Christopher Priest – Bloumání (PALELY LOITERING)

I

Nejkrásnějším letním zážitkem mého dětství býval každoroční piknik v Parku Kanálu plynutí, jenž se nacházel asi padesát mil od našeho domova. Jelikož otec míval neměnné zvyky a žádný piknik nemohl být podle něj hoden toho jména bez kusu čerstvě upečené studené vepřové kýty, prvním signálem pro nás děti tedy bylo, když kuchařka začala s jejími přípravami. Dbal jsem na to, abych každý den nepozorovaně vklouzl do sklepa a spočítal vepřové kýty visící na ocelových hácích od stropu, a jakmile jsem zjistil, že jedna chybí, pospíšil jsem si za sestrami a podělil se s nimi o tu novinku. Dalšího dne se dům vždy naplnil vůní masa pečeného s česnekem a my tři děti jsme se pustily do horlivého předstírání: při pomyšlení na to dobrodružství jsme překypovaly vzrušením, ale navenek jsme se nutily dělat jakoby nic, protože otcovo ohlášení jeho plánů u snídaně daného dne bylo důležitou součástí celé zábavy.

Vyrůstali jsme v bázni a obavách před otcem, protože to byl přísný muž a udržoval si odstup. V zimních měsících, kdy si ho jeho práce vyžadovala nejvíc, jsme ho sotva vídali a věděli jsme o něm pouze z pokynů, které nám předávala matka nebo vychovatel. V letních měsících si odstup vědomě udržoval dál, scházel se s námi pouze u jídla a večery trávil sám ve své studovně. Nicméně jednou v roce změkl a už jen proto by byl výlet do parku důvodem k radosti. Věděl, jaké vzrušení v nás výlet probouzí, a podporoval je s nadáním herce a šoumena.

Někdy předstíral, že nás kárá nebo udílí trest za nějaký imaginární přestupek, jindy položil matce zavádějící otázku, jako třeba jestli si toho dne služebnictvo bere volno, nebo se tvářil nepřítomně. Během toho jsme si pod stolem svírali kolena a věděli jsme, co přijde. Potom konečně vyslovil kouzelná slova „Park Kanálu plynutí“ a my děti jsme s radostí zanechaly té komedie a s radostným pištěním jsme se rozběhly k matce, přichvátal služebnictvo, sklidilo snídani, z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí a vrzání proutěného koše s víkem… a nakonec po delší době i chrastění kopyt a železných obručí na štěrkové příjezdové cestě před domem, když přijela drožka, aby nás odvezla na nádraží.

 

II

Myslím, že moji rodiče jezdili do parku už od roku, kdy se vzali, ale moje první zřetelná vzpomínka na piknik pochází z doby, kdy mi bylo sedm. Jezdili jsme jako rodina každý rok až do mých patnácti. Po devět let, na která si vzpomínám, byl piknik nejšťastnějším dnem roku, a všechny ty dny se mi v paměti slévaly do jediného kombinovaného dne. Každý piknik byl prakticky stejný jako všechny ostatní, tak pečlivě pro nás otec ten zážitek dirigoval.

Jeden den se však od ostatních liší kvůli chvíli neposlušnosti a nezbednosti a po něm už ty letní dny v Parku Kanálu plynutí nikdy nebyly jako předtím.

Přihodilo se to, když mi bylo deset. Den začal jako každý jiný piknikový den, a než drožka přijela, služebnictvo nám zarezervovalo kupé ve vlaku. Když jsme nastupovali do povozu, kuchařka vyběhla z domu, aby nám zamávala na rozloučenou a nám dětem vtiskla do ruky po čerstvě okrájené mrkvi k okusování. Já jsem si ji strčil celou do pusy a s vypouklými tvářemi jsem ji pomaličku ohryzával a ocucával a postupně jsem ji rozrušoval na šťavnatou drť. Během našeho rachotivého kodrcání k nádraží jsem jednou nebo dvakrát zahlédl, jak po mně otec střelil pohledem, jako by mě chtěl napomenout, abych jedl potichu… ale byl to pro nás sváteční den, kdy panovaly volnější mravy, a on nic neřekl.

Matka, sedící v povozu naproti nám, udělovala obvyklé pokyny mým sestrám. „Salleen,“ (moje starší sestra), „ty budeš dohlížet na Mykla.“ (S mrkví v puse jsem na Salleen udělal obličej, vyboulil jsem tvář a zakoulel jsem očima.) „A ty, Thereso, musíš zůstat se mnou. Nikdo z vás ať se příliš nepřibližuje ke kanálu.“ Její pokyny přicházely příliš brzy – před parkem nás ještě čekala jízda vlakem, i když ta nás zajímala až na druhém místě.

Já jsem si vlak užíval. Čichal jsem kouř plný sazí a pozoroval jsem, jak se za oknem kupé převaluje pára, jako by vlak doprovázel letící duch, ale moje sestry, zejména Salleen, nebyly na jízdu zvyklé a dělalo se jim špatně. Zatímco se matka točila kolem děvčat a přivolávala služebnictvo z kupé v zadní části vlaku, otec a já jsme vážně seděli vedle sebe. Když Salleen odvedli na konec vagonu a Therèse se utišila, začal jsem se na sedadle vrtět a natahoval jsem krk, abych viděl dopředu, a hledal jsem první magický záblesk stříbrné stužky kanálu.

„Otče, který most přejdeme tentokrát?“ A: „Mohli bychom dnes přejít dva mosty jako loni?“

Pokaždé tatáž odpověď: „Rozhodneme se, až tam budeme. Buď tiše, Mykle.“

A tak jsme tam dorazili, táhli jsme rodiče za ruce, abychom je popohnali, netrpělivě jsme čekali u brány, než zaplatí vstupné. První běh po svažitém trávníku parku, kličkování mezi stromy, vyskakování do výšky, abychom se rozhlédli okolo kanálu, zklamané výkřiky, protože tam už bylo příliš mnoho lidí, anebo naopak málo. Otec na nás jen zářil, zapálil si dýmku, ohrnul šosy fraku a zaklesl palce za vestu a kráčel vedle matky zavěšené do jeho rámě. Moje sestry a já jsme buď šli, nebo utíkali, podle toho, jak jsme se zrovna cítili, mířili jsme ke kanálu, ale v jeho blízkosti jsme bázlivě zpomalili a neodvažovali jsme se k němu přiblížit. Když jsme se ohlédli, viděli jsme otce a matku, jak na nás mávají ze stínu stromů a zbytečně nás varují před nebezpečími.

Jako vždy jsme spěchali k budkám výběrčích mostného u časových mostů, které překlenovaly kanál, neboť právě tyto mosty byly důvodem pro celodenní výlet, U každé budky stála fronta na zaplacení mýta a pomalu se sunula kupředu – rodiny jako my s dětmi, které netrpělivě poskakovaly, mladé páry držící se za ruce, osamělí muži a ženy, kteří po sobě tázavě pokukovali. My jsme spočítali lidi v každé frontě, dychtivě jsme si porovnali výsledky a rozběhli jsme se zpět k rodičům.

„Otče, u mostu do zítřka je jenom dvacet šest lidí!“

„U mostu do včerejška není nikdo!“ přeháněla Salleen jako obvykle.

„Můžeme přejít do zítřka, matko?“

„To jsme udělali loni.“ Salleen, dosud rozhozená z vlaku, se mě chabě pokusila nakopnout. „Mykle vždycky chce jít do zítřka!“

„To není pravda. Na včerejšek je delší fronta!“

Matka nás chlácholila: „Rozhodneme se po obědě. Tou dobou už budou fronty kratší.“

Otec, jenž sledoval služebné, jak rozkládají náš ubrus pod starým jehličnatým stromem, řekl: „Pojďme se na chvíli projít, drahá. Děti mohou jít také. Oběd si dáme asi za hodinu.“

Náš druhý průzkum parku byl spořádanější, neboť probíhal pod otcovým dohledem. Znovu jsme sešli k nejbližšímu místu kanálu – nyní, v přítomnosti rodičů, se to zdálo být méně riskantní – a vydali jsme se po jedné ze stezek, jež vedly rovnoběžně s břehem. Dívali jsme se na lidi na druhé straně.

„Otče, jsou ve včerejšku, nebo v zítřku?“

„To nepoznám, Mykle. Může to být obojí.“

„Jsou blíž mostu do včerejška, pitomče!“ strčila do mne zezadu Salleen.

„To nic neznamená, ty hloupá!“ ohnal jsem se po ní loktem.

Slunce se odráželo od stříbrné hladiny tekutiny plynutí (občas jsme jí k otcovu zoufalství říkali ‚voda‘) a ta se leskla a třpytila jako rozvlněná rtuť. Matka se na ni nedívala, tvrdila, že ji z toho bolí oči, ale její blízkost z nějakého důvodu vždy naháněla hrůzu, takže se na ni nikdo nedíval dlouho. V klidných úsecích, kde záhadné spodní proudy dovolily hladině, aby se nakrátko ztišila, jsme občas spatřili převrácené odrazy lidí na protější straně.

Později jsme obešli mýtné budky, u nichž stály delší fronty než předtím, a kráčeli jsme podél břehu dál na východ.

Ještě později jsme se vrátili do stínu stromů a způsobně jsme seděli pohromadě, zatímco nám servírovali oběd. Otec s precizností mistra šéfkuchaře nakrájel vepřovou kýtu: jeden řez pod úhlem vůči kosti, druhý vodorovně přes kost a takto uříznutý klín masa odnesla jedna ze služebných na talíři. Potom pomalé puntičkářské odkrajování pod výřezem, jeden plátek po druhém, každý o maličko širší a okrouhlejší než předchozí.

Když jsme skončili s obědem, vydali jsme se k budkám a postavili jsme se do řady za ostatní. V tuto odpolední dobu tam vždy čekalo méně lidí, což nás děti překvapovalo, ale rodiče to brali jako samozřejmost. Toho dne jsme se rozhodli pro most do zítřka. Bez ohledu na to, jaká přání jsme vyslovily my děti, poslední slovo měl pokaždé otec. To ovšem nebránilo Salleen v trucování a mně v okázalých projevech radosti z vítězství.

Zmíněného dne jsem už při návštěvě parku poprvé něco věděl o podstatě a pravém účelu Kanálu plynutí. Vychovatel nás dříve toho léta poučil o základech prostoročasové fyziky… ačkoliv tomu tak neříkal. Mé sestry ten předmět nudil (prohlásily, že to je klukovská záležitost), ale mne fascinovalo, když jsem se dověděl, proč a jak byl kanál vybudován.

Vyrostl jsem s všeobecným vědomím, že žijeme ve světě, v němž naši předkové vystavěli mnoho úžasných věcí, které už nepoužíváme nebo nepotřebujeme. Bylo to povědomí o ohromujících a zázračných dílech, posbírané od několika dalších dětí, které jsem znal, a jak se dalo očekávat, bylo zoufale nepřesné. Byl jsem například přesvědčen, že Kanál plynutí postavili během několika dní, že proudová letadla obletí svět za několik minut a že se domy, automobily nebo vlaky dají vyrobit za několik sekund. Pravda byla pochopitelně úplně jiná a naše vzdělání v oboru vědy a její historie pro mne nikdy nepřestávalo být zajímavé.

V případě Kanálu plynutí jsem o svých desátých narozeninách věděl, že jeho stavba trvala déle než dvě desítky let, že si jeho vybudování vyžádalo mnoho lidských životů a že zatěžovala zdroje a inteligenci mnoha různých zemí.

A dále že princip, na kterém kanál fungoval, byl dnes dobře pochopen, i když už jsme pro jeho původní funkci neměli využití.

Žili jsme ve věku letů ke hvězdám, ale v době, kdy jsem se narodil, lidstvo už dávno přešla touha cestovat do vesmíru.

Vychovatel nám ukázal zpomalený film ze startu plavidla, které odlétlo ke hvězdám – hladina Kanálu plynutí se vlnila, jak byl hvězdolet hnán jeho hlubinami jako obří velryba pokoušející se proplout kanálem. Potom trup prorazil hladinu uprostřed tetelivé tříště praskající pěny, břehy kanálu zalila vzedmutá vlna a okamžitě zase zmizela. A nakonec vlastní vzlet, když se hvězdolet vznesl k nebi a zanechal ve vzduchu za sebou stopu zářících kapek.

To vše se odehrálo za necelou desetinu sekundy. Každého, kdo by se nacházel do pětadvaceti mil od startu, by zabila tlaková vlna a říkalo se, že hřmění průletu hvězdoletu bylo slyšet ve všech zemích Nevropské unie. Startu přihlížely jenom automatické vysokorychlostní kamery. Muži a ženy z posádky lodě, jejichž metabolické funkce měly být po většinu letu zmrazené, by ani tak strašlivé zrychlení nijak nepocítili, i kdyby byli při vědomí. Pole plynutí deformovalo čas i prostor a měnilo podstatu hmoty. Start proběhl tak vysokou relativní rychlostí, že než se technici vrátili ke Kanálu plynutí, loď už stihla opustit Sluneční soustavu. Když jsem se sedmdesát let poté narodil, loď byla… kdovíkde.

Za ní zůstalo více než sto mil Kanálu plynutí, bublajícího a vířícího tajemstvím času, jiskřivá oslnivá stužka světla jako štěrbina ve světě vedoucí do jiné dimenze.

