Vojta má kočku. O to nic, ale má taky chřipku, aspoň podle zoufalé esemesky, kterou poslal bez diakritiky a s chybami, což svědčí o značné indispozici: ‚mam chřipku potrbuju caj’. Takhle přesně. A tím to zase začalo.
Strčila jsem do kapsy roušku, hupla do auta a vyrazila do té jeho dědiny na konci světa. Zabloudila jsem jenom dvakrát. Klíč visel zezadu na plotě, za třetím brlínkem. Jo, Vojta říká ‚brlínko‘ jako jeho babička. Taky měla kočku. Úplně stejnou.
„Ahoj, Vojto!“ zavolala jsem, a pak: „Ahoj, Šelmo!“
Odpovědělo mi úsečné mňouknutí a slabé zachrčení. Šelma, pruhovaná jako malý tygr, seskočila z postele a pružně odkráčela do kuchyňky. Vojta malátně zvedl ruku na pozdrav.
Stonal v babiččině posteli, dole ve světnici. Asi neměl sílu vylézt po schodech. Na tváři strniště, kolem sebe bordel, líp to neumím vyjádřit. Příšerný. Vedle postele ležely vyrovnané dvě mrtvé myši a ptáček.
Vykulila jsem oči a němě na to nadělení ukázala.
„Šelma,“ hlesl. „Snaží se o mě starat.“ Rozkašlal se. Tak jo. Zatopit, i když je v chalupě nad nulou, což Vojta bere jako normu pro drsné muže. Čaj. Ve špajzu zaručeně najdu jenom polívky v prášku a tvrdý chleba, nakoupím až pak a úklid nechám na konec. Aha, teploměr. Rtuťový, ukrytý hluboko v prádelníku jako za totáče libri prohibiti od nežádoucích autorů. No co, EU je taky socík.
Když už Vojta popíjel čaj a mračil se na Paralen na tácku vedle dvou piškotů (posledních), vyložila jsem Šelmě, že pán má na maso slabý žaludek. Aby se neurazila. A vyklidila jsem mrtvolky na schody do dvorka. Nacpala jsem špinavé prádlo, co jsem posbírala po chalupě, do pračky, vyrazila nakoupit. V místním marketu měli i vitamíny a Coldrex, a taky otázky, jestli se k panu Vláčilovi vrátím… Vážení, momentálně jsem jenom anděl. Nemocné navštěvovati a tak dál. A vůbec, co kdyby se pan Vláčil radši vrátil ke mně, hm?
Zůstala jsem, i když na Vojtově laptopu se mi dělalo dost blbě a uklízení a vaření mě nebavilo. Taky jsem musela poslouchat, jak Šelmu rozmazluju, když jí nosím kočičí konzervy a rybičky a tak.
„Zapomene lovit,“ mínil Vojta a rozkašlal se. Teplota třicet osm osm. Má nárok brblat a bručet. Radši jsem šla pro uhlí.
Při škrábání brambor jsem se řízla. Na prstech to krvácí a krvácí, fuj, a než jsem našla aspoň kus vaty nebo papírový kapesník, přihnala se Šelma, vyskočila na stůl a horlivě mi ránu začala olizovat. Byla jsem z ní natolik paf, že jsem ani neuhnula.
„Hele,“ řekla jsem Vojtovi, když jsem konečně našla náplast a slivovici (jinou dezinfekci neuznává), „ta kočka je asi upír.“ Jen tak jsem to prohodila, a on se zakuckal čajem a zbledl, přestože měl očividně i na omak horečku a původní barvou připomínal červánky.
Nechala jsem to být, ale při převazování prstu jsem obezřetně šilhala, jestli se na mě Šelma zas nevrhne.
Pak mi zavolala Dáša, jestli bych se jí nepostarala o Pepíka, že jede do teplých krajin. Jo, bohatější lidi prchají před chřipkou jako kdysi před morem. Pepík je andula a známe se dobře; už pochopil, že moje vlasy jsou zkrátka tabu.
„Přivez ho i se zobem,“ odvětila jsem a nepopsala jí cestu, její navigaci stačí říct jméno dědiny. A má ji zabudovanou v autě. Místní budou na mercedes valit bulvy, ale co nadělám. Šla jsem na půdu vyhrabat klec. Na půdě má Vojta všechno. Nic z toho, co mu zůstalo po babičce, nezahodil. Nic.
