Scan byl rutinní záležitost. Každý, kdo pracoval na Měsíci, ho musel co čtyři luny podstoupit. Když zavolali její jméno, Achi vešla do scanneru. Stroj její tělo projel magnetickými poli, a když vyšla ven, doktor jí řekl: Zbývají vám čtyři týdny.
* * *
Poznaly jsme se na transorbitálním cykleru Vorontsovových, ale na sex nedošlo. Místo toho jsme si povídaly o jménech.
„Cortová. To nezní jako brazilské jméno,“ poznamenala Achi. Tehdy, po osmi hodinách, co jsme opustili přechodnou oběžnou dráhu, jsem ji dost dobře neznala, takže jsem jí nepředváděla svou agresivní stránku a netrvala na tom, že kterékoli jméno může být brazilským jménem, protože jsme opravdu duhovým národem. Místo toho jsem jí vysvětlila, že se moje jméno převalilo přes bezpočet lidí a jazyků jako lahev v drtiči, až ho moře vyvrhlo odrané pískem a zakalené na plážích Barry. A já ho teď opět odnáším pryč, tentokrát až na Měsíc.
Achi Debassová. Další jméno nesené přílivem dějin. Narodila se a vyrostla v Londýně, vystudovala MIT, ale nikdy nezapomněla – už proto, že jí to nikdo nedovolil – že je Syřanka, ex-Syřanka. Ta předpona představovala rozdíl kosmické velikosti. Její rodina uprchla před občanskou válkou a Achi se narodila v exilu. Teď ji čekal další exil, ještě dalekosáhlejší.
Nechtěla jsem skončit v odstředivém modulu s Achi. Vyhlédla jsem si jednoho chlapíka. Naše pohledy se setkaly a já kývla ano, chci, ano, i když orbitální transportér právě spustil zážeh pro odpoutání od cykleru. Šla bych do toho. Nejsem žádná puritánka. Na zápěstí mám přívěsky z novoroční párty v Bařře. A párty to pro mě nekončí. Všichni slyšeli o (a tohle je chvíle, kdy se lidi nakloní blíž a neslyšně ta slova řeknou) sexu při volném pádu. Chtěla jsem to zkusit s tímhle chlápkem. Místo toho jsem nedokázala přestat zvracet. Nulová gravitace mi vyloženě nesedla. Obrátila ve mně všechno vzhůru nohama Zvratky se ze mě jenom lily. To není sexy. Proto jsem se vrátila do normální gravitace a jediný člověk v rameni centrifugy byla tahle dívka s očima barvy karamelu, štíhlýma rukama a dlouhými prsty, které se na tváři co chvíli mihlo bezděčné, téměř nepatrné zamračení. Byla introvertní, opovrhovala sama sebou a metala geekovské narážky jako protipěchotní miny. Naši kolegové šukali v centrální ose, zatímco my si v odstředivém modulu povídaly a za oknem pod našima nohama se rozvírala klenba hvězd a měsíce.
Brazilská důlní inženýrka a londýnsko-syrská ekoložka. Centrifuga se začínala plnit lidmi, které omrzel sex při volném pádu, ale my si povídaly dál. Den potom se ten chlapík, kterého jsem pozvracela, znovu pokusil o oční kontakt, ale já zamířila k Achi, která seděla osaměle na stejném místě a dívala se na Měsíc. Otáčející se Měsíc byl o něco větší než z vyhlídkové části cykleru a my už se znaly o trochu líp, a když koncem týdne Měsíc zaplnil celé okno, už jsme nebyly jen společnice pro rozhovor, ale kamarádky.
* * *
Achi: opustila Damašek jako shluk buněk kutálející se do matčiny dělohy, což se odráželo v každém jejím nadechnutí a doteku. Ten útěk v ní vyvolával pocit viny. Její otec byl softwarový inženýr a matka fyzioterapeutka, takže jim Londýn otevřel náruč.
Adriana: Bylo nás sedm. Sedm Coitů. Sedm malých zářezů. Byla jsem prostřední dítě, milované a zbožňované, kterému ovšem současně připomínali, že vypadá tuctově a má tlustá stehna a mělo by být vděčné za to, co mu život přináší.
Achi: vodní dívka Její rodina bydlela poblíž olympijského bazénu a matka ji hodila do vody pár dní potom, co je pustili z porodnice. Nejdřív šla ke dnu, ale pak začala plavat. Byla plavkyně a surfařka: trávila dlouhé britské letní večery na plážích na západě. Ve studené britské vodě. Byla malá a tichá, ale žádná vlna jí nedokázala nahnat strach.
Adriana: Přestože jsem se narodila s ozvěnou moře v pokoji, nikdy jsem se nenaučila plavat. Plácám se, brouzdám nebo se brodím. Jsem z rodiny plážových povalečů, ne mořeplavců.
Achi: kajícnice. Nemohla změnit místo ani načasování svého narození, ovšem mohla se za ně omluvit tím, že bude užitečná. Užitečná Achi, dej všechno do pořádku!
Adriana: tuctovka. Mae a papai si mysleli, že mi prokazují laskavost, když mě zbavují iluzí a prázdných nadějí, které by mi mohly zničit život. Vdej se, jak nejlíp to půjde. Buď šťastná: to ti bude muset stačit. Jenže u téhle Cortové to neplatilo. Byla jsem děcko, co se ve škole pořád hlásí. Holka, co nehodlala mlčet, když mluvili kluci. Kterou si nikdy nikdo nevybral do týmu na futsal – tak fajn, našla jsem si vlastní sport. Dělala jsem brazilské ju-jitsu. Sport pro jednoho. Do tuctové Adriany se nikdo navážet nebude.
Achi: vystudovala UCL a doktorát udělala na MIT. Potřeba být užitečná ji dovedla k boji s dezertifikací, salinizací, eutrofizací. Stala se válečnicí proti -acím. Nakonec ji zavedla na Měsíc. Jak by mohl být člověk užitečnější, než když chrání a sytí celý svět?
Adriana: univerzita v Sao Paulu. Má spása Když jsem zjistila, že nezáleží na tom, jestli jsem tuctová, hlavně když jsem přístupná a vstřícná k sexu s kluky i holkami. S kamarády s výhodami. Hodné holky takováhle kamarádství nevedou. Hodné holky taky nestudují důlní inženýrství. Stejně jako ju-jitsu a nezávazné randění byla i tohle věc přesně pro mě, jenom pro mě. Potom ekonomika po řadě propadů předvedla finální apokalyptické zhroucení, při kterém skončila na samém dně a šla do kytek tak strašně, že nikdo netušil jak ji znovu oživit. Plážový život šťastných Coitů byl v troskách. Přišli o práci a jejich investice se změnily v popel. A tuctová Adriana prohlásila: Můžu vás zachránit. Vypravím se na Měsíc.
Tohle všechno jsme o sobě věděly sedmý den na oběžné dráze. Osmý den jsme se napojili na transferové lano, které nás navinulo do nového světa.
