Malá zasedačka dělala, co mohla, aby vzbudila dojem, že není jen upraveným nemocničním pokojem. Ale ani koberec a vkusné vybavení nedokázaly vypudit všudypřítomný pach dezinfekce. Žaluzie v oknech žárlivě střežily stín tohoto místa a odmítaly sem pustit paprsky letního slunce víc, než bylo příjemné. Uprostřed místnosti stály dva stoly, přiražené k sobě užšími stranami, a rozdělovaly ji tak pomyslně na dvě části. V té přiléhající k oknům byli čtyři muži. Nejstarší z nich, v bílém plášti a šedé kravatě, si trochu nervózně ťukal tužkou. Další dva měli na sobě sváteční vojenské uniformy a před sebou rozložené dokumenty z tlusté složky otevřené opodál. Poslední z přítomných byl v civilu a seděl poněkud stranou v rohu místnosti. Hověl si v křesle, nohu přes nohu, a klidně se díval z okna.
Ozvalo se zaklepání.
„Dále!“ vyzval lékař a vstal. Dveře se otevřely a dovnitř vešla usměvavá zdravotní sestra s dalším vojákem. Zůstala stát, kdežto on udělal ještě dva kroky a zasalutoval.
„Kapitán Jeremy Toprak hlásí příchod,“ řekl rázně a spustil ruku.
„Pohov, kapitáne,“ mávl ledabyle rukou jeden z vojáků za stolem. Na zeleném límci se mu blyštěly čtyři stříbrné hvězdičky.
„Udělejte si pohodlí,“ ukázal na křeslo postavené před stolem. Doktor po jeho pravici kývl na sestru, která beze slova odešla. Když si kapitán sedl, promluvil druhý z přítomných důstojníků:
„Jsem plukovník Little, toto je generál Ger,“ otočil se na svého kolegu. „Primáře, doktora Waznika, předpokládám znáte.“
Kapitán s lékařem na sebe maličko kývli.
„A tohle je doktor Marsley z nemocnice svaté Marie,“ ukázal Little na posledního z mužů. „Byl přizván jako externí poradce,“ vysvětlil. „Toto setkání prosím neberte jako vyšetřovací komisi. Jde jen o formální zhodnocení vaší žádosti. Proto je zde přítomen i civilní lékař.“
Marsley se na kapitána pousmál.
„Tak začneme.“ Generál si na stole urovnal papíry. „Prošel jste výcvikem jak tady ve Státech, tak i v Anglii. Zúčastnil jste se vylodění v Normandii, byl jste vyznamenán za statečnost.“ Generál se na kapitána podíval přes horní okraj svých papírů. „Mužstvem oblíben, nadřízenými chválen. Kdybych to měl shrnout dvěma slovy – vynikající voják.“
„Děkuji, pane,“ řekl kapitán bez náznaku úsměvu.
„Velení se proto domnívá, že to, co se vám přihodilo, nelze posuzovat běžnými měřítky. Ano, bylo to hodnoceno mnohokrát. Situace tam tenkrát, na začátku roku 1945, nebyla jednoznačná. Rozhodnutí, která jsme za války museli dělat přímo v poli a pod palbou, jsou nyní pod drobnohledem. Přesto na tyto okolnosti bereme ohled. Ostatně proto jsme se tu sešli.“ Generál udělal krátkou pauzu. „Kapitáne, potřeboval bych, abyste nám to ještě jednou celé vypravoval. Abychom si mohli udělat co nejpřesnější představu, v jaké jste byl tenkrát situaci. Chápu, že je to pro vás poněkud traumatizující. Budete toho schopen?“
Kapitán dlouho mlčel a hypnotizoval hranu stolu, kterou měl před sebou. Nakonec si ale povzdechl a řekl: „Ano, pane, zvládnu to.“
Pláž Omaha – zní to docela hezky. Jsem z Floridy a na pláži jsem strávil celé dětství. Říkali, že to bude těžké, cvičili nás na to, ale já si pořád říkal: je to jen pláž.
Třetina mých chlapů se nedostala ani z transportéru. Sotva se otevřela vrata, dostali jsme plný zásah z kulometu a i z těch, kteří šlápli na písek, dostala šanci na výstřel jen hrstka. Myslel jsem si, že takhle vypadá peklo. Ani dál to nebylo jednoduché, ale člověk si zvykne. Na zimu, bláto, bolest, smrt…
Koncem března 45 jsme se nějak dopotáceli až do okolí městečka Diestedde. Bylo tam předsunuté polní velitelství, kde jsme měli doplnit zásoby, a já šel podat hlášení majoru Sobrimu. Velení se ubytovalo v takovém velikém, napůl zbořeném statku mimo město. Na rozryté louce stály náklaďáky a několik stanů marodky.
Vešel jsem do místnosti, která dřív asi bývala nejlepším pokojem ve stavení. Bylo tu pár kousků starého, ale dosti honosného nábytku a hodně pošlapaný koberec.
„Pohov, kapitáne!“ pozdravil mě Sobri.
„Máš to tu docela pěkný, majore,“ rozhlédl jsem se.
Sobri podepsal nějaký papír a posunul ho po stole. „Jediná cimra bez vymlácených oken,“ vysvětlil. „Co cesta, nějaký nepříjemnosti?“
„Docela jo.“ Sundal jsem si helmu a prohrábl si vlasy. „Henry McClanton šlápl na minu.“
„Blbá smrt,“ odplivl si major. „Máš známku?“ Plíšek cinkl o stůl. „Měl to rychlý, vo to by nešlo, ale kluci to nesou blbě. Šel s náma už vod začátku, všechny bavil, a přitom na něj byl spoleh.“ Tím byl raport vlastně u konce. Se Sobrim jsme se znali už dlouho a on věděl, jak nesnáším papírování, i to, co má do hlášení napsat. Udělal si pár poznámek a dal blok stranou. Promnul si bradu a zadíval se z okna. Vypadalo to, že má na srdci něco nepříjemného.
„Mám rozkaz provést průzkum jednoho místa před linií.“
Mé tušení bylo správné.
„Nemám tam koho poslat, takže to zbylo na tebe.“
„Smůla, že nikdo nestojí o průzkumy míst, která jsme už dobyli. Bylo by to mnohem snazší,“ pousmál jsem se. „Co to je?“
Sobri vypadal zasmušile. „Nic vojenského, ale bližší informace o tom nemám. Je to takový zámek s několika stavbami. Zdá se, že to bylo nějaký jejich letovisko, nebo místo, kde si váleli šunky vyvolení esesáci.“ Vstal a došel k mapě, která visela na zdi. „Jak se to jenom… a, už to mám. Wewelsburg.“ Ukázal na puntík s nápisem, kolem kterého byl červenou pastelkou namalovaný proužek.
„Naši to tam trochu vybombardovali a velení by chtělo zjistit, co tam zbylo.“ Otočil se ke mně. „Rozuměj, jde o to, že by tam mohly být archívy, nebo něco podobného.“
Vytáhl jsem svou příruční mapu a trochu si představil trasu.
„Nejeví se to tak zle, rozhodně lepší než likvidovat nějakou zakutou dělostřeleckou baterii. Ví se něco o obraně?“
Major zavrtěl hlavou. „Neví. Nafasujete menáž a přiberete…“
„Posily?“ skočil jsem mu do řeči.
„No, dá se to tak říct. Dostal jsem z velení jednoho chlapa.“
Tázavě jsem se na něj podíval.
„Hlavní nápor jde na Porúří, lidi prostě nejsou!“ rozhodil naštvaně rukama.
„No dobrý,“ povzdechl jsem si, „zdá se, že to může být docela v klidu.“
„To je právě to.“ Promnul si nervózně bradu. Najednou mě chytil za rameno.
„Jeremy, to, co ti teď řeknu, si nech pro sebe. Před nějakými čtyřmi dny jsem na štábu zahlídl rozkaz, aby to tam prohlídli paragáni. Nevšímal bych si toho, kdyby tam nebylo jméno kapitána Northa. Znám ho, tak jsem na to kouk. Když jsem si to dneska uvědomil, tak jsem přes známý zjišťoval, jak jejich mise dopadla.“
Napjatě jsem čekal, co z něj vypadne.
„Jsou nezvěstní.“ Major se otočil zase k mapě s červeným kolečkem.
„Mám z toho takovej divnej pocit. Nechápu ani, proč jsme to vlastně bombardovali, když to není nic jinýho než nóbl bordel?“ Po chvíli si povzdechl a pokrčil rameny. „Možná toho tady už mám jen plný zuby a začínám vidět duchy. Střílíme bezhlavě na kdeco a tahle válka už zhltla víc, než pár chlápků s velkejma kapesníkama.“ Stiskl mi ruku. „Oddechněte si a zítra vyražte. Ale dej bacha!“
Prvním úkolem tedy bylo doplnit zásoby. Kluci už na mě čekali u skladu, který nebyl ničím jiným než jedním otevřeným stanem, dvěma náklaďáky a hromadou beden.
Měli jsme toho za sebou vážně dost. Poslední dva dny pršelo, a navíc jsme se museli rychle přesunout. Chlapi si proto užívali chvilku odpočinku a docela pěkné počasí, jak jen mohli. Většinou se povalovali ve vlhké trávě, nebo se slunili, usazení na bednách.
„Tak, zvedejte se a mažte si nafasovat proviant a munici,“ tleskl jsem do dlaní. Všech dvanáct se jich začalo neochotně zvedat. Poněkud klátivou chůzí ke mně přišel četař Yan Reed a mrkl na mě.
„Kapitáne, viděl jste támhletoho?“ Pohodil hlavou směrem, kam chtěl, abych se podíval. I když tam toho bylo víc, hned jsem věděl na co, nebo spíš na koho mě chce upozornit. Vedle skladníkova stolku stál chlápek v uniformě. Měl bych říct voják, ale on k tomu zelenému mundůru prostě nepatřil. Výškou nevynikal, ale byl nápadně vyzáblý, a i když měl uniformu perfektně upravenou, jaksi na něm plandala. Jako byste ji pověsili na strašáka. Dojem nijak nezachránila ani dlouhá tvář s vykulenýma očima. S helmou na hlavě vypadal jako hříbek.
„Motá se tady jako páko už nejmíň hodinu. Říkali jsme si, jestli to není spíš místní maskot,“ ušklíbl se Reed.
Zatímco mluvil, voják se naklonil přes stůl a sedící důstojník mu ukázal naším směrem. On jen kývl, sebral pušku a zamířil k nám. Pocítil jsem, jak mi v hrudníku těžkne kámen nepříjemné předtuchy. Nevadila by mi nepadnoucí uniforma, subtilní zjev ani poněkud tupý výraz jeho tváře. Byl to způsob, jakým nesl svou em jedničku, co mi nahánělo husí kůži. Držel ji, jako by to byla zmije, nebo veliká žížala, které se štítí. Možná to byla jen taková moje posedlost, ale měl jsem pocit, že jak chlap neumí vzít do ruky kvér, bude v boji k ničemu! A tenhle panák napochodoval přede mne, ukázkově zasalutoval a ohlásil: „Vojín Luis Gordils hlásí příchod, pane!“
Naše posila.
