Robert Reed – Běh mrtvého muže (DEAD MAN’S RUN)

JEDNA

Probudí ho telefon. Lucas jej popadne z nočního stolku a připlácne na pravou stranu obličeje. Volající musí být na seznamu povolených kontaktů, a tak hovor přijímá. Čísla si moc nepamatuje a čtení mu jde ještě hůř, ale je mimořádně vnímavý na zvuky, na hlasy. Na druhé straně je zvláštní druh ticha. Lucas už ví.

„Kdy si půjdeme zaběhat?“ ozve se hlas.

„Ty už neběháš,“ odpoví Lucas. „Jsi mrtvý.“

Zavěsí.

Právě teď je Lucasovi smutno. Cítí se trochu provinile. Ale ze všeho nejvíc je naštvaný, protože ví, co bude následovat.

Hodiny na nočním stolku a na telefonu se shodují. Jsou tři minuty po páté ráno. To, co si říká Wade Tanner, právě překonává překážky a snaží se proklouznout zpátky na seznam povolených kontaktů. Může mu to zabrat deset sekund nebo deset minut. Lucas stejně nedostane šanci znovu usnout, dokud tenhle rozhovor neskončí. Vytočit Wadeovo číslo domů by ale vypadalo, jako by si chtěl Lucas povídat, což nechce. Raději nařídí telefonu, aby ten boj vzdal a propustil všechny hovory.

Vyzvánění začíná.

„Víte, co potřebujete?“ říká rozdychtěný dívčí hlas s cizím přízvukem. „Zábavu.“

Lucas hovor ukončuje a prohlíží si seznam. Tucet hovorů žadoní o vyřízení. Dva tucty. Zjevné hovadiny pro dospělé a nabídky výprodejů hovadin jsou označené. Ze zbytku vybere namátkou jeden hovor, promluví mužský hlas: „Prosím vás, nezavěšujte.“ Výslovnost je známá a příjemná, angličtina zrovna zpívá. „Bydlím v Goa a nemám peníze ani na klimatizaci, ani na jídlo. Ale mám dceru, moc hezkou.“

Lucas zasténá.

„A malého synka,“ pokračuje hlas a začíná se lámat. „Víte, co to je zoufalství, příteli? Chápete, co otec udělá, aby zachránil svou drahocennou krev?“

Lucas utne hovor a vybere další.

Ticho se vrací, to zvláštní nic. A potom se to, co není Wade, opět zeptá: „Kdy si půjdeme zaběhat?“

„V sedm hodin,“ odpoví Lucas.

„Z Ymky?“

„Samo.“ Lucas má chraplavý hlas, který se vždycky zdá trochu hlasitý a valí se z výrazných širokých úst. Slunce a vítr mohou být na běžce tvrdé, ale jeho tvář zřídili horší nepřátelé. Světle hnědé oči nepřestávají ani na okamžik těkat. Dlouhé černé vlasy šedivějí a na temeni řídnou. Ale čtyřicetileté tělo je dokonale fit – rovná široká ramena, klenutý hrudník a úzký pas na dvou výjimečně dlouhých nohách.

„Poběžíš s námi?“ ptá se Wade.

„Jo.“ Lucas se na lůžku posadí a zmocní se ho chladná tma.

„Kdo ještě poběží?“

Kdykoliv Wade promluví, mísí se do toho ještě jiné zvuky. Působí to dojmem, jako by mrtvý muž seděl v prostorné a rušné místnosti, kde se všichni snaží být co nejtišeji, když Wade mluví. Tak si to Lucas představuje: příliš mnoho lidí nahloučených pohromadě, kteří chtějí být zticha, ale potřebují dýchat, něco si zašeptat.

Wade opakuje: „Kdo ještě?“

„Asi všichni.“

„Dobře.“

„Jo, ale já se teď potřebuju vyspat.“

„Spánek se moc přeceňuje,“ nechce se nechat odbýt Wade.

„To většina věcí.“

Hlas se zasměje. Bývalo to šílené, slyšet tenhle smích. A teď už je to úplně normální.

„Dobrá, nechám tě teda být,“ vzdá to Wade. „Stejně si potřebuju vyřídit pár dalších hovorů.“

A opět se snese to dokonalé nic. Zvuk, který vydává svět, když nikdo nic neříká.

* * *

Lucas nemůže spát, zato může dle libosti popíjet kávu.

V šest třicet má v břiše a v krvi celou konvici. V domě je deset stupňů a on má na sobě silné polypropylénové triko, modrou větrovku a černé elasťáky. Na všem jsou znát léta používání. Ale boty jsou koupené nedávno. V kuchyňské televizi pronásleduje Steve McQueen gangstery středního věku, místo aby dělal něco rozumného, jako třeba klátil Jacqueline Bissetovou. McQueen řídí a Lucas čistí kávovar, kuchyňskou linku a pohár z Bostonského maratónu ’17. Naskočí reklama – další prosba o příspěvek – a Lucas ji v polovině jejího trápení vypíná. Potom sníží termostat o pět stupňů, natáhne si čisté látkové rukavice a vlněné palčáky, které má patnáct let. Stáhne si čelenku na krk a nasadí si kulich, který je stále cítit naftalínem. Batůžek má připravený u zadních dveří. Nasouká se do popruhů a zbývá už jen jeden rituál – opřít se pravou nohou o stoličku a připnout chytrý náramek, aby se pohodlně vezl na holém kotníku, ochutnával maso a hlásil světu, že je Lucas střízlivý.

Venku je mrazivo a větrno. Lucas sejde po příjezdové cestě a obrací se proti větru. Ruce se mu nenuceně pohupují a dodávají hybnost kroku, na němž není co vylepšovat. I při pomalém pohybu Lucas působí dojmem rychlosti. Každý trenér sní o objevu talentu jako on – takového spojení síly, elegance a vrozené vytrvalosti. Postavte mu na hlavu sklenici piva a ani kapka nevyšplouchne. Tak hladký a elegantní je ten krok. Jenže biologie vyžaduje, aby to dokonalé tělo obýval i mozek, a sklenice piva se dá vybryndat více způsoby.

Člověk nemusí číst noviny, aby věděl, co se děje.

V dálce kvílí dvě sirény, ženoucí se za různými potížemi. Výtluky a propadlé dlaždice dodávají ulici na zajímavosti a z poloviny pouličních lamp jsou vymontované výbojky, aby město ušetřilo a nemuselo spálit pár kousků uhlí navíc. Všechny domy jsou ztemnělé a spící, vycpané izolací a vybavené kamínky na dřevo. Na většině pozemků jsou zahrádky, ohrádky na kompost a sudy na dešťovou vodu. Polovinu střech pokrývají solární panely. Když se Lucas nastěhoval do svého domu, lemovaly ulici vzrostlé akáty a duby. Ale většina stromů byla poražena na palivo, a také aby slunce proniklo k domům a zahrádkám. Potom dřevorubci vysázeli nové sazenice – uhlíkoví patrioti zlákaní daňovými úlevami – ale vzrostlejší kmeny těchto stromů už byly znovu obětovány pro pár nocí začazeného tepla.

Nemusíte cestovat po světě, abyste věděli, co se děje.

Poslední dům v bloku patří přistěhovalcům z Floridy. Tihle imigranti přitáhli před několika lety, chlubili se tučnými úsporami a svými sportovně nebývalé nadanými kluky. Ale jiná práce než na internetu nebo dřina v areálech větrných elektráren není a úspory nikdy nevydrží tak dlouho, jak by si člověk přál. Velká auta přenechali v rámci úspor za babku policii. Přebytečný nábytek a šperky prodali, aby měli na nájemné. Na motorový člun a přívěs nalepili nápisy NA PRODEJ a ty tam s nimi stále trčí na příjezdové cestě, kde už zůstanou zaparkované navždy. Potom se objevili příbuzní z Miami a žadonili o ubytování. Tehdy začala policie dostávat oznámení o opilství a rvačkách a následně skončila dvojice sportovních hrdinů ve vězení za obchodování s drogami. Pak už to bylo oficiální: jsou to utečenci, a už ani ne z vyšší vrstvy.

Jak tak Lucas běží proti větru, pálí ho tváře, ale nic jiného. Když se otočí k západu, svět se o pět stupňů ohřeje. Ve tmě je nejlepší držet se uprostřed ulice a dávat si pozor na všechno, o co se dá zakopnout nebo co může člověka pronásledovat. Lidé opustí své rodiny a domy na zaplavovaném pobřeží, ale ne své pitbuly a vlčáky. J’e také rozumné běžet s vypnutým telefonem, ale Lucas zvládá dva světy naráz mnohem lépe než jiní. Jeho finský přístroj je rozkošná hračka napájená pohybem, životem. Před pravým okem mu visí úhledná projekční ploška V tuto chvíli si obrazovky nevšímá, probíhá ulicí s imaginárními psy a v tu chvíli začne telefon vyzvánět.

„Jo?“

„Už jsi na cestě?“ ptá se Wade.

„Ne, ještě sedím,“ odpovídá Lucas. „Popíjím kafe a čumím na mrtvé lidi v televizi.“

Vyslouží si tím smích. „Podle GPS běžíš. Osmiminutovým tempem, což je na tebe hlemýždí krok.“

„Vědí to poldové?“ zeptá se Lucas.

„Co?“

„Že si půjčuješ jejich sledovací systém?“

„Proč se ptáš? Chceš mě udat?“

Ne, Lucas přeruší spojení a do srdce se mu vrátí starý hněv, který dává jeho nohám křídla přes několik dalších bloků.

* * *

Před budovou YMCA v centru města stojí několik postav. Plavci a vzpěrači na sobě mají prošívané bundy, zatímco štíhlejší a prochladlejší běžci jsou navlečení v nylonu a polypropylénu. Chodník blokují sportovní tašky. Všichni se obracejí zády k větru. Když někdo vydechne nebo promluví, zavíří kolem něj obláček páry osvětlený namodralým světlem pronikajícím skleněnými dveřmi Ymky.

Lucas zpomalí.

Ozve se bručivý hlas: „Někdo je tu ranní ptáče.“

Lucas přejde z poklusu do rázné chůze a ze všeho nejdřív se usměje na Audrey.

„Kdepak máš kolo?“ ptá se ten hlas.

„Pete,“ napomíná ho Audrey. „Nech toho.“

Ale pokušení je příliš velké. S přátelskou výhrůžností Pete Kajan pronese: „To ti poldové zabavili i kolo?“

„Jo,“ opáčí Lucas. „Kolo a brusle a lyže. Měl jsem i poníka, ale toho zastřelili. Jen tak pro jistotu.“

Všichni se té replice smějí, včetně Petea Lucas vyklouzne z popruhů batůžku a třepe rukama. Od tlaku popruhů mu znecitlivěly prsty.

„Sedm hodin,“ řekne Pete a zalomcuje jedněmi zamčenými dveřmi. „Co ti šašci dneska dělají?“

„Malujou si nosy na červeno,“ utrousí Lucas.

Běžci se zasmějí.

„Jak daleko?“ ptá se Audrey.

Pete odpoví: „Dvanáct, možná čtrnáct.“

„Čtrnáct bude akorát,“ kývne Doug Gatlin. Rychlý Doug. Je starší než všichni ostatní, ale je obdařen tělem ohaře.

Doug Crouse je nejmladší a nejtěžší. „Deset mil zní líp,“ zkouší.

„Přijdou Sarah a Masters,“ nahlásí Rychlý Doug.

„Ti nám tak scházeli,“ zasměje se Pete.

Gatlin zvedne oči k nebi a řekne Crouseovi: „Přidají se k nám tady, ale vracet se budou dřív. Můžeš se vrátit s nimi.“

„Kde je Varner?“ ptá se Crouse.

Pete odfrkne. „Přijde 6 pět minut později a bude potřebovat na záchod.“

Běžci se zasmějí.

Potom jeden ramenatý plavec zabuší na zamčené dveře. Crouse se podívá na Lucase. „Volal ti?“

„Jo.“

„Mně volal dvakrát,“ ozve se Gatlin.

„Každého probudil aspoň jednou,“ přidá se i Pete.

Běžci hledí do jasně osvětlené prázdné haly.

„Obvykle mne neobtěžuje,“ řekne Crouse.

„Neklidná noc v nebi,“ poznamená Lucas.

Lidé se snaží vydat přiměřené množství smíchu. Dát najevo, že je to legrační, ale nijak nadšeně.

Potom plavec ucouvne ode dveří. „Dean je tady.“

Dean je vysoký tlustý chlapík, který všechno dělá s rozvahou. Pomalu kráčí přes halu. Zasouvá klíč do zámku, jako by zneškodňoval bombu. Soudě podle jeho vleklých pohybů váží dveře tisíc liber. Tichým hláskem Dean špitne: „Velká zima?“ Mumlání odpovědí vytváří malé sloupce páry.

V hale se zformuje fronta Audrey se postaví vedle Lucase. „Myslíš, že je za tím právě to? Že měl špatnou noc?“

„Já nejsem žádný myslitel,“ odpoví Lucas. „Když si ráno dokážu nazout boty, je to dobrý den.“

 

DVA

U recepčního stolu nastavují palce a ukazováčky, aby prokázali členství. Červená tabulka varuje zákazníky, aby si brali jenom jeden ručník, jenže ručník Ymky neosuší ani kočku. Lucas popadne dva, Peter tři. Oba Dougové jdou v čele ostatních nahoru po úzkých klikatých schodech. Tabulky upozorňují na nátěr, který uschl minulý týden, a zakazují chlapcům bez doprovodu vstup do pánské šatny. Na vrcholku schodů je na ocelových dveřích přilepeno čerstvé upozornění, že kvůli poruše bojleru neteče teplá voda Gatlin zacvaká vypínači. Zjevivší se místnost je úzká a dlouhá, přecpaná šedými skříňkami a žlutě natřenými betonovými sloupy. Koberec je šedozelený a prošlapaný. Vzduchu dodávají odér čisticí prostředky a vybryndaná kolínská. Nástěnky jsou posety informacemi o kurzech jógy a otužileckých programech a hesly o životním vítězství. Nevhodné chování se musí hlásit u recepčního stolu. Použité ručníky je třeba odhazovat do nádob k tomu určených. Skříňky se musí zamykat.

YMCA nikdy neodpovídá za ztrátu majetku. Ale nechte visací zámek na denní skříňce přes noc a bude odřezán a vaše věci budou zabaveny.

YMCA je tu pro vás, hlásá poslední tabulka Pete má skříňku vzadu. Lucas táboří poblíž něho. Z přilehlé uličky se ozve Gatlin: „Jaká je trasa? Víte to někdo?“

„Já to vím,“ odpoví Pete a to je také všechno, co řekne. Je mu něco přes čtyřicet, má krátké prošedivělé vlasy a široký obličej. Nevypadá na běžce, ale když má motivaci a je zdravý, udrží krok i s místními nejlepšími.

Lucas vyloví svůj zámek, uloží batůžek a zamkne dvířka Znovu se opře nohou o lavičku a upraví si kotníkový monitor. Nebylo by od věci doplnit vodu, ale z picích fontánek byl vypuštěn freon, aby se šetřilo energií. Lepší je pustit si studenou vodu do umyvadla, pít z dlaní a vyplýtvat několik galonů, než se uhasí žízeň. Papírové ručníky jsou maličké. Vytáhne jich pět, utře si ruce a pozoruje přitom, jak nějaký starý chlapík pouští televizi, která není schopná zapamatovat si nastavení ze včerejška Přístroj projíždí kanály a přeprogramovává svůj maličký mozek. V tu chvíli se Lucasovi připomene káva Mušle je už plná ztmavlé moči, spláchne se ale, až když to všude kolem ohavně páchne. Lucas se vrátí a zjistí, že v bedně běží Big Fox. Blonďatá kráska žvatlá o studené vlně zařezávající se do srdce země. „Máme klasickou zimu,“ uvádí třicet sekund sněhu, sáněk a rozzářených dětí se zčervenalými tvářičkami.

„No, na to já nejsem,“ poznamená stařík.

Potom zprávy přeskočí do míst, která Lucas nedokáže najít na žádné mapě. Hnědí lidé bojují o hořící ropné vrty. Vyzáblí černoši pochodují přes vyschlé jezero. Tlustý běloch s cizím přízvukem vykřikuje o svých lidských právech a rozčiluje se, že se mu nelíbí být druhořadým občanem. Potom je řeč o Pine Islandu a o ošklivě dlouhém antarktickém létě. Další kus ledovce míří na volný oceán a vypadá přesně stejně jako předešlých deset tisíc. Ale blondýnka se z toho nehroutí. Nepropadá smutku a připomíná divákům, že podle názoru některých expertů by studená voda z rozpuštěného ledu měla tuhle nepříjemnost zastavit. Spíše sexy než vědecky říká: „Oceány kolem ledových pokrývek se ochladí a obnoví se normální stav. Potom se budeme moci vrátit k všednímu životu.“

„No, to je dobrá zpráva,“ vyprskne stařík ironickým smíchem a začne v televizi hledat něco lepšího.

Pete a Dougové už jsou pryč. Lucas zamíří ke schodům, když tu se ocelové dveře s bouchnutím otevřou. Vchází Varner, ještě v civilu.

„Hned tam budu. Jenom si ještě musím odskočit na onu místnost.“

Je mu kolem pětatřiceti, má zrzavé vlasy, pihy a vždycky chodí pozdě. Lucas po něm vrhne významný pohled.

„Co je? Jsou teprve dvě minuty po sedmé.“

„Nic jsem neřekl.“

„No jasně. Náš duch už mi volal třikrát, ať si prý sakra pospíším.“

Lucas se vzdálí po schodech dolů. V hale stojí Audrey a čte si na veřejném monitoru The Herald. Na elitní běžkyni je vysoká – skoro pět stop devět palců – ale na rozdíl od většiny rychlých děvčat nežije dvě sousta od smrti hladem. Má hrubě řezaný, ale hezký obličej, nakrátko ostříhané světlé vlasy a do okolí světle hnědých očí se jí plíží střední věk. Na sobě má stříbřité elasťáky a černou větrovku, palčáky a na desce stolu připravenou čelenku. Audrey se vždycky tváří klidně a odpočatě. Běhat umí, ale kdyby se dnes ráno nikdo neukázal, nejspíš by vyklusala pohodlnou osmičku a zabalila to.

„Kde jsou kluci?“ zeptá se Lucas.

„Za rohem.“

„Nějaké zprávy o mně?“

Audrey vypne obrazovku a otočí se. „Kde máš kolo?“

„Na kolo je moc zima.“

„Kdybys potřeboval svézt, řekni.“

„Provedu,“ slibuje.

Náraz průvanu otevře venkovní dveře.

Do Ymky vkráčí přímo z katalogu sportovního zboží Ethan Masters. Elasťáky i bundu má ve stejném odstínu modré s uměleckými bílými proužky, Nike rovnou z krabice, sněhobílé rukavice a kulich a na opasku zásoby na stomílovou dřinu. Ale největší pozornost budí úzké brýle zakrývající prostředek jeho štíhlé, důkladně oholené tváře. Má na nose větší výpočetní kapacitu, než jakou NASA využívala za celé dvacáté století. Ten přístroj slouží jako telefon a zábavní centrum. Masters v každém okamžiku zná svůj tep, hladinu elektrolytů, polohu i rychlost, jakou se právě pohybuje. Musí pro něj být zklamání, když se musí spolehnout na obyčejné staromódní oči, aby se podíval, co je v hale. „Ještě jsou tady,“ oznámí. „Říkal jsem ti, že to stihneme včas.“

Za ním vchází do dveří Sarah. Stejně malá, jako je Masters vysoký, s kulatou dívčí tváří a dlouhými hnědými vlasy svázanými do ohonu. Na rozdíl od svého tréninkového partnera dává přednost starým teplákům a záplatovaným růžovým palčákům a její hnědý kulich vypadá, jako by jej vylovila ze stoky. Jsou sezdáni, ale ne jeden s druhým – deset tisíc společných mil a námět pro spoustu šťavnatých klepů.

„Už jste všichni?“ ptá se Masters, opře se o zeď a napíná lýtka „Když budeme čekat, ztuhneme.“

„Varner šel právě nahoru,“ oznámí Audrey.

„Tak to hned tak nevyrazíme,“ pronese Masters.

Sarah mlčí. Zatéká očima, zapíše se a zamíří do zadní části haly.

Lucas se vydá za ní a zahne za roh. Za halou je dlouhá úzká místnost s výhledem na plavecký bazén. Ke skleněné stěně se tisknou běžecké pásy a rotopedy. Pete a Dougové klábosí s nějakými přespříliš navlečenými a málo vytrénovanými běžci ze semináře maratonců. Což znamená, že patří k holohlavému muži, který sedí sám vedle automatu na iontové nápoje Gatorade.

„Kolik dneska, trenére?“ osloví ho Lucas.

Muž zvedne hlavu. Zakření se jako skřítek a řekne: „Dáme si lehkou šestnáctku.“ Jako by šestnáct nebylo nic. Jako by sám běžel. Až na to, že trenér Able je oblečený na řízení auta a možná, když bude opravdu muset, na krátké postávání někde v závětří na rohu ulice.

Po padesátce má bolavá záda a nabral dost tuku. A už třicet let je trenérem běhu na koleji Jewel. Jeho seminář je něco jako jarní tradice pro nové běžce.

Able si Lucase dlouze prohlíží. Dělá to pokaždé. A pokaždé dá k dobru nějaké trenérské poznámky zdarma

„Vypadá to, jako byste naběhal spousty mil,“ odhaduje.

„Nejspíš,“ opáčí Lucas.

„Trénujete rychlost?“

„Když si vzpomenu.“

„Zkuste letos maraton. Přesvědčte se, jestli je v těch starých nohách ještě život.“

„Možná to udělám.“ Lucas se rozhlíží po ostatních běžcích. Muž s nářečním přízvukem vykládá o počasí, o tom, že v Louisianě nikdy tak chladno nebývalo. Pete pokývá hlavou a svým silným bručivým hlasem pronese: „Tak si nechte narůst ploutve a plavte zpátky domů.“

Nějakým způsobem dokáže říci i něco takového tak, že to všem ostatním připadá legrační.

Trenér zakašle – důkladné odchrchlání, které má upoutat pozornost. „Povězte mi, Peppere, už jste někdy v životě zkoušel poctivý maraton? Trénovat na něj, vložit do toho všechno a zkusit, co to dá?“

„No, zní to jako moc práce.“

„Myslím, že byste dokázal jít pod 2:30,“ mudruje Able. „A kdo ví o kolik, kdybyste tomu věnoval jeden rok bez flákání.“ Lucas pokrčí rameny a neříká nic.

