Sibaf
„Rtivor!“
Pleskot nohou na blátivé cestě provázel úprk obyvatel vesnice Mix labyrintním tunelem, jehož stěny tvoří kmeny rhoduch a strop jejich propletené větve. Každý si přál být co nejrychleji co nejdál od místa, kde výkřik zazněl.
Sibaf nebyl výjimkou. Utíkal a těsně před ním se leskla zpocená svalnatá záda běžícího souseda. Sibaf má na sobě vždycky alespoň kalhoty a košili utkané z vláken solúz. Boty – jako právě teď – oželí, ale cizím očím by své nepříliš svalnaté tělo (bledé a skvrnité jako břicho rtivora, stromového vraha) neukázal nikdy.
Vtom snědá záda vyjela někam nahoru, a to je ten nejhorší směr. Právě odsud zazněl pronikavý výkřik, aby utichl v mokrém chřupnutí. Sibaf ztuhl, což kromě jiného znamenalo, že se zastavil. Někdo z těch, co běželi za ním, ho srazil na cestu a dupající dav ho minul.
Nad ním se ozve trhavý zvuk… a šplouch! Rezavá zástěra krve a k tomu komíhající se a škubající se rozervané provazce střev, z nichž se uvolňuje obsah. Srkání ohlušuje.
Sibaf násilím odpoutal oči od cukavě stoupajících chuchvalců šedorůžového lanoví. Pohlédl do míst, kam ho štval strach: uzlovaté pařáty seshora útočily na tmavé kontury běžících postav, které se rýsovaly na pozadí zelenkavého přítmí tunelu (s příslovečným zlatavým světlem na konci); vyřvávaly ze zástupu prchajících Sibafovy blízké, známé, sousedy; vtahovaly je do korun stromů a trh a šplouch a zástěry a lanoví.
Měl pocit, že právě na něm ulpěly kruté, nenasytné oči. Vstal, rozběhl se opačným směrem než dav, utíkal, a když už nemohl, vmáčkl se mezi dužnaté kmeny ve stěně labyrintu. Srdce mu divoce bušilo. Snahu nedýchat – nebo dýchat jen tichounce – přerušovaly kdákavé nádechy a syčivé výdechy.
Čas, měřený údery srdce, se zpomaloval a zpomaloval a zpomaloval…
Ucítil dotyk na paži. Skečka! Setřásl ji tak prudkým mávnutím, až mu křuplo v lokti. Tihle šestinozí dravci připomínající lidskou dlaň s prsty, kteří při lovu lahvíčku vrhají upředené spleti, ho naplňovali nezvladatelným odporem. Vlastně nejen jeho: skeček se štítil každý, koho znal.
Vtom bolestivé drapnutí v podpaží – následuje výzdvih.
Sibaf je unášen zeleným světem stromových korun a jeho jekot neutichá.
„Přestaň,“ ozvalo se.
Něco muselo být jinak, než předpokládal. Zmlkl. Otevřel oči.
Nalézal se v rozsoše rhoduchy a společnost mu dělala opravdu velmi vysoká štíhlá dívka s dlouhými, vlnitými, světlými vlasy pevně staženými do ohonu. Nosila volný fialový šat – kalhoty a blůzu. Víc než vysoké oranžové boty a brašna na boku ho zaujaly její modré oči a tvář jemná a hladká jako poupě solúzy, a stejně krásná. Otazník, který namalovalo její obočí a který si přečetl v jejích očích, vystřídal mráček.
Není slušné takhle civět na ženu.
Pokud nevěděl, kam s očima, mohl je nechat na zdobených rukojetích dvou zbraní, které trčely nad jejími rameny.
Brux
„Jmenuji se Brux.“ Sevřela rukojeť, povytáhla ji a hned zase zarazila do pouzdra. „Tohle je ostran, zbraň programátorů. Jsem mistryně vědecké magie – programátorka.“
Také se představil. Na oko lhostejně přidal svůj objev: „To slovo rtivor křičí oni sami, abychom se přesunuli do míst, kde číhá jejich hlavní síla.“
„Všímavost. V ní spočívá tajemství tvé jedinečné schopnosti přežít. Patříš mezi vyvolené prostě proto, že máš talent dostávat se z maléru. Navíc jsi z vesnice. O programování a programátorech nevíš nic.“
Ticho přidalo poslední větě na významu, co víc: přidalo na její konec otazník.
„Jediní cizinci, se kterými jsem se kdy setkal, byli kupci. Směňovali jsme s nimi solúzové sukno a placky především za amulety ochraňující před rtivory.“
Spokojeně kývla hlavou. „Nejsi zatížen nevhodnými návyky. Hledám někoho takového. Potřebuji ho. Předpokládám, že jsi přišel o blízké, a že tedy můžeš kdykoliv vyrazit na cestu. Asi sis všiml, že jsem sama. Jenže programování je týmová práce. Pokud by ses chtěl stát členem programátorského kolektivu, sekundárním programátorem, stačí splnit jen čtyři jednoduché úkoly.“
Od okamžiku, kdy zaznělo: „… stačí splnit…“ záporně vrtěl hlavou.
Brux skončila se zevrubným výčtem dílčích úkolů, které je třeba v rámci zkoušky vykonat.
A Sibaf začal váhavě, bázlivě: „Tak to ne-e, to tedy ne-e.“ S pohledem upřeným na rukojeti zbraní vyhrkl: „Ostran ani neuzdvihnu, natož abych jím vládl.“ Zvýšil hlas: „A nikdy… Slyšíš? Nikdy bych dobrovolně neprolil svou krev. Rtivorů se děsím už proto, jakým způsobem vyhladili Mix.“ Zarazil se, poplácal se dlaněmi po prsou. „Přišel jsem o ochranný amulet, tak jak bych mohl nějakého uloviti. A porazit toho…“
„Holrolfa.“
Lítostivě potřásl hlavou. „Poslední úkol komplexní zkoušky je vždycky nejtěžší. Holrolf! Z dříve řečeného musí být celkem jasné, co si myslím právě o něm, aniž vím přesně, jak vypadá.“
„Náhodou vypadá docela dobře. S vervou se pokouší navodit u člověka určitou iluzi. Pomáhá si tím, že do vzduchu, směrem k vyhlédnuté kořisti, rozprašuje vidinotvorné sliny. Ale dost už slov, musíme se vyspat. Zítra vstoupíš na nejpodivuhodnější cestu svého života.“
Chtěl říct: „Nikam nepůjdu,“ jenže nejít znamenalo zůstat osamocen v lesním labyrintu. „Mohu tě samozřejmě doprovázet s tím, že na odborné činnosti si vystačíš sama.“
„Řekla jsem týmová práce. Co se týče programování, vyhovuje každá secvičená skupina, ale praxe ukazuje, že ideální je tandem. Alespoň dva dostačují ke zkomponování a spuštění jakéhokoliv vytvářecího programu a, je-li to třeba, ne víc jak dva existenci takového programu snadno utají.“ Zalovila v brašně a vytáhla předmět, který Sibaf nikdy neviděl. „Krychloidea. Uskutečňuje vícerozměrné propracované vývojové a simulační prostředí i vstupní rozhraní vytvářeče. Můžeš k ní přistupovat postupně po jednotlivých dimenzích, nebo – zvládneš-li to – naráz, v masivně souběžné seanci.“
Následoval odborný výklad, v jehož průběhu Sibaf zavzpomínal na své blízké. Ze slzavého zámotku pleny smutku ho vytrhla věta: „A teď už mě prosím nevyrušuj. Před usnutím si Přeříkávání elementy těch nejpovedenějších programů.“
Šarvátka u města Divegea
K snídani hrst vypeckovaných žrasůvek. Překvapení nad jejich vynikající chutí vyjádřil Sibaf slovy: „Celoroční prostou stravou v Mixu jsou solúzové placky, nápojem sliz z rhoduch.“
Putovali stále řidším lesním porostem. Sibafův hřbet se ohýbal pod tíhou ostranu, který mu propůjčila Brux.
