Třešňově červenou corvettu ročník 1984 jsme šlohli v poledne, když byl Random zaměstnanej jinejma věcma v striptýzovým klubu na jejich úterním programu „Křidýlka a stehýnka“. V jednu jsme zastavili za Denny’s, kde jsme vyměnili espézetky, i když nám přišlo nebezpečný dávat si pauzu s vědomím, že Random zrovna postává na špatně udržovaným asfaltovým parkovišti, zírá na flek, kde zaparkoval corvettu, a dochází k jistým závěrům.
„Je to v pohodě,“ konejšila mě Abony, když jsem jí přidržoval espézetku, aby ji mohla přišroubovat. „Zhluboka dýchej.“
„Ukradli jsme auťák zasranýmu drogovýmu dealerovi,“ odpověděl jsem třesoucím se hlasem.
Technicky vzato jsme to zatracený auto jenom převzali do původního vlastnictví. Abony vypáčila dveře a otevřela zámek během vteřiny. Pracovala pět let pro odtahovku, kde se naučila pekelně rychle otevírat starší modely aut. Já si vlezl dovnitř se šroubovákem a kladivem, abych otevřel zapalování a nastartoval pomocí drátů.
Nebudu vám kecat: když jsem se vyřítil na silnici – takovou rychlostí, že se od zadních pneumatik k vybledlý ceduli HOLKY HOLKY HOLKY vyvalil dým – měl jsem adrenalin až za ušima.
Když se písmenka ve zpětným zrcátku zmenšila natolik, že nešla přečíst, chtělo se mi zvracet.
Naším úkolem bylo dostat auto z Chicaga dolů do Miami. Dvacet hodin nepřetržitý jízdy, za volantem jsme se měli střídat. Zastávky jenom na čůrání. Až se tam dostanem, předáme auto, vyzvednem si odměnu a zmizíme na Západní pobřeží.
„Random nás zabije,“ řekl jsem Abony, když se narovnala.
„Neví, že jsme to byli my. Hlavně nás nesmí dohnat.“ Když se ke mně obrátila, zacinkaly sponky v jejích vlasech jedna o druhou. „Sto táců, Trente. Musíme se akorát dostat do Miami.“
Hlavně nás nesmí dohnat, pomyslel jsem si.
* * *
Jižně od Gary a napůl cesty dolů po 1-65 směrem k Indianapolis jsme zastavili, protože jsem se začal klepat. Abony mě vystřídala za volantem.
„Já se taky bojím,“ řekla.
Nedokázal jsem přestat sledovat zrcátka. Domluvili jsme se, že pojedeme přesně o dvě míle v hodině rychleji, než je předepsaná rychlost. Ne přesně předepsanou rychlostí, to by bylo podezřelý. Ani ne o trochu pomaleji. Nemohli jsme riskovat, že nás zastaví, protože naše espézetky a registrace by kontrolou policejním počítačem neprošly. Spoléhali jsme na štěstí.
Abony se po mně ohlédla a její brýle se v slunečním světle zatřpytily.
„Sto táců.“
Byla to naše mantra. Naše inspirace.
Poprvý se o tý částce zmínila, když jsme se brodili blátem u dálnice a náklaďák odtahovky za našima zádama probodával noc žlutými výstražnými světly, zatímco my zápasili s výměnou prázdný pneumatiky u corolly ročník 2016 patřící nějaký babičce z Iowy.
Déšť mi prosakoval pončem, po zádech až dolů mezi půlky mi tekly dlouhý čůrky ledový vody. Uklouzl jsem. Narazil jsem rukou do poklice ležící v blátě a rozřízl si dlaň. Matice od kola jsem rozsypal do louže.
Zatímco jsme oba nadávali, hrabali se v blátě a hledali matice, Abony na mě upřela pohled. „Ty vole, už mě tyhle sračky unavujou. Trávím život tady, kde mě každou chvíli málem přejede nějakej zkurvenej idiot. Pořád bydlím ve volným pokoji u svý tety a mám co dělat, abych splatila studentskou půjčku.“
Našel jsem čtyři z pěti matic. Když jsem je přišroubovával na jejich místo na rezervě, všechny jsem je zakrvácel.
