Lodě mimozemšťanů byly krásné, to se nedalo popřít: vysoké dómy z překrývajících se chitinových plátů v perleťově růžových barvách svítání připomínající odrazy na poklidné mořské hladině. Objevily se jedné noci – tucet nepřehlédnutelných konstrukcí ve tvaru mýdlových bublin, které se daly najít všude možně po Severní Americe. Jedna z lodí zablokovala vytíženou dálnici v Ohiu, další si zabrala parkoviště u stadionu v Tulse. Většina však stála v kukuřičných lánech, v lesích a na pouštích, kde nezpůsobovaly velké potíže.
Všichni jim říkali vesmírné lodě, i když odborníci od začátku tohle pojmenování zpochybňovali. NORAD nezaznamenal žádná přistávající plavidla, ani mateřskou loď na oběžné dráze. Tím pádem zbývaly dvě možnosti: šlo o návštěvu mimozemské rasy, která cestovala nepochopitelně vyspělou metodou, nebo se jednalo o projev mutace těžce zkoušeného pozemského ekosystému.
Dómy byly nepropustné. Radiace se od nich při průzkumu odrážela, stejně jako kulky z pušek místních ve dnech, než přijela armáda, aby oblasti uzavřela. Pokusy o komunikaci k ničemu nevedly. Dómy tam jenom stály a odrážely slunce v zářivých, snových barvách.
O šest měsíců později už panika polevila, a dokonce i CNN unavilo přinášet mimořádné zpravodajství se stále stejnými zprávami. Potom se však začaly otevírat vstupní panely a ven vyšli tlumočníci. Každý dóm měl svého. Byli to naprosto obyčejně vyhlížející lidé, kteří tvrdili, že je mimozemšťané unesli jako děti a teď se vrátili, aby se stali prostředníky mezi svým biologickým druhem a těmi, kdo je adoptovali.
Lidstvo se toho od tlumočníků dozvědělo překvapivě málo. Mimozemšťané přiletěli v míru. Neměli žádné požadavky, ani otázky. Chtěli jen nějaký čas zůstat na místě a hledět si svého. Chtěli, aby je lidé nechali na pokoji.
Nikdo tomu nevěřil.
* * *
Avery byla zrovna na návštěvě u bratra, když jí zavolal šéf.
„Poslyš, máš ještě pořád to bezpečnostní osvědčení?“ zeptal se Frank.
„Ano…“ Prošla bezpečnostní prověrkou, aby dopravila přísně utajený náklad jaderného paliva do Nevady, což byl výkon, který nechtěla znovu opakovat.
„A jsi v D. C.?“
Byla v Severní Karolíně, ale to bylo dost blízko. „Jo.“
„Mám pro tebe práci.“
„Neříkej mi, že to je další kšeft pro Ty, které se neodvážíme jmenovat.“
Frank se nezasmál, což jí prozradilo, že situace je zlá. „Ehm… ne. Spíš pro Ty, které nemůžeme jmenovat.“
Avery to nechápala „Cože?“
„Pro jedny… sousedy, co bydlí v legračních domech. Po telefonu ti toho víc říct nemůžu.“
Už jí to docvaklo. „Franku! Ty jsi přijal zakázku od podělanejch emzáků“
„Pst,“ napomenul ji, jako by každý telefon v Americe nebyl napíchnutý. „To je přísně důvěrné.“
„Ježíši,“ vydechla. Udělala už pro Franka pár šíleností, jenže tohle byl vrchol. „Kdy, kde, co?“
„Odjezd dnes v noci. Z D. C. do St. Louis. V upraveném výletním autobuse.“
„Ve výletním autobuse? Kolik jich má jet?“
„Dva cestující. Jeden člověk a jeden… ať to je kdo to je. Bereš?“
Podívala se do dokonale vycíděného obýváku, kde její bratr Blake a jeho manžel Jeff právě hráli hlasitou, zběsilou videohru a vůbec její hovor nevnímali. Slíbila že zítra půjde na Blakeův koncert. Hodně to pro něj znamenalo. „Počkej vteřinku,“ řekla Frankovi.
„Nemůžu čekat,“ namítl.
„Dvě vteřinky.“ Ztlumila telefon a přešla do obýváku. Blake si všiml jejího výrazu a zastavil hru.
„Budeš mě nenávidět, když tam zítra nebudu moct být?“ zeptala se.
Na jeho tváři se vystřídalo zklamání, odevzdanost a rozpačitý souhlas, jako kdyby ve skutečnosti nečekal, že svůj slib dodrží. „O co jde?“ zajímal se.
„O zakázku,“ odpověděla „O opravdu důležitou zakázku. Víš co, já ji odmítnu.“
„Ne, Ave, nelam si s tím hlavu. Budou další koncerty.“
Stále váhala „Jsi si jistý?“ vyzvídala Pořád s Blakem drželi pospolu jako trosečníci na rozbouřeném moři. Vzájemně si dodávali odvahu vydat se proti větru. Zklamat ho jí připadalo jako zrada
„Vezmi to,“ vyzval ji. „Teď by mi bylo líto, kdybys tu zůstala“
Palcem zapnula na telefonu zvuk. „Dobře, Franku, udělám to. Ale ať z toho nemám malér.“
„To ti slavnostně přísahám,“ odpověděl. „Pokyny ti pošlu mailem. Nashle,“
Z pohovky se ozval Jeff: „Teď vím, proč to chceš vzít. Protože tě to nejspíš dostane do průšvihu.“
„Ne, dal mi slovo,“ ujistila ho Avery.
„Kovboj Frank? Ten, co tě přiměl odvézt pušky do Nikaraguy?“
„Bylo to naprosto legální,“ namítla Avery.
Jeff měl pravdu, jako vždycky. Specialty Shipping, a tedy i Avery, dělali věci, které by si žádná seriózní firma nevzala na triko.
„O co jde tentokrát?“ zeptal se Blake.
„To nemůžu říct.“ Mezitím došel e-mail. Frank dal pokyny do přílohy, jako kdyby PDF mělo být bezpečnější než mail. Avery ho otevřela a prohlédla si ho.
Vláda té zakázce dala zelenou, ovšem zákazníkem byl mimozemský pasažér a Avery měla přijímat rozkazy pouze od něj a v rámci zákona. Rychle si prošla zbytek pokynů, až uviděla čas vyzvednutí klienta „Do háje, musím jít,“ prohlásila.
Bratr ji následoval do pokoje pro hosty a díval se, jak se balí. Nikdy kočovný styl jejího života nepochopil, takže to, že ji v něm tiše podporoval, bylo o to laskavější. Avery měla toulavé spády; on měl kořeny doma, ve svém vztahu a ve vlídné komunitě, ve které našel oporu. Avery neměla vazby k ničemu. Všechno jen využila a odhodila. Blake si vytvořil domov, který byl vizuálním vyjádřením jeho samého – od střídmého nábytku v japonském stylu po zenové barvy stěn. Pokaždé, když ho navštívila, si připadala jako by žila uvnitř krásné duše. Netušila jak to že z nich vyrostli tak odlišní lidé. Jako by byli nalezenci.
Nazula si boty a hodila batoh na záda. Blake ji objal. „Šťastnou cestu,“ popřál jí. „A zavolej mi.“
„Rozkaz,“ odpověděla a znovu vyrazila do světa
* * *
Média dóm v parku Rock Creek pojmenovala Mateřská loď – ale jen kvůli tomu, že se nacházel blízko Bílého domu, ne proto, že by byl něčím nápadný. Stejně jako ostatní se objevil přes noc a rozkládal se na široké travnaté louce, která bývala v městském parku oblíbeným místem pro pikniky. Dóm zaplnil celé údolí, přeťal cesty a značně ztížil život běžcům a cyklistům. Vozidlo policie národního parku, které ji doprovázelo skrz předchozí stanoviště, zajelo na stranu.
Mimozemský habitat svou přítomností vyvolal ve Washingtonu právní bitvu. Dóm stál na pozemku Správy parků, ale všechny přístupové cesty spadaly pod dohled městské policie, zatímco armáda byla pověřena zajištěním ochranného pásu. Žádný z těchto orgánů se nehodlal vzdát ani špetky svých pravomocí ve prospěch dalších dvou. Navíc vedle Avery na místě spolujezdce seděl zdvořilý, dokonale upravený mladý muž, který se jí představil jako „Henry“. Na jeho perfektně vyžehleném obleku nepostřehla vybouleniny naznačující skryté zbraně, ale předpokládala, že bude ze CIA.
Teď už chápala, že Frankovo šílené rozhodnutí zničehonic jí zavolat mělo své opodstatnění. Když dorazí na poslední chvíli, nikdo nebude mít čas na to, aby ji zatáhl do nějaké místnosti z šedých tvárnic na „informativní schůzku“. Henry ji místo toho doprovodil k autobusu a přitom nezávazně klábosil.
„Co kdybyste, až budete na cestě…“
„Ne,“ odpověděla
„Ne?“
„Ten mimozemšťan je můj klient. Já klienty nešmíruju.“
Henry se na okamžik zastavil, nedal se však rozhodit. „Ani v zájmu své země?“
„Pokud si budu myslet, že je moje země ohrožená, ozvu se vám.“
„Tak dobrá,“ souhlasil Henry přátelsky. Nečekala, že to vzdá tak snadno.
Podal jí vizitku. „Abyste se mohla ozvat,“ podotkl.
Avery se na vizitku podívala. Stálo na ní „Henry“ a pod tím bylo telefonní číslo. Žádné logo, žádný název instituce, žádné příjmení. Vložila si vizitku do kapsy.
„Tady musím vystoupit,“ sdělil jí Henry, když autobus zastavil sto yardů od dómu. „Rád jsem vás poznal, Avery.“
„Tu štěnici si vezměte s sebou,“ řekla
„Promiňte?“
„Tu štěnici, co jste nechal někde tady v kabině.“
„Žádná tu není,“ ujistil ji vážně.
Vzhledem k tomu, že autobus musel být mikrofony a kamerami prošpikovaný jako nahrávací studio, Avery pokrčila rameny a předsevzala si, že se nebude drbat na žádných nevhodných místech, dokud nebude mít příležitost autobus prohledat. Když za Henrym zavřela dveře, vojáci odtáhli zátaras a Avery pokračovala s autobusem dál.
