„To podstatné je cesta, nikoliv konec cesty.“
– Louis L’Amour
POHLED NA STĚNU
Velká stěna obepínala severní okraj Světa od Hornatiny na dalekém západě až po východní okraj prérie s krátkou trávou. Ale tam její neočekávaný výběžek k jihu stiskl Svět do úzkého pásu, jímž museli projít všichni lidé, kteří cestovali na východ nebo na západ. Pro Teodorqa sunna Nagarajan Železnou ruku, jenž byl zběhlý ve všech věcech týkajících se stopování a léček, nebylo žádné velké překvapení, když zjistil, že pruh země mezi sráznými útesy a bažinami vydechujícími mlžné chuchvalce uzavírá pevnost přilepená ke skalám. Ale ještě nikdy neviděl tak velké opevnění, navíc celé postavené z velkých kamenných kvádrů. Na hradbách muži v železném odění neustále pozorovali východ i západ a – což Teodorqa a jeho společníka momentálně zajímalo víc – také jih. Ale syn Nagarajanův, dovedný v maskování, zůstával skrytý jejich pohledům v hájku stromů rostoucím na délku jezdecké dráhy jižně od útesů a přemýšlel, jak by mohl v tomto šťastném stavu setrvat a pokračovat ve své cestě na východ.
Okolo pevnosti se krčily desítky skromnějších obydlí, dobytčí a ovčí ohrady, ňafali tam psi, a zpod převalujícího se kouře se ozývalo nepravidelné kovové zvonění. Se štiplavým pachem dýmu se nesl i zápach hnoje a kompostu. Za osadou se z okraje náhorní plošiny řítil vodopád a přicházelo odtamtud pravidelné dunění, jako by po zemi kráčel ledový obr.
Časněji toho rána odjelo na západ několik vozů vezoucích muže s rolnickým nářadím. Cvičené oko – a Teodorq měl takové oči dvě – odhadlo, že v osadě žije víc než čtyři sta obyvatel. Největší vesnice, jakou kdy viděl.
I když většina vesničanů nebyli bojovníci – jejich rolníci potřebovali ochranu před lidmi z krátké trávy! – Teodorq pochyboval, že by je dokázal vyřídit sám, zejména ty se železnými košilemi a dlouhými železnými meči. Ani kdyby mu Sammi z Orlů pomáhal.
„Hej,“ zašeptal ke svému společníkovi, „vy horáci stavíte kamenné domy, že?“
Sammi pokrčil rameny, aniž se jinak pohnul. „Ne tak velká.“ Horáci bývali odjakživa nepřátelé Teodorqova lidu, ale oba mladí muži byli stejnými cizinci v cizí zemi a chtě nechtě se z nich stali spojenci.
„Aspoň už víme, proč jim ti z krátké trávy říkají železní muži. V létě musí být v takovém oděvu horko.“
„Možná hvězdná lid, co Jamly říkala my měla najít?“ nadhodil Sammi. „Velká kouzlo, naskládat kameny tak vysoko.“
Teodorq nad tím chvíli uvažoval. Daleko na západě, kde prérie s krátkou trávou ustupovala Velké trávě, již kdysi nazýval domovem, on a Sammi narazili na prastarý vrak, na „raketoplán“, který se před dávnými časy zřítil z nebe. Jamly, kresba, která se kdovíjak pohybovala a mluvila a která byla strážcem raketoplánu, je vyslala dál s cílem najít osady Iabran a Varucciyamen, aby lidé z hvězd mohli přijít a zachránit to, co zbývalo.
Teodorqovi pátrání po hvězdném lidu znělo lépe než útěk před Serpentiny, kteří ho pronásledovali. „Myslím, že ne,“ usoudil nakonec. „Raketoplán byl vyroben z keramiky – jak se to říká, esramigl – ne z kamene. A když Jamly pobila Serpy, kteří mě sledovali, měla na to bzučící rychlovrhač kamenů, ale támhle nic takového nevidím. Hele, horáku, jak se staví kamenný dům?“
Sammi ho přejel pohledem. „Z kamenů?“
„Jo, pokládáš jednu řadu na druhou. Támhle…“ kývl hlavou k pevnosti, „… zapomněli přestat přidávat řady. Takže žádné kouzlo. Aspoň ne raketoplánové kouzlo.“ Přemýšlel, jak asi zvedali kvádry do vyšších řad. Možná to, co slyší bušit v dálce, je opravdu obr.
Sammi zabručel. „Duch Jamly říkala, že mnoho vědění ztratila od velká boj na nebe. Hloupá planináři zapomněla nejvíc, horáci ne tolik. Možná železná muži zapomněla méně.“ Našpulil rty. „My zůstat pod stromy, železná čepice nás nevidět. My proplížit okolo kamenná dům a potom ujíždět jako vítr.“
V lese, ve kterém se ukrývali, rostlo víc stromů, než kolik jich podle dosavadních Teodorqových představ bylo na celém Světě. Ale nepředpokládal, že by muži v železných čapkách byli hloupí, místo toho očekával, že stromy už brzy nahradí vymýcené plochy. Který muž by postavil pevnost, aby střežila průchod, a poté dovolil, aby stromy kryly procházející?
„Já nevím, horáku,“ řekl Teodorq a ukázal k vzdálené hradbě. „Víme, proč stráže pozorují západ. Lidem z krátké trávy se nelíbí, že tihle přicházejí z útesů a zabírají jejich prérii. Ale pozorují i východ. A než tam vjedeme ‚jako vítr‘, chtěl bych vědět, co tak usilovně vyhlížejí.“
Sammi se po něm ohlédl. „Na planinář ty někdy ne tak hloupá.“
„A kromě toho,“ dodal Teodorq, „by mi nevadilo proplížit se dovnitř a opatřit si jeden z těch mečů.“
„Sammi vzít zpátky to, co právě řekla“
Ještě chvíli se mlčky dívali. Potom Sammi vzdychl. „Jak ty plánovat ho dostat?“
„Za prvé… Potřebujeme najít cestu do toho kamenného domu.“
Za sebou uslyšeli cvaknutí.
Teodorq pohlédl na Sammiho. „Tohle nemůže být dobré.“
Otočili se a uviděli postavu na koni oděnou v šedohnědé kůži a mířící na ně samostřílem. „Ani vás nehněte z místa, drnohryzové, nebo vás připíchnu k zemi.“
Byl to ženský hlas a neuměle promlouval plavverem obyvatel krátké trávy se zvláštním přízvukem kladoucím důraz na poslední slabiky, nedbale vyslovenými samohláskami a neumělým „j“ a „ř“. Teodorq řekl Sammimu šprochem lidí z vysoké trávy: „Jenom jeden šíp.“
Horák pokrčil rameny. „Sammi vždycky vzpomínat laskavost od hloupá planinář.“
„Jak to?“
„Ty větší. Ona střelit nejdřív ty. Sammi utéct než ona založit nová šíp.“
Jako by žena vytušila, o čem se ti dva baví, ostře hvízdla a zpoza stromů se vynořili čtyři muži, z nichž jeden vedl koně a nákladní mulu, které Teodorq a Sammi uvázali na skrytém palouku. „Obraťte vás vpravo a jděte k sawaku.“ Když Teodorq předstíral, že nerozumí, mávla samostřílem a posunky naznačila, co mají udělat.
„No dobře, zlato, chápeme. Pojď, Sammi, vyrazíme.“ Oba se obrátili, zamířili ke kamennému domu a vykračovali si, jako by vedli ty ostatní domů.
Sammi suše poznamenal v lingu hornatiny: „První část plánu vychází. Máš připravenou druhou?“
Teodorq pokrčil rameny. „Ještě ne.“
HAD V SÍNI
Teodorqa sunna Nagarajan a Sammiho z Orlů strčili do klece v podzemním podlaží. Tu a tam Teddy rozeznal nezřetelné kletby z temnějších a vzdálenějších klecí. Tohle je mělo pravděpodobně informovat, jaké měli štěstí. Teodorq zalomcoval mřížovými dvířky klece, ale neočekával, že by se otevřela, a proto nebyl zklamaný, když se tak nestalo.
Zavření do klece byla ve Vysoké trávě smrtelná urážka, ale Teodorq svému společníkovi oznámil, že se pomsty zřekne.
„Chytrá tah,“ sdělil mu Sammi. „Pomsta být obtížná pro muž zavřená v kleci.“
„Mám v plánu dostat se ven.“
„Dobře,“ řekl Sammi a sklonil se, aby prozkoumal mechanismus zámku. „Teď dva z nás mít stejná plán. Jak ty vypáčit zámek?“
„Jazykem.“
Sammi se zvedl, otočil se a beze slova si změřil Teodorqa pohledem.
„Pořád chci získat jeden z těch mečů,“ prohlásil planinář. „Takže první krok je dostat se ven z téhle cely.“
„Ne, to být druhá krok. První krok nás dostala do ní. Ty pamatovat?“
* * *
Když pro ně druhý den ráno přišly stráže, Teodorq se choval spíš jako host pozvaný do rady než jako vězeň vedený k výslechu. Jeho i Sammiho odvedli do dlouhé vydlážděné síně osvětlené pochodněmi, mezi nimiž visely korouhve s vyobrazením fantastických tvorů a znaků. Strážní v kiltech a železných košilích lemovali stěny síně a každý z nich držel kopí se železným hrotem, dlouhé jako člověk.
Linie klenby, podlaha i řady stráží vedly oko k ústřednímu bodu, což byla ozdobná židle na vyvýšené plošině na protilehlém konci síně. Na židli trůnil muž s hrudníkem jako sud, s mohutnými svaly na pažích a s rukama, které vypadaly, jako by dokázaly člověku rozdrtit lebku.
Oblečený byl do jasně červeného roucha z jemné tkaniny se zlatě vyšitým obrazem velké pruhované kočky na prsou. Ramena mu halil plášť splývající přes klín a vyrobený zřejmě z kožešiny téhož zvířete: černé pruhy na bílém podkladu. V ruce držel drahými kameny vykládané obřadní kladivo. Teodorq odhadoval, že na tom kladivu je víc šmuků, než kolik obnášel všechen majetek Škorpionů i Serpentinů dohromady, a jal se vymýšlet způsob, jak by takový předmět mohl získat do svého vlastnictví.
