Jsme vrchníci. Vrchníci – to jsme my. Visíme na Empire State, zatímco se cement s vápencem drolí a opadává. Pozorujeme lana a kladky natažené mezi okolními stavbami. Nespouštíme oči ze zeleně rostlin a zahrad rostoucích na vysokých, převysokých střechách.
A pod námi mlhy. Nepolevující proud mlh. Mlh, které trpělivě čekají. Jako by jen ony samy směly uctívat čas.
Narodila jsem se v housenici, zatepleném plátěném vaku pověšeném na vápencovém průčelí našeho věžáku lidmi, kteří si nemůžou dovolit žít uvnitř. Máma vždycky říkala, že život v housenici má u nás vrchníků ze všeho nejblíž ke svobodě, a já tomu věřím. Jenže příliš svobody může škodit, a tak máma ušila naši housenici co nejpečlivěji, takže vydržela, i když ostatní popadaly při větru a bouřce.
Máma byla dobrá. Dokázala odolat vábení mlh, a přitom se jim otevřela, když byla těhotná se mnou. Dokud jsem nebyla schopná sama šplhat, starala se, abych byla v bezpečí a skoro nikdy neměla hlad.
Jednoho dne ohlásila jako pravá vrchnice, že nadešel její čas.
Vyšly jsme po schodišti na starou vyhlídkovou terasu Empiru, kde jsme zůstaly stát mezi zeleninovými záhony a bednami na brambory. Před očima zahradníků, kteří nás hlídali, abychom je neokradli o cenné potraviny, jsem ji zapřísahala, aby neodcházela.
Máma mě sevřela do náruče. Šeptem mi vyprávěla, jak její táta navštívil Empire State ještě jako kluk, předtím, než město zmizelo z Dřívějška. Vyšplhal až sem, aby viděl města, oceány a pevninu té doby, která už je pryč.
„Říkal, že to byl nejkrásnější pohled, jaký se mu kdy naskytl.“
Naklonila jsem se přes zábradlí a rozhlédla se po mlhách přitékajících do města z rovného, nekonečného obzoru. Ať už si děda myslel cokoli, nic nemůže být hezčí než mlhy ve slunci.
Řekla jsem to mámě.
Máma mi dala pusu na tvář, přeskočila zábradlí a zmizela v mlhách pod námi.
Místo zadunění těla dopadajícího na zem jsem uslyšela spokojený povzdech, který pak odvál vítr.
Zahradníci mi věnovali maličkou bramboru a neduživou mrkev, aby mě utěšili.
Požehnány budiž mlhy.
Proklínám jejich nepolevující sevření.
* * *
To bylo dřív. Tohle jsem já teď, kdy se plátno housenice rozehřívá v ranním slunci a budí mě do příjemně snového rozpoložení.
„Zdravím,“ řeknu, když se vykloním přes vnější plášť housenice, abych se zadívala do mlh hluboko pode mnou.
I my tě zdravíme, Révko, zašeptají mlhy v odpověď. Splyneš s námi dnes?
„Třeba jo… jestli na mě zase vyjde nějaká hnusná fuška“
Mlhy obklopující Empire se zahihňají mému vtipu – vědí, že bych s nimi nikdy dobrovolně nesplynula. Mámin hlas na okamžik přehluší ostatní a pošeptá mi, že mě má ráda Usměju se, ráda, že se z ní ještě něco zachovalo.
„S kým se to zase vybavuje?“ mumlá si v sousední housenici starý Douger. Ztichnu, naštvaná, že mě slyšel. Nikdo jiný v Empiru neslyší, co mlhy říkají, a dokonce ani neví, že mluví. Kdyby mě stárci jako Douger začali podezřívat, že si povídám s mlhami, shodili by mě přes okraj. Stárci nenávidí mlhy. Pamatují si, jaké to bylo žít na zemi se stromy, trávou a krávami, co bučely, když jste je krájeli na hamburgery.
Ne že bychom neměli hamburgery. Jenže stárci a stařky v jednom kuse melou o kravách a tvrdí, že veverky ani potkani nemají tu správnou chuť.
Poslouchám, jak starý Douger odříkává ranní modlitby a prosí Dřívějšek, aby nás zachránil. „Pořád jsme tady. Pořád čekáme, až si pro nás přijdete.“
Vyprsknu. Jenom hlupáci věří, že nás Dřívějšek zachrání, než Empire State umře. Už má na kahánku jako všechny věžáky ve městě a den co den z něj odpadávají kusy cementu a vápence. Vrchníci si šuškají, že mlhy pomalu nahlodávají stavby a jen za loňský rok se zřítily dva sousední věžáky. I pevné stavby jako Empire a vzdálený Chrysler – jehož špičatá kovová střecha se vzpíná k nebi jako opravdická raketa – začínají povolovat.
Jenže tohle všechno jsou mlhovadiny. Jestli chci jídlo a vodu, musím sešplhat dolů a odpracovat si je.
Svíjím se jako vápnokaz, když se protahuju rozbitým oknem do Empiru kolem zabydlenců a partajňáků, kteří právě snídají. Do tváře mě udeří teplá vůně jídla, ale nežebrám o sousto. Pro lidi zevnitř není nic lehčího než ti odříznout housenici, až budeš spát.
Když dojdu k jádru stavby, sešplhám stařičkou výtahovou šachtou do třináctého patra. Blíž se k mlhám dá dostat jenom ve skafandru.
Bugdon už na mě čeká. Na hlavě má žlutou stavbařskou přilbu, která je uprostřed naprasklá a po stranách má vyrytá jména pěti dřívějších stavbyvedoucích, co ji nosili před ním. Bugdon je o deset let starší než já a vrchník jaksepatří. Když byl ještě kluk, prošlapal cestu mlhami ke Chrysleru, aby rozšířil trh s potravinami. Má mě rád, protože se pouštím hlouběji do mlh než kdokoli jiný.
Dneska má ale mizernou náladu a úzký obličej stažený hněvem. „Pozdní příchod, Révo. Ještě jeden pozdní příchod a končíš.“
Už se ho chystám odpálit, když si všimnu, že mu u nohou leží mrtvák. Tak proto má Bugdon vztek. Poznávám i tělo. Jodi. Jeden z našich nejlepších mlhozvědů.
„Zaseklej vrátek,“ dodá Bugdon potichu. „Než jsme Jodiho vytáhli z mlh, došel mu vzduch.“
Jodi leží na holé cementové podlaze, helmu má odšroubovanou ze vzduchotěsného skafandru a kdysi bystrou tvář ztuhlou v bolestné grimase. Bugdon se k Jodimu skloní a poplácá ho něžně po hrudi – bývali přátelé a jeden čas i milenci načež ho nakopne a prohlásí za blbce.
