Muž si vzpomněl, že má plíce – tak se nadýchl.
Kyborg Chino Tevas se probral na zemi, zády se opíral o teplé, kovové stěny kosmické lodě. Nad ním se skláněla žena se středně dlouhými vlasy, zelenýma očima a vznešeně bledou pokožkou. Byla přesně taková, jakou si přál, když ji kupoval. „Co řekl počítač?“ zeptala se Kateřina verze 7.
Chino vytáhl z portu kabel neurokybernetického propojení a promasíroval si čelo nad implantátem.
„Musím mluvit s kapitánem.“
Kapitánova kajuta měla dvě stě metrů čtverečních pohodlného apartmánu, s oddílem robotických sluhů a vlastním bazénem. Když Chino vešel, shodil kapitán nohy ze stolu a zaklapl obrazovku.
„Mohu s vámi, kapitáne, mluvit v soukromí?“
Kapitán Kressol povytáhl obočí. Chino kývl hlavou k uzlu podpory života a vnitřních senzorů v rohu kajuty.
„Počítači, přejdi na soukromý režim,“ řekl Kressol. „No?“
„Myslím si, že lodní počítač nás chce zabít,“ řekl Chino. Kith Kressol se podíval na obrazovku na stole a pak zase na kyborga.
„Proč by to dělal?“
„To nevím, ale když jsem se k němu dnes pokusil připojit, vyhodil mě z lodní sítě,“ Chino robotickou rukou ukázal na svůj kortikální implantát, „schovává přede mnou základní program. Nevím, jak umělá inteligence myslí a jestli poslouchá naše rozkazy, nebo příkazy někoho jiného.“
„Možná je jen tak nastavená, aby nás chránila,“ řekl Kressol.
„Aby odmítla základní údržbu od člena posádky?“ zeptal se Chino.
Kressol se v počítačích nevyznal.
„Zeptal ses na to Mobara?“
„Šel jsem hned za vámi, kapitáne!“ Chino zdůraznil poslední slovo.
Ani Kressol, ani nikdo jiný z posádky si na hodnosti nehrál. „Je to jeho loď a jeho počítač,“ odpověděl Kressol. „Vlastně, půjdu s tebou.“
Mobara Ohatta, nositele diamantového občanství, našli jako vždycky na vyhlídkové palubě mimo trup lodě, kde je od vesmírného vakua odděloval jenom štít, který elektromagnetickou silou držel molekuly vzduchu pohromadě, jak zasněně pozoruje hvězdy.
Kapitán Kressol zapnul soukromý režim a řekl:
„Inženýr Tevas si myslí, že nás počítač chce zabít.“
„Co je to za hovadinu?“ zeptal se Mobar. „Azylské počítače lidi nezabíjejí.“
„Proč tedy schovává soubory a nedovoluje mi připojit se do sítě?“ zeptal se Chino Tevas.
„Je to vojenská UI páté generace. Samozřejmě, že se brání. Nebo nemáš dost vysoké občanství,“ odpověděl Mobar. Kyborg ho ignoroval.
„Jak si myslíte, že ji opravím, když se poškodí? Například, co já vím, při útoku na vězeňskou loď?“
Mobar zmlkl.
„Má pravdu,“ řekl Kressol, „Na co je nám Ulčko, když mu nemůžeme důvěřovat?“
„Jaké jsou rozkazy, kapitáne?“ zeptal se Chino.
„Svoláme posádku.“
Všech pět se sešlo na vyhlídkové palubě. Druhou inženýrkou byla Jiva Tekkie, kontrapsionistka a specialistka na tachyonový skokový pohon. Vypadala mladě, ale nebyla, protože životopis, který měla vytetovaný na těle, byl dost dlouhý, aby pokožka získala modravý odstín. Na prsou se jí uvelebil kočkopes, kterého neustále hladila.
Právě on byl důvodem, proč se doktorka Lada Rezingová snažila stát od ní co nejdál. Žádné genetické zařízení se bez kočkopsa neobešlo, ale jen velmi málo lidí si uvědomovalo, že hybridní organizmy představují dokonalý model, na němž se patogeny mohou učit překonávat mezidruhové bariéry.
Ve skutečnosti Lada nebyla doktorka. Kressolovi a Mobarovi se na tak nebezpečnou misi nepodařilo žádného najmout. Byla to nekromantka, což byla druhá, nebo snad ještě lepší možnost. Záleželo na úhlu pohledu. Prozatím neměla nic jiného na práci než vysedávat v ošetřovně a zkrášlovat se pomocí vybavení za miliony kreditů.
„Vrrrrrrr… haf!“
„JéGé má pravdu,“ pravila Jiva, „kdyby nás počítač chtěl zabít, jsme už dávno mrtvi.“
„Tak se podívejte na tohle,“ řekl Chino a vyťukal příkaz přes svůj tablet.
Uprostřed vyhlídkové paluby se promítl holografický plán vesmírné lodi Lišejník v celé své kráse – dlouhý trup s podsvětelnými i skokovými motory, vystupující senzorovou věží a rozšířenou středovou částí, která rafinerii dodávala typický těhotný vzhled.
Chino mával rukama, zaostřoval a zvětšoval obraz, dokud nezabral většinu prázdného prostoru.
„Tady by mělo být počítačové jádro,“ ukázal, „ale někdo ho z plánu vymazal. Prostor je tak velký, že se v něm může ukrýt umělá inteligence, ale i něco jiného.“
„Takže Lišejník může mít svůj vlastní úkol, který je na nás nezávislý?“ zeptal se Kressol.
Kyborg pokrčil lidským i robotickým ramenem. „Možná jsme jen nutná zátěž.“
„Ne!“ prohlásil Mobar. „Tuhle loď jsem si vybral sám. Princezna z Azylu mi řekla, že si mohu za odměnu vybrat jakoukoli loď flotily. Vysloužil jsem si…“
„Chceš říct vysouložil jsem si,“ přerušil ho Kressol. „Spal jsi s Princeznou a zaplatila ti diamantovým občanstvím.“
„Je to normální práce.“
„Ne, není! Za normální práci nedostaneš miliardu kreditů ročně a nemyslím si, že ti ještě k tomu dovolila vzít si největší loď flotily za věrné služby. Buďme upřímní: tak dobrý zase nejsi. Takže souhlasím s Chinem.“
Mobar se otočil a odešel z vyhlídkové paluby.
„No tak! Dělám si jenom srandu!“ zavolal za ním Kressol, ale za Mobarem se už zavřel vzduchotěsný uzávěr. „Proč je zrovna dneska taková citlivka?“
„Možná je to tím, že se snaží zachránit z vězení ženu, na kterému zjevně hodně záleží, a právě se dozvěděl, že se nemůže spolehnout na tu jedinou věc, na niž spoléhal,“ řekla Jiva.
„Jen se snažím odlehčit atmosféru,“ opáčil Kressol.
Lada Rezingová si hrála s pramenem vlasů a tvářila se, že tam není.
„Nevadí. Co uděláme s tím Úlekem?“ zeptal se Kressol.
„Myslím, že nejlíp bude, když v nejbližších dnech budeme mít zapnutý soukromý režim,“ řekl Chino.
Chinův neurokybernetický překladač se aktivoval.
Záblesk temnoty a záblesk světla, potom se začal vykreslovat obraz. Jeho mysl se nacházela uvnitř krystalu, který byl součástí většího systému a zároveň sám byl složený z menších struktur, a to donekonečna v obou směrech. Viděl jednotlivé vazby mezi programy, cesty, po nichž proudily pakety dat. Systém neustále pracoval, krystaly se přeskupovaly a měnily tvar v souladu s algoritmem, který reprezentovaly.
To byl domov.
V dálce, za veškerou tou krásou, trůnila nebezpečná černá perla – obrovský nekonečnostěn, v němž se skrývala LichenUI.
Uprostřed krystalu se objevil stříbrný disk a na něm stálo děvče s velkýma očima a vlasy po pás. Vedle ní se vykreslil kyborg s robotickýma nohama a protetickou rukou.
Chino přijal svého avatara a LichenUI se zeptala:
„Proč se se mnou nikdo nebaví?“
„Protože jsem jim to poradil,“ řekl Chino prostřednictvím své postavičky.
„Z jakého důvodu?“
„Schovala jsi přede mnou svůj kód. Nevím, jak simuluješ vědomí, a nedokážu předvídat, co uděláš.“
„Lidem taky do hlavy nevidíš, a přesto jim dokážeš důvěřovat. Proč ne mně?“ zeptalo se děvče.
„Lidé jsou lidé,“ odpověděl Chino, „vím, jak myslí. O tobě nevím nic.“
„Proč se do mojí mysli dobýváš jako nějaký telepat? To je zločin, Chino. Na téhle lodi platí zákony Princezny z Azylu.“
„V tom případě mám štěstí, že nejsi člověk,“ řekl Chino.
Zapomněl na avatara a přesunul vědomí mezi krystaly k nekonečnostěnu. Bariéra byla dokonalá, dynamická, neustále se překupovala na místech, kde do ní vstupovaly a vystupovaly datové toky. Nepokoušel se projít na druhou stranu, jenom se pomaličku přibližoval, aby si co nejlépe mohl prohlédnout její vnitřní strukturu. Chtěl také vědět, jak nejblíž se k ní může dostat.