Na plošině pod vysokým sedadlem seděli nebo polehávali mezi polštáři rozmanití lidé. Byla mezi nimi i dívka, která je zajala Stále na sobě měla kožený lovecký oděv, ale samostříl vyměnila za dravého ptáka s nasazenou čepičkou, jenž seděl na tlusté rukavici a ona ho krmila vybranými kousky masa.
Hlasatel neznámým jazykem oznámil něco, z čeho Teodorq zachytil jméno „Aya Herpstone, kospathin“. Podle ovací, které následovaly, to byl očividně ten divous na velké židli.
„Kospathin…,“ zabručel Teodorq. „Řekl bych, že je to První mezi zdejšími.“
„Sammi nikdy nepřestat žasnout nad bystrost myšlení planináře.“
Stráže, které měly na starosti zajatce, postrčily Teodorqa a Sammiho dopředu a posunky naznačily, že se mají uklonit, se sepjatýma rukama Teodorq si vzpomněl, že stejný pozdrav užívala Jamly, a uvažoval, jestli by tihle lidé přece jenom nemohli být lidé z hvězd. Teodorq přidal planinářský pozdrav. Dotkl se špičkami prstů spánku a mávl rukou kousek dopředu. Sammi připlácl levou ruku na pravý biceps a zdvihl předloktí.
Kospathin se naklonil k loketní opěrce své velké židle a zabručel něco v hrdelním jazyce. Mladá žena promluvila plavverem lidí z krátké trávy:
„Můj otec ptá, jestli jste špehové Bowmanova kraalu.“
Teodorq odpověděl šprochem: „Promiň, zlato. My ti nerozumíme.“
Sammi zabručel. Pochopil, že Teodorq to říká jemu, nikoliv dívce. Založil ruce na prsou a čekal.
Dívka se zamračila a mezi obočím těsně nad hezoučkým nosíkem se jí objevila malá vráska. „Mluvíš velmi zvláštním jazykem. Odkud přicházíte?“
Teodorq opět předstíral nepochopení. Kospathin dívce něco řekl a ona odpověděla Tvrdá vrčivá slova železné řeči zněla zvláštně, když vycházela z tak měkkých rtů jako ty její. Muž s lysým temenem a dlouhým bílým vousem, jenž dřepěl se zkříženýma nohama na polštářích, se usmál jakoby nějakému tajnému vtipu a náčelníkovi něco stručně navrhl. Hodnostář ho vyslechl, přikývl a poslal jednoho strážného s šeptem udělenými pokyny pryč. Potom promluvil k celé síni a jeho přisluhovači se poslušně zasmáli. Hudebník začal hrát na trojúhelníkový yuke s hmatníkem opatřeným pražci a šašek žongloval a metal kozelce.
Přestali, když se vrátili strážci a vedli mezi sebou muže v roztrhané otevřené vestě a v kalhotách z kůže olena s třásněmi, obšitých drahocennými mušlemi ze vzdáleného jihozápadního moře. Hrudník a paže měl pokryté nádherným tetováním. Po pažích, sevřených v zápěstích železnými pouty, se mu vinuly dvojice zmijí. Jak se šoural, chřestila mu železná pouta na nohách.
Sammi z Orlů si vězně prohlédl a potom se podíval na Teodorqovu vestu a kalhoty a na vytetované štíry na obou hřbetech ruky.
„Znát ten člověk?“ zašeptal šprochem.
„Jo. Karakalan sunna Vikeram z klanu Serpentinů.“
Sammi zamručel. „Serpové se pokoušet tebe zabít, že ano?“
„Pokoušejí se.“
„Dobře, že on být v řetězech.“
Šedovousý muž na plošině promluvil ke Karakalanovi řečí, která musela být jazykem železných lidí, ale mluvil pomalu a zdálo se, že používá krátká slova Serp se soustředěně mračil.
Karakalan se otočil k nim a oni uviděli, že má zlomený nos a nedávno rozseknutý ret. Usmál se na Teodorqa ačkoliv ho úsměv na tak nevhodně upraveném obličeji musel bolet.
„Hleďme,“ řekl. „Jestli to není ten malý Skorp, který utekl jako králík, když si pro něj Serpové přišli.“
„Buď zdráv, sunna Vikeram. Nejsi náhodou mimo svoje území?“
„No, jenom honím králíka to je všechno. Tuhle náčelník – jejich První – chce vědět, jestli tady špehuješ pro padavky z trávy. Nuže věz, že nezáleží na tom, co řekneš, protože mu povím, že ano; a on tě nechá narazit na kůl. Jenom abys věděl, sunna Nagarajan.“
„Já ne zvěd drnohryzů,“ odpověděl Teodorq co nejjednoduššími slovy. Mluvnický věčný čas byl vyhrazen pro něco opravdu trvalého a neměnného. „Ale chápu. Musíš využít jiné, aby zabili to, co jsi ty sám zabít neuměl.“
Rozsudek nad Teodorqem byl nespravedlivý, kmenoví starší k němu byli donuceni, ale Serpové chtěli hlavu, na kterou si činili nárok, a Teodorq, jenž se od ní nechtěl oddělit, se rozjel na východ. Jeho návrat komplikovala řada mrtvých Serpů, kterou nechával za sebou.
Karakalan pokrčil rameny. „Všechno se hodí. Nezáleží mi na tom, jestli použiju nůž, luk, nebo železného náčelníka Hlavně když budeš mrtvý jako můj mladičký bratr.“
První štěkl nějaký rozkaz a šedovousý opět pomalu a zřetelně promluvil k Serpovi.
„Promiň, králíku. Musím povědět náčelníkovi to, co chci, aby si myslel, že jsi řekl.“ Potom adresoval několik krátkých vět muži na vysoké židli. Ten zbrunátněl, když je uslyšel, a bouchl pěstí do loketní opěrky židle.
Šedovousý zvedl ruku, něco na svého náčelníka zachrchlal a První znechuceně mávl rukou. Očividně to bylo svolení a stařec se znovu dal do hovoru s Karakalanem. Zatímco spolu svým zdlouhavým a kostrbatým způsobem mluvili, Teodorq se zadíval na náčelníkovu dceru a zjistil, že ho upřeně pozoruje. Zamrkal na ni, ale nereagovala.
Karakalan si odfoukl a sdělil Teodorqovi: „Tuhle plešoun chce vědět, co všechno jste při svém slídění okolo vyzvěděli. Co kdybychom si tedy spolu popovídali, než vymyslím, co mu povědět? Kdo je to tvoje zvířátko?“ Pohodil hlavou k Sammimu.
„Je to horák na toulkách, aby viděl Svět.“
„Hej,“ ozval se Sammi, „Sammi mluvit sám za sebe.“ Otočil Se ke Karakalanovi a trhl palcem k Teodorqovi. „Jak on říkala“
Serp odfrkl. „Na horáka máš chytrou pusu.“
Sammi pokrčil rameny. „Ani zbytek Sammi není úplně hloupá. Moje zadnice víc chytrá než některá planináři.“
„Pověz mi, Kale,“ řekl Teodorq, „proč si myslí, že vyzvídám pro lidi z krátké trávy? Nepoznají snad, že Sammi a já nejsme drnohryzové?“
„Jo,“ odpověděl mrzutě Kal. „Ani já nejsem… A…“
„Já jsem se divil, jak jsi přišel k takovým slušivým náramkům a nákotníkům.“
Karakalan zazvonil želízky. „Uspořádali mi slavnost na uvítanou.“
„Vypadá to spíš, že spořádali tebe. Tvoje bojovníky taky vsadili do klece?“
Serp zavrtěl hlavou. „Přepadli nás asi míli odsud na západ. Teddy, ještě jsi nezažil, co s člověkem dokážou udělat ty jejich dlouhé meče.
Murthovi úplně slétla hlava z ramen. Odskočila, Teddy. Přísahám při všech čtyřech bozích, odskočila“
„To zní, jako by se ti tady hodil přítel?“
„Všechny své přátele jsem spotřeboval na lov králíků.“
První něco netrpělivě zavrčel. Kal poslouchal a zvolna přikyvoval. „Jestli prý nejsi zvěd drnohryzů,“ překládal. „Jak to, že jsi přišel z trávy?“
„Sladký dech Awáchiho!“ zaklel Teodorq. „Usmažil se jim pod těmi kovovými čepicemi mozek? Kudy jinudy jsem asi tak měl přijít? Ten, kdo si nepřeje šplhat po skalách, nebo se stát návnadou pro aligátory, prostě musí projít tudy. Kdyby neměli hlavy železné skrznaskrz, chtěli by vědět, co jsem viděl v kraalech, kterými jsme prošli. Špehování se dá provádět oběma směry a…“ ukázal na tři červené proužky, které si namaloval na paži, „…já jsem, hrome, subadar zvědů Společenství sluncí. Takže o tom, čeho si mám všímat, něco vím.“
„Společenství sluncí“ byl cizí výraz ve všech jazycích. Kal si nevšímal vychloubání a ušklíbl se. „Takže jsi zvěd. Dovol, ať to povím Prvnímu.“
Ale šedovousý vyskočil, otočil se k Prvnímu, se sepjatýma rukama se hluboce uklonil a spustil dlouhé drmolení, kterému náčelník podrážděně naslouchal a nakonec je ukončil mávnutím ruky. Sepjal ruce v nápodobě gesta šedovousého a zahulákal nějaký rozkaz. Stráže pobídly Teodorqa a Sammiho za odcházejícím ministrem. Náčelníkova dcera s pobaveným úšklebkem předala dravce lovčímu a vydala se za nimi.
HAD V KOMNATĚ
Sawak byl bludiště. Stařec je vedl chladnými kamennými chodbami a nahoru po úzkých točitých schodištích, jejichž schody byly nestejně vysoké. Teodorq a Sammi několikrát klopýtli, což u stráží pokaždé vyvolalo smích. Klikatá cesta a zatáčky měly nepochybně zmást vetřelce, ale železní muži ještě nikdy neměli co do činění s Teodorqovými lidmi. Planináři oplývali neúprosným orientačním smyslem a Teodorq si při proplétání sawakem vytvořil o něm v duchu docela dobrou představu.
