Věra Mertlíková – Dobrodruh na rybách

Toho roku se ve stepích na Východě zvedly kočovné kmeny. Tisícihlavá horda prošla přes Corinthii a Nemedii. Šikmoocí, snědí bojovníci na malých rychlých koních brali, na co přišli. Za nimi zůstal jen pláč, mrtví a spálená zem.

Dalším cílem divokých nájezdníků byla úrodná Áquilonie. Král vyrazil nepřátelům vstříc v čele těžké jízdy, avšak deště v horách rozbahnily cesty a zvedly hladiny řek. Vojsko se opozdilo a Galika, malé pohraniční knížectví, se muselo útoku bránit na vlastní pěst.

(z nemedijských kronik – Hy horský věk)

„Ve jménu všech dobrých bohů – vpřed!“

Kola zaskřípala a první vůz se rozjel po cestě.

Nebyl to obyčejný vůz. Vysoké postranice z kvalitního dřeva, pevná loukoťová kola, oj připojená na pohyblivou nápravu a dokonce i funkční špalíková brzda z něj činily sen každého kupce, který se kdy vydal za obchodem po širokých cestách Áquilonie.

Jsem kupec. A dobrý kupec. Dokázal bych prodat Stygijci zaručeně účinný jed, zloději ze Zámory šperky s neověřeným původem, Kušitovi samoopalovací krém a Cimmeřanovi lektvar proti trudnomyslnosti se vzorkem kapek pro posílení potence zdarma.

Většinou však obchoduji se železem, stejně jako otec. V rodné Albě mne nazývají ctihodným Danielem Foscou a váží si mě. Foscové dováželi kov do pohraničí odedávna a syn Junius bude v tradici pokračovat.

Pokud zůstane naživu.

Sledoval jsem, jak se vrtí v nepohodlném sedle, a neubránil se dojetí. Vypadal úplně stejně jako já před čtvrt stoletím. I cesta byla stejná. Ptáci zpívali jako o závod, tráva se po deštích zelenala, stromy začínaly rašit a mírný západní vítr nám čechral vlasy. Jen mládí se někam ztratilo a já věděl, že už se nevrátí.

Junius však měl ještě všechno pěkné před sebou. Jel poprvé na delší dobu z domova a já měl strach jako každý otec. Ale věděl jsem, že přepisováním účetních knih se z něj muž nestane. A on bude muset bojovat. Svět se změnil. Dnes jsme necestovali za obchodem.

Jeli jsme do války.

„Mám úplně otlačený zadek. Kdy už tam budeme?“ přerušil mi neveselé myšlenky Junius.

„Za tři dny,“ usmál jsem se. Copak zadek! Horší budou třísla a svaly na vnitřní straně stehen, které člověk obvykle nepoužívá a objeví je, teprve když se posadí na koňský hřbet. Některé věci vás naučí jen život sám.

„A… bude to nebezpečné?“

Najednou jsem měl pocit, že tohle všechno se už jednou stalo.

„Možná ano. Jenomže Galika má potíže a já v tom nemůžu nechat přátele samotné.“

„Jaké přátele? Nikdy jsi o nich nemluvil,“ zpozorněl Junius.

„Jsou to skvělí chlapi. Jeden je kníže – a druhý král.“

„Kníže Marian z Galiky – a samotný král Áquilonie?“ Mladík nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tati, ty si určitě vymýšlíš!“

„Je to pravda.“ Na okamžik jsem přivřel oči. Pětadvacet let zmizelo jako mávnutím proutku. „Cesta bude dlouhá. Jestli chceš, povím ti, jak jsme my tři byli společně na rybách!“

* * *

Vše začalo jednoho krásného jarního dne. Seděl jsem nad účetními knihami a snažil se nepřemýšlet o tom, že venku svítí slunce a ptáci v korunách stromů zpívají písně o milování. Kupec musí mít v účtech pořádek – v těch svých i v těch pro správce, který v Albě každoročně vybírá daně.

Sluneční paprsky dopadaly na dřevěnou podlahu a v nich tančila zlatá zrnka prachu. Pět stříbrných za žrádlo pro mezky, jeden pro strážce v bráně, aby neprohlížel vozy moc pečlivě, deset zlatých za pouť a dar pro chrám kočičí bohyně Bastieny, dvě stě zlatých příjem za železo pro Vaniřany ze severu, placeno v ovcích a kožešinách, jedno sto sedm zlatých zisk navíc z prodeje výše uvedeného (buď bohům dík – možná ta návštěva v chrámu nebyla úplně marnou investicí), osm měděných mzda pro ovčáka…

Najednou se ve dveřích objevil obrovitý stín.

Příchozímu nebylo víc než mně – nějakých sedmnáct, osmnáct jar. Tím však veškerá podobnost končila.

Měl tmavé vlasy lidí ze severu a oči modré jako zimní obloha za jasného dne. Byl vyšší než já – ve dveřích se musel sklonit, aby se neudeřil do hlavy – a do jeho košile bych se vešel dvakrát. Možná i třikrát.

Kdyby ji nosil. Jenomže on na sobě neměl nic než široký pás, bederní roušku a sandály z pevné hověziny, přestože na svazích hor dosud ležel sníh.

Pokožka mladého cizince byla do bronzova opálená a pod ní se rýsovaly mohutné pletence svalů. Vypadal jako obrovská socha Mithry v našem chrámu. Přesto nepůsobil těžkopádně. Vešel tiše a lehce jako kočka a ve dveřích se rozhlédl jako člověk uvyklý žít v divočině a denně se setkávat s nebezpečím.

„Jak ti mohu pomoci, pane?“ otázal jsem se zdvořile.

„Potřebuju železo,“ řekl s nezaměnitelným přízvukem barbara z hor.

„Pokud chceš kovanou bederní roušku nebo meč se zaručeně pravými magickými runami, mohu doporučit strýčka Magnuse. Má obchod naproti a rád ti vyjde vstříc.“

„Ne zbroj ani zbraně. Železo.“ Nezvýšil hlas ani nevložil do slov přehnaný důraz. Přesto jsem rychle nahlédl do knih – a okamžitě si uvědomil, že tu máme problém.

„Železo. Jistě,“ nedal jsem na sobě znát obavy. „Zavolám otce.“

Našel jsem jej ve skladišti. Sestra Dína právě přinesla džbánek vína a koláčky. Táta se v klidu napil, pak se pomalu zvedl z pohodlné židle a vydal se do krámu. Sestřička se tvářila kysele jako obvykle, a když ji pobídl, aby pohoštění přinesla za námi, protáhla tvář ještě víc.

„Jestli tohle není Conan z Cimmerie!“ zahlaholil táta hned ode dveří. „Pamatuju si tě, když jsi k nám jezdil s otcem a nebyl větší než tady Daniel,“ plácl mě přátelsky po zádech. „Myslel jsem, že jsi na cestách.“

„Byl jsem,“ promluvil cizinec jménem Conan. „Vrátil jsem se.“

„A táta tě hned poslal za obchodem. Kolik železa potřebujete?“

„Všechno, co máš. Bude válka.“

„Zase Vaniřané?“

„Zase.“

Vaniřané? To jméno mi bylo povědomé. Stočil jsem oči k otevřené účetní knize. Měl jsem úhledný rukopis a pěkně vykroužené nuly u dvou set zlatých za železo pro barbary ze severu vystupovaly z textu stejně nápadně jako dva červené pupínky z Díniny brady.

„Je jaro a věci se začínají hýbat,“ usmál se táta. „Je tu menší potíž. Nemám ani hřebík. Co kdybyste zítra zajeli s Danielem do Galiky? Složíte zálohu a objednáte železo. Náklad pak pošlu rovnou do hor. Zaplatíte kožešinami a ovcemi jako obvykle. Doporučil bych pro začátek sto hřiven, a když pochybí, přivezu další.“

„To by šlo,“ přikývl obr a obrátil pozornost k Dině a podnosu s koláčky. „Dcera?“

„Ano,“ přikývl otec. „Nejbohatší nevěsta v Albě, výborná kuchařka a skvělá hospodyně.“

„Pěkná,“ řekl barbar. Pak si vzal dva koláčky, slepil je polevou k sobě – a plácl Dinu po hubeném zadku.

Dívka zrudla. Okamžik jsem doufal, že cizímu smělci hodí tác na hlavu a návdavkem jej polije vínem. Vždycky byla taková. Odmítla už tři ženichy a panenství si chránila jako oko v hlavě, jako by o ně někdo stál. Bylo jí šestnáct a někdy jsem měl obavy, že nám zůstane na krku napořád.

Stalo se však něco nečekaného. Dína se narovnala, vypjala plochou hruď a vrhla po cizinci pohled tak žhavý, že mu bederní rouška málem chytla plamenem. Pak položila podnos přímo na rozepsanou účetní knihu, džbánek mi vrazila do ruky a odkráčela. Kroutila přitom zadkem jako zloděj zámkem – a usmívala se!

„Možná bude lepší, když vyrazíte ještě dnes,“ zhodnotil situaci otec. „Dám připravit koně. Buďte opatrní. Povezete zálohu ve zlatě.“

„A… nebude to nebezpečné?“ zaváhal jsem. Cestování mě nijak nelákalo.

„Žádný strach,“ ujistil mě otec. „Conan je zodpovědný muž. Dá pozor na tebe i na zlato. Cesta je bezpečná a Galika klidné město. Do týdne budeš zpátky.“

Mýlil se. Úplně ve všem.

Dína nám připravila zásoby, které by stačily pro menší armádu. Když jsme vyjížděli z brány, mávala nám z okna bílým kapesníčkem. Hodila na sebe nové šaty a dokonce si rozpletla copy. A věděl jsem jistě, že kvůli mně to nebylo.

Po očku jsem si cizího barbara prohlížel. Nechápal jsem, co na něm sestřička může vidět.

Nakonec jsem nad tím mávl rukou. Dína je husa a Conan dobrodruh, kterému čouhá sláma z ošlapaných sandálů. Určitě pro ni není ten pravý.

* * *

Probudil jsem se ztuhlý a rozlámaný. Bolelo mě celé tělo.

Můj nový průvodce už byl vzhůru. I koně měl osedlaného a podsaditý ryzák s krátkým hřbetem a silnými holeněmi vypadal stejně uštvaně jako já. Dobelhal jsem se k ohništi, snědl pár kousků chleba, opláchl se v potoku a snažil se nemyslet na chvíli, kdy budu muset znovu do sedla.

Conanovi jízda na koni nevadila. Přesněji řečeno, nevadilo mu nic – prach na cestě, noční chlad, studená snídaně, kouř z ohně ani nevypočitatelný ryzák, který se jej čas od času pokusil kousnout.

Moc toho nenamluvil. Každé slovo jsem z něj musel tahat jako z chlupaté deky. Skoro celé dopoledne jsem se mu pokoušel vysvětlit, jak funguje obchod se železem – a on se na mě pak jen podíval a tiše pronesl něco jako krom. Umínil jsem si, že budu muset zjistit, co přesně to znamená.

Putovali jsme dva dny. Třetí den se namožené svaly trochu umoudřily a my se ocitli na dohled Galiky. Provoz zhoustl. Do města přijížděli venkované z okolí na trh i kupci se zbožím. Uvolnili jsme cestu cválající družině nějakého šlechtice, minuli průvod mnichů troubících na lastury a rachotících bubínky a vyhnuli se stádečku dobytka, doprovázeného dvěma pastýři na městská jatka.

Většinou však dav uhýbal z cesty nám. Byl jsem si jist, že je to pro můj pěkný šat a dobrého koně. Conan s mečem na zádech se držel vedle mě a skvěle zapadal do obrazu mladého muže z dobré rodiny doprovázeného osobním strážcem.

Slunce bylo sotva dlaň nad obzorem, když jsem zepředu uslyšel křik.

„Nechte mě být! Prosím, pomozte mi!“

Hlas zněl vyděšeně a já natáhl krk, abych viděl, co se děje. Skupinka mužů napadla dívku v obyčejných modrých šatech. Na ramenou nesla vahadlo s vědry na vodu.

Zamyslel jsem se. U sedla jsem měl malou kuš a za pasem zaručeně ostrý tesák od strýčka Magnuse. Možná bychom mohli něco udělat.

„Podrž ho,“ dopadla mi do klína otěž Conanova koně. Barbar seskočil, odstrčil kolemjdoucí a přátelsky poklepal jednomu z otrapů na rameno.

Muž se otočil – a na bradě mu přistála pěst tvrdá jako železné kladivo. Násilník se zapotácel a padl nazad, přímo mezi rozlitá vědra. Conan se bílými vlčími zuby usmál na děvče, popadl je v pase a postavil stranou. Pak se shýbl, v ruce se mu nějak ocitlo vahadlo – a bez váhání se vrhl na nepřátele.

