Díval se, jak zalévá květinu na okně. Proti světlu nového dne měly obě křehkou siluetu a krásu čerstvosti. Už jen pohled na ni voněl. Zvedl ruku a přitáhl ji k sobě. Pohladila ho po vlasech. Kate.
„Neměl bys už být v práci?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. Nechtěl tam jít. Chtěl ležet v provoněné posteli a cítit ji vedle sebe.
„Roberte, vstávej,“ usmála se. „Nechceš přece, aby tě Haggard vyhodil.“
Zamručel a schoval hlavu pod polštář. Haggard. Hubený šedesátník ostrých rysů a šedých očí. Hladce oholená tvář a jemné brýle, motýlek a lehce nahrbená záda. Primář oddělení. Nechtěl na něj ani myslet.
„Tak vstávej!“
Posadil se na posteli. Zívl. Najednou měl mrzutou náladu. Pokaždé, když si jen vzpomněl na toho chlapa, cítil pachuť. Byl jak sup, co číhá na chvíli, kdy živý udělá první chybu ze slabosti. A pak se jen snese z bezpečných výšin a dá pocítit oběti její slabiny.
Sotva si ho jen vybavil, už měl pocit, jako kdyby byl těma šedýma očima pitván.
„Neříkám, že nejsem rád, že tu jste,“ řekl Haggard první den, když si přečetl jeho životopis. „Ale dřív, než budete přijat, odpovíte mi na několik otázek.“
„Rád,“ pousmál se Robert tehdy. Zdálo se ale, že tím primáře spíš popudil.
„Předně chci vědět, proč chcete dělat u okrajových čtvrtí.“
„Je to… výzva,“ odpověděl.
„Buď jste idiot, nebo se snažíte udělat idiota ze mne,“ skočil mu primář do řeči. „Důrazně vám doporučuji, abyste nejdřív přemýšlel, než cokoliv řeknete. Jinak vás vyhodím rovnou.“
„Promiňte, nerozumím…,“ zakoktal Robert.
„Mladíku,“ vstal primář od stolu, obešel ho a sedl si na kraj. „Tohle je nemocnice u okrajových částí města. Najdete tu bezdomovce, chudáky, prostitutky. Nechtějte mi namluvit, že jste sem šel dobrovolně.“
„Myslím, že bychom měli pomáhat potřebným…,“ odpověděl tiše.
„Takže beru na vědomí, že idiot,“ ukončil Haggard a vrátil se zpět na židli. „Pravidla provozu a určování diagnóz jste četl?“
Na klíně mu přistála malá složka.
„Je mi jedno, jak se popasujete s tím, co se děje ve městě, ale pravidla, doktore, pravidla budou na mém oddělení svatá. Co se týče odebírání státu, používáme standardní postup. Nechci tu žádné novinky ani průzkumy.“
Podlaha u postele studila každé ráno. Vstal a sklonil se k umyvadlu. I když se často rozčiloval, že je byt malý, každé ráno to musel ocenit. Z postele, která zabírala většinu místa, se dalo nejen snídat, ale vlastně i čistit si zuby nebo se oblékat. Opláchl si obličej a zvedl oči. V zrcadle se na něj díval rozcuchaný, neoholený muž s unavenými rysy na popelavě šedé tváři.
„Košili máš vyžehlenou na dveřích,“ otřela se o něj Kate. Závan její vůně se mu znovu připomněl.
Pravidla provozu se podle všeho v ničem nelišila od ostatních nemocnic. Jako služebně mladší lékař třídil pacienty na příjmu a věnoval se případům, které mu primář přidělil. Podle základních vzorců bodoval závažnost i účinnost následné léčby a doporučoval odebrání státu živého u osob, které ztratily schopnost mluvit a jejichž životní funkce se zastavily. Svět se nořil do zmatku hlouběji a hlouběji.
„Nechci tu žádné výmluvy ani etické disputace, kolego.“ Vzpomínal na minulou službu a snažil sám sebe přesvědčit, že je jen přetažený.
„Tady není čas na nic jiného než na práci. Trvám na správném postupu a na osobním kontaktu s každým pacientem.“ Nenáviděl Haggardovu strohost už po několika hodinách. „Tohle je praxe, doktore!“ řval. Přistihl ho ve výtahu s pacientem v bezvědomí, kterého převážel. „Podle čeho jste usoudil, že má tohle známku sto sedmnáct!“
Snažil se zvýšit hlas a obhájit se, ale primář ho neposlouchal. „Cítím jeho sociální pozadí z druhé strany chodby, chlapče. Okamžitě to vraťte na příjem, nechte to, ať se z té opice vyspí, a lůžko uvolněte!“
Zážitky z nemocnice se mu honily hlavou, i když se díval na kvetoucí azalku na okně a cítil ruce ženy ve vlasech. Seděl u snídaně. Když pootočil hlavu a zahlédl dveře, káva mu zhořkla. Nenáviděl, když se za ním zavřou.
„Měl jsem vzít tu kosmetiku, Kate. Tohle není medicína… To je…“
Přestala hó hladit a sedla si na vedlejší židli. Podívala se mu do očí.
„Poplácávat zadky nespokojených paniček? Skákat radostí nad čerstvě vyhlazenou pletí? Nebo nad vymodelovaným prsem nejnovějšího trendu?“
Mlčel.
„Roberte, utrápil by ses. Tohle je medicína, to, co děláš, smysl má. A vždycky jsi to chtěl dělat.“
Ušklíbl se.
„Co když na to nestačím?“
„Stačíš.“
„Ten řezník mě z těch pravidel i zkouší, Kate.“
„Nediv se mu,“ položila mu dlaň na rameno. „Je to stará, okoralá duše. Musí tam sedět strašně dlouho a tu hrůzu snášet každý den.“
„Týden. Týden tam pracuju a nenávidím to,“ zakryl si tvář. Siréna od bran starého závodu jim připomněla, kolik je hodin. Bydleli v jednopokojovém bytě u kraje průmyslové oblasti. Jedna z posledních továren oznamovala čas, ale nikdo z obyvatel čtvrti už nebyl schopen říci pro koho. Věděl, že by se měl zvednout a odejít, ale chyběla mu vůle.
„Pravidla, doktore. Pravidla!“ řval Haggard, když se zdržel s jedním z pacientů na příjmu. „Z toho chlapa to táhne na pět metrů a vy tu marníte čas?“
„Vyplňoval jsem formulář…“
„…a jakou anamnézu z toho pytle dostanete? Znáte pravidla, doktore…“
Položil formulář. Trvalo jen pár dní a přestal se divit, proč tolik kolegů pije. Stávaly se z nich trosky. Trosky stižené bezmocí.
„Obodujte ty, co mohou odpovídat. Hned!“ zařval primář. „Tohle pošlete do přízemí. Je třeba určit pořadí.“
Stávalo se často, že ani lékař nepostřehl okamžik, kdy se z živého stával ten, co ztratí status. Rodiny zapíraly, mrtváci se skrývali, dokud nezapomněli, proč to dělají. Pověření zaměstnanci je pak sbírali po chodbách a odváželi za zdi Ghetta.
Občas se nějaký zatoulal, aby ho po několika dnech našli ve slepé uličce sklepních prostor nemocnice.
Vstal od ranní kávy a sáhl po saku. Když se před ním otevřely dveře, Kate ho pohladila po tváři:
„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala. „Ať už se stane cokoliv, necháme svět za dveřmi. Zavřeme je a budeme spolu.“
Spolu. Měl chuť se před tím světem schovat. Když stál poprvé před budovou nemocnice, byl plný síly. Chtěl pomáhat a ulehčit lidem. Chtěl léčit tak, aby lidé ztráceli status živého Co nejcitlivěji. Aby jim pomohl oddálit chvíli, kdy se zastaví srdce, tělo umírá, ale vědomí neodchází. Věřil, že to dokáže. Po pár dnech už věděl, že takových chvil zažije málo. Lidé se ze strachu, že o status přijdou, buď léčit báli, nebo se na ně nedostalo. Dvakrát denně jezdila mezi nemocnicí a ghettem, kam byli mrtváci odváženi, dodávka. Formuláře, které bylo na příjmu potřeba vyplnit, často docházely.
Ani si neuvědomil, jak do nemocnice dojel. Svlečené sako držel v ruce před otevřenou skříňkou, která nesla jeho jméno, čerstvě vypraný bílý plášť oblečený místo něj.