Po prvním hvězdoletu už žádné další nepřišly a ten první se nikdy nevrátil. Když se poruchy pole plynutí po startu uklidnily natolik, aby už nepředstavovaly hrozbu pro lidské životy, byly podél části břehů vybudovány elektrárny, které z něj odebíraly energii. O několik roků později, když se pole plynutí stabilizovalo úplně, upravili okolní krajinu na park a postavili časové mosty.

Jeden z nich překlenoval kanál pod přesně pravým úhlem a jeho přechod se nijak nelišil od přechodu jakéhokoliv mostu kterékoli obyčejné řeky.

Další most byl postaven pod mírně tupým úhlem a přejít jej znamenalo postupovat proti časovému gradientu pole plynutí; když člověk vyšel na druhé straně kanálu, uplynulo čtyřiadvacet hodin.

Třetí most vedl pod maličko ostrým úhlem a přejít po něm na opačnou stranu znamenalo vrátit se o čtyřiadvacet hodin do minulosti. Na protější straně Kanálu plynutí existoval včerejšek, dnešek a zítřek a člověk mezi nimi mohl libovolně přecházet.

 

III

Zatímco jsme čekali ve frontě u mýtné budky, znovu jsme se začali dohadovat kvůli otcovu rozhodnutí přejít do zítřka. Vedení parku nechalo nad pokladnu umístit tabuli s údaji o počasí na druhé straně. Bylo tam větrno, zataženo nízkou oblačností a přeháňky.

Matka se nechala slyšet, že nechce zmoknout. Salleen s pohledem upřeným na mne tiše opakovala, že jsme v zítřku byli loni. Já jsem zůstal zticha a hleděl přes kanál na druhou stranu.

(Počasí tam bylo stejné jako na naší straně: jasná obloha, slunečno a horko. Jenže to, co jsem viděl, byl dnešek: zítřek včerejška, včerejšek zítřka, dnešní dnešek.)

Fronta za námi řídla, jak méně odhodlaní lidé odcházeli k ostatním mostům. Já jsem byl spokojený, protože jediný most, který mě nezajímal, byl ten do dneška, ale abych Salleen své náhodné vítězství řádně osladil, zašeptal jsem jí, že na straně včerejška je krásné počasí. Ta neměla na popichování náladu, kopla mě do holeně a začali jsme se hloupě hašteřit. Otec přistoupil k budce.

Byl významný muž. Zaslechl jsem, jak výběrčí říká: „Vy jste nemusel čekat, pane. Jsme vaší návštěvou poctěni.“ Uvolnil západku turniketu a my jsme jím prošli. –

Vstoupili jsme na krytý most, dlouhý tmavý tunel ze dřeva a kovu, osvětlený v pravidelných odstupech žárovkami. Rozběhl jsem se napřed a při pohybu polem plynutí jsem ucítil známé elektrické mravenčení.

„Mykle! Drž se u nás!“ zavolal na mne zezadu otec.

Poslušně jsem zpomalil a otočil jsem se, abych počkal. Uviděl jsem, jak se ke mně blíží zbytek rodiny. Obrysy jejich těl byly účinkem pole podivně rozmazané. Když došli až ke mně, a tedy vstoupili do stejné zóny, v níž jsem se nacházel já, jejich tvary se opět zostřily.

Nechal jsem je přejít a zařadil jsem se za ně. Salleen kráčela vedle mne a kopla mě do kotníku.

„Proč to děláš?“

„Protože jsi čuně!“

Nevšímal jsem si jí. Před sebou jsme viděli konec kryté pasáže. Brzy nato, co jsme se vydali po mostě, se tam setmělo – předzvěst večera toho dne, který jsme opouštěli – ale nyní se rozednívalo a v bleděmodrém úsvitu jsem viděl mlhavé obrysy stromů.

Zastavil jsem se a pozoroval jsem siluety svých rodičů a sester proti světlu. Therèse se držela matky za ruku a nevšímala si mě, ale Salleen, do které jsem byl tajně zamilovaný, si hrdě vykračovala za otcem a dávala všemožně najevo, že se beze mne obejde. Možná kvůli ní, nebo možná kvůli rannímu světlu zářícímu na konci tunelu jsem zůstal stát, zatímco zbytek rodiny šel dál.

Zamával jsem rukama a pozoroval jsem, jak se konce prstů při pohybu polem plynutí rozmazávají, a potom jsem zase loudavé vykročil. Moje rodina už byla natolik rozmazaná, že málem nebyla vidět. Zničehonic mě takhle samotného v poli plynutí přepadl trochu strach a jsem honem pospíchal za nimi. Viděl jsem, jak jejich přízračné postavy vcházejí do denního světla a mizí z dohledu (Salleen se po mně ohlédla) a přidal jsem do kroku.

Než jsem došel na konec kryté pasáže, den dospěl a světlo nyní patřilo vrcholícímu odpoledni. Ostrý vítr před sebou hnal nízké mraky. Když se spustil liják, schoval jsem se pod okrajem střechy mostu a rozhlížel jsem se parkem po rodině. Zahlédl jsem je nedaleko, jak pospíchají k jednomu z pagodovitých přístřešků, které tam nechala postavit správa parku. Když jsem se rozhlédl po nebi, uviděl jsem nedaleko rozlehlou plochu modré oblohy a věděl jsem, že přeprška bude krátká. Nebylo chladno a případné zmoknutí mi nevadilo, ale přesto jsem s vykročením pod širé nebe váhal. Už si nevzpomínám, proč jsem tam vlastně stál, ale odjakživa jsem míval dětinské potěšení z pocitu vyvolaného polem plynutí a v místě, kde krytá pasáž končí, je most ještě součástí kanálu.

Stál jsem na okraji mostu a shlížel jsem na tekutinu plynutí. Při pohledu přímo shora silně připomínala vodu, protože byla průzračná (ačkoliv na dno se dohlédnout nedalo) a scházel jí ten kovový lesk nebo vzhled rtuti, jaký měla při pohledu zešikma. Na hladině se leskle mihotaly jasné skvrny, jak se tekutina čeřila, jako by ji pokrýval olejový film.

Moji rodiče dorazili k pagodě – jejíž barevné střešní tašky a nátěry v tom ponurém dešti vypadaly zvláštně – a s oběma dívkami se do ní vmačkávali mezi ostatní lidi, kteří jim dělali místo. Viděl jsem, jak se nad zástupem pohupuje otcův černý cylindr.

Salleen se dívala na mne, možná mi záviděla to samostatné postavení, a tak jsem na ni vyplázl jazyk. Předváděl jsem se. Přistoupil jsem k okraji mostu na samém konci, kde nebylo zábradlí, a nejistě jsem se nahnul nad tekutinu. Z pole plynutí mě brnělo po celém těle. Viděl jsem, jak Salleen tahá matku za ruku a otec vykračuje do deště. Přikrčil jsem se, skočil jsem na břeh a přelétl jsem přitom několik palců kanálu, jež mě dělily od země. V uších mi zaburácelo, na okamžik jsem ztratil zrak a výboj pole plynutí mě obklopil jako elektrický kokon.

Přistál jsem na nohou na blátivém břehu a rozhlédl jsem se okolo, jako by se nestalo nic nepatřičného.

 

IV

Ačkoliv jsem si to zpočátku neuvědomil, skokem z mostu šikmo přes část pole plynutí jsem odcestoval časem kupředu. Den v budoucnosti, ve kterém jsem přistál, byl náhodou stejně větrný a pošmourný jako ten, ze kterého jsem přišel, takže první, co mě trklo, když jsem zvedl hlavu, bylo, že se pagoda náhle vyprázdnila. V hrůze jsem hleděl přes park a nevěřil jsem, že by moje rodina mohla v jediném okamžiku zmizet.

Dal jsem se do běhu, zakopával a smekal se na kluzké hlíně a svírala mě panika a hrůza z opuštěnosti. Všechna namyšlenost mě rázem přešla. V běhu jsem se rozvzlykal, a když jsem doběhl k pagodě, už jsem brečel nahlas, popotahoval jsem a otíral jsem si nos a oči do rukávu sáčka.

Vrátil jsem se na místo, kde jsem přistál, a uviděl jsem otisky svých nohou v blátě na břehu. Odtamtud jsem se podíval na most, jenž byl tak mučivě blízko, a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně stalo, i když jsem to chápal jen matně.

Tehdy se mi vrátilo něco z předchozí nálady a zmocnil se mě průzkumnický duch. Konec konců to bylo poprvé, kdy jsem byl v parku sám. Vydal jsem se od mostu po stromy lemované cestičce, která vedla podél kanálu.

Den, ve kterém jsem skončil, musel být všední den v zimě nebo v předjaří, protože stromy byly holé a v parku se vyskytovalo málo lidí. Z této strany kanálu jsem viděl, že mýtné budky jsou otevřené, ale jediní další lidé v parku byli velmi daleko.

Přes to všechno to bylo stále dobrodružství a hrozivé myšlenky, jako kam jsem dorazil nebo jak se mám vrátit, jsem odsunul.

Šel jsem dlouhý kus cesty a užíval jsem si té svobody, že mohu prozkoumávat tuto stranu beze své rodiny. Když jsem byl s ní, bylo to, jako bych mohl vidět jenom to, co mi ukážou, a jít jenom tam, kam se rozhodnou ostatní. Nyní mi připadalo, jako bych byl v parku poprvé.

To malé potěšení mě brzy omrzelo. Bylo chladno a moje lehké letní boty mi začaly připadat promočené a těžké a dřely mě do prstů. Park vůbec nebyl takový, jaký jsem si ho představoval. Součástí zábavy za normálního dne byla sdílená atmosféra smělosti a pohyb mezi lidmi, o kterých jste věděli, že nepocházejí všichni z téhož dne, ze stejného času. Jednou nás otec ve výjimečně šprýmovné náladě vodil sem a tam po mostech do dneška a do včerejška a ukazoval nám v čase posunuté výjevy sebe samého, které připravil při návštěvě parku den předem.

Návštěvníci parku takové věci dělávali často. O svátečních dnech, kdy byly velké továrny zavřené, býval park plný křiku a smíchu nad podobnými pečlivě připravenými kanadskými žertíky.

Když jsem se tady toulal pod olověným nebem, nic takového se neodehrávalo. Budoucnost mi připadala úplně obyčejná.

Začal jsem si dělat starosti, jak se dostanu zpátky. Dokázal jsem si představit otcův hněv, matčiny slzy i nekonečné posměšky Salleen a Theresy. Otočil jsem se a rychle jsem se vracel k mostům s nejistým plánem opakovaně překračovat kanál střídavě po mostech do zítřka a do včerejška, dokud se neocitnu tam, odkud jsem přišel.

Zase jsem utíkal, vzlyky na krajíčku, když jsem postřehl mladíka, jenž kráčel po břehu proti mně. Vůbec bych si ho nevšímal, kdyby mi nezastoupil cestu.

Zpomalil jsem, lhostejně jsem ho přejel pohledem a obešel jsem ho… ale k mému velkému překvapení na mne zavolal.

„Mykle! Jsi Mykle, že?“

„Odkud víte, jak se jmenuju?“ zastavil jsem se a ostražitě si ho prohlížel.

„Hledal jsem tě. Proskočil jsi časem dopředu a nevíš, jak se vrátit.“

„Ano, ale…“

„Ukážu ti to. Je to snadné.“

Stáli jsme naproti sobě. Přemýšlel jsem, kdo to může být a odkud mě zná. Bylo na něm něco až příliš přátelského. Byl hodně vysoký a hubený a horní ret měl ztmavlý rašícím knírkem. Připadal mi dospělý, ale mluvil křaplavým chlapeckým falzetem.

Nahlas jsem řekl: „To je v pořádku pane, děkuji. Já si cestu najdu.“

„Přebíháním po mostech?“

„Jak to víte?“

„To nikdy nedokážeš, Mykle. Když jsi seskočil z mostu, dostal ses hodně daleko do budoucnosti. Asi dvaatřicet roků.“

„Tohle je…?“ Rozhlédl jsem se nevěřícně po parku. „Ale vypadá to jako…“

„Jako pouhý zítřek. Ale není to on. Překonal jsi dlouhou cestu. Podívej se támhle.“ Ukázal přes kanál na druhou stranu. „Vidíš támhlety domy? Nikdy předtím jsi je neviděl, že ne?“

Za stromy lemujícími okraj parku stálo nové sídliště. Pravda, nikdy jsem si těch domů nevšiml, ale to nic nedokazovalo. Nepřipadalo mi to nijak zajímavé. Začal jsem od něj bokem couvat, abych zase začal pracovat na svém návratu.

„Děkuji, pane. Rád jsem vás poznal.“

„Neříkej mi ‚pane‘,“ zasmál se. „Sice tě učili, aby ses choval zdvořile k cizím lidem, ale musíš přece vědět, kdo jsem.“

„N… ne…“

Docela jsem z něj znervózněl a rychle jsem se vydal dál, ale dohonil mě a chytil mě za rameno.

„Něco ti musím ukázat,“ řekl. „Je to důležité. Potom tě odvedu zpátky k mostu.“

„Nechte mě být!“ ohradil jsem se hlasitě, už docela vyděšený.

Nevšímal si mých námitek a vedl mě po cestičce podél kanálu. Díval se přes moji hlavu za kanál a já jsem si nemohl nevšimnout, že kdykoliv jsme míjeli strom nebo keř, který zacláněl výhledu, zastavil se, nahlédl za něj a teprve potom jsme pokračovali v cestě. Takhle to pokračovalo, dokud jsme se neocitli opět blízko časových mostů. Tam se zastavil u mohutně rozrostlého keře rododendronu.

