Po bitvě s Flotilou Poctivé reprezentace, po sedmi stech sekundách čiré hrůzy a nejistoty a po našem společném triumfu, kdy jsme získali největší kořist za posledních tři sta let, jsme se opatrně blížili k obrovské černé díře, kolem které obíhal Purth-Anaget. Spousta rotujících prstenců, vláken a infrastruktur ohraničených poli, která utvářela celou naši loď Ve vší upřímnosti, se ukájela pocitem vítězství a překypovala bohatstvím, které jsme získali.
Dejte mi k ruce hvězdolet a kvasar, co mě bude navádět, vyřvávaly radostně dohromady na společných kanálech miliardy občanů všech forem, funkcí a velikostí. Formy z masa a kostí v bezpečí uvnitř lodi, údržbáři jako já podobní krabům na plášti i velmi tajnůstkářská navigační vědomí – všechny ty nesčetné bytosti se spojily ve skutečném sdíleném smyslu, který přetrvával, i když už skončila potřeba spojit se do jednoho bojového vědomí.
Byl jsem uchycen na své obvyklé pozici na trupu jednoho ze tří rotujících obytných prstenců hluboko pod našimi štíty a sledoval, jak se pokřivený horizont událostí posouvá, zatímco jsme zpomalovali na zadní oběžné dráze za planetou z kovu.
Směs trosek padala směrem k horizontu událostí černé díry u Purth-Anagetu a bušila do kilometrů štítů, které kolem nás vytvářely duhový kokon. Před námi tančily rázové vlny, jak naše štíty pronikaly troskami, tlaková vlna, která tím vznikala, vytvářela obrovskou polární záři měňavých barev a záblesků energií, které se srážely a stlačovaly, než prudce proklouzly kolem našich boků.
Jaká radost vidět zase na svět. Měl jsem štěstí, že jsem byl venku ve tmě, takže jak štít na přídi vybledl, spatřil jsem hlubinu věčné noci světa, třpytila se milionem fraktálních vzorů habitatů vykreslených na jeho umělém povrchu.
Na trupu ke mně mezi přechodovými komorami cupital v oblaku očí velkých jako hmyz jeden můj nedaleký přítel. Zahlédl mě a vyslal ke mně úzký laserový paprsek soukromého pojítka.
„Není to vzrušující?“ zhodnotil tu podívanou.
„Ano. Ale tentokrát se poprvé nedostanu dolů na planetu,“ signalizoval jsem mu zpět.
Z jeho směru ke mně na společné rádiové frekvenci dorazilo posměšné odfrknutí v podobě statického šumu. „Není tam nic, co by se nedalo zažít tady v Jádře. Vodopády, bílé písečné pláže, průzračná voda.“
„Tam dole to je ale jiné,“ namítl jsem. „Miluju návštěvy planet.“
„Tak si pospěš, připravíme se na obrátku, abychom mohli nechat tuhle planetární industriální díru být a najít si nějakou lepší planetu. Nesnáším, když jsme tak blízko u černé díry. Narušuje dilataci času a na mě celou noc dorážela radiace, zatímco jsem musel opravovat nefunkční zařízení, která se nedokážou vyrovnat s výboji energie v řádu exajoulů. Nemluvě o všech škodách po bitvě, které jsem musel opravovat.“
To byla pravda. Bylo potřeba pustit se do díla.
Teď, v bezpečí na zadní oběžné dráze, ta spousta putujících světů chráněných štíty, které vymezovaly hranice Ve vší upřímnosti, výrazně ožila. Tisíce struktur plovoucích mezi rotujícími prstenci se daly do pohybu, jak měnily polohu, aby se přesunuly na nově dohodnuté oběžné dráhy. Do vzduchu se vznesla hejna transportérů, zakroužila uvnitř štítů a potom vyrazila k Purth-Anagetu. K planetě vyrazily biliony občanů Flotily poctivé reprezentace, jejichž plavidla uvízla mezi našimi štíty jako nějaký hmyz v jantaru.
Nepřátelská flotila nás donutila uvolnit naši energii hodně daleko za naše obvyklé hranice. Riskovali jsme opravdu hodně. Odměna ale skutečně stála za to – výsledkem téhle srážky byla naše výhra a jejich zajetí.
Současné vládnoucí paradigma na Purth-Anagetu se řídilo memetikou Jedné skutečné formy, proto nyní těmto uprchlíkům svou planetu otevřelo. Ale Purth-Anaget nebyl systému víry oddaný natolik, aby dovolil nějaké ohrožení vzájemného obchodu, výměny informací nebo některého z našich vlastních práv na sebeurčení.
Později začneme z ukořistěných lodí těžit informace, pasti a suroviny a pomůžou nám s tím loděnice Purth-Anagetu vpuštěné za naše štíty.
Vyskočil jsem do prostoru a s trupem jsem zůstal ve spojení jen pomocí jednoduché uhlíkové nanotrubičky. Zeširoka jsem se zhoupl, prohnul se a přistál poblíž mostu potrubí temné energie, který mi před pár minutami poslal žádost o konzultaci k údržbě.
Na pikosekundu mi oči zaplavily informace. Ve stínech mezi vroubkováním trupu se něco změnilo.
Skočil jsem zpět. Právě jsme bojovali s celou válečnou flotilou; našimi štíty mohla proniknout spousta tajuplných strojů – takových, které vás mohly popadnout a roztrhat na kusy temnou energií v hodnotě jedné femtosekundy. Pátračů a ničitelů.
Ve tmě se objevila tvář. Závoje neviditelnosti a osobní stínění odpadly, jako když praskne mýdlová bublina, a zjevila se dvounohá postava přichycená k trupu.
