Ten den se zprvu Snorrimu nezdál ničím zvláštní. Byl stejný jako všechny ostatní dny. Ráno se vzbudil, zkontroloval solární panely, snědl misku masokaše, kterou připravila matka, a potom se vydal s plastikovými kanystry pro vodu k prameni. Voda byla na Zemi po několika Zdrojových válkách velkou vzácností a on si liboval, že to má jen hodinu cesty. Když byl asi v polovině, na obloze se zablesklo a Snorri spatřil velký modul s logem habitatu Texas, jak klesá do pouště poblíž jeho vesnice. Teď už věděl, jak bude tento den zapsán ve vesnické kronice. Živě si představoval, jak starý jednoruký kronikář Hiram večer usedne ve svém domku a napíše na obrazovku otlučeného tabletu: Den, kdy přišli verbíři.
Na představy však teď nebyla vhodná chvíle. Snorri odhodil kanystry a rozběhl se zpět k vesnici. Tohle byla jeho šance a on ji nemínil propást.
Celý udýchaný vpadl do kuchyně, aby se rozloučil s matkou. Už na něj čekala. Stála u syntetizátoru a snažila se usmívat.
„Jen jdi, Snorri,“ pokynula mu. „Já vím, že musíš. Odmalička jsi snil o hvězdách.“
„Díky matko,“ zašeptal. „Díky.“ Pak se otočil a naposledy vyšel ze dveří rodného mobilního domu.
Modul verbířů vypadal jako obrovský, složitě vybroušený černý drahokam ježící se senzory a zbraňovými systémy. Jedinou barevnou skvrnou na něm bylo červenomodrobílé logo habitatu Texas. Když k němu Snorri dorazil, postávala už kolem většina mužů z vesnice. Pak se na boku modulu otevřely široké dveře, k zemi se vysunula rampa a verbíři vyšli ven.
Byli tři. Všichni vysocí, svalnatí, s mléčně bílou pletí a modrýma očima. Na sobě měli drahé, platinou zdobené skafandry, prošpikované nejmodernější elektronikou. U pasu viselo každému z nich pouzdro s pistolí a nožem. Vypadali přesně tak, jak si je Snorri představoval.
Jako bohové, kteří sestoupili na Zemi, aby přinesli lidem oheň. Symbolizovali všechno, po čem Snorri toužil. Moc, sílu, bohatství, dobrodružství… Chtěl být jako oni. Chtěl cestovat vesmírem a přinášet na planety oheň války.
Zatímco takto fantazíroval, sestoupili verbíři z rampy do žhavého písku pouště. Prostřední z nich, patrně velitel, stiskl několik tlačítek na svém zápěstním komunikátoru a v tu chvíli se nad jejich hlavami rozsvítila obrovská holoprojekce doprovázená ryčnou, agresivní hudbou. Znázorňovala bojové moduly útočící na města a kolony vozidel, pálící laserová děla a robotanky, kosmické lodě a habitaty rozdrcené gravitačními zbraněmi. To vše bylo proloženo záběry na vojáky habitatu Texas, tu střílejícími po nepříteli, tam pochodujícími pod praporem, onde hodujícími v dobytém městě. Když tento klip proběhl třikrát dokola, začal verbíř po velitelově pravici vyvolávat:
„Omrzel vás už život v poušti? Chcete mít vody co hrdlo ráčí? Chcete se v ní koupat? Chcete být bohatí? Chcete se seznámit s krásnými dívkami? Chcete zažít vítězství a slávu? Staňte se vojákem habitatu Texas! Stačí otisk vašeho prstu! Skončete s živořením na Zemi, vydejte se do vesmíru! Přistupte a potvrďte smlouvu svým otiskem! Váš život se navždy změní!“
Starší muži většinou potřásali hlavami a něco si mezi sebou šeptali. Nikdo z nich se však nepohnul. Několik mladších ale směle vykročilo a začalo otiskovat své palce na verbířův tablet. Snorri šel jako první. Potvrdil svou smlouvu a stal se tak vojákem habitatu Texas, nejmocnějšího habitatu ve Sluneční soustavě.
Pak už šlo vše velmi rychle. Pod dohledem verbířů nastoupili nováčci do modulu a usadili se na vyhrazených místech v přepravním prostoru.
Po chvíli je křesla objala a obalila akceleračním gelem. Ozvalo se tiché zahřmění a modul odstartoval. Mířil na oběžnou dráhu Země, kde na nové rekruty čekala mateřská loď, aby je dopravila na texasanskou výcvikovou základnu.
