Otřu si z čela kapku potu a posunu si stoličku, abych tu americkou rodinku mohla sledovat v zrcadle za barem. Většina turistů, kteří sem zabloudí z holandské strany ostrova, si vybere sezení venku na terase. Ovšem většina turistů sem vůbec nepřijde; do baru Belle Vue chodí hlavně dělníci z malého průmyslového areálu na kraji Marigotu; vyhlídka je odsud jen na sklady a parkoviště u polikliniky a na pár palem, v tom vedru zplihlých a povadlých.
Tahle rodinka ale trvá na tom, že se posadí uvnitř. „Chceme se schovat před sluncem,“ prohlásí otec a posune si propocenou kšiltovku z čela. Na pupku pod růžovou košilí se mu rýsuje propocené kolečko. Matka v halence s odhalenými zády se ovívá čelenkou s plastovým kšiltem; spálená kůže jí mezi lopatkami vytváří záhyby, mezi nimiž stéká čůrek potu a rozlévá se jí do skvrny na kříži. Chlapci je asi deset let; hrbí se u stolu ve vytahaném basketbalovém tílku s dlouhými průramky, které mu sahá až k hubeným bokům. Dívka, o pár let starší, trůní na židli přilepená ke svému mobilu. Ze sourozenců vyzařuje dokonalá bezstarostnost dětí z lepší rodiny.
Anebo je jejich nevšímavost příliš okázalá? Příliš dokonalá? Vylovím z kapsy zapalovač a položím ho na barový pult.
„Voilà, mademoiselle,“ vykřikne barman, až mě tím poleká. „Nous avons enfin obtenu quelques glaçons.“ Prostře na baru ubrousek a postaví na něj moje zázvorové pivo a rum. Celá paže se mu rovnoměrně leskne potem, tím černým leskem celoživotního místního usedlíka.
V porovnání s ním jsou moje prsty bledé, jako bych na Svatém Martinu nežila pět let, jako bych neměla senegalskou matku, jako bych se ani nesnažila sem zapadnout. V barvě kůže mám přimícháno příliš mnoho pařížské šedi, příliš mnoho kouře a betonu a také příliš mnoho stmívání na sněhu, těch dlouhých stínů vrhaných pod nízkým úhlem, o nichž nesmím přemýšlet. Mé paže jsou nestejnoměrně opálené, ochablé, orosené potem a absolutně nádherné.
Aspoň že se mnou barman mluví francouzsky. Americké rodince za mnou přinesli pití, číšník jim trpělivou angličtinou vysvětluje, že kostky ledu už jsou na cestě. Jsem si jistá, že tihle mě považují za zdejší, za nudnou patronku vysedávající v ospalém místním baru, který je však pořád příliš rušný, než abych tu měla klid. Ale pro mě je příliš rušný celý Marigot, i když ve srovnání s holandskou stranou je to ospalá díra. I tak se tu objevuje příliš mnoho cizích tváří, příliš mnoho podivných přízvuků. Jen v barmanově francouzštině, v té nezaměnitelné ostrovní zpěvavosti se vzdáleným názvukem matčiny kreolštiny, jež v jeho řeči zaznívá, nalézám uklidňující jistotu.
V zrcadle vidím, jak otec s matkou procházejí jídelní lístek se směsí bezradnosti a hrůzy ve tvářích. ‚Co tady děláme?’ jako by říkaly jejich pohledy, tak daleko od pestrobarevných tržišť u mola, kde přistála vyhlídková loď s posádkou holandských studentů, kteří vynechali ročník, aby si užili dobrodružství v bezpečném dosahu svatostánků McDonalds, Starbucks a PizzaHut. I jejich rozpaky a to, jak pokaždé se škubnutím přimhouří oči a vtáhnou hlavu mezi zpocená ramena, kdykoli barman zatne sekáček do ledu, i tohle všechno mi skýtá uklidnění.
Chlapec se na židli zkroutil a prstem přimáčkl za ocas ke stěně gekona; v zrcadle sleduji, jak se gekonovi odlomí ocásek a zvířátko uniká do bezpečí. Dívka odložila telefon. Její odraz mi věnuje pohled, příliš odměřený a prázdný, z něhož mi po celém temeni a za podprsenkou vyrazí čerstvý pot. Cítím pach vlastního strachu. Dívka si po čele přejíždí plechovkou Coca-Coly; odraz je ale příliš křivý a zrcadlo příliš vlhké a rezavé, než abych mohla poznat, jestli má čelo mokré potem, anebo jen vlhkostí z orosené plechovky.
Zdejší vlhkost pronikne všude, i můj zapalovač občas selhává. Představuji si jeho vábivý plamen a bojuji s nutkáním vyzkoušet, jestli funguje. Místo toho vytáhnu kapesní nůž, otevřu ho, podržím ostřím nahoru a přejedu po něm posledním článkem ukazováčku.
Ze vzdáleného konce baru se ozve rachocení, ve sklenicích zazvoní led a barman s číšníkem se rozesmějí, sklonění nad něčím titěrným. Barman mi tu věcičku přinese a zeširoka se přitom usmívá. „Pour la femme cool, pas comme certains…“ laškovně se zaculí a pohodí hlavou s těmi svými nádherně zjizvenými lícními kostmi směrem k americké rodince. Na pultu vedle mojí sklenky přistane další ubrousek a on na něj postaví maličkého sněhuláka, vysekaného z ledu, s rukama z párátek a prázdnými důlky místo očí. Ubrousek ho před horkou deskou pultu chrání jako maličký plážový ručník – ne ten barevně potištěný jako ty, co se prodávají na místním trhu, ale seversky zářivě sněhobílý. Čerstvě vybroušené křivky a dřevěné hůlky jsou hladké, strohé, dokonalé. Připomínají mi všechno to, o čem – dokud se ta dívka dívá – nemohu, o čem nesmím přemýšlet.