„A teď chci, aby ses podíval,“ řekl. „Ale nenech se sám vidět.“

Přikrčil jsem se vedle něj a vykoukl jsem zpoza keře. Nejdřív jsem nevěděl, po čem se mám dívat, a myslel jsem si, že si mám prohlédnout další domy. Sídliště se skutečně táhlo dál podél vzdáleného okraje parku, za stromy sotva viditelné.

„Vidíš ji?“ ukázal a couvl. Pohlédl jsem naznačeným směrem a uviděl jsem na lavičce na protější straně kanálu sedět mladou ženu.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se, ačkoliv ve mně ta malá postavička nevzbudila přílišný zájem.

„Nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl. Vždycky na té lavičce sedává. Čeká na svého milého. Sedává tam každý den se srdcem plným úzkosti a naděje.“

Při těch slovech se hlas mladého muže zlomil jakoby dojetím, a já jsem se na něj podíval. Měl vlhké oči.

Znovu jsem vyhlédl zpoza keře, zadíval jsem se na dívku a přemýšlel jsem, co na ní má, že to vyvolalo takovou reakci. Sotva jsem rozeznával, jak vypadá, protože se choulila před větrem a měla přes hlavu přetaženou šálu. Seděla bokem otočená k mostu do zítřka. Mne zajímala asi stejně jako ty domy, tedy nijak zvlášť, ale pro mladíka byla zjevně důležitá.

„To je vaše kamarádka?“ otočil jsem se opět k němu.

„Kamarádka ne, Mykle. Symbol. Znamení lásky, která je v nás všech.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se. Takový výklad mi nic neříkal.

„Estyll. Nejkrásnější jméno na světě.“

Estyll: to jméno jsem ještě nikdy neslyšel a tiše jsem je zopakoval.

„Jak to víte?“ vyzvídal jsem. „Říkal jste, že…“

„Počkej, Mykle. Za chviličku se otočí. Uvidíš její tvář.“

Položil mi ruku na rameno, jako bychom byli staří přátelé, a ačkoliv jsem se před ním stále ostýchal, přesvědčilo mě to o jeho dobrých úmyslech. O něco se se mnou dělil, o něco tak důležitého, že ve mně účast na tom probouzela hrdost.

Společně jsme se zase naklonili a potají jsme ji pozorovali. Slyšel jsem, jak můj přítel nedaleko mého ucha vyslovuje její jméno, tak tiše, že to byl téměř šepot. Uplynula chvilka a potom, jako by k ní časový vír nad kanálem pomalu donesl zprávu, zvedla hlavu, shrnula šálu z vlasů a vstala. Natahoval jsem krk, abych ji viděl, ale odvrátila se. Díval jsem se, jak stoupá parkem do svahu k domům za stromy.

„Není krásná, Mykle?“

Byl jsem příliš mladý, než abych mu plně rozuměl, a tak jsem zůstal zticha. V tom věku jediné povědomí o opačném pohlaví bylo, že se moje sestry ode mne liší povahou i tělesně. Objevy zajímavějších věcí na mne teprve čekaly. Každopádně jsem tvář Estyll sotva zahlédl.

Mladík byl dívkou očividně uchvácen, a když jsme sledovali, jak prochází mezi vzdálenými stromy, dělil jsem svou pozornost mezi ni a jej.

„Rád bych byl tím mužem, kterého miluje,“ řekl konečně.

„Vyji… milujete, pane?“

„Milovat? To, co cítím, je příliš vznešené, než aby se to dalo takovým slovem obsáhnout.“ Shlédl na mne a mně to na okamžik připomnělo povýšené opovržení, které otec někdy dával najevo, když jsem provedl něco hloupého. „Láska je pro milence, Mykle. Já jsem romantik, což je mnohem velkolepější záležitost.“

Začínalo se mě zmocňovat přesvědčení, že můj společník je pompézní, panovačný a pokouší se mi vnucovat svoje nadšení. Jenže jsem byl hádavé dítě a neodolal jsem pokušení upozornit na protimluv.

„Ale říkal jste, že čeká na svého milého,“ prohlásil jsem.

„To je jenom předpoklad.“

„Myslím si, že jste její milenec a nepřiznáte to.“

Použil jsem to slovo přezíravě, ale jeho to přimělo, aby se na mne zamyšleně podíval. Začalo znovu mrholit a krajina se zatáhla vlhkým závojem. Mladík náhle poodstoupil. Myslel jsem, že už ho moje společnost omrzela, stejně jako mne ta jeho.

„Chystal jsem se ti ukázat, jak se vrátíš zpátky,“ řekl. „Pojď se mnou.“ Zamířil k mostu a já se vydal za ním. „Musíš se vrátit stejnou cestou, jakou jsi přišel. Ty jsi skočil, že ano?“

„Správně,“ řekl jsem. Trochu jsem popadal dech. Bylo obtížné udržet s ním krok.

Když jsme došli ke konci mostu, mladík sešel z cestičky a kráčel po trávě k okraji kanálu. Já jsem se držel zpátky, protože mne znervózňovalo pomyšlení, že bych se znovu příliš přiblížil.

„Á,“ ozval se mladík s pohledem upřeně skloněným k vlhké půdě. „Podívej, Mykle… tohle musí být tvoje stopy. Tady jsi přistál.“

Ostražitě jsem se přišoural blíž a zůstal jsem stát hned za ním.

„Postav se do těch otisků a skoč na most.“

Ačkoliv se kovový okraj mostu od místa, kde jsme stáli, nacházel sotva na délku paže daleko, vyvolával ve mně takový skok strach, zejména když most byl výš než břeh. Poukázal jsem na to.

„Budu stát za tebou,“ ujistil mě mladík. „Neuklouzneš. A teď… podívej se na most. Na podlaze je škrábanec. Vidíš ho? Musíš mířit na něj. Pokus se přistát každou nohou na jedné jeho straně a budeš zpátky tam, kde jsi začal.“

Všechno to působilo dost nepravděpodobně. Ta část mostu, na kterou ukazoval, byla mokrá deštěm a vyhlížela kluzce. Kdybych přistál nešikovně, upadl bych – a navíc bych dokonce mohl pozpátku spadnout do tekutiny plynutí. Ačkoliv jsem tušil, že má můj nový přítel pravdu – že se zpátky mohu dostat jenom stejnou cestou, kterou jsem sem dorazil – neměl jsem z toho dobrý pocit.

„Mykle, já vím, na co myslíš. Ale tu značku jsem udělal já. Sám jsem ji udělal. Věř mi.“

Pomyslel jsem na otce a na jeho hněv, a tak jsem alespoň popošel dopředu a postavil se do čvachtavých otisků, které jsem udělal, když jsem dopadl na zem. Dešťová voda přetekla a stekla po bahnitém břehu k okraji kanálu, ale všiml jsem, si, že když už už měla skápnout do tekutiny plynutí, náhle se zarazila jako kapky whisky, kterou otec pil po večerech, na stěně sklenice.

Mladík mě chytil za opasek a přidržel, abych nesklouzl do kanálu.

„Napočítám do tří a skočíš. Já tě postrčím. Jsi připraven?“

„Myslím, že ano.“

„Budeš si pamatovat Estyll, že ano?“

Ohlédl jsem se přes rameno. Obličej měl velmi blízko mého.

„Ano, budu si ji pamatovat,“ slíbil jsem, ale nemyslel jsem to upřímně.

„Dobře… připrav se. Je to odsud pořádný skok. Jedna…“

Pod sebou jsem po straně viděl tekutinu v kanálu. V šedém světle se podivně leskla.

„… dva… tři…“

Skočil jsem dopředu a ve stejném okamžiku mě mladík zezadu rázně postrčil. Okamžitě jsem ucítil elektrické praskání pole plynutí, uslyšel jsem znovu hlasité burácení a prožil zlomek sekundy neproniknutelné tmy. Dotkl jsem se nohama okraje časového mostu, ztratil jsem rovnováhu a rozplácl jsem se na břiše na jeho podlaze. Svezl jsem se přitom nemotorně po nohou muže, který tam právě stál, a skončil jsem obličejem u páru bot vyleštěných do zářivého lesku. Zvedl jsem hlavu.

Byl to můj otec a s velkým překvapením na mne civěl. Jediné, co si z té hrozné chvíle pamatuji, je jeho obličej naklánějící se nade mnou, završený černým cylindrem s prohnutou krempou. Zdálo se, že je vysoký jako hora.

 

V

Otec neshledával žádný výchovný přínos v krátkých a rychle odbytých trestech. Žil jsem ve stínu svého přečinů několik týdnů.

Byl jsem přesvědčen, že to, co jsem provedl, jsem neudělal schválně a že cena, kterou za to musím zaplatit, je příliš vysoká. V našem domě však panovala jediná spravedlnost, a to ta otcova.

Ačkoliv jsem v budoucnosti strávil jenom asi hodinu svého subjektivního času, mé rodině uplynulo pět nebo šest hodin, a když jsem se vrátil, už se smrákalo. Tato dlouhá nepřítomnost byla hlavním důvodem otcova hněvu, ačkoliv jestli jsem přeskočil dvaatřicet roků, jak mi tvrdil můj společník, odchylka několika hodin na zpáteční cestě byla jako nic.

Nikdy jsem nedostal příležitost se k tomu vyjádřit. Otec nesnášel výmluvy.

Salleen a Therèse byly jediné, kdo se zeptal, co se stalo, a já jim podal zkrácený popis. Řekl jsem, že jsem skočil do budoucnosti, uvědomil jsem si, co se stalo, prohlédl jsem si park na vlastní pěst a skočil jsem zpátky. To jim stačilo. Neřekl jsem jim ani o tom mladíkovi s ušlechtilými city, ani o té mladé dámě, která seděla na lavičce. Sám jsem z toho dobrodružství měl smíšené pocity. Trávil jsem hodně času sám – součástí trestu bylo, že smím do pokoje vyhrazeného hrám zajít jenom jeden večer v týdnu a místo toho jsem se musel pilněji učit – a pokoušel jsem se v tom, co se seběhlo, najít nějaký smysl.

Ta dívka, Estyll, pro mne znamenala pramálo. Rozhodně v mé vzpomínce na tu hodinu v budoucnosti měla své místo, ale pamatoval jsem si ji jenom díky svému společníkovi, protože ho tak fascinovala, a pro mne představovala až druhotný zájem.

O mladíkovi jsem hodně přemýšlel. Vynaložil takovou námahu, aby se se mnou spřátelil a zasvětil mě do svých soukromých myšlenek, a přesto jsem na něj vzpomínal jako na dotěrnou a nevítanou osobu. Často jsem myslel na jeho nakřáplý hlas recitující ty vznešené názory, a i když jsem mu ve svém mládí neměl co vyčítat, jeho nevyzrálá postava – samá ruka, samá noha, ulízané vlasy a chmýří pod nosem – byla směšná. Dlouho jsem přemýšlel, kdo by to mohl být. Ačkoliv se odpověď ze zpětného pohledu zdá samozřejmá, trvalo mi několik roků, než jsem na ni připadl.

Moje pokání skončilo asi tři měsíce po pikniku. Ukončení trestu sice nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni zúčastnění se na něm mlčky shodli. Příležitostí, při níž k tomu došlo, byla party, kterou nám rodiče dovolili uspořádat pro několik bratranců a sestřenic na návštěvě, a po ní se už o mém nepřístojném chování nikdo přímo nezmínil.

Když v dalším létě nadešel čas dalšího pikniku v Parku Kanálu plynutí, otec přerušil naše výlevy nadšení krátkým proslovem, v němž nám připomněl, že musíme všichni zůstávat pohromadě. Patřilo to všem, ačkoliv jenom mně otec udělil pronikavý a významný pohled. Byl to malý a prchavý mráček a nevrhl na ten den žádný stín. Během pikniku jsem se choval poslušně a rozumně. Nicméně když jsme se procházeli v příjemném teple toho dne parkem, nezapomínal jsem se rozhlížet po svém nápomocném příteli a jeho zbožňované Estyll. Díval jsem se po nich a vyhlížel jsem je, ale toho dne tam ani jeden z nich nebyl.

 

VI

Když mi bylo jedenáct, poslali mě poprvé do školy. Strávil jsem své formativní roky v domácnosti, kde byly bohatství a vliv považovány za samozřejmost a kde vychovatel přistupoval k mému vzdělání shovívavě. Když jsem se tak náhle ocitl mezi chlapci ze všech vrstev společnosti, našel jsem obranu v arogantním a opovržlivém chování. Trvalo dva roky, než to ze mne vytloukli a vymluvili mi to, ale tou dobou už jsem si stačil vzdělání a všechno, co s ním souviselo, z celého srdce zošklivit. Stručně řečeno, stal jsem se studentem, který nestuduje, a žákem, jehož odpor ke spolužákům je srdečně opětován.

Stal se ze mne zkušený ulejvák a s občasným tichým vědomím jedné ze služebných jsem pohotově dokázal simulovat přesvědčivé bolesti břicha, třebaže bez zjevné příčiny, nebo si vyvolat vyrážku, která vypadala nakažlivě. Někdy jsem prostě zůstal doma. Častěji jsem se však na bicyklu vydával do přírody a trávil jsem den v příjemných úvahách.

