Malý srub, ukrytý hluboko pod příkrovem hustých lesů Elsawaru, v poklidu čelil úsvitu přicházejícího studeného rána. Končila drsná lednová noc. Dřevěné desky na oknech skrývaly jeho vnitřek před nenasytnýma očima možných pozorovatelů. Jedině hromada klád opírající se o srub a poslední zbytky tmavého dýmu stoupajícího z komína naznačovaly, že srub je obývaný.
Slunce bylo stále ještě bezpečně za horami, zatímco Jader seděl pod stromem. Doufal, že to tak ještě nějakou chvíli vydrží. Tma prozatím skrývala dalších pět chlapů sedících ve stínech lesa.
„Když už to konečně začne?!“ uvažoval Jader nervózně.
Tmavě oblečená jednotka se spoléhala na temnotu noci. Husté sněžení začalo až v okamžiku, kdy byla mise v plném proudu a všichni šlapali lesem ke srubu. Vrátit se už nemohli. V sázce bylo příliš.
Jader byl natolik starý, aby věděl, kolik toho čekáním riskují.
Přesunul si brýle na čelo. Starý pes, kterým byl, si nikdy nezvykl na řádky plné slov a čísel běžících mu před očima. Točila se mu z toho hlava. Zdvihl oči k noční obloze posypané hvězdami a nesoucí první a nechtěně opatrné známky světla lenivě blikotajícího mezi větvemi stromů nad východní částí Elsawaru.
Osm minut.
S jednotkou dorazili k hradbě neprůstřelných lesů uprostřed noci. Rozkazy zněly jasně: vyhýbat se tmavé lesní cestě rozorané koly těžebních aut.
Naneštěstí to znamenalo vyhýbat se jedinému způsobu, jak se rychle dostat ke srubu. Od odstavených motocyklů a vznášedla okamžitě zamířili do lesa. Pod pokrývkou noci byli po patnáctimílovém pochodu hustou zalesněnou džunglí na dosah cíle.
Srub obklopoval ze tří stran hustý les a před ním se rozprostírala pustá mýtina. Všechno pokrývala vrstva čerstvě napadaného sněhu.
Šestice zaujala místa a čekala na pokyn, aby se dala do pohybu. Plán uměli zpaměti: měli setrvat v nehybnosti až do povelu. Zlehka dýchali pod černými maskami a očima prohledávali černočerný les, aby jim neunikl ani nejmenší náznak nějaké nečekané pasti podezřelého.
Podle plánu žádnou takovou mít neměl, ale kdo ví? Záznamy mluvily jednoznačně, byl to recidivista číslo jedna.
Zdálo se, že hory kolem jsou čisté, bez jediné živé duše. Tiché a znepokojivě prázdné. Tak podivně, že i přes přítomnost vlastních chlapů se Jader cítil stísněně. A sám.
Zkoumal okolí široce otevřenýma očima. Díkybohu za nové vybavení, které nafasovali minulý týden. Brýle ND-7 mu umožnily vidět okolní scenerii téměř v denní podobě a bez větší námahy slídit po sebemenším náznaku pohybu. Avšak žádné stopy tepla kolem srubu nenašel.
Nic.
Nic, co by naznačovalo, že by únosce nedávno vešel či vyšel z budovy.
Přibližně dvacet stop po Jaderově levici se Palmer mírně vysunul z úkrytu a ukázal bradou ke srubu. Jader zadržel dech.
Otázka byla jasná: na co, k čertu, čekáme?
Prosté pokrčení rameny nebylo odpovědí, která by mladého a horkokrevného chlapa, bažícího po pohybu a akci, mohla uspokojit. Jenže nic jiného mu nezbylo. Jader totiž nevěděl o nic víc než on.
Přenesl víc váhy na kmen stromu, o který se opíral, a soustředil se na srub. Koutkem oka zahlédl Palmera, jak vylovil z náprsní kapsy vesty ošuntělý přívěsek na klíče – malé, ostnaté, usmívající se sluníčko, které nosil všude s sebou. Mladík políbil talisman a Jader si posměšně odfrkl. Jeden koutek úst to však přece jen pozvedlo do poloúsměvu. Hloupá mladá hlava…
Ticho bylo dusivé. Z neklidu, z toho pocitu čehosi nedobrého, mu vstávaly chlupy vzadu na krku. Cítil to, skoro se toho mohl dotknout a čím víc v něm ten neuchopitelný, blízký a krev zmrazující dojem narůstal, tím byl nedočkavější. Jako uzlík nervů a pulzujících žil se chtěl pohnout a uvést stárnoucí tělo do pohybu. Hned!
Byl připravený vyletět, běžet do srubu s ostatními v závěsu – adrenalin hrnoucí se mu tělem jako silná italská káva – a složit chlapa nebo kohokoli jiného, kterého by našel uvnitř, jedním jediným výstřelem.
Jestli měl Šéf důvod držet je zpátky, zůstával až podezřele zticha. Čas nenávratně ubíhal a každá ztracená minuta jim mohla způsobit jen větší potíže. Ať už plán fungoval nebo ne, potřebovali se pohnout hned a zabezpečit místo ještě před tím, než zemí pohnou další otřesy. Hodiny v koutku Jaderových očí odtikávaly vzácné sekundy.
Čtyři minuty.
Nervózně si povzdychl a všiml si stejné nervozity v Palmerově pevně stisknuté čelisti a sevřených rtech. Stejně, jako to cítil sám.
„Připravte se,“ zavelel hlas v jejich hlavách a oba si konečně oddychli. Než se usadili do pozic, vyměnili si poslední pohled. „Cíl přichází ze severozápadu, lesní cesta za srubem. Je sám a táhne ruční vozík. Biggsi, máš ho na mušce?“
„Ano, je přímo přede mnou,“ Biggsův hlas byl jasný a klidný.
Jaderovy oči se přilepily k boční stěně srubu, zpoza kterého se podezřelý mohl kdykoliv vynořit. Za předpokladu, že by se Biggs netrefil. Samozřejmě.
Tři minuty.
