Když telefon zvedla žena, zeptal jsem se: „Můžu mluvit s panem Laverym, prosím?“
„Smím se zeptat, o co se jedná?“ odpověděla otázkou.
Představil jsem se a dodal jsem: „Volám z námořní akademie Wainfleet. Jsem jeho instruktor v bezpečnostním kurzu pilotáže vrtulníků.“
„Myslela jsem, že ho dokončil minulý týden.“
„On kurz nedokončil.“
„Vážně?“ Překvapil jsem ji. „Omluvte mě na okamžik. Můžete prosím počkat na lince?“
Slyšel jsem, jak pokládá sluchátko a odchází. Po krátké chvíli jsem zaslechl nezřetelné zvuky vzdálené konverzace. Slyšel jsem její hlas a potom ještě hlas nějakého muže, oba ke mně doléhaly dost potichu, takže byli patrně v jiné místnosti. Nedokázal jsem zachytit jediné slovo.
Po chvíli jsem slyšel, jak se někdo vrací.
Očekával jsem, že uslyším hlas Laveryho, byla to ale znovu ta žena.
Oznámila mi: „Moc mě to mrzí, ale nechce s vámi mluvit.“ Její hlas zněl trochu podrážděně.
„Můžete mi nějak naznačit proč?“
„Trval na tom dost tvrdohlavě,“ odpověděla mi. Vyplývalo z toho, že jí nejen neprozradil důvod, ale že mu vadilo i to, že se ho na to ptala. Pak tlumeným hlasem dodala: „Netušila jsem, že ten kurz nedokončil. Hodně obšírně mi vysvětloval, že už v něm skončil.“
Což se ale dalo vyložit několika způsoby. Zeptal jsem se jí: „Uvědomuje si, že bez osvědčení o bezpečnosti nemůže tu práci získat?“
„O tom se mi vůbec nezmínil.“ Stále mluvila potichu tak, aby ji Lavery – nejspíš její manžel, i když se mi vlastně ani nepředstavila – nemohl zaslechnout. Pokračovala: „Celý týden má tak trochu zvláštní náladu. Stalo se něco?“
„Doufal jsem, že by to mohl vysvětlit on mně. Zeptejte se ho za mě prosím ještě jednou.“
Poslechla mě a tentokrát jsem slyšel, jak na ni Lavery křičí.
Když se vrátila k telefonu, omluvila se mi: „Velmi mě to mrzí.“
„Děkuji za snahu,“ poděkoval jsem jí. „Nebudu vás dále obtěžovat, paní Laveryová.“
„Slečna Laveryová,“ opravila mě. „James je můj bratr.“
* * *
V roce 1950 byla ve Velké Británii zahájena první pravidelná vrtulníková linka pro přepravu cestujících mezi Liverpoolem a Cardiffem. Během několika málo let se cestování vrtulníkem stalo nákladnou, hlučnou a vzrušující součásti našeho života. Žádná vize města budoucnosti nebyla úplná bez heliportu. Děti pobíhaly, tancovaly a mávaly, když zaslechly vrtulník přelétající jim nad hlavami.
Letecký průmysl se této nové éře v nákladní a osobní dopravě rychle přizpůsobil a potřeba různých druhů školení přinesla oživení celé řady malých letišť a pilotních škol. Wainfleet byla námořní akademie, avšak nabízela novým posádkám letadel jedno zařízení, které jim běžné letecké školy nabídnout nemohly.
Na Wainfleet jsme totiž měli trenažér, kterému se také říkalo Bedna.
Námořní záchranný a bezpečnostní kurz jsme už pořádali téměř tři roky a já jsem se na něm podílel po většinu té doby. Míra úspěšnosti jeho absolvování byla velmi dobrá. Musíte samozřejmě počítat s tím, že z jakéhokoli výcvikového programu vždy několik jedinců odpadne, zejména snílci, ale naši lidé u vstupních pohovorů byli zkušení muži s dostatkem životních zkušeností. Většina jich přišla od námořnictva nebo letectva a romantické představy z nich vytloukli během mnohem náročnější přípravy, než byla ta naše. Naše scénáře byly jako nic v porovnání se situacemi, které už někteří z nich za svou kariéru zažili.
Když jsem se ale ve své titěrné kanceláři probíral různými záznamy rozloženými po psacím stole, nemohl jsem si nevšimnout, že počet odpadlíků postupně narůstá. Nemohla to být naše vina? V osobních osudech těchto jedinců jsem nevysledoval žádnou společnou příčinu.
Vyrazil jsem po chodbě do kanceláře Petera Taylora. Byl to můj šéf. Seděl za svým stolem a podepisoval certifikáty kurzu.
Oznámil jsem mu: „Laveryho ani nemusíte podepisovat.“
Podíval se na mě s pozvednutým obočím a já jen pokrčil rameny.
„Víc vám k tomu říct nedokážu,“ pokračoval jsem.
„Nemohl to prostě být jen normální zbabělec?“
„Většina z našich frekventantů jsou váleční hrdinové,“ namítl jsem. „Do toho mi zbabělost nesedí.“
Vrátil se k podpisování, ale mluvil dál.