Najednou vykřikla: „Tas!“ Vytrhla ostran z pouzdra. Sekla shora dolů a zdola nahoru. Uskočila nazad, vyrazila hrotem proti pomyslnému soupeři. Pomocí mechanizmu, který je ukryt v čepeli, donutila přeostré výběžky, aby se rozložily rovnoměrně po celé její délce. Následoval krátký vodorovný pohyb ostřím zprava doleva. Trhnutím přitáhla paži k tělu. Ladným pohybem zasunula ostran do pouzdra na zádech, až to cvaklo.
„Proč to děláš?“
„Jde o užitečné cviky posilující ty správné skupiny svalů paží, ramen a zad. Opakuj je po mně. Tas!“
Tyhle operace – tas, sek, bod, řez, trh, skryj –, kterým Brux říkala základní, prováděli znova a znova.
Prošli tundrou zahalenou namodralým oparem a den nato se zakloněnými hlavami zírali na převysoké hradby města Divegea a obrovský stavební prostředek, který kus zdi právě opravoval.
„Kořenovník,“ poznamenala Brux. „Jen si představ, jak velký musel být skleník vytvářecího střediska, v němž vznikl. A to předpokládám, že je sestaven z jednotlivých dílů. No nic, musíme dál.“
Překvapeně na ni pohlédl.
Pokrčila rameny. „Tady žádné vytvářecí středisko nemají.“
A zrovna tehdy je míjeli ti tři běžící, poněkud korpulentní mladíci. Sibafovi připadali jako obři. Zastavili se a se ztuhlými škleby věnovali zbystřenou pozornost programátorčiným křivkám.
Jeden z nich, nápadně bledolící, nosil husté černé vlasy spletené do dvou copů, které splývaly po prsních plátech zlatavého brnění až k pasu. Právě on, s očima klouzajícíma nahoru a dolů po dlouhých dívčích nohou, poznamenal: „Mohla by to být příjemná zábava, sondovat, kde se sbíhají.“ Všichni tři nedočkavě zakmitali prsty.
Brux mlčky sevřela rukojeť ostranu.
Sibaf se přesunul za ni a jeho oči nenápadně metaly blesky.
Napětí narůstalo.
Ti tři se vrhli na Brux.
Její výpad byl bleskový. Ostran rozvířil vzduch – tři páry očí donutil mrknout.
Do trávy se sneslo cosi tmavého.
„Když už zálohuješ, tak třikrát, nikdy ne dvakrát,“ zvolala Brux.
Ticho, že bys uslyšel odskočit lovíčka.
Zaharaší tasené meče.
Ještě jeden švih ostranem… A ti tři pokračují v běhu k hradbám, jen ten jednocopý uplivne přes rameno nadávku: „Skečky programátorské!“
Sibaf zírá na Brux se zmatkem a úžasem v očích.
Potřásla hlavou. „Něco podobného si dovolíš jen k někomu, koho nepovažuješ za sobě rovna. Tak svět oplácí programátorům za jejich práci. Pokud už se radní rozhodnou zřídit vytvářecí středisko, vždycky je postaví daleko od svých hradeb. O tom, že se musí nějaké tělo ve mlýně vytvářeče rozbít, aby se dalo přebudovat do jiné podoby, nechce nikdo ani slyšet, ale všichni by si přáli vlastnit vybavenou domácnost, potřeby pro sport a zábavu, umělé stavební prostředky. Duševní újmu jim způsobuje pouhá představa spojení rostlinné a mrtvé lidské tkáně, ale na hrob blízkého člověka chce každý vzpomněnku reagující na citové projevy jako prostředníka mezi ním a drahým zesnulým. Mimochodem, vytváření vzpomněnek je rutinní úloha a je součástí knihovny programů, která je uložena v holrolfích pamětech každého vytvářeče. Z toho vyplývají dvě důležité zásady. První: než začneš komponovat nějaký program, zjisti, zda už ho někdo nevytvořil. Druhá: máš-li tu příležitost, sestavuj nové programy, zvlášť ty na jedno použití, z už dříve odzkoušených programů v roli stavebních kamenů. Zvýšíš tím efektivitu programování. Nezapomeň však, že výsledný program nemusí být nutně efektivní… Ehm, kde jsem to… Vzpomněnky! A tak jako s nimi je to se vším. Lidé se neobejdou bez vytvářečů – a současně se jich děsí a jejich obsluhou pak opovrhují. Stádní mysl ráda nahrazuje obavy z neznámého, a to i z neznámého prospěšného, opovržením.“
První úkol
A jednou si zarazil trn do bosé paty. Následný křik vyděsil roj sádelnatých lovíčků víc než vržená spleť útočící skečky: neslyšně odskákali do všech stran.
Její hutný výklad o nutnosti naučit se starému umění programátorů – nenásilně překonávat bolest – přerušil otázkou, jaký je cíl jejich cesty.
„V případě putování nás běžně zajímají odpovědi na dvě otázky: kam a jak dlouho. Co se týče kam – do nejbližšího vytvářecího střediska s dostatečně výkonným vytvářečem; jak dlouho – právě tak dlouho, abys úspěšně absolvoval cestu od vesničana k sekundárnímu programátorovi.“
„Řekl jsem ti už jednou…“ Odmlčel se, aby se nadechl a mohl se rozhovořit o to důrazněji.
Vykřikla: „Tas!“ a on popaměti vykonal úkon zažitý tolikerým opakováním. A pak on i ona prováděli zcela synchronně základní operace jednu po druhé. Ostrany hvízdaly, aby nakonec s hlasitým prásknutím zapadly do pouzder.
„První úkol splněn,“ pronesla.
„Ale rozhodně nemíním dobrovolně plýtvat krví. Neulovím rtivora. Neporazím holrolfa.“
„S tím holrolfem… Porazit znamená zabít. Kdybys ho jen poranil, zapamatoval by si tě, usiloval by o odplatu, plížil by se za tebou celý – sem dosaď minimální z hodnot zbytek tvého života a zbytek jeho života. Už víš, proč říkají programátoři paměti – jejíž obsah nelze měnit a do níž je uložen vytvářecí systém i s knihovnami často používaných programů – holrolfová?“
Sibaf si mezitím zamyšleně pohrával s dlouhými vlákny visícími z větve žrasovy. Tři prameny postupně splétal… Něco mu to připomenulo – uťatý cop.
„Proč to vlastně děláš?“
„Proč!? Proč co?“
„To všechno komponování a vytváření.“
„Za byt a za stravu. Případně za nějaké ošacení. Ale je to zábava! Jen si představ:
zadání definují radní. Rozbor, který provede programátor, zodpoví otázku, jaký vstupní materiál je třeba zajistit. Sekundární programátor ostranem upraví kamenný blok z tvrďase, citlivce či vraspuly, porazí strom, případně uloví několik rtivorů či holrolfa, nebo od města převezme nějakou tu lidskou mrtvolu. Programátor zkomponuje program, který určí, jak bude probíhat rozbití vstupního materiálu na části a jejich následné sestavení do nového celku. Program předá vytvářeči společně se vstupním materiálem. Vytvářeč postupuje podle pokynů obsažených v programu. Rozbíjení probíhá ve mlýnech. Pro dočasné uložení programů, dat i mezivýsledků slouží nejrůznější typy pamětí. Například mlžná paměť uchovává to, co se vymyká černobílému chápání. Výsledek programu, to nové, co si radní přáli vytvořit, se zrodí v místě určeném k vyrůstání, jež je odtrženo od okolního světa a kterému se proto výstižně říká skleník.
