„Poslouchej aspoň na chvíli, oukej? Hele, tohle je důležitý. Kdybys cítila. Já to cítil. Díval jsem se dolů na tuhle planetu. Astronaut na matičku Zemi… A viděl jsem to utrpení. A ty války. A jak všichni hrabou, hrabou a hrabou. A řek jsem si: Vyser se na prachy. Vyser se na to. Na to prodávání. Na to nakupování. Na tenhle systém. Vy sereme se na zkurvenej svět a budem… krásný.“
Mark Ravenhill: Shopping and Fucking
Jako kdyby se vůbec nic nepřihodilo. Strop zdravotního úseku jasně zářil a na nástěnné obrazovce se konejšivě otáčela galaxie. Nafialovělá a neškodná. Kolem zvolna proplouvala stále stejná souhvězdí. A v dálce tesklivě vyla siréna.
„Mamuti, to jsou draci?“ zapředla znovu Glája.
„Co prosím?“ Konečně jsem se probral a odtrhl zrak od stříbřitých hvězdných střípků.
„Obrovští vyhynulí plazi. Četl jsem epos.“
„Četla jsem epos,“ opravil jsem ji. „Jsi bytost ženského pohlaví! Mluv o sobě ve správném rodu!“
„Nerozčiluj se,“ řekla Glája. „Všechno bude v pořádku.“
Zastyděl jsem se. Glája uměla rusky výborně. Když ji mechanik v pleteném košíku donesl na palubu lodi, dokázala mňouknout tak maximálně „slunce“ a „dobrý den“. Sama o sobě mluvila ve třetí osobě jako o „huňáčovi“. Domlouvala se pomocí gestikulace a legračně přitom mávala tlustými tlapkami. Rusky se naučila hned během prvního dne letu. Veškerý čas trávila u tabletu ve své kajutě – studovala natolik soustředěně, že nevycházela ani kvůli jídlu, a tak jsme jí spolu s mechanikem nosili potravu v mističce. Jsou tolik nadaní, tihle mimozemšťané… Nyní Glája stočená do klubíčka ležela na studené plastové desce lékařského stolku a upírala na mě oči. Myš o velikosti kokršpaněla Kočka, zbarvená jako mýval. Obrovská očiska Žádná bělma – jen veliké, oříškově hnědé zornice. Jak to, že jí není chladno? Já se třásl zimou dokonce i ve své telaxové kombinéze. I když, ona má přece svoji kožešinu. Nejteplejší kožešinu na světě.
„Je pro mě pohodlné mluvit o sobě v mužském rodě,“ zapředla Glája „Vždyť člověk je mužského rodu. Rozum také. A to znamená, že všechno, co dělá rozum, musí být mužského rodu. Jsem Glája z rodu jút z planety Júta Studoval jsem váš epos. Máte velmi malý epos – jen několik tisíc let. Lze ho prostudovat za jediný den.“
Glája zádumčivě zabořila čumáček mezi tlapky. Odvrátil jsem se. Na obrazovce zvolna proplouvaly hvězdy. Odporné a studené. Zachtělo se mi zavřít oči, ale věděl jsem, že potom by prostor zaplnila siréna – řezavá a beznadějná jako bolest zubů.
„Kolik je ti let?“ zeptal jsem se tiše – čistě jen proto, abych narušil to tesklivé vytí.
„Podle vašeho počítání…“ Glája se zamyslela a její huňatý ocas zavířil kolem nohy stolku. „Chronologicky je mi šest pozemských roků. A sociálně přibližně sedmnáct.“
„Jsi nezletilá?“
„Jsem hrozně mladý. Ale kdybych se vrátil ze Země se znalostí vaší řeči a eposu, mohl bych dosáhnout plnoletosti.“
Glája svinula své sametové uši, a ty zmizely ve vlnách šedé kožešiny. Musela tím dávat najevo nějakou emoci. Svinutí uší… Co to asi znamená? Zoufalství? Smutek? Anebo jí už také leze na mozek vytí sirény? Vždyť co může být hloupějšího než siréna, která se vytrvale pokouší oznámit něco, co už čtyřiadvacet hodin víme i bez ní?
„Neodpověděl jsi mi.“ Glája znovu rozvinula uši. „Mamuti jsou tedy draci?“
„Ne. Mamuti, to byli takoví sloni,“ vysvětlil jsem jí. „Obrovská chlupatá zvířata. Lidé je v dávných dobách vyhubili.“
„Proč je lidé vyhubili?“ Glája na mě upírala veliké oči.
„Byli hloupí.“ Odvrátil jsem zrak. „A hladoví.“
„Já zapomněl. Vždyť vy jste masožravci.“ Glája se znovu zamyšleně zadívala na autokláv v rohu.
„Draci jsou vymyšlení tvorové, něco na způsob obřích plazů,“ pokračoval jsem. „Na Zemi žili i opravdoví obří plazi, ale ti vymřeli miliony let před tím, než se objevil člověk. Nikdo neví proč. Ale žádní opravdoví draci nikdy nebyli.“
Najednou jsem se přistihl, že s ní mluvím jako s dítětem. Jenomže ona není dítě…
„Máte to hodně zamotané,“ řekla Glája.