Mhouřil oči upřené na hledáček zbraně. Pomalu vydechl, aby zpomalil tep. Uvolnil si prsty a držel ji jemně jako pírko. Tlak nikdy nepomáhá přesnému míření. Uvolnil i břišní svaly. Čekal.
„Dobře,“ štěkl Šéf v Jaderově hlavě, „až se dostane k plotu, Biggs ho složí. Jadere, Palmere a Wolanski, až bude ležet, zajistíte srub, všechny uvnitř a vypadnete odtud, než začne rodeo. Nezůstávejte uvnitř! Zbytek hlídá okolí.“
„Rozkaz!“
Šedesát sekund.
Krev pulzovala Jaderovi v žilách a zostřovala mu sluch a zrak. Vrhl se ke srubu přesně v tom momentě, kdy Biggs ohlásil: cíl leží!
Letěl, letěl ze svého úkrytu pod stromy, cítil Palmerovu přítomnost přímo za sebou a Wolanského, který se blížil z druhé strany srubu. Jejich prudké dýchání se mu ozývalo v uších, dokud se nedostali ke dřevěným dveřím. Gigantická Wolanského pravá bota je vykopla z pantů, takže letěly středem místnosti.
Patnáct sekund.
Jader vpadl do tmavé místnosti a celou ji přejel pohledem. Palmer tam vpadl hned za ním. Nepotřebovali spolu mluvit. I když toho společně neměli odslouženo příliš mnoho, ticho jim stačilo.
Chránili si navzájem záda, Jader zamířil vpravo a Palmer vlevo. Wolanski zůstal ve dveřích, blokoval vchod svou odstrašující postavou.
„Všechno čisté,“ oznámil Palmer, „vypadněme odtud. Čtyři sekundy!“
„Počkej. Někdo je na posteli,“ hlesl Jader, když jeho pohled přistál na malém těle stočeném pod hromadou pokrývek. Zpod nich trčely prameny světlých vlasů. Bylo to nepopiratelně dítě. Vyhodnotil pozici, v níž ten drobný človíček ležel, a fakt, že Wolanského dramatické entrée nevyrušilo dítě ze spánku. Nebylo to dobré znamení.
„Palmere, pojď sem!“
Bledá tvář se objevila vedle něj.
„Už není čas!“
Když zem zasáhl otřes, divoce škubl podlahou sem a tam. Tahal je tam a zpátky. Oba upadli. Srub vrzal v základech a chvěl se jim nad hlavami. Přesto stál překvapivě pevně a tvrdohlavě odolával slepému hněvu přírody.
Jader chytil nohu stolu a sevřel Palmerovo rameno ve snaze ochránit je před plejádou ostrých hran. Na chvíli to pomohlo. Stůl vypadal, že je dostatečně těžký, aby jakžtakž udržel stabilitu dvou chlapů, i když se také šíleně škubal pod podivně vypadajícím strojem, který na něm ležel.
„Přesto by to nemělo stačit, aby netancoval kolem celé místnosti,“ uvažoval Jader.
S překvapením si uvědomil, že nohy musí být přibité přímo k dřevěné podlaze, právě tak jako ostatní nábytek ve srubu. Nakonec poličky, postel i starý gauč to dokazovaly popíráním fyzikálních zákonů.
Kdokoli tu žil, udělal stoprocentně všechno pro to, aby se nic nepohnulo z místa.
Oba vší silou svírali nohy stolu, svaly napnuté na maximum, zatímco svět okolo nich poskakoval v bláznivém tanci. Palmerův pohled ani na okamžik neopustil dětské tělíčko. Upřeně se díval na ně místo, aby si dával pozor na hlavu. Jader zase nespouštěl oči z něj. Ostatně to co se stalo, nebylo ani tak překvapením, když o tom později přemýšlel.
Tupý náraz jeho lebky o dřevo skoro zanikl v rachotu zemětřesení. Když nic jiného, tak bolest mu potvrdila, že se to opravdu stalo. Jader zašátral do prázdna po ND-éčkách, která mu spadla z hlavy a ztratila se ve tmě, která ho obklopovala. Zíral směrem, kam mohla odletět. Byl slepý ve tmě, jenom se škubající se dřevěnou nohou v rukách, která byla spojením s prostorem kolem něj, a to v něm vyvolávalo pocit nepříjemné nahoty.
„Co je, do hajzlu?“ zeptal se Palmer, když nekonečné – ve skutečnosti jen čtyřicet sekund trvající – otřesy konečně ustaly.
Chytil staršího muže za rameno. Oba se strašně klepali.
„Seš okej?“
Jader jenom kývl směrem, kde přibližně očekával mladíkovu tvář, ale nedokázal ze sebe vymáčknout ani slovo.
„Každou hodinou je to horší. Příště nás to setřese z povrchu zemského, do hajzlu,“ zuřil Palmer.
„Vidím hovno!“
„Počkej,“ ve tmě se ozvalo měkké plesknutí kožené boty o plastový rámeček brýlí a vzápětí je měl na nose, kam je položila opatrná, ale třesoucí se ruka, jako kdyby byl dítě. Dokonce by i poděkoval, kdyby se mu nesevřelo hrdlo. Tak jenom poklepal mladíkovi na rameno a rychle se odvrátil.
Brýle mu zablikaly před očima a na chvíli, než znovu chytily dech, ho opět nechaly ve tmě. Oddychl si. Přijít o nejdůležitější část výbavy v prvních minutách operace, to by se mu tak akorát podobalo.
Bez nich by byl zcela nepoužitelný.
Tohle zemětřesení bylo skutečně něco extra, Palmer měl pravdu. Ani jedno z předchozích nebylo tak zlé. Jader uvažoval, úplně vyvedený z míry, jestli i tohle postihlo celý svět. Pokud ano, tak na planetě musel nastat pořádný bordel.
Zdvihl se na roztřesené nohy a zamířil k ležící postavě. Palmerovi s radostí přenechal průzkum vrnícího přístroje na stole. Technika opravdu nebyla jeho parketou. Střílení však ano.
