Vladimír Zábrodský – Svědectví dvojího hlasu

1

Sandwichovy ostrovy, neděle 14, února 1779, kolem osmé hodiny ranní. Struny mých nervů napíná a rozechvívá dunění bubnů. Stojím na skaliskách, pod nimiž se líně převaluje lazurný Pacifik. Za šosy rudého (a značně vyrudlého) vojenského kabátce mě tahá ranní větřík. Stojím s nabitou mušketou, připravený vystřelit na povel poručíka Phillipse nebo koneckonců i bez něj: kdoví, co se může přihodit, protože členové královy družiny a jedna z manželek brání králi v chůzi, neboť nesouhlasí s jeho rolí rukojmí. Dav kolem houstne – je nás devět, s kapitánem deset.

Devět vojáků námořní pěchoty s mušketami postačí, aby nespočet domorodců, ozbrojených kameny, oštěpy, luky a kyji, bylo zahnáno na útěk. Vždycky jsme je na útěk zahnali, i když někdy (zvláště když zklamala křesadla mušket) musela zasáhnout i palubní děla.

Naše lodě právě teď kotví ve více než třicetisáhové hloubce jen nedaleko od nás. Brání komukoliv opustit záliv. Ve skutečnosti ne komukoliv, ale zlodějům, kteří ukradli náš největší krytý člun. Jsem dalek zobecňování (o tom v podrobnostech snad někdy později), avšak z domorodých obyvatel tohoto souostroví má sklon k páchání krádeží každý.

Záliv je podle mínění kapitána Cooka jediné místo příhodné pro přistání tak velkých lodí, jakými jsou Resolution a Discovery, na tomto ostrově. Domorodci záliv nazývají Brána božstev. Na pouti kolem světa jsem v sobě objevil nepochybné nadání na jazyky, a proto tvrdím, že tento překlad je přesnější než doslovné Cesta bohů, neboť divoši si potrpí v mluvě na značnou okázalost. Tak například prvorozence označují termínem příď kánoe; hlavní pilíř chrámu je ptačí sloup; tuzemská jablka plodí strom s nesmírně tvrdým dřevem tmavě rudé barvy, jenž se pyšní hezkým jménem otec stromů.

Sleduji divochy přes hlaveň muškety. Někteří z nich – náčelníci – mají přes rameno přehozeny křiklavě červené pláště z pírek ptáčka zvaného šatovník.

Mé všímavosti nemůže uniknout mladý, urostlý muž s nepříliš dlouhými vlasy a vousy. Jeho pokrývka hlavy z listí připomíná skotskou čapku. Totéž listí zdobí i krk, zápěstí a kotníky. „Oděv“ doplňuje bederní rouška. Nepřehlédnutelné je, že onen muž věnuje veškerou pozornost mně. Dokonce na mne ukáže prstem. Nemohu se však dopídit komu, když vtom zaburácí zlostný křik davu, následně výstřely.

Kapitánova rozkazu: „Do člunu!“ nemohu uposlechnout především proto, že pod skálou, na níž stojím, se nachází bezedná hlubina.

Vtom bolestivý úder do zad – celé mé tělo ochabne. Přímo přede mnou se vztyčí nejobrovitější člověk, jakého jsem kdy viděl. Jeho přilba vyhlíží jako ochrana hlavy antického hrdiny ve válečné vřavě, a zdobí ji hřeben připomínající čtvrtinu kola žebřiňáku zapadaného křiklavě žlutým sněhem (sic). Pravou rukou se letmo dotkne mého nosu. Zatne pěst, zvedne paži s ohnutým loktem do úrovně ramen. S jedním okem přimhouřeným a se skousnutým dolním rtem by mohl stát předlohou pro sochu Olbřímí koncentrace. Prásk! Na můj obličej dopadne prudká rána. Zborcení nosních přepážek ohlušuje. Oslepující záblesk bílého světla pohltí černá tma.

 

2

Havajské ostrovy, ve dni jemného srpku luny, v měsíci tření parmic jsem já, Tančí-mluví, velmistr Řádu mocných, usedl na rohož a na kolena jsem si položil válečný kyj ze dřeva otce stromů. Pomocí úlomku škeble jsem do něj začal vyrývat ozdobnou rýhu. Je to cvičení v trpělivosti a té nemá velmistr Řádu mocných nikdy dost, ale tohle není hlavní důvod takové činnosti. Ono rýt do opravdu tvrdého dřeva dá spoustu práce, vezme spoustu času, ve kterém se unavují ruce, zatímco duch se zaobírá… Čím? Vším, co vám přinesl dnešní den a dny předchozí. Věřte nebo ne, ale až se později, kdykoliv později, podíváte na ozdobný vryp, vzpomenete si na náladu, v jaké jste ho vytvářeli, vzpomenete si na vůně, které vás při práci obklopovaly, a na myšlenky, jež zaměstnaly vaši mysl. Vybaví se vám – příběh.

Ten první ornament vyprávěl o tomhle:

Letošní Svátek sklizně byl výjimečný. V hromadné soutěži v mnoha různých disciplínách získali zástupci naší rozšířené rodiny prvenství v lámání kostí, ve střelbě z luku na krysy, v sáňkování a v metání valounků. Navíc náš Velký ostrov poctilo návštěvou sto, možná dvě stě bledých cizinců. Přistáli v lodích s vysokými stěžni a s obrovskými bílými plachtami v Bráně božstev. Po měsíci odpluli, aby se za týden vrátili s jedním stěžněm zlomeným. Přitahovali větší pozornost než všechny hry a soutěže dohromady. A pak přinesl Svižný krok tu chmurnou zprávu.

Na vesnice na jihovýchodě zaútočilo strašidelné zvíře.

Souvislost byla jasná: když my odplouváme na dalekou cestu, bereme s sebou užitková zvířata: vepře, psy, drůbež. Udělali totéž, jenže jedno zvíře jim uteklo, zdivočelo. Co s ním? Co s tím vším?

Ve stínu chlebovníků s obrovskými tmavozelenými listy, daleko od nepovolaných uší, se odehrála závažná schůzka těch dost dobrých a dost chytrých, kteří dokážou vyřešit všechny problémy Velkého ostrova. Mluvím o Větru z výšin, o Jedinečném a o sobě.

Vítr z výšin byl místní kolega, také velmistr Řádu mocných, tělesně velice sešlý, tak starý, že mu zuby moudrosti už zežloutly, s očima, o nichž se říká, že jedním pohledem vidí všechny cesty.

Jedinečný – blízký přítel Větru z výšin a synovec krále – momentálně velel královské gardě. Už současný král byl posedlý myšlenkou sjednotit souostroví pod jedinou vládou. Jedinečný si vytkl za svůj celoživotní cíl tuto ideu uskutečnit.

Přátelství Jedinečného a Větru z výšin se odvíjelo od toho, že Vítr z výšin přiváděl Jedinečného na svět a předpověděl mu tehdy jedinečnou budoucnost.

Nejprve jsme se shodli, že časy nejsou, co bývaly, a kouzla se nedaří, jak se dařívala. Vítr z výšin to dával do souvislosti s přistáním lodí s vysokými stěžni.

Ale my jsme se nesetkali proto, abychom si společně zafňukali. Byla tu ta lapálie se zvířetem; neukojitelná nenasytnost cizinců a řada otázek týkajících se budoucnosti. Odvíjely se od téhle: Máme zařídit, aby jejich první návštěva u nás byla zároveň tou poslední?

Odpověď, na které jsme se shodli, zněla takto: Necháme je odplout. Až se k nám později vrátí, opět se bezpracně obohatíme – s laskavým přispěním boha zlodějů – o nové a zajímavé věci.

Dále jsme uvážili následující:

O tom, kdo bude králem, natožpak králem králů, rozhoduje: nejdříve urozenost; potom autorita, nadání a charisma. To druhé se dá ukrást. Stačí okusit maso někoho obzvlášť výjimečného.

Ke sjednocení souostroví – jinak než válkou to nejde – je zapotřebí pořádná boží podpora. Obecně si přízeň bohů zajistíte tím, že jim předložíte oběť – ovoce, černého vepře. Když ale požadujete něco výjimečného, použijete oči vylouplé z tváře lidské oběti. Normálně obětováváme jenom narušitele svatých zákazů, otroky, zajatce a padlé vládce, jenže tihle všichni mají oči beznadějně obyčejné. Každého napadne, že jenom neobvykle zbarvený pokrm bohů může zajistit jejich neobvyklou přízeň. Pro ovládnutí Havajského souostroví je třeba dobýt čtyři velké ostrovy.

A pak tu bylo to zvíře, které jsme my ulovit nedokázali, ale oni ano.

Rezultát, ke kterému jsme dospěli?

Spiknutí.

Plán byl jednoduchý: ukrást člun připoutaný na zádi jedné z jejich lodí, aby muž v modrém v doprovodu mužů v červeném vystoupil na břeh pro přátelská rukojmí. Takhle totiž postupoval v případě každé větší krádeže. Ten ukradený člun byl veliký a krytý. Tím pádem bylo jasné, že jako rukojmí zvolí krále Velkého ostrova. Věděli jsme i to, že král nebude nic namítat především proto, že tou dobou byl nepřetržitě opilý. Za takových okolností postačí v příhodný okamžik zaprvé vyvolat zmatek, zadruhé zabít zdroj osobního charismatu, nadání a autority a k tomu další tři pokrmy bohů, zatřetí omráčit jednoho lovce cizokrajného zvířete a těla odnést co nejrychleji do úkrytu v lese.

Vyvolat zmatek a zabíjet měla královská garda.

Zařídit, aby doprovod muže v modrém měl to správné složení osob, mi měli pomoci bohové ve stále vzácnějším rozmaru, kdy se rozhodli spolupracovat.

Kdo ale vybral lovce cizokrajného zvířete?

Tak tohle byste neuhádli. Jedna boxerka, kterou mám velice rád a nikdy jsem jí nic neodřekl – vždycky mohla požádat o cokoli, každé přání jsem jí splnil, ať bylo malé či velké.

S ní jsme vymysleli, jak lovci popíšeme události, k nimž došlo poblíž Brány božstev, aby se nemstil, nebyl příliš nešťastný a aby se nás nepokoušel opustit.

Únosem lovce jsem pověřil Velkého vorvaně. Detaily provedení se odvíjely od přání boxerky současně zkrášlit jeho obličej. U nás malým dětem, hned jak se narodí, přitiskneme dlaň na nos – a zatlačíme.

 

3

Rozptyluje mě monotónní brebentění. Pokusím se oddálit víčka od sebe. Vidím, ale určitou dobu vidím rozostřeně. Pozoruji trám krovu, ze kterého visí jakési seno. Takhle vysoký strop lze v Polynésii spatřit jen v přístřešcích ostrovních králů, nalézám se tedy s největší pravděpodobností v královské komnatě. Po jistou, mučivě dlouhou dobu nemám nejmenšího tušení, odkud přicházím, kdo jsem a kam půjdu. Něco málo mi připomene tepavá bolest v obličeji. Zodpovím první dvě otázky.

Náhle do zorného pole vpluje obličej. Nade mnou se sklání dívka. Má hnědou pleť, moc pěkně tvarované výrazné rty, líbezné rysy tváře (především když se usměje!) a nejkrásnější na ní jsou nevelké, temné oči. Nehyzdí si tváře ani tělo propichováním či tetováním, ani si nebarví černé vlasy. Pohled na ni rozněcuje oheň v mých útrobách. Je totiž tak vysoká, že nevidím jenom hlavu, ale také dlouhou štíhlou šíji, rovná ramena a hruď. Tmavé vlasy splývají vpředu až na ňadra, nicméně nemohou je zakrýt, vzhledem k jejich velikosti. Její pokožka se leskne jako hedvábí. Zaposlouchám se do zvuků vydávaných někým poblíž… A následně dospěji zcela spontánně k poznání, že v kráse se ženám těchto ostrovů nikdo nevyrovná.

Ukvapená zobecnění jsou morem jakéhokoliv seriózního výzkumu. Skutečnost, že jsem popsal pouze dívku jedinou, asi v mnohém z vás evokuje známou historku o bodrém muži, který – sotva dorazil do Dingle-I-cosh a vyspal se s první prostitutkou – napsal přátelům, že Irky nosí paruky různých barev, ve skutečnosti jsou však všechny zrzavé. Omlouvá mě však, že jsem dosud neměl příležitost prohlédnout si žádnou zdejší ženu tak důkladně.

Není mi zatěžko vést s dívkou rozhovor v její mateřštině. Obřadně mě vítá jako lovce cizokrajného zvířete, zachránce Velkého ostrova. Rozumím slovům, ne však jejich významu. Nad otázkou, jež se nabízí: „Jakého cizokrajného zvířete?“, převládne jiná: „Jak pokračovala hra zvaná život, v níž jsem hlavním protagonistou, poté co mě ohlušil praskot bortících se nosních přepážek?“

Odpověď omračuje svou děsivostí: Kapitán James Cook neurvalým chováním způsobil roztržku, která skončila jeho smrtí a smrtí tří mých bratrů ve zbrani. Obě naše lodě pak co nejrychleji odpluly, takže, cituji: „…jsme si říkali, co všechno si asi cizinci navymýšlejí, aby v chýších svých vesnic nemuseli přiznat zbabělost.“

Pomyslím si, že svět nikdy nenosil a nosit nebude statečnějšího muže, než je poručík námořní pěchoty Molesworth Phillips.

Mručení a breptání teď už vyloženě ruší. Otočím hlavu směrem, z něhož se ozývá. Zírám na muže ve „skotské“ čapce. Právě pomalu zdvihá levou ruku s nataženými prsty nad hlavu a sleduje ji očima, přitom komíhá velikou rychlostí prsty pravé ruky před tělem přibližně ve výši pupku. S hlubokým nádechem pokrčí pravou nohu, až se dotkne palcem stehna levé nohy. Vtom na mne pohlédne, prudce vyfoukne vzduch, přestane vydávat ty dětinské zvuky.

Zeptám se obou, proč nebyli proti zabíjení.

Podle bohů, hvězd, oblaků a sedmi důležitých znamení ti čtyři muži byli na smrt nemocní.

Dívka mi zevrubně představí dalšího známého ze zálivu Brána božstev. Je to onen obr impozantní výšky a váhy. Jmenuje se Velký vorvaň. Je důstojníkem vojska a na tomto Svátku sklizně získal titul nejlepšího lamače kostí.

Dozvím se, že cílem tohoto umění války je dopravit co nejsnazším způsobem poražené gardisty živé do vesnice, aby mohli být obětováni v chrámu boha války nebo boha sklizně. Za tím účelem je jim každá kůstka v těle několikrát zlomena, takže jsou skladnější a lépe se přenášejí. Celá operace začíná úderem na vybrané citlivé místo soupeřova těla, aby končetiny ochably. Následuje zlomení malíčku…

Velký vorvaň mě musel omráčit, aby mě mohl – naštěstí nesmotaného – co nejrychleji odnést do bezpečí před rozlíceným davem. Úder do tváře, který mi uštědřil, byl prý natolik silný, až se celá moje hlava zalila krví.

Přitom stačilo jen málo a mohl jsem být zranění ušetřen. (Na vysvětlenou: není mi zatěžko oddávat se hlubokomyslným úvahám prakticky za jakýchkoliv okolností.) Při plavbě kolem světa jsem poznal hodně zemí a v nich hodně obcí. Silné a slabé stránky každé z nich mě zcela přirozeně přivádějí k rozjímání o obci dobře ošetřované. V takové obci by narozené děti měly být vychovávány co nejdříve ke zručnosti v nejrůznějších sportech, především v plavání. Úlohu učitelů v tomto případě nelze svěřit rodičům, natožpak pěstounům. Vykonávat by ji měl k tomu účelu vyškolený učící přítel.

