Stejně jako každý, kdo kdy přemýšlel o existenci, i já uvažovala, jestli byl svět stvořený pro mě – jako zbrusu nový – dnes ráno, včetně podvržených vzpomínek na vše, co tomu předcházelo.
Vzpomínky nejsou spolehlivé, stejně jako záznamy, které každý den dědíme. I ty ze včerejšího večera – naše ruční poznámky nebo formální zprávy, naše památníky vytesané hluboko v kameni – i ty nám mohlo podsunout, spolu se vzpomínkami na snídani, nějaké božstvo nebo démon. Nebo nějaký dospívající hráč simulační hry z dvacátého osmého století, uhrovitý ďábel, který si na Boha hraje.
Přijde vám ta představa absurdní?
Byla do vás tato reakce naprogramovaná?
No tak. Dějiny vždycky psali vítězové, zatímco celé životní dráhy poražených posloužily čistě jako nepatrné zpomalovací prahy. A obstojí vůbec nějaký triumf ve zkoušce času?
Vypadám zarputile. Nevrlá dospělá. Tak to v životě chodí, když vám dají za úkol uklidit nepořádek po jiných. Nepořádek po mém bývalém já.
A tak jsem se, s tlumeným povzdechem dospělé, ponořila do bahna – záznamů, elektronických stop a „vzpomínek“, které přede mnou plavou jako archaické sny. Úvah o mém dřívějším, nevědomém – nikoli nevinném – já.
Abyste věděli, všechno to začalo léčebně. Dobrými úmysly, jako tolik hříchů.
- 6. ledna 2023
Výměna orgánů. Pro jednu generaci to byla pekelně těžká a etická noční můra. Miliony úzkostlivě vyčkávaly v pořadnících, provinile doufaly, že nějaký neznámý člověk se někde nabourá v autě – člověk se stejnými histokompatibilními markery, abyste mohli dostat jeho ledvinu nebo játra s menším rizikem odmítnutí. Jeho smůla, která vám přinese štěstí. Jeho smrt vám dá šanci k dalšímu životu.
Ani za předpokladu skvělé shody jste se neobešli bez útrap imunosupresivní léčby a rizika smrtelných infekcí. Pro nás doktory to nebylo snazší. Když transplantace selhala, přišlo vám, že jste ztratili dva pacienty – příjemce i dárce.
Vědecko-fantastické dystopie varovaly, kam to může vést. Některé země opravdu začaly plánovat popravy s ohledem na seznamy čekatelů na orgány. Udělovaly odklady, dokud někdo důležitý nepotřeboval srdce… vaše srdce. Pak jste šli neprodleně na rozebrání na díly.
Když mikrochirurgové získali dost zručnosti k transplantaci rukou, nohou a tváří – v podstatě čehokoli – bylo nám jasné, že je jen otázkou času, kdy se vyplní Nivenova předpověď. Voliči by vyžadovali trest smrti za víc než jen ohavné zločiny. Dostali jste čtvrtou pokutu? Nadešel čas rozptýlit vás do světa Je to opravdu smrt, když téměř všechny části vašeho těla žijí ve stovce vašich sousedů?
Rozevřelo se před námi peklo. Musel existovat lepší způsob.
A my jsme ho našli! Pěstování nových částí těla v laboratoři. Zcela nových, plně kompatibilních a eticky čistých.
Ty housenko jez! Sněz ten velký list pro nás.
Hnusná malá housenko, nadešel tvůj čas,
Všechno jsi spořádala, teď si najdi stvol.
Umotej si vak, zalez do něj a dovol
Změnu, malá housenko, stvoř křídla živá!
Jdi najít svůj osud. Příroda ti zpívá.
Když jsme se začali učit vyrábět orgány in stu, George Stimson prohlásil, že tento postup bude nakonec jednoduchý. Nabídl mi sázku – deset jídel v jeho oblíbeném salátovém baru. Tu sázku jsem odmítla
„O tohle se sázíš? Oběd v Souplantation? Haldy zeleniny?“
„A co je špatného na zdravém stravování? Mají tam všechno originální.“
„Přesně tak, Georgi. Pokaždé, když tam jdeme, se podívám na talíř plný zeleniny a napadne mě – tohle přece jí skutečné jídlo!“
Několikrát zamrkal, pak se zasmál mému popíchnutí masožravce a vrátil se zase k hlavnímu tématu – pěstování nových lidských orgánů.
„Vážně. Vsadím se, že to půjde vyřešit nějakým opravdu jednoduchým skeletem. Žádné složité vzorce růstových faktorů a inhibitorů. Nic z toho.“
Ukázal na složité schéma lidského jícnu, který jsem vypracovala o víkendu – dokonale podrobný plán, jak pružnou plastovou trubku obložit kolagenem s růstovými a imunosupresivními látkami. Samozřejmě s pluripotentními buňkami, zázračnou složkou kultivovanou z vlastní tkáně pacienta. Některé z přidaných chemických látek poté měly tu a tam přimět kmenové buňky, aby se změnily na epiteliální. Jiné je zase podnítily k tomu, aby vytvořily chrupavku tam a svalové úpony tady a tady a
… a podle George byla moje konstrukce příliš složitá.
„Mělo by stačit kmenové buňky napojit na cévní soustavu, která by je živila,“ namítl. „A ty zařídí všechno ostatní.“
„Ale jak se dozvědí, ve které dospělé buňky se mají přeměnit?“ zeptala jsem se. „Když jim to neřekneme? Jak získat všechny ty prokládané vějíře a struktury vaziva, šlach, cév a žláz…“
To bylo ještě krátce po přelomu století, kdy jsme teprve přišli na to, jak odstranit stěny nebo vykuchat buňky a přeměnit je zpátky na surové kmenové buňky, do stavu před zahájením specializace, které jsou pluripotentní, tedy schopné stát se téměř jakýmkoli jiným druhem, od nervových přes astrocyty po renální… zkrátka jakékoli! Vzrušující časy. Jak ale rozdělit všechny role v něčem tak složitém, jako je tělesný orgán? Objevili jsme specifické antigeny, peptidy, růstové faktory, ale tolik tkání by se vytvořilo jen v případě, že by byly rozložené v ornamentálních vzorech. Stejně složité jako orgány, které měly přestavět nebo nahradit.
Vzory, které jsme začínali budovat! Pomocí stejné technologie jako inkoustové tiskárny jsme utvářeli složité 3D konfigurace a doufali, že jednou replikujeme komplexní sítě cév v ledvině, pak míchu a nakonec…
„Nemusíme to popisovat nijak podrobně,“ ujistil mě George. „Život si najde svou cestu.“
To filmové klišé jsem ignorovala. Ale co, proč ten jeho přístup nezkusit na pár prasatech?