„Co bys udělal, kdybys měl sto táců?“ zeptala se mě.
„Šel bych žít k oceánu. Do Kalifornie.“
„Za takový peníze bys tam měl prd. Tam je to pro bohatý.“
„Já chci akorát chvilku bydlet u oceánu. Víš co, ne? Třeba na Venice Beach.“ Spustil jsem stařenčino auto zpátky na kola.
„Za pár týdnů by ti došly prachy.“
„Většinu života jsem strávil v přívěsech na okrajích totálních zapadákovů,“ prozradil jsem jí. „I pár týdnů na pláži by stálo za to. Chceš se se mnou šábnout o lístky do loterie?“
Vyklepala si z brýlí vodu. „Né.“
Zašli jsme si na kafe do bufetu, kterej stál o pár mil dál v tý samý ulici, abysme se usušili a počkali na další zavolání z dispečinku. Chvilku jsem se díval, jak ji něco žere, až se konečně naklonila ke mně. „Slyšela jsem, že jsi pár let kradl auťáky, je to tak?“
Civěl jsem do svýho kafe. „Když jsem toho nechal, odešel jsem z Pensylvánie, abych zkusil začít znovu. Nejsou v tom dobrý prachy. Byla to prostě součást života na ulici.“ Metamfetamin, kokain, tráva, poklice, autorádia, a pak jednoho dne celý auta. Za ty starý kraksny, který jsem kradl, jsem málokdy dostal víc než pár stovek.
Jezdili jsme s Abony v odtahovacím autě jako tým od doby, kdy Olaf loni vyjel na zavolání sám, aby ho pak přepadli a okradli. Musela mě začít považovat za spolehlivýho, protože se naklonila přes stůl. „Vím, jak vydělat sto táců za vrácení jednoho auta jeho majiteli.“
„Vrácení nebo ukradení?“
„Je to komplikovaný.“
Zvedl jsem k ní pohled a uviděl její odhodlaně sevřený čelisti. Spousta lidí by si určitě myslela, že Abony bude vědět, jak ukrást auto, ale ona uměla akorát otevírat dveře, protože pracovala v odtahovce. Začala tam tím, že zvedala telefony, byla to jediná práce, kterou dokázala po vejšce sehnat. Pak jednou v noci nedorazil Craig, který měl jet se mnou, a tak se nabídla, že pojede místo něj, protože za najetý míle během noční šichty byly lepší peníze než za telefony.
Padesát tisíc by jí umožnilo splatit dluhy. Mohla by pomoct svý tetě s domem v Chicagu. Její čtvrť se pomalu měnila ve čtvrť pro bohatý. Daně tam neúměrně vystřelily nahoru.
Můj levnej telefon s androidem zaštěbetal. GPSka nám začala nabízet alternativní trasu, odkláněla nás pryč z 1-65.
„Myslíš, že bysme měli zůstat na dálnici?“ zeptal jsem se.
Abony mrkla na telefon. „Jak velký by bylo zdržení?“
Díval jsem se dopředu na dálnici a snažil se zahlídnout, jestli před náma nestojí kolona. Po její otázce jsem se podíval zpátky dolů a přečetl údaje z obrazovky telefonu. „Tvrdí, že když sjedeme z dálnice, ušetříme půl hodiny.“
Viděl jsem na ní, jak v duchu počítá. Před Randomem jsme měli náskok možná tak hodinu, a ten se nejspíš požene po tý nejpřímější trase do Miami. Ví, kam má auto namířeno. Určitě bude překračovat předepsanou rychlost. A my jsme strávili, kolik, pět minut výměnou espézetek?
Zdržení jsme si nemohli dovolit.
Abony sjela z dálnice, corvetta radostně přilnula k zatáčce výjezdu. Zpomalili jsme a vyjeli po spirále na dvouproudou venkovskou silnici.