* * *
Do sněžného hotelu to bylo z Helsinek ještě celý den cesty na sever. Když jsem vystoupila z vlaku, odpoledne pokročilo a slunce už viselo nízko nad obzorem. Se mnou vystoupily další dvě ženy, které měly namířeno do hotelu – drobná Texasanka Casey a robustní Australanka Kate. Vzaly jsme si společný taxík a za jízdy jsme si směsicí angličtiny a francouzštiny ve třech různých přízvucích vyprávěly zážitky z cest.
Hotelem jsme byly na první pohled zklamané – připadal nám úplně obyčejný. Taxík nás vysadil před nízkou dřevěnou budovou, která připomínala sklad, ale ukrývala v sobě kancelář, jídelnu a klubovnu. Pak jsme se ovšem nechaly provést. „Chatky“ pro hosty nebyly jen tak obyčejně postavené ze sněhu a ledu – byly vysochané do prazvláštních tvarů sněžných duchů a ledových královen, yettiů a démonů ajakaši, všechny vzájemně propojené cestičkami, které se na způsob labyrintu větvily mezi vysokými sněhovými valy a nečekaně ústily do skrytých zahrad ledových květů a k zamrzlým bazénkům plných šklebících se sněžných opic. Čím víc jsme toho viděly, tím bizarněji to celé působilo.
A to platilo i o našem průvodci, z něhož se vyklubal nejen majitel a ředitel hotelu v jedné osobě, ale zároveň i hotelová posluha, hlavní sochař a architekt. Byl to Fin, ale mluvil anglicky se silným australským přízvukem. Měl břicho jako žok, ruce jako lopaty a vůbec každá jednotlivá část jeho jen středně vzrostlé postavy byla sama o sobě enormní, takže výsledek budil dojem loutky poskládané z nesourodých dílů. Tenký knírek, který měl pod nosem, vypadal, jako by mu ho někdo dodatečně přilepil. Jmenoval se Matti Kokko a něco ve způsobu, jak se nám představil a jak si přitom mohutnou tlapou poklepal na krempu klobouku, poslalo Casey smíchy do kolen, takže se musela zastavit v háji sněžných kaktusů, kde dobrou minutu předstírala, že se potřebuje vysmrkat.
Poslední zastávkou na cestě byla sauna, postavená z nemořených prken v obdobně prostém stylu jako hlavní budova. Navrhoval ji samozřejmě Matti a bylo vidět, jak je hrdý na každý detail: na bukem obloženou sprchu v malé převlékárně vpředu, na propanová kamínka vyhřívající překvapivě prostornou saunovací komoru. Z terasy byl výhled na jezero a po schůdkách se dalo sejít k díře vysekané do ledu. „Kdybyste chtěly vyzkoušet místní tradice,“ komentoval to Matti. A když už byla řeč o tradicích, byl nesmlouvavý, co se týkalo saunovacích pravidel. Trval na tom, že nesmíme měnit nastavenou teplotu, polévat kameny příliš málo ani příliš mnoho a saunovat se v oblečení, dokonce ani v plavkách ne. „Nezdravé to je, dokonce nebezpečné,“ varoval je. „Pára se musí dotýkat kůže, kůže se musí potit, nesmí být zakrytá. Dneska večer vám ukážu, uvidíte.“ Poslední větu pronesl tak bezelstně, že nezněla ani moc úchylně, jenom Casey se znovu bezmocně rozhihňala.
* * *
Do mojí chatky se vcházelo zívajícími ústy lesního muže. Vydržela jsem uvnitř asi dvacet minut, než ze mě vyprchalo první okouzlení interiérem v podobě lesního zákoutí s propleteným ledovým větvovím a skotačícími veverkami a já si uvědomila, že uvnitř bez nadsázky mrznu. Natáhla jsem na sebe ještě jedny legíny, vyhrabala z tašky knížku a vydala se zpátky do hlavní budovy.
Cestou jsem se zastavila, abych si vyfotila sněhové sochy sněžných opic. Ať už byl Matti regulérní cvok nebo jen zvláštní podivín, bezesporu měl talent. Sněžné opice si hověly v ledových vírech s rukama vzájemně propletenýma za zády a s hlavami zvrácenými dozadu blahem. Klečela jsem před nimi na ledu a pokoušela se zabrat je ze správného úhlu, když vtom ke mně zalétl hlas. „Není to legrační, jak se snaží napodobovat lidi? Člověk by se potrhal smíchy, když vidí, jak marně se snaží. Jdeš do klubovny?“
Stála na pěšince jenom v pantoflích a v bílém froté župánku, rovné plavé vlasy jí v pramenech vypadávaly z ručníkového turbanu. Sledovala mě s mírným úsměvem na tváři, s hlavou tázavě natočenou na stranu, dokud jsem si neuvědomila, že mi položila otázku. Přikývla jsem, oprášila si z kolenou a rukou sníh a vydala se k ní.
