Strach.
Tehdy jsem zažil strach. Takový strach, jaký jsem do té doby nikdy nepoznal, a od té doby už také ne. Až… Až na pár výjimek.
Nevím, kolik let mi tehdy bylo, vím jen, že jsme byli na cestě. Strýček Jan mě brával s sebou, nechtěl mě nechávat doma samotného. Měli jsme hlad, a tak jsme zašli do restaurace. Byl už večer, pamatuji se na potemnělou oblohu a krajinu zarudlou paprsky usínajícího slunce. Tehdy jsem to nedovedl ocenit, od té doby je pro mne zapadající sluníčko příznakem smrti.
Nemám vůbec rád ty chvíle, kdy den končí a překlápí se v noc. Tehdy se to totiž stalo, a já vím, že jednou nastane podobná chvíle. Neodvažuji se ani tušit, co se stane.
Slyšel jsem, jak si hosté šeptají, jak se vyděšeně obracejí jeden na druhého, vycítil jsem z jejich hlasů obavy, vzdor, a zejména bezmoc.
V tom šumu jsem zaslechl slovo prohibitor, a to už stál na prahu.
Nezavřel za sebou hned, nechal hasnoucí den, aby na několik vteřin polaskal svým hrozivým svitem celý lokál. Když pak dveře zaklaply, den pohasl a s ním i žárovky, místnost potemněla, a hlasy utichly.
Ozvaly se kroky. Dřevěná podlaha vrzala a okované boty duněly jako válečný tamtam.
Připadl mi vysoký, mohutný, obrovský. Na hlavě široký klobouk, jaký nenosí nikdo jiný než prohibitoři. Černý, s bílým kovovým kroužkem.
I sám prohibitor byl černý. Dlouhý černý plášť nosil rozepnutý, když kráčel, tak cípy za ním vlály. Černé sako, černá košile, černá vázanka, černé kalhoty, vysoké černé boty. Na klopě odznak s písmenem P, které mi připadalo jako ostrý nabroušený srp. Vsadil bych se, že přijel černým autem, a kdyby náhodou vystoupil před chvílí z vlaku, nutně by musel cestovat černým vagonem.
Ale tvář měl světlou. Snad měla stejnou barvu jako u normálních lidí, ale v kontrastu s černou garderóbou působila jako maska z bílého papíru.
Pomalu prošel až k barovému pultu a na několik sekund se zastavil. Hleděl do očí barmanovi, který usilovně čistil sklenici a nepřestával, i když ho prohibitorovy oči hledící z hlubokých důlků doslova probodávaly. Barman se ani nepohnul, ale já vycítil, že i on má strach.
Zděšeně jsem vyskočil a přitiskl se ke strýci. Ten mě objal a chránil mě před tím kráčejícím zlem. Tiskl mě snad i větší silou, než si uvědomoval, skoro mě škrtil, ale já se neodvážil špitnout.
A pak se prohibitor otočil doprava a vydal se mezi stoly. Dvě desítky očí ho sledovaly s tichým napětím, nikdo se neodvažoval ani pohnout, aby na sebe neupoutal pozornost. Ale prohibitor šel neomylně a zcela jistě, a já už věděl kam. Zastavil se u mého strýce. Neviděl jsem, kam se strýc dívá, měl jsem ho za zády. Vnímal jsem jen naleštěné vysoké prohibitorovy boty, v nichž se odrážela matná světa zavěšená na stropě, která jako kdyby se přestěhovala do toho podivného deformovaného světa, který odlesk bot vytvářel. Snad jsem tam spatřil i sám sebe, ale to už prohibitor promluvil.
Byl to hlas kata.
„Ustup, chlapče.“
Strýc mě pustil. Já ještě chvíli stál, strachem jsem se nemohl hnout, ale strýček do mě strčil. Udělal jsem tři kroky stranou.
Čekal jsem, co bude dál. Vše se odehrálo takřka beze slova. Strýc si rozepnul rukáv košile a natáhl ruku. Prohibitor sáhl do kapsy a přiložil mu k předloktí malou černou krabičku. Ozval se protivný signál, takové zvláštní zapísknutí, jako když šlápnete kočce na ocas.
Vytekla kapka krve.
Prohibitor se podíval na displej přístroje a pak řekl:
„Nula celá tři.“
Sálem to lehce zašumělo. Nikdo nemluvil nahlas, byl to takový hromový šepot, ale pochopil jsem, že jsou všichni ohromeni. Ale ten jemný hukot ihned odezněl a znovu zavládlo ticho.
Prohibitor schoval přístroj do kapsy a pak sáhl do výstřihu saka.
Natáhl ruku. Držel v ní pistoli.
Malou hračku, lesklou, stříbřitou, a já na ní neviděl nic jiného než to ostré P, které tentokrát bylo vyvedeno černou barvou. Ten symbol mi zakryla prohibitorova dlaň.
Třeskla rána.
Jenom jedna.
Strýc se pomalu hroutil k zemi, strhával s sebou ubrus i všechno nádobí. Ještě chvíli hleděl na svět a jeho ústa se lehce otevřela a zaznělo jediné slovo. Mohl jsem je slyšet snad jenom já.
„Liston,“ řekl. Nic víc.
Pak se zhroutil na podlahu a znehybněl.
Nic jsem nechápal, ničemu jsem nerozuměl. Nenapadlo mě, že strýček se od toho okamžiku nikdy nepohne, že za několik minut přikryjí jeho tělo bílým ubrusem, o něco později je zabalí do černého plastikového pytle a odvezou neznámo kam, a já že už strýčka, kterého jsem měl tak rád, nikdy neuvidím.
A prohibitor se sehnul ke mně, strčil mi prst pod bradu a zvedl mi hlavu tak, že jsem se mu musel dívat do očí. Jeho tvář byla nadále zcela netečná, a zazněla z ní stručná věta.
„Pamatuj si tenhle okamžik, hochu. Otec ti byl špatným příkladem.“
Jaký otec? říkal jsem si, když jsem hleděl na prohibitorovy boty, jak si to namířily ven ze sálu. Pochopil jsem po letech – on nevěděl, že nemám rodiče a že strýček byl jediný, koho jsem měl. Ale jak myslel svá slova? Chtěl mě varovat, nebo se těšil, že se opět setkáme?
* * *
Marně jsem hledal útěchu. Ústrky, ponižování, šikana, toho jsem si užil dostatečně. Můj další život nevypadal nijak růžově.
A přitom mě dnem i nocí pronásledovalo jedno jméno.
Liston, tak se jmenoval starosta naší obce. Měl snad ještě nějaké rodné jméno, ale nikdo jej tak neoslovoval. Každý mu říkal Listone, nebo pane Listone, pokud se už někdo před ním neklaněl a neříkal mu Vaše Milosti nebo Vaše Blahorodí.
Připadal mi, ostatně jako všichni dospělí, velmi starý, ale v té době mu nebylo víc než takových pětatřicet čtyřicet let. Nosil vždy šedý, pečlivě střižený oblek a typickou hůlčičku; nepotřeboval ji, protože nekulhal, ale už vlastně patřila k jeho image. Vždy měl sklony k plešatosti, a tak nosíval klobouk. Nikdy se však neuchýlil k paruce a své příkoří hrdě snášel.
Pamatuji se na to, co se stalo asi tři dny předtím, než strýčka navštívil prohibitor.
Nesmí se říkat, že prohibitor někoho zabil, vždy je třeba hovořit o návštěvě. Pokud někdo nazval věci pravým jménem, obvykle ho čekala návštěva prohibitora. A málokdo se před prohibitorem ukázal být zcela čistý.