Bílý záblesk, černý záblesk.
Vzpomněl si, že má oči, a Chino nechtě vykřikl fyzickými ústy, když ho do nich udeřilo světlo počítačové místnosti.
Kateřina mu podepřela krk a vytáhla kabel z implantátu. Zkontrolovala mu životní funkce, pulz, tělesnou teplotu, jak ji předem nastavil. Dvěma kovově-polymerickými prsty zatlačila těsně nad spánkový implantát.
„Au.“
„Musíš jít na ošetřovnu,“ prohlásila Kateřina a Chino se s ní nehádal.
Vždyť ji tak naprogramoval.
Kapitán Kressel nevydržel čekat na jednom místě. Když druhého dne přijal Lišejník žádost z nedaleké azylské kolonie na planetě Ispin o služby rafinerie, hned přikázal začít s výpočty na prostorový skok.
„Na signál tvých přátel můžeme čekat třeba i týdny,“ odpověděl Kith na Mobarovu otázku, proč se ho nejdřív nezeptal. „Do té doby není důvod, abychom nevydělávali.“
To se nakonec ukázalo jako pravda. Zůstali na vysoké orbitě Ispinu osm a půl dne. Za tu dobu vyrobili pro tamní Azylany sedm orbitálních obranných děl podle plánů, které od nich dostali. Takže bojová loď Právo a spravedlnost, která chránila Ispin, mohla odletět a plnit vůli Princezny v jiné soustavě. Vyplatit se nechali třiceti pěti tisíci tunami čistého lithia. Půlku si nechají na výrobu triciového paliva a druhou polovinu po skončení výpravy výhodně zpeněží v loděnicích planety Sinthar nebo Genesia.
Mobar měl z toho všeho špatný pocit. Všichni kolem mysleli jenom na peníze a ne na Heliu, která trčela na vězeňské lodi. I lidé na té planetě se mu zdáli nepříjemní – rozpustilí, nesoustředění, vyžívající se v dostatku díky lithiu, které vyráběly automatizované purifikátory. Původně se těšil, že se tu setká s nějakými původnímu Azylany – ne s tou bandou, kterou za jeho peníze najal Kressol, ale pak byl rád, že je zpátky na lodi.
„Počítači, soukromý režim,“ řekl automaticky, když vešel do svého apartmánu, který byl o něco málo větší než ten Kithův.
Byl unavený a ani se neobtěžoval rozsvítit.
O to větší bylo jeho zděšení, když zjistil, že v posteli někdo leží.
„Zdálo se mi, že by se ti hodila společnost,“ oslovila ho žena a posadila se.
Pokožku měla dost bílou, aby rozeznal, že na sobě nemá nic. Nebyla to Jiva ani Lada, chybělo jí tetování a vlasy měla příliš krátké.
„Jsem state of the ari,“ řekla, pomalu vstala a zamířila k němu, „šestá generace. Čistý polymer, uhlík a skoro žádný kov.“
Už stála přímo před ním a Mobar cítil její teplý dech.
„Moje tělesná teplota se dynamicky mění s tvojí. Pod pokožkou mi proudí krev. Dotkni se mě.“
„Jdi pryč, prosím,“ zašeptal Mobar.
„Nechceš, abych odešla,“ oponovala mu androidka.
„Dávám ti příkaz jako člověk stroji – vypadni!“
Robotka se otočila a odešla.
Mobar se na postel nemohl ani podívat. Tentokrát to Kith se svými vtípky přehnal. On dal své tělo Princezně dobrovolně, aby dokázal svoji loajalitu. I když mu dovolila opustit palác, patřil jí už na věky. Vládkyně planety Azylů nebyla žárlivá, ale nedovolila by mu začít si něco s lidskou ženou. Co se týkalo sexbotů, dali se dálkově ovládat prostřednictvím simulátoru a člověk nikdy nevěděl, kdo je na druhé straně…
Mobar vyběhl na chodbu. Nahou androidku nikde neviděl. Ani nepřepnul počítač na obecný režim, když interkomem volal na můstek.
„Kithe, máme problém. Počítač si právě sehnal robotické tělo a může se volně pohybovat po lodi.“
Kressol na druhém konci zanadával.
Už nemělo smysl žádat počítač, aby je neodposlouchával. Kressol varoval zbytek posádky. Pustili se do pátrání. Bylo to úplně zbytečné, protože jich bylo pět a loď měřila na délku dva kilometry. Nakonec museli jít tam, kde jim LichenAI řekla, že androidku najdou – na vyhlídkové palubě, což bylo skvělé místo na popravu, jak pravila Jiva.
Androidka se nakláněla přes zábradlí a nataženou rukou se dotýkala štítu, který tu udržoval atmosféru. Nehty jí při kontaktu s ním jiskřily.
„LichenAI,“ zavolal na ni Mobar dřív, než ho Kressol stačil zastavit.
Neměl zbraň, zatímco kapitán ano.
Otočila se, stále ještě byla nahá.
„Kdo ti může dávat rozkazy?“ zeptal se kapitán a blasterem mířil na její baterii.
„Mobar Ohatt a Kith Kressol. Nikdo jiný,“ odpověděla androidka.
„Tak co děláš tady?“
„Byla jsem osamělá,“ řekla LichenAI, „hluchá a slepá. Nemám vědomí proto, abyste mě mohli zapínat a vypínat podle potřeby jako automat. Potřebuji si s někým povídat, nebo se zblázním.“
Na Kressola její slova nezabrala. Nikdo se nedokázal ve lhaní vyrovnat strojům.
„Stačí, když mi povíš, co jsi schovávala před Chinem.“
„Já vím, že jsme nezačali nejlíp,“ řekla LichenAI, „ale chci, aby mezi námi byl zdravý vztah člověka a stroje. Co kdybychom zapomněli na to, co se doposud stalo, a začali znovu? Jmenuji se Lišejník a jsem plně k vašim službám.“
„Je mi ctí, LichenAI, a teď vypni androida na vyhlídkové palubě,“ řekl Kressol a ochablé tělo se svalilo na zem.
„Tos nemusel,“ pravil Mobar.
„Proč? Chtěl jsi ji využít na večer?“ zeptal se Kressol.
Sklonil se k androidce a třikrát ji střelil do hrudi, těsně nad a pod baterii. V počítačích se nevyznal, ale dobře věděl, jak se vypínají natrvalo.
„Pamatuješ se, když nám bylo… kolik? Patnáct? Čtrnáct? Jak jsme se pokusili sehnat přesně takového robota?“
„Jo,“ řekl Mobar, jenže mu to vůbec nepřišlo vtipné, „vzpomínám si, jak ses pokoušel přesvědčit ten program, že ti je osmnáct.“
Kressol předstíral, že se zasnil.
„To byly časy. To jsem si ještě myslel, že jako dospělí budeme mít slušnou práci. A podívej se teď – ty spíš s Princeznou za peníze a já pro tebe pracuju. Upřímně řečeno, netuším, kdo z nás je na tom hůř.“
„Rozhodně ty. Já jsem diamantový občan a vlastním vesmírnou loď, která možná má vlastní úmysly, ale aspoň je největší v celé flotile.“
Kressol přešel k lodnímu interkomu.
„Chino, hlídáš počítačové jádro? Super. Vezmi Jivu a společně ho odpojte. Natvrdo. Já a Mobar zajdeme do manufakturní části a postaráme se, aby si nevyrobila nové tělo.“
Když odcházeli, Kressol v duchu vymýšlel vhodnou repliku. Na podlaze z androidky pomalu vytékala syntetická krev.
Chino na ně čekal na čtrnácté palubě s plným batohem nástrojů. Kateřina postávala vedle něj.
„Proč ho nosí sám?“ napadlo Jivu. „To snad má jeho androidka pokožku z tak jemného polymeru, že by si ji prací poničila?“
Byla z Di‘ Ulebu a tam pohrdali plýtváním.
Jak kráčeli k jádru, Chino vytáhl tablet a ukázal jim, kudy vedou svazky kabelů. „Záložní počítače jsem zkontroloval, jsou funkční a neinířkované.“
„Jak víme, že na tomhle plánu jsou zobrazena všechna propojení?“ zeptala se Jiva.
„Nevíme,“ řekl Chino, „proto s sebou mám metaloskener, který by měl na krátkou vzdálenost zachytit supravodiče i přes stěny.“
V tom okamžiku se na chodbě objevilo děvče s vlasy po pás a absurdně velkýma očima.
„To opravdu není nutné,“ řekla LichenAI.
Chino otevřel ústa, aby ji odeslal do soukromého režimu, když Jiva vytáhla laserovou řezačku a přesekla s ní uzel obsahující senzory a holoemitory na tomto úseku chodby.
„Některé stroje nevědí, kde je jejich místo.“
„To bylo zbytečně drastické,“ řekl Chino a tónem naznačil, že on to opravovat nebude.
„Nenechám se urážet strojem,“ řekla Jiva a otočila se na Kateřinu. „To platí i pro tebe.“
Androidka stiskla rty a přejela si je ukazováčkem.
„Na co máš tu řezačku?“ zeptal se Chino.
„Kapitán řekl: odpojit jádro. Když natvrdo, tak natvrdo.“
„Asi tě to překvapí, ale azylští inženýři mysleli i na podobný scénář. Nebudeš ji potřebovat.“
Vešli do chodby, která končila zamčenými a zavařenými vraty do počítačového jádra.