„Je snadné být hrdina, když jste lehkovážný mladík, který o ničem zbytečně nepřemýšlí,“ poznamenal. „Deset let míru a nějaké další povinnosti vám možná pomůžou trochu zmoudřet.“
Když podepsal poslední papír, zavřel plnicí pero a podíval se na mě. Nenapadalo mě, co mu na to říct. Peter Taylor přišel od obchodního námořnictva, ale celou válku proseděl tady, když dostal výjimku z povinné služby.
„Asi bych se měl vrátit,“ oznámil jsem mu.
* * *
Odešel jsem z bloku s učebnami do budovy, kde byla umístěna naše mořská nádrž. Pěšky to byl kousek a svítilo slunce, ale mezerami mezi stavbami se vždy proháněl vítr od oceánu. Voněl a chutnal po písku a soli a ještě po něčem nepříjemném, co do moře začaly vypouštět nedávno vystavěné továrny na pobřeží.
Wainfleet původně vznikl jako sanatorium pro nemocné tuberkulózou. Jak jsem pochopil, původně tady sloužily řádové sestry; v jídelně visely nějaké staré fotografie. Pak se to tu změnilo na ozdravné sanatorium pro horníky, až tu nakonec byla otevřena námořní akademie, která přetrvala do současnosti. Měli jsme dvě stě ubytovaných kadetů, kteří měli k dispozici noclehárny, cvičiště a ragbyové hřiště, jež se výrazně svažovalo směrem k útesům. Já jsem ale nepatřil mezi instruktory kadetů, pracoval jsem výlučně v komerční části výuky.
Zdejší čtyřčlenný tým zabezpečujících potápěčů uklízel po celodenním kurzu. Nádrž původně bývala obyčejným plaveckým bazénem přistavěným v éře ozdravného sanatoria, následně ale byla prohloubena a upravena pro naše účely. Mořská voda byla filtrována a v zimě byla ohřívána kotlem. Ale když jste se v ní ráchali třeba v prosinci, sotva byste to poznali.
Vedoucí potápěč byl George „Buster“ Brown. Drobnější, ale zjevně dost silný chlapík, který přišel o většinu vlasů a zbytek si oholil ve stylu amerických vojáků. Se svým válcovitým tělem a špičatou hlavou vypadal jako lidská raketa v potápěčském obleku. Ostatně, ke konci války se dokonce zapojil do výcviku na dvoumístných torpédech.
Vyzval jsem ho: „Zkuste si vzpomenout na lidi z uplynulého týdne. Pamatujete si na uchazeče jménem Lavery?“
„Jak vypadal?“
Popsal jsem mu ho a dodal jsem: „Něco se pokazilo a on kurz nedokončil.“
„Asi si ho pamatuju,“ připustil Buster. „Při cvičení ho zachvátila panika a museli jsme ho tahat ven. Tam dole málem dostal záchvat. Dal Jackymu Jacksonovi pecku přímo do nosu.“
„Jak na tom byl poté, když jste ho dostali ven?“
„Na rozpacích, myslím. Nedokázal vysvětlit, co se s ním stalo. Vypadl odsud a už jsme ho neviděli.“
Bustera nenapadl žádný důvod, proč by Lavery mohl reagovat právě takhle. Pokud šlo o něj a jeho tým, celé cvičení probíhalo naprosto standardním způsobem.
Nechal jsem ho, ať dokončí ukládání výcvikové výbavy, a přešel jsem k Bedně, abych ji prozkoumal.
Bednu tvořila jednoduchá napodobenina kabiny vrtulníku vyrobená ze snýtovaných hliníkových plechů a zavěšená na laně jeřábu nad záchranný člun. Jeřáb sloužil k přemístění Bedny nad vodu a potom k jejímu ponoření. V kabině byla čtyři místa Jakmile se kabina ponořila, geniální systém s článkovým řetězem jí otáčel tak dlouho, dokud nebyla podlahou nahoru. Bylo to co nejrealističtější nouzové přistání, jaké jsme dokázali nasimulovat, při kterém jsme si nad situací uchovali úplnou kontrolu. Bezpečnostní kurz se skládal z jednoho dopoledne v učebně, po kterém následovalo odpoledne věnované nácvikům úniku z vody na hladinu.
Krabice spočívala v klidové poloze vedle nádrže. Byla zavěšená tak, aby mezi ní a podlahou zůstala patnácticentimetrová mezera. Nastoupil jsem do ní a něčeho jsem se chytil, abych udržel rovnováhu, protože kabina se pod mojí vahou zhoupla.
Nesnažili jsme se zařídit interiér tak, aby vypadal jako skutečná kabina – vzhůru nohama a dva metry pod hladinou museli jsme zachovat jen přesné vnitřní uspořádání. Sedačky a postroje byly originální, ale to bylo všechno. Zbytek byl jen holý kov vyztužený hliníkovými vzpěrami a s vyříznutými otvory místo oken. V podstatě to připomínalo plechový dětský domeček zavěšený na jeřábu.
Netušil jsem, co tam vlastně chci najít. Položil jsem ruku na jedno ze sedadel a zalomcoval jím, šrouby ale držely pevně. Zvedl jsem část popruhů a nechal si je proklouzávat mezi prsty. Byly mokré a těžké. Vyrovnal jsem rovnováhu, zapnul sponu oběma rukama a pak jsem jednou rukou vyzkoušel nouzové uvolnění.