Kozy! Ovšem, jak jsem na ně mohl zapomenout. Kozla a dvě kozy – dar krále Jiřího III obyvatelům jižních moří – jsme zanechali na jednom z menších severozápadních ostrovů tohoto archipelagu, který Cook nazval na počest svého patrona Johna Montagua, čtvrtého Earla of Sandwich, prvního lorda Admirality. Domorodci zřejmě převezli kozy, případně jejich potomky, i na jiné ostrovy. Zvířata se přemnožila a vytlačují zvěř, která tu žila od šestého dne stvoření.

Dívka se muže zeptá, zda je jeho přítomnost u mého lůžka ještě nutná.

Není.

Rozloučí se spolu. Ona se jmenuje Květina v pěsti, on Tančí-mluví. Spojuje je sourozenecký vztah.

 

4

Uf! A je to za námi: v lovci cizokrajného zvířete jsem probudil lásku k sestřičce. Jak jsem si tím mohl být jistý? Jsem přece Tančí-mluví, velmistr Řádu mocných ovládající deset hlavních oborů, navíc se znalostí umění sugesce, umění tajných gest způsobujících škody a milostné magie. Když máte sestřičku s pletí jemnější než obal banánových výhonků, která vypadá jako kluk s ňadry a má hýždě hubené jako stébla trávy (žádný normální chlap by o ni nestál), zvažujete, na koho seslat vyvolanou, tedy ne přirozenou, lásku. Takový muž už nikdy nebude jako předtím, v přítomnosti dotyčné bude jeho pohled povětšinu času spíše strnulý a bude myslet jen na ni. Navíc je to pro mistra závazek, protože musí alespoň jednou denně – obrazně řečeno – tenhle oheň udržovat, rozdmýchávat.

Když jsem se po nějaké době vrátil do chlívku, do kterého jsme lovce cizokrajné zvěře uložili, stačil mi jediný pohled, abych mohl pronést obřadné: „Tohle bude tvá žena, rameno, na kterém budeš v noci spát.“

Pozval jsem ho na oběd do jídelny mužů – odmítl. Když jsem se za nimi zastavil později, málem jsem si úlekem dřepl na zadek. Moje sestřička mu právě podávala sousto do úst.

„Přece nemůžeš jíst v přítomnosti ženy!“ řekl jsem. „Vždyť ztratíš charisma, autoritu, nadání, magické schopnosti a auru.“

Zatvářil se tak pitomě, až jsem si vážně myslel, že přišel o všechno, co jsem právě vyjmenoval. Řekl mi, že jeho bůh si přeje, aby manželé byli jedno tělo, proto jedí, spí a dýchají spolu.

My říkáme, že spolu chodí, žijí a spí. Ale co řekl, znělo taky hezky. Jenže naši bohové nám, mužům, jednou provždy zakázali jíst ve společnosti žen.

Díval jsem se do jeho očí, které měly stejnou barvu jako mělké pobřežní vody. Hodně jsem si od těch očí sliboval. Byly nezatížené našimi předsudky. V čempak nám bude právě tenhle cizinec užitečný? V něčem určitě. Ať už připlul odkudkoliv, pocházel ze světa, kde se věci mají jinak.

Odpoledne mě zaměstnal náš recitátor, Hlas šatovníka. Vypil až příliš mnoho šálků omamného moku z pepřovníku, usnul a ve spánku zemřel. Podle všeho se udusil zvratky. Podařilo se mi zavčas zachytit jeho ducha, dotáhnout ho zpátky k tělu a natlačit ho dovnitř palcem u nohy. Když už jsem se začínal bát o výsledek celého podniku, recitátorovy plíce se najednou naplnily vzduchem – a on se ozval jako kohout na úsvitu. Veselí nebralo konce.

Květina v pěsti manželovi vysvětlila, co se stalo.

Pochyboval, že by duch mohl cestovat z těla ven a zase dovnitř. Co pochyboval – dělal si z toho legraci! Řekl jsem mu, že i když umí postavit loď se stěžni jako oltáři, neznamená to ještě, že rozumí všemu.

„Když člověk usne,“ vysvětlil jsem mu trpělivě, „jeho duch vystoupá z těla slzným kanálkem – otvorem duchů. Zatímco tělo spí, duch bloudí, a teprve až se unaví, vrátí se do těla stejnou cestou a člověk procitne.“

 

5

Odpočívám na měkké pandánové rohoži bok po boku s Květinou v pěsti. Už se nemusím stydět za své panictví a rozhodně už o sobě nebudu šířit nechutné a vymyšlené historky z brlohů ženštin v přístavech všech moří světa.

Akt tělesného spojení s Květinou v pěsti začne jejím prohlášením, že moje oči jsou lesní studánky, ve kterých se vidí poprvé v životě krásná. Otáže se: „Jak se ti mám odměnit, chceš, abych se ti dala?“

Chci.

Napadá mě, že v dobře ošetřované obci by mladí měli být vychováváni tak, aby tělesnou lásku považovali za zcela přirozenou součást společenského života a aby se jí oddávali co nejdříve.

Jelikož využívám každé příležitosti, abych se také zdokonalil v jazyce Polynésanů, vybídnu Květinu v pěsti, aby mě učila.

Jazyk těchto barbarů nemá psanou podobu. Používají malý počet hlásek – jen pět samohlásek a osm souhlásek. Přitom ve větě spolu nemohou sousedit dvě souhlásky. Rozlišují čas přítomný, budoucí i minulý. Moji domněnku, že domorodci mluví jen v čase přítomném, že absence minulého času jim nedovoluje vlastnit dějiny, navázat na tradice předků, poučit se, a tím i vykročit na cestu pokroku, mohu tedy považovat za vyvrácenou. Rozlišují dva druhy přivlastňování podle toho, jestli přivlastňují něco odcizitelného či nikoliv. Poznámka na okraj: co se týče krádeže a podvodů, jejichž cílem je získání majetku, jsou domorodci víc než benevolentní. Svědčí o tom i instituce kněze, který věští zlodějům, zda bude jejich podnik úspěšný. Předpověď se provádí pomocí kamenů, které se rozdělí na dvě hromádky, je-li těch kamenů sudý počet… Jak je to dál jsem zapomněl. Zloděj je tu vážená profese. Zloději mají svého boha.

Květina v pěsti pokračuje ve výkladu, ale záhy se ukáže, že to není nutné. Považte: primitivnímu jazyku domorodců rozumím právě tak dobře jako rodilí mluvčí!

Později zadřímnu. Když se probudím, nebe na jihu ztmavne až do ocelové modři, nad mořem je však čisté, vybarvené v tónech vanilkové a světlounce modré a zdobí je lehounké levandulové mraky.

Líčení přírodních krás, podobná výše uvedenému, nezapřou amatérského malíře. Můj kvaš Zátiší, zachycující půvabný nepořádek komůrky na košťata a smetáky na konci chodby v prvním patře budovy kasáren námořní pěchoty ve Stonehouse, Plymouth, hrabství Devon, velice zaujal nejmenovaného charismatického důstojníka, který u nás prováděl inspekci. Nechal si místnost na úklidové nářadí ukázat a zmínil se pochvalně o neuvěřitelné shodě obrazu se vzorem. Bohužel, stejné pochopení pro můj koníček neměl velící důstojník, poručík Dean: Zátiší zničil a komůrku mi nařídil uklidit. Později tentýž důstojník návrh na moje přísnější potrestání odmítl slovy: „Částečně ho omlouvá zřejmá nepříčetnost, neboť jenom blázen může vstoupit do královského válečného námořnictva dobrovolně.“ Ve skutečnosti jsem na tento svůj životní krok hrdý, neboť kapitán James Cook učinil totéž.

Na plavbě kolem světa jsem se však mnohdy styděl, že patřím k té části posádky, která se nejvíce protivila kapitánovým rozkazům, kterou byl nucen nejčastěji trestat a která jej proto nejvíce nenáviděla.

O polednách mi Tančí-mluví představí běžce Svižný krok, recitátora Hlas šato vniká (tentokrát v živé a střízlivé podobě), lukostřelce a oštěpaře Výlovce a jeho ženu, sáňkařku a střelkyni z praku Šťastnou hvězdu. Vystrojení, vyzbrojení i vzhled jmenovaných nepostrádá určitý primitivní půvab, který nyní popíšu.

Svižný krok je muž středního věku; střední, suché postavy. Ozbrojen je dlouhým kopím opatřeným hrotem se zpětnými háky ze žraločích zubů.

Hlas šatovníka nebude starší než já. Zdobí si tvář tetováním. Je na ně nesmírně pyšný, neboť si je způsobil sám. (Pozor, to, co předchází pád, je v tomto případě oprávněné: ozdobil se v době před naším přistáním, tedy za časů „bez zrcátek“.) Nese pádlo s jedním listem. I tato zbraň má po obvodu listu žraločí zuby, má však i jméno – Medicína mořského ježka. Nosí také schránku s tmy a inkoustem zvlášť vhodným pro smuteční kresby. Vyjádřím přání, aby své nádobíčko nemusel použít…

(jak jsem mohl tušit, že ten inkoust bude záhy zcela vypotřebován?)

… a zveličuji obdiv k jeho tetování, jež pokrývá celou pravou polovinu obličeje a pravou nohu. Vzor na tváři sestavený z kosočtverců mi připomene rab karet, se kterými jsem jednou hrál v jakési odpudivé přístavní krčmě se starými mořskými vlky.

O starých mořských vlcích: v líčení podrobností cizokrajných hampejzů a jejich osazenstva jsou nepřekonatelní. Zeptáte-li se jich však například na velikost a zvláštnosti utváření tamního ptactva, pro samé pošťuchování, pomrkávání a uchichtávání se od nich nedozvíte zhola ničeho.

Výlovec nosí tmavohnědou, lesklou přilbici z vydlabané a nalakované tykve s otvory pro oči, kterou zdobí na bradě dlouhá bílá pera splývající na prsa jako vousy. V ruce třímá luk a jeho tělo pokrývá dlouhý plášť bělavé barvy. Připomíná obrovsky zvětšeného třešňového červa. Jeho žena – Šťastná hvězda – má na sobě jen krátkou sukni barvy pálené hlíny. V tašce přes rameno nosí kameny. Kolem pasu má omotaný vrhací prak. Dále ji zdobí už jen květy ve vlasech a na šíji, a ukazuje se vnímavému divákovi prakticky stejně, jak se ukázala Venuše ovčákovi. Nemohu však nepoznamenat, že poskytuje skutečně líbezný obrázek. Její tvary se určitě vyrovnají nebeským tvarům jakékoliv bohyně na světě, nepředčí-li je.

Tihle manželé si co chvíli vymění pohled a moc hezky se na sebe usmějí. Tedy předpokládám, že úsměv Šťastné hvězdy je stejně vřele opětován: do tykve nevidíš.

Květinu v pěsti z nějakého důvodu nesmírně baví mě krmit. Jídlo nám nosí postarší džentlmen. Jmenuje se Zlomený dech. Při časné společné večeři nás přistihnou Tančí-mluví a Velký vorvaň. Na udivený obličej Velkého vorvaně reaguje Tančí-mluví slovy: „Jeho osobní bůžek mu dovoluje stolovat se ženou.

Neztratí přitom nic ze své aury. Možná mu dovoluje provozovat i jiné činnosti vyhrazené obvykle pouze ženám.“

Dívám se právě Velkému vorvani do tváře a zničehonic mě napadá, že člověk je jediný tvor na světě, který se červená.

Objasňuji, že termíny „osobní“ a „bůžek“ jsou v tomto případě krajně nevhodné, ale s lítostí musím konstatovat, že i když jsem tvůrčím způsobem využil nejpůsobivějších pasáží z Bible, nepodařilo se mi přesvědčit ani jednoho z nich, že Bůh má větší moc než všechny jejich pohanské modly dohromady. Na vině je především okolnost, že je nemohu dostatečně vystrašit ani lítými šelmami, ani žravými kobylkami, ani hady, protože tu nežijí, a dokonce ani hněvem božím, neboť, jak říkají, jejich bohové jsou také zcela nevyzpytatelní.

Pokus přiblížit jim ptačí sloup naší víry: každý je hříšník – potřebuje Spasitele – Bůh jako Spasitele seslal svého jediného syna, kterého posléze obětoval pro ty, kdo v něho věří – tito věřící budou mít život věčný, dopadne strašlivě. Zmínka o oběti syna vzbudí u domorodců nezměrný odpor.

Tančí-mluví mě na oplátku obeznámí (samozřejmě tancem a zpěvem) s historkou, v níž vystupuje bůh přinášející obyvatelům tohoto souostroví věčný blahobyt na lodi plné zvířat jako psů, vepřů, drůbeže.

Poukazuji na nesmyslnost takové představy. Jak si asi myslí, že by ta loď musela být velká? Později se pokusím souvisleji vyjádřit, co mi mýtus o bohu a lodi věčného blahobytu připomíná: křížence Noemovy archy s jednou moralitou, ve které létali do huby pečení holubi. Mám co vysvětlovat. Vypomohu si námořnickou odrhovačkou Bratr Noe, potíže však mám s těmi nešťastnými holuby, především proto, že tu nežijí. Následky mé snahy jsou dvojí.

Zaprvé: Další hodinu se odevšad ozývá vyzpěvování refrénu Bratra Noe: „Hale-lú, hale-lú, hale-lú-ú-ú-ú-ja!“

Zadruhé: Jméno stavitele archy v jejich řeči znamená opar, myslí se mlžný. Květina v pěsti je nadšená. Nemůže se těch slov nabažit. Opakuje dokola jakýsi verš: „Mlžný opar prozářený růžovými paprsky probouzejícího se slunce,“ a usmívá se na mne. O co se jedná, pochopím, až Tančí-mluví utrousí udivenou poznámku: „U nás přidělují jména jenom rodiče nebo veřejné mínění, jak se to přihodilo například Květině v pěsti. Nepamatuji se, že by někdo přišel k svému jménu jako Mlžný opar právě teď.“

Velký vorvaň mi odkudsi přinese moji Hnědou Bětku1. Poznám ji podle důvěrně známého škrábance na pažbě z ořechového dřeva. A to mi domorodci ještě ukážou celý soudek prachu a ohňostrůjcovu výbavu a patrontašku s náboji a příslušenství ke zbrani (křesadlové kamínky, nabiják).

Nabíjení muškety začíná tím, že se ukousne střela… Mimochodem, proto mohl k pěchotě nastoupit jen voják se skutečně dobrým stavem chrupu. A proto jsme také ochotně přijímali potravu, kterou nám kapitán předkládal: kysané zelí, vařený hrách, lžičník, hořčici, mrkvovou zavařeninu a další víceméně odporné pokrmy. Zajišťovaly, že v průběhu plavby kolem světa nebudeme trpět chorobami, jako jsou například kurděje, které způsobují uvolnění a následně i vypadávání zubů.

Zatímco takto uvažuji, provádím popaměti úkony zažité tisícerým opakováním. Mimovolná samočinnost v tomto případě vede k zamíření a… Prásk! Poděsil jsem své přátele „bleskem a hlasem hromu“. Nastane všeobecný rozruch, neboť jsem navíc nechtěně trefil jakéhosi ptáka, který se střemhlav zřítil do mělké říčky. Záhy se ukáže, že se nejedná o ptáka, nýbrž o netopýra trpícího poruchou spánku, přihlédneme-li k denní hodině.

Volám se k odpovědnosti, protože střelivem je třeba šetřit. Můj plán je takovýto: teprve až se přiblížíme do bezprostřední blízkosti kozy, přestanu hrát vystrašeného, nabídnu zvířeti šťavnaté listy a následně obdaruji přátele čerstvým mlékem.

Hlas šatovníka obdivuje moje střelecké umění. Vrozená skromnost mě nutí nezmínit se o skutečnosti, že jsem téměř vyhrál přebor ve střelbě u naší jednotky. V tomto případě se ve slůvku „téměř“ skrývá nešťastná souhra okolností: ve druhém kole soutěže jsem pozapomněl nabiják v hlavni a ten pak při následném výstřelu srazil poručíku Deanovi klobouk z hlavy.

