Stanislav Ertl ml. – Ikonostas

Řada první: Deésis / Úvod

Temné věky mohou přijít zpět, doba kamenná se může vrátit na zářivých křídlech vědy a to, co by dnes mohlo být lidstvu přívalem nezměrného materiálního požehnání, může klidně způsobit jeho dokonalou zkázu.

1. S. Churchill – Fulton

 

Žili jsme ve světě, kde nás nikdo neposlouchal. Žili jsme ve světě, jenž k nám byl lhostejný. Rozpadlá společenství, vyděšená stvoření zoufale hledající sounáležitost, smysl a identitu.

A pak k nám geometrie sestoupila z nebes a to vše nám dala.

Rozdrtila euklidovské rovnoběžky s hmotou vesmíru a hvězd.

Prohnula prostor a překlenula staletí relativistických cest.

Tatáž geometrie, jež nás dosud jen nutila rýt do skal. Geometrie nasycená jazykem příběhů a tradic, řádem tkaným po staletí do nevědomých rituálů. S každým rozříznutým jablkem, malovanou kraslicí, s každým tancem haka jsme byli ikonám blíž a ve vesmíru dál.

Byly to vrcholy ikon, jež spojovaly věky. Mýtické draky zrůdných klasem. Nás.

A toho všeho jsme se měli zříci?

 

Obraz první: Cardiotissa

Setřela ze stěny hygienického boxu krůpějky vody dřív, než to za ni stihla učinit automatika Svatého Jiří.

Někde v nitru lodi se rozezvučely recyklátory a Sandra ucítila na nahé kůži hebké a nesexuální doteky teplého suchého vzduchu lhostejně kopírujícího křivky jejího jalového těla. Odnášel s sebou ulpělou vlhkost, do níž se ráno co ráno Sandra odívala.

Přejela rukou po půlcentimetrovém strništi na své lebce, jež po sobě zanechal strojek Legie svědomí a jež ona nikdy nenechala dorůst. Bylo to její tajné jméno, které jí ten účes připomínal. Kurva ikoňácká znělo.

Ani si nevšimla, kdy proud vysoušecího vzduchu přestal proudit. Zpoza hygienického boxu se opět přikradl neosobní chlad, tak typický pro askezi Svatého Jiří. Opřela se čelem o zrcadlovou stěnu a na mysl jí přišla jiná scéna z minulosti. Došlo k ní na transportní lodi bezprostředně po zkáze Silverie 5. Tehdy ještě byla pyšná na všechno, co dokázala.

Tehdy neviděla ve výslechu bezpečnostním důstojníkem nic než pouhou formalitu.

„Je to autentický záznam?“ zeptal se jí zaměstnanec Bezpečnostní správy s výrazně měkkým východoevropským akcentem a zapnul přehrávání.

„Kolik času mi zbývá?“ slyšela Sandra svůj hlas,

„Máš tři minuty!“ odpověděla automatika stanice.

Sandra přikývla. „Ano, je to autentické.“

„Při psychologickém vyšetření naším lékařem jste měla popsat své pocity. Odpověděla jste: „Bylo to jako hra.“ „Souhlasíte?“

Ztuhla v ergonomickém křesílku, které jí při výslechu nabídli, a s nově objevenou ostražitostí si muže proti sobě prohlížela. Uvědomila si, jak moc ji jeho zdánlivé mládí zmátlo. A až později jí došlo, že právě s tím při výslechu počítal.

„Takže pro vás to byla „hra“. Chápala jste ale, že hrajete se životy oddílu Číslo čtyři? Jediných, kteří přežili transformaci Tiberia?“

Co to tehdy odpověděla? Snad „Myslela jsem na ně každou chvíli?“ Ne, to by byla příliš zjevná nepravda. Ne. Zaváhala a snažila se zakrýt rozpaky douškem vody ze sklenice. Vyšetřovatel trpělivě čekal. Hledala pomoc nad jeho hlavou, v potemnělém rohu místnosti, pod ocelově šedým stropem, vlevo od ventilátoru.

Ale ten kout, zbabělec, se nezmohl na nic. A vzduchotechnika jen vyplašeně škytla.

„Ano,“ řekla tehdy nakonec Sandra, „byla to hra. O jejich životy,“ dala důraz na písmeno „O“.

„Možná jsem se špatně vyjádřil,“ zopakoval důstojník s maximální korektností v hlase. „Ve své otázce jsem nepoužil akuzativ, ale instrumentál. Pokud bych měl být jasnější – všichni rozumíme, že vaše práce zachránila několika lidem život. Bezpochyby jsou vám vděční.“

Mlčela. Byla zaskočená vývojem rozhovoru. Kdyby se nebála říct pravdu, její odpověď by zněla: „Především to pro mne byla výzva. Ano, intelektuální výzva a možnost dokázat, co umím. Nejlepší výsledky podávám pod tlakem. Projděte si moji dokumentaci. Znám svoje přednosti. Znám svoje slabiny. Proto jsem si vědomě zkrátila limit. Nespáchala jsem nic zlého. Četa číslo čtyři byla zachráněná. Do posledního člena. S časovou rezervou. S čím tedy máte problém?“

Jenže tohle neřekla. Věděla, co by jí na to odpověděl. Řekl by: „Připustila jste si byť jen na okamžik, že jste mohla udělat zbytečnou chybu – čistě ze stresu, jejž jste si úmyslně a zbytečně vyvolala? Chybu tak zásadní, že byste již neměla kdy či jak ji napravovat?“

Jenže tohle si Sandra nepřipustila na Silverii 5 ani na okamžik. Na Silverii 5 byla výkonná, mladá a flexibilní. Na Silverii 5 měla budoucnost a pevně v ni věřila. Věřila ve své schopnosti. Věřila v sebe – a oprávněně. Pochybnosti příslušely jiným. A do jiného času a na jiné místo.

Ne že by na tom záleželo. Zničila křižník Tiberius. Zničila jeho ikonoklasmu. Zničila ho svou vlastní ikonou… Tou zrůdností z vloček absolutna. Kdyby jí dal vyšetřovatel do ruky papír, napsala by mu všechna jména Čtvrté opravárenské čety Tiberia. Všechna si je pamatovala. Snopek, Nimsberg, Artienová, Paoma, Er skin, Konrádová, Tranh a Messeinéz… odříkávala si večer co večer namísto růžence a vždy cítila uspokojení z dobře odvedené práce.

„Obviňujete mne z něčeho?“ zeptala se místo té modlitby chladně.

Vyšetřovatel se zeširoka usmál. Jeho kulatá mladistvá tvář a dokonalé zuby mohly být reklamou na dobré skutky. „Ale kdeže,“ hlesl a rozhodil ruce ve snad až příliš teatrálním gestu. „Nemusíte se hned bránit. Dáváme otázky a vy na ně odpovídáte. O nic jiného zde nejde. Rozumějte, je to jako puzzle. Co se objektivně dělo, víme z černých skříněk. Jenže nás zajímá i proč se tak dělo. Chceme porozumět příčinám. Chápete? Nikdo vás nesoudí.“

Mírně se k ní předklonil. Dlaně, které jí zdánlivě bezmyšlenkovitě ukazoval, položil volně vedle jejích. Pak na její ruku. S náhlou naléhavostí jí pohlédl do očí. Neříkal nic. Jen se tak na ni koukal a ona svým pohledem neuhnula.

„Nebo si snad myslíte, že bychom měli mít proč vás obviňovat?“ dokončil tichým, hebkým, vemlouvavým hlasem. Projevil zájem a lákal ke zpovědi. „Všichni přece víme, že by Neptunos a Arberos dorazily pozdě. Byla jste jediná, kdo jim mohl pomoct.“

Cítila, jak jí krev ve spáncích pulsuje. Tváře jí hořely rozhořčením. Dýchala rychle a mělce. Vzpomněla si na pocity, které jí prostoupily, když dostala první zprávu o křižníku Tiberius zachváceném ikonóklasmou a technické četě na jeho vnějším plášti. Byly to její pocity a nechtěla je sdílet. Ne s tímhle mužem.

Zlehka ji pohladil po zápěstí – to přátelské gesto si vyložila jako výhrůžku. Pak se zaklonil v židli. Ukázal ke dveřím. „– Myslím, že to je zatím všechno…“

Zmateně na něj pohlédla.

Přestal jí věnovat pozornost.

„Můžu už jít?“

Zvedl oči od obrazovky, jakoby udiven, že tam ještě stojí.

„Samozřejmě. Vždycky jste mohla.“

* * *

Všichni mne znáte. A znáte jméno mého otce. Všichni víte, jak usilovně bojoval proti bezhlavému vplétání ikonových technologií do našeho žití. A všichni víte, jak byl umlčen. Umlčen z rozhodnutí této naší ctihodné instituce. Byl to „Lex Krupnik“ jenž si dával za cíl přesvědčit nás, že nejlepší způsob, jak se bránit nebezpečenstvím, jak předcházet rizikům, je prostě zavřít oči.

Projev Poula Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

 

Zkáza Tiberia a následná destrukce vrcholové stanice Silveria 5 na odvrácené straně Soltenetu obíhajícího v nebezpečné blízkosti Lukidy Anseris byla jen dalším z odstavců expozice příběhu o tom, jak se ikony vzepřely lidem. A bylo lhostejné, zda jste je vnímali jako bytosti z tak nepochopitelného universa zvaného Geometris, groteskní projev lingvistiky, či jako bezduchou zákonitost určující rovnováhu mezi dvěma světy. Zoomorfní plazí tvary ikonoklasem, jež napadaly obydlené světy stejně jako Zemi, byly jen projekcí dávných lidských mýtů, stejně jako bezmyšlenkovitě načrtnuté hexagony. Nebo naopak to byly ikonoklasmy samotné, jež propojily univerzalitu draků napříč kulturami – těch tvorů spjatých s vědomím, s rozumem, s bohatstvím i hladem a zkázou? Byly to ikonoklasmy, co umožnilo zrod mýtům? Měla snad pravdu Merlinova církev či Quacekoatlovi uctívači? Jak lákavé bylo pro paleontology a kulturní antropology vyřknout unáhlené soudy!

„Vždyť je to zřejmé!“ říkávali svorně a experti z médií jim přitakali! „Naše světy jsou spolu od nepaměti spjaty! Co byla epocha dinosaurů, když ne průnik ikonoklasem do našeho světa? Čím jiným byly Chicxulubský meteorit a sopečná činnost na Děkanské plošině, než obrannou reakcí světa našeho? Ikonoklasmou naruby? Snahou o vyváženost?“

A když ta absurdní slova dorazila k uším vyděšených posluchačů zesílená o zprávy o stále nových a nových vzplanutích klasem, o zkázách transportních lodí plných kolonistů, o zmizelých stanicích a pohlcených soustavách…

Lidstvo dostalo strach. Obyčejný, atavistický strach zděděný po zvířecích předcích. Byla to ikonoklasma lidské duše. Byla to fraktálová rakovina lidského příběhu.

„Právě v drobnostech, jež často i vědomě přehlížíme, se ukrývá ďábel,“ prohlásil Poul Krupnik mladší ve svém slavném projevu před Radou národů a pokračoval, ukazuje přitom prstem do pléna na vybrané oponenty: „Má bezpočet jmen. Lenost, Arogance, Zpupnost, Hamižnost, Pýcha, Nestřídmost a Hloupost. Ti všichni sedí mezi námi. Ti všichni se ukrývají v nás.“

* * *

„Zkusme to znova, Sandro. Smím vám říkat Sandro? Nevadí vám to?“

„Ne.“

„Dobře, Sandro, řekněte mi tedy vlastními slovy, co se tam podle vás stalo.“

„Křižník Tiberius zachvátila ikonoklasma. Ještě než začal hadovatět…“

„Myslíte než přešel k zoomorfnímu tvaru?“

„Ano…“

Ticho.

„…tak? Než se změnil v draka, co se dělo před tím?“

„Ta klasma otevřela všechny vzduchové uzávěry Tiberia. Přežila jen technická četa číslo čtyři, jež byla shodou okolností ve volném prostoru. Revize pláště.“

„Jaký je protokol pro takovou situaci?“

„Totální destrukce. Klasma pohlcuje prostor, řád… Musí být zničena. Setkal jste se někdy s klasmou?“

„Ne. A vy?“

„Do té chvíle jen na videu a v učebnicích.“

„Dobře. A jak jste se k událostem na Tiberiovi dostala vy?“

„Měla jsem zrovna hlídku na základně Silveria 5…“

„Jaká byla úloha vaší základny?“

„Vrcholová stanice pro dálkové cesty. Něco jako referenční bod pro palubní ikonové generátory. Světlo majáku, chcete-li. Či Rossetská deska. Záleží na ikonové škole, k níž se přihlásíte.“

„Odkud jste získala informace a spojení s Tiberieml“

„Palubní počítač Tiberia se po nějakou dobu dokázal od klasmy izolovat. Díky jeho pomoci pak četa číslo čtyři navázala kontakt.“

„Řekněte, jak jste měla v úmyslu situaci řešit? A příslušelo vám to vůbec?“

„Ne. Nepříslušelo. Ale kdo jiný by mohl?“

„Třeba velitel jednoho ze zbylých křižníků, které se v soustavě nacházely. Velitel Arbera byl, tuším, služebně nejvýš.“

„Počítala jsem s nimi. Měly klasmu rozstřílet. Od toho tam byly.“

„Jenže byly příliš daleko…“

„Chtěla jsem ji zatím zdržet. Zmást. Odvést její pozornost, jestli něco takového měla.“

„Jak?“

„Ikonou. Ikonou, kterou jsem sestrojila.“

„Kterou jste teprve sestrojit chtěla, Sandro…“

„Je to důležité? Nakonec ji ta ikona zahubila.“

„Možná to důležité bylo… Z čeho jste tu ikonu sestavila?“

„Z trosek Tiberia.“

„Jenom?“

„A z mrtvých těl posádky.“

„A?“

„A z čety číslo čtyři. Někdo ji musel ovládat.“

„A byli srozuměni, Sandro, že jsou jen návnadou?“

„Ne.“

„Chcete k tomu ještě něco dodat?“

„Ne.“

„Opravdu ne?“

„Ne. Opravdu nechci.“

* * *

Každý chce v skrytu duše činit špatné věci. Každý rád okusí z pláňat poznání. Je úlohou společnosti, aby v nás vychovala zábrany. Aby z nás učinila slušné lidi, kteří své touhy sami pohlídají. Proto mám pochopení pro všechny, kdož tolik touží, ať už je pohání ješitnost, touha po pokroku či ďábel rozmaru.