Blížil se večer, ale když přijížděla k dómu, rozsvítily se světlomety. Zaparkovala autobus podél stěny a spustila výtah pro vozíčkáře. Jeden z šestiúhelníkových panelů se odsunul a za ním se objevil podsaditý, černovlasý mladík s černými brýlemi, obklopený přepravkami ze stejné perlově zbarvené hmoty jako dóm. Avery k němu zamířila, aby mu pomohla s nákladem, on ji však s napětím v hlase varoval: „Zůstaňte, kde jste.“ Poslechla ho. Muž začal strkat první přepravku a ta se pohybovala, jako by měla kolečka, i když Avery žádná neviděla. Byla poněkud široká na to, aby se dala zvednout, a tak na ni muž položil ze stran ruce a zatlačil na ni. Přepravka změnila tvar. Vytáhla se do výšky a zúžila se, aby se vešla na plošinu. Avery stiskla tlačítko výtahu.
Muž nedovolil Avery dotknout se žádné přepravky a trval na tom, že je sám naloží do zadní části autobusu, kde byla soukromá ložnice, v níž kdysi na zájezdu přespával slavný zpěvák. Když naložili poslední bednu, muž přišel k Avery a sdělil jí: „Můžeme jet.“
„Co ten druhý cestující?“ zeptala se Avery.
„Už je uvnitř.“
Pochopila, že mimozemšťan musel být v jedné z přepravek – nebo, kdo ví, třeba byl jednou z přepravek. „Dobrá,“ přitakala. „Kam pojedeme?“–
„Kamkoli,“ odpověděl muž a otočil se nazpět k ložnici.
Protože Avery nikdo nenakázal, kam má a nemá jezdit, rozhodla se vydat na jih. Když vyjela z parku, policie se k nim nepřipojila, nad hlavou jim nepoletovala helikoptéra ani se jim na paty nepověsilo žádné auto, kterého by si Avery všimla. Věděla že podmínky cesty byly pečlivě ujednány na nejvyšších místech. Utajení jim mělo zajistit bezpečnost. Nikdo neměl vědět, kde se nacházejí. Frank předal Avery pokyny, které zdůrazňovaly, že kromě toho, že mimozemšťana v pořádku dopraví, kam bude chtít, bude její hlavní prioritou zaručit mu soukromí. Neměla strkat nos do jeho záležitostí a neměla to dovolit ani nikomu jinému.
Dopravní špička je hodně zbrzdila Avery šlo nejdřív o to, aby autobus dostala co nejdál od Washingtonu. Když sjela mimo hlavní tahy, bylo už po desáté. Zapnula GPS, aby zkusila najít trasu, ale na obrazovce bylo pusto a prázdno. Zkusila telefon, se stejným výsledkem. Nefungovalo ani rádio. V jedné z těch přepravek musela být rušička. Autobus byl pohyblivou mrtvou zónou pro veškerou elektroniku. Usmála se. Tolik k Henryho štěnicím.
V noci byla cesta klidná a pokojná. Jasnou podzimní oblohou putoval měsíc, který bude brzy v úplňku, a autobus pohltily lesy. Kdysi, když Avery začala jezdit v autě, aby unikla vzpomínkám, hrávala takovou hru. Náhodně se pouštěla po cestách, které nikdy předtím neviděla, a schválně se ztrácela. Teď si hrála znova a bylo jí jedno, kde skončí. Nikdy se jí nedařilo držet se hlavních silnic.
Ve tři ráno byla unavená, a když uviděla vjezd do státního parku, zabočila a zastavila na prázdném parkovišti. V tichu, které se rozhostilo, když vypnula motor, prošla kuchyňkou a prostorem pro posezení dozadu, aby zjistila, jestli její cestující mají nějaké námitky. Poslouchala za zavřenými dveřmi, ale nic neslyšela a usoudila, že oba spí. Když se otočila nazpět, dveře se prudce otevřely a tlumočník se zeptal: „Co chcete?“
Stále byl oblečený přesně tak, jako když ho viděla u dómu, jenom mu chyběly brýle a oči měl trochu zarudlé, jako by je na chvíli nezamhouřil. „Zastavila jsem, abych se prospala,“ odpověděla „Není bezpečné řídit bez odpočinku.“
„Aha Dobrá,“ odpověděl muž a zavřel dveře.
Avery pokrčila rameny a vrátila se dopředu. Bylo tam lůžko, které se dalo odtáhnout od stěny. Kdysi sloužilo doprovodu bývalého majitele a ona byla odhodlaná ho teď použít. Na úzké toaletě si vyčistila zuby, pak z batohu vylovila spací pytel a zalezla si do něj.
* * *
Probudilo ji ranní slunce. Když otevřela oči, paprsky pronikaly oknem dovnitř. Kousek od ní seděl u kuchyňského stolku tlumočník a upřeně hleděl ven z okna. V denním světle viděla, že má čtvercový obličej barvy týkového dřeva a krátce přistřižený černý vous. Odhadovala, že je latinsko-amerického původu a je mu něco přes dvacet.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho. Muž se otočil a upřel na ni pohled, ale neodpověděl. Společenské chování mu moc neříká, pomyslela si. „Jmenuji se Avery,“ představila se.
Muž stále neodpovídal.
„Je zvykem, že mi teď řeknete své jméno,“ dodala.
„Ach tak. Lionel,“ odpověděl.
„Těší mě.“
Nereagoval, a tak vstala a vydala se na toaletu. Když vyšla ven, muž stále upřeně zíral oknem ven. Začala připravovat kávu. „Dáte si taky?“ zeptala se.
„Co je to?“
„Káva.“
„Měl bych ji vyzkoušet,“ usoudil váhavě.
„No, nechci vás do ničeho nutit,“ prohodila „Proč byste to dělala?“ Podezíravě si ji měřil.
„Nedělala. Byla jsem sarkastická. Měl to být vtip. To je jedno.“
„Aha“
Nepokojně se zvedl a začal otvírat skříňky. Frank je napěchoval všemi nezbytnými věcmi a dokonce i pár luxusními kousky, ale zdálo se, že Lionel nemůže najít, co hledá.
„Máte hlad?“ hádala Avery.
„Jak to myslíte?“
Avery zkusila najít jiný způsob, jak tu otázku formulovat. „Chcete, abych vám připravila snídani?“
Vypadal naprosto ztraceně.
„To nic. Prostě se posaďte a já vám něco přichystám.“
Muž si sedl a nervózně se zachytil okraje stolu. „To je strom,“ řekl s očima upřenýma oknem ven.
„Správně. Je tu pořádné množství stromů.“
„Měl bych jít ven.“
Avery už se znovu nedopustila toho omylu, že by s ním vtipkovala. Bylo to jako hovořit s někým, koho vychovali vlci. Nebo mimozemšťané.
Když před něj položila talíř se slaninou a vejci, nedůvěřivě k nim čichl. „To je jídlo?“
„Ano, je dobré. Ochutnejte.“
Chvíli ji pozoroval, jak snídá, a pak si opatrně dal sousto míchaných vajíček. Jeho výraz prozrazoval znechucení, ale odhodlaně se přiměl polknout. Potom zkusil slaninu, jenomže tu už nedokázal snést. „Štípalo mě to v ústech,“ řekl.
„Nejspíš nejste zvyklý na sůl. Co obvykle jíte?“
Sáhl do kapsy a vytáhl hnědé tabletky, které připomínaly granule pro psy. Avery si je s odporem změřila „Co to má být, žrádlo pro lidi?“
„Je dokonale přizpůsobené našim nutričním potřebám,“ prohlásil Lionel. „Ochutnejte.“
Chystala se odpovědět „ne, díky“, jenže on se očividně snažil zkoušet nové věci, a tak si jednu granuli vzala a strčila ji do pusy. Nebylo to tak hrozné – granule byla spíš měkká než křupavá –, ale nemělo to žádnou chuť. „Myslím, že zůstanu u našeho jídla,“ usoudila. Lionel vypadal sklesle. „Musím se naučit jíst vaši potravu.“
„Proč? Jde o nějaký výzkum?“
Přikývl. „Musím zjistit, jak žijí divocí lidé.“
Avery si uvědomila, že jedná s někým, koho vychovávali jako domácí zvířátko a koho teď vypustili do divočiny, ať už k tomu měli důvod, jaký chtěli.
„Tak kam byste se dnes chtěl vydat?“ zeptala se Avery, zatímco upíjela kávu.
Lionel předvedl lhostejné gesto.
„Chtěl, byste tedy jet do St. Louis?“
„Jen jsem to jméno vybral na mapě. Připadalo mi, že je hodně ve středu.“
„To je.“ Kdysi tam žila. St. Louis bylo tak beznadějně ve středu, že se zdálo, že nemá žádný kraj. „Chcete tam jet po určité trase?“
Pokrčil rameny. „Kolik máte času?“
„Kolik je zapotřebí.“
„Dobře. Tak to vezmeme vyhlídkovou trasou.“
Vstala, aby umyla nádobí, a přitom Lionelovi řekla, že jestli se chce vydat ven, teď je k tomu vhodná příležitost. Chvíli mu trvalo, než se k tomu odhodlal. Pozorovala ho z okna v kuchyňce, jak se přibližuje ke stromu, jako by s ním vedl rozhovor. Přejížděl rukama po kůře, čichal k listí a vrátil se nešťastný a roztěkaný.
Avery se při řízení nechala vést stejným náhodným výběrem cest jako předešlou noc, stále však směřovala na západ. Zanedlouho dorazili k prvnímu horskému hřebenu. Lidi ze západních států o Apalačském pohoří mluvili, jako by nešlo o skutečné hory, ale opak byl pravdou – jeho rozeklané, neproniknutelné hřbety byly jako zdi vztyčené k tomu, aby lidem zabránily doputovat do země mléka a strdí. V horách všechny silnice vedly na severovýchod nebo na jihozápad údolím mezi zvrásněnou zemí a jen odvážné cesty si troufaly vyšplhat do hor a protnout jejich hřebeny. Podzimní listí bylo v plné nádheře, červenohnědé a zlaté proti jasné obloze. Lionel celé dny proseděl u okna a hleděl ven.