Odcházíme do vnitrozemí. Lov začíná.

 

6

Postupovali jsme podél jižního svahu Chrlící jámy směrem na východ. Stopy cizokrajného zvířete sledoval Výlovec, ale přehlédnout je nemohl nikdo.

Mlžný opar nesl kromě své zbraně i listy chlebovníku. Ty listy se třásly, jako kdyby fičel prudký vítr. Nemohl jsem to konzultovat s bohy, ale měl jsem dojem, že strach jenom předstírá.

Na jedné krátké zastávce jsme usedli s Mlžným oparem vedle sebe pod strom. Zpozoroval jsem malého pavoučka, jak se spouští na mou hlavu. Mlžný opar řekl, že u nich pavouci nosí štěstí. Opravil jsem ho, nosí, ale musí se spustit na odpočívajícího. Pokud se spustí po pravé nebo levé straně, popřípadě za odpočívajícím člověkem, neznamená to nic.

Chlebovníky vystřídaly porosty cukrové třtiny, kordylíny. Čím jsme byli výš, tím méně nás porost ukrýval. Sem tam banánovník, nízká žlutá tráva, nakonec jen kapradiny. Výš jen ztuhlá láva, na které nezanechá stopy sebetěžší tělo.

Šťastná hvězda nám posunky naznačila, abychom změnili formaci. Teď kráčela vpředu ona – na těchto svazích trénuje sjezd na sáňkách a ví, kde je krusta nad lávovými řekami tenká jako prst a kde měří sáhy – a potom my, jeden po druhém, každý ve stopách předchozího. Já kráčel jako poslední, přede mnou klopýtal Mlžný opar a před ním vlekl Velký vorvaň na zádech všechno, co jsme na této kampani mohli potřebovat.

Chrlící jáma nad námi zařvala a vyvrhla k šedavému nebi krvavě rudý cákanec lávy. Ta barva mě nutila nahlížet do budoucnosti s nedůvěrou.

Moře se nacházelo po mé pravici. Ač nedaleko, přece jsme je neviděli skrz převysokou rohož páry stoupající z nespočtu lávových potoků, které tu do moře vtékají.

Najednou se lovec cizokrajného zvířete otočil a trhl hlavou jako boxerka po obdrženém úderu. Vnímal jsem jen jeho oči. Vyčetl jsem z nich jediné: čirou, nekonečnou hrůzu.

I ostatní se otočili, ztuhli a zírali někam za mne. Vypadalo to, že ze všeho vzduchu, co ho na světě je, jim stačí ta trocha, co mají právě v plicích.

Znenadání zorničky Mlžného oparu přeskočily na mne; mrkl; výraz obličeje se poněkud změnil; zvolal (překvapeně, radostně): „To je naše domácí zvíře! Když zdivočí, lovíme je tak, že vymršťujeme v jeho dosahu do vzduchu rozpálené kameny; domácí zvíře po kameni chňapne, polkne ho a ve strašných bolestech skoná.“

Rozpálených kamenů tu bylo všude kolem spousty, nejlepší střelkyně valounků stála kousek ode mne.

Vykřikla: „Sáňky!“

A Velký vorvaň jí je hodil. Chcete-li někomu přiblížit scenerii v okolí činné sopky, nedostačuje k tomu výmluvnost Homérova ani Zoffanyho štětec2. Musíte zaměstnat co nejvíc jeho smyslů: přitisknout mu na chodidla horká železa, vypustit sirný větérek. K chodidlům: patrně jsem jediný na tomto archipelagu, kdo vlastní boty. Jeli však třeba překonat úsek plný rozžhaveného kamení, zhotoví si domorodci dočasné primitivní sandály z tuhých vláknitých rostlin či z banánových listů.

Prohlížím si tetování na noze Hlasu šatovníka. Vzor mi připomíná reliéfní krajky – květinové motivy s pikotkami –, jejichž pletením proslula pěstounka, která mě v Dingle-I-cosh, v hrabství Kerry, vychovávala po skonu mých rodičů. Musel jsem obdivovat, s jakou vynalézavostí tvořila složité vzory, které předkreslovala na podvínek (tvrdý papír připevněný na polštář, takzvanou herduli). Ač by v důsledku svého řemesla měla mít pochopení pro imaginaci jakéhokoliv druhu, tu mou nazývala planým fantazírováním. Obrazy dosud nikým neviděných zvířat, rostlin, lidí a obcí používala na podpal. Právě jí jsem vděčil za to, že jsem se nakonec přece jen zúčastnil plavby kapitána Cooka, neboť jsem si přál nacházet se od ní co nejdále.

Vtom se otočím… Zírám na obrovského tvora s převážně ocelově zbarvenou srstí stojícího na dvou pařátech. Má dvě hlavy, jež vzdáleně připomínají hlavy ptačí. Co však překvapí především, je skutečnost, že ony dvě hlavy nejsou stejné (nevím vlastně, proč by měly být): levou zdobí ostnatý hřebínek ne nepodobný pile a dlouhý rovný zobák, pravá vypadá jako obrovské kleště. Obluda zamrská mnoha ocasy a vyrazí k nám. Rychlost, s jakou se pohybuje, varuje: ztuhnout a zírat, šedivět, není nejlepší postup. Panika mnou prostoupí. Co jsem živ, nebyl jsem vystaven většímu nebezpečí. Uvědomím si však svoji odpovědnost. Já jsem přece lovec cizokrajného zvířete. Zároveň však nevěřím, že bych jedinou kulí byl s to zabít tvora se dvěma mozky vysokého zhruba jako hlavní budova kasáren námořní pěchoty ve Stonehouse. Obluda rychlejší než dostihový kůň by mně nedovolila nabít podruhé.

Sloupcovité nohy příšery a vzdálená podoba s mohutným ptákem moa z Nového Zélandu, jak by ho viděl člověk stižený dvojitým viděním, mi však připomene způsob, jakým tyto nelétavé pernatce loví Maorové. Vzhledem ke schopnostem jednoho člena naší ekipy zpravím jeho i ostatní o tomto zvláštním a nesmírně krutém způsobu lovu.

Šťastná hvězda odhodí vak s valounky, vykřikne: „Sáňky,“ a v příští chvíli už haleká, sáňky drží nad hlavou a běží vstříc bestii. Kreatura z horečnatých snů se na ni vyřítí rychlostí sokola útočícího střemhlav na kořist. Šťastná hvězda zahne doleva, vstříc stěně z horkých par. Jednu chvíli běží (rudá zář žhnoucí lávy na jejím těle vykouzlí teplý sametový lesk), v příští se vrhá střemhlav na sáňky, které drží před tělem v natažených pažích; spouští se z prudkého svahu neuvěřitelnou rychlostí směrem k jen tušenému moři.

Ocelově šedé zlo se řítí za ní.

Sanice kloužou po hladké lávě. Zobák-pinzeta i hlava-kleště a letky podobné obrovským šavlím jsou sáňkařčiným chodidlům blíž a blíž.

Levá hlava běsa sebou cukne, rafne…

Do prázdna! Hrozný dvouhlavý uprchlík ze Satanovy menažérie však místo, kterým sáňky proletěly, nepřekoná: proboří se, v tu ránu zapadne tam, odkud se vynořil – do propasti žhnoucího pekla.

Vypukneme v jásot. Výlovec klečí a bude klečet, dokud k nám Šťastná hvězda nevystoupá. Pak poklekneme i my na znamení díků za záchranu života.

Vážnost, ba dojímavost scény se ještě zvýší, když Šťastná hvězda poklekne přede mnou a slovy vyjádří svou vděčnost za klid, s nímž jsem jí vyložil, že nejde o nadpřirozenou bestii z chlévů Pána podsvětí, nýbrž o zcela běžné domácí zvíře z mého rodiště.

 

8

První ozdobný vryp na válečném kyji připomínal jeden výsledek schůzky s Větrem z výšin a s Jedinečným: Necháme je odplout…

Svižný krok přiběhl se zprávou, že cizinci konečně Bránu božstev opustili.

Záliv bez lodí se stěžni-oltáři znamenal, že v doprovodu Mlžného oparu můžeme dokončit některé soutěže Svátku sklizně.

Běžci ohlásili náš příchod i výsledek boje s cizokrajným zvířetem. Od Brány božstev nám spěchali v ústrety diváci, sportovci i gardisté. Sotva nás spatřili, propukli v řev. Teď jsem mohl studovat skutečný strach Mlžného oparu! Kůži měl bílou a posetou hrbolky; křeče z děsu zachvívaly jeho tělem. Dřív než jsem na něj stačil poslat hojivé kouzlo, obklopily nás krásné holky, aby nám pověsily kolem krku věnce z květů.

Kůže Mlžného oparu se pěkně vyhladila.

Na severu Brány božstev se rozkládá vesnice Vzdálený omamný mok z pepřovníku. Sídlí v ní král a Vítr z výšin. Na jihu stojí vesnice Místo uctívání, ve které probíhají soutěže Svátku sklizně. Zamířili jsme na jih.

Vítr z výšin nedokázal skrýt nelibost, že nás vidí: už vyhlásil jako vítěze jistých disciplín soutěžící z okruhu své rodiny.

Když jsme domlouvali itinerář dodatečných utkání, huba se mu škubala ve vrásčité tváři pětkrát rychleji než obvykle a skoro se ztrácel v závoji ze šupinek kůže. Loupe se mu pleť. To se náruživým pijanům omamného moku z pepřovníku stává.

V utkáních měli nastoupit postupně Svižný krok, Květina v pěsti, Hlas šatovníka.

A my ostatní? Na každém Svátku sklizně předvádíme pro potěchu diváků stejnou atrakci: metáme kopí najednou po Výlovcovi; on je chytá, hází je nazpět (tak, aby nám neublížil) nebo uhýbá a nechává je padat na zem. Žádného z metajících tohle nebaví. Jeden po druhém odpadáme pro „ztuhlost svalů“, takže se Výlovcovo umění neokouká. On by u téhle zábavy umřel žízní – a nevěděl by o tom.

 

9

Zatímco se má manželka připravuje na zápas, my ostatní odcházíme k běžecké trati.

Žádná tu není. Běžci poběží od tyče ozdobené kohoutím peřím až do nitra džungle vzdáleného asi šest mil, tam se dotknou podobné tyče, načež se vrátí zpět. O co zajímavější by bylo, kdyby běhali dokolečka a celý závod se odehrával před našima očima. Když s tímto míněním seznámím ostatní, Tančí-mluví se rozesměje, oči se mu rozzáří a nakonec se zeptá, kdovíproč a kdovíkoho: „Neříkal jsem to?“

Dozvím se, jak je běh pro tuto zemi důležitý: běžci přinášejí náčelníkovi, ještě se Chvějící ryby i z nejvzdálenějších konců ostrova.

Běh je tady momentálně nejrychlejším způsobem pozemní dopravy. Nemají koně! Zato mají psy. Se psy mám své plány. V závodě startuje jen Svižný krok a domácí šampion Modrý cípal. Srovnávám oba borce. Modrý cípal je muž podstatně mladší, podstatně tlustší. Má širokou tvář, která vnímavému oku prozradí, že od sudiček pobral více poctivosti než chytrosti. Tančí-mluví poodejde, obrátím se proto na Zlomený dech a prohlásím:’„Svižný krok zvítězí.“ Vzhledem k mírnému nesouhlasu v očích posluchače dodám: „… na to vsadím duši.“

„Du-ši?“ ozve se vedle mne postarší muž s mohutným tikem v drobné vrásčité tváři, jehož oční bulvy se pohybují zcela nezávisle na sobě – švidravějšího jsem jakživ neviděl.

Přisvědčím, protože výběrem správného polynéského termínu si jsem zcela jist.

„Vlast-ní…“ (následuje série škubů) „… du-ši?“

Znovu přisvědčím a on v hovoru přeskočí na jiné téma. Vykoktá nějakou pro mne zcela nesrozumitelnou průpovídku, ve které se vyskytuje slovní obrat „hnízdo tisíce ptáků“.

Je mi trapné nutit nebohého omitologa, kterého neposlouchá vlastní obličej, k opakování výkonu, jenž ho zjevně velice rozrušuje a namáhá – přisvědčím potřetí.

Nastane pozdvižení. Tančí-mluví přiběhne a ptá se toho či onoho, co se přihodilo, a potom mi se zachmuřenou tváří vysvětlí, že jsem se vsadil o svoji duši. Vyhraje-li však Svižný krok, dostanu jednu z manželek muže s tikem, jejíž klín nazývají Hnízdo tisíce ptáků.

Vysvětluji, že došlo k nedorozumění, jež vyplývá z prosté neznalosti jemných nuancí domorodého jazyka, v jehož projevech máme často co do činění se skrytým smyslem. U nás zcela obvyklá rouhačská průpovídka tu nebyla pochopena správně.

Bohužel, sázku anulovat nelze: bohové by nás potrestali všechny. Podařilo se mi vsadit sebe sama, svobodu, život. Já, člověk opovrhující slabochy, kteří propadli hazardu jakéhokoliv druhu.

V nejvyšší hrůze se upomínám na další rčení, která mi mohla splynout ze rtů – dám za to: pravou ruku, moudí na oltář, ruku do ohně, hlavu na špalek.

Muž s tikem není žádný čihař. Je to velmistr Řádu mocných, Vítr z výšin.

Prožitá zkušenost mě přivádí k této úvaze: V právě ustanovené dobře ošetřované obci, v níž spolu žijí lidé různých jazyků (říkejme jim jazyky dílčí), se jako základní dorozumívací řeč volí taková, kterou znají všechny strany jen taktak. Není-li to z nějakého důvodu možné, pak se společný jazyk sestaví z dílčích jazyků snadno takto: ve skupině slov užívaných ve společném jazyce stejně často budou stejnou měrou zastoupena slova všech dílčích jazyků.

 

10

Závod ještě ani nezačal a už před námi vyvstal problém – sázka. Věc byla o to vážnější, že se mi zdál v noci sen o moři, ve kterém plaval jeden člen naší rozšířené rodiny. Tenhle sen patří k těm nejnepříznivějším. Horší jsou snad jen sny, jejichž obsah se dá v krátkosti charakterizovat hesly: chodit nahý, požár domu, loď, vnitřnosti, prasklý vřed, vytržený zub. Ten plavec zemře, nebo mu naskočí opar.

Běžci vyběhli.

Já, velmistr Řádu mocných, jsem začal tančit, abych ukryl jisté významné posunky, jejichž účinek se dá odvrátit jen jejich opakováním (právě v tomhle tkví podstata umění tajných gest způsobujících škody). Vítr z výšin se také pustil do tance. Po očku jsem sledoval každý jeho pohyb. Zažehnal jsem poškození ledvin Svižného kroku. Vítr z výšin na oplátku zrušil účinek mého působení na šlachy Modrého cípala. Já – plíce; on – svaly. Já – srdce; on – srdce. Já – střeva; on – ledviny.

Ozvalo se sborové zahučení diváků. Z lesa vyběhli oba běžci, ale na tu vzdálenost nebylo možné říct, kdo z nich vede.

Vtom vidím, že ten starý šizuňk přešel z černé magie do bílé. Svými gesty hnal Modrého cípala vpřed! Teď jsem měl poznat, jakou sílu předal muž v modrém Větru z výšin. Uvědomil jsem si, že když nic nepodniknu, ztratí sestřička manžela – a on nejspíš nejdříve život a potom oči, nebo naopak.

A tehdy jsem také přešel k bílé magii, také jsem se zaměřil na Modrého cípala. Bílá a bílá dá černou: jeho svaly, srdce nemohou vydržet takový nápor. Párkrát už jsem to viděl. Nebožák nevnímá, tvář má staženou, zuby zaťaté, z koutků rtů mu vytéká bílá pěna, pak najednou padne a je konec.