„Co to je, do háje? Ježkovy voči.“ Jader zaslechl v mladíkově hlase upřímný údiv. „Vypadá to jako motor, ale není. Teda, přesněji řečeno, už není. Nějaký Ford, nebo Fleethead V8, ale jenom tahle půlka. Z druhé strany… nemyslím si, že bych někdy viděl něco takového. Ouu, podívej se na to!“ Zapískal.
Mladík s otevřenými ústy zkoumal východní stranu srubu pokrytou tunami papíru.
„Bože. To jsou nějaký stavební plány, nebo co? Podívej se na ten jeřáb. A tohle… Ha! To je nějaký astrologický kroužek? A co je, do prdele, Mragan?“
„Přestaň kvákat a pomoz mi s tím!“ zavelel Jader a odhrnul pokrývky na posteli. „Kriste!“ Z úst se mu vydral zhnusený povzdech.
Odkryté tělo bylo ve skutečnosti malým, šesti sedmiletým děvčátkem ve žlutém pyžamu s drobnými obrázky slonů. Ležela uvázaná pěti odrbanými, leč silnými koženými pásy, které ji pevně poutaly k posteli. Nehýbala se, oči měla zavřené.
„Je mrtvá?“ zamrmlal potichu Palmer, který se mu zjevil za zády v okamžiku, kdy se sklonil, aby vyzkoušel pulz a hned potom oční zornice.
„Jenom nadopovaná.“
„Oh, Marie matko boží, díky ti. Aspoň jedná.“ Mladík vydechl nosem. „Tyhle mise nesnáším, do háje. S dětmi a tak. Řeknu ti, že jednoho dne to fakt nevydržím a zabiju ty nemocné bastardy holýma rukama…“
Palmerova pusa se po celý čas, co se zabývali koženými pásy, nezastavila. Uvolňovali je jeden po druhém. Nakonec nezůstalo nic, co by holčičku poutalo k posteli. Jader stiskl rty a uvědomil si, jaké je náhle všude okolo ticho, nehledě na Palmerovo žvatlání. Na jeho vkus až příliš.
„Buď zticha, Palmere!“ narovnal se a podíval se ke dveřím.
V první řadě, kde je Wolanského velká hlava? Muže, který původně stál na prahu, nebylo nikde ani vidět, ani slyšet. Dveře byly pootevřené a visely jen na horním pantu.
„Wolanski?! Šéfe?!“ zavolal.
Čekal, že se mu známé hlasy, díky nalezeným, ND-čkám, ozvou přímo v hlavě. Tak jako předtím.
Ticho se však prodlužovalo.
„Šéfe, slyšíte mě? Zajistili jsme srub. Máme s sebou dítě. Wolanski je mimo dosah.“
Linka však byla hluchá. Vrhl pohled na Palmera a ten kývl. Brýle fungovaly, chlapec ho slyšel.
„Wolanski, Le Mare, Biggsi… kdokoli! Slyšíte!?“
Palmer ho úzkostlivě pozoroval. Z takové blízkosti bylo jasně vidět nervózní mrkání i přes tmavá skla brýlí. Právě tak jako Jader, i on slyšel ticho, plné kdejakého nebezpečí číhajícího v hustých, tmavých lesích. Navíc, mladík nebyl zvyklý zůstat dlouho bez vedení.
„Zabal holčičku a vezmi ji,“ přikázal Jader.
Rezolutně a zřetelně, nebo se o to alespoň snažil. Velmi dobře si byl vědom, a Palmer určitě také, že nemá žádné oficiální právo velet. Dodržování pravidel bylo pro starou a tvrdou hlavu ve skupině mnohem mladších chlapů celkem jednoduché. Nicméně, odnedávna měli oba stejnou hodnost.
Přetáhl si zbraň ze zad dopředu a doufal, že Palmer je stále ještě dost mladý a oddaný, aby ho poslechl. Víc než dvacetiletý věkový rozdíl a pouto byly to jediné, na co se mohl spoléhat.
Opatrně kladl jednu nohu před druhou, až došel ke dveřím. Dřevěná podlaha mu praskala pod podrážkami. Najednou se zastavil a zaposlouchal se.
Vůbec nic, jen vítr profukující hřbitovem polámaných stromů kolem.
Mířil na všechno, co by se mohlo pohnout. Nakonec vykročil do otevřeného prostoru. Volal Wolanského a pomalu se přesouval dál.
Prudce jím to trhlo.
Ze zařízení se k němu doneslo slabé a bolestné zasténání. Za chvilku ho uslyšel i bez pomoci přístroje. Bylo to blízko!
Očima freneticky klouzal po dřevěné podlaze verandy a zasněženém nádvoří. Okamžitě rozeznal velké tělo ležící tváří dolů ve sněhu pod verandou. Tmavá silueta se jasně vyjímala proti třpytící se bělobě. Obr znovu zavzdychal.
Ve snaze pohnout se a nabrat vzduch do plic se velká hlava přetočila na stranu. Nehezky krvácející rána na Wolanského hlavě mu bránila vstát.
„Aspoň je naživu,“ prolétlo Jaderovi hlavou.
Skočil dolů hned, jak se muž začal zvedat na kolena, chytil ho za ramena a pomohl mu sednout si na verandu.
Slunce se nenechalo rušit a jako obvykle stoupalo nad obzor. Odhalovalo čím dál víc ze zasněžené pustiny před srubem a z povalených stromů ležících v okolí. Naneštěstí začaly paprsky dopadat i na ně samotné. Jaderovi se ani trochu nelíbil nápad zůstávat na místě tak přístupném všem zvědavým očím, zvlášť když Šéf a ostatní byli stále tak podezřele zticha.
„Seš oukej, Wolanski?“ Oba se zadívali na Palmera, když se jim ozval za zády jeho hlas.
Tmavá postava se skrývala ve stínech srubu a pevně svírala v náručí vzácný náklad, zatímco zbraň měl nebezpečně zapomenutou na zádech.
„Žiju,“ zachrochtal obr a dlaní si přidržoval ránu na hlavě. „Hodilo to se mnou o támhleten sloup,“ namířil prstem na dřevěný kůl, který podpíral střechu verandy.
Táhla se jím napříč krvavá skvrna asi tak ve výši Palmerova hrudníku.