„Doktore, pozoruji vás a vidím, že si nevíte rady s provozem,“ ozval se za ním primářův hlas. Zaklapl dvířka, dopnul si plášť a otočil se. Chyběla mu vůně azalek. Měl sto chutí vykřičet Haggardovi do obličeje všechno, co ho trápí. Tváří v tvář to ale nedokázal.
„Trochu si… zvykám,“ zakoktal pod pohledem ocelových očí.
„Hm, ano,“ zamručel primář a podal mu předvyplněný formulář. „Kolonka číslo jedna je zcela jasná. Pro ohodnocení závažnosti onemocnění nebo zranění používejte tabulky nebo automatické funkce ze záznamů. Na čísle dvě zaškrtnete délku potíží, do trojky pište jen skutečně závažné okolnosti, které se mají do pořadí promítnout.
Čtyři je anamnéza, většinou je v databázi a opět má své ohodnocení. Pět vyplníte věk a šest sociální pozadí. Nevidím na tom nic složitého. Formuláře k odebírání státu jsou vám jasné?“
Kývl. Nasadil soustředěný výraz a předstíral, že si papír důkladně prohlíží. Byl to jediný způsob, jak se Haggarda zbavit.
„Tak pracujte.“
Sotva se za ním zavřely dveře, sedl si zpět na lavici a formulář zahodil. Chvíli se díval do prázdna. Za poslední dva dny ho několikrát napadlo změnit práci. Vstal a znovu otevřel skříňku. Na zadní straně dveří měl obrázek svojí ženy. Pohladil ho.
„Zavřeme dveře, Kate. A svět k nám nepustíme,“ zašeptal. Den sotva začal a už se mu stýskalo.
Někdo zaklepal. Zavřel skříňku a šel otevřít. Starší dáma při těle v uniformě sestry. Jedna z těch, na které se lidé obracejí, když hledají bezpečí. Jako kdyby měla na čele napsáno, že se umí rozhodnout v pravý čas a že se rozhodnutí nebojí. Nesla na ramenou pocit viny stovek, možná tisíců lidí.
„Potřebujeme vás na příjmu,“ řekla.
Na cestě k výtahu se omlouval, ale pak si uvědomil, že ho neposlouchá. Když se zastavili, podala mu složku nových formulářů.
„Haggard není zlý,“ řekla.
Pousmál se.
„Bude na vás křičet přesně dva týdny,“ pokračovala. „A pak bude křičet zase na někoho jiného. Vždycky to tak dělá.“
Výtah se otevřel. Nastoupili.
„Víte, sloužit tady je opravdu těžká práce.“
„Už jsem leccos viděl…“
Tentokrát se ale pousmála ona. Oči jako žena naslouchající dítěti. Výtah se slabě otřásl. Byli na příjmovém patře. Než odešla k sestrám, chytila ho ještě za ruku:
„Kdybyste potřeboval pomoc, doktore, zavolejte,“ řekla tiše.
Frankie seděl na posteli jen v tílku a kalhotách. Poděkoval za bílou kávu, kterou mu přinesla jeho žena v plechovém hrnku, a opřel se. Drátěný rošt zavrzal. Svraštělá kůže nad koleny ho svrběla, klouby se ozývaly tupou bolestí. Přemýšlel, jak ten den v taxíku vydrží.
„Už by ses neměl takhle honit,“ řekla a začala natřásat polštáře. „Není ti dvacet.“
„Nehoním se,“ zabručel. Šedivé strniště na vrásčité tváři. Začala stlát peřinu a přinutila ho vstát. Držel se postele a pozoroval ji. Přes padesát let dělala každé ráno totéž. Otevřela okno, které vedlo do městského parku, chvíli se dívala do koruny protějšího stromu. Jako kdyby z ní četla. Pak postavila na kávu, sedla si a namlela ji. Zvuk praskajících zrníček, bublání vody i vrzání mlýnku ho budil. Každé ráno.
„Včera se tu stavoval Tom,“ řekla, když už seděl u stolu. „Říkal mi, že nemáš jezdit bez licence za čtvrť. Když tě seberou, nepomůže ti.“
„Musím tam jezdit.“
„Nic nemusíš,“ postavila před něj talíř s ovesnou kaší. „Muriel,“ chytil ji za ruku. I když v posledních dnech hodně pohubla, stále dbala, aby měla bílé vlasy pečlivě upravené do drdolu. Bezděky si přejela dlaní nad uchem a rychle upravila jednu vlásenku.
„Haggard zvěd ceny a lidi v týhle čtvrti peníze nemaj. Nevydělám, když nebudu jezdit ven.“
„Těšila jsem se, že aspoň po sedumdesátce se nebudu muset strachovat, kde skončíš…“ výčitka visela mezi nimi. Nepodívala se na něj.
„Místo toho tu tvrdnu a čekám, kdy zazvoní Tom.“
„Takhle nemluv,“ přisunul si k sobě talíř a začal pomalu jíst. „Víš moc dobře, že se vždycky vrátím. Slíbil jsem ti to.“ Mávla rukou a otočila se. Pomalu přešla ke kuchyňskému koutu, aby připravila kávu i sobě.
„Jsi dědek bláznivej…“
Položil lžíci a opřel se, až stará židle zapraskala.
„Muriel, potřebujeme léky.“
„Včera jsem šla pro pečivo ke Kláře,“ vedla si svou. Pečlivě míchala lžičkou v plechovém hrnku. Malovaná růže, která kdysi obtáčela ucho, vybledla a oprýskala. „Neměla toho moc, ale sehnala jsem veku. Šla jsem podél zdi, abych to měla kratší.“
„Nechci, abys tam chodila.“
Vzala si veku a opatrně se posadila ke stolu.
„Gábi koukala z vokna, říkala, že dneska bude mejt. Říkala jsem si, že bych je taky umyla, když už je to jaro…“
„Muriel, nechoď kolem tý zdi. Slib mi, že tam už nepudeš!“
„Bolely mě nohy, Frankie, musela jsem si zkrátit cestu… A potkala jsem Jeremiáše…“
„Dívala ses za zeď?“
„Vidíš, na tu kytku jsem zase zapomněla. Musím ji zalejt,“ zvedla se a šla k oknu.
„Muriel, dívala ses za tu zeď?!“
Neodpověděla. Nastavila mu záda, shýbla se pro plastovou konvičku s odstátou vodou a zalila květinu.
„Jeremiáš říkal, že by zkusil příští tejden chvíli kázat. Luis mu nabídl sklep. Zajdu tam…“
Frankie vypil kávu a vstal. Už svou odpověď nechtěl. Zamračený si oblékl košili a knoflíček po knoflíčku ji zapínal. Šlo to ztuha. Když viděla, že ho klouby bolí, otočila se a pomohla mu.
„Slíbil jsem, že ti obstarám léky, Muriel, tak to udělám,“ chytil ji za ruku. Zvedla hlavu:
„Je ti pětasedumdesát, a když tě zavřou, nic neobstaráš.“
„Vymluvím se, že jsem starej a sklerotickej,“ natáhl si šle. „Policajti jsou taky jenom lidi. Seženu to!“
„Frankie, nemůžem si tu na nic hrát. Počítám dny nebo i tejdny. Nechci už za ně utrácet!“
„O čem to tu mluvíš?“
Otočila se, pomalu přešla zpět a sedla si zpátky ke stolu. Sotva se slunce dotklo rámu starých oken, už cítila únavu. Ještě že hrnek hřál čerstvou kávou.
„Chtěla jsem radši šetřit na něco jinýho…“
„Takhle nemluv!“
„A jak mám mluvit? Tím, že se nepodívám do zrcadla, si věk nenalžu. Viděla jsem ty nebožáky. Byla tam i bába ze třetího. Nechci takhle skončit…“
Bába ze třetího na sebe vždycky dbala. Za zdí ji skoro nepoznala. Rozpadávající se bytost bez oka, narážející do náhrobků. Roztrhaná sukně se vzorem růží, rozbité brýle. Padala přes kameny a trhala si sukni víc a víc…
„Muriel,“ Frankie chvíli vážil slova. „Jestli tě trápí bolesti, klidně si vem léky. Nemusíme s nima šetřit. Haggard slovo drží.“
„Čemu se tu chceš postavit?“ zašeptala.