„Kontroluju je osobně,“ oznámil mi Buster Brown oknem. „Před každým cvičením.“
„Nic vám nevytýkám, Bustere,“ snažil jsem se ho uklidnit.
„To doufám,“ opáčil a odešel.
* * *
Opakovalo se to hned během následující lekce jen o tři dny později.
Vzal jsem si materiály domů a studoval jsem všechny předchozí případy, ale nedospěl jsem k žádnému jednoznačnému závěru. Pokud jsme dělali něco špatně, nedokázal jsem na to přijít.
Všechno to byli zkušení muži. Většině bylo kolem třiceti a jak už jsem řekl Peteru Taylorovi, během války sloužili v armádě. Někteří jako pozemní personál, ale hodně z nich byli piloti, kteří chtěli přejít k civilní komerční letecké dopravě. Občas jsme měli i studenty, jejichž materiály byly označené určitým kódem a navíc v nich chyběly i osobní údaje; tradovalo se, i když to nikdo nikdy nevyslovil nahlas, že k nám přicházeli v rámci širšího výcviku agentů MI5.
Stručně řečeno žádné bábovky. Někteří z nich sice úplně tvrdí nebyli, tenhle kurz ale zase tak náročný nebyl. Nebyla to žádná zkouška, žádný test schopností. Válka dávno skončila.
Jak už jsem řekl, každý den školení začínal v učebně. Samozřejmě, že část probírané látky už mohli znát z dřívějška. Ale bezpečnost nejde přeskočit, i když by se to některým frekventantům určitě líbilo; žádný dospělý muž si nikdy nepřipadá příjemně někde v učebně.
Nejprve jsem s nimi probíral, jak vyplnit všechny potřebné formuláře. Pak jsem si je od nich posbíral.
A pak, když se všichni zase usadili, jsem začal s výkladem.
Řekl jsem jim: „Nejsme tady proto, abychom někoho trestali. Jsme tady proto, abychom s vámi probrali různé situace, kdybyste někdy museli nouzově přistát na vodě. Vy pak budete mít větší šanci na přežití. Lidi většinou neumírají, když vrtulník dopadne. Ale až potom, když klesne pod hladinu.“
Když jsem se zeptal, jestli mezi námi není někdo, kdo je zapojený do výcviku s rebreatherem, zvedly se jen dvě ruce. Takže jsem si mohl zapamatovat jejich tváře.
„Dobře,“ pokračoval jsem. „Teď proberu několik bodů a po přestávce se přesuneme k nádrži.“
Probral jsem konstrukci nejrůznějších verzí leteckých kombinéz, postrojů a záchranných vest. Pak následovaly závěrečné kontroly; brýle a zubní protézy, pokud jste je měli, nezajištěné předměty v kabině. Zachyťte se některé části konstrukce, abyste se mohli orientovat. Připravte se na náraz.
Jedna nebo dvě otázky. Dva muži neuměli plavat. To nebylo nic zvláštního.
Zamířili jsme tam všichni společně po svačině v jídelně. Buster Brown a jeho muži už byli ve vodě, kde připravovali člun pro nácvik použití záchranného plavidla, který následoval po ponoření kabiny. Všichni studenti si vybrali ze zavěšených potápěčských obleků a zmizeli v šatně, zatímco já šel připravit Bednu.
Když vyšli ven, seřadili se podél bazénu. Jeden z potápěčů Bednu ustálil a já se postavil k ovládacímu panelu a vyzval jsem je: „Čísla jedna až čtyři, krok vpřed.“
Bedna se na laně rozhoupala, když nastoupila první čtveřice mužů. Všichni se připoutali k sedadlům. Buster Brown od dveří zkontroloval postroje všech čtyř, pak mi pokynul, nastoupil dovnitř a zajistil za sebou dvířka zevnitř. Spustil jsem výstražný klakson a pak jsem zatažením za páku zvedl Bednu do vzduchu.
V uzavřeném prostoru budovy s mořskou nádrží byl hluk motoru jeřábu ohlušující. Jakmile jsem zvedl náklad asi tři a půl metru do vzduchu, otočil jsem ramenem jeřábu tak, abych Bednu přesunul přímo nad bazén. Zhoupla se na místě a otáčela se na laně dokola. Muže uvnitř jsem sledoval otvory, které představovaly okna kabiny letadla.
Ve vodě už čekali dva potápěči s maskami a lahvemi se stlačeným vzduchem, připravení vyprošťovat posádku opouštějící kabinu a ukazovat jí cestu k hladině. Buster zůstane uvnitř. Byla to pro něj rutinní záležitost. Zadržel dech zhruba na minutu, kterou celý nácvik zabral, a pak se v Bedně vrátil zase na místo vedle bazénu, aby nabral další čtveřici.
Právě teď se všemi stručně opakoval všechno, co jsem jim říkal v učebně. Pak to přišlo – držte se, připravte se na náraz! Poté jsem Bednu odjistil a nechal ji spadnout do vody.