Vidím před sebou všechny ty geometry, sémiotiky, matematiky a navigátory – ty stovky a tisíce nadaných ikonových tvůrců, lingvistů i inženýrů. A musím se ptát – jaké věci touží činit oni? Jak hodlají naložit s mocí, kterou jim dal Bůh? Co vše ukrývá ikona jejich vlastních myslí?

Johann van Eyck, majitel a provozovatel poldrů III/A-B a 1V/C a hlavní sponzor hnutí „Legie spravedlivých“

 

Seděla v neutrálně šedém služebním overalu, vlasy stažené do pevného uzlu.

Vyšetřovatel byl viditelně nervózní. Spíš než kocourovi, jenž si hraje s myší, se podobal pavoukovi nad zpřetrhanou sítí. Bez jediného slova před Sandru položil záznam Krupnikova projevu.

„Je to týden staré, Sandro,“ řekl. Pak se podíval na hodinky, jako by měl při ikonovém letu čas nějaký význam. „Ještě to vlastně neznamená nic.“

Nerozuměla.

„Prostě si to přečtěte.“

A tak Sandra četla. A potom vzhlédla od displeje důstojníkovy konzole. Snažila se něco říct, ale… Nedokázala to. Nedokázala přijmout, že někdo vůbec vyslovil ta slova, jež se před ní odvíjela. Nedokázala přijmout, že na ně vůbec hledí. Že nebyla smazána, že jejich původce někdo bere vážně.

„Chtějí nás zakázat?“ hlesla nevěřícně.

„Pod přísnými tresty,“ dodal. „Zatím je to jen debata nad legislativním záměrem, ale… Byla by ironie, kdyby nás kvůli vám rozstříleli, hned jak se vynoříme na oběžné dráze, nemyslíte? A nebo prostě jen tak, pro jistotu.“

Nebyla si jistá, zda užil slovo ironie vhodně, ale – v duchu možných důsledků Krupnikova projevu – tušila, kam míří.

Prudce se k ní naklonil. Sandra sebou pod stínem jeho ruky nevědomky cukla, ale důstojník si jen přitáhl konzoli k sobě. Namačkal nějaký kód. Chvilku něco hledal. A pak jí zařízení vrátil.

„Co vidíte?“ zeptal se prostě. Cítila, jak moc se snaží ovládnout své emoce a spoutat je lany povinnosti.

Pohlédla na displej a… Pak prostě sklopila oči před obrazem. „Vidím Silvera 5,“ řekla.

„A co ještě?“

„A její ikonoklasmu.“

„Nic vás nenapadá? Stále ještě ne?“

Nechtěla si odlet ze stanice připomínat. Hnětla si pod stolem dlaně, bezmyšlenkovitě do nich zatínala okousané nehty a stavěla v hlavě stěnu z vědomého nechápání.

„Kolik bylo na Silverii 5 ikonových pohonů?“ zabušil perlíkem do jejích cihel.

Mlčela. Na stanici nebyl žádný. A na tekutém povrchu planety už vůbec.

„Kolik ikon jste na ní sestrojili? A jaké ikony to byly?“

„Klasické… Cestovní…,“ hájila se chabě. „Byly to ale jen jednotlivé části. Algoritmy, které jsme posílali do lodních generátorů…“

„Až na jednu,“ udeřil opět.

Upřeněji pozoroval. Nemusel na ni ukazovat prstem. I bez toho věděla, kam míří.

„Až na jednu,“ připustila.

„Až na tu vaši.“

„Ano. Až na tu moji.“

Neřekl nic. Jen si ji prohlížel a mlčel.

„Zachránila jste četu číslo Čtyři,“ zachraptěl nakonec, „a tím i nejspíš zahubila Silverii.“

„Nevím, co na to odpovědět,“ hlesla. A vážně nevěděla. A potila se. A páchla. Páchla si potem a páchla si závěrem, který z výroku plynul. „Nebylo jiné řešení,“ zkusila se hájit. „Nemohla jsem neudělat nic.“

„Ne, jiné řešení asi opravdu nebylo,“ přitakal důstojník tiše. Pohlédl na ni. „Vy asi nevěříte v Boha, že?“

Překvapená tou otázkou jen zavrtěla hlavou.

„Na Zemi, v Římě,“ začal vyšetřovatel, „je v kostele svatého Alfonse obraz pojmenovaný Matka ustavičné pomoci. Má skutečně zajímavou historii, ale o tu ani tak nejde. Je na něm Panna Marie držící malého Ježíška.“ Sandra si později obraz dohledala. Byl často napodobován. Vpravo nad Marií s Ježíšem se vznášel archanděl Gabriel, vlevo pak archanděl Michael. Ten držel nádobu s vloženým Longinovým kopím a na stvolu yzopu lékařského nesl houbu napuštěnou octem.

„Ježíšek,“ pokračoval vyšetřovatel, „vkládá posmutnělé Marii do prosící dlaně ruku. V úleku (snad v předtuše) se ohlíží po Gabrielovi s hřeby zakrytými pláštěm a z pravé nohy mu přitom padá sandál. Ten sandál je, Sandro, důležitý. Symbolizuje kenósis – ústup do pozadí, vzdání se božství. Tím, že na sebe vzal Ježíš podobu člověka, na sebe vzal i jeho úděl – jeho strach a jeho smrtelnost.“

Sandra přivřela oči. Čekala na pointu.

„Ten Krupnikův projev, Sandro, je jako ten sandál. Krupnik ví, co bude následovat, pokud zakážeme ikonový pohon. Má z toho obavy, ale je ochoten na sebe vzít odpovědnost. Oběť. Vzdát se božství. Rozumíte, jak to myslím?“

Asi rozuměla. A ač jí to přirovnání k Ježíšovi přišlo pro daného politika přepjaté (Krupnik se jí dosud jevil jen jako další z četných sobců a populistických prospěchům), dokázala přijmout Krupnikem nastíněné vize bezikonové budoucnosti. Byly stejně reálné jako bezpečnostní opatření a krveprolití, jež z těchto důsledků pramenila. Znamenaly konec blahobytu. Konec světlých zítřků. Nechtěla si to připouštět, ale Kmpnikově strachu z budoucnosti (neřešme, jak upřímnému) rozuměla. Nebylo to zase tak dávno, kdy klasmy útočily na samotnou Zemi. Lidstvo se toho rizika nikdy nezbavilo.

„Vlastně se těm lidem ani nedivím,“ pokračoval důstojník. „Pro ně jsou ikonové technologie jen kouzla. Co si o těch klasmatických událostech mohou myslet? O jejich vzniku. Jsem asi taky trochu paranoik, ale…“

„Koukáte na mě,“ skočila mu do řeči, „a říkáte si: Co se jí asi tak honí hlavou? Zabije nás tady všechny? Je nakažená myšlenkami? Je nakažená vírou v to, co dokázala? Je zbraň? Dokázala by tu ikonu obrátit i proti nám? Dokázala by ji vyvolat tady a teď? Šest tahů propiskou po ubrousku?“

„Ne,“ přerušil ji klidně. „Pokud mohu mluvit za sebe, nemyslím, že vy jste tím skutečným nebezpečím. A pokud jste, pak rozhodně nepotřebujete ubrousek a tužku. Já si prostě jen laicky říkám: Pokud s sebou tu ikonu veze, pokud si pamatuje její obraz a její strukturu… Co to může přinést?“

„Její ikonoklasmu? K tomu směřujete? V každém zrodu se ukrývá smrt? V každé ikoně je její klasma?“

„Samozřejmě. Ale jak říkám, jsem laik.“

Mírně se usmála. Spíše pro sebe a spíše hořce. „Takhle to nefunguje.“ Dala do hlasu všechen nadhled odborníka. A doufala, že oprávněně. „I když máte představu o vzoru, chybí vám výpočty. Samozřejmě že základní strukturu si pamatuji, ale že bych byla kufr, který má v sobě všechny ty ikony, které jsem vymyslela…“ Zmlkla.

„Je to jednoduše blbost,“ řekla už méně přesvědčeně. „A že by klasma byla samozřejmým důsledkem ikony… Pro to vážně není důkaz.“

„A kdyby ale…?“ nedal se odbýt.

„Kdyby ale, tak co?“

„Potom jste rizikem. Bez ohledu na vás samu.“

„Rozumějte, to, co mám v hlavě,“ ukázala si prstem doprostřed čela, „to není ikona. Hromada nosníků a plán vám také nedá jeřáb. Jistě, bez ikony klasma není – ovšem ne každou ikonu klasma následuje. Je to jen věcí rovnováhy mezi uspořádaností a entropií. Čím větší řád, tím nižší hladinu má Schrodingerova mez. To i ten lodní generátor je větším rizikem než já. Nebo ta vaše konzole. Ne to, co mám v hlavě. Tam najdete jenom bordel.“

Věděla, že neříká celou pravdu. Neměla důvod mu ji říkat. Pohrávala si po celou dobu jejich rozhovoru s představou dílčích ikon, vytvářela, jen tak, zcela automaticky, fiktivní konstrukce mezi body lodi. Byl to pouhý zvyk, který už od dětství téměř nevnímala.

„Rozumějte,“ odtušil suše a ukázal na konzoli mezi nimi, „ti pánové Krupnik a van Eyck a Büchler a všichni tihle… Oni se vás bojí, Sandro. Na tom, co říkáte, na tom prostě nezáleží. Jsou to vyděšení laici. Mají moc a mají odpovědnost a možná i dobrou vůli. Určitě ale mají strach. A to je modeluje. Je to i jejich konání. To mě děsí. Protože – jak vás mohou vidět? Jako spasitele, či jako anděla zkázy? Jste vítězka nad klasmou, či Strůjkyně klasmy ještě horší? Copak to nenahání hrůzu? Víc za tím nehledejte. Oni se bojí, že přiletíme a že vás a vám podobné dovezeme s sebou! A ještě víc je děsí, že nejspíš chápou, jak iracionálně při tom jednají.“

Zmlkl, vyrušen náhlým tichem kolem. Ventilace se odmlčela. Jako by se celý trup lodi vzepjal. A o tři údery vyděšeného srdce později zhasla i všechna světla a dveře místnosti se hermeticky uzavřely.

 

Obraz druhý: Hésychasmos

Z přeplněné frustrované Země mířily miliardy lidí hledat štěstí kamsi za oceán hvězd. Protože mohli jenom získat. Protože to bylo proveditelné. A protože to bylo levné. Jak snadné se nám zdálo všechen ten hlad, frustraci a násilí, všechny ty lidi prostě jen vzít a odhrnout za práh Země. Kdo by odolal?

Projev Poula Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

 

Hleděla do tmy zeslabené zeleným svitem bezpečnostních pásů a cítila, jak ji pomalu opouští tíže. Ještě si nestihla na tmu zvyknout, když ji oslepila zapnutá konzole ve vyšetřovatelových rukách. Zatímco se systém konzole pokoušel připojit k lodi, zachytila Sandra důstojníkův nedůstojný pohled. Odrážely se v něm panika a potlačený strach.

Lodní příčky temně zapraskaly. Položila ruce na desku stolu a pocítila drobné chvění – ozvěny zmateného hluku z chodby za přepážkou. A pak, sto dvacet sekund po výpadku systémů, ji prudká rána srazila na podlahu. Exploze proměnila kovové příčky transportéru v chvějící se membrány, jež naplnily izolované sekce hlubokým dunivým lomozem, na jehož pozadí zachytila Sandra ještě jeden, stejně zlověstný tón přenášený konstrukcemi. Vzdálený, tlumený, a hlavně neodbytný sykot astmatické ventilace, vzduchu unikajícího do prostoru. Přehlušoval křik z desítek hrdel, jimž bral dech.

A potom nastalo ticho.

Sandra narazila do stěny, jež se během jejího nekonečného pádu proměnila v podlahu. Než se stačila zachytit, odrazila se zpět do prostoru, vstříc hmotě vyšetřovatelova těla. Chytili se jeden druhého a naučenými pohyby zbrzdili vzájemně svůj let. Příčka po její pravé ruce zasténala a vyboulila se tam, kde měla být chodba a kde měl být tlak, na nějž byla konstruována její pevnost.

