„Máte tu volno, prosím?“
Zvedl jsem hlavu. V uličce rozhrkaného meziměstského autobusu stála tmavovlasá žena s usměvavou tváří, kolem očí se jí začínaly tvořit první vrásky, v ruce držela nákupní tašku.
„Jistě.“. Začala pokládat tašku mezi sedadla. „Nechcete k okénku?“ napadlo mě, než se posadila. „Pokud jedete daleko, bude to lepší, abyste mě pak nemusela pouštět.“
Další úsměv. „Děkuju, to je dobré… Jedu jen kousek za město, za dvě zastávky vystupuju.“
„Aha.“ Brunetka, která si ke mně přisedla, vypadala stejně stará jako já, ale dobře jsem věděl, že skoro určitě je mnohem mladší. Život mě naučil, že se nevyplácí dávat najevo jakoukoli jinakost – dávno jsem došel k závěru, že je rozumnější předstírat, že mi ani přibližně není tolik, na kolik vypadám. Přesto jsem měl často potíže navazovat nenucený rozhovor s někým, kdo vypadal jako můj vrstevník, ale ve skutečnosti by mohl být mým potomkem.
Uvědomil jsem si, že brunetka na mě ze strany hledí, jako by čekala na odpověď. „Promiňte. Ptala jste se na něco?“
Shovívavě se usmála a na zlomek vteřiny obrátila oči ke střeše autobusu, který mezitím zafuněl námahou a znovu se rozjel. „Kam jedete vy?“
Odtrhl jsem pohled od okénka s malebným západočeským městečkem a obrátil ho ke své spolucestující. Teprve teď jsem si všiml, že se jí na zdravých, červených tvářích dělají dolíčky.
Bodlo mě u srdce a hned nato se dostavila vzpomínka, která to bodnutí vyvolala. Její dolíčky mi tolik připomínaly Minu, až to bolelo. Doslova. Nech toho, okřikl jsem se. Když máš dostatečně zasmušilou náladu, vidíš ji pomalu na každém rohu, v každé ženské, která je jí aspoň trochu podobná.
„Jedu za… kamarádem,“ odpověděl jsem.
„Dlouho jsme se neviděli…“
„To je hezké,“ řekla. „Určitě už se na setkání těšíte.“
Mlčky jsem přikývl. Na jednu stranu jsem se na Adama opravdu těšil; na druhou jsem se našeho shledání obával. Nahlas jsem to ale neřekl. Nechtěl jsem o tom mluvit s nikým cizím, ani s krásnou ženou, byť by byla sebesympatičtější.
Dívka za pár minut vystoupila a já se opět soustředil na zelenohnědou krajinu koupající se v oranžových paprscích podzimního slunce. Autobus projížděl kopcovitým terénem, za oknem se míhaly lesy, ve kterých se začínaly prohlubovat podvečerní stíny, a louky, na nichž se pokojně popásaly krávy úplně stejně jako před desítkami či stovkami let.
Bylo asi půl páté odpoledne, když autobus zastavil v Kazdějovicích, kde jsem vystupoval. Vozidlo poháněné starým naftovým motorem odsupělo a já jsem si na mobilu zobrazil mapu s GPS navigací a vyrazil k domu, kde přebýval Adam.
Z náměstíčka s chátrajícím kostelíkem, zavřeným městským úřadem a otevřenou hospodou stoupala ulice mezi úhlednými dvoupatrovými domky, za nimiž se po chvíli vyloupl můj cíl. Prvorepubliková dvoukřídlá budova s loupající se fasádou byla obehnaná bujným živým plotem. Nalevo začínal les, napravo se rozprostírala široká neudržovaná zahrada s vyšlapanými pěšinkami a několika částečně zarostlými lavičkami.
Vzal jsem za železnou kliku, otevřel starou bránu s nápisem DOMOV SENIORŮ KAZDĚJOVICE a pomalu, váhavě vkročil na dlážděnou cestu mířící k budově.
