Banyán Melkerbuz, velitel zvláštních jednotek městostátu Lodon, kráčel širokou chodbou obloženou mramorem a přemítal, proč si ho dal vládce městostátu, generál Hilpurk Done asi zavolat. Že by nějaká diverzní akce proti prokletým, úskočným Sinům? Nebo se zase nějaký naivní misionář nechal unést krvelačným! Nuby a on ho teď bude muset na poslední chvíli a za cenu mnoha životů lodonských vojáků tahat z kanibalského kotle? Ať tak či tak, jedno bylo jasné – někdo brzy zemře bolestivou, násilnou smrtí. Když před ním sluhové otevřeli velké vyřezávané dveře pracovny generála Donea, cítil mrazení v zádech. Doufal jen, že ani tentokrát nebude tím mrtvým on.
„Vítám vás, Banyáne!“ Generál Hilpurk Done seděl za velkým dubovým stolem, na němž stál zlatý psací stroj, telegraf a souprava na pití absintu. Od pověstné bitvy u Gloplu byl upoután na kolečkové křeslo poháněné párou. Ta bitva byla jedna z nejdůležitějších v dějinách Lodonu. Jen díky neuvěřitelné odvaze a chladnokrevnosti generála Donea nebylo lodonské vojsko poraženo. Při smělém protiútoku, který generál osobně vedl, byl sice střelou z pružinové pušky nadobro zbaven možnosti chodit, ještě předtím však stačil zabít nubského krále Jumumbu a zvrátit tak výsledek bitvy.
„Je mi ctí, pane“ uklonil se Banyán. „Máte pro mne úkol?“
„Ano,“ přisvědčil generál. „Tentokrát je to něco opravdu speciálního. Povězte, co víte o Rajských ostrovech?“
„Rajské ostrovy leží daleko v Západním oceánu,“ odpověděl Banyán. „Je jich nesčíselné množství. Nikdo je dosud všechny nezmapoval. Žijí na nich exotická zvířata a ptáci a rostou zvláštní stromy a květiny. Některé jejich plody způsobují zvláštní sny. Obývají je domorodci, někteří jsou rudí, jiní modří.
Jsou velmi krutí, ale občas se s nimi dá provozovat výměnný obchod. Mají zlato a někdy i drahé kameny. To je asi tak všechno, co vím, pane.“
„Velmi dobře. A slyšel jste někdy o tom, že by na těchto ostrovech zřídil můj předchůdce, starosta Dlab, jehož jsem byl pro jeho zkorumpovanost nucen zbavit moci, nějakou kolonii městostátu Lodon?“
„Ne, pane.“
„A přesto se tak skutečně stalo,“ usmál se generál. „A vás, Banyáne, jsem vybral, abyste tu kolonii našel a zavedl v ní nový pořádek, jako jsem ho zavedl já v Lodonu!“
Ve chvíli, kdy se generál usmál, začalo být Banyánovi jasné, že tentokrát těch mrtvých bude opravdu hodně. S tímto pocitem se však samozřejmě generálovi nesvěřil. Namísto toho se postavil do pozoru a zasalutoval:
„Udělám vše, co bude v mých silách, abych ochránil zájmy Lodonu, pane!“
„Výborně,“ řekl generál a přisunul k němu po stole složku v kožených deskách. „Tady je mapa, na níž je vyznačená přibližná poloha kolonie, jak se nám ji podařilo odhadnout podle výpovědí Dlahových sekretářů. Původní mapu s přesným umístěním stačil Dlab zničit. Dále je tam seznam kolonistů a jejich vybavení. Bylo jich dvě stě a měli parní loď Luční kvítek. Vaše vlastní loď, bojový parník Nelítostný s posádkou a oddílem námořní pěchoty, už na vás čeká v přístavu. Hodně štěstí, Banyáne!“
1
Vypluli nazítří, brzy ráno. Nelítostný byl těžce vyzbrojený parník se zkušeným kapitánem a skvěle vycvičenou posádkou. Oddíl námořní pěchoty, který generál Done Banyánovi přidělil, tvořilo třicet tvrdých, po zuby ozbrojených veteránů, jež měli za sebou mnoho bitev a bojů proti kanibalským Nubům, úskočným Šinůín i barbarským kočovným Aramům. Banyán věřil, že s takovou lodí a mužstvem se mu zadaný úkol podaří splnit.