Co se sexu při volném pádu týče, hrubě se přeceňuje. Všechno se pohybuje špatným směrem. Ulítávají vám věci. Abyste se pořádně zachytili, musíte se všemožně připoutat. Spíš to připomíná vzájemnou bondáž.
* * *
Když mi Achi zavolala, zrovna jsem deset kilometrů před Hutí spékala regolit. Požádala jsem o převedení od Mackenzie Metals k Vorontsov Rail. Když jsem se přihlásila na terminálu, předačka vypadala zmateně. Jsi prachovka, ne královna železnic. Práce na povrchu je práce na povrchu, prohlásila jsem a to ji přesvědčilo. Byla to dobrá práce, snadná, zaměřená na fyzičku a uspokojivá. A byla na povrchu. Člověk koncem každé šichty nahoře viděl mezi otisky bot a pneumatik šest nových úseků lesklých kolejí a na kraji horizontu se po včera položené části šířila oslnivá jiskra Hutě, která plála zářivěji než kterákoli hvězda, a řekl si: Tohle jsem udělal já. Tahle práce se dala skutečně poměřit – v neúprosném postupu Mackenzie Metals přes Moře ostrovů, jenž zanechával oslnivější stopu než nejjasnější hvězda Jasnější než úsvit slunce, tak pronikavou, že by člověku propálila díru ve sluneční cloně helmy, pokud by na ni příliš dlouho upíral zrak. Tisíce vydutých zrcadel odrážejících sluneční světlo na tavné pece. Za tři roky bude dráha obíhat dokola a Huť bude následovat slunce, které ji bude navěky zalévat poledními paprsky. Zkrátka jsem budovala železnici okolo Měsíce.
Pak se ozvalo cink cink a můj svět se zhroutil. Achiin hlas zastavil proud mé pracovní hudby a její tvář zastínila špinavé šedé kopce Rimae Maestlin, zatímco mi sdělovala, že jí po rutinní zdravotní prohlídce dali čtyři týdny.
Stopla jsem si auto ze stavby, které mě po kolejích odvezlo k Huti. Dvě hodiny jsem prodřepěla ve stínech tvrdého vakua, mezi tunami odlitků, s deseti tisíci kelviny slunečního světla nad hlavou kvůli drahému lístku na pomalý mackenziovský vlak pro převoz rudy, který mířil k Poledníku. Deset hodin jsem se zuby nehty držela na údržbářské plošině, kde nebylo místo ani na to, aby se člověk otočil, natož aby se posadil. Šedý prach, černá obloha… Poslechla jsem si celou svou sbírku historické bossa novy, od čtyřicátých do sedmdesátých let dvacátého století. Na průhledovém displeji helmy jsem hrála Connecto, až jsem při každém mrknutí viděla padající, otáčející se zlaté hvězdy. Prohlédla jsem Si záznamy své rodiny na sociálních sítích a přihodila jsem pár svých myšlenek, komentářů a pozdravů na velkou modrou Zemi. Když jsem dorazila k Poledníku, od podchlazení mě dělily dva stupně. Můj oblek pro povrchové úkony byl určený pro dobu šichty a plus nějaký ten čas navíc, ne pro dvanáct hodin na nechráněném povrchu. Měla jsem zažádat o náhradu, ale nechtěla jsem k sobě přitahovat přílišnou pozornost svých bývalých zaměstnavatelů. Nemohla jsem si dovolit ztratit čas, který by vyžadovala regulace tlaku pro vstup do vlaku, a tak jsem se rozhodla pro špinavý a rychlý přesun BALTRANem.
Věděla jsem, že budu zvracet. Vydržela jsem to do třetího, závěrečného skoku. BALTRAN: balistický transportní systém. Měsíc nemá atmosféru – tak dobře, má, ale velmi řídkou. S tím, jak do ní uniká vzduch z lidských sídel, začíná houstnout. Za pár století to možná bude představovat problém pro průmysl zpracovávající vakuum, ale z obecného hlediska a pro všechny účely to pořád vakuum je. Co říkáte na mou definici? Tomu říkám inženýrská mluva Skutečnost, že tu není atmosféra, znamená, že se balistické dráhy dají velice přesně vypočítat. Tím pádem, když něco vyhodíte vzhůru, s jistotou víte, kde ta věc znovu dopadne na měsíční povrch. Přineste sem posuvná elektromagnetická odpalovací zařízení a získáte způsob, jak po Měsíci efektivně, i když ne stoprocentně spolehlivě přepravovat materiál. Stačí zásilku odpálit, zachytit ji přijímačem a prsknout ji zase dál. Je to jako žonglování. BALTRAN se ale ne vždy používá pro náklad. Pokud ustojíte přetížení, může s vámi stejně snadno žonglovat z jednoho konce Měsíce na druhý.
Vydržela jsem to do posledního skoku. Neumíte si představit, jaké to je pozvracet se do helmy. Při volném pádu. Někteří to nepřežili. Výraz na tváři obsluhy BALTRANu, když jsem v Královně jihu vyšla ven z kapsle, byl k nezaplacení. To mi aspoň tvrdili. Já ho neviděla. Když jsem si ale mohla dovolit kapsli, mohla jsem si dovolit i sprchu, abych se umyla. Kromě toho se v Královně najdou lidé, kteří za odpovídající částku s radostí vyčistí oblek od zvratků. Říkejte si o Vorontsovových, co chcete, ale platí dobře.
Cestovala jsem nekonečné hodiny vlakem jako měsíční tulák, riskovala podchlazení a nechala se vystřelit v plechovce plné mých zvratků. To všechno jsem udělala, protože jsem věděla že jestli Achi zbývají čtyři týdny, nejsem na tom o moc líp.
* * *
O kostech nepřemýšlíte. Pro čerstvého náměsíčníka je všechno neskutečně nové a náročné. Od faktu, že musíte přijít na to, jak stát a chodit, po čtyři čísílka v pravém dolním rohu vašeho zorného pole, která vás informují o tom, kolik dlužíte Lunární rozvojové korporaci za vzduch, vodu, prostor a síť. Když poprvé vidíte, jak se ta čísla změnila protože došlo k posunu v poptávce, zásobování nebo ve výši tržní ceny, zatají se vám dech. Nic vám tak dobře nepřipomene, že nejste na Zemi, než když vydechnete za jednu cenu a nadechnete se za jinou. Všechno – všechno – bylo nové a těžké.
Všechno kromě vašich kostí. Po dvou letech na Měsíci lidské kosti atrofují do stavu, kdy by návrat do pozemské gravitace znamenal téměř jistou smrt. Zdravotníci to při vstupní prohlídce zmíní skoro jakoby mezi řečí. Může trvat dny nebo týdny, než se tahle skutečnost začne promítat do vašeho života. Pak začnete cítit, jak se vám kosti v těle začínají šupinku po šupince drolit. A není nic, co byste s tím mohli dělat. Znamená to, že vám v těle tikají vápníkové hodiny odpočítávající čas do Dne Měsíce. Do dne, kdy se rozhodnete: Zůstanu, nebo odejdu?