„Je na to software,“ vykládá trenér. „A biometrické testy. S výsledky závodů bychom přesně spočítali, za kolik byste to uběhl ve vrcholné formě. Já hádám 2:13. Nebylo by pěkné to vědět?“

„Bylo by to pěkné,“ souhlasí Lucas. Potom znovu pokrčí rameny a dodá: „Jenže, jak říkával můj táta, na světě není dost místa na to, aby všechno, co se na něm děje, bylo pěkné.“

* * *

Objeví se Audrey. „Varner už je dole.“

Lucas s ostatními muži si narazí kulichy a jdou za ní. U hlavních dveří se shlukne osm postav. Slunce se už chystá vyjít, ale ještě není nad obzorem. Všichni mají v rukou telefon a jemnými nacvičenými dotyky mění nastavení. Od teď je mohou rušit jen smrtelně naléhavé tísňové hovory. Potom si skupina natáhne rukavice a vyjde ven. Masters odfrkne jako kůň a prohlásí: „Měli bychom běžet na sever.“

„Tam ne,“ řekne Pete. „Běžíme k Ash Creeku.“

Všichni jsou překvapeni.

„Lepší je začít proti větru,“ vzpírá se Masters. „Jinak se domů vrátíš zpocený a prochladlý.“

„Na severu nejsou ani mizerné dva stromy,“ zavrčí Pete. „Já běžím tam, kde jsou lesy a příroda“

„A co jako obvykle?“ nadhodí Varner.

Mají svůj okruh centrem města

„Jako obvykle mi vyhovuje,“ ozve se Audrey.

Lucas chce pohyb. Na směru mu nezáleží.

Potom Pete poznamená: „Máme společnost.“

Přes ulici kluše kluk v polovině jejich věku. Harris má na sobě civilní oblek a nový kvalitní kabát a v jedné ruce nese velký sportovní pytel. „Kudy?“ ptá se. „Já vás doženu.“

Pete odpoví: „Jako obvykle.“ Bez váhání.

„Na východ kolem Jewelu?“ utvrzuje se Harris.

„Jasně.“

Kluk vběhne dovnitř.

Pete se na všechny přísně podívá. „Tak, a běžíme k Ash Creeku. Žádné námitky.“

Osm lhářů se rozkluše na západ, nikdo neřekne ani slovo, v patách ten nejnepatrnější pocit viny.

 

TŘI

Úterý znamenalo trénink rychlosti na oválu koleje – vybledlý oranžový pás drolícího se polyuretanu a vyšlapaných drah. Lucas dorazil poslední. Nebylo takové horko jako většinu srpnových večerů, ale po noční bouřce zůstával vzduch hustý a těžký. Zbytek skupiny vyklusával po opačné straně oválu. Nikdo nemluvil. Lucas zaparkoval kolo, prošel lomenou brankou, přešel dráhu, fotbalové hřiště a další dráhu, až došel pod tribunu. Holubi zpanikařili, odlétli a zanechali za sebou pírka a ozvěnu třepotajících se křídel. Otevřel batůžek a svlékl se. Měl na sobě trenýrky a běžecké boty Asics, ale tričko nechal v batohu. Zapínal jej, když vtom si všiml, že se mu třesou ruce, a díval se na ně, dokud to kouzlo nezlomil telefon.

Přijal hovor.

„Jsi na dráze?“

Wadeův hlas. „Jsem.“

„Vidíš mě tam?“

„Wade?“

„Nebyl jsem aktualizován,“ pokračoval hlas. „Už je to čtyřiadvacet hodin. Po čtyřiadvaceti hodinách ti mám zavolat.“ Lucas vyšel zpod sedadel. „Kdo je tam?“

„Wade Tanner si vydržoval avatara Zálohu.“

„To vím.“

„Já jsem ta záloha, Lucasi.“

Skupina se doštrachala za jižní zatáčku a Wade mezi běžci nebyl. „Zkoušel jsi obchod?“ zeptal se Lucas.

„Ne, protože první na seznamu jsi ty,“ vysvětlila záloha „Když uplyne jeden den bez aktualizace, mám se obrátit na tebe jako prvního.“

„Na mne.“

„Bydlíš blízko a víš, kde je uložený náhradní klíč. Chceme, abys prohledal dům.“ Hlas se vytratil a zase se vrátil. „Prostudoval jsem pravděpodobnosti. Podívej se do sprchy. Sprchy jsou zrádné místo.“

Lucas, kráčející po zhnědlé trávě, se dal do smíchu. Nic k smíchu na tom sice nebylo, ale připadalo mu to příhodné. „Jaký máš dneska rozvrh tréninku?“ zeptal se hlas.

„Nevím.“

„Je vlhko,“ řekla záloha. „Dávej si čtvrtky a před každou další půl kola chůze. Po šesti si dej přestávku, a když zapomeneš počítat, přestaň.“

To mohl být skutečný Wade. „Mluvíš úplně stejně jako on.“

„Tak to funguje.“ Potom, po odmlce, záloha dodala: „Mám takový špatný pocit, Lucasi.“

„Pročpak?“

„Jsem i hlasová schránka A lidi mu volají celý den. Nikdo neví, kde Wade je.“

Lucas neřekl nic.

„Zkontroluješ dům?“

„Hned, jak skončím s těma čtvrtkama.“

„Díky, kámo.“

Telefon zmlkl.

Většina lidí se stáhla do jediného pruhu stínu. Audrey přecházela sem a tam po dráze a mluvila do telefonu. Chyběli jenom Gatlin a Wade. Nový kluk přiskákal k Lucasovi a prohlásil: „Běháme, nebo ne?“

„Nech ho být,“ ozval se Pete. „Náš brouček si užil náročný víkend.“

Harris měl smích jako smirkový papír. „Já jsem na té party byl. Viděl jsem ho nasávat.“

Lidé odvrátili pohledy. Bylo jim za Lucase stydno.

„Znal jsem hezkých pár násosků,“ pravil kluk. „Ale ještě nikdy jsem nikoho neviděl vyžahnout toho tolik.“

Lucas se podíval přes něj. „Viděli jste někdo Wadea?“

„Ten mizera má zpoždění,“ hlásil Pete.

Jiní říkali: „Ne,“ nebo vrtěli hlavami. Až na Harrise, který se pořád jenom křenil a díval se na Lucase.

Lucas se potřeboval nadechnout. „Právě mi volala Wadeova záloha Neví o něm a má starosti.“

„Proč by ti volala záloha?“ ozvala se Sarah.

Lucas pokrčil rameny a neřekl nic.

„Wade má avatara?“ vyzvídal Harris.

„Má,“ potvrdil Masters. „Vlastně jsem mu ho pomáhal zařizovat.“

Lucas zamával rukou, což přivedlo pohledy opět k němu. „Vím, co to je,“ řekl, „ale nevím o nich nic bližšího.“

Masters vyšel na slunce a brýle mu zčernaly. Svým vševědoucím hlasem vysvětloval: „V podstatě to jsou jenom osobní záznamy. Data, která chcete mít chráněná, uložená v zabezpečených serverových bankách. Mají vaše finanční záznamy, videozáznamy. Diáře a běžecké deníky a všechno možné, na čem vám záleží. Můžete dokonce namodelovat svou osobnost a hlas a je z toho docela dobrý dvojník.“

„Wade to dělá celé roky,“ poznamenala Sarah.

Lidé se k ní obrátili a čekali.

Malá tichá Sarah se usmála, nervózní, že je středem pozornosti. „Vy to nevíte? Zaznamenává si všechno, co dělá, každý den. Říká, že mu to pomáhá v obchodě, že mu to umožňuje znát každého zákazníka Dokonce nechává běžet kameru svého telefonu a nahrává všechno, co vidí a slyší, aby to později uložil.“

„To je v řiti,“ hlesl Crouse.

„Co je v řiti?“ zeptala se Audrey, která přestala přecházet a vmísila se mezi ně.

„Ukládat tolik videa je drahé,“ uvažoval Harris. „Jak si prodavač bot může dovolit luxusní zálohu?“

„Ten prodavač bot měl bohaté rodiče,“ vysvětlil Pete. „A ti byli tak laskaví, že umřeli mladí.“

Skupinka ztichla.

Lucas přistoupil k Audrey. „Telefonovala jsi s Wadeovou zálohou?“

„Ne. Jen s manželem.“

Harris se vetřel mezi ně. „Pojďte běhat,“ řekl.

„Nemám náladu,“ odbyl ho Lucas.

Kluk se po všech rozhlédl a potom se začal smát na Lucase. „Co s tebou vlastně bylo? Vypil jsi na party všechno… a potom jsi tak nějak zmizel…“

„Měl schůzku,“ řekl Pete.

„Jakou schůzku?“

Pete zavrtěl hlavou. „S policií.“

Audrey se tvářila nešťastně. „Nechte toho všichni. Přestaňte.“ Masters mluvil se Sarah. „Odkud toho tolik víš o Wadeově záloze?“ ptal se.

Sarah pokrčila rameny a usmála se. „Prostě to vím.“

Masters si to v duchu přebíral. Potom se obrátil k Lucasovi a řekl: „Ten hovor byl drobná chyba Wade včera večer neuložil aktualizaci, a to spustilo výstražný systém. To je všechno.“ Lucas přikývl. Chtěl tomu věřit.

„Pojďte běhat,“ vyzval je znovu Harris.

„Takhle to děláte v Utahu?“ zeptal se Pete. „Otravujete lidi, dokud neudělají, co chcete?“

„Někdy.“ Ten kluk se ukázal na dráze před šesti týdny – uprchlík utíkající před suchem a lesními požáry. Rád mluvil. Vykládal všem, že odešel z prérie, aby stavěl větrné elektrárny. Až na to, že samozřejmé neuměl nic užitečného. Jeho hlavní talent byl pár dlouhých, silných a velmi mladých nohou a dále ho charakterizovaly zářivé pohledy a široký úsměv, který byl okouzlující nanejvýš dvě minuty.

„Jdu běhat,“ pravil s tvrdým úsměvem. Potom odkráčel do vnitřní dráhy.

Ostatní se začali loudat za ním.

Lucas ne.

Od silnice zabočilo malé BMW a vystoupil z něj Gatlin. Nebyl oblečený na běhání. Padesátník s šedivými vlnitými vlasy vyhlížel v letním obleku a kravatě úctyhodně. Pomalu prošel brankou, jednou rukou se stále držel pletiva Vypadal smutně a potom ten smutek přešel v něco temnějšího. Krátkými kroky se přiblížil k ostatním.

„Teď tě budeme muset přestat pomlouvat,“ řekl Pete.

Gatlin měl pootevřená ústa a v tmavohnědých očích ztracený pohled. „Právě mi volali,“ promluvil. „Přítel z kanceláře starosty. Měl za to, že bych to chtěl vědět. Děti, které si hrály u Ash Creeku, našly dneska ráno mrtvolu. A policie si myslí, že toho muže poznala“

„Wade Tanner,“ řekl Lucas.

Gatlin se překvapeně napřímil. „Jak to víte?“

„Měli jsme náznaky,“ objasňoval Pete, ale dál už mluvit nedokázal.

Nemluvil nikdo. Nikdo se ani nehnul kromě Gatlina rozmrzelého, že mu tu děsivou novinu ukradli. Jediným zvukem kromě větru bylo tiché zaúpění přicházející odnikud.

Potom Sarah zavřela ústa a úpění přestalo.

* * *

Centrum se s námahou probouzí. Kolem projíždějí městské autobusy na své cestě k dosud prázdným zastávkám. Ztemnělými halami se šourají bankovní úředníci, zatímco bankovní stroje počítají hromady elektronických peněz. Světla bytů se rozsvěcují, ale hotely nejsou tmavé nikdy. Jsou plné uprchlíků žijících na náklady vládního plánu. Dvojice dálkových autokarů míří opačnými směry a spaluje sójovou šťávu, aby měli spící cestující teplo. Od autobusové zastávky přichází vousatý muž v drahém obleku a nese i-Tablet. Až na to, že oblek je špinavý, obě kolena vypadají, jako by je protáhli vyjetým olejem, a tablet nefunguje. Muž hlasitě promlouvá: „Zbavte se pýchy. Přijměte Satana za vůdce a pojďme vybudovat čisté, funkčnější peklo.“

Tempo se zrychluje a skupinka vbíhá do starého skladištního areálu. Beton střídají dlažební kostky a černé strupy asfaltu. Nízké cihlové budovy znovuožily jako bary, zastavárny a kavárny, včetně jednoho malého obchůdku zaměřeného na běžce. Ulice, klesající do záplavové oblasti, končí mohutnou kamennou budovou z devatenáctého století. Tohle místo tak či onak vždycky sloužilo jako městské vlakové nádraží. Čeká tam půl tuctu cestujících se zavazadly, doufajících, že po ránu odjedou na západ, a klučina z jejich hloučku běžcům zuřivě mává a volá: „Ahoj, vy tam!“

Nikdo nemluví. Skupina zabočí k jihu a zasmušilost je následuje do Německé čtvrti. Skladiště uvolní místo malým domkům, běžci zatočí zase doprava k západu a tempo se o stupínek zrychlí.

„Zpomalte,“ ozve se Pete.

Nikdo ho neposlouchá. Běžci i silnice překříží opuštěnou železniční trať. Jejich dechu tvoří interpunkci obláčky páry, boty pleskají na dláždění. Potom přijde trať společnosti Amtrak a okolní domky začínají chátrat. Na zahnědlých trávnících parkují auta s cizími poznávacími značkami. Na jednom rohu stojí osamělý opilec a klidně počká, až sportovci přeběhnou, než se zase vrávoravě vydá blíž k něčemu, co by mohl být domov. Poslední dům se znovuzrodil jako kostel. Má stěny pomalované křiklavými barvami a Božími slovy ve vietnamštině. Tam ulice končí. V drátěném plotu je díra a za ní se polehlou prérijní trávou vine úzká stezka Nebe je světle modré s několika obláčky. A po náspu hráze někdo běží: nese se tam hubený muž s dlouhýma nohama a rukama Je to hezký běh. Ne tak hezký jako Lucasův, ale účelný. Plný síly. Muž má holé a bledé nohy. Na sobě má triko s dlouhými rukávy, šedé a přiléhavé, a pod ním možná druhou vrstvu. Velké ruce mu chrání bílé látkové rukavice a na hlavě má opačně nasazenou černou baseballovou čapku, štítek spuštěný přes dlouhý zátylek.

Lidé se klopýtavě zastaví, jako by jim někdo podrazil nohy. „Co ten tady dělá?“ diví se Sarah.

Crouse to vysloví jako první: „Jaeger.“

Obvykle dobrácký, téměř milý Pomalý Doug se zatváří kysele a utrousí: „Ten hajzl.“

„Co dělá?“ zajímá se Masters.

„Běhá, jak to tak vypadá,“ řekne Pete.

Jaeger běží po cestičce na náspu k jihu proti proudu. Ostatní běžci stojí ve stínu, kdežto on je zalitý slunečním světlem, pohled upřený před sebe, ostře řezaný obličej jim nastavuje z profilu.

„No a co?“ prohlásí Audrey. „Prostě poběžíme jinudy.“

„Já ne,“ vzepře se Pete.

Lidé se dívají jeden na druhého a neříkají nic.

Pete vyrazí k ohradě a stezce se slovy: „Nebudu měnit plány kvůli vraždícím debilům.“

Gatlin a Varner se vydají za ním.

Lucas se obrátí k Audrey. „Chceš se vrátit?“

Audrey si sundá čepici a palčáky a prohrábne si rukou kratičké vlasy. „Možná.“

„Nemůžeme tady jen tak stát,“ řekne Masters.

„Já se nevracím,“ prohlásí Sarah. Krátké nohy se jí rozkmitají, ohon vlasů se houpe a natřásá.

Crouse se rozběhne za ní. Potom Audrey vzdychne, pronese „Tak jo,“ a doběhne je ještě před ohradou.

„To je pitomost,“ utrousí Masters. Ale potom se pustí za nimi.

Lucas stojí bez hnutí. Nikdo z nich mu nemůže utéci z dohledu, kromě Jaegera Možná. Má čas sundat si kulich a otřít si ústa Na krátkých vousech mu už namrzá led. Potom se dotkne telefonu, aby jej probudil, pohledem vyvolá známé číslo a spustí volání.

„Jak se vám běží?“ ozve se Wade.

Lucas nemluví.

„Vidím, kde jsi,“ hlásí Wade. „Dneska běžíme k potoku?“

„Měli bysme.“

„Tak proč se nepohybuješ, Lucasi?“

„Před námi je Jaeger.“

Nastává odmlka, dlouhý nádech ničeho, než se hlas zase vrátí. „Ty víš, co chci,“ řekne Wade. „Už jsem ti říkal, co chci. Zjisti, kdo mě zabil, ano?“

 

ČTYŘI

Wade byl po smrti pět dní.

Horko a sucho se vrátilo a skupina se v sobotu sešla dlouho předtím, než YMCA otevřela Stáli v rozehřáté temnotě a mluvili velmi málo. Dokonce i Harris si hrál na mnicha zavázaného slibem mlčení. Minutu po šesté se vydali na východ k Jewel College. Harris se ujal vedení, Lucas si přivlastnil prázdné místo mezi ním a pelotonem. Potom Crouse zrychlil a dohonil Lucase.

„Zkoušel jsi volat na Wadeovo číslo?“

„Proč bych měl?“

„Třeba jsi zvědavý,“ nadhodil Crouse.

„Obvykle ne,“ řekl Lucas.

„Nedovoláš se. Hlasová schránka ti sice odpoví, ale i když necháš vzkaz, záloha ti nemůže zavolat nazpátek.“

„Proč ne?“

„Slouží jako důkaz,“ objasňuje Crouse. „A možná je to i svědek. Proto ho zablokovali.“

„Já zapomněl. Ty jsi polda.“

„Ne.“ Muž zaváhá a zasměje se. „Ale pamatuješ si moji švagrovou?“

„Ta černovláska s velkým houpavým zadkem,“ vzpomíná Lucas.

„Ta je u poldů.“

„Ke všemu.“

„V každém případě má ve zvyku všechno vytrajdat mé ženě.“

„Fajn. Teď už jsem zvědavý.“

Crouse běžel s námahou. Než promluvil, musel napřed nabrat dost vzduchu. „Wade běhával za Jewel.“

Lucas se po něm ohlédl. „To ví přece každý.“

„Přišel sem na stipendium. Able ho zverboval. První rok byl Wade velká hvězda Potom se ukázal ten druhý chlapík.“

„Carl Jaeger,“ přikývl Lucas.

„Ty nejspíš celou tu historii znáš,“ pravil Crouse zklamaně. „Wade ji vykládal několikrát. Denně.“

„Víš, kde trenér našel Jaegera?“

„V Chicagu, v nápravném zařízení. Byly v tom nějaké právnické kličky, jak ho dostat ven přes jakási stará obvinění. Jenže ten kluk na střední škole kraloval v Illinois, a proto ho sem Able přivedl. Chtěl, aby Jaeger byl jeho jednička a pomohl dostat Jewel do povědomí.“

Crouse přikývl a usilovně se snažil udržet krok.

Lucas zpomalil. „Jsi v téhle partě nový. Nevíš to. Ale Wade a Jaeger se nikdy neměli rádi.“

„A co ta holka?“ zeptal se Crouse.

Lucas odpověděl: „Jo.“ Ale potom si uvědomil, že neví, o čem je řeč. „Jaká holka?“

„Wadeova přítelkyně na koleji. Jaeger ji dostal. Přebral mu ji, udělal jí dítě a dokonce se s ní na pár let oženil.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Lucas.

„Nevím. Tu část jsem neslyšel. Ale virtuální Wade si všechno pamatuje.“ Crouse byl šťastný, že může přijít s něčím novým. „Zdejší policejní okrsek si pozval specialisty, aby prohlídli soubory, software a vůbec celou umělou inteligenci. Ta technika už existuje hezkých pár let, ale ani experti prý zálohu s tolika informacemi ještě neviděli.“

„To je celý Wade,“ poznamenal Lucas. „Detailista.“

„Vedl si tréninkové deníky,“ řekl Crouse.

„To někteří z nás dělají.“

„Ty taky?“

„Nikdy.“

Crouse vydoloval z nohou další síly a zrychlil. „Wadeovy deníky jsou jiné. Sahají až do dne, kdy začal běhat, když mu bylo osm. A je v nich zahrabáno víc než jenom míle a časy.“

„Co třeba?“

„Spánek. Sny. Snídaně. O čem s přáteli mluvil při běhání – někdy i slovo od slova A spoustu úložného prostoru zabírá nenávist ke Carlu Jaegerovi.“

Ta zpráva o děvčeti je neočekávaná. Lucas o ní chvíli přemýšlí. Potom se zeptá: „Co to teda znamená? Jdou poldové po Carlovi?“

„Nic takového netvrdím,“ řekl Crouse. Dosáhl toho okamžiku, kdy se mu roztřásly nohy. „Jenom jsem si myslel, že by tě mohlo zajímat, co se děje. To je všechno.“

* * *

Běžci jsou roztahaní po náspu. Domky po levé straně přejdou v karosárny a skládky a ve smutnou dvojici obilných sil. Po jejich pravici teče Ash Creek, koryto hluboké, přímé a vyzděné bledými vápencovými bloky. Mělkou vodu pokrývá čerstvý tenký led. Pete a Gatlin běží v čele, Varner v závětří za nimi. Dozadu doléhají útržky zlostného hovoru. Pete ukazuje svou velkou rukou na Jaegera. Zakleje a Gatlin se ohlédne dozadu na ostatní. Potom čelní běžci zvolní a nechají ostatní přiblížit.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ řekne Masters. „Jak to, že běhá po téhle trase?“

„Líbí se mu,“ odpoví Lucas. Jeho nohy se rozhodnou vyrazit kupředu a rozkmitají se tak rychle, až se od nich rozlétá štěrk.

Crouse slyší dupání. „Ahoj, Lucasi,“ stačí promluvit. A vzápětí zůstává vzadu.

Ženy běží vedle sebe. Audrey pronese několik slov a sama se zasměje. Potom se ohlédne po Lucasovi a její úsměv se nervózně stáhne. „Co si to ti kluci dokazují?“

„Nevím,“ pokrčí rameny Lucas.

Audrey prohodí: „Muži,“ a znovu se zasměje.

Lucas běží vedle nich po trávě. Pete je čtyřicet yardů před ním a řítí se naplno, tělo skloněné, ruce pumpují jako písty. Nikdo z té trojice nemluví, každý závan kyslíku šetří pro nohy.

„Podívejte se na ně,“ vyzve ostatní Audrey.

„Co je s nimi?“ pípne stísněně Sarah.

„Carla nechytí,“ řekla Audrey.