Anebo možná dítě je. Koneckonců, nejsem xenobiolog. Jsem palubní lékař na úplně obyčejné lidské lodi. Ocas znovu kmitl vzduchem. Velký, bílý, s černými pruhy…
„Poslyš…“ Naprázdno jsem polkl. „A co když tahle siréna… To přece znamená, že nouzové systémy fungují! Možná se strachujeme úplně zbytečně. Možná, že volání o pomoc už dávno…“
Glája ladně seskočila ze stolku, přistála na všech čtyřech a již v příštím okamžiku seděla vedle mého křesla.
„Nech toho, prosím. Dohodli jsme se přece, že o tom nebudeme mluvit, mám pravdu? Budeme si navzájem vyprávět pohádky o dracích, dobře?“
Přece jen je to dítě…
„Ale pokud nás během dvanácti hodin nenajdou…“
„Ne.“ Glája mi položila teplou tlapku na koleno. „Jestliže řeči nemohou nic změnit, tak k čemu jsou?“
„K ničemu,“ souhlasil jsem a pohladil ji po zádech.
Byla úžasně hebká. Žádné zvíře na Zemi nemá takovou kožešinu. Je příjemné vedle ní sedět. Prostě jen sedět a pozorovat, jak nafialovělá galaxie opisuje kruh za kruhem.
„Ještě před třemi miliony let,“ začala Glája, „tam u nás také všude žili draci. Útočili na mé předky, ale ti stavěli zátarasy. Zátarasy… Existuje takové slovo? Dobře. Potom se júty rozmnožily, a teď už ještěři žijí jen v rezervacích. Nejsou inteligentní, ale v eposu často mluví.“
„Slyšel jsem, že má vaše rasa opravdu dlouhou historii,“ vzpomněl jsem si.
„Náš první epos je starý dva miliony let,“ zapředla Glája.
„Mohli jste být první v celé galaxii.“
„Jsme první.“
„Myslím tím první dobyvatelé vesmíru. Jste přece tak chytří.“
Glája ke mně otočila čumáček a vzhlédla. Oříškově hnědá očiska. Drobounký černý čenich. Ladné vousky. A obrovské sametové uši.
„Ty jsi také chytrý,“ řekla Glája. „Budu ti vyprávět jeden náš starý epos, a pak všemu porozumíš.“
„Pohádku?“ Zvedl jsem se z křesla a posadil se na podlahu vedle ní.
„Ano, pohádku. Naše pohádky bývají často podobné,“ řekla „O dracích, princeznách a rytířích.“
„Naše rasy toho mají vůbec hodně společného,“ přikývl jsem. „Živočichové na bázi uhlíku, dýchající kyslík. Existuje hypotéza, že jsme stejná forma života, zanesená na naše planety z vesmíru. I metabolismus máme podobný.
Vždyť jsi mě požádala o kapky proti bolesti hlavy, a tak jsme šli sem, když vtom…“
„A už ani slovo.“ Glája mi důrazně poklepala na koleno. „Chystám se ti vyprávět pohádku, tak poslouchej. Pokusím se o doslovný překlad. Celá pohádka by byla na půl dne, takže ti povím jen námět. Před dávnými časy žila v osadě X princezna…“
„Snad na zámku, ne? Princezny nežijí v osadách. Princezna je dcera z elitního rodu. Nebo v tom snad tam u vás neděláte rozdíly?“
„Děláme, samozřejmě. O to právě jde – ta princezna se narodila nesmírně krásná. Měla bílé huňaté bříško, velmi hebká záda a ten nejdelší ocas v širém okolí. Měla sametové uši a nádherné oči. A byla moc a moc chytrá. Již v útlém mládí znala nespočet eposů. U ženichů v osadě se těšila mimořádné oblibě. Hrozně příjemně se s ní pářilo.“
„Tak tohle do pohádek nepatří. Páření je tabu. Mám tím na mysli…“
„Vím, co je to tabu. Studoval jsem váš oceánský epos. No dobrá, budu cenzurovat. Jednoho letního dne vyšla princezna ze zahrady do divokého jehličí.“
„Do lesa?“
„Ano, do hustého jehličnatého lesa. Opustila bezpečí zátarasu. Vtom z jehličí vyskočil drak, popadl princeznu, vznesl se s ní do vzduchu a odnesl ji do svého horského hnízda. Obyvatelé osady ji považovali za mrtvou. Ale jeden z ženichů – ten nejošklivější – ji vyrazil hledat. Po řadu dní a nocí kráčel bez odpočinku. Tráva, stromy, potoky a ptáci ho krmili, zahřívali ho a ukazovali mu cestu. Konečně doputoval k horám a v noci vyšplhal k dračímu hnízdu. Drak spal a princezna byla zamčená v kamenné kobce. Ženich našel skulinu, zavolal na princeznu a ta ho uslyšela. Zůstal jí nablízku a hovořili spolu o všem na světě – celou noc až do rána.“
Glája zmlkla a podívala se na mě.
„Pokračuj, pozorně tě poslouchám,“ řekl jsem.
„To je všechno.“
„Cože? To byl konec pohádky?“
„Ano.“
„A v čem spočívá smysl?“
„Princezna se už nebála.“
„Copak nepřemohl draka a neodemkl kobku?“
„Pro naši pohádku to není podstatné. Možná ho přemohl a možná ne. Možná nedokázal odemknout kobku. Možná, že je drak ráno oba sežral. Anebo drak sežral princeznu a ženich se schoval. Ale princezna věděla, že má nablízku přítele. Nebála se. Přišel za ní, aby byli spolu.