Prudce tím směrem otočila hlavu.

„Klid,“ zašeptal vyšetřovatel rituální zaklínadlo mužů, kteří by měli vždy vědět. „Můžeme jen čekat,“ dodal trochu beznadějně.

„Já vím,“ opáčila Sandra tiše, zavřela oči a snažila se nemyslet už na nic.

Minuty se pomalu vlekly.

„Ty ikony,“ zeptal se nakonec do šera, snad aby odvedl její myšlenky, „jak je děláte vy? Ještě jsem nepotkal inženýra, který by mi odpověděl stejně…“

Vzpomněla si na výcvikové středisko. S kolegy, budoucími ikonovými inženýry, se vlastně o ikonách nikdy nebavila. Bylo to nevyřčené tajemství každého jednoho. Intimita propojení s Geometris.

„Nevím,“ řekla trochu trpce. „Prostě tu ikonu vidím.“ (A pak jen musíme nalézt tu správnou rovnici. A někdy musím koukat několikrát a někdy hodně dlouho.) „Vnímám ji. Cítím ji. Je to intuice.“ (Cítím všechny ty vztahy mezi Geometris a naším gramatickým Universem vyjádřené do ikonových vrcholů. Sémantiku Geometris… Carnap-Morrisovu syntax jejich propojení…) „Těžko se to vysvětluje. Vážně…“

Dovolila si lehký úsměv. To, co se snažila vyjádřit, byl jazyk.

„Vždycky jste trefila?“ opáčil, zahloubán do vlastního světa.

„Pokaždé,“ hlesla bez chvíle zaváhání. „Vždycky. Každé mé rozhodnutí mě dovedlo, kam mělo.“

„Až sem,“ odtušil.

„Až sem,“ přitakala.

Ticho.

„Moje paní zabloudí i na zahrádce…,“ ozval se nakonec. Ale spíš k sobě samému než k Sandře. „Máme takový proužek. Trocha pažitky a majoránky. A růže, samozřejmě… A někdy i brambory. Každopádně, teď by na ní měly kvést sněženky. Máme tam pro ně jedno místečko. Budou mi chybět. Tam někde.“

Sandra s údivem zjistila, že si naprosto neuvědomuje, jaké je roční období u ní doma. Tam, kam se plánovala vrátit. K mamince. K tatínkovi. Vždycky jim tak říkala a nikdy se necítila být hrdinkou a – dokud ji na tu myšlenku odkazem na soltenetskou klasmu vyšetřovatel nepřivedl – netušila, proč mít trauma. Ano, jednou dvakrát sklopila v rámci sociální interakce své obranné štíty a její nejbližší to netušili. Jak mohli poznat, že tnou do živoucí tkáně, když jindy jen oloupají lak? Jak mohli tušit, že ji zraňují, když jim neřekla, že nebojuje? Nikdy je za ty rány nevinila. Prostě se jen poučila. Možná chybně, ale bylo to její poučení. Nikdy víc už svou zbroj nesklonila. Nikdy a před nikým. Obzvlášť ne před těmi, které měla ráda.

Vzduch v kajutě pomalu houstl a od vyboulené zdi se šířil chlad.

„Budeme s tím něco dělat?“ navrhla mu opatrně.

Přikývl. Po chvíli se jim podařilo dosáhnout na volně poletující důstojníkovu konzoli. Pokusili se opět připojit k systému lodi, ale nebyli právě hackeři, a tak je zastavila první žádost o přístupový kód. Přesto z toho vyvodili správný závěr – nacházejí se stále v trupu transportéru a systémy lodi už nabíhají. Za normální tíže by se možná pokusili utrhnout desku stolu a vypáčit s ní dveře. A mohli by zkusit ještě nehty. A zuby. A přezky opasků.

Cítila únavu a těžknoucí víčka. Chtělo se jí spát. Jasně si vybavovala podobu chodeb, jimiž přicházela k výslechu.

„Nemáte zbraň?“ zeptala se důstojníka.

„Proč bych ji měl mít? Byla jste snad nebezpečná?“

„Někdy prý hodně,“ vydechla hořce. Pak se, se špatně skrývanou odevzdaností, zasmála vlastnímu vtipu. „Udusíme se,“ dodala.

„Snad,“ odtušil. Také mohli zmrznout. Mohla povolit přepážka a vyvrhnout je do prostoru. „Pokud neumíte kouzlit.“

Neuměla. Zavřela jenom oči. Jenom si vybavila materiál stěn. Principy a mechanismy. Hmotu. Ozvěny vztahů. Doteků strojů, jež plavidlo kdysi vyráběly. Rutinních stop po rutinních krocích posádky lodě.

„Víte, Sandro,“ vyrušil ji, netuše, že Sandra počítá. „Víte, jaká je skutečná symbolika pravoslavných ikon? Nemyslím ty vaše obrazce a vzorce. Myslím ty obrazy. Ty skutečné.“

Samozřejmě nevěděla. Jak by mohla vědět? Byla z té nejateističtější rodiny nejateističtější země, jakou znala.

„Jsou branou do nebes.“

Pohlédla na něj.

„Nikdy mne nenapadlo, že takhle doslovnou,“ dodal ještě.

Zaváhala. „Jak se vlastně jmenujete?“ zeptala se náhle.

„Proč? Záleží snad na tom?“

„Ne… Prostě jsem jenom Zapomněla.“

Pak jedna z příček konečně praskla.

* * *

Kdesi mezi Lukidou Anseris a Sluncem se náhodně vybraná bezpečnostní bóje oddělila od trupu Sandřina přepravního transportéru v okamžiku, kdy se několik kabelů vedoucích k pasivním filtrům oxidů uhlíku ve skladu osobních věcí na palubě číslo 3 prohnulo proti momentu otáčení obytného prstence. Pozdější analýza potvrdila hypocentrum klasticity v jednom z pomocných generátorů dočasných vrcholů podpůrných ikon. Klasma se během několika okamžiků zmocnila celé třetí paluby. Oproti všem předpokladům se její výběžky nenatáhly po řídicích systémech lodi, ale pronikaly dál do obytné sekce plné tmy a vyděšených lidí.

Okamžité vypnutí všech systémů zvýšilo míru entropie mezi jejími jednotlivými částmi a klasma přestala růst. Zmrtvělý, částečně nakažený trup se, následován bójí, promítl do prostoru mimo jakýkoliv hvězdný systém. Hybnost zpomalujícího prstence jej mírně vychýlila z původního směru. Kdyby měl primitivní systém bóje představivost, musel by si oddychnout, že se neocitli v jádru některého z nedalekých modrých obrů. Ale na to byla elektronika bóje příliš triviální a vědomě omezená.

Dvě minuty po vypnutí všech systémů transportéru a vymazání jeho pohybových ikon se spustil v těle bóje cyklus autotestovacích rutin, teprve poté se systém bóje donačetl a náhodně vygenerovanou kombinací přístupových kanálů se připojil k nouzovým vstupům lodi. Oživovací cyklus začal klimatizací ve snaze obejít odstavené napadené filtry. Bóje jednala rychle. Tlak vzduchu, který prohnala potrubími, byl vyšší, než na jaký bylo dimenzováno, a v několika místech obytné sekce došlo k jeho vytržení z úchytů a popraskání.

Během výplachu čerstvým vzduchem se bóje pokusila zanalyzovat rozsah napadení klasmou. Svými prostředky mohla získat jen velmi hrubé výsledky, a tak, přesně podle instrukcí, rozšířila rizikovou oblast o tři bezpečnostní sekce. Připravila nálože k jejich oddělení od zbytku trupu transportéru a zahájila restart hlavního počítače lodi.

Ve chvíli, kdy byly aktivovány první bezpečnostní okruhy jeho systémů, oddělilo několik detonací postiženou část, včetně dvou třetin motorových sekcí, skupiny dvaceti studentů na školní exkurzi a kajuty, již Sandra obývala s mladou lékařkou natěšenou, že poprvé spatří Zemi.

Vnitřní přepážky dokázaly odolat náhlé změně tlaku po dostatečně dlouhou dobu, než zjitřenou ránu zaplnila samotvrdnoucí bezpečnostní pěna.

V okamžiku, kdy byl počítač připraven převzít vládu nad celým systémem zbytku lodě, aktivovala bóje další z náhodně vybraných družek, uzavřela všechny komunikační linky a, urychlena chemickými motory, zamířila přímo proti odoperovaným blokům transportéru dřív, než ji nárůst vzájemné negentropie proměnil v další klasmatický šlahoun daleko za kritickou Schrodingerovou mezí. Následné peklo termonukleární výhně ukončilo rázně její krátkou, ale o to hektičtější kariéru kapitána lodě.

 

Řada druhá: Koimésis

Musíme učinit rozhodnutí a jeho symbolika je pro lidstvo důležitá. Důležité je pochopení jeho podstaty. Dokud jsme měli technologie, jež nás prakticky zdarma přenášely o světelné roky, zdál se být planý pruh půdy někde u dálnice k nepotřebě. Stejně jako programy na terraformaci Měsíce a Marsu ztratily na prioritě. Zastavili jsme i výstavbu orbitálních habitatů. Nebylo jich třeba!

A hle, uběhlo patnáct let, a jak rádi bychom vyorali brázdu!

Jenže čím? A jak?

Řekněme si to na rovinu. Postavením ikonových technologií mimo zákon spadneme na dno gravitační studně. Snad někde vyhrabeme staré plány ke strojům, jakými byly bájné Sojuzy, Apolla a Euroshuttly. A budeme je potřebovat, nechceme-li přijít o navigaci, o předpovědi počasí a informační síť.

Jenomže – budeme mít na ně dost zdrojů? Nebudeme mít náhodou žhavější priority, jako třeba čeho se najíst a kam složit hlavu a jak neumřít na spalničky?

Projev Poula Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

 

Objev ikonového pohonu neučinil lidstvo lepším. Učinil je závislejším. Přes proklamace všech technooptimistů a Veřejnou výzvu světových Miss si nepadlo do náruče ve všeobjímajících projevech lásky, ani nezačalo za zpěvu probudivších se ptáků hopkat jitřní rosou. A mělo za to pykat – bez ohledu na pohlaví, místo narození a věk. Představte si zdánlivě nekonečně velkou Pinkasovu synagogu naplněnou jmény. Tak vypadá Památník ikonoklasmu dnes – doplněn o věčný oheň a čestnou stráž z lidí, kteří jdou třeba jen kolem. Představte si památník Yad Vas hem a naši dobu.

Jsme sami, napsal otec Andrej ve své cele smrti v Haagu, zatímco Svatý Jiří, poslušen Keplerových zákonů, unášel Sandru vstříc gravitační studni Slunce. Jsme sami ve své nahotě, když se narodíme. Jsme sami, když umíráme obklopeni přáteli a vnuky. Jsme sami ve svých láskách, jsme sami ve svých nenávistech.

Nikdy už nezjistíme, zda myslel na Sandru a její tajnou pouť s obludně sofistikovanými generátory ikon, či zda jeho slova mířila jinam. On sám je nikdy nevysvětlil.

Jsme sami ve svém životě i v smrti, napsal ten arcizrádce lidského druhu.

Jsme sami v nadějích i v hněvu.

Jsme sami před svým bohem.

(„A před svým svědomím,“ nabízí se klišé.)

I před svým svědomím, napsal otec Andrej.

* * *

Oblékla si čistou recyklovanou papírovou kombinézu v barvách Roskosmosu s emblémem Svatého Jiří na rameni. Na vzpomínky si už zvykla. Už se je ani nesnažila zahnat. Staly se její součástí. Přijala je. Naučila se je přijímat.

Usmála se. Jak jí to otec Andrej řekl, když se s ním loučila v monastýru?

„Když jsem tě potkal poprvé, byla jsi jen zpupné talentované děvče bez špetky pokory. Byla jsi rozhořčená a byla jsi úžasná. Úžasná dcera své úžasné doby!“

Vysoukala se z hygienického boxu, uchopila do dlaní jedno z madel ve stěně a naučeným pohybem se odrazila od spojovacího průlezu k ose lodi. Odstředivá síla obytného prstence byla příliš slabá, aby ji dokázala udržet u podlahy, jež se záhy ukázala být stejně dobrým stropem.

Věděla, že by se měla snažit více zapojovat nohy, ale nedbala toho. Na Jiřím jí stačily vlastně jenom ruce. V budoucnu, na Zemi…

Potřásla hlavou. Měla o své budoucnosti už poměrně jasno. Měla jasno i o tom, kolik záření ze Slunce dokázal odstínit plášť lodi. A kolik generátor magnetického pole, stlačeného slunečním vichrem až téměř k samotnému trupu.

Místa, kde siločáry magnetického pole vstupovaly do trupu, tyhle magnetické póly Jiřího, se Roskosmos pokusil odstínit masivnějším pancířem, ale prostory pod ním neuzavřel. Jen se se zvyšující se dávkou pronikajícího záření měnil původně tyrkysově modrý odstín barvy jejich stěn.

Sandra minula několik uzávěrů nouzových spojovacích šachet i těžký protiradiační skafandr zavěšený na zdi a jedním skokem proplula nyní karmínově rudou oblast. S každým průletem, s každým kilometrem jejich cesty, se její šance na budoucnost a Zemi snižovaly.

