „Přišel jsem vyjednávat.“ Poslechnout si tvou poslední zpověď, doufám. Ve skutečnosti jsem svou bezpečnou zónu přešel o několik kroků – měl bych stát tři metry od vrat nebo blíž. Ale potřebuju zjistit, jestli je některý z vojáků – anebo malá Ada – ještě naživu. A naléhavě potřebuju zjistit, kolik inteligence tahle konkrétní množící se jednorožčí královna získala, když spřádá spletité plány, jak nasadit stovku svých plodných dcer na osazenstvo dívčí internátní školy, místo aby nechala volnou ruku přírodě a nahodile rozesela hrstku těch, které přežijí, po okolí East Grinsteadu.

„Shub-Shub-Shub,“ řekne ta věc. Pak se ozve srdceryvně vysokým hláskem, ve kterém je jen náznak batolecího šišlání. „Tati, proč je tady tma?“

Žaludek se mi zakymácí. Hlas se ozývá z půdy.

„Tatínku? Rozsviť. Tatínku, prosím?“

Rozsviť?

O krok couvnu, blíž ke své bezpečné zóně, a pak pomalu otočím hlavou. S monokulárním nočním viděním je to podobné, jako kdybych měl reflektor a dokázal rozeznávat detaily jen na velice malém prostoru. Blízko u dveří – zahlédnu vypínač a drát přichycený ke stěně.

„Tatí? Já mám strach…“

Sklouznu se po nepopsatelném slizu na podlaze, stisknu vypínač a pevně zavřu oko za optikou pro noční vidění. Čerň zmizí, nahrazená šerým přízračným výjevem jako od Bosche, který osvětluje desetiwattová žárovka přišroubovaná ke spodní straně trámu.

Ano, v dřevníku jsou polena. Jsou úhledně narovnaná u protější zdi, za vratkými schůdky stoupajícími k otvoru ve stropu. Jsou tam taky těla dvou – ne, tří – vojáků, částečně zredukovaná v kostry…

„Tati! Pomoc!“

Holčičí hlas křičí z otvoru nad schůdky a mně dojde, že jsem přišel příliš pozdě, než abych jí mohl pomoci. I tak málem udělám krok. Včas se mi podaří se zastavit. Vím přesně, proč ti tři vojáci zemřeli: zemřeli, když si hráli na hrdiny a pokusili se zachránit tu holčičku. Nakrátko zavřu oči, zhluboka se nadechnu plesnivého, nepříjemně nasládlého vzduchu. O krok couvnu, abych stál před východem z té kostnice.

(Na podlaze leží dvě lebky – jedno tělo má ještě přilbu. Jsou po obou stranách žebříku. Jsem trochu zvědavý, jak je ta věc na půdě sťala. Ale ze všeho nejvíc chci zavřít oči, nacpat si prsty do uší a zařvat: Neslyším tě!)

„Mluv se mnou, Shub,“ zavolám. „Chceš si popovídat, ne? Jedině tak se odsud ty nebo některé z tvých mláďat můžete dostat živí.“

Střešní trámy zavrzají, jako by něco obrovského upravovalo své rozložení váhy. „Shub. Shub. Grg. Tati, ona chce, abych si s tebou povídala Tatínku? Přijdeš sem nahoru?“

Polknu žaludeční šťávy a napnu svaly na nohách k útěku. „Ne,“ odpovím.

„Shub! Shub! Shub!“ To, co je s Adou na půdě a ovládá její hlasivky, na mě zaburácí, výhrůžně zamručí. Zjevně to nemá radost, že poslední samohybná svačinka nechce jít za návnadou nahoru. Využiju mručení jako signál k tomu, abych odložil nádobky na vzorky a rozhlédl se. Její potomstvo leze po hromadě dřeva u mrtvých, napůl sežraných vojáků. Miniaturní koníci a hlemýždi se tam hemží a koušou. Znovu polknu. Stočím pohled stranou: u dveří je několik hlemýždích ulit rozdrcených botami. Živí sourozenci o průměru dvou centimetrů jsou na podlaze kolem nich. Shýbnu se a pomocí kleštiček odeberu živé vzorky, do každé skleněné zkumavky po jednom. Hlemýžď, koník, hlemýžď, koník. Vrátím je do nerozbitné krabice ze sklolaminátu, uzamknu ji a pověsím si ji přes rameno.