Strýček se s panem Listonem pohádal. Bylo to na ulici a slyšelo to dost lidí. Nevěděl jsem, co bylo předmětem sporu, nezajímalo mě to. Ale vím jen, že strýček byl člověkem mírumilovným a nerad vyhledával spory. Něco ho muselo velice namíchnout, když Listonovi vyčítal nějaké „nekalé příjmy“, „ulité dotace“, „nečestné jednání“ a „protěžování oblíbenců“. Nevím, jestli padla přesně tato slova, nepamatuji si přesně onen rozhovor.
Dnes bych to vše shrnul pod jediné slovo – úplatky, ale tohle strýček určitě neřekl.
Uplynuly tři dny, a přišel prohibitor. A strýček mně, malému chlapci, který teprve bral rozum, pošeptal to jediné slovo, které mohlo vysvětlit vše – Liston.
To slovo se pro mne stalo na dlouhá léta symbolem něčeho zlého, něčeho, co je horší než samo zlo, něčeho, co je horší než sám ďábel.
Od té doby jsem viděl prohibitora mnohokrát, ale vždy jen z dálky, už nikdy tak zblízka jako při tom otřesném zážitku. Až příliš často navštěvoval naše městečko, kterému vládl hodný pan Liston, a až příliš často umírali lidé, do kterých by to nikdo neřekl.
Pomalu jsem začínal brát rozum. Na první dny po strýčkově smrti se nepamatuji, mám jen útržkovité vzpomínky na bílou kovovou postel, bílé stěny, bílý stejnokroj ženské s přísným hlasem, bílý plášť mlčenlivého lékaře.
Nerozuměl jsem tomu, co říkali, často moudře koukali na teploměr a pokyvovali hlavou. Sám jsem se těšil na to, že umřu, protože už jsem na světě nikoho neměl, ale najednou jsem se přistihl, jak sedím na zadním sedadle černého auta, a to mě odváželo někam za město, kde byl u hustého lesa umístěn sirotčinec, kam mě na dlouhých dvanáct let zavřeli.
Nebyla to šťastná léta, ale když se na ně ohlížím, nebyla ani nejhorší. Dostával jsem najíst, i když jsem míval výhrady, ale to má každé dítě, měl jsem střechu nad hlavou, i když neposkytovala vždy teplo, a měl jsem své lůžko, pokud jsem nemusel na Osvaldův příkaz spát na zemi.
Osvald, to byl nejhorší přízrak tohoto období. Samolibý, nevychovaný, brutální, zákeřný. Neexistuje dost přídavných jmen, kterými bych dokázal jeho chování charakterizovat. Skutečností je, že po celou dobu byl ten uhrovatý zrzavý kluk miláčkem všech vychovatelů, zatímco ti, které týral, byli v očích pedagogického sboru vyvrheli. Holt to s nimi uměl.
A jednoho dne, když na mne vylil kýbl ledové vody a já pak musel za trest opisovat dlouhé stránky nesmyslů, protože jsem údajně překročil zákaz vstupu na zahradu, jsem se rozhodl, a také jsem to Osvaldovi oznámil:
„Až budu velký, stanu se prohibitorem. A najdu si tě.“
Pak jsem pochopil, že Osvald by měl přijít na řadu až jako druhý. Mám důležitější terč.
Tím byl pan Liston, kterého nám dávali za příklad. Týdně jsme museli v politických desetiminutovkách přednášet výstřižky z tisku, kde se popisovaly jeho šlechetné činy. Zatímco já jsem vězel v nepříliš podnětném prostředí sirotčince, on stoupal na společenském žebříčku sice pomalým, ale zato konstantním tempem.
Z pozice místostarosty postoupil za čtyři roky na starostu a potom se stal okresním hejtmanem, což byla nejvyšší funkce, které mohl dosáhnout v našem městečku.
* * *
Už od první třídy nás připravovali na boj s drogami. Celá jedna stěna učebny byla polepena hesly, která jsem nejprve neuměl přečíst, a tak nám je deklamovala učitelka na začátku vyučování, ihned po státní hymně. Postupně jsem se tak dověděl, že existuje nikotin, tabák, alkohol v mnoha podobách, marihuana, efedrin, opium, heroin, kokain.
Hesla pro boj s drogami, zvaná prohibiční hesla, jsme měli vytištěná na prvních stránkách učebnic, ještě před textem státní hymny.
Pravda, další vyučování se už boje s drogami netýkalo, zejména v prvních ročnících školy. Pozornost se věnovala spíše opěvování skvělého systému vlády a popisu života v blahobytné společnosti. K obědu jsem míval suché brambory a vodovou polévku, k večeři skývu chleba s margarinem. Ostatní děti z našeho sirotčince na tom nebyly lépe, s výjimkou Osvalda, který vybíral od každého daň a když ji nedostal, tak nás trestal.
Ne všechny vyučovací hodiny jsem prožil ve třídě, protože mě nezřídka Osvald zamkl na záchodě, nebo mi nařídil, že musím hodinu strávit ve sklepě nebo venku na mrazu. Dával jsem přednost absenci před pozdním příchodem; toho, že ve třídě nejsem, si učitelé mnohdy nevšimli, pozdního příchodu vždy.
Pokud učitel zaznamenal vážný přestupek, nechal žáka do zblbnutí opisovat protidrogová hesla. Dodnes se mi ruka chvěje zlostí, když si vzpomenu na větu „Nikotin ujídá koláče celku“, „Tabák je zhouba lidstva“, „Kokain a alkohol, světa zmar a bol“ nebo „Pervitin a nikotin, to je velký zhouby džin“. Nezřídka se stalo, že mi Osvald napsaný trest roztrhal, ukradl nebo polil inkoustem, a já dlouho do noci seděl ve studijní místnosti a psal jsem a psal.
Po pravdě řečeno, vůbec jsem nerozuměl slovům jako nikotin, pervitin, džin, a nikdo se nenamáhal mi je vysvětlit. Také neexistoval nikdo, koho bych se mohl zeptat. Když jsem se vychovatelek nebo učitelů zeptal na cokoli, vždy jsem byl potrestán za to, že to nevím.
Ne všichni učitelé byli nesympatičtí. Pamatuji se matně na laskavého pana Graba, který nás učil tělesnou a bojovou přípravu, a ten dokázal povzbudit laskavým slovem i prominout některé nedostatky. Proslýchalo se, že chce kandidovat v příštích volbách a bude tak konkurentem pana Listona. Jednoho dne už pan Grab do třídy nepřišel a místo něj se dostavila nepříjemná brýlatá kostnatá stará panna, paní Pangonová, která pro dětské slabůstky neměla pochopení. Později jsem se dověděl, že učitele Graba dohonil přímo ve sborovně prohibitor. Proslýchalo se, že šel najisto. Nevšiml si nikoho jiného, svůj droster přiložil k paži pana Graba a než se ostatní stačili rozkoukat, bylo po všem. A prý přitom naměřil jen 0,21, tedy na samé dolní hranici limitu…
Osvald nedbal varování a bezostyšně kouřil. Stal se proto zdrojem obdivu nejednoho spolužáka, mnozí mu dokonce nosili sušené tabákové listy a někteří sehnali i největší vzácnost – cigarety. Tehdy jsem poprvé spatřil tabák a dověděl jsem se, jak se užívá. Nikdy jsem se však neodvážil k tabáku ani přičichnout, natož dokonce si potáhnout z kouřícího smotku, což mnozí spolužáci ze zvědavosti dokázali.
Proslýchalo se, že Osvald i pije, ale tomu jsem nerozuměl vůbec, neboť je známo, že bez pití člověk zahyne. Musím se dnes usmívat svým naivním dětským představám.