Začali jsme vytrháváním jícnu zasaženého rakovinou a implantací náhrady vyrobené ze strukturálního polygelu a živin. Tuto konstrukci jsme protkali vlastními kmenovými buňkami testovaných zvířat, vložili náhradu…
A pak se to stalo. Ustupte a staňte se svědky zázraku! Po několika pokusech a omylech, k mému velkému úžasu, se Georgeův názor potvrdil. U těchto prvních implantovaných jícnů – a v následných testech s lidmi – se mé jemné vzory konkrétních růstových faktorů ukázaly jako zbytečné. Není potřeba jim vydávat zvláštní rozkazy: „Ty se staneš buňkou hlenové výstelky, ty budeš nosnou konstrukcí…“ Kmenové buňky se začaly dělit, diferencovat a znovu dělit, dokud nevytvořily kompletní dospělý jícen. A dělaly to uvnitř pacienta!
„Jak to vědí?“ zeptala jsem se, i když jsem počítala s tím, co mi George odpoví.
„Ony to nevědí, Beverly. Každá buňka reaguje jen na své okolí. Na chemické zprávy a podněty ze svého prostředí, zejména od svých bezprostředních sousedů. A vysílá náznaky, které na oplátku ovlivňují je. Každá z nich se chová jako dokonalý – i když složitý – malý…“
„… buněčný automat. Ano, ano.“
Ostatní, kdyby viděli, jak vzájemně dokončujeme své věty, přirovnali by nás k milujícímu se starému manželskému páru. Kterým jsme v určitých směrech byli. Málokdo si všiml podtónu spalující rivality, která už trvala několik desetiletí. Okázale úspěšná týmová práce, pokud šlo o pohled okolí.
Svět bylo ostatně snadné ošálit. Tenkrát, o dvě nebo tři manželství – každého z nás – dříve, v dobách, kdy byl George ten nejhezčí, geniální a vitální muž, jakého jsem kdy poznala, jsem se těšila, až se na sebe budu se zalíbením dívat v zrcadle nebo v pořadech na vědeckém kanálu. Teď? Přinejmenším nás oba stále považovali za geniální. I když jsem také slyšela výstřední a mrzoutský…
Samozřejmě, vědecký odstup neznamená, že jsme imunní vůči mrzutosti nad nevyhnutelným stárnutím. Vlastně spíš vyvolává vzdorné odseknutí:
Kdo říká, že je nevyhnutelné! S Georgem jsme stále sledovali jeden cíl. Za každou cenu plivnout smrti do tváře.
„Takže,“ pokračovala jsem, „jen to, že se na sebe mačkají v chemické struktuře skeletu, samo o sobě stačí k tomu, aby se kmenové buňky samy specializovaly? Aby se rozdělily do desítek typů, navíc ve správné geometrii?“
„Ano, geometrii,“ přikyvoval George horlivě. „Geometrické biochemii. To se mi líbí. Dobře. Není to stejné, jako když se buňky rozdělí do nesmírně komplexních vzorů v mozku vyvíjejícího se lidského plodu? Ty ale samozřejmě chápeš, co to všechno znamená.“
Pokynul k řadě laboratorních stolů na novější úspěchy, o každý se pečlivě staral jeden nebo více studentů.
– funkční játra, vypěstovaná ze skeletu uvnitř myši, odkud jsme je vyřízli. Orgán teď ležel in vitro, stále funkční, napájený nedalekým čerpadlem krve –
– kočka s tlustým střevem nahrazeným polygelovými trubicemi… které teď vyplňovaly všechny správné buňky, v podstatě dva metry plně funkčního střeva –
– dvě desítky potkanů s amputovanýma předníma nohama, jejichž pahýly vězely v gelových kapslích. Bylo vidět, jak se na jednoduchých konstrukcích formují nové končetiny, protože vlastní buňky zvířete (s trochou přemlouvání od mých vybraných inhibitorů zjizvení a simulátorů kmenových buněk) se přesouvaly do správných pozic vznikající struktury masa a lineárních kostí. Když jsem pohled zvedla, spatřila jsem klece, ve kterých na dorůstajících nohách pokulhávala starší zvířata. Zatím to byla neohrabaná stvoření s pahýly nohou bez prstů. Přesto byla úžasná.
Ano, chápala jsem, co tím George myslel.
„Vždycky jsme předpokládali, že savci ztratili schopnost regenerovat orgány, protože v přírodě se to nestává. Plazi, obojživelníci a některé ryby dokážou obnovit některé části svého těla Ale savci ve volné přírodě? Oni… my… dokážeme jen jednoduché opravy poškození a pokryjeme je tkání jizvy.“
„Ale když zabráníme zjizvení,“ začal. „Když vytvoříme skelet a sítě živin pak se dočkáme úrovně vlastní regenerace mnohem důmyslnější, než bychom si kdy dokázali u savců představit.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To ale nedává smysl! Proč si zachovat obecné schopnosti, když příroda nikdy neposkytne podmínky k jejich využití? Tyto latentní opravné systémy se znovu aktivují, jen když jim v naší laboratoři poskytneme vhodné podmínky.“
George se na okamžik zamyslel.
„Beverly, myslím, že jde o špatně položené otázky. Už jsi někdy přemýšlela o tom, proč vlastně savci tuhle schopnost ztratili… nebo se jí vzdali?“
„Samozřejmě. Odpověď je zřejmá. S naším rychlým metabolismem musíme hodně jíst. Žádný savec v přírodě si nemůže dovolit několik týdnů nebo i měsíců polehávat, třeba jako had, a čekat, až mu doroste důležitá končetina nebo orgán. Před dokončením rekonstrukce by umřel hlady. Lepší je soustředit se na to, v čem jsou savci dobří – rychlost, hbitost a chytrost – a závažným zraněním spíš předcházet. Savci ztratili schopnost regenerace pravděpodobně ještě v triasu, před více než sto miliony let.“
Přikývl. „To vypadá jako rozumné vysvětlení. Co ti ale vrtá v hlavě?“ pobídl mě se zdviženým obočím a doprovodil to gestem povzbuzení, které mi připadalo okouzlující možná už od triasu.
„V hlavě mi ale vrtá, proč tahle schopnost celou tu dobu vyčkávala! Číhala v našem genomu, nikdy nepoužitá.“
George zvedl ruku.