Tvarované dřevo s řetězy na koncích tvořilo dohromady nebezpečnou zbraň. Mladý bojovník je chytře uchopil za jeden konec jako cep a pustil se do útočníků jako mlatec do obilí. Bylo jich pět – zjizvení pobudové s noži a okovanými holemi, oblečení v hadrech, ale silní a dobře živení.

Rozhlédl jsem se, abych přivolal pomoc. Jenomže v dohledu bylo jen několik pěkně nalíčených dívek se slunečníky. Jedna ukázala na Conana, něco řekla přítelkyním, zachichotala se a skryla tvář za hedvábným vějířem.

Cimmeřanovi přesila naštěstí nedělala starosti. Vyhnul se ráně palicí, uskočil před nebezpečně vyhlížejícím zrezivělým tesákem a několika přesně umístěnými údery složil oba muže k zemi. První měl rozbitou hlavu a druhý nejspíš přeraženou klíční kost.

Třetí soupeř vsadil na jistotu. Vytáhl pár malých nožíků a obratně je po barbarovi hodil. Jeden škrábl Conana na paži, dalšímu se vyhnul a třetí odrazil dřevěným vahadlem. Muž se na okamžik zamyslel, zavrtěl hlavou – a vzal nohy na ramena.

Můj průvodce se pohrdavě ušklíbl. Avšak v té chvíli se za ním jako stín objevil čtvrtý útočník s dýkou v ruce.

Zatajil jsem dech – ale dřív, než jsem stačil vykřiknout, Conan se najednou otočil. Snad to byla náhoda, snad jej varovaly instinkty člověka zvyklého každodenně čelit nebezpečí. Rozpřáhl se, máchl vahadlem – a řetěz, určený k zavěšení vědra, se omotal čtvrtému pobudovi kolem ozbrojené ruky. Silák trhl zbraní, muž se poroučel k zemi a rána přes záda jej přesvědčila, aby raději zůstal ležet.

Zbýval pátý bojovník. Stál na místě a mlčky si barbara měřil. Byl o půl hlavy menší než statný Cimmeřan. Hlavu měl jako koleno a oči nebylo v masitém obličeji skoro vidět. Přesto nepůsobil dojmem dobrosrdečného tlouštíka. Připomínal spíš obrovský kamenný kvádr.

„Udeř,“ řekl klidně.

Barbar švihl ohýbaným dřevem. Rána přes hlavu byla vedena s takovou razancí, že by dokázala porazit vola.

S cizím mužem však nehnula. Zato vahadlo bylo na dva kusy. Holohlavý se zakymácel, zamrkal malýma očkama, zamračil se – a pomalu se rozpřáhl.

Conan se vůbec nepokusil uhnout. Rána dopadla a já mimoděk zaťal zuby a přivřel oči. Tohle muselo bolet.

Cimmeřan potřásl hlavou. Jednoduchá čelenka se mu svezla na stranu a hříva černých vlasů na okamžik zakryla obličej i rychle otékající oko.

Pak se rozpřáhl on. Ani soupeř se nekryl, jako by nešlo o rvačku na cestě, ale o rituální souboj dvou titánů, ve kterém vítěz bere vše.

Tentokrát to odnesl nos. Cizinec se zapotácel, několikrát přešlápl jako chasník na tancovačce, ale stále zůstával na nohou.

Další rána dopadla na mohutnou Cimmeřanovu čelist. Conan sebou trhl, zavrávoral a zuby mu zacvakaly jako kastaněty. Pak se několikrát zhluboka nadechl, vyplivl krev z rozraženého rtu a znovu zaútočil.

Viděl jsem, že tentokrát vložil do úderu všechny síly. Důvod byl prostý. Další ránu by nejspíš nevydržel.

A bohové stáli při něm. Pěst dopadla na cizincův levý spánek. Muž na okamžik zůstal stát – a pak se bez hlesu sesunul k zemi.

Děvče v modrých šatech radostně vykřiklo a objalo mladého hrdinu kolem krku. Pak rozpačitě pohlédlo na přeražené vahadlo.

Conan si však věděl rady. Sebral dívčina vědra a druhou rukou vzal krasavici kolem štíhlého pasu.

„Dohlédni na koně a počkej v hostinci,“ zavolal na mě přes rameno. „Přijdu ráno.“

* * *

Seděl jsem v nevelkém pokojíku v patře hostince U Kočičky a přemýšlel.

Tohle nebylo spravedlivé! Zatraceně, co je na tom hloupém horalovi zvláštního, že na něj ženské tak letí? Kdokoliv jiný by dostal od přepadené dívky nanejvýš poděkování a polibek na tvář – a on si s ní klidně vyjde na celou noc! Jak to jenom dělá? V tom musí být nějaké kouzlo.

Ale já na to přijdu! Mimoděk jsem zrakem zavadil o Conanovo sedlo, které jsem spolu s mým vzal do pokoje. Když k nám přišel, moc věcí neměl. Meč na zádech, nůž u pasu a nevelký vak přes rameno…

Možná bych se mohl podívat, co v něm nosí. Stejně se vrátí až ráno.

A tak jsem jej opatrně odvázal od sedla a začal vytahovat věci jednu po druhé. Našel jsem dvě čisté bederní roušky jako důkaz toho, že si naše matky o nás nikdy nepřestanou dělat iluze, křesadlo a trochu březové kůry, pár kožených řemínků, které se dají použít stejně dobře k vyspravení sandálů jako ke svázání nepřítele, vak na vodu, tlustou jehlu zapíchnutou v pramínku dívčích vlasů, a koženou čutoru s čirou tekutinou, která voněla po divokých trnkách. Barbar toho v divočině k přežití moc nepotřebuje.

Na dně vaku jsem však nahmatal něco těžkého, zabaleného v nepromokavém plátně. Opatrně jsem balíček vytáhl na světlo, nahlédl dovnitř – a překvapeně vydechl.

Byla to kniha. Pořádně tlustá kniha nejmíň za pět zlatých. Žádná laciná napodobenina z papíru, ale kvalita z nejjemnějšího pergamenu vázaná v kůži se zlatým zdobením.

Nedočkavě jsem ji otevřel na první straně – a rázem jsem měl jasno, jak to s těmi houfy žen kolem Conana je. On to má načtené!

Protože v tom foliantu bylo úplně všechno! Jak na dívku zapůsobit, jak ji svádět a hlavně co přesně dělat, když se s ní ocitnete o samotě, každý krok popsaný do nejmenšího detailu a provázený názornými barevnými iluminacemi.

Pohodlně jsem se usadil, přitáhl si svíčku a pustil se do čtení. Přesně tohle jsem potřeboval. Přečtu si návod od začátku do konce – a pak budu stejně dobrý jako on!

* * *

Svítalo a já dočítal poslední list. Teď už jsem znal úplně všechno. Byl jsem unavený, záda mě bolela, písmena se mi míhala před očima, ale nepolevil jsem. Neměl jsem na vybranou. Dnes zaplatíme cechu obchodníků zálohu na dodávku železa a jen bohové vědí, kterým směrem se z Galiky pustí statný Cimmeřan.

V té chvíli se zvenčí ozvala rána a vzápětí druhá. Rychle jsem zabalil knihu do plátna a strčil ji zpátky do vaku. Teď vezmeme peníze a…

„Táhni, odkud jsi přišel!“ uslyšel jsem z šenku hrubý hlas. „Máme zavřeno!“

Příchozí něco odpověděl, ale ženě se nezavděčil.

„Nejsem žádná kočička a nic ti ukazovat nebudu! Seber se a zmiz!“

Opatrně jsem vyhlédl ze dveří. Na prahu hostince stál Conan. Jednou rukou podpíral vyražené dveře a v druhé držel velký džbán. Usmíval se jako měsíček a lehce se pohupoval ze strany na stranu. Tělnatá hostinská s vnadami až do pasu stála vedle něj, v ruce držela koště a právě se rozpřahovala k ráně.

„Počkej, paní,“ vyhrkl jsem. „Postarám se o něj.“

Žena se zamračila, ale koště nechala klesnout. „Hlavně aby ses postaral o škody. Za ty dveře budu chtít jeden zlatý.“

„Tolik?“ nezapřel jsem kupce. „Dám polovinu, víc ne. Conane, mohl bys paní zaplatit?“ Byl to nepředpokládaný výdaj, ale nic jiného se dělat nedalo. Budu jej muset přiúčtovat ke konečné ceně.

Barbarovy skelné oči se na okamžik zastavily. „Zaplatit? A čím?“

„Peníze. V opasku máš zlato a v měšci stříbro,“ začal jsem ztrácet trpělivost. Otec nám kladl na srdce, abychom o hotovosti nikomu neříkali, a svěřil ji tomu silnějšímu a zkušenějšímu z nás.

Conan nechal dveře spadnout a začal hledat. Po chvíli zavrtěl hlavou a znovu se zeširoka usmál. „Nic!“

„Podívej se pořádně! Musí tam být!“

Nebyly. Opasek byl vzadu rozpáraný a místo měšce se na barbarově pásu houpala jen uříznutá poutka.

Naprázdno jsem polkl. Tohle byla potíž. A mělo být hůř.

* * *

„Musíš si vzpomenout! Neříkej mi, že si nic nepamatuješ!“ Statný Cimmeřan se rozpřáhl a jedinou ranou rozštípl obrovské poleno na dva kusy. „Měla tetování. Motýlka. S modrými křídly.“

„Výborně! Podle toho ji snadno najdeme.“

„Proč ne,“ zamyslel se Conan. „Když přesvědčíš všechny holky z Galiky, aby nastoupily do řady a sundaly si sukně a takové ty krajkové zbytečnosti, co nosí pod nimi.“

Odevzdaně jsem mávl rukou a shýbl se pro další poleno. Nocleh v hostinci a vylomené dveře nebyly zadarmo. „Nechápu, jak můžeš být tak klidný. Co budeme dělat?“

„Vrať se domů. Otec ti dá další peníze. Já se vydám na jih.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Otec mi žádné další peníze nedá. Bude pěkně naštvaný.“

„Každý otec je kvůli něčemu naštvaný,“ řekl hlubokomyslné Conan a zívl. „To si nevybereš.“

„Nic nechápeš!“ rozzlobil jsem se. „Ty si odejdeš na jih – a já budu mít problémy.“

„Pojď se mnou.“

Znělo to lákavě. Opravdu lákavě. Jenomže něco takového jsem prostě nemohl udělat. Zatraceně, jak jen toho zabedněnce přimět, aby se začal chovat aspoň trochu zodpovědně?

„Dobře,“ řekl jsem a snažil se působit co nejklidněji. „Ztratil jsi peníze. Otec je bude muset oželet. Ale když nebude zlato, nebude ani železo. Žádné nové meče, sekery, přilby, puklice na štíty a kdovíco ještě. Potřebujete je – jinak byste železo nekupovali. A s klackem v ruce se vyzbrojenému Vaniřanovi neubráníš. Cimmeřané půjdou do boje s holými zadky, nepřátelé jim je nakopou a já s tím nebudu moci vůbec nic udělat. To bys chtěl?“

Černovlasý barbar svraštil čelo. „Nechtěl.“ Pak zvedl hlavu a odhodlaně sevřel pantok. „Musíme zlato vydělat. Je na čase sprovodit ze světa nějakou tu práci!“

* * *

Provaznictví zaměstná pomocníka s kladným vztahem k osminohým formám života.

Přijmeme zdatného vyhazovače do hostince U Kočičky – nástup možný ihned, praxe v nasazování vyražených dveří výhodou.

Čaroděj hledá adepty pro testování elixíru neviditelnosti, mzda 10 zlatých (nutno vyzvednout osobně po provedení experimentu).

„Zase nic,“ obrátil jsem se od vývěsky s pracovními příležitostmi ke Conanovi.

Nevnímal mě. Sledoval krásnou pannu v bohatých šatech, doprovázenou stařenou v černém oděvu. Pochopitelně se na něj usmála.

I já se uctivě uklonil v naději, že si vysloužím úsměv. Vysloužil jsem si jej. Od dívčiny guvernantky, která musela pamatovat potopení Atlantidy.

Přes všechny starosti mi Galika připadala jako pěkné místo. Měla široké ulice se spoustou malých krámků, výstavné domy se zahrádkami plnými jarních květů a obrovské náměstí s kašnou uprostřed. Na malém pahorku nad městem se vypínal knížecí palác z růžového mramoru.

Náhle proťal vzduch zvuk trubky. Z chrámu vyšel průvod s knížetem a kněžnou v čele. Vznešená dvojice vsedla na koně a pomalu se rozjela přes náměstí.

Svrchovaný vládce Galiky nebyl o mnoho starší než já. Plavé vlasy měl naondulované do vln, různobarevné upnuté nohavice mu zjevně působily rozpaky a rudý plášť se neustále přichytával mezi sedlo a pozadí. Nakonec se mladík nadzvedl v třmenech a jeden z kněžniných poskoků musel těžkou látku povytáhnout a přehodit přes zadek mohutného hnědáka.