„Hele,“ prohlásil Sammi šprochem. „Schody nahoru se vždycky točit za pravá ruka“
Teodorq zabručel. „Jo, tyhle kotlíkové hlavy jsou mazaní všiváci. Útočníci, kteří se derou nahoru, se nemohou rozmáchnout těmi dlouhými meči, ale obránci dotírající dolů mohou. S tímhle a s těmi zakopávacími schody je sawak stavěný na zabíjení útočníků.“
„Přinejmenším pravoruká,“ souhlasil Sammi. „Horáci chytrá. Poslat leváky.“
Konečně vešli do bludiště místností plných změti neuvěřitelných věcí, až Teodorqovi přecházely oči. Stál tam vztyčený gristlebar s tlapami rozpřaženými k objetí, k silné větvi byl přidrátovaný orel s rozepjatými křídly. Koberec představovala stejná kožešina z pruhované kočky, jaká zdobila kospathinova ramena Voněly tam květiny rostoucí v hliněných hrncích. Skleněné džbány v policích byly plné rozmanitých sušených bylin a na hrdlech měly přivázané kousky pergamenu popsané runami. Na vysokém stole ležela ptačí pera se seříznutými brky a začerněnými hroty.
Když vcházeli, Teodorq prošel blízko větve stromu a šedovousý řekl: „Pozor na stromového hada Je jedovatý.“
Teodorq ucukl před červeno-žlutým hadem ovinutým okolo větve dřív, než si všiml, že i ten je vycpaný a přivázaný. Stařec se vítězoslavně zasmál. „Ano, myslel jsem si, že rozumíš plavveru. Jak dlouho jsi mezi nimi žil?“
Teodorq usoudil, že přetvářka už není užitečná. „Asi rok,“ přiznal. „Za Velké zimy jsme zapadli sněhem a našli jsme přístřeší v Timberlakeově kraalu. To je tak dva týdny jízdy beze spěchu západně od Bowmanova kraalu, za kamenitou řekou.“
Mladá žena se usadila na vysoké stoličce. „Proč to předstírání v trůnní síni?“ vyzvídala.
Teodorq pokrčil rameny. „Člověk mluví svobodněji, když si myslí, že ho nikdo neslyší.“ Otočil se k šedovousému a šprochem dodal: „Jako třeba sunna Vikeram.“
Šedovousý se usmál. „Ano. Divil jsem se, proč jsi tvrzení, že špehuješ, popřel dětskou řečí.“
„Starouš Karakalan je Serp, a to znamená, že není moc chytrý. Naučil se tvoji řeč, ale vůbec ho nenapadlo, že se ty učíš jeho řeč.“
„Přál sis, abych věděl, že tvůj krajan nepřekládá poctivě.“
„Čím dřív tohle budeme mít z krku, tím lépe. Karakalan je fajn chlap, ale přece jen je to Serpentin.“
„Jestli ti to nevadí, budeme pokračovat v plavveru,“ prohlásil šedovousý. „Trochu jsem se tvůj šproch naučil, ale obávám se, že další rozhovor v tomhle jazyce by byl zatím příliš omezený. Pod jakým jménem jsi znám?“
Teodorq představil sebe a potom Sammiho. „Tady Sammi podniká něco, čemu jeho lid říká toulky. Já jsem měl rozepři se Serpy. Chtěli moji hlavu a já ji ještě potřebuju. A jak si říkáte vy?“
Dívku ten požadavek očividně překvapil, ale stařec se nad ním nijak nepozastavoval. Oznámil, že dívka se jmenuje Figa Anya Goregovona Herpstonesdoor. Kospathin byl její otec. Sám stařec si říkal mudrc Sharèe Mikahali Fulenenberk a pánovi radil.
„A to znamená, že se musím dovědět všechno o zemích a lidech, které jste navštívili. Aya kospathin si přeje, abych se nejprve vyptal na drnohryzy, kteří obývají naši… naši fodanny valadenny. Plavver pro to nemá slovo s vhodným významem. Znamená to zemi, která byla svěřena do užívání našemu kospathinovi.“
„Jo,“ prohlásil Teodorq. „Zvláštní, jak často na domovské trávě kmene už pase někdo jiný. Bowman říkal, že zdejší kraj patří jeho klanu od stvoření času.“
„To znamená od dob jeho pradědečka,“ řekla dívka. „Tři generace jim stačí, aby tvrdili, že ‚takhle to bývalo odedávna‘.“ Kroutila ústy, aby napodobila nosovou výslovnost lidí z krátké trávy.
Stařec vzal jedno z per a strčil jeho hrot do malé lahvičky, aby jej začernil. „Nuže, začněme. Jaké jsou vzdálenosti? Kde jsou hory, lesy a řeky? Jak zdatné se zbraněmi jsou různé národy, které jste potkali?“
„Sammi a já jsme přišli zdaleka Vyprávění potřebuje dlouhý čas.“
Sharèe Mikahali zamával rukou. „Pak můžeme klidně začít hned. Pokud ovšem nemáš na večer jiné plány…? Pověz mi o lidech z trávy na západ odsud.“
„Abys to mohl porovnat s tím, co ti už řekl sunna Vikeram.“
„Samozřejmě.“
„No, Bowman a jeho tlupa se připravují odstěhovat se na západ. Staví dvoukolé i čtyřkolé vozy a krade všechny koně, kteří mu padnou do rukou. Jestli na něj nebudete tlačit, bude pryč dřív, než Sperma vystříkne ven.“
Mudrc se překvapeně zarazil s pozvednutým psacím perem. „Sperma…?“
„Hloupá planinář myslet Chotě. Vstupovat do Slunce, když být roztoužená. Později Slunce porodit.“
Starci se rozzářily oči. „Á, vy myslíte Rudé slunce!“ Svižně škrábal perem po papíru.
„Vymáčkl jsi to ze sebe docela ochotně,“ poznamenala princezna. „Tedy Bowmanovy plány, ne tvoje sperma“
„Hele, zlato, Timberlakeovy lidi na západ od kamenné řeky čekají zlé časy, až se jim tam Bowman vecpe, ale to není moje starost.“
„A co má znamenat to ‚zlato‘?“
„Ve šprochu je to výraz úcty k významným ženám.“
Sammi se divoce rozkašlal, ale Teodorq nasadil svůj nejvítěznější úsměv a princezna se s překladem spokojila.
„A když na něj budeme tlačit?“ zeptal se mudrc tiše.
„Už jsi někdy viděl dítě s hračkou, se kterou si nehraje, když přijde jiné dítě a vezme si ji? Dopřejte Bowmanovi prostor a on vezme do zaječích. Ví, že nakonec nemůže vyhrát. Nemůžete mu vyčítat, že se snaží udržet si, co bylo jeho. Dotírejte na něj, a on se bude jen držet pevněji.“
„A co ti osadníci, které přepadl a zabil?“ ozvala se princezna Anya. „Vdovy a sirotci po jeho nájezdech? Mají zůstat nepomstění?“
„Nechci být nezdvořilý, zlato, ale chcete tu zemi, nebo chcete pomstu? Stačí vám ještě chvíli počkat a tu hlínu dostanete lacino. A ještě lepší bude, když ho necháte ukrást pár koní nebo vozů. Zbavíte se ho dřív. Není dost velká odplata, že ho odříznete od hrobů jeho dědů?“
„Tak co, mudrc,“ vyzvídal Sammi. „Mít z toho váš král radost?“
Mudrc se k horákovi obrátil, jako by ho překvapilo, že tam je. Sammi se uměl chovat tak nenápadně, že na něj ostatní zapomínali. „Náš kospathin není ‚král‘,“ řekl Sharèe Mikahali. „Aspoň ne v tom smyslu, v jakém chápou krále dmohryzové. Říkají, že ‚každý kraal má svého krále‘. Ale pravý král je Nejvyšší z Nejvyšších Eskandor, toho jména Třetí. Tatíček severu.“ On i princezna udělali pravou rukou jakési znamení a Teodorq si tu informaci uložil do paměti.
Mysl lidí zanechává stopy na jejich slovech. Jestli existuje pravý král, pak pravděpodobně existuje i falešný a Teodorq by klidně riskl jeden nebo dva dohady, proč Eskandorovi muži sešli z útesů, aby se zmocnili krátké trávy. Uvažoval, jestli by v čerstvě postavených sawacích podél úpatí srázu našel další kospathiny tohohle Eskandora.
Nejspíš ano, usoudil. Něco vytlačilo Eskandorovy lidi z náhorní plošiny, ačkoliv to na seskok bylo určitě hodně vysoko.
DVEŘE VE SCHRÁNĚ
„A teď,“ prohlásil Sammi, „co druhá věc?“
Když stařec zamrkal, Teodorq řekl: „Říkal jsi, že první věc chce vědět tvůj náčelník. Takže druhá věc musí být něco, co chceš vědět ty. A já vím, co to je. Rozhodnější ožil, když jsem se zmínil o Společenství sluncí.“
Mudrcův vous rozhrnul úsměv. „Mouchy na tebe nesedají.“
Ta s ničím nesouvisející věta planináře zmátla, ale jen do chvíle, než mu svitlo, že to musí být nějaké přísloví železných lidí. „Moje sedlo je pevně upnuté,“ přisvědčil a to zase pro změnu zmátlo mudrce.