Kluci stáli za mnou a já doslova cítil jejich rozpaky. Reed si odplivl: „To má bejt náhrada za Henryho?“
Nocleh jsme si zařídili ve stodole bez vrat. Všechny jsem seznámil s tím, co nás čeká v následujících dnech a rozvrhl jsem hlídky. Pak si každý šel po svých. Většinu z nich zajímal náš nový člen. Jeho podivný vzhled a poněkud upjaté chování přímo vybízely k popichování.
„Hele, Gordilsi, vodkaď seš?“ Reed seděl proti němu u ohně a lovil skládací vidličkou něco z konzervy.
„Z Rapid City v Jižní Dakotě,“ odpověděl, ale ani se na četaře nepodíval. Seděl, skoro by se dalo říct způsobně, opřený o balík slámy a díval se do plamenů.
„O tom jsem ani neslyšel. To musí být děsná díra!“ ušklíbl se desátník Daniel Hausman, rozvalený na celtě.
„Není to velké město,“ připustil Gordils, ale dál to nijak nerozváděl.
„…mrkni, ta buchta mi poslala fotku!“ chlubil se jeden z chlapců a ukazoval druhému trochu pomačkanou fotografii.
„Ukaž to,“ vytrhl mu ji oslovený z ruky. „To je nějaká blbost,“ zhodnotil, když si ji prohlédl. „Něco takovýho bys ty nikdy nesbalil!“
Reed zahodil prázdnou plechovku a znova se obrátil k nováčkovi.
„Co ty, máš nějakou holku?“
Vojín se na něj podíval a sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„Do prdele, co ty seš zač? Jeden si s tebou nepokecá ani vo domově, ani vo ženskejch. Kdybys uměl alespoň hrát na harmoniku!“ Reed si odplivl a šel si lehnout.
Ráno jsem vyhlásil budíček v pět a s rozbřeskem jsme vyrazili. Šli jsme přibližně na východ a podle sporadické, ale stále hlasitější střelby bylo znát, že se blížíme k bojové linii. Vybíral jsem cestu mimo hlavní silnice a vesnicím jsme se také vyhýbali, pokud to šlo.
Procházeli jsme zrovna nějakým akátovým houštím, když se kousek od nás spustila divoká přestřelka. Měli jsme sice daný úkol, mohli jsme místo obejít, ale to se mi zdálo hodně neprozíravé. Rozhodl jsem se, že se na to raději podíváme a případně pomůžeme.
Narazili jsme na skupinku našich, dorážela na Němce zakopané na druhé straně louky.
„Potřebuju, abyste je trochu zaměstnali, a my je zatím Obejdeme,“ křičel na mě velitel do rachotu střelby. Polehali jsme tedy mezi kmeny a začali pálit na nepřátelské pozice. Slyšel jsem, jak mi nad hlavou hvízdá železo a kolem lítala hlína a třísky ze zasažených stromů. Zapřel jsem svůj chopper o silnější kořen a začal střílet do křoví asi sto metrů před sebou, kde jsem spíš tušil protivníky. Když jsem měnil zásobník, všiml jsem si Luise. Ležel v dolíku, opíral se o pušku a jen vykukoval z úkrytu. Strašně mě to dožralo. Skulil jsem se stranou a doslova po něm skočil.
„Vojíne, co to sakra děláte?! Neslyšel jste rozkaz? Máte střílet, ne se tady jen povalovat!“
Zaskočeně se na mě podíval, pak zpod sebe vytáhl svou zbraň, nešikovněji uchopil a nazdařbůh vystřelil. Jen jsem zaklel, lehl jsem vedle něj a chtěl pokračovat, když jsem si uvědomil, že naši palbu nikdo neopětuje. V následující chvíli se z protější strany ozval signál a z křoví vykoukl jeden z našich. Znova jsem se otočil ke Gordilsovi.
„Vojíne, jste ve válce. Uvědomujete si to vůbec?“
„Ano, pane.“ Jeho pohled se ztrácel pod helmou. „Já jen že to, co jsme dělali, nedávalo smysl. Stejně se stahovali.“
„Do hajzlu!“ zařval jsem. „Jakej smysl? Tohle není filozofickej dýchánek. Ještě jednou a jdete do hlášení!“
„Viděli jste toho debila?“ Reed šlapal jen kousek před Gordilsem a vůbec mu nevadilo, že ho slyší. „Dost na tom, že musíme prolízat skrz skopčáky, ještě máme na krku tuhle slečinku!“
Ti, co byli okolo, jen souhlasně zamručeli.
Reed a Hausman byli jediní, kdo zbyl z původní party. Prošli to celý od vylodění, a pokud vím, nikdy neměli ani zadřenou třísku. Chápal jsem dobře Reedův vztek. Věděli jsme všichni, že vlastní zadek budeme mít v bezpečí, pokud se budeme moct spolehnout na lidi za sebou. Někdo jako Luis představoval ohrožení. Potkal jsem spoustu kluků, kteří na to neměli, ale buď se vzpamatovali, nebo je to prostě semlelo. Když jsem o tom přemýšlel, tak Gordils patřil spíše do té druhé skupiny. A čím dřív se tak stane, tím dřív budou ostatní v pohodě.
Byli jsme asi padesát kilometrů od cíle, ale linie musela být někde kolem nás. Počkali jsme tedy raději na noc a teprve pod krytem tmy se vydali dál. V tichosti jsme se proplétali lesem a modlili se, abychom nenarazili na hlídku. K ránu jsme se dostali do malého údolí. Pomalu jsme postupovali, když se vrátil průzkum. Dřepl jsem si nad mapou se svobodníkem Michaelem Barkerem, který ho vedl.
„Pane, je to špatný. Přímo před náma je cesta, která vede kolem nějakýho baráku. Vlevo je otevřený pole a vpravo prudkej svah. Neobejdem to, aniž by si nás někdo nevšim.“
Koukal jsem, kam mi ukazuje, a musel jsem mu dát za pravdu. Nezbylo než jít přímo k tomu domu a věřit, že tam nikdo není.
Asi sto metrů před ním jsme zalehli a já se podíval dalekohledem. Nejspíše starý mlýn vypadal docela zpustle. Okna beze skel a u zdí vyráželo bujné bezové houští, zaneseným náhonem tekla jen nepatrná stružka. Nikde ani známka života. Přesto to mohlo být jen zdání. Poohlédl jsem se, koho mám nablízku. Hned vedle ležel Luis.
Rozhodl jsem se tomu trochu pomoct: „Chci průzkum. Vojíne Gordilsi, proveďte. Kryje Balker,“ rozkázal jsem stroze a raději dál sledoval dům, abych se mu nemusel podívat do očí. Zachytil jsem jen Reedův pohled z druhé strany. Lehce přikývl.
Oba jmenovaní se zvedli a přikrčení vyrazili ke stavbě. Ještě jsem zahlédl, jak Barker nakoukl do okna v přízemí, kývl na Gordilse a ten vešel hlavním vchodem. Chvíli se nedělo nic, pak práskly tři výstřely. Nejdřív jeden, a pak dva rychle za sebou. Z okna v patře se vyklonil svobodník a ukázal, že je po všem.
„A je to!“ prohodil Reed, když mě míjel. „Ty dvě byly z M1. Skopčák sejmul toho blbce a Michael pak dostal jeho.“
Vyvrácenými dveřmi jsem vešel dovnitř. Na konci chodby, plné letitých trosek, bylo schodiště do vyššího patra. Nevěřil jsem vlastním očím, na prvním schodu stála opřená o oprýskanou zeď útočná puška. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, komu patřila. Vyběhl jsem nahoru. Na malou plošinu nad schody ústily dvoje dveře. Jedny z komory, druhé nabízely pohled do docela velkého pokoje. V těch prvních ležel zhroucený Němec, nad ním stál Barker a rozpačitě se na mě díval.
Gordils byl v pokoji. Když jsem zjistil, že je v pořádku, docela se mi ulevilo. Nechtěl jsem si to připustit, ale měl jsem výčitky, že jsem ho sem poslal. Je to sice voják a musí plnit mé rozkazy, ale přece. Vždy jsem vybíral své podřízené tak, aby svěřené úkoly zvládli.
Skláněl se nad jedním ze dvou dalších mrtvých Němců a kusem hadru si čistil čepel svého bodáku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil absurditu toho výjevu.
„Chlapi, co se tu stalo?“ zeptal jsem se a hleděl přitom na oba mrtvé v pokoji. Jeden byl podříznutý jako prase a druhý měl krev na hrudníku. Navíc měli oba dva od krku až k pasu rozříznuté uniformy.
Gordils vstal a zasalutoval.
„Nepřátelská hlídka v počtu tři zlikvidována, pane.“
Nehodlal jsem se zabývat tímto zjevným faktem. Nešlo o to, že byli mrtví, zajímalo mě spíš, jak k tomu došlo. Kývl jsem na Barkera.
„Co?“
Ten však jen pokrčil rameny.
„Šel jsem za Gordilsem a koukal nahoru nad schody. On najednou odložil kvér a mazal do patra jakoby nic. Jen jsem zasakroval a utíkal za ním. Byl jsem v půlce schodiště, když to nahoře prásklo. Kouknu nahoru a vidím toho skopčáka, jak se hrne ze dveří s bouchačkou v ruce, tak jsem ho sundal, ale to už byl Gordils s těma dvěma hotovej. Jak to ale proved a jak utek tomu prvnímu, tedy fakt netuším.“
Fakt, že je náš bažant podivín, byl jasný hned od začátku, ale teď mi z něho běhal mráz po zádech. Podíval jsem se na výsledek jeho práce. Když jsem viděl ty rozřezané uniformy, hned mě napadlo, co tím asi sledoval, ale oba mrtví měli hodinky a jeden dokonce zlatý řetízek s křížkem kolem krku.
„Vojíne Gordilsi, co jste u nich hledal?“ zeptal jsem se ho.
„Znaky, pane,“ odpověděl bez otálení.
„Jaké znaky?“ díval jsem se na něj skloněný nad mrtvými.
„Jak bych to jen řekl? Snad zla, pane.“ Nehnul ani brvou.
Napřímil jsem se. „Gordilsi, celý tenhle zatracený systém je čiré zlo. Přestaňte se zabývat hovadinami a dělejte, co máte! Uznávám, že jste předvedl úctyhodný výkon, ale ocenil bych, kdybyste příště tolik neriskoval. Jasné?“
„Dokonale, pane,“ zasalutoval.
Místo jsme prohledali a co nejrychleji se vypařili. Po téhle příhodě se nálada poněkud uvolnila. Frontou jsme prošli prakticky bez potíží. Zdálo se, že Němci mají dost starostí sami se sebou a jejich ostražitost bere zasvé. V dosahu nebyl ani žádný strategický bod, takže tu byl klid. Jen občas jsme zahlédli nějakou německou jednotku nebo auto, ale nikdo si nás nevšiml. Udělalo se i docela pěkně. Jaro sice ještě tak úplně nenastalo, ale kolem už bylo cítit na každém kroku.