V těch prvních dnech jsme Achi i já byly v jednom kuse vyděšené. Starala jsem se o ni. Nevím, jak jsme se v těch rolích ochranitelky a chráněnky ocitly, ale já ji chránila a ona o mě pečovala a získaly jsme si respekt. Na každou měsíční ženu tu byli tři měsíční muži. Ocitly jsme se v mužském světě; machistické sociální směsce na způsob vojáků tábořících na nepřátelském území nebo námořníků v ponorce. Ubikace nás náměsíčníků tomu dokonale odpovídaly. Bylo to šedé, zaprášené skladiště plné dočasných ubytovacích kabin, které taktak splňovaly právní předpisy pro bezpečné umístění pod povrchem. Rychle jsme odhalily vertikální hierarchii měsíční společnosti: čím níž, a tím pádem dál člověk žil od povrchové radiace a druhotného kosmického záření, tím měl vyšší postavení.
Vzduch byl chladný, prodchnutý pachem odpadu, elektřiny, prachu a nemytých těl. Pořád tak páchne; jen jsem si na ten puch v plicích zvyklá. Během pár hodin se osazenstvo přijímacích ubikací samo roztřídilo. Ženy se držely pohromadě a připojily se k astronomům z observatoře na odvrácené straně. Achi a já jsme provedly výměnu kabin tak, abychom bydlely vedle sebe. Navštěvovaly jsme se, zdobily pokoje, zvaly k sobě hosty a ze solidarity a pohostinnosti jsme otevřely své dveře.
Poslouchaly jsme burácející hlasy a pronikavý halasný smích mužů, skutečných mužů, podmanitelů světa, které se rozléhaly po chodbách mezi kabinami.
Vzduch, který jsme dýchali, voda, již jsme pili, a úzké chodby, kterými jsme se protahovali a tiskli se jeden na druhého, byly prosycené sexuálním násilím a boji o moc. Na Měsíci nebylo nikdy zavedeno trestní právo, jen smluvní právo, a když jsme s Achi dorazily, LRK teprve sestavovala Claviusský soud, který měl smlouvy upravovat a vymáhat. Královna jihu bylo divoké město. Smrtelné úrazy mezi náměsíčníky dosahovaly deseti procent. Během našeho prvního týdne skončil v tlakové komoře rozdrcený důlní dělník ze Sin-ťiangu. Měsíc zná tisíc způsobů, jak člověka zabít. A já jich znala tisíc a jeden.
Cortové dokážou pořezat. Tak se to aspoň tradovalo v naší rodině. Na univerzitě jsem se s brazilským ju-jitsu dostala do ženského týmu. Je to drsný, ostrý, rychlý sport – dokonalé bojové umění pro Corty. Pár základních úderů ve spojení s měsíční gravitací mi pomohlo vyběhnout i s těmi nejděsivějšími slizouny. Když však Achi narazila na stalkera, který nepochopil význam slova „ne“, sáhla jsem po pomalejších, nenápadnějších zbraních.
Stalkeři svou oběť nenechají nikdy na pokoji. To je jejich podstata Zjistila jsem si, které výcvikové jednotky pro povrchové práce je členem a trochu jsem mu upravila termostat na obleku. Nezemřel. To ani neměl. Smrt by byla příliš snadná v porovnání s mou pomstou za Achi. Nikdy mě nepodezříval; nepodezříval nikoho. Postarala jsem se, aby to vypadalo jako ukázková porucha. Jsem dobrá inženýrka Jeho omrzlý palec na ruce a tři prsty na noze beru jako trofeje. Než ho propustili ze zdravotnického střediska Achi a já jsme se vydaly každá vlastní cestou, abychom splnily podmínky svých smluv.
Byly tu ovšem ještě další hodiny, které tikaly hlasitěji než ty v našich kostech. Vstupní adaptace trvala čtyři týdny. Potom jsme měli nastoupit do práce. Achiina se zaměřovala na ekologické prostředí, takže ji měla zavést do podzemních agrárií, která Asamoahovi hloubili pod Amundsenem. Já měla smlouvu s Mackenzie Metals, což znamenalo práci v mořích na povrchu. Práci v prachu. Pro prachovku. Zuby nehty jsme se držely vstupních ubikací, svých kabin a přátel. Držely jsme se jedna druhé. Měly jsme strach. Pravda byla taková, že jsme ho měly v jednom kuse, s každým nadechnutím. Na Měsíci se bojí všichni, pořád.
Jednou jsme vyrazily na párty, kde se podávala měsíční mojita. Vodku a mátu tady člověk sežene snadno. Ale ještě před muzikou a chlastáním jsem Achi chtěla věnovat speciální dárek. Její práce v Aka bude znamenat, že zůstane v podzemí, kde bude kopat, kypřit a sít. Nikdy nebude muset vyjít na povrch. Celá její kariéra – i život – se bude odvíjet v jeskyních, lávových tunelech a na agráriích. Už nikdy nemusí spatřit otevřené nebe.
Pronájem obleku stál sumu galaktických rozměrů, i po smlouvání. Byl to ochranný oděv pro pohyb na povrchu; obrněný kolos vedle mého pružného obleku pro povrchovou aktivitu, za který by se nemusela stydět ani Spiderwoman. Achi se krátce nadechovala a zase vydechovala a její tvář za průzorem působila nervózně. Držely jsme se za ruce ve výstupní komoře, zatímco se dveře vysouvaly vzhůru. Pak její průzor zalilo slunce a já nedokázala zachytit její výraz. Vykročily jsme po rampě vzhůru mezi sto tisíc otisků bot. Za rampou jsme pokračovaly pár metrů po povrchu a přitom jsme se držely za ruce.
Nahoře, za komunikačními věžemi, relé a nabíjecími body pro autobusy a rovery; za šedým obrysem okraje kráteru lemujícím blízký obzor a za stíny, kam nikdy nedopadly sluneční paprsky; tam nahoře jsme usazené na pokraji našeho malého světa viděly celou Zemi. Kulatou, modrobílou, potřísněnou zelenými a okrovými skvrnami. Kulatou, neskutečnou a krásnou, že bych to nedokázala vyjádřit slovy. Byla zima, takže k nám byla natočená jižní polokoule, polovina planety pokrytá oceánem. Viděla jsem obří Afriku i mou drahou Brazílii.
Poradce pro smlouvy pro odběr vzduchu mě varoval, že se blíží konec platnosti naší dodávky kyslíku, a my ukázaly modré Zemi záda a zamířily zpátky do nitra Měsíce.
Tu noc jsme si připíjely na práci, přátele, lásky a kosti a ráno jsme se rozloučily.
* * *
Sešly jsme se v kavárně na dvanácté úrovni nové quadry Chandra. Objaly jsme se, políbily a trochu si poplakaly. Tou dobou už jsem hezky voněla. Pod námi bagry ryly a hloubily a každých deset dní přidávaly nové podlaží. Držely jsme se za lokty a dívaly se na sebe. Potom jsme si na balkonu daly mátový čaj.
Nenávidím mátový čaj.