Pokud zadání splníme, nádavkem dostaneme trochu strojového času a prostředků vytvářeče pro vlastní tvorbu. Z toho vidíš, že programování je o zázraku proměny i stvoření. Pokud se bavíš něčím natolik jedinečným, s určitou dávkou vyděděnosti počítat musíš.“
Druhý a třetí úkol
Sibaf bojoval s akné a s otlačeninami na šlapkách.
Brux se toulala jemnou trávou, občas něco zdvihla a uložila do dlaně. Později mu ukázala hrst růžových a černých oválných plodů. „Krůpějky. Místo To se snadno provede či naučí, programátor říká: To je krůpějka. V kombinaci s vhodným tréninkem vede jejich užívání záhy k zdařilému složení jakékoliv zkoušky. Umožní ti uvidět se při úspěchu v té či oné akci, zvyknout si na něj. Na, a představuj si, jak ostranem ukončuješ život toho největšího rtivora.“
Slunce zapadalo a Sibaf s hekavými steny vyrážel zbraní proti neexistujícímu protivníkovi.
Ráno ho čekaly voňavé bobulky na programátorčině dlani.
Odsekl: „Bolestí nepohnu pravou paží.“
„Sekundární programátor musí vládnout ostranem pravou i levou rukou i obouruč. Je důležité, abys pokračoval ve výcviku se zbraní, protože v samotné povaze opakování je, že zvyšuje rychlost a účinnost provádění.“
Sibaf se zadíval stranou, naráz se vymrštil, současně plynulým pohybem vytrhl ostran z pouzdra, máchl jím vpřed, až se hrot zastavil jen na tloušťku nehtu od jejích rtů. „Mohl jsem tě zabít! Na svou obranu jsi nestačila pohnout jediným prstem. Měním se, troufám si říci, že rostu. A ty jsi stále stejná.“
„To je úděl dobrého učitele.“
Zamrkal, odvrátil tvář. Chvíli zíral na tepny a žíly na svých pažích, potom pronesl otráveně: „Kde máš toho rtivora?“
„V krajině, v jaké se nalézáme nyní, je dostatek rhoduchových hájků.“
Rozhlédl se. A ovšem, docela nedaleko se jeden takový zelenal.
Záhy nato už se Sibaf zase tiskl k sliznatě vlhkým kmenům. Obracel se mu žaludek z pachu rostlinného tlení a vlastní krve. Naoko se stavěl mrtvým (podle Brux má rtivor nejraději kořist zohavenou rozsáhlým, s životem neslučitelným zraněním), svíral obouruč ostran, držel ho hrotem nahoru, protože bolestivá zkušenost s vyhlazením vesnice Mix mu napovídala, odkud přijde útok.
A vtom: prudký náraz do kotníků; svět se rozmázne v zelených pruzích. Sibaf cítí vítr na tváři, je unášen, zvedán, převracen. Visí hlavou dolů. Pramínky jeho řídkých vlásků jsou směrovkami ukazujícími do temné dutiny rozšklebené tlamy. Duchapřítomně nastaví ostran naježený výběžky jako ochrannou mříž, která rtivoroví zabrání ho pozřít. Morda sebou zuřivě škubne; rtivor narazí jazykem, na jehož povrchu se svíjejí symbiotičtí červi, do ostranu; vztekle zafuní… A Sibaf se dusí v zámotku neuvěřitelně smrdutého dechu.
Zasviští ostran. Tímhle ale nevládne Sibafova ruka. Tlak na kotníky pomine. Sibaf padá z liány na liánu a současně s ním se řítí dolů i uťatá rtivorova hlava.
Brux seskočila vedle Sibafa a řekla: „Tenhle rtivor plánoval. Využil pružinovou liánu k tomu, aby spoutal tvé kotníky a bleskově tě vynesl zavěšeného hlavou dolů do korun stromů. A ty? Trčel jsi na místě a čekal na útok shora, protože tak přece útočili rtivoři v Mixu.“
„Strašlivě to tu smrdí,“ pronesl Sibaf, „musím se umýt.“
„Rtivor si z každé kořisti ukládá výpotky a šťávy nepříjemně chutnající a odporně páchnoucí do ampulovitých pórů hrtanu,“ vysvětlovala Brux.
Mnohem později se Sibaf nad mrtvolou rtivora, jehož zdolal po lítém boji, nenuceně otáže: „Toho holrolfa najdu konkrétně kde?“
„Najitého je krůpějka.“
Čtvrtý úkol
Rhoduchy a rtivor útočili na nos – tuhle mělkou jeskyni ve svahu zajímal jen Sibafův strach. Navíc šlo o speciální případ, v němž krůpějky neúčinkovaly, neboť s holrolfem se nikdy nesetkal a nemohl si tedy utkání s ním představovat. Podle Brux žije holrolf převážně ve skalách a lidem, své kořisti obecně, se přizpůsobil tím nejděsuplnějším trikem. Jakým? O tom se měl Sibaf záhy vrchovatě přesvědčit.
Zatím situace nebyla kritická: ramenem se opíral o stěnu jeskyně, lovil z kapsy plody žrasůvek, pochutnával si na sladké dužnině a pecky plival kolem sebe na kamenné tabule.
Někde v dálce se ozvala série zlověstných mlaskavých zvuků doprovázená hlasitým štěkavým oddechováním. Zvuky utichly. Ozvaly se znovu, a blíž. Utichly. Okolí se utápělo v nudné šedi.
Periferní vidění zachytilo vlevo u vchodu do jeskyně záblesk jasně oranžové. Náhle nebyl sám. Na okamžik něco zastínilo vchod. A vtom už se před ním tyčila útlá, podivně esovitě prohnutá postava s vystrčeným středem trupu, vyšší než on tak o dvě hlavy. Tělo stvůry vyhlíželo jako zahalené do kutny s kapucí v oranžové barvě, kterou krášlila zlatavá kresba. Hlava se natáhla k Sibafovi; kapuce sklouzla nazad… Jenže tohle nebyla žádná kapuce, ale horní čelist strašné, doširoka se otevírající tlamy se čtyřmi předlouhými dravčími zuby. Sibaf spatřil uvnitř té tlamy, za mřížemi černých lesklých tesáků, šedou, nesmírně krásnou tvář dříve polknuté dívky – polknuté vcelku – od nohou k hlavě – a teď už pravděpodobně mrtvé.
Dech se mu tajil v hrudi z neskutečně příšerného obrazu.
A to je dobře, nesmím se nadýchat omamujících slin, uvědomil si.
Obří čelisti se otevíraly víc a víc. Sibaf tasil zbraň. Dívčí tvář znenadání ožila. Veliké temné oči se otevřely a prosily o pomoc; drobné rty roztřásla nevýslovná muka. Sibaf už neviděl holrolfa, jen uvězněnou dívku. Chtěl pomoci, nevěděl jak; vykročil s ostranem namířeným na holrolfa; noha mu ujela na slizkých peckách; řítil se k holrolfovi; hrot ostranu zajel hluboko do hadovitého těla s nyní zcela zřetelnými dívčími konturami. V mžiku se drobné rtíky roztáhly doslova od ucha k uchu, šedá hlava se podélně zploštila, aby se mohla protáhnout mezi dlouhými tesáky a rafnout dvěma řadami trojúhelníkových zubů po Sibafovi. Ten uskočil dozadu. Ostran opustil holrolfovo tělo.