„Proč sis neotevřel tu podělanou helmu?“ ptá se Jodiho těla „Mohly si tě vzít mlhy.“
Rozhlédnu se, abych se ujistila že ho nikdo jiný neslyšel. Podobné řeči by ho mohly stát hodnost stavbyvedoucího. Když si tě vezmou mlhy, jejich zvláštní matrice vstřebá tvoji mysl i tělo. Kolik toho vstřebají, to je otázka – nebo by alespoň byla kdyby to téma nebylo přísné tabu –, ale podle mě si z tebe mlhy něco berou. Proč by ke mně jinak každé ráno doléhal z mlh mámin hlas?
„Pořád by byl mrtvej,“ zašeptám,
„Ale nebyl by z něj mrtvák,“ prohlásí Bugdon v náhlém záchvěvu chmur. „Něco z něj by mohlo žít dál.“
Připomenu si ty chvíle, kdy mi ve skafandru docházel vzduch. Jak to pálilo a nutilo lapat po dechu. Žasnu, že Jodi dokázal vydržet něco ještě horšího a nesundat si helmu.
To už ale dorazí několik kurýrů, takže přestaneme plácat mlhovadiny. Bugdon jim nařídí, aby uskladnili Jodiho skafandr a odnesli tělo do kompostárny. Zauvažuju, jestli bych se neměla rozběhnout k Jodiho housenici. Třeba v ní má schované rezervní zásoby jídla nebo vody. Jenže klepy se šíří Empirem rychlostí požáru a já nemám šanci stihnout to k ní včas.
Navíc pro mě Bugdon má práci. „Makačka,“ oznamuje, když mi podává kyslíkovou lahev. „V Plaze. Vyměň to za dva sáčky semen. Jsi ochotná to risknout?“
Zaletím pohledem k prastarému nástěnnému plánu hromadné dopravy. Trasu k hotelu Plaza proklestili a zaměřili už dávno – rovně po Páté avenue a pak zahnout doleva na Devětapadesátou. Jsem skvělá mlhozvědka, protože můj krok měří přesně šedesát centimetrů. Dobře se to počítá. Z Empiru je to k Devětapadesáté ulici 2061 metrů. Jelikož v mlhách není vidět, stačí mi udělat 3435 kroků a jsem tam. Pak zatočím doleva a po několika stech dalších krocích budu u hotelu.
Často se dívám přes město ke starému hotelu Plaza a přemítám, jaké to bylo, když Central Park nebyl jen zelený flek na papíru zhnědlém stářím. Jenže horní patra Plazy jsou za hezkého počasí sotva vidět nad mlhami. Kdyby se dneska zkazilo počasí, mohli by vyřadit vrátky z provozu a před mlhami by pak bylo bezpečno jenom na střeše. A co hůř, neměla bych dost vzduchu na návrat do Empiru.
Proto se taky většina mlhozvědů odmítá po téhle trase pouštět.
Bugdon se usměje. Sám takhle riskoval, když prošlapával cestu ke Chrysleru. Tyhle riskantní pochůzky by mi mohly zajistit první místo ve frontě na jídlo a práci.
„Zvládnu to,“ souhlasím, když se natahuju pro Jodiho starou helmu. Pak se nakloním k Bugdonovi. „Ale jestli mi dojde vzduch, odmítám se udusit. To radši tu podělanou helmu rozmlátím, aby ke mně mohly mlhy.“
Bugdon souhlasně přikývne, když to uslyší.
* * *
A jsme u jádra pravdy, jak ji vidíme my – proč jsou v Empiru desetitisíce lidí, ale jen pár jich je ochotných kráčet mlhami?
V mlhách totiž kráčíš temnotou. Počítáš kroky, protože jinak zabloudíš. Spoléháš na to, že jdeš rovně a nezatáčíš pomalu doleva nebo doprava vstříc smrti.
Stezky vyznačené čarami a provázky se v mlhách trhají a zauzlovávají. Halekání a křik se rozléhají a matou. Ale čísla a rovná chůze – to jsou pravdy, které žádného zvěda nenechají na holičkách.
Zasvěcení probíhá u každého mlhozvěda stejně – odvedou tě na obnažený vazník na vrcholku Empiru. Vybíhá pět metrů do vzduchu a pod ním je už jen volný pád. Bugdon ti zakryje oči a ty dojdeš na konec trámu, kde se otočíš. Nic přitom nevidíš a nesmíš si pomáhat rukama. Orientuješ se po paměti. Podle toho, jak přesně umíš chodit poslepu.
Je to hrozná dřina.
A teď si to zkus představit na vzdálenost několika set metrů.
Rázuju po Páté avenue s clonou helmy staženou, abych neviděla mlžné lži. Zároveň poslouchám, co mlhy říkají, což zbytek zvědů nemusí snášet. Slyším, jak si vítr prozpěvuje moje jméno. Cítím na jazyku jejich falešné sliby. Že když podlehnu mlhám, budu si žít jako stařky v Dřívějšku. Stačí otevřít skafandr, aby se mlhy mohly přivinout k mému masu, kostem a mysli.
Čas tají dech, když kráčím tmou. Třeba přestane plynout, když nebudu počítat kroky. Třeba navěky uvíznu mezi jedním došlápnutím a druhým.
Jenže tohle jsou jenom mlžné hlouposti. Nevšímám si jich a jdu dál.
Zrovna zvedám nohu po 3402. kroku, když mě náraz smete na chodník. Překvapeně zalapám po dechu. Před očima se mi roztančí duha.
Někdo do mě vrazil!
Už jsem o podobných případech slyšela Dva zvědové, kteří na sebe narazí v našem světě nekonečné schovávané. „Ani hnout!“ vykřiknu a natáhnu se k cizí helmě, abych toho člověka zachytila – nejhorší je zpanikařit a odvalit se, čímž bychom oba ztratili přehled o směru i počtu kroků.
Jenže místo helmy nahmátnu rukavicemi něčí tvář. Nos, pusu a měkký příval masa Odtáhnu se a sevřu geologické kladívko jako zbraň proti přízrakům. Oženu se jím, ale nic netrefím.
Ten člověk zmizel. Člověk, který na sobě neměl nic, co by ho chránilo před smrtícími mlhami.
Strnu. Ať do mě vrazil kdokoli, neměl na sobě skafandr. Což znamená, že vidí. A dýchá. A dotýká se mlh, ale nerozplyne se v nich. Jak může člověk něco takového dokázat?
Než se nad tím zamyslím důkladněji, projede mnou strach. Nevím, kde jsem. Zabloudila jsem ve tmě skafandru. Zprudka se nadechnu, když si vzpomenu na Jodiho udušeného zkaženým vzduchem.