Zítra bude potřebovat skafandr. Pozítří léky a za další den nemocnici.

A potom rakev.

Nezáleželo jí na tom.

„Plánujete ještě děti?“ zeptal se jí lékař Roskosmosu, když byla vybrána do Svatého Jiří. „Můžeme vám odebrat vajíčka a…“

„Ne, nemám v úmyslu mít vůbec nějaké děti,“ zchladila jeho dobrou vůli suše a ani se neskrývala za svůj vyšší věk.

Otec Andrej, který ji při tom rozhovoru držel pod stolem za ruku, nehnul ani brvou. Ale rozuměl jí a chápal ji. O tom byla Sandra přesvědčená.

 

Obraz třetí: Eleusa

Návrat ze Silverie 5 nebyl provázen žádnou vlajkoslávou. Spíše se nesl ve znamení ostražitého očekávání. Být společenské klima přirovnáno k lidem, opatrně by se ohlíželo přes rameno po všem, co nějak souviselo s Lukidou Anseris.

Svou rodinu Sandra navštívila jenom jednou. Bylo to dlouhé letní odpoledne s příchutí lehké nostalgie a laskavé, byť ne vždy zručně vyjádřené lásky. Krátce před Sandřiným odjezdem stihla dorazit ještě mladší z jejích dvou sester. Obě ženy se viděly rády a zdvořilostní fráze zavítaly do jejich rozhovoru spíše z nedostatku společných témat, než z nějaké sourozenecké řevnivosti či zamlčených křivd.

O politice se ten den doma v tiché shodě nemluvilo, i když všem muselo být zřejmé, jak se nad nimi vznáší stín Rupnika a jeho hnutí. Řeč nepřišla ani na Silveru 5 a Tiberia. Ani na transportér a už vůbec ne na mlčenlivou ostrakizaci, v níž se ocitla Sandra, její rodina a vlastně každý, kdo měl s nimi něco společného.

Matka se taktně pokoušela několikrát Sandře naznačit, že i jako prostřední z dcer má pokoj stále volný, ale Sandra vždy její slova jednoduše přešla. Nijak se jí nedotýkalo, že její pubertální plakáty zpěváků a těch několika fešných matematiků z Mladého vědce ustoupily novým malbám a spolu s medvídky, neohranými panenkami, výkresy a mizernými slohovkami spaly na dně jedné z komod v rohu. Nechovala k těm památkám přehnaně sentimentální vztah. Brala je spíše jako poslední zbylý článek křehkého řetězu mezi dospělou dcerou a její matkou. De facto se však Sandra odstěhovala již v patnácti letech. Internátní škola, vzdělávací tábory, kroužky, koníčky, brigády a první práce jí zabíraly všechen čas, v němž jednoduše nebylo kdy myslet ještě na staroušky. A tak svým rodičům nechávala alespoň paměť ukrytou do plastu, papíru či látek věcí. Většina vzpomínek, které nesly, byla stejně jejich. Sandra samotná si z dětství vybavovala jen málo – nesouvislé scény, pocity bez kontextů, pár záběrů, pár barev. Nic víc. A ani u nich si nebyla vždy jistá, zda si je sama jen nevykonstruovala na základě vyprávění jiných.

Co nezapomněla nikdy, byly dozvuky všech vůní, pocitů a hmatových vjemů. Tušení souvislostí, gobelín světa protkávaný dětskou myslí. Ty se nevázaly na plyšové tělo plné prachu ani staré nádobíčko. Ty vozila všude s sebou, v komodě své hlavy. Založené pod vrstvou ne vždy složeného prádla dospívání.

Po hlavním jídle se na chvíli přesunuli do klimatizovaného společenského pokoje, kde na nejčestnějším místě nad svatyní zastaralé trivizní skříňky měla každá z dívek svůj vlastní oltářík z elektronických rámečků promítajících smyčku jejich života od narození až po teď. V porovnání se zbylými dvěma byla nabídka Sandřiných snímků o poznání chudší. Od střední školy ji reprezentovaly především oficiální portréty; ať už zaslané Sandrou náhle pamětlivou povinností dcery, či získané rodiči samotnými z věstníků škol a oběžníků soutěží. Poslední z vložených snímků jim však poslala sama. Pocházel ze Silverie 5 a Sandra si byla jistá, že zde si přesně vybavuje souvislosti jeho vzniku. Seděla na něm před oknem, sama rozvrkočená jako výheň rudého obra za ní. Polozalepené oči, pára stoupající z jasně červeného hrníčku. Jednou rukou si mne koutek a pobaveně se usmívá v hraném nahněvání. A někde za ní, pod pulsujícími vlákny temně rudé korony hvězdného obra, se při temném obzoru táhly oranžové žilky, jizvy v tenké krustě chladnoucí lávy, po níž se Silveria 5 hnala na své zdánlivě nekonečné pouti za půlnocí Soltenetu.

Z toho snímku Sandru rozbolelo srdce. Byl to její nejcivilnější a nejméně upjatý portrét za posledních deset let. Pořídil jej Xaver, její parťák a učitel na Silverii 5. Překvapil ji to ráno nějakou naprosto nemožnou vychytávkou („Že tě vyfotím jen za pomoci kávové lžičky a spektrometru!“), camerou obscurou elektronického věku. V levém dolním rohu Rozespalé Sandry se snídaní se dal vytušit autorův nezřetelný stín. Zahynul spolu se stanicí.

Sandra pevně sevřela víčka, a když si byla téměř jistá, že jimi zadržená vlhkost nevyplaví obraz soltenetské klasmy na tvář pozemského dne, několikrát prudce zamrkala a odvrátila pozornost k bezpečí skupinových portrétů svých sester, neteří a synovců, současných švagrů i švagra bývalého. Ten kontrast k osamocenosti jejích snímků byl však zdrcující. Na okamžik zaváhala, zda dovolí sebelítostivé tesknotě vyhrát souboj o minutku v její duši, ale když se otočila do místnosti, už jenom málokdo mohl pod jejím úsměvem nalézt cokoliv jiného než vyrovnanost s důsledky vlastních rozhodnutí a stejně vlastních voleb.

Byla si jistá, jako už dlouho ne, svou láskou k rodičům i k sestrám. I k jejich dětem. A oni si byli jistí stejně. Odebrali se na terasu na zahrádce, té maminčině pýše, aby tam, pod pergolou porostlou popínavými rostlinami Sandře neznámého jména, vytáhl otec mísu vlastní chlouby – lehkého letního salátu k dojedení. Milovala taťkův salát a on to dobře věděl.

Bylo to odpoledne a byl to večer na její počest. A Sandra věděla, že už nejspíš nikoho z nich neuvidí. Cítila lepkavý stín ikon a minulosti, jenž se za ní táhl. Vnímala zatuchlinu vybraných detailů z návrhů Zákona o ikonovém nebezpečí projednávaném v režimu tajné ve Světové radě, po jehož odsouhlasení bude automaticky přebrán legislativami všech zbylých národních států. Padaly v něm pojmy jako internační tábory, dozor, deportace, nucená sterilizace či izolace. A Sandra neměla v úmyslu vystavit svou rodinu čemukoliv z toho. Ani důsledkům rozhodnutí, které sama – raději s předstihem – v téhle věci učinila. Podle maminčiny horečnaté snahy nedat najevo nic z toho, čím ji lidé častovali na ulici, podle otcových kradmých pohledů, jimiž se snažil uchovat si v duši jednou provždy Sandřin obraz a podobu té chvíle. Podle patnácti hodin, jež strávila sestra cestou, jen aby nezmeškala Sandřinu návštěvu, jí bylo zřejmé, že jsou s její volbou srozuměni, aniž by o ní cokoliv kdy řekla. Ne ze strachu o vlastní pohodlí či život. Ne ze strachu z možných důsledků Sandřina případného rozhodnutí zůstat. Bylo to z respektu k Sandře samotné. Bylo to z nedostatku imaginace a z vrozené víry ve šťastné konce.

Slunce se klonilo za stavbu nedalekého sila. Vítr načechral koruny stromů. Sandra zanechala vše, čím kdysi byla, ve zlatavém teplém světle, cvrčkům na vzdálené louce, i v pozdravení starší sestře, jež se přes všechnu snahu nedokázala dostat domů z Austrálie včas.

Musela se už vrátit do malé kóje ubytovny. K jednomu oknu do šedého dvora. Ke dvěma zářivkám a sklápěcímu lůžku. Musela vyplnit poslední hlášení a formuláře. Musela si vyřídit vše, co bylo třeba. Musela si sednout na plastovou židli a s kufříkem u dveří pak čekat náboráře APPIR.

Bála se dní, které měly přijít.

Bála se toho, co podepsala.

Bála se všeho, co se o sobě svým podpisem dozvěděla.

Na rtech dosud cítila tváře rodičů a sestry, když je políbila.

 

Obraz čtvrtý: Platytera

Vzdejte se sídel, jachet, pokojů pro hosty a kanceláří. Buďte konzistentní, nebo, ve jménu Boha, mlčte!

Stejně to totiž nebude stačit! Od zítřka budeme potřební všichni!

Protože oni se pokusí vrátit. Protože oni budou zoufalejší. Protože oni se nebudou ptát a protože je neochromí humanita!

Projev Poula Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

 

„Kurvo ikoňácká!“

Byla si skoro jistá, že jeden z těch zakuklenců, který ji pomáhal přivázat k pouličnímu osvětlení, byl její domácí. Druhý muž jí nožem rozřezal oblečení přímo na těle a jeho kusy jí nacpal do úst namísto roubíku dřív, než se stihla hájit. Fortelné žena, jež jí mlčky stříhala vlasy, pak vzala sprej s barvou a nastříkala Sandře na břicho rudou syntetikou hexagon. V něm kříž – stylizovanou vločku sněhu.

Sandra se jejich brutálnímu útoku na svou intimitu podvolila. Nebránila se. Hleděla do temné oblohy a hledala hvězdy. Někde tam, za oslepujícím jasem pouličního osvětlení a neonových reklam, plály svým lhostejným třpytem. Daleko od ní – tak nepřístupné, tak ztracené. Někde tam, v souhvězdí Lištičky (Alfa Vulpeculae, napadlo ji náhle druhé jméno hvězdy, jež ji proslavila), tam byla naposledy šťastná.

„Příště tě zabijeme!“

A potom utekli.

Začalo mrholit. Chomáče ustříhaných kadeří se jí přilepily na tělo. Odněkud se přibelhal napůl zchromlý pes. Chvilku na sebe se Sandrou tiše hleděli. Pak se pes, vyděšený stejně jako ona, se skloněnou hlavou přiblížil, aby ji očichal. A pak se stočil k jejímu boku do klubíčka a přitisknut k ní začal dřímat. Když Sandru, tu kurvu ikoňáckou, hrdinku, jež porazila Tiberia a fízlačku APPIR, ráno našel jeden z počišťovacích automatů komunálních služeb, byla už sama.

„Mohla byste se posunout, madam?“ požádal ji robot slušně.

Posunula odřené nohy plné modřin stranou.

„Děkuji, madam,“ jal se robot smývat Sandřinu moč z dlažby. „Přejete si policii?“ otázal se při tom.

To by bylo milé, odtušila nevěřícně Sandra, ale promluvit jí roubík nedovolil.

* * *

Seděla schoulená na zadním sedadle policejního vozu. Šedivá erární přikrývka ministerstva vnitra ji kousala do paží a krku. V malé propagační tašce na vedlejším sedadle ležely zbytky části jejího šatstva. Vůz se proplétal probouzejícím se městem a Sandra jen prázdným pohledem hleděla na struktury socioekonomických ekotypů a nedokázala v nich nevidět strany a vrcholy potenciálních ikon. Nedokázala ignorovat prostoročasové souvislosti – příčiny, následky i náhodné shluky. Nikdy to nedokázala. Byla prokletá touhou věci poznat, pochopit a uspořádat; a teď to věděla už jistě.

Snažila se myslet na rodiče. Policistka na předním sedadle spolujezdce se na Sandru několikrát zadumaně otočila. Chvějící se zornička pravého oka pod služebními brýlemi signalizovala, že přijímá data ze sítě, a mimovolná gesta rukou dávala tušit, že vede s někým živou konverzaci.

Sandra se zabořila hlouběji do šedavých závějí z polámaných vláken deky a nechala tu tichou debatu plynout kolem. A pak si uvědomila, že město, kterým projíždějí, už dávno není stejné, jako když do něj včera večer vycházela. Graffiti na omyvatelných fasádách se lačně vzpínala, vřeštíce tagy svých autorů jedno přes druhé. Nápisy na vývěsních panelech se jen neochotně, zotročeny komerčními algoritmy, prodíraly tekutými krystaly a žebraly na sítnicích o milosrdná vyslyšení.

Řidič pohodil hlavou a sykl cosi mezi zuby. Policistka se usmála koutky úst a přikývla. Kdyby záleželo na těch dvou vpředu, nechali by připoutanou Sandru Sandrou.

„Koukni,“ doléhala k Sandře šeptaná slova v řidičově teplém dechu, když ji předtím odvazoval.