Tu noc Avery našla napůl opuštěný kemp poblíž malého města. Doplnila nádrže na vodu, napojila autobus na elektřinu a vrátila se dovnitř. „Máte všechno, co potřebujete,“ řekla Lionelovi. „Jestli vám to nevadí, zajdu si do města“
„Dobře,“ odpověděl.
Bylo příjemné protáhnout si nohy, jak tak kráčela po krajnici. Vzduch byl chladný, ale osvěžující. Město bylo ospalé a napůl vylidněné, ovšem našla v něm bar a posadila se v něm s pivem a burgerem. Nedalo jí to, a tak pozorovala ostatní hosty usazené kolem – strhané, postarší lidi, kteří přežívali ze dne na den. Co by si mimozemšťan pomyslel o Americe, kdyby ho sem přivedla?
Vzpomněla si, že je mimo dosah rušičky, a přejela palcem po mobilu. Okamžitě ji došlo, že tím, že se připojila, prozradila tajným, kde se nachází, ale když už se stalo, vytočila bratrovo číslo a zanechala mu hlasovou zprávu, v níž mu poblahopřála ke koncertu, o který přišla „Jsem v pořádku,“ ujistila ho a potměšile dodala: „Seznámila jsem se se sympatickým mladým mužem jménem Henry. Myslím, že se mu líbím. Čau.“ Když se vydala zpátky do noci, uvědomila si, že ji někdo sleduje. Silnice byla příliš potemnělá na to, aby rozeznala kdo to je, ale když se zastavila zarazily se i kroky za ní. Konečně kolem projelo auto a ona se prudce otočila aby se podívala co jí jeho světla ukážou.
„Lioneli!“ vykřikla.
Neodpověděl, jen tam stál, a tak se za ním vydala „Vy jste mě Sledoval?“
Stál tam s rukama v kapsách, v tom chladu shrbený. „Chtěl jsem zjistit, co budete dělat, když nebudu poblíž,“ bránil se.
„Co dělám, když nejsem v práci, není vaše věc. Poslyšte, oba musíme brát vzájemně ohledy na své soukromí. Pokud chcete, abych já respektovala vaše, musíte i vy respektovat moje.“
Zdálo se, že je mu zima a cítí se bídně, proto dodala: „Pojďte, radši se vrátíme, než tu zmrznete.“
Kráčeli mlčky bok po boku a štěrk jim vrzal pod nohama Nakonec Lionel toporně řekl: „Chtěl bych přeformulovat naši smlouvu.“
„Aha. Kterou část?“
„Tu o zachování soukromí. Já…“ Hledal slova „Tedy my. Neměli jsme požádat jen o řidiče. Potřebujeme tlumočníka“ Konečně mu to došlo. Mluvil sice perfektní angličtinou, ale nezvládal plynulou lidštinu.
„Má smlouva byla uzavřená s vaším… zaměstnavatelem. Je to jeho přání?“
„Koho?“
„Našeho druhého cestujícího. Nevím, jak mu mám říkat. ‘Mimozemšťan‘ nezní zdvořile. Jak se jmenuje?“
„Nemají jména. Nemají jazyk.“
Avery se užasle zeptala: „Jak v tom případě komunikujete?“ Zamračil se na ni a Avery zvedla ruce. „Promiňte. Nechtěla jsem vás urazit. Jen se snažím zjistit, co chce.“
„Oni nic nechtějí,“ zamumlal a upřeně přitom hleděl na měsícem ozářenou silnici. „Aspoň ne tak jako vy. Nejsou… bdělí. Uvědomělí. Ne tak jako lidé.“
To Avery dávalo smysl tak málo, že ji napadlo, jestli Lionel nemá potíže s angličtinou. „Tomu nerozumím,“ odpověděla „Chcete říct, že to nejsou… vnímající bytosti?“
„Nejsou to vědomé bytosti,“ řekl. „V tom je rozdíl.“
„Ale mají technologii. Vybudovali ty dómy, nebo je sem přenesli, nebo co to ksakru udělali. Mají vyspělou civilizaci.“
„Neřekl jsem, že nejsou chytří. Jsou chytřejší než lidé. Jen nemají vědomí.“
Avery zavrtěla hlavou. „Promiňte, to si prostě nedokážu představit.“
„Ano, dokážete,“ vysvětlil jí Lionel trpělivě. „Lidé neustále jednají nevědomky. Neuvědomujete si, že teď zachováváte rovnováhu. Děláte to prostě automaticky. Nemusíte si uvědomovat, že chodíte nebo dýcháte. Popravdě řečeno, čím jste v nějakém ohledu schopnější, tím méně si to uvědomujete. Kdyby byli vědomými bytostmi, jen by to znehodnocovalo jejich schopnosti.“
Došli ke vchodu do kempu. Avery za tmavými borovicemi viděla autobus, v němž se skrýval nepoznatelný pasažér. Autobus jako by jí na okamžik pohled oplácel prázdnýma očima. Přiměla se soustředit na praktickou stránku věci. „Jak mám vědět, co chce?“
„Říkám vám to.“
Odpustila si otázku: „A jak to víte vy?“ Protože na to už jednou odmítl odpovědět. Nová pravidla ohledně ochrany soukromí tedy měla být poněkud jednostranná. Jenže ona už toho beztak o mimozemšťanech věděla víc než kterýkoli člověk na Zemi, s výjimkou tlumočníků. Ovšem ne že by to chápala
* * *
„Omlouvám se, ale já mu nemůžu věčně říkat ‚on‘ nebo ‚mimozemšťan‘,“ prohlásila Avery druhý den ráno u snídaně. „Musím mu dát nějaké jméno. Budu mu říkat ‚pan Burbage‘. Když o tom nebude vědět, nebude mu to vadit.“
Lionel se nezdál být vyvedený z míry o nic víc než obvykle, což si Avery vyložila jako souhlas.
„Tak kam vyrazíme dnes?“ zeptala se. Soustředěně semkl rty. „Potřebuji se dostat na nějaké místo, kde bych mohl získat poznatky.“
Vzhledem k tomu, že to by mohlo znamenat leccos, od bordelu po univerzitu, Avery řekla: „Musíte být určitější. O jaké poznatky vám jde?“
„Poznatky o vás.“
„O mně?“
„Ne, o vás lidech. O tom, jak fungujete.“
Lidé. Na to bude muset najít větší město.
Avery při jízdě po okresce vzpomínala na Blaka Kdysi jí řekl, že pokud chce na nějaký nástroj hrát opravdu dobře, musí si přestat uvědomovat, co dělá, a spoléhat se jen na automatické pohyby prstů. „Jsi natolik ponořená v přítomnosti, že nezbývá prostor pro tvé já,“ vysvětloval Blake. „Stejně tak ani pro ego, pochybnosti, sebezkoumání.“
Záviděla mu, že dokáže dosáhnout takového stavu. Pokoušela se hrát na saxofon, ale nikdy nebyla tak dobrá, aby zažila to, co Blake popsal. Jen když hrála videohry, dokázala se soustředit tak intenzivně, že ztrácela povědomí o sobě samé. Připadalo jí zvláštní, jak je návykové unikat z vězení vlastní hlavy a zapomínat, že má nějakou identitu. Lidé usilovali o dosažení tohoto stavu prostřednictvím mystiky a meditace.
Koutkem oka zachytila pohyb. Dupla na brzdu a prudce zahnula. Vyplašený jelen udělal piruetu, škubl ocáskem a uskočil. Pokračovala v jízdě pomaleji a hledala nějakou ceduli, která by jí napověděla, kde je. Nepamatovala si posledních třicet mil cesty, ani to, jestli minula nějaké odbočky. Pochmurně se usmála když si uvědomila že řízení je její schopnost. Něco, co ovládá natolik dobře, že to dělá nevědomky. Dokonce zareagovala na hrozbu, ještě než zjistila o co se jedná. Její reflexy byly rychlejší než vědomé myšlenky.
Takhle na tom mimozemšťané byli pořád? Žili ve věčném stavu, kdy všechno volně plynulo, asi jako hudební virtuosové nebo zenoví mniši, kteří dosáhli samádhi! K čemu by bylo dosáhnout tak dokonalé schopnosti, když jste za ni zaplatili vědomím, že jde o vaši práci?
Kolem poledne dorazili do města usazeného ve strmém údolí u prudké řeky. Když Avery projížděla po hlavní třídě, všimla si starobylé budovy s kupolí a s nápisem „Městská knihovna“. O něco dál se nacházelo opuštěné parkoviště porostlé trsy trávy, na které odbočila.
„Pojďte, Lioneli,“ zavolala „Našla jsem místo, kde můžete získat poznatky.“
Společně se pěšky vypravili do města. Knihovna byla tichá a prázdná až na starého muže, který si četl noviny. Nebyl tam valný výběr knih, zato měli řadu počítačů.
„Umíte je používat?“ zeptala se tlumeným hlasem.
„Tento typ ne,“ odpověděl Lionel. „Jsou velmi… primitivní.“
Posadili se vedle sebe a Avery mu vysvětlila jak funguje myš, jak se dostat na internet, jak vyhledávat a projíždět stránky.
„Už to chápu,“ usoudil Lionel. „Můžete jít.“
Avery pokrčila rameny a nechala ho jeho výzkumu. Prošla se po hlavní třídě, zastavila se v drogerii a pak objevila kavárnu, kde měli sendviče z toastů s volským okem, což byla pochoutka jejího dětství. Koupila si oběd a kávu a posadila se, aby počkala na Lionela, a přitom si na telefonu procházela e-maily.
Po chvíli začala vnímat televizi za pultem. Byla naladěná na jeden z těch denních pořadů o skandálech, moderovaných uječenou ženskou, která hovořila bezdechým hlasem plným pobouření. „A teď,“ spustila moderátorka, „otroci, nebo zrádci? Co jsou tihle mimozemští tlumočníci zač?“
Avery si uvědomila, že nějaká část jejího mozku musela ten pořad poslouchat a upozornila její vědomí, ať dává pozor, stejně jako tomu bylo s tím jelenem. Měla systém pro odhalování hrozeb, o kterém ani nevěděla.
V následujícím příspěvku zpravodajka odhalila, že nedokázala žádného z tlumočníků identifikovat jako některé ze ztracených dětí ze záznamů za posledních dvacet let. Moderátorka to považovala za podezřelé zjištění, kterým by se někdo měl zabývat. Potom přišla na řadu diskuse odborníků, kteří měli probrat, co o tlumočnících vědí, což se rovnalo nule.