Připravuje se z hrsti bylin nacpaných do sklenice, které se zalijí vroucí vodou. Podává se sice horký, ale je naprosto bez chuti, slabý jako bylinné čaje a nálevy. Při pití ho člověk drží mezi palcem a ukazovákem: takhle. Listy máty jsou drsné a chlupaté. Mátový čaj má léčivé účinky. Přidejte do něj cukr a jediný účinek, který zbude, je pocit dětinskosti. Pijete ho, jen abyste nějak zaměstnali prsty.
Káva je nápoj pro dospělé. Dětem nikdy nechutná. Je psychoaktivní a je to paměťová droga. Pamatuju si úžasné hrnky kávy svého života; místa a tváře, slova, která jsem při nich prohodila s ostatními. Nikdy nechutná přesně tak, jak voní. Kdyby ano, pak bychom ji pili, dokud by nám samými vzpomínkami nevybuchly hlavy.
Jenže káva není efektivní plodina pro náš ekosystém a dovážená káva je dražší než zlato. Zlato se dá získat snadno. Můžu si ho vyrýžovat z měsíčního regolitu. Těží se tak snadno, že má čistě dekorativní hodnotu. Nevyplatí se ho ani vyvážet na Zemi. Máta divoce bují a díky měsíční gravitaci vytváří až třímetrové rostliny, takže jsme národem pijáků mátového čaje.
S Achi jsme hned nezavedly řeč na kosti. Od našeho posledního setkání uplynulo osm lun. Denně jsme si povídaly přes síť, sdílely jsme své životy, ale chce to kontakt tváří v tvář, aby to všechno mělo podstatu. Aby to bylo skutečné.
Dokázala jsem Achi rozesmát. Její smích zněl jako lehounký déšť. Když jsem jí řekla o Megaptáku, přitiskla si s potměšilým pobavením ruce na pusu, ale v očích se jí mihotal smích. Megapták začal jako vtip, ale šichtu za šichtou se začínal měnit ve skutečnost. Stopy vydrží na Měsíci věčně, prohodil jeden znuděný povrchový dělník při pomalém přesunu ze šichty zpátky k Huti. Co kdybysme na povrchu vyšlapali obří stříkající čurák dlouhej stovky kilometrů? S chlupatejma koulema Aby byl vidět ze Země. Je to čistě věc koordinace. Stačí vzít stovku chlapů, co pracují na povrchu, a australskou těžební společnost a vtip se stane pokušením, které se změní ve skutečnost. Bylo to tak úchylné. A tak legrační.
A co Achi?
Vypršela jí smlouva. Čím víc se blížil váš Den Měsíce, tím rychleji se krátila i smlouva a někdy se práce počítala jenom na minuty. Tohle však bylo jiné. V Aka už nestáli o její nápady. Nabírali nové síly přímo z Accry a Kumasi. Ghaňany pro ghanskou společnost. Snažila se Lunární rozvojové korporaci prodat nápady pro nový přístav a hlavní město na Poledníku – tři kilometry hluboké quadry; město vytesané pod povrchem; bylo by to jako žít ve zdech gigantické katedrály. LRK jí odpovídala zdvořile, ale v současnosti jednala o rozvojovém financování v rozmezí dvou lun a Achi docházely úspory. Budila se s očima upřenýma na klesající čísla čtyř zásadních paramentů na čočce. Kyslík, voda, prostor, komunikace: kterou položku má zredukovat jako první? Uvažovala, že se přestěhuje do menší kabiny.
„Můžu ti hradit denní výdaje,“ navrhla jsem. „Mám hromady peněz.“
A pak tu byla otázka kostí… Achi se nedokázala rozhodnout, dokud nedostanu svou zprávu. Neznala jsem nikoho, kdo by trpěl tak hlubokým pocitem viny jako ona. Nesnesla by, aby její rozhodnutí mělo vliv na to, jestli zůstanu na Měsíci, nebo se vrátím na Zemi.
„Teď je řada na mně,“ řekla jsem. Nechtělo se mi. Nechtěla jsem být tady na balkonu a popíjet chcanky, kterým říkali čaj. Nechtěla jsem, aby mě Achi přiměla k rozhodnutí. Nechtěla jsem, abych se musela jakkoli rozhodovat. „Přinesu čaj.“
A pak se stal zázrak. Koutkem oka jsem zachytila zlatý záblesk. Vada čočky – ne, něco úžasného. Letící žena. Letící žena, která s roztaženýma rukama visela na obloze jako krucifix. Naše paní světla Pak jsem zahlédla třpyt křídel, na kterých zahrály duhové barvy; křídel průsvitných a silných jako křídla vážky. Žena zůstala chvíli na místě, načež složila pavučinová křídla kolem těla a začala padat. Řítila se hlavou napřed, protočila zápěstí a protáhla si ramena. V záblesku křídel zpomalila, pak je naplno roztáhla a zvedla se ze střemhlavého letu do spirálovitého vzestupu vysoko na umělou oblohu quadry Chandra
„Ach,“ řekla jsem. Zadržovala jsem dech, třásla jsem se úžasem a sžírala mě závist.
„Vždycky jsme mohli létat,“ poznamenala Achi. „Jen jsme k tomu neměli prostor. Až teď.“
Že bych v jejím hlase zachytila podrážděnost z toho, že mě letící žena tak okouzlila? Ale když by člověk mohl létat, proč by vůbec dělal cokoli jiného?
* * *
Vydala jsem se do zdravotního střediska Mackenzie Metals, kde mě doktor vsunul do scanneru. Projel mi tělo magnetickými poli a stroj vypracoval analýzu hustoty kostí. Byla jsem osm dní za Achi. Stačilo by pět týdnů a místo trvalého pobytu na Měsíci bych získala občanství.
Nebo jsem mohla odletět zpátky na Zemi, do Brazílie
* * *
Člověk má přátele a pak má přátele na sex.
Po přípravném týdnu uběhlo šest lun, než jsem se s Achi znovu sešla. Šest lun, kdy jsem rýžovala písek na Moři hojnosti. Jednotka Mackenzie Metals v Messieru byla stará, přecpaná a rozvrzaná: kabiny v krytém tunelu pod bermami, které tam buldozery navršily z regolitu. Nebezpečně často jsem byla při radiačním poplachu evakuovaná do nových, nižších úrovní. Kosmické záření dokázalo z měsíčního prachu vyrazit zákeřné druhotné částice, které měly dost energie na to, aby pronikly horními úrovněmi jednotky. Pokaždé, když jsem Zahlédla, jak se mi na čočce rozsvítil výstražný žlutý trojlístek, cítila jsem, jak se mi scvrkávají vaječníky. Tunely se ve dne v noci, dokonce i hluboko pod evakuačními tunely, otřásaly vibracemi ryjících strojů, které ujídaly skálu. V Messieru byly nás prachovek dvě stovky. Po měsíci jemných a opatrných návrhů okouzlujícího 3D designéra jsem se připojila k malé amorii – mému Chu-yu, jeho homoamoru v Královně, jeho hetamoře na Poledníku a k jejímu hetamoru taktéž na Poledníku. Chu-yu se přiznal, že si dával na čas kvůli mé reputaci. Mohly za to zvěsti o slizounovi v přípravné jednotce, kterému se z nevysvětlitelných důvodů porouchal oblek. Něco takového bych kolegovi neudělala, ujistila jsem ho. Pokud by mi k tomu nedal pořádný důvod. Potom jsem ho políbila Amorie znamenala vlídnost a sex, ale nebyla to Achi. Milenci nejsou přátelé.