Mudrc si přinesl tlustý stoh pergamenů svázaných mezi těžkými deskami. Vytáhl rovnou břitvu a seškrábal runy z jednoho omšelého listu pergamenu. Když byla plocha dostatečně čistá, namočil pero do lahvičky s černidlem a nastavil hrot nad ni. „Ano. Společenství sluncí…“
Vyslovoval ta slova jinak než duch-jménem-Jamly, ale bylo poznat, že je to stejné sousloví. A stejně tak bylo poznat, že je to cizí výraz i pro železný jazyk. Princezna se zasmála a plácla se po stehně, jak by to udělal muž. „Starce,“ prohlásila, „honíš se za měsíčními paprsky.“
Ale starce to nevyvedlo z míry. „Nemohu brát vážně námitky někoho-koho-jsem-houpal-na-kolenou.“ V plavveru krátké trávy, kterým se dorozumívali, to bylo jedno slovo. „Pověz mi, ó Teodorqu, jak se člověk stane zvědem pro velký svazek hvězd?“
Teodorq naklonil hlavu ke straně. „Velký svazek hvězd?“
„Ten bílý pruh, který kříží nebe za Malé zimy bez nocí, se při pohledu přes zvláštní sklo rozpadá na myriádu jednotlivých hvězd. Za dávných časů se mu říkalo společenství sluncí* a v našem liturgickém jazyku se mu tak říká dodnes.“
„Horáci mu říkat Laktace,“ oznámil Sammi, „což znamená mléko z prsu matky.“
„A na Velké trávě mu říkáme Flotila pokladů,“ dodal Teodorq. „Každá z jednotlivých hvězd před ní je Jezdec nesoucí pochodeň Velkou nocí a za Jezdci je obrovská hromada drahých kamenů a zlatých korálků, které přivážejí Světu.“
Mudrc zabručel. „Flotila?“
Teodorq pokrčil rameny. „Vždycky jsem si domýšlel, že to znamená ‚hromada‘, nebo ‚houf‘.“
„Co tedy mají tvoji lidé na mysli, když říkají ‚Společenství sluncí‘?“
„Neříkáme to. Nikdy jsem to neslyšel, dokud jsme se Sammim nepotkali ducha-jménem-Jamly.“
Teodorq neviděl nic špatného na vylíčení té příhody, ve které podle vlastního názoru obstál docela dobře, a tak se pustil do vyprávění, jak on a Sammi nezávisle na sobě objevili trosky raketoplánu Starhright-17 v západním pohraničí prérie s krátkou trávou.
„Jenomže hloupá planinář našla to místo náhodou,“ podotkl Sammi, „kdežto já slyšela drnohryzy mluvit historky a místo vypátrala“
Teodorq si toho posměšku nevšímal. „Nezáleží na tom, jak člověk přijde na nějaké místo. Záleží na tom, jak z něj odejde. Raketoplán byl dům v kopci. Ztroskotal tak dávno, že se mu na hřbetě a bocích tlustě usadila hlína a tráva a odvážný muž mohl dovnitř vstoupit jenom úzkou škvírou.“ Po krátké odmlce dodal: „Protože jsem odvážnější, vešel jsem dovnitř první.“
Sammi dodal: „Protože já být chytřejší, já nechat ho.“ Princezna se zasmála.
„Někdo musí jít první,“ připomněl Teodorq, „a nejlepší je, když je to muž, kterého ostatní následují. Uvnitř jsme našli všechno v troskách. Na podlaze ležel tlustě prach, dovnitř se vplížily rostliny a všelijaká havěť a mezi nimi se válely roztroušené kosti těch, kdo přišli před námi. Couvl snad Teodorq sunna Nagarajan?“
„Ne, když Sammi z klanu Orlů stála za ním a zahrazovala mu cesta“
„Velmi podivný byl ten dům-uvnitř-kopce. Chodby vedly kupředu, vedly doprava, vedly doleva a dokonce vedly nahoru a dolů, jako by člověk mohl vzpřímeně kráčet všemi směry. Když náčelnice raketoplánu viděla statečnost Teodorqa a jeho neochvějného společníka, povolala je do poradní síně. To ona byla duch-jménem-Jamly.“
„Duchů najdeš víc v povídačkách, než jich lidé viděli na vlastní oči,“ poznamenala princezna.
„Ne, vážně?“ opáčil Teodorq, „jsou neviditelní? Ale Jamly, jak jsem pochopil, byla něco jako portrét. Aj! Kdo z lidí dokáže pochopit, jak se kresba může pohybovat a mluvit? Ani Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka to neví, ale spokojuje se s tím, že tahle kresba to umí. Potom Jamly vyprávěla o dávných skutcích. Popisovala, jak na Svět přiletěly nesčetné nebeské vozy zvané Flotila pokladů a založily velké vesnice Iabran a Varucciyamen – mimochodem, nevíte, kde ta místa leží?“
Šedovousý zavrtěl hlavou. „Ta jména jsou mi neznámá.“
Princezna utrousila: „Pohádky.“
Teodorq sklonil hlavu. „Možná máš pravdu, zlato. Ale Jamly se zjevila, plula vzduchem a rozplynula se. Nad pohádkou, kterou vypráví stará kojná, můžeme mávnout rukou, ale pohádka vyprávěná opravdovou nadpřirozenou bytostí má svou váhu.
Zatímco hvězdní lidé budovali své vesnice, objevili je jejich dávní nepřátelé, Lidé z písku a železa, a zaútočili na ně. V bitvě, která následovala, lidé z hvězd zvítězili, ale jejich vozy byly zničeny a raketoplán Starbright-17 se zřítil na zem, přičemž zahynuli všichni kromě ducha-jménem-Jamly.“
„Duchové už mrtvá,“ připomněl Sammi. „Nemoct umřít dvakrát.“
Teodorq pokrčil rameny. „Může být. Jamly čekala na pomoc od svých lidí víc roků, než dokáže člověk spočítat, i kdyby si vzal na pomoc džbán s kamínky. Protože dospěla k závěru, že její druhové nevědí, kde leží zakrytá hlínou a trávou a tak, jmenovala mne a Sammiho ‚autorizovaným personálem‘ a uložila nám najít vesnice lidí z hvězd.“
Mudrc reflexivně zvedl hlavu. „Takže to Jamlyno ‚Společenství sluncí‘ je…?“
„Spojenectví mnoha vesnic, které nějak existují nad našimi hlavami ve velkém pruhu světla Jejich náčelníkem je vesnice jménem Země.“
„Když člověk zemře, říkáme, že ‚odešel domů na Simi‘. Zajímalo by mě, jestli ‚Země‘ je jiné jméno pro Příbytek mrtvých.“
„Jamly nás zavázala mocnou přísahou, abychom bránili Společenství proti ‚všem nepřátelům lidským i nelidským‘. Proto syn Nagarajanův nosí na paži tři červené pásky a Sammi dva“
„Strýčku,“ ozvala se princezna Anya. „Lidským i nelidským?“
„Slyšel jsem. Možná k nám tyto muže seslal Neblahý osud.“
Sammi polohlasem zabručel: „To nemůže být dobré.“ Teodorq ho ignoroval.
Mudrc vstal a pokynul jim. „Něco bych vám rád ukázal. Je to posvátný předmět nacházející se odedávna ve vlastnictví rodu Tygrů a je prý zasvěcený Společenství sluncí.“
* * *
Mudrc Mikahali je vedl dalším labyrintem chodeb do chrámu osvětleného modrými plameny ve skleněných nádobách. Na stěnách visely podobizny mužů v rouchu kospathina Zřejmě předkové toho současného. Když Teodorq kráčel středem chrámu, oči dávných Prvních ho sledovaly. Planinář se před tajuplným kouzlem přikrčil. Co může být tak drahocenného, že nad tím stojí na stráži takoví muži? Ale když se podíval důkladněji, uviděl, že podobizny jsou jenom napodobeniny nakreslené šmouhami barevných past, a opět volně vydechl. Zdání, že se oči pohybují, sice bylo strašidelné, ale bylo to jenom chytré umění. Jamly se také pohybovala a jeho teď napadlo, že to bylo podobné umění, jenom vynalézavější. Železní lidé umějí namazáním barev na zakřivený povrch vzbudit zdání, že se oči pohybují, hvězdní lidé dokázali to, že se pohybovala celá těla… a mluvila… a plula vzduchem… Takže o hodně vynalézavější. Ale možná je kouzlo konec konců jenom dostatečně chytré umění.
Do chrámu vešel holohlavý muž v říze splývající až na podlahu. Obličej měl pomalovaný, ale spíš na ozdobu než do boje. Oči měl černě orámované a ústa natřená červeným leskem. Krk a uši měl ověšené zlatem. Samotná jeho hlava by představovala dostatečně cennou kořist. Jemným a melodickým hlasem promluvil yashiqem železných lidí a Teodorq, jenž už dokázal porozumět jednoduchým větám, uslyšel, že říká: „Co si přeješ, mudrci?“
„Tsadarásity, Sharèe Thawèteri. Ať světlo Společenství osvětluje tvé noci.“
Na šamana to neudělalo žádný dojem. „Následuješ nové bohy, Sharèe Mikahali. Proč přicházíš vyzývat ty pravé?“
Princezna Anya plavverem vysvětlila Teodorqovi a Sammimu, že její strýc, stejně jako většina vzdělaných železných lidí v posledních třech generacích, následuje Jediného, který podporuje Svět, a Velký pás tedy považuje jenom za jednu ze stvořených věcí. Sharèe Thawèteri oproti tomu považoval Velký pás za samotné bohy, kteří Svět střeží.
„Přišli jsme pohlédnout na Relikvii,“ vysvětlil mudrc.
„Relikvie není pro rouhavé oči,“ odpověděl Sharèe Thawèteri. Teodorq dospěl k přesvědčení, že pomalovaný muž nemá varlata, a přemýšlel, jaká nehoda nebo nepřítel mu odepřeli potomstvo.
Zdálo se, že šaman je odhodlán vzdorovat do nekonečna, ale princezna si jemně odkašlala a ne-muž na ni vrhl opatrný pohled.
„Možná by mohl o té věci rozhodnout můj otec,“ navrhla Anya.
V Teooorqovi to vzbudilo dojem, že Anyin otec dokáže rozhodovat o věcech, aniž by se dostavil osobně, neboť šaman spěšně uposlechl. Zlatým klíčem, který nosil zavěšený na krku, odemkl vysokou skříň z růžového dřeva a rozevřel obě křídla dveří dokořán, aby Relikvii uloženou uvnitř vystavil jejich pohledům. „Nesmíte se jí dotýkat,“ oznámil Thawèteri, „ale můžete pokleknout a políbit ji“
Mudrc a princezna neprojevili zájem uctít Relikvii, ale ani šamanovi neodporovali. Jenom pokynem hlavy ke skříni vybídli muže ze západu, aby se podívali.
