„Dobrá, pánové. Pokud na tom trváte, zopakuji vám to všechno ještě jednou. Nevím sice, k čemu vám to bude, jelikož jsem to již několikrát řekl vám i vašim kolegům, ale budiž. Ano, zabil jsem sira Herberta Longa, a přísahám Bohu, udělal bych to zas! Byla to ta nejsprávnější a nejrozumnější věc v mém životě, jinak ať se na místě propadnu do pekel. Začnu zase pěkně od začátku, a budete-li mi pozorně naslouchat, pochopíte, že jsem musel učinit, co jsem učinil.
U sira Herberta jsem sloužil od loňského podzimu. Krátce předtím se přistěhoval do Londýna a hned si podal inzerát, že hledá spolehlivého komorníka. Přihlásil jsem se, a protože jsem měl výtečná doporučení, byl jsem okamžitě přijat. Sir Herbert měl velký, krásně zařízený dům, jak jste ostatně sami viděli, plný nejrůznějších podivuhodných předmětů, jež si přivezl ze svých cest. Byly tam meče, kopí, štíty a válečné palice z Indie, Persie i Afriky. Děsivé, pestře pomalované masky, které kdysi patřily šamanům a kouzelníkům a jejichž vzhled vyvolával v člověku představy pekel a ďábelských legií. Zmenšené vyuzené hlavy se zašitými ústy, dovezené od divokých kmenů z Jižní Ameriky. Podivné mince pocházející prý z potopené Atlantidy. Egyptské mumie, které možná patřily když ne přímo dávným faraónům, tak jistě jejich zvrhlým kněžím. Zlaté a stříbrné kalichy a monstrance z kostelů a chrámů Evropy a Ruska. Mongolské luky a bohatě zdobená sedla. Drahokamy zdobené lebky prastarých zvířat jako poslední vzpomínka na jednu ztracenou civilizaci… Ale nejzvláštnější a nejstrašidelnější byla sbírka starodávných sošek. Byly vyrobeny z různých materiálů a v mnoha různých stylech a velikostech. Bronzové a kamenné, kostěné i zlaté, skleněné, hliněné, dřevěné i jantarové, nebylo snad materiálu, který by v této sbírce nebyl zastoupen.
Stejně jako byly různorodé materiály, z nichž byly sošky vyrobeny, různila se i jejich velikost a vzhled. Jedno ale měly společné. Šla z nich hrůza. Vzpomínám si na jednu, která zpodobňovala jakéhosi křížence draka a chobotnice. Jiná zase představovala podivného démona s šesti nohama a prstencem chapadel připomínajících sloní choboty. Další podivnou stvůru s hvězdicovitou hlavou. Ale nejvíce stísňující pocit ve mně vyvolávala soška podivné chlupaté bestie s tesáky a špičatýma ušima. Měl jsem pocit, jako by mě její potměšilé oči stále sledovaly. Na jejím podstavci bylo (kupodivu latinkou, protože na ostatních soškách byly většinou jen nějaké pohanské klikyháky) vyryto jméno: Tsathoggua.
Živě si vzpomínám, jak jsem jednou tuto makabrózní sbírku oprašoval a přitom se na chvíli zastavil a prohlížel si sošku Tsathogguy. Fascinovala mě. Cítil jsem se k ní neodolatelně přitahován. Hleděl jsem do jejích očí a zdálo se mi, že slyším vzdálené vytí. Náhle jsem koutkem oka zaregistroval jakýsi pohyb. Prudce jsem se otočil. Těsně za mnou stál sir Herbert. Oči mu přímo žhnuly a dlouhým jazykem si přejížděl po vystouplých Špičácích. Když promluvil, cítil jsem z jeho dechu něco podivného, něco jako shnilé maso nebo starou, zkaženou krev.
„Je to bůh,“ zašeptal. „Tsathoggua, bůh ze starých časů, z dob, kdy byli lidé svobodní, chodili volně po tváři Země, zabíjeli a milovali, bez výčitek, bez hořkosti… A jejich bůh se na to díval, naplněn radostí z jejich síly a divokosti, a oni ho uctívali a přinášeli mu krvavé oběti.“ Sir Herbert přiblížil svůj obličej ještě více k mému. Zápach shnilého masa a krve byl přímo nesnesitelný. Myslel jsem, že omdlím. Těsně předtím, než jsem ztratil vědomí, se sir Herbert hýkavě rozesmál, otočil se a rychlým krokem se vzdálil. U večeře se už choval normálně a já se na tuto zneklidňující a trapnou příhodu snažil co nejrychleji zapomenout.