Abony dupla na brzdy a zpomalila skoro až k úplnýmu zastavení. „Co to sakra je?“
Před řadou červenejch dopravních kuželů rozmístěnejch uprostřed silnice stál urostlej chlápek v kožený bundě, kožených kalhotách a s nezbytným dlouhým vousem a mával na nás. U krajnice jsem zahlídnul harlejku s malým přívěsným vozíkem.
„Musíte se vrátit!“ řval na nás. „Zpátky na dálnici!“
Stáhnul jsem okýnko. „Podle telefonu je tam nehoda.“
„Není tam žádná zkurvená nehoda, kámo,“ namítl a začal mávat na kamion, který sjížděl z výjezdu za náma. „Vraťte se na dálnici.“
„Tohle není zaměstnanec dálnic,“ řekla Abony. „Něco tady…“
Kamion za náma nezpomalil, prudce zahnul kolem nás. Řidič možná nedával pozor a neuvědomil si, že stojíme. Pneumatiky zapištěly, návěs se zakymácel a já se instinktivně zapřel do sedačky a čekal na náraz.
Kolem mýho okýnka prosvištěl kov a guma, do corvetty pronikl zápach spálených pneumatik, až jsme se rozkašlali. Kamion podřadil, zařval a pokračoval po silnici skrz kužely.
Motorkář ležel na kraji silnice, s rukama a nohama rozhozenejma do stran.
* * *
Abony okamžitě vyběhla z auta „On ho srazil!“
„Do prdele!“ Přelezl jsem na její stranu auta a vylezl ven na krajnici.
Muž zasténal. Koženou bundu měl celou od krve, kapala mu i z vousů. Trochu to v něm zabublalo a mně se udělalo nevolno.
„Do prdele,“ zopakoval jsem. „Co budeme dělat? Zavoláme 911, ne?“
„Uch…“ Abony se rozhlídla „Jedeme v ukradeným autě. A ty máš záznam.“
„Prokrista,“ sevřel jsem si hlavu. „Prokrista Ale musíme zavolat 911.“
Abony najednou vypadala chladně a vzdáleně. „I kdyby je nenapadlo prověřit si nás, vážně tady chceš postávat, až sem Randoma a jeho lidi odkloní stejný GPS? Mají telefony jako ty, Trente.“
„Kurva Nemůžeme ho tady prostě nechat. To není správný.“
Postavila se. „Ne, odvezeme ho na pohotovost. Vyložíme ho tam a ujedeme. Jsme uprostřed nějakýho zasranýho území kukuřičných dětí, no ne? Bude rychlejší, když ho tam dovezeme sami, než abysme čekali na sanitku. Tohle není město. Nebudou tady do pěti minut s blikajícíma světlama“
Zaplavila mě úleva.
Pak jsem se ohlídnul k autu. „Abony, to auto ale nemá zadní sedadla“
Ona už ale kráčela zpátky. Vyklopila dvířka kufru a začala přes rameno vyhazovat zásoby jídla, yody a dalších hovadin, co jsme tam měli na tu dvacetihodinovou jízdu. Přímo u značky s pokutou jednoho tisíce dolarů za odhazování odpadků.
„Pomoz mi ho zvednout,“ zavelela.
Motorkář byl malej, těžkej a dvakrát jsme do něčeho praštili jeho hlavou, než jsme ho tam dostali. Museli jsme ho zkroutit do pozice plodu. Viděl jsem v životě dost lékařskejch seriálů, abych věděl, že jestli má nějaký vnitřní zranění, tak mu tímhletím zrovna moc nepomůžem.
Uvědomil jsem si, že jestli nám tam umře, budeme mít v autě mrtvýho chlápka V kufru s okýnkem.
„Co jeho bágl?“ zeptal jsem se a ukázal na baťoh, kterej mu při tom nárazu odletěl a válel se kousek dál na silnici.
„Hoď ho tam k němu dozadu,“ řekla Abony.
