Muž, jenž vystoupil z dostavníku z Bernu – což nikdy nebyla snadná cesta, ale nyní byla nepohodlná dvojnásob díky strastem a zdržením způsobeným válkou – měl drsný a na první pohled strach nahánějící obličej. Když si ale člověk povšiml jeho malých černých brýlí a uvědomil si, že je slepý, soucit dodal jeho rysům měkčí vzezření. Až do chvíle, než kočí přivedl kolem dostavníku zvíře nahrazující muži zrak, ze kterého se vyklubal vlk.
Slepý švýcarský obchodní zástupce převzal vlkovo vodítko, strčil kočímu do dlaně minci a pak, jakmile přijal koženou brašnu obsahující toaletní potřeby, dvoje čisté oblečení a nic moc dalšího, vykročil do chladných a větrných ulic Krakova Ze střech na něj pošilhávaly a civěly chrliče – které město tolerovalo, protože snižovaly populaci krys – jako by viděly něco neobyčejného. On k nim, pochopitelně, nevzhlédl.
Bez pomoci se dostal k malému hotelu v ulici Kanonicza pod královským hradem, kde na něj čekal skromný pokoj. Tam, poté, co provedl očistu, vytáhl namáčecí pero a lahvičku s inkoustem a na papír s hlavičkou hotelu napsal vzkaz:
Pane:
Dorazil jsem do Krakova, jsem Vám kdykoliv k dispozici.
S úctou
Hr. Mstí. Johann Fleischer
Skromný úplatek v podobě několika měďáků přiměl hoteliérova syna vyběhnout do ulic. Pak se Franz-Karl Ritter vrátil do svého pokoje, aby počkal. Vzhledem k tomu, že následky případného odhalení, že je podvodníkem a špionem, by byly strašlivé, neodložil si neprůhledné brýle a zůstal ve své roli. Freki se nicméně po jeho mentálním pošťouchnutí opřel oběma předními packami o parapet jediného okna a upřel pohled k nebi plnému kouře. Ritter hledící přes střechy města očima svého vlka viděl v dálce shluk továrních komínů a mezi nimi vrcholek stupňovité pyramidy.
Ve vzduchu se vznášel jakýsi podivný náznak zápachu, ale ať se snažili sebevíc, ani vlk ani jeho pán jej nedokázali identifikovat.
* * *
Dalšího dne ráno, na základě sjednané schůzky, čekal Ritter v předpokoji kanceláře, kde si mohli schůzku domluvit jenom ti z nejlepších kruhů. Freki mu ležel u nohou, pozorný a trpělivý.
Dveře se otevřely a někdo řekl: „Herr Fleischer.“
Ritter se zvedl, otočil se po hlase a mírným hlasem řekl: „Herr Melsterzauberer Fleischer, prosím. Za titul arcimága jsem zaplatil roky života a naprostou ztrátou zraku, takže se obávám, že musím na jeho používání trvat.“
„Ale jistě, Herr Meisterzauberer, jistě. Józef Bannik, k vašim službám. Jsem náměstkem ministra průmyslu nové vlády.“
„Ach, ano. Vy jste ten, kdo poslal mým nadřízeným onen pozoruhodný požadavek.“
„Ve vlastní osobě. Promluvíme si v kočáru, za předpokladu, že je přichystaný.“ Zvýšil hlas. „Kasko! Je všechno připravené?“
V bočních dveřích se objevila nenápadná bruneta a zamumlala: „Všechno je, jak jste požadoval, pane ministře,“ načež se zase vytratila a tiše za sebou zavřela dveře.
„Moje sekretářka,“ vysvětlil Bannik. „Docela výkonná, vzato kolem a kolem. Ale ne moc příjemná. Nuže! Vyrazíme tedy? Ke kočáru? Můžu vám nabídnout rámě, pokud by to“
„Vidět na cestu mi nedělá vůbec žádné potíže. Od toho mám své zvíře.“
Venku na ně skutečně čekal kočár. S ohledem na svého hostitele se Ritter posadil na prostřední sedačku, aby Bannik nemusel sedět vedle jeho vlka Freki náměstka ministra průmyslu studoval nemrkajícíma oranžovýma očima Muž vyštěkl na kočího nějaký povel a kočár se s rachotem rozjel dlážděnými ulicemi.