Sibaf jediným plynulým pohybem změnil geometrii zbraně a sekl. Výběžky se zarazily hluboko do mordy, krku, prsou a následující trh vyrval z těla bestie hroudy mokvavého masa. Holrolf spustil ohlušující nářek, padl naznak. Kopání jeho dolních končetin provázely stále slabší a slabší mlaskavé zvuky.
Konečně ticho.
Sibaf opustil jeskyni a sestoupil k čekající Brux. Třásl se, vytřeštěnýma skelnýma očima hleděl na jistou tělesnou partii své programátorské kolegyně.
„To ses jen nadýchal holrolfích slin,“ uklidňovala ho Brux, „proto ti připadám neodolatelně krásná. Ale teď se rychle vrať a proveď důkladnou pitvu holrolfa. Zaprvé abys prozkoumal jedinečnost přísavek na jeho končetinách, zadruhé abys zjistil, že se v něm opravdu nedořežeš ničeho dívčího. Pak už mu nikdy neskočíš na lep.“ Po chvíli doplnila: „Zvláštní je, že loví i rtivory, kteří se rozmnožují nepohlavně… copak jim asi ve své tlamě ukazuje? Mimochodem, říká se, že ti dva, rtivor a holrolf, spolu občas uzavírají přátelské symbiotické smlouvy s nejasným obsahem.“
Oriakara
Od skolení holrolfa se jen učili, anebo spali, anebo zaháněli kručení v břiše žrasůvkami, anebo běželi. Součástí výuky se staly útočné a obranné obraty s ostranem: vějíř, lata, kyvadlo, kolotoč. Ve vzájemných soubojích Brux počítala nahlas vykrytí a potenciální zásahy… Postupně se občas stávalo, že jejich potyčky končily remízou.
Jednou se pod nimi otevřelo nevelké, zalesněné údolí. Brux pozvednutím paže Sibafa zadržela. A Sibaf už o nich také věděl. Desítky tmavozelených těl v korunách stromů a mezi kmeny prozrazovala především bledě zbarvená břicha.
„Pomsta za Mix. To bude řež!“ Sibaf vytrhl ostran, přikrčil se, periferním viděním i sluchem vnímal programátorčiny pohyby… Jenže Brux se nehýbala a její následující větu zabarvil úsměv: „Někdy je elegantnější problém eliminovat, než ho vyřešit.“ A tak údolí plné rtivorů obešli velkým obloukem a záhy uviděli dvě hory porostlé kadeřavou zelení rhoduch, žrasov a rohožnošů. Na vrcholcích obou se vypínaly k načechraným mrakům oslnivě bílé citlivcové zdi.
Brux střihla očima na horu vlevo, pronesla: „Velká zvědavá. To nahoře je Oriakara.“ A dál se už cele věnovala jen hoře vpravo. „Téhle se říká Malá zvědavá. Po-dí-vej… Vidíš to jejich vy tvářecí středisko?! Ten obrovský kalich ochranného zdiva?! Tenhle vytvářeč vyžaduje celou horu. Horu – v nižších polohách s rhoduchovými hájky, ve vyšších se skalisky a jeskyněmi – poskytuje domov a obživu tlupám bestií. Mimochodem, už dnes je trend vývoje natolik zřejmý, že není těžké nahlédnout do budoucnosti: přijdou vytvářeče podstatně menší a nesrovnatelně výkonnější než ty současné, kterým bude stačit k provozu i nevelký kalich postavený na nízkém citlivcovém pahorku jen řídce zalesněném a obývaném nemnoha lovíčky a párem skeček.“
Sibaf vykročil k Malé zvědavé.
„Počkej, oriakarská radnice by musela kalichu vytvářecího střediska předat můj i tvůj kód života, aby nás vpustil dovnitř.“
Stoupali tedy na Velkou zvědavou. Brux s výkladem neustávala: „Dechberoucí elegance architektury města vyřezaného z hradeb a věží svého zkamenělého předchůdce, jehož jméno nepamatuje ani ta nejstarší holrolfová paměť.“
Sibaf ji nepřerušoval: jemu bral dech výstup, jenž právě absolvoval.
Zadání
„Objevili jsme program z dávných časů,“ řekl Kitor, radní určený pro styk s programátory, a už po několikáté zašmátral neposednými prsty pravé ruky po neexistující rukojeti nad svým ramenem.
Brux pošeptala Sibafovi, že tenhle vysoký muž s ohnutými zády, s hlínou za nehty, se zanedbaným zevnějškem a s lesknoucíma se nepokojnýma očima představuje etalon právě tohoto druhu radního.
„Vaším úkolem je prozkoumat ho,“ pokračoval Kitor, „porozumět mu a opatřit ho poznámkou, která vystihne, co po spuštění vytváří, aniž byste nás zatěžovali tím, jak to provádí. Pokud nás přesvědčíte, že jste úkol splnili, dostanete příležitost vybudovat ve vytvářecím středisku funkční, rychlejší a robustnější ekvivalent tohoto programu s pomocí současných programovacích prostředků. Ve sklenících pak stvoříte, co naši předkové v dávnověku zkomponovali. Za to budete mít celý týden k dispozici náš vytvářeč na vlastní pokusy. Fascinující výzva, viďte? Jen pro ty nejlepší, že? Nějaké dotazy?“
„Požadavky,“ řekla Brux. Ukázala na Sibafa: „Uniformu pro něj.“ Povytáhla krychloideu z brašny: „Potřebuji nahrát dějiny Oriakary z předpokládané doby vzniku programu a jeho kód. Já osobně nepohrdnu nějakým tím jotákem.“
„Houby jsou moje pýcha,“ prohlásil Kitor. „Jak asi tušíte, kdysi jsem sám býval programátorem. Pojďte.“ Zavedl je do sklepa, ke stinnému temníku se záhonem hub se sametovými fialovými klobouky a s fialovou, na bázi oranžovou tření.
„S houbou a propracovanými nástroji chybu do programu nezavlečeš,“ poučovala Brux Sibafa. „Spokojím se tak… se sedmi jotáky.“ A k Sibafovi: „Lidé bez zkušeností s prací vytvářečů se domnívají, že programování je velmi jednoduché – stačí prostě vhodným způsobem zkomponovat příkazy, odevzdat vytvářeči program a ze skleníku převzít výtvor. Příprava programu se…“
Kitor jí skočil do řeči: „Řehole! V bídu řemesla se nořit; starému se nejdřív kořit, pak je bořit; nové tvořit.“ Umlkl. Rukou, kterou si taktoval, sevřel vzduch nad pravým ramenem. Zahleděl se upřeně na houby, jazykem si zvlhčil rty.
„Příprava programu se skládá ze dvou hlavních etap,“ zopakovala Brux úvod výkladu nepatrně zvýšeným hlasem, „jež obvykle probíhají v cyklu: první je vlastní komponování; druhou pak kontrola programu spojená s laděním, se simulací a s testováním. Kontrola je důležitá…“
„To mi povídejte, vytváření v nekonečné smyčce.“ Kitor zakoulel očima.
Rozbor
Sibaf a Brux, oblečeni do stejných uniforem, byli ubytováni v malém hotýlku Pásmo tišin.