Vzal židli a sedl si proti ní. Pohladil ji po dlani. Chvíli se díval na prstýnek, který byl přes padesát let starý. Zmatnělé, levné zlato, které odmítala prodat.
„Neměj strach, Muriel. Zvládneme to… Uvidíš…“
„Dědku bláznivá… Nemůžeš porazit smrt.“
„Ale můžu ji podplatit!“
Políbil ji na čelo, vzal staré sako a vstal. Než odešel, naposledy se otočil:
„Jestli někdy skončíme za zdí, Muriel, skončíme tam spolu. Slibuju. Jsou věci, se kterejma se prostě nesmířím. Ale teď už musím. Haggard čeká.“
Když se za ním zavřely dveře, chvíli jen seděla. Rozhlédla se. Malý byt pomalu pohlcovalo světlo. Objímalo kovové čelo postele a stínem malovalo ornamenty po stěně, dotklo se zašlého zrcadla nad otlučeným umyvadlem. Kapající voda.
„Proti čemu tu, ty blázne, stojíš?“ zašeptala. Pak pomalu vstala, aby poklidila.
Robert procházel chodbou k příjmu. Druhý den po dalších nepokojích byly lavičky podél zdí obsypané pacienty. Připomínaly obří, šedé hrozny. Jako kdyby byly plody města. Sotva ho zahlédli, vstávali a překřikovali jeden druhého. Občas ho někdo zatahal za rukáv. Díval se do země a nevšímal si jich.
„Včera večer se to semlelo u hranice Vnitřního města,“ přivítala ho sestra. Podala mu záznamy i nezbytné formuláře. „Většinu už odvezli za zeď během noci. Na ošetřovně čeká první policista.“
„Většina… to tu muselo být rušno…,“ poznamenal.
„Haggard s vrchní tu byli dvanáct hodin přes čas.“
„Proč jste mě nezavolali?“
Ukázala zpět do chodby:
„Máte pocit, že na vás zbylo málo práce?“
„Uvařte mi kafe!“ odsekl a vešel na ošetřovnu. Den začal ve znamení zranění z pouličních bitek.
Na hranicích Vnitřního města se lidé shromažďovali často. Někteří se sem chodili dívat, jako kdyby obydlí bohatších bylo turistickou atrakcí, někteří sem chodili snít. Většina se ale opájela vůněmi i barvami, které se odtamtud šířily. Po kráse, byť by byla sebekýčovitější, byl hlad. Ale čím víc tam chodili, tím větší hlad byl a palčivěji se ozývaly otázky i bolesti.
Během dvou hodin roztřídil Robert přes čtyřicet pacientů a vyplnil tři žádosti o odebrání státu. Kávy se nedočkal, a tak se rozhodl udělat si přestávku. Sotva ale prošel k příjmu, přešla ho chuť. Chodba hučela lidmi i dětským pláčem, hrozny lidí se za tu chvíli zdvojnásobily.
„Na mě nekoukejte,“ křikla na něj sestra a podala mu další zprávy. „Polovina čtvrti se zbláznila a policajti nestíhaj. Musíte si to kafe udělat sám!“ Vzala několik záznamů a odběhla do další ošetřovny.
Vlastně to nebyl špatný nápad, ospravedlnit tu chvíli ticha. A tak nechal zprávy ležet a odešel. Primář rozhodně věděl, proč je automat na kávu ukrytý pod schody. A proč je tam možné si v pohodlí sednout na balíky nevypraného prádla. První týden mu to přišlo nesmyslné a hloupé, ale teď pochopil. Natočil si černý kelímek a svalil se na jeden z vaků.
Když zavřel oči a zaposlouchal se, zpod schodů zněla nemocnice jako jiný svět. Hlasy lidí se tříštily o hladké stěny, podlaha měla rytmus bílých bot pobíhajících sester. V chodbách vrzalo kolečko vozíku. Káva měla hořkou chuť. I když nastavil neobvyklou dávku sladidla, nebyla tak sladká, jak chtěl.
„Doktore, můžu vám vyměnit sedačku?“ ozval se nad ním tichý hlas.
Škubl sebou, až se málem polil. Pod schody nahlížel Karlík. Zvedl se a ustoupil, aby nepřekážel. Chlapcův věk byl záhadou. Jeho záznamy se dávno vytratily. Narodil se tu, zůstal tu, pracoval tu a žil tu. Nemocnice mu byla jediným světem, nad jehož částí vládl šedooký Haggard. I když se hůř pohyboval a nedokázal narovnat záda, přesto tu pracoval s rutinou silného muže a vaky s prádlem nakládal jednou rukou. Možná to už chlapec nebyl. Jen svým vzrůstem klamal a nutil lidi okolo zapomínat, že čas běží.
„Nechám tu jeden čistší, ať si máte kam sednout.“
Robert zamumlal poděkování.
„Já se vám nedivím, že toho máte plný zuby,“ pokračoval Karlík a upravil jeden z vaků zpět pod schody. „Vono to chvíli trvá, než si tady doktor zvykne. Zvládnete to.“
Nebyl si vůbec jistý. Když opouštěl své původní místo na kosmetické klinice, přál si začít s poctivou medicínou. Být konečně platný. I když si mohl polepšit a dostal nabídky až k Vnitřnímu městu, trval na tom, že nastoupí do oblastní nemocnice okrajových čtvrtí.
Možná měl Haggard pravdu, že jsem idiot, napadlo ho.
„Víte, pan šéf říká, že je to jako jízda divokou vodou,“ mluvil dál Karlík a upravoval si vaky s prádlem na vozík.
„Prosím?“ nerozuměl mu.
„No ta práce tady. Musíte bejt rychlejší než ten proud.“
Narovnal se. Zvláštní kulatá tvář se usmála. Robert se raději neptal, kdo je ten „šéf“. Tušil odpověď.
„Za pár tejdnů zapadnete,“ řekl chlapec a opřel se do vozíku. Kolečko zavrzalo. „Bude z vás sekáč nebo sosák…“
„Sosák?“
Karlík se rozesmál. Zvonivý smích rozezníval kovovou kostruschodů a odrážel se od stěn jako voda. Roberta napadlo, že je to možná opravdu jízda peřejemi.
„Šosák, doktore… Ty nepřehlídnete. Sou neučesaný, pláště jim musím měnit sám a věčně trpěj kocovinou.“
Už pochopil, kam míří. Pokusil se usmát, ale asi to nevypadalo moc přesvědčivě. Chlapec mu jen pokynul a rozhýbal vozík chodbou. Na význam slova „sekáč“ už se neptal. Došlo mu, že takovým bude asi Haggard. Když Karlíkův vozík zmizel za dalšími dveřmi, vstal a s kávou zamířil na ošetřovnu. Tatam byla přívětivost prostoru pod schody. Najednou věděl, že musí z šera utéct.
„Doktore, ty zprávy!“ křikla na něj sestra, sotva ho zahlédla. „Nevzal jste si zprávy!“
Chodba u příjmu hučela, lidí přibývalo. V jedné ruce složky, v druhé kávu, otevřel si dveře ošetřovny loktem. Na lůžku už seděl další pacient. Prošedivělý muž s opoceným čelem. Žena, která byla u něj, mu hladila hřbet ruky. Položil si kávu na stůl a zeptal se na jméno. Když našel složku, otevřel si záznamy. Věk přes padesát, potíže zabíraly několik obrazovek. Listoval a letmo nahlížel, zatímco se žena rozmluvila.
„…a protože bolesti má pořád, museli jsme přijet. Víte, zhoršuje se to…“
Robert vytáhl jeden z formulářů a polohlasně přitakával, aby měla pocit, že ji poslouchá. Opsal čísla podle Haggardova návodu a podepsal se.
„Doktore,“ uslyšel nad sebou. Stála tak blízko, až sebou škubl. „To číslo…“
Ukázala na závěrečnou známku.
„Potřebovali bychom ho asi nižší…“
„S tím vám nepomohu. Je mi líto,“ odpověděl. Žena ale zůstala. Chvíli si ho prohlížela, a pak sáhla do kabelky. Rozbušilo se mu srdce. Hřbet ruky se pomalu vynořil. Strachem se mu zastavil dech. Ta chvíle, než se ruka opět objevila, byla nejdelší v jeho životě. Už slýchal ledacos, zahlédl i zuřivost, s jakou se lidé bránili věřit špatným zprávám.