Můj přítel byl starý stejně jako já, možná dokonce o několik měsíců mladší… a přesto už byl v domově důchodců, zatímco moje životní dráha se chýlila sotva k polovině. Život nikdy nebyl spravedlivý…, ale od Gabardinova objevu byl spravedlivý ještě míň.
Starobylá šedivá budova se tyčila přímo přede mnou do výšky čtyř pater. Do malého, asi pět metrů širokého nádvoří přibyla mnohem novější skulptura z tmavého mramoru, vyjímala se tu jako příslovečná pěst na oko. Připomínala jakousi obrácenou pyramidu postavenou na špičku. Tři rohy se opíraly o stěny nádvoří, čtvrtý z něj trčel ven. Pyramida měla několik pater; v tom nejspodnějším, a tedy nejužším, byly sošky a reliéfy, které znázorňovaly tvořící umělce, zápolící sportovce, řečnící politiky; postavy v prostředním patře se družily, bratrsky a kamarádsky objímaly, společně popíjely, plácaly se po zádech; a figury v nejvyšším a zároveň nejširším patře jedly, pily, ale i vylučovaly a provozovaly rozličné intimní aktivity. Všechny postavy byly samozřejmě obráceny hlavou dolů stejně jako celá pyramida. Pamatoval jsem si, že „Maslow na hlavě“ byl populární před nějakými třiceti, pětatřiceti lety; jeho variace tehdy zdobily spoustu veřejně přístupných míst i soukromých zahrad a rezidencí.
Prošel jsem stínem pod pyramidou ke vstupním dveřím. Neubránil jsem se úšklebku. V době před Gabardinem byl „Maslow na hlavě“ považován za vrchol břitké společenské kritiky, dílo upozorňující na neduhy moderní civilizace, úpadek hodnot a tak dále, a tak podobně. Jenže po Gabardinovi bylo všechno jinak. Jistě, nenastala žádná apokalypsa, nic takového… ale konečný důsledek se jí přesto začínal v mnoha ohledech podobat. Existenční problémy – skutečné existenční problémy, ne jen jakási umělecká rozervanost – se opět draly do popředí.
Rozloučil jsem se s chladným podvečerním vzduchem a vstoupil do haly. V rohu sedělo několik stařečků a stařenek a hlasitě spolu rozmlouvalo, i když jejich uším musely jejich hlasy znít jako pouhý šepot.
Přistoupil jsem k recepčnímu pultu, za kterým seděl tmavovlasý muž se začínající pleší, pichlavýma očima a ježatým knírkem. „Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Jdu za panem Adamem Kohoutem.“
„Pokoj 23, druhé patro, levé křídlo,“ zabručel muž, aniž by odtrhl oči od televize, která se překřikovala se stařeckými hlasy. „Za hodinu končí návštěvní doba.“
Kývnutím jsem poděkoval a zamířil ke schodišti. Chodbou se proti mě šouralo pět nebo šest starců, dva měli francouzské hole; na konci chodby u schodů seděl další bělovlasý muž s rukama v klíně, na židli vedle sebe měl položené album s fotografiemi a nepřítomně hleděl před sebe.
Kolik z nich je mými vrstevníky? prolétlo mi hlavou. A jak by se na mě asi dívali, kdyby věděli, že jsem stejně starý jako oni…?
Už dvacet let – ode dne, který navždy změnil tvář světa – jsem patřil k hrstce vyvolených nebo možná zatracených, jedné dvacetině obyvatelstva, která stárla dvakrát pomaleji než zbytek populace. Samozřejmě jsem to neroztruboval do světa; několikrát jsem byl svědkem nečekaných, ohavných, bestiálních krutostí, kterých se občas dopouštěli příslušníci většiny na těch ostatních, těch, kteří se odlišovali, kteří se netajili tím, že se dožijí dvakrát vyššího věku než oni. Jako by je méně „šťastná“ majorita obviňovala a trestala, i když musela vědět, že dlouhověcí tímto rozdílem trpí skoro stejně jako zbylých pětadevadesát procent…
Vystoupal jsem po schodech do druhého patra a podíval se na dveře nejbližších několika pokojů. Sedmadvacet, šestadvacet… Á, tamhle to bude.