Brux nejprve z hostinského vytáhla zevrubnou esej na téma: Co hýbe Oriakarou. Pak ho požádala o jídelní lístek. Jídlu, které si vybrali, byl vyhrazen název V páře připravený lovíček zapečený v rohožnošovém krému s kompotem ze žlutavých vrtačic. Některá sousta se Sibafovi jevila chutnější než solúzová placka, některá ne.
V jejich pokoji se kromě jiného nalézala skříň neobvyklého tvaru, nepravidelně rozdělená spoustou přihrádek. Brux do ní ukládala svoje a Sibafovy věci: tu zbraně, tam boty.
„Nikdy jsem neviděl takový nábytek,“ vrtěl Sibaf hlavou.
„Říkej tomu struktura, protože struktura je nejvhodnější místo pro uspořádané udržování většího množství čehokoliv různorodého pohromadě.“ Po chvíli dodala: „To mi připomíná, že každý dobrý programátor se často i nevědomky učí přenášet programátorské uvažování do života, proto tady,“ poklepala si prstem na čelo, „je to samá struktura.“
Sibaf po návštěvě koutu osvěžení a úlevy hupsne do postýlky a těší se na příjemný spánek.
„Komponování – to je organizování složitosti,“ ozve se programátorem hlas. „Než mohu vůbec pořádně začít s rozborem cizího programu, musím nabýt znalosti, jak je organizován. To je tím těžší, čím je program větší a složitější. A tenhle je obrovský a složitý jako kořenovník.“
Sibaf namítl, že by si před usnutím rád přeříkal několik elementů těch nejpovedenějších programů.
Nevnímala ho. Drmolila dál sentence podobné těm výše uvedeným, tu a tam je prokládala nadávkami. Umlkala, jen když si právě pochutnávala na houbě. Jenže vytouženou chvíli ticha, v níž Sibaf sklouzával do snu sladkého jako kompot z vrtačic, vždycky přerušil jásavý výkřik: „Jo tááák!“
Měl pocit, že celou noc oka nezamhouřil, a přece – probudila ho zlatavá záře ranního slunce na víčkách. V žádném případě se však necítil do sytosti vyspaný.
Brux jemně chrupkala, stočená do klubíčka.
Sibafův pohled přitahovala krychloidea. Naklonil se blíž, trochu na stranu, ještě… Konečně nahlédl do dimenze, která odpovídala světlu v místnosti. Uviděl začátek komentáře a konec komentáře ohraničující text:
PŘEDPOKLAD: ZBRAŇ, KTERÁ ZACHOVÁ MÍR, PROTOŽE SE JI NIKDO NEODVÁŽÍ POUŽÍT.
REALITA: TVOR PATŘÍCÍ DO PRVNÍ ZE TŘÍ TŘÍD NEJMENŠÍCH NAŠEHO SVĚTA. VYPAŘUJE Cl SUBLIMUJE JSOUCNO SPLŇUJÍCÍ PODMÍNKU:
(OBSAHUJE PŘEDEPSANÝ KÓD ŽIVOTA NEBO PŘEDEPSANÉ ELEMENTY NEŽIVÉHO) A ZÁROVEŇ VRASPULU.
Pomyslel si: Brux to dokázala. Řešení předala radním. Spát bude určitě až do oběda.
Vyrazil na procházku.
Malá zvědavá
Hned vedle Pásma tišin se rozkládá rohožnošový háj.
Sibaf se procházel ve stínu rozložitých korun stromů, přemítal o dalších položkách, kterých si povšiml na jídelním lístku. Tam! Na okamžik zahlédl nějaký pohyb: jakýsi vysoký stín se mihl mezi kmeny… a tam také! Prsty se dotkl rukojeti ostranu. Něco fialového se kmitlo na nedalekém palouku s altánem. Když později do altánu nahlédl, nemohl uvěřit svým očím: na lavici tam spal někdo drobný, oblečený úplně stejně jako Sibaf. Byl mu sympatický, už proto, že určitě nebyl vyšší. Napůl dětská tvář rámovaná rozcuchanými černými vlasy prozrazovala, že je také mnohem, mnohem mladší. Zrovna ve chvíli, kdy si Sibaf uvědomil, jak neomaleně na něho civí, otevřel oči. Měl malé, hezké, hnědé oči. Když se posadil, volná programátorská uniforma zplihla a vyjevila jisté sekundární pohlavní znaky. Byla to dívka.
A vtom zas – kmit stínu mezi stromy.
„Vidíš to?“ zašeptal Sibaf.
„Co?“ ozvala se také šeptem.
„Ty stíny… Teď!“
„Vrtačice. Jsou neškodné.“
„Vrtačice!“ vyrazil ze sebe Sibaf nahlas a posměšně. „Vrtačice jsou pikantně nasládlé kompotové kuličky. Tohle je vyšší než já.“
„Skoro každý je vyšší než ty. Kompot se zavařuje z jejich očí. A opravdu jsou neškodné.“
„Sibaf, sekundární programátor.“
„Rici. Taky celou noc neposlouchám nic jiného než programátorská rčení, sprostá podstatná jména a jméno houby. V přítomnosti komponujícího programátora se nevyspí nikdo.“ Sibaf o Brux, Rici o Adagabě – to se nasmáli! Asi nejvíc, když Sibaf, ve snaze vzpomenout si na nějakou další perlu programování, vyhrkl: „S chybou a propracovanými nástroji si houbu do programu nezavlečeš.“
„Je mi s tebou moc dobře,“ řekla Rici zastřeným hlasem. Přisunula se k Sibafovi a on ucítil měkounkou uniformu – nejenom uniformu.
„Adagaba si myslí, že Brux na něco přišla,“ pokračovala Rici. „Přišla, viď? Když mi řekneš na co, můžeš se mě zmocnit.“
Sibaf si byl jist, že Brux se už Kitorovi pochlubila řešením, a k návrhu se vyjádřil takto: „U nás ve vesnici patřily všechny ženy náčelníkovi. Se ženou jsem nikdy nic neměl, a jak teď o tom uvažuji, ani o ně příliš nestojím.“
Rici se přivinula těsněji, její prsty se mu rozeběhly po jeho těle jako skečky po louce plné lovíčků. „Stojíš,“ pronesla po chvíli zadýchaným, chraplavým šeptem. „Chceš aspoň vidět moji malou zvědavou?“
V poli poražených
Sibaf se vrátil do pokoje. Brux ještě spala. Cítil se velmi, velmi znavený. Ulehl, usnul.
Když s ním Brux později zatřese, prudce se posadí, zírá na ni rozšířenýma očima, tlakem dlaně na srdce se snaží, aby hejno lovíčků, které se mu kdovíjak dostalo do hrudního koše, konečně doskákalo.
„Také jsem zaspala. Musíme rychle běžet.“
Okamžik, kdy neví, kde se nachází a kdo před ním stojí, pomine. „Vytvářet?“
(A už se vidí, jak prolévá krev, bojuje s rtivory a holrolfem). „Ne, do Dal-a-Hóru. Ten úkol jsem nevyřešila.“
„Když jsi spala, přečetl jsem si začátek komentáře a konec komentáře a všechno mezi tím. Tys na to přece přišla.“
Brux se zamračí.
„Dva snadno zachovají tajemství,“ pronese Sibaf. „Chtěli to ze mne všemožným způsobem vytáhnout, ale řekl jsem jim, že ač jsem se snažil sledovat pod různými úhly, co je v krychloideji, stejně jsem neviděl víc než vrtačice z kompotové misky.“
„Uvěřili ti?“
„Smáli se.“
„Kdo?“
„Rici.“
„Neznám.“
„Rici je sekundární programátorka Adagaby.“
„Adagaba byla mojí sekundární programátorkou. Ta udělá cokoliv, aby dokázala, že je lepší než já. Ona tu úlohu vyřeší: má moji školu. Teď už nesmíme plýtvat časem. Poběž!“
Heštělky s hešti
Oranžová bagančata zadupala na dláždění. Pohyb jejich programátorského týmu připomínal tanec: bleskurychle si vyměňovali pozice, takže jeden vždy chránil druhého před útokem zezadu.