Ne! Mysli. Mysli! Buším pěstí do helmy, zatímco mi mlhy šeptají, abych se uvolnila. Abych se jim otevřela.
Ne!
Ten člověk mě odhodil zpátky. To si pamatuju. Otočila jsem se čelem vzad. Možná. Taky jsem se jednou nebo dvakrát převalila. Když se obrátím o sto osmdesát stupňů a připočítám tři kroky za pád a odvalení, měla bych se vrátit na správnou cestu.
Možná.
Zhluboka, třaslavě se nadechnu na pokraji paniky. V obavě, že jsem se ztratila. V obavě, že ten démon nebo co to bylo, se vrátí. Natočím kličkou čističku oxidu uhličitého, abych se uklidnila. Moc mi to ale nepomůže, až mi začne docházet čistý vzduch.
Mlhy mě přemlouvají, abych přijala jejich pomoc.
Místo toho jdu dál.
* * *
Nenarazím do stavby. Pořád ještě jsem na ulici. Na 3435. kroku se otočím o devadesát stupňů doleva. Teď se ukáže. Začnu odpočítávat zbývající kroky k Plaze.
Pár vteřin nato mě srazí na zem ohlušující exploze.
Sutiny s cinkotem narážejí do skafandru a i když nic nevidím, je mi jasné, že jeden z okolních věkovitých věžáků se hroutí. Vstanu, abych se dala na útěk, ale odhodí mě to stranou jako vichřice roztřeseného slimáka Když se dokutálím k něčemu, co vypadá na požární hydrant, přitisknu se k tomu vší silou. Bojím se pohnout.
Než dunění a otřesy odezní, vzduch v plicích dostane palčivou kovovou pachuť. Lapám po dechu a klepu se, jak se mé tělo dožaduje vzduchu. Nemám tušení, kterým směrem se mám vydat. Myslím na Jodiho. Jak mu bylo, když přišel jeho konec. Nechci umřít. Ne jako Jodi.
„Když se podíváš, uvidíš Plazu,“ šeptají mlhy.
Mlhy toho napovídají hodně, ale tohle na ně nevypadá. Vstanu celá rozklepaná a zadýchaná. Máma se jednou podívala do mlh a přežila to. Sice to pak měla v hlavě pomíchané, ale přežila.
Jestli se nepodívám, nikdy ten hotel nenajdu. Nadzvednu clonu helmy…
… a spatřím před sebou zelenou plochu Central Parku.
Poodstoupím od hydrantu. Nemůžu odtrhnout oči od parku. Dospělí i děti se přede mnou smějí a hrají si, honí se po zeleném trávníku za míči a házecími talíři, schovávají se za obrovskými stromy. Všichni vypadají dobře živení. Je to šťastný výjev vystřižený z nějakého prastarého časopisu nebo knížky.
Chce se mi křičet. Chci vědět, jak je to možné. Chci si jít hrát do parku s těmi dobře živenými lidmi. Ale nemám na to čas, protože vzduch už mě dusí. Otočím se a uvidím Plazu. K hlavnímu vchodu do krásného zděného hotelu je to jen deset metrů. Doklopýtám k němu.
Pak na mě někdo zavolá jménem. Hlas, který tak dobře znám.
Máma
„Do toho, Révko!“ volá máma. Vidím ji, jak stojí u jezírka v parku a mává na mě.
„Nezapomínej na mlhy,“ křičí, „ale nevzdávej se jim, dokud nebudeš připravená.“
Mám co dělat, abych se k ní nerozběhla, i když jsem už jen metr od vchodu do Plazy. Jenže máma je ode mě moc daleko. Umřela bych, než bych k ní doběhla.
Vpotácím se do stavby a zahlédnu malý zvedací koš. Modlím se, aby to nebyl mlžný přelud, když se do něj svalím a tahám za šňůru zvonku.
Už stoupám k obloze, když mě znovu osloví mámin hlas.
„Vedla sis skvěle, Révko,“ šeptá. „Opravdu skvělé.“
* * *
Další tři dny strávím u obyvatel Plazy – piju, spím a cpu se takovým množstvím jídla, jaké jsem ještě nikdy neviděla Na Plaze žije jen několik set vrchníků, kteří si pěstují tolik jídla, že se to nedá sníst ani za tisíc rádoby dní.
A já jsem hrdinka. Hrdinka, která měla štěstí. Přežila jsem pád věžáku těsně vedle mě a dokázala najít vchod do hotelu, i když jsem se spletla při počítání kroků. Oslavují mě, ale jejich stavbyvedoucí mi klade tolik otázek, že je ani nestíhám zodpovídat. Jmenuje se Estelle – divné jméno, jenže ona je taky starší než mlhy. Třeba byli podivíni v Dřívějšku běžnější. Sedí v křesle upevněném na kolech a přes nohy má přehozenou teplou deku.
Estelle si mě pozve k sobě o posledním dni mého pobytu v Plaze. Bydlí několik pater pod střechou, jen asi metr nad mlhami. Za oknem je vidět hustý bílý opar, který se převaluje tak blízko, že bych do něj mohla vnořit prsty. Mlhy se často nečekaně vzdouvají a v takové blízkosti z nich běhá mráz po zádech.
Estelle si všimne mého neklidu a tiše se uchechtne. „Neboj, Révo. Mlhy mě před každým přílivem upozorní.“
„K vám mluví mlhy?“ Snažím se nedat najevo rozrušení. Třeba nejsem jediná, kdo slyší hlasy mlh.
Estelle přikývne a zamíří se stařičkým křeslem na druhý konec místnosti. Díváme se na mlhy za oknem a trosky zhroucené stavby o několik set metrů dál. Jeden roh spadlého věžáku trčí z mlh k nebi jako zdvižený prostředníček.
„Už sis někdy v mlhách zvedla clonu?“ zeptá se Estelle.
„Nejsem mrtvák,“ zamumlám nervózně, když mě napadne, že třeba něco tuší. Nejenže je tabu vidět mlžné lži, ale z jejich přeludů se ti to navíc může pomíchat v hlavě. Estelle sice působí jako fajn ženská, ale pořád je to stavbyvedoucí a mohla by mě předhodit mlhám.
„Neublížím ti,“ řekne. „Můžeš se vrátit do Empiru. Ale jestli jsi v mlhách něco viděla, musím to vědět.“
Ráda bych jí vyprávěla, co jsem viděla, ale mluvit o mlhách bylo tabu vždycky, co pamatuju. Nervózně se ohlédnu na Estelliny lidi postávající před vchodem. Shodí mě ze střechy? Nebo se možná tenhle starý hotel zhroutí jako ta sousední stavba Přemítám, kolik lidí v ní asi bydlelo.