Po nějaké době začalo být zjevné, že se Bannik váhá vrátit k jejich rozhovoru, proto Ritter řekl: „Ve vašem dopise se psalo o problémech se škůdci, a také o tom, že potřebujete velké množství chemikálií, abyste se s nimi vypořádali. Předpokládám, že jste měl na mysli jed na krysy.“
Bannik si odkašlal. „Jed na krysy nebude stačit. Zvířata, která si přejeme pozabíjet, jsou podstatně větší.“
„Domácí zvířata? Musím vás varovat, že existují dobré důvody, proč se na jatkách chemikálie nepoužívají. Jde o bezpečí jak zaměstnanců, tak, v konečném důsledku, konzumentů masa“
„Ale ne, maso těchhle zvířat nikdo jíst nebude – ne, ne, ne,“ řekl ministr s natolik falešným uchechtnutím, až to bylo znepokojivé. „Samotná tahle myšlenka je k smíchu.“
Ritter na tu rádoby vtipnou poznámku zareagoval nepatrným nic neříkajícím kývnutím a kočár znovu naplnilo nepříjemné ticho.
Opustili město a vjeli do venkovské krajiny. Když měl Ritter pocit, že uplynulo dost času, aby mohl mistr kouzelník pronést následující slova bez jakékoliv ztráty vážnosti, prohlásil: „Myslím, že chápu, jaký druh zvířete máte na mysli. Takový, který novým vládám často dělává starosti.“ Přes své černé brýle nemohl samozřejmě nic vidět. Frekiho očima však spatřil, jak se Bannikovi ulevilo, že nemusí něco takového sám explicitně vyslovit.
Ministr si poklepal ze strany na nos a zamrkal. „Vidím, že jste světaznalý muž. Ano, přesně tak. No a co se týče kvality a kvantity“
„Přesně to v tuhle chvíli děláme. Jedeme přímo na místo. K Velké krakovské pyramidě,“ řekl náměstek. „Vlastně už vjíždíme do areálu.“
Skutečně, kočár vjížděl do něčeho, co podle Ritterova zkušeného soudu musel být internační tábor. Nad hlavou se jim vznášel oblouk brány s banálním povznášejícím sloganem vyvedeným kovovými písmeny. Okny kočáru se dovnitř valila záplava bídy a nemocí, výkalů, zvratků a hnisu, překrytá uhelným kouřem silně prosyceným stejným neidentifikovatelným zápachem, jenž se v nižší koncentraci šířil vzduchem v Krakově. Až na to, že teď už, jak se Ritter obával, rozhodně nebyl neidentifikovatelný.
Kočár rachotil podél dlouhých řad baráků bez oken, s trojúhelníkovými průřezy, z nichž každý měl jediné dveře zavřené na závoru. „Pyramida je pochopitelně dutá,“ řekl Bannik, „podepřená zevnitř opěrnými sloupy. Neměli jsme na její výstavbu desítky let, jako starověcí Egypťané. Dokonce i tenkrát to vyžadovalo nesmírné množství pracovních sil, ale – ha ha – zahálčivé ruce nám nescházejí, že ano?“ Pokývl k barákům, čímž je poprvé vzal na vědomí.
Kočár se kymácivě zastavil.
„Tak,“ prohlásil Bannik. „Jsme tady.“
* * *
Frekimu se výstup na pyramidu nelíbil. Když na to přišlo, Ritterovi taky ne. Kromě neživých kamenů nebylo nic vidět, dokonce ani obloha ne, takže to vypadalo, jako by schodiště vedlo po ohromném útesu, a protože byla pyramida nová, vzduch byl plný kamenného prachu. Kráčet po tomto schodišti bylo jako vystupovat na horu, až na to, že to nebyla fyzická výzva ani to nepřinášelo mentální rozjařenost. Zbývala jenom dřina a únavná obava z toho, co by se mohlo skrývat na vrcholu.
„Tohle je cesta magistrů a akolytů,“ komentoval to Bannik.
„Hm?“ řekl Ritter nepřítomně.