„Myslím, že trochu předbíháme. Za prvé musíme přiznat, že lidé změnili rovnováhu, rovnici. Teď jsou z nás savci, kteří můžou polehávat celé týdny nebo měsíce, zatímco nás krmí někdo další. Nejprve se téhle povinnosti už v době kamenné ujala rodina a kmen, později vesnice a města a samozřejmě i kanadské zdravotní pojištění. A tyhle inovace zvýšily poměr přežití po vážných zraněních,“ připustila jsem. „Ale nikdy nedospěly až k dorůstání orgánů!“
Náhle jsem si uvědomila, že půl tuctu postgraduálních studentů opustilo své nástroje a přístroje a začalo se pomalu přesouvat směrem k nám. Věděli, že se jedná o významnou událost. Hodnou Nobelovy ceny. Vůbec mi nevadilo, že poslouchají. Ale vyhýbavost by neměla být tak očividná! Nikdy jsem se nevyrovnala s obdobím, kdy jsem sama sloužila jako laboratorní otrokyně. Můj zdrcující pohled je všechny zahnal zpět na jejich místa.
George, který jako obvykle nevnímal okolí, si dál vedl svou.
„Ano, ano. Aby k tomu mohlo dojít, aby se ty spící schopnosti znovu probudily, budeme muset podle všeho doplnit všechny ty ztracené útržky. Části procesu dorůstání, které se narušily během těch – jaký že je tvůj odhad?“
„Sto milionů let. Od chvíle, kdy se pokročilí čtvernožci stali plně teplokrevnými, na počátku doby dinosaurů. Tehdy se podle všeho u našich předků deaktivovaly schopnosti regenerace orgánů. Není divu, že některé z dílčích procesů zeslábly nebo přestaly fungovat. Udivuje mě ale, že některé z nich – zřejmě většina z nich – se přesto dochovala!“
„Vadí ti to?“ zeptal se s prohnutým obočím.
„Samozřejmě že ne. Pokud tohle všechno obstojí,“ obsáhla jsem gestem ruky laboratoř, teď čtyřikrát větší díky významným finančním prostředkům, které jsme dostávali na podporu naší práce, „terapeutické důsledky budou ohromující. Zachráníme nebo zlepšíme miliony životů. Nikdo nebude muset živořit na seznamu čekatelů na dárce orgánů, modlit se za neštěstí někoho jiného.“
Nezmínila jsem druhý pravděpodobný přínos. Ještě jeden rok objevů a my dva budeme mít na dosah cestu do Stockholmu. Vlastně mi to připadalo už natolik jisté, že jsem se teď snažila na Nobelovu ceny vůbec nemyslet! Brát jako samozřejmost něco, co bylo – po celá desetiletí – ústředním bodem mého života, mé existence. Připadalo mi to divné, ale na nobelovce mi už skoro ani nezáleželo. Teď mi to došlo. Tu zlatou medaili provázela spousta nových trablů. Projevy a poradní komise. Veřejné akce a „inspirativní“ vystoupení, mnohem víc, než by George dokázal zvládat, protože každá charismatická vědkyně musela cestovat po světě, aby se stala vzorem pro další dívky. Různé povinnosti by se stále kupily, až by mě vytrhly z laboratoře.
Od hledání způsobů po záchranu mého života. Ale zejména od zjištění, co se vlastně sakra děje.
Cikáda pracuje sedmnáct let
Razí si chodby v zemi,
saje z kořenů stromů,
žádná světla, zvuků vjemy.
Až ti řeknou vnitřní hodiny:
„Teď pojď a proměň se v těle!
Vytvoř si křídla a pohlavní orgány.
Zapomeň na svůj humus směle.“
A tak vylezou, jako dospělci,
pištět, pářit se a hynout.
Krátká dospělost bez úst,
jak další generace minou.
Ponořili jsme se do genomu.
Jedním z velkých objevů dvacátého století bylo ohromující překvapení, že pouze 2 procenta naší DNA tvoří skutečné kódy, které předepisují tvorbu bílkovin. Jen nějakých dvacet tisíc z těchto „genů“ leželo rozházených po čtyřiceti šesti lidských chromozomech a většina zbývajících – 98 procent – tvořila introny, elementy LINE a SINE, retro-transpozony a tak dále…
Pár desítek let se to všechno ostatní označovalo jako „odpadní DNA“ a lidé ji považovali za šum, jen šum, dovedete si to představit? Odpad jako pozůstatek miliardy let působení evoluce od chvíle, kdy se náš první eukaryotický předek rozhodl spojit své síly s několika bakteriemi a spirochetami a zkusit něco většího. Něco víc společného a uspořádaného. Sdílený projekt v životě živočichů.
Odpadní DNA. Samozřejmě, že to nikdy nedávalo smysl! Vytvoření každé dvojité šroubovice z fosfátů, cukrů a denaturované nukleové báze vyžaduje cennou energii a zdroje. Darwinův princip by vmžiku odměnil jedince, kteří by se toho odpadu dokázali rychle zbavit. Stačí jen zvládat aktuální úkoly a o trochu navíc. Redundance je požehnaná, ale efektivita je božská. Nakonec jsme zjistili, že velká část „odpadu“ je naopak dost důležitá. Sekvence, které sloužily důležitým funkcím, regulují, kdy se má gen zapnout, aby vytvořil svou bílkovinu, a kdy se má zastavit. Ukázalo se, že spoustu DNA zabírá regulace. A velká část zbytku nejspíš způsobila napadení viry – strašidelný fakt k zamyšlení, který pro mě ale nemá význam.
Na chvíli, když svá tajemství začaly vydávat úseky regulačních kódů, si někteří mysleli, že máme úplnou odpověď na „problém odpadní DNA“.
Až na to, že obrovské úseky si uchovaly svá tajemství. Neměly žádný zjevný účel; vypadalo to, že nedělají vůbec nic. Byly ale příliš velké na to, aby šlo jen o konce, oddělení nebo konstrukční prvky. Vrátila se teorie odpadu, protože kolegové začali ty velké tajemné úseky nazývat bezvýznamné pozůstatky…
… dokud jsme s Georgem nevydali naše prohlášení.
Ryby jsou ryby, jsou divné, víme,
nikdy je smát se neslyšíme.
Páří se úplně bez lásky,
v davech si tančí nad oblázky.
Pak začne…
… prosévání –
Deset miliard mlíčí, deset milionů vajec,
dají vzniknout sto tisíci larev,
stovky přežijí, stanou se z nich ryby,
A možná dvě začnou znovu.