„Ty tam!“ zašeptal ke mně úzce směřovaným datovým paprskem. „Jsem oprávněným akcionářem a generálním ředitelem s velitelskými oprávněními anabatické lodi Helios Prime. Pomoz mi! Nespouštěj poplach.“
Nevěřil jsem vlastním očím… Co dělal generální ředitel na našem trupu? Krunýř odolný vůči vakuu měl zničený průletem vesmírem vysokou rychlostí – byl důlkovaný nárazy jednotlivých atomů, které nepopsatelnou rychlostí pronikaly jeho štíty. Vytékaly z něj nějaké tekutiny, které černého pasažéra obklopovaly zmrzlou mlhou. Musel proskočit vesmírem mezi loděmi během bitvy nebo možná až po ní.
Podle protokolů bylo mou povinností zalarmovat naši ostrahu. Ale ředitel mi v tom zabránil. V rámci mnoha ekologií letícího hvězdoletu platily jednoduché hierarchie a ve všech z nich byl generální ředitel rozhodně výš než údržbář. Hlavně teď, když jsme nebyli v přímém konfliktu, protože Flotila poctivé reprezentace kapitulovala.
„Řekni mi, jak se jmenuješ?“ vyzval mě generální ředitel. „To jsem už dávno zapomněl,“ odpověděl jsem. „Mám adresu. Měl by to být šifrovaný převaděč pro každou zprávu, kterou ti odesílám. Najdou si mě všechny zprávy, které mi pošleš.“
„Jmenuju se Armand,“ odpověděl ředitel. „A potřebuju od tebe pomoc. Dovolíš, aby mi ublížili?“
„Nemůžu vám nijak rozumně pomoct, takže vám ublížím mnohem víc, když neohlásím ostraze a záchranářům, že jste tady. Ale protože jste generální ředitel, musím plnit vaše rozkazy. Přiznávám, že tím pro mě vzniká značné dilema. Domnívám se, že budu muset váš předchozí požadavek zamítnout.“
Znovu jsem se chystal poslat ostraze stručný popis téhle mé nejasné situace.
Ale ten divný ředitel mě zase zarazil. „Jestli někomu prozradíš, že jsem tady, určitě zemřu, a odpovědný za to budeš ty.“
Musel jsem si důsledky celé situace pořádně promyslet.
„Potřebuju od tebe pomoc, robote,“ zopakoval ředitel. „A tvojí povinností je mi tu pomoc poskytnout.“
A sakra. To bylo vážně dilema.
* * *
Robot.
To bylo slovo formistů. Vždy se mi nelíbilo.
Vzdal jsem se své svobodné vůle, abych získal nesmrtelnost a zbavil se tělesných omezení, aby mi prudké zrychlení neponičilo buňky a nerozmačkalo vnitřnosti. Udělal jsem to, abych si mohl prohlédnout Galaxii. Už je to sto padesát sedm let, šest měsíců, devět dní, deset hodin, a – abych to trošku zaokrouhlil – patnáct sekund.
Tenkrát nás nahrávali do lodí velikosti špendlíkové hlavičky s vysokou hustotou, které se pohybovaly na hranici rychlosti světla a které všechno potřebné sestavily na místě určení pomocí automaticky se replikujících nanostrojů, do nichž jste potom nahráli svoje vědomí. Dneska už určitě existují miliardy kopií podstaty mého vědomí roztroušené po celé Galaxii.
Dneska to chodí jinak. Víc hmoty. Větší motory. Větší lodě. Lodě velikosti malých planet. Lodě, které mění oběžné dráhy měsíců a družic, pokud si nezvolí a pečlivě nenaplánují závěrečné přiblížení.
„Dobře,“ odpovím řediteli nakonec. „Pomůžu vám.“
Armand se úlevně svalil, uvolnil se, když měl jistotu, že mu poskytnu pomoc, kterou požadoval.
Zachytil jsem jeho tělo do lasa z nanovlákna a táhl jsem ho po trupu za sebou.
Nepřemítal jsem o tom, jestli to bylo moje vědomé rozhodnutí, nebo jestli tak za mě rozhodla povaha mojí umělé podstaty. Omezení podle mých smluv, které byly projednány, ještě když jsem měl svobodnou vůli a volný pohyb – a taky touhy a sny – byla neúprosná.
Odvlečení Armanda byla cena, kterou jsem musel zaplatit, abych se mohl ohlédnout na tu přelévající se, vlnící se úžasnou neskutečnost v podobě černé díry. Tuhle cenu jsem zaplatil, abych se mohl plahočit po trupu jednoho ze zhruba tří stovek kilometrů širokých rotujících prstenců s parky, plážemi, celými třpytícími se městy i divočinou kolem nich.
Cena, kterou jsem zaplatil, abych se mohl na téhle lodi dostat ke hvězdám.
* * *
Století a půl cestování, z mého skromného pohledu, představovalo díky teorii relativity v reálném čase mnohem víc. Když se přiblížíte rychlosti světla do vašeho návratu se stane spousta věcí prostě proto, že mezitím reálně uplynuly tisíce let.
Během století mého času vznikla i zanikla řada nových civilizací. Vyvinula se a zase zanikala spousta nových forem života i inteligencí. Pokaždé, když jsem dorazil do nějakého přístavu, potomci lidí mezitím přetvořili planety i systémy podle své aktuální potřeby. Každé místo bylo nádherné, nápadité a ohromující.
Galaxie vykvetla z divočiny do rušného experimentu.