„Západní strana pyramidy je vyhrazená výhradně důstojníkům a vládním úředníkům – kteréžto třídy jste čestným členem – a těm, kteří tam přicházejí kvůli speciálnímu tréninku. Vězni musí vystupovat po východní straně. Tyto schody zůstávají neposkvrněné.“
„Aha“
Na jejich výstupu bylo něco hypnotického. Soustavná nuda stoupání, v kombinaci s neměnnou stejností kamenů, ukolébala Ritterovu mysl do jakéhosi tupého poklidu, jako by vystoupil z vlastního těla a díval se na něj zvenku, aniž by byl nadále plně zainteresován na jeho blahobytu. Představil si zajatce stoupající po opačné straně, s řetězy a pouty, hlídané, upadající do podobného bezútěšného stavu bez myšlenek. Pomyslel si, že je to pro ty ubohé duše tak trochu požehnání. I když to tvůrci pyramidy pochopitelně nezamýšleli jako projev milosti, spíše jako prostředek k podpoře poslušnosti.
Bannik znovu promluvil. „Akolyté vystupují nahoru v obřadných oděvech, za doprovodu hudby. Můžete si snadno představit, jaký to má emoční a intelektuální účinek. Bylo to pečlivě promyšlené do posledního detailu.“
Ritter ho sotva slyšel. Svah pyramidy pod nimi monotónně ubíhal, krok za krokem. Přistihl se, že vzpomíná na svou poslední návštěvu Londýna
* * *
„Provizorní vláda Mongolského čaroděje si udělala pevnost z Krakova,“ řekl sir Toby. „Rusové tomu říkají ‘uzavřené město‘. Člověk potřebuje oficiální povolení, aby mohl vstoupit nebo odejít. Nikdo neví proč, ačkoliv samozřejmě existuje řada vzájemně si odporujících teorií, které jsou všechny předkládány jako daná fakta Hlášení, které jste přinesl od polského čaroděje, je z nich nejznepokojivější.“
„Je to nesmysl,“ prohlásil Ritter. „A to říkám jako člověk, který byl zajat, mučen a málem dohnán k šílenství, aby to hlášení získal, a tudíž bych dal přednost tomu věřit, že všechno moje utrpení něčemu posloužilo. Jenže neposloužilo. Náš zdroj je pomatený, nebo je agentem polského podsvětí a krmí nás dezinformacemi, aby posílil náš zápal pro osvobození jeho země. Žádná třetí možnost neexistuje.“
Sir Toby mu věnoval ublížený pohled, což dělával docela často. „Musí to být nádherné, žít na místě, které je tak plné jistot jako ta vaše tvrdá makovice. Řekněte mi, na jakých konkrétních faktech jste tento svůj závěr založil?“
„Absurdita těch obvinění je zcela jistě zjevná. Koneckonců, mluvíme tady o Evropě, ne o nějakém zaostalém pohanském kontinentu. Nekromancie a lidské oběti?! To je přesně ten typ pomluv, které národy používají proti svým nepřátelům jako propagandu. Jsme sice ve válce, ale pořád jsme civilizovaní lidé – a to platí i o Rusech. Znal jsem několik důstojníků armády svrženého cara a byli to sečtělí lidé se skvělými způsoby, kteří by se do něčeho takového nikdy nezapojili.“
„Ach, Rittere. Člověk by si myslel, že důstojníka Vlkodlačího sboru nebudu muset poučovat o zlu, kterého jsou lidé schopni.“ Sir Toby začal ze svého stolu zvedat stohy dokumentů a ukládat je navrch jiných hromad. Srazil při tom na zem popelník. „Kampak jsem to…? Á!“ Vytáhl koženou složku, a pak na ni ze svých polic přihodil tři knihy, dvě tlusté a jednu tenkou. „Tady jsou vaše dokumenty a životopis muže, za kterého se budete vydávat. Dvě z těch knih obsahují základy chemie a ta třetí je průmyslový katalog A. G. Alchimieho pro velkoobjemové chemikálie. Naučte se toho co nejvíc zpaměti a postarejte se, abyste se ze zbytku dokázal vyblafovat. Zítra ráno odjíždíte na kontinent.“
Ritter hleděl na knihy s odporem. „Ve škole jsem v přírodní filozofii nikdy nevynikal.“
„No, tak teď jste dostal druhou šanci. Dát dohromady vaši krycí totožnost stálo hodně úsilí a peněz, proto je důležité, abyste toho zjistil co nejvíc svými vlastními smysly. Drby stačit nebudou. Také bych ocenil, kdybyste se vyhnul tomu, že naše úsilí promarníte tím, že se necháte zabít.“
„Jsem přesvědčen, že nebudu konfrontován s ničím, co bych nezvládl,“ ujistil ho Ritter.