To je přece ze všeho nejdůležitější – být spolu až do úplného konce.“
„Hloupost,“ řekl jsem, zvedl se z podlahy a posadil se do křesla.
„Ta pohádka je samozřejmě hodně stará.“ Glája přikývla. „Ale proč hloupost?“
„Protože v pohádkách by mělo vítězit dobro.“
„Nezapomínej, že júty nejsou dravci.“ Pootočila čumáček. „Kde by se tedy v našem eposu vzala idea vítězství?“
„Takže tam místo toho máte ideu porážky? No to jsou mi pěkné pohádky.“
„Naše kultura nezná ideu porážky. Kult obětování rovněž patří do eposu dravců. My máme ideu pomoci.“
„Ideu pasivity!“
„Ne.“
„No výborně! Glájo, víš o tom, že je tvoje kožešina považována za nejcennější v celé galaxii?“
„Ano.“
„A víš, že ještě před pěti lety pytláci přistávali na Jútě a stříleli tvé soukmenovce? Že vás pozemšťané i obyvatelé jiných planet tajně létali lovit? To je snad normální?“
„Ne, není to normální. Došlo k celkem patnácti takovým případům. Potom jsme uvedli do provozu systém pastí a věci, o nichž mluvíš, se přestaly dít. Dnes jsou pytláci deportováni, než stačí vstoupit na půdu planety.“
„A je normální, že vrahové zůstávají nepotrestáni?“
„Mrtvé kožky se nezmění v živé júty. Nač tedy trestat?“
Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem jenom zlostně bouchl pěstmi do opěrek křesla.
„Pokusím se to vysvětlit,“ řekla Glája. „Představ si, že sněhová lavina zasypala horolezce. Nebudete se té lavině přece mstít, že ne?“
„Pitomost,“ zamumlal jsem. „Neodporování zlu.“
„Proč neodporování? V našem eposu je celá řada pohádek, v nichž júty brání drakovi, aby zabil jejich přátele. Prostě to jen nejsou hrdinové, protože konají svorně, společnými silami. Osamocený hrdina se vyskytuje pouze v eposu dravce.“
„Proč?“
„Protože hrdina není ten, kdo je silnější než nepřátelé. Hrdina je nejsilnější mezi svými. V tom, co dělá, mu nesmí být rovných, a právě proto hrdinové dravců jednají na vlastní pěst. V našich pohádkách obvykle nejsou ani hrdinové, ani nepřátelé. Chtěl jsem ti ale vyprávět právě tuto pohádku, abys ji porovnal se svým eposem.“
„No jasně,“ odfrkl jsem si. „Abych viděl, jak jsou naše pohádky odporné, kdežto ty vaše dobré a laskavé?“
„Je přímo neuvěřitelné,“ zapředla Glája, načež se sametovým ouškem otřela o moje koleno, otočila se a pohlédla mi do očí, „jak se snažíš každý rozhovor proměnit v boj. Copak si vážně myslíš, že chci urazit tvůj epos a vychválit ten svůj?“
„Promiň,“ zamumlal jsem rozpačitě.
„Promiň…“ zopakovala Glája zádumčivě. „Naučit se tohle slovo bylo pro mě ze všeho nejtěžší. V našem jazyce žádné ‘promiň’ nemáme.“
„A jak se tedy omlouváte?“
„My se neomlouváme. Máme slovo ‚sjúic“, označující omyl, chybu. Můžeme svému protějšku říct: „Má slova byla sjúic.“ Ale není důvod dávat najevo absenci agrese a prosit toho druhého, aby tě za tento prohřešek netrestal, rozumíš?“
„Čili na sebe můžete být hrubí, ale ani vás nenapadne se za to omlouvat?!“
„My neumíme být hrubí.“ Glája se protáhla. „Jestliže jsou naše slova nepříjemná, nejedná se o agresi. Možná je to sjúic. A možná nepříjemná pravda. Rozumíš? Nemáme slova jako „rovnost“, „pokora“, „odplata“ nebo „dobro“. U nás nikdo neusiluje o lepší místo, než mají ostatní. U nás vůbec nikdo o nic neusiluje. Rozumíš? U vás je to jiné. Války, olympijské hry, hospodářská soutěž, kariérní postup, vědecké spory. Silní a slabí, omluvy a urážky, zločiny a tresty, podřízení a nadřízení, zrady a pomsty. Máte legrační způsob přivítání – dotknout se otevřenými dlaněmi a tím ukázat, že v nich nedržíte zbraně. Nebo zvláštní zvyk ťukat si plnými číšemi, aby se nápoje promísily na důkaz toho, že žádný z nich neobsahuje jed. Máte peníze. Máte kriminalitu, se kterou bojujete. A není tomu tak jen na Zemi – taková je psychologie každé civilizace dravců. Což je velmi zajímavé, nemám pravdu? Vaše kultura mě opravdu zajímá, a tebe zase zajímá ta moje, že ano?“
„Zajímá mě. Ale nerozumím vám.“
„Ani já stále nerozumím všemu,“ přiznala Glája a protáhla se. „Tak například – tam u vás jste upustili od trestu smrti…“
„A co je na tom k nepochopení?“ Zadíval jsem se na Gláju podezíravě.