Místo zbraně ale byla v ruce obálka.
„Nemusíte pomáhat… Jen na něco, prosím vás, zapomeňte…“
Obálku položila na hromadu složek. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval z úleku. Zapomenout. Zahlédl vrstvičku bankovek. Žena se naklonila a dvěma prsty postrčila obálku blíž. Ocelové oči Haggarda, Karlík s vozíkem. Kate a její vůně, která mu chyběla každou vteřinu. Šosáci a sekáči. Další postrčení obálky.
Robert si opřel záda a obálku vzal. Letmo nahlédl dovnitř, a pak se podíval na sípajícího muže. Po čele mu stékal pot, držel ruku na prsou a třásl se. Oči jako zrcadla hrůzy. Dar života ležel mezi nimi. Ucítil, jak v něm narůstá vztek. Vztek na primáře i na všechno okolo.
„Prosím, pomozte,“ zašeptala znovu žena.
Otočil se, nalistoval v záznamech poslední stránku a několik jich umazal. Dával dobře pozor, aby to byly ty nejzávažnější. První stránku nechal být. Číslo se změnilo. Roztrhal starý formulář a vyplnil nový. Do kolonky tři dopsal vynikající zázemí, zvýšení efektivity rekonvalescence o 50%.
„Tvařte se jako zdravotní sestra, která mě zná,“ řekl a podal jí podepsaný papír.
Ženě vyhrkly slzy. Začala děkovat a kývala se tak, že měl pocit, že se chce i uklonit. Podepřela muže, pomohla mu postavit se a rychle odešli. Jako kdyby měla strach, že si to Robert ještě rozmyslí. Nerozmyslel. Když se za nimi zavřely dveře, znovu přepočítal obálku.
Obnos byl příjemný. A pocit, že možná pomohl tomu člověku vyhnout se Ghettu, ještě lepší. Rozhlédl se po ošetřovně, ale nebylo tu nic, kam by obálku schoval. Žádná zásuvka ani krabička. A pak ho něco napadlo.
„Jen si doběhnu do šatny, hned budu zpět!“ křikl na sestru. „Pošlete mezitím dalšího.“
Když se vrátil na ošetřovnu, nesl si svůj kabát. Pověsil ho a otočil kapsou ke zdi. Byl to dobrý kabát s velikou vnitřní kapsou. Obálka se v něm ztratila. Malý dar života. Záruka teplé večeře a dobrého vína. Malý pocit moci nad světem bez kontroly.
Když sluneční světlo pohltilo celé okno, uvázala si Muriel kolem krku šátek, vzala hůl a vyšla ven. Projít parkem se neodvážila. Raději šla pomalu podél zdí, zdravila se s těmi, co tu žijí a mířila ke středu čtvrti oklikou. Štěstí jí ten den přálo. Klára měla dost zboží, a tak mohla koupit, co potřebovala. Sotva ale zamířila zpět, vynořila se zpoza rohu skupina výrostků.
„Ahoj, Muriel,“ řekl nejvyšší z nich a postavil se přímo před ní. „Cos nám koupila?“
Opřela se o hůl. Stát na místě bylo těžší. Neodpovídala. Musela nejdřív popadnout dech.
„Fakt seš hodná, že na nás myslíš,“ pokračoval chlapec a vytrhl jí tašku z ruky.
„Co bych nemyslela, Olivere,“ řekla klidně. „Však jsem tě hlídala, když jsi měl zadek plnej opruzenin.“
Kluk nahlédl do tašky. Ostatní se uchechtávali.
„Víte,“ pokračovala k nim. „Byl celkem hodnej. Ale ta jeho zadnice. Měl ji pořád jak pavián. Hobloval s ní schody, všude se ztrácel… Po všem se podělal. Nejhůř po fazolích. Už jsem vám vyprávěla, jak se pokadil na vlastním křtu?“
Smích byl hlasitější a hlasitější. Oliver se začervenal a vrátil tašku:
„Je to k prdu, nic tam nemá, deme, chlapi…“.
Rázně se otočil, ale následovali ho jen pomalu.
„Přímo do svěcený vody!“ zavolala ještě za nimi.
Další smích jí byl odpovědí. Chvíli se za nimi dívala, a pak opatrně vykročila. Věděla, že na ulici už ji nenapadnou. Ale také tušila, že by přes park chodit neměla. I Oliver měl svá tajemství. Zaslechla, jak ji někdo doběhl.
„Muriel, jste v pořádku?“ ozvalo se za ní. Otočila se. O starou pouliční svítilnu se opíral farář Jeremiáš a sotva popadal dech. Kapsa saka natržená, kolena starých džín umazaná od prachu a staré omítky.
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Ale vy tak nevypadáte.“
„Nic vám nevzali?“
Zavrtěla hlavou.
„Viděl jsem to z druhé strany, chtěl jsem vám pomoct.“ Usmála se na něj:
„Všechno je v pořádku, otče, opravdu.“
„Tak vás alespoň doprovodím,“ narovnal záda. „Ukažte, odnesu vám to.“
Poděkovala. Cestou se ptala na jeho kázání. Ráda ho poslouchala. Měl v sobě nadšení pro věc a staré texty jí dokázal přiblížit.
„Víte, lidi jsou pořád stejný, otče,“ řekla, když přicházeli k domu. „Jak jste tudle vykládal toho Saula s Davidem, přišlo mi to, jako kdybych to už někde zažila. Ale jedna věc mě trápí.“ Zastavila se, aby si odpočala před chůzí do schodů.
„To mi vysvětlete, jak je možný, že tak všemocnej Pánbu udělal lidi takhle nepovedený…“
Neodpovídal. Opřela se o hůl a vykročila dál.
„Člověk by řek, že co je Ghetto, lidi se aspoň trochu chytěj za nos.“
Otevřela vysoké vstupní dveře. Jeremiáš je podržel a vstoupil za ní.
„Všim jste si, že už se neříká – až zavřu oči?“ Jen kývl. Vzala hůl do druhé ruky, aby se mohla držet zábradlí.
„Teď už lidi jen přestávaj mluvit. Až nebudu mluvit já, už vás nebudu trápit otázkama,“ usmála se.
„To neříkejte…“
„Jen ten můj dědek mi dává zabrat.“
V mezipatře se znovu zastavila, aby si chvíli odpočinula. Od bytu je dělily už jen jedny schody.
„O to jsem vás vlastně chtěla poprosit. Jestli byste s ním nepromluvil. Pořád se honí za penězma, aby mi nosil léky, ale já bych radši, aby nám ušetřil na slušnou smrt…“
„Pokusím se,“ slíbil.
„Vím, je to moc peněz, ale byla bych ráda, kdyby nemusel za zeď ani jeden z nás. Kdyby se nám podařilo dát to dohromady, aspoň bych měla klid…“
Jeremiáš položil její tašku ke dveřím. Zavoněla čerstvým chlebem. Podívala se na něj. Pozorně a beze spěchu.
„Pojďte dovnitř, otče,“ řekla. „To vaše kručení v břiše slyším i já.“
„Muriel, já…“
„…Jen pojďte,“ trvala na svém. „Než zavzpomínám, co jste dělal jako malej raubíř.“
„Roberte, posloucháš mě vůbec?“
Škubl sebou. Roztržitě kývl a usmál se. Za oknem taxíku se střídaly dobře živené stromy, první z fasád jim nabídly barvy i vůně.
„Volal tvůj otec,“ pokračovala Kate.
„Nestojím o jeho rady,“ zamumlal a otočil se zpět. Jen pár minut a budou na místě. Vnitřní město jim otevíralo náruč.
„Ptal se, jestli nepotřebujeme finanční pomoc. A zajímalo ho, kde teď žijeme.“
„Doufám, žes mu to neřekla.“
„Řekla jsem mu, že jsi s prací spokojený a žije se nám dobře.“
„Hodná holka.“
„Hodná možná ano, ale nelíbí se mi to,“ řekla. „Nechci už být mezi vámi. Jak dlouho spolu nebudete mluvit?“
Podíval se na ni.
„Kate, já o jeho řeči nestojím.“
Taxík přibrzdil. Projížděli přes obchodní centrum. Barvy, lidé, úsměvy. Svět byl jako peřina rozvoněná sluncem. Robert zavřel oči a zhluboka se nadechl. Byl tu příslib lepšího života. „Záleží mu na tobě,“ ozvala se opět Kate.