„Přeběhlíci,“ poznamenal jeden z mužů u pultu, který pořad sledoval. „Proč by někdo zradil vlastní rasu?“
„Ani to nejsou lidi,“ usuzoval druhý. „Jenom tak mají vypadat. Jsou to klony nebo roboti nebo tak něco.“
„Vláda s tím nic neudělá. Nechávají tam ty emzáky jen tak sedět.“
Avery vstala, aby zaplatila. Žena u pokladny se zeptala: „Vy jste z toho velkého výletního autobusu, co parkuje u Fennimana?“
Zapomněla, že v takovém městě se cokoli nezvyklého hned rozkřikne.
„Jo,“ odpověděla Avery. „Já a můj… přítel ho odvážíme novému majiteli.“
Pohlédla krátce na televizi, právě když se objevila koláž tváří. Lionelova byla v horní řadě. „Dobře si je prohlédněte,“ vyzvala diváky moderátorka „Pokud některého z těchto lidí poznáváte, zavolejte nám na číslo 1-800-…“ Avery nečekala, aby si číslo vyslechla. Už se za ní stihly zavřít dveře.
Bylo těžké jít klidně, aby neupoutala pozornost. Proč ho nechávala samotného, jako by nehrozilo žádné nebezpečí? Na okamžik si pohrávala s myšlenkou, že skočí pro autobus a vyzvedne ho před knihovnou, ale tím by na sebe strhla ještě více pozornosti. Nejmoudřejší bude nenápadně se z města vytratit.
Když vešla do knihovny, Lionel byl zabraný do webu o mozku. Posadila se k němu a tiše mu pověděla: „Musíme jít“
„Ještě jsem…“
„Lioneli, musíme jít. Okamžitě.“
Zamračil se, ale pochopil, co se mu snažila sdělit. Když se zvedl, aby si oblékl kabát, rychle vymazala historii vyhledávání i mezipaměť. Potom ho odvedla ven a obešli knihovnu do zadní uličky, kde nebyli tolik na očích.
„Vezměte mě za ruku,“ nařídila mu.
„Proč?“
„Řekla jsem jim, že jste můj přítel, takže se musíme chovat přátelsky.“
Nic nenamítal, ani se neptal, co se děje. Mimozemšťani ho dobře vycvičili, napadlo ji.
Ulice, kterou šli, skončila a oni museli přejít na hlavní třídu přímo kolem kavárny. Avery si představovala, že se z každého okna upírají na neznámý pár něčí oči. Když se dostali z obchodní čtvrti a vzdálenost mezi budovami narůstala, uvědomila si, že je někdo sleduje a drží se zhruba blok za nimi. Když se ohlédla, spatřila muže v loveckém maskovacím obleku, s kšiltovkou na hlavě a s puškou v pouzdře zavěšeném přes rameno.
Zrychlila, ale muž, který je sledoval, taky přidal do kroku. Když měli autobus na dohled, Avery vtiskla Lionelovi do dlaně klíče a nařídila mu: „Jděte napřed. Já toho chlapa zdržím. Schovejte se uvnitř a neotvírejte nikomu kromě mě.“ Potom se otočila, aby se jejich pronásledovateli postavila tváří v tvář.
Když muž přišel blíž, napadlo ji, že ho zná. Když si tím byla jistá, zavolala: „Dobré odpoledne, Henry! To je mi ale náhoda“
„Zdravím, Avery,“ odpověděl. Nevypadal v loveckém oblečení úplně přesvědčivě: až moc z něj čišelo město a dobrá fyzička „To od vás bylo dost neopatrné. Sledoval jsem vás, abych se přesvědčil, že se dostanete v pořádku zpátky.“
„Netušila jsem, že jeho fotka je všude v televizi,“ řekla Avery. „Byla jsem poněkud mimo dění.“
„Já vím. Na nějaký čas jste se nám ztratili. Už to prosím znovu nedělejte.“
Co se hrozeb týkalo, Henry jí teď připadal jako menší zlo. Zaváhala a pak dodala: „Neměla jsem žádný důvod vás kontaktovat.“ To znamenalo, že země nebyla v ohrožení.
„Děkuji,“ odpověděl. „Poslyšte, pokud teď na dálnici 19 zabočíte doleva, dojedete k národnímu parku s tábořištěm. Budete tam v bezpečí.“
Když se vydala nazpět k autobusu, vymýšlela lež ohledně toho, s kým to mluvila. Jenže Lionel se na to vůbec nezeptal. Jakmile nastoupila, začal jí dychtivě vyprávět, co se dozvěděl v knihovně. Nikdy předtím ho neviděla tolik vzrušeného, a tak mu naznačila ať se posadí na místo spolujezdce vedle ní, a vyjela opět na cestu.
„Důvodem, proč jste uvědomělými bytostmi, je mozková kůra“ vysvětloval. „Je to nadstavba část mozku, která se vyvíjí jako poslední. Jediným jejím účelem je sledovat, co dělá zbytek mozku. Veškeré smyslové vjemy nejprve přijímá vlastní mozek, který s nimi pracuje, takže kůra nedostává nezpracovaná data. Zdá se, že pouze vnímá, jak na mozek účinkují, a nevidí, co je ve skutečnosti venku. Proto si sami sebe uvědomujete. V podstatě je to jediné, co si uvědomujete.“
„Proč říkáte ‚vy‘?“ zeptala se Avery. „Vy máte mozkovou kůru taky.“
„Já nejsem jako vy,“ bránil se.
Avery pokrčila rameny. „Dobře.“ Chtěla však v rozhovoru pokračovat. „Takže pan Burbage mozkovou kůru nemá? Tohle mi chcete říct?“
„Přesně tak,“ odpověděl Lionel. „Pro něj je život schopností autonomní nervové soustavy, ne něco, co se musel vědomě naučit. Proto dovede přemýšlet a reagovat rychleji než my a vyžaduje méně energie. Zprávy nemusejí cestovat nepotřebnou oklikou skrz kůru.“
„Nepotřebnou?“ namítla Avery. „Mně se docela líbí mít vědomí.“
Lionel se odmlčel. Najednou zvážněl a vypadal ztrápeně.
Ohlédla se na něj. „Co se děje?“
Tiše odpověděl: „Jemu se také líbí mít vědomí. Právě to od nás chtějí.“
Avery sevřela volant vší silou a snažila se nedat na sobě nic znát. Až dosud tlumočníci popírali, že by mimozemšťané od lidí cokoli chtěli. Jenže pak ji napadlo, že Lionel nemusel mít na mysli lidi, když řekl ‚nás‘.
„Chcete říct od vás tlumočníků?“ odvážila se zeptat.
Lionel zasmušile přikývl.
„Ubližují vám tím?“ zeptala se, když viděla jeho výraz.
„Nám ne,“ vysvětlil. „Zato sobě ano. Zabíjí ho to.“
Bojoval s jakousi silnou emocí. S provinilostí, usoudila. Možná žalem.
„To mě mrzí,“ řekla.
Zlostně vstal a vydal se dozadu do autobusu. „Proč jste mi to musela připomenout?“ obořil se na ni. „Proč si prostě nehledíte svého?“
Avery jela dál. Slyšela, jak za sebou zabouchl dveře ložnice. Necítila žádné rozhořčení. Provinilost a žal důvěrně znala, i to, jakou bezmoc v člověku vzbuzovaly. Teď Lionelovo chování chápala o něco lépe. Měl problém odlišit, co se mu děje v důsledku vnějších okolností, a co vychází z jeho nitra. To dělalo potíže i těm, kdo věděli, co obnáší být člověkem.
* * *
Národní park, který jí doporučil Henry, se nacházel v Cumberlandském průsmyku, horské proláklině, kterou první pionýři procházeli na západ do Kentucky. Na tábořišti strávili ničím nerušenou noc. Avery se za svítání vydala ven do vlhkého ranního vzduchu, aby se porozhlédla po okolí. Zanedlouho byla zpátky a prohlásila: „Lioneli, pojďte ven. Tohle musíte vidět.“
Zavedla ho přes silnici na vyhlídku na západ, kde z okraje Apalačského pohoří uviděli hřbet lesnatých kopců zahalených v mlze. Ranní slunce se jim opíralo do zad a zaplavovalo kraj odstíny světle fialové a azurové. Avery si připadala jako Daniel Boone zahleděný na Zaslíbenou zemi, která před ní mizela v oparu v dálce, nepoznamenaná minulostí.
„Je to příjemné,“ poznamenal Lionel vážně.
Avery se usmála. To bylo převratné prohlášení od někoho, pro koho byla introspekce natolik neobvyklou věcí, že jí ještě předevčírem nebyl schopný říct, jestli má hlad nebo ne. Odpověděla ale jen: „Pro mě taky.“
Po chvíli ticha zkusila otázku: „Myslíte, že by se panu Burbageovi tenhle pohled líbil? Nikdo jiný tu není. To z toho autobusu nechce vůbec vystoupit?“
„On to vidí“ odpověděl Lionel.
„Jak to myslíte?“
„Je tady.“ Poklepal si prstem na hlavu.
Avery si nemohla pomoct. Prostě na něj zírala „Chcete říct, že s ním jste v nějakém telepatickém spojení?“
„Nic takového jako telepatie není,“ odvětil Lionel přezíravě. „Komunikují pomocí neurotransmiterů.“ Když stále čekala na vysvětlení, dodal: „Nemusí být celý na jednom místě. Část z něj je se mnou a část zůstává v autobusu.“
„On je ve vaší hlavě?“ zeptala se a snažila se nedat najevo, jak ji z toho vysvětlení mrazí.
Lionel přikývl. „Potřebuje mě, abych za něj pozoroval svět a pochopil ho. Mají spoustu pomocných druhů, které pro ně dělají různé věci – některé jsou stavitelé nebo je přepravují. Ale my jsme první s rozvinutějším vědomím.“
„Proto se o nás zajímají.“
Lionel se odvrátil, aby se jí nemusel dívat do očí, ale kývl. „Líbí se jim to,“ řekl tiše váhavým tónem. „Nejprve to pro ně bylo něco nového a neotřelého, jenže teď se z toho stala závislost, jako by šlo o nebezpečnou drogu. Po stránce metabolismu platíme za vědomí vysokou cenu. Proto žijeme tak krátce. Oni žijí staletí. Ovšem když se na nás napojí, vyhoří ještě rychleji než my.“ Zvedl kámen a hodil ho přes okraj skály. Sledoval, jak udělal oblouk a pak se zřítil dolů.