„Studoval jsem různé eposy. Byl jsem na Wolgle. Nedávno tam zakázali pojídání samců po páření…“
„Cože?!“ užasl jsem. „Tys byla na Wolgle? Mezi divokými pavouky?“
„Nejsou divocí, jsou rozumní. Jejich instinkty už dávno překonaly sociální normy, a tak cestovatelům nehrozí žádné velké nebezpečí.“ Glája strnula a olízla si pravou tlapku. „Studoval jsem jejich epos. I v něm jsou draci. Mohla bych ti vyprávět „Trataniánu“, chceš? Je to hlavní epos jejich nejbohatšího, vládnoucího rodu. Epos o Prvopočátku.“
„Tak povídej…“ Znovu jsem se posadil na podlahu a přitulil se ke Gláje.
„Za úsvitu světa se rytířka Trataniána vydala bojovat s drakem. Obrněný drak byl natolik mohutný, že zakrýval polovinu oblohy na sedm dní cesty daleko.“
„A unesl taky nějakou princeznu?“ ujistil jsem se pro všechny případy.
„Proč? Pavouci z Wolgly jsou samotářští dravci a nemají ve zvyku obchodovat s činy.“
„Cože?!“
„Obchodovat s činy. Pomoc za pomoc a pomsta za agresi. A proto útok na nepřítele nepotřebuje odůvodnění. Rozumíš?“
„Myslím, že rozumím…“
„Rytířka Trataniána šla mnoho dní a pak před ní náhle vyvstala hora. „Jdi mi z cesty!“ vykřikla Trataniána a horu kousla. Hora se ani nehnula. Trataniány se zmocnil nepopsatelný hněv. Údery svých mocných chelicer rozmetala horu a na jejím místě vznikla hluboká jáma. Trataniána se do této jámy vykálela a pokračovala v cestě.“
„Hloupost,“ řekl jsem.
„Proč hloupost?“ Glája se ke mně se zájmem otočila. „Prostě jen nadsázka. To se ví, že pavoučice nemůže rozmetat horu, a pavouci z Wolgly navíc nejsou ani tak velcí jako já.“
„A proč tu horu musela rozmetat?“
„Ale to je přece jasné! Hora se jí postavila do cesty. To znamená, že je hora nepřítel. Nepřítele je třeba porazit, zničit a ponížit.
Zkus si tu horu představit jako živou bytost – pak už ti Trataniánino chování bude z lidského hlediska připadat logické.“
„Lidé nebojují s neživou přírodou!“ zvolal jsem.
„Jistě, člověk není natolik ryzí dravec,“ opáčila Glája, „ale i ve vašem eposu lze na boj s neživou přírodou narazit.“
„Nějaký příklad, prosím,“ řekl jsem uraženě.
„Příklad…“ Glája zvedla hebkou tlapku a téměř kočičím pohybem se podrbala za uchem. „Poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát…“
„To máš proboha odkud?“
„Kdepak, tohle asi ne…“ zapředla Glája. „Ale toto je dobrý příklad – král Xerxés, jemuž bouře poničila loďstvo, se rozhodl potrestat moře a nařídil svým mužům, aby ho zbičovali. Epos starověkého Řecka.“
„Tak ten bohužel neznám.“ Svraštil jsem čelo. „To bude asi hodně starý epos, ne? Ale jestli je to vážně tak, tak je to naprostá hloupost!“
„Anebo váš relativně nový epos. Ježíš Kristus uviděl u cesty jeden fíkovník, šel k němu, ale nenašel na něm nic než listí. Řekl mu tedy: „Ať se z tebe navěky nerodí ovoce!“ A ten fíkovník hned uschl.“
„Tak to je naprosto nevhodné přirovnání!“ rozhořčil jsem se. „Tohle je prosté zemědělství. Selekce.“
„Budu pokračovat ve vyprávění pohádky, ano? Trataniána se vydala dál, ale cestu jí přehradilo pole floy. Flóa, to je taková trnitá jedovatá rostlina se silnými dřevnatými stonky, která vytváří neprostupné hradby. Umíš si to představit, že? Trataniána zakřičela: „Rozestup se, flóo!“ jenomže flóa jen zašelestila a její porost dokonce zhoustl. Trataniány se zmocnil nepopsatelný hněv. Začala stonky jeden po druhém překusovat a znásilňovat je.“
„Cože dělala?“ podivil jsem se.
„Nutila je k pohlavnímu styku. V eposu dravců se to často používá jako forma agrese a vítězství. Například u lidí, když…“
„Jak se dá znásilnit pole jedovatých rostlin?“
„Vlastně si to sám neumím dost dobře představit…“ Glája se zamyslela. „Ale tak praví epos. Zřejmě v přeneseném smyslu. Když skoncovala s polem, vydala se Trataniána dál. A do cesty se jí postavilo jezero.“
„Tak, a dál už je to jasné,“ přikývl jsem. „Zavolala na jezero: „Uhni!“ jenže jezero neposlechlo, a tak se jí zmocnil nepopsatelný hněv – jezero vypila, do jámy se vykálela, a ještě ji nejspíš nějak znásilnila…“
„Ne,“ řekla Glája. „V eposu pavouků voda nebývá nepřítelem. U nás se to obvykle vysvětluje tím, že je voda na Wolgle vzácná a má velkou cenu. Ale podle mě jde o to, že voda nemá tvar. Dost těžko se to vysvětluje, ale pro pavouky je podoba nepřítele ze všeho nejdůležitější. Trataniána uviděla, že se na břehu pase článkovaný měkkýš. Skočila na jeho záda a nařídila mu, ať ji přepraví na druhý břeh. Měkkýš, chvějící se strachy, udělal, co po něm žádala. Trataniána mu pak rozpárala břicho, snědla srdce a pokračovala v cestě.“
„To se mu tedy pěkně odvděčila…“ odfrkl jsem si.