Zastavil jsem se přede dveřmi s mosaznými číslicemi 23. Dvojce chyběl spodní šroubek; číslice se zhoupla, takže teď visela hlavou dolů, úplně jako ten Maslow na nádvoří. Sám jsem nevěděl, proč mě to tak rozladilo. Snad proto, že svět, který nedokáže opravit takovou drobnost, jako je číslo pokoje v domově těch nejstarších a nejzasloužilejších, se asi jen těžko dokáže vypořádat s většími problémy…
Zvedl jsem ruku, abych zaklepal, ale v posledním okamžiku jsem zaváhal. Co mu řeknu? Jak se zeptám na to, co chci vědět? A jak se Adam vyrovná s faktem, že čas se na jednom z nás podepsal tak moc a na druhém skoro vůbec? Nikdy jsme si nebyli kdovíjak blízcí, ale přesto mě hryzlo svědomí. Celé roky – ne, desetiletí – mě nenapadlo se s ním spojit. Až ve chvíli, kdy jsem od něj něco potřeboval.
Zaklepal jsem a vzal za kliku. Dveře se pomalu otevřely: V malé místnůstce s postelí, stolkem a dvěma židlemi seděl u okna muž v šedohnědém županu a zvedal ke mně staré, tak staré oči. Z veselého, talentovaného mladíka, kterého jsem si pamatoval ze střední školy, se stal rozechvělý, zesláblý, nemocný stařec. Hustá černá kštice, kterou obdivovala polovina holek na škole, se proměnila ve dva chomáčky bílých vlasů krčící se ustrašeně za ušima. Svraštělé tváře, zkroucené ruce i pleš mu pokrývaly nahnědlé skvrny. V pokoji to bylo cítit stářím. Stářím budovy, nábytku… i tím lidským.
Věděl jsem, co čekat, ale přesto jsem byl tak zaskočený a vyvedený z míry, že jsem na něj několik dlouhých vteřin nebo možná roků jenom mlčky zíral. Nakonec promluvil jako první on.
„Proč na mě civíš jako na strašidlo, chlapče? Vážně už vypadám tak příšerné?“ pousmál se. „Co si přeješ? Přišel jsi za mnou?“
Otevřel jsem ústa, abych promluvil. Chtěl jsem ho oslovit křestním jménem, promluvit si s ním jako vrstevník s vrstevníkem, ale kvůli jeho sešlému, vrásčitému, stařičkému vzhledu mi to prostě nešlo přes jazyk. „No, ano. Já…“
Zvedl si seschlý zkřivený ukazovák ke spánku a zamžoural na mě unavenýma očima. „Počkej… Někoho mi připomínáš. Ta podoba… Musel jsem znát někoho z tvých příbuzných.“ Dobrá čtvrtina vrásek na jeho tváři jako by se najednou vyhladila. „Ovšem! Petr Perner… Ty budeš jeho syn, viď?“
Někteří lidé jsou na stará kolena zamlklí a nerudní, jiní ještě upovídanější než zamlada. Adam zjevně patřil do druhé skupiny. Než jsem se zmohl na odpověď, ukázal mi na židli. „Posaď se, chlapče… Co tě za mnou přivádí?“ Najednou celý ztuhl a rázem vypadal ještě menší a vrásčitější než předtím. „Není Petr… Není už – po smrti, že ne?“
„Ne, není,“ odpověděl jsem. „Ale…“
„A co tvoje maminka?“ vyptával se. „Jmenuje se… Mína, viď? Vydrželo to Petrovi s Minou?“
Dojalo mě, že si na Minu pamatoval, zvlášť vzhledem k tomu, že ji neviděl od střední školy. Sevřelo se mi hrdlo. „Mína… moje, moje máma… je mrtvá.“ Najednou jsem neměl to srdce Adamovi říct, že Petr jsem ve skutečnosti já. Vlastně mi sám nahrál – vydávat se za vlastního neexistujícího syna bylo tak snadné. A přitom tak strašně těžké…
„Mrtvá… co se jí stalo?“
„To samé co vám. To samé, co se stalo skoro každému na téhle mizerné planetě. Gabardinův vir,“ procedil jsem mezi zuby. „Kvůli tomu hajzlovi zestárla a zemřela dvakrát rychleji, než měla. A čeká to nás všechny!“ Skoro všechny, dodal jsem v duchu, ale nahlas jsem to neřekl.