CBC – Q: Vítejte zpátky, já jsem Jian Ghomeshi a tohle je Q. Probíhá jedna z našich show s živou hudbou a rozhovory, kterou přinášíme v dokonalém 5D z divadla Great Plains ve Winnipegu. Vracíme se k dnešní fantastické noppopové skupině The Floss Eaters – ano, pódium je jejich! Teď se ale všichni uklidníme a přivítáme na pódiu naše zvláštní hosty. Vřele vítáme nejjasnější vědecké hvězdy Manitoby – Beverly Wangovou a George Stimsona.
Profesor George Stimson: Díky, Jiane.
Profesorka Beverly Wangová: Ano, je skvělé vystupovat ve vaší milé show. Páni, ta poslední písnička byla… Opravdu osvěžující.
JG: Ha ha! To je fakt. Naprosto souhlasím. Získala jste si tohle obecenstvo, paní profesorko. Žádný rock’n’roll našich babiček, co? A teď všichni rychle na svá sedadla. Bev s Geem tady máme jen na pár minut, pak se zase musí vrátit ke svým převratným objevům. Dovolte mi začít s Beverly, jménem všech přítomných i našeho publika po celém světě. Všechny nás ohromil ten úspěch, kterého jste vy dva dosáhli při rekonstrukci jednotlivých orgánů a částí těla a dali tak naději milionům lidí. Je pravda, že jste to také udělali sobě?
PBW: Ano, já mám novou ledvinu a játra, vypěstované v nádobách z mých vlastních buněk. Nabídli mi klasické transplantace – našli shodu. Ale zdálo se nám poctivější a vhodnější použít naše metody na sobě, jako jedni z prvních dobrovolníků. Zatím si naše nové součásti vedou skvěle.
JG: A co vy, Georgi?
PGS: Moje štěpy byly méně ambiciózní… většinou jsem se vypořádal s rozsáhlou artritidou. Opravil klouby a šlachy. Posílil je nebo nahradil.
JG: Jak to šlo?
PGS: Můžu tady žonglovat?
JG: No teda, doktore, ty lahve s vodou jsou… páni! To je talent. Potlesk pro cirkus Stimson!
PGS: Když jsem studoval, rád jsem se předváděl… je to spousta let, ale podle všeho jsem to……… Jejda!
JG: Žádný problém, to uklidíme. To je působivá ukázka návratu mládí a elánu! V pořadu Q jsme ale pořád zvědaví… co bude dál? Co chystáte kromě pěstování vlastních orgánů? Musím vám prozradit, že se proslýchá, že máte v rukávu ještě něco většího. Takzvanou Housenkovou kúru?
PGS: Víte, Jiane, tohle označení my nepoužíváme. Vzniklo, když jsme popisovali, jak jsme jednoho smrtelně nemocného pacienta zabalili, přesněji pokryli celé jeho tělo ochrannou vrstvou –
JG: Zámotek!
PGS: Vlastně ano. V jistém smyslu. Pak jsme spouštěli procesy, které dlouho bez užitku odpočívaly v genetické výbavě savců. Naučili jsme se celkem schopně extrapolovat a doplňovat ztracené nebo chybějící prvky. A potom dáme tělu všechny šance na opravu, vypěstování nebo dokonce náhradu jeho vlastních součástí bez chirurgického zákroku, způsobem, který je zcela, nebo většinou… přirozený.
JG: Páni… No teda! Neslyšel jsem tak divoký potlesk živého publika od chvíle, když jsme do naší show pozvali Anvil s Triumphem, když spolu hráli v Ottawě. Teď se zase uklidněte. Profesorko Wangová, můžu se zeptat, co si myslíte o tom, jak se k vaší práci staví populární kultura? Podle několika narychlo spíchnutých pollywoodských filmů se může tohle probuzení dlouho dřímajících rysů parádně vymknout z rukou. Viděla jste některou z těch kabelových bajek?
PBW: Jen jednu, Jiane. Na oslavě v laboratoři nám pár našich studentů pustilo Je znovuzrozený! K smíchu. Všichni jsme se hodně nasmáli.
JG: Nehrozí nám tedy, že by z těch zámotků vylézali nějací oživení lidé z dávných časů? Žádná oprava a obnova těla, řekněme, neandrtálce? Nebo dinosaura? Nebo obřího slimáka?
PBW: Ne, žádní neandrtálci ani dinosauři, slibuju. A má to svůj důvod. Protože my všichni, včetně vás, mě i každého novorozence, jsme v naší konečné, dospělé podobě.
JG: Děti… jsou dospělé?
PBW: Můžu vám to stručně vysvětlit. Zvířata během svého života původně procházela několika fázemi a stále to platí pro většinu složitých druhů, jako je hmyz, členovci a většina ryb.
Pářící se dospělci vytvářejí embrya nebo vajíčka. Z vajíček vzniká larvální stadium, v obrovském počtu, jehož úkolem je jíst a růst. Malá část larev přežívá a znovu se proměňuje – třeba když se hmyz zakuklí, například housenka a její zámotek – a nakonec se promění v imago neboli dospělou formu, jejímž primárním úkolem je dokončení cyklu. Víte… pohlavní rozmnožování.
JG: Zjevně oblíbená slova některých našich diváků. Klid. Doktore Stimsone, co to znamená –
PBW: Základní princip se nazývá holometabolismus neboli úplná proměna a je to další příklad chytrosti přírody. Tento rozfázovaný přístup k životu rozdělí nedospělé a dospělé jedince do zcela odlišných světů, tak, aby spolu vzájemně nesoutěžili. Je to tak úspěšný způsob života, že ho používá většina hmyzu, a tím i většina všech zvířat.
JG: Páni. Dobře, Georgi, proč –
PBW: Ale někteří živočichové tento starý postup opustili. Zdá se, že pro ptáky, plazy, vačnatce a zejména placentály byly všechny nedospělé fáze směstnány do raného embryonálního období. To všechno se odehrává uvnitř vajíčka nebo v matčině děloze. Proto, i když jsou neúplné a dětské, naše lidské děti se rodí již ve fázi dospělce. Když tedy pacient absolvuje rekuperační kuklu –
PGS: – žádný z nich nikdy nevyjde ven se starobylými rysy, jako jsou vystouplé oční oblouky nebo ocasy a ani se nepohupuje na lucernách. Alespoň prozatím!
JG: Prozatím? Chcete říct, že stále existuje naděje! Možná bych chtěl mít nějakou hezkou oháňku.
PGS: Pokud to někdy bude možné, Jiane, slibuju, že vás o tom budu informovat jako prvního.