Neměli jsme čas čekat na sanitku nebo na policii, která by nám kladla otázky. Abony měla pravdu. Úplně bez dechu, s bolavejma zádama od toho, jak jsem se v nepřirozeným úhlu snažil nacpat motorkáře do kufru, jsem požádal GPSku, aby nám našla trasu k nejbližší pohotovosti.
Ukázala mi cestu přímo vpřed.
Kamion silniční kužely rozházel nebo rozdrtil. Projeli jsme kolem nich a vjeli na venkovskou silnici.
Motorkář zasténal a zavrtěl se. Hlavu měl přímo za mojí opěrkou. Podložil jsem mu ji pytlíčkama s chipsama jako polštářem. Vydávaly křupavý zvuky a šířily kolem sebe zápach soli a octa, protože se jeden z nich protrhnul.
„Bude to dobrý, vezeme vás do nemocnice,“ ujišťoval jsem jeho i sebe.
* * *
„Zkontroluj ještě jednou ten telefon,“ nařídila mi Abony napjatým hlasem. Už deset minut jsme jeli podle 3D mapy a byli jsme zrovna kdesi daleko na rovný pláni obklopeni pahýly nedávno sklizený kukuřice. „Myslím, že na výjezdu z dálnice jsme byli k městu blíž, než jsme teď.“
Začal jsem si hrát s telefonem, snažil jsem se oddálit mapu, která nám nepřestávala dávat instrukce. „Nesnáším, když tohle GPSka dělá.“
„Jo. Mám pocit, že nás vede po obvodu města,“ řekla Abony. „Děláme velkej oblouk kolem. Je prostě zmatená.“
Za normálních okolností by se to docela dotýkalo mojí pýchy, že si nechávám tolik poroučet. Jenže Abony měla diplom z vejšky. Sice jsem si ji neustále dobíral, předváděl jsem jí, že kdejaký moudra z chytrých knížek nestojí tady v ušmudlaným reálným světě ani za prd. Jenže po roce, co jsme spolu dělali, jsem do ní přestal hustit hovadiny a začal jsem jí věnovat pozornost.
Ujel jsem stovky mil, abych uniknul svý minulosti v Pensylvánn. Přísahal jsem, že budu žít poctivě, i kdybych byl prakticky na mizině. Abony říkala, že bych se měl naučit nějaký tý sebekontrole.
No jo, u drog a krádeží aut jsem neskončil proto, že bych měl beránčí povahu.
Ale obrátil jsem. Očistil jsem se. Poučil jsem se.
Takže když mi Abony o tom auťáku řekla poprvý, poslal jsem ji do prdele. Její bratranec dělal něco pro Randoma a při tom ten příběh zaslechl. Že to auto bylo ukradený velkýmu drogovýmu dealerovi v Miami. Bylo to auto jeho táty, a taky projekt, na kterým oba dělali. Bylo pro toho chlapa důležitý. A Random mu ho ukradl, když se nepohodli kvůli pašeráckýmu koridoru z Miami přes Kentucky.
Random s ním jezdil po Chicagu, v zimě po zasolenejch silnicích a přes výmoly. Jezdil v tý zatracený corvettě úplně všude, až nakonec vypadala jako stará kraksna, ale udržoval ji pojízdnou. Byla to trofej.
Javier, ten z Miami, nabídl sto tisíc dolarů komukoli, kdo mu to auto přiveze zpátky.
Navrácení do rukou právoplatnýho majitele, říkala Abony.
Ona tady měla být ta chytrá, když měla vysokoškolský vzdělání. Ale po měsíci jalových řečí o těch penězích a o tom, jak by se to auto dalo získat, mi to začalo vrtat hlavou. Ze začátku to byl jenom takovej opakovanej vtip, když jsme jezdili od jednoho motoristy v nesnázích k druhýmu.
Pak se z toho stalo něco, čemu jsme se nervózně smáli.
A nakonec jsem jí řekl o striptýzovým klubu a Randomově lásce k úterním „Křidýlkům a stehýnkům“. Když se mě zeptala, odkud to vím, červenal jsem se.