„Do hajzlu, jak to, že ta věc stále ještě stojí?“ zeptal se a zíral na srub. „Musela to být alespoň osmička.“
„Řekl bych, že to bylo víc,“ Jader si povzdychl a shrabal sníh do koule, aby ji mohl přitisknout na Wolanského krvácející ránu. „Ten dřevník postavili tak, aby vydržel cokoli. Je pevný jako skála. Nevím, jak je to možné, ale musel to být opravdu odborník, to ti povím.“
„Doprdele,“ zasyčel Wolanski, když se mu sníh dotkl čela. „Mám takový podivný… něco jako pocit nebo co.“
Jak Jader pohledem prohledával okolní lesy, opět se ho zmocnila zimnice. Ještě zesílila při pohledu na zamračenou, bolestí a námahou staženou Wolanského tvář.
„Pocit? Jaký pocit?“
„Nevím,“ Wolanski prudce potřásl hlavou. „Je to jako volání, chápeš? Ech, zapomeň na to. Nic to není.“
Jader se vyškrábal na nohy a ještě jednou pozorně prostudoval stíny mezi stromy.
„Pojďme. Tady zůstat nemůžeme.“
„Tak jdeme! A musíme najít Šéfa. Bez něj se vrátit nemůžeme.“
„Bez rozkazů by se nikam nehnuli,“ zamručel Wolanski. Jaderovi neušlo, jak Wolanski nezbadatelně švihl pohledem k Palmerovi.
I když musel být strachy bez sebe o bratra, to je nevýhoda služby po boku někoho blízkého, držel se statečně, aby na sobě nedal nic znát.
„Možná se jenom posralo spojení. Komunikace, chápeš?“ Každý z nich bez problémů cítil ve své mysli přítomnost zbylých dvou. Palmer nebyl hloupý, Jader velmi vážně pochyboval, že mlaďoch tohle skousne. Na bližší rozbor příčin se necítil, zvlášť když uvážil vlastní podezření. No, a především určitě ne přímo před šéfovým mladším bratrem, který tu právě nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Raději to nechal být.
„Možná,“ kývl nakonec.
Rychle se otočil a vyrazil do lesa směrem, ve kterém odhadoval, že má největší šanci najít Šéfa, nebo se alespoň skrýt před zvědavýma očima, které cítil v zádech.
„Možná taky přišli o ND-éčka. Čím dřív je najdeme, tím dřív to zjistíme.“
Podivný, dráždivý pocit nutil Jadera neustále se ohlížet, protože způsob, jakým pracovala, či spíše nepracovala Wolanského hlava po nárazu, se mu vůbec nelíbil. Nechtěl přehlédnout případný otřes mozku.
Najednou se ho úplně překvapivě zmocnila potřeba utéct a schovat se jako zvíře ve tmě pod stromy, ale rychleji potlačil. Jak by mohl nechat jednoho zraněného a druhého, prakticky neozbrojeného, chlapa bez ochrany?
„Jadere?“
„LeMare??! Chválabohu, seš oukej? Zníš nějak divně.“
„Ani se neptej. Chvíli jsem byl mimo.“
„Jasně. Kde je Šéf?“
„Jsem u podezřelého. Je zajištěný. Ale Šéfa jsem neviděl. Nehlásí se. Ani Biggs. Slyším jenom vás.“
„Hm. Máme jedno dítě. Wolanski je zraněný. Musíme se vrátit.“
„Rozumím. Přijeďte pro nás aerem. Jsem… no, mám vymknutý kotník. Asi.“
„Padavko.“
„No, ha-ha-ha. Víš, co mi můžeš?“
„Barbino. Budu ti říkat LeBarbína.“
„Vyser si, Jadere. Už jdete. Čekáme vás.“
Trojice se opatrně pohnula z verandy. V čele šel Jader a chlapec hned za ním. S těžce dýchajícím Wolanským si to zamířili po pravé straně srubu přímo do tmy. Jader neustále sváděl boj s nutkáním přidat do kroku nebo se přímo rozběhnout a ukrýt se tak před kýmkoli, kdo by je mohl při postupu sledovat. Bylo to hloupé. Nikdo tu přece nebyl.
Wolanského nejisté kroky a zmatené pohledy, které občas vrhal kolem sebe, spolu s Palmerovýma plnýma rukama, ho navíc nutily rychlé tempo zpomalovat.
Přesto se brzy ocitli pod příkrovem stromů, vzdalovali se od otevřeného prostoru a vytrvale kráčeli podél lesního chodníčku, jediné cesty ke srubu. Ticho, přerušované jen trhavými nádechy a výdechy chlapů za ním, nutilo Jadera svírat zbraň v rukách pevněji a tisknout pažbu v nervózních záškubech.
Když se za nimi ozval měkký tupý náraz, prudce se otočil. Palmer ho okamžitě následoval. Oba zarazilo, co se před nimi odehrávalo. Zírali na rozložité tělo pohodlně uložené ve sněhu, nohy natažené dopředu, samopal lhostejně položený na kolenou. Zmateně se dívali, jak si Wolanski strhává brýle. Když se nakonec podíval přímo na ně, byly jeho oči rozostřené a tupé.
„Je čas,“ zašeptal Wolanski, jen zlehka pohybuje rty.
Jader na něj překvapeně zíral.
„Cože?“
„Čas… Je čas.“ Velký chlap nevěnoval žádnou pozornost výměně znepokojených pohledů svých společníků.
„O čem to mluví?“ pípl Palmer, hledal odpověď ve tváři svého patrona a neobratně jednou rukou svíral pažbu zbraně.
Dívali se tu na sebe, tu na sedícího Wolanského, který se pravidelně kýval ze strany na stranu, dopředu a dozadu.
„Nevím, Jessi,“ vymáčkl ze sebe Jader strohou odpověď a použil přitom chlapcovo křestní jméno. „Asi je ta rána horší, než to Vypadalo.“
Jader se díval na zem pod nohama a přemýšlel. Nechat je tady a jít dál sám? Nechat tu jenom Wolanského? Vždyť je úplně mimo…
Nerozhodně přešlapoval, když se mu najednou v hlavě ozvalo několik zamrmlaných, huhňavých slov. Někdo promluvil, ale hlasy byly tlumené, nesrozumitelné.