* * *
V šesté třídě se začalo vyučovat novému předmětu – obrana proti drogové závislosti, tak se to tuším jmenovalo. Nikdy nezapomenu na úvodní hodinu, byla totiž spojena s praktickou ukázkou. Učitel mezi nás přivedl prohibitora.
Až mě zamrazilo. Rozklepala se mi kolena a málem jsem si pustil do kalhot.
Okamžitě jsem si připomněl ten děsivý okamžik, od kterého už uběhla takový řádka let. Přišel naprosto stejný muž. Jeho tvář sice byla jiná, ale ostatní atributy souhlasily. Dlouhý černý plášť, rozepnutý, když kráčel, tak cípy za ním vlály. Černé sako, černá košile, černá vázanka, černé kalhoty, vysoké černé boty. Na klopě odznak s písmenem P, které mi připadalo jako ostrý nabroušený srp. Už jsem věděl, že přijel černým autem; nebyla to sice přepychová limuzína, ale standardní pancéřovaný typ určený vládním úředníkům.
Ve třídě se rozhostilo naprosté ticho; ta černá postava působila depresivně i na učitele, který se usadil za katedrou a jako kdyby se neodvážil pohnout. Prohibitor široce vyprávěl o škodlivosti drog; neřekl sice přesně, jak tyto drogy vypadají a jak se užívají. Popisoval děsivé konce lidí, kteří si s drogami začali, a promítal barevné diapozitivy, které ve mně budily nejspíše hnus, a nijak jsem si je nebyl schopen dát do souvislosti s nějakými imaginárními drogami.
Potom řekl, že náš stát je v boji oproti drogám nesmiřitelný, a proto byl ustanoven sbor prohibitorů, kteří dostali absolutní pravomoci. Stručně nám objasnil, že prohibitoři jsou tu proto, aby vyhledávali černé ovce skryté mezi spořádanými občany a na místě je trestali. Co znamená absolutní pravomoc, to už jsem jednou zažil, a na okamžik mi před očima proskočil již napůl zapomenutý usměvavý obličej strýčka Jana.
Pak vytáhl drogový tester, zkráceně tedy droster. Malý černý přístroj, vešel se do dlaně. Na jeho displeji se okamžitě zobrazí míra drogové závislosti testovaného občana.
„No, třeba ty?“ řekl prohibitor a obrátil se ke mně. „Natáhni levou ruku.“
Bylo mi v té chvíli hůř než tehdy, když se mi Osvald vymočil na napsaný trest. Ruka se mi třásla jako osikový list ve vichru. Prohibitor k ní přiložil droster. Něco mě bodlo, a pak jsem na předloktí spatřil malou kapku krve. Prohibitor si pečlivě prohlížel displej a pak řekl:
„Tento chlapec by vám všem měl být vzorem, jeho drogová závislost je nulová. A tak by to, hochu, mělo už zůstat.“
Pokračoval dál. Přecházel od jednoho spolužáka k druhému a každého otestoval. Všem přístroj ukázal nulu, ale demonstrace to byla příliš názorná.
„Jistě si domyslíte, co bych mohl udělat, kdyby se hladina lišila od nuly. Pamatujte, že spodní limit je 0,21, takto drogově závislého mám právo na místě likvidovat.“
A pak přišel k Osvaldovi, který mu nabídl předloktí s drzým úsměvem. Ten mu však brzy ztuhl.
Prohibitor pohlédl na displej a pak pozvedl obočí. Pochopil jsem, že jeho obličej je schopen i jisté mimiky, protože do té doby mi připadal kamenný jako socha.
„Hladina drogové závislosti činí 0,41.“
Ta slova se několikrát odrazila od stěn. Jediný, s kým to nic neudělalo, byl samolibý Osvald, nadále se usmíval.
A pak se to stalo. Prohibitor, aniž by co řekl, sáhl do kapsy a vytáhl pistoli. Namířil její hlaveň na Osvaldovo čelo.
Osvaldův úsměv ztuhl jako květina ponořená do kapalného dusíku. Oči měl vytřeštěné, tvář mu zbledla a celý se roztřásl.
Nebyl schopen ničeho, jen začal zbaběle kňourat, a proti němu stál prohibitor a mířil mu pistolí na hlavu a už se zdálo, že každou chvíli musí stisknout spoušť, a já si opět musel nechtě připomenout ty děsivé okamžiky před dlouhými lety, kdy zemřel můj strýček…
A pak prohibitor schoval svou pistoli v kapse, žádný výstřel se nekonal.
Zato se třídou začal šířit odporný zápach.
Osvald se posral.
O půl hodiny později jsem zamkl Osvalda na záchodě, a když pak přišel pozdě do hodiny, dostal trest, který musel psát téměř čtyři hodiny. Vyčíhl jsem si správný okamžik a téměř hotový trest jsem mu polil inkoustem; nikdy se neměl dovědět, kdo mu to udělal.
Od toho dne byl Osvald ve třídě naprostou nulou.
* * *
Jak jsem kdysi slíbil, tak jsem také učinil. Vyučil jsem se sice truhlářem, ale to byl jen mezistupeň. To povolání jsem si vybral prostě proto, abych se dostal na jinou střední školu než Osvald, kterého jsem stále z duše nenáviděl. Osvald studoval gymnázium. Nevím, jak úspěšně, nestaral jsem se o něj.
Dokončením základní školní docházky skončil i můj pobyt v sirotčinci a musel jsem se přestěhovat na internát. Tam žádný Osvald nebyl, a přestože jsem i zde zažil perné chvilky, proti Osvaldovu týrání to byl úplný ráj.
Když mi bylo osmnáct, dokončil jsem učiliště. Neměl jsem žádný majetek, neměl jsem bydliště, neměl jsem rodinu, neměl jsem ani přátele. Byla otázka, co podniknu dál, ale tu jsem už dávno vyřešil.
Kdysi jsem se zařekl, že se stanu prohibitorem, a za tím cílem jsem také pevně šel. Přihlásil jsem se do jediné školy, která vybrané muže na toto povolání připravovala.
Protože jsem v učilišti často a vydatně sportoval, splnil jsem fyzickou část přejímacích zkoušek na výbornou. O něco horší to bylo v teoretické části, když jsem s odřenýma ušima prokázal znalost ústavy a protidrogových zákonů; tím jsem překonal i tuto překážku. Zdálo se, že jsem plně způsobilý, v pořadí uchazečů jsem byl šestý, a do prvního ročníku přijímali dvacet adeptů, když tu se ukázala neočekávaná překážka. Drogová bezúhonnost.
Ne, nešlo o mne, já byl zcela čistý, v učilišti jsem odolal všem svodům s výjimkou sexu, ale ten se nehodnotil tak přísně. Šlo o mou rodinu, ne však o rodiče, kteří zemřeli, když mi byl necelý rok. Skvrnou rodiny se ukázal být můj strýc Jan. Bylo totiž zcela nepřípustné, aby se prohibitorem stal kdokoli, kdo měl kádrový profil takto poskvrněný. Už se zdálo, že se s kariérou prohibitora mohu rozloučit, když tu vyšlo najevo, že strýc Jan nebyl mým pokrevním strýcem, protože má teta, tedy otcova sestra, byla jen adoptovaná.
Ještě zbývalo podepsat kodex prohibitora. Znám jej nazpaměť, jinak to ani nešlo. Je to deset zásad. Jejich dodržování působí, že se z mladého muže odstraní vše, co v něm ještě zůstalo lidského. Zbude prohibitor. Přísahal jsem na nesmiřitelnost, neúplatnost, bezohlednost, důslednost, loajalitu, a jako poslední bod i na naprostou sexuální abstinenci. Bylo nemyslitelné, že by se prohibitor oženil – to pro něj znamenalo vyloučení z řad prohibitorů, a bylo nemyslitelné, aby prohibitor jakkoli bral drogy. To by znamenalo jediné – smrt.