Modrý cípal se řítil k nám – asi dva kroky za Svižným krokem. Supěl těžce; o jeho svalech se nedalo říct, že by je bílá magie bičovala k největšímu výkonu. Podívali jsme se s Větrem z výšin na sebe. Jasně, mohli jsme se kroutit, jak jsme chtěli, nefungovalo to. Síla kouzel se z našeho ostrova vytrácela.

Svižný krok se dotkl tyče.

Ten závod za nic nestál.

V dalším sportovním souboji toho dne nastoupila moje milovaná sestřička.

Většina sázek už byla uzavřena (naše zanícení pro sázky moc hezky vystihuje ta písnička, kterou nás naučil Mlžný opar3), ale někteří sázkaři byli příliš netrpěliví – museli něco prohrát už dopředu. Hráli hru, ve které hádáte, pod kterým z pěti útržků látky se skrývá kámen. A někdo šel spát. Proč? Pokud ve snu pouštěl draka a navíjel šňůru, vsadil dobře, pokud se šňůra utrhla, vsadil špatně, ale ještě měl čas uzavřít sázku novou. Mimochodem, zdá-li se vám o skutečném drakovi, ať už Strážném nebo prostém, můžete očekávat předvolání k úřadům, budete z něčeho obviněni.

Konečně táhlý zvuk vyluzovaný foukáním do ulit tritonů svolal diváky k zápasu. Ring vypadal nádherně: po obvodu ho zdobily sloupy s vlajícími pestrobarevnými zástavami.

Moje sestřička do něho vkročila jako první.

Čekal jsem s napětím, koho Vítr z výšin postaví proti ní.

Ve vchodu do chýše domácích se nejdřív ukázalo temeno plné bohatých, hustých vlasů, pak ramena (trochu jsem zadržel dech, protože to byla plná, svalnatá ramena) a pružným pohybem se před námi vztyčila dívka oblečená jen v krátké bílé sukénce, dívka s dlouhýma nohama, vysoká a štíhlá, vyšší než Květina v pěsti a přitom se širokými rameny, jaká musí rohovník mít, a s úzkým pasem a hezkými, kulatými boky. Na rozdíl od mé milované sestřičky měla překrásnou plnou tvář s velikýma vlahýma očima a téměř nevyvinutá ňadra. Vlasy, husté a tmavé, jí zakrývaly čelo a částečně i oči. Stála před námi a zatínala a rozevírala pěsti.

Vítr z výšin se ke mně přitočil a ptal se, jestli tu krasavici poznávám. Vážně nevím, o koho jde… Cože, Klekták? Před dvěma roky to byla atletka-dítě, která vypadla, nemýlím-li se, ve druhém kole. Na tomhle Svátku sklizně měla podle všeho správný věk i správnou váhu a výšku, nejen na rohování, řekl bych.

Zaráží vás její jméno?

Rodiče byli rohovníci. V tom jméně ukryli svou naději, že z malého uzlíčku lidství, který se jim narodil, vyroste bojovník-rohovník ostrý a tvrdý jako prasečí zub, což se nepochybně i stalo.

S ostatními diváky jsem sledoval zápas a zapomínal dýchat.

Proč? Ty holky kroužily kolem sebe a zaprvé: na Klekták byl docela pěkný pohled; a zadruhé: znáte něco napínavějšího, než je čekání na první ránu?

Víte, s tou první ránou je to zvláštní. Člověk by řekl, že by měla duel rozhodnout, ale motám se kolem sportu už nějaké to období dešťů a nepamatuji se na takový případ a ani jsem o něm nikdy neslyšel. Tady jde totiž o to, že ať už udeříte sebesilněji, nedá se to srovnat s úderem, který vedete v otupělosti po utrpěné ráně a ve vzteku po utrpěné ráně.

Takže druhý, odvetný úder musí být vítězný?

Zase ne, ani zdaleka ne. Tělo toho, kdo úder očekává, se na ránu připravuje. Dá se říct, že se na ni těší. Vybudí se tušením příchodu bolesti ruku v ruce s milosrdnou otupělostí. Celé se třese na výbuch opojného, znecitlivujícího vzteku.

Takže třetí úder?

Nemusím doufám pokračovat. V tomhle totiž tkví krása rohování: jen u první rány není jisté, kdo ji povede; pak už se borci v úderech střídají a u žádné z ran dopředu nevíte, která bude poslední – vítězná.

Sleduji Klekták, jak se úkroky přibližuje ke Květině v pěsti, jak se jí napínají zádové svaly a svaly pravé paže. Z postoje, který zaujme, je mi jasné, jakým způsobem se chystá vést úder. Švihnutí pravačkou. Květině v pěsti rána strhne hlavu dozadu, ale stojí, i když jí přes rty a bradu crčí krev. Všichni čekají na odvetu, ale Květina v pěsti výpad jen naznačí. Vzdát se odvetného úderu není žádná novinka, patří to k boxu jako cokoliv jiného, co může protivníka zmást a tím otřást jeho sebedůvěrou.

Klekták okamžitě udeří pravačkou, rána je silnější než ta první. Vykřiknu a nejsem sám. Ozvou se všichni diváci, kteří boxu opravdu rozumějí a kteří poznali, že si Klekták právě zlomila ruku.

Květina v pěsti je na tahu, ale zase úder jen naznačí, a když jí na tvář dopadne levačka, která je účinná asi jako pohlazení péřovou poduškou, je všem jasné, jak zápas skončí. Květina v pěsti ho nijak neprotahuje: křupnou nějaké kosti v obličeji a Klekták leží na zemi.

Moje milovaná sestřička, která si je dobře vědoma, jak Klekták zapůsobila na mužskou část publika, nezopakuje gesto z minulých her, nevyjme květinu z vlasů a nepodá ji poražené soupeřce na znamení úcty k jejímu výkonu. Místo toho na tělo bezvládné dívky dopadne krvavá slina.

Mlžný opar jako jediný z naší rozšířené rodiny Květině v pěsti neblahopřál. Odešel.

Problém lásky Mlžného oparu mi nešel z hlavy. Zrovna při boxerském utkání jeho pohled rozhodně nebyl strnulý, a to stál od manželky jen kousek. Opravdu rozněcuji jeho lásku ke Květině v pěsti? Je ta jeho láska vůbec vyvolaná?

Objal jsem vítězku turnaje v rohování kolem ramen a řekl jí o zkoušce, která tyhle otázky zodpoví. S tou zkouškou souhlasila – dokonce s radostí.

 

11

Když Květina v pěsti vstoupí do naší chýše, na okamžik ji uvidím jako nehezkou a krutou a hloupou ženskou, zvlášť když prohlásí: „Ta se neprobere dřív, než by se v zemní peci upekla slepice.“

Jen jsem si namlouval, že této zemi a lidem začínám rozumět. Jak pošetilé domnívat se, že by se tento nekultivovaný pronárod mohl stát předlohou pro dobře ošetřovanou obec. S hořkostí přemýšlím nad údělem dýchat kdovíjak dlouho vzduch s touto primitivní společností, uvízlou v bezbřehém oceánu vody a času, v němž ji kapitán James Cook, díky své neobyčejné vytrvalosti, objevil.

Prvním šokem byl vlastní zápas v boxu – neskutečně brutální podívaná –, dalším pak krajně nesportovní, ba nechutné chování Květiny v pěsti k soupeřce.

Odtahuji se od ní, ale když se ke mně přitiskne a já uvidím zblízka zhmožděnou tvář a ucítím přirozenou vůni téměř nahého těla, už se nedokážu déle hněvat a zatoužím po ní jako vždycky. Nepoznamenal-li jsem to již dříve: její pokožka i dech voní po koření. Stále se koupe, takže nikdy není cítit potem. Vyplachuje si ústa po každém jídle a zachovává si tak bělostné zuby a svěží dech.

Později mě navštíví švidravý stařík s tikem v obličeji v doprovodu otylé mladé ženy, jejíž jméno je Polotma. Je to moje výhra v sázce. Polotma má širokou tvář s téměř neustále zavřenýma očima. Prý jí vadí sluneční světlo a nejraději se zdržuje ve tmě nebo alespoň ve své jmenovkyni. Občas zívne, občas posmrkne, občas se letargicky poškrábe na Hnízdě tisíce ptáků.

To mě přivádí k poznámce, že pro barbary je typické dávat vlastní jména i domům, člunům, zbraním, vlnám na moři, větrům a vůbec nejpodivnějším skutečnostem.

Výhru s díky odmítnu. Není to však možné, musím respektovat zdejší zvyky. Za pokus o odmítnutí výhry budu navíc odměněn dalším darem dle svého výběru. Kroutím záporně hlavou na znamení, že skutečně ničehož… A vtom se rozpomenu na svoje plány a vyhrknu: „Dva psíky.“

Vítr z výšin se optá: „Psí-ky?“

Odvětím: „Mám na mysli ty tvory s vlhkým čumákem… O nic se nevsázím.“

„Vlh-kým?“

Nehnu ani brvou.

Naše rodina se záhy rozroste o dva psy. Jsou ochotni přiběhnout pro různé pamlsky na zavolání, zprvu i bez něho. Pojmenoval jsem je Sedlo a Vikář. Sedlo je fenka. Jméno dostala podle charakteristické skvrny na zádech. Vikář je neskutečně tlustý, jeví se inteligentnější, ale v okamžiku, kdy je žrádlem přesycen, jakýkoliv výcvik ignoruje.

Velký vorvaň donese plnou náruč předmětů. Jde o výbavu Polotmy. Vidím šavli, kleště, pilu, sekeru, pinzetu, teslici, velké množství hřebů, kružítko, devítiocasou kočku (co jsme se jí jen nahledali!).

Poznamenám, s humorem sobě vlastním, že veřejné mínění by mělo změnit jméno mé výhry na Zlodějská polotma.

Polotma se urazí. Což je vlastně docela zvláštní, protože jinak dokáže neuvěřitelné: pospává i v průběhu nejrůznějších úkonů a činností, také za chůze. Dá se říci, že spí neustále jen s krátkými přestávkami v důsledku například zakopnutí.

Květina v pěsti mi vysvětlí, že Polotma byla předměty obdarována cizinci, neboť nade všechny vyniká v umění tělesné lásky.

Připomíná mi to známou sentenci z Písma svatého: Hladový vezme sklizeň i z trní.

Nevím, jestli jsem o tom už nehovořil, ale co platí o fauně – absence nepříjemných tvorů, jako jsou obtížný hmyz, šelmy – platí i o místní flóře: zcela chybí tmy, kopřivy tu nepálí a jejich listy se honosí nádhernými barvami a jemným sametovým leskem upomínajícím stejnou měrou na oči i pleť Květiny v pěsti.

Nejde mi z hlavy ono cizokrajné zvíře… Francouzi! Ano, hlasy, jež tvrdily, že Francouzi nejsou nikterak pozadu s mapováním nezmapovaného a s objevy neznámých pobřeží, nepřeháněly. Museli to být oni, kdo dosáhli neznámého a tajuplného jižního kontinentu se zvířaty ještě podivnějšími než ta, která jsme uzřeli na dosud neprozkoumaném pobřeží poblíž Nového Zélandu: bezkřídlou kachnu se čtyřma nohama navlečenou do dobře padnoucího kožichu, boxujícího tarbíka velikosti dospělého muže atd. Dvojhlavého vzali Francouzi na palubu. Pro přistání u Velkého ostrova však, bez zkušeností velkého navigátora, zvolili místo natolik nevhodné, že ztroskotali. Jejich lodi klesly do hlubin, zvíře se však spasilo, dosáhlo souše a přežívalo vesele dál, dokud nenarazilo na nás.

K večeru začne soutěž v uměleckém přednesu. Hlas šatovníka v rámci přípravy žvýká kořeny omamného pepřovníku na kasičku, kterou vyplivuje do džbánu z tykve, načež ji smísí s jistým dílem vody. Poté tekutinu přecedí přes jemné hoblinky do šálku – půlky kokosového ořechu. Obsah šálku vypije.

Květina v pěsti mi oznámí, že soutěž v přednesu neuvidím: odpůldne vyplujeme spolu na moře nalovit do zásoby nějaké ryby.

Zatímco ona váže sítě, připravuje vahadlovou lodici a rybářské náčiní, já ležím a pozoruji domorodce.

Kdo z Evropanů by si alespoň na chvíli nepřál žít jejich neuspěchaný a zahálčivý život?

Přisedne ke mně Zlomený dech. V hovoru mě seznámí s dosud neznámou realitou: totiž se značnými společenskými rozdíly, jež v ostrovní společnosti panují. Ukáže se, že Zlomený dech je sluha. Naše sympatie jsou vzájemné. Inu, pro toho, kdo se umí dívat, chodí dobří v bílém a zlí v tmavém šatě.

Mimochodem. U lidí, u nichž dobrota, slušnost, obětavost a jiné ctnosti nejsou patrny na první pohled, moudrý se soudem nespěchá: vyčká činů. V této souvislosti se mi vybavuje poručík Dean. Když naše jednotka měla být už už odvelena do bojů v Severní Americe, dozvěděl se o mé touze zúčastnit se s kapitánem Cookem plavby kolem světa. S přispěním neuvěřitelné osobní iniciativy a známostí své ženy na těch správných místech v Admiralitě vybojoval pro mne post vojína na lodi Resolution. Ne dost na torní Osobně byl přítomen mého odchodu z kasáren. Na mé díky reagoval úsečně a skromně, jak se sluší na vojáka Jeho Veličenstva: „Jsem tu jen proto, aby se něco na poslední chvíli nezvrtlo.“

Vybídnu Zlomený dech, aby se mi svěřil s krutostmi, jež mlčky předpokládám, páchanými náčelníky a šlechtou na chudině. Představte si, že jakýsi menší náčelník z rozšířené rodiny Květiny v pěsti oblečený v tom roztomilém ptačím plášti nechal rozpůlit jedinou dcerušku Zlomeného dechu jen proto, že narušila stupidní zákaz; její stín se dotkl kotníku náčelníkovy dcery. Podle mínění Zlomeného dechu však spíše proto, že jeho dítě bylo nesrovnatelně krásnější než náčelníkova dcera. Cituji: „… neobyčejná ohava.“

Tahle panská zpupnost korunovaná krutou nespravedlností mi sevře hrdlo. Nevím, jak vyjádřit Zlomenému dechu svou soustrast. Také on křiví obličej a skládá kůži očních partií do záhybů a zřejmě jen s největší námahou překonává dojetí při vzpomínce na dceru. Doporučím mu, aby se sobě rovnými zatočil s tou cháskou, která je vysává.

Jeho oči se hned stočí k východu z chýše. Na písku rozpáleném sluncem se tam zatřepotá čtverhranný stín.

Zlomený dech šeptá, že nemůže, protože bůh, který na sebe bere podobu draka (rozumí tím hračku, kterou vypouštějí do vzduchu na provázku děti) trestá smrtí ty, kdo by o šlechtě jen špatně promluvili. Vystoupím z chýše – první pohled patří nebi, ale draka široko daleko nikdo nepouští – a odeberu se za Květinou v pěsti. Doslova zopakuji, co mi vyprávěl Zlomený dech. Celý bez sebe jí vyčtu strašlivou nespravedlnost, kterou na něm její rodina spáchala.

Zareaguje větou: „Tvá slova pro mne nejsou víc než věnec z květů, kterým si zdobím boky,“ a odběhne.

Posléze slyším křik. Květina v pěsti přivleče do naší chýše Zlomený dech. Sluha se přizná, že si vyprávění o rozřezané holčičce vymyslel. Květina v pěsti navíc trvá na tom, aby odvolal tu „ohavu“ a „menšího náčelníka“, i když nevím proč, když šlo o fikci.

Na otázku, z jakého důvodu se snížil k tak hrozné lži, odvětí, že mi chtěl udělat radost. Viděl mi totiž na očích, jak se třesu nedočkavostí uslyšet něco takového.