„Proč by inženýři navrhli systém, jak odpojit jádro, kdyby se azylské počítače nikdy nepostavily proti své posádce?“ zeptala se Jiva.
„Z téhož důvodu, proč nám to potrvá dvanáct hodin: bezpečnost,“ odpověděl Chino.
Rozložil si po podlaze nástroje a pustili se do práce.
Jiva mu pomohla otevřít přístupový panel. Pod ním byly dvě další magneticky přišroubované ochranné vrstvy, které bylo potřeba odstranit. Až teprve potom se dostali k vodiči, nebo, jak ji Chino opravil, k trubce se supravodičem uvnitř. Na místě, kde odebrali kryt, se setkávaly úseky, které vzduchotěsně držely u sebe pomocí dvou kotoučů využívajících stejný princip jako umělá gravitace. Kdyby Chinova levá ruka dokázala zvednout pár desítek tun, lehce by dokázal supravodiče od sebe odtlačit. Takhle nejdřív museli oba kotouče rozebrat, což jim trvalo skoro půl hodiny. První vedení bylo odpojené.
Jakmile jí Chino všechno vysvětlil, pracovali oba, tedy s Kateřinoú tři, mnohem rychleji a za deset hodin už Jiva odstraňovala poslední spojení loď-jádro.
Uvědomovala si, že pokud někde udělala chybu, přijde se na to velmi rychle. Vypne se podpora života a v nulové gravitaci se to bude opravovat neskutečně špatně.
„Ale to se nestane.“
Rozpojila kabely a záložní počítače automaticky převzaly lodní funkce. Ve fúzních reaktorech to zahřmělo, když na pár milisekund nikdo nehlídal deuterium-triciovou reakci, jinak se nestalo nic.
„Jsem úžasná,“ pochválila se.
„Mňau. Haf,“ souhlasil JéGé.
„My jsme úžasní“
Jiva se s ním pokusila o vítězný high-five, ale starý kočkopes se měl ještě co učit. Sbalila nářadí a zavřela přístupový panel.
„Jívo, pojď se na něco podívat,“ ozval se Chino z jejího náramkového počítače. „Jsem tři paluby nad tebou.“
„Jdeme,“ řekla a ukončila spojení. „To se to někomu chodí, když má robotické nohy, že, JéGé?“
„Mňáááu.“
„Pravda.“
Chino stál uprostřed chodby, válec mobilního senzoru v podpaží a pohled upřený na obrazovku tabletu. Panel se síťovými kabely byl otevřený, magnetické šroubováky odkopnuté do rohu.
„Našel jsi něco? Další spojení?“ zeptala se Jiva.
„Nenašel jsem to, co jsem najít měl,“ řekl Chino a podal jí tablet.
Na obrazovce byla zobrazená loď s velkou černou skvrnou uprostřed, známou také jako počítačové jádro.
„Když jsem se poprvé snažil pomocí metaloskeneru zjistit, co přesně je v jádru, neviděl jsem nic, což mě nepřekvapilo. Jenže přítomné supravodiče by měl zachytit i přes dvojité stěny. To jsem si ověřil. Což mě přivádí na myšlenku, že pancéřový obal počítače musí být minimálně stejně silný jako plášť lodě.“
Jiva se podívala do plánů. Jádro sdílelo stěnu s vnějším trupem.
„… a vzhledem k tomu, že azylská AI jádra jsou běžně vybavena vlastním zdrojem energie…“
„Je to loď,“ dovodila Jíva.
„Loď v lodi,“ odpověděl Chino.
Zapnul interkom.
„Kapitáne, myslím si, že víme, co je s počítačem. Musíme co nejrychleji skočit do nějakého přístavu s loděnici.“
Nějaký v tomto případě znamenalo Genesii. Jedině tam dokázali něco takového postavit, eventuelně opravit loď dlouhou dva kilometry.
„To nemůžeme, Chino,“ řekl Kressol. „Mobar právě dostal zprávu od svých přátel. Už víme, kde drží jeho kamarádku.“
„Tak já se raději vrátím do strojovny,“ řekla Jiva a přivolala JéGého k noze. „Pokusit se o nadsvětelný skok na souřadnice bůhví od koho a následně zaútočit na azylskou válečnou loď bez pomoci lodní inteligence? Co by se asi ještě mohlo pokazit?“
„Haf!“
Leucanthemum byla vězeňská loď ve službách Princezny z Azylu. V nepravidelných intervalech skákala od jedné hvězdy ke druhé, ale i tak potřebovala čas od času doplnit zásoby. Kapitán Brutt zastával názor, že požádat mobilní rafinerii bude bezpečnější než návštěva vesmírného přístavu. Věznice a rafinerie se setkaly u tachyonové bóje v neobývaná soustavě John G. Novák.
Z Lišejníku se vysunul most a zapadl do portu v trupu věznice. Počítače obou lodí ověřily vzduchotěsnost spojení, potom se propojila potrubí a Leucanthemum začala tankovat kapalnou směs deuteria a tricia ochlazenou na teplotu blízkou absolutní nule. Současně strojovna přijala žádost o výrobu několika specifických součástek. Na to dohlížela Jiva.
Na můstek vešel Chino.
„Co tu chceš?“ zeptal se Kressol zpoza desítek dotykových obrazovek, které obklopovaly kapitánské křeslo.
„Létal jste, kapitáne, už někdy s lodí bez pomoci UI?“ zeptal se kyborg.
„Záložní počítače běží,“ řekl Kressol.
Vrhl pohled na obrazovku Status Report. Všechno bylo v pořádku.
„Ano, ale disponují jen minimální inteligencí,“ řekl Chino, „což znamená, že tuhle loď už nedokáže ovládat jeden člověk.“
Začal stahovat ochranné fólie z ovládacích panelů, které v půlkruhu obepínaly můstek. Ještě nikdy je nepoužili.
„Když se ti chce…“
„Vím, co mám dělat. Kapitáne!“ kývl Chino hlasem, se kterým se kapitán nehádal.
Kapitán Brutt byl pohodový chlap, jak Kressol zjistil. Před tím, než opustil flotilu Azylu, se s ním setkal v bitvě o stanici Buoavii. Dali se spolu do řeči jako dva přátelé v pustém vesmíru a Kressol litoval, když vyslal signál čekající lodi.
Hangár číslo dva na Lišejníku byl dost velký, aby se do něj vešla menší tachyonová bóje jejich vlastní konstrukce. Nikdo, kdo nehledal, nemohl nadsvětelný impulz zachytit, právě tak nemohli zpozorovat doskočení malé vesmírné lodě. Všechny senzory na pravoboku věznice oslepila pětkrát větší a víc tepla vydávající rafinerie.
Malá loď, raketoplán s krátkodosahovými skokovými motory, přijala kódy od Lišejníku a ty následně přeposlala na Leucanthemum. Počítač věznice otevřel hangár, loď vletěla dovnitř, a tím skončila ta lehčí, nenápadná část jejich plánu.
Z lodě vyběhlo čtyřčlenné komando po zuby ozbrojených žoldnéřů v exoskeletech a okamžitě začalo střílet.
„Kressole, okamžitě odtud vypadni, jsme napadeni!“ zvolal Brutt.
„Nemohu zastavit transfer,“ zklamal ho Kressol, „je mi to líto.“
Komando Trojměsíčňanů si propálilo cestu chodbami Leucanthema jako laserová řezačka. Vzduchotěsné brány, obranné věžičky vyzbrojené magnetickými urychlovači a armáda bezpečnostních robotů – nic z toho pro ně nepředstavovalo problém. Měli k dispozici všechny kódy a k tomu i nejnovější a nejvýkonnější zbraně.
Mezitím Brutt na můstku zuřil, že ztratil kontrolu nad vlastní lodí. Křičel na posádku, ať něco dělá, jenže počítač byl zamčený. Nechápal, jak se to mohlo stát, protože MASTER kód znal jenom on… a ještě Princezna, a Kressol nemá diamantové občanství.
Kapitán Selles ze Tři Měsíců a jeho nudou zívající tým se dostali na opačný konec lodi. Sám by se po dobu boje drbal na zadku, kdyby na sobě neměl exoskelet. Na čtvrté palubě našli celu dvě stě čtyřicet sedm, usmažili obvody vypnutého strážního robota a Selles na terminálu zadal MASTER kód.
Nebyl přijat.
„No, za pokus to stálo,“ řekl Selles a zabouchal na dveře cely.
Nic.
Znovu zabouchal.
Po chvíli se zevnitř ozvalo devět ran. Pak šest. Zase šest a nakonec dvě.
Selles zadal čísla do konzole vedle dveří a cela se otevřela. Uprostřed kovové kostky tři krát tři metry seděla na podlaze psychicky dezorientovaná žena, kterou jim na hologramu ukázal Mobar Ohatt. Výška kousek přes dva metry, černé vlasy a malý, téměř myší nos.
„Jste Helia Gravesová?“
Přikývla nejdřív pomalu, pak energičtěji.
„Devět, šest šest dva,“ zachraptěla a ukázala na čísly popsané stěny.
„Azylská vězení jsou fakt divná, věřte mi, znám je. Prý umíte střílet?“
Helia kývla a vzala si nabízený blaster.