V té chvíli statný oř zafuněl, nahrbil hřbet – a vyrazil jako obrovská koule plná zuřivosti. Vyhazoval na všechny strany, natřásal jezdce jako hadrového panáka, divoce frkal a koulel krví podlitýma očima. Lidé křičeli a uskakovali z cesty a silné zvíře s hlavou mezi předníma nohama kolem sebe bilo kopyty, jako by mu na hřbetě seděl samotný ďábel. Kníže se nějakým zázrakem dokázal udržet v sedle. Zakláněl se, snažil se přitáhnout otěže, ale čím víc se pokoušel koně zastavit, tím divočeji hřebec vyváděl. Okovaná kopyta klouzala na dláždění a bylo jen otázkou času, kdy oř jezdce shodí – nebo sám spadne a srazí si vaz.

Splašené zvíře mířilo přímo k nám. I naši koně zneklidněli. Snažil jsem se je odtáhnout do bezpečí – ale Conan, místo aby mi pomohl, se najednou rozběhl přímo ke zdivočelému hnědákovi. Popadl jej za otěže, pevně se zapřel silnýma nohama – a obrovský oř zůstal na okamžik stát na místě.

„Dolů!“ přikázal barbar. Mladý kníže sjel ze sedla jako blesk. Těžký hřebec zatančil, obrovská kopyta zazvonila o kamennou dlažbu – a pak sklonil hlavu a zůstal stát.

„Díky,“ promluvil mladík. Vypadal vyděšeně, ale hlas měl pevný. „Nerozumím tomu. Vždycky byl klidný!“

Cimmeřan přejel pohledem sedlo, sáhl zvířeti pod podbřišník i pod čabraku – a pak bez okolků strhl knížeti ze zad rudý plášť a otočil jej rubem vzhůru. Něco zabzučelo – a z červené látky se zvedl vose podobný hmyz dlouhý jako můj ukazovák. Zakroužil kolem nás a byl pryč.

„Ach, Marianě! Jsi v pořádku?“ Žena, která přibíhala od chrámu, si v drobných dlaních přidržovala nařasený šat a bohatá hruď se jí pod živůtkem dmula jako kovářovy měchy. S rudě nalíčenými rty a nakadeřenými vlasy vypadala přesně jako dívka z obrázku v Conanově knize.

Až na ty šaty. Ty byly navíc. Zkusil jsem si ji představit bez nich – a rázem měl v hlavě dokonalé prázdno.

„To zvíře je nebezpečné. Musíme je dát utratit!“ pronesla rozhodně a přitiskla si bílou ručku do míst, na kterých byly přilepeny snad všechny pánské oči v okruhu dvaceti sáhů. „Málem tě zabil. Co bych si bez tebe počala?“

„Kůň za nic nemůže,“ řekl klidně Conan. „Taky bys vyhazovala, kdybys měla ve spoďárech sršně!“

Pohoršeně jsem zvedl obočí, avšak Conanova drzost prošla bez povšimnutí. Pohled krásné kněžny spočinul na barbarovi se zalíbením a nádherné rudé rty se roztáhly do úsměvu.

„A tady je tvůj zachránce, drahý. Měl by ses mu odměnit!“

„Napadlo mě něco lepšího,“ promluvil Marian. „Chystám se na výpravu. A potřeboval bych ozbrojený doprovod.“

„Proč ne,“ pokrčil rameny válečník. „Kam se půjde?“ Marian pohlédl na kněžnu a ta přikývla na znamení souhlasu. Pak se naklonil k barbarovi a zašeptal: „Do hraničních hor, příteli. Vyrazíme na ryby.“

* * *

„Naše pouť je tajná. Nikdo se o ní nesmí dovědět.“

Kníže Marian položil na stůl pergamen s mapou a opatrně jej rozložil. Pak ukázal do míst, kde se v hraničních horách modralo jezero.

„Sem se musíme dostat. Vyjedeme jen my tři. Teď poslouchejte – něco vám přečtu.“ Marian vzal z knihovny tlustou knihu, rozevřel ji a začal:

„Královský pár nebyl požehnán potomky, a tak dal pán Aquilonie poslat pro moudrou ženu, která žila v chýši uprostřed lesa. A ona mu řekla: Vydej se do pohraničí, kde vysoko v horách leží u řeky Bystré Modrá voda. V jezeře žije ryba se čtyřmi vousy. Nech ji ulovit, maso uvař a dej sníst královně. Hlavu hoď psici, vodu ať dostane vypít kobyla a kosti zakopej na zahradě. Král tak učinil.

Za rok se královně narodila dvojčata, klisně dvě hříbata, feně párek štěňat a na zahradě vyrostly pod stromem dva meče samorosty.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Conan poškrábal na hlavě a tiše řekl něco jako krom.

Kníže se prosebně zadíval na nenápadného chlapíka, který postával u dveří. Muž popošel k nám. Měl pěkné šaty šité na míru, na krku zlatý řetěz a v očích uštvaný výraz.

„Věc se má takto, pánově,“ začal pomalu. „Jsem hofmistr Aulus a tady Marian je třetím synem našeho milovaného knížete. Vychovali jej v chrámové škole a původně byl určen pro duchovní dráhu.“

„Opravdu?“ zvedl obočí Cimmeřan. „Jeden chrám znám. Má ve znaku kočku a holky, co tam slouží, dokážou probudit i mrtvého!“

„Jsou to nekromantky?“ zpozorněl Marian.

„Ne,“ řekl přísně Aulus. „A o necudných kněžkách kočičí bohyně už tady nechci nic slyšet! Zkrátka Marian měl být mnichem. Jenomže starší bratr mu zahynul na lovu a prostřední bohužel na hostině vdechl sousto a udusil se. Marian se stal pánem Galiky. Oženil se s kněžnou, vdovou po nejstarším bratrovi. Jenomže už jsou svoji dvě léta a knížecí kolébka je stále prázdná. Musíme něco udělat!“

„Nemyslete si, že věřím na pohádky,“ snažil se uvést vše na pravou míru Marian. „Zjistil jsem, co je to za rybu.“ Otevřel další zaprášenou knihu a přistrčil nám před oči obrázek obrovského zubatého stvoření s dlouhými vousy na bradě.

„Jmenuje se wyza,“ řekl. „V dnešní době je velmi vzácná. Modrá voda je slepé rameno řeky v horách. Kdysi dávno bylo s Bystrou spojeno. Jenomže pak došlo k obrovskému sesuvu půdy, který obě místa oddělil. Jezero napájí jen nevelký potok a na jeho konci z něj zase vytéká. Několik těch pradávných stvoření nejspíš zůstalo v přehradě uvězněno. Nádrž je hluboká a je v ní množství ryb, takže mají dravci z čeho žít. Dožívají se prý více než sto padesáti let. Ale nejlepší je tohle.“ Kníže si přisunul obtížně čitelný text ke světlu. „Maso wyzy a jikry její jsou spolehlivým lékem na neplodnost párů manželských.“

„Dobrý nápad,“ ocenil jsem Mariana. Najednou mi nepřipadal jako úplný blázen. V knihách se opravdu ukrývá spousta cenných informací. „Kdy chceš vyrazit, pane?“

„Zítra. Pokud se nám podaří rybu chytit, dostanete tisícinu její váhy ve zlatě. K tomu platím všechny výdaje a každému z vás deset zlatých, ať výprava dopadne jakkoliv.“

Rychle jsem to spočetl. Průměrná wyza vážila podle textu tisíc liber. To byla dobrá nabídka a výborná cena!

„Souhlasíme,“ řekl jsem rychle. I Conan přikývl.

Hofmistr se obrátil ke knížeti a něco mu pošeptal.

„Kněžna si přeje promluvit se statečným zachráncem,“ obrátil se Marian na statného barbara. „Aulus tě doprovodí do jejích komnat. Ráno vyrazíme.“

„A… nemohli bychom dostat malou zálohu?“ kul jsem železo, dokud bylo žhavé. „Potřeboval bych složit sto zlatých v Cechu obchodníků za dodávku pro ctihodného Falcona z Alby.“

„Proč ne,“ pokrčil rameny kníže. Natáhl se pro těžkou knihu, aby ji dal zpět na polici a já si najednou uvědomil, že je vysoký bezmála jako silný Cimmeřan. Bylo to zvláštní – byl bych přísahal, že si nedovede sám ani zavázat boty.

„V žádném případě,“ zavrtěl hlavou Aulus. „Nejdřív práce, potom peníze!“

Marian uložil knihu a omluvně se na mě podíval. Zdálo se, že nejsem jediný, kdo tady má potíže.

Dostal jsem najíst a mohl jsem přespat ve stáji vedle našich koní. Kuchařka vypadala jako Conanova prababička, a tak jsem raději večer znovu nahlédl do barbarovy knihy, abych si osvěžil teorii. Dobrý studijní materiál udělá z žáka skutečného mistra.

Conan se objevil až ráno. Voněl pižmem, na krku měl růžový otisk ve tvaru rtů a v tmavých vlasech se mu zachytilo peříčko.

Kníže si naštěstí ničeho nevšiml, a pokud ano, nedal to na sobě znát. Zajímal se spíš o rybářské vybavení – silné pruty, třpytivé návnady i krabičky s červy. Naložili jsme je na hnědou mulu a vyrazili jarním ránem k severu.

* * *

Na rozcestí seděla kočka. Byla z kamene a na krk jí někdo pověsil věnec z uvadlých květů.

„Bastiena ať je pochválena,“ četl jsem v záři zapadajícího slunce nápis na podstavci. Vyšlapaná cesta se zde stáčela k východu a na sever mířila jen sotva znatelná pěšina.

„Tam to znám,“ ukázal Conan východním směrem. „Kočičí socha v chrámu Bastieny má oči z pravých smaragdů. Pokusil jsem se je jednou v noci vzít, ale kněžky mě chytily.“

„A co jsi s nimi udělal?“ Viděl jsem silného Cimmeřana v boji. Pár ženských v hábitech by jej určitě nedokázalo zastavit.

„Nic,“ pokrčil rameny černovlasý barbar. „Muže bych zabil, ale jen zbabělec bojuje se ženami.“

„A co udělaly ony s tebou?“ zajímal se Marian.

„Chtěly, abych přinesl bohyni oběť. A když žena něco chce, většinou jí vyhovím. Nakonec jsme se spřátelili. Můžeme se v chrámu zastavit, až pojedeme zpátky.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil kníže. „Ticho rozjímání mi v Galice chybí.“

Conan se zhluboka nadechl, ale neřekl nic.

„Kousek odtud je útulek pro poutníky,“ vyčetl jsem z mapy. „Mohli bychom tam přenocovat. Bude to poslední nocleh pod střechou. Dál už je jen pustina.“

Poutní dům byl postaven pod ochranou velkých pískovcových skal. Z oken otevřených dokořán zaznívala hudba. Píšťala, gusle a bubínek se proplétaly v divokém rytmu, až mi nohy samy začaly podupávat. Podomek odvedl koně a my vešli dovnitř.

Bylo plno. Hostinci dominoval obrovský dlouhý stůl z dubového dřeva. Kolem něj seděli hodovníci – většinou muži různého vzhledu, věku a bohatství. Na pevné desce lákaly k ochutnání mísy s masem, chlebem a ovocem, konvice s vínem i lahve z vzácného skla plné zvláštní nažloutlé tekutiny. Noclehárnu pro návštěvníky chrámu jsem si představoval jinak, ale v tomto případě jsem se zmýlil docela rád.

Dívka, která nám vyšla vstříc, měla vlasy černé a oči zelené jako bukové listí zjara.

„Bastiena buď pochválena,“ zavrněla jako kočka. „Vítejte, přátelé. Co si na uvítanou zatančit?“

Měkkou dlaní se dotkla Mariánovy hladké tváře, vzala mě na okamžik kolem pasu, ale pak podala ruku statnému Cimmeřanovi.

„Pamatuješ se na mě, siláku? Jestlipak dokážeš to co já?“

Odrazila se, vyskočila na lavici – a najednou stála na bytelném stole. Zatočila se, červená sukně zavířila a ona se lehkými krůčky rozběhla po pevné dubové desce. Obratně se proplétala mezi lahvemi, nadýchaná spodnička šustila jako nejjemnější hedvábí a vysoké šňěrovací botky vydupávaly do dřeva složitý, ale živelný a strhující rytmus. Byla nádherná. Štíhlé tělo se vlnilo jako tráva ve stepi, snědá ňadra se v pevném živůtku natřásala, jen vyklouznout ven, drobné ruce opisovaly složité ornamenty a obrovské oči zářily jako smaragdy kočičí bohyně.