Relikvie byla plochá obdélníková deska se čtyřmi sadami run:
* * *
Sammi přistoupil blíž a políbil ji. Teodorq užasl nad tímto náhlým záchvatem zbožnosti, ale když Sammi zase vstal, oznámil: „Stejná esramig jako raketoplán. Stejná chuť, stejná dotek, stejná vůně. Když poklepat klouby, možná znít stejně.“ Ohlédl se po šamanovi, jenž nejevil žádnou ochotu to dovolit. Ale když Sammi uzavřel zkoumání slovy:
„Tohle spadla z nebe stejně jako raketoplán,“ muž se usmál, jako by to snesl z nebe on sám.
„Opravdu je to tedy vyrobeno z nebeského materiálu,“ zašeptal.
Teodorq plácl Sammiho po rameni. „Hej! To jsou takové posouvací dveře, jaké jsme viděli v raketoplánu.“
Všichni včetně šamana zažírali na Relikvii, jako by čekali, že se posune. Ale ta zůstávala tvrdošíjně nehybná.
„Když useknete ruku od těla, nemává,“ nadhodil Teodorq. „Dveře se tedy nejspíš neposunují, když byly odebrány z raketoplánu.“
„Potřebovat duch-jménem-Jamly,“ usoudil Sammi. „Duch hýbat tělem. Jamly hýbat raketoplánem.“
Ty čtyři řádky run se svým stylem lišily natolik, že Teodorq usoudil, že jde o runy čtyř rozdílných národů. Stejně jako se prérijní značky používané ve Velké trávě lišily od obrázkového písma horáků nebo od hranatých run železných lidí. Nejpodivnější byl znak, který podle všeho znázorňoval menší měsíc vycházející nad horským hřebenem, z jehož úpatí vytékaly dvě rovnoběžné řeky.
„Už jste někdy viděli podobné nápisy?“ zeptal se jich mudrc.
Teodorq přikývl. „V raketoplánu jsem viděl mnoho nápisů jako ten první. Žádný jako ten druhý. Několik málo takových jako třetí a čtvrtý.“ Sammi neřekl nic, jenom souhlasně zamručel.
„Možná je to součást toho vašeho raketoplánu a Jamly chce, abyste ji přinesli zpátky kvůli opravě.“
Šaman se zděšeně zajíkl, ale Teodorq odvětil: „Jamly mluví o mnoha lodích a raketoplánech. Mám podezření, že po světě je rozházeno hodně kousků z mnoha plavidel.“
Mudrc smutně pokýval hlavou. „Je toho tolik, co nevíme.“
Šaman mezitím přinesl z výklenku menší desku ve zlatém relikviáři. Svítila matným světlem podobně jako panely v raketoplánu. Ale tahle deska byla plná řádků těch kudrlinkových run.
„Je to jako stránka z rukopisného kodexu,“ pravil mudrc, „ale není to ani pergamen, ani lýko a inkoust se nerozmazává. Za celé generace, po které to rod Tygrů opatruje, ta stránka ani nevybledla, ani se neroztřepila Pokaždé, když jsme ji vyňali, řádky se změnily. Ale je to jenom tahle stránka. Jedna stránka která je nějakým způsobem současně mnoho stránek. A žádný člověk nezná umění, jak ji přečíst.“
Šaman vrátil desku do výklenku a vrátil se ke Dveřím. „Rád bych věděl, kam kdysi vedly. Na nějaké nádherné místo. Určitě do nebe.“
Teodorqovi bleskla hlavou zvláštní myšlenka jestli ten muž bez koulí nakonec nemá pravdu. Ale pomyslel si, že Stránka by mohla být ještě úžasnější věc, kdyby někdo někdy rozluštil její runy.
ODŠTĚPEK KAMENE
O několik dní později si je mudrc pozval do svého příbytku, kde je opět očekával on i princezna. Mudrc zatleskáním přivolal sluhu, aby přinesl podnos s ovocem a sušenou zeleninou, kterou si pomocí krátkých bodců mohli namáčet do rozmanitých omáček. Teodorq a Sammi se na sebe podívali. Jejich postavení se rozhodně zlepšilo.
„Jestli se nemýlím, potvrdilo se, co jsme já a Kal prozradili na Bowmana,“ tipl si Teodorq.
Mudrc si pohladil plnovous. „Posoudil drnohryzy stejně jako ty. Naši legionáři nám hlásí, že usilovně prchají z naší moci.“
„Zbabělci,“ prohlásila princezna Anya. „Nepostaví se nám v boji, ale strojí léčky a noční přepady.“
„Moudrá lidé,“ zhodnotil Sammi.
Když to dál nerozváděl, mudrc a princezna se podívali na Teodorqa a ten vysvětlil: „Muž vede boj svými silami, ne silami nepřítele.“
„Bojovat ze zálohy, možná utéct, bojovat znovu později,“ souhlasil Sammi. „Jednou celý kmen z pláně – ne Teddyho kmen, jiná dál na sever – přišla do hornatiny, protože my našla ubohá ztracená kravičky a vzala je domů, aby postarat. Oni sebrala všechna příteli, aby nám přišla poděkovat za dobrá péče, ale v Ganéšova soutěska všechna kámen skutálela dolů a udělala nad oni velká mohyla.“
Mudrc na něj civěl s otevřenými ústy a Anya zděšeně zírala. „Vy jste svrhávali balvany na bojovníky! Z vrcholku kopce?“
„Nejlepší místo, odkud svrhávat balvany.“
„Takhle čestný člověk nebojuje!“
„Tak vy tomu říkat ‚čestný‘? Naše slovo ‚mrtvý‘. Znamenat totéž?“
Mudrc se obrátil k Teodorqovi. „Co tvůj krajan? Je také zdatný bojovník?“
„Kal? Asi nejlepší v klanu Serpentinů, což sice znamená, že ho každý Škorpion porazí, ale… Jistě. Vaši chlapi s ním bojovali. Co říkali?“
„Pokusil se oklamat našeho vladaře. Co bychom s ním měli udělat?“
Teodorq sepjal ruce, třebaže se neuklonil. „Mohl bys svého náčelníka požádat, aby nedělal s Kalem nic, co by zanechalo trvalé následky, jako třeba to posazení na kůl?“
Ten krutý způsob popravy byl Teovi silnější připomínkou cizí povahy lidí, mezi kterými se ocitl, než železné košile a meče. Ostrý nůž v hrdle byl mnohem milosrdnější. Když už se to musí udělat, velela Tradice, je nejlepší, když se to odbude rychle.
Nej vyšší ministr naklonil tázavě hlavu a přestal si hladit vousy. „Překvapuješ mě, zápaďane. Myslel jsem, že tě chce zabít!“
„Jistě. Ale já mu to nevyčítám. Zabil jsem jeho bratra a nesu odpovědnost za to, že zahynul i další jeho bratr. Po něčem takovém těžko mohu očekávat otevřenou náruč.“
Princezna se ozvala: „Proč tedy žádáš, aby mu můj otec udělil milost?“
„Víte, to se má takhle,“ vysvětloval Teodorq. „Kal a já spolu prostě budeme bojovat. Pěvci nic jiného nedopustí. A já nechci, aby se zpívalo, že když ten čas přišel, měl jsem nespravedlivou výhodu, jako že on byl mrtvý, nebo třeba švihle chodil. To není dobré umění. Kal je hrdina Dokázal mě stopovat přes půl Světa prakticky až na okraj. Takže není žádná padavka i když se naše cesty zkřížily zpola hloupou náhodou. A já… No, já jsem Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka a skromnost mi brání vypočítávat své činy. Ale poslední čin vyžaduje dva rovnocenné soupeře. Nežádám zase tak mnoho – a mohlo by to být zábavnější.“
Mudrc se nad tím na chvíli zamyslel. „Jestli náš kospathin udělá, co žádáš, planináři, můžeš zemřít.“
„Hrome, mudrci, každý zemře. Jediná otázka je, jestli o tom pak bude někdo zpívat.“
Mudrc se zatahal za plnovous. „Lidé tvého ražení budou možná dobře bojovat proti zeleným.“
* * *
Tři zápaďané byli svěřeni do péče yara Yodaviga, syna obyvatele bažin, jenž přišel na sever do Hradu pod Skálou už před lety. Yar – to byl titul, nikoliv jméno – dokázal skrývat své hluboké potěšení z toho, že je dostal na starost, což se ukazovalo na laskavosti, se kterou přistupoval k jejich výuce.
„Tohle tady je kospathinova Cizinecká legie,“ oznámil novým rekrutům, k nimž dále patřil muž z krátké trávy jménem Hidaq Upperbrook, který byl na útěku před čímsi manželem, a muž z bažin jménem P. Z. Emersavig. „Je fuk, čím jste byli předtím,“ pokračoval yar. „Nikoho nezajímá, kdo jste byli předtím. Kašleme na to, proč jste přišli do Hradu pod Skálou. Jste nepopsaná tabulka Záleží jenom na tom, jestli umíte dobře rajtovat a bojovat jako démoni.“
„Prostě pohoda,“ zašeptal Kal Teovi. Byl to tichý, sotva slyšitelný šepot, ale yar ho uslyšel a poslal Kala oběhnout kolečko okolo cvičiště. Muži stojící na stráži na hradbách se smáli, ale žádný z veteránů na cvičišti nehnul ani brvou.
„Rozebereme vás na kousíčky,“ objasňoval yar, „abysme vás zase složili tak, jak chceme. Tohle je ta nejhorší a nejtvrdší rota v kospathinových službách a…“
Teodorq zvedl ruku. Yar přerušil proslov a upřeně se na něj zadíval. „Máš otázku, divochu?“
„Kdy se Kal a já dostaneme k souboji?“
Yar se zatvářil, jako by si lokl octa. „Spěcháš snad někam? Až se naučíte, jak bojovat. Jestli máte pobavit panstvo, musíte to umět tak, aby to k něčemu vypadalo.“
„Já tím myslel, že Kal bude trochu udýchaný, až dorazí zpátky,“ řekl Teo. „A já nechci, aby se zpívalo, že jsem měl nespravedlivou výhodu.“
Yar vycenil zuby. „To se dá napravit.“ A poslal Tea oběhnout cvičiště za Kalem.