To je totiž ten pravý důvod, proč tu jsem. Od chvíle, kdy Alan potvrdil, že s cihlou tři nemá spojení, bylo jasné, že se jedná o situaci bez přeživších. Ale všechno, co se od královny můžu dozvědět…

„Už jsme se setkali.“ řekne královna prostřednictvím Adiných dětských hlasivek.

„Opravdu?“ zeptám se.

„Vzpomínáš si na mě. Byla jsem tvoje Hetty. Řekla jsem, že se setkáme znovu. Nemám pravdu?“

Naskočí mi husí kůže. Začnu formulovat odpověď, ale pak se zarazím. Chtěl jsem říct něco lidského, ale: neprozrazuj informace týkající se akce hovorné obludě s vícečetnou skupinovou inteligencí. Zkusím to znovu: „Pokaždé se probudíš znovu: reinkarnace, že? Jsi tlustá, ospalá a sypeš ze sebe mláďata někde v teple, kde je dost potravy. A pamatuješ si, kdo jsi byla – kdo jsi. Je to tak?“

„Věděla jsem, že to pochopíš. Pojď blíž a můžeš se se mnou spojit.“

A je to tady. „A pokaždé se snažíš udělat to líp, co? Jak jsi to měla vymyšlené tentokrát?“

„Připojíš se ke mně, když ti to řeknu? Dám ti nesmrtelnost. Společně si budeme užívat, krmit se a radostně tančit věky…“

„Ano,“ zalžu.

„Je to už tak dávno, co jsem se spářila s jinou myslí… Ano, musíš se se mnou spojit! Moje idiotské děti sežerou tělo své matky a pak i své sourozence, než se spáří, vyrostou, zesílí, najdou si hnízdo, kde se usadí, a já se probudím pod jejich očima Jednomu nebo dvěma z každého vrhu se to tak podaří. Ale já jsem vymyslela, jak to udělat, aby se jich dospělosti dožilo víc. Spoj se se mnou a pomoz mi. Budeme plodní, získáme sílu a budou nás spousty.“

„To si nemyslím.“ Už to nedokážu potlačovat.

„Proč nechceš…“

„Tvoje poslední dělnice je na cestě domů a veze tvého posledního Renfielda. Ale nedostane se sem, Shubby. Nedovolíme, abys své potomstvo rozšířila prostřednictvím dívek ze St. Ninianu. Škola je zavřená a oni vědí, co mají hledat. Kyselinová lázeň, Shubby. Jakmile někdo najde něco, co vypadá jako My Little Ponny, absolvuje to jednosměrnou cestu do kyselinové lázně a do pece. Hlemýžďů se to týká zrovna tak.“

Vzduch za mnou, na druhé straně zavřených vrat, prořízne zuřivý zvířecí ryk. Rychlý konec mu udělá ostré drnčení palby z automatů.

Obluda nade mnou zařve existencionální bolestí, nadzvedne masu svého těla a pak ji nechá spadnout na strop. Shora se sesypou zrnka a kousky omítky a žárovka se zatřese, až se prostorem mihnou stíny. „Moje děti! Moje krásné budoucí tělo! Moje děti! Zrádce! Věčně bych tvé vzpomínky milovala a hýčkala!“ Hlemýždi a miniaturní koníci se hemží po tělech mrtvých vojáků, z nichž nezbývá o moc víc než kostry. Do kakofonie zazní pronikavě další hlas: „Tatííí! Pomoz mi!“

Couvnu ke dveřím. Poklepám na mikrofon na krku a tiše řeknu: „Vzorky mám. Nepřežil…“ zalétnu pohledem k žebříku, „…nikdo. Konec.“

„Rozumím,“ odpoví klidně Alan. „Cíl neutralizován na dvoře za tebou. Vyjdi ven. Stahujeme se. Konec.“

Vrhnu se dozadu k vratům dřevníku. Strop zapraská a zaskřípe a pak se začne prohýbat, bortit se a prověšovat se od okrajů otvoru pro schody na půdu. Shora se snaží protlačit něco obrovského, něco jako radula slimáka o velikosti autobusu. Je to měňavé, hnije to a bublá to odporným slizem. Otevře to průchod kolísavému řevu: „Shub-Shub-Shub.“ Vrata za mnou povolí a já po zádech vypadnu. Ale stačím ještě zahlédnout svíjející se chapadla, obrovskou kývající se koňskou hlavu bez očí a něco, co vypadá jako rozbitá panenka naražená na dřevěný klacek…

Někdo mě zachytí a v dalším okamžiku, jak mě popadne a rozběhne se se mnou přes dvůr, těsně kolem padlé masy dalšího pekelného koně. Zatímco můj zachránce dusá po zhutněné zemi, vidím, jak nade mnou krouží hvězdy a vysoká vrstva cirrů. Po jedné straně je zeď, od níž se odráží jasná záře hořící budovy. „Lehni si!“ zakřičí mi někdo do ucha, když mě pustí na zem za zeď z nasucho kladených kamenů.