Ostatně, každé ráno začínalo drogovým testem. Hned v bráně školy si každý musel nechat nabodnout zápěstí, a pokud výsledek byl jakkoli odlišný od nuly, následovalo nápravné řízení. Patřil jsem mezi ty vzornější – odchylka nikdy nebyla vyšší než 0,01, což se bralo jako běžná chyba měření.
Jako žák školy jsem nosil neustále předepsanou uniformu; byl to zjednodušený stejnokroj prohibitora. Namísto klobouku jsme nosili čepici se štítkem, namísto černé košile a vázanky jsme měli šedé vybavení, a hlavně neměli jsme odznak ve tvaru písmene P, ale jeho zmenšeninu ve tvaru řeckého písmene n.
Kázeň byla nade vše. Každý přestupek se přísně trestal. Nikoli zákazem vycházek, protože na vycházky jsme neměli žádný nárok. Dvacet čtyři hodin jsme dodržovali přísný denní režim; kdo se jakkoli provinil, nocoval na samotce, v chladu, na tvrdé posteli, v naprosté tmě.
Mezi přestupky patřil chybějící knoflík, pomačkaná košile, špatně uvázaná kravata, ledabylý pozdrav, nesoustředěnost při vyučování. Neexistovalo, že by někdo přišel na vyučování nepřipraven, veškeré učivo bylo třeba nejen odříkat zpaměti, ale byli jsme nuceni o něm i diskutovat, domýšlet jeho důsledky a zejména důsledky jeho porušení.
Předměty byly nestandardní. Učili jsme se zejména drogovému právu, v neposlední řadě pak jsme museli dopodrobna znát drogy a jejich účinky, znali jsme i postupy výroby a jejich likvidaci. Seznamovali jsme se se zbraněmi, a to nejen s pistolemi, běžným to pracovním nástrojem prohibitora, ale i s noži, samopaly, kulomety a vůbec všemi druhy ručních palných i chladných zbraní. Denně jsme měli dvě hodiny tělesné přípravy, při níž neexistovalo slovo unaven. Neomlouvalo ani zranění – kdo přinesl lékařské vysvědčení, účastnil se hodiny jako ostatní, jen mu bylo tolerováno jisté omezení, co se týče splnění časových limitů.
Politickou situaci v zemi jsem během studia nesledoval, vlastně jsem ani nesměl. Měli jsme přísně zakázáno sledovat televizi a číst noviny. Brali nás na speciální představení, soudy s výrobci drog. Po nich jsme se museli účastnit hromadné popravy. Kdo zavřel oči, šel do samotky.
Pan Liston se během té doby stal poslancem parlamentu a zástupcem hejtmana v našem kraji.
Aniž jsem si to uvědomoval, procházel jsem školou jako jeden z nejlepších frekventantů, a teprve v záběru posledního ročníku mi tuto skutečnost připomněl třídní učitel. Bylo však ještě třeba složit závěrečnou zkoušku, a ta byla ze všech nejhorší.
Bál jsem se té zkoušky, byla černou můrou všech žáků, kromě těch největších cyniků. Nikdo na sobě však nesměl nechat znát sebemenší obavy. Pravdou však byla skutečnost, že selhání u této zkoušky znamenalo konec. Kdo nevyhověl, nikdy už se prohibitorem nestal.
Při této zkoušce bylo nutné zabít. Zabít uživatele drog. Zabít škůdce společnosti. Zabít člověka.
Nakonec ten den nastal.
Měl jsem na sobě pečlivě nažehlený stejnokroj frekventanta školy. Soustředěn jsem předstoupil na cvičišti před skupinu podezřelých. Přehlédl jsem je očima. Samí muži. Hledal jsem mezi nimi zjevně nesympatický, odporný typ. Našel jsem takového, vypadal, jako kdyby byl desetinásobný vrah, hleděl na svět cynickým tupým pohledem. Kromě něj tam byli ještě čtyři mladí muži, neutrálního vzezření. Všichni stáli tiše, se skloněnými hlavami.
„Jsem člen protidrogové hlídky,“ představil jsem se jim. Jméno znát nemuseli, a ani nesměli, prohibitoři pracují anonymně.
Pak už jsem neříkal nic. Jako prvního jsem si vybral toho, co mi byl na pohled nesympatický. Droster se mu zapíchl pod kůži a já s napětím hleděl na displej. Málem jsem vydechl zklamáním. 0,02, to nestačí ani na napomenutí.
Tak musím otestovat i ty ostatní.
Nastavovali ruku, jako kdybych jim ji chtěl useknout. Třikrát nula.
Zbýval poslední. Asi osmnáctiletý, na pohled bezprizorný, v životě to neměl jednoduché, to bylo vidět. Asi taky prošel sirotčincem jako já, jen prokázal méně vůle.
Modlil jsem se, aby droster vykázal rovněž nulu, ale nestalo se tak. 0,65.
Kritická dávka. Kdoví, co všechno měl v sobě.
Mohl jsem ho nechat žít, ale tím bych hodil za hlavu vše, co jsem si předsevzal. Váhal jsem jen tři sekundy, pak už mi bylo všechno jedno, chtěl jsem to mít rychle za sebou.
Jen mě napadlo – co když nás jen tak straší, co když jsou ty naše pistole nabité slepými?
Zamířil jsem mu na čelo, a až jsem se divil, že se mi ruka netřese.
Stiskl jsem spoušť.
V pistoli nebyl žádný slepý náboj.
Druhý den jsem převzal diplom a stal jsem se samostatným prohibitorem třetí třídy.
A mé svědomí? Raději se neptat…
* * *
Nastoupil jsem službu v pohraničí, v řídce osídlené oblasti, kde nikdo nechtěl působit. Nosil jsem bronzový odznak; pro neznalého věcí vypadaly všechny odznaky prohibitorů stejně a málokdo byl v okamžiku setkání ochoten rozlišovat, jakou barvu má kov, z něhož je odznak zhotoven. Já už jsem teď ale věděl, že ten, kdo zabil strýčka Jana, měl odznak stříbrný. Jako prohibitor třetí třídy jsem měl právo zabíjet jen ty, co porušili zákon velmi hrubým způsobem. Znamenalo to, že droster musel vykázat hodnoty vyšší než 0,5.
Přidělili mi černý vůz. Měl mnohonásobné jištění proti dopravním přestupkům; jako prohibitor jsem si neměl dovolit selhat ani v jediném okamžiku. Nepřetržitě jsem byl pod kontrolou, centrální dispečink vždy věděl, kde se můj vůz nachází. Prostřednictvím vozu jsem také dostával doporučení, kam bych měl tentokrát zajet. Stačilo přepnout navigaci na jeden z pěti doporučených cílů, ale mohl jsem doporučení ignorovat a jezdit podle vlastního uvážení. Měl jsem ale jistotu, že v cíli, který mi doporučil dispečink, určitě přistihnu někoho, kdo se protiví zákonu. Ale já jsem brzy zjistil, že přistihnout a usvědčit někoho z užívání drog není zase takový problém.
Lidé měli z prohibitorů strach, ale drogy užívali nadále. Nechápal jsem to. Ale já jsem nikdy nebyl obyčejným člověkem, a tak jsem se nedokázal vžít do jejich mentality.
Jako prohibitora třetí třídy mě nemělo zajímat, jakou drogu testovaný požil. Droster slučoval vše, co zachytil, do jediné hodnoty, podle složitého matematického postupu.