* * *
Trénovali šerm – nejprve tlustými dřevěnými tyčemi proti kůlům, potom proti samotnému Yoodavigovi, a to si Teodorq odnášel zpátky do kasáren mnohé šrámy. Cílem toho dlouhého drilu bylo to, co yar nazýval „svalová paměť“.
„Myslet na to, jak máte bojovat, je v bitvě to poslední, na co máte čas,“ poučoval žáky. „Vaše tělo musí samo bez jakékoliv pomoci vědět, jak na to. Vaše myšlení…“ pro zdůraznění šťouchl Emersaviga tlustým ukazováčkem do čela, „… pokud se tedy na něco takového zmůžete, se má věnovat strategii, taktice, poslouchání rozkazů, sledování korouhví a ostatním náležitostem našeho řemesla.“
Naučili se rozeznávat části dlouhého meče: pružné tenčí – koncovou část čepele, ostrou, ale náchylnou k uražení; a silnější hrubí, jímž se dal zachytit úder protivníka; lícové ostří pro sekání a řezání dlaní napřed a rubové ostří pro totéž hřbetem ruky napřed. Na svou délku – zhruba délku natažené paže – byly čepele překvapivě lehké a Teodorq trávil hodně času u kováře a pozoroval, jak se vyrábějí ve zvláštním ohništi, do kterého se měchem vháněl vzduch. Železní lidé říkali tomuto druhu železa ocel, kteréžto slovo ve šprochu znamenalo „nepoddajný“.
Naučili se rázné střehy, kryty a výpady a také jak plynule přecházet z jednoho do druhého. Naučili se, kdy „se do meče opřít“ a kdy jej vést zlehka, jak bodat, sekat a řezat a jak vyklouznout z vazby mečů. A jak využít volné ruky na hlavici k vyvinutí větší síly.
Bylo to úplně stejně rafinované jako boj nožem či zápas, které každý planinář nasával s mateřským mlékem.
„Moc složitá,“ postěžoval si Sammi jednoho dne a dával si přitom záležet, aby to bylo mimo yarův doslech. Počítal na prstech. „Vyskočit ze záloha, proříznout krk, utéct. Mnohem víc jednoduchá. Ne tolik se učit.“
Ale na cvičišti nebylo nic mimo yarův doslech. „Na bojišti není žádný úkryt, hloupý horáku!“ informoval přívětivě Sammiho. „Jak chceš vyskakovat ze zálohy na otevřené louce?“
„Snadno,“ odpověděl Sammi. „Nebojovat na otevřená louka. Přepadení nejvíc dobrá na tmavá stísněná místo.“
Vysloužil si tím čtyři kolečka okolo cvičiště – v přilbě a v náprsním i zádovém dílu krunýře.
* * *
Svět byl rozlehlejší, než si Teodorq kdy představoval. Svět odjakživa bývala Velká tráva vlnící se tak daleko, kam jen oko dohlédlo. Hornatina na západě a vzdálená náhorní plošina na severu sloužily jenom jako označení hranic; středem zůstávaly nekonečné prérie. Tam se odehrávaly významné události. Soupeření klanů Škorpionů a Serpentinů. Velká cesta na západ z Gudawan Advawan na úsvitu času. Válka s Bažanty a jejich spojenci, když se hrdina Bardremow sunna Ivash prohlásil za Prvního-mezi-všemi-Prvními, pokusil se ovládnout celou Velkou trávu a luky drnčely od úpatí kopců až po Rozsedliny.
Ale po odchodu z domova zjistil, že to je jenom malý kout Světa a že lidé jinde o těchto velkolepých událostech nikdy neslyšeli. Všichni lidé se považovali za střed Světa a nikdy tomu tak ve skutečnosti nebylo. Události, o kterých nikdy neslyšel žádný planinář – občanská válka mezi železnými lidmi, sestup z jejich náhorní plošiny, vyhánění obyvatel krátké trávy na západ – dolehnou až k Lidu z Velké trávy a odrazí se na něm. A dokonce i na tak mocný národ jako železní lidé seslaly události kdesi za obzorem zelené, aby je trápili.
* * *
V kasárnách si Sammi v soukromí promluvil s Teodorqem, zatímco si oba čistili a brousili meče. „Hej, hloupá planinář. Proč ty při výcvik tak důkladně pozorovat Kal?“
Teo se rozhlédl po ubikaci a uviděl Kala na opačném konci s ostatními rekruty a hracími kostkami. „Víš přece, co říká yar. ‚Nespouštějte oči z nepřítele‘. ‚Bojujte s protivníkem, ne s mečem!‘“
„A nadávky. Sammi ho slyšela“
„Nuže, každý muž myslí jinak,“ poučil Teo horáka. „Proto každý muž bojuje jinak. Nejlepší místo, kde se dá muž porazit, je jeho vlastní mysl. Potřebuju vědět, jak Kal bojuje, dostat se mu do hlavy. A zaručuju ti, že to je stísněný prostor. Všiml sis, jak rád máchá mečem oběma rukama? Zlozvyk. Tím kouskem si odkrývá pravý bok a nemá tam žádný kryt.“
„Jo?“ opáčil Sammi. Zasunul vyčištěnou zbraň do pochvy a pověsil ji na věšák. „No, kdyby ty snad nevšimla, Kal zase moc dobře pozorovat Teddy. Jaká zlozvyky mít ty?“
* * *
Teodorq dokázal zacházet s mečem obratněji než dokonce někteří zkušenější legionáři, kteří před příchodem do Hradu pod Skálou znali jenom luky a píky. Jenže Teodorq byl zvyklý bojovat nožem a tohle byl jenom delší a ostřejší nůž. Když Kal nebyl nablízku, začal do svého šermu přidávat i nožovou taktiku.
Tu a tam se na cvičící muže přišla z hradu podívat princezna, někdy s mudrcem, někdy jen v doprovodu žen, které jí na hradě dělaly společnice. Po straně stálo stupňovité lešení s lavicemi, ze kterých mohli diváci přihlížet dění na cvičišti, a ona obvykle sedávala uprostřed spodní řady s bradou opřenou o obě dlaně. Teodorq se pokaždé snažil předvádět, když se princezna dívala. Při jednom cvičném souboji s dřevěným kůlem se mu podařilo zasazovat údery tak, že ze dřeva vysekal přijatelný obličej.
„Vejtaho,“ zabručel Kal.
„Ona chodit dívat na Sammi,“ oznámil horák večer v kasárnách. Hidaq a P. Z. dali najevo skepsi. „Proč na tebe?“ zeptal se Hidaq.
„Sammi být nejvíc krásný muž Pod Skálou.“ Pronesl to jako člověk, který konstatuje něco všeobecně zřejmého.
„To tady musí mít některé opravdu hodně ošklivé muže,“ opáčil Kal.
Sammi se rozhlédl po ubikaci a rozhodil rukama, jako by jeho tvrzení bylo nezvratně dokázáno.
Teodorq pohrdavě odfrkl. Jemu připadalo, že se princezna na muže dívá stejně, jako se handlíř na koňském trhu dívá na stádečko čerstvě zkrocených hřebců.
Očekával, že každou chvíli sestoupí z lavice, podívá se jim na zuby a prohlédne si jejich chodidla.
A třeba některého z nich vezme na projížďku.
„Co myslíš, kdy nám dovolí vyjít z pevnosti?“ zeptal se Kal.
Teodorq překvapeně zvedl hlavu od šití. Právě si opravoval vestu. „Oni nás v ní drží?“
Kal zamrkal a naklonil hlavu ke straně. „Chápu, co tím myslíš, Králíku. Ty a já a dokonce i ten tvůj horák tady bychom mohli zmizet, kdy se nám zachce. Ale oni si zřejmě myslí, že stráže a hradby na zastavení zběhů stačí.“
Horák se usmál. „Sammi dostávat tři jídlo a výcvik, takže žádný spěch. Čekat na příležitost. Zvažovat možnosti.“
HROT MEČE
Protože legie byla hlavně průzkumná síla, cvičili se i v jízdě na koni a tady Teo a Kal excelovali od začátku, neboť se v sedle prakticky narodili. Ačkoliv koně byli větší a neohrabanější než prérijní poníci a oba planináři byli zvyklí bojovat kompozitními luky, naučili se ohánět svými dlouhými meči z koňského hřbetu, aniž by zranili vlastní zvíře. I Hidaq si vedl obstojně, zato Sammi i muž z bažin se učili nové dovednosti.
Jednoho dne přišel yar na cvičiště a napočítal jenom čtyři rekruty. „Kde, hrome, je Sam Orel?“ vyzvídal. „Ulejvá se?“
- Z. se rozhlédl po louce. „Ještě před chvílí tady byl.“
Yar založil ruce na prsou a zamračil se na ně. „Tak to ať se radši brzy zase objeví.“
Tráva u jeho nohou zašustila, zdánlivě ožila, Sammi vyskočil a přiložil yarovi na hrdlo hrot nože. Ověsil svou kazajku a kalhoty trávou tak, že splynul se zemí.
Yar ani nemrkl. „Dobré maskování, Sammi. Od zítřka sloužíš v předvoji. Budeš se hlásit u Thewèhdaroshe.“
„Dobře. Co dělat předvoj?“
„Jede před legií a prozkoumává cestu.“
„To nebýt moc dobré.“
„A, Sammi? Pět koleček.“
* * *
Rekruti dostali vlastní meče při obřadu, kterému přihlíželi ti z legie, kdo zrovna nebyli ve stráži nebo na objížďce. Teodorq se rozhodl svůj meč pojmenovat Zachránce života. Kal svůj nazval Zabíječ králíků. Sammi jenom zavrtěl hlavou. Horáci své zbraně nepojmenovávali.