Conan nezaváhal ani okamžik. Najednou stál vedle ní, silný a nepřemožitelný jako jeden z pradávných bohů. S obratností černého pantera se vyhýbal mísám i korbelům, ale oči měl jen pro krásnou tanečnici. Natáhl ruku, ona se kolem ní ovinula a na okamžik mu vklouzla do náruče. Pak zatáhl za podanou dlaň a spodnička znovu zavířila v rychlé piruetě, až se mi zatajil dech. Dívka se usmála, chytila se tanečníka za ramena – a mladý válečník ji zvedl nad hlavu, jako by nevážila víc než pírko.

Muži začali tleskat a bušit do stolu. Pak se hudba utišila, Conan opatrně postavil šenkýřku zpátky a klidně řekl: „Napil bych se.“

Odevzdaně jsem si povzdechl. „Pojď, pane,“ postrčil jsem Mariana. „Dáme si něco k jídlu.“

Za okamžik jsme seděli u stolu a měli před sebou řádný džbán piva, obrovský pekáč s vepřovou plecí upečenou do zlatova a bochník žitného chleba. Jakživ jsem takovou dobrotu nejedl.

„A tady je něco na účet podniku,“ postavila před nás krásná šenkýřka opletenou lahev, když jsme konečně dojedli. „Roxanská žlutá – nejlepší hruškovice v kraji.“ Vytáhla zátku, rychle nalila jantarovou tekutinu do pohárků a sebrala ze stolu prázdnou ošatku od chleba.

„Počkej,“ vyhrkl jsem. „Já… ještě nikdy jsem neviděl takovou krásu.“ Snažil jsem se dívce hledět do očí, jak jsem si pamatoval z knihy, ale bylo to po čertech těžké.

„Svatá pravda,“ přidal se Marian. Povstal, přitiskl si pěst na hruď a sklonil hlavu. „Jsi, panno, jako vítr v hraničních horách – i nejvyšší strom se ti musí poklonit až k zemi.“

„Řeči,“ zabručel Conan. „Kdy ti končí služba?“

Na okamžik se zamyslela, jako by musela vyřešit životně důležitou otázku.

„Nepijte to,“ zašeptala pak. „A raději odtud zmizte.“

„Proč?“ zamračil se Cimmeřan.

„Na lahvi chybí pečeť s kočičkou. A po Roxanské žluté stejně žloutnou zuby,“ řekla dívka. Zašustila spodničkou – a byla pryč.

Rozpačitě jsme se podívali jeden na druhého. Pak se Conan natáhl po pohárku.

„Ne tak rychle,“ chytil jej Marian za ruku. „Když žena něco chce, měl bys jí vyhovět.“ Mladý kníže skryl pohárek dlaní a opatrně z něj ukápl na desku stolu. Za okamžik se ke kapce přiblížila moucha a začala ji sosáčkem ochutnávat.

„Žádný strach,“ potřásl barbar černou hřívou. „I hloupá moucha ví, co je dobré.“

V té chvíli breberka zabzučela, několikrát se otočila dokola – a zůstala ležet nožičkami vzhůru.

„Já to riskovat nebudu,“ řekl jsem rozhodně. „Padáme odtud.“

* * *

Vytratili jsme se jako pára nad hrncem. Do setmění jsme ujeli dvě míle a utábořili se v malém lesíku. Smrkové jehličí se měkké posteli nemohlo rovnat, ale já raději přijal bezpečné nepohodlí než pohodlný hrob.

Conan hlídal jako první, ale když jsem jej vystřídal, nešel si lehnout. Místo toho sedl na koně a vydal zpátky do hostince.

Vrátil se nad ránem.

„Všechno v pořádku,“ hlásil, zatímco se kymácel v sedle ze strany na stranu. „Doprovodil jsem děvče do chrámu, udělal jsem jí… udělal jsem, co jsem jí na očích viděl… a pak šel do hostince. Před pár dny se tam prý objevil nějaký nenápadný chlápek. Dal hostinskému zlaťák a lahev hruškovice. Mělo to být překvapení pro kamarády. A popis prý seděl přesně na nás.“

„To musel být omyl,“ řekl Marian klidně. „O naší výpravě nikdo neví.“

„Omyl nebo ne, krčmáři muselo být jasné, že to není jen tak,“ rozhořčil jsem se. „Pokusil se nás otrávit! Zaslouží přísný trest!“

„Pomstil jsem se mu strašlivě,“ řekl Conan temně a sesunul se ze sedla. „Vlezl jsem mu do sklepa a za trest vypil všechnu Roxanskou žlutou!“

* * *

„Tak pojď. Ještě kousek.“

Smeček stál na kraji palouku a větřil. Rašící parůžky pokrývalo lýčí a chyběly na nich výsady. Znamenalo to, že se narodil teprve loni a srnčí bude křehké a chutné.

Svíral jsem malou kuši jako milenec pannu, dlaně se mi potily, oddechoval jsem jako po dlouhém běhu a snažil se nevnímat ty nevinné hnědé oči a chvějící se chřípí. Čerstvé maso se bude hodit.

Zvíře popošlo několik kroků, zvedlo hlavu a zůstalo stát jako socha. Zvedl jsem zbraň a pomalu zamířil. Snad se mi je podaří zabít jednou ranou.

Jenomže než jsem stačil stisknout spoušť, srnec sebou škubl, uskočil – a pelášil pryč.

„Smůla. Není nad sušené maso a placky,“ povzdechl jsem si a rozhlédl se. Co ho jen mohlo vyplašit?

Conan, který se ukrýval na druhé straně paloučku, se opatrně zvedl a zadíval se dolů. Hluboko pod námi se mezi prastarými smrky porostlými lišejníkem klikatila cesta, po které jsme přijeli. A po ní cválala vzhůru skupinka jezdců.

I na dálku jsem viděl, že mají pěkné lehkonohé koně, volné oděvy a tváře zahalené šátky, jako by patřili k některému z východních národů. Co ale dělají tak vysoko v horách?

Pak jsem si všiml sloupu kouře, který poklidně stoupal z ohniště v našem tábořišti. Nechali jsme knížete samotného – v téhle bohy zapomenuté pustině jsme se útoku nemuseli obávat.

Nebo snad ano?

„Jejich sedm,“ spočítal jsem. „Co budeme dělat?“

„Jdeme!“ postrčil mě mladý barbar. „Jsou to Zuagirové, zabijáci z pouští. Já nikomu nic nedlužím a o tobě v Galice nikdy nikdo neslyšel. Dám krk za to, že jdou po Mariánovi!“

* * *

Stál v kruhu cizích bojovníků a v ruce držel dřevěnou naběračku.

„Dají mu šanci,“ zašeptal Conan. „Znám je. Jsou to darebáci, ale mají zásady. Oběť musí vědět, že se ji chystají zabít, a dostat příležitost bojovat o život muž proti muži.“

Udýchaní, s nohama poškrábanýma od ostružin jsme se schovali za obrovským smrkem, jehož větve sahaly až k zemi. Jeden z cizinců něco řekl a pomalu vytáhl broušenou šavli.

Marian položil naběračku. Pak sepjal ruce a uklonil se. Vzápětí jen tak tak uskočil. Ostří mu zasvištělo kolem hlavy a odseklo pár plavých kadeří.

„To není poctivé,“ vyhrkl jsem. „Oni ho zabijí!“

„Dají oběti šanci, ne zbraň, a ten blázen si s sebou žádnou nevzal. Zůstaň tady a střílej, až bude čas,“ řekl Cimmeřan. Vyklouzl z úkrytu a začal se plížit k nezvaným hostům.

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Bylo to nepochopitelné. S bezmála sedmi stopami výšky a dvěma sty padesáti librami živé váhy se pohyboval lehce a neslyšně jako tygr na lovu. Dokázal takřka dokonale splynout s prostředím. Když se přestal hýbat, doslova mi zmizel z očí. Pravda, slunce už zapadlo a cizí válečníci se soustředili na nešťastného Mariana, ale ani kdyby byli pozornější, neměli by šanci jej odhalit. I já měl co dělat, abych ho mezi zakrslými stromy a suchou trávou rozeznal. Snad se mu podaří zasáhnout včas!

Ještě dvacet sáhů, ještě patnáct… Mladý kníže v kruhu Zuagirů se zoufalým výrazem v tváři uskakoval před zahnutou zbraní protivníka a jen s nejvyšším úsilím oddaloval nevyhnutelný konec. Náhle však špatně odhadl vzdálenost – a místo úhybu před vodorovným sekem vletěl zabijákovi přímo do rány!

Už už jsem jej viděl na zemi s proťatým hrdlem. Avšak stalo se něco nečekaného. Marian v zoufalství nastavil útočníkově napřažené pravici předloktí. Vzápětí jej pravou rukou chytil za rukojeť zbraně, levičkou udělal páku na loket – a hodil překvapeného Zuagira na zem. Šavle mu přitom nějakým zázrakem zůstala v dlani.

V té chvíli se kolem vetřelců mihl temný stín. První dva padli sražení zezadu, třetí se stačil napolo otočit a strašlivá rána mu bezmála oddělila hlavu od těla. Čtvrtý a pátý zaútočili společně. Conan se mezi nimi prosmýkl, rychlý a smrtonosný jako vlk v ovčíně. Ťal vlevo, ťal vpravo – a meč z namodralé oceli prosekl jednomu z mužů hrdlo a drahému rozpůlil lebku jako zralý meloun.

Rány byly čisté a přesné. Mladý barbar bojoval tak, aby zabil – a byl v tom zatraceně dobrý.

Poslední z útočníků s rozběhem vyskočil do sedla a snažil se spasit útěkem. Zvedl jsem kuš a stiskl spoušť. Tentokrát se mi ruce netřásly.

Jezdec se sesunul pádícímu zvířeti na krk. Kůň, vyvedený z rovnováhy, klopýtl a přepadl dopředu. Převalil se přes nešťastného Zuagira a zalehl jej. Okamžitě se zase zvedl na odřené nohy, avšak muž zůstal ležet.

Pádem si zlomil vaz.

Mariánův protivník, který se právě sbíral ze země, se nevěřícně rozhlédl. Pak si rychle sáhl k pasu, vytáhl z míšku barevnou kuličku a spolkl ji.

„Kdo tě poslal?“ Kníže byl bledý a mírnou, zasněnou tvář postříkala sprška krve. Přesto působil odhodlaně jako člověk, který nemá co ztratit.

„To se nikdy nedozvíš,“ zaúpěl neznámý. Pak vytřeštil oči, obrátil je v sloup – a padl k zemi.

Marian k němu poklekl. „On… on je mrtvý! Já ho nechtěl zabít!“

„Zabil se sám,“ promluvil Conan. „Nebojoval jsi špatně. Kde ses to naučil?“

„V chrámu,“ řekl Marian ztěžka. „Mistr nás proháněl každý den. Ale to už je dávno. A bylo to jen cvičení! Já nejsem zabiják!“

„Měl bys být,“ řekl Cimmeřan drsně. „Jinak někdo brzo zabije tebe.“

* * *

Cesta pustinou byla málo prošlapaná, avšak lanový most přes hlubokou rokli vyhlížel pevně a bytelně. Provazy, tlusté jako Conanovo předloktí, napustili dehtem a prkna z tmavého trvanlivého dřeva vypadala, že by unesla i slona.

„Půjdu první a převedu koně,“ nabídl jsem se. „Jsem nejlehčí.“

Zavázal jsem Mariánovu hřebci oči, opatrně vstoupil na houpající se most a rozhlédl se po okolí. K cíli nebylo daleko. Hluboká rokle, nad kterou jsem přecházel, směřovala ze severu na jih. Na dně se pod oparem mlhy klikatila řeka Bystrá a o údolí dál jsem spatřil nádherné jezero, dlouhé dobrých deset mil. Ve vodě se odráželo nebe a Modrá voda zářila jako drahokam.

Jako posledního jsme vzali Cimmeřanova ryzáka. Conan s Mariánem museli koně s šátkem na očích táhnout každý za jednu otěž a já zvíře pobízel zezadu.

Most se lehce pohupoval, lana povrzávala a kůň nervózně švihal ocasem. Nechtělo se mu jít. Najednou však zvedl hlavu, zafrkal – a z místa se tryskem rozběhl vpřed.

Oba přátelé uskočili v poslední chvíli. Vyděšený ryzák letěl jako splašený, dřevěná prkna duněla pod kopyty a most se houpal jako loď za prudkého větru. Několikrát narazil na lanové zábradlí, avšak jakmile ucítil pod nohama pevnou zem, zastavil se. Naštěstí měl dost rozumu, aby se poslepu nikam nepouštěl.

„Crow,“ vydechl Conan a rozhlédl se. „Cítí nebezpečí.“

„Bez Croma nebo s ním, ten kůň je blázen,“ konstatoval Marian. „Mohl nás všechny zabít!“

V té chvíli mi něco hvízdlo kolem uší. Ozval se výbuch, ucítil jsem dým – a střed mostu vyletěl do povětří. Prkna se roztříštila na tisíc kusů, pevná lana povolila a já si najednou uvědomil, že padám do hlubiny.