Sibafovy smysly atakovaly především: míhající se stíny v podloubích, pleskot bosých nohou, syčivý šepot, tlumené výkřiky.
Brux mu oznámila, že podle hostinského se v Oriakaře nejrychleji radikalizují sotva dospělé dívky, kterým tu říkají heštělky. „Protože používají vlažné zbraně – heště –, což jsou myslící tvorové, kteří spočívají v pouzdrových hnízdech na stehnech heštělek. Po vytažení z hnízda za ocas hešť roztáhne kostěný lem po obvodu těla a ztuhne, takže se s ním bojuje jako s mečem. Ovládat se ho naučí i malé dítě, protože hešť sám vytuší, koho s ním chce zabít, a aktivně přispívá ke zdaru celé akce. Ano, také kouše. Když kousne, uspí – i holrolfa.“
Přiblížili se ke vstupně-výstupní bráně Oriakary.
„Teď se rozhodne,“ řekla Brux a zastavila se. „Strážní, nebo dívky?“
Od brány se odpoutaly dvě postavy.
Žádní strážní – dívky!
Dvě další vystoupily z podloubí, jedna zprava, druhá zleva.
Sibaf vnímal současně jejich nahotu i výstroj a výzbroj. Obrovská, členitá, slunce odrážející kovová rukavice na pravé ruce sahající až k rameni byla nesporně nejrozsáhlejší ucelenou pokrývkou jejich těla. Obrněné prsty dívek se vznášely nad košovitým, červeným a zdobeným hnízdovým pouzdrem, připnutým červeným řemenem s velkou sponou k pravému stehnu. Bylo zřejmé, co se chystají tasit.
Sibafovi nejblíže se ocitla dívka, na níž nejnápadnější byla maska kryjící celou hlavu – napůl stříbrná a napůl zlatá – a téměř úplná absence oděvu, nepočítáme-li ty bělavé šátky příliš nezakrývající ňadra a boky. Sáhla do pouzdra. Slunce se zalesklo na kostěném lemu heště. Máchla paží. Hešť zasvištěl vzduchem. Sibaf vyrazil ostranem. Hešť se esovitě stočil, vyhnul se ostří čepele, prudce se narovnal. Sibaf zahlédl otevřenou mordičku plnou jehlovitých zubů. Hešť syčel jen kousek od jeho tváře. Sibaf uskočil stranou, sekl ostranem po další heštělce – tahle měla šátek pro změnu modravý, pro změnu uvázaný pouze kolem beder. Periferním viděním kontroloval pozici Brux, na niž dorážely zbylé dvě heštělky. Na současný výpad svých soupeřek zareagoval obratem kolotoč a jeden z hešťů, o polovinu kratší, zvadl v rukavici své paní.
Odzbrojenou heštělku polkne temno podloubí. A najednou z téhož místa skočí před Sibafa dívka snědá, černovlasá a vysoká, s vyšívaným pláštíkem přehozeným přes ramena, v brnění, které zakrývá nahou kůži od krku až do pasu, ale ne níž. Prudce doráží heštěm. Sibaf uskakuje. Zaútočí maska.
Švih!
Sibaf cítí pálivou bolest na rameni.
Švih!
Ostran musí do levačky. Obratem vějíř odrazí útok té snědé. Následuje jeho výpad. Snědá ustoupí. Ostran nečekaně putuje zpět do pravačky a Sibaf sekne po rukavici dívky s maskou. Ostran sjede po kovu a odetne hešti konec ocasu. Zvíře se ozve překvapivě hlasitým pištěním, padne na dláždění a stylem stáhnout – natáhnout klouže do podloubí. A další tři hešti ho následují! A teď už jim dělají doprovod i čtyři neozbrojené dívky!
„Usínám,“ řekne Sibaf slabě. –
„Kdyby tě kousl, už dávno spíš.“ K lesklým a snědým míhajícím se hýžďovým svalům dívky v brnění Brux poznamená: „Všechno, co může rozptýlit soustředění soupeře, se při souboji hodí. Ty heštělky se tak vyparádily kvůli tobě. Byl jsi úžasný, přihlédnu-li k tomu, že jsi jako prostý vesničan nikdy neviděl odhalenou čest dívky.“
Sibaf se rozhodl, že se bude tvářit nevyzpytatelně, ale v duchu děkoval Rici, že mu umožnila jistému obrazu alespoň částečně přivyknout.
Brux ukázala na strážní stanoviště. „Stráž zřejmě spí po útoku heštěm. Vzpomínáš, jak jsem řekla Teď se rozhodne? Kdyby si Adagaba nebyla jistá, že zadání rozlouskne, přemluví radní, zatknou nás stráže, skončíme na mučidlech, abychom prozradili řešení. Ale ona na nás poštvala radikální oriakarskou lůzu – heštělky. Chtěla nás zabít. To znamená, že si je jistá.“
Sibaf si uvědomil, že je zraněný. Upustil ostran, až hlasitě zařinčel o dláždění, obrátil oči v sloup.
„Ukaž… Povrchová škrábnutí a už se zatáhla. Nikdo nás nezdržuje, utíkejme.“
Lidičkové
„Těžební města Oriakara, kde se těží citlivec, a Dal-a-Hór, s lomy na vraspulu, měly kdysi dávno nějaké neshody,“ začala Brux. „Někdo naprogramoval Zbraň, která zachová mír, protože se ji nikdo neodváží použít. A neodvážil se ji použít. Uběhly roky, možná staletí. Oriakara a Dal-a-Hór už jsou zase na ostrany a kdosi odněkud vyhrabal ten starý program. A Adagaba právě teď vytváří tu pěst, která měla jen hrozit – nikdy dopadnout. Srozumitelnost programu stojí a padá s vhodným pojmenováním, takže: ten program bych nazvala Sžír.“
„Hm?“ Úsporná otázka. Sibaf toho za běhu mnoho nenamluví.
„Já teď musím naprogramovat Sžírožrouta. Takového, který sežere i ty Sžíry, co teprve přijdou. Nejbližší vytvářeč je v Dal-a-Hóru. Nejrychleji ho dosáhneme, když přeběhneme ty vysokánské hory před námi.“
Sibaf obrátil oči v sloup a stejně vrcholky hor neviděl: ztrácely se v houbovitě vyhlížejících mracích.
„Ale k tomu potřebujeme pružinové liány. Naučím tě, jak je používat, abychom překonali kolmé hladké stěny z tvrďocha.“
Výcvik přerušil nález několika plodnic jotáků.
Díky liánám potom snadno dosáhli náhorní roviny.
Později se Brux zničehonic zastaví. Ukazuje do překvapivě nízkého travního porostu.
O ledasčem si vypráví vesničané v lesním labyrintu, ale o tomhle Sibaf neslyšel nikdy. Uchvácen pozoroval lidičky, kteří mu nesahali ani po kolena.
„Oni nás… nevidí?“
„Jen předstírají, že nevidí,“ odpověděla Brux, která vytáhla z brašny krychloideu a pohybovala s ní nad lidičkami. „Pohledy jinam a skrze nás. Jakýsi druh obrany před něčím děsivým, pro ně možná děsivějším, než mohou vůbec pochopit.“
Než krychloidea skončila v brašně, Brux s ní prozkoumala i místní faunu a flóru.