Estellina vrásčitá ruka zlehka uchopí moji a pevně stiskne. „Nesmíš se pořád tak bát, Révo.“
Vztekle se jí vytrhnu. Jak se ta stará hlupačka opovažuje mě ujišťovat? Za jejího mládí ještě nebyla nouze o jídlo ani vodu. Nestrávila celý život na nebezpečných pochůzkách. Nenaučila se, že musíš držet jazyk za zuby, protože jinak ti odříznou housenici nebo tě shodí ze střechy.
Lidé přede dveřmi se k nám začnou stahovat v obavě, abych neublížila jejich stavbyvedoucí. Estelle je zastaví mávnutím ruky.
„Je to jednoduchá volba,“ pronese nevzrušeně. „Přidat se k mlhám nebo zůstat sama Odmalička slýcháš důvody, proč máš zůstat sama A přitom víš tak málo o tom, proč by ses k nim měla přidat.“
Jakmile to Estelle dořekne, mlhy začnou šeptat naše jména hlasy znějícími jako syčení holubích vajec při sváteční snídani. Jako nadějná chuť čerstvého vzduchu nahrazujícího zkažený.
Mlhy za oknem se začínají zvedat. Lidé před vchodem do místnosti se rozprchávají do vyšších pater, ale já nemůžu opustit Estelle. Uchopím její kolečkové křeslo a zkouším je odtlačit, ale kola se ani nehnou. Estelle je svírá pevně a odmítá se nechat odvézt.
„Nebraň se tomu,“ radí mi, když se mlhy vhrnou do místnosti.
Při pohledu na mlžný příliv přemítám, jaký to asi bude pocit, umírat. Budou ke mně mlhy mluvit máminým hlasem, až si mě budou odnášet s sebou?
Jenže mlhy místo toho proudí kolem nás, aniž by se nás dotkly. Stojím vedle Estellina křesla a dívám se, jak stoupají ke stropu. Zpěvavě mě volají jménem, ale já nic nevidím – jen bílou hradbu všeho a ničeho.
Znepokojeně se nakloním k Estelle, jenže to už mezi nás vklouzne mlžná zástěna a Estelle mi zmizí z dohledu. Volám na ni. Mlhy mi našeptávají, abych si nedělala starosti, a uklidňují mě jako před chvilkou ona.
Mám pocit, že mě mlhy obklopují snad celou věčnost. Hodiny se v mé mysli slévají do dní a roků, aby se vzápětí smrskly do pouhých vteřin. Najednou jsem zase zpátky v housenici a vítám se s mlhami jako před několika dny ráno po probuzení. Taky vidím, jak mi máma před mnoha a mnoha lety dává pusu na tvář, než se vrhne z Empiru.
Pak mlhy ustoupí stejně rychle, jako se přihnaly, odtékají trhlinami v podlaze a zdech, aby se opět ustálily metr pod oknem.
Estelle se na mě usmívá z kolečkového křesla.
„Proč nás mlhy nezabily?“ ptám se.
„Míváš někdy pocit, že čas si s tebou v mlhách pohrává?“
Přikývnu, když si vzpomenu, jak jsem se cítila před chvilkou. Nebo jak jsem měla pocit, že jestli se přestanu soustřeďovat, uvíznu navěky mezi jedním okamžikem a druhým, když jsem kráčela mlhami ve skafandru. „Jednou jsem o tom mluvila s Bugdonem,“ utrousím. „Řekl mi, že zablokovanej výhled ze skafandru dělá s lidským mozkem divy.“
„O tom nepochybuji. Tohle ale není smyslová deprivace – mlhy skutečně ovlivňují čas. Většina lidí to nevnímá. Ale já ano. A ty taky.“
Estellina slova mi něco připomenou a já si vybavím mámu – těsně před skokem z Empiru –, jak mi říká, že nadešel její čas. Přesně takhle to řekla, ale já v tom cítila něco víc. Měla jsem dojem, že máma hraje roli, kterou už hrála mnohokrát od chvíle, kdy si ještě jako těhotná nadzvedla clonu skafandru a otevřela se mlhám.
Můj život se na okamžik zhroutí do sebe. Jako bych se ocitla v nepřetržité časové smyčce, která trvá od doby před mým narozením až do této chvíle a vrací se do okamžiku, kdy byla máma těhotná se mnou.
Zavrávorám a ztěžka dosednu vedle kolečkového křesla, abych neomdlela. Estelle mě zlehka poplácá po rameni.
„Taky jsem si tak připadala, když mi mlhy poprvé ukázaly svoje pravdy. V Dřívějšku jsem pracovala na Rockefellerově univerzitě. Pokoušeli jsme se otevřít maličké průchody napříč časem. Místo toho jsme něco… změnili. Od té doby slýchám hlasy mlh. Možná ve tvém životě došlo k něčemu, co ti propůjčilo tutéž schopnost.“
Asi máma Už mě čekala, když zabloudila v mlhách a nadzvedla si clonu helmy, aby našla cestu zpátky. Před Estelle o tom ale mluvit nebudu. Je to moje osobní věc.
Místo toho se zeptám: „Takže mlhy jste přivolala vy?“
„Omylem,“ zašeptá Estelle s úšklebkem. „Málokdo o tom ví – z bezpečnostních důvodů bude lepší, když se to moc nerozkřikne, že ano?“
Má pravdu. Je sice stavbyvedoucí, ale většina vrchníků by ji shodila ze střechy, kdyby to věděla
„Přihodilo se to zničehonic. Zrovna jsem se dívala do pokusného portálu, když svět najednou problikl. Přesněji řečeno město probliklo a přeneslo nás z Dřívějška do tohoto… místa Nebo času. Nebo bezčasí.“
Přikývnu. Všichni vědí, že naše město bylo přeneseno, i když nevědí proč ani jak k tomu došlo. Proto se starý Douger a ostatní stárci pořád modlí k lidem z Dřívějška, aby vymysleli, jak nás zachránit.
„Co jsou mlhy zač?“ zeptám se, nadšená, že můžu konečně porušit tabu a zeptat se někoho, kdo mi může odpovědět.
„Mlhy jsou samotný čas, nebo aspoň čas v podobě, v jaké existuje zde. Dává to smysl?“
Vybaví se mi historky starého Dougera o těch strašlivých prvních hodinách. Předtím bylo město nedílnou součástí Dřívějška a najednou je obklopoval nekonečný prázdný obzor. Čas se tetelil, vynechával a znovu se objevoval, jak si město nebylo jisté, jestli má po jednom okamžiku pořád ještě následovat další. Lidé prožívali jeden okamžik v minulosti, další okamžik v budoucnosti a následující okamžik v celé věčnosti jejich vlastního života.