„Já jsem Anna,“ představila se a zavěsila se do mě. „A ty?“ Několik vteřin jsem na ni zírala, rozhozená jak tou samozřejmou nenuceností, tak tím nezařaditelným přízvukem – kladla stejný důraz na každé slovo, přičemž vyslovovala všechna pečlivě a trochu zpěvavě, takže její věty, ať už otázky nebo konstatování, končily vždy nenadále –, ale nakonec jsem ze sebe vysoukala: „Chloé.“ A protože mi připadalo, že její trpělivý pohled ode mě očekává víc, dodala jsem: „Chloé Martinová. Z Francie.“
„Ach, Francouzi jsou tak úžasně elegantní,“ přikývla. Její poznámka mě zaskočila nanovo, vzhledem k tomu, že jsem vypadala jako chodící chumel z vrstev ovčí vlny a technických materiálů. Ale jestli to byla ironie, nijak to nenaznačila, leda snad tím poněkud melancholickým úsměvem a vyzývavým natočením hlavy.
„Byla jsi v sauně?“ tipovala jsem.
„Byla jsem si zaplavat v jezeře. Matti Kokko říká, že lidi to tady dělají.“
Takže není odsud. Ale v místech, kde se jí shrnul rukáv, když se do mě zavěsila, neměla husí kůži ani zježené chloupky a její pleť nebyla zarudlá ani pobledlá. Jen dokonalý bronz.
„To musíš být ze severu,“ uvažovala jsem. „Anebo z jihu,“ vzpomněla jsem si na zdravím kypící urostlou Australanku Kate.
„To musím,“ opáčila a já znovu nedokázala poznat, jestli to není otázka. Ale než jsem stačila vymyslet odpověď, která by nezněla vyloženě hloupě, došly jsme k hlavní budově.
* * *
„Podle mě je to polda,“ prohlásila u snídaně s plnou pusou Casey. „Víte, jak všechno, co řekne, zní, jako když vás vyslýchá? A ten záhadný přízvuk?“
„Ona není Finka?“ podivila se Kate nad hrnkem, v němž si míchala cukr s kávou ve stejném poměru.
„Myslím, že ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Možná z Islandu?“
„Ruska. Ruská špionka,“ odhadovala Casey.
„Co vy Američani pořád máte s těmi poldy a špiony?“ zavrtěla hlavou Kate. „A stejně nezní jako Ruska.“
„Podle toho opálení by klidně mohla být. Polda, myslím. Včera večer v sauně“
„Tys byla v sauně?“ zasmála se Kate. „Bezva, aspoň mi můžeš ukázat, jak to funguje. Bojím se, že kdyby mi to vykládal Matti, tak se počurám smíchy.“
Casey si bleskově přitiskla prst k ústům, otočila se a zamávala. „Hej, Matti, skvělá snídaně.“
„Snídaně tady bereme vážně,“ přikývl Matti nad třetím hrnkem kávy.
„Kafe tady berete dost vážně,“ přisvědčila Kate.
„Finové mají ze všech národů největší spotřebu kafe na hlavu,“ poučil ji Matti. „Je to dobré pro zdraví, udržuje to tělní tekutiny v oběhu.“ Poplácal se po pupku.
Kate slabě zrůžověla ve tváři. Sotva Matti zapadl zpátky do kuchyně, vyprskla plnou pusu kávy rovnou na ubrus a zachrochtala: „Matti doslova překypuje zdravými tělními tekutinami.“
„Ten chlap je hotová nádrž zdraví,“ přisadila si Casey.
„Ty ses s ním fakt saunovala!“ neudržela se Kate.
„Vlastně ne,“ zavrtěla hlavou Casey. „Zašla jsem se tam večer podívat. Popravdě jsem se chtěla ohřát, mám to tam z chatky blíž než sem. To je fuk. Zkrátka, uvnitř už byla Anna a saunu měla puštěnou, tak jsem tam chvíli zůstala. Náhodou to byla paráda. I spaní v té ledárně pak bylo o moc příjemnější. Už jsme byly na odchodu, když se Matti objevil. Trochu ho zklamalo, že jsme nepočkaly. ‚Když zůstanete, ukážu vám naše tradiční saunovací techniky.1 Ale já už byla vařená a Anna se zatím stačila obléknout. Ne že by toho na sobě nosila moc, to se jí musí nechat. I když je venku mínus sto. To bude tím špionským výcvikem.“
„Koho by tu prosím tě špehovala?“ zeptala jsem se. „Mattiho sněžné opice, ne?“
„Pašeráky sobů,“ navrhla Kate. „Anebo sobí pašeráky!“
Casey se rozhlédla kolem a naklonila se blíž. „Přece Mattiho! Hodně se na něj vyptává. Nebo spíš klade takové poloviční otázky. Věděly jste, že Matti měl kdysi v Austrálii manželku?“
Kate se na tváři objevil zvláštní výraz.
Pokrčila jsem rameny. „Třeba se o něj zajímá,“ nadhodila jsem. „Jako o chlapa, myslím.“
Ale Casey pochybovačně zavrtěla hlavou.
„Hele, to že on je takový – ehm – urostlý a ona jako lunt, ještě neznamená, že se nemůžou přitahovat,“ zavrčela jsem trochu podrážděně. „A vůbec, ten její vzhled je tak…,“ mávla jsem rukou s pocitem marnosti, „tak dokonalý, že to působí ještě míň přirozeně než to, jak vypadá on.“
„Já ale nenarážela na Mattiho tloušťku,“ začervenala se Casey. „To jen, že Anna se ke mně v sauně chovala víc než přátelsky.“
„Aha,“ přikývla jsem.