Sun Chu-yu to chápal, když jsem ho políbila na rozloučenou v messierské autobusové komoře. Prokecala jsem s Achi na síti celou cestu do terminálu v Hypatii a potom dolů po dráze na jih. Ale i po tom, co jsem před pár okamžiky mluvila s jejím obrazem na oční bulvě, byl fyzický šok vidět ji na smluveném místě ve stanici v Královně jihu: vidět ji jako člověka z masa a kostí. Vypadala menší, než jsem si pamatovala. Srdce nepřítomností blízkého člověka narůstá.
Achi se toho se mnou chystala tolik podniknout! Chtěla jsem si u ní nechat věci, ale ne, vtáhla mě rovnou do víru zábavy. Po smradu a klaustrofobické atmosféře Messieru byla Královna jihu ohromující, hlasitá, plná barev a až příliš uspěchaná. Za pouhých šest lun se změnila k nepoznání. Ulice byly delší, tunely širší, místnosti prostornější. Když mě Achi přivedla do skleněného výtahu po straně nedávno dokončené quadry Thóth, motala jsem se závratí. Dole na podlaze rozlehlé jeskyně byl nevelký kopec porostlý trpasličími stromy – Achi mi vysvětlila, že by plně vzrostlé dosáhly až ke stropu. Nacházela se tam kavárna a právě v ní jsem poprvé ochutnala a okamžitě si znechutila mátový čaj.
To jsem vytvořila já, pověděla mi Achi. Jsou to moje stromy, moje zahrada.
Byla jsem příliš zaujatá tím, že jsem hleděla vzhůru na světla, na všechna světla stoupající výš a výš.
Vážně jsme si to užily! Po čaji jsme vyrazily do obchodů. Musela jsem najít nějaké šaty na večírek. Tu noc jsme se chystaly na speciální, přímo exkluzivní párty. Prošly jsme katalogy v pěti různých tiskárnách, než jsem našla něco, co jsem si mohla vzít na sebe: retro střih inspirovaný padesátými léty, dlouhý, se spodničkou, která zakrývala to, co jsem nechtěla vystavovat na odiv. Potom jsme se vrhly na boty.
Ta speciální oslava byla určená jen a pouze členům Achiiny pracovní skupiny a jejich rodinám a přátelům. Modul uzavřený bezpečnostním systémem nás po kolejích převezl tmavým tunelem do obrovského prostoru naplněného oslepujícím světlem odráženým zrcadly a já málem ztratila rovnováhu a div jsem si nepozvracela boty od Balenciagy. Agrárium, Achiin nejnovější projekt. Ocitla jsem se na dně kilometr hluboké šachty široké padesát metrů. Na Měsíci je obzor blízko úrovně očí; všechno je zaoblené. V podzemí ovšem platí jiná geometrie. Agrárium bylo tou nejpodivnější věcí, jakou jsem za poslední měsíce viděla A nejgeniálnější: střed osázený zrcadly se táhl po celé výšce šachty a odrážel čiré sluneční světlo ke stěnám lemovaným hydroponickými terasami. Na dně šachty se nacházela mozaika akvárií přemostěných chodníky. Vzduch byl teplý, vlhký a páchl. Byla jsem omámená oxidem uhličitým. V těchhle podmínkách rostliny rychle prospívaly a hnaly do výšky. Bramborové natě dosahovaly velikosti keřů a popínavé stvoly rajčat se táhly tak vysoko, že se mi jejich vršky ztrácely ve změti listů a ovoce. Hyperintenzivní zemědělství: agrárium bylo na jeskyni veliké a na ekosystém malé. V nádržích se mrskaly ryby. Opravdu jsem slyšela žáby? A tamto že by byly kachny?
Achiin tým vybudoval novou nádrž z vodotěsné fólie a skeletu. Bazén. Plavecký bazén. Zvukový systém hrál G-pop. Podávaly se koktejly. Módě udávala tón modrá, takže sem mé šaty skvěle zapadly. Achiini kolegové byli přátelští a hovorní. Nikdo mi nezapomněl pochválit oblečení. To jsem ze sebe shodila spolu s botami a vším ostatním a vrhla se do bazénu. Rozvalovala jsem se a rochnila a nechala přes sebe hnát podivné, chaotické víry zeleného, malátného vzduchu, zatímco se mi zrcadla pohybovala nad hlavou. Achi ke mně připlavala a společně jsme šlapaly vodu, smály se a stříkaly kolem sebe. Pracovníci agrária spustili do bazénu kupu lavic, aby vytvořily mělký prostor. Achi a já jsme se nechaly nadnášet vodou teplou jako krev, líně jsme kopaly nohama a popíjely Blue Moon.
Když jde o párty, nikdy neřeknu ne.
Následující ráno jsem se vzbudila v posteli vedle ní; zásluhou měsíční vodky s hlavou jako střep. Vybavovala jsem si tiché, nemotorné milování. Chvění a potřeštěný šepot, dotek kůže na kůži. Ohňostroj. Achi ležela schoulená na pravém boku, tváří ke mně. V noci odkopla prostěradlo. Z koutku úst jí na polštář klouzala tenká nitka slin, která se třásla v rytmu jejího dechu.
Dívala jsem se na ni. Z hloubi hrdla se jí v opileckém spánku ozýval chrčivý dech. Milovaly jsme se. Měla jsem sex se svou nejlepší kamarádkou. Udělala jsem něco dobrého a přitom špatného. Provedla jsem cosi nezměnitelného. Pak jsem si lehla, přitiskla se těsně k ní. Achi cosi zamumlala nebo zabručela a přisunula se ke mně, a když její prsty našly moje, začaly jsme nanovo.
* * *
Vzbudila jsem se ve tmě a hlavou se mi nesla vidina zlaté ženy. Achi spala vedle mě stále na tomtéž boku. Její páteř tvořila stejný ohyb a z otevřených úst se jí linulo stejné chřestivě chrápání jako v tu první noc. Když jsem viděla Achiinu novou kabinu, zarezervovala jsem nám hotel. Lůžko tu bylo široké, vzduch tak čerstvý, jak to jen na Královně jihu bylo možné, a z chuti zdejší vody se člověk neosypal.
Zlatá žena poletující v obloucích mezi mými jistotami.