Nedokázal jsem potlačit výkřik. Tohle přece nemůže být konec!

A v té chvíli mě někdo popadl za ruku. „Chyť se!“

Conanova silná paže mě zachytila v posledním okamžiku. Jednou rukou se držel silného lana, druhou svíral mě a na kotníku mu visel Marian, bledý jako stěna. Pak povolil poslední spoj a polovina zničeného mostu se závratnou rychlostí řítila ke skalní stěně.

Náraz byl tvrdý. Uhodil jsem se o skálu a málem se pustil. Hluboko pod námi se mezi obrovskými balvany modře a zeleně leskla ledovcová řeka.

„Ten kůň má víc rozumu než my tři dohromady,“ řekl potichu mladý barbar. „Zvednu tě, Danieli. Zkus vylézt nahoru.“

Pohlédl jsem vzhůru. Skála byla strmá, ale část zničeného mostu na ní tvořila provizorní žebřík. S trochou obratnosti bych to mohl dokázat. Conan levičkou pevněji stiskl lano, žíly na pažích mu vystoupily jako provazy – a pomalu mě začal zdvihat, abych se mohl zachytit dřevěného prkna.

Kdyby nás shodil, měl by větší šanci, uvědomil jsem si. Riskuje život, aby zachránil můj.

V tom okamžiku se znovu zablesklo. Do zbytků mostu narazila koule namodralého světla. Přetrhla jedno z lan a rozmetala těžká prkna na všechny strany. Obrovský kus trámu nás minul jen o vlásek a já si uvědomil, jak moc jsme na holé skále zranitelní.

„Neudrží nás to!“ vykřikl Marian zoufale. „Spadneme dolů!“

Conan neztratil hlavu. „Skočíme,“ řekl klidně.

„Jsi blázen?!“

„Čeho se bojíš? Chceš žít věčně?“

Ta slova šlehla jako bič. Marian se zhluboka nadechl. Oči mu ztvrdly, ústa se pevně sevřela – a já najednou pod slupkou bledého knížátka spatřil muže, který překonal strach ze smrti a vzal osud do svých rukou.

„Dobře. Jdeme na to,“ řekl pomalu. Odrazil se patami od skály, pustil barbarův kotník – a padal dolů jako kámen.

Podíval jsem se na mladého Cimmeřana. Mlčky přikývl a rozevřel dlaň, kterou svíral provaz.

Vítr mi zahvízdal kolem uší. Řeka pod námi byla prudká a rychlá, plná balvanů a zrádných tůní, kde se zpěněná voda točí dokola a místo odvážného plavce často vyvrhne jen mrtvé omlácené tělo. Zatajil jsem dech – a v následující chvíli jako blesk proťal vodní hladinu.

Chlad mě na okamžik ochromil. Dopadl jsem až ke dnu. Voda pod skálou byla naštěstí dost hluboká, a tak jsem se jen odrazil od kamenů a rychle plaval nahoru. V uších mi hučelo, silný proud mě strhával, ale nakonec jsem se s praskajícími plícemi dostal k hladině. Několika tempy jsem se posunul na mělčinu a vyčerpaně klesl do písku.

„Tady!“ mával na mě Marian, přikrčený za obrovským balvanem. „Opatrně!“

Zvedl jsem se a rychle se přesunul do úkrytu. „Co se děje?“

Conan, který se už také dostal z vody, ukázal očima vzhůru. Daleko na druhém břehu, v místě, kde se vjíždělo na most, jsem za bílým šálem mlhy spatřil siluetu jezdce v plášti. Čekal hodnou chvíli, ale nakonec obrátil koně a zmizel nám z očí.

„Magik,“ odplivl si barbar.

„Žádného čaroděje neznám,“ zamyslel se Marian. „Proč by nás chtěl zabít?“

„Těžko říct,“ pokrčil jsem rameny. „Snad mu někdo zaplatil za naši smrt. Nebo to je otec nějaké Conanovy přítelkyně. Anebo prostě jen potřeboval vyzkoušet nové kouzlo. Mágům do hlavy nevidíš.“

„Ze začátku většinou ne,“ souhlasil Cimmeřan a vytáhl z mokré pochvy zbraň, aby nechytila rez. „Ale když se jim dostaneš na kůži, není to nic těžkého – stačí pořádně seknout a pak už jen očistit z meče ty malé šedé kousky!“

* * *

„Další návnada v tahu,“ zabručel Conan. „Máme ty ryby chytat, ne krmit.“

Seděli jsme na obrovském prámu uprostřed jezera a koupali v křišťálové vodě žížaly. Za týden, který jsme na Modré vodě strávili, jsme chytili ledacos – několik velkých duhových pstruhů, obrovského sivěna, spoustu stříbrných morčáků, okounků a candátů. Večer jsme si je pekli na ohni, občas otevřeli džbánek vína z Mariánových zásob a bylo nám skvěle.

U jezera stál prastarý srub s velkým venkovním ohništěm, ohradou pro koně a přívozem. Cesta pokračovala na druhé straně a na tomto místě se karavany zřejmě zastavovaly na noc. Přes jezero bylo nataženo lano a na břehu jsme objevili široký prám. Stezku udržovalo obchodní bratrstvo z Galiky. Vozil se po ní žlutý kov ze zlatonosných říček v horách, a tak se péče o schůdnou cestu vyplatila.

„Musíš chvíli počkat, povolit šňůru, a až se ryba unaví, začít pomalu přitahovat,“ citoval kníže jednu z knih, které si přibalil s sebou. „Něco mi bere – zkusíme to spolu.“

Mariánův splávek se rozkmital a potopil se. „Vidím ji. Další pstruh – a pořádný kousek! Dokážeš ho vytáhnout?“

Conan pokrčil rameny. Rybaření ho moc nezaujalo, ale Marian vypadal tak nadšeně, že si nakonec od něj prut vzal.

V té chvíli se voda kolem bojujícího pstruha zavlnila. „Má pořádnou sílu,“ zhodnotil situaci barbar a pevně se zapřel nohama.

A já si najednou všiml, že se těžký prám pohybuje.

„Táhne nás,“ podivil se Marian. „Ale nemějte strach. Vlasec se nepřetrhne. Je z pavoučího vlákna.“

„Jak může pavoučí vlákno udržet rybu?“

„Provazníkův pavouk je velký jako poník.“

„Už není co povolit,“ zavrčel Conan. „Ta potvora nás táhne ke dnu!“

Prám se rozhoupal jako lodička z kůry, ale silný válečník se nevzdal. Jednou rukou sevřel dřevěné ohrazení, druhou držel prut a snažil se vzpurnou rybu udržet. Jenomže pak se stalo něco, na co do smrti nezapomenu. Vor se na jedné straně zvedl z hladiny, naklonil se, zábradlí prasklo jako suchá větev – a statný Cimmeřan sjel i s prutem do vln.

Voda vysoko vyšplíchla. Kníže vytřeštil oči. Pak zavřel zmáčenou knihu, rychle svlékl košili – a skočil za ním!

Zůstal jsem sám. V duchu jsem Mariánovi nadával do bláznů. Pak hladinu proťala gigantická hřbetní ploutev. Rybí nestvůra, dlouhá nejméně osm sáhů, zakroužila kolem prámu. Byla by pro ni hračka bytelný vor převrátit.

Z tlamy jí koukala hlava obrovského pstruha. Vodní příšera, kterou jsme se pokoušeli chytit na žížalu, ulovila naši kořist.

Vzápětí se na hladinu vynořili oba přátelé. Wyza zamířila k nim. Několikrát je obeplula a já se nemohl zbavit dojmu, že si mladé muže zvědavě prohlíží. Pak spolkla zbytek pstruha, mrskla ocasem a zmizela v hlubinách.

* * *

„Má dobré dva tisíce liber. Tuhle rybu na udici nechytíme,“ řekl Marian, jakmile si osušil vlasy a vyždímal spodky. „Budeme muset vymyslet něco jiného.“

„A co zkusit vytáhnout nějakou menší?“ napadlo mě.

„Kdyby tu byly, už by nám nějaká zabrala,“ zamyslel se mladý kníže. „Malá wyza žere všechno, co najde, a teprve s věkem se stává výhradně masožravou. Je to divné. V jezeře mají ideální podmínky a v knize se píše, že jedna wyza může naklást až milion jiker.“

„K tomu jsou potřeba dva. Co když je tady sama?“ řekl Conan klidně. Obrovské monstrum mu zjevně nenahánělo strach.

„To mě nenapadlo.“ Marian svraštil čelo. „Ale máš pravdu. Já se také musel oženit, abych mohl mít děti.“

„Ulovíme tu velkou,“ opustil jsem ožehavé téma. „Jak to uděláme?“

Conan pokrčil rameny. Marian otevřel jednu z knih a chvíli v ní listoval. „Mohli bychom vzít dlouhé lano a harpunovat ji jako velrybu. Jenomže s prámem ji nedokážeme dotáhnout ke břehu. A já ji potřebuji živou. Až wyzu chytíme, přivedeme z Galiky pomoc a dopravíme rybu do města po řece v nějaké velké nádobě, aby byla čerstvá, až ji kněžna bude jíst.“

„Co vyrobit past?“ napadlo mě. „Velkou klec z mladých stromů svázaných lýkem. Dáme ji do vody, dovnitř ukryjeme návnadu – a pak už jen zavřeme vrátka. Ve vodě wyza vydrží, jak dlouho budeme potřebovat.“

„Výborný nápad, Danieli,“ rozzářil se světlovlasý kníže. „Nachytáme spoustu ryb a všechny umístíme v kleci za přepážkou. Jakmile wyza vplave dovnitř, uzavřeme vchod a máme ji!“

* * *

Rozhodnuto – vykonáno.

Na třetí den byla klec hotová. Umístili jsme ji do úzké hluboké zátoky tak, aby vyplňovala celou její šíři. Vchodová mříž se nacházela těsně pod hladinou. Jedno lano ji zajišťovalo na pevnině, druhé bylo provlečeno okem na dřevěné základně, aby se past dala snadno zavřít.

Uplynul další týden. Wyza se vůbec neobjevila.

„Mám toho dost,“ prohlásil jednoho nádherného rána Conan. „Danieli, udělej nahoře na kleci dvířka.“

Jakmile byl otvor hotov, zul si mladý Cimmeřan sandály, odložil meč a nechal si jen nůž u pasu.

„Co chceš dělat?“ vyzvídal Marian.

„Potřebujeme pořádnou návnadu.“

Věděl jsem, že plave dobře. Jenomže žádný člověk není rychlý jako ryba a on by se z návnady mohl snadno stát hlavním chodem. Představil jsem si strašlivou zubatou tlamu, kterou jsem si pamatoval z knihy, a po zádech mi přeběhl mráz.

Sledovali jsme, jak se odvážně pouští doprostřed chladného horského jezera. Plaval rychle a úsporně. Čas od času se potopil, aby se v křišťálově čisté vodě rozhlédl.

„Tam!“ vykřikl najednou Marian. „Plave k tobě!“

A opravdu – z hlubiny nějakých padesát sáhů od statečného barbara se vynořil dlouhý temný stín. Conan še okamžitě obrátil a spěchal k pasti. Silnýma rukama rozrážel vodu, rychlý jako pstruh v potoce. Najednou se však ozval výkřik – a tmavovlasá hlava zmizela pod hladinou.

Napočítal jsem do sta, ale Conan se nevynořoval. Slunce se schovalo za mrak a modrá hladina zčernala jako inkoust. Chladný vítr rozvlnil vodu a já se mimoděk otřásl. Co když v tom studeném mokrém hrobě zůstane už navždy?

Pak jsem najednou ve vodě zaznamenal pohyb. Něco se blížilo k pasti.

A už byli uvnitř! Silný Cimmeřan se objevil na hladině, zhluboka se nadechl a otevřenými dvířky se nechal vytáhnout ven. V následující chvíli kníže přitáhl provaz ovládající vchod. Nestvůrná ryba zůstala uvězněna v kleci.

„Máme ji,“ vydechl Marian. „Dokázali jsme to!“

* * *

Nejdřív past opatrně zkoumala. Čekal jsem, že se bude snažit dostat ven, ale obrovská wyza jen několikrát obeplavala vězení a pak se natáhla na dně.

„Je to statečná ryba,“ promluvil Conan, když se trochu vydýchal. „Chytila mě a stáhla pod hladinu. Je strašně silná. Mohla mě zabít. Ale když už mi začal docházet dech, nechala mě jít. Byli jsme tam dole sami dva. Dívali jsme se na sebe. Myslím, že mi chtěla něco říct.“

„A proč nemáš potrhanou kůži?“ zajímal jsem se.