Adam se opřel v křesle – ne, neopřel; zhroutil se do něj. „To mě… to mě moc mrzí, chlapče.“ Zavrtěl hlavou a unaveně si podepřel čelo rukou, takže mu nebylo vidět do tváře.
Znovu jsem se zastyděl. „Nechtěl jsem vás uvést do rozpaků,“ omlouval jsem se. „Kvůli tomu jsem nepřišel‘.“
Loupl po mně očima. „A proč jsi tedy přišel?“
„Znal jste Gabardina. Muže, kvůli kterému už Mína… moje máma… nežije. Muže, kvůli kterému nejste na vrcholu sil, ale… tady.“ Mávl jsem rukou kolem sebe. „Potřebuju ho najít. Zjistit, kde se schovává. Vy jediný mi můžete pomoct.“
„Jak to můžeš vědět?“ ušklíbl se – spíš sebeironicky než posměšně. „Proč myslíš, že jsem ho znal? Odkud to máš? Z veřejných databází?“
„Zdroje si protiřečí,“ připustil jsem. „Ale mám kamaráda, který je hacker. Dobrý hacker. Zjistil mi o Gabardinovi všechno. Chodil jste s tím lumpem na stejnou vysokou školu, do stejného ročníku. Jsem si tím jistý.“ Ve skutečnosti jsem si až tak jistý nebyl – no, možná na 70 procent. Ale jestli jsem z něj chtěl něco dostat, nesměl jsem dát nejistotu najevo. Pokud tedy vůbec něco věděl…, a pokud si to ještě pamatoval.
Povytáhl obočí a na dlouhou chvíli se zamyslel. Začínal jsem si říkat, jestli se nezatoulal v myšlenkách někam daleko, do mlhavých krajin zářivých i zašedlých vzpomínek, ztracených snů a nenaplněných lásek, když vtom Adam promluvil. „Někomu blízkému… někomu, koho aspoň trochu znám, komu můžu věřit… někomu takovému bych to řekl.“ Pohlédl mi do očí. „Někomu, koho jsem znal aspoň tak jako tvého tátu. Tebe neznám. Jsi pro mě cizí.“
„Takže připouštíte, že mám pravdu? Chodil jste na vejšku s chlapem, který zkrouhnul životy skoro všech lidí na polovinu?“
Mlčky mě propaloval pohledem. Neřekl už ani slovo.
„Tak dobře,“ podvolil jsem se. „Nejsem Petrův syn. Jsem přímo Petr. Petr Perner.“
Natáhl ke mně ruku dlaní vzhůru. Co po mně chtěl? Občanku?
Pomalu jsem vyňal z peněženky malou plastikovou kartičku. Adam zblízka zamžoural na fotografii a přečetl si datum narození. „Tohle jsi klidně mohl sebrat tátovi…“
Stiskl jsem pravý horní roh karty se symbolem kulatého tlačítka a prstu. Snímač v občance během vteřiny vyhodnotil mou biologickou charakteristiku a v rámečku vedle fotografie se rozsvítil zelený nápis: OPRÁVNĚNÝ DRŽITEL KARTY.
„Technice nevěřím…, vždycky se dá oklamat.“ Znovu se zamyslel. „Ale paměť ne. Totiž – paměť samozřejmě taky, ale jen do určité míry. Některé vzpomínky nikdy nevyblednou. Pověz mi – jak se jmenovala naše matikářka?“
„Mišíková,“ odpověděl jsem pohotově.