Běželi dál.
Pomocí pružinových lián se spustili z náhorní roviny. Běželi hornatým údolím. Skály – měřeno od úpatí k vrcholu – se zdály vysoké, a přece žádná z nich nedosahovala výšky náhorní roviny. Když vystoupali z mělkého údolí, otevřel se před nimi vskutku úchvatný obraz: hezké domy se špičatými věžičkami postavené na skalnatých terasách připomínaly mnohohlavý dav diváků převážně v béžovém, kteří uchváceně, a tedy bez hnutí, sledují děj odehrávající se před jejich očima na azurovém jevišti z vraspulových skal.
Slunce vyšlo z mraků a ozářilo kalich vytvářecího střediska na vzdálenějším kopci.
Vstupní materiál
V Dal-a-Hóru mají pro styk s programátory radního jménem Pentli. Pečlivě vyholený tlouštík svou podobou ani vzdáleně nekonvergoval k oriakarskému etalonu.
K pochopení vážnosti situace, kromě programátorčina výkladu, přispěla i Sibafova uniforma, o níž Pentli poznamenal, že je „zbrocená krví“.
Záhy všichni tři vystupovali do vytvářecího střediska. Sibaf měl k zádům připevněn krunýř velkého koše. Předpokládané použití? Snadný odnos vstupního materiálu.
Brux využila volné chvíle k výukové lekci: „Dějiny nás učí: zařízení, která sice dokážou zajistit téměř cokoliv, se buď vůbec neprojeví, nebo napáchají ty nejstrašnější škody, chybí-li člověku schopnost je zapnout nebo vypnout. Start-stop vytvářeče patří k povinnostem sálového operátora. Nutnou podmínkou zapnutí vytvářeče je načtení povolení od radních.“
Pentli prohlásil: „V mém případě je tomu tak, že jsem radním a současně sálovým operátorem. Mimochodem, po spuštění vytvářeče se odeberu do svého vonného pelíšku. Přistoupit ke mně můžete kdykoliv: postupně nebo naráz a společně v masivně souběžné seanci.“
Tentokrát šepot programátorky obsahoval mimo slova etalon také sousloví sálový operátor a hříšný nárůdek.
Zatímco Pentli s Brux pokračovali v cestě ke kalichu střediska, Sibaf vyrazil na lov. Zvažoval pro a proti. Rtivor? Snadnost lovu ostranem, téměř žádný strach, ale: zápach a nutnost sebepoškození. Holrolf? Téměř žádný zápach, žádné sebepoškození, ale: přehršel hrůzy a možné následky po vdechnutí vidinotvorných slin.
Pohlédl na předloktí. Měl pocit, že počet jizev na jeho těle právě dosáhl svého maxima. Zamířil do skal řídce zarostlých žrasovami, mezi azurové vraspulové stěny, na nichž slunce pronikající korunami stromů malovalo vzor podobný tomu, který zdobí tělní pokrývku holrolfa. Usilovně přemýšlel, co se naučil z lekcí, které dosud absolvoval. Vzpomněl na rtivora, který plánoval.
Tak proč ne Sibaf?
Byla tu vraspulová tabule a úzká ulička lemovaná kamennými bloky…
Trvalo poměrně dlouho, než uslyšel přibližující se mlaskavé zvuky doprovázené hlasitým štěkavým oddechováním. Ještě štěstí, že o příchodu nebezpečí vím dopředu, pomyslel si, mám tak dost času, abych se vyrovnal s vlnou hrůzy.
Nad skalní římsu se vysunula hlava bestie.
Sibaf se zatajeným dechem přeběhl až k holrolfovi, švihnutím ostranu sekl do jeho hlavy.
Ale vzápětí se na něj vyřítila otevřená tlama druhého holrolfa, plná černých šavlovitých tesáků… a ničeho dalšího.
Sibaf zasáhl ostřím i jeho. Otočil se a vydal se na kvapný ústup do úkrytu v uličce mezi ostrými cimbuřími skal. Čekal. Vydýchával se.
Konečně se na něj vyřítilo oranžovo-zlaté hadovité tělo. Ostranem je téměř roztrhal a ukončil tak proces plížení po zbytek holrolfího života.
Rozkročil se, s ostranem v obou rukou čekal na druhou stvůru, kterou jeden z nejpodivuhodnějších přírodních zákonů donutí, aby dosáhla tohoto místa, pro Sibafův útok tak výhodného.
Ani jedno jediné mlasknutí.
Sibaf se znovu odvážil přeběhnout tabuli, nahlédl pod římsu v očekávání pohledu na mrtvolu holrolfa… Jenže tam dole se žádný holrolf – živý ani mrtvý – nenacházel.
Tohle bylo nepříjemné. Naplnil koš a smýkal ho za sebou po hladkých kamenech ke kalichu vytvářecího střediska.
Občas se otočil, a vždycky – těsně před tím, než to udělal – mu přeběhl mráz po zádech.
Opakované volání jeho kolegyně („Sibaféééé!“) ho pohánělo ke spěchu.
Vytvářecí středisko
Vstupně-výstupní zornice stěny kalicha se široce otevřela, a když vstoupil, mrkla – a zacelila se tak, že nebyl s to uhádnout její přesnou polohu. Octl se v chodbách snad sedm sáhů vysokých, které ústily do sálu vytvářecího střediska.
Jsou budovy, které v nás vyvolávají pocit malosti, takže si připadáme jako tvor patřící do jedné ze tří tříd nejmenších našeho světa, uzavřený do krabičky s průhlednými přepestrými stěnami. Právě tenhle pocit měl Sibaf, když vstoupil do sálu: ke kupolovitému stropu stoupaly podél stěn monolity zdobené jemňounkými ornamenty. Převažovaly odstíny zlaté, od bílé po červenou. Stěnu, která se tyčila přímo před ním, zdobila sytě zbarvená duha.
Kromě očí si na své přicházely i uši: místnost plnilo temné, melodické vrnění.
Brux ukázala na zlato-azurová křídla dveří vpravo. „Vstupní materiál odevzdej tam.“
Zatímco on svěřoval holrolfí ostatky šneku mlýna, ona láteřila: „Malé změny – strašlivé následky: nikdy neměň program, který aspoň občas dělá, co má.“
Později Brux vzhlédne a řekne: „Kdybych nevěděla, že já jsem ta omylná, uvěřím tlachům ztroskotanců: Proveď za sebou tři úpravy v jednom příkazu a na předem ne odhadnutelné místo programu se zavleče nenápadná, tajemná chyba.“ Zaloví v brašně, vytáhne jotáka, požvýká ho… Vrásky z čela mizí jako lovíčci z louky napadené skečkami. „Jo tááák!“
Sekundérní programování
„Není času nazbyt. Sžírožrouta už brzy dokončím,“ řekla Brux. „Teď se mi nesmí nic stát.“
Sibaf kývl, neboť najednou stažené hrdlo bránilo v jakémkoliv slovním projevu – tak drobná a zranitelná mu připadala Brux krčící se nad krychloideou.
Stiskl rukojeť ostranu i zuby.
„Způsobilý programátor miluje svoje chyby,“ promluvila, „váží si jich. Z každé, které se dopustí, se poučí: o to snadněji a rychleji ji příště rozpozná; co víc, příště se jí vyhne. S Adagabou jsem udělala chybu. Proto jsem přibrala do týmu tebe – muže. Aby nás pojilo víc než programování. Až tohle skončí, stanu se tvojí ženou.“
Stav Sibafova hrdla se podstatně zhoršil, přibyly obavy, že když jen trochu skloní hlavu, vylijí se slzy. Těšil se především z toho, že v altánku u vrtačic se jenom díval.