A tím vším protékaly mlhy pohlcující každého, koho se dotkly. Lidské životy se jejich působením vypařovaly, takže každý, kdo byl zrovna nablízku, prožíval narození, lásky, štěstí a chmury druhých, než se odpařené životy srazily v nový chuchvalec mlhy.
Čas se nakonec vrátil k jakémusi zdání normálnosti. Životy opět plynuly od začátku do konce. Jenže spousta stárků jako Douger tu normálnost zpochybňovala a tvrdila, že mlhy nám jenom poskytují krátký odklad před nevyhnutelným usmrcením.
„O co se mlhy snaží?“
„Mlhy nemají touhy jako ty a já. Existují v našem časovém toku i mimo něj. Těžko se to vysvětluje. Představ si, že by každý okamžik tvého života mohl ožít a existovat souběžně s tím, kým jsi právě teď. A přesně tohle jsou mlhy – bezpočet okamžiků ze životů milionů lidí.“
Rozzářím se, šťastná, že jsem se dozvěděla něco dalšího o mlhách. Pak vylíčím Estelle, co se mi přihodilo v mlhách. Jak do mě vrazil někdo, kdo na sobě neměl skafandr. Jak jsem si nadzvedla clonu a uviděla dávno zmizelý Central Park. Jak mě mlhy zachránily. Jak mě máma povzbuzovala. Dokonce jí i řeknu, že si povídám s mlhami jako ona.
Estelle mlčky poslouchá a občas se usměje, jako by věděla, co se chystám říct. Když domluvím, chvíli sedí beze slova, načež sáhne do kapsy a vytáhne náhrdelník. Skládá se ze skleněných kuliček navlečených na zlatém drátku. V každé kuličce je pramínek mlhy, který se zvedá a zase klesá.
Estelle mi pověsí náhrdelník na krk.
„Tak co budeme dělat?“
Estelle se pousměje. „To nevím. Ale když budeš naslouchat mlhám, určitě objevíš nějakou cestu.“
* * *
Kvůli zhroucené stavbě se vracím jinou trasou s rezervní kyslíkovou lahví přehozenou přes rameno, abych to stihla. Láká mě to znovu nadzvednout clonu helmy, abych zjistila, jestli se zase ukáže máma. Nakonec ale jdu domů potmě, protože se bojím, co by mi mlhy mohly ukázat.
Bugdon je bez sebe nadšením, když mě vidí, a ještě víc, když mu podám dva sáčky osiva, které jsem získala výměnou. Všichni si mysleli, že mě rozmázla padající stavba.
Je to poprvé, co se v Empiru najím dosyta a můžu vypít celý sáček čerstvé vody. Bugdon mi dokonce nabídne, že si můžu přesunout housenici dovnitř. Jenže mně se líbí tam, kde je teď. Bugdon spokojeně přikývne, moje odpověď mu udělala radost.
Když konečně vyšplhám k housenici, už je dlouho po půlnoci. Nevšímám si starého Dougera, jehož chrápání zní jako bzukot vosího roje, a vykloním se, abych viděla dolů do bílé záře mlh. Snažím se zahlédnout různé útržky času. Jednotlivé okamžiky mámina života roztroušené ve věčnosti. Místo nich ale vidím jenom rozmazané bílo.
Chtěla bych se zeptat na tolik věcí. Jsou ti, kdo se rozplynou v mlhách, spokojení s tím, co se z nich stalo? Kde přesně se nachází tohle místo, nebo čas, nebo co to vlastně je?
Místo podobných otázek se však spokojím s jinou. „Zdravím,“ zašeptám.
„I my tě zdravíme, Révo,“ zašeptají mlhy v odpověď a jejich mnohohlasý sbor splyne v jediný záchvěv zvuku unášený větrem.
Starý Douger si hlasitě odfrkne a já zmlknu, aby mě náhodou nezaslechl. Po několika minutách, kdy je slyšet jen chrápání, položím šeptem svou otázku. „Proč si nás prostě nevezmete všechny? Vím, že byste to dokázaly.“
Mlhy neodpovídají a já už se neptám znovu, protože by mě někdo mohl slyšet, odříznout mi housenici a já bych padala a padala, dokud by mi nezbylo nic jiného než zjistit pravdu o mlhách.
* * *
Bugdon mi v následujících týdnech dává zabrat. Posílá všechny mlhozvědy, aby pátrali po nových obchodních stezkách nebo sháněli čerstvé osivo a proviant. Asi se bojí, že by nám pády dalších staveb mohly odříznout zásobovací linie.
Díky vší té práci se sice pořádně najím, ale zase nemám čas přemýšlet o tom, co jsem viděla v mlhách. A legrační na tom je, že si nepřipadám, jako bych to měla v hlavě pomíchané. Ne jako máma, když se dívala do mlh.
A tak spím, žiju a chodím mlhami.
Všední život plus mlhy.
Dokud nespadne Chrysler.
Jeho pád vidím z housenice na vlastní oči. Vítr kvílí a fouká tak prudce, že Empire úpí, klepe se a tančí jako opilý. Zrovna se probouzím a vyhlížím ven, abych se rozhlédla po matně šedivém ranním nebi, když uslyším a ucítím pád stavby. Hmátnu po dalekohledu a dívám se, jak lidé křičí, když se ta překrásná raketa hroutí v oblaku bílého prachu.
Bugdon svolá na ráno mimořádnou schůzi. Obyvatelé Empiru se mačkají ve starém infocentru v 79. patře, aby slyšeli, co říká.
„Nemůžeme počítat s tím, že Empire vydrží věčně. Snad ještě pár let, snad jedno nebo dvě desetiletí. Mlhy rozleptávají všechny stavby a my už příliš dlouho zanedbáváme vážnější údržbu i opravy, které Empire potřebuje k životu.“
Všichni přikývnou.
„Možná máme ještě dost času, ale nemůžeme to riskovat. Navrhuju, abychom některé z našich lidí přemístili do bezpečí.“
Když to Bugdon řekne, lidé se začnou ušklíbat a protáčet oči v sloup. Žádné bezpečí přece neexistuje. Kromě města a věžáků už není kam jít.
Vzápětí zjistíme, že Bugdon si nedělá legraci. Ukáže k prastarému nástěnnému plánu hromadné dopravy, na kterém někdo zakroužkoval lokalitu poblíž bývalé Východní řeky. „Donesly se mi zvěsti o mlhotěsné stavbě v areálu Rockefellerovy univerzity. Pozůstatek z Dřívějška“
Přemítám, jestli Bugdon ví, že tam pracovala Estelle, když omylem odblikla celé město do mlh. I kdyby taková stavba existovala, pátrat po ní bude hotová sebevražda. Cesta k Rockefellerově univerzitě ještě není prošlapaná. Jenže Bugdon je stavbyvedoucí, takže lidé jenom souhlasně přikyvují, když říká, že vyšleme někoho na průzkum.