Bylo to večer, asi dvacet kilometrů od cíle. Šel jsem přibližně uprostřed našeho zástupu a četl mapu, když se ozvala rána. Vojín Jackie Lee Dickens, který šel jako první, vykřikl bolestí a všichni ostatní sebou praštili o zem.
„Zdravotník!“ zařval kdosi přede mnou.
Daniel Flausman se zvedl a vyrazil dopředu. Když mě míjel, podrazil jsem mu nohy.
„Ne! Je to past!“
Jackie před námi naříkal a držel se za břicho. Trochu jsem se nadzvedl, abych se podíval, odkud to šlo. Ukrytí útočníci pochopili, že jejich trik nevyšel, a spustili zběsilou palbu. Kulka sklouzla po vršku mé přilby. Bylo to jako rána kladivem, která mě okamžitě zase srazila dolů.
„Kurva!“ zanadával jsem. „Je to asi padesát metrů na deváté hodině,“ informoval jsem ostatní, „jsou v zákopu.“
„Co tady ti bastardi dělají?“ zaskřípal zuby Reed, který se ke mně připlížil. „To sem vyrazili na houby?“
„To nevím, ale teď se hlavně musíme dostat k Jackiemu. Sanita a Pucci vpřed, ostatní krycí palbu. Teď!“ zařval jsem a rozpoutalo se peklo. Zaklesnutý za kmenem stromu jsem sypal na zákop dávky ze samopalu, ohlušený střelbou ostatních. Po očku jsem sledoval oba vojáky, jak se plíží ke zraněnému. Společně jsme dokázali vyvinout docela slušnou palebnou sílu, ale když se na druhé straně rozštěkal kulomet, došlo mi, že tohle asi nepůjde.
„Zpátky, zpátky!“ zakřičel jsem. Hausman, který už chytil Dickense za ruku, že ho odtáhne, sebou najednou cukl a padl naznak. Když to uviděl Pucci, zarazil se a začal couvat, ale dostal ji do ramene. Pustil pušku a snažil se co nejrychleji skrýt.
Museli o nás vědět dlouho a nejspíš si nás nechali přijít blíž schválně. Jediné krytí, které jsme tu měli, byl malý dolík a stromy. Nemohli jsme dopředu ani zpátky.
Lehl jsem si na záda a rozhlížel se. Vtom jsem zahlédl Gordilse, jak vytahuje jednomu z kluků od pasu bajonet. Bez báglu, a pochopitelně i bez pušky, se odkulil stranou. Pak se pár metrů plazil a za nejbližším větším stromem si stoupl.
„Krej se, ty debile!“ zařval jsem na něj. Jeho oči jen blýskly v lesním šeru, pak zahodil přilbu, přikrčil se a rozběhl. Mířil od útočníků.
Zaklel jsem a po čtyřech se vydal za ním. Když to šlo, zvedl jsem se a rozběhl. Jen chvilkami jsem zahlédl jeho stín. Na to, jak byl subtilní, si to metl docela rychle. Ale neprchal, jak jsem si prve myslel. Udělal široký oblouk a zamířil zpět, ale blížil se k bojišti z boku.
„Debil!“ zavrčel jsem a běžel dál.
Zpomalil, takže jsem ho měl asi na dvacet metrů a dobře jsem viděl, co dělá. V zákopu bylo asi deset vojáků plně zaměstnaných ostřelováním mé jednotky. Gordils se mihl mezi stromy a přitom tasil nůž. Přiblížil se, co to jen šlo, a přitom maximálně využíval krytu stromů a čerstvě olistěných keříků. Poslední tři metry prostě přeběhl a skočil do díry.
To, co se dělo potom, mě doslova přikovalo na místo.
Nejbližšího střelce bodl do krku ještě dřív, než dopadl na dno. Ihned ho překročil a druhým nožem zabil jeho kolegu vedle. Zabodl mu nůž do zad tak, že mu musel trefit srdce. Třetí už zpozoroval, že je něco špatně a ohnal se po něm puškou.
Gordils se ale ráně elegantně vyhnul a bodl ho pravačkou do brady tak, že mu čepel prakticky zmizela v hlavě.
Nevypadal při tom ani jako že bojuje, spíš jako by se snažil projít kolem řady plných sedadel někde v kině: „Pardon, s dovolením, promiňte, nechtěl jsem vám šlápnout na nohu!“ Co krok, to jeden mrtvý.
Padl kulometčík. Švihl mu nožem za krkem a vypadalo to, jako by se ho vůbec nedotkl, ale zbraň utichla. To už si i zbývající vojáci uvědomili tiché nebezpečí, nechali ostřelování a začali se bránit. Úzký prostor zákopu je však znevýhodňoval. Museli útočníkovi čelit po jednom.
Jeden se pokusil otočit na něj svou dlouhou karabinu. Kulka však skončila v hlíně a muž s nožem v hrudi. Gordils využil jeho tělo jako kryt před ranou z pistole, kterou po něm vystřelil důstojník. Ten pochopil nevýhodnost svého postavení a vylezl ze zákopu. Gordils odhodil mrtvolu a jakoby mimochodem po něm hodil jeden ze svých bajonetů. Zasáhl přesně. Ještě zabil další dva jeho podřízené a jak šel mimo něj, nůž si zase vzal. Prostě ho vytrhl z ještě chroptícího vojáka, zatímco druhým nožem neuvěřitelně vykryl strašnou ránu polní lopatkou.
Konečně jsem se probral z vytržení. Všechno to probíhalo tak neuvěřitelně rychle! Němci se stáhli do nejzazší části zákopu a jeden, co se mu také povedlo uniknout ze zákopu, namířil na Gordilse. Nečekal jsem a pokropil ho dávkou.
Gordils mezitím uhýbal zuřivým výpadům svého protivníka. Břit lopatky ho míjel snad o milimetry, ale mimo roztržených zad blůzy mu nezpůsobil žádnou újmu. Vtom Němec udělal rozmáchlejší gesto, tím se otevřel a Gordils mu zarazil oba nože do prsou. Chlap se zacukal a svalil se do bahna na dně zákopu.
Opatrně jsem vykoukl a když jsem se přesvědčil, že i kluci už vědí, že je po všem, odvážil jsem se blíž.
„V pořádku?“ zeptal jsem se.
„Ano, pane,“ odpověděl Gordils. Ten zmetek nebyl ani moc udýchaný.
Obešel jsem pobité Němce, byla to naprosto čistá práce. Nechal jsem to tedy být a šel zkontrolovat stav své jednotky.
„Podejte hlášení, rotmistře,“ vyzval jsem Reeda, i když jsem už věděl, co mi asi řekne.
„Pucci má průstřel levačky a škráblo ho to i na zádech. O Hausmana jsme přišli.“
„Díky, Yeane, nějaké další škrábance?“
„Ani ne,“ ošil se Reed nervózně, „ale Dickens je na tom špatně.“
Ležel kousek od nás a ostatní se ho pokoušeli ošetřit materiálem z Hausmanovy lékárny. To, že jsme přišli o zdravotníka, bylo zlé, ale bylo mi jasné, že ani on by tu nic nesvedl. Dickens potřeboval nemocnici, jenže my ho nemohli nést zpátky k frontě.
„Obvázali jsme ho a dostal morfium,“ informoval mě desátník.
„Dobře, odklidíme se odsud a utáboříme se někde na noc,“ rozhodl jsem.
Zatímco ostatní připravovali nosítka, já s Reedem jsme se vrátili k zákopu, abychom to tam důkladně prohlédli. Vzhledem k tomu, že tam Gordils zůstal sám, mě nepřekvapilo, že jsou všichni mrtví prošacovaní. Zrovna se skláněl nad důstojníkem s pistolí a bral mu něco z krku.
„Tak co, ty supe, našel jsi, cos hledal? Sice jsi nám asi všem zachránil zadky, ale stejně je mi z tebe na blití!“ zavrčel Reed.
„To vám nezazlívám, rotmistře,“ prohodil Gordils nevzrušeně a prohlížel si svůj úlovek. Vypadalo to jako přívěsek na kožené šňůrce.
„Znak zla?“ zeptal jsem se trochu pohrdavě.
„Tak nějak,“ odtušil.
Podíval jsem se na to důkladněji. Nezdálo se, že by to byl nějaký šperk, vypadalo to spíš jako dohladka opracovaný křemínek s nějakým vyrytým symbolem. Určitě to nemělo velkou cenu. Mně se o tom ale nechtělo přemýšlet. Prozkoumali jsme zbytek toho místa, ale nenašli jsme vůbec nic zajímavého.
Před setměním jsme rozbili jednoduchý tábor. Oheň jsme nerozdělali. Stromy okolo byly zkroucené a vůbec celé místo působilo velice depresivně. Kluci skoro nemluvili a ticho přerušovalo jen občasné Dickensovo zanaříkání.
Postavil jsem hlídky a šel všechny obejít. Přiznávám se, že nejvíc ze všeho mě teď zajímal Gordils. Bylo jasné, že jeho podivné chování i netušené schopnosti spolu nějak souvisejí. Chtěl jsem od něj vysvětlení. Našel jsem ho, jak klečí a něco dělá. Bagáž měl hozenou bokem a byl do půl těla svlečený. Nejdřív jsem si myslel, že si opravuje poškozenou uniformu, ale když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že i ta leží na hromadě. V měsíčním světle jsem spatřil, že má na těle zvláštní tetování. Levou stranu zad mu zdobila kresba běžícího koně. Nebyla to taková ta rozplizlá namodralá šmouha, jakou vám udělají za pár dolarů někde v hospodě. Kontury byly ostré a koňské tělo pokrývala změť čar. Úplně z toho byla cítit ta síla, kterou by kůň do běhu dával. Navíc se od něj na všechny strany paprskovitě rozbíhaly dlouhé linie nějakých drobných písmen.
„Vojíne Gordilsi,“ oslovil jsem ho polohlasně.
Ani se nehnul. Dál klečel s rukama na kolenou. Když jsem přišel až nad něj, všiml jsem si, že má před sebou v hlíně vyryté nějaké složité obrazce a uprostřed mezi nimi ležel ukořistěný přívěsek.
Chtěl jsem se ho zeptat, co to provádí, ale když jsem se mu podíval do tváře, ztratil jsem řeč. Jeho otevřené oči byly prázdné, bez duhovek.
Ze šoku mě probral tichý výkřik: „Pane, Dickens zemřel.“
Otočil jsem se. Asi pět kroků za mnou stál jeden z vojáků s cigaretou v ústech. Jen jsem beze slova přikývl. Dostal jsem strach. Nebylo to jako tenkrát při vylodění, kdy kolem byla smrt přítomna přímo hmatatelně. Tam jsem měl strach, ale byl to strach z naprosto konkrétních věcí. Teď mě popadl strach zcela iracionální. Třásly se mi ruce a skoro jsem se nemohl ani nadechnout.