Mateřská loď byla obrovská, ale rekruti z ní kromě Morfeova sálu prakticky neviděli nic. Morfeův sál se říkalo dlouhé hale, v jejíchž stěnách byly zabudované spací komory. V těch všichni rekruti a většina posádky strávili celou dobu letu k výcvikové základně habitatu Texas ve sladkém chemickém snu.
Snorri si představoval, že výcviková základna bude jakési obrovské zařízení, v němž budou různá cvičiště, tělocvičny a učebny, kde stráví mnoho měsíců učením taktiky, posilováním a ostrostřelectvím. Realita však byla zcela jiná. Texasané už používali jiné prostředky než ty, co byly k vidění ve starých 3D filmech. Výcviková základna byl malý kulovitý habitat obíhající samotný habitat Texas. Uvnitř nebyla žádná cvičiště a ani tělocvičny. Víc než co jiného připomínali místnosti, do nichž byli rekruti uvedeni, operační sály. V nich byli připoutáni k lůžkům a robodoktoři začali svou práci. Do mozků jim vložili čipy, díky kterým získali bojové dovednosti, jaké neměl ani ten nejstarší veterán Zdrojových válek. Kosti jim vyztužili paměťovým kovem a pak ještě přidali několik kilogramů syntetických svalů. I s procesem zrychleného hojení to trvalo pouhé čtyři dny. Pátý den dostali noví vojáci bojové kombinézy a zbraně a byli připraveni vyrazit do akce. Ještě předtím však před ně předstoupil Texasan, který je zverboval, a pronesl k nim krátkou řeč:
„Jsem na vás hrdý,“ začal. „Nyní jste skuteční vojáci. Nejlepší vojáci. Vojáci habitatu Texas! Ať už půjdete kamkoliv, ať budete dělat cokoliv, Texas bude vždy s vámi! Jeho logo, které nyní nosíte na prsou, se vám postupně vtiskne i do srdce.
Vím, o čem mluvím. Ani já se nenarodil na palubě Texasu. Kdysi jsem přišel z Prstenců. Žíznivý, hladový, slabý. Texasanští vojenští chirurgové ze mne ukovali zbraň. A já sloužil dobře. Postupně, po mnoha bitvách, jsem dosáhl občanství, povýšení i bohatství. I vy máte tu možnost. Jděte a bojujte za zájmy habitatu Texas. A pamatujte: Neptejte se, co pro vás může udělat Texas. Ptejte se, co pro něj můžete udělat vy!“
Jeho slova zanikla v bojovém řevu. Vojáci zvedali zbraně k pozdravu a bušili si do přileb. Snorri se přistihl, jak se slzami v očích salutuje. Když nadšení opadlo, vydali se na cestu k přechodovému tunelu, u něhož parkovala loď, která je měla odvézt do jejich první bitvy.
O dva týdny později seděl Snorri v troskách marsovského městostátu Sega – Cola a okusoval opečenou lidskou ruku. Moc mu nechutnala, ale nic lepšího prostě nebylo. Všechno se nějak zvrtlo. Zpočátku to šlo jako na drátkách. Texasané bleskurychle zaútočili, pobili obránce a srovnali Sega – Colu se zemí. Pak se však nejbližší sousedé přepadeného městostátu spojili, nějak se jim podařilo sestřelit z orbity invazní loď a obklíčit texasanské vojáky v troskách. Ti na něco takového nebyli připraveni, a bez invazní lodě už vůbec ne. Takže jim nezbývalo než se co nejlépe zakopat a pokusit se přežít do té doby, než dorazí texasanský záchranný sbor. Jejich generál Norman ale brzy pochopil, že záchranný sbor jen tak nedorazí. Městostát Texas vedl mnoho různých válek na mnoha místech Sluneční soustavy a obklíčení vojáci ve zbytcích Sega – Coly prostě nebyli momentálně pro vrchní velení Texasu prioritou.
Musel se pokusit vyřešit situaci sám. Rozhodl se prorazit obklíčení a zavést ty, kteří přežijí, do pohoří Nokia, kde budou moci partyzánskými metodami pokračovat v boji. Byl to obtížný a náročný úkol, ale ne nemožný. Podle generálových analytiků by ztráty neměly překročit 50%. To bylo pro Texas přijatelné.
Generál Norman si naposledy projel ve svém implantovaném čipu všechny analýzy a pak vyslal kódovanou zprávu o zamýšleném postupu vrchnímu texasanskému velení. Potom se pomodlil a vydal rozkaz k útoku.