Když o tom později povím Tančí-mluví, řekne: „Na tom příběhu je vymyšlené jen to, že se přihodil Zlomenému dechu.“ A pak mi začne vyjmenovávat svaté zákazy, jejichž porušení tu trestají smrtí. Považte, že z asi sedmdesáti odrůd banánů, jež na ostrovech rostou, nejsou pro ženy zakázané pouze čtyři. Epilogem jeho samomluvy je sentence: „Náčelníka, který užívá svou autoritu k utiskování svého lidu, je však dovoleno zabít.“

To nejkrásnější na těchto ostrovech je příroda. Jsem si jist, že jediný strom pandánu se špalíky vzdušných kořenů, kakaově zbarveným kmenem, tmavozelenými listy a květy, které vypadají jako krémově oranžové, nevelké agáve, vydá za celou jejich „lidskou“ společnost.

Nepříjemná věc: celý den jsem pociťoval bolest a tlak na levé straně horního rtu, a jak nyní zjišťuji opatrnými doteky bříškem ukazováčku, naskočil mi tam opar. Tančí-mluví je natolik škodolibý, že se z něho nepříčetně raduje!

Věnuji se raději tomu, co mi přináší radost a odvádí mě od nepříjemných myšlenek: počítám zpaměti vyšší a vyšší mocniny čísla dvě. Přitom pozoruji velikost a zvláštnosti utváření místního ptactva. Nejpestřejšími ptáky jsou tu drobní sladkohlasí šatovníci; největšími pak místní husy. Přepestré barvy unavují oko, začínám se nudit. Ale stačí zahlédnout malého ptáčka žlutohnědé barvy a hned jsou všechny mé čivy ve střehu. Patrně jde o druh šoupálka, dosud nepopsaný evropskými badateli. Odhlédnu-li od zbarvení, vyhlíží jako vrabec, který se přežral mokrého zrní.

V ústraní okraje džungle se mi prst stane štětcem, černý písek plátnem. Nakreslím nejdříve vlasy, které vpředu splývají na ňadra, avšak nezakrývají je, jen na nich zlehka spočívají. Jedním tahem vyryji obrys obličeje a v okamžiku, kdy jsem s hrubým náčrtem spokojen, už vím, že maluji usmívající se Květinu v pěsti.

Teprve nyní si uvědomím, že Květina v pěsti vypadá, jako by se usmívala stále, a když tomu tak právě není, vypadá, že se usmívá smutně.

Poté co vykroužím oblouček horního rtu, který je o poznání tenčí než ret dolní, pomyslím si, že dnes vypadají její ústa dočista jinak, celý obličej vypadá jinak.

Maluji nos a úsměvem zmenšené, mírně šikmé jako ospalé oči, úmyslně proto, že v černém, napuchlém a rozbitém obličeji nic podobného k vidění není.

 

12

Na manžela své sestřičky jsem narazil při procházce údolím mezi Bílou horou a Chrlící jámou. Zrovna maloval její tvář prstem do písku.

Později, až jsme se vrátili do vesnice, jsem mu donesl tetovací nádobíčko Hlasu šatovníka a jemnou tkaninu, kterou mi darovala má sestřička, a požádal jsem ho, ať mi namaluje dvojhlavého.

Když měl hotovou první hlavu, zeptal jsem se ho, jaké má plány s Polotmou: bude jeho služkou, nebo ženou?

Rázně odpověděl – měl jsem dojem, že na obě otázky –: „Nikdy!“ Potom dodal: „Navrhuji, aby se stala rovnoprávnou členkou naší družiny a reprezentovala nás v soutěžích o největší smilnou odměnu na příštím Svátku radosti.“

Usmíval jsem se ještě, když jsem v doprovodu Velkého vorvaně a s hotovým obrazem dvojhlavého pod paží vstupoval do chýše jednoho starého šizuňka.

Obraz jsem rozvinul, ukázal na jistou část těla dvojhlavého a Velký vorvaň vytáhl z vaku, který obsahoval majetek Polotmy, nástroj úplně stejného tvaru. Zeptal jsem se: „V tomhle vaku je ještě sedm dalších věcí. Máme pokračovat?“

Vynechám-li koktání a nejrůznější pazvuky, vypadal náš rozhovor takto:

„Modlitby jsou vlákna, která nás spojují s bohy,“ řekl Vítr z výšin. „Myslí se ty vyslyšené.“ Nespouštěl ze mne jedno oko, zatímco druhým rejdil po kresbě. „Klekták se z bezvědomí už neprobrala. Zkusil jsem chytit jejího ducha, přivést ho k tělu a nacpat ho… Jenže tohle bez přízně bohů nejde.“ Tiše dodal: „Ani tamty oči nepomohly.“

„Ale proč to dvojhlavé zvíře?“

„Chtěl jsem zachovat naše souostroví starým časům. Obrátil jsem se na boha války s prosbou, aby vytvořil obrovskou bestii podle mých představ a dal jí do vínku osm dní života – jistota je jistota, nejsem nezodpovědný blázen –, touhu ničit a lovit lidské. Než jsem ale stačil určit koho – cizince – a co – jejich lodě –, vlákna se zpřetrhala; spojení s bohy se přerušilo. Myslel jsem, že jen přechodně.“

Z mraku šupinek kůže se ještě ozvalo: „Kálí na nás. Tohle je soumrak velmistrů Řádu mocných. Řekl bych… soumrak kouzelníků.“

Konec rozhovoru.

První vryp na mém válečném kyji mi důtklivě připomínal jednu otázku, kterou jsme si tehdy s Větrem z výšin a s Jedinečným kladli: „Máme zařídit, aby jejich první návštěva u nás byla i tou poslední?“

Na sklonku tohoto dne jsem přidal na válečný kyj šestý ornament. Byla v něm obsažena hned dvě poznání:

Vítr z výšin tu otázku zodpověděl několik dní před schůzkou v chlebovníkovém háji.

Situace se od té doby podstatně změnila. Bůh zlodějů!? Žádný bůh se mnou nechtěl mít nic společného, ať jsem ho vzýval, jak chtěl.

 

13

Rybařící Květina v pěsti nemá příliš dobrou náladu a později se mi svěří se svými obavami: podle ní nás mořský proud, obří vlny a nezvykle prudký vítr unáší dál a dál od souostroví směrem na západ.

Vzhledem k tomu, že moje oči nenalézají na otevřeném moři potravu, kterou by se mohly zabývat, počítám mocniny čísla dvě tak dlouho, až zjistím, že místo kalkulování recituji. Považte: všechny v reálu využitelné mocniny tohoto čísla znám nazpaměť!

Naneštěstí během svého počtářského eskamotérství pozapomenu na opletenou tykev s vodou, jež je mi dána na starost, a další bouřící zpěněná vlna nám ji vezme. V mumlání, které od Květiny v pěsti slyším nyní, se vyskytuje i málo pochopitelná sentence: „Takhle ta zkouška vypadat rozhodně neměla!“

Později bouře utichne; hladina je jako olověný plát; teplota rychle stoupá; není úniku před zářícím sluncem.

Trpíme žízní. Květina v pěsti skočí do vody a pokouší se něco ulovit.

Ježto se jí rybaření příliš nedaří, přemlouvá mě, abychom se spolu pomodlili k žraločímu bohu zvanému Švihající ocasní ploutev.

Jen si unaveně pomyslím se Svatým písmem: „Jestliže tě nabádá manželka, abys sloužil cizím bohům, zabij ji.“ A potom mlčky zavrtím hlavou v odpověď jí… i sobě.

K večeru se mě opatrně zeptá, jestli můj bůh dovoluje manželkám jíst želvy. Přisvědčím – a na dno lodi dopadne vodní želva asi stopu dlouhá, která má svrchu krunýř šedozelený, zespodu nažloutlý.

Když želvu chytne do rukou, zvedne ji a zakousne se do vrásčitého krku, musím se odvrátit. Přemlouvá mě, abych si vzal sousto, že je dobré a že mi dodá sílu. Pohlédnu na ni – a uvidím tvář, jejíž opuchlé rty jsou zamazané tmavou krví. Krev dokonce stekla po šíji a usazuje se v levé klíční jamce. Usměje se na mne. Odhalí zuby zamazané krví. Z želvy, kterou drží vodorovně oběma rukama, kape krev. Zavřu oči a překonávám ošklivost, která mě opanovala. Mám pocit, že se už nikdy nepodívám na Květinu v pěsti, aby se mi zároveň nevybavila želví krev a třásně želvího masa.

Slunce zajde za obzor a na temném nebi se rozzáří hvězdy. Moje nitro spaluje plamen. Nelze popsat, jak strašlivou žízní trpím. Dokonce zjišťuji, že se mi kalí zrak. Při všech těch mukách nemohu neslyšet, jak Květina v pěsti stále jen srká, cucá a vysává tu svou otřesnou želvu.

V noci je stejné horko jako ve dne. Cítím její pot. Má nepříjemný odér příliš odleželé lovecké omáčky. Nemohu se jejím směrem ani podívat. Přeji si, abych mohl spát a spát, abych celou tuhle hrůzu a hnus zaspal, i kdybych se již neměl probudit, jenže žízeň mi nedovoluje usnout.

Připamatuji si podpalubí lodi Resolution plné sudů sladké vody. K vybavení lodi náleží i přístroj destilující mořskou vodu na sladkou.

Ze spojení slov „sladká voda“ téměř šílím.

Dívám se na čisté nebe – žádný déšť na obzoru.

Jen mátožně se ve mně probouzí amatérský astronom: pozoruji téměř shodná souhvězdí jako na západě Anglie v tuto dobu. Nebe je však pootočeno tak, že souhvězdí Ještěrky a Labutě jsou skryta za obzorem.

Někdy nad ránem se Květina v pěsti dá do tichounkého zpěvu: „Zalykáš se horkem, zalykáš se horkem, horkem, které probouzí ze spánku. Vstávej, tvá láska nese ti déšť, drobný déšť, svěží déšť, déšť ve džbánku.“

Ležím na podlaze na zádi. Za neustávajícího zpěvu té písně se Květina v pěsti ke mně přesouvá po kolenou, přidržujíc si přední díl hnědé sukně na plochém bříšku. Už klečí nad mou tváří, zpívá a já vím, že je tu jen jediný džbánek, ve kterém by mi mohla přinést drobný, svěží déšť.

Předtím jsem si toho nevšiml, ale zbarvení hustých tmavých chloupků jejího ohanbí mi připomíná tmavé peří pod zobáčky těch buřňáků, jež kapitán Cook nazval modří.

Zadřímnu a zdá se mi, že se nám narodila příď kanoe. Má modré oči a světlé vlasy. Na nic dalšího z toho snu si nevzpomínám, ale sotva se o něm zmíním Květině v pěsti, musím ho pak vyprávět stále dokola. Dělám to rád, poněvadž ona se přitom vždycky usměje a s tím úsměvem na rtech je velmi krásná. Nemyslím, že bych někoho v životě dokázal milovat více než Květinu v pěsti.

Pochlubí se, že podle horoskopu bude mít hodně dětí.

V jakém měsíci jejich kalendáře jsem se narodil já?

Ve stejném jako ona!

Květina v pěsti se směje: jsou-li v tomto období narozeni oba manželé, říká se jejich rodině „hejno bodloků“ nebo také „houf ploskozobců“.

Krátce o místním kalendáři: měsíců mají stejně jako my. Jediný rozdíl tkví v tom, že počátek jejich měsíce spadá přibližně do první pětiny našeho měsíce. Určitý měsíc je příznivý jen určité činnosti. Totéž platí o určitém dnu v týdnu. Den tu začíná západem slunce.

Odpůldne velice čerstvý vichr od západu. Vracíme se na Velký ostrov.

Jako prvního po přistání uvidíme zevlujícího sluhu. Vybaví se mi jeho dcerka. Jsem rozhodnutý minout ho bez povšimnutí, ale pak si řeknu: O co lépe bude, když se v nikdy zapomenutých zpěvech domorodců objeví slova v přibližném významu: „Byl to nebojácný, přímý, taktní muž, vynálezce psího spřežení a kola, bystrý pozorovatel přírody udržující přátelské styky se všemi ostrovany počínaje králem a konče tím nejbezvýznamnějším sluhou.“

Pozdravím Zlomený dech. Chvíli fascinovaně sleduji jeho obličejový tělocvik. Neznalý by jej mohl považovat za jen s největší námahou překonávané dojetí z nenadálého setkání.

Kráčíme ruku v ruce s Květinou v pěsti. Tančí-mluví ani nikdo jiný se nepodivuje, že nepřinášíme žádný úlovek. Mužská část společnosti neustále pospává, protože „oběd byl až příliš mastný a sytý“. Zvláštní je, že na mne žádné maso nezbylo.

Tančí-mluví mě později seznámí se svojí představou, jak se na Velkém ostrově objevilo dvojhlavé zvíře: jeho podobu navrhl Vítr z výšin inspirován sbírkou nářadí, kterou byla odměněna Polotma za sexuální služby. Vlastní sestavení zvířete, oživení a fungování pak zařídil bůh války.

Nechám ho při tom. O tom zvláštním osazenstvu sousední vesnice (jak jinak bych místním mohl přiblížit Francouze, nežijí-li tu žáby, neroste-li tu česnek?) se nezmíním ani slůvkem.

Dozvím se, že soutěž v recitaci nedopadla pro Hlas šatovníka nejlépe. Šťastná hvězda nenápadně naznačuje žvýkání a plivání… Chápu. Náš recitátor se na kuráž posilnil až příliš mnoha doušky omamného moku z pepřovníku, což se projevilo negativně na jeho výkonu.

Chci cvičit psí tahouny, ale nemohu je nikde najít. Dočista se zaběhli. Místo toho, abych se nechal vtáhnout do víru malomyslnosti, zaujme mě následující problém. Předpokládejme, že: Vikář a Sedlo jsou jediní psi na ostrově; za rok může mít fena jen jeden vrh; ve vrhu je v průměru šest štěňat – tři psi a tři feny –; pohlavní zralosti dosáhnou psi zhruba v šesti měsících; případy uhynutí se neuvažují. Kolik jedinců tu bude koncem druhého roku? Kolik koncem roku desátého?

Ničeho se nedopočítám, avšak námaha to není marná: vnitřní zrak mi vykreslí útěšlivý obraz džungle, v níž vesele skotačí nespočetně mnohohlavá psí smečka, přičemž zhruba polovina jedinců má na zádech skvrnu ve tvaru sedla.

V dobré náladě se vrátím z džungle ke svým přátelům. Hlas šatovníka právě cedí naplivanou kašičku přes hobliny do šálku. Spatří mě. Nabídne mi šálek… Nevezmu něco takového do úst, neboť moji žízeň zahání už zhlédnutá příprava. Avšak smutek v jeho očích – komu z nás se někdy nestalo, že prohrál? – mě nutí přece jen ze zdvořilosti usrknout. Nápoj je mdlé, spíše nepříjemné, peprné chuti. Po několika doušcích se mi ale už nezdá tak odporný. Má slabě opojné účinky, asi jako velice řídké pivo. Jak by mohl takový mok zapůsobit na někoho, kdo strávil nejednu milou chvíli v námořnických krčmách opilý – leč nikdy ne do němoty či do bezvědomí – z těch nejtvrdších trunků?

Chce se mi močit. Vstávám s jistými obtížemi: patrně mám částečně narušenou rovnováhu. Potřebu vykonám u nejbližší palmy.

Z nebeské klenby se ozve ohlušující tleskot křídel. Rychle narůstající černý stín se spustí k zemi; s ohlušujícím buchnutím něco obrovského dopadne a zvedne oblak prachu.

Kde jsem to jen četl o obrovských zeměplazech křídla majících, kteří na čtyřech nohou chodí?

Rozpoznám jen nemnoho detailů na úděsném těle, ale i to málo stačí, abych sám sebe neudržel při vědomí.