„APPIR,“ pochopila jeho kolegyně sama. Vytáhla z opasku příruční skener a načetla údaje ze Sandřina čipu pod nenápadným tetováním za jejím levým uchem.

Neměli ikoňáky rádi, to Sandra pochopila okamžitě. A vůbec nezáleželo na tom, zda jsou teroristy na volné noze, nezlomenými liberály zavřenými do dozorových center či oportunisty ochotnými pracovat pro vnitro v Agentuře pro potírání ikonových rizik.

„Ublížili vám? Cítíte se špatně? Máme vám zavolat záchranku?“ ptala se jí policistka, když přes ni házela zatuchlou deku převáženou v kufru vozu.

„Ne, to je dobrý…,“ odtušila Sandra promodralými rty.

„Stejně vás musíme odvézt na vyšetření,“ konstatovala policistka prostě, když Sandru nakládala do hlídkového vozu.

Řidič zatím vyplnil jakési hlášení a sebral mokré zbytky Sandřiných šatů. Pokusil se smést z rukou slepené ostříhané vlasy, ale bezvýsledně. Nakonec si je prostě utřel do jejího oblečení.

A tak se tedy Sandra vezla, než šofér stočil svůj vůz do protisměru. Ostatní vozidla automaticky zastavovala, vypínána policejní sirénou na bezpečnostním datalinku, a hlídkový vůz se mezi nimi proplétal se zručností automatu a zkušeného hráče videoher.

„Nemocnice musí počkat,“ opáčila důstojnice přes rameno.

„Nějaký hajzlové roztrhali tržnici,“ promluvil poprvé její kolega nahlas. „Ikoňáci,“ dodal ještě, aby snad nemohla zůstat na pochybách, že za to může také.

Sandra ale jen pohlédla do tváří šklebících se syntaxí a nečekaně uspořádaných barev pouličních billboardů vytvářejících se zoufalci navlečenými do chodících reklam zdání ne nepodobné jedné z prvních ikon, které kdy, ještě jako dítě, vytvořila.

„Každý život požírá uspořádanost a je jí přitahován,“ zněla jedna z laických pouček o Schrodingerově mezi, z níž pak vyplynuly snahy definovat ikony i jejich klasmy jako živé tvory. A ona, Sandra, už jako dítě, nejasně vytušila, že ikony stačí občas myslet. Že není třeba konkrétních vrcholů a konkrétních čar, že stačí souvislost a představivost. Že stačí myslet napříč prostorem i časem. Že stačí vědomí k probuzení Geometrii. To tušení samo bylo touhou, jíž propadala na své temné cestě lesem dospívání, lapena možností spoluutvářel svůj svět intencionálních kauzalit.

* * *

Ano, devadesát procent kolonií odsoudíme k smrti. Ještě nejsou dostatečně soběstačné, aby se mohly spolehnout na vlastní síly. A odsoudíme tím k smrti naše blízké letící od nás či k nám po ikonových drahách – všechny ty, kteří jsou právě „mezi vrcholy“.

Máme na můstcích a na palubách členy našich rodin a známé našich známých. A hádáte jistě správně se mnou, očekáváte-li, že nebudou našeho zákazu dbát. Budou hledat všechny cesty, jak se k nám vrátit. Jak proniknout na Zemi. Budou vytvářet různá spojenectví a budou se mezi sebou bít. Budou čelit vlastním klasmám. A budou nás nenávidět.

Rozumím jim. A chápu je. A sám bych činil stejně.

Ale jiná možnost jednoduše není. Máme-li přežít důsledky neuváženého ikonového šílenství alespoň my tady, máme-li být tou „jiskrou na Východě“, pak musíme tuto oběť přinést.

(hluk sílí)

Jejich oběť!

Projev Poula Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

 

Strážník, který zastavil policejní vůz vezoucí unavenou Sandra ke zničené tržnici, byl šedavý od betonového prachu. Krev, která se mu řinula z rozedřených kloubů prstů, měnila prášek ve špinavou kašovitou hmotu, jež tuhla do zahnědlých strupů. Měl ji rozmazanou kolem očí, snad jak se z nich snažil vytřít bolest. Sandra se nikdy nedozvěděla, že patřil mezi první, kteří se vrhli do sutě pro přeživší. Okýnkem, které policistka stáhla, se dovnitř nahrnul prach, jenž nutil kašlat, vysušoval ústa i hrdlo a skřípal mezi zuby. Prach, který se dostal všude. Policistka se naklonila k přístrojové desce a vylovila z přihrádky jednoduché respirátory. Jeden podala muži na ulici a o zbylé podělila pasažéry v autě. Nikdo si je ale nenasadil.

„Kolik tam bylo lidí?“ zeptala se.

„Zrovna se měnila směna. Pak ranní návštěvníci. Možná sto. Možná, že víc. Opravdu nevíme…“

Policistka pokývala hlavou. Tázavý strážníkův pohled na Sandra zabalenou v dece. „APPIR“, řekla policistka a strážník si jen odfrkl a bouchl rukou do střechy vozu. „Jo, už tam jsou taky…“ Odsunul zátaras a gestem je propustil dál do rána utopeného v našedlém přítmí.

Na obraz zkázy, jenž se jim o dvě zatáčky dál naskytl, si Sandra nezvykla nikdy. V těchto a v žádných jiných chvílích dokázala omluvit sebe samu za oportunismus, z něhož ji mnozí kolegové inženýři obvinili. Za jejich pohrdání. Za odmítnutí vzít ji mezi sebe. V těchto a v žádných jiných chvílích věděla Sandra, že fašizující a stále více autoritářská administrativa pozemských států má právo hájit životy svých občanů i výjimečnými prostředky. V těchto a v žádných jiných chvílích Sandra neřešila, kdo komu co a za co. A odmítala omlouvat dnešní mrtvé těmi včerejšími.

Na malém odstavném parkovišti už na ně čekal Felix Hammerschmitt, Sandřin parťák a její přímý nadřízený v APPIR, se skupinou techniků a několika dalšími členy agentury. Felix si rád říkal Kladivo a rád honil čaroděje, ale ve skutečnosti měl jen minimální talent. Dokázal vnímat, ale nedokázal tvořit. S o to větším zápalem hodným dvouciferného čísla ve stranické knížce, a veden bezmeznou loajalitou ke Krupnikově Straně oběti, dohlížel na svou nekonečně nadanější parťačku a podřízenou.

Zatímco Felix podepisoval u řidiče formuláře o Sandřině převzetí do agendy APPIR, hodila policistka přes Sandru svůj kabát. Visel na ní stejně naléhavě jako Felixův kradmý pohled plný překvapení.

* * *

Využít ikony k nekoordinovanému přesunu jednotlivých částí vybraného objektu na velmi krátké vzdálenosti, a tím rozrušit jeho strukturální integritu, bylo nejjednodušší variantou ikonové zbraně. Pokusy o záměrné vyvolání ikonoklasem narážely na fatální nedostatek talentů, početního výkonu a softwarové optimalizace běžně dostupných počítačů. V době prvních válek proti vracejícím se transportérům se zoufalé posádky lodí pokoušely využít několik hvězdoletů jako sebevražedná ikonoklasmická torpéda, ale záhy jim všechna vhodná plavidla došla.

Nebo je nechtěli obětovat.

To se na Zemi nikdo nedozvěděl.

APPIR pak, během svých četných zátahů na federalistické buňky Hvězdných lidí, zajistila několik serverových polí a podobných pokusů o nahrazení ikonového generátoru z veřejně dostupných zdrojů. Daleko nebezpečnější se však jevila snaha o napadení zařízení napojených do globální sítě a rozptýlení výpočtů do široké sítě domácích počítačů, firemních serverů a automatických otvíráků piva či komunikačních zařízení. Ať už bylo využití světového kyberprostoru k vytvoření virtuálních ikon a jejich klasem skutečně tak velkým nebezpečím, jak tvrdila vládní místa, či nikoliv, výsledkem byla zvýšená kontrola páteřních sítí a postavení peer to peer technologií neobsahující bezpečnostní certifikáty a zadní vrátka pro vládní instituce mimo zákon. Čeho se nepodařilo dosáhnout autorskoprávním svazům v první polovině jednadvacátého století, to dokázala panika přiživená administrativami jednotlivých zemí o několik generací později.

Pouhé posunutí částí nosných stěn budov bez nutnosti zachovat jejich strukturu i tvar však nic podobně sofistikovaného nevyžadovalo. I průměrně nadaný ikonový inženýr dokázal sám a bez opory strojových výpočtů nadefinovat nosný pilíř jako jeden z šestice vrcholů ikony a s tou – prostě jenom zatřást… Jak bohové s nebesy… Hlavním rizikem tak byli vždycky sami lidé. Ne každý učitel, ať už byly jeho pohnuty jakékoliv, nahlásil APPIR nadané dítě. Ne každý mladý člověk během přijímacích řízení na střední a vyšší stupně škol podlehl sofistikovanému systému křížových otázek odhalujících ikonoinženýrské nadání. Ne každý z nadaných se na vyšší stupně škol hlásil.

Podobný problém představovala starší generace inženýrů z dob, kdy šlo o povolání ctěné a vážené. Ne každý měl ambice vstoupit do služeb společnosti. Ne každý byl úředně podchycen. A ne každý odletěl s kolonizačními loďmi.

Mnoho z nich však mezi kolonisty mělo svého příbuzného.

Především z nich se pak rekrutovali ikonoví teroristé. Bojovníci za svobodu. Mstitelé obětovaných kolonistů. Každý pro jejich zrůdné a stejně zoufalé a bezúčelné akty měl jistě vlastní míru pochopení.

 

Obraz pátý: Glykofilusa

Myslela na svou rodinu. Myslela na prach, který se jí v ústech měnil v cement. Hleděla na Felixe a nechala jeho slova stékat kolem sebe. Bolela ji hlava.

„Máme předběžnou analýzu a model z posledního týdne. Podle všeho použili barvu z jedné fabriky. Snad červenou. Určitě byla na tom utrženým sloupu. Na hasičáku, co byl k němu upevněnej. Minulej tejden se pak objevily v poloze potenciálních vrcholů dvě nezvyklý graffiti tam…,“ Felix ukázal někam do poletujícího prachu, „… a tam. V drogerii bylo snad několik plechovek. Pátým vrcholem mohl bejt přelakovanej skútr na parkovišti. Kradenej, s falešnou poznávací značkou. Řídila ho žena. Podle postavy a chůze kolem třiceti let, sportovní typ. Obličej nemáme. Ji se snaží vystopovat. Barvu jsme poslali na rozbor. Šestej a případný další vrcholy neznáme. Nabízí se tamhleta křižovatka. Vlastně by stačilo, aby tam nějakej ikoňák s pikslou té barvy jen projel. Chytře vymyšlený. Skládali ty vrcholy tejden. Nenápadně. Ale měli jsme si toho všimnout.“

Cítila nepokoj a nutkavou potřebu rozhlédnout se přes rameno. Felix byl dostatečně vnímavý, aby si jejího chování všiml, ale přikládal to na vrub včerejšímu přepadení.

Po pravé ruce burácivé spustil generátor pohánějící mechanickou paži vyprošťovacího jeřábu.

Sandra potřásla hlavou. Před očima měla jeho registrační číslo. Cifry se jí rozpíjely před očima, kroutily se jako háďata, šeptaly, lákaly ji, sirény Geometris a hlava Gorgony. Začala se potit a mělce dýchat. A pak to nevydržela a opět se ohlédla.

Nic.

Policistka se opírala o vůz v místě řidiče a o něčem spolu živě diskutovali. Vypadalo to, že se hádají. Nikdo jiný poblíž nestál – a Sandra se neproměnila v solný sloup a ani Felix nepropadl peklu.

Uchopil ji za rameno. Cítila pod silnou vrstvou policejního kabátu stisk jeho prstů. Pálil ji. Po kůži se jí rozléval jako oheň.

Cukla sebou.

Felix druhou rukou aktivoval své spojení s agenturou. Otočil Sandru k sobě a zkoumavě si ji přeměřil. Pozorovala chvějící se zorničku jeho pravého oka. A potom mrkla a to mrknutí jí přišlo jako věčnost. A když opět otevřela oči, pronikl jimi pohled hada Hammerschmitta…

Poplašeně se od něj odvrátila a nedbala, co jí Felix říká.

V protilehlém rohu parku zastavily další neoznačené agenturní vozy a něco v Sandřině mysli tím dosedlo na své místo.

Jeden ze záchranářů pod chudými stromky v kýblech se na ni snažil nepodívat.

Švenk.

Úhledně seřazená těla obětí přikrytá plachtou. Druhé zprava, třetí řada… Nebylo mrtvé.

Švenk.

Unavený zdravotník kouřící cigaretu trhal svými bicepsy reflexní oranžovou kombinézu.

Švenk.

Chlapec zvědavě vykukující zpoza zaprášeného okna rohového domu byl starší, než se zdál. Skládal kompaktní tělo automatického granátometu.

Švenk…

„Sandro?“ zopakoval Felix, ale ona ho v již rozostřené realitě nevnímala.

Udělal krok k ní. Ona o krok ustoupila. Stál teď na jejím původním místě. Na posledním z vrcholů spjatých s budoucností. S jejich osudem. S jednou z variant.