„Myslím, že si toho všiml i Matti. „Sauna není vhodné místo pro erotiku, v sauně se máte cítit v bezpečí,“ upozornil nás. A to se přitom svlíkal, podotýkám!“
„Takže tu máme záhadnou mezinárodní lesbickou špionku proti zlosynnému sochaři Mattimu,“ shrnula jsem to. „Kdo by řekl, že pobyt ve sněžném hotelu bude tak vzrušující?“
„Víš co, udržuje to tělní tekutiny v oběhu,“ uzavřela hovor Casey.
* * *
O den později už jsem měla za sebou výlet na sobí farmu, výpravu do jednoho nádherného lesa a vyjížďku na sněžném skútru za polární září, ale ještě pořád jsem se nedostala do sauny.
Předešlého večera jsem k tomu přitom neměla daleko. Když jsem se vrátila z vyjížďky na skútru, sešla jsem k jezeru, abych se ještě jednou pokochala severní září, a našla jsem tam Mattiho. Seděl na terase před saunou s dýmkou a lucernou a vypadal jako hlídkující lodní kapitán. Řekl mi, že zrovna skončil, ale hned se nabídl, že si se mnou dá další kolečko a ukáže mi, co a jak. Ale vyhlídka na to, že bych si měla sundat byť jen jedinou vrstvu oblečení, ať už před Mattim nebo ne, byla prostě příliš odrazující. Pár minut jsem se vedle něj třásla na terase zimou a pak mě vůně dýmky, světlo lucerny a Mattiho tichý výklad o mihotavých barvách nad jezerem začaly nadějně uspávat.
Ale nakonec jsem se stejně nevyspala. I když jsem si na sobě nechala všechno oblečení a přes péřový spacák se přikryla kožešinami a dekami, pořád mi v mém sněžném lesním brlohu byla moc zima. Kate na tom byla podobně; sešly jsme se v klubovně ještě před snídaní, abychom se vzájemně politovaly u horké kávy. Objevila se tam i Anna, v džínách a svetříku, mokré vlasy měla sčesané dozadu, jako by si byla před úsvitem zaplavat.
„Vaše kamarádka Casey tu někde je,“ podotkla, anebo se možná zeptala.
Kate na mě nenápadně mrkla a povytáhla obočí. „Vypadá to, že Casey objevila zdejší recept na dobré spaní.“
Anna pohlédla na Kate, pak znovu na mě a tázavě nakrčila čelo.
„Že by saunování?“ pomohla jsem jí.
„Udržuje to tělní“ vyhrkla Kate, ale zbytek věty se ztratil v jejím hihňání. Kousla se do rtu a natáhla se po mobilu.
„Vaše kamarádka se odhlásila,“ oznámil Matti, když vyšel z kuchyně s ošatkou chleba a konvicí kávy. „Včera odpoledne. Nechala vzkaz – prý pochopila, že Finsko není nic pro ni, a vyráží do Španělska.“
„Vy jste to nevěděly,“ zeptala se nebo si možná odpověděla Anna.
Pokrčila jsem rameny. „Potkaly jsme se teprve tady, u vlaku.“
„Tihle Texasani,“ poznamenala Kate. „Procházejí světem jako samotáři.“ Zamračila se na něco ve svém mobilu.
„Procházejí,“ zamyslela se Anna. „Ano, jako teď já.“ Vstala tím svým nenapodobitelně ladným a zároveň strohým způsobem a bez ohlédnutí odešla
„No teda,“ nakousla jsem, když Matti zašel zpátky do kuchyně. „Že by to Anna s tou náklonností ke Casey maličko přepískla?“
Ale Kate se pořád mračila na telefon. Nadechla se, střelila pohledem ke kuchyni a podívala se na mě.
„Chloé, víš, jak Casey řekla, že jí Anna řekla, že Matti měl kdysi v Austrálii manželku?“
Jakmile jsem pobrala anglickou gramatiku, přitakala jsem.
„V ten moment mě to trklo – totiž, už prve mě zarazilo to jméno, Kokko, jen jsem potřebovala nápovědu. Hned jsem napsala mámě; máma je u nás doma ta pravá osoba s lokálním přehledem. A taky že jsem se nepletla. Claire Kokko – takové jméno hned tak nezapomeneš. To musí být Mattiho žena, ne? A teď bacha,“ Kate se nadzvedla ze židle. „Asi před deseti lety zmizela.
Šla jenom pro kafe, v totálním zapadákově někde na kraji Melbourne, a už se nevrátila. Pátrali po ní všude, všichni, Matti sám dokonce prosil v televizi o pomoc. Říkala jsem si, že mi je povědomý. No ale zkrátka, jako by se po ní slehla zem. Její tělo se našlo až za rok. Roztrhané na kusy.“
„V Austrálii přece máte šelmy, ne? Jsou tam dingové a – a tak…“
„Našli ji v centru města, v soukromém bytě. V luxusním bejváku. Byl pronajatý, ale identita nájemníka byla kradená, patřila jednomu z dvojice lidí, kteří se tou dobou už tři roky pohřešovali.“
„Takže ty myslíš, že Anna je policistka a že vyšetřuje smrt Mattiho ženy?“ Přikryla jsem si ústa dlaní. „Pane bože, přece nechceš tvrdit, že by Matti…“
Kate dosedla zpátky na židli a zavrtěla hlavou. „Vůbec ne, podle mámy vyšetřování prokázalo nade vši pochybnost, že je nevinný. Dokonce si pamatovala, že se pak vrátil zpátky do Finska. Což ale neznamená, že by tu Anna nemohla být kvůli tomu.“
„Tak Casey měla nakonec pravdu.“
Kate pokrčila rameny a zívla „Jestli jo, tak doufám, že se nespletla ani v tom, že po sauně se tady člověk líp vyspí. Jsem k smrti utahaná.“
* * *
Stmívat se tu začínalo brzy odpoledne a tou dobou jsem se už motala vyčerpáním. Vydala jsem se k sauně v naději, že na terase najdu opět Mattiho s dýmkou a lucernou, ale místo něj jsem narazila na Annu. Vystupovala právě z jezera, zahalená jen do své dokonalé pokožky a modrozeleného svitu polární záře.