V takových dnech jsem se sám vzdělával četbou, ovšem jen dle svého výběru, nikoliv z donucení. Dychtivě jsem četl všechny romány a poezii, které se mi dostaly do rukou. Měl jsem rád dobrodružné knihy a v poezii jsem záhy objevil romantiky z první poloviny devatenáctého století a pak hodně opovrhované desolacionisty z doby o dvě stě let pozdější. Vzrušující kombinace odvahy a neopětované lásky, mravních ctností a nostalgického roztoužení zasáhla mou duši hluboko a ještě víc vyhrotila můj odpor ke školním rutinám.

A právě v té době, kdy ve mně čtení burcovalo vášně, které moje jednotvárná existence nemohla uspokojit, se moje myšlenky obrátily k dívce jménem Esty 11.

Potřeboval jsem nějaký objekt pro svá duševní pohnutí. Záviděl jsem romantickým básníkům jejich cituplné touhy, neboť se mi zdálo, že měli alespoň emotivní zkušenosti, na které by své tužby soustředili. Desolacionisté, kteří plní beznaděje naříkali nad marností, jež je obklopovala, alespoň znali život. Možná jsem si to tehdy neuměl tak elegantně odůvodnit, ale kdykoliv mě četba rozrušila, přicházel mi na mysl nejčastěji právě obraz Estyll.

S tím, co mi sdělil můj společník, na paměti a po svém vlastním pohledu na tu zachumlanou postavičku jsem v dívce viděl zklamanou, opuštěnou a osamělou osůbku, mařící svůj život beznadějným čekáním. To, že byla nevýslovně krásná a naprosto věrná, se rozumělo samo sebou.

Jak jsem dospíval, můj neklid sílil. Připadal jsem si stále izolovanější nejenom od chlapců ze školy, ale i od rodiny. Na otce kladla práce větší nároky než dřív a byl o to nepřístupnější. Sestry se vydaly každá svou odlišnou cestou: Therèse začala projevovat zájem o poníky, Salleen o mladé muže.

Nikdo na mne neměl čas, nikdo se nesnažil mi porozumět.

Jednou na podzim, tři nebo čtyři roky po nástupu do školy, jsem se konečně podvolil hnutím těla i duše a pokusil jsem se je utišit.

 

VII

Promyšleně jsem si vybral den, kdy jsme ve škole měli několik předmětů, na nichž moje nepřítomnost nebude příliš nápadná. Z domova jsem odejel v obvyklou ranní hodinu, ale místo abych zamířil do školy, odjel jsem do města, na nádraží jsem si koupil zpáteční jízdenku do parku a posadil jsem se do vlaku.

V létě jsme si sice do parku udělali obvyklý rodinný výlet, ale to pro mne znamenalo málo. Přerostl jsem bezprostřední budoucnost. Zítřek už mě nevzrušoval.

Jednal jsem promyšleně a cílevědomě. Když jsem toho uloupeného dne dorazil do parku, zamířil jsem přímo k mostu do zítřka, zaplatil jsem mostné a vydal se krytou pasáží na druhou stranu. Bylo tam víc lidí, než jsem očekával, ale na to, co jsem chtěl udělat, panoval dostatečný klid. Počkal jsem, až budu na mostě sám, potom jsem došel na konec kryté pasáže a zastavil jsem se na místě, ze kterého jsem kdysi seskočil. Vytáhl jsem z kapsy kousek pazourku a vyškrábal jsem do kovového povrchu mostu tenkou, ale hlubokou čáru.

Zastrčil jsem pazourek zpátky do kapsy a změřil jsem si pohledem břeh pod sebou. Neměl jsem odkud vědět, jak daleko mám skočit, měl jsem k dispozici jenom instinkt a matnou vzpomínku na to, jak jsem to udělal předtím. Zmocňovalo se mě pokušení skočit co nejdál, ale podařilo se mi je potlačit.

Postavil jsem se k čáře tak, aby mi probíhala mezi nohama, zhluboka jsem se nadechl a odrazil jsem se ke břehu.

Závratný nával elektrického brnění, chvilková tma a svalil jsem se na břehu.

Než jsem se pustil do prohlídky okolí, označil jsem si místo, kde jsem přistál. Nejprve jsem vyryl do hlíny mezi trávou hlubokou čáru ukazující ke značce na mostě (jež byla stále viditelná, jen poněkud zašlá), potom jsem kolem svých nohou utrhl několik chomáčů trávy, abych udělal druhou značku. Za třetí jsem se upřeně zahleděl na přesné místo, abych si jeho podobu vryl do paměti a prostě je nemohl nenajít.

Když jsem byl spokojený, vstal jsem a rozhlédl jsem se po téhle budoucnosti.

 

VIII

Byl sváteční den. Park byl plný lidí v pestrých letních oděvech. Z bezmračné oblohy svítilo slunce, větřík rozevlával ženám šaty a ve vzdálené pagodě hrála kapela strhující pochody.

Všechno to vypadalo tak známě, že má první instinktivní myšlenka byla, že tady někde nablízku musí být moji rodiče a sestry a moje pokoutní návštěva bude odhalena. Přikrčil jsem se na svažitém břehu kanálu, ale potom jsem se sám sobě zasmál a uvolnil jsem se. Během mučivého očekávání tohoto průzkumu jsem zvažoval i možnost, že potkám lidi, které znám, ale usoudil jsem, že šance na něco takového je příliš nepatrná, než abych ji bral vážně. Každopádně když jsem se znovu zadíval na lidi procházející okolo – kteří mi pochopitelně nevěnovali žádnou pozornost – všiml jsem si drobných odlišností na jejich oděvech a účesech, které mi prozrazovaly, že jsem navzdory veškeré povrchní podobnosti skutečně odcestoval do budoucnosti.

Vylezl jsem na cestičku lemovanou stromy, vmísil jsem se do davu a brzy jsem pochytil ducha toho dne. Musel jsem vypadat stejně jako každý jiný školák, ale připadal jsem si opravdu výjimečný. Konec konců jsem už dvakrát skočil do budoucnosti.

Nehledě na tento povznášející pocit jsem tady měl cíl a nezapomínal jsem na něj. Rozhlížel jsem se po protějším břehu a pátral jsem po Estyll. Na lavičce neseděla. Pocítil jsem drtivé a nelogické zklamání, jako by mě tím, že tam není, úmyslně zradila. Všechna frustrace posledních měsíců ve mně vzkypěla a nejraději bych svá muka nahlas vykřičel. Ale vzápětí jsem ji jako zázrakem zahlédl kousek od lavičky, jak na své straně přechází po cestičce sem a tam a občas se podívá k mostu do zítřka. Hned jsem ji poznal, ačkoliv nevím jistě jak. Onoho prvního dne v budoucnosti jsem ji sotva zahlédl a moje představivost od té doby běžela na plné obrátky, ale když jsem ji uviděl, okamžitě jsem věděl, že je to ona.

Šála byla tatam a ruce, které si tehdy kvůli teplu tiskla k tělu, měla nyní nenuceně založené na prsou. Měla na sobě lehké letní šaty v mnoha pastelových barvách a mému dychtivému zraku se zdálo, že žádná žena na světě nemůže nosit krásnější. Vlasy jí líbezně spadaly okolo tváře a její držení těla a hlavy se mi zdálo nevýslovně rozkošné.

Pozoroval jsem ji několik minut, ohromen pohledem na ni. Lidé se trousili okolo, ale pro mne jako by tam nebyli.

Konečně jsem si vzpomněl na svůj cíl, i když pouhý pohled na ni mi přinesl zážitek, z něhož jsem měl potěšení, jaké jsem ani nedokázal předvídat. Vydal jsem se po stezce kolem mostu do zítřka k mostu do dneška, ten jsem spěšně přešel a protlačil jsem se turniketem na druhé straně. Stále ve stejném dni jsem po cestičce zamířil k místu, kde jsem předtím viděl Esty 11.

Na téhle straně kanálu bylo pochopitelně méně lidí a cestička byla méně zaplněná. Při chůzi jsem se rozhlížel a všiml jsem si, že se zvyky nezměnily a že mnoho lidí sedí ve stínu stromů se zbytky piknikových zásob kolem sebe. Neprohlížel jsem si ty skupinky příliš podrobně – stále mě v hloubi duše strašila představa, že bych tam mohl uvidět svou rodinu.

Obešel jsem frontu lidí čekajících u mýtné budky do zítřka a za ní se mi zase otevřel výhled na pokračování stezky. Nedaleko odsud přecházela sem a tam Estyll.

Při pohledu na ni, nyní tak blízko, jsem se zarazil.

Kráčel jsem dál s menší sebedůvěrou než předtím. Jednou pohlédla mým směrem, ale podívala se na mne se stejným nezájmem, s jakým se dívala na každého. Zbývalo mi k ní jenom několik yardů, srdce mi bušilo a třásl jsem se. Uvědomil jsem si, že řeč, kterou jsem si předem připravil – že se představím, dám najevo, že jsem duchaplný a vyzrálý, a navrhnu jí, abychom se spolu prošli – se mi vykouřila z hlavy. Vypadala tak dospěle, tak sebevědomě.

Nic netušíc o mé soustředěné pozornosti se odvrátila, když jsem se k ní přiblížil natolik, abych se jí mohl dotknout. Ušel jsem ještě několik kroků, zoufale nejistý sám sebou. Otočil jsem se k ní čelem.

Poprvé v životě jsem prožíval soužení nezvladatelné lásky. Až do té chvíle pro mne to slovo nemělo žádný význam, ale když jsem stál před Estyll, pociťoval jsem lásku tak šokující, že jsem před ní dokázal jenom couvnout. Nemám ponětí, jak jsem se jí musel jevit. Určitě jsem se třásl, určitě jsem byl zrudlý hanbou. Dívala se na mne klidnýma šedýma očima, jako by postřehla, že bych jí rád řekl něco nesmírně důležitého. Byla tak krásná!

Připadal jsem si tak neohrabaný!

Potom se neočekávaně usmála a já měl svou příležitost promluvit. Místo toho jsem na ni civěl, vůbec jsem nemyslel na to, jak bych mohl zapříst hovor, zůstal jsem prostě ochromený tím neočekávaným bojem se svými city. A to jsem si myslel, že láska bude jednoduchá.

Chvíle ubíhala a já se už nedokázal té citové bouři ubránit. Ustoupil jsem o krok a potom o druhý. Estyll se na mne během těch dlouhých sekund mého bezeslovného zírání dál usmívala a pootevřela ústa, jako by chtěla něco říci. Už toho na mne bylo moc. Otočil jsem se, rozpálený hanbou, a dal jsem se na útěk. Po několika krocích jsem se zastavil a ohlédl jsem se po ní. Stále se na mne dívala a stále se usmívala.

Vykřikl jsem: „Miluju vás!“

Zdálo se mi, že to slyšeli všichni v parku. Nečekal jsem na reakci Estyll. Utekl jsem. Uháněl jsem po cestičce, potom jsem vyběhl do travnatého svahu do úkrytu pod stromy. Utíkal jsem a utíkal, proběhl jsem zahrádkou restaurace pod širým nebem, přeběhl jsem rozlehlý trávník a vrhl jsem se do úkrytu mezi dalšími stromy za ním.

Bylo to, jako by mi fyzická námaha běhu bránila v přemýšlení, protože v okamžiku, kdy jsem zůstal stát, mě zaplavilo vědomí obludnosti toho, co jsem udělal. Zdálo se mi, že jsem udělal všechno špatně a nic správně. Měl jsem příležitost se s ní seznámit a nechal jsem si ji proklouznout mezi prsty. A co bylo nejhorší, vyznal jsem jí lásku před celým světem. Mé pubertální mysli připadalo, že nemůže být horší chyba.

Stál jsem pod stromy, opíral jsem se čelem o kmen starého dubu a zuřivostí a bezmocí jsem do něj bušil pěstí.

Měl jsem hrůzu, že mě Estyll najde, a už jsem ji nikdy nechtěl vidět. Současně jsem ji chtěl a miloval s novou vášní… a doufal jsem, ale hodně tajně, že mě bude v parku hledat, přijde k mému stromu a obejme mě.

Uplynula dlouhá doba a mé rozbouřené a protichůdné city se postupně uklidnily.

Stále jsem nechtěl Estyll vidět, a proto jsem se při chůzi dolů k cestičce bedlivě rozhlížel, abych na ni nenarazil. Když jsem přišel na samotnou stezku – po niž se stále procházeli nenuceně se bavící lidé, aniž by něco tušili o mém dramatu – propátral jsem ji pohledem až k mostům, ale neviděl jsem po ní ani stopy. Nemohl jsem vědět jistě, jestli odešla, a tak jsem okolkoval na místě, rozpolcený mezi ochromujícím studem před ní a hlubokou oddaností.

Konečně jsem se odhodlal to risknout a pospíšil jsem si po stezce k mýtným budkám. Po Estyll jsem se nedíval a ani jsem ji nezahlédl. Zaplatil jsem mostné na mostě do dneška a vrátil jsem se na druhou stranu. Našel jsem značky, které jsem zanechal na břehu u mostu do zítřka, zaměřil jsem se na škrábanec na podlaze mostu a skočil jsem k němu.

Vynořil jsem se ve dni, ze kterého jsem odcestoval. Moje hrubá metoda cestování časem mě opět nevrátila do chvíle přesně odpovídající uplynulému času, ale přesto jsem byl dost blízko. Když jsem porovnal své hodinky s hodinami na mýtné budce, zjistil jsem, že jsem byl pryč necelou čtvrthodinu. Mezitím jsem v budoucnosti strávil přes tři hodiny.

