Tři přátelé, Jurgen, Kurt a Helmut, zasvětili své životy ukrývání a schovávání, přičemž v této zálibě dosáhli pozoruhodné dovednosti a nepopiratelných výsledků. Občas se dokázali skrýt tak dokonale, že si ani sami nebyli jisti, kde přesně jsou.
Jednoho dne se Jurgen skrýval za postelí v obývacím pokoji, když vtom uslyšel v hlavě telepatický dotaz: „Jurgene, kde jsi?“
„Za postelí,“ odpověděl Jurgen poté, co krátce zkontroloval své bezprostřední okolí. Po hlase poznal Kurta. „A kde jsi ty, Helmute?“ dodal trochu škodolibě, aby svého přítele popletl.
„Kde je Helmut, to nevím,“ nenechal se Kurt zmást, byť odpověď zazněla až po delším zaváhání. Jurgenovi se občas podařilo někoho z nich přesvědčit, že jsou někým jiným, občas o tom přesvědčil i sám sebe a občas si nebyl zcela jistý ani tím, kdo je Jurgen. Kouzlo náležitě zvoleného úkrytu se projevuje i v tom, že se nejedná pouze o obtížnost fyzické lokalizace, ale i o znejasnění identity.
„Co se však týče toho, kde jsem já,“ pokračoval Kurt již zcela suverénně, „já jsem pod postelí.“
„Tedy Helmut musí být v posteli,“ dovozoval Kurt, „respektive měl by být. Možná bychom se s ním však měli spojit, abychom ověřili, že nedošlo k porušení pravidel.“
Tři přátelé již dávno usoudili, že svět prostírající se za dveřmi bytu je příliš obtěžuje, ruší a svou plytkostí uráží jejich estetický jemnocit, způsobuje žaludeční koliky, psychická zhroucení i sebevražedná nutkání. Proto také spolu hovořili výhradně telepaticky. Scházet se osobně nepřicházelo vůbec v úvahu a i technologické prostředky komunikace by vyžadovaly přespříliš interagovat s vnějším světem, například příslušné služby muset objednat nebo dokonce i zaplatit.
Telepatie v sobě sice skrývala riziko zkomolení přenášené informace, ba i celkového bludu (například podobně jako si Kurt občas nebyl jistý, zda není Helmut, stejně tak měl podezření, zda Jurgen není pouze jeho představa, ať už Kurtova či Helmutova), jinak však kontakt řešit nemohli. Domluva přitom byla důležitá, jednak proto, že s nikým jiným nehovořili, ale i z toho důvodu, že postele obsazovali podle přesných pravidel.
„Helmute, jsi v posteli?“ přeladil se Jurgen na Helmuta.
„Jsem, jsem, a ty jsi kdo z nás? Helmut nebo Kurt?“ odpověděl Helmut. Jeho hlas zněl slabě, pravděpodobně kolem sebe nainstaloval silné kovové obložení, což rušilo i telepatický přenos.
„No, hlavně že jsi v posteli,“ prohlásil Jurgen a ani se nesnažil vysvětlovat Helmutovi, že pokud se ptá na Helmuta a Kurta, vyplývá z toho, že si sám o sobě myslí, že je Jurgen, což je ale v rozporu s tím, že právě hovoří s Jurgenem. Tohle byla nepodstatná drobnost, na čem opravdu záleželo, bylo, aby aktuální úkryty všichni zaujali náležitým způsobem.
Zatímco normálové spí na posteli, inteligentnější lidé, kteří se chtějí izolovat od světa, používají různé pomůcky, tmavé brýle, špunty do uší či přikrývku přehrnutou přes hlavu. Opravdu osvícení jedinci se však musí nutně velmi intenzivně strachovat o to, aby jejich stav blaženosti nebyl narušen kontaktem s okolím, což by bylo natolik strašlivé, že špunty do uší jsou sice ochranou nutnou, zdaleka ne však postačující. Proto není možné spát (ani jinak pobývat) na posteli, ale v posteli, tedy v nitru lůžka, v takzvaném úložném prostoru. U postelí jiné konstrukce je třeba se ukrývat pod postelí, v krajním případě se pak schovat za postel, která v takové konstelaci není zcela přistrčena ke zdi. Ve volném prostoru nad sebou mezi postelí a zdí pak je pak nutné zkonstruovat alespoň provizorní zábranu, oddělující prostor shora.
„Helmut je v posteli,“ přepojil se Jurgen opět na Kurta.
„Hm,“ odpověděl Kurt.
„Není ti pod postelí těsno?“ zajímal se Jurgen.