Vtom uslyšeli dvojí vzdálené zařvání (a ani jedno neznělo lidsky):
Si-ba-féééé!
Brúúúúx!
Oranžová bagančata zadupají na zdobených dlaždicích. Sibaf se s taseným ostranem vřítí do chodby. Dorazí na křižovatku cest.
Volání zprava: Si-ba-féééé, volání zleva: Brúúúúx.
Rozběhne se vpravo. V téhle chodbě tvaru T není příliš světla. Sibaf dosáhne jejího konce, obrátí se doleva… A vtom se za jeho zády ozve šelestivý šepot: „Si-ba-féééé!“ Prudce se otočí. Před ním se vypíná zavalitá silueta s obrovskou hlavou; sápou se po něm strašlivé pařáty; dusí ho příšerný zápach.
Rtivor!
Rozpřáhne se ostranem.
Někde nad ním cosi mlaskne.
Sibaf uskočí až ke stěně. Vzhlédne. Ze stropu visí hlavou dolů holrolf!
Holrolf mávne tlapou a předlouhé drápy jen těsně minou Sibafovo ucho.
Sibaf nadskočí, provede nad hlavou rychlé, horizontálně orientované seknutí. Něco se zaduněním udeří o podlahu. Bezhlavé tělo ještě visí, máchá tlapami. Konečně přísavky nohou s mlasknutím povolí a holrolfovo torzo skončí s žuchnutím na podlaze. Rtivor prchá do tmy chodby.
Brúúúúx!
Sibaf se otočí směrem, odkud zazněl chraplavý výkřik. Chodbou k němu běží dívka v tmavozeleném s taseným ostranem v ruce. Je stejně vysoká jako Brux, stejně štíhlá a stejně učesaná – jen s tím rozdílem, že v jejím případě se nad rameny pohupuje ohon barvy noci. Zastaví se před Sibafem. Oba zaujmou postoj zvaný základní střeh.
Adagaba
„Sibaf,“ řekla Adagaba.
„Adagaba,“ dovtípil se Sibaf. „Kde je Rici?“
„Řekněme, že jsem se s ní rozloučila.“ Významný pohled na tratoliště holrolfí krve za Sibafovými zády. „Jsi šikovnější. Přijmu tě jako sekundárního programátora.“
Zavrtěl hlavou.
„Sibafe, lidstvu něco chybí, jsem jediná, která to dokáže vytvořit. A víš ty, co přitom rozbiju? Brux. Aspoň k něčemu bude užitečná. A teď mě dobře poslouchej. Začneme něčím, čeho by ses od ní nedočkal nikdy.“ Natáhla levou paži k Sibafovi – z dlaně visel krátký pruh látky.
Sibaf si uvědomil, že programátorčino tělo od ušních lalůčků až k okraji vysokých bot těsně obepíná přiléhavý tmavozelený šat, tvořený několika pruhy pružné látky.
„Odmotávej, já se budu točit a tančit, a mé tělo se bude postupně odhalovat tvým očím…“ šeptala vemlouvavě, přitočila se k jeho levému boku a současně ťala ostranem.
Sibaf se pokusil útok vykrýt, jenže úder byl příliš silný. Ucítil bolest pod levým ramenem. V křeči sevřel prsty levé ruky, a aniž si to uvědomil, zachytil do nich pruh tmavozelené látky. Svíral ho, i když nalehl zády na stěnu.
Adagaba se ušklíbne. A najednou se pruh látky začne odvíjet, odvíjí se stále rychleji, zelená spirála klesá. Adagaba i Sibaf zírají očima stále většíma do místa, kde se přece musí objevit štíhlé dívčí prsty. Tam je však – prázdno! Adagaba se nadechne k výkřiku. V šeru chodby zasvítí bělmo jejích očí. Ozve se však jen cosi jako povzdech – pruhy látky naráz klesnou na podlahu.
Nic a nikdo v nich není.
Vytváření Sžírožrouta
Sibaf se vrátil na sál. Levou ruku držel těsně u těla. Nadechl se, aby zařval z plných plic: „Jsem raněn!“
Brux zdvihla oči.
Lhostejně pronesl: „Byla tu Adagaba.“
„A?“
K nohám Brux dopadl chuchvalec tmavozelených pruhů látky. „Zůstalo po ní jen tohle. Měla to omotané kolem sebe jako šaty.“
Brux přejela s krychloideou nad oděvem bývalé kolegyně. „Samozřejmě,“ řekla spíš pro sebe.
Sibaf se opřel o ostran. Cítil se nesmírně unavený. Ale naučil se přece prolévat svoji krev a momentálně nabyl přesvědčení, že to povrchové zranění, které mu způsobila Adagaba, se už zatáhlo. Zašeptal: „Nedej se rušit, Brux, vypusť ze skleníku Sžírožrouta.“
„Vytvářeč už ho vytváří. Za okamžik bude venku. Právě včas: dostala-li se Adagaba až sem, znamená to, že Sžír už pohltil kalich vytvářecího střediska.“ Špička oranžové boty se dotkla pletence látkových pruhů. „Tuhle látku utkali lidičkové z náhorní planiny. Adagabina ochrana, brnění proti Sžíru. Tvůrce Sžíru vycházel ze všeobecně známého faktu, že v těžebních městech jsoucno pokrývá prach z těžené horniny: v Oriakaře citlivec, v Dal-a-Hóru vraspula. Tudíž zmizet mělo všechno, co patří do našeho světa a nějak souvisí s Dal-a-Hórem, jinak řečeno, co je z vraspuly nebo na čem tato hornina ulpěla. Jenže doly na ni neotevřeli jenom v Dal-a-Hóru.“ Bruxin hlas přešel do šepotu: „A z vraspuly je i hráz chránící náš svět před stoupajícím mořem.“
Sibafovi se chtělo spát, ale rozhodl se, že vydrží vzhůru, dokud Brux svoji práci úspěšně nezavrší. Snažil se vnímat programátorem výklad.
„Ti lidičkové… Jejich svět stojí na jiných kódech života a obsahuje jiné elementy neživého a nachází se příliš vysoko, aby k nim vystoupala hladina moře, v případě vysublimování vraspulových hrází. Oni by přežili, Sibafe. My jen v jejich pověstech – jako obři, se kterými zametla potopa. Mimochodem, všiml sis, že oni mají místo šesti jen pět prstů na rukou?“
Sibaf neodpovídá: zvoní mu v uších a právě se s nejvyšší pozorností rozhlíží kolem sebe. Zdá se mu to, nebo se na sále opravdu setmělo? Zdá se mu to, nebo se opravdu podlaha pod jeho nohama chvěje?
„Tohle všechno přece nemůže jen tak beze stopy zmizet,“ řekne.
Pokud Sibaf říká všechno, nemyslí tím jenom sál vytvářecího střediska a monolity vytvářeče a Brux a programování, ale také Divegeu, Oriakaru a Dal-a-Hór, solúzy a krůpějky, lovíčky a skečky, rtivory a holrolfy, rhoduchy, rohožnoše, žrasovy a pružinové liány, jotáky, heštělky s hešti, vzpomněnky a kořenovníku vrtačice a kompot z nich…
„Adagaba mi něco připomněla,“ řekneBrux. „Dlužím ti závěrečnou vybranou partii z programování: O způsobilosti programátora nesvědčí, co dokáže naprogramovat, ale co odmítne naprogramovat.“