Pokusím se ze schůze vytratit, protože nechci být vyslaná na smrtící misi, ale dva Bugdonovi ranaři mě chytí a odvedou dolů do třináctého patra, kde čekáme, dokud nedorazí Bugdon.
„Běžte si loknout mlhy,“ odpálí Bugdon ranaře, kteří se při té urážce naštěstí, ale rychle vycouvají, než to dostanou rozkazem.
Jakmile se ocitneme sami, Bugdon se zakření. „Ty se na tu misi nehlásíš dobrovolně?“
„Je to mise do mrtvákova. Má akorát dát Empiru falešnou naději.“
„Třeba ne.“ Bugdon se ke mně nakloní a zašeptá: „Co kdybych ti řekl, že mi to poradily mlhy?“
Ošiju se. Že by Bugdon taky slyšel mlhy? Nebo se ze mě snaží vylákat přiznání, že slyším jejich hlasy? „Jestli to po tobě chtějí mlhy, tak to udělej ty,“ opáčím.
„To nejde. Mlhy chtějí tebe.“
Nejradši bych mu vmetla do tváře, že je srab. Lživrchník. Vedoucí posera Jenže Bugdon se jenom usměje. „Vím, že to nebylo štěstí, co tě dovedlo zpátky z Plazy – pomohly ti mlhy. Ale proč? To nechápu.“
Sklopím oči k botám, protože se bojím odpovědět. Bugdon ukáže na náhrdelník od Estelle, který mi vykukuje zpod kombinézy. Když si rozepne košili, má pod ní přesně takový, s podobnými skleněnými kuličkami, v nichž víří chumáčky mlhy.
„Odkud znáš Estelle?“ zeptám se.
„Nikdy jsem v Plaze nebyl.“
„Ale ten náhrdelník“
„… jsem dostal od někoho, koho znáš. Ten člověk mi řekl, že mlhy chtějí, abys to udělala ty. A že nám dochází čas.“
Nejraději bych utekla a schovala se v housenici, ale Bugdon mě obejme a zašeptá mi do ucha: „Po mně už nebudou žádní další stavbyvedoucí. Empire nevydrží. Jenže i kdyby stavba nespadla, takhle se dál žít nedá. Vždyť jsi to viděla. Umíráme. Naši lidé si jenom krátí čas, dokud neumřeme.“
Přikývnu. Už mi to došlo dávno a určitě to došlo i dalším lidem, i když takové rouhání nikdo nevysloví nahlas.
„Můžeš přitom umřít,“ dodá Bugdon, „a vzhledem k tomu, jak si s námi mlhy pohrávají, je to dost pravděpodobné. Ale jestli máme šanci…“
„Jdu do toho. Ale jestli si mě vezmou mlhy, tak se vrátím. Budu tě strašit, dokud si nestřihneš šipku ze střechy.“
Bugdon se rozchechtá jako pravý vrchník. „Jestli si tě vezmou mlhy, půjdu si skočit hned.“
* * *
Jak rozhrnout mlhy? Jak oddělit současnost od minulosti a budoucnosti?
Cestou k Rockefellerově univerzitě si představuju, že jsem na té papírové mapě v Empiru, kde moje trasa odděluje mlhy od toho, čím byly, čím jsou a čím bychom my všichni mohli být, kdyby nás to tehdy nevytrhlo z Dřívějška.
Jdu poslepu a s pomocí vycházkové hůlky si hledám cestu ulicemi, ze kterých ještě nikdo neodklidil sutiny. Ptám se mlh, kudy mám jít, ale mlhy protentokrát mlčí. Láká mě to nadzvednout clonu, ale bojím se, co bych mohla uvidět.
Trasa k Rockefellerově univerzitě mi tančí před očima ale kvůli sutinám nemůžu počítat kroky. A tak si hledám cestu po hmatu a za sebou táhnu sáně, ze kterých si každých pár hodin beru novou kyslíkovou lahev. Trvá mi dvanáct hodin, než urazím tři sta metrů. Dalších sto padesát dokonce celý den.
Potom už jsem tak unavená, že si musím na pár hodin zdřímnout. Ve snu slyším mámu, jak říká, že se nemám rozplynout v mlhách, dokud nebudu připravená. Vzbudím se do zkaženého vzduchu a hned si připojím novou lahev, než vyklopýtám zpátky do deliria neviděného.
Při chůzi přemítám, jak asi naše město vypadalo v Dřívějšku. Město bezpočtu Empirů, ve kterých lidé spali, snili, jedli, umírali a proplouvali životem. Byli jako já? Mluvili spolu, aniž si pořádně rozuměli? Dotýkaly se jejich životy jeden druhého, aniž doopravdy pronikly k jádru toho, kým by každý z nás mohl být?
Jaké to bylo, žít s tolika miliony dalších lidí, když se každičký okamžik mého života netříští do milionu živoucích exemplářů mě samé?
Čtvrtý den už mi zbývá jen několik kyslíkových lahví. Podle toho, co vím o trase, bych tipovala, že univerzita už bude blízko. Jenže vzduch mi dojde dávno předtím, než se k ní dostanu.
Povzdechnu si, protože vím, co musím udělat. Od počátku jsem věděla, že to udělám. Třeba právě proto mlhy i máma mlčí. Čekají, až se k tomu odhodlám sama.
Nadzvednu clonu a zaostřím.
Město se kolem mě prostírá, jako bychom nikdy neopustili Dřívějšek.
Kolem mě proudí davy lidí. Občas někdo znechuceně civí na můj upocený skafandr a divné oblečení. Většina mě ale míjí, jako bych tam ani nebyla. Obcházejí mě, jako bych byla jen překážka na cestě.
Když zvednu ruku v rukavici k helmě, zjišťuju, že už se nebojím. Vzpomenu si, jak máma skočila z Empiru a stejně jako ona jsem zvědavá, co se stane pak.
Odšroubuju helmu a zhluboka se nadechnu. Jakmile mi do plic vnikne čistý vzduch, projede mnou ostrá bolest. Čirá doběla rozpálená bolest. Jako by mi každičký sval v mém těle trhal kosti a žíly.
Vykřiknu a klesnu na kolena. Chci požádat mlhy o pomoc, jenže slova mi ne a ne splynout ze rtů.
Bolest ale rychle přejde a já roztřeseně zalapám po dechu. Když se mi podaří vstát, zamrkám uslzenýma očima a rozhlédnu se.