Vtom dráždivé ticho lesa přerušila střelba. Jasně a zřetelně zazněla ze směru, odkud právě přišli. Zároveň bolestivý zvuk vystřelil ND-éčky přímo do Jaderova mozku.
V šoku to s ním trhlo a automaticky, rychleji, než aby si uvědomil, co dělá, vrhl se do ušlapaného sněhu. Podle překvapeného výkřiku chlapec udělal totéž.
Nicméně jak rychle se zvuk objevil, tak rychle i začal mizet, až se nakonec ztratil v ozvěně jejich vlastního dechu.
Jader se otočil na bok tváří k Palmerovi a Wolanského hlava se zdvihla z nedaleké hromady sněhu. Alespoň na okamžik se jeho široká tvář zdála soustředěná a pohled světlých očí přítomný.
„Můžeš s ní tady chvíli počkat?“
Wolanski pomalu a nejistě přikývl. Když mu Palmer odevzdal vzácný spící náklad, Jader se vyškrábal na nohy a zkoumal směr, odkud bylo slyšet střelbu.
„LeMare?“
„No?“ zazněla šeptaná odpověď.
„Co se, doprdele, stalo?“
„Nevím. Nevím. Ale bylo to hodně blízko. Schoval jsem se v lese. Nikoho nevidím.“
„Jdeme k tobě. Vydrž.“
Oba muži se vlekli lesem, kvůli sněhu, nerovnému povrchu a roztřeseným nohám nemotorně. I když byli dobře trénovaní, někam dojít jim trvalo hodnou chvíli. Byli zadýchaní a zničení. Jako kdyby se vzduch stal řidším a obsahoval míň kyslíku. Nicméně bez Wolanského pletoucích se nohou jim cesta trvala mnohem kratší dobu než předtím.
Museli už být hodně blízko.
Palmer zalapal po dechu a Jader se na místě zastavil. Chlapcovo tělo do něj zezadu narazilo, až překvapeně zachrčel. Otočil se, sledoval mladíkův pohled a zkameněl.
„Bože,“ vydechl.
Asi tak třicet stop vpravo od nich viselo z polámaného stromu bezvládné tělo. Levá noha zachycená v kmeni, druhá volně ve vzduchu, hlava napůl zabořená v krví postříkaném sněhu.
Zalehli za nejbližšími stromy. Střelba mohla přijít z kterékoli strany.
Tepelné stopy ve sněhu však mluvily jasně: ten, kdo to udělal, byl už dávno pryč. Palmer vyrazil z úkrytu a běžel k bezvládnému tělu. Nejdřív sáhl po masce a brýlích.
„Co je? Co tam vidíte?“ šeptal LeMar.
Biggs.
Chlapcův provinilý, ale úlevný pohled se opřel do zezadu přicházejícího Jadera. Nemusel vůbec nic vysvětlovat.
Jader zkusil zkontrolovat tep, ale bylo to samozřejmě úplně zbytečné. Povytáhl krví nasáklou masku a ukázala se Biggsova prostřelená tvář. Jader se zachvěl. Po jeho dotyku se kolem mužovy tváře objevila další dávka krvavého sněhu.
Čerstvá, stále ještě mokvající rána, kterou měl Biggs místo oka, mohla znamenat jenom jediné: únosce přece jen nebyl sám.
„Máme společnost. LeMare, zůstaň, kde seš. Za chvilku jsme u tebe.“
Jader už na misích viděl podivnější věci než partu civilistů bez řádné výbavy, která se nepozorovaně přesunovala lesy. To je jasné. Ale že se jim podařilo překvapit někoho tak trénovaného, jako byl Biggs, to byl velký problém.
Otočil se, přešel pár kroků a zkontroloval směr, odkud musel přijít útočník. Navzdory třeskuté zimě mu studený pot stále stékal po zádech, zvlášť když mu brýle znovu zablikaly před očima. Rozdíl mezi realitou a obrazem v nich se stával čím dál nezřetelnější. Nastával jasný den.
„Jdeme!“ štěkl na chlapce a vyrazil tam, kam mířily zbytky tepelných stop.
Do dalších otřesů zbývalo jenom něco kolem dvaceti minut.
„Do hajzlu, jestli se někdy dostanu z tohohle proklatého lesa, tak nebude na světě dost vodky…“
Hlas v brýlích zasténal a Jader se zprudka zastavil. To nebyl nikdo jiný než Wolanski.
„Čas. Ča-a-as,“ neustále seto opakovalo, znova a znova.
„Doprdele! Musíš se k němu vrátit,“ zavrčel.
„Okej.“
„Někde se tam schovej. Nepokoušej se s nimi sám projít skrz les.“
„Rozkaz!“ Mladík se otočil, ale pak se zarazil a váhavě se na Jadera podíval. „Že ho najdeš?“
Jader kývl a okamžitě vyrazil přibližně k lesní stezce, kam zdánlivě mířily zbytky tepelných stop.
Znovu a znovu mumlal Wolanski svoji mantru a měnil tím Jaderovu mysl ve směs roztroušených a nedokončených myšlenek. Proto když hluboký, hrdelní výkřik proťal vítr vanoucí mezi stromy, zaváhal a nebyl schopný ho okamžitě identifikovat.
Byl to vůbec člověk?
Hned potom zazněly tři výstřely, které ho srazily na kolena.
„LeMare? Palmere?“
„Čisto,“ řekl Palmer.
„LeMare? LeMare, ozvi se! Wolanski, drž už tu prokletou hubu, neslyším ani…,“ naštvaně šeptal Jader a přitom měl pootevřená ústa, jak napjatě poslouchal.
Pod brumláním se nejasně ozývalo ještě něco jiného, trhané dýchání a vzdálený nářek. Znělo to přesně tak, jako když někdo mluvil z větší vzdálenosti na muže, co měli nasazená ND-éčka. Vystrčil hlavu zpoza stromu a pokusil se zavolat Šéfovo jméno.
Bez výsledku.
Byl velmi blízko cestičky, která vedla k zadní části srubu. Sníh se třpytil v ranním slunci, přesně tam, kam ho vedly tepelné stopy.