Chytil jsem dřívější vlak domů a zbytek dne jsem prolelkoval s bicyklem v přírodě, kde jsem přemítal o lidských vášních, o nádherách mladého ženství a o prokleté slabosti vůle.

 

IX

Měl jsem se z té zkušenosti poučit a už se nikdy nepokoušet Estyll vidět, ale láska, kterou jsem k ní choval, ne a ne utichnout. Myšlenkami na ni jsem se zaobíral každou minutu, kdy jsem zrovna nespal. Středobodem, okolo kterého se točily, byla vzpomínka na její úsměv. Povzbuzovala mě, vyzývala mě, abych vyslovil to, co jsem chtěl říci, a já jsem tu šanci promeškal. A tak jsem se s obnovenou a posílenou posedlostí vracel do parku, a to mnohokrát.

Kdykoliv jsem se mohl bezpečně ulít ze školy a dostaly se mi do ruky potřebné peníze, přicházel jsem na most do zítřka a přeskakoval do budoucnosti. Brzy jsem ten nebezpečný skok byl schopen vyměřit s úžasnou instinktivní schopností. Přirozeně jsem se dopouštěl i chyb. Jednou jsem ke svému zděšení přistál v noci a po té zkušenosti jsem s sebou pokaždé nosil malou kapesní svítilnu. Při dvou nebo třech příležitostech byl nepřesný můj zpáteční skok a musel jsem za pomoci časových mostů najít den, ve kterém jsem se měl nacházet.

Po několika dalších skocích do budoucnosti jsem se cítil dost sebejistě na to, abych oslovil v parku cizího muže a zeptal se ho na datum. Údajem roku mi potvrdil, že jsem o sedmadvacet roků dál v budoucnosti… neboli přesně tam, kam jsem skočil o rozdíl dvaatřiceti let, když mi bylo deset. Muž, se kterým jsem mluvil, byl očividně místní a podle vzhledu i v dobrém postavení a vzbuzoval důvěru natolik, že jsem mu ukázal Estyll a zeptal jsem se ho, jestli ji zná. Řekl mi, že ano, ale mohl mi jenom potvrdit její křestní jméno. To mi stačilo, protože to vyhovovalo mému cíli nevědět o ní příliš mnoho.

Nepodnikl jsem žádné další pokusy o rozhovor s Estyll. Jelikož mi moje trapná stydlivost bránila přiblížit se k ní, uchýlil jsem se zpět k fantasiím, jež více vyhovovaly mé plaché duši. Jak jsem stárl a byl stále víc ovlivňován svými oblíbenými básníky, nejenže mi připadalo smutnější a úžasnější velebit ji zdálky, ale také mi připadalo vhodné, aby moje role v jejím životě byla pasivní.

Abych nějak zamaskoval nervozitu, kterou ve mně probouzela představa, že bych se mohl pokusit znovu se s ní setkat, vykonstruoval jsem si o ní fiktivní příběh.

Je vášnivě zamilovaná do mladíka se špatnou pověstí, jenž ji sváděl lstivými sliby a nestoudnými lžemi. Ve chvíli, kdy mu vyjádřila svou lásku, ji opustil, přešel přes most do zítřka do budoucnosti, z níž už se nikdy nevrátil. Já ji budu tajně pozorovat z druhého břehu kanálu s vědomím, že její trpělivost je trpělivostí opuštěné lásky. Příliš hrdá na slzy, příliš věrná na pochyby, spokojila se s vědomím, že její dlouhé čekání bude odměnou samo o sobě.

V přítomnosti, ve svém skutečném životě, jsem si občas pohrával s myšlenkou, že jejím milencem jsem já, že čeká na mne. Ta myšlenka mě vzrušovala a budila tělesné reakce, které jsem plně nechápal.

Chodíval jsem do parku opakovaně a rád jsem trpěl tresty za své četné a špatně omlouvané záškoláctví. Přeskakoval jsem do budoucnosti tak často, že jsem si zvykl vídat jiné verze sebe samého, a uvědomil jsem si, že už dřív jsem vídal jiné mladíky, kteří se mi podezřele podobali a kteří se schovávali za stromy a keři u kanálu a roztouženě hleděli na druhou stranu.

Obzvlášť v jednom dni jsem často přistával – krásný slunečný den na vrcholu prázdnin, v němž bylo v davu rozptýleno víc než deset verzí mne samého.

Jednoho dne, nedlouho před mými šestnáctými narozeninami, jsem podnikl jeden ze svých už obvyklých skoků do budoucnosti a nalezl jsem chladný a větrný den, téměř liduprázdný. Když jsem kráčel po stezce, uviděl jsem dítě, malého chlapce, který se s hlavou skloněnou prodíral proti větru a kopal špičkami bot do drnů.

Pohled na něj, na jeho zablácené nohy a na stružky po slzách na tváři, mi připomněl můj první náhodný skok do budoucnosti. Hleděl jsem na něj, zatímco jsme se k sobě blížili. On se podíval na mne a mnou projel chvilkový šok poznání jako elektrický výboj. On hned odvrátil oči a proloudal se kolem směrem k mostům za mnou. Díval jsem se za ním a živě jsem si vzpomněl, jak jsem se toho dne cítil a jak jsem spřádal zoufalý plán návratu do dne, který jsem opustil, a při té vzpomínce mi svitlo – konečně po těch letech – kdo byl ten přítel, kterého jsem toho dne získal.

Hlava se mi točila tím poznáním, když jsem za ním zavolal a jen stěží jsem věřil tomu, co se odehrávalo.

„Mykle!“ řekl jsem a zvuk vlastního jména měl v mých ústech podivnou chuť. Chlapec se otočil, aby se na mne podíval, a já jsem dodal trochu nejistě: „Jsi Mykle, že?“

„Odkud víte, jak se jmenuju?“ Měl vzdorný postoj a vypadalo to, že nemá náladu s někým mluvit.

„Hledal jsem tě,“ odpověděl jsem a vymýšlel jsem nějaký důvod, proč jsem ho vlastně měl poznat. „Proskočil jsi časem dopředu a nevíš, jak se vrátit.“

„Ano, ale…“

„Ukážu ti to. Je to snadné.“

Při tom rozhovoru mne napadla znepokojivá myšlenka: zatím jsem čirou náhodou kopíroval konverzaci z onoho dne. Ale co kdybych ji úmyslně změnil? Co kdybych řekl něco, co můj „přítel“ neřekl; co kdyby mladší Mykle nereagoval tak, jak jsem reagoval já? Následky mohly být obrovské a dokázal jsem si představit, že by se život toho chlapce – můj život – mohl ubírat úplně jiným směrem. Viděl jsem nebezpečí, která se v tom skrývala, a věděl jsem, že se musím vynasnažit, abych dialog i své Činy přesně zopakoval.

Ale měl jsem v hlavě prázdno, stejně, jako když jsem se pokoušel promluvit s Estyll.

„To je v pořádku pane, děkuji,“ říkal chlapec. „Já si cestu najdu.“

„Přebíháním po mostech?“ Nebyl jsem si jistý, jestli to tehdy v hovoru padlo, ale věděl jsem, že jsem to měl v úmyslu.

„Jak to víte?“

Zjistil jsem, že se na tu vzdálenou vzpomínku nemohu spolehnout, a tak jsem se svěřil nevyhnutelnému působení osudu a přestal jsem se snažit vzpomínat. Říkal jsem, co mě zrovna napadlo.

Bylo otřesné vidět se vlastníma očima. Netušil jsem, že jsem jako dítě vypadal tak žalostně.

Moje mladší já mělo všechny projevy mrzutého a těžko zvladatelného chlapce. Byla na něm znát tvrdohlavost a útočnost, které jsem znal a neměl rád. A věděl jsem i o hlubší slabé stránce. Pamatoval jsem si, jak jsem se tehdy viděl, tedy jak jsem viděl své starší já. Pamatoval jsem si svého „přítele“ z onoho dne jako nezralého, nedospělého a s patetickými manýry, které nesedly k jeho věku. To, že jsem jako dítě viděl sám sebe (jako mladého muže) v tomto světle, svědčilo o mém tehdejším nedostatku vnímavosti. Od nástupu do školy jsem o sobě zjistil hodně a byl jsem podle svého názoru dospělejší než všichni ostatní chlapci ze školy. A navíc jsem od chvíle, kdy jsem se zamiloval do Estyll, věnoval ohromnou péči svému vzhledu a oblečení, a kdykoliv jsem podnikal některý z výletů do budoucnosti, byl jsem vyšvihnutý, jak nejlépe to šlo.

Navzdory všem nedostatkům, které jsem na sobě coby chlapci viděl, mi však malého Mykla bylo líto a rozhodně jsme měli společného velkého ducha. Ukázal jsem mu, jakých změn v parku jsem si všiml, a potom jsme se spolu vydali k mostu do zítřka. Estyll tam byla na druhé straně kanálu. Vyprávěl jsem mu, co jsem o ní věděl. Nemohl jsem podrobně rozvádět, co mám na srdci, ale když jsem věděl, jak důležitou se pro něj stala, chtěl jsem, aby ji viděl a miloval.

Když odešla, ukázal jsem mu značku, kterou jsem na mostě udělal. Poté, co jsem ho přesvědčil, aby skočil – a věnoval mu několik soucitných myšlenek kvůli přijetí, které ho tam čeká – jsem se toulal sám bouřlivým podvečerem a přemýšlel, jestli se Estyll vrátí. Nebylo po ní ani památky.

Čekal jsem až téměř do setmění a dospěl jsem k rozhodnutí, že roků jejího obdivování z dálky už bylo dost. Něco, co malý Mykle řekl, mě hluboce zasáhlo.

Dal jsem mu letmo nahlédnout do svého smyšleného příběhu, když jsem mu řekl: „Čeká na svého milého.“ Moje mladší já odpovědělo: „Myslím si, že jste její milenec a nepřiznáte to.“

Už jsem zapomněl, že jsem to řekl. Nepřiznal bych to, protože to přísně vzato nebyla pravda, ale přiznal bych, že po tom toužím.

S pohledem upřeným za tmavnoucí kanál jsem přemítal, jestli existuje nějaký způsob, jak to uskutečnit. Park v tom osvětlení vypadal tajemně. Zdálo se, jako by se časová napětí pole plynutí zhmotňovala. Kdo ví, jaké triky umí sehrát Čas? Sám se sebou už jsem se setkal – jednou, dvakrát a mnohokrát jsem se zahlédl z dálky – a kdo tvrdí, že milencem Estyll nemohu být já?

Ve svém mladším vydání jsem na svém starším vydání uviděl něco, co jsem sám neviděl. Mykle to vyslovil a já jsem chtěl, aby to byla pravda. Stanu se milencem Estyll a provedu to při své příští návštěvě parku.

 

X

Do hry vstoupily větší síly než romantický osud, protože brzy po tomto rozhodnutí vytrhla můj život z příjemných milostných zápletek otcova smrt.

Otřásla mnou víc, než jsem si kdy dokázal představit. Poslední dva nebo tři roky jsem ho vídal jen málo a myslel jsem na něj ještě méně. A přesto mě od chvíle, kdy komorná vpadla do salónu s křikem, že se otec zhroutil na stůl ve své studovně, svíral pocit té nejhroznější viny. To já jsem způsobil jeho smrt! Byl jsem zaujatý sám sebou, zaujatý Estyll… kdybych na něj jen víc myslel, nebyl by mrtvý!

V těch smutných dnech před pohřbem se moje reakce nezdála úplně nelogická. Nebylo mnoho lidí, kteří by toho o fungování pole plynutí věděli víc než on, a po mém dětském dobrodružství musel mít nějaké tušení, že jsem toho nenechal. Škola mu určitě dala vědět o mých častých absencích, ale on přesto nic neřekl. Skoro jako by se úmyslně držel zpátky a doufal, že z toho může něco vzejít.

Ve dnech po jeho smrti, v období citových změn, jsem měl dojem, že Estyll je s tou tragédií nerozlučně spjata. I když se tomu rozum vzpíral, nemohl jsem se zbavit pocitu, že kdybych s Estyll promluvil, kdybych jednal, místo abych se skrýval, otec by ještě žil.

Neměl jsem příležitost zabývat se těmito myšlenkami dlouho. Sotva přešel první šok a zármutek, vyšlo najevo, že pro mne už nic nebude stejné jako dřív. Otec sepsal závěť, v níž mi odkázal odpovědnost za rodinu, za jeho práci a za jeho majetek.

Podle zákona jsem byl ještě dítě a správu těch záležitostí převzal až do mé dospělosti jeden z mých strýců. Ten velmi litoval, že nic z toho majetku nepřešlo na něj, a z dočasné kontroly nad našimi životy vytěžil, co mohl. Já jsem musel odejít ze školy a převzít otcovu práci. Rodinný dům byl prodán, vychovatel a ostatní sloužící byli propuštěni a matku přestěhovali do menší domácnosti na venkově. Salleen se brzy vdala a Theresu poslali do internátní školy. Mně bylo dáno najevo, že bych se měl co nejdřív oženit.

Moji lásku k Estyll – moje nejhlubší tajemství – mi vyrvaly síly, kterým jsem nedokázal vzdorovat.