„Ten člověk byl ve vězení,“ pochybuje Sarah. „Celé měsíce.“

Audrey ztuhnou rysy. „Mluvíme o Carlovi. Tenhle náskok v žádném případě nedokážou stáhnout.“

Jaeger se ve slunečním světle téměř ztrácí. Ale svůj náskok nezvyšuje. Možná si vyrazil na ležérní dvacítku a nikam nepospíchá. Anebo ví, že za ním běží, a jenom si chce užít zábavu.

Lucas se ohlédne po Audrey.

„Nemusíš ho honit,“ pokusí se ho zarazit Audrey.

Lucas nasadí k trháku.

„Prosím tě, Lucasi, buď opatrný.“

* * *

Muž, jenž prodával boty všem atletům ve městě, ležel uvnitř zavřené truhly, čekal, až ho uloží pod zem, kostel byl plný hubených lidí a hřmotných starých přátel a vpředu sedělo několik vzdálených příbuzných doufajících v sousto z Wadeova koláče. Všichni vedou řeči o politování nad okolnostmi. Všichni muži se pokoušejí v obecenstvu rozeznat bývalé přítelkyně. Wade nebyl žádný krasavec, ale hezká děvčata měla slabost pro jeho šarm a zmínky o manželství. V zástupu bylo možná deset bývalek, jedny plakaly pro to, co se stalo, a jiné pro to, co se nestalo. Lucas a Pete patřili mezi nosiče rakve. Spolu s nějakými bratranci a bývalými spolužáky z koleje, kteří je vůbec neznali. A právě jeden z bratranců se zmínil, že policie se záložním Wadem skončila. Řekl, že stroji může zavolat každý a že je to docela sranda mluvit s hlasem, který vám připomíná, jak vám bylo deset, a seděli jste s příbuznými na Den díkůvzdání a sledovali, jak se opíjejí a chovají legračně.

Lucas Wadeovi na staré číslo zavolal. Ale ne hned a jenom dvakrát a v obou případech ho překvapil obsazovací tón. Potom to zkusil o půlnoci a dostal se do hlasové schránky. Což ho naštvalo. Ne že by po tom rozhovoru tolik toužil, ale bylo jisté, že k němu dojde. Proč to musí jít tak složitě?

Telefon mu zazvonil u ranní kávy. „Víš, co mě překvapuje? Cizí lidé, kteří si přečetli nekrolog a myslí si, že je prima zavolat mi jenom proto, aby si popovídali. A nejenom místní. Prý je to nová velká zábava. Zavolejte si do posmrtného života Poslechněte si vyprávějícího ducha“

„Jak se ti vědě?“ zeptal se Lucas.

Záloha řekla: „Mám co dělat. A to je dobře.“

„Co to znamená ‚mám co dělat’?“

„No, už zase běhám. Například.“

„Jak to děláš?“

„Mám videonahrávky a zrekonstruoval jsem všechny naše oblíbené trasy. Kopce, úroveň námahy. Jak moje tělo reaguje na vnímanou zátěž. Můžu si změnit počasí, jak chci. Divil by ses, jak reálně to vypadá a působí. Ani jídlo tady nechutná špatně. Na čichu to samozřejmě ještě bude chtít zapracovat, ale to je nejspíš jenom dobře. Když přijde sezona polypropylénu.“ Wade se odmlčel, a tím přinutil Lucase něco říct. „Proto míváš obsazeno? Navazuješ nová přátelství?“

„A mluvím s lidmi, které znáš.“

„Vždyť jsi rychlý. To počítače jsou. Proč bys nemohl mluvit s tisícem lidí najednou?“

„Některé z mých funkcí jsou rychlé. Až strašidelně rychlé. Ale zrovna teď, když s tebou mluvím, musí můj software pro umělou inteligenci makat naplno, abych to stíhal.“ Část softwaru simulovala zvuky dýchání. Wade se předstíraně nadechl a pokračoval: „A mimochodem, pořád potřebuju spát. Proto jsem ti to včera v noci nezvedl.“

Lucas neřekl nic.

„Pověz mi, Lucasi, co ve mně vidíš? Stroj, program, nebo člověka?“

„Nevím.“

„Ve skutečnosti nejsem ani jedno z toho.“

„Protože jsi duch.“

Zarachotil smích. „Kdepak. V očích zákona jsem intelektuální fond. To je nový druh svěřenectví, vyhrazený pro zálohy. Jsem registrovaný u spřáteleného státu, který má velmi soucitné zákony, a abych si udržel svůj statut rozumnosti, musím v místní bance udržovat dostatek peněz.“

Lucas neřekl nic.

Mlčení skončilo velkým povzdechem. Potom se intelektuální fond zeptal: „Nuže, Lucasi? Máš nějakou představu o tom, kdo mě zabil?“

Snad až příliš rychle Lucas odpověděl: „Ne.“

Další odmlka Potom Wade řekl: „Byl to hezký pohřeb.“

„Ty ses díval?“

„Několik lidí mi posílalo přímý přenos. Zvládls to skvěle, Lucasi.“

Bylo zvláštní, jak mnoho na těch slovech záleželo. Lucas se také nadechl, skutečně a hluboce, a potom řekl: „Víš, jsem střízlivý.“

„Cože?“

„Od té party jsem neměl ani kapku.“

Rozpačité hekání zahání ticho. Pak se spěšně ozve stísněný hlas: „Pověz mi to za rok. Pověz mi to za třicet let. Pár týdnů bez opice? Myslím, že je ještě brzo říkat tomu dobrá zpráva“

* * *

Vedoucí skupinka se činí, ale Lucas je snadno dožene. Nohy ukrajují ze vzdálenosti, plíce se větrají do čista Lucas se zařadí za Petea, zkrátí krok a měří si jejich těla Nikdo nemluví, ale muži se na sebe podívají, skupinka zpomalí a připravuje se na další ubohý nástup.

Hráz se stáčí k západu pod obchvat a mizí pod mostem. Jaeger se někam ztratil. Není dole a není ani nahoře na silnici. Sbíhají po cestičce z náspu dolů, štěrk střídá světlý zmrzlý jíl. Vzduch zchladne a je cítit jako mokrý beton. Od spodku mostu se odrážejí zvuky vody. Potom cestička prudce zatáčí doleva a začíná dlouhé stoupání.

Jaeger je nad nimi a hned je zase pryč.

Pete zakleje. Pot mu prosakuje větrovkou a mrzne, na zádech mu roste drobounký bílý les.

Vybíhají na hráz, nepolevují v úsilí a na rovině nabírají rychlost. Ale cesta je prázdná. Kromě kývající se zhnědlé trávy se nikde nic nepohybuje a není koho pronásledovat.

Skupinka zpomalí.

„Podívejte,“ ozve se Varner. „Na té rouře.“

Z boku hráze trčí konec kanalizačního potrubí, objemného a černého, a crčí z něj tenký pramínek olejnatých splašků. Jaeger stojí na rouře, čelem k potoku. Trenýrky má stažené, drží úd oběma rukama a zaměřuje dlouhý proud moči do oleje.

Pete doběhne nad něj. Zbytek skupiny se zastaví za ním a přihlíží. Jaeger se k nim otočí, několikrát zatřepá a pak si natáhne slipy a přes ně trenýrky.

„Poběžme zpátky, prosím,“ požádá Audrey.

Nikdo jiný nepromluví.

Jaeger s pohledem upřeným na ně vyšplhá zpátky na cestu.

„Hej, sráči,“ osloví ho Pete. „Hej.“

Poslední měsíce si vybraly svou daň. Jaeger je sice stále hubený v obličeji, ale do rysů se mu vryly vrásky. Mezi krátkými černými vlasy prokvétají bílé nitky. Dýchá namáhavěji než normálně. Třiačtyřicet let a poprvé, co si kdo pamatuje, vypadá na svůj věk.

„Tohle se mi nelíbí,“ poznamená Masters.

Pete se zasměje. „Co ti vadí?“

Jaeger se od nich odvrátí tělem, ale ne obličejem.

„Je nás osm,“ prohlásí Pete.

„Co to znamená?“ ptá se Crouse.

„Jak se to vezme,“ pronese Pete a výrazem svého buldočího obličeje je vyzývá. „My jsme tady, ten chlap stojí támhle. A utloukl našeho kamaráda k smrti kusem betonu.“

Jaeger se dá po několika prvních krátkých krocích do běhu.

Audrey zavrtí hlavou. „Co to děláme?“

Sarah ví.

„Jenom toho chlapa sledujeme,“ promluví Sarah pomalu, hlasem plným zuřivosti. „Jaeger nemůže být v nejlepší formě. Ale my jsme. Budeme se tedy držet blízko něj, popovídáme si a on možná kápne božskou.“

 

PĚT

Lucas dojel za cvakání řetězu na letiště. Šedovlasá žena mu podala přihlášku, on formuláře pomalu vyplnil a zaplatil dvěma dvacetidolarovkami vstupní poplatek pro přihlášení na místě. Potom si na trenýrky připíchl startovní číslo, připevnil čip k pravé botě a nové tričko skončilo přivázané pod sedlem kola.

Nálada před závodem byla tichá a zachmuřená. Rozhovory krátké. Rituály závodního dne byly prováděny s lenivou disciplínou. Hlasatel místního rozhlasu, obvykle plný elánu, vrčel na svět a varoval, že do startovního výstřelu zbývá už jenom dvacet minut. Jízda na kole člověka na běh nepřipraví. Lucas se pustil do mírného běhu po většinou prázdných parkovištích a kolem terminálu, který vypadal zavřeně, a právě tehdy zpoza jednoho odpadového kontejneru vystoupil vysoký muž.

„Peppere.“

Lucas na něj kývl a zvedl jednu ruku.

Jaeger se zařadil vedle něj. Měl na sobě závodní běžecké boty, trenýrky a čapku White Sox otočenou na hlavě dozadu. Beze slova doběhl s Lucasem zpátky ke kolu a přihlížel, jak si Lucas svléká tričko, ve kterém přijel z domova, a váže je na rám.

„Přišel jsi o auto?“ zeptal se.

„Vím, kde je.“

„Vidím, že máš na kotníku hezký šperk.“

Lucas pozvedl nohu a zase ji položil na zem. „Závidíš?“

„Jsi v lochu?“

„Když budu pít.“

„S tím, cos měl na krku, tě měli na rok strčit do klece.“

„Vězení je plné,“ pokrčil Lucas rameny. „A kromě toho ten případ nebyl přesvědčivě podložený.“

„Ne?“

„Možná jsem neřídil já.“ Hanba ho donutila sklopit oči. „Někdo zavolal na tísňovou linku, ale byla rušná noc. Jedna policajtka zpozorovala moje auto, blýskla světly, vůz zastavil a muž bílé pleti z něj zaběhl mezi domy.“

„Pronásledovala ho?“

„Pěšky, ale nedokázala udržet krok.“

„To se vsadím,“ zachechtal se Jaeger.

„Druhý hlídkový vůz mě našel o půl míle dál, kde vyšetřovali vloupání. Zakopli o mne čistě náhodou.“

Lucasův telefon začal zvonit.

„Já s těmahle hejblatama neumím běhat,“ řekl Jaeger. „Mám starý skládací a občas ho odkládám.“

Lucas přijal hovor.

„Pět minut,“ oznámil Wade.

„Pět minut,“ oznámil hlas z místního rozhlasu.

Wade se zeptal: „Jak se cítíš?“

„Popovídáme si později, ano?“ Lucas ukončil hovor.

Jaeger se díval na něj a na telefon. Neptal se, kdo volal, ale když na něj Lucas pohlédl, oplatil mu to něčím, co mohl být úsměv, stydlivý a trochu lítostivý.

„Uvidíme se na trati. Ano, Peppere?“

* * *

Hráz se stáčí k jihovýchodu a končí u severní hranice parku. Kdyby se Jaeger té cesty držel, unikl by zpátky do města. Každý rozumný člověk by to udělal. Jenže když Jaeger dorazí k Foster Lane, vrhne se doprava a přidá. A aby to každý pochopil, připojí při přebíhání Ash Creeku úšklebek.

Pete a Varner jsou v čele a dolují z nohou rychlost. Audrey se drží vedle Lucase, ale honičky se neúčastní. Ručeji poklesnou a zkrátí krok. „Nedokážete ho chytit,“ prohlásí.

„Sleduj,“ věří si Pete.

„A co potom?“ zeptá se ona.

Nikdo neodpoví. Dorazí k Foster Lane a společně v hloučku zabočí přes rezavý příhradový most. Stará ocel se pod dopadajícíma nohama chvěje, vítr dotírá z boku a zpocené tváře bolí.

„Já tak rychle běžet nedokážu,“ vypraví ze sebe Sarah.

„To nedokáže nikdo,“ řekne Crouse.

Vpředu za mostem se cesta stáčí doleva mezi vodou a hustým mladým lesním porostem. Dívají se, jak Jaeger upaluje pryč, a potom Masters navrhne: „Musíme zpomalit.“

Pete má plán. „Jestli se rozběhne po kolejích, odřízneme ho.“

„To neudělá,“ opáčí Audrey. „To by byla hloupost.“

Seběhnou z mostu a Pete zpomalí. „Rozdělíme se,“ prohlásí.

„Rychlonozí ho nadeženou a ostatní počkají vepředu.“

Jaeger zvyšuje náskok.

„Blíží se k otočce,“ hlásí Lucas.

„O půl míle dál,“ řekne Gatlin. „U vstupu do parku.“

„Ne, tady,“ zarazí ho Lucas. „Brzo.“

A v tu chvíli Jaeger zabočí doprava, přeskočí hromádku šedého štěrku a ponoří se do křoví. Dva dlouhé kroky a zbývá z něho jenom matný stín, který střídavě mizí a objevuje se. A s dalším krokem je tentam.

Varner zakleje.

„Běžte napřed nebo za ním,“ vyzve ostatní Pete.

Sarah a Masters zůstávají pozadu. A Crouse. Potom Audrey k někomu pronese „Ne,“ a také odpadá.

Pete a Varner zrychlují, Gatlin se drží za nimi. Lucas udržuje vlastní tempo, dívá se na své boty a odhaduje, kolik života mu zbývá v nohách. Potom kolem všech proklouzne, utrhne se doprava a zanoří se mezi holé větve. Ostatní uzoučkou pěšinku přehlédnou a přeběhnou. Osamocený Lucas seběhne z tělesa cesty a běží po nezřetelné pěšině k místu, kde se napojuje na hlavní stezku – široký pruh černé země a obnažených kořenů, jenž se stáčí k západu ze svahu.

Gravitace ho žene dolů. Lucas zvedá nohy vysoko, vybírá si hladké úseky zmrzlé země, tančí mezi kořeny a úzkými výmoly. Potom se stezka vyrovná a stromy vystřídá porost ošumělých orobinců.

Lucas zpomaluje a vydýchává se.

Ostatní přisupí za něj. „Já ho nevidím,“ stěžuje si Varner.

Daleko před nimi leží dlouho vyvrácený topol – hřeben bílého dřeva bez kůry, zářící v chladném slunečním světle. Lucas jako první postřehne, jak se za stromem míhá černá baseballová čapka, a znovu se rozběhne. Nic na světě není snadnější než přimět dlouhé nohy k letu.

* * *

„Pět minut,“ oznámil dunivý hlas z amplionu. Ale o minutu později dodal: „Ještě ne, lidi. Budeme mít krátké zpoždění.“

Lidé předpokládali, že bude přistávat letadlo, což je vzácná událost, a všechny pohledy se zvedly k nebi. Jenže v tom horkém zářijovém ránu nic nepřilétalo. Lucas se zařadil vedle Audrey, špičky na startovní čáře. Pete, Gatlin a Varner stáli na její opačné straně. Crouse postával několik řad za nimi s Mastersem. Sarah se neúčastnila a Jaegera Lucas nikde neviděl. Harris jako rozdováděné štěně vysprintoval na prázdnou vzletovou dráhu a přiklusal zase zpátky. Potom vyplýtval druhý takový výron rychlosti a Pete zabručel: „Co jsme komu udělali, že ho máme na krku?“

Ze všech stran se ozval smích a vzápětí odumřel.

Objevil se Carl Jaeger. Kde se schovával, byla záhada, ale najednou stál na čáře. Přišel sem závodit. V duchu se připravoval na příštích deset kilometrů. Více než čtyřicetiletý, a přitom nikdo nepamatoval, že by prohrál s některým místním běžcem. Byl to úžasný rekord vyžadující přípravu, soustředění a pozoruhodné štěstí. Hleděl na pásku u špičky své levé nohy a podle všeho si ani nevšiml detektivů, kteří podlezli zábrany a s pouty v pohotovosti mířili k němu.

„Držte ruce tak, abychom na ně viděli,“ rozkázal detektiv v čele.

Jaeger napjal nohy, dlouhá lýtka sebou poškubávala. Zvedl hlavu a řekl: „Mne nehledáte.“ Potom sklopil pohled k šedému asfaltu a promluvil ke svým nohám: „Nechte mě jenom ještě tohle doběhnout. Jenom tohle.“

 

ŠEST

Stezka se vyhoupne z mokřadu, srovná se a rozplyne v posečené ploše hnědé trávy. Kamenné chatky letního tábora jsou na zimu opuštěné, na dveřích visací zámky, do všech oken našroubované pláty překližky. Lucas drží směr a budovy se ztrácejí za ním. A potom je pod ním zase stezka, zahýbá doleva a mýtina končí stromy, hlubokou proláklinou a opodál úzkým můstkem z dubových planěk a starých telegrafních sloupů.

Ze zvyku zůstává na stezce. Voda na dně prolákliny je na povrchu zmrzlá a led je prolomený v místě, kam musel šlápnout Jaeger. Kalná voda se ještě vlní. Lucas zkrátí krok. Odrazí se předčasně. Ví, že na druhý břeh nedoskočí, dopadá na přední nohu a propadá se. Švihne druhou nohou dopředu a vytáhne zabořenou nohu z bláta dřív, než se promáčí.

To ho zpomalí a protější svah je šerý, velmi kluzký a příkrý, takže ho ostatní předběhnou.

Boty bubnují na dubových prknech. Pete je v čele a huláká pár slov, která končí otazníkem.

„Cože?“ ptá se Lucas.

Varner zpomalí a shlédne na něj dolů. „Kde je?“

Potom se ozve Pete: „Máme ho.“

Lucas se zase dostává na vyvýšený terén. Les je mladý a hustý a stezka se klikatí mezi stromky, až to vypadá, že jim není konce. Potom zase všechno klesá mezi orobince. Jaeger je šedý obrys, na který dopadá sluneční světlo. Trochu moc nahnutý kupředu rázně kmitá rukama, aby pomohl v úsilí nohám při zdolávání dalšího stoupání.

V bahně leží další topol, kmen a silné kořeny holé a ohlazené roky tlení.

„Zkratka,“ vybídne je Lucas.

Pete utrousí nějaké slovíčko. On a Varner se trápí, naklánějí se kupředu dlouho předtím, než dorazí ke stoupání. Jenom Gatlin běží hladce a jeho drobná postava vklouzne do vedení.

Lucas zamíří doleva a chce strom přeskočit, ale nemá švih, nemá energii. Odráží se, vzepře se o dřevo na rukách v palčácích, ale potom zachytí nohou o kmen a vyvede ho to z tempa Zastaví se a z místa, kde ještě nikdy nebyl, se dívá dolů. Mezi orobinci se vine úzká stará stezka Seskočí dolů a opět sám se po ní rozběhne.

Z dálky se nese hlas. Slova se nedají rozeznat. A pak vše ztichne a zůstává jenom vítr kdesi vysoko a pleskání nohou. Lucas má obličej zkropený potem. Za běhu stáhne palčáky, složí je k sobě a zastrčí je do elasťáků.

Znovu k němu dolehnou hlasy.

Pohyb na pravé straně.

Na vyšším terénu se objeví Jaeger, tělo napřímené, krok uvolněný. Chová se jako závodník, který má neohrozitelný náskok. Nevšímá si ničeho jiného než stezky před sebou, sbíhá zpátky do mokřin, trochu zpomalí a Lucas přidá a dohoní ho v místě, kde se stezky sbíhají. Jaeger se ohlédne přes rameno a trochu sebou trhne. „Ne,“ hlesne. A z hrudi se mu vydere nervózní smích.

Lucas se těsně přiblíží. Stezka opět šplhá z mokřin vzhůru. A když Jaeger před Lucasem začne stoupat, Lucas sáhne dolů, chytne ho za kotník a trhne jím.

Jaeger upadne, jedna ruka pleskne do zmrzlé země.

Lucas ho popadne za druhý kotník a řekne: „Uteč.“

Jaeger po něm kopne.

„Co blbneš?“ diví se Lucas. „Jsi hlupák. Upaluj odsud. Posloucháš mne?“

Hlasy se přibližují. Varner křikne: „Peppere,“ a Pete křikne: „Máme ho,“ a v tu chvíli se Jaeger vyškrábe na nohy. Pohled má divoký a zuřivý. Odpovídajícím tónem řekne: „Co ty víš?“ Není to otázka, jenom soubor rázných tvrdých slov. Potom se rozběhne a napadá přitom na pravou nohu. Ale krok se brzy srovná a ta nevyčerpatelná síla ho nese pryč. Lucas se za ním dívá a doufá v to nejlepší.

Ostatní doběhnou, zastaví se a předkloní se, aby se vydýchali.

„Dobrý,“ prohlásí Pete.

Varner se ptá: „Co ti říkal?“

Lucas se podívá na látkové rukavice na svých rukách, pak ruce spustí a Gatlin se zeptá: „Poranil jsi ho?“

„Ne,“ řekne Lucas.

„Škoda,“ opáčí Varner. „Příště mu zlámej nohy.“

* * *

Mezi stromy se rozléhají hlasy. Ženský křik; mužský hlas. Potom žena zakřičí znovu, děsivě zuřivým hlasem, jemuž není rozumět. Lucas zrychlí a utrhne se ostatním. Široká hlavní stezka posetá kousky ztrouchnivělého dřeva míří k jihu a stoupá do posledního krátkého svahu k Foster Lane. Jaeger už je pryč. Uprostřed cesty stojí Masters, ruce v bok. Vedle něj stojí Sarah. „Nedělej nic,“ říká. „To je nejlepší. Nedělat nic.“

Masters něco tiše odpoví.

Sarah odsekne: „Panebože,“ a švihne palčáky do vzduchu.

Masters se podívá pa Lucase, tváře zrudlé, ústa stažená, cloumají jím nějaké zahanbené rozpaky.

„Utíkej, sráči,“ zakřičí do dáli Crouse. Je naštvaný, ale ne příliš. Jako sportovní fanoušek pokřikující na soupeřův tým si přiloží ruce k ústům jako tlampač. „Honíme tě, sráči.“

Nikdo se nehýbá.