„Mě vůbec nezajímá, žes tady minule nebyl,“ začal Adam pozměněným, jakoby rozhořčeným tónem.
„Něco se tady dělo, a tys měl povinnost si to zjistit!“ pokračoval jsem v jednom ze slavných monologů středoškolské učitelky.
„Až budeš na vysoké škole, nikoho nebudě zajímat, kde jsi byl a co jsi dělal, že jsi nepřišel na seminář. Nikoho!“
„Tam si ty svoje alibi vykládej, komu chceš!“ dokončil jsem a oba jsme se rozchechtali. Adam se smál tak hlasitě, až se z toho rozkašlal, a po tvářích se mu koulely slzy.
Do pokoje nakoukla ošetřovatelka, tmavovlasá dívka v bleděmodrých šatech. „Všechno v pořádku?“ zeptala se, ale ani jeden z nás jí nevěnoval pozornost. „Teda pane Kohout, takhle veselého vás ještě nepamatuju,“ usmála se a zase za sebou zavřela.
„Rád tě vidím, chlapče,“ řekl mi Adam, když se přestal smát. „Nezestárl jsi snad ani o den.“ V jeho hlase ani tváři nebyla sebemenší stopa závisti. „Ale pověz mi, proč jsi mě zkoušel oklamat? Proč ses vydával za vlastního syna?“
„Za toho jsi mě označil ty sám,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Ale tys mě neopravil.“
„Nevěděl jsem, jak bys reagoval, kdybys zjistil, že jsem jeden z pěti procent. Nechtěl jsem tě uvést do ještě větších rozpaků…“
„Čekal jsi, že bych se na tebe vrhnul? Na starého kamaráda ze střední školy? Jenom proto, že sis v té Gabardinově loterii vytáhnul delší slámku?“
Pokrčil jsem rameny. „Promiň. Ale ty nevíš, jaké to bylo. My ‚vyvolení‘ jsme trpěli úplně stejně jako všichni ostatní. Vlastně už od prvního dne, kdy se provalilo, že Světová vláda tajně vypustila Gabardinův vir. Kdy se ukázalo, že působí na mnohem větší část populace, než ti zvrhlíci čekali.“ Odplivl jsem si. Ti jejich Mengeleové v čele s Gabardinem chtěli bojovat proti přelidnění, zkrátit délku života celých národů, které vytipovali jako neproduktivní, příliš málo pracovité, příliš málo perspektivní, příliš málo dobré…, ale trochu se jim to vymklo z ruky. Z boje proti přelidnění se stal boj o zachování civilizace.
„Lidi umírali hlady,“ podotkl Adam. „Po stamiliónech. Tolik lidí už Země prostě nedokázala uživit. Pokud jsme se měli vyhnout válce nebo genocidě, pokud jsme měli zastavit hladomor…“
„Ještě se tohohle ,řešení‘ zastávej! Jasně, nikoho nepřipravili o celý život, místo toho skoro všechny lidi připravili o půlku. Včetně tebe.“ Nadechl jsem se. „A my ostatní… Ti, kterým se říká vyvolení… Neumíš si představit, jaké to je, když se na tebe každý, každý, komu prozradíš, že stárneš normální rychlostí, dívá jako na spoluviníka té obludnosti! Neumíš si představit, jaké to je, když ti tvoje milovaná bytost schází před očima, stává se z ní stařena, zatímco ty sám jsi pořád mladík!“
„Nezastávám se toho,“ zašeptal. „Jen jsem se s tím… smířil.“
V pokoji se rozhostilo mlčení. Oranžové večerní světlo za oknem rychle sláblo.
Odkašlal jsem si. „Tak ten Gabardin… Chodil jsi s ním na vysokou školu, že?“
Přikývl.