„Nádhera,“ pronesla tak, že to mohlo být konstatování i otázka, a hned pokračovala: „Přišlas právě včas, aby ses ke mně přidala.“ Jako by to nakonec byla pochvala, jako by to bylo určeno mně.
Protáhla se okolo mě a přidržela mi dveře, jako bych ani neměla jinou možnost než se k ní připojit. Vešla jsem za ní.
„Oblečení musíš nechat tu,“ upozornila mě, když jsme se ocitly v těsné převlékárně před vstupem. „Jinak by to bylo nebezpečné.“
„Říká Matti,“ doplnila jsem.
„Od Mattiho se člověk dozví spousty neobyčejných věcí,“ poukázala Anna. Vešla do sauny a nechala mě, abych se vysvlékla. V tlumeném světle, které dovnitř prýštilo malým kulatým okénkem v saunových dveřích, se mi hlavou honilo plno rozčilujících myšlenek o ní, o Mattim a o Katy. Jaké neobyčejné věci se chce super-polda Anna od podivína Mattiho dozvědět? Tělo bylo roztrhané na kusy, tvrdila Kate.
U dveří do sauny ležely ručníky. Byly příliš malé, než aby se daly omotat kolem těla, ale stejně jsem si jeden vzala a zepředu ho na sebe přitiskla, než jsem vstoupila.
Nápor horka mi vyrazil dech. Mžourala jsem do páry, v první chvíli přesvědčená, že Anna zmizela. Seděla na horní pryčně vmáčknutá do rohu a její teple hnědá kůže splývala se dřevem, takže byla téměř neviditelná.
„Tady nahoře to není tak hrozné, uvidíš,“ poklepala na pryčnu vedle sebe. „Casey se tu taky cítila líp.“
„Tak to určitě,“ odtušila jsem a hned jsem svého tónu zalitovala, ale nezdálo se, že by si Anna něčeho povšimla. Už jsem ale otálela tak dlouho, že by to vypadalo jako naprostá neomalenost, kdybych si teď nesedla vedle ní. A posunek, kterým mě zvala nahoru, byl navíc natolik starostlivý a způsobný, že v něm nic erotického ani nebylo. Možná jsem ty Caseyiny řeči o poldech vzala až příliš vážně, ale připadalo mi, jako by mě předvolávali k výslechu. „Tak schválně, dobrý polda, nebo zlý?“ proletělo mi hlavou, než jsem usedla.
„Dobrý,“ promluvila Anna, a kdybych nebyla zpola uvařená, přejel by mi po zádech mráz. Dřevěná pryčna pode mnou sálala jako rozpálená plotna.
Jak jsem se s ní mačkala v jednom rohu, nezbývalo mi než se na ni tisknout buď ramenem nebo nohama Snažila jsem se najít kompromis a skončila jsem na ní nalepená celá. Kůži jsem měla kluzkou a trochu lepkavou potem, ale v místech, kde se dotýkala Anniny, po celém boku a na stehně, jsem cítila sucho a chlad.
„Ale ne, pára se přece musí dotýkat kůže a kůže nesmí být zakrytá, aby se mohla potit,“ připomněla mi Mattiho slova a stáhla mi ručník z klína. „A teď se tě musím zeptat na spoustu věcí.“
„Takže zlý polda,“ rozhodla jsem se v duchu.
„Ne, to ne, nesmíš si myslet, že jsem zlá,“ opravila mě.
Zatajil se mi dech.
Položila mi ruku na stehno a jela po něm výš a všude, kde se mě dotkla, pot mizel a zůstávala suchá stopa po jejích štíhlých prstech. Druhou ruku mi ovinula okolo šíje. Její dlaň nebyla na dotek teplá ani studená, jen suchá a jemně drhla, jako mezi prsty drhne stránka knihy vytištěné na kvalitním papíru. Zvolna si přitáhla můj obličej k svému silou, jaké bych nemohla vzdorovat, i kdybych chtěla Naklonila hlavu, ne jako k polibku, spíš tázavě. Zavřela jsem oči, ne v odevzdání, ale zoufalstvím.
Za mnou se dokořán rozlétly dveře. Něco studeného a mokrého mě chňaplo za loket. Stáhlo mě to z horní pryčny, až jsem s žuchnutím přistála na spodní lavici.
Nade mnou se tyčil Matti. Jako žiletkou mi přejel po tváři ukazovákem a se zamručením si z prstu setřásl pot. Pustil moji ruku a já se pozadu překotila na Anniny nohy. Cítila jsem, jak mi na ruce naskakují modřiny. Přejela jsem pohmožděné místo dlaní, a když jsem ji odtáhla, byla na ní krev. Ale ne moje krev, tahle byla tmavá a napůl zmrzlá.
„Casey,“ řekl Matti a mě nejdřív napadlo, že si mě s ní plete, ale pak dodal: „Kousek jsi přehlédla.“ V tu ránu mi v žilách začala tuhnout moje vlastní krev.
Matti se přese mě natáhl, až mě přimáčkl na Annu, břichem mi vtlačil hlavu do jejího klína Popadl ji za předloktí a zatáhl. Kůže na její ruce povolila, praskla a zmačkala se mu pod prsty jako cár papíru.