Prohibitor nebyl povinen zabíjet, bylo jen na něm, zda zvolí výstrahu nebo rozsudek. Mnohdy mělo největší účinek, když se prohibitor v místě vůbec jen ukázal.
Vhodným místem pro testování byly restaurace nebo kulturní představení, jako třeba zábavy nebo plesy. Naproti tomu se ukázalo jako zcela bezzubé zastavit se u benzinové pumpy. Během tří minut se prostor zcela vyprázdnil a čekání bylo zbytečné, protože tam vůbec nikdo nezastavil. Řidiči si nějak záhadně dokázali předávat informaci o přítomnosti prohibitora. Jak, to jsem se nedověděl. Jako malý jsem nikdy neměl možnost autem cestovat a jako prohibitora mě do tohoto tajemství nikdo nezasvětil.
Nebylo ani nutné testovat všechny osoby. Stačilo se zastavit u dvou, u tří, odebrat vzorek, a pak třeba jen pohrozit pohledem. Mohl jsem si být jist, že o drogy tady měsíc nikdo nezavadí. Přesto mě zajímalo, jaké má můj příchod účinek.
V restauraci U jelena jsem přistihl dva muže, jeden měl hodnotu 0,65, druhý dokonce 0,78, to už byla těžká opilost. Měl jsem plné právo je zlikvidovat, ale já jsem se rozhodl jen pro výchovné opatření.
Je třeba ještě podotknout, že jako prohibitoři jsme nebyli povinni stíhat výrobce drog a také jsme to nedělali. Teorie, kterou jsme se museli učit, tvrdí, že pokud nebudou odběratelé, nebudou ani dodavatelé. Jenže odběratelé, jak vidno, pořád ještě byli, a aby se ten neřád vymýtil úplně, muselo by být prohibitorů nejméně třikrát tolik. Tady jsem trochu zapochyboval – opravdu je zájmem státu drogy zcela vymýtit?
Do téže restaurace jsem zajel hned druhý den. Otestoval jsem tytéž muže. První se zjevně napravil, ale druhý se nepolepšil, naměřil jsem dokonce 0,82.
Byl to můj první mrtvý na té dlouhé krvavé cestě.
Následující den už jsem se raději do stejného místa neodvážil.
Byly to však spíše výjimky, jako prohibitor třetí třídy jsem neměl velkou žeň. Lidé, ač užívali drogy takřka masově, se drželi při zdi, u většiny z nich jsem naměřil hodnoty nižší než 0,2, což na likvidaci nestačilo. Působilo tady ovšem výchovné opatření, tedy má přítomnost.
Jako prohibitor třetí třídy jsem pracoval dva roky. Za tu dobu jsem se nesetkal s nikým ze své profese, nebyl jsem povinen se nikde hlásit a nikdo mne osobně nekontroloval. Kontrolu obstarával můj vůz, můj droster a moje pistole, vše nepochybně propojené citlivou sítí elektronických vln.
Tam někde v centru se sestavoval můj obrázek prohibitora, kdosi tam podle mého pohybu a mé akceschopnosti sestavoval můj osobní profil, a asi jsem se osvědčil, když jsem se po dvou letech stal prohibitorem druhé třídy.
Dostal jsem stříbrný odznak, větší auto a nový droster. A také větší byt; doposud jsem obýval garsonku ve vládní čtvrti, malou místnost s jedním lůžkem a vařičem.
A za celé ty dva roky jsem nezískal také jediného přítele.
* * *
Nový droster byl doslova vědeckým přístrojem. Nejenže ukazoval celkové hodnoty jako můj původní přístroj, ale kromě toho dokázal rozlišit, jakou drogu má testovaná osoba v těle. O testované osobě jsem tak měl komplexní přehled, a někdy to byl skutečně velmi pestrý seznam. Převažoval alkohol. Méně často jsem se setkával s nikotinem, a poměrně řídké byly případy marihuany. Tvrdé drogy byly vzácností, ale k tomu jsem dostal metodický pokyn. Pokud zjistím třeba i stopové množství, ale celková úroveň bude vyšší než 0,2, je likvidace provinilce povinná.
Ale překvapivá pro mne byla další skutečnost – pokud jsem přijel do obce, která mi byla metodickým pokynem určena, musel jsem se hlásit na obecním nebo městském úřadě u referenta pověřeného bojem proti drogám.
Byla to naše pomocná stráž. Tito lidé měli mít vytipované oblasti, kde jsme se s drogami mohli setkat, a osoby nejčastěji, které už klesly na dno společnosti. Kontakt s referenty byl pro zkušeného prohibitora zbytečný, protože kam jinam nás mohli posílat než do restaurací nebo na diskotéky, a proto byla jejich hlášení všude shodná a neutrální. Navíc bylo zřejmé, že mnozí dělají svou udavačskou práci s nechutí a snad i z donucení. Vycítil jsem v těchto lidech úlevu, když se mnou nemuseli hovořit a mohli mi jen sdělit, že si se mnou přeje mluvit starosta nebo jiný vlivný občan z městské rady.
A tady jsem zjistil, že se děje něco divného.
Většinou jen v náznacích mě tito lidé upozorňovali na určité osoby, které narušovaly drogovou rovnováhu v místě. Bylo překvapující, že se většinou nejednalo o nějaké bezdomovce nebo chronické ochlasty, ale zpravidla o lidi výše postavené, na určitém stupni společenského žebříčku, mnohdy i docela majetné.
Často jsem k tomu dostával přímé rady, kdy a kde toho člověka zastihnu.
Oči se mi otevřely v okamžiku, kdy jsem přijel do obce G. Uvítal mne zástupce starosty a nevím, proč mi svým chováním i vystupováním připomněl Listona. Stejně úlisné oči, stejně neupřímný pohled.
Nabídl mi, jak bývalo zvykem, tolerovanou drogu, dal mi vybrat mezi čajem a kávou, ale mně se zdálo, že v okamžiku, kdy sáhl do baru pro sifonovou láhev, jsem tam zahlédl v pozadí několik lahví se zcela jinou tekutinou. Na okamžik zaváhal, ale pak zase bar zavřel.
Nepokrytě prohlásil, že občan Zarman začíná příliš vidět do problémů radnice a že by neuškodilo, kdybych se mu podíval na zoubek. Ukázal mi jeho fotografii.
„Patrně ho nepřistihnete přímo,“ řekl, „ale když předtím otestujete řezníka Jaxiho, zcela jistě dostanete příslušnou hodnotu. Pak stačí přístroj nevynulovat. Ale co vám budu povídat, vy to jistě znáte.“
Neříkal jsem nic a čekal jsem, co z něj ještě vyleze.
„Řezník Jaxi je loajální,“ dodal. Podal mi obálku. Podíval jsem se do ní. Obsahovala deset tisícovek.
„Málo?“ zeptal se. „Mohu pět přidat.“
„Až po akci,“ řekl jsem, zvedl jsem se a nechal obálku ležet.
Pak jsem odešel do hospody, kde jsem na místě zastřelil řezníka Jaxiho, protože měl naměřenou hodnotu 0,3. Po nějakém Zarmanovi jsem se ani neptal.
Pokud jsem se měl domnívat, že to byla výjimečná událost, mýlil jsem se. Brzy se to stávalo pravidlem. Nezřídka si mne volali mocní tohoto světa právě za podobným účelem, abych v jejich zájmu zlikvidoval toho či onoho nepříjemného muže, i kdyby byl, co se týče drog, zcela nevinen. Prohibitor se nikomu nezpovídá ze svých činů, nikdo nekontroluje, zda střelba byla oprávněná či nikoli. V každém případě mám doklad, záznam z drosteru.