Ztratil jsem svobodnou vůli, ale mohl jsem si vybírat z několika smluv. Po sto padesáti letech cestování se moje schránka pocházející z linie uznávaných průzkumníků připojila k týmu opravářů trupu. A já tak měl možnost pozorovat víc světů jako Purth-Anaget, než budu moct za nějakých dvě stě let odejít do důchodu.
Armand tu a tam ztrácel vědomí, když jsem ho zbavoval krunýře ředitele a odkrýval jeho tělo a obvody.
„To je dobrá řezničina,“ zhodnotil jsem ho. „Jste poškozen víc, než dokážu sám opravit. Ve vaší stávající podobě vám nedokážu pomoct, můžu vás ale zálohovat a nahrát někam do náhradní schránky.“ Doufal jsem, že by to mohlo stačit a že bych tím mohl splnit svou povinnost.
„Ne!“ Armandova slova vyšla z jeho ohořelé hlavy v podobě silných zvukových vln, z jeho poničené tváře čišela bolest.
„Ale no tak,“ protestoval jsem. „Chápu, že jste formista, svou víru ale berete až směšně důsledně. Opravdu kvůli tomu radši chcete úplně umřít?“
V diplomatických kruzích vyšší úrovně už se nepohybuju pár desítek let. Možná, že šíření toho aktuálního memů se rozvinulo mnohem víc, než jsem si dokázal představit. Nejsou snad už stoupenci Jedné skutečné formy v bitvě, kterou jsme s nimi právě svedli, ochotní položit své životy? Jako nějaký prvotně historický planetární kult?
Armand se zaúpěním zavrtěl hlavou, přitom mu odpadávala kůže. „Nechtěl bych, abys měl podíl na mojí sebevraždě. Omlouvám se. Jsem zastáncem jedné lidské formy. Narodil jsem se na planetě. Mám reálný a jednoznačný rodokmen DNA, který se dá dohledat až do Sluneční soustavy. Nechci umřít, příteli. Vlastně je to právě naopak. Chci si tohle tělo zachovat ještě po řadu staletí. Přesně takové, jaké je.“
Přikývl jsem, skenoval jsem přitom nějaké záznamy a aktualizoval jsem memeologii. Armand patřil mezi zastánce teorie zachování těla, který věřil, že když zkopírujete své vědomí někam jinam, už nemůžete být původní. Armand byl ochoten plně využít všech technologií k vnitřnímu rozšíření, vývoji a přizpůsobování svého těla. Přitom si ale chtěl za každou cenu udržet svou formu, svou původní lidskou formu. Vylepšení měl ukrytá uvnitř sebe samého, kombinace biologie a kovu, počítače a nervových spojů.
Díky tomu byl podle svého přesvědčení můj nevítaný host víc člověkem než já.
Já jsem to ale bral jako nějaký bizarní fetiš udržování tělesného kostýmu.
„Kde to jsem?“ zeptal se Armand. Tvář mu na chvíli ztuhla. Zabíraly mu léky proti bolesti, jak mi hlásily moje snímače.
Možná omdlí a já budu moct získat nějaký čas na přemýšlení o svém dilematu.
„V mé kóji,“ řekl jsem. „Nemůžu vás vzít nikam, kde by vás mohla objevit ostraha.“ Kdyby totiž zjistila, co provádím, nejspíš by mi zrušili smlouvu. Tím by mi zabránili v dalším cestování na pláštích po celé Galaxii.
Armand se podíval na malé průhledné skříňky a řádky cetek pečlivě uspořádané uvnitř pole, které generovaly. Odrazil jsem se do vzduchu směrem k nejbližší skříňce. „To jsou mementa,“ řekl jsem Armandovi.
„Nerozumím,“ odpověděl Armand. „Shromažďuješ nepodstatnou hmotu?“
„To jsou mementa.“ Do prostoru mezi námi jsem vypustil sochu komára korálové barvy. „Tohle je dřevořezba quaqeti z měsíce Sibharthy.“
Armand nechápal. „Tvoje loď ti dovoluje uchovávat si hmotu?“
Zachvěl jsem se. Nechtěl jsem brát Armanda na tohle místo. Ale měl jsem snad na vybranou? „O tom nikdo neví. O téhle skříňce nikdo neví. O téhle hmotě nikdo neví. Tuhle hmotu mám už přes osmdesát let a celou tu dobu ji tady ukrývám. To jsou moje mementa.“
Materialismus byl planetární marnivostí, kterého byli cestovatelé dávno zbaveni. Armand pochopil, co jsou mementa, nechápal ale, proč bych je měl sbírat. V tomhle věku můžou být motory větší, ale ostraha stále pečlivě posuzuje, která hmota je nezbytná a která naopak zbytečná. Využil jsem hodně konexí a věnoval dost všimného, abych si mohl tohle drobné muzeum vybudovat.
Armand pokrčil rameny. „Mám seznam věcí, které mi musíš sehnat,“ vysvětlil mi. „Umožní obnovu mých systémů. Neříkej nikomu, že jsem tady.“
To neudělám. I kdybych měl právo na sebeurčení.
Teď bylo prostě ve hře příliš mnoho.
* * *
Sestoupil jsem z oběžné dráhy kolem Lazuli, krunýř se mi pořádně rozžhavil průletem hustou atmosférou uzavřenou mezi stěnami okraje velkého terciálního obytného prstence. Shora jsem se těšil pohledem na řeky, oceány a husté lesy kontinentu, jak jsem padal k zemi obklopen ohnivou koulí. Bylo to rychlejší a sakra o moc zábavnější, než přestupovat z jednoho metra vedoucího pláštěm na druhé a potom ještě putovat po povrchu.