„Vděčnost je vlastní pouze kulturám dravců lovících ve smečkách,“ poznamenala Glája. „Ale jak už jsem říkala, pavouci neobchodují s činy.“
„Počkej, a vy tam u vás taky nemáte vděčnost?“
„Ne, ani myji nemáme. Copak pomoc potřebuje nějaký důvod? Bylo pro mě těžké to pochopit… Ale pro tebe je to asi také hodně obtížné, že?“
„To jo…“
„A navíc měkkýš představuje kořist, a bylo by hloupé nechat si uniknout jídlo. Představ si, že ti nějaká konzerva pomůže zatlouct nepoddajnou součástku do objímky. Stejně ji potom sníš, a nevypustíš ji do vesmíru!“
„Ale konzerva přece není živá!“
„Tohle jsme už probírali. Dravci často nedělají rozdíly mezi živým a neživým nepřítelem. Trataniána se vydala dál a dostala se k doupěti obrněného draka. Drak byl děsivý. Detaily vynechám. Začal boj. Ten taky vynechám, i když je to ta nejdelší a nejpodrobnější část eposu. Nakonec byl obří drak přemožen. Trataniána ho znásilnila a pak ho roztrhala na kusy a snědla. Zanedlouho se ukázalo, že s ním čeká mladé…“
„S drakem?!“
„Ale lidé přece v některých eposech rovněž odvozují svůj původ od zvířat, že ano? Jistě, z hlediska genetiky…“
„K čertu s ní, s genetikou! Takže ona bude mít děti s nepřítelem?“
„Pro samotářské dravce je to velmi rozumné chování, protože silný nepřítel znamená silný genofond. Je zde jiná nejasnost – znamená to tedy, že ten drak byl samec? Samcem ale být nemohl, protože pavouci nepovažují vítězství nad slabším pohlavím za hrdinství. Když jsem je žádal, aby mi tuto část eposu vysvětlili, hned se začali chovat agresivně…“ Glája se zarazila a zamyšleně si olízla pravou tlapku. „Tak tedy, Trataniána nakladla vajíčka a vylíhlo se jí pět set jedenáct dcer. Tedy, v originále je to sedm set sedmdesát sedm, protože pavouci používají osmičkovou číselnou soustavu. Tehdy se Trataniána vrhla na záda, rozervala své tělo na pět set jedenáct kusů a zemřela. A její dcery se pak vydaly do celého světa a položily základ mocnému rodu Trataniány. Konec pohádky.“
„Působivé.“ Chápavě jsem přikývl. „Ale proč se musela roztrhat na kusy?“
„Tahle pohádka se ti zjevně zamlouvala víc než pohádka jút…“ zamumlala Glája a zamyslela se.
„Tak proč se roztrhala na kusy?“ zopakoval jsem.
„Sebeobětování,“ vysvětlila Glája, „se nevyhnutelně objevuje v eposech všech vyvinutých dravců. Coby rub téže mince. Její líc je vnější agrese, vypořádání se s nepřítelem. Vítězství fyzické, anebo složitější, sociální – pomsta, odhalení, zostuzení. Rub mince, to je zase agrese namířená dovnitř. Sebeobětování znamená vítězství nad sebou samým, nad životem a smrtí.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Epos, který opěvuje krásu smrti. To je, když dravec ničí své nepřátele, ale sám přitom umírá. Vyhazuje se spolu s nimi do vzduchu, sjíždí se společným vozidlem z útesu, vede cizí armádu do pasti. V pokročilejší variantě volí dravec trýznivou smrt ve jménu své myšlenky. Například v již zmíněném, relativně novém lidském eposu…“
„Buď zticha!“ štěkl jsem a bouchl pěstí do podlahy s takovou silou, až svorky autoklávu hlasitě cvakly.
Glája zmlkla a zamyšleně se podrbala za uchem. Zavládlo ticho, rušené pouze tesklivým vytím sirény.