* * *
Cestou dolů z pyramidy ani Ritter ani Bannik nemluvili. Ritter mlčel částečně kvůli předpokladu, že by se tak zachoval muž, za kterého se vydával, ale především pak proto, že se promluvit neodvažoval. Bannik měl zjevně své vlastní důvody, což bylo jedině dobře. Ritter se pyšnil svým železným sebeovládáním; přesto však, kdyby náměstek ministra řekl jediné slovo, bezpochyby by ho uškrtil.
Kočár projel kolem baráků, a pak kolem vysokých komínů krematoria na okraji tábora Zápach spáleného lidského masa tam byl téměř nesnesitelný, a i když postupně slábl, jak ujížděli krajinou zpátky k městu, nikdy úplně nezmizel. Freki, který byl citlivý k náladám svého pána, nešťastně zakňučel. Ritter mu položil ruku na hřbet, ale nedotkl se jeho mysli. Po malých troškách se mu vracelo odhodlání. Viděl, na co se sem přišel podívat. Teď už bylo důležité jenom to, aby podal hlášení svým nadřízeným.
* * *
Většina kanceláří provizorní vlády se přirozeně nacházela v královském hradě. Ministerstvo průmyslu však okupovalo přebytečné místnosti v Collegium Maius, nejstarší budově nedávno uzavřené univerzity, jejímž studentem byl před několika staletími arcimág Koperník. Kočár zastavil na nádvoří, a jakmile prošli kolem početných a podezřívavých stráží, vedl Bannik Rittera do svých komnat.
Na chodbě k nim přispěchal jakýsi mladík. „Herr Minister! Mám tu doporučující dopis od“
„Ano, ano,“ odmávl ho Bannik unaveně. „Czesíaw, že? Znám tvého otce. Odnes ten dopis do místnosti pro příjem pošty a jeden z našich skvělých hochů ho doručí Kašce, která už bude vědět, co s ním.“
„Já ale“
Bannik mu zavřel dveře před nosem. „Potomek urozené rodiny,“ vysvětlil. „Chce se stát kouzelníkem – bezpochyby pyromantem, nebo levitátorem – jenže navzdory svému původu nemá ani špetku talentu. Myslí si, že umí proměnit kámen v tuřín.“ Pokračoval do své kanceláře a posadil se k pracovnímu stolu. „Stejně jako mnoho jiných dnešních mladých lidí uvěří jakýmkoliv nesmyslům.“
„Není jediný,“ poznamenal Ritter drsně.
Bannik zvedl obočí. „Ale? Neschvalujete, co jste viděl na vrcholu Velké pyramidy? Myslíte si možná, že se vracíme do doby temna?“
„Jsem vědec,“ řekl Ritter, protože něco takového by jeho postava řekla. „To, co jsem viděl, nemůže mít vůbec žádné praktické využití. Žádné!“
„Právě naopak, je to samotný zdroj moci říše.“ Na rtech ministerského náměstka vykvetl drobný vlhký úsměv. „Vidím, že jsem získal vaši pozornost.“ Zazvonil na stříbrný zvoneček, načež se objevila jeho sekretářka. „Přines čaj, Kasko, buď tak hodná. Pro dva“ Pak se vrátil ke svému vyprávění. „Náš vůdce,“… měl na mysli Mongolského čaroděje… „není nazýván Velkým psychiatrem pro nic za nic. Víte, v jeho rodné zemi neexistují žádné dědičné linie kouzelníků, jako je máme tady. Jedinci s potenciálem se dostávají do péče šamanů, kteří jsou k tomu cíleně trénováni, a talent adeptů je otevírán pomocí kombinace drog a tantrických technik. Je to však pomalý a náročný proces. Náš vůdce zjistil, že pokud trénovaný psychiatr vstoupí do mysli akolyty v okamžiku, kdy prožívá velké trauma – takže teď už víte, proč byly ty popravy tak brutální – dokáže prolomit hradby celoživotních návyků a vtisknout mozku novou strukturu. Pokud má někdo potenciál stát se kouzelníkem, kombinace několika ohavností a zkušené mentální chirurgie se o to rychle postará.“
„To… zní nemožně.“
„Proto má naše říše o tolik víc kouzelníků než dekadentní evropské národy. A také je to důvod, proč se ve finále nikdo nedokáže Mongolskému čaroději postavit na odpor.“ Bannik poplácal Rittera po ruce. „Napoprvé to bylo těžké pro nás pro všechny. Ale člověk si na to zvykne.“
V předpokoji se začaly ozývat hlasy, ale přes masivní dřevěné dveře jim nebylo rozumět. Nakonec utichly a krátce nato vešla dovnitř Kaska s čajem na stříbrném podnosu.