Až do otcovy smrti jsem neměl velké ponětí o tom, co jeho práce obnáší, kromě toho, že jsem věděl, že je jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších lidí v Nevropské unii. To proto, že řídil elektrárny, které odebíraly energii z časových napětí pole plynutí. Když jsem zdědil jeho postavení, zpočátku jsem myslel, že to znamená, že měl pohádkové bohatství, ale z tohoto omylu jsem byl brzy vyveden. Elektrárny patřily státu a takzvané jmění se z velké části skládalo z firemních dluhopisů. Ty v praxi nebylo možné zpeněžit, což vysvětlovalo mnoho strýcových extrémních rozhodnutí. Dědická daň však byla značná a dokonce jsem kvůli ní ještě mnoho roků poté žil v dluzích.

Ta práce pro mne byla úplně cizí a nebyl jsem na ni připraven ani psychologicky, ani po akademické stránce, ale protože jsem nyní nesl odpovědnost za rodinu, snažil jsem se, jak nejlépe jsem uměl. Otřesený a zmatený tím náhlým zvratem osudu, dlouho jsem nemohl dělat nic jiného než se s tím vyrovnávat.

Z mých puberťáckých dobrodružství v Parku Kanálu plynutí se staly jen vzpomínky prchavé jako sen. Jako bych se stal jiným člověkem.

(Ale žil jsem s obrazem Estyll už tak dlouho, že mě nic nemohlo přimět na ni zapomenout. Plamen romantismu, který osvětloval moje mládí, zeslábl, ale nikdy plně nevyhasl. Časem mě posedlost láskou k Estyll přešla, ale nikdy jsem nedokázal zapomenout na její bledou krásu a neúnavné čekání.)

Ve dvaadvaceti jsem se stal svým vlastním pánem. Naučil jsem se otcovu práci. Ačkoliv byla funkce dědičná, stejně jako byla dědičná většina povolání, vykonával jsem své povinnosti dobře a svědomitě. Elektřina generovaná polem plynutí představovala zhruba devět desetin vší energie spotřebované v Nevropské unii a mnoho času mi zabíralo jednání ve věci množství politických požadavků na ni. Velmi často jsem cestoval do všech států Federální Nevropy i za její hranice.

Co se týče rodiny: matka se sžívala s dlouhými roky svého vdovství a společenskou vážností, která přirozeně následovala Obě mé sestry byly vdané. Já jsem se samozřejmě také oženil, neboť jsem podlehl společenským tlakům, které musí snášet každý dobře postavený muž. Když mi bylo jedenadvacet, představili nás s Dorynne, sestřenicí Salleenina manžela, a za několik měsíců jsme byli svoji. Dorynne, inteligentní a přitažlivá mladá žena, se osvědčila jako dobrá manželka a já jsem ji miloval. Když mi bylo dvacet pět, porodila naše první dítě: holčičku. Potřeboval jsem dědice, protože to tak v mé zemi bylo zvykem, ale přesto jsme z jejího narození měli radost. Pojmenovali jsme ji… no, pojmenovali jsme ji Therèse po mé sestře, ale Dorynne původně chtěla, aby se jmenovala Estyll, což bylo tehdy velmi populární ženské jméno, a já jsem proti tomu měl námitky. Nikdy jsem nevysvětlil proč.

O dva roky později se nám narodil syn Carl a moje postavení ve společnosti bylo nadále zajištěno.

 

XI

Roky utíkaly a někdejší pubertální touha po Estyll stále víc slábla. Protože jsem byl se svou rozrůstající se rodinou šťastný a pracovní nároky mě uspokojovaly, připadaly mi ty zvláštní zážitky z Parku Kanálu plynutí jako bezvýznamné odchylky od života, jenž byl solidní, konvenční a nedobrodružný. Už jsem neměl romantické názory. Díval jsem se na ty vznešené city jako na produkt nedospělosti a nezkušenosti. Změnil jsem se natolik, až si Dorynne občas stěžovala, že jsem suchar.

I když se však romantická láska k Estyll časem vytrácela, určitá zbytková zvědavost nikoliv. Chtěl jsem vědět: Co se s ní stalo? Kdo byla? Byla tak krásná, jak si ji pamatuji?

Zformulování těchto otázek jim dodalo naléhavost, kterou ve skutečnosti neměly. Byly to otázky pro chvíle nečinnosti, nebo když se přihodilo něco, co mi ji připomnělo. Například když mě někdy práce přivedla ke Kanálu plynutí, krátce jsem sj na ni vzpomněl. Nějaký čas v mé kanceláři pracovala mladá žena stejného jména. Jak jsem stárl, uplynul leckdy i rok nebo déle, aniž bych na Estyll pomyslel.

Pravděpodobně bych strávil celý zbytek života bez odpovědi na tyto otázky, nebýt jedné události celosvětového významu. Když ta zpráva vešla ve známost, nějakou dobu se zdála být nejvíce vzrušující zprávou století a v mnoha směrech jí také byla. Hvězdolet, který byl vyslán před sto lety, se vracel.

Ta zpráva ovlivnila mou práci po všech stránkách. Okamžitě jsem se stal účastníkem strategického a politického plánování na nejvyšší úrovni.

Co to vlastně znamenalo – hvězdolet se mohl vrátit na Zemi jenom za pomoci stejných prostředků, jejichž prostřednictvím odstartoval. Kanál plynutí bude muset být upraven tak, aby mohl, byť jen dočasně, posloužit původnímu účelu. Domy v jeho blízkosti budou muset být evakuovány, elektrárny budou muset být odpojeny a park bude muset být zničen i s časovými mosty.

Odpojení elektráren – s nevyhnutelným následkem obrovského nedostatku elektřiny v Nevropské unii – mi způsobilo nevýslovné problémy. Bylo třeba vyžádat si od ostatních zemí svolení k výrobě elektřiny z fosilních zdrojů po dobu těch měsíců, kdy budou elektrárny čerpající energii z plynutí odstavené, a takové svolení bylo možné získat jenom po složitém politickém vyjednávání a smlouvání. Měli jsme na to méně než rok.

Ale nadcházející zničení parku mne zasáhlo hlouběji, stejně jako mnoho dalších lidí. Park byl oblíbené místo radovánek, známé každému, a byl pro mnoho lidí nesmazatelně spojen se vzpomínkami na dětství. Já jsem měl park silně spojen se svým mladistvým idealismem a s dívkou, do které jsem byl nějaký čas zamilovaný. Věděl jsem, že jestli budou park a jeho mosty zrušeny, moje otázky o Estyll zůstanou navždy nezodpovězené.

Přeskakoval jsem do budoucnosti, kde park stále existoval, kde domy za stromovím byly stále obydlené. Celý svůj život jsem tu budoucnost považoval za imaginární nebo ideální svět, nedosažitelný jinak než nebezpečným skokem z mostu. Jenže ta budoucnost už nebyla imaginární. Bylo mi teď dvaačtyřicet. Uplynulo dvaatřicet roků od chvíle, kdy jsem jako desetiletý chlapec přeskočil dvaatřicet roků do budoucnosti.

V Parku Kanálu plynutí opět existovaly současně dnešek a zítřek.

Jestli v těch několika týdnech zbývajících do zavření parku nezačnu jednat, už nikdy Estyll neuvidím. Vzpomínka na ni se opět rozhořela jasným plamenem a mne se zmocnila hluboká frustrace. Měl jsem příliš mnoho práce než abych měl čas pátrat po chlapeckém snu.

Pověřil jsem tím jiné. Uvolnil jsem dva podřízené z práce, kde by byli užitečnější, a oznámil jsem jim, co pro mne mají vyhledat. Měli najít mladou ženu nebo dívku, která žije, možná sama, možná s někým, v jednom z domů, které sousedí s parkem.

Sídliště se skládalo z nějakých dvou set domů. Po čase mi podřízení předali seznam více než sto padesáti možných jmen a já jsem si jej nedočkavě přečetl. Na sídlišti bydlelo dvacet sedm žen, které se jmenovaly Estyll. Bylo to populární jméno.

Jednoho z těch zaměstnanců jsem vrátil k jeho řádné práci, ale druhého, ženu jménem Robyn, jsem si ponechal k ruce. Částečně jsem ji do věci zasvětil. Namluvil jsem jí, že ta dívka je vzdálená příbuzná a že mi na jejím nalezení záleží, ale z rodinných důvodů musím zůstat diskrétní. Že si myslím, že ji lze často najít v parku. Robyn za několik dní potvrdila, že jedna taková dívka skutečně existuje. Žila spolu s matkou v jednom z těch domů. Matka kvůli společenským smutečním konvencím nemohla vycházet z domu (její manžel zemřel během posledních dvou let) a dcera, Estyll, trávila téměř každý den sama v parku. Robyn prý nedokázala zjistit, proč tam chodívá.

Bylo stanoveno datum, kdy bude Park Kanálu plynutí uzavřen pro veřejnost, a zbývalo do něj asi osm a půl měsíce. Věděl jsem, že budu brzy podepisovat příkaz k uzavření. I kdyby Estyll neměla jiný důvod, jednoho dne mezi dneškem a oním termínem bude její trpělivé čekání muset skončit.

Zasvětil jsem Robyn do věci ještě víc. Dal jsem jí pokyny, aby šla do parku a opakovaným přecházením mostu do zítřka odešla do budoucnosti. Jediné, co mi měla ohlásit, bylo datum, kdy Estyll se svým vyhlížením skončí. Nevím, jestli si Robyn něco myslela o záblescích mé posedlosti, které musela postřehnout, ale odešla bez námitek a svou práci pro mne odvedla. Když se vrátila, měla datum: zbývalo do něj jenom něco přes šest týdnů.

Rozhovor s Robyn byl plný podtónů, kterým ani jedna strana nerozuměla. Já jsem nechtěl vědět příliš mnoho, protože s návratem mého zájmu o Estyll se pojilo i něco z toho pocitu romantického tajemství. Robyn zase očividně viděla něco, co ji zaujalo. Připadalo mi to všechno nanejvýš zneklidňující.

Odměnil jsem Robyn tučnou prémií v hotovosti a poslal jsem ji za jejími běžnými povinnostmi. Poznamenal jsem si to datum ve svém soukromém diáři a jal jsem se opět plně věnovat pozornost požadavkům své vlastní práce.

 

XII

Jak se to datum blížilo, věděl jsem, že nemohu do parku zajít. Toho dne se v Ženevě měla konat energetická konference a já jsem v žádném případě nemohl chybět. Podnikl jsem marný pokus její termín změnit, ale kdo jsem byl proti padesáti hlavám států? Opět jsem se ocitl v pokušení ponechat ten velký hlavní zájem svého mládí navždycky nerozřešený, ale opět jsem podlehl. Tu poslední šanci jsem si nemohl nechat ujít.

Pečlivě jsem si cestu do Ženevy naplánoval a uložil jsem svému sekretariátu, aby mi rezervoval kupé v nočním vlaku, který mě na místo doveze včas.

Znamenalo to, že budu muset navštívit park den předtím, než Estyll se svým čekáním přestane, ale díky mostu do zítřka tam budu moci být, abych to viděl.

Ten den konečně přišel. Neodpovídal jsem se nikomu, jenom sám sobě. Krátce po poledni jsem odešel z kanceláře a nechal jsem se odvézt k parku. Tam jsem svého kočího i s povozem nechal na parkovišti u brány, vrhl jsem jediný pohled k sídlišti a vešel jsem do parku.

Nebyl jsem v parku od své poslední návštěvy těsně předtím, než otec zemřel. Věděl jsem, že místa známá z dětství se často zdají značně jiná, když je člověk navštíví o mnoho let později, a očekával jsem, že mi park bude připadat menší a méně velkolepý, než jak jsem si jej pamatoval. Ale jak jsem zvolna kráčel po mírně skloněném svahu k mýtným budkám, připadalo mi, že nádherné stromy, květinové záhony, fontány, stezky i další krajinotvorné prvky parku jsou přesně takové, jak si je pamatuji.

Ale ty vůně! Ve svém pubertálním roztoužení jsem je nevnímal. Jemná kůra, splývavé listí, trsy květin. Okolo prorachotil muž se sekačkou, vířil vlhký pach zeleně a hromádka posekané trávy ležela v koši sekačky jako spící huňaté zvíře. Přihlížel jsem, jak ten muž dorazil k okraji trávníku, který sekal, otočil stroj a nízko se sehnul, aby vyrazil v dalším pruhu zpátky do svahu. Já jsem ještě nikdy sekačku netlačil, a jako by mi ten poslední den v parku vrátil dětství, pocítil jsem nutkání rozběhnout se k němu a poprosit ho, jestli bych si to nemohl zkusit.

Usmál jsem se pro sebe v chůzi: byl jsem známá veřejná osobnost a ve svém obleku a vysokém hedvábném cylindru bych rozhodně skýtal komický pohled.

A dále tu zněly zvuky. Uslyšel jsem, jakoby poprvé (ale s nádechem roztržité nostalgie), kovové cvakání západek turniketu, šum větru v borovicích obklopujících park a téměř nepřetržitý soprán dětských hlasů. Někde v dálce hrála kapela do pochodu.

Pod jednou ze smutečních vrb jsem spatřil rodinu na pikniku. Služebnictvo stálo po straně a otec rodiny porcoval velký kus studeného hovězího. Chvilku jsem je potají pozoroval. Mohla to klidně být moje rodina o generaci dřív; lidské libůstky se nemění.

Byl jsem tím vším tak zaujatý, že jsem málem došel až k mýtným budkám, než jsem si vzpomněl na Estyll. Další úsměv pro sebe: moje mladší já by takové selhání paměti nepochopilo. Já jsem se cítil uvolněněji, vítal jsem klidné prostředí parku a vzpomínal jsem na minulost, ale už jsem vyrostl z utkvělých asociací, které jsem s tím místem kdysi měl spojené.