Pete dovrávorá na cestu, obličej zalitý potem. Varner a Gatlin ji přeběhnou, zastaví se u ústí další stezky a Gatlin ukáže. „Támhle.“

„Za ním,“ pobídne je Sarah.

Nemluví k Mastersovi. Popadne Lucase za loket, zacloumá jím a vybídne je: „Běžte.“

Varner a Gatlin už běží do porostu stromů.

Pete se s rukama opřenýma o kolena zeptá: „Kam vede Foster Lane? Na západní konec parku, že?“

Lucas přikývne. „Odbočuje z ní pár cestiček.“

„Budeme se po něm dívat.“ Potom Pete zakašle do dlaně. „Ten už je pryč,“ Sarah si zoufale přitiskne růžové palčáky na čelo. „Takových cestiček je tam milión.“

„Pojďte,“ vyzve je Crouse a vydává se po cestě.

Pete kluše za ním.

Masters pozoruje Sarah, brýle jako sopečné sklo, ústa sevřená do svraskalé růžové tečky.

Audrey stojí stranou, spodní ret vtažený do úst, zoubky zakousnuté do něj. Chová se jako náhodný kolemjdoucí, který měl tu smůlu, že se připletl k ošklivé rodinné hádce.

„A kdo se mnou?“ řekne Lucas.

Dá se do běhu a dodá: „Kdokoli.“

Po suchém štěrku zatančí malé boty.

Lucas zkrátí krok a nedá jí na vybranou než se zařadit vedle něj.

„Co jsi mu udělal?“ ptá se Audrey. „Krvácí mu koleno.“ Stezka je široká a hojně používaná, prořezává se starým lesem a překračuje jeden z potůčků, které napájejí Ash Creek. „Podrazil jsem mu nohy,“ přizná Lucas.

„Podrazil jsi mu nohy.“

„Byla to hloupost,“ ztiší hlas Lucas.

Koryto je široké, zanesené neřádstvem a padlými stromy. Dlouhý můstek je postaven z trubek a dobových planěk. Lucas na něj vběhne první a vnímá bubnování kroků. „Chtěl jsem ho vystrašit. Přimět ho, aby běhal někde jinde.“

Přeběhnou most a svět ztichne. Stezka se rozděluje, jedna větev míří k západu, ale Lucas pokračuje na jih.

„Povídali jsme si,“ řekne Audrey. „Tam nahoře na cestě, když jsme čekali. Masters žertem řekl, že bychom měli Jaegera složit k zemi, a Sarah okamžitě prohlásila, že je to dobrý nápad. Ale když se Carl nakonec ukázal, nikdo se ani nehnul.“

Od západu sem z hloubi lesa dolehnou hlasy.

„Neměli bychom zamířit tam?“ ptá se Audrey.

„Ta druhá stezka tam dělá oblouk. Jaeger to buď stihne na cestu, anebo se srazí s námi.“

Audrey se dotáhne vedle něj a ani jeden z nich už nemluví. Potom Lucas řekne: „Nic se mu nestane.“

„Slibuješ?“

On zpomalí.

Ona ho předběhne a ohlédne se. „Co je?“

„Jsme tady. Zastav se,“ odpoví Lucas.

Stezka na konci lesa zatáčí doleva Před nimi je dvacet stop příkrého srázu do líně tekoucí studené vody. Z pravé strany se připojuje jiná stezka „Slyšíš něco?“ ptá se Lucas.

„Ne.“ Nakloní hlavu. „Ano.“

Nejdřív se objeví šedivé tričko a po něm bledý obličej. Jaeger je zpozoruje. Tři kroky od nich se zastaví. Na pravém koleni už se mu tvoří strup. Dýchá ztěžka, velké plíce se namáhají, v obličeji má vepsánu hlubokou a naprostou únavu. Ale hlas má pevný. Lucase si nevšímá a řekne: „Ty? To snad ne.“

Spíš smutně než rozzlobeně Audrey odpoví: „Jenom mi to pověz, Carle.“

„Co ti mám povědět?“

„Zabil jsi Wadea?“

Jaeger střelí pohledem za sebe na menší stezku. Mezi stromy stojí Gatlin a Varner a ztěžka supí. A Jaeger se otočí zpátky a zadívá se jen na Lucase. Neřekne ani slovo, ale nasadí zvláštní lehký úsměv. Potom se znovu rozběhne – několika línými kroky se protlačí mezi Lucasem a Audrey – jeho velké nohy přeřadí na vysoké tempo a na zemi za ním se rozlétají hrudky zmrzlého bláta.

* * *

„Mohl jsi vyhrát.“

Byl to Wadeův hlas a současně nebyl.

„Právě zveřejnili výsledky,“ řekl. „Měl bys vidět mezičasy. Na pěti mílích na tebe měl Harris jedenáct sekund náskok. Kdyby ses držel blíž, na konci bys mu to nandal. Ten kluk si myslí, že má šmrnc, ale nemá.“

Lucas sedí v kuchyni a doráží konvici kávy. V televizi spolu bojují skřeti a lidé, šeredné zlo postavené proti krásnému dobru. „Posloucháš, Lucasi?“

„Jó.“

„Od svých šestnácti jsi nevyhrál žádný závod.“

Lucas odloží hrnek. „Jak to víš? Říkal jsem ti to?“

„Čtu si staré sportovní zprávy,“ vysvětlil Wade. Něco v jeho hlase bylo jiné. Něco se změnilo. Nebyla to slova, ani rytmus, ale emoce. Wade býval vždycky vznětlivý, ale obvykle takovým odměřeným způsobem, pořád pod kontrolou. Obvykle. Ale tahle osoba vkládá hněv do všeho, co říká. „Měl jsi šanci, Lucasi. Když se nezúčastnil Jaeger a vůbec.“

„Ty o tom zatčení víš?“

„Právě zveřejnili článek. Je u něj hezká fotka, jak jsem vypadal před deseti lety. A opravdu ošklivá fotka Jaegera Doufám, že Masters má to zatčení na videu. Na něco takového bych se rád podíval.“

Lucas se natáhne přes stůl a vypne televizi.

„Dva svědci viděli Jaegera běhat se mnou,“ promluví Wade. „Právě jsem si o tom všechno přečetl. Byli jsme to pondělí v parku a svědci se shodují v tom, že mezi námi panovala napjatá nálada“

„Ale ty si to nepamatuješ.“

„Wade své dny ukládal vždycky večer,“ řekl Wade. „To byla jeho běžná praxe.“

„Už si vzpomínám.“

Mlčení.

Lucas čekal. Nakonec se zeptal: „Myslíš, že to udělal Carl?“

„Jestli mne zabil?“ Ozval se podivný smích. „Nevím. Opravdu nevím. Ale povím ti, jak si připadám. Představ si, že jsi v kině a díváš se na film. Je to detektivka a jedna postávaje ti opravdu, ale opravdu sympatická. Přeješ jí to nejlepší, ale musíš se jít vyčurat a zrovna v tu chvíli tu postavu, která se ti líbí, zabijí. Ty jsi mimo sál a tomu člověku někdo rozbije hlavu. A ty jsi teď rozzlobený a smutný, ale nejvíc ze všeho se cítíš podvedený.“

Lucas zvedl hrnek a zadíval se na špinavé dno.

„Možná to Carl udělal, možná ne,“ pokračuje Wade. „Ale já jsem tuhle pasáž prošvihl. A teď sedím ve tmě a čekám, jak to dopadne. Abych se mohl vrátit ke svému životu.“

* * *

Horská kola a turistické boty vyhloubily uprostřed stezky hlubokou kolej. Běžci se v ní drží v řadě za sebou a vyskakují na okraj, když stezka zatáčí, aby si zkrátili dráhu. Lucas je v čele a Audrey hned za ním dává pozor, kam šlape. Stísněným hlasem říká: „Já tomu nemůžu uvěřit.“

„Tak běž pryč,“ pobídne ji Varner.

Jaeger je čtyřicet stop před nimi. Tam, kde stezka zatáčí doleva, zkracuje si cestu mezi stromy a přidává ke svému náskoku půl kroku.

Varner zrychlí, předbíhá Audrey a podrážkou odře Lucasovi patu.

Lucas zpomalí a otočí se k severu. Vítr ho řeže do zpocené tváře.

Další most je vidět mezi stromy jako vysoká červená skvrna Jaeger už je skoro u něj, zpomaluje krok a chystá se vyskočit na schody.

Varner znovu zrychlí, tentokrát do plného trysku, a stěží se mu podaří protáhnout se před Lucase.

Jaeger se ohlédne, zamžourá, širokými ústy dlouze vtahuje vzduch. Potom se otočí, vyskočí a pravou nohou přistane na schodu z růžové žuly. Na okamžik se zastaví, odhaduje před dalším skokem vzdálenost a svou únavu, skočí znovu a přejde do hladkého běhu přes most.

Varner se potácí a na ztuhlých nohách šplhá po schodech za Jaegerem.

Ostatní se nakupí za ním.

Lucas lapá po dechu, otře si krev na noze a znovu se protlačí do čela Ash Creek je široký jako řeka a dlouhý dřevěný most se třese dopady nohou. Když Jaeger doběhne na konec, má náskok dvacet stop. Seskočí z vrcholku schodů a tvrdě dopadne na zem. V jeho postoji je znát překvapení. Stojí, kde přistál, ohlíží se po Lucasovi a málem promluví. Málem. Potom se dá zase do běhu, ale své pravé noze úplně nedůvěřuje.

Lucas seběhne ze schodů a utíká dál. Další část stezky je rovná a široká – stará cesta přes dvůr bývalé farmy. Někdo se slabostí pro topoly je tam vysázel v pravidelných řadách, bledé kmeny bez lesklého listí vyhlížejí nemocně. Běžce znovu popohání vítr. A všichni znovu zrychlují. Starý dvůr končí mohutným dubem a hlubokým lesem. Wade tady míval tradiční otočný bod z Ymky. Na téhle trase uběhli o několik kroků víc než sedm mil.

Jaeger mizí mezi stromy.

Lucas zpomalí a prohlásí: „Před námi je další most.“

Audrey ho dobíhá. „A co je s ním?“

„Je zavřený. Od loňského léta“

„Pořád se dá přejít,“ řekne Gatlin.

„Jo,“ připustí Lucas. „Ale o tom nemluvím.“

V dálce se zdvihá most. Od pohledu vypadá poškozeně. Čtyři vysoké pilíře se naklánějí ke středu. Loni v červnu se korytem přítoku prohnala blesková povodeň, odnesla břehy a podemlela základy. Jaeger usilovně běží a vzdaluje se jim. Varner má strach, že by Jaeger mohl uniknout, a adrenalin mu dodá právě tolik rychlosti, aby dohonil Lucase a zakopl o jeho nohu.

Oba muži upadnou. Obnažený kořen roztrhne Lucasovi látkovou rukavici i pravou dlaň.

Audrey se zastaví.

Gatlin proběhne kolem a je tentam.

Varner zasténá, zvedne se, vrhne po Lucasovi zahanbený, ale ohromně naštvaný pohled a odkulhá pryč.

„Je ti něco?“ ptá se Audrey.

Lucas vstane a podívá se, jak laciná bílá tkanina nasakuje krví. Trhne sebou, řekne: „Pojď,“ a s očima sklopenýma k zemi se dá do pomalého klusu.

MOST UZAVŘEN, NEBEZPEČÍ ÚRAZU hlásá tabulka přibitá ke zkříženým prknům.

Jaeger už zábranu přelezl. Ocelová lana mu slouží jako zábradlí a se široce rozpaženýma rukama pomalu zmizí z dohledu.

„Prohráli jsme,“ zaskuhrá Audrey. „Jsme trop.“

Zní to vlastně šťastně.

Gatlin stojí na rampě. Potom zvedne ruku a zamává na někoho na druhém břehu.

Za mostem stezka končí na parkovišti. Když lidé běží po cestě v západní části parku, dovede je Foster Lane i loudavým tempem na tohle parkoviště dřív, než by tyhle stezky proběhl závodní chrt. Gatlin a Varner stojí u zkřížených prken a dívají se přes bahnisko. Visutý most vypadá unaveně, staře a zrádně a uprostřed je pokleslý, jako by držel obrovskou tíhu. V nejnižším místě průhybu stojí Jaeger. Nehýbá se. U protější zábrany stojí rozkročený Pete. Za ním jsou Masters a Crouse a opodál postává Sarah, teď samý úsměv.

Pete pronese: „Podívej se na sebe.“ Potom bouchne do prken a prohlásí: „Pokud si nenecháš narůst křídla, chytili jsme tě.“

* * *

„Viděl jsi dneska zprávy?“

Lucas si připravoval další konvici kávy. „Myslíš kromě historek o vraždách?“

Mrtvý muž se zasmál a zmlkl. A z toho ticha pak řekl: „Včera byla bouřka V Gronsku.“

Lucas neřekl nic.

„Ty nevíš, kde je Grónsko, viď?“

„Docela dobře,“ odsekl Lucas.

Další smích byl kratší a zlostnější. „Nebyla to velká bouřka a netrvala dlouho. Ale jestli na ledovce začne pršet pořádně, bude to opravdu malér.“

„Myslel jsem, že opravdový malér už máme.“

„Bude to ještě horší,“ řekl Wade.

Kávovar se pustil do práce, celý šťastný, že může být k užitku. „Počasí by takhle nebláznilo, kdyby Číňani nepálili tolik uhlí,“ postěžoval si Lucas.

„Kterépak autorita tohle říká? Ty?“

„Většinou Masters.“

„To nebyli Číňani, Lucasi. To byli všichni.“

Lucas neřekl nic a čekal.

„I chytří lidé mohou jednat hloupě,“ řekl Wade.

„Asi jo.“

„A já znám lidi, kteří sice neumějí číst v mapě, ale přesto vidí věci, kterých bych si já nikdy nevšiml.“

Lucas si nalil čerstvý šálek.

„Už jsem ti to říkal? Klima je hlavní důvod, proč jsem vznikl. A nešlo jenom o stoupající hladiny oceánů a desetiletá sucha a vlny veder v Perském zálivu. Klima se mění. Odjakživa se měnilo a život se mu přizpůsoboval. Až na to, že dnes se musí Země vypořádat se dvěma významnými jevy, které v eocénu neexistovaly.“

Lucas zopakuje nové slovo. „V eocénu.“

„Země má peníze a politiku. A tyhle drahocenné věci to zasahuje hůř než cokoliv jiného. Sultáni můžou odletět do chladného mokrého Švýcarska, ale chudí lidé musí umřít. Saúdská vláda se musí zhroutit. Ale mezitím si inženýři sedí ve svých klimatizovaných bunkrech a řídí roboty pracující na ropných polích při pětašedesáti stupních. Jako by to byla nějaká jiná planeta a oni byli ušlechtilí astronauti a odváděli dobrou práci.“

„Asi jo,“ řekl Lucas.

„Politická stabilita a bohatství,“ pokračuje hlas. „Lidé na těchhle dvou věcech závisejí víc než na čemkoli jiném. A chudoba, nepokoje, malé vraždy a velké války budou jenom horší. Hodinu za hodinou, rok za rokem. Proto jsem svoje úspory vložil do tohohle podniku. Proto to Wade udělal. Ano, doufali jsme v padesát let odlaďování, ale aspoň jsme měli dost času na to, abychom dali dohromady všechno o sobě a uložili to sem. Celý můj život, tak bezpečný, jak jenom může být.“

Lucas se napil a zadíval se z okna. Nebo se spíš nedíval nikam. Přemýšlel a netušil o čem, dokud nepromluvil.

„To by nikdo neudělal,“ řekl.

„Co by neudělal?“

„Vzít všechno.“ Lucas otřel kuchyňskou linku čistou utěrkou. „Má se to takhle. Ukládáš celý svůj život do jedné velké tašky. Ale vždycky si budeš vybírat. Vždycky se najde něco ostudného, ošklivého nebo nebezpečného, na co se podíváš a povíš si: ‚Sakra, tyhle hnusárny bych měl vynechat.’“

„Myslíš?“

„Vím to.“ Lucas pozoroval houpající se hladinu kávy v hrnku. „To je nejspíš další důvod, proč tě Wade udělal. Zbavit se minulosti.“

Na lince bylo ticho.

„A ty, ubohá záloha… ty ani nevíš, co chybí.“ Lucas se smál, ale současně to smích nebyl. „Zrovna teď to vypovídá o mnohém.“

 

SEDM

Jaeger stojí v nejnižším bodu zvolna se pohupujícího oblouku, pomalu se otáčí sem a tam a dívá se po lidech na obou koncích mostu. Hruď se mu vzdouvá a nasává chladný vzduch. Svaly na holých nohou vypadají jako staré lano, propletené a otřepené, a pravé koleno mu stále krvácí, lesknoucí se rudý hádek na dlouhé holeni. Rukama ve špinavých látkových rukavicích se drží ocelových lan. Staré dřevo pod jeho vahou sténá. Zdá se, že mu to nevadí. Jestli se most zřítí, spadne deset stop do ledového bláta a nestane se nic, jenom bolest a špína Jaeger strávil dva měsíce ve vězení. Měl příliš málo peněz, než aby měl na kauci nebo na solidního právníka. Počet vražd ve městě za posledních několik roků vylétl vzhůru. Bylo třeba stíhat stovky jiných případů. Byl ovšem brutálně zavražděn populární občan, a proto se policie a úřad státního návladního vrhli se všemi prostředky na podezřelého a snažili se z něj vydolovat přiznání. Toho se ale nedočkali. A když si klíčové důkazy konečně naplno podala moderní věda, zjistili, že staví na vodě. Svědkové a podivné okolnosti na vybudování případu nestačili a soud neměl na vybranou nic jiného než Jaegera propustit. A proto ten most není žádná překážka. Žádná. Člověka nic neudělá ničemnějším ani tvrdším. To vyjadřuje svým tělem, svým obličejem i pevným a jistým sevřením rukou. Tohle říká Lucasovi, když se na něj dívá svýma planoucíma zelenýma očima.

A potom Jaeger zamrká.

Znovu se nadechne a zadrží dech. Zakloní hlavu na tom dlouhém krku. Možná je mu zima. Každému by byla, kdyby stál nehybně takhle oblečený. Potom vydechne, udělá čtvrtobrat a ovine rukama jedno tlusté ocelové lano.

Pete houkne: „Hej, smrade. Pověz nám pravdu a my tě necháme jít.“

Jaeger hledí do bahniska. Zřetelným, ne hlasitým, ale daleko se nesoucím hlasem promluví: „Jo, přesně. Jsem smrad. A Wade byl spravedlivý klaďas, všichni ho měli rádi, a smrt z něj udělala dokonalého.“

Nikdo nepromluví. Kromě větru ve stromech a pomalého zurčení vody není nic slyšet.

„Ne, nebyl jsem s ním, když umřel,“ mluví dál Jaeger. „Ale vím, jak umřel. I po dešti tam zůstaly stopy. Na jih odsud našli u vody velký kus kůže. Pocházel z jeho ramene, a to byla první rána. Někdo se rozmáchl armovacím prutem s kusem betonu na konci, ten se svezl po Wadeovi zezadu zleva a pravděpodobně ho srazil na zem. Dal útočníkovi šanci sebrat Wadeův telefon a nechat ho zakrváceného a odříznutého od světa, ale pohyblivého.

Pak začalo pronásledování. Byla tam krvavá stopa Detektory DNA a speciální kamery ukázaly, kudy běžel, kde krvácel. Dvakrát se pokusil prokličkovat k nejbližšímu ústí stezky, ale nepřítel mu znovu odřel rameno a praštil ho do jedné ruky. To experti vyčetli z chuchvalců krevních sraženin. Vědí, jak rychle krev tekla a kde se Wade zhroutil. Bylo to na opuštěné železniční trati, nejspíš když se snažil dostat zpátky do města. Tam mu vrah tím kyjem rozbil jedno koleno a ochromil ho. Potom mu zlomil čelist, nejspíš aby zůstal zticha Pak ho odtáhl dolů do křoví a několika dobře mířenými ranami mu roztříštil kyčel. A poté ho z nějakého důvodu na chvíli přestal mlátit.“

Jaeger se odmlčí.

Sarah téměř neslyšně zasyčí: „Co nám to tu vykládáš?“

„Vysvětluju vám, proč se chováte jako idioti.“ Jaeger se podívá na ni a zase zpátky na Lucase. „Uběhlo patnáct nebo dvacet minut. Vrah stál nad Wadem. Asi s ním mluvil. Nejspíš mu vykládal, jak moc ho nenávidí. Protože o tohle při té vraždě šlo. Někdo si chtěl co nejvíc vychutnat zábavu z toho, že mu ubližuje. Chtěl, aby byl Wade bezmocný, chtěl, aby pochopil, že je zmrzačený a zničený.“

Sarah vydá tichý zděšený zvuk.

Jaeger zavrtí hlavou. „Dvacet minut povídání a pak tři nebo čtyři minuty důkladného mlácení. Odhadují, že Wade umřel do šedesáti sekund. Ale měl tuhý kořínek a možná to nešlo tak rychle. Možná cítil, jak mu vrah polovinu obličeje zarazil do hlavy, zpřerážel ruce a žebra a rozdrtil krk.“

Lucas se opírá o zábranu.

Jaeger se tiskne k lanu, dlouhé ruce roztažené a pevně zaťaté. Vytrvalé bušení jeho nejsilnějšího svalu rozechvívá ocel. Každý, kdo se mostu dotkne, cítí, jak rázně a rychle mu bije srdce.

„Já jsem k tomu člověku necítil nenávist,“ nepřestává mluvit Jaeger. „Znáš mě, Audrey. Ty taky, Lucasi. Jsem uzavřený, to ano. Ale tohle nepřátelství šlo jen jedním směrem.“ Zasměje se a chytí se zase obou lan. „Jo, to pondělí jsme spolu běželi. A mluvili jsme spolu. Ale asi po míli jsem to otočil a on běžel dál. Pro mne Wade neznamenal nic. Jenom další osoba v partě. Nechoval jsem k němu nenávist. Dokud jsem nestrávil dva měsíce v kriminále, kde jsem přemýšlel o něm a o jeho hodných kamarádech. A víte, k čemu jsem se dobral? Mám takový pocit. Takový instinkt. Já jsem pro jeho zabití neměl důvod, obzvlášť ne takovým způsobem. Ale myslím si, že zabít Wadea Tannera by dokázal někdo z vás, mizerové. Snadno.“

* * *

Ve svých začátcích bývala ta budova továrnou a pak se proměnila v zašlé skladiště. Potom nemovitost lacino prodali. V horních patrech vybudoval investor byty, komunitní prostor a západní část obsadil Kávový koutek a zadní trakt se přestavěl jako moderní nádvoří i s květináči a rozbitou kašnou. Lucas se blížil k litinové bráně nádvoří. Sobotní běhání skončilo, kávu dopil a přemýšlel o zbytku dne, když tu za ním promluvila Sarah: „Potřebuju nové boty.“

Mluví ke mně? pomyslel si Lucas a otočil se.