„Kdo to tam byl v přední kanceláři?“ zeptal se Bannik.
„Sebestředný nýmand, který se s vámi chtěl setkat. Vyčinila jsem mu a poslala ho pryč.“ Kaska nalila do šálku čaj a podala ho Ritterovi. „Cukr? Mléko?“ Když zavrtěl hlavou, připravila šálek pro Bannika a zamíchala do něj mléko a cukr. Bannik usrkl.
„Vraťme se k tématu chemikálii.“ Bannik položil šálek zpátky na podšálek a zmlkl.
„Ano?“
Náměstek nepromluvil. Ani se nepohnul.
„Herr Bannik?“
„Je mrtvý,“ řekla Kaska „A vy jste ve strašlivém nebezpečí, Kapitánleutnant Franz-Karl Ritter.“
„Kdo jste?“ zeptal se Ritter. ‚
„Někdo, kdo nemá rád Mongolského čaroděje. Muž, kterého jsem poslala pryč, byl Hexenjager – hledač čarodějnic – a hledal tady vás. Řekla jsem mu, že jste se vrátil do hotelu. Moje lest nám mnoho času nezíská.“ S prásknutím pootevírala dvířka skříněk s dokumenty a rychle nastřádala tlustý svazek papírů. „Tohle zdokumentuje, co jste viděl.“ U okna byly těžké závěsya na jedné ze zdí visela středověká drapérie. Kaska otevřela stůl svého nadřízeného, vytáhla krabičku sirek a oboje zapálila, stejně tak jako třásněmi zdobenou pohovku a hromádku papírů, které upustila na koberec. „A tohle by mělo odvést pozornost.“
„Dejte mi ty sirky,“ požádal Ritter. Kaska se na něj zvědavě podívala, ale poslechla Vyšli na chodbu a dveře za sebou pečlivě zavřeli.
Jak Ritter očekával, hlupák čekající venku se k nim vrhl okamžitě, jakmile se objevili. „Slečno Kasko, musíte se za mě přimluvit u ministra Už od nejútlejšího dětství je mým snem stát se čarodějem“
„V tom případě je tohle váš šťastný den,“ prohlásil Ritter, aniž by se zastavil. „Jsem totiž ředitelem náboru a tréninku do nového programu, který vás promění z nuly v někoho užitečného naší věci.“ Nadšený mladík s ním srovnal krok. „Potřebujeme svěží krev, a jsem přesvědčený, že vy se budete docela hodit.“
„Pane, jsem… teda, děkuji vám! Neumíte si představit, co to pro mě znamená. Udělám, co jen bude možné, abych potvrdil důvěru, kterou jste do mě vložil. Jsem… není tady cítit kouř?“
„Ne, není,“ odsekl Ritter a všiml si, jak Czeslaw automaticky souhlasně přikyvuje. Ten mladík byl nadšený jako štěně a dvakrát tak bezelstný. Ritterovi připomínal jeho vlastní mladší já: idealistický, ambiciózní a natolik dychtivý vrhnout se vstříc budoucnosti, že by spolkl každou lež, jakkoliv průhlednou, která by slibovala, že ho tam dovede.