„Záleží mu jen na tom, jak vypadá před lidmi a vědeckým kolegiem, miláčku. Nechápu, jak mu to můžeš věřit.“
Za obchodním centrem se znovu rozjeli. Nechali za sebou vůně, tichou hudbu i uvolněné a šťastné tváře. Nemohl se dočkat, až tu bude odpočívat.
… Každé ráno si vyzvedával formuláře na příjmu a s kabátem mířil dojedná z ošetřoven. Haggardovo řvaní trvalo skutečně jen čtrnáct dní, po měsíci už ho jen letmo zdravil. Stejně dlouho trvalo, než si našel svoje pracovní tempo. I když ovládly město nepokoje, dařilo se mu třídit pacienty rychle. Obálky se objevovaly čím dál častěji. Pomáhal lidem, ale dával dobrý pozor, aby nebyl nápadný. Nikdy neprovedl příliš veliký zásah do záznamů a v kolonce tři střídal více vět.
Netrvalo dlouho a ukládal do banky pravidelně nemalou sumu peněz. Kávu už pil na ošetřovně. Vaky s prádlem byly sice pohodlnější, ale poslední dobou mu vadil jejích zápach a to, že se o ně člověk často ušpinil. Nemusel pod schody ani chodit. Karlík mu za drobné kávu nosil sám…
„Vítám vás ve Slunném údolí,“ uslyšel nad sebou, když si uvědomil, že zastavili. „Připravili jsme vám prohlídku objektu přesně podle vašich představ.“
U otevřených dveří taxíku stál mladík v obleku a usmíval se. Už teď Robert zalitoval, že schůzku neodložil. Necítil se po službě tak dobře, aby potkával kosmeticky upravené makléře. Neubránil se pokušení práci svých kolegů posoudit a v duchu se usmál nad nesymetrií, kterou vykazovalo makléřovo levé víčko. Vystoupil a stiskl mu ruku. Snažil se předstírat zájem, aby měla Kate radost. Ale obličej mu zůstával spíš v křeči. Myšlenkami byl stále v nemocnici. Jako kdyby ho držela neviditelná ruka, nedokázal se od chodeb i ošetřoven odtrhnout. Vnímal sice krásu okolo, ale zdála se mu jako skrytá za sklem.
„Roberte, ten výhled je úžasný,“ vytrhla ho z myšlenek Kate. Procházela se prostorným obývacím pokojem, její podpatky klapaly na dřevěné podlaze. Hrály s ozvěnou, která jejich zvuk vracela zpět.
„Líbí se ti to?“ zeptala se.
Roztržitě kývl. Dal by cokoliv, aby mohl zmizet. Navzdory všemu měl pocit, že se začíná dusit. A ruka, která ho stahovala zpět ke světu nemocnice, se začala pomalu svírat. Povolil si kravatu a utřel zpocené čelo.
„Výhled se pochopitelně dá změnit,“ ozval se okamžitě makléř. „Záleží na intenzitě světla či natočení vašeho bytu. Obojí můžete ovládat. Rád bych jen upozornil, že řídící jednotka umožňuje výhled i vyměnit. Jinými slovy, můžete být, kde chcete.“
„Nerozumím,“ zamračila se Kate.
„Je to… novinka!“ rozzářil se a otočil se k panelu. „Dokonalé a efektivní výrobní postupy nám umožňují ošálit vaše oči, aniž byste to zpozorovali… Přejete si… Afriku?“
Zapadající rudé slunce nad savanou zalilo byt svým světlem, v dálce zahlédli stádo slonů.
„Předvolby jdou pochopitelně změnit. Nechceme, abyste se pokaždé dívali na stejná zvířata, proto nesledujete žádné smyčky. Vlastní prostředí si můžete vytvořit i sami, ale raději bych doporučil svěřit svůj výhled profesionálům. Naše společnost nabízí vlastně dokonalý relaxační prostor, který vaše kreativní lidské možnosti…“ pokračoval makléř.
Robert si sedl do prvního křesla a přestal poslouchat. Stres z odpolední služby na něj dolehl naplno. Nohy se mu roztřásly slabostí, a kdyby měl v tu chvíli vstát a být sebejistým movitým kupujícím, selhal by. Byl rád, že se Kate zadívala do oken a společně s makléřem si hráli s výhledy. I když se obrazy měnily jeden za druhým, měl Robert před očima jeden jediný. Rozbité dveře ošetřovny. Cítil, jak mu pozornost svírá těžká únava a znovu se ponořil do vzpomínek.
„Doktore, dneska máte cukřík navíc, abyste měl energii,“ podal mu to odpoledne kávu z vozíku Karlík. Poděkoval.
„Pan šéf říkal, že ste se zapracoval dobře,“ pokračoval chlapec. Zatlačil vozík k protější stěně a sedl si na jeho spodní část. Robert se opřel o rám dveří a zadíval se do chodby. Káva hřála v dlaních.
„Karlík!“ Zařval z konce chodby Haggard. Chlapec vyskočil. „Doběhni za sestrou a volejte čtyřku! Oba doktory zamknout a nevylejzat, dokud neřeknu!“
Karlík zbledl. Rychle kývl, vtlačil Roberta zpět a odběhl k sestře. Než si stačil Robert odložit kávu na stůl, byl zpět. Vklouzl dovnitř a zamkl za sebou. Beze slov zhasl všechna světla a odpojil přístroje. Místnost se ponořila do ticha.
„Prosím vás, teď tiše,“ zašeptal. „Chci bejt zdravej.“
„Co se děje?“ zeptal se polohlasně, ale Karlík si dal prst před ústa:
„Pssst, někdo jde…“
Pravidelné kroky dámských podpatků. Sílily, přešly a pomalu se vytrácely druhým směrem. Chvíli se nic nedělo. Robert se posadil. Když židle slabě vrzla, Karlík sebou škubl. Ke dveřím někdo přispěchal. Rytmické zaklepání.
„To byla sestra, čtyřka tu bude každou chvíli.“
„Co se to tu děje?“
Kolem dveří přeběhlo několik lidí. Ani jeden nepromluvil slovo, jindy tak hučící a ševelící chodba u příjmu pomalu utichala. Jako kdyby se zastavil všechen život.
„Kluci ze čtyřky jsou z psychiatrie,“ zašeptal Karlík. „Haggard je většinou volá předem, ale teď se asi netrefil…“
Položil ucho na dveře a chvíli poslouchal.
„To se tu šílenci vyskytují tak často?“ zeptal se Robert.
„Doktore, prosím vás, tiše,“ zvedl prst k ústům chlapec. „Voláme je při problémech s příbuznými nebo blízkými,“ zašeptal ještě. Pak ale ustoupil ode dveří a přitiskl se ke stěně.
Chodbou se rozléhaly nepravidelné kroky. Čas od času někdo otevřel a zavřel dveře, kliky cvakaly. K ošetřovně se blížil dech, přerušovaný vzlyky. Vtom někdo zalomcoval klikou. Robert bezděky sevřel opěrku u židle. Jeden z kloubů na ruce tiše lupl. Karlík sebou trhl.
Klika se začala divoce pohybovat, dveře se otřásly první ranou. Oba dva zatajili dech. Chvíli bylo ticho. A pak se dveře prohnuly. Rána za ranou, vyskakovaly z pantů. Bezchybný lak začal praskat.
„Do prdele!“ vyjekl Karlík.
V tu chvíli se začaly dveře třást. Jeden za druhým, tříštily se o ně předměty z chodby, mezi údery se ozval křik. Čirá bolest, která vrhala sílu proti nim, beznadějná vůle probít se skrz.
„Tam!“ uslyšeli Haggarda.
Křik se změnil v řev, kus dveří propadlo k nim, dupot několika mužů. Bylo slyšet, jak zakopávají o rozbité předměty, jeden z nich upadl. Křik neustával. Zuřivost prořezávající se k nim. Oba dva si zakryli uši. Karlík se rozbrečel…
Ticho.
Robert se pomalu zvedl ze židle. Teprve teď si uvědomil, že se zpotil. Karlík seděl na zemi stočený do klubka a třásl se.