Vzduch nad staveništěm explodoval v bělostném světle a Sandra ve Felixově tváři popatřila lačnou touhu neeuklidovského univerza Geometris. Byl to jen okamžik, který se zdál být nekonečný. Felix otevřel ústa. Z uší se mu vyřinula krev a potom poklesl v kolenou a Sandře do náruče.

„Tiše, pssst…,“ šeptala Sandra do jeho křiku. „Tiše, pssst…“ klopila oči proměněné ve svislé čárky.

„Tiše, pssst,“ bránila stínům klasmy spěchajícím přítmím gangliálních spojů jejích neuronů… Snažila se ji vypudit ze svého těla.

„Sandro?“ zopakoval Felix v jiné verzi téže chvíle, když se mu mrtvolně bledá žena svezla do náruče. Splývala s prachem rozvířeným kolem.

A pak, za okamžik, se Sandra rozhodla, že v té druhé verzi Universa, podepřena sloupy Felixových paží, by se probudila jen nerada.

A jak si přála, tak se nakonec i stalo.

Opatrně spustila Felixe ke svým nohám, oči zabořené do masy prachu, jenž se vznášel nad ní. Houstl a měnil se v hlavu draka. A kusy armatur pak v drápy.

V tu chvíli přeletěl přes náměstí první granát a zmasakroval agenturní zaměstnance. Rozštěkaly se automatické zbraně, zatímco ikonoklasma vše překryla svým stínem.

Sandra se plazila zpátky a vlekla s sebou bezvládného Hammerschmitta. Někde ztratil pravou polobotku. Velký kabát Sandře překážel. Ostrý svist kolem ucha a chvilku nato ji začal pálit lalůček. Několik kulek vyrylo žlábky sotva půl metru od jejího těla a s pobouřeným zabzučením se odrazilo šířit zkázu do neznáma.

Exploze rozmetala policejní vůz.

Další rána méně výkonnou municí vyrvala díru do Felixova těla. Do prachu se vyvalily pletence střev. Sandra, ochromená náhlým puchem, se nedokázala už ani pohnout. Čekala na poslední ránu. Čekala, až se k ní sehne hlava se zuby z kusů leštěného betonu a pohltí ji do maelstromu geometrické zvrácenosti.

Nevyzrálá klasma však jen ohlušovala svým tichem. Vyrvala ze země pařáty z truhlíků a květin a překvapená tušenou pomíjivostí vlastního bytí se zkoumavě zahleděla na ustupující útočníky, kteří prchali ze svých vrcholových pozic.

Sandra ucítila nemotorný dotek na temeni hlavy. Převalila se na levý bok a vzhlédla nad sebe.

Na konci krvavé cesty táhnoucí se od masivních ocelových pásů buldozeru spatřila bezvládně vlečenou nohu zaškrcenou obinadlem ze služebního opasku. Na konci té nohy pak tělo policistky. Bolestí zkřivený obličej. Nataženou ruku – krev na ní se už pomalu srážela a vytvářela hnědou krustu.

Ikonoklasma pohlédla jejich směrem…

„Máte ještě ten můj kabát…,“ pokusila se policistka o povzbudivý úsměv.

… a pak se klasma obrátila v prach a ta nejjemnější zrníčka klesala k zemi opatrně, pomalu, rozvážně jako zimní vymrzání.

Pomalu, zcela volným krokem, k nim došel jeden z útočníků. V pravé ruce držel rozpálenou automatickou pistoli, levou pak z kapsy pláště vyndal ještě masivnější zbraň. Natáhl závěr, ale Sandra slyšela jen skřípot cementové drtě pod pryžovými podrážkami jeho šněrovacích bot.

Sklonil se k nim a přitlačil policistce horkou hlaveň na zátylek.

„Nezabíjejte ji,“ zašeptala Sandra a stiskla pevně ženinu ruku. Myslela při tom na svou matku. Myslela na svého otce a na svoje sestry. Myslela na Xavera a na celý svět. „Nezabíjejte ji, prosím.“

Muž si obě ženy dlouze měřil.

Nakonec: „Víte,“ řekl a střelil Sandru z větší zbraně, „vážně nemůžu nic slíbit.“

Pak, když nabyl jistoty, že implantáty připojené k policistčinu očnímu nervu odeslaly záznam Sandřiny vraždy na stanici, zastřelil druhou rukou i ženu v uniformě.

 

Řada třetí: Anastasiss

Obávám se, že podstata humanity nespočívá v dobrých činech. Dějiny lidství jsou roubeny křížovými výpravami, yperitem a jadernou pumou. Jsou definovány holokaustem, džihádem, Rudými Khméry, Srebrenicí, Rwandou. Přes všechna krásná slova o Ježíši, přes Buddhův vyrovnaný úsměv, jsou to právě ušlechtilost, pokora a tolerance, jež se nám jeví být dějinnou deviací.

Johann van Eyck, majitel a provozovatel poldrů III/A-B a IV/C a hlavní sponzor hnutí „Legie spravedlivých“

 

Zachytila se madla a vklouzla do komory spojující centrální loď chrámu s obytnými prostorami. Chvilku se nechala ovívat proudem recyklovaného vzduchu z malé, sotva znatelné vývěvy ve stěně a pak se odrazila do tmy. Čidla zaznamenala její pohyb a automaticky rozsvítila LED diody lemující polstrovaný tubus centrální části Jiřího. Zhruba ve dvou třetinách cesty sevřela další z madel a zastavila svůj let. Obrátila se, roztáhla ruce a nohy, vepsala se jako da Vinciho muž do kruhového průřezu lodního chrámu a hleděla na stěnu před sebou, na jednotlivé řady zjednodušeného ikonostasu lodi.

Několika rychlými pohyby se natočila tak, aby nohama směřovala ve směru dolů podle ikonostasu. Po levé ruce tak měla severní diakónské dveře, jimiž právě vplula, a po ruce pravé dveře jižní. Mezi nimi se rýsovalo pět liturgických řad rozdělených ve středu nízkým centrálním průchodem královských dveří vedoucích k terminálu ikonového pohonu Svatého Jiří. Ze všech řad měla nejraději dódekarton, řadu zobrazující dvanáct hlavních křesťanských svátků. Vyhovoval nejlépe jejímu citu pro ornamentální jednoduchost. Tvůrci se snažili, aby každá z ikon představovala svůj skutečný pozemský předobraz, aby bylo její ztvárnění nezaměnitelné, nezpochybnitelné. Ikona na ikonostasu ve Svatém Jiří představovala jednu konkrétní pozemskou ikonu, nikoliv výjev ikonou zobrazený, ani její symbolický význam. V použité barvě pak byla obsažena mikroskopická příměs materiálu původního předobrazu. Sandra a ostatní její spolupracovníci ze sklepa sice nepředpokládali, že takto doslovné propojení bude nutné, ale lidé zaštiťující celý projekt se rozhodli nenechat nic náhodě. Někteří z radikálněji laděných členů týmu dokonce soudili, že sama chrámová loď i ikonostas jsou zbytečné, že těm nejlepším z kandidátů na svěcení bude stačit pouze správně myslet – a správně počítat, ale proti tomu se postavila i sama Sandra – nejžhavější z oněch kandidátů.

Znovu se odrazila a zastavila se o chladnou, jemně vibrující stěnu. Z levého ramene kombinézy sloupla logo celého projektu a lodi – Svatého Jiří, jenž na bílém koni (mravnost, čistota, nižší složka podřízená vyšší, Bohem osvícené) po diagonále proklál kopím (křížem) muže ve zbroji, a doplnila tak neúplnou místní řadu. Bylo to v zásadě primitivní bezpečnostní opatření. Ještě na Zemi se pak vedly vášnivé debaty v rámci sémiotického oddělení projektu o vhodnosti užití právě této ikony. Hlavním argumentem byl symbolický význam, který výběr svatého, názvu i projektu, původní podobě ikony s drakem, dával. Existovaly oprávněné obavy, že symboličnost, v níž drak zobrazuje kromě mravní špíny, zla a ďábla také zoomorfní podobu ikonoklasem, změní v sémiotickém smyslu charakter ikony v doslovný symbol a lodní ikonostas tak jako celek ztratí význam.

Vše nakonec rozsoudily až experimentální pokusy s kvantovými částicemi ženoucími se urychlovači vybudovanými hluboko pod sibiřským permafrostem a bylo rozhodnuto nahradit draka postavou císaře Diokleciána, jak nabízely některé dochované blízkovýchodní reliéfní destičky a gruzínské nástěnné malby. Ukázalo se, že šlo o dobrou volbu, a ztráta na Schrödingerovu mez, nabytá nutností napsat a vysvětit novou originální ikonu, byla bohatě vyrovnána využitím vzorku z originálu Rubleva na jiném místě ikonostasu.

* * *

Kouzla už nejsou a udělátka došla. Zapomeňte na ně. Co potřebujeme jsou brokovnice. Strojní olej a strojní pušky. A střelný prach. Spousta, spousta střelného prachu!

Van Eyckova glosa k projevu Poala Krupnika mladšího

 

Žila tiše a skromně. V 1+0. Sandra „Vítězná“. Sandra od Lukidy Anseris. Žila na Felixově řetězu. Pod Felixovým dozorem. Hlídaná Felixem, zda hlídá.

Než Felixe a všechny z denní služby pražské pobočky APPIR postříleli.

Teď ležela na studeném stole. Ostré oslepující zářivkové nic, prázdno, rozkládající zvuky na součiny prvočísel. Chlad všude kolem měl barvu dechu a tlukot srdce zvolnil ve čtvrtstoletém taktu.

Cítila desku pod svými zády. Pak možná ruku, pak skalpel na kůži za pravým uchem – zněl jako flétna pod příkrovem žesťů.

„Nemějte strach,“ řekl jí stín klesající jsoucnem. „Dostaneme vás odtud. Jen jsme museli trochu improvizovat.“

Nedokázala se pohnout. Nedokázala přimět oči ke koukání.

„Žijete, Sandro. Zatím. Nevím, proč vás tam ti strážníci vezli. Předpokládali jsme, že budete v bezpečí. Ne na střelnici. Bylo štěstí, že jsme tam měli vlastního muže. Zhruba za hodinku by se vám měla vrátit schopnost zaostřit zrak. Postupně bude vaše paralýza ustupovat – budete to cítit jako teplo spojené s mravenčením, jak bude postupovat od těla ke konečkům prstů. Hodně nepříjemným mravenčením. Popravdě, bude to dost bolet, ale to byste ještě neměla být schopná křičet. Jestli do té doby ještě nebudeme v bezpečí, snažte se zůstat mrtvou, ano?“

Tlak a chlad v ústech. Tohle mě zabije?

„Tohle vás případně zas uspí, ale… Je to riziko. Nedělejte to, nebudete-li muset. Vyňali jsme vám čip a přebrousili tetování APPIR. Máte tam teď nějakého hada či co. Trochu ironie, že? Ta fráze, kde už slyšela tu frázi? Kdyby ta ampule selhala, nebo jste neměla dost odvahy, Sandro, budete Oksana Timotějevna Maslovová. Zapamatujete si to, věřte mi. Každý si to pod těmito sedativy pamatoval.

Pracujete ve městě jako pokladní a šla jste na svou směnu, když se ten obchoďák zřítil. Co se dělo dál, už netušíte. Je vám dvacet pět let. Jste jedináček. Svobodná a bez přítele. Vaši prarodiče přišli z Ruska, ale pro vás nemělo význam se jejich řeč učit. Máma uklízí u T-comu™, tátu jste nikdy nepoznala. Svůj život jste zasvětila zaplacení hypotéky na malý byt a budování nezávislosti na své matce. Bydlíte U Vodojemu 12, třetí patro. Máte tam stůl, postel, židli, starou linku a pár krámů z dětství. Nad zrcadlem pak fotku z rodinné oslavy.“

Cítila, jak jí myšlenky prokluzují mezi prsty.

„Jasně, já vím, je to dost chatrná historka, vstanete-li z mrtvých, ale uvidíme. Každopádně, Sandra je mrtvá, Oksano. To si pamatujte,“ řekl ten hlas ještě. „A vy jste nikdy o žádné ani neslyšela.“

Znala ten hlas. Evokoval jí pavouky a sítě, myši a kocoury, prázdnotu Vesmíru a ztrátu gravitace.

„Přišli jsme pro vás, Oksano, abychom vás zachránili.“

A Sandra, aniž tušila proč, mu všechno uvěřila.

„Víte, kdo je to Sandra?“

Nevěděla.

Odněkud ze tmy k ní doléhal hluk policejních sirén. Na levém boku, jen kousek pod ňadrem, ji pálila rána po novém identifikačním čipu, narychlo přemáznutá hojivým gelem. Za uchem, kde měl být služební čip, zůstalo jen prázdno. Vzduch v černém pytli byl těžký, vydýchaný, ale chladný. Pokusila se otočit hlavu k otvorům po hřebících. Ještě toho nebyla schopná. Do očí jí stekla stružka potu a začala ji pálit.