Byl to řízený pád, žádné nečekané zřícení, ale poprvé to pro všechny byl stejně adrenalinový okamžik. Bedna dopadla na hladinu a pak se začala uklidňovat a já slyšel, jak Buster v rychle se plnící kabině udílí poslední rady.
Pak se Bedna ponořila a když se ocitla pod hladinou, jako by všechno rázem přešlo do režimu zpomaleného pohybu. Ponořenou kabinu opouštěla jedna postava za druhou jako nějací duchové vylétající ze strašidelného hradu. Byli venku během několika sekund. Každý, kdo se vynořil nad hladinu, zavolal své číslo. Když byli všichni čtyři venku, vyzvedl jsem Bednu z vody.
Bylo to opravdu rychlé a přímočaré.
Cvičení se opakovalo tak dlouho, dokud tenhle jednoduchý ponor neabsolvovali všichni studenti. Pak se všichni znovu seřadili a celý postup jsme zopakovali, tentokrát jsem ale přidali přetočení kabiny ve chvíli, kdy se Bedna ponořila. Tohle byla realističtější simulace, protože skutečný vrtulník obvykle převrátila váha jeho motoru. Abych trochu snížil napětí, řekl jsem studentům, že únik z převrácené kabiny je podle mě snazší – vylézáte otvorem okna směřujícím k hladině, takže je mnohem jednodušší se odrazit přímo nahoru.
Opět nenastaly žádné problémy. Zabezpečující potápěči si pamatovali, kdo jsou neplavci, a poskytovali jim větší podporu. Bedna fungovala bez problémů. Nikdo nezpanikařil, nikdo nikde neuvízl. Do hodiny byli všichni hotoví.
V tuhle chvíli jsme celou skupinu rozdělili. Dva muži zapojení do školení s rebreatherem zůstali s Busterem Brownem a všichni ostatní přešli na druhý konec bazénu k nácviku se záchranným člunem. Provedl jsem ještě jeden celý cyklus s prázdnou Bednou, zatímco Buster s nimi stál u bazénu a předváděl jim postup při používání rebreatheru.
Rebreather dělá v podstatě to, co naznačuje jeho anglický název. Skládá se ze vzduchového vaku zabudovaného v žaketu a vybaveného respirátorem a ventilem a umožňuje šetřit a znovu použít vlastní vzduch. Vydechujeme víc nespotřebovaného kyslíku, než si myslíme. Tohle zařízení sice nemůže nikdy nahradit aqualung, ale může prodloužit vaši dobu přežití pod hladinou o důležitou minutu nebo dvě.
Bylo vidět, že pro ty dva to nejspíš není nic nového. Jmenovali se Charnley a Briggs. I ve vypůjčené letecké kombinéze vypadal Charnley jako uhlazený důstojník. Měl knír jako Errol Flynn a na vlasech tolik pomády, že je nepocuchaly ani dva ponory do nádrže. Briggs naopak vypadal jako civilista do morku kostí. Mluvil venkovským přízvukem a jeho účes vyhlížel, jako by ho stříhala jeho žena, která při tom navíc nejspíš neměla moc dobrou náladu.
Buster je nechal cvičit s respirátory a došel si pro svou masku a vzduchovou láhev. Naváděl jsem prázdnou Bednu, ze které všemi otvory vytékala voda, zpátky na místo vedle bazénu.
„Teď mě něco napadlo, Bustere,“ řekl jsem nahlas, abych překřičel hluk jeřábu spouštějícího kabinu na podlahu. „Nepoužíval Lavery rebreather, když ho to popadlo?“
„No jo, máš pravdu.“
„Kolik lidí s ním bylo v bedně?“
„Další dva. Ani jeden neměl žádné problémy.“
Ale dál jsem se tímhle nápadem nezaobíral. Žádný z dalších odpadlíků rebreather nepoužíval, když se rozhodli kurz předčasně ukončit, takže tímhle to zjevně být nemohlo.
Nácvik s rebreatherem probíhal vždycky ve třech etapách. Nejdřív se Bedna ve vodě zastavila jen částečně ponořená, aby hladina v kabině dosahovala do výšky hrudníku. Student trénoval tak, že se předkláněl do vody. Takže věděl, že kdyby se něco přihodilo, stačilo se jen v sedačce napřímit. Po tomhle cvičení na posílení sebejistoty následovalo celkové ponoření, kdy pod vodou zůstali celou minutu a dýchali pomocí přístroje. Za předpokladu, že všechno probíhalo dobře, následovalo úplné ponoření, překlopení a únik.
Všechno probíhalo dobře. Až do závěrečné fáze.
* * *
Ostatní mezitím dokončili nácvik se záchranným člunem a odešli od bazénu. Bedna dopadla na hladinu a převrátila se s velkolepým skřípavým zvukem, který pokaždé vydával řetězový pás. Znělo to jako spouštění padacího mostu a fungovalo to na podobném principu.
Potom se nad bazénem rozhostilo ticho, když se voda přelila přes Bednu a zavřela se nad ní.