Jen se záhy stávalo, že mnozí byli opatrnější, protože se asi proslechlo, že někteří prohibitoři, tím mysleli mě, jejich hru odmítají přijmout.
Ale mně pomalu docházelo, že nejsem o nic lepší než oni. Proč jsem se stal prohibitorem? Přece abych mohl jednou, až nastane vhodná doba, zlikvidovat Listona. A bude mě v tu chvíli zajímat, jestli má Liston v těle nějakou drogu?
A pak jsem zjistil něco zajímavějšího – jako prohibitor druhé třídy jsem přestal dostávat plat.
Copak se automaticky předpokládalo, že budu za svou práci přijímat platby přímo na místě činu? Potom budu muset opravdu střílet nevinné…
Odměny jsem nějaké ale dostat mohl, pokud odstřelím falešné udavače.
Pan Liston to zatím dotáhl na krajského hejtmana a kandidoval v senátních volbách. Zatím jsme se však ještě nikdy nesetkali.
* * *
Nezatrpkl jsem, jen jsem se v tom naučil chodit. Ale nebylo to jednoduché. Má černá uniforma dokázala vyklidit ulice. Má černá uniforma dokázala bleskově vyprázdnit bary a restaurace. Když jsem někam přijel, lidé záhadně mizeli. To se mi dřív nestávalo. Ovšem, lidé měli čas zjistit, že je v místě prohibitor. Mnohdy mě starosta zdržel velmi dlouho, a přitom jen neužitečně tlachal. To byli ti lepší, kteří prohibitora nezneužívali pro své nekalé cíle, ti jen dávali lidem příležitost zmizet.
A přesto – copak nejlepším způsobem, jak se prohibitorovi vysmát do očí, nebyla naprostá abstinence?
Nesnášel jsem ty návštěvy u starostů a jednou, když jsem měl co do činění se zvlášť odporným typem, o kterém jsem věděl, že si prohibitora sám objednal, jsem dostal zajímavý nápad. V okamžiku, kdy mi popisoval nekalé praktiky jednoho ze svých spoluobčanů, který byl údajně špatným příkladem pro všechny, a žádal pro něj exemplární trest, mě napadlo si toho chlápka proměřit. Nestačil jsem se divit.
Tvář se mu zkřivila nevolí a odporem a chtěl rukou ucuknout, ale já byl trénovaný a mé prsty měly ocelový stisk. Droster tiše cvakl, na předloktí se objevila kapka krve a já viděl, že celková hladina u toho pána činí 0,7, a z toho minimálně 0,4 činil alkohol a zbytek jiné drogy jako efedrin, nikotin, a dokonce jsem našel stopy heroinu.
„Ale to nesmíte!“ vyjekl zoufale.
„Musím,“ zněla stručná a vševysvětlující odpověď. Poslední pohled, který vrhl na svět, naznačoval, že vůbec nic nechápe.
Když se po dvou hodinách úředníci odvážili vejít do starostovy kanceláře, našli tam svého představeného zhrouceného pod stolem, a koberec nasáklý krví museli vyhodit.
Ten den jsem však získal ještě jeden zajímavý úlovek. Dostal jsem žízeň, vyschlo mi v ústech, a vůbec mi nějak nebylo dobře. To se mi v poslední době stávalo často, ta nevolnost postihovala především žaludek. Jen tak pro plezír jsem si jednou listoval v knihovně ve starých receptech, a „rady naší babičky“ mi doporučovaly hlt jalovcové. To musela být směšná doba, když drogy byly zcela legální!
Trochu se mi udělalo mdlo, protože vlastnit takovou knihu se trestalo stejně jako užívání drog. Nikdy mě nenapadlo, že v tak nevinné knížce může být tak hrubým způsobem porušován zákon. Správně jsem měl potrestat knihovníka, ale pak jsem si to rozmyslel, knihu jsem zavřel a zasunul zpět do knihovny. Vždyť – kdo by dnes pálil doma jalovcovou? Přímý návod na výrobu drogy to nebyl, a z historie bychom se měli poučit.
Pochopil jsem, že si ihned sám sobě vytvářím alibi a linkuji si zdůvodnění, proč jsem nesplnil svou povinnost. Ale já jsem kdysi slyšel o Koniášovi…
Chininové nápoje, to jediné mi pomáhalo. Čím vyšší byla koncentrace té látky, která se všeobecně nepovažovala za drogu, tím se mi dělalo lépe.
Vešel jsem do restaurace, tentokrát bez úmyslu kohokoli testovat. Sedí jsem si ke stolu vzadu u zdi, abych měl přehled, kdo tu sedí, a poručil si sklenici toniku.
Společnost se uklidnila, když viděla, že tady nejsem služebně; pravda, všichni se ztišili a hleděli si svého. Někteří se chystali platit a odejít, to byli ti, co neměli čisté svědomí.
A pak jsem ho uviděl. Tu známou tvář, toho vyvrhela lidské společnosti, aspoň tedy v mých očích. Neviděl jsem ho možná šest sedm let. Pořád ten úlisný křivý pohled, pořád ta zloba čišící mu z tváře. Maličko zestárl, ale ne příliš.
Neváhal jsem. Mé kroky duněly na dřevěné podlaze.
Jeho ironický úsměv ztrácel na síle; pochybuji, že by mě poznal.
Ano, už jednou se takhle tvářil. Hochu, teď si tu chvilku zopakuješ.
Seděl nehnutě jako sfinga a nehleděl mi do očí, ale na špičky bot. Surově jsem ho uchopil za zápěstí a přiložil droster.
Tiché pípnutí zaznělo jako fanfára, takové tu teď bylo ticho. Hodnoty uspokojivé, 0,7.
Nacvičeným pohybem jsem vytáhl z kapsy zbraň.
Zbledl do barvy voskové svíce, čelo se mu pokrylo potem.
Namířil jsem přímo na to čelo, ústí hlavně nebylo dál než pět centimetrů.
„Hladina drog je 0,7,“ řekl jsem.
Ukazovák se chystal stisknout spoušť.
A pak se to stalo. Osvald se znovu posral.
* * *
Sledovat kariéru pana Listona nebylo vůbec zábavné. Občas jsem se totiž vydával mezi lidi oblečený v civilu, i když jsem to měl přísně zakázáno. Civil člověka promění natolik, že mě nikdo nemohl poznat. A tady jsem brzy získal přátele, a mohl jsem se dovědět, že ten, koho lidé nejvíce nenávidí, je právě Liston. Ne proto, že se díky své aroganci a bezohlednosti došplhal až na vrchol, ale proto, že šel doslova přes mrtvoly. Jeho političtí konkurenti mizeli jeden po druhém, skoleni zbraněmi prohibitorů.
Těšil jsem se na den, kdy se s ním setkám tváří v tvář. Věřil jsem, že Liston ten den nepřežije. Ale to bylo málo. On se musel také dovědět, proč ho stihne ten spravedlivý trest. Jistě už dávno zapomněl, jak poslal úplatného prohibitora na mého strýce Jana.
A moje pozice byla stále těžší. Nikdy mi nikdo nic nevyčetl; nemohl, protože jsem plnil úkoly svědomitě, ale zdálo se, že dostávám stále méně příjemné úkoly. Posílali mě do oblastí zcela bezvýznamných, řídce osídlených, do pohraničí, tam, kam byli lidé překládáni z trestu. Neměl jsem tu příliš šancí někoho přistihnout jako uživatele drog; pravda, kdybych se snažil, tak by se mi to asi podařilo, ale já raději hledal lidi s mrzkým charakterem, kariéristy, kteří neváhali ve svém zájmu předstírat práci pro společnost a likvidovat své konkurenty.