Velký pohřební vůz na převoz těl, k nimž se po stejně velkých neštěstích nikdo kromě obce nemá, jen pomalu popojížděl po asfaltovém Styxu spojujícím prosekturu s novým krematoriem místní městské části. Pak náhle zastavil. Zprava na Oksanu, která byla Sandrou, dolehla váha jiného pytle s tělem. Venkovní zvuky dostaly plnější zabarvení. Dotkla se jazykem drobné ampulky přichycené pod tváří k horní řadě stoliček. Několik autoritativních hlasů, rozpačité vysvětlování zaměstnanců pohřební služby. Snažila se dýchat jenom mělce. Zvuk rozepínaného zipu. Kdesi u jejích nohou. Ještě jeden náhodně vybraný pytel. Lehké bzučení bezkontaktní čtečky čipů na teleskopické tyči. Nakonec se dveře zabouchly a vůz se znovu rozjel. Odtáhla jazyk od ampule a v duchu jen počítala nerovnosti na své cestě ze zásvětí.

* * *

„Znám vás,“ zašeptala Sandra rozbolavělými ústy. „Už jsme se museli potkat.“

„Potkali. Zachránila jste nám život. Nám oběma.“

Zaváhala.

„Vyslýchal jsem vás na transportu od Lukidy Anseris.“

Vzpomněla si. Zmátl ji jeho pečlivě zastřižený plnovous. Na spáncích mu prokvétalo několik stříbrných vlasů. Dlouhý jednoduchý účes s pěšinkou uprostřed kontrastoval s jeho někdejším vojenským sestřihem. Usedl na starou židli vedle její postele a nacvičeným pohybem jí zkontroloval tep a bělmo očí. Neptal se jí, zda ji návrat mezi živé bolel. Věděl, že bolel. Na prosektuře jí to slíbil.

„Zkuste se vyspat,“ řekl. „Byl bych vám mohl něco dát, ale…“

„Zkusím,“ přislíbila.

Přátelsky ji poklepal po hřbetě ruky. „Ještě jsem vám neměl možnost poděkovat. Tehdy jste nás oba zachránila.“

„Tu stěnu protrhl rozdíl tlaku,“ zachraptěla Sandra.

„Jistěže,“ přitakal mírně. „A strukturální namáhání kovu. Četl jsem tu zprávu.“

A pak někdejší důstojník Bezpečnostní správy při Mezinárodní agentuře pro vesmír vyndal z kapsičky své vesty bavlněnou šňůrku s uzlíky. Jejich střapaté konce vytvářely zdání kříže.

„Dal jste se na víru?“ zeptala se Sandra.

„Vždycky jsem věřil,“ opáčil tiše.

„Růženec?“

„Ne. Čotky. Pomáhají mi… uklidnit se.“ Usmál se pro sebe. „Hésychasmos. Už se nějaký čas zase smí. Chcete si je tu nechat?“

Nerozuměla mu. „Asi to neumím,“ odtušila omluvně, zatímco jí je pouštěl do pravé dlaně. „Neumím se modlit. Nikdy jsem neuměla. A nikdy nebudu.“

Nekomentoval to. Byl v rozpacích. „Budu k vám upřímný, Sandro. I když mám svěcení, někdy si to myslím také. A teď už odpočívejte.“

Zvedl se. Zaváhal. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným,“ řekl nakonec.

„Prosím?“

„Ježíšova modlitba. Nemusíte při tom myslet na Něj, jestli nechcete. Myslete na sebe.“

Odešel. Zhasl světlo a nechal ji ležet v obdélnících blikající neonové záře města. Zaslechla hluk padající vody ze stoupačky. Hlasitý hovor někde pod nohama. Nikdy neutichající dopravu za starými okny. Teprve nyní si všimla tvaru stínu, jejž vrhal okenní rám přes její lůžko. Hořce se ušklíbla.

Pak si položila ruku se šňůrkou na hruď a začala se probírat uzlíky. Snažila se soustředit na jejich strukturu, na jejich tvrdost, na jednotlivá vlákna. Snažila se zapomenout na stisk rukou na tržišti. Na pach Felixových útrob.

A na chlad márnice.

(Na draka z prachu a suti.)

Nemodlila se.

Jak by se jen Sandra mohla modlit?

* * *

Na co nesmíte zapomenout, je krev, kterou prolijeme. Krev až čtyř a půl miliardy lidí mimo naši Zemi. Tu krev ze svých rukou nesmyjete a doufám, že se ani nebudete snažit. Musí nám být navždy připomínkou, až budeme mít touhu podlehnout pokušením a svodům našich dalších přání. Až si budeme toužit zkrátit cestu tím temným údolím zvaným život.

Projev Poala Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

Legie svědomí byli v podstatě fajn kluci. Ikony pro ně představovaly herezi přirozeného řádu a příčinu všeho zla. Jejich vztah k APPIR byl velmi složitý – na jednu stranu APPIR podporovali ve snaze potírat ikonové inženýrství jako celek, zároveň ale měli problém s tím, že k tomu APPIR používá právě ikonové inženýry. Jevilo se jim to jako vyhánění čerta ďáblem, pro které ovšem neznali alternativu. Zatím tedy účel světil prostředky. Ponížení a trest za jinakost, jemuž během svých přepadů ikonové inženýry z APPIR vystavovali, tak měly spíše demonstrativní charakter. Pracujte pro správnou stranu a necháme vás žít – vážit si vás ovšem nebudeme.

Hvězdní lidé představovali odlišnou sortu. Nestáli proti ikonám. Stáli proti těm, kdo jsou proti ikonám. Chtěli se vrátit před Zákon proti ikonovému nebezpečí a sami k tomu ikony využívali. APPIR byla jejich nepřítelem jako celek. Ikonoví inženýři pracující pro agenturu pak byli v jejich očích spoluodpovědní za všechny mrtvé na vnějších světech. Stejně jako Rada Země, jednotlivé vlády, a stejně jako APPIR. Vlastně byli odpovědní více, protože je podle Hvězdných lidí nehnala touha po lepším světě, ale zbabělost a oportunismus.

Obě tajná hnutí se lišila nejenom v užitých prostředcích a cílech, ale i v profesních a sociálních skupinách, z nichž rekrutovali své členy. Legie svědomí měla podhoubí v liberálních hnutích zbytků městské nižší střední třídy a dávala průchod spíše frustraci a obavám obyvatelstva. Hojně se o ni opírala zdánlivě radikální politická uskupení, jako byla hnutí Rupnika mladšího a van Eycka, byť se oficiálně od násilí na občanech pracujících pro státní aparát distancovali.

Hvězdní lidé se pohybovali zcela mimo oficiální struktury hlavního politického proudu. Spíše než kolumbijským gerilám dvacátého věku se svou strukturou podobali radikálním islamistickým uskupením z počátku století jednadvacátého. Šlo o větší či menší skupiny s nejasnou hierarchií, jež ovšem stmelovaly hněv, nenávist a touha po odplatě.

Většina z kolonistů měla vazby na původní rozvojové země. Nepatřili k někdejšímu Západu. Nebyli naši. Tečka. Na Lidstvo jako celek se hrálo vždy jen v novoročních projevech předsedy Rady Země. Nebezpečí ikonoklasem byla jen záminkou k oslabení konkurenta. A Rupnik se svými příznivci sehráli nevědomky úlohu užitečných idiotů.

Byly to právě rozvojové Země Afriky, latinské Ameriky a Asie, pro něž představovaly kolonie u jiných světů nejenom odbytiště zboží, ale především řešení populační krize. Zároveň poskytovaly těmto zemím možnost technologického a ekonomického růstu.

A právě o to rozhodnutím Rady Země přišly.

Sandra se v krycím bytě myšlenkám na podobná témata vyhýbala. „Jsou věci, které nechcete znát,“ jí ostatně Andrej dosti jasně sdělil. Ať už šlo o přepad, o záměnu jejího těla s nebohou pokladní či o úlohu zaměstnanců prosektury v celé věci. Teprve večer před odchodem z krycího bytu se konečně odhodlala:

„Nemusel ji zabíjet. Tu policistku…“

„Bylo její rozhodnutí, že tam s vámi jela.“

„Dělala svou práci…“

„Nedělala. Její prací bylo vás tam nevézt.“

Nedokázala se s Andrejovým cynismem srovnat. Měla tehdy dost mylné představy o vlivu GRU na Legii svědomí a Hvězdné lidi.

„To, co vám provedla ta první parta, Sandro, to byla náhoda. A my vážně doufali, že ji využijeme, protože na té střelnici se mohlo stát cokoliv. Ten člověk od GRU, který vás zabil… Museli jsme dost improvizovat, Sandro. Riskoval víc, než bylo GRU milé.“

Odfrkla si. Na rozumové úrovni věděla, že je pro systém jen panák. Loutka. Od samého narození až po nečekaně dobře zdokumentovanou smrt. Úvahu, že každá loutka do jisté míry předurčuje jednání svého vodiče, jí předestřel až Andrej. A rozuměla, že mluví o Sandřině budoucnosti.

„Proč zrovna Rusko?“ zeptala se tedy.

„Protože má tradici. Má pýchu. A hlavně má dostatečné know how, aby nás – tedy lidstvo – dostalo z gravitační studně i proti jeho vůli. Protože Rusko chce. Protože touží, opravdu hodně touží, být spasitelem vnějších světů. Nositelem světla. A vedle toho touží i vydělat prachy.“

Stiskla rty.

„Chtěl bych, aby bylo mezi námi jasno, Sandro,“ pokračoval Andrej. „Ty mrtvé, a naši vinu, to si už s Bohem vyříkáme každý po svém. A jde-li o nás dva tady na Zemi,“ rozhodil rukama, „tak čím víc se bude APPIR a různé tajné služby starat o Hvězdné lidi a Legii svědomí – a ony zase o ně – tím větší máme šanci pro náš výzkum. Oficiálně je Rusko rozhodně proti užití násilí a APPIR má jeho plnou podporu, jež vychází ze závazků Ruska vůči Radě Země i vůči humanitě. Takže jestli se celý projekt Svatý Jiří provalí, odnesou to jednotlivci. Já. Vy. Hodně, hodně jednotlivců. Jeden dva úřady se zlikvidují a nahradí je jiné. Rusko bude ale držet lajnu a hledat novou příležitost. To naše dva kotle budou v Pekle hodně blízko sebe. Nikoliv našich vůdců. Nikoliv našich spasitelů.“

Hleděl jí do očí a ona před jeho pohledem neuhnula.

„Co když se nepřidám?“ optala se.

„Pak budete mít brzo nový pohřeb a mě zakopají s vámi. Nebo nás rozpustí. Možná že spálí. Bez epitafů a bez obřadů. Trval jsem na vás, Sandro. Dost vehementně jsem vás požadoval. Až opustíme tenhle byt, musím mít jistotu, že potáhneme za jeden provaz. Nikoho jiného totiž mít nebudeme. Je jedno, jak moc nás kdo bude plácat po rameni. Budeme sami.“

„Ale proč vy, Andreji? Proč to děláte vy sám?“

„Protože věřím, Sandro. Věřím, že patříme do vesmíru. Věřím, že taková je Boží vůle. Věřím, že ikonoklasma je jen výzvou a ne krajní mezí. Věřím, že se s ní máme popasovat stejně, jako jsme se popasovali s živly. Že je jen zkouškou našeho důmyslu a vůle. Věřím, že je jen stupněm k velikosti lidstva.“

„Přes všechna rizika?“

„Právě že pro ně. Proto je to výzva.“

„Jste šílený,“ řekla a v očích jí plála jiskra.

„Já vím,“ odpověděl vlídně.

* * *

Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sara?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.

Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: „Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?“ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“

Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

První kniha Mojžíšova 18 v ekumenickém překladu

 

Krajina za oknem vlaku byla rovná jako stůl. Sem tam ji narušily malé skupinky zašedlých roubených domků s vybledlými barvami neumělých řezeb a rozklíženými prkny kozích chlívků. Skanzeny zápaďácké předpojatosti a představ utopené mezi nekonečnými lány obilí, slunečnic a kukuřice. Sandra čekala břízky a cibulové báně. Dívky s copy, jak si pletou věnce, a junáky v rubáškách nad gramovkou vodky.

Dostalo se jí hojně vodky a také těch věží.

Ležela na svém lehátku a prohlížela si snímky vlastního pohřbu, které jí Andrej stáhl ze zpravodajské sítě. Občas se dotkla bříšky prstů rodičů či sester. Zakryla jimi mladickou, nevyzrálou tvář náměstka ministerstva vnitra, který se snažil kondolovat. Pak už jen čestná salva čestné stráže. Obřad důstojný a krátký. Bez proslovů. Bez květin. Bez slz. Tak by si to Sandra přála.

Když přejížděli Dněpr, zdál se jí být široký jako Vesmír. Byla 297 světelných let daleko a nikdy neviděla Zair. Žila v temně rudé záři chromatosféry Lukidy Anseris a nikdy nespatřila Amazonku. Ani Dunaj na dolním toku. Porazila ikonoklasmu Tiberia – a Don a Volha jí přesto braly dech. Pak se krajina zvlnila, pole vystřídaly lesy, rozsáhlé mokřady. A když si myslela, že nepřijde už víc…

Uzřela Ob. Nekonečný, nepřekročitelný Ob.

Zato z měst Sandra viděla jen málo. Nanejvýš nástupiště nádraží s folklórním prodejem čehokoliv, široké ulice přecpané vozy – potud nic, co by neznala z domoviny. A nekonečnost a rozlehlost. Ta je ale v Rusku všude.