Tam, jemu přímo před očima, stál živý a zdravý Šéf. Tyčil se nad mužem ležícím na zemi, který si třesoucí se rukou chránil tvář před hlavní zbraně a pokoušel se odplazit od očekávaného osudu.
„Podezřelý? Nebo jeho kumpán?“
Na tom nezáleželo. Šéf to zřejmě měl pod kontrolou. Jadera zalil ho neuvěřitelně úžasný pocit úlevy a naplnil ho až po okraj. Konečně už bude konec.
„Jadere!?“ Palmerův panikařící hlas mu přerušil nadšené rozjímání. „Jsou pryč!“
„Cože? Jak pryč? Kde jsou?!“
Na druhé straně nastalo ticho, Palmer zřejmě zkoumal stopy –
„Zamířil na sever. Přesněji, až tam, kam dohlédnu, šel severním směrem.“
Jader zaláteřil. Nemohl uvěřit, že se to stalo. Odeberou mu hodnost, klesne do prozatím nepoznaných hloubek, až se provalí, že nechal oběť samotnou se zraněným blouznícím chlapem.
„Hned jdu za tebou, Palmere. Vidím tvého bratra. Komunikace stále ještě nefunguje. Musím mu dát zprávu o nás a Wolanském.“
„Rozumím. Neříkej mu nic. Nejdřív ho najdeme.“
„Dík.“
Zdálo se, že vzduch je čistý a může tedy bezpečně vyjít z úkrytu mezi stromy. Konec konců, velitel působil klidně a vyrovnaně, stál nebojácně uprostřed lesní cesty a mířil na podezřelého.
Jader obezřetně vykročil a vstoupil na sluncem zalitý kousek země nezastíněný korunami stromů. Jasně a zřetelně vyslovil své jméno, aby seznámil Šéfa i LeMara, který musel být někde blízko, se svou přítomností. Když přesto neobdržel žádnou odpověď, jen zavrtěl hlavou a šel dál.
Jeho noha se dotkla zledovatělého chodníčku a vtom, jakoby ve zpomaleném filmu, k němu otočil tvář Šéf, vyrušený z hlubokého soustředění nečekaným zjevením. Neartikulovaně cosi zabrblal, vzdáleně se to podobalo Wolanského přihlouplé hymně, zdvihl zbraň, namířil na něj a po krátkém zhoupnutí v kolenou začal střílet na zmateného a užaslého Jadera.
Ne jednu nebo dvě střely, aby jako obvykle ušetřil zásoby, ale rovnou celý zásobník.
Jader zařval a vrhl se na zem. Šokovaný a úplně vyvedený z míry se instinktivně odplazil do mělké strouhy se zmrzlými zbytky lesního potoka, tekoucího podél cestičky. Skryl si hlavu pevně v dlaních a zaťal zuby v agonii jisté smrti, smíšené s nesmírným překvapením.
Ani ledová voda nedokázala smazat poslední obraz, který se mu vryl do paměti předtím, než dopadl na led.
Bylo to nepochopitelné.
Když samopal konečně utichl a on byl stále mezi živými, což ho neuvěřitelně překvapilo, opatrně zvedl hlavu z mrazivé vody. Vykoukl nad okraj úžlabiny a našel přesně to, čeho se nejvíc obával. Šéf nebyl nikde v dohledu. Zmizel mezi stromy a zůstaly po něm jen stopy ve sněhu. Jader zůstal úplně zkamenělý zírat na chodníček.
Hned vedle únosce leželo krvácející tělo. Nohu mělo vytočenou v podivném úhlu. Z boku mu vytékala temná tekutina.
LeMar.
Otřel si zevnitř zamlžené brýle a zanadával. Ruka se mu třásla. Hubený muž z dlouhými, zpocenými světlými vlasy přilepenými k tváři na něj zíral očima velkýma jako talíře. Klepal se jako osika a čekal na Jaderův první pohyb. Určitě ptal: Co se mnou udělá tenhle?
Co se to, do hajzlu, právě stalo? Proč Šéf střílel do vlastních lidí? Jader to nechápal.
Nic nedávalo smysl. Alespoň zjistil, jak se Biggsovi podařilo přijít k nové oční ozdobě. Šéf se zbláznil právě tak jako Wolanski. Záhada s kumpány podezřelého se tím vyřešila. Žádní nebyli.
Biggse i LeMara musel Šéf překvapit právě tak jako před chvílí jeho.
Jenže Jader měl štěstí.
Hodiny ukazovaly dvanáct minut do dalších otřesů a Jaderovi se před očima neodbytně zjevovala dívčina tvář. Přinutil své tělo vstát a mechanicky došel k únosci. Neměl chuť jednat s dalším bláznem, i když jiného druhu. Jenže jaká jiná možnost mu zůstala?
Namířil na muže a důkladně zhodnotil stav, v němž se podezřelý nacházel. Kromě stále ještě ochromených nohou, třesoucích se buď strachem nebo důsledkem slábnoucí paralýzy, vypadal celkem zdravě. Tak zdravě, jak může vypadat člověk s chorým mozkem, žijící sám uprostřed lesa.
„Můžeš vstát?“
„Och, díky! Díky ti Mragan!“ zvolal muž a s hlasitým oddechnutím udeřil hlavou do země. „Aspoň někdo s mozkem!“
„Drž hubu! Co se tady stalo?“
Muž vzhlédl ze zledovatělého chodníku, očividně spokojený s místem, kde právě ležel.
„Proč ty se nezeptat svých vlastních příslušník? Či eliťák? Jak vám říkají?“
„Jadere? Co se, kurva, stalo? Myslel jsem si, myslel jsem si, že je po tobě, člověče,“ řekl Palmer.
„Proč by mělo být po mně? Uklidni se, člověče,“ řekl Jader a vyplivl hořkou slinu.
Nespouštěl přitom oči z podezřelého. Vyhublá tvář se zkroutila do hloupé grimasy.