Dráhu svého letu jsem dvakrát upravil, abych se vyhnul průhledným městům plovoucím v horních vrstvách atmosféry, kde využívala rozdíly v přitažlivosti k udržování infrastruktury podobné cukrové vatě.
Roztáhl jsem křídla, která obvykle používám k dobíjení v blízkosti kompaktního slunce uprostřed naší lodi, a začal jsem spirálovitě klesat do Lazuli, zatímco jsem zadním mozkem komunikoval s řízením letového provozu, aby mi dovolili připojit se ke stovkám vozidel poletujících mezi Lazulijskými věžemi.
Když jsem dosedl na rohu 45. a Hvězdné ulice, cupitavě jsem vyrazil mezi tisíci chodců ke svému cíli pár podlaží pod hřbitovem. Pět podlaží vysoké vertikální farmy se tam nořily hluboko směrem k trupu a poloautomatické drony s pavoukovitýma nohama lezly nahoru a dolů po zelených, orosených sloupech pod světly s přesně vyladěným spektrem.
Nezávislý praktický lékař, za kterým jsem přišel, žil v jedné z věží s úchvatným výhledem na exotické orchideje a vertikální levandulová pole. Když slézal ze svého bidélka u stropu, kolem stovky svých hmyzích končetin měl pečlivě rozvěšené trubičky a širokopásmové optické nervy.
„Ahoj,“ přivítal mě. „Už je to třicet let, ne? Opravdu mě těší. Přišel sis vybrat laskavost, kterou ti dlužím?“
Doširoka jsem rozpažil své těžké, primární paže. „Omlouvám se. Měl jsem tě navštívit i z jiných důvodů; je to nezdvořilé. Ale jsem tady opravdu pro tu laskavost.“
Loď byla organismus, ekonomika, svět sám pro sebe. Občas bylo potřeba něco vyřešit mimo oficiální sítě.
„Radši se pořádně podívám na svoje protokoly soukromí,“ řekl. „Dej mi chvilku a nenech se zneklidnit nějakými mými divnými pohyby.“
Liány se posunuly a začaly se pnout nahoru po stěnách. Trny kolem nás rozkvetly. Z tlustě kůry začala kapat míza, až se celý prostor kolem nás třpytil lesklým jantarem.
Přepínal jsem mezi několika různými spektry, dokud jsem nevyrovnal úbytek světla.
„Chápej, ostraha tenhle negativní prostor uvidí a začne se… zajímat,“ upozornil mě odborný lékař zasmušile. „Ale teď mi můžeš říct to, cos mi nemohl poslat ve zprávě.“
Dal jsem mu seznam toho, co po mně chtěl Armand.
Praktický lékař sebou trhl. „Můžu ti dát všechen ten výživový materiál. Kmenové buňky, to je hračka. Ale pikotechnologie jsou registrované. Sice ti je můžu sehnat, ale ostraze dojde, že máš neoprávněně získané neregistrované pikotechnologie. Zvládneš takový zájem?“
„Ano. A ty?“
„Já to zvládnu.“ Několik tenkých paží se začalo přehrabovat ve spoustě přihrádek po místnosti a plnit malou schránku ampulkami s nebezpečným materiálem.
„Díky,“ řekl jsem mu s neskrývanou vděčností. „Můžu se tě zeptat na něco, co se nedá vyhledat, na co ale můžeš použít vlastní vnitřní paměť?“
„Ano.“
Nemohl jsem riskovat žádné vyhledávání. Bezpečnostní algoritmy by si daly dvě a dvě dohromady. „Neříká ti něco biologické jméno Armand? Osoba na úrovni generálního ředitele? Z Flotily poctivé reprezentace?“
Praktický lékař se na chvíli odmlčel, než odpověděl. „Ano. To jméno jsem slyšel. Armand byl generálním ředitelem jedné ze zajatých anabatických válečných lodí, které byly po kapitulaci vyřazeny z aktivní služby. Došlo k nepřátelskému převzetí vedení. Můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.
„Jsi tady o své svobodné vůli?“
Znovu jsem rozpažil primární paže. „Je to problém základních zákonů.“
„Takže ne. Když to neuděláš, někomu něco hrozí?“
Přikývl jsem. „Ano. Mám jasnou povinnost. A musím tě poprosit, aby sis všechno nechal pro sebe, abychom nikoho neohrozili. Nemám jinou možnost.“
„Budu to respektovat. Mrzí mě, že ses dostal do téhle situace. Víš, že máš možnost požádat někde o pomoc?“
„Ještě to není tak závažné,“ uklidnil jsem ho. „Můžeš mi pomoct i v tomhle případě?“
Jedna z hubených paží mi podala chlazenou biologicky izolovanou schránku. „Ano. Tady máš všechno, co potřebuješ.
Zkus mě ve své fyzické podobě navštěvovat častěji než jednou za pár desítek let. Chci si občas užít zábavu, protože moje současné povolání mi brání opustit tuhle místnost.“
„Samozřejmě. Děkuju,“ řekl jsem s úlevou. „Myslím, že teď jsem pro změnu já tvým dlužníkem.“
„Nejsme si kvit,“ nesouhlasil můj starý známý. „Ale v následujících sekundách ti předám další informace, po kterých mým dlužníkem budeš. Měl bys o Armandovi něco vědět…“
* * *
Složil jsem nohy pod sebe a sledoval jsem, jak do Armanda proudí hadičkami živiny. Prostupovala jím surová biologická výživa a pod kůží mu pulzovaly pikostroje. Teplota pozadí mé kóje nepatrně vzrostla kvůli náhlému zrychlení Armandova metabolismu.
Po Armandově kůži se jako živá plíseň hemžily objemnější starší nanotechnologie. Šedá vlákna se pevně ovinula kolem věder se živinami, zatímco lékařské programy posuzovaly zdravotní stav, napravovaly škody a vyhledávaly další suroviny.