Uběhla minuta, po které následoval únik. Pod vodou bylo vidět jednu unikající postavu. Ale jen jednu. Vynořila se na hladinu a zavolala svoje číslo. Byl to Briggs. Podíval jsem se směrem k Bedně a zahlédl jsem Bustera, unikajícího jedním z okenních otvorů. Ruku jsem měl na páce, ale vyčkával jsem. Kdybych totiž vyzvedl Bednu během úniku, mohlo by dojít ke zranění. Ale pak se Buster vynořil a vydal naléhavý signál, a tak jsem kabinu vyzvedl z vody a současně jsem ji přitom převracel podlahou dolů. Z okenních otvorů se vyvalila voda.
Buster vylezl z bazénu a k Bedně jsme dorazili současně. Charnley byl stále ještě v postroji, náustek rebreatheru v ústech. Něco malátně naznačoval rukama. Natáhl jsem k němu ruku, abych mu ten náustek vytáhl, on mi ji ale odrazil a potom náustek vyplivl.
Buster mu odstrčil ruce, natáhl se k němu a uvolnil mu postroj. Mezitím začal Charnley poznávat okolí a začal se chovat trochu racionálněji. Ale neuklidnil se. Oba nás odstrčil a vysoukal se ven.
Zůstal stát u bazénu, plival vodu a strhával ze sebe žaket. „Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Měli byste si nechat ten zasranej krám zkontrolovat,“ vydechl.
Buster, který byl překvapivě hodně puritánský, ho káravým tónem upozornil: „Vyjadřujte se slušně.“ Já jsem ho ale zpražil pohledem, aby toho nechal.
„Co máme nechat zkontrolovat?“ zeptal jsem se, ale Charnley jen mrštil celou svou výstrojí na podlahu, jako by s ní zápasil a právě se mu povedlo ji porazit.
„Nemluvte na mě,“ požádal nás, „je mi šoufl.“ A odpajdal k šatně.
Když jsme s Busterem zajišťovali Bednu, zeptal jsem se ho, co se jim přihodilo. Buster jen pokrčil rameny.
„Poklepal jsem ho po rameni, abych mu dal signál, že je čas na evakuaci, on se ale nehýbal,“ vysvětloval mi. „Prostě tam zůstal. Napadlo mě, jestli neomdlel, ale když jsem lezl k němu, začal kolem sebe máchat rukama a odstrčil mě.“
Co měl tedy Charnley za problém? Vydal jsem se za ním do šatny. Briggs se oblékal ve spěchu, aby stihl svůj autobus. Když procházel kolem mě, ve dveřích mi oznámil: „Ten druhý tam hodil dobrou šavli.“
Šavle nebo meč, já jsem cítil, jak se ve vzduchu nad kójemi v zadní části šatny vznáší pach zvratků. Charnley byl mimo. Stál před zrcadlem, bledý jako stěna, a zavazoval si kravatu. Všiml jsem si, že to je kravata RAF.
„Kapitáne Charnley,“ oslovil jsem ho.
„Co se děje?“
„Zajímalo by mě, jestli bychom si mohli promluvit o tom, co se právě stalo.“
„Nestalo se nic,“ odpověděl mi.
Čekal jsem.
Uběhlo nejméně půl minuty, než znovu promluvil: „Říkám vám, že se nic nestalo. Asi jsem měl k snídani zkažené vejce. To mám za to, že důvěřuju vaší jídelně.“
Řekl jsem mu: „Zařadím vás do seznamu na zítřek. Výuku v učebně můžete vynechat.“
„Nemusíte se obtěžovat,“ prohlásil a sáhl po svém saku.
„Kapitáne Charnley…“
Pak se ke mně obrátil a zpražil mě pohledem tak přísným a tak naléhavým, že vypadal celkem hrozivě.
„Nic jsem tam neviděl,“ odpověděl mi. „Nic. Rozumíte? Nechci se o tom s vámi vůbec bavit.“ –
I když jsem vůbec nic nenaznačoval.
* * *
Před našimi branami byla umístěna autobusová zastávka, ale kapitán Charnley měl vlastní dopravu. Byl to nízký, hlučný, otevřený sportovní vůz s tmavě zeleným lakem a velkou palubní deskou, který za sebou nechával oblaky bílého dýmu.
Vyrazil, vyplašil ptáky ve větvích, odbočil na silnici a za řevu motoru zmizel v dálce.
Vrátil jsem se do své kanceláře a znovu jsem si prohlédl jeho dotazník. Podle záznamů létal v Yorkshiru s 249. letkou na hurricanech. Po válce začal podnikat ve skle, ale plánoval návrat k létání s BEA. Nic neviděl? Co přesně to mělo znamenat? Co tam vůbec mohl vidět?
Musím přiznat, že jsem v jedné slabší chvilce, když jsme se začali zaobírat podezřením, že s kurzem nemusí být něco v pořádku, zkoumal historii Bedny. Jenže žádnou neměla. Ani náhodou nešlo o zachráněnou kabinu z havarovaného stroje, ve které strašili duchové těch, kteří v ní zemřeli. Bednu vyrobili jako trenažér na zakázku učni v místní továrně na výrobu letadel.
Nebyla starší než tři a půl roku a neskrývalo se v ní nic, co by nebylo viditelné na první pohled. Tvarovaná sedadla byla recyklovaná, pocházela ale z cvičného letounu, který byl vyřazen z provozu, aniž by se někdy zapojil do jakéhokoli boje nebo aby havaroval.