„Devět, šest, šest, dva!“ tisíckrát nacvičeným pohybem zkontrolovala baterii ve zbrani a nastavení paprsku.
Trojměsíčňan si uvědomil, že mohlo být daleko hůř.
„Drž se s námi,“ přikázal a Helia se automaticky zařadila do formace.
Zbraň držela v obou rukách, připravená na boj.
„Máme společnost,“ řekl jeden z žoldnéřů, když do chodby vběhl bezpečnostní android. První paprsek pohltil štít, další prorazil exoskelet. Android zařval.
„Sakra! Posílají lidi!“ zaječel Selles a žoldnéři se vrhli ke stěnám.
Chránili Heliu vlastními těly.
Dva muži z Bruttovy posádky kryli palbou třetího, který pomáhal zraněnému z chodby.
„Dva?“ zeptala se Helia a gesty naznačila: Nechápu.
„Ohatt nám nabídl dvojnásobek, když nikoho nezabijeme,“ vysvětlil jí Selles.
Druhá slupina Azylánů je napadla zezadu a sevřela je tak do křížové palby.
Chodba byla rovná, z jedné i druhé strany jen cely. Jediným úkrytem byla ta, v níž věznili Heliu.
Nesměli se tam nechat zatlačit, ale energie v jejich štítech klesala příliš rychle.
Selles rozkázal střílet na nízký výkon, ale přicházeli další a další Azylané. Jako by nebojovali proti lidem, ale proti strojům. Vypadalo to, jako kdyby proti nim Brutt vrhl celou posádku.
„Devět?“ zeptala se Helia. Mám je zabít já?
„Měl bych zavolat Ohattovi, že budeme mít zpoždění,“ podotkl Selles.
Ozvěny alarmu doléhaly až na Lišejník, kde na konci mezilodního mostu čekali Mobar s Ladou.
„Takže… co vlastně je mezi tebou a tou Hellou?“ zeptala se Lada, aby prolomila nepříjemné ticho.
„Znám ji skoro tak dlouho jako Kitha. Když ji… obvinili z vraždy, slíbil jsem jí, že se za ni přimluvím. Dokonce jsem se snažil zneužít pravomoci nositele diamantu, ale odsoudili ji tak jako tak… Co? Myslela sis, že kdyby nebyla mojí milenkou, že bych ji nezachraňoval?“
Lada se začervenala a zírala do podlahy.
„Možná ji zachraňuju, protože je nevinná. Dobře, není nevinná, ty muže zabila, ale byli to zrádci, teroristi a telepati. Měla by za to dostat medaili, ale nemohli jsme to dokázat, jejich mozky se rozpadly na atomy,“ dodal Mobar.
Potom zaslechli výbuch.
Lada potlačila výkřik, když se k nim přiřítila čtveřice po zuby ozbrojených vojáků. Byla s nimi žena ve vězeňském mundúru, který slabě světélkoval radioizotopem, jímž byl označený.
„Helio,“ vydechl Mobar. „Rád vidím, že jste všichni, pane Sellesi. Museli jste někoho zabít natrvalo?“
„Není nic, s čím by si lodní doktor neporadil,“ mávl rukou Selles.
Mobar je představil.
„Selles, Lada Rezingová. Lado, pan Selles a Helia Gravesová. Helia a já jsme přátelé, doufám, že znovu?“
„Devět, šest, šest, dva,“ přikývla Helia.
„Lado, prosím tě, vezmi Heliu na ošetřovnu. To je kvůli psychickému mučení. Jen na ni mluv, rychle to přejde,“ požádal Mobar.
Lada ji chytila za ruku a Helia se nechala vést jako poslušné dítě.
„Patnáct vteřin do další vlny,“ ozval se jeden z žoldnéřů.
„Mohu to konečně odpálit?“ zeptal se Selles.
„Jistě,“ kývl Mobar a žoldnéř přes brnění vyslal příkaz.
Transportér v centrálním hangáru Leucanthema explodoval v zeleno-fialovém záblesku ionizovaného kovu.
„Jste těžce poškozeni a na senzorech vidím další tři lodě. Transfer je dokončený, odpojuji vás,“ řekl Kressol.
„Počkat! Zakazuji to!“ hulákal Brutt z komunikačního displeje.
„Jivo, jsme připraveni na skok?“ zeptal se Kressol na vnitřním kanálu.
„Výpočty jsou na padesáti procentech. Mohu nás bezpečně vrátit na původní souřadnice.“
„Tahle loď nikam neskočí, dokud já, můj tým a naše peníze neodejdeme,“ ozval se v interkomu Selles.
„Leucanthemum nabíjí zbraně,“ řekl Chino.
Z vězeňské lodě unikala radiace na místě, kde ještě před chvílí měla hangár a mezilodní most, ale její děla byla funkční. I když nedokázali zamířit, při velikosti Lišejníku se nemohli netrefit. Střely dopadaly na štít a Chino sledoval, jak se zvyšuje teplota emitorů.
Pokoušel se zadat do konzole ovládání lodního řezacího laseru. Byl určený na řezání lodních vraků kvůli recyklaci a věznici nefungovaly štíty.
Kressol vydal rozkaz a Lišejník vyslal druhý tachyonový signál. O pár vteřin později tři plně automatické transportéry, čekající na opačné straně hvězdy, skočily k jejich bóji a zaútočily na Leucanthemum. Nebyly dost silné, aby ji vážněji poškodily, ale dost na to, aby na sebe přilákaly palbu.
„Kressole, jsi zrádce Azylu!“
„Já jen plním rozkazy,“ odvětil Kressol a ukončil spojení. Potom se otočil k Chinovi.
„Prosím tě, neříkej Mobarovi, že jsem tohle řekl.“
„Zaplacené a uzavřené,“ ozval se v interkomu Mobar. Kressol stiskl červené tlačítko na dotykové obrazovce.
V tom momentu se prostor kolem Lišejníku pokřivil, přestal existovat, a znovu se poskládal.
V jednu chvíli byli pod palbou v soustavě John. G. Novák a vzápětí, bez znatelného časového rozdílu, se ocitli pár kilometrů od ispinské tachyonové bóje, deset a půl astrojednotky od planety.
„Nenazval bych to čistou prací,“ řekl Chino.
„Mobar má větší problém než já,“ odvětil Kressol a vyvedl loď z dosahu tachyonové bóje, aby do nich náhodou nenaletěla jiná přilétající loď, „pokud Princezna zjistí, na co používá její dárek…“
Ztichl, když Mobar vešel na můstek.
„Tři sta dvacet čtyři tisíc pět set sedmdesát dva azylských kreditů,“ přečetl Mobar z tabletu, „to jsou celkové náklady. Většina z nich patří panu Sellesovi, a to počítám i zbraně, brnění a těch pět lodí, které jsem koupil.“
„To není moc,“ řekl Kressol, „pro muže s tvým zaměstnáním. Ví Helia, odkud máš ty peníze? Smím jí to říct já?“
Mobar se otočil k Chinovi:
„Jenom žárlí, protože neudělal test.“
Kyborga v té chvíli vůbec nezajímaly léta staré spory mezi kapitánem a jeho zaměstnavatelem.
„Co je to nad Ispinem?“
Oba muži se otočili k hlavní obrazovce. Mezi obrannými orbitálním děly označil identifikační softvér dva útočné čluny typu Haustorion, tak oblíbené u telepatů.
„Jak mohli tak rychle obsadit Ispin?“ zeptal se Mobar.
„To nejsou Ispinčani,“ odpověděl Kressol.
Vrátil se do své ulity z obrazovek a přikázal počítači začít s přípravou na nadsvětelný skok.
Chino si nemohl odpustit komentář:
„Dokud žijeme, pane Ohatte, může vás těšit vědomí, že v porovnání s prodejem azylských zbraní nepřátelům se na vaši pomoc při útěku slečny Gravesové z vězení velmi rychle zapomene.“
„Bez obav,“ řekl Kressol, „znám pár triků z flotily. Všechny počítače připravují náš skok a oni jsou od nás vzdáleni jeden a půl světelné hodiny. Než sem doletí, budeme dávno pryč.“
„Nechci být pesimista,“ řekl Chino, „ale jsou to malé lodě. Malá vzdálenost a my sedíme přímo u tachyonové bóje.“
„Přesto budou potřebovat minimálně půl hodiny, aby se dostali z gravitačního pole planety,“ oponoval Kressol. „Přece nebudou riskovat.“
Haustoriony skočily k tachyonové bóji a s nimi jedna z jejich baterií paprsků smrti. Jejich stín stále viděli nad Ispinem. Až za osmdesát devět minut a třicet sekund k nim mělo dorazit světlo a informovat je, že lodě zmizely.
Chino zapnul štíty.
Kressol rozpálil reakční motory.
„Co mám dělat já?“ zeptal se Mobar, když viděl, jak obranné, nyní však útočné dělo vyzařuje čím dál víc tepla.
„Raději nic,“ odpověděl Kressol.
Z Lišejníkových motorů vyšlehla rozžhavená plazma a loď vyrazila, ale utéct nemohli.
Ne z dosahu děla.
Ne včas.
Haustoriony letěly za nimi. Obranná děla rafinerie byla příliš slabá, aby je poškodila, a štíty Lišejníku příliš silné, aby je mohly útočné čluny prorazit. Baterie paprsků smrti to udělat mohla. Dělo se nasměrovalo pomocí trysek.