„Pane, je vám něco?“
„Ticho! Slyšíte to?“ Uvědomil jsem si sílící zvuk. Nejdřív to bylo jako hodně vzdálené výkřiky hrůzy, které ale pomalu přehlušilo dunění. V následujícím okamžiku se naším táborem prohnalo stádo zvířat. Vlastně to nebylo přesné, protože stádo tvoří jeden druh. Tohle byla snad všechna zvířata, která v tomto lese žila. Jako přízraky se řítila tmou ze směru, kam jsme měli namířeno. Celou scénu doprovázel jen dusot. Jak se objevila, tak zmizela.
„Kurva, co to bylo?“ ozval se někde ze tmy Reedův hlas.
„Je tady, sílí,“ řekl naprosto zřetelně Gordils, který stál najednou vedle mě.
„Co sílí?“ zeptal jsem se.
Neřekl nic, jen se podíval na měsíc. Bledý kotouč najednou zničehonic zhasl a já měl chvíli pocit, že ve tmě vidím slabě zářit Gordilsovy oči.
Nebe i krajinu kolem nás pohltil černočerný mrak. Měl jsem pocit, že jestli odsud hned neuteču, tak musím každou chvíli zešílet. Ale opanoval jsem se. Jen klid, říkal jsem si, klid! Jsou to samé hlouposti, je tu jen jediné nebezpečí, a tím jsou Němci. A jestli přijdou, ubráníme se. Sevřel jsem pevněji pažbu samopalu. Uklidnilo mě to.
„Už nechci nic slyšet! Vzhůru zůstanou jen hlídky, ostatní zalezte, ať jste ráno jako rybičky!“ křikl jsem do tmy.
Sám jsem ale usnout nemohl, a když se mi to podařilo, měl jsem noční můru. Zdálo se mi, že jsem v domě svých rodičů a sedíme u svátečního oběda. Všiml jsem si, že všechno jídlo začíná hnít, a když jsem pohlédl z okna, uviděl jsem, že venku je jen smrdutá bažina, z níž se na nás sápaly odpudivé příšery. Stěny se najednou začaly rozpadat a mí rodiče se pokoušeli prchnout do patra. Já však zůstal, ležel jsem v posteli a nemohl jsem se pohnout. Nedokázal jsem jít s nimi a měl jsem strašný strach, že mě tam nechají. Cítil jsem zápach těch bažinných přízraků a slyšel jsem jejich křik: „Ty zmetku! Držte ho!“
Probudil jsem se. Všude byla tma hustá jako mazut, která pohlcovala nejen nažloutlá světla vojenských baterek, ale jakoby i křik.
Vyskočil jsem.
„Kapitáne, ten hajzl mu uřízl hlavu!“ ozval se hlas desátníka Porise.
Odhodil jsem pláštěnku, pod níž jsem spal, a rozběhl se k chumlu postav se světly. Jen letmo jsem zahlédl zohavené Dickensovo tělo.
„Dost!“ zakřičel jsem. „Pusťte ho!“
Několik lidí se rozestoupilo a udělali mi tak místo. Gordils ležel roztažený na zemi. Každou jeho končetinu držel jeden voják a na prsou mu klečel Reed.
„Já tě zabiju, ty úchyle!“ řval a bušil ho pěstí do obličeje.
Chytil jsem rotmistra a strhl ho z ležícího nešťastníka.
„Dost!“ zakřičel jsem znova. Reed se přestál vzpouzet.
„Co se tu stalo?“
„Připlížil se k Jackiemu a prostě mu uříz hlavu jako psovi,“ skučel Reed a utíral si z obličej pot a slzy.
„Dejte ten krám pryč!“ vykopl jsem jednomu z kluků z ruky pušku. „Gordilsi, proč jste to udělal?“ obrátil jsem se na ležícího vojína. Ostatní ho stále pevně tiskli k zemi. Měl obličej plný krve, ale přitom vypadal klidně. Bylo v tom až cosi šíleného.
Podíval se na mě.
„Měl jste sen, kapitáne. Noční můru, že?“
Zarazilo mě to.
„Na to se vás neptám,“ řekl jsem trochu nejistě.
„Měl, stejně jako vy všichni,“ ohlédl se po ostatních. „Smrt není to nejhorší, co vás může potkat, a Dickens už nebyl mrtvý!“
Jeho slova mi vůbec nedávala smysl.
„To místo, kam jdeme, je zlé a každou hodinu sílí. Tohle je jen začátek.“
„Zastřelím ho a bude klid!“ zavrčel Reed a zvedl pohozenou pušku. Ozvalo se několik souhlasných výkřiků. Chytil jsem ho za hlaveň zbraně.
„Neblázněte, Reede!“
Trochu s ní cukl.
„Všechny nás rozebere! Věřte mi, bude to tak lepší. Pak si to klidně zodpovím,“ řekl sebejistě.
„Nejsou tu všichni.“ Gordilsova poznámka zazněla, jako by se ho tahle situace vůbec netýkala. Rozhlédl jsem se. Bez Dickense a Hausmana nás mělo být dvanáct, ale bylo nás tu jen deset.
„Kdo tu není?“ zeptal sem se. Všichni se začali ohlížet jeden po druhém.
„Nejsou tu Bush a Flemori,“ řekl kdosi. Byli to muži z první noční hlídky. Mrkl jsem na hodinky, bylo půl čtvrté ráno, takže se museli ztratit už před nějakými pěti hodinami.
„Propátrejte okolí sto metrů od tohoto místa,“ rozkázal jsem. „Dvojice a dávejte bacha!“
Dva, co drželi Gordilsovy nohy, se zvedli. Vytáhl jsem pistoli a namířil mu na hlavu.
„Jestli jsi jim něco provedl, tak tě na místě odprásknu,“ zasyčel jsem.
Ani nemukl.
Přišel den. Byl neobyčejně temný a ponurý. Jako bychom ani nebyli v lese, ale spíš v nějakém sále plném černých sloupů.
Našli jsme věci i zbraně obou vojáků, ale po nich samotných se slehla zem. Záhadu, proč by někdo v tichosti zlikvidoval stráže, ale ostatní spící vojáky nechal na pokoji, se nám však rozluštit nepodařilo. Gordils byl mimo podezření, protože tohle prostě nemohla být práce jednoho člověka. Určil jsem však Reeda, aby ho nespouštěl z očí.
Nechal jsem jednotku nastoupit a vyrazili jsme dál. Pohybovali jsme se obezřetně, a proto velice pomalu. Všude bylo mlhavé příšeří a abnormální klid.
Mohli jsme být na cestě asi hodinu, když les skončil a před námi bylo pole. V oraništi se šlo špatně, takže když jsem zahlédl další hradbu stromů, s úlevou jsem zavelel zamířit k němu. Gordils se ale zastavil.
„Kapitáne, tam jít nemůžeme.“
„Ještě slovo, ty zmetku, a já osobně tě tam dokopu!“ utrhl se na něj Reed, kterého měl stále v patách.
Ignoroval jsem sice jeho protesty, ale přesto jsem do lesa vstoupil jako první a dával pozor na každý krok. Pečlivě jsem očima propátrával okolí a hledal cokoliv nepatřičného. Věděl jsem, co je nebezpečné. Hledal jsem nápadné kopečky, rovné linie, ostré hrany – jakoukoliv pravidelnost v jinak rustikální logice zeleně.
Člověk se musí ve válce velmi rychle naučit všímat si takových věcí, a já to uměl. S tímto vědomím jsem tedy našlapoval v klestí a trsech trávy.
Když jsem toho Němce uviděl, hodně ve mně hrklo. Ani ne tak proto, že tam byl, jako spíš proto, že jsem si ho nevšiml dřív, a teď jsem stál prakticky přímo u něj. Stačilo by mu natáhnout ruku a mohl by mě uškrtit. Jenže on nemohl, byl totiž mrtvý.
Viděl jsem těla rozstřílená jako řešeto, roztrhaná minami nebo spálená na uhel, ale nikdy jsem neviděl člověka, kterým by prorostl strom! Koukal jsem na bizarnost toho výjevu a nemohl se hnout. Tvář ztuhlá v děsivém výrazu, prsty křečovitě zaťaté do kůry. Několik habrových kmenů ho ovíjelo jako chapadla dřevěné krakatice.
„Do prdele! Tady čouhá ruka!“ zařval kdosi za mnou.
Rozhlédl jsem se. Teď teprve jsem uviděl to, co bylo tak nemožné, že jsem to prve vůbec nezaregistroval. Celé tohle místo vypadalo jako močál, který pohltil své oběti a v několika vteřinách ztuhl. Všude čouhaly ze země kusy lidských těl. Nohy, ruce, tváře s vytřeštěnýma očima a zmodralými jazyky, jako by se snažili popadnout dech v boji se silou, která jim rozmačkala vnitřnosti. Ti, kteří se však pokoušeli najít útočiště na stromech, si také příliš nepomohli.
Nechápal jsem to, vlastně jsem to ani nechtěl chápat. Cítil jsem, jak mi měkne půda pod nohama.
„Pryč!“ zařval jsem. „Všichni ven z lesa!“
Nebylo třeba to opakovat. Hnali jsme se směrem, kde mezi stromy prosvítalo nejvíce mdlého světla, jako šílení. Někteří padali, jiní ztráceli kusy výzbroje. Vyřítili jsme se na uválenou louku a popadali do nažloutlé trávy.
Ohlédl jsem se. Vedle mě klečel Pucci s ovázanou rukou a zvracel.
„Chybí někdo?“ zeptal jsem se.
„Gordils, pane!“ ozvala se odpověď.
Ohlédl jsem se na les, který mi teď nejvíc ze všeho připadal jako ponurý hřbitov. Mezi stromy se něco pohnulo. Zatřásla se větev a vynořil se Gordils. Klidným krokem došel až ke mně.
„Kurva, už jsem si myslel, že vás to taky polklo, jako ty skopčáky,“ ulevil jsem si.
Jen stál a zadumaně se na mě díval. Zdálo se mi, že to, co jsme před chvilkou našli, vůbec nevzal na vědomí.
„Je to pryč, kapitáne,“ řekl, „cítil jsem to, ale stalo se to v noci. Teď už to není nebezpečné.“
„Jak není?“ vyštěkl jsem na něj. „Málem jsem tam nechal boty!“ Při vzpomínce se mi udělalo zle.
„Strach je malá smrt,“ pokrčil rameny.
Potřeboval jsem se dát dohromady.
„Gordilsi, jak jste věděl, že je tam něco takovýho? To máte nějakej šestej smysl nebo co? A co se to tam vůbec stalo?“
„Říkal jsem vám, že je tu zlo. Větší než všude jinde.“ Nadhodil si batoh. „A bude to horší. Pane, měli bychom tam dojít ještě za dne.“
Byla to slušná, ale dosti důrazná výzva. Já ale uvažoval, jestli není nejvyšší čas to odpískat. Dva chlapi mrtví, dva kdovíkde, Pucci na tom také nebyl nejlépe. Gordils ale jako by mi viděl do hlavy.