„Vede nás to kolem města,“ prohlásila Abony o něco přesvědčeněji, když nás GPSka navedla k další odbočce. „Vyhledej nemocnici v telefonu.“
Zrovna když jsem zvedal telefon, popadla mě za rameno krvavá, chlupatá ruka. Zaječel jsem a upustil telefon, Abony se ohlídla a auto prudce změnilo směr. Motorkář, s hlavou přitisknutou k šikmýmu okýnku kufru, se vmáčknul mezi nás.
„Ta zatracená věc vás k nemocnici nedovede, dokud nedokončí symbol, po kterým jedete,“ řekl chlápek a vzduch uvnitř auta se při tom zaplnil krvavým oparem. „Až bude vyvolávací vzor kompletní, propustí vás. Musíte zastavit auto, jinak budou všichni v tomhle městě ve velkým…“
Začal vykašlávat krev až cákala všude okolo.
* * *
Znovu jsme zastavili u krajnice. Abony popadla můj telefon a začala lovit nemocnici, zatímco já si odepínal pás.
Motorkář sebou šil a otevřel při tom dveře kufru. Sklo bylo zamazaný jeho vykašlanou krví.
„Člověče, jste zraněnej, musíte zůstat v autě. Vezmeme vás do nemocnice,“ řekl jsem.
„Ne, jsem v pořádku,“ namítl chlápek.
„Nepouštěj ho ven,“ vykřikla Abony.
Než se mi podařilo oběhnout corvettu, abych mu v tom zabránil, vypotácel se na travnatou krajnici.
„Pane, musíte jet s náma Můžete sedět na mým sedadle,“ nabídnul jsem mu.
Zapotácel se a zhroutil se, posadil se na hromadu bláta a štěrku. „Na záchranu lidí ještě není pozdě,“ řekl mi klidným hlasem. Popadl svůj bágl. „Jak daleko jsme od mostu?“
„Od mostu?“
„Je tady most. Pořád ještě můžeme dopravě zabránit dokončit vyvolávání, když ho vyhodíme do vzduchu.“ Otevřel baťoh, kterej mu ležel mezi nohama, a já od něj uskočil. Malý cihličky zabalený v alobalu, drátky. Byla to C4 nebo něco takovýho.
Ten chlápek byl nějakej motorkářskej terorista
„Abony…“ hlesnul jsem, zatímco jsem couval.
„Nemocnice je jenom…“ zahlídla otevřený bágl z okýnka auta „Ale kurva“
„Ne, ne,“ zamával motorkář rukama a vykašlal si do svých šíleně dlouhých vousů další krev. „Musím vám to vysvětlit. Potřebuju, abyste mi pomohli vyhodit most do povětří.“
„Tohle už jsem zažil,“ zamumlal jsem koutkem pusy k Abony. „To jsou nějaký soli do koupele, že jo? Nějaký fakt těžký svinstvo, na kterým jede. Vždyť ho přece srazil kamion, a on tady mele o vyhazování mostů.“
„Heleďte,“ ozval se motorkář. „Já jsem čaroděj, jasný?“
„Myslíte něco jako KKK?“ zeptal jsem se. „Ty měly takovouhle motorkářskou skvadru ve městě v –“
„Ne, ne jako zasraný KKK,“ ohradil se chlápek, viditelně frustrovaně. „Já jsem čaroděj na straně dobra Jako…“ začal zase vykašlávat krev, až se přitom zlomil v pase. Se zjevnou námahou se vzpřímil zpátky do sedu.
„Nastup si do auta, musíme jet,“ řekla mi Abony. „Tohle jsou nějaký zkurvený stračky a my musíme odsud. Nemůžeme se do toho míchat.“
Jenže starej motorkář se natáhl k trávníku a vyškrábal do něj prstem kruh. Zarýval prst do trávy tak silně, až si urval nehet a prst začal krvácet. Načmáral do trávy další symboly, pak si plivnul krev do dlaně a přitisknul ji k hlíně.
Stál jsem jako vrostlej do země, šílenství toho, co jsem viděl, mě drželo přikovanýho. Abony byla taky jako zamrzlá.