2
Cesta k Rajským ostrovům byla dlouhá. Dny se nekonečně vlekly a počasí bylo klidné a ospalé. Žádná bouře, žádné vlnobití. Aby mužstvo nezlenivělo a nezačalo být vzpurné, pořádali Banyán s kapitánem Nelítostného každý den pro posádku i námořní pěšáky cvičení a nástupy v plné polní. Konečně, po téměř třiceti dnech plavby, se ozval ze strážního koše veselý křik mladého plavčíka:
„Země! Země na obzoru!“
Banyán s kapitánem rychle vyšli na palubu a zamířili své dalekohledy patřičným směrem. A skutečně! Spatřili první z Rajských ostrovů. Posádka i námořní pěšáci toužebně hleděli na pevnou zem, ale Banyán u ostrova zakotvit nedovolil. Namísto toho nařídil příslušníkům námořní pěchoty zkontrolovat a připravit zbraně a sám se s kapitánem zavřel do mapovny. Tam se s pomocí mapy od generála Donea snažili vytýčit trasu k ostrovu, na němž se měla nacházet lodonská kolonie. Po několika úmorných hodinách se nějak shodli a kapitán nařídil kormidelníkovi nabrat kurs určeným směrem. Doufali, že jejich odhad byl správný a oni se již za dva dny dostanou k jedinému ostrůvku civilizace na Rajských ostrovech.
Jejich odhad se ukázal být správným. Za dva dny spustil Nelítostný kotvy u ostrova, který hledali. Kolonie byla dobře viditelná, rozkládala se v malé zátoce blízko pobřeží. Tvořilo ji asi třicet srubů postavených z palmových kmenů, obehnaných vysokou palisádou, v rozích posílenou strážnými věžemi. Něco však bylo špatně. Nikde nebyl vidět žádný pohyb. Nikdo nemával ze břehu ani z palisády. Na věžích nevlály žádné vlajky. Neozývaly se zvuky kovadliny, křik dětí, bučení a kvičení domácích zvířat. A konečně, Nelítostný byl v zátoce sám. Po Lučním kvítku nebylo ani stopy.
3
Muži z Nelítostného dlouho pozorovali kolonii i pobřeží dalekohledy. Pak několikrát spustili parní sirénu. Oboje s nulovým výsledkem. Nakonec Banyán nařídil spustit čluny a sám se v čele příslušníků lodonské námořní pěchoty vydal prozkoumat mlčící kolonii.
Ještě než se dna člunů dotkla písku pláže, vyskákali lodonští námořní pěšáci ven a s připravenými zbraněmi se opatrně pustili k palisádě. Byli ozbrojeni pružinovými puškami, šavlemi, bodáky a výbušnými vajíčky ohňoještěrek. Měli oblečené lehké béžové uniformy a na hlavách tropické přilby se znakem Lodonu – hadem požírajícím vlastní ocas, Uroborem. Dosáhli brány a první z nich se do ní zkusmo opřel. Byla otevřená. Postupně pronikli dovnitř a rozptýlili se, aby pátrali po kolonistech. Jeden po druhém se pak k Banyánovi, který se svým signalistou vyčkával u brány, vraceli s toutéž zprávou: čisto. Ať hledali jak hledali, žádného z kolonistů se jim nepodařilo najít, ani živého, ani mrtvého. Sruby i chlévy byly prázdné, neboť zvířata rovněž zmizela. Banyán se proto odebral do nejvýstavnějšího ze srubů, v němž podle jeho soudu bydlel guvernér, a obrátil ho naruby ve snaze nalézt kroniku kolonie. Bohužel bezvýsledně. Nařídil proto vyslat průzkumníky podél pláže a do džungle, která začínala asi padesát stop za palisádou na straně odvrácené od moře.
Za dvě hodiny se průzkumníci vrátili. Ti, co šli podél pláže nic zvláštního nezjistili, ale ti co šli do džungle, přinesli zajímavou zprávu. Na opačném konci ostrova stála vesnice rudých domorodců. Banyán okamžitě svolal své muže, poslal po signalistovi zprávu na. Nelítostného a vyrazil. Měl celkem jasné tušení, že rudí divoši budou o zmizení kolonistů něco vědět.
Domorodou vesnici tvořilo patnáct velkých chýší. V každé z nich pravděpodobně bydlelo několik rodin. Banyán, který si vesnici pečlivě prohlížel dalekohledem odhadoval počet divochů asi na tři sta.
4
Měli rudou pokožku a hrubé černé vlasy. Ženy byly jistým primitivním způsobem krásné, přesto však, jak si Banyán uvědomoval, by jakékoliv důvěrnosti s nimi byly nedůstojné civilizovaného muže a gentlemana. Muži měli vlasy částečně vyholené a natužené do bizarních tvarů. Jejich těla byla divoce potetována a zuby opilované do špiček, neklamný znak záliby v kanibalismu. Ke svému zármutku Banyán během pozorování postřehl, že mnoho z nich vlastní zbraně a nástroje, které bezpochyby původně patřily lodonským kolonistům. Bylo to jasné. Divoši kolonisty povraždili, okradli a pak patrně snědli. Nezbývalo než se pomstít. Banyán nařídil svým mužům obklíčit vesnici. Když byli všichni na svých místech, pomalu vytáhl už tolikrát použitou stříbrnou píšťalku, aby dal povel k útoku.