Vykopla jsem po něm a odhodila ho stranou, svalila jsem se z lavice na zem a vyskočila Ale Anna byla rychlejší, těma svýma dlouhýma nohama mě překročila a rázem stála uprostřed sauny.
„Ach, tys to roztrhl,“ zvedla lítostivě ruku do světla a ukázala obnažené šlachy.
Matti se otočil, volnou rukou zašátral v kapse a vytáhl zapalovač. Cvakl, v zapalovači to chvilku slabě nepravidelně chrastilo a nakonec vyšlehl plamen. Zář ohně ihned přitáhla Annin ztracený pohled. Prudce otočila hlavou, až se jí blýsklo v očích, hmátla rukou dolů a pak se ozval zvuk, jako by se něco trhalo. Anna vyrvala Mattimu zapalovač z ruky spolu s palcem a třemi prsty.
V rytmicky pulzujícím tichu všechno znehybnělo a potom Mattimu vystříkla z ruky krev.
Nevykřikl, jako kdyby váhal, jestli to ticho může přerušit. Jen si tak tichounce vzdychl, ani ne bolestí, jako spíš odevzdaně. Neměla jsem v sobě žádný vzduch, abych mohla řvát, žádnou vůli, abych se mohla hnout.
Zato Anna, Anna se zajíkala úžasem a nadšením. „Podívejte se, jak to uvnitř vypadá,“ vydechla. „Není to nádhera, jak jste všichni plní zázraků?“
S hlavou zvědavě natočenou na stranu na mě pohlédla a napřáhla ke mně levou ruku, tu s potrhanými svaly.
Matti si znovu vzdychl. „Podívej,“ vyzval ji s neskutečnou něhou a zvedl jí před obličej dlaň plnou krve. Anna se mi ještě vteřinu nebo dvě dívala do očí, ale vábivé kouzlo Mattiho hlasu spolu s jeho zraněním byly mocnější. Sklonila k Mattimu tvář, tu a tam trochu pocákanou od krve, a dotkla se rukou rozdrásaných okrajů rány.
Nyní Matti promluvil ledově klidným, věcným tónem. „Slečno Martinová. Ten zapalovač. Prosím. Dokud nedává pozor.“
Bylo těžké překonat nutkání dívat se tam, co Anna, možná za tím vězel i strach se rozhlédnout kolem. Přikryla jsem si oči rukou a zaryla pohled do země. Zapalovač přistál Anně u nohou, zarazil se jí o patu. Pořád k němu byl přilepený Mattiho palec.
„Já nemůžu,“ vyhrkla jsem. „Promiňte. Nedokážu to.“ Nespouštěla jsem oči ze země.
Matti si znovu povzdychl. „Tak kamna Pod těmi kameny je hořák.“
Se sklopenýma očima jsem couvala tak dlouho, dokud jsem nenarazila lýtkem do pryčny, a pak jsem se šinula bokem, než jsem na sobě ucítila žár od kamen. Nahmatala jsem kámen, napadlo mě, že ho zkusím hodit, ale byl příliš rozpálený a vypadl mi z ruky na podlahu. Ztuhla jsem, ale Anna na to zarachocení odpověděla jen tázavým „hm?“.
Kameny ležely v kovové putně, pod níž modře probleskoval plamen propanu. S tlukoucím srdcem – „Bože, jak ze mě bude stříkat krev, jestli Anna…“ táhlo mi hlavou – jsem z pryčny pomalu sebrala svůj ručník, namočila jsem ho do džberu s vodou, zabalila do něho okraje kovové putny a zvedla ji.
Voda se z ručníku odpařila v řádu vteřin a kov mě přes tkaninu pálil tak, že jsem málem znovu zamumlala: „Promiňte. Nedokážu to.“ Jen tři kroky doleva a byla bych venku ze dveří. Ale putna s kameny se centimetr po centimetru zvedala z úchytů. Hekla jsem. Matti za mnou konečně vykřikl, i když zesláble.
Zároveň se ozvalo mokré plesknutí a Annino mazlivé zavrkání: „Ach, podívejte, jak to uvnitř téměř dává smysl. Tolik toho objevujeme.“
„Ta gueule!“ zařvala jsem a nechala si putnu vyklouznout z rukou. Byla příliš těžká, než abych s ní mohla zamířit a hodit, a už bych ji ani déle neudržela Narazila na pryčnu a kameny se vykutálely ven. Strčila jsem ručník do plamene hořáku, ozvalo se zasyčení, jak se zbylá voda proměnila v páru, pak se objevil kouř a konečně i plamen a já se rozmáchla a švihla ručníkem za sebe.
Ovšemže jsem nic nezasáhla Ručník zaprskal a začal v tom příliš vlhkém vzduchu čadit. Vzlykla jsem a otočila se. Dívala jsem se rovnou do Anniných upřených očí. Hleděla na mě přes pravé rameno, lesklé, hladce přičísnuté vlasy obkreslovaly dlouhou křivku jejích zad, jednu nohu měla nakročenou, bok vyklenutý v dokonalém úhlu jako řecká socha Rty držela zlehka přisáté k Mattiho rozervané ruce.
Švihla jsem po té dokonalé postavě ručníkem a Anna vzplála plamenem.
A vzápětí zase pohasla.
Její kůže shořela jako papír ve špatně založeném ohništi, aniž by chytlo cokoli jiného, jen v tomhle případě zůstaly ohněm namísto dřeva netknuté svaly, kosti, šlachy a cévy.