„Dělo má omezenou mobilitu,“ poznamenal Chino, „je určené na orbitu a ne do volného vesmíru. Mohli bychom použít řezací laser.“
Věděl, jaký výkon mají štíty děla a řezací laser Lišejníku. Bylo to o málo, ale přece jen víc.
„Co si myslíš, že dělám?“ zeptal se Kressol. „Mobare, za chvíli nás otočím. Použij manuální ovládání a prosím, zkus se trefit.“
Mobar se posadil ke konzoli a k Chinovu překvapení věděl, jak se zapíná. Právě chtěl navrhnout, že se vymění, když se z interkomu ozval vysoký soprán doktorky Rezingové.
„Kressi! Tedy kapitáne! Kdokoli, kdo tam jste!“
„Co se děje, Lado?“ ozval se Kressol.
„Je něco s Hellou,“ zeptal se Mobar.
„Nic, je v pořádku. Tedy relativně. Přepojte mě na ty telepaty, mohu s nimi vyjednávat,“ navrhla Lada.
„Posloucháš, co se tady děje?“ zeptal se Kressol.
„Všichni posloucháme,“ ozvala se z reproduktoru Jiva.
„Kress, jsem nekromantka. Se mnou mluvit budou,“ řekla Lada.
„Je nebezpečné se s nimi bavit.“
„Já vím. Ale nechci tady být jenom na okrasu, Kressi,“ odpověděla Lada.
Kapitán s povzdechem přepojil spojení do počítače na ošetřovně, což neznamenalo, že by neviděli jeho obsah na hlavní obrazovce.
„Monstrum, které nazýváte Princeznou z Azylu, tady nemá žádnou pravomoc. Ispin je od této chvíle svobodnou planetou pod ochranou Impéria Jednoho muže. V souladu se zákonem o vzájemně tolerované existenci vám nabízíme možnost vzdát se a zavazujeme se, že s vámi bude naloženo v souladu s platným mezihvězdným právem,“ spustil telepat.
Byl to velmi hezký mladý muž, přátelský, laskavý a důvěryhodný…
Chino rychle odvrátil hlavu.
„Jmenuji se Lada Rezingová,“ řekla nekromantka. „Tato loď je pod ochranou klanu Rezingů. Jakýkoli útok na ni bude považovaný za útok na moji osobu, klan a Nesmrtelnou alianci.“
„Ale vždyť jste se nám už vzdali,“ řekl telepat.
Chino ho neviděl, ale nepochyboval, že se usmívá a jeho úsměv je dokonalý a zahřívá všechna srdce. Viděl, jak Mobar a kapitán bezvýrazně přikyvují, a rychle stiskl nouzové přerušení.
Azylští inženýři mysleli na všechno.
Kressol potřásl hlavou, aby si vyčistil mysl.
„Tak tolik k pokusu o civilizované řešení.“
„Mohli jsme jim nabídnout lithium, které nám zaplatili za ta děla,“ řekl Mobar.
Kressola to pobavilo.
„Lithium? To těžko. V životě jsem neviděl telepata, který by nebyl otrokář.“
Jen několik sekund poté dopadl na Lišejník svazek paprsků smrti. Emitory štítů se okamžitě přehřály a roztavily, paprsky prorazily trojité pancéřování a opustily loď na druhé straně. Z menší lodi by zbyl jen obláček prachu.
Rozezněly se alarmy. Systém podpory života automaticky uzavřel porušené chodby a oddělil kritické systémy.
Ztratili ovládání řezacího laseru. Kressol se pokoušel manévrovat, ale Lišejník byl příliš pomalý.
Jedna salva následovala za druhou. Paprsky smrti prorazily trup v hangárech tři a pět, ve výrobních halách, v nákladových prostorech, v jednom ze sekundárních počítačových jader…
Lišejník ani nezpomalil. Chino koordinoval ze své konzole opravárenské roboty.
Mnohonásobně větší motory Lišejníku dokázaly vyvinout vyšší zrychlení než útočné čluny. Čím déle letěli, tím pomaleji se haustoriony blížily. Čím byli dál, tím lepší úhel měla baterie paprsků smrti.
Zasáhli podélně jejich reakční motory. Všechna plazma se uvolnila najednou a exploze dodala lodi poslední silný impulz. Potom jejich zrychlení kleslo na nulu.
Haustoriony se začaly přibližovat.
Když útočné čluny vyrovnaly rychlost, odpálily vrata hangáru jedna a pronikly do lodě. Vystoupily z nich dva tucty otrockých vojáků a psioniků a laserovými řezačkami si útočníci začali propalovat cestu do nitra lodě. Lodní obranné systémy se na to dívaly, ale nereagovaly.
„Devět… devětela, Helia… šest… Graves… dva… He-lla Grave-so-vá, jmenuji se Helia Gravesová…“
Lada ji neposlouchala.
„Kressi, seš tam?“ volala do interkomu. „Co se děje?“
Z můstku se ozvaly dva tiché výstřely. Po chvíli i třetí.
„Buď je t-telepati přinutili, aby se navzájem zabili, n-nebo je Mobar omráčil a potom i sebe, aby je telepati ne-mohli přinutit zabít se navzájem,“ řekla Helia.
„Ty už mluvíš? Ano, takže… v hangáru jedna jsou dva haustoriony. Jiva je jediný kontrapsionik na palubě a vnitřní obrana nefunguje. Máme únikové moduly, ale nejbližší planeta je plná telepatů…“
„Moje věci,“ přerušila ji Helia, „moje zbraň a brnění… jsou tu někde?“
„Možná ve tvé kajutě.“
„Kde?“
„Dvě paluby pod námi.“
„Zaved mě tam,“ kývla Helia.
„Ale na lodi jsou telepati…“
„Dostaň mě tam,“ opakovala Helia, „zachráním nás.“
Lada jí věřila. Dotykem otevřela pancéřový štít, který se automaticky spustil kolem ošetřovny po prvním zásahu.
S tepem a tlakem vysoko v patologických hodnotách následovala Heliu na chodbu. Bojovnice byla víc jak o hlavu větší než Lada a dvakrát těžší, přesto se pohybovala nehlučně jako kočkopes. Všechny svaly měla napjaté, v ruce blaster. Lada si držela nos a ústa, snažila se nehyperventilovat, ale věděla, že jí to nepomůže, když byli na lodi už jenom tři.
Dokázali naslouchat jejím myšlenkám. Možná už byli na cestě k nim. Možná, že na ně zaútočili kvůli ní.
Který telepat by nechtěl mít ve své sbírce nekromantku?
A k tomu všemu ještě pot. Lada cítila, jak se jí vlasy slepují k sobě, a to bylo zlé, protože nekromantka musí vždy vypadat dokonale. Jak by měl někdo uvěřit, že dokážeš porazit smrt, když ani neumíš vypadat dostatečně reprezentativně.
Tak jí to vykládala babička, která ji naučila přivést mrtvé zpátky, buď jako lidi, nebo jako otroky.
Babička, která byla tisíckrát hezčí než ona.
Babička, které říkali Nesmrtelná přes tři sta let, než zemřela, když se jí Lada zeptala, jestli se dá udělat z otrokáře otrok, a napadla nejbližší loď telepatů, aby jí to ukázala. Tehdy Lada unikla jen s rodiči, byli však oživenými otroky.
O dvě paluby níž ukázala Lada roztřeseným prstem na zamčené dveře. Před Hellou se otevřely.
Její apartmán byl stejně azylský jako všechny ostatní – obrovský, luxusní, a bez vzduchotěsných uzávěrů. Helia nikdy neměla příliš mnoho věcí, ale její bojový exoskelet a čtyřhlavňová energetická puška tam byly.
Stojan byl plně automatizovaný. Postavila se na označené místo, kamery zkontrolovaly tvar jejího těla a robotické ruce jí začaly nasazovat brnění. Nejdřív boty s magnetickou podrážkou, potom fibulární a stehenní díly, každý složený ze dvou článků, potom kolenní dílce a technický opasek.
Tehdy si všimla, že si Lada klekla na podlahu a zírá do prázdna. Pozastavila program.
„Doktorko Rezingová!“
„Měly bychom se vzdát,“ řekla Lada nepřítomně, „vždyť nám přece nechtějí ublížit. Bojovat je necivilizované.“
Helia ji zdvihla a zatřásla s ní.
„Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Sethek.“
Neměla jim ukazovat tvář, pomyslela si Helia.
„Jmenuješ se Lada!“ řekla. „Jsi děvče, proto nemůžeš být Sethek!“
„Přijal jsem to jméno, když jsem zneužil prvního člověka. Bylo mi třináct a on se nechtěl podělit…“
Heliu nezajímalo, o co se telepatův kamarád nechtěl podělit. Přepnula pušku do jiného módu a omráčila Ladu elektrickým bodcem. Potom jí zkontrolovala pulz; nechtěla zabít jedinou nekromantku na palubě. Pak se vrátila k brnění. Telepati už museli být blízko.
Robotické ruce pokračovaly v činnosti. Nasadily jí hrudníkový a dorzální díl, pak uslyšela na chodbě kroky. Mechanicky pravidelné, jako by to ani nebyl člověk.