Když jsem se vrátil k mořské nádrži, byl už Buster Brown vysvlečený z potápěčské výstroje. Na sobě měl sako a kravatu a sbíral píchačky všech zaměstnanců před uzamčením budovy. Ostatní potápěči už sklidili veškerou výstroj a odešli.
Oslovil jsem ho: „Můžu vás o něco poprosit?“
Odpověděl mi: „Sem s tím, pokud si tedy nechcete půjčit moji motorku, manželku nebo peníze.“
Myslím, že věděl, co po něm budu chtít. „Mohl byste tady zůstat o chvilku déle a ovládat místo mě jeřáb? Chci si sednout dovnitř a vyzkoušet si to, abych zjistil, o co se tady jedná.“
„Řeknu vám, o co tady jde,“ opáčil. „Někteří to zvládnou a jiní zase ne.“
„Tak to asi nebude, Bustere,“ namítl jsem. „Všichni ti muži prokázali svou statečnost za války.“
Najednou mi připadalo, jako bych byl zpátky v armádě a on byl zkušeným poddůstojníkem, který zdvořile srovnává důstojnického zelenáče do latě.
„Omlouvám se, pane,“ řekl, „ale jste mimo mísu. To, že jde jenom o test, nijak nesnižuje možná nebezpečí. Vlastně si myslím, že to platí spíš naopak.“
Pokračovali jsme ve zkoušce. Našel jsem oblek vhodné velikosti a převlékl se do něj. Oblékl jsem si žaket s rebreatherem. Žádní zabezpečující potápěči, jen já a Buster. Stejně jako potetovaným mládencům jezdícím vzadu na elektrických pouťových autech vám připadá, že můžete trochu porušovat pravidla, která byste měli prosazovat.
Připoutal jsem se a signalizoval svou připravenost Busterovi. Pak jsem mimoděk ztuhl, když se lano s trhnutím napnulo. Zatímco Bedna vystoupala do vzduchu a zhoupla se nad bazén, rozhlížel jsem se po celém interiéru a hledal cokoli neobvyklého. Nic jsem neviděl.
Buster mě podle standardního postupu spustil rovnou do vody. Bedna se šplouchnutím dopadla na hladinu a zatímco se plnila vodou a potápěla se, pohupovala se ze strany na stranu. Zaplavil mě chlad a hluk, jak se do kabiny hrnula voda, ale jakmile jsem zvládl prvotní šok, dalo se to vydržet. Na dovolené ve Walesu jsem plaval ve studenější vodě.
Když mi sahala k bradě, zhluboka jsem se nadechl a sehnul se pod hladinu. Když jsem byl úplně ponořený ve vodě, rozhlížel se a hmatal všude kolem sebe, kam až jsem dosáhl, a hledal něco neobvyklého. Nenašel jsem nic. To jsem ještě rebreather nepoužil. Dotkl jsem se spony pásu a zvednutím pákové přezky ji snadno uvolnil. Když jsem se uvolňoval z popruhů, zaznamenal jsem obvyklou počáteční nemotornost, to mi ale žádné vrásky nedělalo. Prozkoumával jsem kabinu ještě pár dalších okamžiků – zase jsem nic nezjistil – a pak jsem prolezl otvorem okna tak, abych se nedotkl jeho okrajů.
Vynořil jsem se jen o pár sekund později. Jakmile Buster viděl, že už plavu ve vodě, vyzvedl Bednu z vody. Když jsem plaval k okraji bazénu, přesunula se nade mě a na hladinu se z ní valila voda jako za přívalového lijáku.
Než jsem po žebříku vylezl ven, byla Bedna zpět v počáteční poloze a připravená na další pokus. Zeptal jsem se Bustera: „Ve kterém sedadle byl Charnley? Vlevo vzadu?“
„Zadní sedadlo na levoboku,“ odpověděl mi.
Tak jsem si do něj při druhém pokusu sedí také. Říkal jsem si, že by ta rekonstrukce měla být co možná nejpřesnější. Zatím jsem se ale nedozvěděl vůbec nic užitečného. Připoutal jsem se, mávl na Bustera a spustili jsme další fázi.
Musel jsem projít celým postupem, abych pak mohl Peteru Taylorovi potvrdit, že jsem provedl úplnou kontrolu. Byl to běžný postup. Ve všech oblastech života přežívají lidé, kteří se nespoléhají jen na předpoklady. Tentokrát jsem nafoukl vak rebreatheru, když kabina ještě visela ve vzduchu, a než dosedla na hladinu, stihl jsem si dát náustek mezi rty. Opět následovaly přívaly vody, jakmile kabina dosedla, tentokrát to ale bylo trochu jiné. Hned po dopadu sebou řetězový pás trhl a kabina se začala převracet.
Je to hodně zvláštní pocit, když se současně potápíte a převracíte. Padáte, nadnáší vás voda… samozřejmě, že můžete ztratit orientaci, hlavně pokud jste ještě nic podobného nezažili. Tentokrát jsem se rozhodl zůstat pod vodou plnou minutu. Protože tady nebyl potápěč, který by mě mohl po uplynutí času upozornit, musel jsem to odhadnout. Ale to nebyl žádný velký problém.