„Ach,“ vydechla Anna, když na sebe pohlédla. Přejela si kostnatými prsty po hvězdicovitě se rozbíhajících trubicích na prsou, po zvlněném svalstvu na břiše, po výstupku pánevní kosti. Její obnažené svalstvo bylo vyschlé; šustilo jí pod prsty, jako by listovala knížkou.
„Byla to stará kůže,“ poznamenala „Říkali jsme si, že vypadá dobře, ale vidíte? Myslím, že nefunguje tak, jak by měla“ Kostí na palci u nohy dloubla do doutnajících zbytečků ohořelé kůže. „Jestlipak by vaše kůže udělala totéž,“ zadumala se tím svým zpola tázavým způsobem. Ani jejím očím oheň neublížil – bez víček se ten porcelánově modrý pohled zdál jen ještě o něco zvídavější.
Mattimu se podlamovala kolena, ale Anna ho bez zjevného úsilí držela jednou rukou na nohou. „Běžte,“ pobídl mě. „Nebo vás roztrhá na kusy. Jako když děcko rozebere hračku. Moji ženu Claire –“
„Od ní jsme se toho tolik dozvěděli!“ nadchla se Anna. „Podívejte!“ Zajela si prsty mezi svaly na břiše, vklouzla si rukou pod žebra a chvíli se uvnitř přehrabovala. Chrastilo to v ní jako v hromadě suchého listí. Vytáhla cosi tmavého, podlouhlého, nejspíš slezinu, a podávala mi to. „Cítím, že jsme velice blízko. Tohle vypadá jako Claire, Matti Kokko, co myslíš?“
Matti ze mě nespouštěl oči. „Běžte,“ zopakoval.
„Ale vidíte?“ Anna tu věc zmáčkla mezi bílými kostmi palce a ukazováčku. Rozdrobila se na prach jako hrouda hlíny. „Takhle by to nemělo být,“ vysvětlila nám. „Ukážu vám to.“
Otřela si zbytky prachu z ruky o žebra a zabořila špičky prstů Mattimu přes košili do kůže a mezi chrupavkami pod hrudní kostí mu zajela hluboko do břicha „Hm-hm-hm,“ bručela chvíli a pak se zaradovala „Áá!“ Pustila Mattiho, který se s táhlým povzdechem sesul k zemi jako proražený plážový míč. Nyní v ruce svírala jeho slezinu, mačkala ji a sledovala, jak na ní vyskakují pružné vybouleniny. „Vy jste všichni tak bohatí. Máte v sobě tolik nádhery,“ drmolila „Tak moc chceme být jako vy. Pomůžete nám?“
Dala jsem se na útěk. Pozadu jsem vyklopýtala až do převlékárny, ale dveře ven byly zavřené a já se musela k Anně obrátit zády, abych našla kliku.
Měl to být pro tělo šok, když jsem z rozpálené sauny vyběhla nahá na mrazivý vzduch, ale v tu chvíli jsem už procházela mnohem hlubším otřesem. Napadlo mě, že se ponořím do jezera a schovám se pod ledem, jenže teď už jsem si byla jistá, že bych tam našla Caseyino tělo roztrhané na kusy. Místo toho jsem se rozběhla po cestě, která zatáčela ke kanceláři, bosé nohy mi klouzaly po ledu, sníh odlétající z větví mi ulpíval ve vlasech.
Z ledu přede mnou se náhle vyloupla postava: hrudník, rozhozené paže, zvrácená hlava, pohled upřený ke hvězdám. Spletla jsem si odbočku a narazila na jednu z Mattiho sněžných opic. Proč je s takovou trpělivostí a umem vytvářel? Měla to být připomínka? Anebo návnada? Ty opice byly téměř dokonalé. „Není to legrační, jak se marně snaží napodobovat lidi?“ prohlásila Anna, když jsem se tu s ní poprvé potkala.
Pořád mi to nepřipadalo legrační. Rozhlédla jsem se.
Z boku sauny byla pod převislou střechou naskládaná hromada dříví, nad níž visela sekera. Popadla jsem ji a vrátila se s ní zpátky ke vchodu. Dveře byly pořád dokořán a valila se z nich pára. To, jak se nitro sauny odhalovalo vnějšku, bylo v něčem až nestoudné, pára valící se dveřmi ven čímsi připomínala krev řinoucí se z Mattiho zraněné ruky. Pochopila jsem, že sekera stačit nebude. Odložila jsem ji, vyzvedla jsem z držáku láhev propanu a táhla ji dovnitř. V jednu chvíli to začalo syčet, jak se vytrhla přívodní hadice, ale pokračovala jsem v chůzi, protáhla jsem se převlékárnou a vešla do sauny.
Anna seděla shrbená nad Mattiho tělem. I s obnaženými svaly a obratli byla linie jejích zad dokonalá. Tiše zpívala. Nejprve jsem myslela, že si zpívá sama pro sebe, ale pak se na něco zeptala, a mně došlo, že vůbec nechápe, že Matti je mrtvý.
Propanová láhev byla těžká, takže jsem ji postavila na podlahu. Otvorem z odpojené hadice pořád unikal plyn. Čekala jsem, až pronikne k hořáku a vznítí se.
Anna se přestala šťourat v Mattim a zvědavě zvedla hlavu. Pak vstala, z mokrých dlaní a kolenou jí kapala krev, a otočila se.