Dědina mercedes přežila, Pepík přežil převoz a Dáša mi dotáhla do baráku pytel se šatstvem a knihy a další nezbytné věci.
„Tak se tady zazimuj,“ popřála mi a strčila Pepíka do klece. Nezavřela, pták to nerad.
Nejdřív ze všeho jsem vysvětlila Šelmě, že tohohle ptáčka teda ne! Pochopila to, aby ne, je to chytré zvíře. Pepík lítal po světnici, Šelma se vydala na lov, i přes rybičky z konzervy. Potřebovala svou dávku adrenalinu. Všechno v richtyku, řekla by Vojtova babička.
Pečovat o nemocného, který většinu dne prospí a moc toho nesní, je dost nuda, a horor, který jsem překládala, nebyl vůbec strašidelný, ach jo. Co chvíli mi padala hlava do klávesnice. Živ. A živ.
Pepík tiše švitořil, a najednou se v jeho projevu ozval nový tón. Jakoby mňoukavý. S trhnutím jsem se probrala a koukala jako blázen. Seděl (nebo stál?) na stole, proti němu Šelma, a vykládali si.
„Učíš se cizí jazyky?“ zeptala jsem se anduly. Oba na mě upřeli pohledy, pak Pepík vzlétl a usadil se na garnýži, Šelma se začala umývat. „Jsem ráda, že si rozumíte,“ vysvětlila jsem oběma.
Ráno Vojta vypil čaj, snědl kus koláče, který jsem z nezbytí upekla, protože ve vesnickém supermarketu neměli nic dobrého, a prohlásil, že je mu líp.
„Míníš tím, že mám vypadnout i s Pepíkem?“ Vzhlédla jsem od zašívání. (Momentálně mi přišlo přitažlivější než ten pitomý román, i když normálně nejsem nic moc hospodyňka.)
Ošil se. „No, já bych rád, kdybys tady zůstala,“ řekl a ošil se ještě jednou. Divný tón. „Ale nechci tě zatěžovat. Jsi zvyklá na město a tohle je konec světa.“
„Dobře. Dneska to ještě vydrž a zítra odjedu.“ Trošinku mě to nadzvedlo. Jenom nepatrně. Rozešli jsme se už dávno, všechno přebolelo a upocený chlap v posteli nevypadá nijak zvlášť sexy. Ale připadalo mi, že jeho nešťastný povzdech zněl upřímně. Tak nevím.
V noci se mi začala točit hlava a teploměr ukázal třicet osm osm. Do hajzlu. Slezla jsem po schodech a rozsvítila v síni u záchodu. Bylo mi pěkně šoufl, ale zvracení mě přešlo, jen jsem mrkla směrem k babiččině posteli. Seděla tam Šelma a kousala Vojtu do svěšené ruky.
Vyjekla jsem, docela potichu, Vojta zvedl hlavu a podíval se na mě. Byl naprosto při vědomí a vůbec se nepokoušel kočku odehnat.
Zacouvala jsem k záchodu a provedla tam, k čemu jsem se původně chystala. Když jsem si šla k dřezu pro vodu, dostihl mě Vojtův klidný hlas: „Taky mi to začínalo blijavkou.“
Blijavka. Hezký. Neříkala jsem nic, měla jsem plno práce s dýcháním.
„Budu ti muset oplatit péči,“ konstatoval. Jako by z toho měl radost.
Ano, mám chřipku s blijavkou a halucinacemi. Uvařila jsem si Coldrex a usnula v křesle. Ráno jsem zjistila, že mě Vojta pečlivě přikryl.
„Jak je ti?“ zajímal se a kymácel se nade mnou s čajem.
„Neopař mě. Ani sebe,“ poradila jsem mu. Očividně ještě nebyl ve formě. „Je mi blbě. Fakt blbě.“
„Převleču postel a budeš stonat jako u babičky.“ Usmál se a s tím strništěm se mi docela zalíbil. Znova. Jenomže na té ruce, hned nad zápěstím, měl kousnutí.
Byla jsem při vědomí jenom tak napůl, ale moc dobře si pamatuju, jak mě Šelma obcházela. Připadalo mi, že mlsně. A Pepík přilétal a sedal mi na pelest. Nebo na polštář. Jednou mě klovl. Zdálo se mi to, nebo Šelma opravdu spokojeně zapředla?