„Pane, já nevím, co tam před námi je, ale nemáme moc času. Sílí to.“
V jeho hlase byla podivná naléhavost. Vytáhl jsem mapu. K červenému kolečku jsme to měli nějakých deset kilometrů.
„Dobrá, půjdem dál,“ rozhodl jsem. „Jen to prohlídnem a běžíme zpátky.“
Dorazili jsme k silnici a vydali se po ní. Asi kilometr šlo vše hladce, když hlídka ohlásila nebezpečí. Zavelel jsem zalehnout do škarp a šel se na to mrknout. Kousek před námi se silnice stáčela a skrz stromy byla vidět auta. Náklaďáky tu stály v řadě, jako by kolona právě zastavila. Několik jich ale bylo mimo silnici a jeden byl převrácený. Ani po deseti minutách pozorování jsme však nezaznamenali jediný pohyb. Rozhodl jsem se, že se na to půjdeme podívat zblízka. Udělali jsme tedy všechna opatření, ale bylo to zhola zbytečné. Místo bylo dokonale opuštěné. Až na mrtvoly, které byly jak v autech, tak kolem nich.
Reed si sundal helmu a podrbal se za uchem.
„Vůbec mi to nejde na rozum. Nikdo je nenapadl. Jako by se pomlátili mezi sebou.“
Díval jsem se do kabiny jednoho z vozů. Byli tam dva muži zaklesnutí jeden do druhého, tak, jak je zastihla smrt. Oba měli po tělech strašné rány a jednomu trčel z břicha nůž.
„Rvali se jako zvířata,“ řekl jsem zamyšleně. „Ale proč? Že by se přeli o to, co vezou?“
Obešel jsem auto a prořízl plachtu. Opatrně jsem nakoukl dovnitř.
Byl to mžik. Před nosem se mi mihla blyštivá čepel. Kovově to cinklo, jak se sek svezl po hlavni mého choppera. Zároveň se zevnitř ozvalo divoké zařvání. Reed naprosto automaticky provrtal plachtu auta třemi výstřely. Ovšem netrefil, protože z druhé strany se ozval zvuk párané látky.
Přikrčil jsem se za hranou korby a vykoukl. Z proříznutého otvoru vyskočil chlápek v černé uniformě.
„Halt!“ zařval jsem a namířil na něj samopal. Udělal ještě krok, ale pak poslechl. Zastavil se a otočil. Reed opřel svou pušku o auto, aby mohl přesněji mířit. Přimhouřil oči.
„Co to je? Ten chlap má snad meč?“
Bylo to tak, šlachovitý chlapík s krátkými tmavými vlasy kolem uší vyholenými a sinalým obličejem, se kryl štíhlou čepelí, jako by ho mohla ochránit před kulkami. Vedle jeho vojenské uniformy působila dost zvláštně.
„Esesák!“ zaskřípal Reed zuby.
„Nestřílej!“ zadržel jsem ho pro jistotu. „Zdá se, že je to jedinej živej, kterýho tu najdem. Třeba nám vysvětlí, co se to tu děje.“ Zvedl jsem se a šel k němu blíž. Přitom jsem ale dbal, abych nezkřížil dráhu mezi ním a Reedem.
Nezdálo se, že by kromě té archaické zbraně měl u sebe něco modernějšího. Dokonce i ozdobná pochva na dýku, která se mu houpala u pasu, byla prázdná.
„Raději to párátko zahoď,“ ukázal jsem na meč.
Pochopil to, protože ho alespoň sklonil.
„Umíš anglicky?“ zeptal jsem se. Podle nulové reakce bylo jasné, že asi ne.
„Hodil by se nám Hausman,“ ozval se za mnou Reed. „Takhle z něho asi těžko něco dostaneme.“ Náš zdravotník byl jediný, kdo uměl dobře německy.
Meč jsme mu sebrali a nechali ho sednout. Vyžebral si vodu a jídlo, ale nedozvěděli jsme se vůbec nic. Tedy já nevím, jak by mi bylo, kdyby mě dostala druhá strana, ale on vypadal, skoro jako by se mu ulevilo. Ostatní mezitím dokončili prohlídku konvoje. Auta byla plná dokumentů a bylo tu i několik krámů, které vypadaly jako z nějaké muzejní sbírky. Zdálo se, že na korby to někdo nakládal hodně ve spěchu. Bedny byly naházené bez ladu a skladu a často byly poničené nebo otevřené.
Probíral jsem se nějakými papíry, když ke mně přišel Reed a vytáhl si cigaretu.
„Je to k ničemu. Co s ním budem dělat? To ho potáhnem s sebou?“
„To v žádným případě,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Nejlepší by bylo ho odprásknout, moh by dělat potíže.“
Zle jsem se na něj podíval.
„To ne, rotmistře, vyřešíme to jinak.“
Byla to nepříjemná situace, ale přesto se mi Reedův návrh vůbec nelíbil. Bylo mi úzko, nejen z okolností, ale špatně na mě působilo i to počasí. Připomínalo spíš zimní podvečer než jarní poledne. Bylo to jako zlý sen. Jen jsem si nebyl vůbec jist, jakou roli v něm hraje Gordils. Je to bubák, nebo nás probudí do slunného rána? Když jsem ho uviděl, jak pomalu došel k našemu vězni a něco mu řekl, považoval jsem to jen za jeho marný pokus. Jenže Němec zpozorněl a něco mu odpověděl. Vzápětí se začali bavit.
Všiml si toho Reed.
„Podívejte na toho hajzla! Já věděl, že je to sketa!“ Popadl pušku a zařval: „Gordils, kdo vám dovolil mluvit s vězněm?!“
Doběhl k němu a skopl ho na zem. Rázně natáhl závěr.
„Voddělám vás voba a hotovo!“
„Uklidněte se, rotmistře!“ přikázal jsem mu. Otočil jsem se na Gordilse: „Vojíne, proč jste nám neřekl, že umíte německy?“
„Ale já neumím,“ odpověděl.
„Vždyť to říkám,“ řval Reed a cukal svou Ml. „Zbavíme se jich a bude všechno v pořádku, uvidíte! Ten panák mě štve už vod začátku a Němčouři tady stejně zkoušeli nějakou chemii nebo něco podobnýho, a chcou, abysme si mysleli kdovíco! Prostě je zabiju.“ Očividně mu tekly nervy.
Gordils se snad poprvé, co jsem ho znal, zatvářil vztekle. Nepokoušel se vstát, jen zakřičel: „Udělej to, a už se odtud nedostaneš!“ Otočil se na mě. „Pane, nechte mě s ním promluvit. Je to důležité.“ Bylo na něm znát, jak se snaží uklidnit.
Zadržel jsem Reeda, který se chystal říct něco opravdu sprostého.
„Gordilsi, nevím sice, co je to za hru, ale dobrá. Ty věci, co se tu dějí, jsou nad moje chápání. Dělejte, co umíte, ale budu chtít vysvětlení. Jasné?“
Přikývl, sedl si vedle Němce a řekl něco jako: „He klahach u atamah kehul.“
„Naha sa chanacht alet naha,“ odpověděl mu ten druhý.
Kolem se udělal malý hlouček.
„Co je to za řeč?“ zeptal se kdosi.
„Latina,“ navrhl někdo jiný.
Takovouhle řeč jsem nikdy v životě neslyšel, ani nic jí podobného. Ale oba dva ji ovládali naprosto plynně. Bavili se dlouho a chvílemi i docela vzrušeně. Ostatní je nějakou dobu pozorovali, ale když pochopili, že nepochytí ani slovíčko, nechali je být a raději odpočívali.
Když Gordils konečně vstal, vypadal hodně ustaraně.
„Tak co jste se dozvěděl, vojíne?“ zeptal jsem se.
Krátce se zamyslel. „Začnu asi tímhle. Tady v tom konvoji evakuovali archiv, ale přepadli je… démoni.“
„Co je to za blbost?“ zamračil se Reed.
„Zkrátka, lidé z doprovodu měli najednou strašně silné nutkání se těch věcí zmocnit každý sám pro sebe. Začali se navzájem zabíjet, dokud jim stačily síly. Tady Ernst,“ ukázal za sebe, „tomu odolal. Je z elitní jednotky Strážců wewelsburgské svatyně a je na takové věci trénovaný.“
„Svatyně čeho?“ nevěřil jsem vlastním uším.
„To místo, kam nás poslali, nejsou žádné lázně pro nacistické hlavouny. Je to Svatyně nordických reků. SS založila nový kult, přičemž vycházela z germánské mytologie a starých zachovaných záznamů. Posbírali nejen všechen dostupný materiál, ale i lidi s abnormálními vlastnostmi a umístili je sem. Celý kraj okolo wewelsburgského hradu přebudovali v obrovský lapač magické energie.“ Gordils roztáhl ruce, aby dodal svým slovům plasticitu.
„Nesmysl!“ vyprskl Reed. „Nějaký blábolení a modlení nemůže nic změnit. Je to všechno uboze směšný!“
„Není,“ řekl chladně Gordils. „Podařilo se jim otevřít průchod.“
„Kam?“ nechápal jsem.
„Přinejmenším do pekla,“ poznamenal Reed jedovatě.
„Lze to tak říct,“ připustil Gordils. „Ale jak ten svět vypadá, je vedlejší. Válka je dlouhá a vysilující. Navíc ji Německo prohrává na všech frontách. Z toho druhého světa by se daly čerpat suroviny, technologie, možná i věci, které si ani nedovedeme představit.“
Vzpomněl jsem si na vojáky, které prakticky pohltila země.
„Asi se jim to poněkud vymklo, co?“
„Zdá se. Problém je v tom, že na porušení hranice mezi světy je potřeba síla, které my, jako lidé, nejsme schopni.
Proto vyzvali někoho z druhé strany. Někoho mnohem mocnějšího.“
Reed zavrtěl hlavou. „Tohle je taky blbost. Tohle by Bůh nedopustil.“
„Jestli máte na mysli Boha v křesťanském pojetí, tak si moc nefanděte;“ zpražil ho Gordils.
„A jakého jiného?!“ zamračil se Reed. „Já sice modlení moc nedám, ale dobře vím, že je jen jeden!“
„To je dost úzkoprsý názor,“ kontroval Gordils.
„Nechte toho!“ uťal jsem jejich popichování. „Tak tohle okolo je řádění nějakého… řekněme ducha?“
Gordils přikývl.
„Zdá se, že tomu z nás rozumíte nejvíc. Máme nějakou šanci proti tomu bojovat, nebo se máme obrátit a co nejrychleji upalovat pryč?“
Nadechl se a pomalu začal mluvit. Bylo znát, že zvažuje každé slovo: „Pane, nemůžeme proti tomu bojovat, ale pokud se budeme chovat obezřetně a ctít daná pravidla, možná přežijeme. Odejít ale nemůžeme. Cítím, jak to stále nabírá dech. Za pár dní to může být tak silné, že to smete jakoukoliv armádu na světě. My máme ještě šanci tu bránu přibouchnout. Rozumíte?“
„Kde to je? Přímo v hradu?“
Přikývl: „V centrální věži.“
„Řekněme, že tam dojdeme, co pak? Vyhodíme to do povětří?“
Gordils pokrčil rameny. „Ani nálet to nezastavil. Popravdě nevím. Ale víc takových šancí nebude.“
Povzdechl jsem si. „Dobrá, půjdeme tedy dál.“
„Co tady s tím?“ zeptal se Reed a významně poklepal na pušku.