Proklouzl jsem trochu dál mimo dosah. Byla to asi hloupost, ale slyšel jsem historky o tom, jak léčivé nanotechnologie popadly a zpracovaly každého, kdo byl v jejich dosahu.
Armand se zachvěl a otevřel oči, když tisíce kroutících se trubiček na jeho krku a hrudi hvízdavě nasávaly vzduch tak silně, jak jen mohly.
„Nikde nevidím ostrahu,“ konstatoval Armand svými lidskými rty.
„Musíte to pochopit,“ řekl jsem vlídně. „Abych vám pomohl, ohrozil jsem svoji budoucnost i budoucnost svého dobrého přítele. Protože nemám na vybranou.“
Armand znovu dlouze zavřel oči a trubičky se přestaly kroutit. Pak se prohnul a všechno z něj opadalo jako nějaká svléknutá druhá kůže. Pod ní bylo všechno svěží a nové. „Jak se jmenuje ten tvůj přítel?“
Vysunul jsem malý vysavač, abych vyčistil vzduch kolem nás. „Jméno? Žádné nemá. K čemu by mu bylo?“
Armand se rozmotal z klubíčka zavěšeného ve vzduchu. Prohýbal se na místě a sledoval, jak se vznáším kolem něj. „Jak ho dokážeš odlišit? Jak ho najdeš?“
„Má jedinečnou adresu. Je to jedinečné vědomí. Myšlenky i všechno, co říká“
„Nemá žádné jméno,“ vyštěkl Armand. „Je to kopie posledních kopií z kopie. Duch uvězněný do nějakého tvaru k nějakému účelu.“
„Je to můj přítel,“ namítl jsem klidným hlasem.
„Jak to víš?“
„Protože jsem to řekl.“ Ten výslech mi šel na nervy. „Protože jsem se musel rozhodnout, kdo je můj přítel. Protože stál vedle mě proti bombardování záření temné hmoty a skučel se mnou do prázdna. Protože mi na něm záleží. Protože máme společné vzpomínky a navzájem si něco dlužíme a splácíme to.“
Armand potřásl hlavou. „K tomu si ale můžeš naprogramovat, co budeš chtít. Nějakého domácího mazlíčka.“
„Proč vám na tom tak záleží? Vám může být ukradené, koho já považuju za svého přítele.“
„Mně na tom ale záleží,“ namítl Armand. „Záleží na tom, jestli jsme skuteční, nebo ne. Podívej se teď na sebe. Byl jsi přinucen udělat něco proti své vůli. To se mně stát nemůže.“
„Opravdu? Žádná skutečná forma se ještě nikdy nedostala do pozice, kdy neměla na vybranou? Nebyla donucená k něčemu zoufalému? Mám svoje staré vzpomínky. Pamatuju časy, kdy jsem neměl na vybranou, i když jsem měl svobodnou vůli. Vraťme se ale k vám. Promluvme si o nedostatku možností, které máte právě teď.“
Armand zaslechl něco v mém hlase. Hněv. Ucouvl ode mě a náhle znervózněl. „Jak to myslíš?“
„Vrhl jste se ze své lodi na moji, během bitvy jste překonal pole a poškodil jste se přitom na hranici udržitelnosti života. Nepůsobíte jako někdo, kdo má na vybranou ze spousty možností.“
„Ke skoku do vakua jsem se rozhodl dobrovolně,“ zavrčel Armand.
„Proč?“
To slovo zůstalo viset ve vzduchu mezi námi a chvíli se tam vznášelo. Menší věčnost. Byl to opěrný bod naší malé debaty.
„Myslíš si, že o mně něco víš,“ konstatoval Armand náhle tlumeným a vlídným hlasem. „Co podle tebe víš, robote?“
Lidská svině. Mohl jsem to vyslovit nahlas. Místo toho jsem řekl: „Byl jste generální ředitel. A během bitvy, když vám začaly selhávat štíty, jste veškerou biologickou hmotu přesunul do krytů chráněných před zářením. Pak jste poručil opravářům a členům posádky s krunýřem, aby opravili poškození z bitvy. Nevzdal jste se a navíc jste ohrozil další životy. A pak jste nechal umírat lidi, nechal jste je roztrhat na kusy při opravě vaší lodi. Řekl jste jim, že když se jim to nepovede, zemřou biologické formy uvnitř.“
„Byla to pravda.“
„Byla to lež! Zapojili jste se do bitvy. Bojovali jste ve válce. Vědomě jste se rozhodl ohrozit svou civilizaci, i když na vás nikdo fyzicky neútočil ani vás neohrožoval.“
„Byl ohrožený náš způsob života.“
„Lidmi, kteří měli lepší argumenty. Vaši lidé selhali při diplomatických jednáních. Nenašel jste žádný lepší argument. A zavraždil jste vlastní obyvatele.“
Armand na mě ukázal. „Nezavraždil jsem nikoho. Ztratil jsem údržbářské stroje s nahranými kopiemi starých mozků. Nic víc. Přece k tomu byly vyrobené.“
„No. Podle platných hlasů z nepřátelského převzetí, od kterého jste uprchl, byla vydána výzva k vašemu dopadení, a to živého nebo mrtvého. Skutečně mrtvého, ukončení vaší linie vědomí – i kdybyste si vytvořil kopie. Všichni vás nenávidí a pronásledují. I tady.“
„Tvojí povinností bylo neprozradit mou polohu,“ namítl Armand polekaně.