Přišel jsem ovšem do parku, abych viděl Estyll, a tak jsem pokračoval v cestě za mýtné budky, až jsem se ocitl na stezce, jež vedla rovnoběžně s kanálem. Ušel jsem po ní kousek a díval jsem se před sebe. Brzy jsem ji uviděl, jak sedí na lavičce a dívá se k mostu do zítřka.

Bylo to, jako by někdo vymazal čtvrt století. Všechen klid a pohoda mě rázem opustily, jako by nikdy neexistovaly, a nahradil je kvas emocí, o to víc šokující, že přišel tak neočekávaně.

Zastavil jsem se a odvrátil jsem se s přesvědčením, že kdybych se na ni ještě chvilku díval, určitě by si mě všimla.

Puberťák, nedospělec, romantické dítě… ti všichni ve mně stále byli a pohled na Estyll je probudil jakoby z krátkého zdřímnutí. Připadal jsem si ve svém až příliš oficiálním oděvu jako dítě navlečené do svatebního obleku svého dědečka. Její vyrovnanost, její mladistvá krása, vitální síla jejího odhodlaného čekání… to stačilo, aby se ve mně znovu projevily všechny ty nedostatky, které jsem pociťoval jako puberťák.

Ale současně jsem vnímal druhý obraz, jenž ji překrýval jako prchavý duch. Viděl jsem ji pohledem dospělého člověka na dítě.

Byla mnohem mladší, než jak jsem si ji pamatoval! Byla menší. Byla hezká, to ano… ale viděl jsem i hezčí ženy. Měla důstojné držení těla, ale byla to nezralá póza, jako by ji vycepoval rodič se společenským přehledem. A byla mladá, tak mladičká! Moje dcera Therèse je nyní zhruba stejného věku, možná i o maličko starší.

Takhle rozpolcený, takhle ostře si vědom protikladnosti svých pohledů na ni, jsem zmateně a rozrušeně stál na cestičce, zatímco okolo vesele procházely dvojice a rodiny.

Nakonec jsem ustoupil, protože už jsem se na ni nedokázal podívat. Měla na sobě šaty, které jsem si tak dobře pamatoval z minulosti: úzkou bílou sukni těsně obepínající nohy, lesklý černý opasek a tmavomodrou blůzu s živůtkem zdobeným vyšívanými květinami.

(Pamatoval jsem si to – pamatoval jsem si toho tolik, příliš mnoho. Přál jsem si, aby tam nebyla.)

Děsila mě kvůli moci, kterou měla, kvůli moci probouzet a burcovat moje city. Nevěděl jsem, čím to bylo. Každý prožije puberťácké vášně, ale kolik lidí má příležitost si ty vášně znovu oživit v dospělosti?

Rozjařovalo mě to, ale současně to ve mně budilo hlubokou melancholii; V duchu jsem plesal láskou a radostí, ale děsila mě. Byla tak nevinně, zářivě mladá a já jsem nyní byl tak starý.

 

XIII

Rozhodl jsem se okamžitě odejít z parku… ale vzápětí jsem si to rozmyslel. Rozešel jsem se k ní, potom jsem se znovu obrátil a odkráčel jsem pryč.

Myslel jsem na Dorynne, ale snažil jsem se ji vytěsnit i z hlavy. Myslel jsem na Estyll, znovu jí posedlý.

Kráčel jsem, dokud jsem nebyl z jejího dohledu, pak jsem si sundal klobouk a otřel jsem si obočí. Bylo teplo, ale věděl jsem, že pot nevyvolalo počasí. Potřeboval jsem se uklidnit, chtěl jsem si někam sednout a nechat si to projít hlavou… ale park byl určen zábavě, a když jsem zamířil k restauraci pod širým nebem, abych si koupil sklenici piva, pohled na všechno to bezstarostné veselí byl vtíravý a nevítaný.

Stál jsem na neposečené trávě, pozoroval muže se sekačkou a snažil jsem se ovládnout. Přišel jsem do parku, abych uspokojil starou zvědavost, ne proto, abych znovu padl do pasti pubertálního poblouznění. Bylo nemyslitelné, abych se nechal šestnáctiletou dívkou odvést od svého ustáleného života. Vracet se do parku byla chyba, hloupá chyba.

Ale pod mými pokusy vrátit se k rozumu nevyhnutelně ležela hlubší vrstva pocitu osudovosti. Aniž bych byl schopen říci proč, věděl jsem, že Estyll tam na té lavičce čeká na mne a že je nám souzeno se konečně setkat.

Její čekání má skončit zítra a zítřek je odsud jenom kousek. Na druhé straně jednoho z mostů.

 

XIV

Pokusil jsem se u budky zaplatit, ale výběrčí mě ihned poznal. Uvolnil západku turniketu tak prudkým šťouchnutím nohy, až jsem měl obavy, jestli si nezlomil kotník. Kývl jsem na něj a prošel jsem do kryté pasáže.

Svižně jsem přešel most a snažil jsem se přitom nemyslet na to, co dělám, nebo proč to dělám. Pole plynutí vyvolávalo na mém těle brnění.

Vynořil jsem se do jasného denního světla. Den, ze kterého jsem odešel, byl teplý a slunečný, ale tady v dalším dni bylo ještě o několik stupňů tepleji. Připadal jsem si v oficiálním obleku upjatě a přespříliš formálně, vůbec ne v souladu s probuzenou zoufalou nadějí, kterou jsem nosil v prsou. V přetrvávající snaze tu naději zapřít jsem se uchýlil ke svým každodenním manýrům, rozepnul jsem si kabát a zaklesl palce za kapsičky u vesty, jak jsem někdy dělával, když jsem oslovoval podřízené.

Kráčel jsem po cestičce podél kanálu a hledal jsem na druhé straně Estyll.

Někdo mě zezadu zatahal za loket a já jsem se překvapeně otočil.

Stál tam mladý muž. Byl skoro tak vysoký jako já, ale sako měl v ramenou příliš úzké a kalhoty o chloupek příliš krátké, což prozrazovalo, že ještě roste. Tvářil se neodbytně, ale když promluvil, bylo zřejmé, že pochází z dobré rodiny.

„Pane, smím vás obtěžovat otázkou?“ zeptal se a já jsem si hned uvědomil, kdo to je.

Šok z toho poznání mě hluboce zasáhl. Kdybych se dosud tolik nezabýval Estyll, po setkání s ním bych určitě ztratil řeč. Od mých přeskoků časem uplynulo tolik roků, že jsem zapomněl na ten intenzívní pocit poznání a sympatií.

Ovládl jsem se jen s velkými obtížemi a snažil jsem se nedat najevo, že vím, kdo je. „Co si přejete vědět?“

„Mohl byste mi prozradit datum?“ Do tváře se mi začal drát úsměv a na chviličku jsem se od něj odvrátil, abych si srovnal výraz. Ty jeho vážné oči, ty odstávající uši, ten bledý obličej a ulízané vlasy!

~ „Myslíte den, nebo rok?“

„No… vlastně obojí, pane.“

Obratem jsem mu odpověděl, ale hned jsem si uvědomil, že jsem mu řekl dnešní datum, zatímco jsem vlastně přešel o den dál. Ale to nevadilo: jeho, mne, zajímal rok.

Zdvořile mi poděkoval a otočil se k odchodu. Potom se zarazil, podíval se na mne bezelstným pohledem (což, jak si pamatuji, byl pokus zhodnotit toho nepříjemně vyhlížejícího cizího muže ve fraku) a ozval se: „Pane, nežijete náhodou někde v okolí?“

„Žiju,“ přikývl jsem, věda, co bude následovat. Zvedl jsem ruku, abych si zakryl ústa, a pohladil jsem si horní ret.

„Rád bych věděl, jestli náhodou neznáte totožnost jisté osoby, kterou lze často vidět v parku.“

„Koho…?“

Nedokázal jsem tu větu dokončit. Jeho dychtivá zardělá vážnost byla nesmírně komická. Vyprskl jsem smíchem, ale okamžitě jsem to maskoval předstíraným kýchnutím, a zatímco jsem předváděl divadlo s kapesníkem, zabručel jsem něco o alergické rýmě. Přinutil jsem se k vážnosti, zastrčil jsem kapesník zpátky do kapsy a srovnal jsem si klobouk. „Koho myslíte?“

„Mladou dámu asi tak mého věku.“ Nic netuše o mém pobavení prošel okolo mne a sešel po svažitém břehu k hustému shluku růžových keřů. Zpoza nich se rozhlédl po druhé straně. Ujistil se, že se také dívám, a ukázal.

Zpočátku jsem Estyll nemohl v houfech lidí najít, ale potom jsem ji spatřil docela blízko frontě na most do zítřka. Měla na sobě své šaty v pastelových barvách – ty, které měla na sobě, když jsem se do ní zamiloval.

„Vidíte ji, pane?“ Jeho otázka zazněla jako falešný tón v melodii.

Už jsem zase dokonale zvážněl. Pouhý pohled na ni mě zaháněl do reflexivního mlčení. To, jak držela hlavu, ten nevinný postoj.

Čekal na odpověď, a tak jsem řekl: „Ano… ano, jedno místní děvče.“

„Víte, jak se jmenuje?“

„Myslím, že jí říkají Estyll.“

Tvář mu přelétl výraz překvapeného potěšení a zarděl se ještě víc. „Děkuji, pane, Děkuji vám.“

Couval ode mne, ale já jsem vyhrkl: „Počkejte!“ Přepadla mě instinktivní touha pomoci mu, ukončit ty měsíce trápení. „Musíte jít za ní a oslovit ji, víte? Chce se s vámi seznámit. Nesmíte se před ní stydět.“

Vyděšeně na mne zazíral, potom se obrátil a rozběhl se mezi lidi. Za několik sekund jsem ho už neviděl.

Těžce na mne dolehla závažnost toho, co jsem právě provedl. Nejenomže jsem se ho dotkl na tom nejzranitelnějším místě a donutil ho čelit věci, kterou si musí ve vhodném čase vyřešit sám, ale také jsem neuváženě zasáhl do hladkého běhu událostí. V mé vzpomínce na tohle setkání mi ten cizí člověk v hedvábném klobouku nedával žádné nevyžádané rady!

Několik minut nato, když jsem pomalu kráčel po stezce a přemýšlel jsem o tom, jsem znovu uviděl své mladší já. Viděl mě a já jsem na něj kývl, snad na úvod, abych mu poradil, že má ignorovat to, co jsem mu řekl, ale odvrátil bez zájmu oči, jako by mě nikdy dřív neviděl.

Bylo na něm něco zvláštního: převlékl se a nový oděv mu sedl lépe.

Chvilku jsem si nad tím lámal hlavu, než mi svitlo, co se stalo. Nebyl to týž Mykle, se kterým jsem mluvil – byl jsem to stále já, ale zde, v tomto dni, z ještě jiného dne z minulosti!

O chvíli později jsem se uviděl znovu. Tentokrát měl (měl jsem) stejný oděv jako předtím. Byl to ten mladík, se kterým jsem mluvil? Anebo jsem to byl já ještě z nějakého dalšího dne?

Byl jsem z toho docela popletený, ale ne natolik, abych zapomněl na cíl toho všeho. Estyll se nacházela na druhé straně kanálu a já jsem si při chůzi po cestičce dával pozor, abych ji nikdy neztratil z dohledu. Několik minut čekala u mýtné budky, ale nyní se vrátila k hlavní stezce, stála na travnatém břehu a hleděla, jak jsem ji už tolikrát předtím vídal, k mostu do zítřka. Viděl jsem ji tam mnohem zřetelněji: její štíhlou postavu a mladistvou krásu.

Konečně jsem se cítil klidnější. Už jsem v ní neviděl dvojí obraz. Setkání sama se sebou jako s mladíčkem a pohled na další mé verze mi připomněly, že Estyll a já, navenek rozdělení polem plynutí, jsme jím naopak spojeni. Moje přítomnost zde byla nevyhnutelná.

Dnes byl poslední den jejího čekání, ačkoliv to možná nevěděla, a já jsem tady byl, protože jsem tady měl být. Ona čekala, já jsem čekal. Mohl jsem to vyřešit. Mohl jsem to vyřešit hned!

Dívala se teď přímo přes kanál a zdálo se, že se úmyslně dívá na mne, jako by se jí dostalo vnuknutí ve stejném okamžiku. Bez rozmýšlení jsem na ni zamával. Rozproudilo se mnou vzrušení. Rychle jsem se otočil a vydal jsem se po cestičce k mostům. Když přejdu most do dneška, měl bych být u ní za několik sekund. To bylo to, co musím udělat.

Když jsem došel k místu, kde se most do zítřka otevírá na téhle straně, zadíval jsem se přes kanál, abych se ujistil, kde stojí.

Ale ona už nečekala. Také pospíchala po trávě, uháněla k mostům. A v běhu se dívala přes kanál, hledala mě!

Doběhla k hloučku lidí čekajících u mýtné budky a viděl jsem, jak se mezi nimi prodírá. Když vstoupila do budky, ztratil jsem ji z dohledu.

Stál jsem na svém konci mostu a hleděl do špatně osvětlené kryté pasáže. Denní světlo tvořilo jasný obdélník vzdálený tři sta stop.