 

14

Bylo to jasné: na lásce Mlžného oparu ke Květině v pěsti jsem se nepodílel. Ta láska byla přirozená. Vítr z výšin měl s tím soumrakem pravdu.

Vzpomínal jsem, které mé kouzlo bylo poslední. Myslím, že posledním kouzlem jsem dostal na břeh právě ty tři vybrané muže v červeném a Mlžný opar.

Zpráva o podstatě lásky Mlžného oparu nebyla z nejradostnějších, a přece byla mnohem lepší než ta, kterou mi doručil jeden nejmenovaný gardista, přítel naší rozšířené rodiny: „Vítr z výšin si objednal u Jedinečného a jeho gardy smrt Květiny v pěsti. Má být ubita ranami pěstí do obličeje. Gardisté už střeží přístup k moři.“

Mé sestřičce jsem to neřekl. Stačilo, jak těžce nesla smrt soupeřky. Tuhle a nejspíš i několik nadcházejících nocí neusne: její duch se pro slzy nedostane ven otvorem určeným právě pro něj.

Zato Mlžný opar spal dobře. Ještě jsem neviděl, aby z někoho vyrazil duch tak rychle, jak se to stalo jemu, když spatřil Strážného draka.

Nečekali jsme, až se před našimi chýšemi ozve tlumený štěkot vydávaných gardistických povelů. V rámci ranního běžeckého rozcvičování jsme opustili Místo uctívání a vyrazili do džungle. Mlžný opar sužovaly problémy: bylo mu špatně od žaludku, trápila ho neuhasitelná žízeň, strašlivě se potil, třásl se.

Mířili jsme tentokrát k severnímu svahu Chrlící jámy: není tak prudký, ve tvrdém lávovém poli nás nikdo nevystopuje a láva tu tvoří přirozené ploty, za kterými se můžeme dobře skrýt. Plán jsem měl jednoduchý: dosáhnout kterékoliv z vesnic na pobřeží, kde právě nepřebývají gardisté, vypůjčit si, případně za něco vyměnit, případně ukrást loď a odplout na ostrov Za krkem. I kdyby nás garda pronásledovala, v husté džungli ostrova Za krkem se nachází bezpočet jeskyň, které nám poskytnou dokonalý trvalý úkryt. Seznámil jsem s plánem ostatní.

Mlžný opar vyprskl smíchy: „Za krkem!“

Namaloval jsem do písku mapu našeho souostroví. Ukázal jsem mu, kde ten ostrov leží a vysvětlil jsem, že bájný objevitel ostrova ho pojmenoval podle svého nejoblíbenějšího synka, přesněji podle místa na svém těle, kde ho často nosil. U nás jsou děti bezmezně milovány lidmi i bohy. Nemohl jsem si odpustit poznámku k Mlžnému oparu: „Naši bohové by dítěti neublížili – nikdy.“

 

15

Úprk je rychlý přesun s jen nejasně vymezeným cílem. Kráčím s ostatními v úděsném horku. Nevrháme stín, z čehož lze snadno usoudit, že nastalo pravé poledne. Podle Květiny v pěsti se stín o poledni schová do těla člověka a zvětší tak jeho duchovní sílu.

Kdoví proč si ho představuji jako dlouhou, černou, rozžhavenou, kovovou tyč zaraženou do temene a pronikající až do míchy. Nesmírně mě z té představy rozbolí hlava.

Opozdím se za Květinou v pěsti. Nyní kráčím vedle Zlomeného dechu. Také si velice stěžuje na teplotu vzduchu. Je mi vděčný, že jsem během dosavadního putování vypil většinu vody z tykví, které nese. Odpor k nekonečnému putování pod sluneční výhní mezi námi vytváří jisté pouto sympatií, které nemohou narušit ani obě poloviny jeho dcerušky.

V okamžiku, kdy se přirozenost našeho stoupání mění z „do kopce“ na „strmé“, Zlomený dech vyřkne přání, aby všechny cesty, na něž se kdy vydá, vedly dolů.

Zaujme mě představa prostorového uspořádání světa, v němž by byl Zlomený dech při jakékoliv vycházce spokojen. Uvažování na toto téma je natolik osvěžující, že bolest hlavy zcela ustoupí. Dojde k tomu zrovna v momentě, když Tančí-mluví pronese myšlenku o našem trvalém přežívání v jeskynním komplexu na ostrově Za krkem.

Divochům žijícím ze dne na den nestojí naše jeskynní budoucnost za hlubokomyslnou úvahu. Mne však zaujme následující problém. Kolik našich potomků bude žít v jeskyních za sto let? Kolik za tři sta let?

Výpočet se ukáže být mnohem jednodušší než v případě psí smečky iniciované fenkou Sedlo a psem Vikářem. Na vině je především skutečnost, že mocniny čísla dvě znám nazpaměť. Je nás devět, bez přestárlého sluhy osm. Zahrňme do úvah hejna bodloků a houfy ploskozubců a předpokládejme, že za třicet let bude v jeskynním komplexu žít šestnáct našich dětí; za šedesát let svět pod krápníky bude ukrývat nových třicet dva dětí a za devadesát let nových šedesát čtyři dětí. Pokud uvažuji současné spolužití maximálně tří generací, za tři sta let bude obyvatelstvo jeskyní čítat asi čtrnáct tisíc hlav. Za šest set let by sčítání lidu zaznamenalo víc než čtrnáct a půl milionu obyvatel, za devět set let pak zhruba patnáct miliard troglodytů. Jak se tam všichni ti lidé vměstnají a co budou jíst?

Další oživení přinese setkání s kropenatou slepicí. Zjišťuji, že se mi tvar kuřího těla zdá jakýsi… jak jen to říci… neúplný!? Napadne mě nesmírně originální myšlenka: Ach ta jednotvárnost plynoucí z jednočetnosti hlav tvorstva dosud známého světa.

Se soumrakem konečně dosáhneme lávového hradu – cíle naší cesty.

Abych přivedl svoje okolí do lepší nálady, úporně přemýšlím, jakým způsobem se gardistům ubránit. A vtom celý svět exploduje bílým plamenem: nestalo se nic menšího, než že mě oslnil nápad. Mysl mi přehrává divadelní kus:

Soudek s prachem smíchaným s nevěstčími odměnami a valouny stojí na plošině pod námi. Gardisté stoupají k našemu lávovému „hradu“. Je zažehnuta zápalná šňůra vedoucí k soudku. Legie Jedinečného obklopí soudek – následuje strašlivý výbuch.

Pro předvedení svého nápadu využívám nesmírně efektní formu série kreseb v písku, z nichž každá popisuje realizaci v určitém časovém okamžiku. Sled črt končí příšernými výjevy, jež dokumentují zkázu královské armády. Reakce mého okolí je naprosto šokující. Velký vorvaň hněvivě podupává. Šťastné hvězdě se zalévají oči slzami. Ostatní na mne zírají zachmuřeně, někteří vystrašeně. Poprvé vidím otevřené oči Polotmy – metají blesky!

Květina v pěsti mi vysvětlí, že můj plán počítá se strašlivou smrtí roztrháním všech vojáků, které proti nám Jedinečný postavil. Jenže mezi nimi jsou příbuzní Šťastné hvězdy, mladší bratr Velkého vorvaně (hádám… Malý vorvaň!?), spousta známých ze sportovišť.

Pro sebe doplním: „…a nejspíš nejeden zákazník Polotmy.“

Tančí-mluví shrne kritiku mého nápadu do vět: „Magie, stejně jako válka, je u nás zaměřena na určité osoby, ne na širokou veřejnost. Nikdy bychom neuvažovali nad záhubou tisíců.“

Zraňující slova. Avšak i já dokážu nabrousit svůj jazyk. Vmetu mu do tváře ironický šleh: „Jsem si jist, že podle nejrůznějších… ehm sedmi… znamení – na, nad i pod zemí – dobrá polovina z těch tisíců sama záhy vypustí duši.“ A hned připojuji pochybnosti o událostech v zátoce Brána božstev: „Jak je možné, že z devíti lidí, kteří vystoupí na břeh, mají hned čtyři zanedlouho odejít z tohoto světa přirozenou smrtí?“

Přičapne, posbírá valounky různého tvaru a rychle je rozloží ve tvaru lidského těla. Ukazuje na ten či onen kamínek, mačká si břicho, stáhne ukazováčkem spodní pravé víčko.

On prý určil ty tři smrtelně nemocné a o vážnosti choroby našeho kapitána věděl již z dřívějška. S přispěním bohů zařídil, abychom se já a ti tři s duší na jazyku stali součástí doprovodu kapitána na cestě do vesnice Vzdálený omamný mok z pepřovníku, na cestě pro přátelská rukojmí.

A pak mi posunčinou, tanečními kreacemi a zvukomalebnými slovy popíše další čtyři členy naší výpravy kolem světa, které také nečeká dlouhý život. Toliko zásluhou nezměrné všímavosti v těch neuměle a nahrubo načrtnutých skicách rozpoznávám velitele lodi Jejího Veličenstva Discovery, jímž je Charles Clerke; pomocníka tesaře Alexandera Mclntoshe; seržanta Samuela Gibsona a námořníka Thomase Tretchera.

Po zkušenostech s Bratrem Noe se raději nepokouším odít do slov, co mi to všechno připomíná – onoho tlustého, krví přepitého tchoře chyceného v kurníku ve známé moralitě, který se hájil slovy; „Nikoho jsem života nezbavil. Na hřadě je přidržovala posmrtná ztuhlost.“ Omezím se na pouhé vyjádření ostentativního nezájmu formou, které tu rozumí každý – prohlásím: „Tvoje slova pro mne nejsou víc než věnec z květů, kterým si zdobím boky.“

Následuje výbuch smíchu.

Hlasu šatovníka vypiji šálek omamného nápoje z pepřovníku, který si pracně nažvýkal, naplival, smísil s vodou a přecedil přes hoblinky. Nikdo si samozřejmě ničeho nevšimne: všichni se smějí s pevně zavřenýma očima. Čekám, až mi zkvašeným mokem zjitřená fantazie ukáže čtyřnohého okřídleného běsa, který mi vezme vědomí, abych se už nemusel dívat na všechny ty šklebící se obličeje (Výlovcovo chechtání vyvozuji z prudkých pohybů per před ústy).

Vtom mě napadá, že ze skutečnosti, že Charles Clerke možná už nežije, vyplývá možnost, že lodi Resolution a Discovery pod vedením méně talentovaného navigátora civilizovaného světa vůbec nedosáhnou. Tudíž až do konce svých dnů jsem nucen dýchat vzduch… atd.

Žádný běs mě neatakuje.

Projevem moudrosti je správné rozhodnutí, co ignorovat.

S nadhledem se zadívám na Polotmu – s tou nudlí u nosu omládla, vypadá tak na čtyři. Zničehonic se i moje bránice rozechvěje. Chechtám se a řehoním dál a dál, v podstatě bez důvodu, jenže tenhle smích zadržet nelze.

 

16

Začínal nový den. Vítr ometl oblohu a ukázal nám hvězdy. Výlovec a Šťastná hvězda se dostali do nějakého sporu. On prohlásil, že teda dobře, ať je po jejím, a ona povídá, kdepak, ty jsi Ten, který jde vpředu, já jsem Ten, kdo ho následuje.

Mlžný opar vtip nepochopil, a tak jsme mu postupně ukázali všechny důležité hvězdy.

Řeč pak sklouzla na válku, do níž jsme fakticky vstoupili. Mlžný opar o ní nevěděl nic. Řekl jsem mu, že u nás se sice válčí často, ale nikdo nemusí bojovat déle, než si přeje. Není hanbou ustoupit se zdravou kůží, protože kdo se nechá v boji zranit, místo aby moudře ustoupil, dokazuje, že je spíš blázen než válečník. Ještě jsem připomenul formulku odpuštění: „Odpouštím ti a právě tak ať je odpuštěno mně.“ Ten, kdo formulku vyřkne, a ten, kdo ji vyslechne, musí být do konce života přátelé, jinak je potrestají bohové.

Vrtěl hlavou: „Mírumilovná válka! Podle Velkého vorvaně je válka krutá, nemilosrdná záležitost, v níž nezůstane jedna kůstka celá.“

Vysvětlil jsem mu, že Velký vorvaň je gardista – důstojník vojska. Gardista a jeho náčelník ve válce bojují vždycky na život a na smrt.

Ten s očima moře protepleného sluncem, ten, který pocházel ze světa, kde se věci mají jinak, na to řekl: „Pochopil-li jsem to správně, hlavním důvodem této skutečnosti není sveřepost vítězů, nýbrž hrdost poražených.“

Nezbývalo než kývnout.

A pak jsem šel spát. Můj duch ne a ne vystoupat slzným kanálkem.

Vítr z výšin mluvil o zpřetrhaných vláknech. Tuto noc jsem měl pocit, že nejsou zpřetrhaná. Alespoň ta, která mě spojovala s jednou určitou bohyní. Modlil jsem se k ní, a tak trochu ji sváděl…

Nakonec jsem vstal a nenápadně opustil své přátele.

Mířil jsem k lávovým tunelům, které sopka vytvořila za dávných časů. Podle slov zbožněných předků a mých bohatých zkušeností byla doma právě tam.

 

17

Květina v pěsti si přeje tuto noc trávit sama. Důvodem je smutek nad smrtí soupeřky v ringu: Klekták prý podlehla utrženým zraněním.

Velký vorvaň se mě otáže, zda bych si nechtěl zahrát hru, v níž bych já byl podkládací destičkou a on přistrkovaným kolíkem. Odmítnu, aniž tuším, co přesně má na mysli. Zřejmě mám co do činění se skrytým smyslem. Ach ta místní řeč!

Když už připomínám polynéský jazyk – Tančí-mluví a manželé vrhající ostré či tupé předměty rozšíří moji slovní zásobu o pojmy používané v astronomii. Plejádám říkají Očička. Když v listopadu poprvé vyjdou na noční nebe, začíná nový rok a Svátek sklizně. Castora a Polluxe označují po řadě Ten, který jde vpředu a Ten, kdo ho následuje; Orionův pás jsou Tři v řadě a Sirius je Lodivod. Jména většiny hvězd jsou však odvozena od atributů svítivosti a barevnosti: Bételgeuse – Červená hvězda; Aldebaran – Svatý oheň. Naopak překvapí, že například tak velké hvězdy, jakými jsou Procyon nebo Bellatrix, pro místní žádnou zajímavost nemají, tedy se ani nenamáhali je pojmenovat.

Zřejmě zemědělství a především námořní navigace vynucující orientaci podle hvězd vedly i u tohoto primitivního národa spoutaného tmářstvím modloslužebnictví ke vzniku skutečné vědy, jež má zcela exaktní povahu.

Od Šťastné hvězdy se dozvím, že nebesa spočívají na sloupech, které jsou za obzorem, a Mléčná dráha je duch krále žraloků.

Myšlenky mi přeskočí od nebeské klenby k zemskému globu. Na okamžik svým duševním zrakem uvidím mapu, kterou jsem zahlédl v kajutě nejlepšího navigátora světa. Podle ní je toto souostroví umístěno téměř až na obratníku Raka, vzdálené – považte! – maximální možnou měrou ode všech ostatních pevnin a velkých ostrovů.

V dobré náladě, kterou mi tento objev přinese, vyjádřím sáňkujícímu kamenometu bezmezný obdiv k umění vrhat valouny s naprosto neuvěřitelnou razancí a přesností.

Šťastná hvězda, velice potěšená mým prohlášením, mi dovolí prozkoumat prak zblízka. Sestává ze dvou šňůr připevněných ke košíčku. Zarazí mě materiál šňůry, v němž rozpoznávám lidské vlasy. Otážu se, s přihlédnutím k obvyklým domorodým zvykům, zda jsou ty šňůry spleteny z vlasů padlých nepřátel. Výlovec má značné problémy tišit smích. Válí se po zemi. Kope nohama do vzduchu. Buší pěstmi do ztuhlé lávy.