„To stvoření není zabiják – vůbec nemá zuby.“

„To je zvláštní. Proč tě následovala, když tě nechtěla sníst?“ zamyslel se Marian. „Ale stejně to bylo obdivuhodné. Tohle by nikdo jiný nedokázal. Zítra byste mohli vyrazit do Galiky pro pomoc. Dám vám dopis pro kněžnu. Vyplatí vám odměnu i slíbené zlato. Já zůstanu u jezera a budu hlídat wyzu. Líbí se mi tady. Je tu klid.“

„Můžeme jet hned,“ nabídl se Conan. „Do večera je daleko.“

„Dobře. Připravte se. Převezu vás na druhou stranu.“ Marian se zvedl a rázným krokem se vydal ke srubu. Vypadal úplně jinak než před měsícem.

Pleť měl opálenou, zesílil a zmužněl. Anebo prostě jen odhodil pozlátko, do kterého se jej snažili zabalit u dvora – a začal být sám sebou.

„Hej, krasavče!“ ozvalo se vtom z druhé strany jezera. Hlas se přes vodu nesl jako jižní vítr. Hladil, smál se a nabádal k výpravě za dobrodružstvím.

„Kdo to je?“ zvedl překvapeně hlavu Marian.

Byly tři. Měly malé horské koníky, hluboké výstřihy, krátké sukénky, vysoké kožené boty a vlasy až po pás.

„A máš po klidu,“ usmál se Conan. „Bastieniny kočičky přišly na návštěvu.“

* * *

„Conan je jako toulavý kocour – ať padá odkudkoliv, vždycky dopadne na nohy!“

„Nic se mu nestalo, buď Bohyně pochválena!“

„Conane, drahoušku, jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“

A bylo to tu zase. Jakmile prám přirazil ke břehu, trojice krásných dívek se vrhla na černovlasého Cimmeřana. Já a Marian jsme ocevtdaně přivázali prám, odvedli koně do ohrady a přinesli ze zásob džbánek s aquilonským červeným.

„Šikovný chlapec,“ pochválila mě jedna z krásek, známá zelenoočka z bonvinánského útulku pro poutníky. „Tohle si zaslouží oslavu. Jak se vám po smrti knížete podařilo zůstat naživu?“

„Kdo říká, že kníže je mrtvý?“ podivil se Marian.

„Je toho plná Galika.“ Druhé děvče, podle rudých vlasů a statné postavy nejspíš zapomenutá dcera nějakého Vaniřana, se natáhlo pro víno. „Kněžna vyhlásila týdenní smutek. Nechala si prý ušít černé šaty s bílými perlami a prolévala hořké slzy, neboť pod ubohým knížetem se v horách zřítil most a on skončil život v hluboké propasti.“

„Galika je nejbohatší knížectví v Aquilonii. S takovým dědictvím jí slzy brzy oschnou,“ řekla plavovláska a popotáhla si zcela vyplněný šněrovaný živůtek o něco výš.

„Někde se asi stala chyba,“ podotkl jsem věcně. „Na mrtvého vypadáš docela dobře, Marianě.“

„Nejspíš objevili ten zřícený most.“ Marian se zamyslel, až se mu na čele objevila vráska. „Musím co nejrychleji poslat kněžně zprávu. Bude ráda, že jsem v pořádku.“

„Tenhle pěkný hřebeček že je naše knížátko?“ prohnula se v bocích světlovlasá kněžka. „Jak jsi dokázal přežít, pane? Celá Galika pláče pro zmařený mladý život.“

„Stalo se.“ Mladík v rozpacích sklopil oči a zčervenal jako malina. „Kde jste se tady vzaly vy?“

„Svátky jara,“ mávla rukou bohatě obdařená rusovláska. „Budeme tančit jen tak na horských loukách na počest dobré Bastieny.“

„A při té příležitosti jsme se rozhodly zjistit, co se s vámi stalo. Nepřežila bych, kdyby vaše rozbitá těla měla ležet bez řádného pohřbu někde na dně rokle,“ zamrkala blondýnka fialkovýma očima s obrovskými řasami. „Tak mě napadá – máš ještě, Conane, tu knihu?“

„Jakou knihu?“ zpozorněl kníže.

„Vzácný rukopis,“ upřesnila černovlasá Bastienina služebnice. „Conan se mi o něm zmínil, když jsme se před pár týdny potkali v útulku pro poutníky.“

„Přesně,“ doplnila plavá kráska. „Knížete přivezli v olověné rakvi, ale o knize nikdo nic neříkal. A kdyby měl ten rukopis zůstat ležet někde v horách na dešti, byla by to pro svět nesmírná ztráta.“

„Aha. Proto ta starostlivost. Dobře,“ mávl rukou obrovitý Cimmeřan. „Je váš.“

„Conane, miláčku!“ rozjásaly se kočičky a sesypaly se na barbara jako vosy na med. „A kdepak je ta kniha?“

„U mě ve vaku. Mohl bys ji přinést, Marianě?“

* * *

Po chvíli jsem rozdělal oheň a dal na něj péct pár ryb. Pili jsme víno, děvčata švitořila jako vlaštovky, stromy tiše šuměly a sluneční paprsky si hrály s vlnkami na hladině jezera.

Když bylo slunce nejvýš, vyšel ze starého srubu Marian. Vypadal vyčerpaně a pod paží nesl zabalenou knihu.

Ztěžka usedl vedle plavovlasé kněžky.

„Je mi to líto, přátelé,“ promluvil tiše. „Náš podnik byl předem odsouzen k nezdaru. I kdybych ulovil zlatou rybu, potomka bych se nedočkal.“ Povzdechl si zhluboka a složil hlavu do dlaní. „Lhala mi. Celé dva roky mi lhala. Když mě přivezli z chrámové školy, zavřela mě do paláce a nikoho ke mně nepouštěla, jen toho darebáka Aula. Mohl jsem pouze číst vybrané knihy, chodit do zahrady a doprovázet ji na ceremoniích.“

„To není tak špatný život,“ snažila se jej utěšit rusovlasá dívka. „Spousta lidí je na tom hůř.“

„Pravda,“ souhlasil pán Galiky. „Jenomže urozenost zavazuje a kníže musí stát mezi říší a jakýmkoliv nebezpečím. Já byl jen figurkou, kterou pohybovali jiní. Do ničeho jsem nemohl zasáhnout. A –“ Marian zrudl jako rak a výmluvně se zahleděl na balíček s knihou, „nikdo mi neřekl, že když ctihodné kněžně políbím ruku, následník z toho nebude!“

Chvíli bylo ticho. Pak Conan tiše řekl něco jako krom.

„A… ty sám… nikdy jsi neměl pocit, že by to chtělo něco víc než jen políbení ruky?“ zeptal jsem se neobratně.

„Ale jistěže měl,“ vybuchl Marian. „Jenomže ona o tom nechtěla ani slyšet. A otec Benedikt v chrámové škole vždycky říkal, že podobné pocity jsou škodlivé a je třeba je potlačit koupelí ve studené vodě. Horší je, že ta hodná, něžná kněžna mi nejspíš usiluje o život.“

„Proč by to dělala?“ namítl jsem. „Svatbou s tebou získala zpět postavení.“

„A když zemřu bez potomků, získá i Galiku. Byla tak milá – a já byl slepý! Jsem poslední z bratrů. Musela jen počkat, aby se trochu pozapomnělo na podivné okolnosti jejich smrti. I mně se občas přihodila nehoda – jako tenkrát před chrámem, když jste mi zastavili splašeného koně. Sršně tak brzy zjara nelétají. Mají rády teplo. Četl jsem o tom v knize,“ řekl trpce. „Byl jsem odjakživa zvyklý studovat a poslouchat. A ona toho zneužila. Udělala ze mě hlupáka a poslala mě na nesmyslnou výpravu. Já se snažil jako blázen – a ona mě jen chtěla v tichosti zlikvidovat. Nikdy jsme se neměli vrátit domů!“

„To by sedělo,“ zamyslel se Conan. „Když jsem tehdy v Galice přišel do kněžniných pokojů, začala se mi věšet na krk, povalila mě na postel a šeptala, jak je osamělá a co by se asi stalo, kdyby se cestou Mariánovi náhodou něco přihodilo. A že by to pak chtělo někoho silného, kdo by jí pomohl vládnout v Galice.“

„A co jsi udělal?“

„Vypadnul jsem. A vůbec se za to nestydím,“ přiznal. „Řekl jsem jí, že až budu chtít sedět na trůnu, získám jej mečem – ne přes cizí postel!“

„To jsi řekl hezky,“ pousmál se Marian. „Ale co budeme dělat teď?“

„Dáme si něco k pití a zapomeneme na starosti.“ Plavovlasá kočička zvedla džbánek s rudým aquilonským vínem a podala jej mladému knížeti. „Já jsem Abigail. Podívej se na mě, drahý. Bohyně tě potěší, jako tě chci potěšit já.“

Marian zvedl hlavu a pohlédl na ni. A bylo se věru na co dívat. Postavu rděla ve tvaru přesýpacích hodin, tváře bílé a růžové jako květ jabloně a oči moudré a mírné, jako by znala všechnu bídu světa a rozhodla se ji vyléčit tím nejjednodušším způsobem – láskou.

Ten okamžik trval celou věčnost. Pak mladík odhodlaně položil džbán, beze slova vzal krásku do jedné a knihu do druhé ruky a společně se vydali k nedalekému lesíku.

„A co ty, Danieli – odpočineš si se mnou pod zelenými stromy, anebo se raději půjdeš zchladit do jezera, jak doporučuje otec Benedikt?“ mrkla na mě rusovláska. I ona byla nádherná, s kudrnatými vlasy, jemnou růžovou pletí, pihami všude, kam se dalo dohlédnout, a boky širokými jako spolehlivý kupecký vůz.

Vyskočil jsem jako zajíc, přišlápl si řemínek sandálu a v pádu k dívčiným nohám si narazil obě kolena. A bylo to dobře, protože jsem rázem zapomněl na mladické obavy i poučky z moudré knihy. Bastienina kočička se rozesmála, sklonila se ke mně – a dala mi všechno požehnání, které mi ona a dobrá Bohyně mohly dát.

* * *

Někdo mnou něžně zatřásl. „Vstávej, Danieli.“

Otevřel jsem oči. Obloha už nebyla modrá, ale skoro černá. Od severu se hnala bouřka a nad horami se blýskalo jako o život.

Zvedli jsme se ze sluncem vyhřáté trávy a rozběhli se ke srubu. Za pár okamžiků se nad námi rozpoutalo boží dopuštění. Blesk stíhal blesk, hrom nepřestával dunět a z oblohy padaly sloupy vody.

Kolem půlnoci se zvenku ozvala rána a vzápětí dusot kopyt. Vyhlédl jsem z okna. Ohrada byla prolomená a zvířata pryč.

„Co se děje?“ Najednou jsem ucítil, jak se prastarý srub zachvěl, a zaslechl vzdálené hučení.

„Hora se hýbe,“ řekl rázně Conan. „Rychle, musíme pryč!“ Hukot znatelně zesílil. Unavený Marian zvedl hlavu jako honicí pes. „Myslím, že sesuv půdy přehradil někde nad námi koryto Bystré. Voda se hrne sem.“

„Na prám!“ postrčil nás barbar. „Na útěk není čas!“

Popadli jsme zbraně, vyběhli ven a rychle odvázali obrovský vor. Země se začala chvět.

„A co wyza?“ vzpomněla si Abigail. „Když ji necháme v kleci, zemře.“

„Zapomeň na wyzu!“ zavrtěl hlavou Conan. „K pasti je moc daleko – utopíme se!“

Marian pokrčil rameny. Pak však zachytil pohled světlovlasé Bastieniny kněžky. V očích mu zaplálo světlo, narovnal se a klidně řekl: „Chceš žít věčně?“

Rozběhli jsme se jako o závod. Marian jednou ranou ostré zuagirské šavle přeťal provaz, který uzavíral vchod klece, a já s Conanem jsme rychle vytáhli sklápěcí dveře.

Nad horami se zablýsklo. V sinavé záři jsem spatřil v dálce obrovskou vlnu. Hnala se kaňonem, brala s sebou prastaré stromy a vyvracela balvany. V poslední chvíli jsme doběhli k prámu, skočili na něj a pevně se zachytili zábradlí a jeden druhého. Vzápětí nás zalila masa tmavé vody.

Pár okamžiků jsem nemohl dýchat. Pak se široký prám prodral na hladinu. Vlna nás zvedla do výšky a zhoupla zpět, ale síla proudu vor zachytila a nesla ho dál, až na konec jezera. Do dna narážely vyvrácené kmeny, temná voda pěnila a z nebe padaly proudy deště. Inkoustově černou tmu protínaly blesky a v jejich záři jsem zahlédl, jak si voda razí cestu úzkou průrvou mezi horami a vytváří Bystré nové řečiště v místech, kde ještě včera rostly stromy. Zavřel jsem oči a poručil se do rukou bohů. Nic jiného se dělat nedalo.