„Promiň,“ řekl jsem po krátkém odkašlání. „Bouchat pěstí do podlahy bylo sjúic.“
„Tak tedy,“ pokračovala Glája, jako by se nechumelilo, „mluvili jsme o Trataniáně. Zakladatelce mocného rodu se samozřejmě nikdo na světě nevyrovná. Proto nemůže zemřít ani rukou nepřítele, ani stářím, ani na nějakou chorobu, mám pravdu? Smrt – trýznivou smrt – si může přivodit jedině sama, a to ve jménu myšlenky rodu. Její dcery pak požírají její tělo, pijí její krev a nasyceny odcházejí do světa. Epos pavouků je velmi logický.“
Odmlčel jsem se, ale pak jsem se přece jen zeptal:
„Glájo, co myslíš – podobá se lidský epos spíš eposu pavouků, anebo jút?“
„Těžko se to porovnává,“ odpověděla Glája po chvilce přemýšlení. „Lidský epos je někde uprostřed, ale zároveň trochu stranou. Jste středně agresivní kolektivní šelmy a veškeré vaše vztahy jsou založeny na obchodování. Klasický epos pozemšťanů, to je dlouhá řada obchodování s činy. Drak unáší princeznu a osamocený rytíř se ho za to vydává potrestat. Cestou se těm, koho potká, mstí za agresi a kupuje si pomoc. „Nezabíjej mě, splním ti tři přání!“ Na konci bojuje s drakem, který je silnější než on, ale přesto ho poráží. Osvobozuje princeznu, a ta se na oplátku stává jeho sexuální partnerkou. Ostatně, naplnění pohlavního pudu je vůbec častou motivací hrdinských činů pozemšťanů. A potom se rytíř vrací do své domoviny a stává se králem, protože dokázal, že je silnější než všichni jeho soukmenovci, a tím si koupil právo jim vládnout.“
Prudce jsem se zvedl z křesla, došel k autoklávu, opřel se o něj rukou a otočil se.
„Poslyš, malá júto, a nezdá se ti náhodou…“
„Neurážej se,“ přerušila mě Glája. „Tvá rasa je nesmírně inteligentní a rychle se vyvíjí. Časem se svých dravčích instinktů zcela jistě zbavíte. Začni u sebe. Přestaň se urážet. Přestaň soutěžit. Přestaň vítězit a obchodovat.“
„Dost!“ vykřikl jsem. „Tak dost! To stačí! Já už nechci mluvit o eposu! Chci ještě jednou probrat naši situaci.“
„Jak chceš…“
Glája si povzdechla, vyskočila na lékařský stolek a lehla si na něj s čumáčkem zabořeným mezi tlapy. Vypadala ještě huňatěji než předtím a já si uvědomil, že je jí také zima. Přistoupil jsem k obrazovce. Hrdlo se mi křečovitě sevřelo, oči mě začaly pálit a po spodních víčkách se roztekly slzy. Hvězdy zmatněly a proměnily se v zářící rozmazané šmouhy. Vyla siréna. Stál jsem otočený zády ke Gláje a předstíral, že si prohlížím galaxii. Jenomže moje oči pořád ne a ne uschnout. Přisunul jsem si tedy k obrazovce křeslo, zvedl z podlahy tablet, vypnul panorama vesmíru a vyžádal si celkový přehled. Na obrazovce se objevilo schéma lodi. Už ani nevím, pokolikáté jsem si ho během posledních hodin prohlížel. Rychlá linková loď s vnějším reaktorem, určená k letům na střední vzdálenosti. Oblý, mírně zploštělý trup, ze kterého vybíhá úzký, sto čtyřicet metrů dlouhý dutý stožár, jehož vnitřkem vede transportní chodba. Stožár končí trychtýřem reaktoru. V místě, kde tento trychtýř začíná, se nachází nevelký prstenec – provozní a pomocné místnosti. Tím směrem jsem ale nespěchal. Nejprve jsem si zvětšil samotný trup. Osm palub. Tři nákladní. Další tři paluby pro přepravu osob – turistická třída, obchodní třída, a nakonec VIP třída s univerzálními kajutami, uzpůsobenými pro jakékoli formy života. Potom jídelna, sloužící zároveň jako malé kasino, a nakonec poslední paluba s garážemi servisních robotů, kajutami posádky a pilotní kabinou. Tohle všechno bylo načrtnuto šedými tečkovanými čárami – nic z toho už totiž neexistovalo. Dotkl jsem se prsty displeje tabletu a posunul obraz. Pak ještě. A znovu. Tady už začínal stožár. Zvětšil jsem si obraz a pomalu postupoval směrem k reaktoru. Přibližně uprostřed byly tečkované čáry konečně vystřídány různobarevnými odstíny. Nastavil jsem maximální zvětšení. Zobrazení působilo dost schematicky – snímky nejspíš musel pořídit mikrorobot z modulu. Dutá roura stožáru byla rozervaná zevnitř a cáry lodní obšívky čněly na všechny strany jako okvětní lístky nějaké divoké květiny.
„Připadá mi,“ pronesla Glája za mými zády, „že se to muselo stát na spodní nákladní palubě. Co se tam přepravovalo?“
„To se ptáš toho pravého!“ zavrčel jsem. „Palubního lékaře! Jak to mám asi vědět?“
„Ale přece jen… Myslíš, že to byli teroristi?“
„Já už si nemyslím vůbec nic!“ zařval jsem. „Možná to byli ti tvoji pavouci z Wolgly! Nebo to byl atentát na někoho z cestujících! Nebo měl nějakej idiot mezi zavazadly průmyslový kondenzátor a debilní celník si toho nevšiml! A pitomej servisní robot ho rozbalil a odpojil obvod!
Jakou to pro nás hraje roli?“
Podrážděně jsem klepl na tablet a zobrazil si schéma přítomnosti. Blikala na něm pouhá dvě světýlka – úplně stejně jako předtím. Žádné další živé bytosti se už v okolním prostoru nevyskytovaly.