Teď už se nicméně ozýval křik a ze dveří začínali vykukovat úředníci opouštějící své kanceláře. Když se přiblížili k hlavnímu vchodu, spatřil Ritter stráže poklidně vyvádějící lidi ven. Přesně jak se obával, i když ministři a jejich podřízení klusali chodbami za svobodou a venku někdo začal tlouct do velkého požárního gongu, stráže si zachovaly chladnou hlavu a zastavovaly a vyslýchaly každého, kdo nesl nějaké složky nebo papíry.
Ritter vklouzl do Frekiho mysli a zastrčil si brýle s černými skly do kapsy. „Podržte to,“ řekl a hodil krabičku sirek překvapenému Czeslawovi.
Pak vypustil vlka, vrčícího a chňapajícího, přímo proti mladíkovu rozkroku.
Czeslaw se naprosto pochopitelně v hrůze rozeběhl pryč od zvířete a dostal se tak ven předními dveřmi, se sirkami v ruce.
„Zastavte toho muže!“ zařval Ritter a zároveň přivolal Frekiho zpátky k noze. „Je to žhář!“
Kouř zatemnil vzduch. Prchající funkcionáři se prodírali kolem Rittera a Kašky, kteří svižně, ale bez paniky vyšli ven a dolů na ulici. Za jejich zády se stráže sesypaly na nešťastného Czeslawa a začaly z něj vytloukat duši.
* * *
Ritter a sekretářka se nedostali daleko, když tu Kaska zamumlala: „Byli jsme spatřeni. Za žádnou cenu se neohlížejte.“
Ritter se neohlédl. Freki se ale zastavil, aby očichal zajímavé zápraží, a při tom se podíval směrem, ze kterého přišli. Jeho očima Ritter spatřil podsaditého muže v černém kabátě, civilistu, který stál zády k hořícímu Collegiu a upřeně hleděl za nimi.
Ritter zanadával. „Myslel jsem, že jsem ho ve Švýcarsku Setřásl.“ Pak zavrávoral a málem upadl, když mu lebku proklálo kopí bolesti.
„Jakmile Hexenjdger ochutná vaši mysl, nejde ho setřást. Proč se tak šklebíte?“
„Moje hlava…“
Kasein výraz by vyděsil i baziliška „Hlupáku. Říkala jsem vám, abyste se nedíval. Dokáže se váš vlk o sebe postarat?“
„Freki je zvyklý vydávat se za potulné zvíře.“
„Tak ho pošlete pryč. Dokážete jít za mnou, nebo vás musím nést?“
Ritter byl Teuton, důstojník, a šlechtic každým coulem. Přinutil se držet hlavu vztyčenou. „Bolest pro mě nic neznamená.“
„V pořádku. Půjdeme rychle a budeme často zahýbat a kličkovat. Dokud si bude myslet, že se mu snažíme uniknout, nebude s naším polapením pospíchat. Jako každý jiný lovec, bude šetřit síly, zatímco my budeme plýtvat těmi svými. Nemám ve městě žádné spojence, na které bych se odvážila obrátit. On je, na druhou stranu, na domácí půdě a je si velmi jistý sám sebou. Soustředí se jenom na to, aby vás zneschopnil. Takže můžeme s jistotou očekávat, že mě podcení.“
„Máte talent?“ zeptal se Ritter s náhlou nadějí.
Kaska jím smýkla do zatuchlé boční uličky. „Samozřejmě že ne. Mou největší předností je naprostý nedostatek magických schopností.“
Prchali labyrintem středověkých uliček, přes zdi, klenutými průchody, dolů po kamenných schodech. Ritter byl milovníkem jak měst, tak historických památek; za jiných okolností by si tuto improvizovanou prohlídku starého centra Krakova nesmírně užíval. Hledač čarodějnic měl však v jeho mozku pevně zabořené své mentální drápy a bolest neustále narůstala, až nakonec dokázal pouze hledět před sebe zužujícím se tunelem černoty.
Kaska ho popadla za ruku a táhla jej. „Těmihle dveřmi,“ řekla „Nahoru po těchhle schodech.“ Ritter vyklopýtal do třetího patra a na konec dlouhé chodby. Zarachotily klíče. Mlhou bolesti viděl, že Kaska odemyká dveře do pokojíčku s nízkým stropem. „Můj domov,“ oznámila „V celé své kráse.“ Pak, s pochmurným humorem, dodala: „Až moje domácí zjistí, že jsem tu měla chlapa čeká mě peklo.“
V místnosti se nacházela komoda na které stál džbán s umyvadlem, dále pak dřevěná židle a úzká postel zakrytá bílou prošívanou dekou. Bylo tam jenom jedno okno, které sahalo od úrovně kolen až skoro ke stropu. Ritter si uvědomil, že celé toto podlaží vzniklo až dodatečně a původně bývalo horní třetinou mnohem větších prostor.