K ránu přestalo pršet. O několik mil dál si řeka našla cestu do původního koryta. Záplavová vlna se v něm rozlila doširoka. Proud byl stále rychlý a hladina řeky nebezpečně vysoko. Přesto jsem už necítil strach. Nejhorší jsme měli za sebou a vraceli se domů.

* * *

„Ta ryba byla divná. Měl jsem pocit, že se mi snaží něco říct,“ promluvil Marian, když se nám konečně podařilo přistát.

„A co ti chtěla?“ zajímal jsem se. Promočení a unavení jsme se sesedli do kruhu, abychom se trochu zahřáli. O ohni jsme si mohli nechat jen zdát.

„Wyzy jsou na vymření a ona žila dlouhé roky na Modré vodě sama. Byli jsme poslední nadějí, jak se mohla dostat z jezera pryč. Možná se jí teď podaří doplout až do moře, najít druha a společně se postarat o pokračování rodu. A protože jsme ji nenechali zahynout, splní každému z nás přání.“

„Chtěl bych být s tebou sám,“ usmál jsem se a objal krásnou rusovlásku kolem ramen. „Jinak mi ke štěstí nic nechybí.“ Snad jen pokojné časy v Albě, uvědomil jsem si. Velká rodina, pěkná žena, pár dětí… Málo naplat – jsem kupec, ne dobrodruh. A Dína by se mohla konečně vdát, aby byl doma klid.

„Vždycky jsem chtěl být králem,“ řekl Conan. „Ale magii nevěřím – snad jen kdyby někdo z vás dokázal vyčarovat něco pro zahřáti.“

Černovlasá kněžka vytáhla koženou čutoru. „Roxanská žlutá zahřeje líp než polibek za chladné noci.“

„Počkejte – a co naše kniha?“ vzpomněla si pihovatá kráska.

„Žádný strach.“ Plavovláska si úplně samozřejmě rozšněrovala živůtek. Pod ním a zmáčenou košilkou měla balíček ve voskovaném plátně. „Ten rukopis má cenu zlata. Kde jsi k němu přišel, Cimmeřane?“

„Když jsem byl na jihu, dostal jsem se k obléhání nějakého chrámu,“ Conan se napil nažloutlé hruškovice a poslal ji dál. „Mniši na hradbě po nás metali kameny. Když jim došly, použili, co jim přišlo pod ruku – džbány s mešním vínem, hrnce a nakonec i knihy. Tahle mi přistála na hlavě. Měla zlacenou vazbu a ty obrázky taky stály za to. Strčil jsem ji do vaku. Říkal jsem si, že by se kočičkám mohla hodit.“

„Je skutečně nevšední,“ řekl nadšeně Marian. „Přečetl jsem ji jedním dechem. A ty?“

„Já ne,“ zavrtěl hlavou černovlasý Cimmeřan. „K čemu by mi to bylo?“

Naprázdno jsem polkl. Teorie o sečtělém svůdci žen se mi v hlavě rozpadla jako domeček z karet. „Conane… ty chceš říct, že vůbec nevíš, co přesně v té knize je?“

„Knihy nejsou k ničemu,“ mávl obrovský barbar rukou. Druhou si přitáhl černovlasou kočičku a znovu si zavdal Roxanské žluté. „Copak jsem nějaký bláznivý kněz nebo čaroděj? Neumím vůbec číst!“

* * *

„Musíme se dostat dovnitř.“ Marian si za opasek zastrčil zuagirskou šavli a odhodlaně se zahleděl do houstnoucího šera. Obloha se vyčasila, hladina řeky pomalu klesala a velká voda zanechala na březích jen vyplavené větve a slehlou trávu. „V knihovně jsem jednou narazil na příručku o bezpečnostním systému paláce. Muži hlídají po dvou a jsou rozmístěni tak, aby se na pochůzkách často potkávali. Pokud se druhá dvojice neukáže, je spuštěn poplach.“

„Nic, co by se nedalo zvládnout,“ pokrčil rameny Conan. „Meč umlčí každého.“

„Ti muži mi přísahali věrnost,“ řekl pevně kníže. „A já vládnu civilizovanému městu. Nenechám je zabít jen proto, že se ocitnou v nesprávný čas na nesprávném místě. Musíme to vzít jinudy.“

Vor jsme vytáhli na břeh kousek pod Galikou. Dvě kočičky se s námi rozloučily už ráno. Spěchaly domů, aby v chrámové knihovně uložily získaný poklad. Třetí, plavá Abigail, se rozhodla zůstat s námi a Marian byl za to vděčný.

I já byl rád. Na mladíka měla dívčina přítomnost přímo zázračný vliv. Pro jediný pohled fialkových očí by dokázal zabít draka holýma rukama a byl odhodlán získat město zpět za každou cenu. K tomu bylo nutné proniknout do paláce a zjistit, kdo zůstal na naší straně. Jenomže jak?

„Kousek odtud je tunel. Do řeky ústí městské stoky,“ pokračoval Marian. „Těmi se dostaneme až pod palác.“

„Stoky?“ svraštil čelo Conan.

„Jeden z výdobytků civilizace. Odvádějí z města veškerý odpad,“ vysvětlil jsem.

„Vím, co je stoka,“ zavrčel Conan. „Ale nelíbí se mi, že se ve jménu civilizace místo v krvi budeme brodit ve sračkách!“

„Žádný strach.“ Marian vytáhl z brašny šátek a ovázal si jím obličej. „Kolem kanálů vedou dřevěné lávky. Ber to z té lepší stránky. Seznámíš se s fungujícím odpadním systémem. Jednoho dne budeš králem. Sláva je skvělá věc – ale kanalizace bude lidem sloužit, i když na tvém hrobě dávno poroste tráva.“

* * *

O nohu se mi otřelo něco mokrého a chlupatého. Uskočil jsem a sklonil lampu. Obrovská krysa zaprskala jako kočka, mávla šupinatým ocasem – a zmizela.

„Skvělý výkon,“ ocenil krysí trik Marian. „Musela sežrat nějaké magické smetí. Právě procházíme pod bezpečnostní mříží.

Nechávají ji vytaženou, protože se v ní zachytává nepořádek. Galiku nikdo nenapadl dobrých padesát let.“ Kníže se pod městem očividně vyznal. Hned na začátku chodby bezpečně našel výklenek, kde si cech kanálníků schovával náhradní lucernu s olejem. Díky mihotavému světlu jsme tak alespoň viděli před sebe.

Drželi jsme se hlavního proudu. Raději jsem nezkoumal, co všechno plave v široké stoce, ale vzduch byl celkem dýchatelný. Dávný architekt propojil chodby se systémem větracích šachet a svedl do podzemí skutečný potok, takže voda odváděla většinu odpadu sama.

„Ještě jednou doprava – a nad námi by měla být palácová kaple,“ vzpomínal Marian. „Jeden den v týdnu jsem se v ní musel modlit za blaho říše. Byla to hrozná nuda, ale pak jsem ve skříni na kněžská roucha objevil dávno nepoužívaný prevét. Ukryl jsem do něj provazový žebřík a místo klečení před oltářem jsem se toulal podzemím. Člověk se o městě dozví spoustu věcí, když se na ně dívá zdola.“

„Půjdu první,“ nabídl se Conan. Chytil se žebříku a obratně jako opičák šplhal vzhůru. Netrvalo dlouho a stáli jsme na mramorové podlaze palácové kaple. Z oltáře ověnčeného květinami shlížel laskavý Mithra v podobě mladíka se slunečním kotoučem.

Cimmeřan slunci zkusmo ulomil dlouhý zlatý paprsek. „Je to jen pozlacené železo. Ale to stříbro na rakvi je pravé.“

„Zajímalo by mě, kdo je uvnitř,“ popošel Marian ke katafalku.

„Záleží na tom?“ ozvalo se od vchodu. „Zítra tam budeš ty, ó kníže. Pohřbíme tě se všemi poctami.“

„O tom jsem nikdy nepochyboval,“ promluvil vážně Marian a pomalu vytáhl šavli. „Protokol musí být dodržen. Co na tom, že někdo poruší přísahu věrnosti nebo manželský slib.“

„Nebuďme útlocitní, můj kníže.“ Ze stínu u dveří vyšel hofmistr Aulus. Vypadal starší než dřív, avšak tmavé roucho měl vyšívané zlatem, na hrudi se mu blýskal obrovský rudý drahokam a v ruce držel bohatě vyřezávanou hůl. „S krásnou kněžnou nás pojí společné zájmy. Toužila po kouzlu věčného mládí. Tebe i bratry prodala za pár magických procedur, které za pár měsíců ztratí účinnost. Ona potřebovala mě – a já potřebuji malé, odlehlé panství a volnou ruku. Už brzy začnu budovat nesmrtelnou armádu. Obyvatelé Galiky budou mít čest stát v prvních řadách. Dobudou pro mě Aquilonii a jednou možná i celý svět. Každý máme své sny.“

„I já mám sny,“ zamračil se Marian. „Ale ty mé nejsou pro ostatní noční můra. Budu o Galiku bojovat!“

„Jistěže budeš, můj kníže. Ale zvítězit se ti nepodaří!“

Útok přišel nečekaně. Z Aulovy hole vyšlehl záblesk modrého světla. Čas se na okamžik zastavil. Ucítil jsem strašlivý, syrový chlad, který bere dech a zmrazuje krev v žilách. A v té chvíli mi něco narazilo do boku. Pohotový Cimmeřan se vrhl za katafalk a stačil srazit k zemi i mě a Abigail.

Plavovlasý kníže zůstal stát. V očích měl překvapený výraz – a na sobě vrstvu ledu silnou jako Conanova paže.

„Šlo to rychle,“ pousmál se Aulus. „Můžete vylézt. Zaručuji vám bezpečnost a svobodný odchod.“

Conan se opatrně zvedl. „Kníže nám nestihl zaplatit.“

„Zaplatím vám já,“ řekl čaroděj klidně. „Vypadáš na schopného bojovníka. Mohl bys velet mému vojsku.“

„Nezaplatil nám,“ opakoval tvrdošíjně barbar a popošel k Aulovi. „Ale najal nás na práci. A tu musím dokončit.“ Najednou se sklonil, kotoulem se vyhnul záblesku z čarovné hole a v následujícím okamžiku držel v ruce meč. Rozpřáhl se, sekl – ale na místě, kde stál Aulus, už nikdo nebyl.

„To nebylo špatné,“ ozval se znovu mágův hlas. Muž se zničehonic zhmotnil za oltářem vedle sochy dobrého Mithry. „Chceš se bít? Proč ne – pobavíme se.“

Luskl prsty. Ve dveřích se objevila mohutná postava. Příchozí měl černé vlasy, ledově modré oči lidí ze Severn, široká ramena a v ruce meč. Zvedl jej k čelu, pozdravil soupeře – a vrhl se na něj.

Vypadali jako dvojčata – stejně silní, stejně rychlí, stejně neúprosní. Rána stíhala ránu, meče zvonily a mohutné svaly se napínaly – ale bez vítězství.

Je skvělý bojovník, uvědomil jsem si. Nemůže zvítězit – vždyť bojuje sám proti sobě!

Opatrně jsem sňal ze zad malou kuš a natáhl ji. Vzápětí jsem si však uvědomil nepříjemnou pravdu. Válečníci se sobě podobali jako vejce vejci a já v tom zmatku ztratil přehled, který z nich je ten pravý.

V té chvíli se něco dotklo mé dlaně. „Dávej pozor, Danieli,“ zašeptala plavovláska. Zhluboka se nadechla, fialkové oči jí zalily slzy a Mithrovým chrámem se ozvalo: „Pomoc! Pomoz mi, prosím!“

Jeden z bojovníků se otočil za hlasem. Druhému se vzápětí zabodla do stehna šipka.

Nezraněný Conan okamžitě využil soupeřovy slabosti. Jakmile cizinec zavrávoral, nabral jej ramenem, povalil na zem a strašlivou ranou mu usekl hlavu. Místo gejzíru krve se však objevil jen obláček černého kouře. Tělo zmizelo – a od oltáře se ozval pomalý, posměšný potlesk.

„Výborně, barbare,“ smál se čaroděj. Přestal tleskat a zvedl hůl. „Teď tě musím zabít. Ale zakrátko tě znovu oživím a přítel přijde na řadu hned po tobě. Jen tu vaši kočičku si nechám. Kněžna je povadlá jako růže za poledne a muž jako já potřebuje rozptýlení.“

„Rozptýlení?! Já ti ukážu rozptýlení!“ zaječel ode dveří ženský hlas. „A co tady dělá Marian? Říkal jsi, že jsou všichni mrtvi!“

„Brzy budou,“ opáčil Aulus klidně. „Nerozčiluj se, drahá. Když se mračíš, dělají se ti vrásky.“

Kněžna, zakaboněná jako bouřkové mračno, za sebou přirazila dveře a zvedla ruku. Na dlani, křehké jako okvětní lístek růže, se objevila kulička modrého světla.