V Královně jihu nikdy nenastala úplná tma – měsíční společnost je neustále v provozu. Obtočila jsem si Achiino nepotřebné prostěradlo kolem těla a vyšla jsem na balkon. Opřela jsem se o zábradlí a zahleděla se na stěny plné světel. Byty, kabiny, chodby a schodiště. Za každým z těch světel se skrývaly životy a rozhodnutí. Byl to odporný svět, drsný a krutý. Všechno tu mělo svou cenu a od všech vyžadoval ústupky. Na dráze jsem si u některých povrchových dělníků všimla čehosi nového: medailonu, střípku posvátna zastrčeného ve svrchní kapse. Žena v rouchu Panny Marie s polovinou tváře v podobě černého anděla a s druhou ve tvaru obnažené lebky. Dona Luna: bohyně prachu a radiace. Naše Svoboda, Britannia, Marianna, Matka Rus. S polovinou tváře mrtvou, ale druhou živou. Měsíc nebyl mrtvým satelitem, byl to živý svět, který vytvořily ruce, srdce a naděje. Nebyla tu žádná Matka příroda, žádná Gaia, která by se stavěla proti lidské vůli. Všechno, co žilo, jsme vytvořili sami. Dona Luna byla drsná a nelítostná, ale přitom krásná. Mohla být ženou letící na křídlech vážky.
Zůstala jsem na balkonu hotelu, dokud střecha nezrudla úsvitem. Pak jsem se vrátila k Achi. Chtěla jsem se s ní znovu pomilovat. Měla jsem k tomu vyloženě sobecké důvody. Věci, které jsou mezi přáteli obtížné, jsou mezi milenci snazší.
* * *
Má babička tvrdila, že láska je ta nejjednodušší věc na světě. Lásku člověk vidí každý den.
Já Achi po párty v Královně neviděla několik lun. Mackenzie Metals mě vyslaly do terénu v rámci průzkumu nového území v Moři mlh. Když jsem odjela z Messieru, bylo mně i Sun Chuyuovi jasné, že naše amorie nefunguje. Člověk miluje to, co vidí den za dnem. Žádný další amor proti mému odchodu nic nenamítal. Nikdo mě neobviňoval, ani si nedělal žádné nároky. Jen jsme ukončili naši prostou, automatickou úmluvu.
Vzala jsem si pár týdnů nucené dovolené v Královně. Zavolala jsem Achi, jestli si se mnou nechce vyrazit a třeba i něco víc, jenomže už byla na nové stavbě v Twe, kde Asamoahové zrovna budovali korporátní centrálu. Ulevilo se mi. A pak jsem se kvůli tomu cítila provinile. Sex všechno změnil. Pila jsem, pařila, měla jsem známosti na jednu noc, mluvila jsem dlouhé hodiny na síti se svými blízkými na Zemi. Děkovali mi za peníze, hlavně malé děti. Tvrdili, že vypadám jinak. Prý jsem vyšší, vytáhlejší. Erodují mi kosti, odpověděla jsem. Seděli tam, šťastní a v bezpečí. Penězi, co jsem jim poslala, si zaplatili vzdělání, zdraví, svatby, mimina. A já dřepěla tady, na Měsíci. Tuctová Adriana, která si nikdy nenajde chlapa, zato má vzdělání, titul, práci a posílá jim z Měsíce prachy.
Měli pravdu. Byla jsem jiná. K té modré perle na obloze jménem Země jsem necítila to co dřív. Už jsem si nikdy znovu nepronajala oblek, abych se na ni mohla jít podívat, prostě jen podívat. Když jsem byla venku na povrchu, nevšímala jsem si jí.
Mackenzieovi mě potom vyslali do extrační zóny v Lansbergu, kde jsem uviděla něco, co mi změnilo život.
V Lansbergu pracovalo pět extraktorů. Byly to nevzhledné věže tvořené Archimedovými šrouby, mřížemi, transportními pásy a koly třikrát tak velkými jako já a všechny měly na vrcholu plošinu solárních panelů, díky nimž připomínaly robotické stromy. Pohybovaly se pomalu, těžkopádně, bez špetky elegance. Měsíční design upřednostňuje užitečnost a praktičnost a na nic si nehraje. Mně ty stroje ovšem připadaly krásné jako podivuhodné stromy. Jednoho dne, když jsem byla venku na regolitu, jsem se na ně podívala a to poznání se mnou div nepraštilo. Ne to, co dělaly – oddělovaly z měsíčního regolitu vzácné měsíční kovy – ale to, co odhazovaly. Co ve vysokých balistických obloucích tryskalo po obou stranách těch mohutných, pomalých strojů.
Byla to věc, kterou jsem vídala každý den. Jeden den se podíváte na kluka v autobusu a vaše srdce vzplane. Jeden den se podíváte na tryskající průmyslový odpad a spatříte nezměrné bohatství.
Musela jsem si zachovávat odstup od všeho, co by mě spojovalo s regolitovým odpadem a nádhernými prachovými duhami.
Dala jsem Mackenzieovým vale a stala se královnou železnice u Vorontsovových.
* * *
Chci z toho udělat hru, řekla Achi. Jedině tak to snesu. Musíme za zády sevřít ruce v pěst, jako když se hraje kámen, nůžky, papír, a napočítat do tří. Potom otevřeme pěsti a budeme v nich něco držet, nějaký malý předmět, který s naprostou jistotou vyjádří naše rozhodnutí. Nesmíme mluvit, protože kdybychom řekly půl slova, jedna druhou ovlivníme. To je jediný způsob, jak to ustojím – když to provedeme rychle, čistě a bez mluvení. A bude to hra.
Vrátily jsme se naši hru hrát ke stolu na balkonu kavárny, která se teď nacházela na třinácté úrovni. Dvě sklenice mátového čaje. Dnes rozlehlým prázdným prostorem quadry Chandra nikdo nepoletoval. Vzduch páchl po prachu z kamene, jenž přebíjel obvyklý pach elektřiny a splašků. Každý pátý stropní panel s motivem oblohy blikal. Žili jsme v nedokonalém světě.
Pokoušely jsme se o nezávazný hovor. Dáš si snídani? Ne, ale ty si klidně dej. Ne, nemám hlad. Tenhle top jsem ještě neviděla. Ta barva ti vážně sluší. Ále, jenom jsem si ho vytiskla z katalogu… Hrozná, příšerná slůvka která nám měla zabránit říct to, co jsme musely říct ve skutečnosti.
„Měly bysme to udělat co nejrychleji,“ navrhla nakonec Achi a její ruka v jediném úžasném okamžiku sklouzla za záda. Já nechala svůj malý předmět vyklouznout z tašky a sevřela jsem ho v ukryté pěsti.
„Raz, dva tři,“ řekla Achi. Rozevřely jsme prsty.
Nuzar: arabský amulet: soustředné slzy modrého, bílého a černého plastu. Oko.
Malá ikona Dony luny: černá a bílá, živá i mrtvá.
* * *
Pak jsem se s Achi setkala znovu. Byla jsem nahoře v Poledníku, kde jsem si pronajala zabezpečený terminál a sháněla jsem nejmenší, nejnovější a nejchtivější právní firmu, která by ochránila můj objev z Lansbergu. Achi odvolali zpět z Twe, aby vyřešila nějaký problém s mikrobiální flórou, která agrárium Obuasi proměnila ve věž páchnoucího černého slizu.