Kabina dokončila otočku a zastavila se. Všechny zvuky rázem ustaly, kromě dunivých ozvuků z budovy nade mnou, které ke mně pronikaly několika tunami vody. Visel jsem tam v postroji a ještě jsem se nenadechl. V těch popruzích jsem se ocitl ve stavu beztíže. Z mořské vody mě začínaly pálit oči.
Už jsem zapomněl, jak temná ta kabina je, když je převrácená. V téhle hloubce ale ještě do nádrže pronikalo dost světla. Slyšel jsem, že americká armáda zašla ještě o trochu dál než my a že závěrečné cvičení všichni absolvují se zatemněnými maskami simulujícími noční pád do vody. To mi připadalo trochu přes čáru; jak jsem zdůrazňoval frekventantům v učebně, Bedna nikdy neměla testovat odolnost. Spíš to byla jen taková předzvěst něčeho, o čem jsme doufali, že nikdy nenastane.
Najednou jsem začal přemítat, jestli Buster tou svojí poznámkou nechtěl něco naznačit. Tou poznámkou o mužích prověřených válkou. Jako by tím chtěl naznačit, že já o tom nic nevím.
Na samém začátku války jsem byl příliš mladý na to, abych mohl bojovat. Ale narukoval jsem, jakmile to šlo, a v létě roku 1940 si mě vybrali z velitelství bombardérů. Při výcviku jsem prokázal nadání na pozici navigátora. Absolvoval jsem dvanáct letů nad silně chráněnými přístavy u kanálu – bombardoval jsem německé výsadkové čluny rozmisťované podél takzvané „Blackpoolské fronty“.
Pak mě z ústředí stáhli a udělali ze mě instruktora. Moje posádka z toho byla otrávená. Nešlo jen o to, že přišli o navigátora; většina posádek byla pověrčivá a ta moje se domnívala, že si někdo zahrává s jejím štěstím. Ale záměry velitelství bombardérů se daly chápat. Naše letadla nebyla dostatečně vybavená pro noční navigaci a při zatemnění se nedalo orientovat ani podle pevniny. Zdálo se, že já to dovedu, a proto si asi velitelé řekli, že budu užitečnější, pokud to dokážu předat dalším.
Na moje místo nastoupil stejně mladý chlapec jako já, který rovněž dorazil hned po výcviku. Jmenoval se Terriss. Spolu s letadlem i celou posádkou zmizeli při následující misi. Do konce války jsem už jen kmital z jedné učebny do druhé.
A teď v tom vlastně pokračuju.
Jak dlouho ještě? Asi tak třicet sekund. Vydechl jsem a pak jsem nasál teplý vzduch z vaku.
Chutnal po gumě a plátně. Zatuchle. Vzduch z rebreatheru mi připadal zvláštně ochuzený, ale jeho opětovné vydechování a vdechování snižovalo bolestivý tlak, který mi narůstal v plicích.
Podíval jsem se na jedno z prázdných sedadel a stíny v něm mi pohled opětovaly.
Přesně tak to bylo. Netvrdím, že jsem tam rozpoznal nějaký skutečný tvar. Ale ty stíny jako by si se mnou zahrávaly. Otočil jsem hlavu a podíval jsem se na další volné sedadlo na stejné straně kabiny a postava v něm pozvedla hlavu a zadívala se mi do očí.
V uších mi bušila krev. Zapomínal jsem na výcvik s rebreatherem.
Na leteckých brýlích té postavy se zablesklo. Na okraji zorného pole, které se s ubývajícím obsahem kyslíku začínalo zužovat, jsem zaznamenal někoho ve třetím a posledním sedadle v kabině hned vedle sebe.
To mi stačilo. Nepřestal jsem přemýšlet. Přiznávám, že jsem zpanikařil. Všechny postupy se mi z hlavy vypařily. Jen jsem se odtamtud chtěl dostat zpátky na hladinu. Neměl jsem situaci pod kontrolou. Přemítal jsem, jestli to nejsou halucinace. Tedy tak, jak se to dá zvládnout, když zažíváte noční můru, která vám v přemýšlení zrovna nepomáhá.
Teď jsem svíral boky sedadla a snažil jsem se z něj vyprostit, ale postroje mě samozřejmě pevně držely. Reagoval jsem naprosto špatně. Snažil jsem se jen použít větší sílu, stále dokola jsem se snažil vytrhnout, až se mi popruhy zařezávaly do ramen a stehen. Byl jsem jako malé dítě, které se zlostně snaží nacpat dřevěný kolík do otvoru nesprávného tvaru.
Panika spalovala zbytky kyslíku. Nedostatek kyslíku moji paniku dál zhoršoval. Někde v tom všem se mi podařilo zformulovat jednu jasnou myšlenku – že se z Bedny nikdy nedostanu, pokud si nerozepnu pásy.
Právě v tom okamžiku se ke mně naklonila neexistující postava na protějším sedadle. Plynulým, pomalým pohybem ke mně natáhla ruku a položila ji na uvolňovací sponu mých pásů. Tvář v brýlích natočila proti mé tváři. Mezi plochými čočkami brýlí a maskou nebylo vidět žádné části obličeje. Na chvíli jsem si myslel, že mi tím chce pomoct. Ona ale jen rukou zakryla moji sponu. Nechtěla mi pomoct ani v nejmenším, spíš mi chtěla zabránit v úniku.