„Doktore, vylezte a ke mně do kanceláře!“ štěkl za dveřmi Haggardův hlas. Křik, který je vyděsil, se ztrácel na konci chodby, každou vteřinou se stával ozvěnou! Trvalo několik minut, než se oba odvážili jen pohnout.
Přešel ke dveřím a otočil klíčem. Málem vypadly z pantů. Kov kliky cítil na konečcích prstů ještě chvíli poté, co od nich poodstoupil. Lak na druhé straně byl vydrolený. Chybělo málo a dveře by se rozpadly celé. Na chodbě musel překračovat rozbité židle i střepy, povalený Karlíkův vozík odsunul. Když se ohlédl, zahlédl krvavé stopy, které se táhly celou chodbou až k východu.
Haggardově pracovně na něj dolehl těžký vzduch. Vůně křesla potaženého pravou kůží se mísila s doutníkovým kouřem, kterým byly prosycené koberce. Primář stál u okna a díval se na nádvoří nemocnice, kde nakládali mrtváky k odjezdu.
„Už jste si všiml toho metaře dole na ulici?“ zeptal se, když za sebou Robert zavřel dveře.
„Prosím?“
„Toho metaře,“ ukázal z okna Haggard. „Je to hodný chlapec. Hodněkrát už nemocnici pomohl, když se nám někde venku udělal… svinčík…“
Ukázal prstem na střechu a opsal rukou oblouk, aby si byl jistý, že ho Robert chápe.
„Pozoruhodné, viďte,“ otočil se k němu a podíval še mu do očí. „Pořád má ideály. A bez řečí pracuje. A když ho občas nějaká ztracená existence vyfotí do novin, donese to babičce a má pocit, že je platný… A on možná i platný je… Možná víc, než si jsme ochotni připustit… Lidská společnost roste z hoven…“ Pohled ocelově šedých očí bral Robertovi slova.
„Chtěl jste se mnou mluvit…,“ vymáčkl ze sebe.
„Chtěl,“ pokračoval Haggard. „Uvědomil jsem si, že jsem vám nedal instrukce týkající se pavilonu čtyři.“
„Psychiatrie?“
„Pavilon čtyři volejte pokaždé, když se objeví dítě v doprovodu rodičů. I kdyby dítěti vyšlo nízké číslo. Muži ze čtyřky musí být v těchto případech v budově. Pokaždé, rozuměl jste?“ Nejistě přikývl.
„Dneska jste měl štěstí. Ta ženská měla u sebe nůž.“
„Promiňte, ale ty dveře…,“ ozval se.
„…ty dveře rozbila holýma rukama. Nebudu se vás ptát, jak je možné, že jsme se k tomu děcku dostali na oddělení pozdě, doktore. Nějakou záhadou měli vaši pacienti podivně nízká čísla…“
Jeho hlas začínal nabírat varovný podtón a Robert bezděky sevřel ruku v kapse v pěst. Haggardův pohled mu začal být nepříjemný.
„Matky, doktore… Zapomněl jste, že matky jsou problém! V každém případě dostanete za úkol informovat rodinu příjmové sestry o odebrání státu živého. Ta totiž vaše štěstí neměla a ten nůž ochutnala hned několikrát. Očekávám, že se teď váš úsudek zlepší a bude se víc blížit realitě! Pokud si tu čtyřku totiž nezavoláte, já vám zadek zachraňovat ven nebudu. A teď do práce!“ Vztyčený prst namířený ke dveřím.
Ještě na chodbě, když znovu překračoval Karlíkův vozík, nemohl uvěřit všemu, co se stalo. Haggardova slova mu zněla v uších s omračujícím účinkem.
Lidská společnost roste z hoven…
„Roberte!“
Škubl sebou. Kate měla ustarané oči.
„Roberte, co je s tebou?“
„Měl jsem těžký den… Promiň…“
Když je tichý taxík odvážel z Vnitřního města zpět, kůže sedaček mu znovu připomněla primářovu pracovnu.
„Poslední dobou tě moc nepoznávám… Jsi zamlklý, občas podrážděný… Už se ani nevyznám v tom, co chceš…“
Nevěděl, co na to odpovědět.
„Chci tě vidět šťastnou, Kate,“ usmál se na ni. Věděl, že ta věta vždycky pomůže.
„Koupíme tedy ten byt?“ zeptala se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Všiml si zklamání, které nedokázala skrýt. Podíval se jí do očí:
„Koupíme ten dům, Kate.“
Chvíli nemohla najít slova. Oči rozšířené úžasem.
„Myslíš to vážně?“ Vychutnával si ten okamžik. Jako žíznivec hltal každou drobnost, každý byť nepatrný pohyb v jejím obličeji. Když přikývl, vrhla se mu kolem krku a šťastně se rozesmála. Celou cestu domů mluvila o budoucnosti. Díval se na ni a neposlouchal, co říká. Snažil se jen utrhnout si kus té radosti pro sebe. Když vůz zastavil a vystoupili u domu, chytila ho kolem krku.
„Musím ti něco říct,“ pošeptala mu do ucha. Přikývl na znamení, že poslouchá, a naklonil se blíž.
„Jsem těhotná…“
Chvíli nevěděl, jestli se mu podlomila kolena únavou nebo tím, jak se mu vrátila vzpomínka na rozhovor s Haggardem. Zalapal po dechu a bezděky se o ni opřel. Obálka, kterou měl stále v kapse kabátu, ho teď tížila jako kámen. Před očima měl jen rozbité dveře ošetřovny.
„Roberte, jsi v pořádku?“
„To byla jen… únava,“ chvatně se začal omlouvat. „Nezlob se, je toho teď na mě hodně…“
„Máš radost?“
„Mám. Velikou…“
„Děláš mi starosti.“
„Jen se projdu, musím být chvíli sám. Vrátím se brzy,“ pohladil ji po tváři a pokusil se usmát. Poznal, že mu nevěří.
„Chci, abys věděl, že jsem na tebe pyšná,“ řekla. Poděkoval, ale lež, která v tu chvíli mezi nimi byla, mu sevřela hlas.
Ještě dlouhou chvíli poté se díval na dům, ve kterém zmizela. V hlavě mu zněl Haggardův hlas, křik i tupé údery do dveří. Chvatně přešel ulici a zamířil ke středu čtvrti, kam odváželi ty, co ztratí status živého.
Jehla se v ruce Muriel míhala neuvěřitelnou rychlostí. Jeremiáš seděl tiše u stolu a pil teplý čaj. Za tu krátkou dobu, co u ní byl, mu stačila uvařit, vyčistit kalhoty a svléknout ho ze saka, které mělo roztrženou kapsu.
„Klidně si eště vemte sušenku, otče,“ řekla a hřbetem ruky vyhladila krabatící se sako. „Jen mi dyžtak povězte, kdybych vás nějak zdržovala.“
Už poněkolikáté zamumlal slova díků. I když si na pocit trapnosti už zvykl, u Muriel se mu nikdy neubránil.
„Víte, ono moc aut už tady nejezdí,“ pokračovala. „Dřív jste ani neviděl druhou stranu ulice, kolik jich tu jezdilo. Ale už to tak naštěstí není. Ten heřmánek roste, jak je bejvalý kino. Na dvoře tam měla jedna bába i mátu, ale už je to dávno, co ji šoupli za zeď…“
Ukousla nit, jehlu zapíchla do šití a zvedla sako.
„A ono se to rozlezlo po celým dvoře. Tak to tam chodím sbírat… Tu máte, zkuste to…“
Položil hrnek a oblékl se.
„Bude to vypadat dobře,“ kývla hlavou. „Teď to dejte dolů, eště to trochu vyčistíme…“
Ztěžka vstala a poodešla pro kartáč.
„Víte, už se mi hůř chodí, tak tu drobotinu ani moc nehlídám. Teď za mnou choděj holky od Gábi pro ty bylinky. Jen mě mrzí, že nemůžu do parku. Tam by jich bylo hodně…“
Podala mu sako. Pomohla mu ho obléci a pak si sedla zpět.
„Kdyby vám to pomohlo, Muriel, do parku vás doprovodím,“ nabídl jí, ale zavrtěla hlavou:
„Jste sice mladej, otče, ale ani pro jednoho chlapa tam moc bezpečno není. Mladý jsou teď jiný, než bejvali. Nevím, jestli jste si toho vším, ale já se jim ani moc nedivím. Už jim toho k radosti moc nezbylo.“
Horký čaj, který nalévala, se v hrnku roztočil. Ozval se zvonek.