Motorkář začal palcem přejíždět podél vzoru, kterej namaloval do hlíny krví. Přejel postupně po všech linkách jednou, pak začal znova a obkreslil symbol ještě jednou, s chorobnou nutkavostí.
Byl to blázen.
Ale pokaždý, když přejel po symbolu palcem, tak zrychlil. Do vzoru plynula energie. Sedmkrát, osmkrát, pořád ty pohyby opakoval.
Symbol vzplanul modrým ohněm. Jako když nalejete na stůl obilnej líh a zapálíte ho jen tak pro legraci.
Jenže ten plamen nevyhasnul. Nabíral na síle. Začal bíle žhnout. Země se spálila, ale nechytla plamenem. A v temnotě uvnitř těch šložitejch tahů a vírů něco poblikávalo.
Na krátkej okamžik zůstal ve vzduchu nad krajnicí silnice viset drobnej chumel chapadel a podobnejch věcí. Vypadalo to jako něco, co bejvá k vidění ve speciálním pořadu z hlubokomořský expedice, kterej dávají po Žraločím týdnu.
V okamžiku, kdy se to stvoření objevilo, vhodil motorkář do rohu symbolu hrst bláta. Linie se přerušily, oheň, co nebyl ohněm, pohasnul. Ve vzduchu mezi náma zůstalo viset tichý frustrovaný zavytí ozývající se z kruhu.
* * *
Dostali jsme motorkáře – čaroděje – na moje místo v corvettě. C4 si položil mezi nohy. Setřel jsem ze dveří kufru a zadní části auta krev jak jen to šlo nejlíp, stočil se uvnitř do klubíčka a nechal Abony, aby za mnou poklop zabouchla.
Bylo to tam pekelně klaustrofobický.
„Po dálnicích můžete vidět jezdit hodně motorkářů,“ zasípal čaroděj. „Nevíte ale, že hodně z nich jsou čarodějové. Dlouhý vousy, motorka místo oře, nomádskej způsob života, všechno to pomáhá.“ – Prozradil nám, že se jmenuje Ozymandias. „Jo, odpověď na očividnou otázku zní, že jsem se se Shelleym znal,“ dodal. Neměl jsem ponětí, kdo to byl Shelley, ale Abony přikyvovala, jako by jí to něco říkalo.
„Co byla kurva zač ta věc, kterou jste udělal v trávě?“ zeptal jsem se z prostoru za těma dvěma
„Bylo to vyvolání. Vzor. Znáte to, jak můžete nakreslit na papír krychli, i když je papír placatý? Dvourozměrný? Tak s vyššími rozměry to jde udělat taky.“
„Něco jako pentagram?“ zeptal jsem se. Na některejch gotickejch děckách jsem takovejch věcí viděl hromady.
„Tak trochu. To je ale abstrakce, není to opravdický vícerozměrný vyvolávači vzor.“ Odmlčel se, aby si kapesníkem setřel z brady krev. „Navíc je ho taky potřeba nabít pohybem, aby došlo k prolomení prostoru mezi světy. V minulosti se to muselo dělat máváním rukama a obkreslováním kresby. Vyžadovalo to hodně tréninku. Mně to trvalo skoro sto let.“
„Ale no tak, zas tak starej nejste,“ zaprotestoval jsem.
Náš čaroděj, nebo možná šílenej motorkář, pokrčil ramenama. „Za starejch časů bylo těžký najít vzor a nabít ho. Jenže jak se začaly technologie měnit a zlepšovat, lidi začali vyvolávat věci zpoza závoje pomocí strojů. Děláme, co můžeme, abysme vystopovali a zastavili to nejhorší. Příležitostně se něco dostane skrz. Vrah Zodiac, Dálnice slz. Věci, který se odpotácejí do noci.“
Abony zachytila ve zpětným zrcátku můj pohled. „Proč jste zastavoval dopravu?“
„GPS,“ vysvětlil čaroděj a hladil si dlouhej vous.