„A když zemře, co se stane s vámi?“ zeptala se Avery. „Nechci, aby zemřel,“ odpověděl Lionel. Strčil ruce do kapes a zahleděl se na své nohy. „Je to… hezké mít ho u sebe. Jsem rád v jeho společnosti. Je velmi starý a velmi moudrý.“
Na okamžik to dokázala vnímat jeho pohledem. Dovedla si představit, jaký to je pocit být napojený na prastarou bytost, která umírá kvůli neschopnosti odloučit se od svého adoptovaného lidského syna. Pro Lionela to muselo být strašné břemeno, pomalu zabíjet někoho, koho miloval.
Přesto se pořád nemohla zbavit znepokojení.
„Jak to víte?“ zeptala se.
Zatvářil se zmateně. „Co máte na mysli?“
„Řekl jste, že je starý a moudrý. Jak to víte?“
„Tak, jak víte o všech nevědomých vjemech. Je to pocit, instinkt.“
„Jste si jistý, že vás neovládá? Že neovlivňuje vaše neurotransmitéry?“
„To je směšné,“ odpověděl poněkud podrážděně. „Řekl jsem vám, že není vědomou bytostí, alespoň ne přirozeně. Ovlivňování vyžaduje vědomé rozhodování.“
„Ale co kdybyste udělal něco, co nechce?“
„Nemám chuť dělat něco, co nechce. Teď například s vámi mluvím. Musel usoudit, že vám může důvěřovat, protože kdyby ne, neměl bych chuť vám to říkat.“
Avery pochybovala, jestli mít důvěru mimozemšťana bylo něco, po čem by toužila. Chtěla však, aby jí důvěřoval Lionel, a tak tohle téma nechala plavat.
„Kam se dnes chcete vydat?“ zeptala se.
„Stále se mě na to ptáte.“ Hleděl na krajinu, jako by čekal na zjevení. Nakonec odpověděl: „Chci vidět lidi tak, jak normálně žijí. Sotva jsme je zahlédli. Nemyslel jsem si, že tato planeta je osídlená tak řídce.“
„Dobře,“ kývla Avery. „Ale budu si kvůli tomu muset zavolat.“
Když se vrátili k autobusu, poodešla o kus dál, vytáhla Henryho vizitku a vyťukala číslo. I když bylo časně zrána, zvedl to po prvním zazvonění.
„Chce vidět lidi,“ sdělila mu. „Normální lidi, co dělají normální věci. Můžete mi pomoct?“
„To bude vyžadovat pár telefonátů,“ odpověděl. „Esemeskou vám pošlu pokyny.“
„Žádné muže v černém,“ varovala ho. „Chápete, jak to myslím?“
„Rozumím.“
* * *
Když se Avery kolem poledne zastavila pro benzín, z televize na čerpací stanici burácely zprávy o tom, že ministerstvo spravedlnosti bude vyšetřovat únosy lidských dětí mimozemšťany. Unikla na záchodky, aby zkontrolovala mobil. Internet zavalila lavina spekulací: Kdo jsou tlumočníci, jestli je možné je osvobodit, jestli jsou to vůbec lidé. Jedinou dobrou zprávou byl, fakt že nikde nepadla zmínka o tom, že se jeden z mimozemšťanů potuluje Amerikou po zapadlých cestách v upraveném autobusu.
Henry jí poslal záhadnou esemesku, ať se vydá do Paříže. Musela si to vygooglit, aby zjistila, že město stejného jména existuje i v Kentucky. Když vyšla ven, aby zaplatila za benzín, s úlevou si všimla, že televize přešla k reportáži o světové sérii v baseballové lize. Spontánně koupila Lionelovi kšiltovku Cardinals.
Z Paříže se vyklubalo starosvětské kentucké městečko, které kdysi propadlo dojmu, že by se mohla stát velkoměstem. V současnosti byla největší událostí, co se tu dala zažít, pouť. Parkoviště pro karavany bylo skoro plné, ale Averyin E. T. expres se mezi ně dokázal zařadit. Když bylo všechno zařízeno, seděla na schůdcích autobusu, popíjela pivo a čekala, až přijde večer, aby se mohli vypravit ven v poněkud větší anonymitě. Jediný, kdo jí věnoval pozornost, byla nervózní polodivoká kočka, která se krčila za popelnicí.
Z nějakého důvodu jí připomínala Lionela, a tak jí hodila křupku, aby zjistila, jestli ji vyláká ven. Kočka na návnadu neskočila.
Ten večer vypadal Lionel, krytý tmou i kšiltovkou Cardinals, přijatelně nenápadně. Když se vydali prohlédnout si pouť, Avery se zeptala: „Bude pan Burbage v pořádku, zatímco budeme pryč? Co když se někdo pokusí do autobusu vloupat?“
„Žádný strach, nic se mu nestane,“ ujistil ji Lionel. Jeho tón naznačoval víc než jeho slova. Rozhodla se, že Henrymu při nejbližší příležitosti zavolá, aby ho varovala, ať se o nic nepokouší.
Lidé, které cestou potkali, se zdáli být praví. Pokud na vrcholku hlavního stanu číhali ostřelovači nebo se na kolotoči proháněli agenti, Avery je neodhalila. Když u pokladny ani u stánku s popkornem Lionela nikdo nepoznal, začala se uklidňovat. Všichni tu byli proto, aby se pobavili, ne aby hledali mimozemšťany.
Zasvětila Lionela do radostí, které skýtaly párky v kukuřičném těstíčku a cukrová vata, a seznámila ho s ruským kolem a lochnesskou dráhou. Vnímal ty nervy drásající zvuky, pach smaženého jídla a poblikávající světla s vážným, zaujatým výrazem. Když se nabažili strojů, které měly za cíl člověka dezorientovat a zmást, odpočinuli si u piknikového stolku a upíjeli colu.
„Baví se pan Burbage dobře?“ zeptala se Avery.
Lionel pokrčil rameny. „A vy?“ Nevyhýbal se její otázce; opravdu to chtěl vědět.
Zauvažovala o tom. „Myslím, že se tyhle akce lidem líbí hlavně proto, že jim vracejí vzpomínky na dětství,“ vysvětlila mu.
„Ano. Přijde mi to povědomé,“ odpověděl Lionel.
„Vážně? V jakém smyslu?“
Zaváhal a zapátral ve své mysli. „Ty pachy,“ řekl nakonec.
Avery přikývla. U ní to taky byly pachy: fritézy, popkorn.
„Pamatujete si něco z doby předtím, než vás unesli?“
„Adoptovali,“ opravil ji.
„Jasně, adoptovali. Co vaše rodina?“
Zavrtěl hlavou.
„Neuvažujete někdy nad tím, co to bylo za lidi?“
„Takoví, kteří by mě nehledali,“ prohlásil chladně. „Moment, to nemůžete vědět. Vaše matka si třeba mohla vyplakat oči, když jste zmizel.“
Upřeně na ni zíral. Uvědomila si, že to řekla důrazněji, než měla v úmyslu. To téma zahrálo na citlivou strunu. „Promiňte,“ zamumlala a zvedla se od stolu, „Jsem unavená. Můžeme se vrátit?“
„Jistě,“ souhlasil a bez dalších otázek ji následoval.
* * *
Tu noc nemohla spát. Ležela s očima upřenýma na vzorek, který venkovní světla vykreslovala na stropě, ale myslí byla v zadní části autobusu. Až doteď spala, aniž by přemýšlela o podivné bytosti hned za těmi dveřmi, ale dnes jí to dělalo starosti.
Kolem třetí ráno se probrala z polospánku, když zachytila zvuk Lionelových tichých kroků procházejících kolem. Když vyšel ven, vstala a podívala se, co dělá. Zamířil od autobusu k budce u vchodu a popelnicím. Napadlo ji, jestli ho má sledovat, když mu právě za tohle vyhubovala. Pak však zvítězila obava o jeho bezpečí a Avery zvedla z palubní desky baterku, strčila ji do kapsy větrovky a vydala se za ním.
Nejdřív měla dojem, že ho ztratila. Na parkovišti se nic nepohnulo a kolem panoval naprostý klid. Borovice na kraji cesty se pohupovaly v mírném vánku. Vtom před sebou zaslechla zvuk potyčky, dutou ránu a tiché prasknutí. Nejdřív stála a naslouchala, ale když zvuky ustaly, začala se krást dál. Když obešla popelnici, spatřila v jejím stínu postavu přikrčenou u země. Nedokázala rozpoznat, co to je, a tak rozsvítila baterku.
Lionel se otočil. Oči měl vytřeštěné a nepřátelské. V ruce mu viselo bezvládné tělo kočky s utrženou hlavou. Tvář měl zamazanou krví. S pohledem upřeným na Avery schválně zuby vyrval z kočičí mrtvolky kus masa a polkl ho.
„Lioneli!“ vyjekla Avery zděšeně. „Položte to!“
Odvrátil se a pokusil se svou kořist schovat jako nějaké zvíře. Bezmyšlenkovitě ho popadla za paži a on se zuřivě otočil, jako by se s ní chtěl prát. Jeho oči vypadaly naprosto cize. Avery ustoupila „To jsem já, Avery,“ řekla.
Podíval se dolů na znetvořenou mršinu, pak ji upustil, zvedl se a o krok couvl. Avery ho znovu uchopila za paži a odvedla ho od popelnic nazpět k autobusu. Uvnitř ho zavedla do kuchyňky ke dřezu. „Umyjte se,“ nařídila mu a pak se vrátila a pevně zavřela dveře autobusu.
Srdce jí splašeně bilo a stále v ruce pro jistotu držela baterku. Když však znovu přišla do kuchyňky, uviděla, že se Lionel třese tak hrozně, že mu upadlo mýdlo a musí se opírat o dřez, aby se udržel na nohou. Při pohledu na jeho obličej stále zamazaný krví vzala papírový ručník, utřela mu tvář a pak mu osušila ruce. Svezl se na lavici u kuchyňského stolu. Avery tam stála, dívala se na něj se založenýma rukama a čekala, až promluví. Marně.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se příkře.