Sandra příliš nemluvila. Byla pro všechny jen zápaďáckou dcerou odrodilců a doprovázela svého snoubence – Pavla Ignatějeviče Něchljudova – do vyhnanství z vůle gosudara. Inu tak. Malí lidé nelétají speciály a jsou až příliš často pod radary tajných služeb.

Přes uličku měla své palandy skupina vojáků základní služby, jichž se Rusko nehodlalo vzdát. Jeden z nich vyndal z vakukarty a druhý sklenky od hořčice. Nabídli Andrejovi hru, a když Andrej vyndal láhev, připojil další z cestujících nasolené ryby. Ajťák jedoucí za rodiči v Ufě nabídl svůj kufr na kolečkách místo stolku a tatík od rodiny z druhé strany vozu proměnil velký šátek v ubrus a zatížil jej okurkami.

Stanovili si směnný kurz k sirce a ty si potom rozdělili.

Po nějakém čase, snad po dni – ale čím je den v měřítku magistrály? – jim děžurná vozu oznámila, že samovar ve vagonu je již opravený. Andrej zvedl pohled od karet, okurek, herynka a stakančiku a zářivě se na Sandru usmál. Vyhrával. Měl před sebou celou horu sirek. Lůžkový vůz neměl kupé a byl cítit vůní odchozených verst, silných parfémů a potem. A vodkou k tomu, samozřejmě. A cibulí a octem. A vším, co matka Rus poskytuje.

Nakonec přidali čaj a sladkou marmeládu.

A tak šel den po dni. Kráčely širou ruskou stepí, běžely tajgou, míjely se v kalendáři, stejně jako osazenstvo karetního spolku. Dobrotivá paže Rusi objala Sandru kolem krku. Měla nakyslý dech a ostré zuby, ta země bolavých splínů a trpících mesiášů. Ani se je nemusela dvakrát snažit ukazovat.

Ty zuby. Nikoliv mesiáše.

Tak přejeli i Lenu. Následovala zastávka v prázdnu. Terénní vůz a opět mnohahodinová cesta.

Modříny. Vyřezávaná brána a vápnem omítnuté věže monastýru. Prošli dveřmi ve sklepení chrámu a ocitli se v jiném světě. Ocitli se v ráji vědy. V zahradě rozkoší ikonových inženýrů, jaderných fyziků a experimentálních sémantiků. Nebyla to víra, čím tepalo podzemí monastýru. Byl to jaderný reaktor a urychlovač částic.

„Vítej doma, Sandro,“ oslovil ji Andrej konečně skutečným jménem. Pak si vybral z ovocné mísy catteringu velké šťavnaté jablko a za nezájmu všech těch lidí kolem jí je ve vědomém gestu podal.

 

Obraz šestý: Philoxenia

Dá-li Bůh, budou nám jednou naši vnuci plivat na hrob a nikdy nepochopí krutost, jíž se bezpochyby dopustíme.

Protože nedá-li, budou nám, pod tíží vlastních břemen, za naši krutost blahořečit.

Projev Poala Krupnika mladšího na půdě Rady národů.

 

Vzpomněla si na moment z vysoké školy. Tehdy na jedné z akcí vyplněných alkoholem, zatímco hostitelka spala s hlavou nad záchodovou mísou o jedny dveře dál, zůstala sama s chlapcem, jenž se jí už dlouho dvořil. Objala jej a pak jej začala i svlékat. On svlékal ji. Neobratné pokusy o polibky a příliš mnoho myšlení na prostoru dvou nicotných těl.

Leželi na posteli, již se nikdo nenamáhal rozestýlat, roubeni směsí odložených svršků. Prohlížel si ji – poprvé před někým cizím nahou. Přejížděl prsty po její hebké pokožce, maloval na ni ikony rozmnožovacího pudu. Sledoval světlé čáry, jak tmavnou a pomalu mizí. Pootočil dlaň a jenom zlehka zvýraznil kontury těch spojnic nehtem.

Sandra, poučená sny cizích dívek a pornografií, se pokusila konat správně.

On ji ale zastavil. Nenechal se navést na cestu končící klínem a dočasným zapomněním.

Pohladil ji po tváři. „Ty mě ve skutečnosti nechceš,“ zašeptal ve svém poznání a kterákoliv jiná by v tom spatřovala jen úlek panicův.

„Ne,“ přiznala tiše.

Přitiskl ji k sobě. O víc se nikdy nepokusil.

Otevřela oči. O volných chvílích, když byl chrám monastýru prázdný, si Sandra zvykla usedat do jedné z jeho lavic. Kněží ji nechávali. Věděli, že přichází z předpeklí pod jejich nohama a tušili, že nejspíš nebude stejného vyznání jako oni. Nikdy nechodila na mše. Nikdy se nešla vyzpovídat. Nikdy nepřijímala taje eustachtie.

Čistě z hlediska osobního založení dávala Sandra přednost jednoduchým protestantským modlitebnám. Věřila v individualitu, ne v kolektivní utvrzování se. Ne v okázalost, zlato a pestrost barev. Na neměnné rituály nahlížela jen ze svého profesního úhlu. Vnímala jejich souvztažnost k dnešku a k budoucnosti. Vnímala pevné a neměnné struktury kontextu a řádu. Přinášelo jí to klid. Vědomí trvalosti. Falešné vědomí, ale krásné. Klid v chrámu a jeho prostory jen násobily tóny mysli. Některé dny, když to Andrejovi povinnosti na administraci projektu umožnily, s ní tyto chvíle zamyšlení sdílel. A někdy i jeho žena, jež se vzdala kariéry ve státní správě Ruska a následovala svého muže do nejistoty neoficiálního a pololegálního výzkumu na druhém konci světa. Irina Pavlovna měla Sandru ráda, a přistupovala k ní až s mateřskou něhou. Jen výjimečně se k ní však připojil kdokoliv ze sémiotiků, fyziků a dalších z temnot betonových jeskyň.

Často Sandra prostě jen zavřela oči a nechala své myšlenky plynout, jindy, s mírným pocitem viny vůči posvátnosti místa, modelovala v sandboxu příručního terminálu 3D vyjádření prostoročasových vazeb prvních dvou vrstev ikonových tlumičů, na nichž se v monastýru pracovalo. Třetí vrstvu zanášející do každého ze systémů ikon dostatek entropie v rámci jejích subsystémů tak, aby celek nikdy nepřekročil Schrödingerovu mez, ovšem vyvíjela skupina vědců na jiném, Sandře neznámém místě.

Přímo proti své lavici měla Sandra na očích ve sváteční řadě ikonostasu obraz Zrození Krista. Bohorodička, Panna Marie, na něm leží diagonálně na temném pozadí a hledí na pochybujícího Josefa. V Sandře ten výjev dokázal po celých patnáct let pobytu v monastýru vyvolávat pubertální potěšení bez ohledu na její věk a postavení.

„Copak jsem jediná,“ ptala se pokaždé v duchu sama sebe, „kdo v té Marii vidí zároveň i vagínu? Nefalšovaný, poctivý, snad až realisticky zobrazený ženský genitál?“

Zprvu se Sandra možná také trochu červenala, potom už ne.

Nejčastěji však její pozornost poutala kopie Rublevovy Nejsvětější trojice. Byla to právě Irina Pavlovna, kdo Sandře vysvětlil jeho kompozici. Trojice andělů na ní sedí kolem mísy s hlavou obětního telete. Levý anděl v hnědém himationu představuje Boha – Otce. Prostřední z andělů v zádumčivé póze žehná kalich. Představuje Krista – Syna v jeho pozemské podobě. Odhodlává se na sebe vzít oběť vykoupení Světa.

„Je to ale i Bůh – Otec, kdo obětuje svého syna,“ upozornila Sandru Irina Pavlovna. „Existuje větší oběť, než když se rodič vzdá svého dítěte?“

Sandra netušila.

„Ten vpravo, to je Duch svatý. Má zelený himation. Symbolizuje plodnost, budoucnost, život. Hora, k níž ukazuje berla, je Moria. Nebo Golgota, chcete-li. A nebo značí neochvějnou víru. Berla levého anděla pak směřuje k domu Otce, v němž je bezpočet příbytků. Také znamená samotného Boha – Domostrojitěla. Také představuje poslušnost syna. A mlčení.“

„A ten keř uprostřed?“

„To je dub z Mamre. Tam Abrahám přijal anděly. A také dřevo kříže, jež přináší spásu. A nebo…“

„A nebo?“

„Je nahnutý. Je zarmucující myšlenkou nad společnou vinou…“

„Jabloň?“ vzpomněla si na Andrejovo přivítání.

„Tak, Sandro. Je to Jabloň v rajské zahradě. Je to touha poznat svět. Je to touha po vší té touze. Je to vaše touha, Sandro. Vaše i mého muže.“

Nikdy se Irmy Petrovny nezeptala, kde jsou na tom obraze Abrahám a Sára. Nepotřebovala se ptát. Věděla, kde se přímluvce za sodomské i jeho žena nacházejí. Pochopila to z nápovědy, kterou jí dala nauka o obrácené perspektivě ikon.

Jsme to my sami! jí bylo zřejmé. Tys nás tam všechny namaloval! Tys na to přišel! křičela na Rubleva přes propast věků. Jsme tam, protože to víme!

 

Řada poslední: Analépsis/Odigitria

Ukázali jste mi hvězdy.

Jak můžete chtít, abych žila v sklepě?

Sandra

 

Temné a neprobádané jsou stíny Geometris. My, lidé, známe jen penízky relativistických skutečností promítnuté na plátno euklidovského jsoucna. Plníme syntaktické formy informacemi řazenými v sémantickém plánu ve snaze dobrat se pragmatických významů. Ikonoví inženýři někde v skrytu tuší, že se spolu s astrofyziky jen dotýkají reliktního záření skutečností přesahujících historický rozměr prostoročasu i identit jednotlivých já. Védští Brahma a átmán – singularita vědomí projevená v pluralitě těl. Geometris a Universum, dvě plátna propojená předivem dat a vztahů. A my, lidé, ikonoví inženýři, tkáme zkratky vazeb mezi formami a těly – někdy jen z rozmaru a někdy pro jejich krásu – tvoříme negentropické shluky a věříme, že bez následků.

Možná to bude právě Svatý Jiří, kdo udeří o miliony let dříve do pobřeží budoucího Yucatánu.

A možná nebude. Možná se jen příběh Sandry odehraje jinak.

Dvacet let poté, co se lidstvo vedeno Poulem Krupnikem mladším vzdalo hvězd a týden po procesu s představiteli Roskosmosu a dva dny po popravě otce Andreje, zadala Sandra do generátorů ikon odstíněných ikonostasem a relativistickými tlumiči první data. V tu chvíli svůj krok již nemohla vzít zpět. Netušila, mohla se jen dohadovat, co její troufalost způsobí na rozhraní světů. Jak bude reagovat Geometris, ať už je její podstatou soubor entit, či jde jen o ozvuky vyšších, nám tak nepochopitelných přírodních zákonitostí.

Sandra se jen mohla dohadovat, jak moc bude přepsán příběh její a jak moc bude přepsán příběh lidstva. Či zda jen neskončí s lodí zachvácenou klasmou v žáru Slunce. Nezáleželo jí na tom. Ať tak či onak…

Letěla ke hvězdám.

 

Slovníček

Analépsis – Nanebevstoupení Krista.

Anastasys – Vzkříšení Ježíše Krista. Na pravoslavných ikonách Paschy obsahuje scénu se sestupem Ježíše do podsvětí, z něhož vyvádí Adama, Evu a ostatní lidi, kteří žili a zemřeli v období od prvotního hříchu po Ježíše k Bohu a jeho milosti.

Cardiotissa – Snad původní předobraz pozdější ikony Matky ustavičné pomoci.

Deésis – „Přímluva“, zároveň jedna z řad Ikonostasu – uprostřed stojí Bůh – Ježíš, po jeho boku Bohorodička a další svatí.

Eleusa – Styl ikon nazývaný: Panna Maria něžná (láskyplná, milostiplná) – Marie s Ježíškem v náručí se něžně dotýkají tvářemi. Ikona vyjadřuje především obavy a lásku rodičů k dětem.

Glykofilusa – Obdoba Eleusy. Liší se v tom, že Ježíšek líbá Marii na tvář. Na rozdíl od Eleusy jde především o vyjádření lásky dítěte k matce – Bohorodičce.

Hésychasmos – Usebrání se, celkové zklidnění, obdoba meditace. V pravoslavné církvi důležitý prvek vedoucí až ke spatření „paprsku nestvořeného světa“.

Kenósis – ústup do pozadí, vzdání se božství.

Koimésis – „Usnutí“, staroslověnsky „uspenije“ – „Smrt Bohorodičky“. Jde o řecké označení pro nanebevstoupení panny Marie.

Odigitria – Styl ikony Panny Marie, jenž se nazývá „Panna Marie cestu ukazující“. Existuje běžnější tvar řeckého slova začínající na H.

Philoxenia – Pohostinství Abrahámovo.

Platytera – Styl ikony Panny Marie, podobný jako Panna Maria Omata – „modlící se“, „žehnající“ (tedy Bohorodička má ruce roztažené v žehnajícím gestu). Platytera navíc obsahuje kruhový výřez na Mariiných prsou/břiše („životě“), v němž je vyobrazen stejně žehnající Ježíšek. Symbolizuje, že Ježíš se zrodí z Marie.