Malá postava v dlouhých šatech vystoupila spěšně po schodech na vzdáleném konci a rozběhla se do dřevěného tunelu. Estyll se ke mně blížila, a aby se jí lépe běželo, přizvedla si přední díl sukně. Postřehl jsem vlající stužky a bílé podkolenky.

S každým krokem se Estyll posunula hlouběji do pole plynutí. S každým spěšným, dychtivým krokem ztrácela její postava na podstatnosti. Ani ne ve třetině cesty se rozmazala úplně a rozplynula v nic.

Viděl jsem její omyl! Přecházela špatný most! Až dojde na tuhle stranu – až bude stát tam, kde teď stojím já – bude mít čtyřiadvacet hodin zpoždění.

Bezmocně jsem zíral do šera kryté pasáže a díval jsem se, jak se přede mnou zvolna zhmotňují dvě děti. Postrkovaly a hádaly se a každé chtělo být první, kdo se vynoří do nového dne.

 

XV

Bezodkladně jsem jednal. Nechal jsem most do zítřka být a rozběhl jsem se do svahu zpátky na stezku. Most do dneška se nacházel asi padesát yardů daleko a já jsem k němu utíkal, jak nejrychleji jsem mohl, a přidržoval jsem si klobouk rukou položenou na dýnko. Jedinou mou myšlenkou byla krajní naléhavost toho, abych dostihl Estyll dřív, než ji ztratím. Jestli si uvědomí svůj omyl a začne mě hledat, můžeme přecházet kanál po jednom mostě za druhým sem a tam navěky – navěky na stejném místě, ale navěky rozděleni časem.

Vyklusal jsem na konec mostu do dneška a pospíchal jsem přes něj. Musel jsem zmírnit krok, protože most byl úzký a přecházelo jej několik dalších lidí. Tento most byl ze všech tří jediný, který byl opatřen okny. U každého z nich jsem se zastavil, úzkostlivě jsem se podíval ven na oba konce mostu do zítřka a doufal jsem, že ji zahlédnu.

Na konci mostu jsem se honem protlačil východovým turniketem a nechal jsem jej rachotivě točit.

Okamžitě jsem se vydal k mostu do zítřka a šátral jsem přitom v kapse po penězích na zaplacení mostného. Ve svém spěchu jsem do někoho vrazil. Byla to žena a já jsem v poklusu zamumlal nějakou omluvu a vrhl jsem po ní jen letmý pohled. Okamžitě jsme se poznali. Byla to Robyn, žena, kterou jsem poslal pátrat do parku. Ale proč je tady teď?

Když jsem dorazil k mýtné budce, ještě jednou jsem se po ní ohlédl. Hleděla na mne s výrazem nesmírné zvědavosti, ale jakmile uviděla, že se na ni dívám, odvrátila se. Byl tohle konec Estyllina čekání, který mi ohlásila? Tohle viděla?

Nemohl jsem se zdržovat. Hrubě jsem se mezi lidmi protlačil do čela fronty a hodil jsem několik mincí na odřenou mosaznou destičku, na kterou byly mechanicky vysouvány lístky. Výběrčí se na mne podíval a poznal mne, stejně jako já jeho.

„Ještě jednou uctivá poklona od parku, pane,“ řekl a přisunul mince zpátky ke mně.

Viděl jsem ho teprve před několika minutami – včera v jeho životě. Shrábl jsem mince a vrátil si je do kapsy. Turniket zacvakal, jak jsem se jím protlačil. Vyšel jsem po schodech a vešel do kryté pasáže.

Daleko přede mnou zářilo světlo dne, ve kterém jsem byl. Holý interiér kryté pasáže se světly v pravidelném rozestupu. Žádní lidé.

Vykročil jsem, a když jsem udělal v poli plynutí několik kroků, denní světlo v obdélníku na konci tunelu vystřídala noc. Udělalo se mnohem chladněji.

Přede mnou se z elektrického oparu pole zhmotňovaly dvě malé postavy. Stály spolu pod jedním ze světel a částečně zahrazovaly cestu. Došel jsem blíž a poznal jsem, že jednou z nich je Estyll. Ta druhá postava vedle stála zády ke mně. Zastavil jsem se.

Stál jsem v místě, kam nedopadalo žádné světlo, a ačkoliv jsem byl jenom několik stop od nich, viděli by mě stejně, jako jsem je viděl já – jako přízračné poloprůhledné zjevení. Ale oni se věnovali jeden druhému a nepodívali se mým směrem.

Slyšel jsem ho říkat: „Bydlíte v okolí?“

„V jednom z domů u parku. Co vy?“

„Já ne. Musím sem jezdit vlakem.“ Ruce měl nervózně spuštěné po boku a svíral a rozvíral prsty.

„Vídám vás tu často,“ řekla. „Hodně se na mne díváte.“

„Zajímalo mě, kdo jste.“

Rozhostilo se ticho, mladík se stydlivě díval k nohám a očividně vymýšlel, co má ještě říci. Estyll pohlédla za něj k místu, kde jsem stál, a na chviličku jsme se dívali jeden druhému do očí.

Řekla mladíkovi: „Je tu chladno. Půjdeme zpátky?“

„Mohli bychom se projít. Nebo bych vám mohl koupit sklenici oranžády.“

„Raději bych se šla projít.“

Otočili se a zamířili ke mně. Znovu po mně střelila pohledem, zřetelně nepřátelským. Moc dobře věděla, že jsem je poslouchal. Mladík moji přítomnost sotva vnímal. Když mě míjeli, podíval se nejdřív na ni a potom nervózně na své ruce. Viděl jsem příliš těsný oděv, hladce učesané vlasy, zrůžovělé uši a krk, chmýří knírku. Našlapoval nemotorně, jako by měl každou chvíli zakopnout o vlastní nohu, a nevěděl, co s rukama.

Miloval jsem ho, miloval jsem ji.

Šel jsem kousek za nimi, dokud se na konci s mýtnou budkou nerozednělo. Viděl jsem, jak jí dává u turniketu přednost. Venku na slunci se roztančila na trávě, nechala zazářit barvy svých šatů a potom ho vzala za ruku. Odešli spolu po čerstvě posečeném trávníku ke stromům.

 

XVI

Počkal jsem, až Estyll a já odejdou, a potom jsem i já vyšel na denní světlo. Přešel jsem po mostě do včerejška na protější stranu kanálu a vrátil jsem se po mostě do dneška.

Byl den, kdy jsem přijel do parku, den předtím, než mě čekali v Ženevě, den předtím, než jsme se já a Estyll konečně měli sejít. Na parkovišti venku bude čekat můj kočí s drožkou.

Než jsem odešel z parku, vydal jsem se ještě na jednu procházku po stezce na téhle straně kanálu, a zamířil jsem k lavičce, kde, jak jsem věděl, bude čekat Estyll.

Viděl jsem ji skrz zástup: nehybně seděla a pozorovala lidi, úhledně oblečená v bílé sukni a tmavomodré blůze.

Pohlédl jsem přes kanál. Svítilo slunce, panoval lehký opar a vanul mírný větřík. Na druhé straně jsem viděl promenádující se výletníky: pestré barvy, slavnostní klobouky, balónky a děti. Ale ne každý splýval s davem.

U kanálu rostl keř rododendronu. Za ním jsem nejasně rozeznával postavu mladíka. Za ním někam v hlubokém zamyšlení kráčel jiný Mykle. O kus dál po břehu, daleko od mostů, seděl další Mykle ve vysoké trávě nad kanálem. Počkal jsem a zanedlouho se objevil další Mykle.

Za několik minut se vynořil ještě další Mykle a zaujal tam postavení za jedním ze stromů. Nepochyboval jsem o tom, že jich je tam ještě mnohem víc a navzájem o sobě nevědí, protože jsou všichni zaujatí dívkou, která sedí na lavičce několik stop ode mne.

Přemýšlel jsem, se kterým z nich jsem to mluvil. S žádným, nebo možná se všemi?

Konečně jsem se otočil k Estyll a přistoupil jsem k ní.

„Dobré odpoledne, slečno,“ pozdravil jsem ji. „Promiňte mi, že se na vás takhle obracím.“

Vzhlédla ke mně s prudkým překvapením. Vyrašil jsem ji z rozjímání. Potřásla hlavou, ale nasadila kvůli mně zdvořilý úsměv.

„Možná víte, kdo jsem,“ řekl jsem.

„Samozřejmě, pane. Jste hodně slavný.“ Kousla se do spodního rtu, jako by litovala, že odpověděla tak neprodleně. „Totiž…“

„Ano,“ řekl jsem. „Věříte mému slovu?“ Zamračila se a bylo to vědomě krásné gesto – dítě napodobující manýry dospělého. „Stane se to zítra,“ řekl jsem.

„Pane?“

„Zítra,“ zopakoval jsem a snažil jsem se vymyslet nějaký jemnější způsob, jak to vyjádřit. „To, na co čekáte… se přihodí zítra.“

„Odkud to…?“

„Na tom nezáleží,“ opáčil jsem. Stál jsem zpříma a přejížděl jsem prsty po krempě klobouku. Navzdory všemu měla zvláštní schopnost probouzet ve mně nervozitu a nemotornost. „Zítra budu tam naproti,“ ukázal jsem na protější stranu kanálu. „Dívejte se po mně. Budu na sobě mít tenhle oblek a tenhle klobouk. Uvidíte, jak na vás mávám. Potom se to stane.“

Nic na to neřekla, ale upřeně se na mne dívala. Stál jsem jí ve světle a ona mě nemohla vidět pořádně. Ale já jsem ji viděl se sluncem ve tváři a se světlem tančícím jí ve vlasech a v očích.

Byla tak mladá, tak krásná. Nacházet se v její blízkosti bolelo.

„Vezměte si své nejhezčí šaty,“ řekl jsem. „Rozumíte?“

Stále neodpovídala, ale postřehl jsem, jak zatěkala očima k protější straně kanálu. Tváře se jí zardělý a já jsem věděl, že už jsem řekl příliš mnoho. Litoval jsem, že jsem s ní vůbec mluvil.

Udělal jsem malou zdvořilou poklonu a nasadil jsem si klobouk.

„Přeji vám hezký den, slečno.“

„Hezký den, pane.“

Ještě jednou jsem na ni kývl hlavou, obešel jsem ji a vydal jsem se po trávníku za lavičkou nahoru. Krátká cesta po svahu a potom stranou, dokud jsem mě před Estyll nekryl kmen mohutného stromu.

Na druhé straně kanálu jsem viděl, jak jeden z Myklů, kterých jsem si předtím všiml, vystoupil ze svého úkrytu. Zůstal stát volně viditelný na břehu. Očividně sledoval, jak mluvím s Estyll, protože jsem nyní viděl, jak si cloní rukou oči s dívá se se přes kanál na mne.

Byl jsem si jistý, že je to ten, se kterým jsem mluvil.

Víc jsem mu pomoci nemohl. Jestli se teď rozhodne přejít dvakrát kanál a posunout se o dva dny dopředu, může být na mostě do zítřka, aby se setkal s Estyll, až ta zareaguje na můj signál.

Hleděl jsem na něj a on můj pohled opětoval. Potom jsem uslyšel radostné zavýsknutí. Dal se do běhu.

Pospíchal po břehu přímo k mostu do dneška. Skoro jsem slyšel duté dopady jeho bot, když utíkal úzkou pasáží, a za chviličku se vynořil na této straně. Už rozvážněji se vydal k frontě na most do zítřka.

Když stál ve frontě, díval se na Estyll. Ta zamyšleně hleděla do země a nevšimla si ho.

Mykle dospěl k budce. Když přistupoval k pultu, ohlédl se po mně a zamával. Sundal jsem klobouk a zamával jsem jím-. – Šťastně se zazubil.

Za několik sekund zmizel v kryté pasáži a já jsem věděl, že už ho znovu neuvidím. To, co se mělo stát dál, už jsem viděl.

Nasadil jsem si klobouk a vykročil jsem od kanálu nahoru mezi majestátními stromy parku, kolem zahradníka, jenž dosud tlačil těžkou sekačku trávou, kolem mnoha rodin, které seděly pod stromy u svých piknikových obědů.

Uviděl jsem místo pod starým rozložitým jehličnanem, kde jsem já a moji rodiče a sestry často jedli. Na trávě byl rozložený ubrus s několika mísami připravenými na pokrmy. Hluboko ve stínu větví seděl postarší pár. Dáma seděla upjatě na skládací plátěné židličce a trpělivě sledovala, jak její manžel chystá maso. Porcoval kus vepřové kýty a odřezával plátky pod klínovým zářezem pečlivě odměřenými tahy dlouhého ostrého nože. V pozadí stáli dva sluhové s bílými ubrousky přehozenými přes předloktí.

Ten gentleman byl oblečen stejně jako já v oficiálním oděvu. Frak měl naškrobený a perfektně vyžehlený a boty mu svítily, jako by je někdo leštil celé týdny. Na zemi vedle něj ležel na složené šále hedvábný cylindr.

Všiml si mého nezvaného pohledu a vzhlédl ke mně. Na okamžik se naše pohledy setkaly a kývli jsme na sebe jako dva praví gentlemani. Dotkl jsem se dvěma prsty okraje klobouku a popřál jsem jemu i dámě dobré odpoledne. Potom jsem pospíchal na parkoviště venku. Chtěl jsem ještě vidět Dorynne, než chytím vlak do Ženevy.

 

Copyright © Christopher Priest 1979, 2018 – all rights reserved

Poprvé vydáno v magazínu F&SF v lednu roku 1979

Přeložil Jiří Engliš