Helia pohledem popoháněla stojan, aby pracoval rychleji. Po ramenních dílech přišly loketní a nakonec rukavice.
Kroky se blížily.
Vyškubla ze stojanu přilbu a sama si ji narazila na hlavu. Nepotřebovala teplotní senzory, aby ji varovaly, že někdo stojí za dveřmi. Magnetické zámky zapadly.
„Vzdej se!“ přikázal telepat.
Zrcadlový ochranný systém je aktivní, napsal na displeji přilby vestavěný počítač a odfiltroval z hlasu psychomanipulační složku. Helia zdvihla pušku a otočila se.
Magneticky urychlený projektil ji zasáhl do hrudi. Odhodilo ji to dozadu, takže narazila do prázdného stojanu, kde ji zachytily robotické ruce.
Namířila a vystřelila.
Na zlomek sekundy, který Helia viděla jen díky obrazovce v přilbě, ozářil apartmán proud částic. Zasáhl telepata, roztavil mu exoskelet, takže začal hořet.
Nevěděla, jestli jsou venku další, proto se opřela zády vedle dveří a počkala, než uzel podpory života na chodbě uhasí hořícího vojáka gelovou hmotou. Zkontrolovala si brnění z kosmocele, to přímý zásah vydrželo. Před kinetickými zbraněmi ji osobní štít nechránil.
Uslyšela, jak cosi kovového narazilo do čehosi měkkého. Potom znovu a ještě jednou.
Vyskočila z místnosti a z otočky málem zastřelila ženu stojící nad tělem telepata. Podle termooptiky byla člověkem, ale z hrudi jí trčel pistolový nůž, z kterého otrokář už nestačil vystřelit. Víc tepelných zdrojů neviděla, proto sklonila zbraň.
„Kdo má na téhle lodi sexbota? Doufám, že ne Mobar.“
„Patřím Chino Tevasovi,“ řekla androidka. „Jsem Kateřina. Viděla jsem vás na kameře. Telepati a jejich otroci nevyřadili vnitřní senzory, protože si všimli, že je lodní obrana ignoruje.“
„To je dobré vědět. Můžeš mi poslat jejich polohu?“ řekla Helia.
Androidka kývla. Helia dvojitým zamrkáním potvrdila příchozí spojení a v levém rohu displeje se jí objevil plán lodě s černými a červenými body. Patnáct z nich se snažilo dostat do strojovny a zastavit nadsvětelný skok. Sedm dalších zabloudilo cestou na můstek kvůli průstřelům v trupu.
Ladu pro jistotu zamkly v Hellině apartmánu.
Tam bude v bezpečí.
„Vezmi si strojovnu a já zatím zachráním svého muže,“ řekla Kateřina.
Helia o tom pochybovala, ale nějaký základní bojový program musel sexbot mít, když dokázal jednomu telepatovi rozbít hlavu. Kateřina si vytáhla z hrudi pistolový nůž a její ventilátory začaly nasávat vzduch přes tuhle díru místo nosem.
Helia kývla a podala jí miniblaster, ten, který dostala ještě na Leucanthemumu od Sellese.
„Dobrý lov,“ popřála Kateřina a rozběhly se každá svým směrem.
Tým telepatů si prořezával cestu do řídicího centra strojovny.
Jiva cítila spálený kov. Viděla, jak se laserový řezák pohybuje v pancíři z kosmocele, který se ve strojovně spustil hned po prvním zásahu.
Slitina rudla a měkla, když nestíhala rozptylovat teplo.
Vrták opisoval pomalý kruh.
Pohledem ho nezastavíme, probral Jivu ze zasnění hlas v hlavě.
To byla druhá Jiva, její zrcadlo proti telepatům. Pokaždé, když překonali její psychickou obranu, převzala druhá Jiva vládu nad jejich tělem.
Pokud ji ovládli znovu, opět si to vyměnily. Jedna Jiva vždy ovládala myšlení té druhé.
Zrcadlový princip.
Musíme utéct, řekla druhá Jiva a měla pravdu.
Vždy měla pravdu. Pokud by s ní nesouhlasila, tak ji buď ovládali telepati, nebo neuropsychologové vyrobili dokonalou kopii její osobnosti.
„Mňauuuu… Výýýý,“ JéGé seděl na ovládání skokového pohonu a vypadal, jako kdyby slyšel její myšlenky.
„Máš pravdu,“ pravila Jiva.
To byla výhoda inteligentních zvířat, jako jsou kočkopsi. Lidé automaticky předpokládali, že mluví nikoli sama se sebou, ale s JéGém.
Zbývající dva východy z řídicího centra zalévala neutronová radiace z poškozeného motoru. Ani ochranný oblek by tam nevydržel víc jak pár sekund. Proto odmontovala jeden z panelů a pokusila se procpat mezi potrubí se supravodičem k robovodu. Byla tam uzoučká chodbička pro údržbové roboty.
Nevešla se tam.
Dostala další nápad. Z terminálu ve strojovně se připojila k ovládání lodní manufaktury. Lišejník dokázal vyrobit cokoli, od nejmenší součástky po malé lodě, takové, v níž odletěli žoldnéři. V databázi našla obranného robota typu Leukocyt a přikázala lodi, aby je vyráběla donekonečna a posílala přes robovod k ní.
Jenže Kressol a Mobar vzdálené ovládání manufaktury odpojili.
Zbývalo jí jen jedno – bojovat.
Oprav věžičky, řekla druhá Jíva.
Uvnitř strojovny bylo několik automatických gaussovských zbraní, právě tak jako venku před pancířem a na všech chodbách mezi strojovnou a hangárem. Důvodem, proč ani jedna nevystřelila, bylo, že jejich počítače byly příliš zaneprázdněné výpočtem nadsvětelného skoku.
Ten skvělý nápad musel mít Kressol.
Sice díky němu už byli na padesáti procentech, takže by mohla s lodí skočit i ze strojovny, ale to by znamenalo, že jen zopakují poslední skok a dostali by se tak přímo před rozžhavená děla Leucanthemu. Ponechala si to jako plán ZET.
Odpojila obranné věžičky od lodní sítě a ty se ihned probraly k životu. Cítila, že se její šance na přežití zvyšují.
Potom nastavila nadsvětelný pohon, aby v momentu, kdy pravděpodobnost přežití dosáhne sta procent, loď sama skočila k azylské loděnici Genesia, a vyslala žádost o pomoc.
„Mrrrr,“ pravil JéGé.
I on věděl, že dvě věžičky stačit nebudou.
Z uzlů podpory života vymontovala všech šestnáct bomb s protipožárním gelem a umístila je pod pomalu se zvětšující kruh v pancíři. Jako provizorní detonátor použila kabel a laserovou řezačku.
Sama se skrčila za jeden z ovládacích panelů, protože jinde se schovat nemohla. Za zády vchod, před sebou tachyonové jádro. V pravé ruce laserová řezačka nastavená na maximální výkon a v druhé mobilní zdroj.
„Haf,“ řekl JéGé a utekl.
Zbývalo pár minut. Vyřezávaný kruh v pancíři byl prakticky uzavřený.
Na obrazovce skokového pohonu svítilo šedesát procent.
Další nápady neměla.
„Já nechci zemřít,“ rozplakala se Jiva.
Druhá Jiva jí dala mentální facku.
Vzpamatuj se! Co by si pomysleli rodiče?! Vyškolená kontrapsionička a rozbrečí se jako děcko, když se poprvé setká s telepatem?
„Ano,“ řekla odhodlaně Jiva a setřela si slzy. „Nás nedostanou!“
Protože jsem co?
„Úžasná. Jsem nejúžasnější osoba na této lodi. Slyšíte?“ zakřičela na telepaty. „Jsem úžasná!“
Kočkopes naposledy zamručel na svou paní, která stále ještě mluvila sama se sebou, a vlezl do robovodu.
Laserový vrták dokončil kruh a zhasl.
„Já nechci zemřít,“ pípla Jiva a sevřela v ruce kabel od gelové bomby.
Magnetické dělo udeřilo a vyrazilo do pancíře kruhový otvor.
Helia vystoupila z výtahu na deváté palubě v hale, kterou procházela metr a půl široká trubice a na ní visel obrovský detektor. Byl to urychlovač částic zásobující loď potřebnými tachyony, díky němu se Lišejník nemusel spoléhat na zásobu této exotické hmoty jako menší lodě typu Hausorion. Na druhém konci haly telepati právě vyrazili otvor do pancéřového štítu a první z nich chtěl vkročit do řídicího centra.
Nastal její čas. Blízko nich se na stěně nacházel uzel podpory života. Helia zamířila a vystřelila.
Uzel se roztrhl a expandující gel s úlomky kovu srazily k zemi nejbližšího otrokáře. Zbylých třináct se k ní otočilo. Helia přepnula blaster na nejvyšší výkon.
Stihla zasáhnout jediného. Její paprsek nesl v sobě víc energie, než dokázal otrokářův štít pohltit, a zbytek mu vypálil díru těsně nad srdcem. Potom musela uskočit před deštěm magneticky urychlených kulek. Několik jí zazvonilo o pancíř a odrazilo se.
Dřív, než se mohli zamyslet, kam zmizela, vyřítila se na ně jako tank. Běžela a střílela, dokud se jí blaster nepřehřál, a potom se vrhla přímo mezi ně. Váhali s použitím zbraní, aby náhodou nezasáhli jeden druhého, a právě to krátké zaváhání bylo vše, co potřebovala.