Gordils se postavil mezi něj a Němce.
„Ernst nám může hodně pomoct. Byl tam a ví, kudy se máme dát.“
„Je to esesák! K těm se dostávaj jen ti, kteří mají hnědou i krev,“ protestoval Reed.
„Tohle je něco jiného. Do jeho speciálního útvaru vybírali lidi ne podle politické příslušnosti, ale podle schopností, které má jen velmi malé procento jedinců. A ne všichni tu jsou dobrovolně. Pochopte, rotmistře, tohle teď není nepřítel.“ Gordils se otočil k desátníku Brownovi, který držel zabavený meč. Vzal mu ho z ruky a vrátil původnímu majiteli.
Udělali jsme krátkou poradu a vyrazili dál. Já šel v čele společně s Gordilsem a Ernstem. Kolona aut byla dlouhá a v tom pohřebním podnebí vypadala strašidelně. Obcházeli jsme ji mimo cestu a vyhýbali se mrtvým tělům. Jeden z vojáků měl černou uniformu stejně jako náš průvodce. Ležel poněkud stranou od ostatních.
Ernst k němu zavedl Gordilse. Sklonil se, vypáčil mu ze ztuhlých prstů další meč a podal ho Luisovi. Měl trojúhelníkovou čepel a jílec bohatě zdobený rytinami. V jeho středu byla plasticky vyvedená svastika.
„To chcete ten krám tahat s sebou?“ zeptal jsem se Gordilse, když se k nám znova připojili. Vojín jím zručně zatočil nad hlavou, až ostrá čepel vydala nepříjemný syčivý zvuk.
„Ano, pane,“ odpověděl. V ten moment jeho puška skončila v trávě a vzápětí ji následovala i zásoba patron.
„Tohle nemyslíte vážně!?“ rozkřikl jsem se.
Gordils znova protočil meč v ruce.
„Tohle je tu k ničemu.“ Kopl do pažby odhozené zbraně. „Věřte mi, kapitáne.“
Ernst cosi řekl Gordilsovi a ten mu odpověděl.
„Dobrá vojíne, poslední otázka, a pak už nechci nic vědět. Jak to spolu mluvíte?“
„Je to moerština, jedno z nářečí starogermánštiny,“ vysvětlil Gordils.
„Takhle asi moc lidí na světě nemluví. Jak to, že zrovna vy dva?“ neubránil jsem se dalšímu vyzvídání.
„Náhoda, pane,“ řekl a vykročil.
Silnice nás vedla dál. Bylo to mnohem pohodlnější než se vláčet terénem. To bylo stejně zbytečné, protože se nezdálo, že bychom tu mohli narazit na nějaký odpor, a jestli ano, tak by nás skrývání v křoví stejně nezachránilo.
Kolem asfaltky to bylo ponuré a chladné, jako někde v močálu. Nejhorší bylo to ticho, které mi doslova rozežíralo mozek. Začalo mrholit, ale viditelnost se nijak nezhoršila.
Vyšli jsme na malé návrší. Obklopovaly je pole a louky, takže se odsud dalo rozhlédnout. Všichni jsme zůstali úžasem stát. Před námi se otevírala šedivá krajina, v níž se jako obludná podkova rozkládala gigantická stavba. Tvořila ji dvojice vysokánských zdí ve dvou soustředných obloucích. Ten vnější měl poloměr dobrého kilometru. Jeho jednolitost byla přerušena několika budovami, které byly patrně přímo součástí zdi, a třemi branami. Z nich vycházely naprosto rovné cesty protínající i vnitřní zeď a mířící přímo ke středu celého útvaru, kde stál hrad Wewelsburg.
„Mittelpunkt der Welt!“ zašeptal Ernst, který stál hned vedle mě.
Otočil jsem se po Gordilsovi.
„Říkají tomu střed světa,“ přeložil jeho slova. „Tady musíme být hodně opatrní.“
Byli jsme ohromeni tou megalomanskou dokonalostí. Při bližším pečlivějším pohledu jsem si však všiml mnoha kazů. Budovy měly děravé střechy a jedna byla vypálená. Přímo pod námi byla vesnice. Zašlá cedule hlásala, že se jedná o Anden. Linie prvního půlkruhu byla asi půl kilometru za ní.
„Držte se středu cesty a vyhýbejte se temným místům,“ radil Gordils. „Ernst říká, že vesnice by měla být prázdná, ale kdo ví, co se tu usadilo.“
Ostatní měli oči navrch hlavy a zbraně připravené. Ani mně nebylo dvakrát dobře, takhle se promenádoval bez krytí mezi domy s obrovskou spoustou palebných postavení.
Reed najednou zvedl svou pušku a vyprskl smíchy: „Chááá, to je ale blbost! Žereme jim to i s navijákem. Jak tomu pitomci, tak i náckovi. Mrkněte, támhle jsou naši!“ Zamával volnou rukou. Z otevřeného okna, asi třicet metrů před námi, mu stejně odpověděl muž v typické americké helmě a vzápětí se vedle něj objevil další.
„To jsou výsadkáři,“ přidal se k Reedovi Brown.
Bylo to přece jen trochu daleko, a navíc v přítmí domu, takže jsem nemohl rozpoznat moc detailů, ale stejně jsem měl divný pocit.
„Stát!“ zavelel jsem a instinktivně se přikrčil za blízký patník. Z pouzdra jsem vytáhl dalekohled.
„Kapitáne, co blázníte?“ zasmál se Reed. „Kdyby to byli Němci, tak už po nás střílejí. Mají nás jako na dlani! Přece se nebudeme bát našich.“
Bylo to asi tím napětím, kterému jsme posledních pár dní museli odolávat. Všichni jakoby zapomněli na ostražitost. Vesele výskali a uháněli ke svým druhům.
„Do hajzlu! Stůjte!“ zařval jsem bezmocně.
Ale bylo pozdě. První z našich už byl u okna.
Vtom ti, co byli uvnitř, jakoby vytekli ven. Jejich těla byla od pasu dolů doslova vrostlá v jakési odporné rosolovité hmotě. Ta, jako vlna, povalila zděšeného vojáka a vmžiku ho pohltila. Kolem se začaly otevírat další okna a dveře ostatních domů a na ulici se sunuly výběžky toho hnusu, podobné gigantickým slimákům. Na svých hřbetech nesly, jako příšerné maňásky, zdeformovaná těla předchozích obětí. Nejen našich průzkumníků, ale i mužů v německých uniformách. Pohybovaly se celkem pomalu, vlastně se jen přelévaly po zemi, ale v tom množství zaplavovaly ulici neobyčejnou rychlostí.
Zaklel jsem a začal střílet, jenže kulky procházely vazkou hmotou bez jakéhokoliv účinku. Uši mi drásal zoufalý řev mých mužů, kterých se sliz dotkl a začal je okamžitě vstřebávat.
Pucci, který se držel poněkud vzadu, se přimáčkl ke zdi. Ta ale praskla a chapadlo, které se vysunulo z trhliny, se mu přilepilo na záda. Snažil se od něj odtrhnout, ale síly ho rychle opouštěly. Změklá kolena se mu najednou prolomila na opačnou stranu, padl na zem a natáhl ke mně zdravou ruku v prosebném gestu. Hlas se mu změnil v nesrozumitelné bublání. Zahodil jsem samopal a popadl ho, abych mu pomohl.
Vtom se vzduchem mihla čepel a přesekla jeho paži přibližně v lokti.
„Pusťte to!“ zařval na mě Gordils a vykopl mi Pucciho končetinu z ruky.
„Musíme jim pomoct!“ zaječel jsem na něj.
„Ne! To už nejde. Musíme odtud!“ Zahodil batoh, chytil mě za rameno a táhl pryč. Stačil jsem jen hmátnout po chopperovi.
Utíkali jsme zpět. Odbočili jsme a našli uličku, která směřovala ven z vesnice. Přes plot jedné ze zahrad se po nás natáhly větve stromu a chytily Ernesta za mundůr. Látkou mu začaly bleskurychle prorůstat drobné výhonky. Ohnal se a dvěma seky se uvolnil. Zachycené větve se na něm ale dál kroutily jako červi. Zahodil meč a rychle ze sebe strhl vršek uniformy.
Asi po deseti minutách se nám podařilo vymotat z nebezpečných ulic. Vyběhli jsme za humna a já se zhroutil do vlhké trávy. Opíral jsem se o samopal a snažil se popadnout dech.
„Kapitáne, tady ještě nemůžeme odpočívat,“ přeložil mi Gordils Ernstova slova.
„To jako proč?“ zvedl jsem hlavu.
Jen beze slova ukázal na mé nohy. Jako malí hádci se mi kolem bot ovíjela stébla rychle rostoucí trávy. I po té chvilce nebylo zrovna jednoduché se odtrhnout, takže mi Gordils musel pomoct vstát.
Rozhlédl jsem se.
„Jen čtyři?“ zeptal jsem se.
„Ano, pane,“ řekl Reed podupávající vedle Ernsta, kterého, stejně jako Gordilse, se tráva uvěznit nepokoušela.
Raději jsme se vyhnuli nejbližší bráně, ke které vedla cesta vedle vesnice, a šli jsme podél zdi až k místu, které bylo poškozeno pumou. Tady jsme se teprve zastavili a odpočinuli si. Rozhodl jsem se, že dál půjdu raději nalehko a nechám si u sebe jen munici a pár nejdůležitějších věcí. Batoh jsem tedy odložil a překontroloval zbraň.
Réed seděl s puškou v klíně opřený o zeď a držel si hlavu v dlaních.
„Jak je tohle, sakra, možný? Tohle přece nejde!“ mumlal si pro sebe. Ještě nikdy jsem ho neviděl v takovém stavu. Od začátku tomu nevěřil, byl vždycky pragmatik. Až doteď byl přesvědčen, že je to všechno nějaká lest. V Ahdenu se mu však jeho jistota definitivně rozpadla.
„Říkal jste, že ten druhý svět je možná stejný jako ten náš. Pořád si to myslíte, i po tom, co jsme viděli ve vesnici?“ zeptal jsem se Gordilse, sedícího na velkém kusu utrženého zdiva.