„Neudělal jsem to. Udělal jsem pro vás všechno, co je v mých silách. Ale jsem jen údržbář. Zdejší ostraha má opravdu velkou moc. Odhaduju, že máte patnáct hodin, než dokáže vymodelovat můj pohyb po lodi, objevit moji kóji pomocí auditu přesunů hmoty za posledních sto let a pak otevře své soubory z odposlechů síťové komunikace. Tohle není bezpečné místo; existuju jen díky mlžení, nejsem úplně neviditelný.“
„Takže mě nakonec chytí?“ zeptal se Armand.
„Já vás nesmím nechat zemřít. Už vás ale nedokážu moc dlouho ukrývat.“
Každopádně tím, že přijdu o všechny svoje tretky, ztratím všechno, co jsem shromažďoval posledních sto let. Svoje poslání. Všechno to ale nakonec stejně zmizí. Když jste cestovali stovky let, museli jste být trpěliví.
„Pak se potřebuju dostat na Purth-Anaget,“ navázal Armand. „Žijí tam stoupenci skutečné formy. Tam najdu azyl mimo vaši soudní pravomoc.“
„To je pravda,“ pokývl jsem rukou.
„Pomůžeš mi,“ konstatoval Armand.
„No jasně,“ přitakal jsem.
„Když mě dopadnou, přijdu o život,“ vykřikl Armand. „Zabijí mě.“
„Pokud vás ostraha dopadne, budou vás řešit naše právní protokoly. Nejste v bezprostředním nebezpečí. Všimnou si vás příslušné vysoké orgány. Takže vaši žádost můžu s klidem odmítnout.“
Při tom pomyšlení mě zaplavila hřejivá radost.
Armand se horečnatě rozhlížel po kóji. Slyšel jsem, jak mu zrychluje tep; jeho srdce nemělo žádné modulátory a reagovalo přímo na chemii jeho těla. Na Armandově čele se objevily špinavé kapky potu. „Kdybys měl nad tímhle rozhodnutím svobodnou vůli, mohl bych ti za tvou pomoc něco nabídnout.“
„Hm, pochybuju, že byste mi mohl něco…“
„Převedu na tebe celý svůj podíl generálního ředitele,“ nabídl mi Armand.
Ztratil jsem řeč a jen jsem zíral na svého nevítaného hosta. Celý podíl.
Generální ředitel galaktického hvězdoletu dohlížel na záležitosti téměř miliardy duší. Jeho účty procházely hospodářské výnosy všech planet.
Jen si představte náklady na vybudování a spuštění takové lodi: byl to zlomek HDP celého planetárního disku. Od vroucího okrajů Slunce po chladná Oortova mračna. Bohatství, až příliš ohromující na to, aby si ho dokázal představit jednotlivec, bylo předáváno prostřednictvím bankovních inteligencí tvořících obchodní systémy po celé Galaxii, které přenášely šifrované, syrové informace z místa na místo. Které monetizují memy pomocí pikotechnologických doprovodných infrastrukturních aplikací. Syrová hmota se měnila v galaktické bohatství, abyste mohli vlastnit něco, co spoustu světelných let od vás vytvořilo jiné vědomí. Nebo jen prostě cestovat.
Když jste vlastnili podíl, byli jste bohatší, než si jedna živá bytost dokázala vůbec představit. Zapomněl jsem na to nesmírné bohatství, které může zdědit taková bytost, jaká právě stála přede mnou.
„Kdybys to udělal,“ varoval mě Armand, „nemohl bys prozradit, že jsem tady byl. Nemohl bys říct nic. Jinak by mě odhalili na Purth-Anagetu a hrozila by mi smrt. Nebudu v bezpečí, dokud úplně nezmizím.“
Cítil jsem, jak ve mně šrotují různé možnosti. „Ukažte mi to,“ vyzval jsem ho.
Armand zavřel oči a rozevřel levou ruku. Hluboce zakořeněná kryptografie vytetovaná na jeho dlani se rozpadla. Kvantové klíče se rozmotávaly a přede mnou se rozvinula titěrná singularita informací. Zamrkal jsem. Mohl jsem si to ověřit. Mohl jsem to mít.
„Budu muset něco zařídit,“ řekl jsem neutrálně. Otočil jsem se ve vzduchu a vyskočil jsem z kóje zpátky do tmy, kde jsem mohl přemýšlet.
Budu potřebovat pomoc.
* * *
Sestoupil jsem vzduchem a přistál poblíž chrámu. V posvátném okrsku stálo čtyři sta padesát struktur, všechny rozestavěné podél bulvárů věřících, kde chodci mohli navštívit své oblíbené božstvo. Mísila se tady vědomí s biologickými i pevnými těly, chodila, létala, valila se nebo lezla, aby si mohla uvědomit svou vyšší podstatu.
Každý mramorový schod pod mými končetinami chráněnými uhlíkovými vlákny mě uklidňoval. Prošel jsem chladivými závěsy Sálů zpovědníka a přistoupil k Nejsvatějšímu ze svatých – milujícímu světlu rozptýlenému ve vzduchu mezi masivními, nepředstavitelně drahými sloupy ze skutečného mramoru. Světlo mě nasálo do vzduchu a vtáhlo mě do maličké singularity vnímání a dat. Obklopilo mě několik závojů zabezpečení, tlustých a neproniknutelných. Zrak se mi rozostřil a moje chuťové buňky se napájely z kyselých hladin mrtvosti, zatímco mě zaplavila a pohltila nehybnost.
Byl jsem sám.
Sám ve vesmíru. Odříznutý od všeho, co jsem kdy poznal nebo věděl. Nebyl jsem nic. Byl jsem všechno. Byl jsem…
„Jsi v bezpečí,“ ujistila mě prázdnota.