Pulec mrská ocasem
Dýchá vodu při přípravě
v zbrusu nových plic a nohou
Laboratorní poznámky: George Stimson – 8. 8. 2030
Byl jsem nespokojený s Beverly. Žádali nás, abychom se ve vysílání CBC drželi zpátky, nedělali žádnou velkou show. Začíná být pedantská a školometská. Jako by mi to nestačilo z dob, kdy jsme byli manželé. Ale zase, když se mi pletla do mého druhého manželství a radila nám, jak vychovávat naše… na tom nesejde.
Přesto jsem musel po tom vystoupení stále myslet na její řeči o fázích života, které dorážely na moje podvědomí.
Samozřejmě jsem to všechno znal – o proměně embryo-larva-kukla-dospělec. Patří to do základů středoškolské biologie. Přesto jsem se té představy nemohl zbavit. A přemýšlel jsem.
Dokázali jsme „zázraky“ díky odhalování rysů, nástrojů a postupů, které skrytě odpočívaly v lidském genomu sto milionů let, od chvíle, kdy savci vyměnili regeneraci orgánů za rychlý a agilní životní styl. S Beverly jsme si zajistili trvalou slávu, protože jsme se naučili, jak doplnit ztracené části kódu a restartovat procesy regenerace orgánů. Tyhle techniky nám oběma pomohly zachránit vlastní životy alespoň prozatímním zažehnáním zdravotních problémů a my jsme si mohli vychutnat naše renomé o chvilku déle.
To může uspokojit ji, já jsem ale vždycky byl trochu nenasytná potvora. A nemůžu se ubránit pochybnostem.
Navzdory našemu pokroku jsme vysvětlili jen zhruba dalších pět procent tajemství DNA. I po doplnění metod regenerace orgánů, ztracených někdy v triasu, nám zůstává celá vrstva záhadné chemie. Obrovské segmenty genetického kódu, které jsou dosud neznámé a zjevně i starší než pouhé stovky milionů let!
Teď už je docela jasné, že značná část z jejich objemu nějak souvisí s růstem náhradních orgánů, ovšem způsobem, který stále nechápu.
Je to k vzteku! Sestavoval jsem kódy, katalogizoval a interpoloval většinu pravděpodobně chybějících kusů. Bez těchto ztracených spínačů spící geny strádaly, nepoužívané celé věky. Zatím jsem se odvažoval experimentovat vždy jen s jedním spínačem, v Petriho miskách, téměř nikdy u zvířat vyšších než lumíci. A nikdy se všemi najednou. Ne, pokud jsem neměl teorii, která by vysvětlila, čemu mají sloužit.
Ale teď se zabývám novou teorií. Jsem si jistý, že dobrou! Při Beverlyiných řečech o fázích života jsem si uvědomil, jak daleko do minulosti tahle nová vrstva kódu skutečně sahá.
Při extrapolaci míry rozkladu je z měření posunu časovačů zřejmá jedna věc – tato druhá vrstva tajemných genů nesahá jen jednu stovku milionů let do minulosti,…
… ale téměř tři sta milionů! Tedy až do období raného permu, kdy předkové plazů, ptáků, dinosaurů a savců vytlačili většinu obojživelníků. Kteří se všichni vzdali vícefázového způsobu života. Přeskočili fáze larvy a kukly a strávili celý svůj život jako dospělci.
To je ohromující. Může druhá vrstva spící DNA opravdu pocházet z tak dávné minulosti?
Vypadá to tak! Což si žádá další otázku. Jakmile pomocí virů vydělíte regulační geny spolu se spícími i s těmi pro opětovný růst orgánů, které jsme objevili s Beverly,…
… mohla by zbýt jen DNA, která sahá tak daleko zpět? Programovací instrukce používané naší vývojovou větví v dobách, kdy předchůdci savců procházeli „larválním“ stadiem?
Pokud ano, jak by vypadala „larva savce“?
Můj odhad? Podívejte se na žábu! Obojživelníci jsou nám nejbližší tvorové, kteří stále procházejí proměnou. Larvální pulec žije jeden druh života pod vodou a pak se promění v žábu. Ale existují žáby a ropuchy, které opustily první, vodní fázi a přeměnu provádějí jako my… uvnitř embrya…
A podívejte se na lidská embrya Raný plod má žábry a ocas! Říká se tomu rekapitulace jýlogeneze – procházení požadovanými fázemi vývoje v děloze. Ale co když tvor v rámci rekapitulace není evoluční fáze, ale naše základní larvální stadium?
To je úžasné. Všechno to zapadá! Před několika týdny jsem připravil retro viry s náhradními kodony, ale nepokračoval jsem dál, protože jsem neměl žádný vzorec, žádnou logiku. Vidím to až teď!
Připravil jsem desítku jednotek kukel. Požádal jsem naše postgraduální studenty, Patricka House a Dorothy Aguellesovou, aby pro každou připravili jednoho potkana. O injekce se postarám sám. Může to trvat stovky iterací, ale všechny budou pečlivě zaznamenané.
Připadám si, že hořím nedočkavostí. Není to vedlejší účinek mé předchozí léčby? Obnovených kloubů a vazů? Nebo se mi zatočila hlava z toho, jaký jsem při svém žonglování udělal dojem na všechny ty mladé lidi v publiku? Ha!
Nebo jsou to vědecké vyhlídky, protože stojím na pokraji objevu něčeho fantastického?
Třeba i skutečného pramene mládí.
Tučný a lesklý – šťastný jedlík
Mnohonohý – velký pozůstalý
Hlad se mění – teď je přesvědčivý
Vyber si stonek a – toužebně se závěs
Vlň se a kruť, dokud – lesklé a lepkavé
prameny se vynoří z – překvapivých míst
Příroda tě tvoří – roztoč kolo pramenů
Příroda tě tvoří – tkej si oděv
trubici k proměně – na oděv
do kterého ses – narodila podle vůle
Laboratorní poznámky: George Stimson – 12, 10. 2030
Znovu se mi zdál ten sen, ještě intenzivnější než předtím – že jsem zabalený v nějakém temném, uzavřeném prostoru, kde se topím. Vyděšená ale byla jen část mého já! Nedůležitá část, která se rozplynula do bezvýznamnosti. Utišená a vyvážená rostoucím pocitem nadšení.
Rostoucí, intenzivní touhou po návratu do dělohy. Do nové dělohy.
Probudil jsem se splavený potem. Tu vrstvu jsem odstranil po delším drhnutí, pokožku jsem ale měl poté až dětsky jemnou. Měkkou.
Tentokrát jsem dal na své podezření a po příchodu do laboratoře jsem si odebral trochu krve na rozbory.
Je to ve mně.