„Nesmíte to brát tak, jako že tohle je jeho obraz,“ vysvětlil. „Je v interakci s naší realitou a to vytváří věci a jevy, které jsou třeba nenormální i pro to druhé jsoucno.“
„Ernst naznačil, že to má na svědomí nějaká inteligence. To by ale znamenalo, že ty hrůzy ovládá a směřuje. Tam mezi těmi domy to byla promyšlená lest. Jestli je to něco jako Bůh, pak musí být strašný, jestliže dělá něco takového.“
„Ďábel,“ ozval se Reed. „Je to ďábel!“
Gordils chvíli přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. „Ani to nemusí být tak úplně pravda. Nemusí být vysloveně krvelačný. Je víc způsobů jak takovou bytost oslovit, a tady Ernst popisoval, že použili cestu obětí. Mohli ho tím klidně nějak rozlítit, i když ve své realitě je docela mírumilovný.“
„To si neumím představit.“ Podíval jsem se po zamračené obloze.
Ernst něco řekl.
„Pane, není moc času. Jak se setmí, tak získají větší sílu,“ pronesl spíš pro sebe Gordils.
Projít polem za hradbou bylo kupodivu snadné. Nenarazili jsme na nic, co by nás ohrožovalo. Plocha byla vyčištěná od veškeré větší vegetace a dokonale zarovnaná. Druhá linie byla nepoškozená, takže jsme ji museli překonat jednou z bran.
Když jsme od ní byli asi na deset kroků, začaly mě mravenčit plosky nohou. Gordils se na mě tázavě podíval.
„Cítíte to, že?“ zeptal se.
Přikývl jsem.
„Co je to?“
„Problém na obzoru.“ Blýskl očima a zvedl meč. Vyčkávali jsme, ale nic se nedělo. Brána se před námi tyčila jako tlama nějaké mytické obludy.
„Gomane erat to danena mar,“ řekl Ernst.
„Uach alt,“ přikývl Gordils a obrátil se na mě s Reedem. „Nemůžeme tu postávat, půjdeme dovnitř. Ale pozor, útok může přijít odkudkoliv, i z vás samých.“
První vkročili do brány Němec s Gordilsem.
Po novém bílém kameni, z něhož byla postavená, stékala dlouhá řečiště černého slizu. Nepříjemně to tu zapáchalo. Procházeli jsme zrovna středem toho portálu, když se kolem náhle setmělo. Jediné světlo v té černi byl vzdálený zářící bod.
„Co se děje?“ zašeptal Reed, otáčel se a mířil přitom puškou na všechny strany. Ozval se zvuk, jako když do tunelu vjíždí vlak a světelný bod se začal přibližovat. Z paměti se mi vyloupla letitá noční můra. Pryč, musím pryč! pulsovalo mi myslí, ale nohy jsem měl jako přimrzlé k zemi. V tom rachotu jsem slyšel nesrozumitelný Reedův křik. Někdo mě chytil za paži.
„Kapitáne, je to jen iluze. Nemyslete na to!“
Myslel jsem, že mnou lomcuje Gordils, ale ve skutečnosti jsem se tak třásl já sám.
„Jen si to hraje s vaší myslí. Musíte se soustředit.“
Zkusil jsem si uvědomit, kde doopravdy jsem. Pink! Tunel byl náhle pryč. Kolem byla jen šedivá krajina zbavená stromů a okrouhlá zeď. Před námi na nízké skále se tyčila černá silueta hradu.
Uvědomil jsem si zvuk. Byl nesmírně hluboký, takže byl sotva slyšet, ale přitom doslova řval a všechno se pod jeho tlakem třáslo. Začínala mě bolet hlava. Jak jsme se přibližovali k cíli, neustále to sílilo. Gordils si utřel pot z čela. Bylo vidět, s jakým úsilím se tomu snaží vzdorovat.
Vystoupili jsme až k mohutnému vchodu do pevnosti. Křídla byla otevřená a za nimi bylo vidět malé trojúhelníkové nádvoří. Táhl odtud syrový chlad a nepříjemný zápach.
Zvuk byl k nevydržení, zakryl jsem si dlaněmi uši, ale nepomohlo to.
„Já to už dlouho nevydržím!“ zaskučel jsem.
Zdroj byl určitě někde uvnitř, takže se dalo čekat, že se za bránou bude ještě zesilovat.
Ernst cosi zakřičel a pak mě doslova kopl dovnitř.
Zvláštní, jakmile jsme prošli branou, infrasonický řev umlkl. Byl tu dál, ale jaksi rozbitý. Opřel jsem se o zeď a třel si spánky. Před očima se mi dělaly mžitky. Jenže klid mi byl dopřán jen chvíli.
„Kapitáne, měl byste vstát,“ řekl podivně klidně Gordils a hleděl přitom upřeně před sebe. Z několika dveří, které na nádvoří ústily, začali vycházet lidé. Povadlé obličeje a vážná zranění většiny z nich svědčila o tom, že už by dávno neměli být naživu. Oči jim podivně žhnuly. Měli na sobě německé uniformy, ale ozbrojení nebyli. Pohybovali se malátně.
Nečekal jsem, popadl choppera a vystřelil na dva, co nám byli nejblíže. Cukli sebou, jak do nich udeřily projektily, ale dál se k nám přibližovali. Neměl jsem nejmenší chuť se s nimi setkat zblízka.
„Jsou to jen loutky,“ řekl Gordils, „nelze je zabít, jen znehybnit. Musíme jimi projít! Držte se při sobě.“ Zvedl obouruč svůj meč, zakřičel jakési nesrozumitelné slovo a vrhl se do stále se zmenšující mezery mezi zombiemi. Na nic jsme nečekali a vrhli se za ním.
Jedinou ranou uťal hned tři ruce, které se po něm natahovaly. Ernst se k němu přidal z boku a já s Reedem jsme se pokoušeli klestit cestu střelami. Docela to šlo, než jsem nasadil poslední zásobník. Reed už nestíhal nabíjet, a proto se pustil do dotěrné masy nemrtvých těl pažbou své pušky jako kyjem. Účinkovalo to dokonce lépe než střelba, protože zasažení protivníci padali, a než se zase stačili vyhrabat na nohy, překáželi ostatním.
„Nemůžeme s nimi bojovat,“ křikl Gordils a rozsekl hlavu důstojníkovi, který se dostal do zad Ernstovi. „Musíme dál k Průchodu, jinak je nezastavíme!“
Postupovali jsme pomalu přes nádvoří. Bylo to naprosto šílené! Prosekávali jsme se těly jako houštím a za námi zůstávala cesta lemovaná svíjejícími se končetinami a všelijak zohavenými torzy.
Zahodil jsem prázdný samopal a vyhákl od opasku ruční granát. Hodil jsem ho asi pět metrů před nás. Výbuch tlačenici trochu rozvolnil, ale za pár vteřin byla zase stejná. Sebral jsem ze země zlomenou žerď a začal se jí ohánět.
Na okamžik jsem zahlédl Reedovy oči, byl zjevně na pokraji šílenství. Bušil do nemrtvých puškou ze všech sil, ale asi při tom ztratil orientaci a vzdálil se ode mě. Náhle klopýtl a ztratil rovnováhu. Jeden z mrtvoláků ho chytil za ruku. Okamžitě jsem ho přes ni praštil tyčí, ale stisk nepovolil.
„Gordilsi, pomoc!“ zakřičel jsem.
Další ze zombií se Reedovi zakousla do krku.
„Gordilsi, sakra!“ vytrhl jsem z pouzdra pistoli a vystřelil.
„Kapitáne, ne! Tomu už nepomůžete!“ zakřičel Gordils v přestávkách mezi výpady.
Za Reedem se zavřel les nemrtvých těl.
Vzápětí jsme se probili z nejtěsnějšího chumlu a dostali se ke zdi, v níž byl průchod do nitra stavby. Všichni nemrtví obyvatelé hradu byli asi v této chvíli na nádvoří, protože tady bylo prázdno. Ale když jsem se ohlédl, uviděl jsem, jak nemrtví vojáci mění formaci a snaží se nacpat za námi. Rozběhli jsme se chodbou, jak nás vedl Ernst. Na kamenné dlažbě bylo plno trosek a vysoká okna byla vytlučená. Tato cesta nás přivedla před masivní dubová vrata. Tak jako všechny vchody zde byla otevřená a za nimi bylo široké schodiště mířící kamsi dolů.
Ač jsme se pohybovali mnohem rychleji, nemrtvá stráž hradu nám byla stále v patách. Mrazilo mě ze zvuků, které vydávala.
„Musíme to zavřít, jinak nám nedají pokoj,“ navrhl jsem.
Veřeje byly těžké, ale podařilo se nám je přibouchnout ještě předtím, než se k nim dobelhal první voják. Solidní krabicový zámek pak dveře bezpečně zajistil.
Schodiště nebylo osvětlené. Původně tu asi byly elektrické žárovky, ale ty teď pochopitelně nefungovaly. Našlapoval jsem proto opatrně, veden pouze šerým portálem na jeho konci. Za ním byl malý sál, jehož klenutý strop podpíraly čtyři sloupy v podobě lidských postav. Měly představovat nějaké reky nebo polonahé germánské válečníky. Ale moc jsem si je neprohlížel, protože když jsem viděl, co leží mezi nimi, zastavil se mi dech. Uprostřed byla hromada lidských těl, nebyli to však nemrtví vojáci. Tihle vypadali zuboženě, byli nazí a všichni do jednoho podřezaní.
„Loharach,“ řekl Ernst přiškrceně.
Gordils sklonil meč. „Oběti,“ přeložil. Bylo jich tu snad padesát.
„Hlavně, že tihle se nehýbou,“ poznamenal jsem.
„Tihle ne. Byli využiti k přivolání strážce brány,“ vysvětlil Gordils. „Všechno ostatní jsou už projevy jeho vůle. Využívá toho, co je tu. Jeho vlastní sluhové zatím nepřišli.“
Naproti nám, za tou odpornou hromadou, byla další vrata. Ale tentokrát zavřená a zajištěná silnou závorou. V okamžiku, kdy Gordils domluvil, na ně něco z druhé strany mocně udeřilo. Rána zahřměla pod klenbou jako hrom.
„Muatal akub a setola har,“ zašeptal do ticha Ernst.
„No tak jsem se asi mýlil,“ pokrčil Gordils rameny. „Tamto je vstup do svatyně,“ kývl hlavou k vratům, abych pochopil, oč jde.
Černé lakované dřevo zapraštělo pod další mohutnou ranou.
Ustoupit už jsme nemohli, shora bylo slyšet tiché, ale dosti výmluvné šramocení, jak se desítky ohnívajících rukou snažily proniknout uzávěrou nad schody.
„Dobrá, musíme dovnitř,“ řekl Gordils a potěžkal meč. „Kapitáne, odsuňte závoru a vpusťte to sem. Zkusíme to oběhnout a zabarikádovat se ve svatyni.“
Podél zdi jsem došel až na místo a postrčil těžké břevno v mohutných ozdobných závěsech. Závora byla vysunutá sotva do poloviny dveří, když to uvnitř znova zaútočilo. Trám, tlustý jak lidská noha, praskl jako párátko a vrata se rozletěla. Dostal jsem od nich ránu, která mě odhodila dobré dva metry daleko. Druhé křídlo se utrhlo a s rachotem padlo na podlahu. Na hromadu mrtvol vyskočilo cosi jako černý vlk. Bylo to ale skoro čtyřikrát větší a kolem krku to mělo hřívu žlutomdýchostnů. Stvoření se podívalo, co proti němu stojí, a strašlivě zavylo.