Toužebně vyrazil k židli, ale Kaska ho místo toho postrčila na postel. Zhroutil se na ni, až provazový rošt pod matrací zasténal. S námahou se pokusil zvednout, ale nešlo to.
„Podkroví je velmi špatný úkryt,“ řekl slabě. Hlavu mu svíraly neviditelné ocelové ruce a mačkaly ji tak silně, že od krku dolů ztratil veškerý cit.
„Ne v Krakově.“ Kaska došla k oknu a otevřela je dokořán. Za ním se nacházela těžká mříž, kterou odemkla a s namáhavým zavrčením rozrazila. Dovnitř zavál ledový vzduch.
Ritterovi se s nesmírným úsilím podařilo posadit. „Co to děláte?“
„Lehněte si, vy hlupáku! Lehněte si a nehněte ani svalem. Nedokážete snad poslouchat příkazy ženy?“
„Kasko,“ řekl Ritter. „Nemá smysl, aby nás dopadli oba Pořád můžete utéct.“
„Zaprvé, jmenuji se Katarzyna Skarbek,“ řekla žena s jistou příkrostí. „Kaska je dětské jméno, zdrobnělina Bannik ho používal, protože byl prase, a já jsem mu to trpěla protože jsem pracovala v utajení. Tyhle podmínky už neplatí. Proto bych ocenila kdybyste to jméno už nikdy nepoužil.“
„Jak si přejete, slečno Skarbek. Chtěl jsem říct…“
„Zadruhé, smyslem tohohle všeho je vaše přežití. Vlastně byste tady ani neměl být. Hnutí odporu stálo nemálo úsilí sestavit hlášení a předat ho tomu vašemu Willoughby-Quirkeovi. Dostal ho vůbec?“
„Dostal, ale nikdo tomu neuvěřil.“
„Bohové! Měla bych – huch! Hledač čarodějnic jde po schodech nahoru.“
Skarbek se rychle ujistila, že jsou dveře mírně pootevřené. Pak poodešla k oknu a zůstala stát otočená obličejem ven, naslouchala a čekala.
Na chodbě se ozvaly kroky. Pak utichly. Někdo opatrně strčil do dveří, aby je otevřel. Objevil se v nich podsaditý muž v černém, s pistolí v ruce. Věnoval Ritterovi zběžný pohled, pak se podíval k oknu. A vytřeštil oči.
Sekretářka měla jednu nohu na parapetu a chystala se vylézt na střechu.
Hledač čarodějnic za sebou s prásknutím zavřel dveře a třemi kroky překonal místnost. Popadl Skarbek za rameno a strhl ji zpátky dovnitř. Narazila na komodu, až džbán a umyvadlo s rachotem odlétly. Muž zůstal stát zády k oknu, mířil na ženu pistolí a blokoval jí jedinou únikovou cestu.
Na jeho tváři se objevil drobný spokojený úsměv.
Pak úsměv zmizel.
Kolem krku se mu sevřely dvě kamenné ruce. Takovou rychlostí, že ani neměl čas vykřiknout, byl pozadu vytažen oknem ven. Skarbek se vyškrábala na nohy. Přibouchla železnou mříž, zamkla ji a zavřela okno.
Po skle se rozstříkly kapky krve.
Ritterova hlava se začala pročišťovat. Potřásl jí a zvedl se. Vyhlédl z okna a spatřil tři chrliče, peroucí se o tělo hledače čarodějnic. Trhaly jeho maso drápy a zobany. Ujistit se, že je muž mrtvý, trvalo Ritterovi jenom okamžik. Pak se k té znepokojivé scéně obrátil zády.
„To bylo opravdu neuvěřitelné štěstí,“ poznamenal nakonec.