Stojím na chodníku bez sutin v ulici, kterou projíždějí auta a autobusy. Už jsem sice ta vozidla viděla na fotkách a dotýkala se poslepu jejich vraků při chůzi mlhami, ale i tak je pro mě šok, jak velká jsou a jak rychle se pohybují.
Stavby jsou však ještě větší. Ulici lemují věžáky z dokonalého neporušeného skla, kovu a kamene, které se bez výjimky lesknou ve slunci. V dálce vidím Empire State. Ale ne Empire, jak ho znám, pokrytý housenicemi a s dírami po opadaných kusech vápence. Ne, tenhle Empire je takový, jaký měl vždycky být. Dokonale udržovaný, ve skvělé kondici a vyšší než všechny okolní věžáky.
A těch zvuků – zatímco před chvílí jsem slyšela jen sykot vzduchu ve skafandru, teď slyším hukot aut, ševelení hlasů a hlasy celého města, jak se vzájemně překřikují.
Zavrávorám a opřu se o prosklenou výlohu. Sklo se dožaduje čištění za sucha. Nejsem s to pochopit, jak by čištění mohlo probíhat za sucha
„Je toho hodně najednou, viď,“ ozve se důvěrně známý hlas. Zvednu hlavu a uvidím mámu, jak stojí u zvláštní kuchyňské linky na kolečkách. Kuchař podává mámě lahev něčeho, co vypadá jako voda, a nějaké pečivo s masem.
Máma přistoupí ke mně a podá mi jídlo s vodou. „Říká se tomu hotdog. Lepší než cokoli, co jsme jedli v Empiru.“
Už jsem několik dní nejedla, a tak se vrhnu na jídlo. Je mi jedno, jestli jsou to mlžné sny nebo ne. Máma má pravdu – nic lepšího jsem v životě nejedla. Taky vypiju celou lahev vody.
Jakmile se vzpamatuju, začnu se rozhlížet. Kolemjdoucí, kteří míjejí mě a mámu, přede mnou schválně uhýbají pohledem. Když uvidím svůj odraz ve výloze, pochopím proč. Mám zcuchané vlasy, obličej samou šmouhu a můj skafandr smrdí. Vedle lidí v čistém úpravném oblečení vypadám jako troska I mámě to moc sluší v něčem, čemu se říká šaty. Aspoň myslím, že tak tomu říkal starý Douger, když mi ukazoval fotky oblečení, které se nosilo v Dřívějšku.
Muž, který podal mámě hotdog, přinese ještě jeden spolu s další vodou a pošeptá jí, že je od ní hezké, že mi pomáhá. „Řekněte si, kdybyste něco potřebovala,“ nabídne se, než se vrátí ke stánku.
„Myslí si, že jsi v průšvihu,“ vysvětluje máma. „Teď, když tě tady lidi vidí, vnímají tě jen jako umouněnou holku v divném obleku.“
„Tomu nerozumím.“ Rozhlédnu se. Přeju si, aby se mlhy vrátily. Přeju si, aby mě tma ve skafandru ochránila před tímhle pomíchaným světem.
„To je nějaký mlžný sen?“
„Ne. Mluvila jsi s Estelle z Plazy, viď? Pověděla ti, co jsou mlhy zač a co se stalo po odchodu z Dřívějška?“
„Jsme někde, kde čas neplyne jako v Dřívějšku a mlhy jsou ti, které ta změna roztrhala na kusy. Nějak se stalo, že každý okamžik jejich životů najednou ožil.“
„Skoro. Ti, ze kterých se stali mlhy, získali nesmírnou moc, i když je to roztrhalo na kusy. Díky ní pak ustálili a vytvořili svět pro nás ostatní, abychom měli kde žít. A ano, každý kousíček mlhy je jedinečný okamžik něčího života Ale rozhodně nejen to.“
Když si máma všimne, že nechápu, jak to myslí, dotkne se náhrdelníku, který má na krku. Stejného náhrdelníku, jako je ten můj. Přejede prstem po desítkách kuliček, až se v nich rozvlní úponky mlh. „Představ si, že každá kulička na mém náhrdelníku je jiné období v něčím životě. Když je mám pověšené kolem krku, nikdo nedokáže říct, která je první a která poslední.“
Pak zvedne ruce a rozepne si náhrdelník. Drží ho za jeden konec, takže kuličky utvoří přímku. „Lidé, mezi kterými jsi vyrůstala věří, že čas je přímka, jako když si sundám náhrdelník.
Najednou máme začátek i konec. Jenže tahle víra má svoji nevýhodu…“
Máma sevře dolní kuličku a trhne, takže všechny kuličky sklouznou ze zlatého drátku a rozprsknou se na betonu, kde se úponky mlhy rozptýlí a zmizí.
Sevřu svůj náhrdelník, aby mi ho máma nezničila Jenže svět kolem nás vzápětí problikne. Lidé proudící kolem nás jsou zase tam, kde byli před několika kroky. Auta i autobusy odskočí o kus zpátky. A máma znovu drží v ruce neporušený náhrdelník.
Zvedne ruce a připne si ho, takže zase vznikne jednolitý celek bez konce a začátku.
Rozhlížím se a namlouvám si přitom, že to chápu. „Tohle je jiná doba než ta, kdy jsem žila v Empiru?“
„To, co tady zažíváme, je průnik několika konkrétních dob a okamžiků v mlhách. Do podobných míst můžeš projít, jen když mlhy splynou s tvým životem.“
Znovu se ohlédnu na prodavače hotdogů a na kolemjdoucí.
„Mlhy se mě snaží oklamat,“ namítnu. „Tohle není skutečné.“
„Je to stejně skutečné jako tvůj život v Empiru. Když si mlhy někoho vezmou, promění se takový člověk ve všechny okamžiky svého života Veškerý čas, který prožil. Každý okamžik tvého života ožije a všechny přitom pořád drží pohromadě. Jako když se molekuly tvého těla spojí, aby vytvořily něco většího, než jsou ony samy. Nebo tyhle skleněné kuličky tvořící nekonečný náhrdelník.“
Přikývnu. Teď už to cítím, když si mě vzaly mlhy. Vnímám všechny okamžiky svého života. Není to jako rozpomínat se na život – je to úplně jiné než vzpomínky –, spíš jako bych si mohla otevřít jakýkoli okamžik z minulosti a prožít ho znovu. Jako bych mohla vstoupit do jeho samostatného, jedinečného času a znovu se přitulit k mámě v naší housenici. Jako bych mohla znovu vnímat to vzrušení a strach, když jsem našlapovala po tom hrozném vazníku na Empiru a stávala se mlhozvědkou. Dokonce vnímám i náznak budoucností, které teprve prožiju.