„Těsno?“ V Kurtově hlasu zaznělo znechucení. „Naopak, je zde příliš volného prostoru, potřeboval bych důkladnější zábrany, které by myšlenkám bránily uprchnout ven, nežádoucí interakce, Helmute, jak jsme o tom již mnohokrát hovořili…“
Jurgen, Kurt a Helmut už před řadou let usoudili, že v rámci potřebné izolace i s ohledem na další okolnosti by neustále měly existovat všechny tři módy řádného postelování. Každý z nich měl tedy ve svém bytě tři různé postele a přesouval se mezi nimi, takže například jakmile Helmut zalezl za postel, Jurgen zpoza postele vlezl pod postel. Potřeba synchronizovat postelové režimy byla také hlavní příčinou jejich telepatických rozhovorů. (Možné samozřejmě bylo mít i jedinou postel umožňující všechny tři varianty úkrytu, nicméně je např. obtížné získat model, který by dovoloval být jak v posteli, tak i pod postelí.)
„Až se budu příště přesouvat,“ pokračoval Kurt, „zahradím prostor pod postelí zavařovacími sklenicemi.“
„Nechystáš se snad zpracovávat ovoce či zeleninu?“ vyděsil se Jurgen.
„To ne, ale prázdné sklenice by mi neposkytly dostatečnou ochranu, alespoň myslím,“ odvětil Kurt.
„A jak tedy tuto sklenicovou záležitost vyřešíš?“
„Nu, během té krátké doby, kdy bude probíhat přesun, zavařím prostě vše, co bude po ruce. Tedy ponožky a tak podobně,“ rozvíjel Kurt důsledně svoji ideu.
„Když já nevím, Jurgene,“ pravil Jurgen, „abys pro samé kulinaření s ponožkami nezanedbal to, co je opravdu třeba, to jest pečlivě sledovat rozmístění…“ Sice v každý okamžik většinou stejně tušili, kde je jejich místo, nicméně se nechtěli dopustit chyby. „Mimochodem, plánuješ prádlo spíše vyvarovat, nebo zavařovat? Postavíš bednění ze sklenic s ponožkami v nálevu z pracího prášku nebo z octa…?“
„Helmute, zmýlil jsem se, já jsem Kurt, ne Jurgen. Ihned vylez zpod postele, musíš za postel!“ náhle mu v hlavě zazněl jasný hlas přerušující stávající konverzaci.
Za postelí lze ovšem pozorovat skalní útvary na zdi, provádět v duchu náročné horolezecké výstupy, naopak zpod postele je možné sledovat hru stínů a omamné víření prachu v paprscích umělého osvětlení (okna jsou z pochopitelných důvodů pevně zatemněná), bavit se souvisejícími výpočty. Byl zmaten, nevěděl, zda uposlechnout, nebo zda někde jinde došlo ke zmatení a on je tím, kdo by nyní měl zajistit dodržování pravidel. Po takové konverzaci si nikdy nebyl jist, zda se závaží vah nepřeváží na stranu šílenství.
Ať tak či onak, uvažoval, některé postelové konstelace se lépe hodí k přemýšlení o určitých tématech, zvláštní soustředění lze například dosáhnout v posteli, kdy poloha znemožňuje jinak samovolně se dostavující rozptylující pohyby, hrozí ale zase, že intenzita myšlenkových procesů způsobí přehřátí duševního soukolí nebo nevratné fyziologické změny.
Taktéž spát a snít je možno pouze v posteli, z čehož však současně vyplývá, že každý musí spát jindy. Veškeré související potíže směnného provozu a časových posunů. I proto je u jejich telepatických rozhovorů nejasné, zda si je tři přátelé pouze nepředstavují, protože druzí dva, nebo alespoň jeden z nich přece právě nutně spí…
Výstřední hypotéza praví, že ve skutečnosti nemění svá těla, ale namísto telepatie při kontaktu stěhují své duše, tu se Jurgen stane Kurtem, takže zatímco předtím byl za postelí, nyní je pod postelí, přičemž Helmut provádí souběžně zase úplně jiné podivínské procedury.
Tyto přeskoky, z větší části se zřejmě dějící samovolně, aniž by si jich byli vědomi, by snad vysvětlovaly i určité nejasnosti, které mají s chápáním svých identit, jisté rozštěpení osobností. Možné je i to, že jde jen o jedinou postavu, která se pouze (snad v důsledku potřeby vyrovnat se s vlastní samotou?) velmi rychle přepíná do tří osob, což vytváří iluzi kontinuity tří vědomí, ovšem tento proces není bezchybný a po pravdě řečeno naopak únavný, snad dokonce podobně únavný jako život ve vnějším světě, takže ani postelová pravidla nepředstavují konečný způsob, jak docílit možnosti náležitě přemýšlet. Pro samé neustálé přepínání a kontroly toho, aby byla zachována rovnováha mezi bytím v posteli, pod postelí a za postelí lze jen obtížně soustředit myšlenky k jinému zásadnímu tématu, nelze toto téma probrat a promyslet dostatečně do hloubky, brání tomu průvodní únava, napadlo Jurgena, zatímco naslouchal hádce svých dvou přátel o to, kdo je Kurt a kdo je Helmut.
Jak je to zvláštní: Jurgen, Kurt a Helmut. Takoví moudří, pečliví, přemýšliví a ambiciózní lidé, a tolik mají přitom práce, tak málo času na odpočinek a poklidné přemítání, ať už v posteli, pod postelí nebo za postelí.