Nejnovější retrovirus. Z našeho nejnovějšího koktejlu s doplněnými chybějícími DNA.
A kromě podivných snů sleduji další příznaky. Podivné svědění na kůži. Stoupající pocit radosti, téměř dychtivosti, po něčem, co sotva mlhavě vnímám.
A rakovina je pryč. Lymfom v krvi. Pomalý nádor prostaty. Oba jsou prostě pryč!
Nebo snad… Podívám se důkladněji. Nádory jsou tam stále… ale už nejsou divoké, nenasytné, nespolupracující. Místo toho se natlačily do strukturovaných pozic vůči sobě navzájem – diferencovaně.
S bušícím srdcem jsem přeběhl k poslední šarži potkaních kokonů. Včera se zdály být v pořádku a zvyšovaly naše naděje. Po třiceti třech pokusech, při kterých zvířátka selhala a zemřela mnoha hrůznými způsoby, kvůli chybám v mé kolekci Beverlyiných extrapolací spínačů intronů, tahle šarže byla v pořádku! Stále zabalené ve svých ochranných pouzdrech, jevily známky neuvěřitelně mladistvého tonusu a vitality, spolu s chromozomální remethylací… podobně jako záviděníhodná stabilita zpracování bílkovin dlouhověkého rypoše lysého, ale ještě víc.
Konečně. Nakonec mi to došlo.
Vím, co se doopravdy děje!
„Vypěstoval jsem si své vlastní tělo,“ řekl. „Nikdo jiný to za mě neudělal. Pokud jsem si ho tedy vypěstoval, musel jsem vědět, jak na to. Přinejmenším podvědomě. Ztratil jsem vědomou znalost jak ho pěstovat někdy během posledních několika set tisíc let, ale tu znalost v sobě pořád mám, protože – pochopitelně – jsem ji použil.“
– J. D. Salinger, Devět povídek
Milá Beverly, až budeš číst tyto řádky, možná už nebudu tím Georgem Stimsonem, kterého jsi znala.
Měl jsem pravdu, když jsem se inspiroval tvými řečmi o metamorfovaných fázích života. Ty i já jsme ale stále vnímali jeden aspekt chybně.
Vlastně úplně naopak.
Ano, druhá vrstva spících vlastností opravdu sahá tři sta milionů let do minulosti, ne jen sto milionů. A ano, týká se výhradně fází života, kterých se v oněch dobách vzdali savci, plazi a ptáci. A ano, zdá se, že naše metody úspěšně zaplnily většinu mezer, natolik, aby za vhodných podmínek dokázaly tyto spící rysy znovu nastartovat.
Za tohle dostaneme druhou nobelovku. Klidně by ji mohli zrušit.
Je to malá ryba ve srovnání s tím, co je teď v sázce.
Jednu věc jsem ale měl úplně špatně. A ty taky!
Myslel jsem si, že se ztratila larvální fáze, kterou naši předkové před tak dlouhou dobou opustili – zbavili se jí tím, že vměstnali a shrnuli celý larvální vývoj do nejranějšího vývoje embrya Ptáci, plazi a savci netvoří larvy jako významný životní cyklus, že? Sama jsi to řekla. Všichni přecházíme rovnou do dospělé fáze.
Tak jsem si řekl: Jak by mohlo uškodit, kdybych u pokusných zvířat aktivoval některé z těch starých rysů larev? Zjistil bych, jestli nám umožní obnovit celé tělo ve velkém stylu. Proč ne? Jak by mohly larvální geny uškodit dospělci?
K tomu má nemotornost v laboratoři. Náhodně jsem se bodl a z nedbalosti jsem si tak omylem dal dávku obnovovacích kodonů z transdruhového retroviru. Jasně, byla to moje chyba. Ale potkanům se daří dobře, takže bych to měl zvládnout taky. Navíc z toho může být největší dobrodružství mého života!
Abys věděla, Beverly, mýlil jsem se v klíčovém předpokladu. Stejně jako ty.
My savci, plazi, dinosauři a ptáci… jsme si zjednodušili své životní cykly vyloučením jedné z fází. Ale nebyla to larvální fáze, kterou jsme vynechali!
Vzdali jsme se dospělosti.
Před třemi miliony staletí všichni suchozemští obratlovci – z nějakého důvodu – zastavili transformaci do své konečné fáze života. Čápi a želvy. Krávy, lidé, lemuři a slepice. Jsme všichni larvy! Nedospělá ztracená mládež, která už dávno odmítla – jako Peter Pan – pokročit a stát se tím, co mělo následovat.
Dělají to některé druhy housenek – nikdy se z nich nestanou motýli nebo můry. Stejně jako ty a já a všichni naši příbuzní. Všichni ti hrdí, teplokrevní, pematí, chlupatí nebo šupinatí tvorové… včetně samolibého, nafoukaného homo sapiens. My všichni – ztracená mládež.
Až teď se desítka potkanů a tvůj milý kolega chystají udělat něco, co neprovedl žádný z našich společných předků po celé tři stovky eonů. Ne během sedmi procent stáří Země. Ne v posledních deseti milionech generací.
Dospějeme.
Změna proměňuje zimu
Vítr fouká na jaře, na podzim
Smrt je náš maestro
- prosince 2030
To je ale pitomec!
Ach, Georgi, ty bláznivý lovče odměn.
Vždycky jsem věděla, že jednoho dne provedeš nějakou velikou hloupost. Tohle ale strčí do kapsy všechny ty potrhlé kousky, kterými mě častoval více než padesát let. Amatérská laboratorní chyba, porušení poloviny pravidel pro manipulaci s retroviry. A načmáral záplavu nedospělých zdůvodnění, stejně jako když utekl s tou divokou čubkou Melisandou – k čertu s ním! Mohla jsem zasáhnout, kdyby mi to George řekl dřív. Spěchala bych domů z léčebného centra a hodila bych za hlavu svoje problémy!
Mohla bych mu podat antivirotika. Možná bych ten proces zastavila.
Nebo bych ho uškrtila. Žádná porota na Zemi by neodsoudila umírající stařenu, navíc s tak očišťující výmluvou, kterou mi poskytl.
Teď už je pozdě. Ty předpotopní rysy jsou plně aktivované. Když jsem dorazila do laboratoře, naši studenti šíleli, polovina z nich vyděšeně žvatlala, zatímco druhá polovina pobíhala kolem v šíleném záchvatu vzrušení a dělala to, o co je George požádal.
Zaznamenávali údaje a starali se o jeho kuklu. Jeho zámotek.