„Jasně…“ Přelezu do úkrytu. Ve stejném okamžiku mi nad hlavou prolétne zápalný ohňostroj a dřevník vzplane v tupém bum, které cítím až v močovém měchýři.

A pak tam ležím, dokud četař Howe všem neoznámí, že vzduch je čistý, a nepošle zdravotníka, aby zhodnotil můj stav. Křečovitě držím krabici se vzorky, jako bych ji nechtěl nikdy dát z ruky, a namlouvám si, že pro Adu Doomovou-Edgebastonovou bylo pozdě dávno předtím, než jsem prošel vraty dřevníku.

Protože reinkarnace funguje pouze pro nepozemské stvůry se skupinovou inteligencí, ne?

Klidně si to dál namlouvej, Bobe. Odvez si svoje zkumavky se vzorky do londýnských laboratoří a hořící trosky farmy nech za sebou. Odvez si tu svou chabou útěchu, kam chceš, a dál si namlouvej, že ta odporná věc, kterou starý HPL viděl za dřevníkem, buď lhala, nebo se pletla, a ty už se s ní nikdy nesetkáš.

Kdo ví? Možná máš dokonce pravdu…

* * *

MINISTERSTVO VNITRA

TAJNÉ

Poptávková specifikace: HO/MPMU/467001

Datum zveřejnění: 3. května 2006

Požadavek na:

Vylepšení oři s posílenou operační mobilitou pro policejní jízdní oddíly

Ukazuje se čím dál jasněji, že v 21. století vidí veřejnost jízdní policii jako anachronismus. Přes nesporné výhody při zvládání davu a dohledu nad demonstracemi a veřejnými sportovními akcemi jsou operace s využitím jízdy drahé, mají velké nároky na ustájení a podpůrnou infrastrukturu a soupeří o finanční zdroje s dalšími specializovanými oddíly (např. letectvo, taktické palné zbraně, vyšetřování na místě činu).

Tento dokument obsahuje operační požadavky na vylepšené, geneticky upravené oře, kteří zvýší schopnosti a dostupnost našich jízdních policistů…

Žádoucí vlastnosti:

Koně by měli mít tři nebo více z následujících vlastností:

Výdrž delší než 6 hodin rychlostí 30 mil za hodinu v nerovném terénu (při jízdě se standardním sedlem, jezdcem a výstrojí)

Výdrž delší než 30 minut rychlostí 50 mil za hodinu na štěrkových cestách (při jízdě se standardním sedlem, jezdcem a výstrojí)

Schopnost nočního vidění

Schopnost rozeznat a poslechnout regulovaný slovník s přinejmenším 20 zřetelnými povely

Neviditelnost

Neprůstřelnost

Masožravost

Létání (při jízdě se standardním sedlem, jezdcem a výstrojí)

Stav požadavku:

ZRUŠENO 5. září 2006

nařízením Úřadu vlády v souladu s doporučením operačního dozorového auditního výboru SOE (oddělení X)

Zdůvodnění zrušujícího nařízení:

Neexistují představitelné operační požadavky, proč by Sussexská jízdní policie měla mít k dispozici inteligentní zbraně hromadného ničení.

Na ministerstvu vnitra není možné identifikovat původ tohoto poptávkového dokumentu.

Dokument odráží historické snahy dosáhnout přijetí podmínek výhodných pro equiody v branných službách prostřednictvím požadavků vznesených na ministerstvo obrany. Všem bylo úspěšně zabráněno.

Vynořují se spekulace, že se nás někdo snaží podvést: že by měla Shub-Niggurath své lidi ve Whitehallu? Tato záležitost si žádá další vyšetřování, a byla proto postoupena oddělení vnějších aktiv, aby byla prošetřena a trvale uzavřena.

 

Poprvé vydáno v Online časopise Tor.com v září roku 2013

Přeložil Petr Kotrle