„Alternativní trasa?“ přikývla Abony.
„Počkat, cože?“ Nějak jsem je nestíhal.
„Jde o dopravu, Trente. Představ si silnice viděný ze vzduchu, mimoúrovňový dálniční křižovatky.“
Představil jsem si je. Pak jsem si vzpomněl na vzor, kterej čaroděj nakreslil na zem. Pohyb. Vzory. Vyvolání. „No do prdele.“
Čaroděj zhluboka dýchal. „Začali jsme si všímat, že aplikace, GPS, vytvářejí vzory. Testovací trasy, rutinní záležitosti. Buď je ale někdo háčkuje, nebo v tom jedou ty společnosti. Ať už je důvod jakejkoliv, tím si zatím nejsme jistí, nabíjejí vyvolávací vzory pomocí odklánění automobilový dopravy.“
Vzpomněl jsem si na všechny ty případy, kdy mi GPSka nabídla alternativní trasu a já se po ní bez přemýšlení rozjel.
„Jestli já dokážu vyvolat něco nebezpečnýho jenom pomocí jednu stopu širokýho vzoru, co myslíte, že dokáže patnáct mil širokej vzor, když jde o průlom do jinýho vesmíru?“ zeptal se čaroděj.
Všichni jsme mlčeli.
„Vy jste se to snažil zastavit těma kuželama? Odkláněl jste dopravu zpátky?“ zeptal jsem se.
„Nabití velkýho vzoru vyžaduje hodně dopravy. Není zatím aktivní. Snažil jsem se nabití zabránit kuželama. Ale mohl bych taky vyhodit do vzduchu most, kterej stojí jednu míli dál po týhle silnici. Heleďte, nechci po vás, abyste mi pomáhali. Když mě vezmete do nemocnice, tak mi tím moc nepomůžete, jestli se tady mezitím potrhá předivo reality. Vyhoďte mě na mostu. Dokážu vzor narušit, zabráním jeho nabití. Udělejte to, a zachráníme celý město před něčím monstrózním.“
Jeli jsme dál mlčky.
Dostat se k mostu by trvalo dvě minuty.
Nemocnici jsem měl na mapě, ale bez vyznačený trasy. Mohl jsem nás tam dostat.
Abony prstama pevně svírala volant a já koukal do slunce okýnkem kufru, pod kterým jsem se krčil, vděčnej za svoji drobnou kostnatou postavu. Zdálo se mi to jenom, nebo se slunce zrovna trošičku zachvělo?
* * *
O deset minut později jsme odjeli od mostu. Abony vytúrovala corvettu a zariskovala překročení povolený rychlosti, abychom se od toho šílenství dostali co nejdál.
„Vážně jsme viděli tu… věc?“ zeptal jsem se.
Abony se kousla do rtu a neodpověděla.
„Udělali jsme dobře, že jo?“ Hlas se mi trochu zlomil.
„Zrovna mě něco napadlo,“ řekla. „Ten kamion, co ho srazil, to byl jeden z těch novejch automatickejch. Jeden z těch samoříditelnejch náklaďáků, který zrovna začali na silnicích povolovat.“
„Ježíši.“ Jestli to, co se stalo, bylo skutečný, tak se to mohlo o moc zhoršit, až se budou auta řídit sama Apokalypticky zhoršit.
„A jak tak přemejšlím,“ dodala Abony, čímž opět jednou dokázala že ona je tady ta chytrá, „řekla bych, že po všech těch zdrženích bude Random tak deset až patnáct minut za náma A jeho GPSka mu nabídne stejnou trasu, po který jsme jeli my.“
Ve zpětným zrcátku se zablýsklo.
Nevěděl jsem, jestli to byl výbuch mostu, nebo jinej vesmír rozbalující se nad městečkem, který jsme zrovna nechali za sebou.
Tak jako tak, čekalo nás dalších osmnáct hodin jízdy do Miami.
Poprvé vydáno v online magazínu Lightspeed v září roku 2017.
Přeložil Ľudovít Plata