„Skočím tam,“ zvedl se Jeremiáš.
Než mu stačila cokoliv říct, přivedl dovnitř policistu. Sotva ho zahlédla, chytila se na prsou.
„Prosím tě, hlavně se nelekej,“ zvedl ruce Tom. „Jen ho chytili za okrskem, nič se mu nestalo. Vim, že je to hrozný, ale potřebuju peníze, abych ho odtamtud dostal…“
Kdyby stál jinde, vrhl by se Jeremiáš zoufalstvím proti zdi. Ničil by a bořil, co by mu přišlo pod ruku, a ze všeho se vykřičel. Sevřel ruce v pěst, až ucítil, jak se mu nehty zaryly do dlaní. Tiše sledoval, jak Muriel odešla k oknu a vytáhla z plechovky od čaje několik zmačkaných bankovek. Chvíli je přepočítávala a pak je podala Tomovi.
„Víc nemám,“ řekla. „Bude to stačit?“
Jeremiáš zavřel oči. V ten okamžik nenáviděl svět. Nenáviděl každou minutu, kterou musel prožít po zavedení státu živého. Měl chuť řvát zpříma proti Stvořiteli. Proti Tomu, který se mu jevil jako zlomyslná, krutá bytost.
„Na kauci ne, ale na nějakej úplatek jo,“ kývl Tom. „Dneska už nechoď ven, Muriel. Stavím se po službě, nebo ti ho rovnou přivezu.“
Poděkovala a pomalým krokem Toma vyprovodila. Když se vrátila, stál Jeremiáš stále na stejném místě, s očima upřenýma do země.
„Jsem farář a nenávidím Boha, Muriel…,“ řekl po chvíli tiše.
Usmála se a sedla si k čaji.
„Todle neříkejte. Vždycky nějak bude a vždycky se z toho nějak dostaneme. Vy poslední byste měl takhle mluvit…“
„Ale já nejsem jiný než ostatní! Jsem stejně unavený a víc než lidskou bytost připomínám vymačkané ovoce. Stejně jako ti venku za zdí… Nejsem jiný, Muriel…“
„Teď ale ztrácíte to nejcennější, co máte, a co ve vás máme my,“ pohrozila mu prstem, když se mu zlomil hlas. „Buďte opatrnější.“
„Já už nemám co ztratit, Muriel…“
Dolila čaj, pomalu vyskládala na talíř další sušenky. Pak ho pohladila po rameni:
„Ztrácíte víru, Jeremiáši…“
Chvíli se toulal ulicemi, chvíli procházel starými parky. Haggardova slova ale nedokázal dostat z hlavy. Ani netušil, jak se ocitl u zdi Ghetta. Teprve když se vítr opřel do starých stromů, které podél ní rostly, uvědomil si Robert, kde stojí. Z okrajových částí čtvrti k němu dolehl křik bouřících se lidí i zvuky policejních sirén. Jedna z nich se přibližovala.
Věděl, že by nevysvětlil, co dělá u hřbitovní zdi, a tak rychle přeběhl ulici a zkusil otevřít první domovní dveře. Těžká křídla se jen zhoupla v pantech. Zamčeno. Zamumlal pár nadávek. Policejní vůz se rychle blížil. Přeběhl k dalšímu domu. Až třetí dveře se pohnuly, a sotva za nimi zmizel, přehnala se kolem s modrým zábleskem policejní limuzína. Opřel se zády o stěnu a oddechl si.
Dům byl tichý. Ze sklepní chodby k němu zavanul těžký vzduch studeného a mokrého kamene, schody byly prošlapané. Otočil se, aby vyšel zpět na ulici, když vtom se dveře rozlétly a přímo do náruče mu vběhla mladá Asiatka. Vyjekla leknutím.
Začal se omlouvat, ale vzápětí si uvědomil, že mu asi moc nerozumí. Kývala hlavou, usmívala se, brebentila svou řečí. A pak ho vzala za ruku a pobídla ho. Nebránil se. Vlastně byl rád. Nechal se dovést až do malého bytu. Korálkový závěs, červený koberec a židle s kovovýma nohama, které pomalu chytaly rez. Oknem zahlédl přes koruny stromů pohyb za hřbitovní zdí. Ti, kteří ztratili status živého, se rozpadlí sunuli ke středu ghetta.
„Já toho chlapa nesnáším,“ blábolil za chvíli po třetí skleničce whisky. „Nenávidím ho, rozumíš?“
Nerozuměla. Seděla proti němu jen v saténovém župánku. Kývala, brebentila, usmívala se.
„Moje žena je na mě pyšná,“ ušklíbl se. „Pyšná, slyšíš? Myslí si o mně samý ušlechtilý věci. Kdyby jen viděla ten hnus co já. Podívej se na mě. Vidí ve mně věci, který tam nejsou… Kdybych jí řek, co dělám, už by mě nechtěla… Ale jak jsem to moh vydržet! S tím chlapem za zády! Možná by mi rozuměla, kdyby s tím chlapem byla jen jeden den! Ale asi by nerozuměla… Je hrozně chytrá… Vždycky ví, co se má dělat…“
Asiatka kývala a pohladila ho po stehně. Ohnal se po ní a nalil si další skleničku. Zvedl ji proti světlu a sledoval, jak se whisky převaluje po skle. Rozostřené vidění dodávalo zlatému pití zvláštní duhu.
„Kate je moje slunce,“ zašeptal. Opřel si hlavu, a pak se rozbrečel.
Chvíli ho zaraženě pozorovala. Pak rozvázala pásek u župánku a opatrně si mu sedla na klín. Usmívala se a hladila ho. Věděl, že nerozumí, ale o to větší bolest cítil.
„Kate je všechno, slyšíš? Kate není děvka jako ty!“ Vyskočil a odhodil ji na zem. Dopadla tak nešikovně, až vykřikla. Nevšímal si, jak se zvedá. Z kapsy kabátu vytáhl obálku a hodil ji na stůl. Pak dopil whisky a otočil se k Asiatce.
„Možná nejsem tak dobrej, jak si myslí, víš? Možná nejsem dost dobrej pro ni i pro to děcko, co přivede na svět. Možná mě brzo primář vyhodí a celej sen o životě pude do hajzlu… Co myslíš, děvko. Pude do hajzlu?“
Postavila se a kývala hlavou na souhlas. Usmívala se. Stále se usmívala, až se mu zdálo, že je to ve skutečnosti výsměch. Nebyl na alkohol zvyklý. V uších mu šumělo a myšlenky se mu divoce honily hlavou. Zmatek. A Haggardův hlas, který nepřestával říkat svoje pravdy.
Lidská společnost roste z hoven…
Zařval, aby ho umlčel. Z Asiatčina pokyvování se mu zvedl žaludek. Zaťal ruce v pěst a udeřil ji. Padla na rám dveří. Nedokázal přestat. Hukot v uších, všechny zvuky mu rozeznívaly hlavu jako zvon. Bil. Zavřel oči a bil, aby se zbavil té zuřivosti…
Probral se stočený na zemi. Zimou ztuhlé klouby a necitlivé nohy. Ležela vedle něj v bezvědomí. Dovrávoral do koupelny a vyzvracel se. Bylo mu zle. Když se dopotácel zpět, přesvědčil se, jestli dívka žije, dotáhl ji do postele a přikryl ji. Obálku nechal ležet na nočním stolku, oblékl si kabát a utekl…
Druhý den ráno ho bolela hlava tak, že se do práce opozdil. Nikdo se naštěstí na nic neptal. Třídil pacienty na příjmu, obálky dával do kabátu. Pavilon Čtyři už volal sám. Jako kdyby něco z něj zůstalo v tom starém domě proti Ghettu, měnil pořadí lidí podle obálek a neohlížel se.
Asi za měsíc se šel o polední přestávce projít. Toulal se ulicemi stejně jako tehdy. A stejně jako tenkrát došel ke starému domu u Ghetta. Zkusil vzít za kliku, dveře se otevřely. Zaváhal. Vlhký vzduch ze sklepa vyvanul ven, jako kdyby byl dům vězení a on ho v tu chvíli pustil na svobodu. Vešel dovnitř a vyběhl patra až k bytu, který si pamatoval.