„Jsem, eh… to je super. A co ta Střelba?“
„Kde seš?“
„Hele, chlape, tohle musíš vidět! Jsem na nějaké podivné louce, sedím na zadku pod stromy a sleduju, jak tu Wolanski tancuje kolem mě. Je úplně mimo, to ti povím. Nevím, kde nechal to děvče, sledoval jsem jeho stopy až sem. Celou dobu. Právě jsem se k němu dostal, když začala ta střelba. Co Šéf? Je v pořádku?“
Jader zaváhal. Co měl, do hajzlu, říct?
„Je okej. Zůstaň, kde seš. Nech pětsetjedničku na pokoji. Má plný zásobník, nikdy nevíš, kdy bude potřeba. Hned tam budu a nepřibližuj se k nikomu, rozumíš? Nikomu! Vůbec nikomu!“ snažil se zdůraznit poslední slova, jak nejlíp uměl. „A dej mi svoji polohu.“
„Další na řadě,“ slizký úsměv neopouštěl blondýnovu tvář.
„Cože?“
„Nic. Neměl bys už v tak zkurvené situaci volat pro zálohy? Nemáte na to nějaký protokol?“
Jader zavrčel, unavený všemi těmi nesmysly, co se už staly a dál se množily pokaždé, když ten chlap otevřel špinavou hubu. Rozhodně se nechystal s ním diskutovat o podrobnostech plánu, jehož hlavním cílem byla tato akce. Co říkal, dávalo sice smysl, ale podle protokolu to nebylo.
Jednotka operovala zásadně samostatně. Ostatně koho by měl volat? Neschopné státní? Vojáky? Copak už jim dost neosekali rozpočet na tenhle rok?
Jader byl rozhodnutý dělat svoji práci tak, jak ho to naučili. Dokud tady byli on i Palmer, mise měla stále šanci na úspěch. Potřebovali se jen dostat ke svým, ať už se s nimi stalo cokoli. Sebrat děvče a dojít zpátky ke vznášedlu. Potom se vrátit pro zbytek jednotky.
Jednoduché jako facka.
Popadl blondýna za vyhublé rameno, přetočil ho jako pírko, nasadil mu pouta a zvedl na nohy. Byl zesláblý a schlíplý, ale naštěstí schopný udržet rovnováhu. Zíral přes skla brýlí přímo do Jaderových očí. Voják ho otočil a šťouchl hlavní mezi lopatky –
„Jdi rovně. Řeknu ti, kdy máš změnit směr. A hubu drž zavřenou!“
Blondýn se na slabých nohách opatrně pohnul, ale otravný a vzrušený úsměv blázna ho stále neopouštěl.
„Máš tepelnou detekci, že? A taky noční vidění. Pěkný věcičky vám dávají, to se musí nechat.“
„Čemu jsi nerozuměl na tom, že máš držet hubu?“
„Vždyť jo, jasně. Jasně,“ odsekl muž.
Vysloužil si tím další dloubanec do krku. Protože nikdo neoceňoval jeho odvahu, šel dál. Dobrá nálada ho však neopouštěla.
Jak manévrovali po zledovatělém chodníku, bylo jejich tempo neskutečně pomalé. Blondýnova chatrná tělesná konstrukce každou chvíli zkolabovala následkem paralýzy. Tiché brblání a naříkání v Jaderově hlavě naznačovalo, že Wolanski je stále ještě naživu. Alespoň na chvíli přestal s tou příšernou „čas, čas“ písničkou.
Zakrátko po tom, co vyšli, posunul si Jader brýle na čelo. Vyvedla ho z míry zvláštně se měnící scenerie okolí. Už se to nedalo popřít. Jak šli, na lesy rychle padala tma a první hvězdy už jim začínaly vycházet nad hlavami.
Párkrát zamrkal. Že by už i on začínal ztrácet rozum? Rozhodně to tak vypadalo. Podezřelý neustále vrhal dozadu kradmé pohledy a přitom neztrácel hloupý sebevědomý úsměv. V otevřených ústech mu zářily žluté zuby. Hodiny v rohu Jaderových brýlí signalizovaly šest dvacet. Bylo to ráno nebo večer?
Před půlhodinou by si takovou otázku nepoložil. Začínal být zmatený.
S ústy otevřenými v údivu hnal únosce stále před sebou a sledoval stopy, které za sebou nechával Šéf. Zdálo se, že mají stejnou cestu.
Jen po pár minutách pouti lesem pohltila tma celé okolí a Jader si konečně připustil, že mu mozek nepracuje úplně nejlíp.
V první řadě se mu dýchalo stále hůř a hůř. Zatímco pochodoval, tiskl si dlaň na hrudník. Připadal si, jako kdyby se mu někdo snažil natlačit plíce do plechovky od fazolí. Všiml si toho už dřív, ale s každým krokem to bylo citelnější. Podezíral blondýna, že ho přiotrávil. Neměl však ponětí ani žádnou teorii, jak by k tomu mohlo dojít.
Podezřelý však odfukoval stejně těžce jako on. Něco bylo v lese. Jedovatý plyn?
Pochybnosti v něm narostly ještě víc, když se společně přiblížili k mýtince, která byla mnohem menší než ta, kde stál srub. Určitě to bylo místo, o němž mluvil Palmer.
Jader se v šoku zastavil. Mladík měl protentokrát pravdu.
Mýtinka spíš protažená do délky, než že by byla okrouhlá. Nejvíc se podobala čočce. Lesní cestička do ní ústila v nejširší části. A přímo v jejím středu stála ta nejpodivnější konstrukce, jakou kdy viděl. Pozoroval její tvary, podivně pospojované části… Jader pochyboval o své příčetnosti ještě víc než doteď. Zdála se postavená přímo nad otvorem vyhloubeným ve středu promrzlé mýtinky. Byla na okrajích zpevněná dřevěnými prkny. Železný jeřáb tvořil nejvyšší část konstrukce a zadní stranou se přimykal k malé kabině na druhé straně prostranství složitým lanovým systémem.
„Moje zlatíčko,“ zašeptal blonďák stojící před Jaderem a padl na kolena.
Jader přeskočil pohledem na mastné temeno muže, ale podezřelý vypadal okouzlený vlastní prací, omámený uměleckým dílem, které jakýmsi způsobem vytvořil. Okolní svět ignoroval.