A jednou večer, když jsem se vrátil ze služby, se mi stala zajímavá příhoda. Když jsem vytahoval z kapsy droster, zavadil jsem o své předloktí. Přístroj zareagoval a vydal výstražný zvuk.
Pohlédl jsem na displej a nevěřil vlastním očím.
Naměřená hodnota činila 0,6…
Zůstal jsem jako opařený. Nikdy – podotýkám, že nikdy – jsem s drogami nepřišel do styku. Při podrobné analýze jsem se dočetl, že v mé krvi lze nalézt stopy alkoholu, nikotinu a marihuany…
Mám si jít stěžovat, že mám chybný přístroj? Jistě, to by byla prvotní reakce, ale co ty desítky mrtvých, kteří zůstali za mnou? Měli opravdu v sobě drogy, nebo byli také nevinní?
Tehdy jsem opět o sobě zapochyboval. Až jsem se zpotil hrůzou.
Vynuloval jsem stupnici a zkusil jsem to znovu.
Nula, čistá nula.
Ještě jednou, a ještě jednou. Přístroj vždy vykázal negativní nález. Tak jak to, že…
Trvalo mi hodinu, než jsem na to přišel.
Záleželo jen na prohibitorovi, jakou hodnotu droster vykáže. Šlo jen o to, jakým způsobem budu droster držet.
Nikdo mě v tomto směru neinstruoval, to nešlo. Nikdo to nesměl vědět. Musel jsem na to přijít sám.
Ale já podlehl naprosté panice. Kolik čistých jsem poslal na smrt, když jsem bezděčně použil toho speciálního hmatu?
Co to má ale znamenat? Je opravdu prohibitor jen nástrojem v ruce mocných, je to úplatný červ, který vraždí ty, na něž někdo ukáže prstem?
Jak se to srovnává s mým svědomím? Jak se to srovnává s tím, co nás učili ve škole? Jak se to srovnává se spravedlností?
* * *
A mělo být hůř. Všichni už věděli, že nejsem právě poslušným nástrojem moci. Došlo na lámání chleba.
Jednou, když jsem se opět stavěl v hospodě na tonik – byl to motorest, daleko od místa, kde jsem potkal Osvalda – jsem náhle viděl, jak se otevřely dveře.
Okamžitě jsem ho poznal. Před očima se mi přehrál víc než dvacet let starý film.
Nepřipadal mi už tak vysoký, mohutný, obrovský. Na hlavě široký klobouk, jaký nenosí nikdo jiný než prohibitoři. Černý, s bílým kovovým kroužkem.
I sám prohibitor byl černý. Dlouhý černý plášť, rozepnutý, když kráčel, cípy za ním vlály. Černé sako, černá košile, černá vázanka, černé kalhoty, vysoké černé boty. Na klopě odznak s písmenem P, které mi připadalo jako ostrý nabroušený srp. To písmeno bylo ale už zlaté.
Tvář měl stále bílou. Poznal jsem ho. Bylo to setkání náhodné, nebo to byl záměr?
Pomalu prošel až k barovému pultu a na několik sekund se zastavil. Hleděl do očí barmana, který usilovně čistil sklenici a nepřestával, i když ho prohibitorovy oči hledící z hlubokých důlků doslova probodávaly. Barman se ani nepohnul, ale já vycítil, že i on má strach.
A pak, zcela neomylně, se vydal ke mně.
Zastavil se asi metr daleko.
„Ruku,“ řekl.
Vstal jsem a obnažil zápěstí. Jeho droster výstražně zakňučel.
Ještě dřív, než stačil pohlédnout na displej, uchopil jsem ho za ruku. Bránil se, ale já měl víc síly než on.
Mé trénované prsty drtily jeho zápěstí jako lis. Můj droster odvedl dobrou práci.
Dřív, než se stačil vzpamatovat, a také dřív, než jsem stačil pohlédnout na displej, jsem vytáhl z kapsy zbraň a nenechal jsem ho ani vydechnout.
Skácel se vedle mne jako černý zpráchnivělý kmen.
„0,9,“ oznámil jsem zkoprnělému davu, a podpatkem jsem rozdrtil jeho droster. Dvakrát se v něm zablesklo a pak přístroj ztichl. „Zpronevěřil se svému poslání,“ dodal jsem. A v duchu jsem si pomyslel: „Tak, strýčku Jane, už ti v nebi bude lépe, ale ještě musím dostat toho druhého.“
Dopil jsem tonik, hodil na pult minci a pomalu jsem odešel. Nikdo z těch lidí kolem mne nic nechápal, ale všichni věděli, že něco není v pořádku.
* * *
Byl to jen první útok proti mé osobě; tenhle byl přímočarý, příliš jednoduchý a příliš průhledný. Snad ani ti, kteří na mne prohibitora poslali, nevěřili, že se mu to může podařit. Anebo se ho také chtěli zbavit?
Stávalo se, že někdo střílel po mém autě, doma mi někdo pustil plyn, nastražili na mne zřícení výtahu, poškodili brzdy v mém voze. Ze všeho jsem vyvázl.
Teď už jsem bezostyšně likvidoval příznivce režimu a úplatkáře, což se v podstatě krylo.
A pan Liston se konečně stal ministerským předsedou. Dočkal se, byl na vrcholu moci.
Dověděl jsem se, kde a kdy se koná inaugurační hostina. Pozvánku jsem nedostal, stejně jako nikdo z ostatních prohibitorů.
Přesto jsem se tam sám pozval. V souladu se zákonem. Neexistuje místo, které by bylo prohibitorovi nepřístupné.
Svůj černý vůz jsem nechal stát na cestě. Zabránil jsem, aby jej zaparkovali.
Mohutná ochranka v podobě dvou svalovců kontrolovala přístup.
Pozvánku jsem neměl. Místo ní jsem vytáhl svůj droster.
„Buď mě pustíte dál,“ povídám zpod široké krempy svého klobouku, „nebo si vás prověřím.“
Nebyli příliš uctiví a z cesty mi ustoupili jen velmi neochotně; dobře věděli proč. Volným tempem jsem vešel do budovy; byl to jeden z největších paláců v hlavním městě.
Na místě už bylo přinejmenším tisíc pozvaných hostů.
Když jsem vešel do největšího sálu, stál na tribuně právě pan Liston a řečnil. Držel v ruce sklenici nažloutlého nápoje; nebylo pochyb, co ten pán pije.
Tady se přece smělo vše, co bylo prostému lidu zakázáno.
Tolik zlata nikde pohromadě neuvidíte. Je tu největší soustředění diamantů na světě.
Zde spatříte nejkrásnější toalety, ucítíte nejdražší parfémy, ochutnáte nejvybranější pokrmy. Pokud se sem ovšem dostanete.
Většina lidí se třese doma strachy a střeží si svůj index čistoty, vždyť co kdyby je potkal prohibitor.
Strach vládne touto zemí, a já jsem jeho nástrojem.
Teď bude strach chvíli vládnout zde.
Hraje tady nejdražší orchestr nejvybranější melodie, ale slyším, že nějak falešně, nástroje vypadávají z rytmu a nádherný zvuk smyčců se mění v nelibou kakofonii, až záhy utichá. Utichl i hovor, tu hlasitý, tu tichý, ale vždy bezobsažný, a pohledy všech míří náhle ke vchodu do sálu, kde se objevila černá postava, v typickém klobouku, s bledou nehybnou tváří, s dunivým krokem okovaných bot.
Dal jsem si záležet, aby můj vstup byl předpisový. Vše na mně muselo být bezvadné. Vše černé, jen stříbrný odznak zářil v odlesku svící jako maják.
„Sem nesmíte!“
Ojedinělý výkřik volajícího na poušti, číšník v tmavém fraku odlétl o tři metry dál, sražen mou pěstí.