Někdy v té době začaly noviny přinášet zprávy o těch hrozných vraždách. Většinou se jednalo o mladé dívky či muže, pocházející z nižších vrstev. Nebožáci byli nacházeni porůznu po celém Londýně, začasté v chudinských čtvrtích či v okolí doků. Novináři neuváděli podrobnosti, ale z jejich narážek a z toho, co si vyprávěli lidé na ulicích a v hostincích, se dalo vyrozumět, že byli před smrtí strašlivě zohyzděni a až poté doneseni na místo, kde byli nalezeni. Policie byla jako vždy bezradná. Spousta řečí o „intenzivním vyšetřováni“, ale lidé umírali dál. V sídlech boháčů však život běžel neměnným tempem, jako by se nic nedělo. Sir Herbert měl ustálené zvyky, které nic nemohlo narušit. Snídaně, studium, oběd, opět studium, večeře a časný odchod na lože. O to více mne udivilo, když jsem se dvacátého září, v den vraždy, jak vy říkáte, v noci probudil a zjistil, že sir Herbert není ve své ložnici. Jakási podivná předtucha mě tenkrát zvedla z postele a nasměrovala k jeho soukromým pokojům. Říkal jsem si, že jen nahlédnu a přesvědčím se, že pán klidně spí. Když jsem to však učinil, zjistil jsem, že ložnice je prázdná. Počal jsem tedy prohledávat dům. Jelikož v domě nebylo žádné další služebnictvo ani kuchař, neboť sir Herbert si nechával všechno jídlo donášet z nějaké exotické restaurace, ozbrojil jsem se šestiranným revolverem. Postupně jsem nahlédl do kuřárny, malého salonku, velkého salonku, jídelny, kuchyně, knihovny, pokojů pro hosty, podkroví pro personál, až jsem se ocitl v místnostech, kde sir Herbert uchovával své sbírky. Tam jsem si se zamrazením v zádech povšiml, že soška odpudivého Tsathogguy chybí. Po tomto zjištění jsem si uvědomil, že jsem dosud neprohlédl celý dům. Zbývalo ještě jedno místo, které jsem dosud nenavštívil. Sklepení. Veden stejnou zlověstnou předtuchou, jež mne vytrhla ze spánku, zkontroloval jsem revolver a zamířil ke schodům vedoucím dolů, do temnoty.
Pomalu jsem sestupoval po prošlapaných kamenných schodech a ve zpocené dlani svíral revolver. Pod starobylými dubovými dveřmi na jejich konci prosvítalo světlo. Uchopil jsem kliku a zlehka ji stiskl. Otevíral jsem dveře velice obezřetně, jen tak, abych mohl úzkou škvírou nahlédnout do sklepení. Pohled, který se mi naskytl, byl stejně hrůzný jako groteskní. Na soudku brandy, osvětlena jedinoulampou, stála morbidní soška Tsathogguy a její škleb se zdál být určen nebohé třesoucí se dívce umlčené roubíkem, jež ležela spoutána na zemi před ní. Nad dívkou se tyčil zcela nahý sir Herbert. V očích mu plálo šílenství. Chvěl se a něco si nezřetelně mumlal. Postupně hlas zvyšoval a já začal jeho slovům rozumět. Zněla takto:
‚Ghalai. Ghalai. Ghalai khuh gair wa Tsathoggua! Přijď, kosmatý pane. Mám pro tebe čerstvé maso! Mám pro tebe čerstvou krev! Mám pro tebe čerstvé kosti! Přijď a vezmi si to! Vezmi si to! Vezmi si mě! Ghalai khuh gair wa Tsathogua!’
Pak se stalo něco děsivého, něco naprosto nemožného. Vím, že to bude znít divně, vím, že si myslíte, že jsem se zbláznil, ale přesto to musím říct: sir Herbert se začal za hrozného řevu a kvílení obracet naruby!
Pánové, přísahám na spásu své duše, že něco tak nepopsatelného a hrůzného dosud žádný člověk neviděl! Nevím ani, jak to popsat. Tělo sira Herberta se svíjelo a kroutilo, ruce a nohy se ohýbaly do naprosto nemožných, nepochopitelných úhlů, které jako by vůbec nepatřily do pozemské geometrie. Zároveň se obracela i jeho kůže, kousek po kousku se mu za děsivého křiku obrátila po celém těle, až se nakonec přeměnil v odpornou, chlupatou bytost s tesáky a špičatýma ušima, věrnou živoucí kopii hnusné, oplzlé sošky, trůnící na improvizovaném sudovém oltáři!
Z toho, čeho jsem se stal svědkem, jsem byl zcela šokován. Srdce mi bilo jako o závod, lapal jsem po dechu a celé mé tělo jakoby ochrnulo. Nemohl jsem se pohnout. To byl také důvod, proč jsem nijak nezareagoval, když se ta odporná stvůra, která byla ještě před chvílí sirem Herbertem, vrhla na ubohou svázanou dívku a začala tu nešťastnici doslova rvát na kusy. Bylo to hrozné. Krev stříkala všude kolem, pokryla stěny, strop i děsivou bestii, která s šíleným vytím vytrhávala z ubohé dívky kusy masa a s hrůzným mlaskáním je požírala. Dívka se zpočátku zmítala a škubala, ale jak hnusná hostina pokračovala, její odpor ochabl a po chvíli ustal docela. Konečně měla stvůra dost. Vztyčila se na zadní, pozvedla zakrvácené pracky s dlouhými drápy a vydala táhlý, triumfální řev.
Tento zvuk mě konečně probral z letargie. Rozrazil jsem dveře a několikrát střelil tu chlupatou zrůdu do hrudi a hlavy. S nelidským zaskučením se zhroutila na zem a po chvíli dodělala. Pak se však stalo něco podivného. Ta bestie se pozvolna změnila zpět v sira Herberta! Pro všechno, co je vám svaté, věřte mi! Já nezabil člověka! Střelil jsem Tsathoguu! Démona z dávných časů! Máte přece tu mrtvolu! Jděte do márnice, stáhněte ji z kůže! Z druhé strany bude srst! Ta mrtvola je naruby! Je naruby!“