„Gabardin ten svůj… objev udělal už na škole, viď? Víš, co s ním bylo dál? Po tom, co se ten vir rozšířil?“ Gabardin byl bezesporu muž, který ovlivnil novodobé dějiny nejvíc ze všech. Ironií osudu o jeho dalších a vlastně ani předchozích osudech nevěděla veřejnost skoro nic. Bylo jasné, že se o to zasadil sám Gabardin. Možná tušil, že v opačném případě by dlouho nepřežil.
„Proč ho chceš najít?“ zašeptal Adam.
„Vážně se musíš ptát?“ podivil jsem se. „Odpověď máš každý den v zrcadle! Chci ho najít kvůli tomu, co provedl. Chci spravedlnost. Pro něj, pro celý tenhle svět…“ Pro Minu.
„Co bys s ním udělal, kdybys ho našel?“
Zaváhal jsem. „Pokusil bych se ho nějak… přesvědčit, aby vyvinul protilátku. Něco, co by působení toho viru zvrátilo. Nebo bych z něj vymámil jeho výzkum a zanesl ho někomu jinému, kdo by mohl protilátku vyvinout.“
Adam se ironicky zasmál. „Myslíš, že se o to nikdo nepokusil? Zapomněl jsi, jaké to bylo, když se vir začal nekontrolovatelně šířit? Když přeskočil z cílových genomů prakticky na všechny ostatní? Vědci tehdy hledali protilátku opravdu usilovně, vždyť toho byly plné noviny!“ Pohlédl mi do očí. „Kdyby bylo možné protilátku najít, už by dávno existovala.“
Pokrčil jsem rameny. „Co když to byla jen propaganda? Co když současný stav pořád někomu vyhovuje?“ namítl jsem. „Ale i kdyby ne, nic jiného mi nezbylo. Musím Gabardina najít a předvést ho před spravedlnost.“
„Tím myslíš pomstu,“ podotkl Adam a odvrátil zrak.
„Ano,“ přisvědčil jsem. Opožděně mě napadla neblahá myšlenka: Co když Adam nejenom zůstal s Gabardinem v kontaktu? Co když zůstal i jeho přítelem…?
Adamova další slova mi však vyrazila dech.
„Pokud se chceš pomstít, máš příležitost,“ řekl unaveným, nekonečně unaveným hlasem a pohled upíral do tmavého zaprášeného kouta. „Gabardin jsem já. Já sám.“
Chvíli jsem na něj zkoprněle zíral. Adam…? Můj spolužák ze střední? Ten chytrý, veselý kluk že by byl…? „Ale… to je přece…“ vypravil jsem ze sebe. „Vždyť na tebe ten vir působil taky! Gabardin by si přece dal záležet, aby na něj ne…“ Vzápětí mi ale došlo, jak je ten argument prázdný.
„Jo, to jsem si myslel taky,“ pousmál se hořce. „Můj genom měl být v naprostém bezpečí, stejně jako genom každého, s kým jsem byl jakkoli spřízněný…“
„Jestli jsi Gabardin, tak co děláš tady?“ ptal jsem se. Můj mozek to prostě odmítal přijmout. „Máš být za vodou! Určitě ti to vyneslo pořádné peníze…“
„Vyneslo,“ řekl s dalším smutným úsměvem. „Ale po tom, co se stalo… Nějak jsem si je nedokázal nechat. Ponechal jsem si jen tolik, kolik jsem potřeboval na vyžití. Zbytek… jsem dal na charitu. Na ty, kterým předčasně zemřeli blízcí… kvůli tomu, co jsem udělal.“ Zavrtěl hlavou. „Nejsem netvor,“ řekl téměř prosebně, jako by žádal odpuštění, vykoupení, o němž tušil, že se ho nedočká.
„Nevěřím ti,“, vypravil jsem z vyschlého hrdla.
Zvedl se, pomalu došel ke skříni, otevřel spodní dvířka a vytáhl pouzdro s doklady. Ukázal mi dvě občanky: jedna byla na jeho vlastní jméno, druhá, navlas stejná, na Gabardinovo. Stiskl roh druhé karty… a občanka se rozsvítila zeleně.