Jedno město; dvě přítelkyně a amory. Vydaly jsme se na párty a zjistily jsme, že to nedáme. Šaty byly famózní, koktejly bídné, společnost pochybná a drogy opojné, jenže v každém baru, klubu, na každém soukromém večírku jsme skončily spolu v koutku a povídaly jsme si.
Párty byly nudné, zato naše rozhovory příjemné, nekonečné a fascinující.
Pochopitelně jsme znovu skončily v posteli. Nemohly jsme se dočkat. Nádherné, nepraktické šaty od Diora ve stylu padesátých let ležely zmuchlané na podlaze, připravené odebrat se do recyklátoru.
„Co si přeješ?“ zeptala se Achi. Ležela na posteli a vdechovala z elektronické cigarety THC. „A neboj se snít.“
„Vážně?“
„Máš nějaké měsíční sny?“
„Chci se stát drakem,“ odpověděla jsem a Achi se dala do smíchu a dala mi herdu do stehna: Jdi do háje. „Ne, opravdu.“
Za půldruhého roku, co jsme byly na Měsíci, se náš malý svět změnil. Na Měsíci se všechno odehrává rychle. Energie a surové materiály jsou levné a o geniální lidi tu není nouze. Ambice zdejších obyvatel neznají hranic. Jako hlavní ekonomičtí hráči se tu ustanovily čtyři společnosti: čtyři rodiny. Australští Mackenzieové měli nejdelší tradici. Pak se k nim připojili Asamoahové, jejichž společnost Aka získala monopol na potraviny a životní prostor. Vorontsovové z Ruska konečně přesunuli veškeré své operace ze Země a spravovali cykler, měsíční smyčku, autobusovou dopravu a rodící se síť železnic. Nejnovějším přírůstkem do téhle skládačky byli Sunové, kteří se vzepřeli zástupcům Lidové republiky v radě LRK a nyní řídili informační infrastrukturu. Čtyři společnosti: čtyři draci. Tak si říkali. Čtyři měsíční draci.
„Chci se stát pátým drakem,“ prohlásila jsem.
* * *
Poslední záležitosti jsme odbyly rychle a jednoduše. Podle mě by všechna rozloučení měla být náhlá. Rezervovala jsem Achi místo pro odlet na cykleru. Při návratovém oběhu se v něm vždycky nějaké našlo. Ona mi zase zamluvila návštěvu zdravotního střediska LRK. Stačil záblesk světla a měla jsem čočku natrvalo připojenou na oku. Žádné potřásání rukama, blahopřání ani přivítání. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem se rozhodla pokračovat v tom, co jsem dělala. Čtveřice čísel zablikala a naúčtovala mi život.
Prodala jsem zpáteční letenku a investovala jsem slušnou sumu do konvertibilních dluhopisů LRK, což bylo bezpečné, spolehlivé rozhodnutí. Na tomhle základě vybuduji svou dynastii.
Cykler obkrouží odvrácenou stranu Měsíce a za tři dny se setká s měsíční smyčkou. Slušná rychlost. Krásný spěch. Dokázalo nás to zaměstnat, takže jsme moc neplakaly.
Doprovodila jsem Achi vlakem do Poledníku. Měly jsme pro sebe celou řadu sedadel a schoulily jsme se na nich jako zvířátka v pelechu.
Mám strach, řekla Achi. Bude to bolet. Cykler člověka přetočí do pozemské gravitace a začnou na něj pršet géčka. Mohla bych strávit měsíce na kolečkovém křesle. Pobytu na Měsíci se prý nejvíc podobá plavání. Voda tě nadnáší, zatímco si znovu vytváříš svalovou a kostní hmotu. To zvládnu. Ráda plavu. Ale stejně se nezbavíš otázek: Co když udělali chybu? Co když mě, co já vím, zaměnili s někým jiným a už je pozdě? Poslali by mě zpátky sem? Nedokázala bych takhle žít. Takhle nemůže žít nikdo. Ne skutečně. Všichni mluví o tom, že Měsíc jsou jen skály, prach, vakuum a radiace a že zná tisíc způsobů, jak tě zabít, ale to není Měsíc. Měsíc jsou ostatní lidé. Lidi, co tu žijí úplně odshora až úplně dolů; všude a pořád. Nic než lidé. Každý dech, každá kapka vody, každý atom uhlíku prošel lidmi. Požíráme se navzájem. Nikdy to nebude nic víc než lidé. Stejné tváře, které ti navěky hledí do obličeje a něco od tebe chtějí. Chtějí, chtějí a pořád jen chtějí. Nenáviděla jsem to od prvního dne na cykleru. Kdyby ses se mnou nedala do řeči, kdybych tě nepotkala…
A já odpověděla: Pamatuješ si, jak jsme se bavily o tom, co nás přivedlo na Měsíc? Tvrdila jsi, že to dlužíš své rodině za to, že ses nenarodila v Sýrii – a já řekla, že se chci stát drakem? Viděla jsem to. Venku v Lansbergu. Bylo to tak jednoduché. Jen jsem se podívala na něco, co jsem viděla den co den, jiným způsobem.
Helium-3. Klíč ke společnosti nezávislé na ropě. Mackenzie Metals vyhazují tuny helia denně a mě napadlo: Jak to, že si toho Mackenziové nevšimli? Přece jim to nemohlo uniknout… Určitě nebudu jediná… Ale rodiny i společnosti, a obzvlášť rodinné společnosti, se umí upnout na podivně věci a k dalším dovedou být slepé. Mackenzieovi těží kovy. To je jejich práce a nedovedou si představit nic jiného. Proto jim uniká to, co mají rovnou pod nosem. Já to dokážu, Achi. Vím, jak na to. Jenže ne s Mackenziovými, kteří by můj nápad přebrali. Kdybych se jim pokusila postavit, nakopali by mi zadek. Nebo by mě zabili, což je levnější. Claviusský soud by se postaral, aby má rodina obdržela kompenzaci. Proto jsem přešla k vorontsovské železnici. Abych se dostala mimo jejich dosah, zatímco budu vypracovávat podnikatelský plán. Postarám se, abych uspěla, a založím dynastii. Budu pátým drakem a rod Cortů se mnou. Líbí se mi, jak to zní. Pak své rodině předložím nabídku – poslední nabídku. Buď se ke mně připojí, nebo už ode mě nedostanou ani cent. Nabízím příležitost – a vy ji buď přijměte, nebo nechte být. Musíte se pro ni ovšem vydat na Měsíc. Udělám to, Achi.
V měsíčních vlacích nebyla okna, ale obrazovky na zadní straně sedadel promítaly povrch. Na obrazovce, bez helmy na hlavě, je to vždycky stejné. Svět je šedý, měkký a ošklivý a pokrytý stopami. Ve vlaku seděli dělníci a inženýři; milenci a partneři, a dokonce i pár malých dětí. Byl tu hluk a barvy. Lidi pili, smáli se, kleli nebo si to rozdávali a my dvě jsme se choulily vzadu opřené o přepážku a já si pomyslela: Tohle je Měsíc.