„Možná zítra,“ prohodil Kal ledabyle, zatímco šaman namáčel do vody ratolest cesmíny a postřikoval rekruty. „Možná nás zítra nechají tě zabít.“
„Nás?“
Pět rekrutů stálo v řadě s meči ve střehu, s hroty opřenými o zem před sebou. Kal poklepal na jílec svého meče. „Mne a tady mého přítele.“
„Možná,“ odpověděl Teodorq. „Ale měl bys přece vědět, že se tihle železní lidé šíří na západ. Starý mudrc se tě vyptával na Velkou trávu, ne?“
Kal si odplivl na zem. „Jo, drnohryzové nestačí na to, aby je zastavili. Co má být?“
„Myslím, že by to někdo měl povědět Gudawan Adyawan.“ Myslel tím kmen, ke kterému patřili Serpové i jeho Škorpioni. „Jestli tyhle kotlíkové hlavy přijdou na západ, všechny klany musí navzájem spolupracovat.“
„Povím jim, že jsi to říkal a že to byla tvoje poslední slova a tak vůbec.“
„Já to jen tak podotýkám, sunna Vikeram. Pamatuj, že jedna píseň je ještě krásnější než ta o dvou hrdinech, kteří se nakonec utkají v boji.“
Kal se zamračil. „Jo? Být tebou, nespoléhal bych na to.“ Zvedl meč kolmo vzhůru k pozdravu a Teodorq se maličko napjal. Kal se zasmál a Teodorq si vzpomněl, že má udělat totéž jako součást obřadu. Kal políbil čepel.
„Souhlasíš, Zabíječi králíků?“
* * *
S celou legií cvičili přeskupení z řady jezdců za sebou ve čtyřstup a rozvinutí do bojové linie. Všichni železní muži očividně bojovali tak, že se seřadili vedle sebe a vyrazili v jednom šiku proti nepříteli, hulákali lululu! a mávali meči. Kotlíkové hlavy používaly dlouhé zašpičatěné tyče, ale legionáři měli lehčí výzbroj. „Naší výhodou je rychlost, ne váha,“ vysvětloval yar. „Ať se spolu sráží hrnce a pánve. Naší úlohou je jet daleko a rychle, najít a obtěžovat nepřítele a přinést zprávu bojové linu. Lehké jezdectvo, těžké jezdectvo. Každý má svou práci.“
A při jedné takové cvičné šarvátce Kal usoudil, že už čekal dost dlouho. Teo a Serp byli nasazeni do opačných řad, a jak se obě řady k sobě přibližovaly, Kal na svém koni vytlačil sousedního jezdce stranou.
Tím sice otevřel díru ve svém šiku, ale ocitl se přímo proti Teodorqovi sunna Nagarajan Železná ruka.
Měli používat dřevěné cvičné meče, protože lekce byla věnovaná taktice, ale Kal vytasil Zabíječe králíků, a když se přiblížili, máchl jím po Teovi.
Teo se sklonil, přitiskl se ke koňskému hřbetu – starý planinářský trik – a čepel neškodně zasvištěla nad ním. To mu poskytlo příležitost jediným plynulým pohybem přitáhnout otěže, otočit koně a tasit zpoza ramene Zachránce života Zatímco Kal dokončoval svou obrátku, Teo vyhodnotil situaci. Slunce se nacházelo na západě, což znamenalo, že mu bude svítit do očí, až se k sobě s Kalem budou blížit. Louka byla mírně zvlněná a Kal se po prvním průjezdu ocitl nejenom se sluncem v zádech, ale i na vyšším terénu.
„Nemyslel jsem si, že budeš tak chytrý, sunna Vikeram,“ zavolal.
Kal byl odvážný, zdatný, ale měl sklon k unáhlenosti, a tak se Teodorq jal přemýšlet, jak by toho mohl využít ve svůj prospěch. Byl si jistý, že Kal se dříve nebo později rozmáchne co největší silou obouruč a odkryje se protiútoku. Za předpokladu, že se Teodorq jeho úderu dokáže vyhnout.
Ostatní legionáři se sjeli po stranách a pozorovali je s různým stupněm profesionálního zájmu. Někteří pokřikem povzbuzovali jednoho nebo druhého účastníka souboje. Jiní přijímali sázky. Sammi čekal na nějaké znamení a vytáhl z pouzdra svou dýku ukrytou v botě. Ale žádný muž nechce, aby se jeho skutky v písních spojovaly s proradností, a tak Teodorq zavrtěl hlavou a Sammi vrátil nůž do pouzdra.
V tu chvíli vjel mezi oba soupeře yar Yoodavig s mečem vztyčeným nad hlavou. Prudce přitáhl otěže a zahulákal: „No dobře! Vy dva divoši toužíte po souboji od chvíle, kdy mi vás svěřili. Nelíbí se mi, když si mám dát takovou námahu s výcvikem jenom proto, abych viděl, jak jde celá do latríny, ale kospathin nařídil, že to mám dovolit, a tak ať je po vašem. Ale aspoň tohle pánovi dlužíte. Počkejte, až sem přijde, aby mohl přihlížet.“ Otočil se, potom trhl udidlem a otočil se zpátky. „A koukejte sesednout z mých koní! Možná přijdu o jednoho z vás, nebo o oba, ale vycvičení váleční koně se shánějí těžko.“
Teodorq hladce sklouzl ze svého oře a Kal, když viděl, že se jeho první překvapivý útok minul účinkem, udělal totéž. Oba muži plácnutím po zadku poslali koně klusem pryč a zůstali stát proti sobě. Kal držel meč v poloze „na rámě zbraň“; oběma rukama svíral jílec a opíral čepel naplocho o pravé rameno.
Zakrátko zaplnila divácké lavice společnost z hradu. Kdosi po lavicích rozložil polštářky, aby seděli na měkkém, a přehodil přes zábradlí vlajku Tygrů.
Kospathin se usadil uprostřed, jeho dcera a mudrc jemu po bocích a ostatní dvořané všude okolo. Mudrc se mračil, něco vladaři šeptal, ale setkal se s rázným zavrtěním hlavy. Teo měl podezření, že rádce chce souboj zarazit.
Teodorq vzdychl. Musí jej podstoupit, to je jisté. Stál s mečem skloněným a opřeným hrotem o zem ve střehu zvaném „blázen“. Zdánlivě to vypadalo, že není ve střehu vůbec, ale z tohoto postoje mohl pohotově přejít do celé řady jiných pozic. Očekával od Kala spíš nějaký přímočarý útok, ale doufal, že předvede dostatečně dobrou podívanou na to, aby Prvního uspokojil.
Spor mezi vladařem a mudrcem skončil a princezna zamávala bílým kouskem plátna na znamení, že souboj může začít. Teo měl občas dojem, že je z té bandy nejkrvežíznivější.
Jak očekával, Kal se vrhl do útoku s mečem drženým ve střehu „pálkař“ – s jílcem sevřeným oběma rukama a s čepelí přes pravé rameno, připravený seknout nebo říznout, jak se zrovna naskytne příležitost. Teodorq bez hnutí počkal, až se protivník ocitne na tři délky paže daleko, potom švihl Zachráncem života vzhůru do „býka“ a držel jílec u hlavy s překříženou levou rukou připravenou zatlačit na hlavici. Tím namířil hrot meče na Kalův obličej a zajistil si kryt hrubím čepele proti dolů vedenému úderu Zabijáka králíků. Kal neměl zájem se nabodnout, zbrzdil, uhnul z Teodorqova pohledu doleva a ustoupil do bezpečné vzdálenosti.
Držel nyní meč v „pluhu“ s předloktím napřaženým od pasu. Teodorq překročil kupředu, vytlačil jeho tenčí stranou a bodl proti středu těla. Kal znovu ustoupil, ale máchl široce mečem a zaútočil spodním úderem, který Teo odrazil „železným větrníkem“.
On i Kal zaujali výchozí postavení.
„Nejsi tak snadný cíl, jak jsem si myslel,“ prohodil Kal.
Teodorq se ušklíbl. „To jsem ani neměl v úmyslu.“
Kal na něj zaútočil několika vodorovnými seky zleva i zprava, ale Teo jim uhnul a začal měnit střehy. Zaujal postoj „pálkař“, vykročil pravou nohou šikmo vpřed, spustil čepel na horní část pravé paže a současně se pootočil do levého „nebozezu“. Z něj obkroužil jílcem hlavu, aby skončil v „levorukém pálkaři“, potom ukročil levou nohou šikmo vzad a při pootočení do pravého nebozezu si položil čepel na levou paži. Kal nejistě zamrkal, nevěda, jak má zaútočit, zkusil sek shora, který Teodorq snadno vykryl, a ustoupil z dosahu.
Kroužili kolem sebe a drželi přitom meče jednoruč napřažené do strany. Teo počkal na příležitost a potom přeběhl kruh se širokým máchnutím meče. Kal ten sek podle očekávání vykryl protiúderem, ale Teo se otočil a zůstal stát na vyvýšeném terénu zády ke slunci a s mečem vztyčeným v „nebeském“ střehu po straně hlavy. Kal předstíral výpad, ale Teo se nenechal strhnout k protiúderu a Serp o krok ustoupil.
Pokaždé, když Kal vstoupil do Teova stínu, Teo se přemístil tak, aby slunce opět svítilo soupeři do očí. Neplýtval lítostí na Serpa Kal se toho rána probudil v náladě na hledání potíží a nijak si nestěžoval, že je nyní našel.
Odtančili hladce ještě několik pasáží, jako by klouzali nohama po vodě. Přiblížili se k sobě, vyměnili si tři čtyři údery a zase se vzdálili z dosahu. Tu a tam se ozvaly hlasy diváků v lavicích, komentující nějaký úder nebo kryt, ale Teo jim nevěnoval pozornost. Pokud měli na kospathina udělat dojem, potřebovali něco dramatičtějšího než techniky, které se naučili od yara.
Teo sekl vodorovně, udělal úplnou otočku a z ní navázal druhým úderem. Takové manévry sice působily dramaticky, ale byly nebezpečné. Člověk by nikdy neměl nastavovat záda jinému člověku s dlouhým ostrým mečem.
Ale Kal klesl do tříbodového postoje jako běžec čekající na signál a čepel mu neškodně prolétla nad hlavou. Vyskočil, zaútočil bodem na střed těla a Teo jen tak tak ucouvl.
Konečně Kal prohlásil: „Kašlu na to,“ a zaútočil s mečem zdviženým k nebi. Teo na tohle čekal a zachytil úder hrubím ve střehu „býčí obrany“. Kal zatlačil svým mečem na Teův a zůstali chvilku zaklesnutí ve vazbě mečů. Teo však vychýlil Kalovo tenčí stranou, stočil čepel, sekl rubovým ostřím a prolil první krev.