Možná to bylo druhý nebo třetí den. Něco mě vzbudilo, a Vojta to nebyl, ten něčím harašil v kuchyni. Zamžourala jsem na Pepíka, jak startuje z mojí postele a na zobáčku má kapku krve. Nechtělo se mi zjišťovat, kam mě ta bestie ptačí klovla. Zavřela jsem oči.
Šelma broukala andulčí nápěv. Taky se učíš cizí jazyky?
Byla zase tma. Jenom u stolu se svítilo malou lampičkou a zářil tam monitor. Vojta přišel, asi z kuchyňky, v ruce nůž, ten zelený; co pamatuju, vždycky byl nejostřejší v domácnosti, i když jsme ještě bydleli v Olomouci. Sedl si. Vykasal si rukáv. Řízl se do předloktí jako Vinnetou s Old Shatterhandem při obřadu bratrství. A nastavil ránu Šelmě.
Radši jsem zase usnula a ráno jsem byla skoro zdravá, jenom slabá a zpitomělá. Vojta mi nesl čaj, dokonce se do něj odvážil přidat mléko. Na tácku ležel teploměr a sušenka ve tvaru srdíčka.
„Nezůstaneš tady?“ zeptal se vážně.
„Dneska určitě,“ odpověděla jsem, taky vážně.
Zasmál se. „A zítra. Ale na to se neptám.“
„Přestěhuj se ke mně!“ vylétlo mi z pusy. No jo, nebyla jsem úplně při smyslech. Ale nevzala jsem to zpátky.
„Nemůžu.“ Ohlédl se a já uviděla Šelmu, jak sedí na štokrleti u starého věčně rozladěného pianina pod oknem a šklebí se.
„Kočka ti nevydrží napořád,“ řekla jsem.
Koukl na kočku, pak na mě. „Myslíš?“ Jak se přitom pohnul, znovu jsem zahlédla tu ranku nad zápěstím.
„Zrcadlo,“ zachraptěla jsem, ani ne chřipkou, jako rozčilením. Strachem. „Podej mi zrcadlo.“
Měla jsem ty ranky nad klíční kostí. No dobře, andulčí zobák není tak dlouhý, aby mi doopravdy ublížil. Ale stejně… Otočila jsem se na druhý bok, tváří ke zdi. Zaradovala jsem se, jak snadno jsem ten včera ještě obtížný manévr zvládla. A hlavně jsem nechtěla vidět ani Vojtu, ani Šelmu nebo Pepíka.
Až večer jsem mu řekla: „Zítra odjedu. Můžeš přijet za mnou, mám jenom jednu podmínku.“ Šlehla jsem pohledem po Šelmě, která pozorně naslouchala. „Však víš.“
Seděl na židli u postele, jako návštěva ve špitále, hlavu skloněnou, ruce sepjaté. Když jsem domluvila, vzhlédl.
„Měla ji už babička. A hele, dožila se osmdesátky, fakt to neškodí. Dvakrát týdně pár kapek… Představ si třeba, že jsem dárce krve.“
Musela jsem chvíli dýchat. Zhluboka. Nesmrtelná kočka. Je to holka, jestlipak po světě běhají její potomci? A sají krev svým pánům a paničkám?
Vojta se taky nadechl. „Praděda ji nechal vykastrovat. Potom se mu o ní zdávalo noc co noc, ale když ho prvně kousla, přestalo to. Bral to jako nějakou odplatu nebo co. Od té doby…“ Pokrčil rameny.
No, a Dáša teď bude mít nesmrtelnou andulu? Ta mi teda poděkuje.
„Otevři okno,“ požádala jsem. „Dokořán.“
Vojta zamrkal, Pepík na zácloně zpozorněl. Ovšem. Rozumí lidské řeči, obzvlášť té mojí. Ale možná netuší, že lidi jsou chytřejší než ptáci. Většinou.
Neodolal svobodě, chuděrka. Vyletěl s jásavým pokřikem a veselým máváním křídly. Zachumlala jsem se do dek. Nežádala jsem Vojtu, aby zavřel, ne, nechala jsem to osudu. Jestli se vrátí, bude tady. A jestli ne… Ani Šelma mě nemůže z ničeho obviňovat.
Nevrátil se.
Druhý den jsem odjela. S tím, že čekám rok a den.
Vlastně už to je rok a dva dny. Čekám, jestli nezarachotí klíč v zámku a neozvou se cvakavé kroky jeho nezničitelných svátečních bot… Ještě čekám.