* * *
Achi mi v bráně měsíční smyčky předala dárek. Byla to poslední věc, kterou vlastnila. Všechno ostatní prodala, posledních pár věcí, když jsme byly ve vlaku.
U odletové brány čekalo osm pasažérů, s přáteli, rodinou a amory. Nikdo Měsíc neopouštěl sám a já byla ráda. Vzduch voněl po kokosu. Bylo to tak neskutečně jiné oproti pachu zvratků, potu, nemytých těl a strachu u příletové brány. V automatu nabízeli mátový čaj, který nikdo nepil.
„Otevři to, až budu pryč,“ řekla Achi. Dárek byl válcová schránka na dokumenty vyřezaná z bambusu. Odlet proběhl rychle. Představuju si, že nějak podobně to chodí u poprav. Personál všechny připoutal pásy k sedadlům a začal uzavírat dveře kapsle, než jsme já nebo Achi stihly zareagovat. Viděla jsem, jak neslyšně vyslovuje sbohem. Sledovala jsem, jak zamávala prsty, než se uzávěr neprodyšně uzavřel a výtah kapsli vyzvedl na spojovací plošinu.
Měsíční smyčka byla prakticky neviditelná: otáčivý paprsek vlákna M5 o průměru dvacet centimetrů a dvě stě kilometrů dlouhého. Pohyblivé závaží nahoře stoupalo k protiváze, přičemž se přesunul gravitační střed a poslal celé lano dolů na orbit paprsku. Až v posledních chvílích jsem dokázala rozpoznat bílý kabel, který jakoby vertikálně klesal z oblohy plné hvězd. Hák se zachytil a zvedl kapsli z plošiny. Jednou z hvězd zářících tam nahoře bylo závaží klouzající po vláknu dolů, aby opět přeneslo těžiště a celá soustava se dostala na vyšší oběžnou dráhu. Na vrcholu smyčky se hák uvolní a cykler kapsli zachytí. Pokusila jsem se ty hvězdy určit: cykler, pohyblivé závaží, protiváha; kapsle nesoucí mou amor, mou lásku, mou přítelkyni. Fyzika dokáže utěšit. Pozorovala jsem ty výjevy s bambusovou schránkou na dokumenty přehozenou na zádech, dokud v bráně nepřipravili další kapsli. Další lano už se navíjelo nedaleko na obzoru.
* * *
Cena byla donebevolající. Musela jsem sáhnout do dluhopisů. Za takovou oběť to musela být opravdová kvalita: dovoz, žádný extrakt z organické tiskárny. V tiskárně mě poslali za dealerem a ten mě poslal za soukromou dovozkyní. Ta mě nechala, ať si přivoním. V hlavě mi jako novoroční ohňostroj explodovaly vzpomínky, až jsem se rozbrečela. Dovozkyně mi prodala i nádobíčko. Vybavení, které jsem potřebovala, se na Měsíci prostě nevyskytovalo.
Odnesla jsem si všechno do hotelu, kde jsem zrnka rozemlela podle instrukcí. Uvařila jsem vodu, nechala ji vychladnout na správnou teplotu, nalila jsem ji z výšky pro co největší provzdušnění a zamíchala ji.
Zatímco jsem vařila, otevřela jsem Achiin dárek. Byly v něm stočené papíry: kresby. Návrhy habitatu, který se v měsíčních podmínkách nedal postavit. Lávový tunel, zvětšený a ozdobený vyrytými tvářemi jako obrácený Mount Rushmore. Tváře orišů, panteonu umbandy, všechny sto metrů vysoké, kulaté, hladké a vážné, shlížely na terasy plné zahrad a rybníčků. Z jejich očí a otevřených úst stékaly kaskády vody. Na podlaze rozlehlé jeskyně byly rozmístěné pavilonky a belvedery; svislé zahrady se táhly od podlahy po umělou oblohu jako vlasy bohů. Balkony – Achi milovala balkony – galerie a arkády, okna Bazény. Od jednoho oriši se dalo doplavat ke druhému. Vepsala tam: obydlí pro dynastii.
Myslela jsem na ni, jak se otáčí na obloze.
Namletá zrnka se začala usazovat. Stlačila jsem píst french pressu, nalila si kávu a vychutnávala si její aroma. Santos Gold. Skutečné zlato by mi vyšlo levněji. Zlato byl odpad, který jsme vyhazovali spolu s heliem-3.
Když mi dovozkyně zamnula špetkou namleté kávy pod nosem, zaplavily mě vzpomínky na dětství, moře, přátele, rodinu a oslavy.
Když jsem přivoněla ke kávě, kterou jsem si koupila, namlela a připravila, zažila jsem něco jiného. Měla jsem vizi. Viděla jsem moře a Achi, Achi, která se vrátila na Zemi, na prkně na moři. Byla noc a ona pádlovala rukama vlnami a dál za ně. Plula po stříbrné měsíční cestě na hladině.
Napila jsem se kávy.
Nikdy nechutná tak, jak voní.
* * *
Moje vnučka ty červené šaty zbožňuje. Když je ušpiní nebo obnosí, vytiskneme jí nové. Odmítá nosit cokoli jiného. Luna běhá bosky rybníčky, cáká kolem a plaší ryby, seskočí z prvního kamene vodního chodníku a vkročí na složitý vzorek z kamenů, na které je třeba šlápnout tu levou, tu pravou nohou, případně oběma nebo je úplně přeskočit. Orišové ji střeží. A střeží i mě, zatímco na verandě popíjím čaj.
Už jsem stará dáma. Roky jsem si na tebe nevzpomněla, Achi. Naposledy to bylo, když jsem tvé kresby proměnila ve skutečnost. Jenže v posledních lunách zjišťuji, že se ve vzpomínkách vracím do minulosti. Nejen k tobě, ale ke všem z těch nebezpečných, troufalých dnů. Nebyla jsi jedinou mou láskou, Achi. Vždycky jsi to věděla. K většině z těch ostatních jsem se chovala stejně bídně jako k tobě. Pro postarší dámy je vhodným zaměstnáním vzpomínat a snažit se ničeho nelitovat.
Už ses mi nikdy neozvala a asi to bylo správné. Vrátila ses do svého zeleného rostoucího světa a já zůstala v zemi na obloze. Hej! Postavila jsem tvůj palác a zalidnila ho dynastií, jak jsem slibovala. Tu syn, tam dcera, tu amor, oko, madrinha nebo rodinný sluha Čorta už pro tebe a většinu obyvatel Země není neznámým jménem. Mackenzie, Sun, Voroncov, Asamoah. Čorta Teď jsme draci.
Malá Luna už běží k babičce. Usrknu čaj. Je mátový. Pořád nesnáším mátový čaj. To se nikdy nezmění. Jenže na Měsíci je čaj pouze mátový.
Poprvé vydáno v antologii Reach for Infinity editora Jonathana Strahana v květnu roku 2014
Přeložila Ivana Svobodová