Cítil jsem její dotek. Neměla žádné rukavice. Napadlo mě, že by jí moje ruka mohla proniknout, jako by to byl jen stín, byla ale stejně hmatatelná jako ta moje. Když jsem se ji snažil odstrčit, pohybovala se tak, jako by měla zpřelámané všechny kosti. Přesouvaly se a skřípaly jako štěrk uvnitř pytle na led.
Když jsem se ji snažil chytit a odtlačit, cítil jsem, jak se její prsty zarývají hlouběji. Teď jsem to zkoušel oběma rukama, sevření jsem ale uvolnit nedokázal. Když jsem prudce vydechl, nějak mi vypadl náustek rebreatheru a já jenom sledoval, jak mi zbytky drahocenného dechu unikají ve spoustě bublin. Říkal jsem si, jestli je náhodou nezahlédne na hladině Buster, ony se ale samozřejmě pouze shromažďovaly a posouvaly pod podlahou Bedny, dokud ji zase nevyrovnáme.
Přemáhal jsem se, abych prázdné plíce nenaplnil vodou. Mého lokte se dotýkala nějaká chladná ruka. Musela to být jedna z těch dalších. Připadalo mi to jako projev starostlivosti, ale naopak chtěla mi zabránit v pohybu.
Něco dalšího mi pevně sevřelo kotník.
Začala mě přemáhat tma.
Někdo mě stahoval kamsi dolů na neznámé místo.
A potom, bez jakéhokoli náznaku nebo varování, bylo po všem. Bedna se převracela zpátky na světlo a ven unikala všemi otvory a mezerami voda.
Když hladina poklesla, mohl jsem se rozhlédnout po kabině. Viděl jsem ostatní sedadla, která teď byla stejně prázdná na začátku ponoru.
Na několik sekund jsem zůstal hluchý a dezorientovaný a trvalo to, dokud jsem nenaklonil hlavu a nevytřepal si z uší vodu. Část jsem jí musel vyfouknout i nosem a pak mě rozbolela hlava jako při zmrazení mozku velkou dávkou zmrzliny.
Moje pásy se uvolnily snadno, ale ani jsem se nepokoušel vstát. Nebyl jsem si jistý, že na to budu mít sílu. Sevřel jsem sedadlo rukama a zůstal jsem tak, i když Bedna začala klesat.
Stále ještě jsem se držel, když dovnitř jedním z otvorů oken nahlédl Buster Brown a zeptal se mě: „Co se stalo?“
„Nic,“ odpověděl jsem.
Nevěřil mi. „Vážně?“
„Měl jsem trochu problém s uvolněním přezky. Jako by mi tam něco vadilo.“
„Co jako?“
„Nevím.“
Podíval se na odjištěná pásy a konstatoval: „No, zdá se, že teď funguje docela dobře.“
Myslel jsem, že to ustojím, najednou jsem ale ztratil trpělivost. „Prostě to nechte plavat!“ vybuchl jsem a když jsem vylézal ven, odstrčil jsem ho.
* * *
Nikdy jsem Busterovi neřekl, co jsem viděl. Tím jsem ztratil i tu trochu jeho náklonnosti. Na tři týdny jsem se hodil marod a během té doby jsem požádal o přeložení na jiné oddělení. Mojí žádosti vyhověli a přeložili mě do protipožárního kurzu. Kdyby to neudělali, dal bych výpověď. Žádnou silou by mě nedokázali donutit, abych se znovu přiblížil k nádrži nebo k Bedně.
Důvod, který jsem ale nikomu neprozradil, byl úplně prostý. Věděl jsem, že pokud bych se někdy vrátil, oni by tam na mě čekali. Terriss a všichni ostatní z mojí posádky. I když jsem za to osobně nemohl, přinesl jsem jim smůlu. Teď mi tam někde pod vodou mezi sebou drželi místo.
V jakékoli mořské vodě. Bedna opravdu nebyla strašidelná, spíš to byla tabula rasa. Neměla žádnou historii a nežili v ní žádní duchové. Každý muž si přinesl své vlastní.
Moje současné dny se od těch minulých nijak zvlášť neliší. Stejně jako dřív začínám v učebně s formuláři, instruktážemi a nácviky s dýchacími přístroji. Pak jdeme ven, nejprve tam, kde stojí očouzená kovová trubice simulující hořící letadlo, a pak labyrintem propojených místností, do nichž je vehnán kouř a kterými musí naši studenti tápat a klopýtat při hledání cesty k vzdálenému východu.
Těmhle místnostem říkají Past na krysy a jsou poměrně věrnou napodobeninou skutečného nebezpečí. Někteří muži vycházejí vystrašení a malátní. Když na ně přitlačíme, svěří se, že v dýmu někoho spatřili, že je za rukávy chytaly jakési neviditelné ruce, které je podle všeho chtěly donutit, aby zůstali uvnitř.
Poslouchám jejich příběhy. Říkám jim, že je to běžné.
A pak jim podepíšu certifikáty a nechám je jít.
Poprvé vydáno v antologii Retro Pulp Tales roku 2006.
Přeložil Tadeáš Pelech