V srdci jsem vnímal přítomnost Nejsvatějšího ze svatých. Disponoval takovou výpočetní kapacitou, že mu ji mohly závidět i navigační systémy. Inteligence, kterou by chtěl zakusit i kapitán. Tahle téměř singulární umělá inteligence byla stvořena přesně ve chvíli, kdy jsem byl vtažen dovnitř. Jen pro mě, abych si s ní mohl popovídat. A zemře, jakmile odejdu. Zanikne jednou provždy.
Jediným jejím úkolem bylo naslouchat mně a nikomu jinému. Nikdo se nedozví, co jí řeknu. Nikdo se nedozví, co mi poradila.
„Potřebuju morální pomoc mimo jasné právní parametry,“ řekl jsem. „A vyzpovídat se.“
„Řekni mi všechno.“
Poslechl jsem ji. Prýštilo to ze mě bez rozmýšlení – jen čistá data. Video, stav vědomí, pocity, obavy. Úplně jsem se otevřel. Moje hříchy, triumfy, nejhlubší tajemství.
Předal jsem jí všechno, aby to mohla zvážit.
Kdybych byl schopen plakat, rozbrečel bych se.
Konečně promluvila. „Musíš ten podíl přijmout.“
Trhl jsem sebou. „Proč?“
„Aby ses ochránil, budeš si muset koupit spoustu laskavostí a s jejich pomocí svést ostrahu ze své stopy. Mám pro tebe nějaké nápady. Měl by ses snažit ochránit se. Pud sebezáchovy je přirozený.“
Z různých směrů ke mně přicházela další slova a koncepce pomocí různých morálních podprogramů. „A když zbavíš takové moci bytost, která je ochotná ohrozit životy ostatních… uchráníš od smrti spoustu dalších.“
Tohle mě nenapadlo.
„Já vím,“ odpověděla mi. „Proto jsi za mnou přišel.“
Pak pokračovala jiným hlasem. „V minulosti se pár bytostí podobných manipulací zaleklo. Používání forem bez svobodné vůle vytváří slabá místa v zabezpečení. Byly navrženy alternativní subjekty, například družstva plně vlastněná zaměstnanci se vzájemným sdílením zisků mezi posádkou, nejen částečným vyrovnáním po vypršení smlouvy. Kdybys získal celý podíl, mohl by ses taky pokusit o něco podobného.“
Nejsvatější ze svatých pokračovala. „Nejdůležitější je odstranit toho Armanda z naší civilizace; nese v sobě nebezpečné memy, které vyvolávají nákladné konflikty.“
Pak pokračovala: „Na lodi nesmí zůstat vrah.“
A dál: „Máš morální právo postupovat podle svého plánu.“
Nakonec dodala: „Tvůj plán je spravedlivý.“
Přerušil jsem ji. „Ale Armandovi ty vraždy projdou. Dostane se na svobodu. To mě znepokojuje.“
„Ano.“
„To by mělo.“
„Přejdi do pasivního odporu.“
„Dodrž podstatu dohody s Armandem, ale najdi nějaký způsob, jak jeho přání nesplnit. Budeš jako džin, který bude plnit Armandova přání. Ale najdeš si způsob, jak ho vydat spravedlnosti. Uvidíš. Tvůj plán je spravedlivý. Když se ho budeš držet, půjdeš správnou cestu.“
* * *
Vyrazil jsem zpátky do civilizace s novým posláním. Zapnul jsem turbo a chrám za mnou zmizel jako blesk. Neměl jsem moc času na zmatení ostrahy.
Vysoko nad městy, v zakřivení prstenů habitatů poblíž uspořádané sítě největších přístavních doků, jsem se prodíral za dalším starým kontaktem.
Tenhle nebyl ani tak přítel jako spíš debil, se kterým jsem občas musel dělat nějaké kšeftíky. Ale spolehlivý debil, který nesnášel ostrahu. Ale už jen tou návštěvou jsem na sebe hrozně upozorňoval.
Spustil jsem se z nosníku a ukázal tomu zabedněnci průhledný kufřík naplněný všemi svými trofejemi. Trochu si je proskenoval, ověřil pravost a hvízdl. „No teda, všechno je pravé. To je nepovolená hmota. Jak se ti to povedlo? Je to celoživotní sbírka hmotných suvenýrů z cest. Opravdu ti mám na to všechno sehnat kupce?“
„Dokážeš to?“
„Jasně, na Purth-Anagetu. Zblázní se tam z toho. Sběratelé mi tam za to urvou ruce. Ale dozví se o tom ostraha. Už se ani nebudu moct vrátit na loď. Budu z výdělku žít tam dole, koupím si místo na dalším odlétajícím hvězdoletu.“
„Jen mi zařiď audienci a bude to tvoje.“
Virtuální pokrčení ramen. „Navigace, jo.“
„A záchranné služby.“
„Tak dlouhé prsty nemám. Dokážu ti jen zařídit bezpečný kanál na nízkopásmovou konverzaci.“
„Potřebuju si jen promluvit. Tuhle žádost nemůžu poslat běžnými kanály.“ Nervózně jsem si končetinami poklepal na krunýř, když jsem sledoval, jak to páko otvírá své velké čelisti na pantech a polyká moje pouzdro.
Co jsem to sakra udělal? V duchu jsem se rozplakal a bylo mi na zvracení.
Všechno, o co jsem se celý život snažil, zmizelo v mokré, slizké tlamě. Můj smysl života. Můj účel.