„Štěstí s tím nemělo nic společného,“ ujistila ho Skarbek. „Každý den, celé měsíce, jsem si odkládala zbytky oběda a večeře a házela jsem je na střechu chrličům. Když zachřestí otevíraná mříž, seběhne se jich vždy celé hejno.“
* * *
Když Ritter dorazil do Londýna, byl večer, proto odvedl Frekiho do psince a šel se ohlásit siru Tobymu do jeho klubu. Portýr v Boodle’s ho dovedl do soukromého pokoje, ve kterém hořel oheň, a na stolku mezi zelenými koženými křesly čekaly dvě sklenice koňaku. Ritter tam seděl, civěl do krbu, v obou dlaních svíral skleničku, ze které ani neochutnal, vzpomínal na Krakov a podivoval se, jak v rámci jediného světa mohou existovat tak odlišné podmínky.
Po nějakém čase si všiml, že se druhá sklenička zvedá ze stolku. Následně si uvědomil, že tu skleničku svírá muž usazený v křesle naproti němu, a že tím mužem není nikdo jiný než sir Toby.
Ritter se sklesle zasmál. „Skoro jsem zapomněl, že tohle dokážete.“
„Vstupovat do místností nepozorovaně je sice malý talent, ale je můj,“ řekl sir Toby. „Nyní jsem ho použil z pouhé marnivosti.“ Pak nasadil pracovní výraz. „Co pro mě máte?“
Ritter mu předal dokumenty, které sem přinesl přes půl Evropy, a zatímco je jeho nadřízený studoval, vyprávěl mu o všem, co dělal a viděl. Oheň mezitím téměř vyhasl.
Když hlášení skončilo, sir Toby prohlásil: „Uvědomujete si, že ten mladík, kterého jste obvinil ze žhářství, byl bezpochyby odeslán do tábora, který jste navštívil, a pak zabit.“
„Nejsem na to, co jsem udělal, pyšný,“ přiznal Ritter. „Ale necítím ani vinu. Mezi pozabíjenými lidmi, které jsem viděl na vrcholu té zatracené pyramidy, byly i děti.“
„Jistě.“
„Povídám vám, že necítím vinu!“
„Rittere, nejsem ani váš otec, ani váš zpovědník. Ve skutečnosti je až příliš často mým úkolem přesvědčovat vás o nezbytnosti takových činů.“ Sir Toby se poplácal po kapsách bundy, vytáhl pouzdro s doutníky a otevřel je. „Cigáro?“
Ritter beze slova přijal a nechal si od svého nadřízeného připálit. Nějakou dobu oba mlčky bafali. Nakonec si sir Toby povzdechl, srovnal papíry a stočil je do ruličky. „Nechám je rozkopírovat a rozdat příslušným místům, ale…“
„Ale?“
„Já vám věřím, Rittere. Ale uvěří vám někdo další?“
„Takže se nic z toho, co jsem viděl, nepočítá?“ zeptal se Ritter tak chladně, jak jen dokázal. „Všechny oběti, které podstoupilo hnutí odporu, aby vám dodalo důkazy, lidé, kteří museli zemřít, abych se dostal živý z Krakova, slečna Skarbek, která se musí schovávat, všechno to bylo vyplýtvaná úsilí?“
Sir Toby vytáhl doutník z úst a zamyšleně jej studoval. „To si myslet nesmíte, Rittere. Můžu vám zcela důvěrně prozradit, že jste mi velmi zjednodušil práci. V uplynulých měsících jsem bojoval sám se sebou. Existují určité kroky, které jsem váhal podniknout, některé z morálních důvodů, jiné, protože byly jednoduše příliš nebezpečné. Teď ale, když znám pravou povahu toho, proti čemu bojujeme, mohu dojít pouze k jedinému závěru, a sice že nemůžu udělat nic, co by bylo horší, než kdybych dovolil Mongolskému čarodějovi vyhrát tuhle válku. Myslím, že je bezpečně říct, že ve srovnání s tím je omluvitelné absolutně cokoliv. Nesouhlasíte snad?“
Na tváři sira Tobyho se objevil poklidný výraz. Byl to výraz muže, který velmi dlouho bojoval s temnými anděly své povahy, a který konečně dostal povolení vypustit je na svobodu.
Poprvé vydáno v online magazínů Tor.com v září roku 2015
Přeložil Ludovít Plata