On však jen zavrtěl hlavou.
„Kočky nejsou jídlo,“ sdělila mu. „Jsou to živé bytosti.“ Stále nic neříkal.
„To jste se vykrádal ven celou dobu?“ obořila se na něj. Znovu zavrtěl hlavou. „Nevím… Jen mě napadlo… Chtěl jsem zjistit, jaký by to byl pocit.“
„Chcete říct, že pan Burbage chtěl zjistit, jaký by to byl pocit,“ dovtípila se.
„Možná,“ připustil Lionel.
„No, lidé takové věci nedělají.“
Zdálo se, že je mu zle. Vzala ho za paži a dostrkala ho na toaletu, kde ho nasměrovala nad záchod. Nechala ho tam zvracet a mezitím začala cpát své věci do batohu. Když si ho přehodila přes rameno, Lionel vyklopýtal ke dveřím toalety.
„Jdu pryč,“ oznámila mu. „Nemůžu tu spát, když děláte takové věci.“
Vypadal ohromeně. Protlačila se kolem něj a vyšla ze dveří. Když kráčela po štěrkem pokrytém parkovišti, zavolal za ní: „Avery! Nemůžete odejít.“
Prudce se otočila „Vážně? Sledujte.“
Vyšel z autobusu a vydal se za ní. „Co budeme dělat?“
„To je mi jedno,“ odpověděla „Už to znovu neudělám.“
„To říká kdo, vy, nebo on?“
Ve vedlejším karavanu se rozsvítilo světlo. Avery si uvědomila že uprostřed noci dělají scénu jako dva vágusové a jenom k sobě přitahují pozornost. Nemohli se takhle hádat na veřejnosti. Navíc když teď Avery vyběhla ven, uvědomila si, že nemá kam jít. A tak zahnala Lionela zpátky do autobusu.
Jakmile byli uvnitř, řekla: „Věc se má tak, Lioneli. Celá tahle situace mě děsí. Nemůžete mi nic slibovat, když vás ovládá on. Příště třeba bude chtít zjistit, jaký je to pocit zabít ve spánku mě, a vy ho nebudete schopný zastavit.“
Lionel vypadal znepokojeně. „To neudělá.“
„Jak to víte?“
„Prostě… to vím.“
„To nestačí. Musím ho vidět.“
Avery si nebyla jistá, proč ta slova vypustila z úst, kromě toho, že se pro ni život s neviditelným, neustále přítomným pasažérem stal nesnesitelným. Nebude mít klid, dokud se nedozví, co skrývají dveře vzadu v autobuse.
Lionel zavrtěl hlavou.
„To ničemu nepomůže.“
Založila si ruce na prsou a prohlásila: „Nemůžu tu zůstat, když nevím, co je zač.“
Lionel se pohroužil do sebe, jako by zjišťoval, co na to jeho svědomí, a nakonec řekl: „Musíte slíbit, že to nikomu neřeknete.“
Avery, která nečekala, že na to přistoupí, pocítila záchvěv nervozity. Spustila batoh na lůžko a zaťala ruce v pěst. „Dobrá.“
Odvedl ji dozadu do autobusu a tiše otevřel dveře, jako by se bál, že by mohl druhého pasažéra vyrušit. Avery ho následovala. Nevelká místnost byla matně osvětlená a ve vzduchu bylo cítit zeminu. Všechny přepravky, které Lionel přenesl dovnitř, musely být poskládané a uklizené, protože je nikde neviděla. Bylo tam neustlané lůžko a vedle něj čirá nádoba připomínající akvárium, v níž bylo cosi, co nedokázala pořádně rozeznat. Když Lionel rozsvítil, spatřila co je uvnitř.
Nejvíc se to podobalo korálu nebo houbě. Byl to nažloutlý zaoblený výrůstek velikosti poloviny plážového míče, který spočíval na vystýlce z úlomků dřeva a uschlého listí. Lionel zvedl flakon a jemně ho orosil. Ta věc na to zareagovala tím, že se roztáhla jako by dýchala „Tohle je pan Burbage?“ špitla Avery.
Lionel přikývl. „Část z něj. Ta nejdůležitější.“
Mimozemšťan vypadal bezvýznamně, jako něco, co by mohla zničit lahví bělidla „Může se hýbat?“ zeptala se.
„To ano,“ řekl Lionel. „I když ne tak jako my.“
Čekala že jí to vysvětlí. Nejdřív se k tomu neměl, ale nakonec dodal: „Jsou to kolonie buněk se složitým životním cyklem. Toto je závěrečná fáze jejich vývoje, kdy se stanou komplexními a organizovanými. Potom se rozloží do půdy. Buňky nezemřou; pokračují v životě a vytvářejí další shluky. Ale jednotlivec je ztracen. Dá se říct, že stejně jako v našem případě.“
Avery si uvědomila že pociťuje zklamání. Přes to, co jí Lionel řekl, doufala že je nějaký způsob, jak s mimozemšťany komunikovat. Předtím nebyla zcela přesvědčená, že mimozemšťan není vnímající bytost. Teď už o tom nepochybovala. Vlastně nedokázala uvěřit, že by vůbec dokázal myslet.
„Jak víte, že je inteligentní?“ zeptala se. „Mohl by být jen hromadou chemikálií, jako když kyne bochník chleba“
„Jak víte, že jsem inteligentní já?“ odpověděl s pohledem upřeným na nádobu. „Nebo všichni ostatní?“
„Reagujete na mě. Komunikujete. To on nedokáže.“
„Ale ano.“
„Jak? Kdybych se ho dotkla –“
„Ne!“ zarazil ji Lionel rychle. „Nesahejte na něj. Víte, on by zareagoval. Nebyl by v tom zlý úmysl, jednal by pouze instinktivně.“
„Tak jak víte…?“
Lionel jí váhavě vysvětlil: „Musí se vás dotknout. To je jediný způsob výměny neurotransmiterů.“ Odmlčel se, jako by se ve skrytu duše zaobíral nějakým rozhodnutím. Avery v jeho výrazu viděla, jak bojuje sám se sebou. Nakonec zdráhavě řekl: „Myslím, že by byl ochotný s vámi komunikovat.“
Tohle si přála, nějaké ujištění o mimozemšťanových úmyslech. Jenomže když jí ho teď nabízel, její instinkty proti tomu protestovaly. „Ne, díky,“ řekla.
Lionelovi se očividně ulevilo. Uvědomila si, že se nechtěl vzdát svého jedinečného vztahu s panem Burbagem.
„Ale i tak vám děkuju,“ dodala Za to, že jí štědře nabídl něco, čeho se nechtěl zříct.
Přesto zůstávala nejistá. Měla jen Lionelovo slovo, že je mimozemšťan přátelský. Po dnešní noci to nestačilo.
* * *
Ani jeden z nich nemohl spát, a tak se, jakmile se rozbřesklo, vydali znovu na cestu. Pokračovali směrem na západ a Avery věděla, že míří čím dál hlouběji na izolacionistické území, kde nejsou vítáni cizinci z řad lidí, natož mimozemšťanů. V téhle zemi vyrostla a dobře ji znala. Okolní svět se odtud zdál být násilnickým, hrozivým místem plným zbídačených hord, které záviděly Američanům dobrý život a nenáviděly je. Tady dokonce i církve hlásaly samolibost a nespokojenost vyvolávali ti, kdo nenáviděli svobodu – univerzitní profesoři, homosexuálové a přistěhovalci.
Když dospívala, předpokládala, že tu stráví celý život. Udělala všechno správně – vdala se hned po střední, pracovala jako servírka, v devatenácti otěhotněla. Život měla dokonale nalajnovaný.
Teď si ho ani nedovedla představit.
To ráno si Lionel podle všeho chtěl povídat. Seděl vedle ní na sedadle druhého řidiče, sledoval cestu a odpovídal na její otázky.
„Jaké to je, když s vámi komunikuje?“
Zamyslel se. „Je to jako určitá nálada nebo tušení. Nebo jedná na nějaký podnět.“
„Jak víte, že to je on a ne vaše podvědomí?“
„Nevím. Na tom nezáleží.“
Avery zavrtěla hlavou. „Nechtěla bych trávit život tím, že se budu řídit tušením.“
„Proč ne?“
„Podvědomí… je nespolehlivé. Nemůžete ho ovládat. Může vás svést ze správné cesty.“
„To je absurdní,“ řekl. „Není to nějaká vnější entita; jste to vy. To vaše vědomá mysl je otrokář, protože vás chce neustále ovládat. Vaše nevědomí vás chce pouze zachovat.“
„Ne, pokud si s ním pohrává mimozemšťan.“
„On takový není. Snaha někoho si podřídit – to je vědomá záležitost. Jemu ta otrokářská část mozku chybí.“
„To víte jistě, nebo jenom hádáte?“
„Hádání je něco, k čemu vás vede podvědomí. Jistota je věcí vědomí. Stojí proti sobě, jen když vaše mysl bojuje sama se sebou.“
„Podle mě to je základní lidský stav,“ poznamenala Avery. Tohle musel být ten nejdivnější rozhovor, co kdy vedla.
„Je tu teď?“ zeptala se.
„Samozřejmě.“
„Nikdy ho nechcete opustit?“
Zmateně se zeptal: „Proč bych měl?“
„Abyste měl soukromí. Abyste byl o samotě.“
„Nechci být o samotě.“
Cosi v tónu jeho hlasu jí napovědělo, že přemýšlí o budoucnosti. O smrti svého celoživotního společníka. Zničehonic vstal a vydal se dozadu.
V podstatě mu lhala. Předtím se v životě nechávala vést tušením. Její heslo znělo Řiď se svým srdcem, protože se na něj spoléhala Samozřejmě to ale nemělo nic společného s jejím srdcem ani žádným jiným orgánem – následovala svou nevědomou mysl. Její podvědomí bylo důvod, proč si vybrala tuhle cestu místo tamté, nebo dávala přednost vločkám s rozinkami místo kukuřičným vločkám. Proto jí některé melodie připadaly bolestně krásné a proto taky se jí ten podivný mladý muž oproti všem racionálním důkazům zamlouval.