Signál vydával jen můj komunikátor na zápěstí a klipsna v Glájině uchu.
„Máš příšerně zvýšený pulz,“ řekla Glája znepokojeně a seskočila ze stolku. „Měl by sis na chvilku lehnout.“
Ta potvora si stačila přečíst hodnoty na obrazovce… Zavřel jsem schéma přítomnosti a projel spojovací chodbou až k prstenci před trychtýřem. Provozní a pomocné místnosti. Skladiště náhradních dílů pro reaktor. A tady se ve stěně chodby nacházejí dveře nouzového modulu. A přímo naproti nim – přes chodbu – jsou dveře zdravotního úseku. To proto, že úředníci z komise pro ochranu zdraví, kteří nikdy nelétali dál než na lázeňské planety, trpí panickou hrůzou z neznámé kosmické infekce, a tak trvají na tom, aby se zdravotní úseky vždy nacházely v karanténní zóně až skoro u reaktoru, a aby byly navíc v maximální míře hermetické. Jako kdyby snad případný nemocný nestačil nakazit všechny spolucestující už v jídelně! A jako kdyby snad existovala infekce, s níž by se nevypořádala aktivní bílkovina z každé běžné lékárničky! Nyní se však trup lodi změnil v drobný prach, poletující kosmickým prostorem. Sedm členů posádky také. I dvě stě osm cestujících – lidí, adonů, a snad dokonce i jút. Kolem vládne vakuum – pahýl transportní chodby nevyjímaje. A my… My jsme zamčení ve zdravotním úseku. Já a tohle zvířátko, které nás – posádku – uprosilo, abychom ho vzali s sebou na Zemi. A všechno, co teď máme, je zásoba kyslíku na deset hodin. A zima. A spojení s počítačem nouzového modulu. Kvalitního a rychlého modulu, k němuž se ale nemůžeme dostat, protože za dveřmi je vakuum. A ještě máme naději, že dorazí pomoc, i když ta se pomalu vytrácí. Jakápak pomoc v tomhle zapadlém koutu vesmíru? A máme léky. A univerzální autokláv. A já mám ještě něco, o čem ona neví. Ale vůbec na to nesmím myslet, protože je jenom jeden, kdežto my jsme dva.
„Poslyš,“ řekla Glája, „a co kdybys mě uspal?“
„Cože?!“ Samým překvapením jsem až nadskočil.
„Jestliže huňáče uspíš, vystačí ti kyslík nadlouho.“ Pruhovaný ocas zamyšleně přejížděl po podlaze.
„Nech toho!“ štěkl jsem.
„Prostě jen pověz, jak bys mě uspal? Jistě jsi už uspával nějaká huňatá zvířata, ne?“
„Uspával,“ vysoukal jsem ze sebe. „V nemocnici neměli dost míst, a tak tři studenti z našeho ročníku dělali praxi na veterinární klinice.“
„Pověz, jak se uspávají zvířata?“ V Glájině hlase zněla nefalšovaná zvědavost a uvnitř jejích obrovských očí se třpytily jiskérky.
„Jak se uspávají? Vážně to chceš vědět?“ Strčil jsem si prokřehlé ruce do kapes kombinézy a prošel se po úseku. „Já bych to udělal takhle: vzal bych kousek vaty, namočené do éteru, a přiložil ti ho k nosu. Potom bych ti píchl anestetikum, aby ses dostala do hluboké narkózy. Pak bych vzal injekční stříkačku s tlustou jehlou a naplnil ji amoniakem. Zabodl bych ti ji do hrudního koše mezi žebra a vstříkl ti amoniak do plic, což by způsobilo okamžitou nekrózu tkání. Je to rychlá a bezbolestná smrt. Uspávali se tak psi a kočky na začátku dvacátého prvního století.“
Glája se na mě dívala kulatýma očima, hlavu mírně nakloněnou na stranu. Její uši – pár sametových lopuchových listů – visely zádumčivě a smutně.
„A nepoškodí jehla kožku?“ zeptala se. „Dá se pak dobře vypreparovat?“
Neodpověděl jsem.
„Slib mi,“ naléhala Glája, „že mě tu nenecháš a že mě dobře vypreparuješ, ano? Mám velmi cenou kožešinu.“
„Slibuju,“ zabručel jsem.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Glája zmlkla a zádumčivě přejížděla ocasem po podlaze. Chvíli jsem se na ni pozorně díval a pak jsem se hlasitě rozesmál:
„A tenhle tvor mi nedávno vyprávěl, že já jsem dravec, kdežto vaše kultura nezná ani hrdinské skutky, ani sebeobětování?“
„Neumím dost dobře rusky…“ pronesla Glája zvolna – její ocas naposledy přejel po podlaze a strnul. „Nevěděl jsem, že slovo „uspat“ může mít dva významy…“
Ze všech sil jsem se kousl do rtu, zakryl si obličej dlaněmi a svalil se do křesla. Třásl jsem se po celém těle. Cítil jsem, že se Glája posadila ke mně a opřela se mi o bok. Vnímal jsem její teplo. Něco mi říkala, konejšila mě. Nakonec jsem pocítil, že mě opouštějí síly a že se mě zmocňuje hluboký spánek, naplněný zlověstnými snovými výjevy.