Domnívám se, že právě podobné projevy veselosti patří mezi důkazy jisté jednoduchosti těchto dítek přírody.

Posléze mi Šťastná hvězda oznámí, že ke šňůře má citový vztah, neboť ji upletla z vlastních vlasů nebožka maminka.

Přeje si, abych jí namaloval na rameno podobiznu Výlovce.

Nenakreslím víc než větší kružnici (hlava v přilbě), dvě menší kružnice (výřezy pro oči) a pár čárek ve spodním kvadrantu větší kružnice (ptačí brka zakrývající ústa). Okamžitě je vzbuzen Hlas šatovníka a musí tetovat. Šťastná hvězda je mým výtvorem unesena.

Jak Výlovec pod tou tykví vlastně vypadá?

 

18

Uvítala mě jemná melodie nosové flétny. Tu dívku jsem uviděl, jak stojí obrácená zády ke mně na černé skále, a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Dělilo nás možná dvacet sáhů. Byla docela nahá.

Jak to, že jsem ji viděl až teď?

Její tělo osvítila oranžová záře plamenů, která přicházela zdola, ze země.

Měla bílou pleť a vlasy barvy ohně. Zdvihla lokty – zazněl podmanivý zvuk flétny pod ramenem vyšel srpek luny plného ňadra. Ukročila doleva a zmizela mi z očí – propadla se.

Hudba hrála dál, jen tlumeněji.

Plný touhy jsem vyšplhal na skálu a dorazil na místo, kde ještě před chvilkou stála. Ve skalní stěně zela díra, kterou jsem mohl nahlédnout do ohněm osvětleného lávového tunelu.

Spustil jsem se dolů, a sotva se palce nohou dotkly chladné lávy, už jsem ji spatřil. Stála pro změnu čelem ke mně, pro změnu asi deset sáhů daleko. Plamen pochodně maloval na nahém těle roztodivné stínové obrazce. Touha po ní mě drapla s takovou silou, až se mi zatočila hlava a zdvihl žaludek a před očima se mi roztančila barevná kola. Měla oslnivě bílé tělo s kožíškem na skrytém místě zbarveným jako vlasy – ohnivě červeně. Foukala do nosové flétny.

Paní jámy! Spojuje se s lidmi. Spojuje se s nimi ráda. Nesnáší jen odmítnutí. Naši bozi jsou už takoví. Jsou tak nějak jako my. Vtom jsem si uvědomil, že před bohem přece nemohu stát oblečený. Odložil jsem i válečný kyj – dosud bez vrypů, který by vyprávěl právě o tomto setkání.

Vyzývavě se usmála.

Vyrazil jsem k ní…

V lávovém tunelu voněl klín bohyně. S tou bohyní jsem se právě spojoval. Všechno přitom oddřela sama, dalo by se říct. Já jen ležel na zádech.

Až jsme s milováním skončili, zeptala se na cizince. Přinesl jsem válečný kyj. Bříšky prstů jsem přejížděl po rýhách v rudém dřevě otce stromů a vyprávěl.

Na rozloučenou mi řekla něco, čemu jsem moc nerozuměl: „Udělali jsme chybu. Lepší je nakopnout – a nechat být. Proto jsme zpřetrhali vlákna, jak ty říkáš.“

„Jedinou, poslední službu,“ zaprosil jsem.

Pokrčila sněhobílými rameny. Zkusí to, ale jestli Klekták už vyvrhli, do uprázdněné tělní dutiny nasypali sůl a rezultát zabalený do listů banánů a tara vystavili v síni slávy boxerek, nezmůže pranic.

 

19

Tančí-mluví sáhodlouze „vypráví“ o tom, že se bohové už nebudou plést do jejich života.

Vtom se přiřítí Svižný krok s čerstvými „ještě se chvějícími“ zprávami. Je úleva slyšet něco méně sakrálního: nejbližší vesnice okupuje garda; gardisté začali pročesávat cílevědomě nitro ostrova, nebude tedy trvat dlouho a dorazí do míst, v nichž se právě nacházíme.

Tančí-mluví vystoupí s návrhem: „Kdo chce, může odejít, před gardisty oddrmolit formulku za odpuštění a vrátit se domů.“

Velký vorvaň prohlásí: „Vytrvám až do vítězství.“ Šťastná hvězda, Výlovec, Hlas šatovníka dupnou a vykřiknou tutéž sentenci.

Horečně uvažuji nad podobně výrazným projevem bojové odvahy. Konečně nápad! Sveřepě se zahledím na vzdálenou stěnu ze stvolů cukrové třtiny, nadechnu se, abych pronesl: „Narazíš, kde hrozíš!“…

Tančí-mluví utrousí něco v tom smyslu, že mé osoby se eventualita odpuštění netýká, protože Jedinečného zajímám možná víc než Květina v pěsti. Tančí-mluví na toto poněkud funebrální téma dokonce naprosto nemístně vtipkuje: „Možná potřebuje jen s něčím poradit, možná vůbec nechce další pár očí jako obětinu na oltář.“

Všichni souhlasí s účastí v boji (po zatřepání a násilném oddálení víček i Polotma). Jen Zlomený dech si neodpustí poznámku o bláznovství těch, co položí ve válce život. Odchází. Dívám se za ním. Napadá mě, oč je jeho krok křepčí, než když jsme putovali sem. Zničehožnic se stane něco, co úplně otřese mou nevírou ve víru domorodců. Vše začne vjemem prastaré vrásčité ženy, která se připlete Zlomenému dechu do cesty. Její vrstevník ji zřejmě nevidí, ještě krok a narazí do ní… Místo stařeny zaplápolají plameny. Zlomený dech s vyjeknutím uskočí. Z ohně je rázem chlapec.

Sluha se rozeběhne a brzy se za ním zavře opona vysokých stvolů cukrové třtiny.

Očima marně hledám onoho chlapce. Momentálně se tu široko daleko žádný nenachází: po lávovém poli stoupá dívka oděná jen do své krásy. Nemohu si nepřipomenout onoho návštěvníka hambince v Dingle-I-cosh: nepochybně se jedná o Irku.

Z lesa vyletí lyska, sova, kolibřík; zdvihne se vítr a přináší obrovskou chobotnici (?), žraloka (?), rejnoka (?), kranasa (?), pyskouna (?); po zemi se k nám, tedy do kopce (!), kutálí tykev a červený kámen a kamenná deska a kokosový ořech, plazí se tlustý provaz (?), běží obrovský kanec, kráčí jeden exemplář otce stromů, přičemž kořeny používá jako dolní končetiny. Vedle Irky se zničehonic zjeví mládenec.

Poryvy nesmírně zesíleného dechu Velkého vorvaně mi naráží na zátylek. Když se otočím, mohu sledovat jeho fascinaci oním mladým mužem. Tím pádem poodhalím roušku skrytého smyslu v nedávném lamačově výroku. Uvažuji, zda to neovlivní má budoucí jednání s Velkým vorvaněm.

Ale dcerka Zlomeného dechu mi už také na mysli téměř nevytane.

Jen tak na okraj, téměř všechny ohavnosti vyjmenované ve Třetí knize Mojžíšově zvané Levicitus, kapitola osmnáct, se na tomto souostroví páchají zcela běžně.

Kráčejí k nám další stromy a rostliny (například barvínek). Zapleskají křídla čehosi nezměrně obludného, důvěrně známého. V letce, jež přelétá nad našimi hlavami, rozpoznává Tančí-mluví Strážného draka a hejno prostých draků. Mezi nimi se ve vzdušných kotrmelcích zmítá i drak – dětská hračka.

Průvod uzavírá výjev naprosto unikátní: žena zahalená do svítivě bílé řízy následovaná bělavým útvarem, jenž se vzdáleně podobá mroži nebo člověku zašitému ve veliké punčoše, což je téměř totéž, neklademe-li na podobnost větší nároky, než aby byla vzdálená. Zámotek se pohybuje: divoce sebou hází, svíjí se a zmítá. Až se žena přiblíží, pronese jemným hlasem: „Ten vpletený a opředený patří k vám?“ A aniž vyčká odpovědi, na niž se stejně nikdo nezmůže, dodá: „Zamotal se mi do roucha.“ Jediným mávnutím paže pak vytřepá ze závoje – Zlomený dech! Sluha jektá zuby a je celý promodralý.

Moje rozšířená rodina se vytrhne z ustrnutí, zbaví se veškerého oděvu, padne na kolena a dotýká se čelem země. Tančí-mluví podává vysvětlení polohlasem, je tedy nasnadě, že mumlá. Nicméně – sleduji místní panteon. Tak například: stařena-oheň-chlapec-dívka je bohyní sopek, její nejčastěji užívaný epiteton zní: Paní jámy; kolibřík-mládenec je bohyní loďařů; tykev je bohyní těch, co vylévají vodu z lodi; strom je bohem větru a onen burácející prudký vítr je zase bohem… nerozumím dobře koho, čeho; kranas je bohem zlodějů a léčitelů (což mi připomene praxi v Dingle-I-cosh, kde obě profese také povětšinou splývají), jeho jméno je hodno zaznamenání: Velký kranas ležící mimo dohled. Ta žena v bílém rouchu je bohyní sněhu a jinovatky, přebývá na vrcholu Bílé hory. ‚

Paní jámy zamíří k nám.

Tančí-mluví pronáší koutkem úst, že se s lidmi spojuje ráda; nesnáší jenom odmítnutí.

Sněhobílou rukou ukazuje bohyně na vrchol Chrlící jámy a zve nás do útrob jeskyně skrývající se v kaldeře sopky. Když shlédneme se svahu, vidíme, že mezi zelení džungle a černým lávovým polem se vine pestrobarevná krajka, která hoří červenou, svítí žlutou a ježí se svítivě bílými hroty zbraní – Jedinečného gardisté. Pozvání nelze odmítnout.

Mí přátelé se zvednou okamžitě – nepočítám-li Polotmu, která mezitím usnula.

Poprvé vidím Výlovce bez pláště, bez per, bez tykve.

Vystupujeme k okraji kráteru. Sněhobílá pokožka bohyně je mi stále blíž a blíž. Nemohu v duchu nepoznamenat, že ač jsou její vnady božské, nedosahují kvalit delikátní krásy Květiny v pěsti. Vtom se vedle mne zjeví zrzavý spratek, vysoký sotva do mého pasu, který mě bolestivě kopne do kotníku. Napřáhnu se, abych mu vlepil pořádný záhlavec; paží promáchnu vzduch a… PLESK!

Po střelhbité změně podoby se v místě zrzavého zátylku nachází něco docela jiného.

 

20

Hned po vstupu do jeskyně jsme dostali oblečení. Podobalo se tomu, co nosil Mlžný opar, příjemně hřálo, bylo lehounké a vyvedené v barvě jeho očí. K oblečení náležela i přilba. Tvarem připomínala průhlednou tykev. Výlovec se v ní necítil dobře. Hlas šatovníka vypotřeboval všechen inkoust určený pro smuteční kresby, aby Výlovcovu přilbu pomaloval. Jenom průzory pro oči zůstaly barvou netknuté.

Sestřička pořád ještě tesknila. Navíc se dosud neudobřila s Mlžným oparem. Nevím, co ho to napadlo: plácat bohyni po zadku, a ještě k tomu před svou manželkou.

Později mě Mlžný opar vyhledal. Šklebil se na mne z průhledné tykve a popisoval mi dóm, ve kterém se nemusí nosit na hlavě přilba a ve kterém mu Paní jámy dovoluje kouzlit. Co nakreslí, to se tam objeví, uskuteční. Pochlubil se mi banánem – a musím říct, že chutnal, jak má. Ten dóm nazval Chrám splněných přání.

A pak mi řekl, jaká přání bude chrám plnit mně. Nemohl jsem nevyzkoušet.

Vstoupil jsem do dómu, odložil přilbu a začal tančit. Představte si, že to, co jsem předváděl gesty těla, zpěvem, vnitřním vyzařováním a výrazným rytmem přednesu, se v Chrámu splněných přání zhmotnilo v jediném výpravném živém obrazu nebo v několika takových obrazech. Takže jsem hned viděl, co jsem nevyjádřil úplně přesně.

Uchvátilo mě to.

Přinesl jsem válečný kyj, přejel prstem po druhém vrypů, kyj odložil a začal předvádět: „Uf! A je to za námi: v lovci cizokrajného zvířete jsem probudil lásku k sestřičce.“

Jenže v momentě, kdy jsem popisoval Květinu v pěsti, se v živém obraze zamrskalo chapadlo chobotnice. Tančil jsem a zpíval znovu a znovu… Teď se tam roztahovala přílipka velká jako chýše (!), naparoval kosmatý chlap (!), tančila ještěřice v kraťounké trávové sukénce, která odhalovala docela hezká stehna. Šílel jsem. A pak jsem si všiml Mlžného oparu. Smál se a smál, až se mu tykev zevnitř zamlžila. Dělal si ze mne legraci. Tu přilbu měl na hlavě nejspíš proto, aby se nemusel zdržovat jejím nasazováním, kdybych se na něj vyřítil a on musel z Chrámu splněných přání vypadnout co nejrychleji.

Až se mi příště přestalo při tanci a zpěvu dařit, prostě jsem toho nechal.

Záhy Chrám splněných přání sloužil i ostatním. Především tu na nás čekalo jídlo a pití, které Mlžný opar svými kresbami připravoval. Ale nebyla to jenom jídelna.

Když tam poprvé vstoupil Zlomený dech, zničehonic se rozběhl proti vzdálené stěně, narazil do ní, upadl a po zadku klouzal k levé stěně, odrazil se od ní, aby mohl doklouzat ke stěně pravé… Chtěl-li se z chrámu dostat, nezbývalo než BUM sem a BUM tam sebou mlátit tak dlouho, dokud souhrou náhod nedorazil až k východu.

Polotmu čekalo překvapení v podobě velikého zrcadla. Když se před ně postavila, úplně se jí změnil obličej. Mohly za to doširoka otevřené oči, kterými hltala svoji krásu. Ale Mlžný opar nejspíš chtěl, aby se jí alespoň občas oči rozevřely ještě o něco víc: tu část těla, které věnovala napjatou pozornost, zrcadlo jednou více, jednou méně zdeformovalo, poselo černými tečkami, červenými pupínky…

Pro plnění přání Květině v pěsti tu stála chýše. Trošku jsem se o sestřičku bál, a tak jsem se ochomýtal kolem. Ale v chýši na ni čekalo jen oblečení a šperky, které pro ni (a pro udobření) Mlžný opar vymýšlel. Jednou jsem zaslechl její hlas: „V těchhle šatech jsem opravdu krásná. Ani nevím, kde se najednou vzal ten smutek. Snad proto, že taková nebudu vždycky? Čas má jen jeden směr, než se stačíš ohlédnout, budu stařena chodící po pobřeží s bidlem na napichování ježků. Jak se ti mám odměnit? Chceš, abych se ti dala?“ Víc už jsem pak kolem chýše neslídil.

Hlasu šatovníka splnil Mlžný opar dokonce přání dvě. Zaprvé tu básník nacházel kořen pepřovníku a hoblinky a vodu. Zadruhé tu byly mušle, do kterých mohl namlouvat svoje eposy. Když pak mušli přiložil k uchu, uslyšel ten či onen epos, jak ho přednáší cizí hlas, a to vždycky takovým způsobem, aby přednes co nejlépe souzněl s obsahem. I když mě to překvapilo, Mlžný opar jeho díla nijak „nevylepšoval“. Možná proto, že obvyklým záporným hrdinou jeho zpěvů byl Na obě hlavy poražený. A kladný? Uvedu jedinou, často se opakující pasáž, jakýsi refrén: „Na ostrovech za obzorem studoval, z říčních teras netopýry hromy-blesky trefoval – otaž se na jeho jméno!“ Po dramatické pauze pak následovalo zvolání: „Mlžný opar ve stínku lásky!“ Jak šel čas, Hlas šatovníka plnění obou přání víc a víc propojoval. Žvýkal, plival, míchal, cedil, fermentoval, pil a skládal. Po probuzení se pak nedočkavě vrhal na naposledy naplněnou mušli a nechával se překvapit výsledkem vlastního tvůrčího kvasu.