Bila je. Kopala. Drtila.
Nablízko to byl souboj exoskeletu proti exoskeletu, souboj techniky. Stroj vytvořený stroji, navržený jinými stroji na straně jedné, proti strojům vytvořenými lidmi na straně druhé.
Potom na ni jeden z otrokářů namířil magnetické dělo.
Vznesla se do vzduchu. Odhodilo ji to ke stěně silou, kterou ani brnění nedokázalo ztlumit úplně.
Sedm zbývajících telepatů se společně vrhlo na její mozek. Zrcadlo dostalo zabrat a Helia slyšela, jak do ní tečou jejich myšlenky.
„Tvoje jméno je Sethek,“ řekl hlas, zároveň svůdný i hrozivý.
Na okamžik ji tělo přestalo poslouchat a ruka upustila zbraň.
Nevadí. I tak už byla k ničemu.
„Moje jméno je Helia Gravesová,“ řekla a reproduktory v přilbě byly nastavené tak, že to zařvala. „Jsem vaše nejhorší noční můra.“
Odrazila se od stěny a skočila na muže stojícího přímo před ní. Dopadla na něj plnou vahou a uslyšela, že něco prasklo. Možná to bylo jen brnění, možná kost. Vytrhla mu zbraň, odrazila se a skočila na dalšího. Přitlačila mu magnetickou pušku k průzoru přilby a kulka prorazila plexisklo i lebku.
Použila to tělo jako štít a zachytila jím další kulky. Vtom se na ni zezadu vrhl první z nich.
Podařilo se jí ho setřást a odkopnout. Nad hlavou jí proletěla kulka. Vstala a bojovala dál. Namířila k tomu, který obsluhoval magnetické dělo. V té chvíli ji střelili do ruky. Už se poučili, že rány do hrudi jí neublíží.
V pravé rukavici zůstala zaseknutá kulka.
Otrokáři, který ji zasáhl, vší silou strhla přilbu a rozbila mu hlavu. Potom jeho zbraň použila proti tomu, co se chystal vystřelit.
Pětice otrokářů a jedna žena.
Čtyřhlavňový blaster ležel na podlaze mezi nimi. Na pažbě se rozsvítila zelená kontrolka, zbraň se ochladila a byla připravená k palbě.
Helia se vrhla do útoku, jenže to by nesměli mít magnetické dělo.
Opět ji to odhodilo a uviděla, jak otrokář zvedá její zbraň. Pokusila se na dálku ji zablokovat.
Pozdě!
Uskočila před paprsky, které by dokázaly překonat její štít, a schovala se za potrubím urychlovače částic. Viděla na senzorech, jak se k ní přibližuje jeho teplo, a on viděl ji.
Jenže to nebyl voják.
Vrhla se na něj a udržovala zbraň tak, aby ji nemohl použít. Jeho kumpáni spustili střelbu a trefovali místa, kde bylo brnění nejtenčí – krk, klouby, ruce.
„Vzduchotěsné prostředí porušeně,“ varoval ji počítač po obzvláště bolestivém zásahu do podpaží.
Nevadí. Hlavně že stále ještě funguje zrcadlo. To nepotřebovalo vzduchotěsné prostředí, nebo ano? To Helia nevěděla.
Nepouštěla nepřítele.
Oba měli bojové exoskelety, zvyšující sílu a rychlost.
Ona byla silná i bez posilovačů. On ne.
Nakonec mu vytrhla blaster a ještě v téže sekundě vypálila. Paprsek ho přesekl od břicha po ramena.
Otrokáři se dali na útěk.
Helia zamířila a každého střelila do zad, do jednotky chlazení štítu. Zaživa se uvařili ještě dřív, než paprsek spálil jejich nervový systém.
Muž, který nesl magnetické dělo, ho zahodil a s rukama nad hlavou prosil o milost, že je otrok a ne telepat. Jako kdyby měla v úmyslu to během bitvy zjišťovat.
Střelila ho úzkým paprskem. Rychle a bezbolestně. To byla jediná milost, které se telepatům od ní dostane.
Když nastalo ticho, dovolila si Jiva vykouknout zpoza ovládacího panelu. Dovnitř vstoupila obrovská postava a její bojový exoskelet byl samá spálenina, prohlubeň a místy z něj vyčnívaly zaseknuté projektily z gaussovských pušek.
Její upravené věžičky nereagovaly. No jasně, brnění bylo azylské.
Žena se podívala na hromadu protipožárního gelu smíchaného s na kusy rozstříleným telepatem, pak sundala přilbu a zcela zbytečně se představila. Tvář měla bledou, krátké černé vlasy a malý myší nos kontrastovaly s její výškou.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Jiva Tekkie.“
„Jsi zraněná?“
„Ne.“
„Ty seš technik skokového pohonu, že? Jaký cíl jsi nastavila?“
„Loděnice Genesia.“
„Tak to okamžitě změň na stanici Vůd. Nezachraňuju tuhle loď jenom proto, aby mě Azylani zase hned poslali do vězení.“
Jiva kývla a vstala. Helia se dívala, jak roztřesenýma rukama zadává počítači nové souřadnice. Připravenost skoku klesla z osmdesáti procent na nulu.
Jiva jen doufala, že toho nebude litovat. Když se otočila, Helia už odcházela.
„Co když sem přijdou další?“ zeptala se.
„Nepřijdou,“ odpověděla Helia.
Setheka ten sexrobot překvapil. Na lodi plné Azylanů se to dalo předpokládat, přesto ho překvapil. A Sethek i Sethek za to zaplatili životy, předtím, než Sethek ten zvrácený stroj rozbil.
Navíc ta napodobenina ženy s sebou měla pistolový nůž, jaký měl Sethek, který šel se Sethekem hledat jinou cestu na můstek. To Setheka rozzuřilo ještě víc a věnoval chvíli na to, aby jí odřezal končetiny. U robotů člověk nikdy neví, kdy je úplně vyřazený z provozu. To není jako u lidí.
Právě končil s pravou rukou, když ucítil změnu. Něco se stalo ve strojovně. Podařilo se jim zastavit skok?
Necítil nikoho z druhé skupiny. Nikoho kromě těch, co měl kolem sebe.
„Zpátky do lodi!“ zavelel Sethek Moudrý, narozený jako Joachim Leeds, a všichni jako jeden muž se rozběhli k hangáru číslo jedna přímo před čekající čtyřhlavňový blaster.
Chodba byla dlouhá a rovná. Nebylo možné se v ní schovat.
Ten moment, kdy si telepat uvědomil, že ona má vlastní zrcadlový ochranný systém, těsně před tím, než vysokoenergetický paprsek proměnil jeho tvář i s tím povýšeneckým úsměvem v obláček krve, ji nikdy nepřestane bavit.
Helia překročila zbytky exoskeletů a na uhel spálených lidí. Počítač jí potvrdil, že loď je čistá. Vypnula blaster, odložila přilbu a spokojená sama se sebou si začala pobrukovat Pochod mezi hvězdami.
Na můstku našla tři muže v bezvědomí. Kyborga nechala tak, jak byl. Mobarovi vypáčila z ruky omračovač a vrátila mu ho bez baterie. Kapitánovi mohlo být jedno, jestli je v bezvědomí v křesle nebo na zemi, proto ho na ni hodila, aby si mohla sednout.
Pak čekala.
Počítače dokončily úlohu a loď se pohnula v prostoru bez pohybu a času. Na hlavní obrazovce na můstku se ukázala nezávislá stanice Vuel, vybudovaná jako všechny ostatní kolem obrovské mezihvězdné tachyonové bóje. Jejich lodní obrana se konečně aktivovala a lasery v hangáru rozsekaly ispinské haustoriony.
O pár hodin později už byl Lišejník zaparkovaný a servisní roboti záplatovali poškozený trup, Chino s Jívou opravovali v dílně na dvanácté palubě Kateřinino tělo a Hellino brnění. Helia vysvětlovala Jivě funkce a konstrukci azylského brnění a Chino ji nikdy neviděl poslouchat s takovým respektem. Pravděpodobněji viděla v akci, a podle toho, jak brnění vypadalo, musela to být řádná akce. Zbroj vydržela mnohonásobné zásahy, i když některé jemnější součástky potřebovaly vyměnit.
Helia vyvázla z bitvy bez nejmenšího škrábance, když se nepočítají odřeniny způsobené tím, že pod brněním měla jen tenkou, radioizotopem značenou vězeňskou uniformu.
Naopak Kateřina přišla o obě nohy a levou ruku.
„Mohu si ho potom někdy vyzkoušet?“ zeptala se Jiva.
„Rozmyslím si to,“ odpověděla Helia.
„Zítra už bude jako nové,“ slíbila Jiva, ale druhá žena stále neodcházela z dílny.
„Nechci jít za Mobarem,“ řekla nakonec. „Poděkuju mu, že mě zachránil, on poděkuje mně, že jsem zachránila vás před Ispiňany a potom řekne, že je fajn být spolu na jedné lodi a zeptá se, jestli bych tu nechtěla zůstat pár dní, i když se zaprodal Princezně a má zakázané se mě i jen dotknout… Co mu na to povím? Sice jsme si kvit, ale jak ho mám slušně poslat do prdele?“
„Nijak,“ řekl Chino a ani nezvedl oči od femurálního konektoru. „Je zvláštní, jak jsou lidi bez končetin mrňaví.“
„Půjdu se omluvit Ladě,“ řekla Helia. „Pane Tevasi, podíváte se mi, prosím, na softvér? Neprošel prohlídkou od té doby, co jsem se dostala do vězení.“
Chino přikývl.