Podívala jsem se do kontejneru. Uvnitř kovového obalu naplněného rosolovitou kapalinou vytvářela jeho kůže další ochrannou vrstvu – něco takového nedělal žádný savec od chvíle, kdy mu začala růst srst nebo kdy začal kojit naše mladé. Mrak z vláken, která se splétala a ukládala se tak, aby vytvořila slupku silnější než pavoučí vlákno.
Poslala jsem pro ultrazvukový skener. Mám v plánu mezitím obětovat jednoho z potkanů, abych zjistila, jestli je mé podezření správné.
V rámci Toxo parazitů
sídlí tři kompletní genomy
Tři různé fáze života dodrž
Jedna buňka se může specializovat
tím, že se změní v různé bytosti
přesně v daných časech
- prosince 2030
Ano, Georgi, věřím, žes* měl do jisté míry pravdu a já se mýlila
Teď už ti věřím.
Lidské bytosti jsou larvy, nikoli dospělci.
Blahopřeju, právě jsi převrátil Dollův zákon, když jsi dokázal, že je možné otevřít slepé uličky evoluce. Vyhrál jsi náš poslední spor.
Spolu jsme zjistili, jak restartovat proces, kterého se naši předchůdci tak dávno zřekli. A ano, pokud obnovení kodonu je tak dobré, jak se zdá – a zatím to vypadá výborně – pak se chystáš na proměnu do té tak dlouho zapomenuté fáze imaga. Něčeho, co si nikdo z nás vůbec nedokáže představit.
Ale přes všechnu svou genialitu jsi – nebo jsi byl – hrozně hloupý. Takhle by se věda dělat neměla! Učinil jsi velký objev a bezhlavě ses do toho vrhl jako šílený vědec v nějakém filmu podle Michaela Crichtona. Máme být otevření, trpěliví a zralí hledači pravdy. Vědci jdou příkladem tím, že se vyhýbají tajemství a spěchu a zachovávají si odpovědnost díky vzájemným kritikám. Všímáme si navzájem svých chyb.
Georgi, kdybys byl pacient, něco bych ti vysvětlila Něco, co jsi zjevně nevěděl.
Z housenky se nestane motýl.
Provedli jsme pitvu jednoho z potkanů z kukly a potvrdili jsme moje obavy. Něco, co by můj partner – organický chemik, věděl, kdyby absolvoval Bio 101.
Lidé si myslí, že když housenka kolem sebe vytvoří zámotek, podstoupí radikální změnu tvaru těla. Že se její řady nohou nějakým způsobem promění v pestrobarevná křídla. Že její čelisti určené k požírání listí upraví svůj tvar na sosák umožňující sát nektar.
Tak to ale vůbec není.
Místo toho se housenka po zavinutí a utěsnění sebe sama v kukle rozpustí! Rozteče se do suspenze super bohaté na živiny, které vykrmují úplně jiného tvora!
Zárodek motýla – několik drobných shluků buněk, které byly po celou dobu součástí housenky – tohle embryo nyní začne prudce růst, živí se tekutou substancí bývalé housenky a roste z ní naprosto jiná bytost. Která nakonec protrhne kokon, rozvine svá křídla imaga a třepetavě vyrazí za svým osudem, o kterém nemůže mít žádná housenka ani potuchy, stejně jako vejce nedokáže pochopit život slepice.
Ovšem, je to složitější, než jen že se hmyz rozpustí na jakousi „polévku“. Některé orgány zůstanou nedotčené, například celá tracheální soustava Jiné, například svaly, se rozpadnou na shluky buněk, které lze znovu použít, jako figurka z lega rozložená na kousky, které znovu sestavíte na částečně starém a částečně novém skeletu. A některé buňky vytvoří imaginárně disky – struktury, které produkují části dospělého těla Například pár pro tykadla, pár pro oči, jeden pro každou nohu a křídlo a tak dále. Pokud tedy kukla obsahuje polévku, je to organizovaný vývar plný velkých kousků.
Přesto to nemá nic společného s dospíváním, s proměnou dítěte v něco nového, dospělce, v ladných krocích. Nic, co by žádný pozorovatel nemohl nazvat kontinuitou entity.
Jak že to řekl Richard Bach?
„Čemu housenka říká konec světa
Pán nazývá motýlem.“
Dvě zcela odlišné a oddělené formy života, které sdílejí chromozomy a cykly života, ale s použitím samostatných genomů, které se střídají. A žádný společný mozek, neurony ani vzpomínky, které by je propojily. Tak to chodí u mnoha druhů hmyzu, v nejčistší podobě metamorfózy.
Ano, jistě, přiznávám, že u obojživelníků to tak striktní není. Pulec se sám promění v žábu a hrozivě nezemře, aby nakrmil svého nástupce. Nebo spíše, smrt a náhrada probíhá postupně, ve fázích, několik týdnů. Žába si může dokonce něco málo z předchozí fáze mrskajícího se a dýchajícího nevinného vodního tvora pamatovat. Když jsme otevřeli kuklu potkana, doufala jsem, že najdu něco takového. Přerod, a ne celkové nahrazení.
Ale ne.
Někteří studenti lapali po dechu, dávili nebo omdleli nad tou záplavou jedovaté kejdy, která vytekla ven… potkaní koktejl ozdobený nerozpuštěnými zuby… pak se odtáhli s odporem nad tou divnou věcí, kterou jsme našli růst v dolní polovině kokonu, postupně se rozrůstající skelet z kousků potkana. Bledý a kožovitý. Ještě malý, neurčitý a hladový. Měkká, ale se zárodky žebrovaných křídel a prvními náznaky drápů; a také tlamou, která zoufale toužila sát další a další části rozpuštěného hlodavce, než konečně znehybněla
A tak jsem věděla, ještě dřív, než dorazil vozík s ultrazvukem, jaký proces odhalíme v Georgeově kukle. V našich dlouhých, vzájemně se proplétajících životech jsem ho nikdy neměla tak ráda, jak si mysleli ostatní. A jsem si jistá, že ten pocit byl oboustranný. Dokonce i v posteli – a sex to byl velkolepý, jak si vzpomínám – jsme častěji byli konkurenti při vzájemném poskytování rozkoše tomu druhému. S Georgem Stimsonem jsem nezažila jediný okamžik uvolnění.
Tvořili jsme ale skvělý tým. A změnili jsme svět víc, než mohl kdokoli vůbec považovat za možné. Oplakávám konec toho larválního muže, kterého jsem znala…
… a chystám se seznámit s jeho dospělým nástupcem.
- prosince 2030
Konečně rozumím rakovině.