Jeden ostrý hvizd spustil pravé peklo. Šipky z pružinových pušek kosily divochy jako zručný žnec obilné klasy. V souladu s lodonskými válečnými předpisy mířili vojáci jen na muže. Ženy a děti měly zůstat vždy ušetřeny, aby z nich bylo posléze možno vychovat přičinlivé sluhy. V těžké chvíli se ukázala pravá povaha divochů. Namísto, aby se pokusili zformovat obranu, jen zmateně pobíhali a hystericky ječeli. Banyána obzvláště znechutilo, když se část z nich začala krýt za ženami a dětmi. Dvojitým hvizdem ukončil palbu a trojitým nařídil nasadit bodáky. Námořní pěšáci se vrhli do útoku, probodli těch pár divošských válečníků, kteří se jim konečně postavili s oštěpy a válečnými palicemi, a za chvíli byla celá domorodá vesnice v jejich moci. Zajatce roztřídili: ženy a děti na jednu stranu, zbylé muže na druhou. K těm pak přišel Banyán a vybral si z nich toho nejtlustšího a nejvíce vyšňořeného – to byl náčelník.
5
Banyán požádal svého signalistu, jenž působil zároveň i jako tlumočník a který znal to málo z jazyků Rajských ostrovů, co do Lodonu donesli dávní objevitelé, aby se divošského předáka zeptal na kolonisty.
Signalista zkusil několik vět v různých jazycích ostrovů. Náčelník zjevně porozuměl, neboť ihned odpověděl, avšak kupodivu lámanou angštinou.
„My nikoho nezabít!“ vykřikl. „Bílé tváře naši přátelé! Oni nám dávat ohnivou vodu a nože z lesklého kamene! Oni nás učit svou řeč! Oni dobří přátelé! My, Sagihujové také dobří přátelé! My nezabít!“
„A kdo tedy?“ zeptal se Banyán.
„To Mořský Stařec!“ zakvílel divoch. „To Stařec zabít bílé tváře! Mořský Stařec má rád maso, má rád krev!“
„Mořský Stařec? Co to má, u všech ďasů, být!?“ Banyán začínal mít pocit, že ztrácí nad situací kontrolu.
„Mořský Stařec!“ povykoval dál náčelník. „On žít v oceánu. On bůh! On starý, moc, moc starý! On starší než ostrovy! On starší než zvířata! On starší než ryby! On starší než lidé!“
„Proč zabil kolonisty?“
„Protože oni nedat oběť! Sagihujové vždycky dávat oběť, když měsíc kulatý! Dát zvířata, dát zajaté nepřátele. Mořský Stařec má rád krev! Bílé tváře mu nedat nic! Já je varovat! Oni se smát! Nedat jednou, nedat dvakrát, nedat mnohokrát! Mořský Stařec tedy vystoupit z vody a vzít si sám! Vzít maso, vzít krev!“ Divoch se zhroutil na zem a jal se zmítat jako při záchvatu padoucnice.
Banyán ho chvíli se zájmem pozoroval a pak se obrátil ke svým mužům:
6
„Ten jejich Mořský Stařec bude jen nějaká dravá potvora žijící v pobřežních vodách. Nevěřím, že by dokázal zabít všechny kolonisty. Je to jen zvíře. Ale chci ho vidět. Hodíme mu návnadu a zabijeme ho.“ Přistoupil ke svíjejícímu se divochovi a trhnutím ho postavil na nohy. „Ty budeš návnada!“
Banyán nechal zajatce svázat a vypravil se s nimi k pobřeží u opuštěné kolonie. Tam nařídil divochům, aby začali s vyvoláváním Mořského Starce. Zpočátku váhali, ale příslib dlouhé a bolestivé popravy je ke spolupráci brzy přesvědčil. Pak už nic nebránilo tomu, aby mohl obřad začít. Divoši byli rozvázáni, aby si mohli vše nachystat. Jejich přípravy byly vcelku jednoduché. Odkudsi přivalili velký balvan, položili na něj svého bývalého náčelníka a čtyři z nich ho drželi za ruce a za nohy. Pátý ho řezal po celém těle ostrým úlomkem lastury, až krev stékala po stěnách balvanu do moře, a přitom předzpěvoval ostatním ohavný hymnus k poctě Mořského Starce. Náčelníkův bolestný křik se mísil se zpěvem ostatních divochů v děsivou kakofonii nelidských zvuků. Mořský Stařec byl vyzýván k hostině. Slunce jakoby najednou přestalo svítit. Jeho zář byla černá. Vlny zmohutněly a začaly zběsile bičovat pobřeží. I ony změnily barvu. Z jasně modré se stala olověná šeď. Černé slunce nad šedým oceánem. Pak se ozval strašlivý ryk. Zpěněnou mořskou hladinu prorazilo obrovské černé sudovité tělo zakončené nestvůrnou tlamou plnou ostrých zubů a ověnčenou množstvím dlouhých slizkých chapadel. Mořský Stařec vyslyšel volání svých uctívačů. Jedno z děsivých chapadel se natáhlo, uchvátilo zoufale ječícího náčelníka divochů a plynulým pohybem ho vstrčilo do lačného ozubeného chřtánu. Banyán, který to vše sledoval z paluby Nelítostného, nařídil zaměřit pružinová děla.