Máma se pousměje. „Cítíš ten potenciál, viď? Většina lidí v Empiru a ostatních budovách je ale pořád omezená svým lineárním chápáním času. Bojí se přijmout to, co by jim mohly nabídnout mlhy.“
Vybaví se mi, jak máma strhla poslední kuličku z náhrdelníku a všechny ostatní kuličky se rozprskly na chodníku. Představím si, jak bezpočet různých okamžiků v životě Bugdona a všech obyvatel Empiru stihne stejný osud, až se naše stavba nakonec zhroutí.
Rozhlédnu se po lidech, kteří nás míjejí v tomhle městě. Zadívám se na prodavače hotdogů. Každý z nich má svůj vlastní mlžný oblak času. Jsou stejní jako já. Na protější straně ulice vidím Rockefellerovu univerzitu. Když se na ni zaměřím, zaregistruju Estellinu přítomnost. Právě se chystá otevřít svůj vytoužený časový portál.
Zarazím se. Jak můžu vnímat Estellinu přítomnost tady, když zároveň sedí v křesle na kolečkách v Plaze? Pak nahmátnu její časový oblak. Drobná částečka Estelle je právě teď na univerzitě, ale kromě ní existuje bezpočet dalších částeček jejího života vedoucích odsud k hotelu Plaza v době, kterou znám, spolu s pramínky jejího života ve všech ostatních myslitelných časech a místech.
Slyším, jak se Estelle směje radostí, že už to chápu.
„Ano,“ ozve se máma, která se se mnou dívá na univerzitu, zatímco čekáme, až se všechno odehraje. „Estelle dělá, co může, aby to všechno dala do pořádku.“
Estellin portál se otevře v náhlém záblesku světla – přesněji řečeno náhlém záblesku mlh, jak se časový tok Dřívějška rozpadá. Prodavač hotdogů vykřikne bolestí, když mu čas proklouzne mezi prsty a on splyne s mlhou. Kolemjdoucí udělají totéž. Čas se rozklíží.
Město znovu problikne a vrátí se do slunného dne, kdy jsou všichni šťastní. Prodavač hotdogů se tváří, jako by se právě nerozplynul v mlhách, když znovu poodejde od svého pojízdného stánku, aby řekl mámě, že je od ní hezké, že mi pomáhá.
„Vrátila jsem nás o několik minut zpátky,“ pronese máma. „Už víš, co potom následovalo. Ti, kdo se rozplynuli v mlhách, ustálili svět, aby ostatní mohli zůstat takoví jako dřív. Udělali to ze soucitu, protože nepřáli ostatním bolest a strach, které sami zakusili. Jenže jejich zásluhou vznikl ještě horší svět, než si uměli představit.“
Máma má pravdu. Město v mé době umírá a lidé trpí mnohem víc, než by vytrpěli při kratičkém okamžiku změny. Přežila jsem bolest splynutí s mlhami. Ostatní by to mohli snadno zvládnout taky.
Ukousnu si další sousto hotdogů. Je to skutečnost? Mlžný sen? Nový časový tok, který vznikl, když se můj život rozpadl do bezpočtu jednotlivých okamžiků tvořících mé já?
Třeba nezáleží na tom, která varianta je pravdivá. Záleží jen na tom, jak naložím s časy, k nimž se mi teď otevřel přístup.
„Takže podle tebe mám přemluvit lidi, aby splynuli s mlhami,“ ujišťuju se. „Aby s nimi splynuli, než se všechny stavby rozpadnou.“
Máma přikývne.
Dám se do smíchu. Vrchníci zatím neměli žádného proroka Ale když už mají nějakého mít, klidně jím můžu být já.
* * *
Odložím skafandr i helmu a svléknu si veškeré špinavé oblečení, i když na mě prodavač hotdogů a ostatní pohoršeně zírají. Máma nakopne požární hydrant prudčeji, než by měla být schopná, a hydrant se rozletí v sílícím přívalu deště. Umyju se a vydrhnu se do čista.
Máma ke mně přistoupí, vezme mě za ruku a společně si zatančíme kolem gejzíru.
Pak jí řeknu, že už jsem připravená. Rozmetám okamžiky svého života a přeuspořádám nekonečno časů, z nichž se skládám, abych se opět ocitla v mlhách mého města.
Až na to, že mlhy se přede mnou rozestupují. A já jdu vstříc sobě samé. Sobě uzavřené ve vzduchotěsném skafandru s clonou, která jí brání vidět to, co ukazují mlhy.
V tu chvíli pochopím, že je to pravda Dívám se na mlhy kroužící kolem mě. Každá kapka mlhy je jedním okamžikem mého života. Kapky se třpytí, víří a piští radostí z toho, čím jsem.
Směju se. Chichotám se a výskám. Nořím ruce do mlh a vnímám, jak mé životy i životy všech, které jsem kdy znala – spolu se životy bezpočtu lidí, s nimiž jsem se nikdy nesetkala – proudí mým vědomím.
Musím se o tu novinu podělit. Musím to oznámit všem.
Nejdřív se však rozběhnu k sobě a porazím mé druhé já. Když mi její ruce v rukavicích přejedou po tváři, vybaví se mi její strach. Couvnu a zabořím ruce do okolních mlh, abych vyhmátla živoucí okamžik té úzkosti. Abych si ho znovu prožila. Mám štěstí, že mě nedefinoval jenom ten strach.
Dívám se, jak moje já ve skafandru vstává a jde dál. Bylo legrační věřit, že mě pouhý skafandr uchránil před mlhami. Bylo hloupé věřit, že mě zavřené oči uchránily před pravdou.
Po návratu k Empiru proklouznu dovnitř zadem a vyhledám Bugdona, který zůstane zírat na mé nahé tělo a zeptá se, co se stalo.
Řeknu mu to.
„To odmítám akceptovat,“ zakoktá se.
„Je to na tobě, ale když se otevřeš mlhám, odhalí ti toho o sobě samém tolik, že bys tomu v životě neuvěřil. Empire nevydrží věčně. Ale když přemluvíme lidi, aby splynuli s mlhami…“
„To je nemožné. Prostě nemožné.“
Ušklíbnu se, když si rozepínám náhrdelník a podávám mu ho. „Zbytek mého já se vrátí za několik dní. Pak to pochopíš. Přijdu ti říct, co musíme udělat, abychom všechny zachránili.“
Bugdon se na mě dívá, jako by se mi to v hlavě pomíchalo, ale než stihne přivolat ostrahu, aby mě zadržela, odběhnu zpátky do mlh.
Už teď vnímám náznak Bugdonova budoucího pochopení. Tančí přede mnou ve vzduchu jako krůpěj mlhy.
Jsme vrchníci. Vrchníci – to jsme my.
Protože čím jiným jsme se nakonec mohli stát?
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v srpnu roku 2016
Přeložila Daniela Orlando