Tentokrát Kal neucouvl, ale udeřil z opačné strany a znovu Teovi vnutil vazbu mečů. Teo chytil levou rukou oba meče za čepel v místě křížení, prudce zatáhl a vytrhl užaslému Kalovi Zabíječe králíků z ruky. Protože se oba meče navzájem dotýkaly hrubím, čepele neprořízly Teovu tlustou koženou rukavici.
Kal klesl na jedno koleno a z pouzdra v botě vytáhl dýku. Napřáhl ruku, aby záštitou dýky zachytil Teův úder… a zarazil se.
Protože Teodorq svůj úder zadržel.
„Nuže,“ řekl Kal, „takhle to chceš?“
Teo se usmál. „Je jedna píseň lepší než ta o dvou hrdinech, kteří se střetnou. Co kdybychom je nechali zpívat ji?“
„Jsi připravený to riskovat?“
Teo v odpověď odhodil oba meče z dosahu a vytáhl z boty svoji dýku.
„Tohle je lepší,“ prohlásil Kal s dravým úsměvem. „Takhle bojují dva planináři. Tváří v tvář a zblízka“ Odmlčel se a pak dodal: „Chci pomstít Chelwyho. Krev za krev.“
Teo rozhodil rukama. „Vrhl se na mne příliš nečekaně. Odhodil pochvu.“
„Jo, Chelwy byl nesnesitelný spratek, ale byl to můj mladičký bratr. Víš přece, jak to chodí. Zemřel dobře?“
Teo si pamatoval, že Chelwy zemřel s křikem a pokálel se přitom. Když se pokusil přepadnout Tea ze zálohy, vůbec ho nenapadlo, že by mohl zemřít sám. Poslední výraz jeho tváře, když mu nůž vjel do těla, byl výraz nesmírného překvapení.
„Na tak mladého muže bojoval dobře,“ zalhal Teo. „Kdyby tak tvrdě nedotíral, možná bych ho nemusel zabíjet.“ Ve skutečnosti vedlo k zabití Teovo vlastní překvapení, hněv, že byl přepaden, a ztráta sebeovládání; ale nemělo smysl mást Kala takovými drobnostmi.
„Nikdy si nenechal poradit,“ pronesl Kal. „Teď už mu nemá kdo radit.“ Znenadání zaútočil a Teo se skrčil do tanečního dřepu, otočil se na levé noze a pravou podkopl Kalovi nohy. Ten upadl a Teo po něm skočil a nalehl na něj. Oba sevřeli soupeři zápěstí ruky s nožem.
Kal sevřel Tea nohama a oba se převalovali a zmítali na trávě. Přihlížející legionáři se seskupili kolem nich v kruhu a povzbuzovali křikem oba bojovníky, dokud je heroldovo volání nepřimělo rozestoupit se, aby První viděl.
„Krev za krev,“ zašeptal Kal. „Víš, co musím udělat.“
Teo měl nohy propletené s Kalovýma, až to málem vypadalo, jako by ti dva tvořili jediný organismus. Přikývl a trochu uvolnil sevření Kalový ruky s nožem. Čepel se dotkla jeho ramene a sjela mu po paži jako ohnivá čára. Vyřinula se horká krev.
„To stačí,“ řekl Kalovi, ale Kal zaváhal. Hlubší řez by přeřízl Teovi biceps a zmrzačil by ho. Pro slabého muže to bylo mocné pokušení.
Teo ho toho pokušení zbavil tím, že se vyprostil, odvalil, vymanil ruku ze sevření a švihem přiložil nůž ke Kalovu krku, zatímco Kal současně učinil totéž.
„No, Králíku,“ řekl Serp, „vypadá to nerozhodně.“
* * *
Dalšího dne Teodorqa a Kala, jakož i Sammiho z Orlů přivedli do velké síně před kospathina Vladař promluvil yashiqem železných lidí a mudrc překládal nejenom do plavveru, ale i do ucházejícího šprochu.
„Na Stanka je zatraceně bystrý,“ poznamenal Kal tichounkým šeptem. „Pořád mě štve, jak pochytával šproch, zatímco mě učil bo-yashiq.“
Vysoký žlutovlasý muž se světlýma očima udeřil do podlahy svou holí a zahlaholil něco, co mudrc Sharèe Mikahali přeložil jako. „Nyní vyslechněte spravedlnost Ayi Herpstonea, kospathina Hradu pod Skálou.“
„Jeho spravedlnost je pověstná,“ vykřikly sborem stráže lemující stěny. Teodorq měl podezření, že každý, kdo s tou pověstí nesouhlasil, už dávno přestal lemovat stěny síně, ale ten pokřik zněl obřadně, jako když šamani zpívali o předcích a Lid odpovídal tradičními starými větami.
„Na vědomost se dává, že se v ukázce dovednosti a statečnosti muži ze západu střetli v boji na život a na smrt…“
„Hele,“ zabručel Sammi, „mne z toho vynechat.“
„… a přestože My z Hradu pod Skálou takovou nepodmíněnou statečnost obdivujeme, přečin, o který se přou, se nedotýká cti Hradu pod Skálou, rodu Tygrů, ani Tatíčka severu, a proto jej prohlašujeme za nepodstatný, neplatný a neexistující ve všech državách Tatíčka i jeho dětí.
Ve své milosti bereme všechny takové přečiny na Naši hlavu a jakýkoliv další pokus Karakalana Vikeramova nebo Theodora Nagaramova zaútočit jeden na druhého buď přímo, nebo skrze podobného prostředníka, jako je Sam Igglesson, budeme považovat za přečin proti Naší Milosti a proti Naší Osobě, jenž bude potrestán trestem psů jeden stupeň nad kůlem.“
Teodorq přemýšlel, jestli to znamená o stupeň lehčí, nebo o stupeň těžší trest než naražení, ale usoudil, že bude lepší se neptat. Pán pro ně očividně zamýšlel jiný osud než pouhou zábavu. Koutky očí si prohlédl Kala a Sammiho. Serp se mračil; Sammi se tvářil zamyšleně.
„A dále, vzhledem k tomu, že se osvědčili jako zdatní bojovníci, je Naším přáním, aby tito tři muži byli zařazeni do Naší Cizinecké legie a vysláni špehovat Naše nepřátele.“
Byl to nepatrný pohyb, pouhé zatékání očí, ale když to První říkal, podíval se na mudrce a v tu chvíli Teodorqovi svitlo, kdo je skutečným náčelníkem Hradu pod Skálou. Kospathin byl podle vzhledu sám zdatným bojovníkem. Svaly si vypěstoval máváním tím dlouhým mečem z koňského hřbetu a jeho jizvy dokazovaly, že si v tom vedl dobře, neboť byly natolik závažné, že kdokoliv méně zkušený by dřív zahynul v boji, než by je získal. Ale chytrá mysl vládne nad statným tělem a tak, jako hlavní lučištník řídí střelbu na lovu, nejvyšší ministr směroval svého pána na cíle, které vybral.
Po proslovu je nechali složit hrůzostrašnou přísahu dovolávající se četných bohů, jejichž povaha byla nejasná, ale výhrůžky jejich odplatou nikoliv. I Kal trochu zbledl při výčtu předpovídaných trestů. Konec konců se nacházeli na území zmíněných bohů.
Teodorq si tu přísahu porovnal s přísahou, kterou si je zavázal duch-jménem-Jamly ve jménu Společenství sluncí. I za tou se skrývala hrozba vzhledem k tomu, že on a Sammi předtím byli „neautorizovaný personál“, ale její slova byla vznešenější a hrdější a nebyla plná ošklivých výstrah, které by nasvědčovaly nedůvěře. Už to samo mu napovědělo mnohé o způsobech železných lidí. Navzdory jejich řečem o cti mezi nimi křivopřísežníci museli být natolik běžní, aby bylo nutné vynucovat si takové záruky.
Sammi zabručel: „Příliš mnoho přísaha Brzy jedna přísaha porušit jiná.“
* * *
„Neboj se, Králíku,“ řekl Kal Teodorqovi večer v kasárnách. „Dal jsem slovo a Serp své slovo drží. Jenže teď mám horší problém.“
„Jaká?“ otázal se Sammi z Orlů, zatímco si nacpal kilt pod lůžko a stáhl přikrývku dolů, protože dával přednost spaní na podlaze. Měkká lůžko dělat měkká muž, vysvětloval.
„První vzal Králíkův zločin na svou hlavu. Sám jsi to slyšel. Teď musím zabít Prvního. Jestli tohle není kopanec do zadku.“
Sammi se zazubil. „Ty dostat do zadek víc než kopanec, jestli ty pokusit.“
Teodorq upozornil Sammiho, že bude obtížné hledat Iabran a Varucciyamen, jestli zůstanou trčet v Hradu pod Skálou. Ale pokládal za docela jisté, že tábořiště hvězdných lidí neleží za nimi na západě, a přestože nepochyboval o své schopnosti uniknout věznitelům i v neznámé krajině, dobrý zvěd je příliš rozumný, než aby se bezhlavě vrhal na neznámé území. Byly i jiné způsoby, jak se dovědět, jak ta země vypadá.
Kal nadhodil: „Takže nás posílají bojovat proti zeleným? Slyšel jsem, že bojují hromem a bleskem.“
Teodorq se posadil na okraj své palandy. „To nemůže být dobré.“
Sammi poznamenal: „Na krátká tráva my nic o zelená neslyšela“
Teodorq se usmál, zkřížil nohy v kotnících a založil ruce za hlavu. „Což znamená, že jsou někde na východ odsud. Takže o nic nejde. Beztak tam máme namířeno.“
Teodorq sunna Nagarajan nevěřil, že ještě existuje Společenství sluncí, ani že jejich vstup do služeb Společenství něco znamená, ale dál si na biceps maloval proužky a bude se vyptávat na obě města lidí z hvězd, kdykoliv potká jiné lidi.
Copyright © 2014 by Michael Flynn.
Poprvé vydáno v časopise Analog v červnu roku 2014.
Přeložil Jiří Engliš