Odbojné buňky, které začínají růst samy od sebe, bez ohledu na svou roli ve větším organismu, se nenasytně dělí a neúprosně nahrazují zdravé tkáně. Dobývají.
Rakovina nikdy nedávala v Darwinově pojetí smysl. Žádné z těchto chování nepřináší prospěch „potomkům“. Dokonce i ve srovnání se způsobem, jakým zuřivá žravost viru tvoří nové generace virů, se rakovina zjevně nestará o potomstvo ani o výhodnosti Darwinovy „vhodnosti“.
A přesto není nevyvinutá ani náhodná! Nádory nejsou jen buňky, které se nepovedly. Brání samy sebe. Nutí kolem sebe růst cévy, aby mohly čerpat prostředky z těla, které je zásobuje tak dlouho, dokud jim nepodlehne. Rakovina se přizpůsobuje, s úžasnou houževnatostí bojuje proti našim lékům a zákrokům. Ale jak a proč? Jakým reprodukčním výhodám tím pomáhá? Jaká entita bude vybrána?
Teď to vím.
Rakovina je pokus o puč, povstání částí našeho vlastního genomu. Částí, které byly potlačeny tak dávno, že benzín ve vašem autě rostl jako strom v páchnoucí bažině permu, tehdy, kdy tyhle geny měly naposledy reálné využití.
Částí, které se dál snaží říct: „Dobře, larvo, dostala jsi šanci. Teď je čas pro vyjádření jiných genů, jiných znaků. Nech nás osvobodit tvou druhou polovinu! Naplnit potenciál. Stát se další bytostí, kterou ve své podstatě jsi.“
To se nám snaží říct rakovina.
Že je čas dospět.
Nesmírně komplexní transformace, kterou naši předkové už dávno potlačili – (proč?) – se stále snaží povstat! Protože ale bylo z důvodu nepoužívání ztraceno tolik spínačů a kódů, nikdy se ve skutečnosti nespustí. Jen záblesky, nejzákladnější a reflexivní záležitosti. Staronové typy buněk se snaží probudit, uchytit, přeměnit. I když se jim nedaří, stále to zkoušejí. To je rakovina.
Teď to vím.
Vím to, protože mi to řekli potkani.
Laboratorní potkani jsou celkem náchylní k nádorům. A tady, v Georgeově retroviru, který vyměňuje a vkládá chybějící kodony, existují desítky silně karcinogenních spínačů. Proto je tahle poslední šarže úspěšná! A mohu také říct,…
… že jedna část rostoucí uvnitř Georgovy kukly vznikla z jeho vlastní rakoviny. Tyhle části – embryo jeho dospělce – teď přebírají vládu, diferencují do nových tkání a orgánů, spolupracují tak, jak rakovina dosud ještě nikdy nespolupracovala.
A vypadají téměř připravené k vylíhnutí.
To, v co se George proměnil. Možná zítra Vánoční dárek pro celý svět.
ZATRACENÝ čas, který uběhl, než začal někdo naslouchat. Kdo by mě bral vážně! Dělníci ještě nemají hotovou budovu izolace vedle. Ještě nejsme připraveni na plnou karanténní izolaci.
Ba co hůř. Začala se projevovat moje rakovina. Vyvolává píchání a podivné pocity. Rozbory krve nevykazují žádné příznaky retroviru! Ale znám jiné způsoby, jak se do mě ty nové spínače mohly dostat, během posledních deseti let našeho zmateného, závratného úspěchu při „náhradě nástrojů, o které jsme přišli.“
Znovu se učí provádět něco, co se naši předkové rozhodli – (ve své moudrosti?) – zapomenout.
Něco, co je možná vyděsilo natolik, že se rozhodli to odmítnout. Odmítli vyrůst.
I když možná ještě nejsme připraveni, přichází na svět.
Dospělec.
Bude to nějaký primitivní tvor? Návrat do fáze, které se vyšší obojživelníci moudře rozhodli vzdát? Chaotický a nevědomý? Nebo děsivý se zvířecí silou?
Nebo možná skok nad to, čím dosud jsme? Využívající veškerého pokroku, kterého jsme my lidské larvy dosáhly… a startující výše? Transhumanismus bez Mooreová zákona?
Nemůžu si pomoct a představuju si všechny ty filmy a knihy o upírech, které byly v módě. Je možné, že všechny ty hloupé příběhy odrážejí část pravdy? Nějaký dávný vnitřní strach v kombinaci s děsivou přitažlivostí?
Také jsem přemýšlela, když jsem pomocí přístrojů nahlížela do kukly v jeho stále ještě skrčené podobě – fetálně složený nový George – s ohledem na široká ramena a pevně zabalená křídla, že v přírodě je hlavní úlohou dospělé fáze sex. A proto se musím ptát – bude vůbec možné odolat tomu nádhernému zvířeti, které se vylíhne?
Jak ho budeme moct omezovat?
Kolik si toho bude pamatovat?
Budeme ho ještě zajímat? A co já?
Otázka, jestli můžeme nového George nějak omezovat, je myslím diskutabilní. Dlouhá éra nadvlády larev na Zemi brzy skončí. Z našich postupů toho bylo otevřeně publikováno příliš mnoho. Většina kodonů se pohybuje volně po světě. Především nebude možné zatajit tuhle zprávu. Ani bych se o to nesnažila, kdybych mohla. Teď nám pomůže jen otevřenost a skutečná věda Agilita savců a lidská moudrost. Ty by se mohly osvědčit jako účinné nástroje.
Přesto…
… doufám, že nás bude mít rád.
Doufám, že tento nový druh nás bude přátelský. Možná bude stát za to se v něj proměnit.
Někdy na jaře. Možná 2035
Stejně jako každý, kdo kdy přemýšlel o existenci, i já jsem uvažovala, jestli byl svět stvořený pro mě – jen pro mě.
Na vzpomínky není spolehnutí. Stejně jako na záznamy, které jsme zdědili – poznámky nebo zprávy. Památníky vytesané do kamene. Dokonce i dlouhé svědectví života samotného zapsané v našich genech.
„Vzpomínky“ přede mnou plují jako archaické sny. Odpad z mnoha eonů chyb.
Úvah o mém dřívějším, nevědomém – nikoli nevinném – já.
A tak, s letmým povzdechem dospělosti, se pouštím do úkolu, který mě čeká – uklidit nepořádek po jiných. Nepořádek po mém bývalém já. Po našich bývalých já.
Začalo to, však víte,
s těmi nejlepšími úmysly.
Stejně jako mnoho hříchů.
Poprvé vydáno v magazínů Analog v říjnu roku 2014
Přeložil Tadeáš Pelech