Sarah se ptala telefonu: „Které bych měla vyzkoušet?“

To nezvyklé, zvláštní a podivné na té chvíli byl její obličej. Sarah se tvářila šťastně, což nebývalo zvykem. Tvář jí zářila úsměvem a oči jí jen hrály. Poslouchala hlas z druhé strany a Lucas poznal či. Potom si ho všimla a náhle se v rozpacích odvrátila, potichu zamumlala něco, co neměl slyšet nikdo jiný –

Prošla bránou a Lucas za ní. Nádvoří zůstalo vydlážděno původními cihlami, tmavočervenými a ohlazenými koňskými povozy. Možná se koně jednoho dne vrátí. Měl o čem přemýšlet, když tak kráčel za tou drobnou ženou. Jedny skleněné dveře vedly do Běžeckého obchůdku a majitel právě otevřel. Říjen, několik minut po desáté a den mu začínal slibně. Měl hned dva zákazníky, takže nebylo divu, že se usmíval na celé kolo.

Lucas tápal po jménu. Tom? Tom Hubble, ano.

„Chce, abych vyzkoušela Endorfiny,“ oznámila Sarah. „Ty se spřaženými počítači a regulátory z inteligentního gelu.“

„Dobrý výběr,“ přisvědčil Tom. „Jakou velikost?“

Sdělila mu ji a on zmizel v zadní místnosti. Potom se obrátila a zadívala se na Lucase. Nemluvila Naslouchala a usmívala se. Pak řekla: „Lucas je tu taky,“ a přikyvovala, zatímco Wade mluvil. Potom oslovila živého muže: „Říká, že taky potřebuješ nové boty.“

„To jo, ale jak to ví?“

„Wade tady pořád vypomáhá. Udržuje si přehled o tom, co kdo kupuje, a ty už sis dlouho žádné nekoupil.“

Nejpodivnější bylo, jak to všechno do sebe zapadalo.

Lucas se posadil na čalouněnou lavici, Sarah se uvelebila vedle něj a stále přitom mluvila s Wadem. Na podlaze byla kolem lavice namalována oválná dráha. Sarah naslouchala hlasu, Tom přinesl krabici s botami, obul jí je, zavázal jí je, v podřepu sledoval, jak opakovaně popobíhá o několik kroků, a zkušeným zrakem se snažil odhadnout, co je na jejím kroku dobré a co špatné.

Sarah se zahihňala Nezasmála zahihňala „Taky bych potřeboval nové boty,“ ozval se Lucas.

„Jaké byste rád?“ zeptal se Tom.

„Takové, co mám teď,“ řekl Lucas.

„Co je to za model?“

„Nepamatuju si,“ přiznal Lucas. „Zeptejte se Wadea“

Tom přikývl s pohledem upřeným na Sarah, dobíhající další kolečko. Řekla: „Ahoj,“ a ťukla do telefonu. „Vezmu si je. A prý mi, prosím, máte slevit o jeho provizi.“

„Jistě,“ Tom se zvolna napřímil.

Sarah se za ním vydala k pultu, ale potom se zarazila a podívala se na Lucase. „Víš, mluvím s ním víc než dřív,“ řekla s úsměvem, ale vlastně to úsměv nebyl. V jádru byla šťastná, ale věděla, že na jejích pocitech je něco špatného, něco zvráceného.

* * *

Jaeger se chytá lan a silnými záběry nohou leze na opačný konec kymácejícího se mostu. Pete stojí na místě a čeká. Čtyři lidé čekají, ramena pevná, ale nohy nervózní. Během minuty všechno skončí. Blíží se rvačka a čtveřice na severním břehu může jenom přihlížet. Všichni jsou jenom rádi.

Pete se zachmuří.

Jaeger požádá: „Uhněte.“

Nikdo nereaguje. Hrdost je drží na místě, dokud Pete neskloní hlavu, necouvne a neprohodí pár slov k ostatním.

Masters s úlevou ustoupí.

Crouse ne. Jenom přešlápne. Na Jaegera to dojem neudělá. Opře se o zábranu, skočí a jednou nohou přistane v místě, kde se prkna kříží. Potom se tou nohou odrazí, dopadne před Crouse, hledí na něj svrchu, neříká nic a Crouse málem klopýtne, když couvá dolů z dřevěné rampy.

Jenom Sarah zůstane, kde je. Zatne ruce v palčácích v pěst, udělá krok kupředu, mává pěstmi, vzlyká a popadá dech.

Jaeger se protlačí kolem ní, rozeběhne se a po několika krocích mizí.

Pete zamává.

„Po jednom.“

První jde Gatlin. Drobná postava proklouzne pod zábranou, seběhne dolů a na druhé straně zase vyběhne nahoru. Za ním jde Varner, všechny kroky směšně dlouhé, most se kývá a skřípá. Další na řadě je Audrey. Nepouští se lan a neběží. V polovině cesty se ohlédne po Lucasovi a ten řekne: „Pojďme odsud. Můžeme zamířit zpátky.“

Ona zavrtí hlavou a namítne: „Ale co když ho zase chytí?“ Jenom z té možnosti se rozechvěje a spěšně dokončí svou cestu dolů a zase nahoru.

Pete si přiloží ruku k ústům a zavolá: „Jdeš?“

Lucas zavrtí hlavou: „Ne.“ Možná to myslí vážně. Kdekoli jinde na světě by to bylo lepší než tady. Ale sleduje sám sebe, jak se shýbá, podlézá zábranu a nechává své nohy běžet. Prkna pod ním zapraskají a on vzápětí bez jediného špatného došlapu nebo klopýtnutí vybíhá na druhou stranu.

Čeká tam jenom Pete. Dívá se směrem k Lucasovi. Mluví k němu, pokud ovšem nemluví sám k sobě. „Nevím,“ promlouvá k jednomu z nich. „Prostě nevím.“

Stezka vede podél potoka až k jeho ústí a potom se znovu drží Ash Creeku. Mezi jilmy a morušemi se tyčí topoly, les ustupuje suché trávě a parkovišti pokrytému rozježděným štěrkem. Za parkovištěm leží Západní Spencerova silnice a za ní další míle parkovací plochy. Zbytek skupiny stojí mlčky v hloučku u osamělého piknikového stolu. Studený vzduch začne prořezávat rytmické skřípání. Jaeger obsadil starou pumpu a teď zvedá a zase stlačuje rukojeť. Rezavá schránka se naplní, nahnědlá voda z ní stříká do rezavé misky a vytéká i poté, co přestane pumpovat a sehne se, aby se napil.

Když má dost, napřímí se a otře si bradu a ústa Potom odkluše k nejbližší stezce, zastaví se a ohlédne se po nich.

„Čeká na nás,“ řekne Varner.

A Audrey se tichým, nešťastným hlasem zeptá: „Kdo koho vlastně honí?“

* * *

Sarah zaplatila boty a odešla a Tom zase zmizel vzadu. Ze skladu se nese jeho hlas – jedna strana rozhovoru, který začíná výměnou zdvořilostí, než se dobere vlastní otázky. Lucas zabrousil do přední části prodejny k vysoké nástěnce pokryté výsledky závodů, termíny a brožurkami s radami pro běžecké nováčky, jak trénovat na soutěže. Z horního rohu se usmíval mladší, značně zažloutlý Wade, v jedné ruce slavný pár bot. Tom vyšel s krabicí, zatímco se Lucas pročítal výstřižkem slovo za slovem.

„Už bych ten starý krám sundal,“ ozval se Tom, „ale lidi čekají, že ho tady najdou. Obávám se, že by zákazníci protestovali, kdyby to tu neviděli.“

„Já bych neprotestoval,“ řekl Lucas.

Tom si prohlédl výstřižek. „Jo, ten den jsem tady byl. Vlastně jsem toho kluka viděl, jak popadl pár bot a upaloval ze dveří. Wade se vyřítil ze skladu za ním. Říkal jsem mu, ať to nedělá. Kluk byl na metadonu. To já poznám. Ale znáte Wadea“

„Jo.“

„Věděl jsem, že zloděje chytí, a to mi nahánělo strach.“ Lucas vzdal další čtení. To podstatné byla fotografie. Ten široký úsměv, vlasy, které byly dosud husté a světlé, nevlídný pohled zpoza zahnutého nosu a to, jak mladší Wade držel boty před fotoaparátem, jako by žádná jiná trofej na světě nebyla ani zpoloviny tak cenná.

„Ten zloděj bot měl nůž,“ pokračoval Tom.

„Vzpomínám si.“

„Ale dopadlo to dobře. Wade za ním prostě běžel, dokud se zloděj nezhroutil, a nikdo neskončil pořezaný.“

Lucas sklopil oči k podlaze.

„Byl to první prodavač, kterého jsem najal,“ vzpomínal Tom. „To Wade ještě studoval na koleji. Neměl jsem tušení, že tady zůstane dvacet let. Po pravdě řečeno, myslel jsem si, že tady nevydrží ani první týden. Myslel jsem si, že to přehání. Byl přím dokonalý, příliš zaujatý. Ty vylomeniny, které občas prováděl. Panebože, vždyť to jsou jenom boty. Kvůli tomu, že se vám nepovede udělat zrovna tenhle jeden obchod, přece svět neskončí.“

Tom se díval na stejné místo podlahy, když vyprávěl. „Ale Wade měl talent na jména a obličeje, jaký jsem u nikoho jiného nezažil. Na nohy a styl běhu. Když se někdo zranil, býval jeho prvním doktorem a prodávání bot miloval. I po smrti tenhle krámek pořád prakticky řídí.“

„Co ještě?“ zeptal se Lucas.

„Co myslíte tím ‚co ještě‘?“

„Jaké vylomeniny prováděl? Tedy kromě pronásledování zlodějů bot.“

Tom polkl a chvíli si odpověď rozmýšlel. „Vyhazoval podřízené kvůli maličkostem. Bez varování, prostě šli pryč. Když mu nějaký zákazník dal nekrytý šek, už od toho člověka žádný šek nevzal. Nikdy. A nedokázal nestrkat nos do soukromých záležitostí. Ovládala ho potřeba, nutkání dirigovat svět, aby dělal to, co je správné. Víte, co tím myslím.“

„Ovšem.“

„Já jsem na té párty byl taky, Lucasi.“

Lucas se na něj podíval.

„Já bych na vás policajty nikdy nezavolal.“

Lucas nevěděl, co má říci. Zkusil maličko pokrčit rameny. Tom byl nervózní, ale pyšný. Měl za to, že si získává doživotního zákazníka „Wade byl dobrý člověk, ale myslel si, že by takový měl být každý.“

Na místě byl zřejmě poslední pohled na fotografii.

„Ithaca Flyers, je to vaše značka?“

„To bude správně.“

„Tohle je nový model, ale on říká, že se vám bude líbit.“

„No jo,“ souhlasí Lucas. „Ten chlap má obvykle pravdu.“

* * *

Skupinka se šourá k pumpě. Masters odepne ze zadní části opasku malou láhev a podělí se o modrý nápoj se Sarah. Pete několikrát rázně zalomcuje rukojetí, napije se a pak se u pumpy vystřídají ostatní. Všichni jsou unavení, ale ne jako běžci udolaní mílemi. Vypadají spíš jako flamendři před zavírací hodinou, obličeje špinavé, smutné a možná i trochu vyděšené tím, co může přijít.

Lucas pije jako poslední, drží studenou misku v zakrvácené dlani, voda je teplá a železitá.

„Chceš vysát zem do sucha?“ prohodí Jaeger.

Lucas dopije. Ale místo aby vstal, svalí se na záda a protahuje si nohy Jízdou na kole‘.

Jaeger se otočí a odběhne.

„Dělejte,“ vybízí je Sarah.

Masters vymačkává poslední kousky výživné pasty ze sáčku.

„Hned,“ prohlásí Sarah.

Masters málem něco řekne. Za jeho velkýma ustaranýma očima jsou připravena slova Ale přinutí se mlčet, složí sáček, zasune jej do ledvinky a naposledy si přihne z láhve, aby jídlo naředil, než dospěje do bezbranného žaludku.

Od postávání jsou všichni ztuhlí, ale nikdo se o tom nezmiňuje. Všichni jenom běží a zrychlují, dokud před sebou nespatří plavně se nesoucího Jaegera Sarah je v čele a popotahuje. Západní Spencerova silnice překračuje říčku po plochém betonovém mostě. Jaeger se letmo ohlédne, než pod most seběhne ke stezce na východním břehu.

„Byl to on,“ ozve se Varner.

Crouse se přidá: „Určitě.“

„Wade byl náš kamarád,“ řekne Varner. Ale to není všechno. Pokývá hlavou a dodá: „Wade byl můj nejlepší kamarád. Přivedl mě k běhání. Prodal mi moje první boty, když jsem byl tlustý. A byl mi na svatbě za svědka Pamatujete?“

Pete ironicky prohlásí: „No jasně, nikdo z nás neměl sebemenší důvod.“

Sarah zpomalí. „Co to má znamenat?“

Ostatní se seřadí za ní.

„Někdo z nás snad měl motiv?“ zeptá se Sarah.

Pete se propadne dozadu k Audrey. „Co myslíš, princezno? Zabil tvůj bývalý Wadea, nebo ne?“

Stezka klesá a rozšiřuje se, jílový povrch udusaný do hladka Říčku mají po pravé straně. Obtéká betonové pilíře a zaklesnuté kusy dřeva a šum vody se k nim odráží od spodku mostu. Audrey je sotva slyšet, když říká: „Nikdy jsem v jeho vinu nevěřila“

Vyběhnou zpod mostu do ticha Když běží do svahu, nikdo nemluví. Potom Audrey prohlásí: „Carl je sebestředný a paličatý jako malý kluk. Ale nikdy nebyl násilnický. Aspoň co já pamatuju.“

Vedle stezky čeká na vyčerpané jednoduchá lavička, vyřezávaná motorovou pilou. Proběhnou kolem ní a stezka zase klesá, vyrovnává se a Crouse lapá po dechu, když znovu stoupají. „Vy dva jste spolu chodili?“ ptá se.

„Před lety,“ odpoví Audrey, neochotná prozrazovat víc. Crouse musí zrychlit naplno, aby ji dostihl. Ale stojí mu to za tu námahu, aby jí mohl říci: „To nechápu. Nerozumím tomu. Co je na Carlovi přitažlivého?“

Několik kroků se nestane nic. Stezka se stáčí od říčky, kolem nic jiného než stromy. Potom Audrey zpomalí a podívá se na Crouse, krásná a spokojená, když říká: „Podívej se na to tělo, na ty nohy. A teď hádej, co jsem na něm viděla“

Muž zrudne.

Ona se zasměje a poznamená: „Malí kluci jsou legrační.“ Jaeger se zase ohlédne. Udržuje stále stejný odstup.

„Mluvil teda vůbec někdy o Wadeovi?“ zeptá se Pete. Audrey se dál směje. „Carlovi se líbilo, a tím myslím opravdu líbilo, pomyšlení na to, jak se ho ten člověk snaží porazit. Vědomí, že někdo po nocích nespí a snaží se vymyslet, jak ho předběhnout na cílové čáře, mu dělalo dobře.“

Nikdo nereaguje.

Potom Audrey řekne: „Lucasi,“ a doběhne ho. „Myslím, že jsem ti to nikdy neřekla Ale když jsi začal trénovat s Wadem, Carl si přestal být jistý, jak dlouho se ještě udrží na vrcholku. Říkal, že Wade našel svého plnokrevníka“

Všichni kromě Petea se ohlédnou po Lucasovi. Pete jenom skloní hlavu a zeptá se stezky. „A co ty, Peppere? Je Jaeger vrah?“

Lucas spustí ruce a zpomalí. Říčka se vrací ke stezce. Svět se náhle otvírá a oni prosupí po úzkém pruhu země na břehu podemílaném každou novou povodní. Po pravici mají jen volný vzduch. Řada těl se tiskne do křoví po levici. Audrey běží před Lucasem, Pete za ním. Pete dotírá: „Jestli to nebyl Jaeger, kdo to teda byl?“

Lucas běží s očima sklopenýma a tichým, zmateným hlasem řekne: „Jestli to nebyl Carl?“

„Jo.“

„Já,“ řekne Lucas. „Já jsem mohl umlátit Wadea Tannera“

 

OSM

Audrey zpomalí a málem se s Lucasem srazí.

On se omluví a položí jí ruku kolem ramenou.

„Byl jsi to ty?“ ptá se Pete.

„Ne,“ řekne Lucas.

„Jak si něco takového vůbec můžeš myslet?“ zeptá se Audrey.

Lucas ji pustí, pohled sklopený, a vrtí hlavou.

Varner a Gatlin jsou v čele. Když si všimnou, že ostatní zaostávají, váhavě zpomalí a Varner se ptá: „Zranil se někdo?“ Nikdo neodpovídá. Šest běžců stojí na drolící se stezce nad sesuvem. Lucas se otočí zády k Vodě. „Jenom to tak Vypadá,“ řekne k Audrey, ke všem ostatním. „Když o tom přemýšlíte.“

„Mluv,“ vybídne ho Pete.

Ale Masters promluví první. Hlasem, který od něho ještě nikdo neslyšel – zlostným, ostrým, vzdorným hlasem: „Wade byl svině.“

Všichni se po něm otočí.

Muž má zrudlý obličej a vztyčenou hlavu. „Už mi leze krkem myslet na toho chlapa,“ prohlásí. „Už je mi na blití z řečí o tom chlapovi. A už nikdy nechci mluvit s tím zasraným softwarem.“

„Nech toho,“ zarazí ho Sarah. A tišeji zopakuje: „Nech toho.“

Nikomu se nechce se na ni podívat. Je snadnější zírat na šílence s úzkými černými brýlemi a dlouho střádaným vztekem.

„Poběžme domů,“ ozve se Audrey.

Varner a Gatlin se vracejí ke skupině. „Je někdo zraněný?“ vyzvídá Varner.

Pete odpoví: „Nikdo. Máme jenom poradu.“

„My jsme to být nemohli,“ řekne Sarah. „Nikdo z nás by ho nezabil.“

To Petea rozesměje. Až na to, že obličej má zrudlý a nedokáže přestat vrtět hlavou. Ztěžka oddechuje skrz zaťaté zuby. Jedním prstem šťouchne Lucase do prsou. „Byls to ty?“ zeptá se.

„Ne.“ Lucasovým tělem projede křeč. Jedna noha mu sklouzne přes měkký okraj stezky. Vytáhne ji nahoru a postoupí kupředu jen o tolik, aby neměl pocit, že v příštím okamžiku upadne. Pete vyrazí rukou proti Lucasově hrudi. Nestrčí, ale je připraven strčit a čeká na důvod.

A do toho se ozve další hlas.

„Mám seznam podezřelých,“ řekne Jaeger. „Co kdybyste si mě teď poslechli?“

* * *

Na břehu roste starý dub, podemletý natolik, že změť silných zkroucených kořenů trčí do vzduchu. Ve stínu toho k záhubě odsouzeného stromu stojí Jaeger a usmívá se. Sundá si baseballovou čapku, dlouhým rukávem trika si otře oči a vysoké čelo.

Potom čapku nasadí tam, kam patří a už neřekne nic, ale ani na chvilku se nepřestává usmívat.

„Jmenuj,“ vyzve ho Pete.

„Dobře,“ kývne Jaeger. „Ty. A Varner.“

„Proč?“ zeptá se Varner.

„Protože jste mizerové. Sotva vás znám a docela určitě vím, že jsem vám nijak neublížil. Ale vy mne pronásledujete a oba se tváříte, jako byste byli ochotni rozbíjet hlavy. Jediné, co potřebujete, je nějaká záminka Třeba vám Wade nějakou záminku poskytl. Kdo ví?“

Varner zakleje. Pete odfrkne jako kůň.

„Potom je tu tenhle malý chlapík,“ pokračuje Jaeger. „Je to jen dohad, pane Gatline. Ale lákavý.“

„Cože?“ ozve se Rychlý Doug.

„Kdy jste to kandidoval na starostu? Před třemi nebo čtyřmi roky? A Wade vám pomáhal. Slyšel jsem, že vám dal jména a telefonní čísla všech běžců ve městě. Zakládal materiály do obálek, sháněl vám peníze. Ale potom prosákla na veřejnost zpráva o jedné staré záležitosti v Ohiu. Jistě, stalo se to před mnoha lety. Jistě, to děvče přestalo s policií spolupracovat a od stíhání bylo upuštěno. Ale znáte to. Není nic horšího než novináři pronásledující oběť, která vypadá jako snadná.“

Gatlin otevře ústa a zase je zavře.

„Věděl snad Wade o vašem vyšetřování kvůli sexuálnímu zločinu?“ zeptá se Jaeger. „Byl on zdrojem těch informací, které rozvířily skandál?“

Obviněný muž tiše, ale energicky zatřese hlavou: „Nevím.“

Jaeger se zasměje. „Ale mohl to být Wade. To víme. Mějte ho rádi nebo ne, ten chlap měl svůj kodex pro to, jak by se lidi měli chovat, a nesplňovat svým životem jeho měřítka bylo nebezpečné. Dokázal být váš kámoš a zůstat ohleduplný, ale pokud jste se rozhodli ucházet o nějaké veřejné postavení a on usoudil, že jste se něčím provinili, ochotně utrousil slůvko do správných uší a nechal vás převálcovat spravedlností. S tím si hlavu nelámal ani chvilku.“

„Takže vinni jsou všichni kromě tebe,“ shrne Pete. „Je to tak?“

Jaeger zamrká na Crouse. „Wade měl rád hezké holky. A hezké manželky byly ty nejlepší. Což je s ohledem na jeho etiku zvláštní. Ale cizoložství není trestný čin. Erotika je soutěž, závod. Je v ní vítěz a pak všichni ostatní, a když tak na tebe koukám, nemůžu si pomoct, abych si nevzpomněl na tvoji ženu. Je úžasná. Tlusťoch jako ty může mluvit o štěstí, že ji má. A věř mi, chlap jako Wade bude mít zájem, a mimochodem, či dítě to právě porodila?“

Crouse se pokouší zaklít, ale nestačí mu dech.

Audrey se ozve: „Carle.“

„K tobě nemám nic, zlato.“ Jaegera v obličej zjihne. „Možná jste spolu něco měli. Možná jsi měla nějaký dobrý důvod ho zmrzačit a zabít. Slyšel jsem, že se ti před několika měsíci rozpadlo manželství. Z tohohle východiska už si dokáže nějaký příběh vykonstruovat každý. Jenže mne ses nikdy zabít nepokusila, ani jednou, a to jsem ti poskytl stovku důvodů, proč mi ve spánku uříznout hlavu.“

Audrey se dá do pláče.