Marsovské pouště jsou strašlivé, vyprahlé pustiny. Snorri jednou z nich putoval už tři dny. Po nezdařeném pokusu prorazit obklíčení neměl jinou možnost. Byl sám. Stále měl před očima své spolubojovníky, umírající v palbě robotanků a robostíhaček. Slyšel jejich řev a cítil pach spáleného masa. Jako jeden z mála zázrakem přežil a uprchl. Neměl skoro žádnou vodu ani jídlo. Teď si mohl vybrat: buď ho zabije slunce, nebo zemře rukou Nezávislých kyborgů, uprchlíků z vojenského programu městostátu Fujitsu – Siemens, kteří křižují jako piráti pouště neobydlené končiny Marsu.
Čtvrtého dne před polednem vystoupilo ze skal proti němu několik postav oblečených v různých kusech vojenských maskovacích uniforem a pancířů. Někteří měli polokovové poloorganické obličeje. V protetických pažích svírali automatické pušky a mačety s keramickým ostřím. Takže to druhé, pomyslel si a pozvedl zbraň.
Prvním výstřelem připravil vůdce kyborgů o obličej. Druhým ustřelil kovovou ruku držící zbraň kyborgovi po jeho pravé straně. Třetím udělal obrovskou díru do hrudi čtyřnohému kyborgovi nalevo. Než se ostatní piráti pouště vzpamatovali a začali opětovat palbu, vrhl se stranou a přikrčil se za velký balvan. Pak nastalo peklo. Snorri se ocitl v těžké odvetné palbě, která prakticky neustávala. Kousek po kousku odkrajovaly výbušné střely, granáty a laserové paprsky balvan, za kterým se kryl. Bylo jen otázkou času, kdy ho dostanou. Uvažoval, zda se zabít sám, nebo čekat na ránu od nepřátel. Potom se ale stalo něco, s čím ani Snorri, ani kyborgové nepočítali.
Nad skalami se doslova z ničeho zhmotnil velký tmavě šedý objekt vejčitého tvaru. Vzápětí z jeho špice vyrazil vějíř zelených paprsků. Každý z nich zasáhl jednoho kyborga a ten jednoduše explodoval. Něco takového Snorri nikdy neviděl. Šedé vejce se pomalu přesunulo nad něj a v jeho plášti se otevřel kruhový otvor. Snorri zavřel oči.
Když oči opět otevřel, zjistil, že je jakýmsi vazkým, šedočerným slizem přilepen k hrubé kovové stěně malé oválné místnosti. Byl nahý a k předloktí levé ruky měl přisátou jakousi hadičku, či snad chapadlo, vycházející ze zdi. Zřejmě výživa. Nemohl pohnout ani prstem. Místnost byla matně osvětlena kulatým stropním panelem a kromě jeho maličkosti byla úplně prázdná. Přímo naproti němu se nacházely kruhové dveře. Upřeně je pozoroval a čekal, až jimi někdo vejde. Čekal několik hodin, dokud neusnul.
Když se probudil, dveře se právě otvíraly. Bytost, která jimi vešla, či se spíše vplazila, jako by vypadla z noční můry. Chapadla, sliz, tesáky, na zrůdné hlavě trs zářících očí… Na jednom ze svých chapadel nesla nabodnutou, už trochu zahnívající, hlavu Nezávislého kyborga. Zastavila se před Snorrim a upřela na něj všechny své hrůzné oči. Bytost sama o sobě byla děsivá, ale největší šok Snorri zažil, když na něj kyborgova hlava, kývající se na konci chapadla sem a tam, promluvila.
„Jsi dobrý exemplář. Sledovali jsme tě v bitvě i při cestě přes poušť. Líbíš se nám. Umíš přežít. Takového jedince potřebujeme. Takového jedince vítáme. I my se snažíme přežít.“
„Kdo jste?“ zachrčel Snorri a zazmítal se v objetí slizu.
„Jsme stará rasa. Mnohem starší než ta tvá. Na našich světech probíhá boj. Bojujeme mezi sebou. Takové války jsou nejhorší. Potřebujeme bojovníky. Takové bojovníky, jako jsi ty.“
„K čemu vám já budu?“
„Budeš přetvořen. Budeš transgenován. Jsi dobrý exemplář. Máme už několik podobných jedinců. Zblízka, zdaleka. Dáme některé jejich geny tobě. Pak budeš ještě lepší exemplář. Potom tě klonujeme. Mnoho, mnoho jedinců jako ty. Budeš pro nás bojovat. My zvítězíme.“
Teď už Snorri chápal. Už nikdy neuvidí Zemi, Mars nebo habitat Texas. Tyto děsivé bytosti ho odvezou daleko od Sluneční soustavy, aby znovu a znovu umíral v další nesmyslné válce. Byl znovu rekrut.