Něco se ve mně zlomilo. V jednom okamžiku jsem ještě seděl na židli, v dalším jsem držel Adama – Gabardina – oběma rukama za krk. Než jsem si uvědomil, co dělám, povalil jsem starce na postel, obkročmo se na něj posadil a rukama mu nepřestával svírat hrdlo.
Rudým oparem nepříčetného vzteku ke mně dolehlo jeho chroptění a všiml jsem si, že z koutků pootevřených úst lapajících po dechu mu vytékají sliny. Jeho tvář už neměla barvu zažloutlého papíru, ale spíš přezrálého grepu. Došlo mi, že pod sebou mám slabého, bezmocného starce… a že to, co dělám, by ho doopravdy mohlo zabít.
Celý jsem se otřásl a moje ruce ucukly od jeho pohmožděného krku. Gabardin se sípavě nadechl a já si uvědomil, že nejspíš začne volat o pomoc. On ale k mému překvapení jen potichu, přerývaně zašeptal: „Jestli mě chceš potrestat… jestli je spravedlnost rovna mé smrti… tak to udělej.“ Hlas se mu třásl, a přesto zněl téměř naléhavě. Z koutků očí s vybledlými duhovkami mu tekly pomalé, veliké slzy.
Váhal jsem co dělat dál. Pokusit se z něj vylámat protilátku, i když tvrdil, že žádná neexistuje ani existovat nemůže? Pomstít se za Minu i všechny ostatní, kterým zničil život? Nebo ho prostě nechat být?
Prostě odejít, spokojit se s tím, že kvůli svým činům už trpěl dost?
Ucítil jsem, jak se mě dotkly prsty, studené jako prsty mrtvoly, a přitáhly moje ruce zpátky ke Gabardinovu hrdlu. „Udělej to,“ zašeptal.
Můj vztek byl najednou tentam. Vytlačila ho lítost. Lítost nad tím, co se z Adama stalo. Najednou jsem před sebou viděl jen nešťastného, zlomeného starce. V tu chvíli jsem se rozhodl. „Nebudu tě soudit ani… ani trestat,“ prohlásil jsem. Zvedl jsem se z Adama i z postele a udělal krok ke dveřím. „To přísluší jiným –“
Zaslechl jsem, jak se okno s třeskem rozprsklo na kusy. Téměř ve stejném okamžiku se ozvala tlumená exploze a já ucítil, jak mě zezadu a ze strany ohodilo něco teplého, jako by na mě někdo chrstl kbelík rajské omáčky.
Otočil jsem se k Adamovi. Nebyla to omáčka. Ve starcově hrudi zel ohromný, snad dvacet centimetrů široký kráter. Všude kolem byla krev a vnitřnosti.
Instinktivně, byť zbytečně jsem sebou hodil na podlahu. Nevím, jestli to byla zbrklost, nebo opatrnost – asi jsem v tu chvíli nemyslel vůbec na nic ale po čtyřech jsem dolezl k oknu a opatrně vykoukl ven.
Nespatřil jsem nic. Ten, kdo výbušnou střelu vypálil, už byl pryč.
O pomstu na Gabardinovi očividně usiloval i někdo jiný než já. Zřejmě s útokem čekal na chvíli, až nebudu zakrývat palebný úhel na Adama.
Teprve pak mi došlo, jak bylo nepravděpodobné, že by po všech těch letech vypátral Gabardina kromě mě ještě někdo další přesně ve stejný den. A v tu chvíli jsem věděl, že vraha nebo vrahy jsem ke Gabardinovi zavedl já.
Vybavil jsem si nesouvislé útržky jakési poučky o tom, že pozorovatel nikdy nemůže zůstat nezúčastněný, už jenom pozorováním má na objekt svého zkoumání hluboký, nepředvídatelný vliv… a pak se dostavil šok, podlomily se mi nohy a já jsem se skácel do rostoucí kaluže Adamovy krve.