„Krása získaná magií se rychle ztratí,“ zaimprovizoval jsem a přikrčil se za katafalk. „Pleť popraská, vlasy vypadají a co zůstane zhrzené ženě? Podvedl tě, má paní! Zaslouží přísný trest!“

„Je to pravda?!“ Modrá kulička začala rotovat a tiše bzučet. „Dnes jsem si našla další šedivý vlas! Slíbil jsi, že mě naučíš omlazovací kouzlo! A jediná kouzelná kniha, kterou jsi mi před měsícem půjčil, se vůbec nedala číst a do rána zmizela!“

„Musela jsi ji někam založit!“ rozzlobil se Aulus. „Jsi nepořádná až běda! Celý den jen sedíš před zrcadlem a nemáš vůli ani disciplínu. Magie není hračka pro ženy!“

Koule modrého světla nabrala na objemu. „Marian i jeho bratři jsou mrtví. Zabil jsi je!“

„Obětovala jsi je kvůli sobě, ne kvůli mně,“ ušklíbl se mág. „A okamžitě si přestaň hrát na čarodějku! Ještě někomu ublížíš!“

„Přesně to mám v plánu!“ Kněžna zvedla dlaň a vrhla třesoucí se kouli proti drzému čaroději. S pohrdavým výrazem zvedl hůl, aby výboj zachytil.

A v tom okamžiku se Conan shýbl, něco zvedl z podlahy a hodil to po Aulovi. Ozval se nelidský výkřik. Mágova hůl vybuchla v gejzíru oslnivě bílého světla, kněžniny vlasy vzplály jako pochodeň – a já koutkem oka zahlédl, jak statný Cimmeřan uskakuje za obrovský kamenný sloup.

Právě včas. Vzduchem proletěl doruda rozžhavený meč a zasekl se na dvě stopy do vyleštěného mramoru.

„Crom,“ řekl Conan tiše.

Po chvíli jsem se opatrně zvedl na roztřesené nohy. „To byl ale pořádný ohňostroj! Jak tě napadlo mezi ně hodit zbraň?“

„To nebyla zbraň. Meč a magie k sobě nepatří,“ zavrtěl hlavou barbar. „Hodil jsem po něm paprsek ulomený z Mithrova kotouče. Když se čaroděj přestane soustřeďovat, skončí špatně.“

Střelil jsem pohledem k meči přetavenému ze slunečního železa a zpátky k oltáři. Po Aulovi zůstal jen pár bot a zčernalá magická hůl, kněžna ležela v bezvědomí na zemi a Mithra na to vše shlížel klidně jako dřív.

Ledový příkrov na Mariánovi však nerozmrzl ani o píď.

„To nemohl přežít,“ vydechl jsem tiše. „Co s ním teď bude?“

„Co by bylo?“ pokrčila rameny Abigail. „Správná kočička dokáže probudit i mrtvého!“ Usmála se, objala mladíka a přitiskla rty k chladnému ledu. „Vstávej, milý. Bohyně ti požehná, jako ti žehnám já.“

V ledu se objevily praskliny. Narůžovělé světlo, které dívce vycházelo z dlaní, pronikalo dovnitř a rozbíjelo ledovou krustu na kusy. Marian se zapotácel a klesl krásné plavovlásce do náručí.

V té chvíli se rozlétly dveře. Rozložitý muž v čele strážního oddílu zhodnotil situaci a pevně sevřel piku. Cimmeřan sáhl po meči – ale pak se usmál vlčími zuby.

„Na kolena, holoto!“ proťal stísněné ticho jeho hlas. „Vzdejte úctu kněžně Abigail a Mariánovi, pánu Galiky!“

* * *

Kníže Marian je muž, který dbá na své závazky.

Z paláce jsme odjížděli jako princové na čerstvých koních s brašnami plnými zlata. Na nádvoří jsme minuli velký uzavřený kočár. Kněžna s vlasy zpustošenými ohněm a popálenýma rukama se vypravila do chrámu v horách, aby se tam do konce života modlila se za blaho lidu Galiky. Otec Benedikt s ní možná bude mít zpočátku potíže, avšak kníže si byl jist, že samota a studené koupele dokážou s člověkem udělat zázraky.

„Vydám se na jih,“ řekl Conan, když jsme vyjeli z brány. Slunce zářilo na nebi jako zlatý kruh. Stromy už stačily odkvést, tráva byla zralá k sečení a jaro se pomalu chystalo předat otěže létu. „Přidáš se?“

„Rád bych,“ řekl jsem upřímně. „Ale nejsem žádný dobrodruh. Zastavím se v cechu obchodníků zaplatit zálohu na železo a vracím se domů.“

„Železo…,“ zamyslel se barbar. „Na to jsem úplně Zapomněl.“

„Já taky,“ přiznal jsem provinile.

Conan se však z míry vyvést nenechal. „Žádný strach, Danieli. Když jsem tehdy večer šel z kněžnina budoáru, v šatně na pultíku ležela kniha. Jsou to užitečné věci, tyhle knihy.“

„Opravdu?“ zavrtěl jsem hlavou. „Co jsi s ní udělal?“

„Hodil jsem ji do kanálu. Asi ji sežraly krysy. Ale předtím jsem vyloupl obrovský drahokam zasazený do desek. Odnesl jsem jej do cechu a objednal železo. Táta bude mít zásobu na deset let. A mámě poslali novou železnou pánev – stará se jí otloukla o Vaniřany při minulém nájezdu.“

„Crom,“ řekl jsem tiše. Jakákoliv další slova neměla smysl.

„Pomoc! Pomozte mi prosím!“ ozvalo se zepředu. Natáhl jsem krk. Pár otrapů napadlo dívku v modrých šatech, která nesla vědra plná vody.

„Starý trik,“ mávl jsem rukou. „Nechápu, jak na něj může někdo naletět.“

Conan však nezaváhal. Seskočil a hodil mi otěže. „To je jednoduché, Danieli. Pořádná rvačka, dobré pití a hezké děvče – co víc by si chlap mohl přát?“

S povzdechem jsem pobídl koně a nechal ho jít. Každý jsme patřili do jiného světa. Přesto jsem věděl, že jsme přátelé. Odteď až do konce.

Já se vrátím domů. A on? Půjde dál cestou dobrodruha, aby zářící trůny světa srazil pod podrážky svých ušlapaných sandálů.

* * *

„A splnilo se ti to rybí přání?“ ozval se Junius. Ve tváři měl dychtivý výraz a oči mu zářily jako hvězdy.

Odpočívali jsme a čekali na útok. Svítalo a já byl rád, že mi příběh vydržel až do dnešního rána. Poslední noc před bitvou by člověk neměl moc přemýšlet – a zítra už jej možná nebude komu vyprávět.

„Ano,“ přikývl jsem vážně. „Splnilo se.“

* * *

Domů jsem se vrátil o dva dny později. Zlato jsem uložil do pokladnice, vykoupal se a užil si skvělou večeři, kterou narychlo vystrojili na mou počest.

Bylo hodně po půlnoci, když se ozvalo tiché zaklepání. Dína vypadala v lehounké noční košili jako víla, ale oči měla zarudlé a unavené.

„On už nepřijde, že ne?“

„Vzkazuje pozdraveni,“ zalhal jsem a ani se nezačervenal.

„To je hezké,“ vzdychla Dína. „Jenomže co teď budu dělat?“

„Zapomeň na něj,“ řekl jsem s převahou staršího bratra. „Viděli jste se na pár okamžiků. Nechápu, co na tom barbarovi z hor máš.“

„S ním to bylo jiné,“ řekla Dína tiše. „Nevadilo mu, že mám malá prsa a hubené nohy. A bylo mu úplně jedno, že jsem nejbohatší nevěsta z Alby. Líbila jsem se mu, on se líbil mně a já se chtěla aspoň jednou milovat s někým, po kom opravdu toužím.“

Naprázdno jsem polkl. „Milovat se? Ale kdy –“

A v té chvíli mi to došlo. Proto měl první ráno unaveného koně! Půl noci strávil v sedle, aby mohl být s dívkou, která mu na pár chvil ukradla srdce.

Sestra se opatrně rozhlédla, strčila mě do pokoje a zavřela dveře.

„Prostě se to stalo, Danieli. K ničemu mě nenutil – nikdy by si ženu nevzal násilím. A já… Možná jsem byla hloupá. Věděla jsem, že ráno odejde. Ale tu noc byl se mnou – miloval mě a kvůli mně by se klidně postavil jakémukoliv nebezpečí, protože muž jako on prostě bojuje s nepřáteli a ochraňuje ženy. Přede mnou byly jiné a po mně přijdou další – ale v té chvíli jsem pro něj byla bohyní!“

Mlčky jsem přikývl. Najednou jsem pochopil Conanovo tajemství. Která žena by mohla odmítnout život v té nejryzejší podobě – drsnou úctu, ochranu a lásku bez výhrad?

„Byl jako sen, který k ránu zmizí.“ Dína popošla k oknu a pohlédla na noční oblohu. „Nikdy na něj nezapomenu a ničeho nelituji. I já bych chtěla být svobodná a s každým dnem jít za novým dobrodružstvím. Jenomže to už asi nepůjde.“ Otočila se zpátky do pokoje a bez okolků se mi posadila na postel. „Neznáš nějakého solidního mladého muže se stálým příjmem? Mám nejvyšší čas se vdát!“

* * *

Statečný kníže Galiky však nesložil ruce v klín. Kupci v čele s ctihodným Danielem Foscou postavili v úzkém údolí, kterým musela projít nepřátelská horda, dlouhý řetěz z těžkých vozů. Za vozovou hradbu se ukryli střelci a kolem byly vyhloubeny jámy plné ostrých kůlů. Jakmile byli útočníci v pasti, zaútočila na ně zezadu jízda pod vedením knížete Mariana.

Boj byl krvavý a nelítostný. Kníže však bojoval jako lev a v bitvě konal divy udatenství. Dokázal udržet pozice, dokud se na obzoru neobjevily královské praporce. Rytíři v čele s hrdinným králem Conanem přišli v poslední chvíli. Posílili prořídlé řady galických a nakonec dokázali obrátit hrozící porážku ve vítězství.

Po bitvě poklekl kníže před královským majestátem a nabídl zachránci svůj meč, ukovaný samotným Mithrou. Avšak král jej pozvedl k sobě, objal jako ztraceného bratra a pravil: „Ne má síla, ale tvá statečnost zachránila Galiku. Bojoval jsi lépe, než bych to dokázal sám!“

(z nemedijských kronik – Hyborský věk)

* * *

Seděli jsme na břehu řeky, pozorovali barevné splávky a užívali si pohody. Na rybaření je skvělé, že nemusíte nic chytit – stačí, když jdete na ryby.

„Občas nějakou vytáhnu. Dám jí na ocas železný kroužek a zase ji pustím zpátky. A rybáři v okolí za živou wyzu dostanou v paláci odměnu. Za ta léta jich přinesli na pět set. Jejich rod nezahyne.“

„Stejně jako náš,“ zadíval jsem se na louku před hradbami. Mladí válečníci se tam cvičili v boji. Z dřevěných mečů létaly třísky a těžké štíty jim byly spíš na obtíž než k užitku. Poznal jsem Junia i plavé hlavy Mariánových synů. Výcvik vedl kapitán palácové gardy, Dínin nejstarší potomek. Mladý muž s jasně modrýma očima se pohyboval obratně jako kočka, choval se jako rozený velitel a dokázal skvěle zacházet s jakoukoliv zbraní, jako by spatřil světlo světa někde v horách a ne v domě váženého kupce.

„Možná ta ryba byla opravdu kouzelná,“ zamyslel jsem se. „Conan má královskou korunu, já klid a spokojenou rodinu a ty… Co sis vlastně přál ty?“

„Něco, co se tehdy mohlo jen těžko splnit,“ usmál se Marian. „Conan mi ukázal, jak být silný a odhodlaný. Jenomže jako vládce potřebuješ sílu i moudrost. A tak jsme se oba museli změnit. Já se naučil bojovat a neustupoval – a on zmoudřel a je z něj dobrý král.“

Pán Galiky upřel zrak na klidnou hladinu řeky. Tvář mu rozryly vrásky a plavé vlasy prokvetly stříbrem, avšak paže byly silné a oči mladé, jako by se hned zítra měl vydat za novým dobrodružstvím.

„Byla kouzelná, Danieli,“ řekl s jistotou. „Přál jsem si být jako on.“