Jaeger ukáže na Sarah. „Ale vy,“ pokračuje. „Na závodech jsem vás viděl s tím mrtvým klábosit. Nejsem sice ten nejvnímavější psycholog, ale bylo vám to vidět na očích. Jestli jste s Wadem nešukala, aspoň jste chtěla Možná jste ho neutloukla sama, ale máte manžela Navíc máte támhletoho vysokého troubu, který za vámi chodí všude. Copak by pan Masters udělal, kdyby zjistil, že jeho kámoška z tréninku podvádí svého manžela i jeho?“

Masters ztěžka oddechuje a hledí Sarah upřeně na zátylek.

„Podezřelých bezpočet,“ pronese Jaeger.

„Co Pepper?“ nadhodí Pete.

„Jo, toho jsem si šetřil na konec.“

Lucasovi se udělalo nanic.

Pete se otočí a zadívá se na něj.

„Párty,“ hlesne Lucas.

„U trenéra doma,“ pokývne Jaeger. „Slyšel jsem ledacos. Ne že by mě někdo pozval, díky. Ale moje zdroje tvrdí, že za oběť padla obří kvanta kořalky. Z větší části přičiněním jednoho člověka. Roky střízlivosti padly za jediný večer a potom ten opilec odjel.“ Usmál se, med na jazyku. „A v tu chvíli někdo zavolal na tísňovou linku. Někdo oznámil světu: ‚Lucas Pepper řídí ožralý, poznávací značka ta a ta, jeho adresa, telefon.‘“

Lucas je schopen dýchat jenom mělce a roztřeseně.

„Noc v base a zabavený řidičák,“ vykládá Jaeger. „Ale odehrálo se tam i něco horšího. Vím to, protože mi to prozradil můj první zdroj. Když jsem další týden v pondělí potkal Wadea, zeptal jsem se ho na tebe, Peppere. ‚Kde máš svého výstavního hřebce?‘ povídám. ‚V tomhle mizerném horku neběhá?‘ A on začal hystericky ječet něco o opilcích a o tom, jak je hloupé plýtvat úsilím a snahou na usměrňování takových hajzlů do správných kolejí.

O ošklivých výlevech vím svoje,“ pokračuje Jaeger. „A tohle byl opravdu zážitek. Právě tohle viděli ti svědkové, kteří nás zahlédli v parku. Předpokládali, že se dva chlapi hádají. Což asi byla pravda. Až na to, že přítomný byl jenom jeden z nich a já jsem byl pouhý svědek, který se to snažil přetrpět.

Wade mluvil o té party a o tom, jak tě viděl pít a pít a pít.

Považoval za svou povinnost doprovodit tě k autu a tam se do tebe pustil. Na obrubníku ti vyložil hezky od plic, že jsi dočista zkrachovalá existence. Říkal, že neví, jestli ti vůbec ještě dá třeba jen jedinou další šanci. Proč se otravovat se čtyřicetiletým budižkničemu, opotřebovaným, vyřízeným a nepotřebným?

V tu chvíli jsem to obrátil zpátky. Byl horký, dusný večer a na to jsem se vymluvil. Ale ve skutečnosti jsem se za tebe styděl, Lucasi. Nevěděl jsem, že je něco takového možné. Otočil jsem se, běžel jsem domů a Wade pokračoval v krasojízdě. Můžu jenom hádat, co se stalo, jestli někde za zatáčkou narazil na tebe, jak tam běháš sám.“

Lucas hledí na Jaegera, ale zahlédne nějaký pohyb. Něco běží mezi stromy a nikdo jiný to nevidí.

Pete jedním prstem šťouchne do Lucase. „Nechceš nám něco povědět, Peppere?“

Vzlykající Audrey zašeptá jeho jméno.

Jaeger si znovu sundá čapku a otře si čelo.

Lucas je jediný, kdo sebou netrhne, když za Jaegerem vykluše z lesa Harris.

„Nazdar, lidi,“ zahlaholí spokojeně. „Konečně jsem vás našel.“

* * *

V teplé listopadové tmě dojel Lucas ke stadionu Harolda Farqueta. Právě ukládal cyklistické svítilny, když se objevil Varner. „Určitě jdu pozdě,“ poznamenal Lucas.

„Co to má jako znamenat?“ Varner se nezasmál.

Vešli dovnitř. Pod příkrovem holých traverz a příhradové oceli se prostíralo půl akru betonu. Ústředním prvkem stavby byla dvousetmetrová dýňově oranžová běžecká dráha Střed jejího oválu zaplňovaly víceúčelové kurty a další se prostíraly na východ od ní. Kanceláře a šatny pro atlety přiléhaly k jižní straně budovy. Z ošklivého stropu visely transparenty, jež se honosily nějakými třetími místy. Největší transparent oslavoval jediné národní mistrovství v historii Jewelu – před dvaceti lety v přespolním běhu.

Za tmy se tu sešlo třicet lidí, aby si zaběhali. Většinou běžci průměrné výkonnosti, veselí a trochu při těle. Masters a Sarah obsadili společný plácek na podlaze, protahovali kolenní šlachy a zatěžovali Wi-Fi pásma. Audrey se rozcvičovala po svém krátkými sprinty. Lucas pozoroval, jak zrychluje směrem k němu, před obrátkou zpomaluje do líného klusu a usmívá se, když proběhne kolem něj.

Varner zmizel v šatně. Lucas vytáhl z batůžku čistý nátělník, suché ponožky a nové boty. Trenýrky už měl oblečené pod džínami. Shodil vycházkové boty a převlékl se na místě. Zazvonil mu telefon. Lucas se podíval na číslo a vypnul zvonění. Potom zazvonil telefon Audrey, když probíhala kolem, a ona odpověděla slovy: „Máme tu napilno, pane Tannere.“

Vzduch uvnitř byl horký a suchý. Lucas zamířil k šatnám, sehnul se a dlouze se napil ze starého pitka. Voda byla dost teplá i na koupání. S říhnutím odstoupil. Stěnu pokrývají hrdinové. Od poslední zimy se tu leccos změnilo, ale největší fotografie je stejná: tým z mistrovství s pěti nejlepšími závodníky stojícími vzadu, pomalejší běžci jim klečí u nohou. Po stranách vítězů stojí Able a jeho asistenti. Trenér, stojící vedle svého hlavního favorita, je nejrozzářenější. Naproti tomu Jaeger se tváří samolibě a znuděně, úsměv tak sporý, jak to jen jde, aby se to ještě dalo nazývat úsměvem. Velký portrét školního mistra země byl odstraněn. Ve třech různých rocích byl Carl Jaeger nejlepší ve 2. divizi přespolního běhu. Jenže teď je ve vězení a nahradil ho mrtvý muž. Obrázky Wadea byly posbírané za poslední desítky let, všechny čisté a zbrusu nové. Dobrozdání o jeho soutěživosti a důležitosti pro místní běžeckou komunitu dělala z toho člověka někoho, kdo stojí za oplakávání. Lucas si přečetl několik slov a vzdal to. O kus dál visela mladá Audrey, třetí místo v národním přeboru. Vlasy měla dlouhé, ale jinak se příliš nezměnila. Chvilku si ten obrázek prohlíží, když tu ona znovu proběhne kolem a popíchne ho: „Nepokukuj po malých holčičkách, staříku. Slyšíš?“

* * *

„Říkali jste, že běžíte na východ,“ vykládá Harris. „A tak jsem zamířil na východ. Hnal jsem se za vámi. Jenomže tam nikdo nebyl. Staří páprdové začínají pomalu, takže když jsem vás po první míli neviděl, domyslel jsem si, že jste si to rozmysleli.“

Ten kluk se zlobí, ale usmívá se, pyšný na svou chytrost.

„Napadlo mě, že se vydám na sever. Ale potom mi došlo…“ Harris se zarazí. „Ahoj, Carle. Co tady děláš s touhle partou?“

Nikdo nepromluví.

Děje se tu něco divného. Ten fakt je dostatečně zjevný na to, aby i Harrise praštil do hlavy. Povznesený úšklebek pohasne, modré oči zamrkají a mladík opakuje: „Co tu děláš s těmahle lidma, Carle?“

Jaeger se otočí a rozběhne se.

Harris má na sobě dlouhé trenýrky a silné žluté triko, černou čelenku má pruhovanou solnými mapami. Má stejné brýle jako Masters, jenom novější. Jeho boty září novotou, jako by je teprve ráno vybalil z krabice. „Měli byste se vidět,“ řekne. „Tváříte se pěkně nasupeně.“

Pete ustoupí od Lucase.

„No, zkrátka,“ nezavře pusu Harris, „nevěděl jsem, kde jste, ale znám někoho, kdo to ví. Takže jsem zavolal Wadeovi. Ten mě navedl na správný směr a já jsem běžel po kolejích, abych si zkrátil cestu. Málem jsem vás přehlídl, ale uslyšel jsem křik.“

„Sklapni,“ zavrčí Pete.

„Co uděláme?“ zeptá se Gatlin.

„Jdeme za ním,“ řekne Varner.

Jaeger běží přes louku, černá čapka poskakuje nahoru a dolů.

Pete se dívá na Lucase, velké ruce zaťaté v pěst.

A Lucas vysprintuje plnou rychlostí a protlačí se mezi těly.

Harris se usměje a řekne: „Peppere.“ Potom z legrace nastaví nohu, napřáhne ruku a řekne: „Heslo?“

Srazí se.

Mladé tělo je šlachovité a tuhé. Ale Lucas má setrvačnou energii a oba upadnou. Lucasova zraněná ruka skončí v mladíkově úsměvu. Kostnaté kotníky dopadnou na zuby a rty a Harris s ostrým vyheknutím padá na zem. Z rozseknutého horního rtu mu kape krev.

Zastřený hlas zakleje.

Lucas je na nohou a utíká.

Harris se zlehka dotýká bolavých úst a po opatrném ohledání utrousí: „Táhni do hajzlu, blbečku.“

Lucas běží kolem dubu a přes louku. Černá čapka je pryč. Lucas se drží hlavní stezky a běží po ní zpátky do lesa, kde se stezka tulí k říčce. Divoký sprint ho přivádí k téměř pětiminutovému tempu. Potom zpomalí a dopřeje točící se hlavě kyslík. Kořeny a prohlubně mu chtějí podrazit nohy. Za ním se ozývají hlasy a Lucas zase zrychlí. Někdo zahuláká jeho jméno. Lucas udržuje tempo. Vydává víc energie, než je záhodno, ale jeho krok zůstává hladký a zuřivý. Přes stezku leží vyvrácený polovzrostlý jasan a Lucas se odrazí a přes tu drobnou překážku se přenese. Přímo před ním teče říčka. V břehu je prokopán dlouhý a ošklivý svažitý zářez k vodě, kde jsou naskládány kameny a betonové desky jako umělá mělčina, přes kterou mohou přebrodit koně. Lucas zabočí doleva na menší stezku. Ta se dělí a podle tabulky, která tam visí, je cesta napravo uzavřená.

Jaeger běžel doleva Ve štěrku je vidět, kudy se běžec drápal do malého svahu. Lucas běží po nebezpečně podemleté stezce. Musí přeskakovat prohlubně. Loňská tráva ho šlehá do nohou. Stezka končí sesutým břehem. Pravděpodobně se to stalo někdy v posledních týdnech. Lucas se prodírá kolmo nahoru trávou vyrůstající na širokém železničním náspu.

Jaeger je blízko. Když uvidí Lucase, přidá a běží k místu, kde trať zase mizí v lese. Ale hlavu má příliš svěšenou. Dlouhé paže vypadají ochable, jsou přitažené k tělu a nepohybují se synchronizovaně. Lucas nasadí k vlastnímu trháku, dohoní Jaegera, skloní hlavu a tvrdě do něj temenem strčí.

Jaeger zůstane na nohou, ale náraz ho odhodí do křoví a pravá noha mu vyletí vzhůru. Oba muži klopýtnou, upadnou, mávají kostnatýma rukama a zasazují si údery, dokud nejsou dole, poškrábaní a udýchaní.

Lucas je na nohou první.

Se zaklením se pokusí kopnout Jaegera do žeber, ale netrefí se a kopne do zmrzlé země. Potom ho Jaeger popadne za nohu a pokusí se mu ji podlomit, kroutí, jak jen to jde, ale donutí Lucase jenom znovu kecnout na zadek.

Lucas dýchá dlouhými doušky. „Tohle není legrace,“ vydechne.

„Lepší než kriminál,“ prohlásí Jaeger.

„O moc ne.“

Nahoře na náspu se ozve Gatlin: „Vidím je.“

Harris vykřikne: „Je můj, můj.“

Jaeger je na nohou první. Po kratičkém rozmýšlení podá Lucasovi ruku.

* * *

Pete se vynořil ze šatny s Gatlinem v patách. „Stojíš, nebo běháš?“ prohodil.

„Umím obojí,“ řekl Lucas.

Muži se zasmáli a nechali ho u obrázků samotného.

Audrey znovu proběhla okolo. S nikým teď nemluvila Odněkud se tam vzal Harris a klusal vedle ní, užvaněný a spokojený. Jako by u ní měl šanci. Něco řekl, zasmál se za oba a Audrey se ho ze všech sil snažila ignorovat.

Lucasovi chyběl zápal. Do běhání se mu nechtělo, a právě proto otálel. Obcházel zeď, prohlížel si obrázky z volejbalu a obrázky z wrestlingu a velkou plaketu na paměť Harolda Farqueta, třicet let po smrti, ale v tom obleku a kravatě vyhlížejícího stále zazobaně. Potom dorazil k prázdnému místu. Obdélníkový kousek zdi byl příliš světlý a díry prozrazovaly, kde šrouby držely něco těžkého. Zvědavě se pokoušel vzpomenout si, co tam bývalo. Nedokázal to. Přilehlá chodba vedla ke kancelářím a v Ableově kanceláři se někdo pohyboval. Lucas na náhlý popud zaklepal a trenér s úsměvem vyšel ven.

„Copak je, Peppere?“

„Líbí se mi támhleten materiál o Wadeovi,“ řekl Lucas.

„Jo, mysleli jsme, že by bylo dobré to tam dát. Jsem rád, že se vám to líbí.“

„A sundali jste Carla“

Able se ušklíbl. „Jo, to jsme sundali.“

„A ještě něco tam chybí,“ pokračoval Lucas. „Tady za rohem bývala plaketa Taky earlova?“

„Ne,“ odpoví trenér. „Před pár lety věnoval jeden bývalý student nějaké peníze katedře atletiky. Poděkovali jsme mu banketem a plaketou na jeho počest.“

„A co se stalo?“

„Jared Wails. Pamatujete si na něj?“

„Jména mi nic neříkají,“ opáčil Lucas.

„Byl to pomalý běžec, obchodník. Až do loňska mu patřila nějaká firma s honosným názvem.“ Do okrouhlého obličeje se mu nahrnula krev. „Nejspíš jste ho vídal na závodech. Bohatý kluk, který jezdil v corvettách.“

„Stingray z roku 1973.“

„To je on.“

„Vzpomínám si. Ten chlapík padělal šeky.“ Lucas pokyvoval hlavou, jak se mu vybavovaly útržky toho příběhu. „Lidem tvrdil, že ty peníze zdědil, ale nebyla to pravda A když to na něj prasklo, odjel do lesa a prostřelil si hlavu.“

„A my jsme sundali jeho plaketu.“

„Jo, toho jsem znal. Dokonce jsem s ním párkrát mluvil.“ Lucas stále pokyvoval hlavou. „Jeho auta se mi líbila Řekl jsem mu to. Dokud s ním člověk mluvil o corvettách, byl to ten nejpříjemnější boháč na světě.“

„Moc milý nebyl,“ poznamenal trenér.

„Právě to mám na mysli.“ Lucas si otřel ústa „Ten hovor vždycky probíhal stejně: auta a jaká je zábava jezdit rychle, ale benzín je vzácný i pro člověka, který má prachy. Byl to příjemný hovor. Jenomže vždycky změnil téma. Vždycky to skončilo velkými řečmi o tom, že si mě najme.“

„Vás?“

„Měl jsem být jeho osobním trenérem. Měl jsem ho vytrénovat tak, aby zaběhl maraton pod tři hodiny nebo nějaký podobný nesmysl. A prý mi bude platit. Vždycky kolem sebe házel čísly a pokaždé byla ta suma tučnější. Divočejší. Pak že shodí deset liber, nebo dvacet a nakonec třicet. A měl jsem s ním běhat ultramaratony napříč Coloradem nebo vybíhat na tu horu v Africe… Kilimandžáro?“

„Lucas Pepper, osobní trenér,“ prohodil Able se smíchem. „Jo, pane Disciplíno. Já.“ Lucas zavrtěl hlavou. „Wails to samozřejmě nemyslel vážně. To poznal každý. Vždycky se usmíval, když takhle žvanil. Takovým tím prohnaným šéfovským úsměvem. To hlavní, co mi chtěl dát najevo bylo, že má dost peněz na to, aby si mě mohl koupit. Kdykoliv se mu zachce. A já jsem to měl vědět.“

Trenér přikyvoval. Čekal.

„Program je plný takových lidí jako on,“ mluvil dál Lucas. „Myslím Anonymní alkoholiky. Ochmelkové a násoskové, kteří celý život lžou v tisíci věcech, aby svoje pití utajili. Stejný pocit jsem měl z pana Stingraye. Ten zářivý úsměv. To, jak mu těkaly oči a jak se nikdy nedíval přímo na mne, když vykládal své historky. Jakoukoliv historku.“

„Ten chlap byl notorický lhář.“

„Asi jo.“

„Myslím, co vyšlo najevo po sebevraždě. Jared Wails měl bohatý životní příběh, ale většina z něj byla smyšlená.“

„O to se pokouší spousta lidí,“ řekl Lucas.

„Ale vy jste ho prohlédl.“

Lucas pokrčil rameny.

„A? Zmínil jste se o své intuici někomu?“

„Jo.“ Lucas přikývl a ohlédl se k běžecké dráze. Teď už byl připraven běžet. „Jednou jsem někomu pověděl, co v tom chlápkovi vidím.“

* * *

Jediné, na čem záleží, je stezka Stromy, keře a široké prosluněné koryto říčky uhánějí dozadu, ale ty nejsou nic. Reálný je jenom vlhký černý pruh udupané země, který se kroutí a skládá sám do sebe. To, na čem záleží, je, co je pod nohou a co čeká na příštím došlapu. Kolem se mihne značka – žluté S, ze kterého vybíhá šipka k jihozápadu. Stezka se zužuje, klesá a zase rozšiřuje, leží na ní naplavený nános lepkavého bláta Běžci maličko zpomalí. Lucas běží první. Potom stezka vystoupá výš, zatočí doleva a tempo se zrychluje a zrychluje a sípavý hlas zezadu se snaží pronést nějakou chytrou poznámku, ale nemá na to dost vzduchu. Jaeger se spokojuje s tichým naříkavým zaklením.

Lucas dva kroky před ním čistým krokem přeskakuje kořeny a pahrbky tvrdší hlíny. Modrou větrovku má rozepnutou, ta šustí a pleská ve vzdušném proudu. Rukávy má vyhrnuté nad lokty. Kulich a vlasy má propocené, ale obličej dokonale uvolněný. Hledí neustále dolů, jen občas střelí pohledem před sebe a pozorně poslouchá kroky za sebou.

Jaeger zpomaluje a zaostává o další krok.

Ash Creek se ostře zatáčí a potom se opět napřimuje přímo k východu. Vodní plocha je široká a mělká, plná spadaného dřeva a pilně bublající vody tekoucí opačným směrem, a podél ní vede železniční trať, hladká a přímá. Lucas se činí a pak v jedné chvíli zvuky vody ustanou. Neutuchající vítr stále fouká, ale on jej neslyší šumět ve stromech a neslyší ani ochabující Jaegerovy nohy začínající škrtat o zem. Odnikud sem doléhá mohutný rytmický hukot a země se chvěje. Lucas skloní hlavu, otočí ji a Jaeger vysloví jedno slovo s otazníkem. Potom Lucas zpomalí natolik, aby na něj to slovo vykřikl. „Vlak.“

Říčka zatáčí doprava a zařezává se blízko starého železničního náspu. Loňské záplavy trať ohrozily a železniční společnost zareagovala tak, že nechala stezku a břeh zasypat černými balvany. Velká tabule na dvou sloupcích zahrazuje vstup na násep a přísnými slovy varuje každého, kdo by byl tak pošetilý, aby vstupoval na majetek železniční společnosti. Lucas zvedá vysoko kolena a uhání, až se několik kamenů odvalí, podívá se po proudu a vidí sluneční světlo pableskoval na lesklém povrchu ranní linky Amtraku.

Velký diesel pulsuje a namáhá se do dlouhého stoupání. Potom strojvedoucí uvidí běžce, spustí píšťalu a každý živý organismus v okruhu jedné míle slyší pronikavé zuřivé troubení.

Lucas se otočí k jihu a vysprintuje.

Na náspu leží jedny koleje. Jaeger řekne jedno slovo a další slovo a potom to pokřikování vzdává. Adrenalin mu vdechne život. Drží se tak těsně za Lucasem, až ho Lucas cítí a jednou se ohlédne, aby odhadl rychlost vlaku. Krátký podvědomý výpočet a Lucas věří, že má čas i dostatečnou rychlost. Ale píšťala zazní znovu, roztřásá mu tělo a on už si není tak jistý. Ruce mu jen kmitají a on se špičkami odráží, až znovu získá dvoukrokový náskok. Potom lokomotiva mrzutě ubere plyn a Lucas s vědomím, že nebude muset skákat na velké černé kameny, zase přejde do sprintu, jaký by nasadil na dráze v horkém létě.

Stezka se vynořuje mezi balvany a míří zase do lesa.

Lucas klouže ze svahu, Jaeger stále za ním, Lucas se zastaví, Jaeger do něj zezadu narazí a vlak burácí okolo. Ani jeden z mužů neupadne. Píšťala pro větší důraz ještě jednou zatroubí a z okénka lokomotivy se na ně mračí rozzlobený obličej. Za ní je míjejí úhledné staré vagony a potom nové vagony, slátané v rámci nějakého nouzového programu. Na svět hledí prázdná okna a jeden malý klučina Chlapec jim zamává, celý vzrušený životem plným podívané a dobrodružství.

Lucas zamává v odpověď.

Jaeger poklesne do podřepu, neschopný popadnout dech. Vzduch je plný naftového kouře. Pokouší se zaklít, ale nejde to. Chce vstát, ale nemůže. Po všech těch týdnech ve vězení mu zeslábly nohy a pro atlety po čtyřicítce je každé vysazení ochromující. Jaeger už v životě nevyhraje ani jeden významný závod. Ví to a Lucas to vidí a potom se vyčerpaný muž postaví a celé tělo se mu třese.