7
Hned první salva byla úspěšná. Všechny výbušné střely zasáhly cíl a vyrvaly z těla Mořského Starce velké kusy tkáně, následované gejzíry černé jíchy, kterou měl netvor namísto krve. Banyán počítal, že po takových ranách Mořský Stařec buď pojde, nebo prchne zpět do hlubiny. Stalo se však něco jiného. Démon se rozzuřil. Zařval tak hlasitě, že všichni Banyánovi muži na okamžik ohluchli. Jeho chapadla zašmátrala po zbylých domorodcích a námořních pěšácích na břehu, popadla je a rozmačkala na krvavou kaši. Potom se Mořský Stařec obrátil proti Nelítostnému. Vyrval ze břehu pár balvanů a strašlivou silou je mrštil proti parníku. Následky byly děsivé. Několik námořníků bylo zabito, mezi nimi i kapitán, v palubě Nelítostného zela ohromná díra a jeden z komínů byl přeražen. Banyán nařídil další salvu. A opět střely lodonských pružinostřelců nalezly svůj cíl. Mořský Stařec však jako by byl nesmrtelný. Jeho rány se zacelovaly, tkáň se spojovala a kůže znovu dorůstala. To vše se dělo neuvěřitelnou rychlostí, viditelnou pouhým okem. Banyán dal rozkaz kormidelníkovi, aby Nelítostného otočil a poručil nabít zádová děla speciálními trhavými střelami. Stihli to jen tak tak. Zatímco se Nelítostný otáčel a pružinová děla nabíjela, Mořský Stařec zregeneroval své tělo a už se za nimi v oblaku mořské pěny zase hnal. Jeho strašlivá tlama byla široce rozevřena a chapadla se natahovala po příslušnících námořní pěchoty, kteří do něj statečně, leč zcela neúčinně pálili z pružinových pušek jeden zásobník za druhým. Když už byl netvor pouhých pár stop od zádi, zavelel Banyán vypálit trhavými střelami. Mořský Stařec dostal přímý zásah a jeho černé tělo se rozletělo na kusy. Posádka Nelítostného propukla ve vítězný řev. Banyán ihned nařídil vyrazit plnou parou zpět do Lodonu. Byl stejně nadšený jako jeho muži, avšak jen do té doby, než ho napadlo se na můstku otočit a podívat se dalekohledem na místo, kde zemřel Mořský Stařec.
8
Naskytl se mu strašlivý pohled. Kusy těla Mořského Starce se totiž, ač to bylo těžko uvěřitelné, velmi pozvolna znovu spojovaly a formovaly do démonovy nestvůrné podoby. Banyán nevěřil vlastním očím. Rychlá regenerace, kterou Mořský Stařec předvedl předtím, byla jedna věc, ale toto? Z jaké nezemské látky bylo stvořeno to hrůzné tělo? Banyán na okamžik propadl panice. Po chvíli však sebral veškerou odvahu a přikázal vyhodit z lodi všechno nepotřebné a zbytečné. Když nemohl Nelítostný Mořského Starce porazit, mohl se alespoň pokusit doplout co nejdál, než bude odporná reinkarnace obludného monstra dokonána. Banyán doufal, že získá dostatečný náskok a nestvůře unikne.
Cesta zpět do Lodonu byla jedna dlouhá, nekonečná noční můra. Banyán prakticky nespal, dny trávil na můstku s dalekohledem a noci popíjením whisky a nasloucháním ve své kajutě. Každým okamžikem čekal, že se z vln vynoří Mořský Stařec a stáhne ho do svého království slizu a špíny na dně oceánu.
Když nakonec Nelítostný dorazil do lodonského vojenského přístavu a Banyán se opět dotkl nohou pevné země, byly jeho kdysi černé vlasy úplně bílé. Již nikdy se na moře nevydal, neboť věděl, že někde v hlubinách dlí Mořský Stařec a čeká a číhá a nikdy nespí…