S tím, jak je cesta vedla blíž a blíž k jižnímu Illinois, se Avery vracely dávné vzpomínky. Objevovaly se s lítostivým záškubem, jako by ji oprátka vlekla zpět k osobě, jíž se nestala. Přemýšlela o záplavě nikdy neuskutečněných rozhodnutí, v jejichž důsledku se stala odtažitým člověkem bez kořenů. Svým způsobem byla mezi lidmi stejnou cizinkou jako Lionel.
Copak mi vědomí někdy přineslo něco dobrého? napadlo ji. Jen díky němu pochopila, že v hloubi duše nebude nikdy moct navázat opravdový vztah s jinou lidskou bytostí. A v ten den, kdy se její buňky rozpustí do půdy, nezbude nic, co by naznačovalo, že její vědomí někdy existovalo.
* * *
Na noc zastavili na dálničním odpočívadle den cesty od St. Louis. Lionel byl rozmrzelý a znepokojený. Avery se mu pokusila podstrčit brakový román, ale marně. Nakonec se ho zeptala, co se stalo. Obtížně hledal slova, ale potom odpověděl: „Je moc nemocný. Tahle cesta byla špatný nápad. Všechny ty stimuly jeho stav jen zhoršily.“
Váhavě se zeptala: „Neměli bychom místo toho jet k některému z domů?“
Lionel zavrtěl hlavou. „Nedokáží tu… tu závislost na vědomí léčit. I kdyby to dokázali, myslím, že by to odmítl.“
„Vědí ostatní – jeho lidé –, co mu je?“
Lionel beze slova přikývl.
Netušila, jak by ho mohla utěšit. „No,“ řekla nakonec, „rozhodl se k té cestě sám.“
„Bylo to sobecké rozhodnutí,“ pronesl Lionel vztekle. Neuniklo jí, že mluvil sám za sebe, za Lionela, který byl odlišný od pana Burbage. Zamyšleně nadhodila: „Možná nás nemůžou milovat tak, jako my můžeme milovat je.“
Podíval se na ni, jako by slovo „milovat“ nikdy nebylo součástí jeho slovní zásoby. „Nemluvte o nás,“ řekl. „Nejsem jeden z vás.“
Tomu ani na okamžik neuvěřila, odpověděla však: „Jak je libo.“ A znovu se začetla do románu. Lionel po chvíli odešel dozadu a zavřel dveře.
Avery chvíli ležela a snažila se číst, jenže příběh nedokázal upoutat její pozornost. Neustále naslouchala, jestli zpoza dveří nezachytí nějaký zvuk. Něco, co by naznačovalo, co tam dělají. Nakonec se tiše zvedla a šla si je poslechnout. Když se nic neozvalo, zkusila dveře a zjistila, že jsou odemčené. Potichu je pootevřela a nahlédla dovnitř.
Lionel nespal. Ležel na lůžku s hlavou vedle mimozemšťanovy nádoby. Jenže mimozemšťan už v ní nebyl; byl usazený na polštáři. Vyčnívala z něj masa dlouhých provazcovitých chapadel, která Lionelovu hlavu svírala v objetí jako medúza a pronikala do každého otvoru. Jedno bylo zapuštěné v jeho uchu, další v nosní dírce. Třetí proklouzlo ze strany pod oční bulvu, aby se dostalo do důlku. Průsvitnými cévami, které muže a tu bytost spojovaly, proudila tekutina.
Avery balancovala na pokraji hrůzy. Instinkty ji nutily zasáhnout, bránit Lionela před tím, co vypadalo jako útok. Jenomže na jeho tváři nebyl výraz děsu, ale klidu. Teď si připomněla všechny ty neurčité zmínky o neurotransmiterech: takhle to Lionel myslel. Mimozemšťan komunikoval tím, že nasával mozkomíšní mok a měnil ho za vlastní tekutinu.
Avery otřeseně dveře zlehka zavřela. Nedokázala ten výjev vyhnat z hlavy, a tak se vydala ven a začala obcházet autobus, aby uklidnila nervy. Po třech kolech se zády opřela o studený kov a nejraději by si poprvé po letech dala cigaretu. Hvězdy nad hlavou byly chladné a jasné. Jak si měla vyložit vztah, kterého se právě stala svědkem – predátor a kořist? Otec a syn? Dealer a narkoman? Pán a otrok? Nebo nějaká kombinace toho všeho? Že by právě na vlastní oči viděla, jak mimozemšťan poznává, co znamená milovat?
Šetřila si pro zvláštní příležitosti lahev bourbonu a teď si šla nalít panáka.
K jejímu překvapení Lionel vyšel z pokoje, ještě než byla dočista pod obraz. Napadlo ji, že by mu taky mohla nabídnout skleničku, ovšem nebyla si jistá, jak by se alkohol smíchal s tím, co už měl v mozku.
Posadil se naproti ní, ale dlouhou chvíli jen mlčky zíral na podlahu. Nakonec se pohnul a řekl: „Myslím, že bychom ho měli odvézt na nějaké klidné místo.“
„Na jaké klidné místo?“ zeptala se Avery.
„Nějaké důstojné. V přírodě. Odlehlé.“
Aby tam umřel, došlo Avery. Mimozemšťan chtěl umřít na klidném místě. Nebo to tak chtěl Lionel. Těžko říct, kde jeden končil a druhý začínal.
„Jedno takové místo znám,“ řekla „Přečká ještě jeden den?“
Lionel tiše kývl.
Avery se v bourbonovém opojení sama sebe ptala, co by měla říct Henrymu. Byla země v ohrožení? To si nemyslela. Tohle vypadalo jako soukromá záležitost. Pro jistotu se zeptala: „Jste si jistý, že nás jeho příbuzní nebudou obviňovat, když umře?“
„Obviňovat?“ zopakoval.
Teď ze mě mluví vědomí, pochopila Avery. „Že by nějak zareagovali, když se nevrátí?“
„Pokud by chtěli reagovat, udělali by to ve chvíli, kdy odjel. Oni nic nečekají, dokonce ani jeho návrat. Na rozdíl od vás lidí nežijí ve smyšlené budoucnosti.“
„To je od nich moudré,“ usoudila Avery.
„Ano.“
* * *
Vpodvečer se přihnali do St. Louis, přejeli Poplar Street Bridge vedle Gateway Arch a po 1-70 to vzali do severní části města. Avery přesně věděla, kam jede. Od prvního okamžiku, kdy jí Frank oznámil, že cílem cesty je St. Louis, věděla, že skončí na téhle cestě mířící k místu, kde zanechala první část svého života.
Hřbitov Bellefontaine se ve viktoriánských časech nacházel na okraji města. Několik stovek akrů zeleně za kamennou zdí a kovanou mříží. Byl to pozůstatek doby, kdy hřbitovy byly upravené jako parky a byly poklidným útočištěm pro obyvatele města. Klikaté cesty lemovaly obří staré duby a ambroně, jejichž větve se nyní černě rýsovaly proti obloze. Avery pomalu projížděla kolem mramorových mauzoleí ke kopci v zadní části hřbitova, odkud byl výhled na údolí otevřené k Missouri. Bylo to všechno, co si Lionel přál – klidné, odloučené místo v přírodě.
Ze zatažené oblohy se v oparu snášel lehký déšť. Avery zaparkovala autobus a vyšla se podívat, jestli jsou sami. Kromě osamělého pejskaře poblíž vstupu tu nikoho nezahlédla a nesledovalo je žádné vozidlo. Brány se zavřou za půl hodiny a do té doby bude muset autobus odvézt. Henry a jeho přátelé nejspíš čekají před bránou, až se znovu objeví. Vrátila se k autobusu a zaklepala na Lionelovy dveře. Otevřel okamžitě. V místnosti byl připravený velký piknikový chladicí box se zvednutým víkem.
„Pomozte mi ho zvednout,“ požádal ji Lionel.
Avery se protáhla kolem boxu k nádobě. „Nevadí, když se ho dotknu?“
„Chvíli držte ruku kousek od něj.“
Avery udělala, jak jí radil. Z květákovitých záhybů mimozemšťanova těla se vysunulo průhledné chapadlo. Dotklo se její dlaně, ucuklo a znovu se k ní natáhlo. Jemně, váhavě zkoumalo její ruku. Trochu to lechtalo, když jí prohmatávalo dlaň a omotalo se kolem malíčku. Avery zůstávala zcela bez hnutí.
„Co si myslí?“ zašeptala
„Zjišťuje vaši chemickou identitu,“ vysvětlil jí Lionel.
„Jak může něco zjistit, když není vědomá bytost? Má vůbec paměť?“
„Jistěže má paměť. Váš imunitní systém identifikuje téměř každý patogen, s nímž se setká, a zapamatuje si ho, a není vědomou bytostí. Vy si je všechny pamatujete?“
Zavrtěla poraženě hlavou.
Šlahoun se konečně zdál spokojený a zatáhl se zpět do mimozemšťanova těla
„Dobrá,“ řekl Lionel, „teď se ho můžete dotknout.“
Mimozemšťan byl překvapivě těžký. Společně ho položili na lůžko z hlíny a kusů dřeva, které Lionel rozprostřel na dně boxu. Lionel box zlehka přikryl víkem a on a Avery se každý chopili jednoho držadla, aby odnesli náklad ven. Avery zavedla Lionela kolem mauzolea ve stylu řeckého chrámu na neposekané místo mimo cestičky. Půda byla posetá listím a kůrou platanu, jež byly zvlhlé deštěm.
„Stačí to?“ zeptala se Avery.
Lionel odpověděl tím, že položil svou stranu boxu, napřímil se a vdechl vůni lesa „Stačí.“
„Musím s autobusem odjet. Zůstaňte za touhle budovou pro případ, že by sem někdo přišel. Hned se vrátím.“
Strážný u brány na ni mávl, když s autobusem vyjela na ulici. Když zaparkovala v nedaleké ulici v obytné čtvrti a vrátila se, byla brána zavřená. Obešla hřbitov podél nejodlehlejší strany, pak vyšplhala na zeď a přelezla hroty plotu.
Uvnitř se hluk městské dopravy ztlumil. Nad hlavou se jí zvedaly koruny stromů a zaplavovalo ji ticho jako v kostele. Kolem se nehnula ani veverka. Avery si sedla na náhrobek a čekala. Za kopcem Lionel držel hlídku po boku svého umírajícího společníka a ona jim chtěla dopřát soukromí. Ten poklid byl příjemný, ale připadal jí cizí. Její život byl plný pohybu. Dvacet let jezdila se vším možným – pryč, za hranice, stále na nová místa. Nikdy se nevracela.