Se zničenými vraty bylo nemyslitelné, že se nám náš plán podaří. Gordils s Ernstem se po sobě podívali a se společným výkřikem se vrhli do útoku. Čepele jejich mečů se zablýskly. Zvíře se však mrštně vyhnulo a chňaplo po Gordilsovi.
Vstal jsem a třel si naražené rameno. Zdálo se, že jsem zatím mimo hlavní boj, proto jsem se rozhodl podívat, jestli s tím, co je uvnitř svatyně, nedokážu něco udělat sám. S pistolí v ruce jsem nahlédl dovnitř.
Tvořil ji kruhový sál, jehož stěny byly z neopracovaného kamene. Podlaha však byla z bílého mramoru, v němž byly intarzované vzory, a leskla se jako led. Pod kopulovitým stropem bylo osm okének, jimiž sem vstupovalo denní světlo. Teď tu však svítilo ještě něco. Vprostřed kruhové podlahy se totiž zvedal až po strop válec černého dýmu, který rotoval jako tornádo. Měl průměr okolo dvou metrů a v jeho středu žhnul plamen tak jasný, až z toho bolely oči. Pulsoval a měnil svou výšku.
Hleděl jsem na tu neuvěřitelnost a lapal po dechu. Nevydávalo to žádný zvuk, ale přesto jako by to na mě mluvilo, lákalo mě to k sobě. Nedokázal jsem tomu odolat, přišel jsem blíž a natáhl ruku. Nechal jsem si kouř projít mezi prsty.
Zařvání za mnou mě zase vrátilo do reality. Gigantický vlk krvácel z mnoha ran, ale oba bojovníci na tom také nebyli zrovna dobře. Ernst kulhal a po čele mu tekla krev, Gordils držel meč v levé ruce a druhá mu bezvládně visela podél těla.
Zaklekl jsem, zamířil a vyprázdnil zásobník své pistole bestii do hlavy. S každým zásahem sebou cukla, ale zůstala stát na nohou.
Ernst využil jejího chvilkového zaváhání a pokusil se ji seknout do krku. Ona však byla ve střehu. Srazila jeho ránu stranou a přimáčkla ho ke zdi svým ostnatým límcem. Byla to však chyba, protože tím dala šanci Gordilsovi. Bleskově přiskočil a vrazil jí meč do boku. Zvíře padlo k zemi a tam se svíjelo ve smrtelné křeči, stále se zbraní v těle.
Gordils se opřel zdravou rukou o koleno a oddechoval. Já nabil poslední zásobník a zeptal se: „Dobrý?“
Zvedl hlavu, vypadal strašně unaveně. Podíval se za mě do svatyně. Něco zašeptal a zvedl se.
„Stát! Ani krok!“ zaburácel místností rozkaz. Pod kamennými válečníky stáli Bush a Flemori, vojáci, co se nám ztratili na hlídce tu noc, co zemřel Dickens. Byli v podstatě v pořádku, nebýt toho, že místo rukou měli cosi jako velké ptačí pařáty a oči jim zářily bílým světlem. Oběma se divoce nadýmaly hrudníky a od úst vycházely obláčky páry. Pomalu se vydali k nám.
Gordils se na ně podíval, pak se otočil ke mně: „Kapitáne, tihle jsou vaši. Stačí mi chvíle, abych to zavřel. Zdržte je, co to jen půjde.“ Kývl hlavou a vběhl rozbitými vraty do svatyně.
Po zkušenostech s vlkem jsem získal určité pochybnosti o účinnosti své pistole. Proto jsem zkusil nejdřív něco jiného.
„Bushi, Flemori, co to má znamenat! Proč jste opustili své pozice?“ udeřil jsem na ně. Ale kluci si nechtěli moc povídat. Zařičeli oba jako parní sirény a jediným skokem se přenesli přes hromadu těl.
Vybral jsem si Flemoriho, dvakrát jsem po něm vystřelil a odkulil se bokem. Těsně kolem nosu se mi mihl spár. Otočil jsem se a vystřelil po stínu, který proletěl nade mnou. Byli strašně rychlí a mně docházely náboje. Přeběhl jsem na druhou stranu sálu, na zemi tu ležel zkrvavený Ernstův meč. Vy-pálil jsem poslední rány, abych měl čas ho zvednout. Zahodil jsem prázdnou pistoli a ťal mečem po Flemorim. Dostal jsem ránu botou a padl na zem. Před očima mi poskakovaly jiskřičky. Zůstal jsem ležet na zádech a meč jsem napřáhl před sebe. Další kopanec mi ho ale vyrazil z ruky a do paže se mi zaťaly ostré spáry. Bolest byla příšerná. Přesto jsem drahou rukou nahmátl nůž a zabodl ho jednomu z nich do ramene. Zařval, ale nepustil mě. Viděl jsem jeho planoucí oči a zkřivené rty, pod nimiž se leskly ostré tesáky. Druhý z netvorů mi chytil i ruku s nožem. To je konec, napadlo mě. Už jsem neměl sílu se bránit. Jen jsem čekal, až se do mě jeden z nich zakousne.
Jenže vtom oba dva ztuhli. I já pocítil, že se něco stalo. Ten všudypřítomný zvuk náhle utichl a v následujícím okamžiku se ze svatyně vyvalil kouř.
Oba zmutovaní vojáci si mě přestali všímat, s šíleným rykem odskočili a začali sebou mlátit o zem. To trvalo jen chvíli, pak bylo najednou ticho.
Ztěžka jsem vstal. Oba leželi zkroucení ve smrtelné křeči. Jejich pitvorné tělesné znaky byly tytam. Tělo gigantického vlčího dikobraza se opodál pomalu rozpadalo v prach.
Přibelhal jsem se k poničené bráně a nahlédl do svatyně. Po plamenném sloupu nebylo ani stopy.
„Gordilsi?“ zavolal jsem do ticha. Ale odpověděla mi jen ozvěna.
Vymotal jsem se ze spleti chodeb posetých mrtvolami a to ohavné místo co nejrychleji opustil. Všechny podivné jevy, včetně toho neskutečně depresivního počasí, byly pryč. Tři dny jsem se skrýval v okolí, kde mě také našly naše frontové jednotky.
Toprak se v křesle narovnal. Nikdo v místnosti ani necekl.
„Od té doby jsem nemohl spát. V noci se mi vracely vzpomínky na všechnu tu hrůzu, kterou jsem tam viděl.“
„Upřesnil bych to,“ zašustil lékař papíry a všichni se po něm ohlédli. „Pacienta jsme přijali se silnou parasomnií, ale postupně se nám ji podařilo potlačit. Teď podáváme jen docela malé dávky uklidňujících léků.“
Generál si uhladil řídnoucí vlasy a pokýval hlavou.
„Vaše vyprávění, kapitáne, bylo velmi poutavé. Je mi jasné, že i muž vašich kvalit mohl podlehnout traumatu a dostat se do takového stavu…“
Toprak se nervózně ošil a skočil mu do řeči: „Se vší úctou, pane, vše, co jsem vám tu vypravoval, je naprostá pravda. To místo je opravdu předpeklí!“
„Ano, ano, jistě,“ pokýval generál hlavou. „Teď jde ale hlavně o vás. Doktor říká, že zdravotně jste v pořádku. Vaši upřesněnou výpověď porovnáme se zprávou asanační jednotky, která místo zajišťovala, a předložíme komisi.“ vstal a usmál se. „Já osobně doporučím, abyste byl z léčení propuštěn co nejdříve.“
Doktor zakašlal, nálada v místnosti se citelně uvolnila.
„Dovolte tedy, abych toto shromáždění ukončil,“ řekl generál. Sebral složku, obešel stůl a podal Toprakovi ruku. „Hodně štěstí!“
„Díky, generále,“ odpověděl kapitán.
Většina osazenstva místnosti odešla, za dlouhým stolem zůstal sedět pouze plukovník Little a zamyšleně se díval do své složky na fotku zdemolovaného wewelsburgského hradu.
Ozvalo se cinknutí zapalovače. Doktor Marsley seděl v křesle stále stejně bez hnutí jako po celou dobu zasedání. Potáhl z cigarety a vyfoukl dým. Little promluvil, aniž by se k němu otočil: „Vypadá to skoro jako projekt Nebthet, co myslíte, pane?“
„Ne!“ Doktorův hlas zněl tiše, ale důrazně. „Nevypadá to tak, tohle je projekt Nebthet! I když v německém provedení.“ Vstal a došel k důstojníkovi. Opřel se rukou o opěradlo jeho židle a podíval se mu přes rameno.
„Koukněte na to. Dokonalé!“ Prohlížel si fotky rozložené na stole. „Deviátor umístěný ve věži, Iben Rhašidova parabola skoro dvakrát větší než naše a ten symbotropní odražeč – to je prostě paráda! Je vidět, že měli daleko větší finance a podporu. Vyklidili dokonce tři vesnice, aby mohli postavit mentální předpolí.“
„Měli jsme velké štěstí, že se jim to nepovedlo,“ podotkl Little. Doktor se napřímil.
„Ale jim se to povedlo, jen to prostě uspěchali. Německo se hroutilo, tak zatlačili na pilu trochu moc a neuvědomili si, jakou sílu to budí. Otevřeli bránu a tam čekal rozlícený démon. Navíc asi hodně krvelačný. Přesto to byl úspěch.“
Plukovník se teprve teď otočil k muži za sebou. Doktor odklepl popel.
„Škoda, že to nikdo nepřežil, mohli jsme se ledacos zajímavého dozvědět. Přesto bych řekl, že poslat tam Mustanga bylo velmi prozíravé. Byl jsem proti, nechtěl jsem obětovat našeho nejlepšího agenta, ale měl jste pravdu. Kdyby to nezastavil a nepřibouchl portál, kdo ví, co by s námi teď bylo?“ poklepal plukovníkovi po rameni.
„Děkuji, pane,“ řekl Little. „Co uděláme s kapitánem?“
Doktor se podíval z okna. Do zahrady kolem nemocnice se pomalu vkrádal večer.
„Pan Jeremy Toprak si prožil své. Dopřejeme mu klid v nějakém vhodném zařízení. Navíc by nebylo dobré, kdyby se veřejnost dozvěděla, co se tam dělo. Někdo by si mohl ty informace spojit s tím, co děláme tady. Víte, jak se teď jde po von Braunovi.“ Típl cigaretu a nedopalek hodil do stojánkového popelníku. Otočil se a pomalu zamířil z místnosti.
„Zařídím to, pane. A co agent Mustang?“ zeptal se důstojník, stále sedící za stolem. „Jeho tělo se nenašlo.“
Doktor se chviličku zamyslel, pak pokrčil rameny.
„Až to otevřeme, budeme vědět, že na druhé straně máme vlastního člověka.“ Ve dveřích se však ještě otočil a s pousmáním dodal: „Nebo něco člověku podobného.“