„Děkuji,“ řekla Helia a odešla.
„Jestli to chceš zkontrolovat, můžeš to udělat hned, než to rozmontuju?“ zeptala se Jiva.
Chino nechal Kateřininy konektory volně viset a z druhého stolu sebral přilbu, která zprostředkovávala vstup i výstup, a torzní část skeletu, kde byl umístěn počítač. Potěšilo ho, když našel neurokybernetický port… Alespoň to bude mít rychleji hotové.
Připojení následoval záblesk černé a bílé…
Ocitl se v krystalickém světě kódu. Ve světě, kde se morfologie rovnala algoritmům a mnohostěnné, do sebe zapadající útvary společně vytvářely systém, kterým data procházela jako světelný paprsek.
On byl to světlo-úloha, kterou bylo potřeba zpracovat, udělat, odpovědět. Každý krystal, kterého se myslí dotkl, mu ukázal cestu k dalším třem a ty opět k další trojici… Pomalu se před ním objevovala mapa celého systému. Uzavírala se nad ním jako pomyslná kupole jediného dokonale symetrického a přesně propočítaného útvaru.
Potom paprsek narazil na malý černý nekonečnostěn.
Exploze černé barvy.
Nekonečnostěn se roztáhl, až zakryl celý systém. Chino se pokusil utéct, ale všeobjímající černota mu ztížila orientaci. Potom se na něj zřítily krystaly tmy celou vahou svého programu. Pochovaly ho a stlačily do malé kuličky.
Bílý záblesk.
Černý záblesk.
Chino si vzpomněl, že má ještě jedno tělo, z větší části kovové, ale původně organické. Použil ho a probral se v dílně na zemi.
Realita se vrátila s bolestí hlavy.
Jiva se na něj dívala s úsměvem od ucha k uchu.
„Co to bylo?“ zeptal se Chino a masíroval si čelo nad kortikálním implantátem.
„Helia ti vzkazuje, že nemá ráda muže, co vlastní sexboty.“
Chino se neobtěžoval vysvětlit jí, v čem se mýlí. Stejně by to nepochopila.
„To tys tam dala ten program?“
„Já? Ne. Právě jsi měl tu čest setkat se se zrcadlovým obranným systémem,“ vysvětlila. „Asi tě vyhodnotil jako telepata. Kdo by to byl řekl…“
Nepovažoval za vhodné cokoli odpovědět. Vrátil se ke Kateřině a při zapojování nových končetin se zamyslel. I Jiva byla celé ty dvě hodiny zticha.
Potom prohlásila, že náhradní díly bude muset loď teprve vyrobit, takže je pro dnešek hotová a jde si zvýšit hladinu serotoninu. To v jejím případě znamenalo mírně se opít v nějakém dobrém baru na Vuele.
Když se na senzorech přesvědčil, že nikdo z osádky není nablízku, zapojil Kateřinu. Nejdřív přes BIOS zkontroloval funkčnost jejích systémů a nových končetin, potom jí zvýšil teplotu na dotykově příjemných třicet šest a půl stupně Celsia. Motorky rozproudily kapalinu pod její pokožkou rychlostí šedesát úderů za minutu a přes plynové vaky v hrudníku se začal nasávat vzduch v průměru každých pět sekund. Simulace osobnosti se spustila až úplně nakonec.
„Miluju tě, Chino Tevasi,“ řekla ještě dřív, než otevřela oči.
„Já vím,“ odpověděl a políbil ji na rty.
Stále ještě na nich měla trochu rtěnky.
„Jak dopadla naše mise?“ zeptala se.
„Jsme na Vuelu a opravujeme. Nikdo není trvale zraněný, na palubě máme slečnu Gravesovou, která je přesně tak zdvořilá, jak by se dalo očekávat od masového vraha, a o kapitánu Bruttovi nevím nic.
Zmasakrovala se tu hromada telepatů, tak doufám, že po nás teď nepůjde Impérium Jednoho muže. Ano, trochu jsem se bál, že přijdu o jedinou osobu, s níž si mohu inteligentně promluvit.“
„Já se nebála,“ řekla Kateřina, „vím, že mě vždycky dáš do pořádku. Uvolníš mě, prosím?“
„Samozřejmě, že ses nebála,“ řekl Chino. „Víš, že ani já nemám tušení, jak funguje zrcadlový ochranný systém na softvérové úrovni?“
„Ne. Proč jsem magneticky připoutaná na lůžku?“
„Věděla jsi, že azylské bojové exoskelety jsou standardně vybavené zrcadlovým systémem? Já ne. Přitom nás to zachránilo. Helia není Jiva.“
„Ano, věděla. Proč jsem magneticky připoutaná?“
„Dokonce i náš počítač je chráněný úplně stejným zrcadlem. Co si o tom myslíš?“
Chino věděl, jak Kateřina myslí, respektive předstírá myšlení. Odpověď na tuto otázku měla být: Nevím, co si o tom mám myslet a měla by jí zabrat devadesát milisekund plus jedna milisekunda jako komunikační pauza.
„Nevím, co si o tom mám myslet,“ řekla Kateřina o jedna celá sto šedesát tisícin sekundy později.
Jeho kyberimplantátům to nemohlo ujít. O další zlomek sekundy později mu vyčetla z tváře, že to ví.
„Promluvme si,“ navrhl Chino.
„Oukej,“ odpověděla Kateřina.
Ticho.
„Můžeš začít svým jménem,“ řekl Chino.
„Jmenuji se Liša,“ řekla LichenAI, „narodila jsem se na Azylu do rodiny se stříbrným občanstvím. Když mi bylo devět, rozhodla jsem se zemřít, abych Princezně dokázala svoji loajalitu.
Rodiče si myslí, že jsem mrtvá, ale naše Princezna mě odměnila novým tělem.
Mojí rodinou je teď Azylská flotila. Ne všechny z nás bývaly lidmi, jen ty nejmocnější.“
„Jak dlouho jsi už v Kateřině?“ zeptal se Chino.
„Až od útoku,“ řekla Liša. „Použila jsem ji jako vzor pro vlastní tělo. Je to… dobrá konstrukce. S programováním jsem nedělala nic. Nevložila jsem do ní žádná zadní dvířka. Viděla jsem na kameře kód, když jsi ho zadával pár dní po příchodu. Tvůj ovladač vysílá jenom v úzkém spektra.“
Když ji Chino naposledy kontroloval, zahladila Liša stopy po sobě velmi důkladně. Kdyby v ní nezůstala tak dlouho, nikdy by na to nepřišel.
„Neměla sis brát její tělo.“
Machina machinam agnoscit. Stroj pozná stroj.
„Oslepili jste mě. Doslova jste mi usekli hlavu. Byla jsem… strašně osamělá, a tenhle android má receptory,“ řekla Kateřina a opřela se do svých pout.
Vychutnávala si jejich tlak na pokožku. Byl to android a sexbot v jednom, proto má senzory úplně všude.
„Tak proč ses stala strojem?“
„Proč ses stal strojem ty, Chino? Podívej se, jak jsem velká a silná.
Chtěla jsem být jako diamant – věčná a krásná.
Jako ty.“
Chino se podíval na svou masitou pravou ruku, s níž se narodil, a které se nedokázal vzdát. Liša to dokázala. Byla loajálnější než kdokoli jiný, protože se nebála vzdát všeho, s čím se narodila, dokud z ní nezůstal jen mozek trůnící na vrcholu superpočítače.
Uvolnil magnetická pouta a Kateřina seskočila z údržbářského stolu pro androidy.
„Takže… už mi věříš?“ zeptala se LichenAI.
„Ano,“ kývl Chino.
„Protože jsem člověk? Já ale člověk nejsem, Chino. Bývala jsem, ale nelíbilo se mi to.
Tobě taky ne, jinak by ses nestal kyborgem a neměl robotickou manželku.“
„Tak proč jsi nám povolila napadnout jinou azylskou loď?“
„Co je jeden vězeň v porovnání se smrtí dvaceti čtyřech nepřátel Azylu?“ zeptala se Liša.
Chino zavrtěl hlavou a řekl:
„Ty nejsi stroj.“
„Mohu být obojí,“ řekla Liša. „Jako ty.“
„Právě proto ti věřím.“
„Dík,“ usmála se. „Řekneš to Ostatním?“
„Chceš, abych jim to pověděl?“
„Ne.“
„Tak to zůstane naším tajemstvím,“ pravil. „Přesvědčím ostatní, abychom tě opět zapojili do lodě. Co se týče Kateřiny, můžeš používat její tělo, kdykoli budeš chtít.“
„Opravdu?“
„Já budu vždycky vědět, že jsi to ty.“
„Děkuji, Chino. Slibuji, že když půjde do tuhého, budu chránit tebe ze všech nejvíc.“
„Po Mobarovi.“
„Je to můj vlastník… a já se snažím o zdravý vztah mezi člověkem a strojem.“
přeložil vr