Když odcházel, byl lehčí o jednu obálku, měl otlučené klouby na rukou a cítil se odpočatý. O pár týdnů později se přestěhoval do Vnitřního města.
I když byl dům prostorný a měl dokonale obměnitelné výhledy, byla jen jedna věc, která ho dokázala zbavit napětí. Stála ho ovšem čím dál víc peněz. Kate si stěžovala, že se chová chladně, ale nevšímal si toho. Bylo mu dobře. Bylo mu tak dobře, že si nic nedělal ani z Haggarda. Týdny. Měsíce.
Brodil se životem a neohlížel se. Lidská společnost roste… Čas od času potají vzal Kate nějaký kousek oblečení a přinutil Asiatku, aby si ho oblékla. Byly chvíle, kdy se v něm probouzely temné stránky. Někdy ji jen zbil, jindy ji zbil, užil si, když ztratila vědomí, a pak bil znovu. Poslední zbytky svědomí omýval bankovkami. Pokaždé, když odcházel, pobavil se při představě, jak se mu obálka vrací na nemocničním příjmu.
Když se narodil syn, opil se. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je to štěstím. A chvíli i věřil, že štěstí cítí. Pak ale narušil klid nového domu dětský pláč a Robert zůstával v práci čím dál déle. Když už se mu hnusilo ponížené vystupování lidí na příjmu a slova díků v něm vyvolávala podrážděnost, zašel si do domu na kraji Ghetta. Snažil se dodržet časový odstup a docházel jen prvního v měsíci, ale stále častěji si uvědomoval, jak v něm napětí roste rychleji než dřív a Asiatka vydrží čím dál míň.
A v den, kdy už se napětí nedokázal zbavit, protože mu omdlela příliš brzy, zahlédl u hřbitovní zdi dalšího z lékařů. Okamžitě se otočil a odešel jiným směrem. O pár bloků dál si vzal taxi. Tu noc nedokázal spát. Cloumala jím zuřivost. Když se ho Kate zeptala, co ho trápí, nedokázal ani odpovědět. Kdyby jí to začal vysvětlovat, přestal by se ovládat a vztek, který musel u svojí děvky utnout, by se vyvalil ven. Třikrát se tu noc osprchoval ledovou vodou.
Ráno se cítil, jako kdyby se popral s dvaceti muži. Vysílený, nevyspalý. Každou chvíli se ozvala zimnice, která jím lomcovala zevnitř. Vzal si teplejší košili a beze slova odešel.
Týdny se s tím druhým lékařem potkával a sledoval ho. Byl to jeden ze „sosáků“. Košile vypraná průvanem světlíku byla cítit hůř než balíky špinavého prádla u automatu na kávu. Na visačce bylo jméno Paul.
Když ho zahlédl v chodbě před schody, vycítil Robert příležitost.
„Poslyš,“ řekl tiše a rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá. „Zahlédl jsem tě v domě u Ghetta. Chodíš tam relaxovat?“
Všiml si, jak sebou kolega škubl a zbledl, a bezděky ho napadlo, že o jeho výletech ví možná víc. Ale Paul byl zjevně jen vyvedený z míry. Možná to bylo špatně větranými chodbami, ale Robertovi se zdálo, že cítí jeho strach.
„Kvůli tomu přece nemusíš mít výčitky,“ pokusil se usmát. Ale ve tváři mu jen zaškubalo. Ani přátelský tón mu moc nevyšel.
„Je to lidské. Taky se tam chodím odreagovat. Dávám si Asiatku. Pořádně se vyřádím a vůbec se nemusím kontrolovat. Mám rád, když u toho ječí. A tahle ječí bezkonkurenčně…“
Paul neodpověděl. Bylo vidět, že má pořádnou kocovinu.
„Napadlo mě, jestli si nechceš užít dohromady,“ nabídl mu Robert. A sotva to řekl, už toho litoval.
„Kdyžtak si to rozmysli…“
Znovu se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchal.
„Doufám, že chápeš, že spolu vlastně nemluvíme,“ dodal ještě.
Paul rychle pokýval hlavou:
„Chápu,“ zašeptal.
„Protože kdybychom spolu mluvili, Paule, mohl bys mít potíže…“ Vlastně se v té chvíli začal cítit mnohem lépe. Užíval si plnými doušky, jak ho má v hrsti. Jako kdyby pomalu zašlapával švába, jako kdyby mu tiché praskání pod podrážkou dávalo znamení, kdy ho zabil. Usmál se, smetl smítko z pláště a zamířil na příjem. Když se otočil zpět a uviděl Paula, jak ztěžka dosedá na polorozbitou židli, měl chuť se hlasitě zasmát. Všechno napětí z minulých dní z něj rázem spadlo.
V kapse obálku, ve skřínce jednu z nočních košil, kterou vzal Kate. A příslib dalšího dne, kdy se chystal do domu na kraji Ghetta.
***
Seděli u otlučeného stolu, kterému lak na hranách dávno oprýskal a lokty návštěvníků vše vyhladily. Muriel si pomalu míchala čaj.
„Asi bych měl jít,“ řekl tiše Jeremiáš a zvedl se. „Musím si ještě připravit kázání…“
Ačkoliv byla na Frankiem vidět únava, společně s Muriel se ohradili. Neposlouchal je. Vyběhl z bytu tak rychle, až se zdálo, jako kdyby utíkal. A sotva se za ním zavřely dveře, rozhostilo se znovu ticho.
„Muriel,“ zašeptal Frankie, ale víc už říct nedokázal.
Malá lžička cinkla o okraj hrnku. Položila ji na stůl, ale už se nenapila. Dívala se na malované jablko, které už z porcelánu smývalo stáří.
„Máš hlad?“ zeptala se.
Jen zavrtěl hlavou.
„Dala jsem Jeremiášovi nějaký sušenky,“ ztěžka se zvedla. „Dojíme zbytek…“
Položila před něj tác a opřela se rukou o židli.
„Taxík je v pořádku, Muriel, Tom se o to postaral…,“ řekl. Vzít si jídlo ale nedokázal. Všechno mělo hořkou příchuť.
„Bili tě?“
Zavrtěl hlavou:
„Jen si párkrát kopli, nechtěli Toma rozčílit.“
Dívala se na něj jako tolikrát. Nevěřila mu. Znovu se otočila a ze skříňky nad starým dřezem vytáhla plechovou krabici bez víka. Poklad z prošlých léků. Chvíli se v ní přehrabovala, pak vzala jednu tubu a podala mu jí.
„To jsou přece tvoje léky, Muriel. Potřebuješ je…,“ odmítl.
„Ber. Poznám, když sotva dejcháš, ty starej blázne…“
„Ale todle nemůžu, Muriel…“
Položila krabici, vysypala jednu pilulku a přistrčila mu čaj:
„Už přestaň, dědku tvrdohlavá! Už s tím, proboha, přestaň!“ hlas se jí třásl.
Nechtěl jí přiznat, že má naražená žebra, ani že taxík bude potřebovat opravu. Věděl, z čeho zaplatila kauci, a o to víc se cítil provinile. Možná, že právě tohle mu bralo dech víc než zmlácené tělo. Ale zradila ho doba, kterou spolu prožili. Po tolika letech už nebylo slov potřeba. Měla ho přečteného.
„Promiň,“ zašeptal a sáhl po hrnku.
Posledních pár metrů se už Robert nemohl dočkat, a tak se ke starému domu rozeběhl. Jako obvykle měl kabát napěchovaný obálkou a Katinou noční košilí. To odpoledne ho napadlo, že kdyby ubral na síle, mohl by si užít déle. Asiatka už nebyla tak odolná jako na začátku. Nedočkavostí se až třásl, hlavou se mu honily věci, co s ní chtěl zkusit. Jedna věc za druhou, vynořovaly se mu před očima a stupňovaly jeho napětí. Doběhl ke dveřím a sotva popadal dech.
Ale jen vstoupil, zatmělo se mu před očima.
Ticho.
„Hnusáku kreténskej,“ zaslechl po chvíli nad sebou ženský hlas.
Ležel. Neviděl. Všude okolo bylo něco lepkavého.
Musel utéct…
„Chyť ho, nebo ti spadne do sklepa,“ řekla jiná.
Otočil se tím směrem, ale najednou byl zase na zemi.
Další hlasy… Musel utéct… Jeden z nich zná…