„Chloé,“ oslovila mě. „Objevila jsem tak úžasné věci. Můžu ti je ukázat?“ Vykročila ke mně a vtom mi docvaklo, že od hořáku v kamnech se propan nevznítí, protože kamna spalovala tentýž plyn – do chvíle, než jsem vytrhla přívodní hadici.
Tohle už mi konečně přišlo legrační. Zasmála jsem se.
Anna se zasmála se mnou a tleskla o sebe kostmi na rukou. „Jste pro nás taková záhada!“ přiznala „Co asi uděláš dál?“
To byla záhada i pro mě. Všechno to byla záhada: sauny a sněžné opice, Australané a Texasané, Finové a Pařížané a Matti, který před tou záhadou, před tou neukojitelnou zvědavostí prchal z jednoho konce světa na druhý a pak ji zase vábil nazpátek a čekal před saunou na toho jediného návštěvníka, který bude příliš dokonalý, než aby se potil. Vysedával na terase na nejtemnějším a nejchladnějším místě na světě jenom se světlem svojí lucerny a držel za nás všechny svou stráž.
Otočila jsem se k Anně zády, vyšla jsem zpátky na mráz a našla lucernu. Byla pohaslá, ale na knotu pořád doutnala drobná jiskra. Šátrala jsem kolem po sirkách, než jsem si vzpomněla, že Matti měl přece zapalovač. Ten ale pořád ležel na zemi u Anniných nohou a Anna, jak se zdálo, princip zapalovačů chápala.
Vrátila jsem se dovnitř a hodila lucernu do sauny. S tupým bouchnutím udeřila Annu do holeně a pak vžúúúú, zahučelo to a plyn unikající hadicí se konečně vzňal.
Kdyby ta láhev vybuchla rovnou, skončila bych v plamenech i já. V tu chvíli mi to bylo upřímně jedno, jen když ze světa sprovodím i Annu. Ale plyn nějakou chvíli rovnoměrně hořel, zatímco se hadice ve vzduchu svíjela jako had. Přirazila jsem dveře, zvenčí jsem na ně nalehla a nahlížela dovnitř kulatým okénkem.
Dveře, které Matti vyrobil z poctivého místního dřeva, mě zachránily, když se láhev roztrhla, a zůstala jsem za nimi v bezpečí, dokud z města nepřijela záchranka a nevytáhla mě z trosek: při výbuchu, k němuž došlo v sauně postavené v rozporu z bezpečnostními pravidly, byla zraněna jedna francouzská turistka, jeden místní člověk zemřel a jedna Američanka se stále pohřešuje – až při jarním tání se ve zprávách poopravili, že ji výbuch smetl do jezera. Nic nenaznačovalo, že tu byl ještě někdo další. Ale já jsem věděla, že Anna tady shořela, protože jsem celou dobu držela dveře a dívala se dovnitř okénkem. Držela jsem dveře a dívala se dovnitř tak dlouho, až se mi klika propálila do dlaně a sklo popraskalo a vybuchlo mi do tváře.
Kdyby se pokusila utéct, nejspíš bych proti tomu nic nezmohla Její rychlost a síla, které předvedla, když Maítimu utrhla prsty na ruce, byly naprosto mimo lidská měřítka.
Ale ona tam jen stála, vzpřímená nad mastným plamenem Mattiho pochodně, zatímco se jí útroby kroutily v plamenech jako suché listí v táboráku, klouby jeden po druhém povolovaly a kosti se rozpadaly a obracely v prach, stála tam a s nezměrnou fascinací mě pozorovala
* * *
Americká rodinka mě sleduje v zrcadle. Chlapec stojí za svými rodiči a v porovnání s jejich rameny lesknoucími se potem jsou jeho paže uvolněné a suché. Otáčí si v puse párátkem, ale kdepak, to není párátko, to je ocásek gekona a ti dva vůbec nejsou jeho rodiče a nic nevidí, protože se nedívají, protože se neodvažují podívat. Odvracejí se od něj pohledem a jejich výrazy nevyjadřují zděšení nad Belle Vue, nad jídelním lístkem nebo místními štamgasty, ale nad něčím, co sem přivedli s sebou a co je mnohem cizorodější.
Dívka s nimi v zrcadle není. To proto, že stojí vedle mě. Položila mi ruku na stehno, jako by mě chtěla vytrhnout z mých vzpomínek. Vím, že kdyby teď zvedla ruku, její dokonalé prsty, stejné jako Anniny, by na mojí kůži zanechaly pocit sucha a chladu. Kdybych se jí podívala do očí, spatřila bych v nich úžas, touhu a potřebu zapadnout, všechno to, co se zračilo i v Anniných očích. A co se zračí i v mých.
Ale ona ruku nezvedá a já se jí nedívám do očí. Sleduji, jak se ty štíhlé, suché, chladné, dokonalé prsty sunou výš, až do měkké části mého stehna, kde začínají svírat stisk. Cítím, jak moje vlastní prsty, vlhké a oteklé horkem, přejíždějí po ostří čepele na barovém pultu. Cítil Matti stejné odhodlání? Říkal si i on s tlukoucím srdcem: „Bože, jak ze mě bude stříkat krev?“
Připadá mi, že barman s těmi svými zjizvenými tvářemi, širokým úsměvem a sekáčkem na led je ten typ, který navzdory strachu zůstane stát a otočí se.
„Tolik jsme se tam toho od tebe naučili,“ říká mi dívka. „Cítím, že jsme blízko porozumění. Tolik nás zajímá, co asi uděláš dál.“
Nejsme snad všichni plní zázraků?
Poprvé vydáno v časopisu The Dark v únoru roku 2016.
Přeložila Jitka Cardová