Vlak už je tak daleko, že se zvuky lesa vracejí.

„Tak co, zabil jsi ho?“ zeptá se Jaeger.

Lucas zavrtí hlavou.

Jaeger přikývne. Není důležité, jestli té odpovědi věří nebo ne. Podívá se zpříma na Lucase a řekne: „Co teď?“

„Běžím dál,“ odpoví Lucas. „Ty tady počkej na ostatní.“

„A potom?“

Níž po proudu opatrně vybíhá z lesa podél dosud rachotících kolejí zbytek skupiny. „Nevím, kdo Wadea zabil.“

„Smůla,“ zhodnotí to Jaeger.

„Ale vím, kdo za to zaplatil.“

Vyslouží si tím dlouhý, velmi dlouhý pohled.

„Takhle se tvař dál,“ poradí mu Lucas. „Řekni všem, co jsem ti právě pověděl. A uvidíme, co se stane potom.“

 

DEVĚT

„Rolničky,“ zahlaholil hlas.

„Veselé Vánoce i tobě.“

„Ne, já mluvím o závodě. Pět kiláků. Jestli letos nevyhraješ, tak ses nesnažil. To si myslím já.“

Lucas si nalil šálek a neřekl nic.

„Vidím zlepšení, Lucasi. S tvými mezičasy i celkovými časy ti každý týden přibývá páry.“

„Díky za péči.“

„Chci jenom pomoct.“ Hlas se ztratil.

Lucas se posadil na stoličku a napil se. Venku byla zima a mokro a v domě bylo chladno a vlhko. V televizi pustili starý film se Stallonem, ale pak jej přerušili zprávami o záplavami spláchnuté velké přehradě v Číně. Seriózní nesmysly. Lucas se natáhl přes kuchyňskou linku a přístroj vypnul.

Hlas se vrátil. „Jsi tam?“

„Pořád. Kam jsi zmizel?“

„Jiný hovor. Ale už jsem zpátky.“

„Jsi na roztrháni.“

„Pořád,“ přitakal Wade. „Už ses přihlásil?“

„Do Rolniček? Ty jsou až za měsíc.“

„Udělám to za tebe. Jako dárek.“

Lucas odložil šálek a neřekl nic.

„Fajn, už to je.“

„Jenom tak?“

„Jenom tak.“

„No, nejspíš díky.“ Považoval za nutné se dlouze nadechnout. Potom Lucas oznámil: „Asi jsi to už slyšel, ale pustili ho. Před pár dny.“

„Jo, Sarah mi zavolala hned, jak k tomu došlo. A četl jsem i všechny články.“

„Co si o tom myslíš?“

„Myslím, že nemají dost důkazů.“

„Testy DNA nic neprokázaly,“ řekl Lucas. „To jsem slyšel já. Nedostatek materiálu, i když na tom pracovaly nejproslulejší laboratoře.“

„Ten liják všechno zmrvil.“

„Naštěstí pro Carla,“ řekl Lucas.

Ticho.

„Už jsi někdy potkal Crouseovu švagrovou?“

„Tu policajtku s houpavým zadkem?“ zasmál se Wade. „Jo, je hezká.“

„No, ta říká, že detektivové nekoukají po nikom jiném než po Jaegerovi. Podle nich to musí být on. Jenže dneska je to tady jako na Divokém západě a oni nemají dost lidí na to, aby je nasadili jenom na jeden případ. Proto nechali Jaegera jít a doufají, že něco vyplave později.“

„Studoval jsem statistiku, Lucasi. Ani za příznivějších časů se spousta případů vraždy nedočká vyřešení.“

„Kdo ještě je podezřelý?“

Ticho skončilo předstíraným dýcháním a podrážděným hlasem: „Víš, já doufám, že to udělal Carl. Protože jestli šlo o náhodnou záležitost, jestli to udělal nějaký tulák cestující po železnici nebo tak něco, už nikdo nikdy nezjistí, co se přihodilo.“ Lucas zkusil mlčet.

Za chvíli se Wade opět ozval: „Nemáš se na co vymlouvat. Prohlížím si startovní listinu. Jediný, kdo ti může konkurovat, je Harris, a ten s tebou krok neudrží.“

„Jsou to jenom Rolničky,“ prohlásil Lucas. „Závod, kde o nic nejde.“

Další odmlka.

Další dlouhý doušek kávy.

Potom mrtvý muž znovu promluvil: „Vyhraj závod, Lucasi. Jenom jeden jediný závod. A potom můžeš mluvit o ničem, jak budeš chtít.“

* * *

Stromy ustupují polehlé trávě a malým shlukům škumpy. Obloha se nezměnila, ale roztroušené mraky se zdají být výš než předtím a vyleštěná modř nad světem je tak jasná, až nutí oči slzet a mrkat. Klikatá stezka se po ponoru do trávy rozhodla zúžit a napřimuje se, jako když se člověk znovu noří do soustředění – úhledná úžlabinka vyrytá do místní černé půdy. Lucas vyběhne daleko na louku, na místo, odkud bude vidět a kde je ho vidět, a tam se zastavuje. Nikdo za ním neběží. Když hledí proti větru, bolí ho některé zuby. Stáhne si rukávy a zlehka poklesne v kolenou, poslouchá a čeká. Brzy se z něj stává expert na zvuky větru. Není to jenom jeden zvuk, šum větru se skládá z nekonečného množství překrývajících se šumů, každý z nich přichází odjinud a každý spěchá najít uši, které chtějí slyšet hlasy a slova a smutné výkřiky, které tam nikdy nebyly.

Lucas se dotkne telefonu. Přejíždí očima sem a tam a mrká, aby zvolil číslo. Druhý telefon, který není telefon, zvoní na místě, které neexistuje. Po čtyřech zazvoněních očekává hlasovou schránku, ale páté zazvonění se předčasně přeruší.

„Copak děláš?“ ozve se hlas.

„Stojím. Co děláš ty?“

„Stojím,“ odpoví Wade.

„Proč neběžíš s námi?“

„Nikdo si předtím nechtěl povídat. Tak jsem se vrátil dřív a skončil jsem.“ Ozve se mlasknutí. „Už jsem ti říkal, že tady káva vždycky chutná skvělé?“

Lucas stojí a trochu ho pobolívají kolena.

„Jak jsem sledoval tempo, soudím, že všichni lapají po dechu.“

„Víš, kde jsou ostatní?“ zeptá se Lucas.

„Většinou stojí tam, kde jsi nechal Jaegera“

„Většinou?“

„Jeden telefon se pohybuje.“

„Ale Carla přece sledovat nemůžeš. Nemá telefon s sebou.“

„Nevěděl bych o něm, ani kdyby měl. Jeden člověk musí zavolat druhému a ten druhý musí hovor vzít. Tak zaměřuju polohy. A pochybuju, že by si se mnou Jaeger chtěl povídat o běhání.“

„Mimochodem,“ podotkne Lucas, „Carl je nejspíš nevinný.“

„Jo, zdá se, že je to na levačku.“

„A co si myslíš o mně?“ zeptá se Lucas.

Odpovědí je mu ticho, urputné a skličující.

„Jak dlouho můžeš mít přehled o poloze telefonu?“ zeptá se Lucas.

„Pět hodin, plus minus. Potom mě obsluha umělé inteligence shodí do normálního režimu.“

Lucas vyloví z elasťáků palčáky a zahřívá si ruce. „Říkal jsi, že se jeden telefon pohybuje.“ Vzápětí dodá: „Nic, už ji vidím.“

Ze stromů se vynořuje hnědá čapka a bledá tvářička Za ní se houpají vlasy sepnuté do ohonu.

„Jak Sarah vypadá?“ ptá se Wade.

„Opravdu moc unaveně.“

„Chudák holka“

„Jo.“

Do ucha se mu ozve něco, co není úplně smích. „Já tě obtěžuju,“ přizná Wade. „Vím, že ti to občas není po chuti. Ale ona mě voláním pronásleduje ještě hůř, a to obvykle bez rozumného důvodu.“

„Nashle, Wade.“

„Jo,“ řekne hlas. „Dávej na sebe pozor.“

* * *

Sarah si chce pospíšit, ale nohy má krátké a ztuhlé. Vleče se a pláče a potom plakat přestane. Dorazí k Lucasovi se zkřivenou tváří, nová utrpení navršená na stará, a jakmile je na dosah ruky, sevře ruku v růžovém palčáku v pěst a dloubne ho do břicha Ale i ruce má vyčerpané. Lucas chytne její pěst do svých rukou. Nemůže mu ublížit, a proto Lucas spustí ruce. „Dobře,“ vzdá to a vystrčí břicho. „Jestli ti to pomůže.“

Sarah ho neuhodí. Sklesne na kolena a usedavě se rozvzlyká. V lese na severu se nikdo nehýbá. Na západě teče mimo dohled říčka spoutaná stromy. Na východní straně parku vede prázdná trať Amtraku. Čtvrt míle na jih odsud stojí řada starých topolů, vysokých jako kopce, a jejich stříbřitá kůra svítí v přibývajícím světle. Za těmi stromy je druhý železniční násep. Přes záplavovou rovinu a starší trať, kde dnes jezdí Amtrak, bylo postaveno dlouhé dubové lešení a nato bylo zavezeno hlínou, takže vznikl vysoký tmavý hřeben. Tahle trať byla opuštěna už před desítkami let. Koleje byly vytrhány a prodány do šrotu, staré pražce byly prodány zahrádkářům. Zůstal jenom ten násep, zarůstající stromy a mířící přes park k městům, která existují jako historie, jako vzpomínka, jako šedivé tečky na starých zažloutlých mapách.

Sarah vstane a nanicovatě se nadechne. „Řekl jsi Jaegerovi, že si myslíš, že někdo někoho najal,“ vypraví ze sebe.

Lucas se na ni dívá.

„Někdo zaplatil profesionálovi, aby zabil Wadea. Tohle si myslíš?“

„Ne,“ řekne Lucas. „Nemyslím si, že by za to dala peníze nějaká osoba“

Sarah se na něj dívá.

„Pamatuješ na toho chlápka co falšoval šeky?“ zeptá se Lucas. „Kdysi jsem se Wadeovi zmínil, že z tohohle člověka se stingrayem mám špatný pocit. Jak se jen jmenoval?“

„Wails.“

„Něco mi na Wailsovi nesedělo. Když jsem s ním mluvil, viděl jsem na něm, že lže, jako když tiskne. Nemyslel jsem na falšování šeků a kradení milionů. To jsem nečekal. Ale pověděl jsem to Wadeovi, co si myslím, a znáš Wadea Vzal mě vážně. ‚Trochu zapátrám a uvidíme, co a jak,‘ řekl. O týden později zahájila vyšetřování policie a pár dní nato Wails zajel sem… jestli se dobře pamatuju, tak právě na to parkoviště, které jsme právě přeběhli… a zabil se.“

„Ale to bylo před rokem,“ namítne Sarah. „To byl Wade ještě naživu.“

„Já jsem neřekl, že si to objednal pan Wails. Ptám se: co když měl zálohu?“

Sarah neříká nic a hledí někam skrz něj.

„Nemluvím o oficiální záloze se stejným jménem,“ pokračoval. „Musí existovat způsoby, jak zfalšovat jméno a očistit se od minulého života, žít v oblacích jako teď Wade. Být všude a nikde. Sedět na ukradených penězích, které ten člověk dokázal někam ulit, a nemít co na práci než být stále naštvanější na toho mizeru, který tohle způsobil.“

Sarah zvedne ruce, položí si je na temeno a pomalu se pootáčí sem a tam.

„Wailsova záloha nenávidí Wadea Tannera Takže se vypraví do živého světa a najde někoho, kdo jí pomůže s pomstou. Možná za peníze, možná z osobních důvodů. A jak říká Carl, musel to být někdo dost silný a rychlý, aby se udržel ve Wadeově blízkosti, když běželi.“

Sarah spustí ruce a opře se o Lucase.

Sevře ji a rozhlíží se kolem. Světem pohybuje vítr, ale žádní lidé nejsou v dohledu. Po půlminutě řekne: „Tipoval jsem Petea Má dost svalů i páry v nohách. Myslel jsem si, že ze stromů uvidím vybíhat jeho, aby mě našel a umlčel. Tebe jsem nečekal.“

„Pete to není.“

„Jo, taky bych nechtěl, aby to byl on.“

„Ne. On to určitě není.“

„Proč ne?“

Vymaní se mě ze sevření a otře si napuchlé oči. „Pete nás přiměl běžet touhle trasou, vzpomínáš? A Jaeger byl zrovna ve správný čas na hrázi. To není náhoda Když jsme tě honili, Pete nám všechno vysvětlil. Pověděl nám, že minulý týden na Jaegera narazil a hodil po něm několik urážek a Carl vyrukoval se stejnými argumenty, které nám předložil na tom mostě. A tehdy mu Pete začal věřit. Začal uvažovat o tom, že pokud není vinen Carl, pak jsi asi nejpodezřelejší z ostatních ty.“

Lucas stále pozoruje severní stranu, ale nic se nemění.

Sarah se ztěžka a truchlivě zasměje. „Nebudeš tomu věřit,“ řekne. „Asi by tomu teď nevěřil nikdo. Ale chci, abys to věděl: nikdy, ani jednou, jsem manželovi nebyla nevěrná. Ani s Mastersém, ani s Wadem.“

Lucas naslouchá větru a čeká.

Sarah se nečekaně rozjařeně zachichotá. „Hraní her se strojem se samozřejmě nepočítá.“

Lucas zavrtí hlavou a vydechne.

„Harris,“ pronese.

„Co je s ním?“

„Možná je tím vrahem on.“

„To ne,“ namítne ona „Jistě, Pete ho měl taky v merku. Chová se divně, a o jeho životě toho moc nevíme. Ale jak říká Carl, tahle vražda je osobní záležitost. Zabití v zuřivosti. Pete tvrdí, že pošuk, který býval mormonem a není tady ani šest týdnů, neměl proč Wade Tannerovi ubližovat. Proto ho Pete ráno poslal špatným směrem. Není podezřelý.“

„Tohle ti řekl? Před tím klukem?“

Sarah zavrtí hlavou. „Ne, to už byl Harris pryč.“

„Pryč?“

„Vlak projel, my jsme dohonili Carla, Carl nám předal tvůj vzkaz a potom jsme tam stáli a mluvili. A potom Harris řekl, že jsme troubové a že si raději zaběhá se srnci, než aby marnil čas se starými páprdy. Rozběhl se zpátky, na trať a zamířil… už ani nevím kam…“

Lucas neříká nic.

Sarah se nadechne a zadrží dech. Potom najednou vyvalí oči a řekne: „Co když…?“

Lucas dá telefonu pokyn k novému zadání čísla Wade to zvedne a řekne: „Pořád stojím a piju kafe.“

„Jo,“ řekne Lucas. „Mluvil jsi dneska s Harrisem?“

Velmi krátké ticho končí zvukem lidí, kteří jsou zdvořile zticha, deset milionů záloh nacpaných v té velmi přeplněné místnosti. A potom se z toho rušného ticha ozve Wade: „Dneska? Ne, s tím klukem jsem nemluvil. Proč se ptáš? Copak má náš nový hřebec za lubem?“

* * *

Stezka přes louku vede k topolům stojícím na jihu. Tam, kde začínají stíny, se Lucas zastaví, uloží palčáky a ohlédne se. Sarah se pomalu sune k severnímu okraji travnaté plochy a ostatní běžci jí vyběhli naproti. Jaeger stojí uprostřed skupiny. S rukama v bok nebo na temeni hlavy vypadají jako vojáci v nesladěných uniformách, připravení zběhnout z války. Sarah se zastaví a promluví, ukazuje za sebe na Lucase, všichni hledí přes trávu a on cítí jejich pochybnosti a podezření vůči němu. Otočí se a dá se do líného klusu.

Lesní stezka se klikatí k Ash Creeku. Opuštěná železniční trať se tyčí po levici a na jejím vrcholku je druhá stezka, která překračuje trať Amtraku a vede zpátky do města Harris poběží po snadnější cestičce. Jestli má ten kluk trochu rozumu, uhání domů, aby si sbalil saky paky a na poslední chvíli zmizel z města. Jenže to by bylo rozumné a rozumná věc nejde s Harrisem dohromady. Je to rváč a není zvyklý uhýbat. A kromě toho je našel uprostřed lesa Takže není úplně pitomý a zná nějaký chytrý způsob, jak stopovat lidi.

Lucasovi vytanou na mysli ranní hovory o páté – sexy žena a zoufalý otec. Kterýkoliv z nich mohl být Wails s falešným hlasem, aby se napojil na sledovací systém. Ale to Lucasovi připadá nepravděpodobné. Stačilo by ho přece jenom nechat přijmout hovor a zavěsit. Ale možná v tom vězí nějaký jiný trik. Lucas se to snaží promyslet a náhle si uvědomí, že už neběží, ani si nepamatuje, kdy se zastavil. Oči má sklopené k zemi, nevyzná se ve vlastních myšlenkách, když tu mu padne pohled na kotník. Sehne se, povytáhne zablácenou černou nohavici elasťáků a hledí na elegantní náramek, který nedělá nic jiného, než že hlásá světu, že Lucas je tady a je střízlivý.

Lucas se napřímí a otočí se kolem dokola. Na vrcholku starého lešení se něco pohybuje, ale vzápětí to mizí za větvemi stromů. Nebo tam možná vůbec nic nebylo. Lucas se dá znovu do běhu, uvolněnými dlouhými kroky ukrajuje vzdálenost. Dostat se za lešení a tam už čeká tucet stezek a stovky cest z parku. Ale nejlepší plán je očividně vytočit tísňovou linku 911, nebo alespoň zavolat někomu, kdo se nachází blíž. Audrey. Lucas se rozhodne pro ni, dotkne se telefonu a dotkne se jej znovu, když se nic nestane. Ale navzdory tomu, že telefon je nabitý a svítí zelená kontrolka, přístroj odmítá vzít okolní svět na vědomí.

Lucas se zastaví a podívá se doleva.

Na náspu je žluté tričko, a ani nepředstírá, že se skrývá. Obličej nad ním se usmívá, možná se i snaží smát. Harris se chce smát. Stojí nehybně, shlíží na Lucase a pronese jedno nebo dvě slova Brýle má dost čiré na to, aby bylo vidět oči. Je dost blízko na to, aby bylo vidět, že ten zakrvácený ret je napuchlý a chlapecký obličej se leskne potem. Je třeba vyslechnout nějaké hlasy a Harris přikývne a řekne ještě něco. Potom zvedne pravou ruku, v níž drží kus zrezavělé oceli – kus šrotu náhodou tvarovaný tak, že připomíná sekerku.

Harris zvedne nohu a zase došlápne.

Lucas sprintem vyrazí k říčce. Tentokrát se nedrží přísně stezky a krátí si cestu po zmrzlé hlíně, kdykoliv je křoví řidší. Dívá se dolů před sebe a po deseti krocích závodu se pokusí všechno pustit z hlavy. Nejenom okolní svět se zúží. Myšlenky vyvanou, celý den se vytratí z paměti. Vyděšený mozek trpící nedostatkem kyslíku zachvátí divoká panika, každý krok se snaží být ten nejdelší a každou spadlou větev a každou prohlubeň Lucas přeskakuje s elegancí, které už nikdy jindy nedosáhne. Neví, kde je Harris, a po pravdě řečeno ani na tom nezáleží. Nic není důležité, jenom rychlost a uražená vzdálenost a ta divoká všeobjímající naléhavost trvá větší část minuty. Potom Lucasovi dojde pára i dech.

Zpomalí a cítí v hrdle bušit krev.

Vrhne pohled nalevo.

Vysoký násep je blízko a Harris běží po jeho vrcholu. Ten mladík ještě nikdy nevypadal tak vážně, tak dospěle. Někomu řekne: „Jo.“ Potom zpomalí, ostře zabočí a seběhne po sotva zřetelné srnčí stezičce dolů, snad dvacet metrů za Lucasem.

Mít náskok mu připadá jako vítězství.

Jenže Lucas se teď nemůže vrátit, aniž by riskoval seknutí tím kusem kovu. Nebo i něco horšího než seknutí. Znovu přidá a Harris s ním srovná krok. Lucas střihne napříč poslední zákrut stezky a maliní ho přitom chytá za elasťáky. Potom zpomalí, nechá mladíka zkrátit vzdálenost mezi nimi snad o polovinu a chystá se na další příležitost.

Zmizelé koleje držely vysoko nad proudem rezavé železné pilíře. Stezka zatáčí doleva, klesá pod lešení, znovu stoupá, vyrovnává se, zatáčí doprava a vede na dlouhou lávku z trubek a prken. Lucas proběhne zatáčku těsně při vnitřním okraji a ušetří půl kroku. Dělí je možná deset metrů. Možná osm. Naslouchá nohám pronásledovatele, vyhodnocuje jejich došlapy. Instinktivně ví, co přijde: jakmile se Harris ocitne za mostem, nasadí k trháku. Mládí, strach a starý dobrý adrenalin budou vyžadovat, aby Harris ukončil tenhle závod tady a hned. Proto Lucas zrychlí jako první. Z konce můstku seskočí a získá ještě trochu náskoku, ale dupání za ním končí rychlými čistými kroky, které zkracují odstup na polovinu a potom opět na polovinu. Harris už je těsně za Lucasem. Krátký poslední trhák ho dostane na dosah zbraně k Lucasovi.

Ale Lucas zkrátí krok, jenom natolik, aby umožnil nohám rychlejší pohyb, a Harris platí daň za to, že s ním drží tempo. Před zrychlením tvrdě hekne. Jenže zase kdovíproč o několik kroků zaostal a dává najevo podrážděnost. Zakleje – ani ne tak slovo, jako spíš zvířecí zvuk, který prozrazuje všechno. Chlapečkovi se začínají nohy plnit cementem. Rozmrzelý a zmatený, ale stále příliš mladý a hloupý, než aby věděl, co se děje, Harris ještě trochu zpomalí. Má v úmyslu si za běhu odpočinout a nabrat rezervy pro další nástup. Nakonec to bude snadné. Nedokáže uvěřit ničemu jinému. Lucas je skoro dvakrát starší než on a v Harrisově hlavě není místo pro nic jiného než pro jeden jediný konec, drsný, krvavý a definitivní. Harris nechá staříka nabrat náskok celých patnácti metrů, a jenom aby to Lucas určitě věděl, zavolá na něj. Křikne: „Vzdej to.“ Zafuní a zvolá: „Nemůžeš vyhrát.“

Lucas už vyhrál. Ví to a jediný problém, který zbývá, je naplánovat zbytek téhle honičky.