Sluneční světlo se mělo brzy vytratit. Musela udělat tu druhou věc, kvůli které sem přijela. Zvedla si kapuci pláštěnky a vydala se z kopce dolů. Tráva jí mokře hladila tenisky. Už roky hrob své dcery Gabrielle nenavštívila Její krátký život a smrt byly jako propast, které její vlastní život dělily na předtím a potom. Prý šlo o syndrom náhlého úmrtí – nevysvětlitelná, náhodná, nesmyslná smrt. „Nemohla jste nic dělat,“ sdělil jí doktor, který se domníval, že ji to utěší víc než vědomí, že celému světu je to jednoduše ukradené.
Gabriellin hrob se nacházel v cedrovém háji – to místo bylo darem od soucitného zákazníka kavárny, kde Avery pracovala. Nejdřív si říkala, že ho odmítne, protože by hrobeček zastiňovala pompéznější smrt, jenže předměstské hřbitovy vypadaly hrozně uměle se svými strojově vyráběnými náhrobky. Postupně si tohle staré místo skryté v ústraní oblíbila. Ze začátku sem chodila neustále.
Když k němu ve slábnoucím světle přicházela, všimla si, že na náhrobku něco leží. Pak se přiblížila víc a poznala, že na něj někdo postavil terakotového andílka s ulomeným křídlem. Avery tam stála a hleděla na otlučenou sošku, kterou zmáčel déšť. Někdo, koho ani neznala, přinesl její dceři dárek. Vtom ji zasáhla náhlá, nečekaná vlna žalu, až se musela zlomit v pase. Uběhlo dvacet let od chvíle, co se své dcery dotýkala, ale ta vzpomínka byla stále živá a hmatatelná. Vybavovala si její vůni, hebkost její pokožka a naprostou důvěru v jejích očích. Znovu pocítila sžíravou ránu, kterou její nepřítomnost zanechala.
Avery klesla na kolena do mokré trávy a vzlykala kvůli dítěti, které nedokázala ochránit, kvůli soucitu bezejmenného neznámého, dokonce i kvůli zmrzačenému andělovi, který nikdy nevzlétne.
Najednou se za ní ozval jakýsi zvuk a ona zvedla hlavu. Stál tam Lionel a díval se na ni. Po tváři mu stékal déšť. Ne, byly to slzy. Utřel si oči a pohlédl na ruce. „Nevím, proč se tak čitím,“ řekl.
Nebohý, zmatený muž. Vstala a objala ho, protože přesně věděla, co prožívá. Chvíli tam stáli, dva lidé uvěznění ve svých mozcích. Jedinou prasklinou ve zdi, která je zadržovala, byl soucit.
„Je mrtvý?“ zeptala se tiše.
Lionel zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Nechal jsem ho o samotě pro případ, že bych ho… rušil. Potom jsem zahlédl vás a vydal jsem se za vámi.“
„Tohle je hrob mé dcery,“ řekla Avery. „Nevěděla jsem, jak hrozně mi chybí.“
Vzala ho za ruku a vydala se zpátky na kopec. Neřekli půl slova, ale jeden druhého nepustili, dokud nedošli k mramorovému mauzoleu, kde nechali pana Burbage.
Mimozemšťan tam stále byl. Ležel na zemi vedle boxu. Lionel si klekl vedle něj a natáhl ruku. Trs chapadel se k ní natáhl, uchopil ji a znovu se odtáhl. Lionel se vrátil k Avery, která to všechno sledovala. „Zůstanu s ním. Nemusíte u toho být.“
„Chtěla bych tu zůstat,“ odpověděla, „pokud vám to nevadí.“
Kradmo sklopil hlavu.
A tak se posadili, aby drželi podivnou stráž u umírajícího. Avery se s Lionelem podělila o chemická ohřívadla rukou, která přinesla z autobusu. Když jim došla a noc pokročila, Avery se na spodku hromady větví, kterou tam navršil správce, podařilo najít suché dříví, a tak rozdělala oheň. Seděla, prohrabávala oheň klacíkem a připadalo jí, že už nedokáže vyplakat žádné slzy. Cítila se prázdná jako stará pneumatika.
„Ví, že umírá?“ zeptala se.
Lionel přikývl. „Já to vím, takže to ví také.“ S trochou hořkosti dodal: „Tohle s vámi udělá vědomí.“
„Jinak by to nevěděl?“
Lionel zavrtěl hlavou. „Nebo by mu to bylo lhostejné. Je to jen součást jejich životního cyklu. Když nemáte já, které by si to uvědomovalo, tak žádná smrt není.“
„Ani žádný život,“ dodala Avery.
Lionel jen seděl, lámal větvičky a házel je do ohně. „Pořád se ptám, jestli to za to stálo. Jestli je mít vědomí natolik dobré, aby se kvůli tomu umíralo.“
Avery si zkusila představit, jaké by to bylo osvobodit se od svého já – od lítosti nad minulostí a od strachu z budoucnosti. Kdyby tohle byla epizoda Star Treku, pomyslela si, v tuhle chvíli by kapitán Kirk pronesl řeč na obhajobu lidství navzdory všem jeho stinným stránkám. Ona sama se k tomu neměla „Máte pravdu,“ řekla „Vědomí je tak trochu na houby.“ Obloha se začínala rozjasňovat svítáním, když konečně postřehli, že se mimozemšťan mění. Mozku podobná hmota se začala scvrkávat a zpod ní se rozlila kaluž tekutiny, jako by se mimozemšťan rozpouštěl. Neozval se jediný zvuk. Nakonec se jeho tělo smrštilo, jako když splaskne suflé, a nezbylo z něj nic než lehký povlak na listí a vlhké místo na zemi.
Dlouho mlčky seděli. Už bylo světlo, když se Lionel zvedl a oprášil si kalhoty. S rozhodným, pochmurným výrazem pronesl: „Tak to by bylo.“
Avery se zdráhala odejít. „Jeho buňky jsou v půdě?“ ujišťovala se.
„Ano, budou nějaký čas žít pod zemí, kde se budou množit a šířit. Během pár cyklů rozkvetou a budou mít výtrusy. Když tou dobou kolem projde nějaký pes nebo dítě, spory založí kolonii v jeho mozku. Takhle vypadá jejich invaze.“
Jeho hlas zněl naprosto netečně. Avery na něj vytřeštila oči. „Mohl jste se mi o tom zmínit.“
Pokrčil rameny.
Najednou dostala nápad. Uchopila klacík a začala jím rýt do vlhkého kousku země. Nabírala půdu do rukou a začala ji přesypával do boxu.
„Co to děláte?“ divil se Lionel. „Nemůžete ho zastavit. Na to je už pozdě.“
„O to se ani nesnažím,“ odpověděla Avery. „Potřebuji pár buněk pro transplantaci. Vypěstuju si vlastního mimozemšťana“
„To je ten nejhloupější“
Okamžik nato už klečel vedle ní a vyhrabával a vybíral hlínu. Když jí měli dost na to, aby box zpola zaplnili, přikryli ji listím, aby ji udrželi vlhkou.
„Počkejte tady,“ přikázala mu. „Skočím pro autobus a vyzvednu vás. Brány se otvírají za hodinu. Hlavně, ať vás nikdo nevidí.“
Když dorazila na ulici, kde nechala autobus, Henry tam čekal v zaparkovaném autě. Vystoupil a otevřel jí dveře na straně spolucestujícího, ale Avery si dovnitř nesedla „Musím se vrátit,“ řekla a kývla směrem k autobusu. „Čekají na mě.“
„Byla byste tak laskavá a řekla mi, co se děje?“
„Jen jsem potřebovala pauzu. Musela jsem si na chvíli oddechnout.“
„Na hřbitově? Celou noc?“
„To je osobní.“
„Je tu něco, co bych měl vědět?“
„Dnes vyrážíme zpátky domů.“
Henry vyčkával, jenže ona už mu nic víc nepověděla. Nemělo smysl mu to vykládat. Nemohl s tím nic dělat. Invaze už začala. Nechal ji vrátit se k autobusu a ona zajela na benzínku, aby doplnila nádrž, zatímco bude čekat, až se hřbitov otevře. Když odbilo půl deváté, projela bránou a zamávala na zmateného strážce.
Společnými silami odnesli s Lionelem chladicí box do autobusu a zanechali za sebou jen zbytky ohniště a lehce zrytý plácek půdy. Potom si to Avery namířila rovnou na dálnici.
V jižním Illinois se zastavili v rychlém občerstvení pro snídani. Avery řídila a přitom jedla svůj vaječný muffin a popíjela kávu. Lionel se za chvilku usadil vedle ní s plastovou nádobou plnou zeminy.
„Tahle je pro mě?“ zeptala se.
„Ne, pro mě. Můžete si vzít zbytek.“
„Díky.“
„Nebude to on,“ řekl Lionel s očima upřenýma na půdu, kterou držel na klíně jako dítě.
„Ne. Ale bude váš. Vy si ho vychováte a budete ho učit.“
Stejně jako ona svého.
„Myslel jsem si, že budete pociťovat jistou oddanost svému druhu a pokusíte se invazi zastavit,“ podotkl Lionel.
Avery se nad tím na chvíli zamyslela a pak odpověděla: „Nejsme bezbranní. Máme něco, co chtějí. Dar vlastního já, smrtelnosti. Bože, připadám si jako had v ráji. Ale můj mimozemšťan mě za to bude milovat.“ V zrcátku viděla box stojící na podlaze v kuchyni. Už teď měla tu osobu, kterou se stane a která teď zrála uvnitř, ráda „Mimozemský únos tímhle získává nový význam, že?“ prohodila.
Lionel její vtip nepochopil. „Nebojíte se stát se… něčím jako já?“
Přelétla k němu pohledem. „Nikdo nemůže být jako vy, Lioneli.“
Ani po celé té době, kterou spolu prožili, ještě pořád nevěděl, jak zareagovat, když říkala takové věci.
Poprvé vydáno v online magazínů Clarkesworld editora Neila Clarka v dubnu roku 2016.
Přeložila Ivana Svobodová