Další tři kroky. Zatím byl útok jen verbální, dobře jsem ale věděl, co bude následovat.
Otočil jsem se na podpatku, desetinu sekundy jsem zaostřoval na postavu na galerii a pak už má pistole promluvila.
Přes zábradlí přepadl muž, který se právě chystal stisknout spoušť. Odstřelovač.
Dopadl na parkety a rozprskl se jako meloun.
Ozval se hlasitý vzdech.
Pan Liston měl své lidi všude, i tady. Ale prohibitory si vycvičil lépe.
On sám už věděl, že nejlépe by udělal, kdyby se dal na útěk, protože neexistovala moc, která by ho mohla zachránit, dokonce ani další dva svalovci, kteří se mi postavili do cesty.
Jeden si ještě dnes přepočítává zlomené kosti, druhého jsem zahnal na útěk, když jsem ho chytil za zápěstí a bleskově mu naměřil hodnoty vyšší než 0,5. Pohled do ústí mé zbraně ho zahnal na zbabělý útěk, cestou se jen ohlížel a čekal, kdy konečně přijde osudový výstřel.
Nepřišel. Byla to malá ryba. Ta největší stála přede mnou.
Předpisově jsem se ohlásil, tak, jak velí pravidla mé profese. Protože on tu byl nejvýše postavený, ohlásil jsem se jemu.
„Tady není nikdo drogově závislý, prohibitore!“ zmohl se na poslední odpor. Hlas se mu netřásl, za tu minutu, co jsem kráčel špalírem udivených hostů, se dokázal vzpamatovat.
„To se ještě uvidí, pane Listone,“ odsekl jsem. „Zatím jsem lovil jen v kalných vodách, tak, jak se tobě i dalším zrůdám tvého druhu zlíbilo. Pomáhal jsem ti vymetat cestu k moci, teď tě z ní srazím. Začnu u tebe!“
Neprotestoval. Klidně natáhl ruku a podrobil se testu.
Hrot se zabodl, rukou to jemně cuklo. Kapka krve se zaleskla.
Tak, Listone, tvůj osud je zpečetěn, o pět sekund později už naše země nebude mít předsedu vlády. A ani vládu.
Teď jsem se chystal pronést obžalobu. Neškodilo všechny seznámit s historií, která počínala zabitím strýčka Jana. Chystal jsem se seznámit všechny s výčtem lidí, kteří museli rukou prohibitora zemřít, aby se tento červ, tento parazit dostal až tam, kam ho vynesly pomyslné volby.
Ale neřekl jsem nic.
Němě jsem zíral na displej drosteru, který signalizoval nulu a ani nepípl.
Pak se mé oči zvedly. Zachytil jsem Listonův pohled.
Samolibý a pyšný, teď navíc plný nejvyššího stupně pohrdání. Vím, co jsem měl udělat.
Teď vím, že jsem měl přes to všechno vystřelit, protože to všechno byl jeden velký podvod.
Jistě, odsoudili by mě a zabili, ale není to jedno?
Já ale z toho sálu doslova utekl, a za sebou jsem slyšel hlasitý smích. Smáli se všichni.
Nikdy v životě jsem se necítil tak mizerně, ani tehdy, když mě týral ten ničema Osvald. Ani tehdy, když jsem vraždil nevinné.
* * *
Seděl jsem doma, nevycházel, a čekal jsem, kdy si pro mne přijdou. Čekal jsem degradaci, a taky svého muže. Přijde v černém. Bude mít aspoň stříbrný odznak, nebo pošlou začátečníka?
Ale čekal jsem marně. Nedostavil se nikdo, kdo by mě zbavil postavení prohibitora, nedostavil se nikdo, kdo by mě chtěl zlikvidovat.
Liston ale nezapomíná.
Pak jsem to pochopil. Už jsem jim nebyl nebezpečný.
Ale opravdu ne? Co když se mě přece jen ještě bojí? Co když čekají, s čím vyrukuji?
Za ty roky jsem si vysloužil pověst nesmiřitelného, krutého, neúplatného. Jistě mám teď ještě pověst nejlepšího střelce.
Nemohu zůstat doma, musím ven. Musím nějak žít.
Nikdo mi neodebral licenci, jdu tedy dál konat svou práci. Těch lidí, co by si zasloužili střelu z mé pistole, je v tomto světě ještě dost.
V nažehleném černém obleku, s perfektně naleštěným odznakem, s nabitou zbraní, jsem nasedl do vozu.
Jel jako vždy, nikdo jej nevyhodil do vzduchu.
Cíl jsem si určil sám. Vrátil jsem se do vesnice, kde zabili strýčka Jana.
Navštívil jsem starostu. Přivítal mě chladně, neřekl jediné zbytečné slovo. Nikoho mi nedoporučil. Jediná rada, kterou jsem dostal, mě poslala o pět set kilometrů dál.
Změřil jsem mu index. Droster vykázal nulu.
Už dlouho se mi nestalo něco podobného.
Pak jsem přešel náves a otevřel dveře hospody. Jako kdyby se tam za ty roky nic nezměnilo. Poznal jsem to prostředí okamžitě, a jako kdybych znovu slyšel strýčkův smích a těžké kroky prohibitora na napůl prohnilých prknech. Stejné, jako vydávají moje boty.
Obešel jsem všechny. Ochotně nastavovali ruce. Nikomu jsem nenaměřil jakoukoli hodnotu. Všichni byli čistí.
Ano, všichni byli čistí, stejně jako ti, u kterých se dala vytušit hodnota vyšší než 0,2.
Můj droster neměřil.
Poprvé selhal tehdy, když jsem se střetl s Listonem. Proto se potentát tak vyzývavě usmíval. Věděl, že od tohoto okamžiku jsem znemožněn. Někdo vyřadil můj droster z činnosti. Klidně mi mohli ponechat i ostatní atributy, bez funkčního drosteru jsem byl nula.
Sedí jsem si na stejnou židli, na níž tenkrát seděl strýček Jan. Poručil jsem si tonik.
Pak jsem zavřel oči a znovu jsem si připomněl na tu chvíli. Slyšel jsem těžké kroky na dřevěné podlaze.
Nevím, proč jsem jim to všechno začal vyprávět. Snad proto, co mi řekl hostinský.
„Prohibitor tady byl naposledy před patnácti lety. Zabil hodného člověka.“
Hluboce jsem vzdychl a řekl jim všechno. Kromě barmana tu byli ještě tři, co se na smrt strýčka Jana pamatovali.
Ti lidé naslouchali prohibitorovi, osobě, kterou všichni nenáviděli. A já v jejich tvářích našel pochopení.
Na okamžik jsem zavřel oči, hospoda se ponořila do ticha.
Když jsem oči opět otevřel, stál přede mnou prohibitor. Mladý, nezkušený. Zelenáč.
Byla to náhoda, že přišel právě sem? Nevěřím na náhody.
Ucítil jsem bodnutí, vytekla kapka krve.
„0,9,“ říká černý stín a pyšně všem ukazuje svůj droster.
Nikam nespěchá. Vychutnává vítězství. Ví, že mu neuteču. A já také vím, co udělá.
On bude lepší, bude poslušnější. Vždycky zastřelí ty, na koho ukážou. Nebude zlobit jako já.
A pak vidím ruku, jak sahá do kapsy, a v ní se teď objeví zbraň.
Nikdy se neobjevila.
Všichni kolem se na něj vrhli a jeho mrtvolu pak předhodili psům.
Pochopil jsem, že tím okamžikem skončila jedna éra, a já k jejímu konci vydatně přispěl.
Zažehl jsem plamen.
Jen se bojím, jaká bude ta nová doba…