Svezl jsem se z křesla a lehl si na podlahu. Glája se stočila do klubíčka po mém boku.
„Neopustíš huňáče?“ zapředla ospale.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl jsem…
A probrala mě zima. Vstal jsem a podíval se na spící Gláju. Pak jsem otevřel trezor s medikamenty a vytáhl vatu a éter. Namočil jsem vatu a přiložil ji k jejímu čumáčku. Glája hlasitě vzdychla, až jsem se polekal, že se probudí. Ale neprobudila se. Anestetikum jsem hledal dlouho, zato amoniak se našel skoro hned. Chvíli trvalo, než stříkačka zajela do plic – ruce se mi panicky chvěly a hrot neustále narážel na drobná žebra. Pak jsem otevřel dveře vestavěné skříně a vytáhl z ní skafandr biologické ochrany. Byl to plnohodnotný, plně hermetický kosmický skafandr se zásobou kyslíku na několik hodin. To jediné, před čím tak úplně nechrání, je radiace, ale zato má posilovače pohybu. Nebýt těchto posilovačů, možná bychom se do něho vtěsnali i ve dvou, kdoví… Odpojil jsem přenos zvuků zvenčí. Siréna ztichla, ale nastalé ticho bylo snad ještě děsivější. Našel jsem plastový sáček a dal do něho Glájinu mrtvolku. Pak jsem z podlahy zvedl tablet a zadal příkaz. Těžké dveře úseku se zachvěly a otevřely se. Vzniklý podtlak mnou zacloumal a mrštil mě kupředu. Svalil jsem se na práh, ale sáček jsem nepustil. Po chviličce jsem se zvedl, přešel chodbu a dlouho se potýkal s pákami, abych strhl nouzové plomby. Konečně se dveře modulu otevřely a já si vlezl dovnitř. Když se tlak vyrovnal, sundal jsem si skafandr, posadil se do pilotního křesla a položil ruce na řídící pult…
Vycpaninu jsem si vystavil na své chatě u Jaroslavle. Glája seděla na zadních tlapkách a vypadala úplně jako živá – tedy nebýt kalných skleněných očí, ve kterých se už netřpytily jiskérky. Týden jsem to vydržel a pak jsem vycpaninu odnesl na půdu. A když jsem tam po několika letech znovu nakoukl, zjistil jsem, že ji k nepoznání ohlodaly myši…
* * *
„Neopustíš huňáče?“ zapředla ospale.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl jsem…
A probrala mě zima. Dlouho jsem ležel a vzpamatovával se ze svého děsivého snu. Pak jsem se zvedl, podíval se na spící Gláju a zacloumal s ní. Ospale zamžourala velkýma očima.
„Glájo, mám jeden skafandr. Pokusíš se do něj vlézt a dostaneš se do modulu.“
„Kde je?“ zeptala se Glája a rozhlédla se.
„Ve skříni. To je fuk. Je jenom jeden.“
„A co ty?“
„Já nic. A ať tě ani nenapadne se se mnou příti Je to hotová věc.“
„Hrdinství a sebeobětování,“ zapředla Glája a otočila se na druhý bok. „Nech už těch hloupostí, pojďme spát. Neopustíš přece huňáče?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl jsem.
Posadil jsem se do křesla, zapnul panorama vesmíru a díval se, jak se kolem nás otáčí nafialovělá galaxie – znovu a znovu a znovu. Když Glája usnula, otevřel jsem trezor a vytáhl vatu, éter a injekční stříkačky. Když jsem udělal, co bylo třeba, přistoupil jsem k autoklávu, otevřel těžká dvířka a položil dovnitř malé chladnoucí tělíčko. Pohmatu mi pod vrstvou kožešiny připadala úplně maličká… Zavřel jsem dvířka a navolil na pultu režim kremace.
Když v komoře autoklávu zhasly nachové plameny, povolil jsem svorky a odemkl dvířka, aby se popel rozptýlil ve vesmíru. Dvířka se s hlasitým klapnutím otevřela a vzduch naplnil horký zápach spálené srsti. Oblékl jsem si skafandr a odblokoval dveře úseku. Vlezl jsem si do modulu…
* * *
„Neopustíš huňáče?“ zapředla ospale.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl jsem…
A probrala mě zima. Vstal jsem a podíval se na spící Gláju. Pak jsem otevřel trezor s medikamenty a vytáhl vatu a éter. Namočil jsem vatu a přiložil ji k jejímu čumáčku. Glája hlasitě vzdychla, až jsem se polekal, že se probudí. Ale neprobudila se. Píchl jsem jí anestetikum. Její oddechování teď bylo téměř neznatelné. Oblékl jsem si skafandr, přistoupil k autoklávu, otevřel dvířka a položil Gláju dovnitř. Dvířka jsem zase zavřel a ručně zacvakl hermetické svorky. Potom jsem popadl autokláv oběma rukama a ucítil, jak svaly skafandru hučí a vibrují námahou. Nakonec se podpěry zachvěly, rozštíply plastovou podlahu a vyjely z ní ven. Ulomil jsem je, sevřel objemný válec v podpaždí, otevřel dveře úseku a vrhl se k modulu. Autokláv vydrží. A já to zvládnu během dvou minut. Glája se neudusí.
Přeložil Konstantin Šindelář