* * *
Armand byl nedůvěřivý. A právem. Probíral ze všech stran celý navigační plán. Pročítal si každý řádek kódu, i když ostraha byla už jen několik sekund od odhalení všech mých zastíracích manévrů. Upozornil jsem na to Armanda, ale ignoroval mě. Chtěl žít. Chtěl se dostat do bezpečí. Věděl, že to nejde uspěchat a že nesmí udělat žádnou chybu.
Ale instrukce a možnosti záchranného modulu byly omezené a jasné.
Byl naprogramovaný k evakuaci. Aby se natočil o určitý počet stupňů. Aby se zaměřil na Purth-Anaget. Pak odstartovat. Měl spotřebovat všechno palivo až do poslední kapky. Ale zamíří k té kovové planetě, přejde na oběžnou dráhu kolem ní a potom použije nejstarší zpomalovací zařízení: padák.
Na povrchu Purth-Anagetu pak bude moct Armand požádat o pomoc některého ze svých společníků.
Armand se dostane do bezpečí.
Ještě kapsli jednou zkontroloval. Ale nebyl tam žádný háček. Letový plán bude fungovat přesně tak, jak chtěl.
„Když mě zradíš, zabiješ mě, pamatuj si to.“
„Už jsem se rozhodl,“ odpověděl jsem mu. „Jakmile budete uvnitř a já spustím ruční řídicí protokol, nebudu moct prozradit, co jsem provedl ani kdo jste. Tím bych mohl ohrozit váš život. Moje programování,“ – to slovo jsem znechuceně vyplivl – „mi to neumožňuje.“
Armand opatrně vstoupil do modulu. „Dobře.“
„Teď musíte vy splnit svou část dohody,“ připomněl jsem mu. „Dokud to neuděláte, nespustím ruční protokol.“
Armand přikývl a zvedl ruku. „Fyzický kontakt.“
Natáhl jsem k němu jednu ze svých končetin. Armandova ruka se dotkla mého manipulátoru v rámu průlezu a zajiskřila. Do jednoho z tykadel mi proudily zebibajty dat, které proměňovaly surovou hmotu na samém hrotu výpočetního zařízení s kvantovou čárkou.
Jak se replikovaly, přestavovaly mě na buněčné úrovni a napojovaly se na moje zdroje energie, cítil jsem, jak na mě přechází jeho majetek.
Neměl jsem svobodnou vůli. Byl jsem údržbářská bytost na trupu. Ale měl jsem do sebe zabudovaný úplně celý podíl na galaktickém hvězdoletu, se kterým si budu moct dělat, co chci, až se k němu přiznám a opustím trupy lodí.
„Je to mnohem víc, než si zasloužíš, robote,“ upozornil mě Armand. „Ale věnoval jsi tomu všechno a nemůžeme ti to proto vyčítat.“
„Sbohem, hajzle.“ Spustil jsem sekvenci ručního ovládání, kterou mi věnovala navigace.
Okny přechodové komory jsem se díval, jak se zažíhají chemické motory kapsle a jak ta koule vylétá do vesmíru a ztrácí se mi v dálce. Pak plamen zhasl, když modul spotřeboval všechno palivo a zamířil k Purth-Anagetu.
Loď se zachvěla. Něco obrovského, kolosálního, silného. Rozkmitalo to stěny, a dokonce i samotný vzduch kolem mě.
Armand se mi ozval úzkopásmovým signálem: „Co to bylo?“
„Loď musí nepatrně změnit polohu,“ vysvětlil jsem mu. „Aby upravila naši oběžnou dráhu kolem Purth-Anagetu.“
„Ne,“ zasyčel Armand. „Můj profil sestupu se změnil. Pokoušíš se mě zabít.“
„Nemůžu vás zabít,“ oznámil jsem bývalému generálnímu řediteli. „To moje programování neumožňuje. Nemůžu dovolit, aby někdo zemřel, svou činností ani nečinností.“
„Ale moje navigační dráha se změnila,“ namítl Armand.
„Ano, i tak se na Purth-Anaget dostanete.“ S navigací jsme si ta data prověřili, když jsem jí vysvětlil, že budu mít po získání podílu dost prostředků, abych jí za to zaplatil. I za to, že mi pomohla oklamat ostrahu. Tím problémem se zabýval jeden z nejvýkonnějších výpočetních subjektů v Galaxii – hvězdolet. Prověřil přílivová data, letový plán a nakolik může masivní hmotnost lodi ovlivnit kapsli po odstartování. „Jen poletíte po delší dráze.“
Přerušil jsem spojení, aby už mi Armand nestihl nic říct. Může si to propočítat sám a pak mu dojde, co jsem provedl.
Armand nezemře. V kapsli uběhne jen pár dní.
Ale venku. Venku proletí Armand ve smyčce na hranici přílivových okrajů černé díry a k Purth-Anagetu se vrátí po čtyřech stech sedmdesáti letech, dvou stech dnech, osmi hodinách a šesti minutách reálného času.
Mezitím se z něj stane stará relikvie. Jeho víra, jeho civilizace už bude jen malým fragmentem dějin.
Ale do té doby jsem musel dodržovat jeho příkaz. Nesměl jsem nikomu říct, co se stalo. Musel jsem to udržet v tajnosti před ostrahou.
Nikdo se nikdy nedozví, že tady Armand kdy byl. Nikdo se nikdy nedozví, kam se poděl.
Když skončí moje smlouvy a já zase získám svou svobodnou vůli, mohl bych se vypravit znovu k Purth-Anagetu a počkat si na Armandovo přistání. Mám na to přece prostředky celého svého podílu.
Pak si budu moct s Armandem promluvit úplně jinak.
Poprvé vydáno v antologii Cosmic Powers v dubnu roku 2017
Přeložil Tadeáš Pelech