Při jedné loňské velké letní bouřce padl přes stezku starý topol. Město nemělo na jeho odstranění peníze a do zimy vytvořily nohy i pneumatiky kol novou stezku. Stromy padají, vznikají objížďky, a to je jeden z důvodů, proč v lese nenajdete příliš mnoho přímých úseků. Kmeny posléze padnou za oběť pilám nebo tlení, ale nové zákruty už vznikly, jsou zažité a nakonec dostanou přednost. Mrtví napovídají živým, kudy chodit, a živí si nikdy neuvědomují, že se jim podrobují, a tak je tomu vždycky, všude a se vším.

Blíží se serpentiny. Tři nebo čtyři zákruty se k sobě v některých místech vracejí na několik kroků. Lucas neví, kterou využije, ale jeho plán, pokud se dá říci, že něco plánuje, je uhnat Harrise do otupělého, napůl vyčerpaného stavu, zavést ho do serpentin, proskočit křovím a zamířit zpátky na sever. Ale neustále se chce držet těsně před tím klukem a vnadit ho představou, že se mu každou chvíli vrátí štěstí, že mu nohy o třicet minut později omládnou a že zkrátí mezeru mezi sebou a tím šedivým starým hlupákem, který nechce pochopit, že je poražen.

 

DESET

Výroční schůze Běžeckého klubu se konala v suterénu restaurace. Zatuchlá ošumělá místnost byla plná dlouhých stolů, skládacích židliček a zdatných, i když ne ve všech případech hubených těl. Na papírových táccích se vršila pizza a slané tyčinky, vysoké plastové kelímky byly plné limonád a piva Hovory se točily převážně kolem krásného lednového počasí a včerejšího dálkového běhu z Ymky, ale pronikaly do nich i útržky neveselých mezinárodních zpráv. Skupina z Ymky zabrala zadní stůl a odrazovala většinu vetřelců. Náhoda posadila na jeden konec stolu Mastersovu manželku – robustní ženu, jež se nijak netajila tím, že se neskutečně nudí. Sarah seděla mezi jejím manželem a Crousem a věnovala se převážně fotografiím novorozeněte. Pete, Varner a Gatlin kralovali nejzazšímu koutu místnosti, kde se bavili jedovatými poznámkami na účet všech přítomných včetně sebe. Lucas seděl uprostřed stolu čelem k celému tomu rumraji. Všichni si byli jasně vědomi, že pije pepsi. Audrey s sebou přivedla dceru – nejrychlejší čtvrťačka ve státě – a v prohnaném pokusu o manipulaci ji usadila vedle Lucase. Dětem se jeho drsný hlas a klukovské manýry líbily a holčička byla neúnavná koketka Říkala, že se na něj ráda dívá, jak běhá. Říkala, že by si někdy měli zaběhat spolu a maminka by mohla běžet s nimi, jestli udrží krok. Vyptávala se Lucase, jak kdy trénoval a rozehříval se a jak to, že se nikdy nezranil.

Na druhé straně vedle Lucase seděl Harris. Hlasitým zachechtáním upoutal pozornost všech a odpovídajícím hlasem prohlásil: „Nezranil se díky chlastu, zlatíčko. Pivo uvolňuje klouby.“

Rozhostilo se rozpačité ticho.

I Harris pochopil. Ve snaze vylepšit si reputaci bouchl Lucase přátelsky do ramene, a když to nebylo dostatečně roztomilé, rozvalil se na židli a snažil se zachránit situaci: „Né, to si jenom dělám srandu. Zapomeňte na to.“

Pete si toho všiml. Neřekl nic, vstal, protáhl se kolem zadní stěny, natáhl se přes Lucase po jeho pepsi a zkusmo si přihnul. Potom mlaskl, řekl: „Jenom to kontroluju,“ a nápadně na Harrise mrkl, jako by šlo o společný vtip. Kluk se zasmál a zavrtěl hlavou. Pete odložil kelímek, a když se napřimoval, kopl do nohy stolu. Když se kelímek začal kymácet, Pete předstíral, že jej chce honem zachytit, a shodil jej i s lepkavým obsahem Harrisovi do klína.

Kluk zaklel, ale přátelským, jenom napůl naštvaným tónem. A ostatní běžci dusili smích, dokud nezmizel na toaletě.

Sarah toho rozruchu využila k tomu, aby se vytratila Mastersova žena si všimla druhé prázdné židle. Ze svého královského místa na konci stolu oslovila manžela: „Co dělá ta tvoje kámoška na pódiu? To mluví k té kameře?“

Masters se zavrtěl a neřekl nic.

Vždycky nápomocný Crouse vysvětloval: „Wadeova záloha se dívá. Neříkejte mu to, ale dneska mu dáváme zvláštní cenu.“ Žena se jízlivě ušklíbla A protože to byla tak důležitá věc, zahlaholila, aby to oznámila všem: „Ten člověk je mrtvý. Je mrtvý už celé měsíce a podle mne jste cvoci, že tuhle hru hrajete.“ Opět se rozhostilo ticho. Některé pohledy se upřely na Masterse s přáním, aby řekl nebo udělal něco, co by dokazovalo, že má páteř. Kupodivu se ozval manžel Sarah. Chlapecký typ, malý, ale od přírody statný, měl spoustu rozporuplných pocitů ohledně mnoha věcí, včetně slabosti Sarah pro památku jednoho muže. Ale bylo důležité, aby bránil svou ženu, a proto se naklonil přes Crouseův klín a řekl: „Vy to určitě víte nejlíp, dámo. Se vším tím mejkapem a pravítkem zaraženým do zadku vypadáte mrtvěji než většina duchů.“

Žena zrudla a nafoukla se. Po zralé úvaze zvedla svou maličkou kabelku a prohlásila: „Odcházím.“

Masters beze slova přikývl.

„Potřebuju klíčky od auta,“ sdělila mu.

A Masters s počínajícím úsměvem řekl: „Je krásný večer, zlato. Drahoušku. Dlouhá procházka ti prospěje.“

* * *

Postupují hlemýždím tempem. Lucas míří na sever přes dříve proběhnutý terén a vítr ho studí v obličeji, ale nikde jinde. Zítra ho bude bolet celé tělo, ale zrovna teď se necítí nijak zvlášť unaveně. Dýchá lehce, v nohách má sílu. Stezka je uhlazená a z větší části rovná a on má třicetimetrový náskok, kromě chvil, kdy se zapomene a běží příliš usilovně. Potom musí předstírat, že je vyčerpaný, zpomalit a poskytnout Harrisovi důvod k dalšímu vypětí sil. Anebo předstírá, že si v prohlubni vymkl kotník. Tenhle trik se mu povede dvakrát. Ošklivě kulhá a Harris funí a stahuje náskok, jenom aby se dočkal toho, že se jeho kořist po několika vteřinách jako zázrakem okamžitě uzdraví a náskok zase nabere.

Potřetí vymknutý kotník už nikoho neoklame. Lucas se ohlédne, dá si záležet, aby Harris viděl jeho úsměv, na příštím přímém úseku stezky náskok ještě zvětší, otočí se a běží pozpátku se stejným výsměšným smíchem, jakým ten kluk obšťastňuje všechny ostatní.

Rozzuřený Harris se zastaví a mrští po něm svou ocelovou zbraní.

Lucas uhne, dál kluše pozpátku, dokud se kluk nepřiblíží, potom se otočí, vysprintuje a křikne: „Potom, co Wade zemřel… proč jsi zůstal ve městě?“

„Já jsem toho chlapa nezabil,“ zařve Harris.

„To rád slyším,“ nechá se slyšet Lucas. „Ale proč jsi zůstal? Proč jsi nezvedl kotvy a nevydal se někam jinam?“

„Protože se mi tady líbí.“

„Dobře.“

„Jsem tady nejrychlejší běžec,“ vychloubá se Harris. „A já rád vyhrávám závody.“

Před nimi jsou pomalejší běžci. Všichni vyhlížejí rozehřátě a vyčerpaně, udržovací krok je nese k Lucasovi. Neočekával, že je uvidí, ale vzhledem k tomu, co se dnes odehrálo, není o nic šťastnější. „Wadea jsi teda nezabil?“ zeptá se.

„Ne.“

„Tak proč mě pronásleduješ?“

Harrisovi se kdovíjak podaří zasmát. „Nepronásleduju tě,“ řekne. „Jenom jsem si šel zaběhat a nechávám tě vepředu.“ Skupinu vedou Audrey a Carl. Lucas přidá, doběhne k nim, zastaví se, otočí a Harris se zůstane stát dobrých třicet metrů od ostatních. Všichni se chvějí únavou, ale mladík sotva stojí. Veškerá jeho zbývající energie oživuje obličej, který vypadá vzdorně, lhostejně a hloupě. Vycení zuby a řekne: „Přivedl jsem vám toho parchanta, vidíte?“

Lucas pokrčí rameny a řekne: „Zabil ho Harris. Řekl mi to.“

„Ne.“

„Slyšel jsem tě,“ stojí si na svém Lucas. Potom se obrátí k ostatním. „Vemte nás oba na policii. Ať si tam přeberou důkazy. Třeba ty jeho brýle… vsadím se, že v jejich systémech najdou schovaných hezkých pár přesvědčivých důkazů.“ Harris si strhne brýle.

„Bacha,“ varuje Pete.

Harris hodí brýle na zem a zvedne nohu, aby ten úžasný přístroj rozdrtil na drobounké a ještě menší kousíčky. Ale Carl už je v běhu a kluk stihne jen dvakrát chabě dupnout, než je sražen a povalen na bok. Žebra se mu lámou ještě dřív, než se mu do prsou zaboří kostnaté koleno.

„Nevěděli jsme, co máme dělat,“ poví Pete Lucasovi. „Někteří z nás si mysleli, že jsi vinen, jiní si to myslet nechtěli. Pokoušeli jsme se ti dovolat, a když jsi to nebral, představoval jsem si, že upaluješ do Mexika“

Harris se pokouší vstát a Carl ho znovu srazí na zem.

„Hlasovali jsme,“ řekne Varner. „Půjdeme tě hledat, nebo prostě zamíříme zpátky do Ymky?“

„Takže já jsem vyhrál,“ usměje se Lucas.

Audrey skloní hlavu a rozesměje se.

Sarah stojí vedle Carla a bedlivě se dívá na to nadělení.

„Ne, dostal jsi jenom tři hlasy,“ zchladí ho Pete. „Ale víš přece, jak tahle skupina přijímá rozhodnutí. Nejhlasitější vyhrává a Audrey řvala jako tygr, jak se nás snažila přimět, abysme běželi za tebou.“

Lucas se na ni podívá a usměje se.

Ona zvedne oči k nebi a chce mu něco říci. Slova má nachystaná. Ale ne tady a takhle.

Potom Sarah přistoupí ke schoulené postavě a uhodí ji. Kopne jednou, dvakrát, a jak vylepšuje techniku, potřetí tvrdě kopne do břicha Tehdy ji Masters odtáhne, drží ji zmítající se v náručí a pronáší konejšivá slůvka, která se míjejí účinkem. A Carl si klekne, ještě jednou šťouchne do bolavých žeber a posbírá všechny kousky rozbitých brýlí. Při té práci promluví s hlavou skloněnou k zemi: „To bychom měli. Co uděláme teď?“

* * *

Harris se vrátil z toalety, naposledy obešel stůl s občerstvením a znovu zaujal místo na židli vedle Lucase. Potom se o pódium opřel předseda běžeckého klubu – scvrklý bývalý běžec s oběma koleny novými – a než se pustil do každoroční agendy, dal k dobru stejné vtipy, jaké vyprávěl už vloni. Členové výboru mluvili o hloupostech, ředitelé závodu až příliš dlouho mluvili podnicích loňského roku a o nových běžcích, kteří se sem odevšad sjížděli a usazovali se tady. Potom byly předány ceny, včetně zlaté plakety pro policejního náčelníka, jenž klubu propůjčoval své strážníky a své ulice. Jenže náčelník měl na poslední chvíli něco jiného a nemohl přijít a nikdo jiný z oddělení ji za něj nebyl připraven převzít. Pete výsměšně zahulákal: „Jsou v terénu a řeší zločiny.“ Většina jeho stolu té narážce rozuměla a smála se jí, dokud na pódium nevystoupili trenér Able a Tom Hubble.

Oba muži nesli největší cenu dnešního večera.

Dlouhých pět minut se řečníci střídali ve chvalozpěvech na mrtvého muže. Lucas poslouchal, nebo aspoň předstíral, že poslouchá. Občas zazněla nějaká drobnost, která vypadala nově, ale většina příspěvků byly zjednodušené a přikrášlené staré věci. Většinou se přistihoval, že pozoruje vážné obličeje u svého stolu. Všichni hleděli na své tácky a ruce měli sepnuté v klíně.

Harris seděl tiše, ve správných chvílích přikyvoval a zdvořile zatleskal, když byla velká plaketa odhalena a ukázána na kameru té podivné poloreálné bytosti, kterou nikdo nikdy neviděl.

Potom mluvil hlas zálohy, děkoval všem za tu velkou čest a sliboval, že na tuto chvíli bude uchovávat drahou vzpomínku. Chvílemi to znělo, jako by Wade neměl daleko k slzám. Jindy četl předem připravený proslov. „Kéž by se věci vyvíjely jinak,“ řekl. „Ale ničeho nelituju, ani jediného okamžiku svého života A jestli v tom je nějaká útěcha, chci, abyste věděli, že tady, v téhle sféře, mám co dělat a jsem šťastný.“

Potom skončil a možná byl pryč, ozval se rozpačitý potlesk a ustal a sál se zvedl k odchodu. Většina osazenstva zadního stolu se chtěla na plaketu podívat zblízka, ale Lucas na to nějak neměl náladu. Přistihl se, že kráčí ke schodům. Harris se k němu s tichým smíchem připojil.

Nebo se možná nesmál. Lucas se na něj podíval a neviděl nic jiného než vážný drobný úsměv.

„Chceš si zítra zaběhat?“ zeptal se Harris.

„Ne.“

„V úterý na dráze?“

„Nejspíš.“

Harris ho předehnal ke schodům a podržel staříkovi dveře. A když vyšli do chladné tmy, řekl: „Víš ty co? Jednou tam budeme žít všichni. Tam, kde je Wade teď.“

„Já ne,“ odmítl tu představu Lucas.

„Proč ne?“

„Protože až umřu,“ odpověděl Lucas, „mám v plánu umřít.“

 

JEDENÁCT

Další konvice kávy pomáhá zahnat chlad kuchyně. Zadními dveřmi Lucas pozoruje vločky sněhu snášející se z čisté oblohy – drobounké suché vločky, příliš řídké, než aby se navzájem setkaly, natož aby vytvořily nějakou podstatnou pokrývku. Mluví nepřetržitě už několik minut, vypráví rychle a spěchá k závěru, jenom občas se odmlčí, aby se napil kávy. Jednou nebo dvakrát se odmlčí jenom tak.

Tehdy z ticha vystoupí Wade s nějakou poznámkou nebo otázkou.

„Po tom, co ho Sarah zkopala,“ zajímá se. „Co jste s tím mizerou udělali?“

„Popadli jsme ho a na střídačku jsme ho táhli a nesli zpátky ke staré hlavní cestě, potom přes říčku a na Foster Lane. To byla nejbližší silnice a měli jsme štěstí. Nějaký chlapík jel v náklaďáčku na dřevo. Korbu měl kromě motorové pily prázdnou. Gatlin mu slíbil sto dolarů, když nás odveze zpátky do Ymky, a Crouse zavolal své švagrové, aby jí dal avízo. Holky jely v teple v kabině a my ostatní jsme málem zmrzli. Ale přežili jsme to a dorazili jsme zpátky před půl jedenáctou. Policajti už čekali a já jsem ještě nikdy nebyl tak rád, že je vidím.“

„Přiznal se?“

„Myslíš, jestli se Harris zhroutil, rozvzlykal a kvílel: „panebože, provedl jsem takovou hroznou věc“? Ne. To neudělal a ani neudělá. Myslím, že ani neví, že je hanebný parchant.“

„Asi ne.“

„Harris nejspíš nevěří, že z toho něco bude. Nakonec.“ Lucas se dlouze napije a zavrtí hlavou. „Když jsme ho vyváděli z lesa, pověděl mi: ‚Nikdo nic nenajde. Ten telefon je nový. Nevydolujou z něj nic důležitého. Pro svoje peníze mám důvěryhodné vysvětlení. A hmotné důkazy jsou tak slabé, že jim trvalo celé měsíce, než Carla zase propustili na svobodu. Takže co se mnou můžou udělat? Pár měsíců v lochu, hromada hloupých výslechů, já jim nic neřeknu a oni mě taky nakonec budou muset pustit.‘“

Ticho.

Lucas odloží prázdný hrnek na stůl a druhou rukou si posune zpátky na ucho telefon, na který není zvyklý. „Já nevím, Wade. Asi by sis měl dávat pozor.“

„Pozor na co?“

„Na Wailse,“ řekne Lucas. „Jo, pověděl jsem poldům o svém dohadu. O své teorii. Myslím, že ji nebrali moc vážně. Jenže tohle je taky neobvyklý druh zločinu. Pořádkové složky nemají rády zamotané případy. Nejraději jsou, když za sebou vrah zanechá zakrvácené otisky bot, které vedou až k jeho dveřím.“ Záloha se zasměje.

Lucas ne. Nakloní se na židli kupředu a řekne: „Můj telefon pořád nefunguje.“

„Vidím. Tenhle máš půjčený.“

„Masters říká, že to byl nějaký trojan nebo červ nebo něco podobného. Uložený už dávno, jen čekal na signál k útoku.“

„Koupím ti nový telefon,“ slíbí Wade. „To není problém.“

„Jo, ale je tu jeden větší problém.“

„Jaký?“

„Wails,“ řekne Lucas. „Byl jsem unavený, když jsem si na něj dneska ráno vzpomněl. Myslelo mi to pomalu. Ale ta konstrukce vypadala logicky, aspoň na pár hodin. Jenže když jsem pak seděl v Ymce a povídal si s detektivy, začaly mi hlavou vrtat takové maličkosti.“

„Maličkosti?“

„Ohledně Wailse. Ano, ten chlap ukradl peníze a zabil se. Víme ale vůbec, jestli jsi tím důvodem, proč to na něj prasklo, byl opravdu ty?“

„To já nevím,“ zaváhá záloha

„To jsi říkal už předtím. To si pamatuju. Nevíš jistě, co se stalo, protože je to jedna z těch historek, které ti opravdový Wade nikdy nevyprávěl.“ Ve sklepě teče voda Lucas ji nevnímá, dokud nepřestane. „V každém případě si ale myslím, že připsat to všechno tomu jednomu mrtvému muži vyžaduje spoustu předpokladů. Ano, byl to lhář a zloděj ve velkém, ale od toho je hodně daleko k vystoupení z hrobu a zabití jiného člověka, který mu uškodil.“

Ticho.

„Ale někdo Harrise přiměl, aby tě zabil,“ uvažuje Lucas. „A jestli to nebyl Wails, pak zbývá jeden podezřelý, který vypadá hodně pravděpodobně.“

„Dobře. Kdo?“

„Já si jenom tak fantazíruju, když mám teď čistou hlavu a zase mi to myslí.“

„A já poslouchám.“

„Dobře. Existuje někdo, kdo chce, aby všechno bylo poctivé. Někdo, kdo by udělal cokoliv, aby napravil svět. Člověk, který mě nechal opilého vlézt do auta a odjet a potom na mne zavolal poldy.“

„Já jsem nevolal, Lucasi. To byl Wade.“

„Ale ty jsi z něj odvozený. Až na nějaké rozdíly, možná dost velké rozdíly. To já nevím. Anebo jste vy dva byli úplně stejní a ty jsi Wade Tanner ve všech ohledech. Jenže Wade ti o sobě neřekl všechno. To víme. A ty jsi jednoho dne, možná náhodou, na svého člověka objevil něco, co tě opravdu, ale opravdu rozzuřilo. Člověk, který tě stvořil, byl lhář, nebo něco ještě horšího. A ty máš Wadeovu osobnost. Wade by takovou záležitost jen tak nenechal a tys to taky nedokázal. Proto ses vydal do světa. Hledal jsi někoho s malým rozumem a velkou touhou po penězích, a proto se tady objevil Harris. Možná tvým cílem nebyla vražda Mezi prvními údery a vlastním zabitím uplynul dlouhý čas. Možná ses snažil Harrise od takového závěru odradit. Ale to je spíš jenom lakování ošklivé skutečnosti narůžovo. Soudím, že ta prodleva tam byla proto, abys měl příležitost umírajícímu vynadat, povědět Wadeovi, že tě zklamal na celé čáře, a jen tak mimochodem, díky za prachy a za nesmrtelnost a všechny ostatní dobré věci.“

Ticho.

„Jsi tam ještě?“

„Tomu nemůžu uvěřit,“ ozve se hlas.

Lucas přikývne a řekne: „Ale i kdybych tomu věřil já, nic není prokázané. Nejsou na to nejspíš žádné důkazy. Hlasy se dají změnit, což znamená, že Harris nejspíš neví, kdo ho skutečně najal. A kromě toho, i kdybych našel někoho, kdo by tomu uvěřil, něco jako ty mělo celé měsíce na to, aby vymazalo stopy a soubory, a co je ještě důležitější, sžilo se se situací.“

„Ale Lucasi – jak si o mně můžeš myslet něco takového? Třeba jen na minutku.“

„Řeč je o hlase,“ odpoví Lucas. „Nic víc nejsi. Když to vezmu kolem a kolem, jsi jenom řada slov přicházejících s určitým zvukem, a já nemůžu nic vědět jistě.“

Ticho.

„Jsi tam?“

Není tam nikdo. Spojení bylo přerušeno.

Lucas si odlepí telefon z tváře a odloží jej na stůl vedle prázdného hrnku. Ze sklepa vyjde Audrey ve vypůjčených teplácích a silných ponožkách.

Posadí se naproti němu, usměje se a čeká.

„Potřebuju se osprchovat,“ řekne on.

Ona se usměje a řekne: „Jaký to je pocit?“

„Jaký pocit?“

„Být nejrychlejší běžec v okrese?“

On pokrčí rameny a prohlásí: „To na těchhle nohách nejsem.“

Ona řekne: „Právě jsem tě slyšela mluvit. Kdo to byl?“

Dívá se jí do tváře a řekne: „Venku sněží.“

Ona se otočí, aby se podívala

„Ne, počkej,“ zarazí se Lucas. „Myslím, že už přestalo.“

 

Poprvé vydáno v magazínu F&SF, listopad-prosinec 2016.

Přeložil Jiří Engliš