Šťastné hvězdě daroval Mlžný opar jediný valounek. V Chrámu splněných přání jej mohla metat kterýmkoliv směrem. Vyhnul se komukoliv, kdo stál v cestě, a hned se zase vrátil na dráhu, na kterou ho Šťastná hvězda vypustila. Po dopadu zmizel, aby se zase objevil ve vaku u jejího boku. Myslím, že proti Šťastné hvězdě Mlžný opar nic neměl.

Zato v případě Výlovce se vyřádil: daroval mu neunavitelného metače oštěpů. Výlovec mohl oštěpy po libosti chytat, po libosti jim uhýbat. Oštěpy měly vlastnosti valounku: vyhýbaly se ostatním lidem; po dopadu mizely, aby se v příští chvíli vymrštily z metače. Počet oštěpů a rychlost při odhodu mohl Výlovec stanovit. Mlžný opar mu dal nádavkem další pár rukou! Výlovec samozřejmě očekával, že mu ty ruce navíc umožní rekordní výkon v chytání oštěpů. Omyl. Zjistil totiž, že ten nový pár rukou svojí vůlí neovládá. Tak změnil pravidla: teď šlo o to, kdo bude v chytání oštěpů úspěšnější – jeho ruce, nebo ty cizí? Časem se soutěživost změnila ve zjevné nepřátelství obou párů končetin.

Každý pár spíš bránil soupeři v chytání, než že by sám chytal. Tohle nepřátelství se pak přeneslo i mimo oštěpařská klání. Sotva paže jednoho druhu po něčem sáhla, paže druhého druhu ji plácla… Když pak Výlovec cizí ruce odkládal, leckdy se stalo, že ho bolestivě štíply. Jednou dokonce zaútočily pěstí na jeho obličej. Nic vážného se však nestalo: Výlovec přilbu nesnímal.

Ten Chrám splněných přání vnesl do našeho života hodně rozruchu.

Dění v jeskyni shrnu takto:

Velký vorvaň se s námi nestravoval. Občas jsem ho zahlédl v doprovodu kolibříka – bohyně loďařů.

Mlžný opar se dál bavil vylepšováním svého chrámu.

Zlomený dech odpočíval po jídle nebo klouzal po podlaze chrámu, jako by to byla nakloněná rovina, a přitom křičel: „Na žádnou cestu se nevydávám!“

Ostatní se bavili tím, co pro ně Mlžný opar vymyslel a nachystal.

A já?

Pokud jsem zrovna nevylepšoval umění, podle kterého mi veřejné mínění přisoudilo jméno, toulal jsem se neskutečně rozlehlými prostorami jeskyně.

Při jedné takové procházce jsem narazil na svoji nejoblíbenější bohyni. Řekla mi: „Konečně jsme našli vhodný svět pro vás. Právě jsme vyrazili na cestu.“

Řekl jsem: „Ano? A kde je ten svět?“

Začala plést ze vzduchu jakýsi výjev. To bohové dělají.

 

21

Tančí-mluví mi ukáže dílo, které vytvořila Paní jámy. Je ze stejné materie jako oživlé scény vznikající důsledkem jeho produkcí v Chrámu splněných přání, jenže nemá přechodný charakter, neztrácí se, trvá. Podobá se reliéfní krajce. Jde o pět květů, umístěných zhruba pod sebou, od nejmenšího nahoře po největší dole, s tím, že ten nejmenší květ je květenstvím složeným z několika malých květů. A údajně právě tam nás bohové dopraví.

Něco mi to připomíná. Mhouřím oči. Vybavuje se mi kapitánova kajuta s mapou na stole a současně kresba v písku… Ale ovšem! Tohle je přece mapa Sandwichova souostroví. Symbolická, a i tak velmi hrubě načrtnutá, uvážíme-li, že je zachyceno jen pět největších ostrovů: na jihu Velký ostrov, na severozápadě v obrysech ostrov Za krkem se svými jeskyněmi. To znamená, že bohové plní naše přání. Prozradím řešení rébusu. Až opadne euforie, ozve se trávicí trakt s upozorněním, že je čas oběda.

Květina v pěsti a Polotma čekají, až se rozpálí zemní pec, která byla zformována na základě mé kresby. Opodál leží ostatky slepice, kterou jsem – přeneseně řečeno – také stvořil já. Zlomený dech se křečovitě přidržuje stěny chýše, v níž občas zdobím tělo Květiny v pěsti šperky a oblečením, které sám navrhuji. Hlas šatovníka okouzleně naslouchá mušli; Výlovec chytá kopí; Šťastná hvězda metá valounek.

Najednou úděsný křik. Výlovec se válí po podlaze; čtveřice jeho rukou se míhá neskutečnou rychlostí. Víc než třešňového červa připomíná obrovské klíště stižené nějakou mozkovou chorobou. Nejasnou situaci objasní až Výlovcovy výkřiky nejvyšší úzkosti: v okamžiku, kdy chtěl odložit ruce navíc – zařídil jsem to tak, že si je navléká a svléká jako tornu ony samy převzaly iniciativu a nyní se snaží zbavit Výlovce jeho vlastních paží.

Kreslím, jak má tento spor skončit.

Cizí ruce jsou konečně pryč. Výlovec dýchá zhluboka, chvěje se. Děkuje mi. Podá mi pravou ruku… a levou se přes ni plácne. Zasměje se, vzlykne.

Než stačím jeho ruku stisknout, proklouzne mezi námi Zlomený dech zakousnutý do stehna upečené slepice. Nemýlím-li se, po příštím odrazu od stěny zamíří do stále ještě rozpálené zemní pece.

Opravím zákon gravitace Zlomeného dechu panující v Chrámu splněných přání.

Polotma se úderem pěsti pokusí o úpravu nosu, který se jí v zrcadle jeví příliš dlouhý.

Kresbou měním parametry zrcadla, aby zobrazovalo reálně.

Když už jsem v tom, zkoriguji i pravidla, podle nichž se převádí produkce Tančí-mluví do série přechodných oživlých scén.

Poznámka k tomu:

Každý voják po tisící předvádějící pořadovou přípravu vám poví, že opakování je zasloužilou matkou bezduché, mimovolné samočinnosti. Avšak bystřícím zádrhelům, které jsem do fungování Chrámu splněných přání začlenil, je třeba se vyhnout v okamžiku, kdy se ukáže, že újma, kterou způsobují, je větší než jejich prospěšnost.

Právě nabytá zkušenost mě nutí zamýšlet se hlouběji nad pravidly vzájemného chování v dobře udržované obci. V důsledku toho těhotním dalšími a dalšími originálními myšlenkami. Deklamuji je nahlas, větu za větou. V souhrnu dospěji ke krátkému, avšak obsažnému traktátu:

V dobře ošetřované obci se každý zabývá sportem a duševní a tělesnou činností, v níž nejvíce vyniká. Přispívá tak co největší možnou měrou, s přihlédnutím ke svým schopnostem i možnostem, ku prospěchu celku. Zajímavé je, že v tomto případě odpadá starost o uspořádání vztahu občana a obce. O něm rozhoduje člověk, který v řízení obce právě nejvíce vyniká. Je nasnadě, že taková osoba má schopnost vstřebat do sebe ty nejpodstatnější esence veřejného mínění. Pravidlo chování lze stručně (a z části i obrazně) vyjádřit takto: „Čiň, jak chceš, aby ostatní činili tobě. Těm, co se tímto pravidlem neřídí, odplať podle zákona oko za oko. Pochopí-li posléze jednoocí, že jsou jednoocí, a proč jsou jednoocí, zapomeň, co špatného činili.“ Materiální potřeby dobře ošetřované obce zajišťují planí fantasté ve spojení s božskými přáteli.

Vtom si uvědomím, že moje deklarace má svědka: Zlomený dech nahlíží do Chrámu splněných přání; nadechne se. Očekávám podnětnou doplňující ideu. Jeho komentář má však zvláštní podobu poněkud kryptického výroku: „Škoda, že ta slepice nebyla kropenatá.“

Nechápu. Květina v pěsti mi později vysvětlí, že podle domorodců kropenatá slepice ulevuje od bláznovství.

Závazek: příště už před/se Zlomeným dechem neprohodit ani slovo!

Hledám osamělé místo, kde bych pokračoval v rozjímání.

 

22

Víte, jak se o někom řekne, že „má oči až navrch hlavy“? Tak právě v tomto stavu za námi přiběhl Mlžný opar. Gesty těla, posunčinou, vnitřním vyzařováním a zvukomalebnými slovy nás ponoukal, abychom ho co nejrychleji následovali. Jeho hlasový i tělesný projev hodně připomínal Vítr z výšin. Přivedl nás k vyhlídce z jeskyně.

Šok! Žádné moře nebo ostrovy. Viděli jsme jen hvězdnou oblohu. A ty hvězdy byly obrovské.

 

23

Namířím prstem na největší hvězdu Procyon a pronesu: „Velký ostrov.“

Další tři „ostrovy Sandwichova archipelagu“ představují po řadě Červená hvězda, Bellatrix a Svatý oheň. Což mimochodem znamená, že nesměřujeme do jeskyň na ostrově Za krkem, ale přímo mezi Očička.

Za mými zády se ozve hlas stařeny: „Málem jsem na to zapomněla: nestačili ji vystavit v síni slávy, takže už kokrhala.“

Pominu nesmyslnost tohoto prohlášení a otážu se, jak je to, co právě pozoruji, vůbec možné.

Následuje obsáhlá odpověď.

Ukáže se, že Paní jámy a spol. nejsou bohové, ale objevitelé cizích světů brázdící ten největší možný oceán. Náš svět – Země, Slunce, planety a všechny hvězdy – je zaujal svou neobvyklostí: je celý předkreslen na jakémsi olbřímím podvínku. To, co my vnímáme – prostor, který má výšku, šířku a hloubku –, je jen iluze. Oni mohou podvínek zkoumat a měnit jeho obsah mazáním a přidáváním.

Ač je to idea nezvyklá, není mi zatěžko představit si provedení čar a kouzel, jichž jsem byl svědkem: vytvoření zvířete obdařeného zlovůli; střelhbité proměny něčeho ha něco či v nic; vnímání i ovlivňování myšlenek; vyšetření vnitřních orgánů „na dálku“; uskutečnění nakresleného nebo předtančeného a zhmotnění myšlenky vůbec.

Stařena prohlásí; „Blížíme se k cíli cesty.“

Místo hvězdné oblohy vidím planetu.

Rozpomínám se na místa, odkud jsme odešli: azurová moře, bílé a černé pískové pláže, smaragdové džungle.

Dívám se na místa, kam přicházíme…

Ale moře písku překonáme písečnými kluzáky opatřenými plachtami, azurové džungle s příslibem úrodnosti kypí životem, smaragdové pláže lahodí oku a upomínají na zamrzlé rybníky a radosti spojené s rejděním po nich na kostěných bruslích.

Vidím do budoucnosti, na časovou vzdálenost devíti set let. Patnáct miliard lidí tu prospívá sobě a jeden druhému navzájem v obci ošetřované tím nejlepším možným způsobem. A je jim dobře.

Hlas šato vniká pronese verše vyňaté z nějakého svého eposu staršího data: „Dobře vím – má Země je až úplně dole. Co mate mě, však tohle je: kdo nahoře je doma?“4

Nemohu se ztotožnit s pocity našeho barda. Mě osobně cizí, dosud neviděné nemate – přitahuje. Pociťuji jen zvědavost. Vždyť v jistém slova smyslu trávím všechen svůj čas na cizí planetě a s lidmi z cizí planety počínaje čtrnáctým únorem roku sedmnáct set sedmdesát devět.

 

24

Paní jámy – v nepřítomnosti sestřičky v podobě, která je mi nejmilejší – mě zastihla, když jsem pracoval na svém válečném kyji. Zeptal jsem se jí, jestli nás v tom novém světě zanechají o samotě, nebo zůstanou s námi.

A Paní jámy řekla: „Setkali jsme se s předky lidí, naučili je používat nástroje. Chtěli jsme se vytratit a ponechat je osudu. Jenže jsme si povšimli vašeho souostroví. Ostatní lidský svět k němu měl tehdy odevšad nekonečně daleko. Jaká lákavá možnost: být u toho den za dnem; řídit růst, vývoj. Podílet se. Kdopak by se staral o čas? Celá ta léta jsme viděli jen ty vaše ptačí pláště, vaše sporty, tance. Slýchali jsme písně a básně a eposy a legendy a pohádky a rodokmeny – to všechno předávané ústně bez jediného zkomolení z potomstva na potomstvo. Ani jednou jsme se nerozhlédli kolem sebe. Byli jsme si jistí, že jinde – bez nás – to může být jenom horší, zpozdilejší. A pak přistály ty lodě. Ti opuštění, ti, kterým jsme jen ukázali, jak opracovat kámen, připluli – s kovovými předměty, se smrtícími zbraněmi, s písmem, s knihami, s mapami…“ Paní jámy se na okamžik odmlčela. „K tvé otázce. Řekli jsme si: Co kdyby vaše možnosti – naši podporu – měl jeden z těch připluvších? Čeho by dosáhl v příhodných podmínkách jeho svět?“

Zmizela.

Dokončil jsem poslední ozdobný vryp. Začínal docela nový příběh, a ten vyžadoval nový válečný kyj. Pomyslel jsem si: Z jakého bude dřeva?

 

DODATEK

Pro ty, kteří znají historické i bájné postavy, zeměpisné názvy a vůbec nejpodivnější skutečnosti Havajských ostrovů pouze v domorodé řeči, připojuji mikroskopický česko-havajský slovníček:

Bílá hora – Mauna-kea; Brána božstev – Kealakekua; bůh sklizně – Lono; Chrlící jáma – Kilauea; Jedinečný – Kameha-meha; lámání kostí – lua; měsíc tření parmic (únor-březen) – kaulua;, mistr Řádu mocných – kahuna; omamný mok z pepřovníku – Wa; Paní jámy – Pele: rohování – mokomoko; skrytý smysl – kaona; Svátek sklizně – Makahiki; Velký ostrov – Hawai’i, Za krkem – Kaua’i.

 

Poznámky

1 V orig. Brown Bess (původ přezdívky nejasný). Dlouhá puška, která byla ve výzbroji pěchoty ozbrojených sil Britského impéria v létech 1722 až 1838.

2 Johann Zoffany (Johannes Josephus Zaufallij) (1733-1810). Německý malíř českého původu. Autor nedokončeného obrazu Smrt kapitána Jamese Cooka 14, února 1779. Na druhé cestě kpt. Cooka kolem světa měl doprovázet přírodovědce Josepha Bankse, jenž se však nakonec odmítl výpravy zúčastnit.

3 V refrénu námořnického tradicionálu Brother Noah (vzhledem k absenci některých souhlásek v havajštině vyslovováno domorodci jako ua-noe, což znamená mlžný opar) se zpívá: „Hale-lú, hale-lú, hale-lú-ú-ú-ú-ja.“

„Hale“ v havajštině znamená dům, „lú“ pak rozházet – také ve smyslu promarnit v sázkách – a „ja“ se podobá havajskému „ia“, což značí on (také ona, ono).

4 V orig. „‚O ka honua la ho’i ko lálo nei. ‚Owai la ho’i auane’i ko luna la?“ Toto dvojverší Hlasu šatovníka později ocituje kněz Kamalöihi ve slavnostním projevu, když se králi-sjednotiteli havajských ostrovů Jedinečnému narodí druhý syn.