Ve snaze vyčistit si hlavu s ní Jader prudce potřásl a potom pomalu vydechl. Zjevení však nezmizelo, i když s tím napůl počítal a napůl si to přál. Konstrukce stála pevně a vytvářela obraz, nepatřící do tohoto světa. Byla jako ostrý geometrický útvar kazící líbivou krajinku. S otevřenými ústy si ji prohlížel, oči mu těkaly ze strany na stranu. Zamrzlý v čase, na okamžik úplně zapomněl, proč sem přišel.
Brzy ho však z omámení vytrhli. Škubl sebou, překvapený pohybem zprava. Naštěstí to byl jenom Palmer vylézající z úkrytu. Byl ohnutý v pase a zjevně nervózní. Poklepával si totiž po náprsní kapse s ukrytým přívěskem, jako vždy, když mu nebylo nejlíp. Jaderovi nepříjemně poskočilo srdce v hrudi.
Mladík zamával na Jadera a ukázal na hromadu dřevěných klád vysokou jako člověk. Byla asi deset stop od něj. Za ní se doteď schovával. Byly to pravděpodobně zbytky stavební činnosti na louce. Jader se rychle pohnul a táhl ztěžka oddychujícího muže za sebou.
Právě v okamžiku, kdy poslední ruce a nohy zmizely v úkrytu, vynořila se Wolanského široká postava zpoza konstrukce a obkroužila nohu jeřábu. Byl mnohem blíž, než by se Jaderovi líbilo.
Adrenalin mu rozbušil srdce jako přijíždějící vlaková souprava – hlučný dupot rezonoval hrudníkem. Wolanski je však obloukem obešel, ani mu necuklo ve tváři. Nevšímal si ničeho, co bylo kolem. Zamířil přímo k díře. Přes široké rameno mu bezvládně viselo děvče. Bylo v bezvědomí. V těsném závěsu ho následoval Šéf, který si tiskl k hrudi samopal s vystříleným zásobníkem, jako dítě.
Obešli díru.
Oba byli nejistí a dezorientovaní, zastavovali se tu i onde. Stisknuté rty se zdály být znakem nalezeného soustředění, jako kdyby se jim v hlavě objevila vzpomínka na něco důležitého. Chvějící se světélko myšlenky… a hned vzápětí tváře opět upadly do prázdnoty. Ústa měli pootevřená jako idioti.
Nedobrovolný účastník podivného tance kolem díry, světlovlasé děvčátko, přehozené přes mužovo rameno, stále spalo. Neopouštělo sladké bezvědomí, ani když mu šlo o život. Tenké ruce bezvládně dopadaly na široká záda. Malé tělo při každé překvapivé změně pohybu Wolanského sklouzlo na stranu a bylo jen otázkou času, kdy z něj spadne.
Tam a zpět, tam a zpět. Pokaždé se nejdřív podívali do hlubin zívající díry pod houpající se plošinou jeřábu, nakláněli se nad ní, a potom odskočili jako vyplašení psi.
Stejně jako předtím Wolanski sténal a cosi nesmyslného si mumlal pod nos. Šéf mlčel, ústa otevřená, oči prázdné.
„Jsem tak rád, že už jsi tady,“ zašeptal Palmer vedle Jaderovy hlavy. „Co jim je? Jsou snad ožralí? A ta zkurvená tma… to je zatmění, nebo co? Proč jsi sem dotáhl toho úchyláka? Je to on, že?“
Jader se na něj překvapeně podíval. Tak ta tma se nezdála jenom jemu. Vytržený z konceptu únoscovým hloupým smíchem se otočil k zajatci.
„No jo, zatmění,“ pravý koutek blondýnových úst se zdvihl v úšklebku. „Idioti! Nic nevíte!“
„Tak nám to vysvětli, kreténe!“ zasyčel na něj Palmer.
„No, tak!“ přikázal Jader.
„On letí. Letí pryč, pryč, pryč,“ tenká ruka kreslila ve vzduchu vlny. „Den už nepřijde, hlupáčci. Už néééé…“
„Kdo? Kam letí?“ Palmer se podivil a Jader si odfrkl.
„Oba toho moc nakecáte,“ Jader soustředěně pozoroval scénu odehrávající se před nimi. „Jdu pro děvče, hlídej mi záda. Nemyslím si, že pětsetjednička zaútočí, ale mohl by. Osmsetdevítka, podle mě, nemá další zásobník. Ale nikdy nevíš… kdyby něco, vystřel do vzduchu a vylekej je.“
Palmer se na něj upřeně zadíval, tik mu škubal levým koutkem sevřených úst.
„Mohl by…? Co?“ nervózně se zasmál. „Myslíš, že jako… Že to střílení… Počkej! Kde je šest set třicet pět?“
Jader čekal, kdy padne otázka týkající se LeMara. Ukázal směrem ke šklebícímu se blondýnovi a chlapec zmlkl. Právě teď nebyl čas diskutovat na toto téma. Jejich hlavy se natočily doleva, směrem, odkud přicházel únoscův lehký smích.
„Promiňte, že vás vyrušuji, příslušníci, ale myslím si, že jste na něco zapomněli.“
Jader zavrčel a odplivl si pod nohy.
Muž však odhodlaně pokračoval:
„Vědí vaše pěkné hlavy, kolik je hodin? Mám takový pocit, že dokonce ano. Rád bych poznamenal, že bude lepší, když mi rozvážete ruce, nebo jinak všichni skončíme, jako vaši šílení kamarádi. A to velmi brzy.“
Oba muži zkameněli, zaskočeni nečekanou připomínkou. Vyměnili si pohledy. Zhrozené výrazy ukryté pod brýlemi a maskami byly zjevné oběma. Hodiny odtikávaly poslední vzácné minuty.
Otřesy.
Jader zaváhal. Zcela pohlcený hledáním způsobu, jak dostat zpět děvče, úplně ztratil pojem o čase a teď tu seděl za hromadou klád, která neměla šanci obstát proti síle otřesů, jestli měli být takové jako předtím. Navíc blondýnova poznámka trefila slabinu. Bylo tu cosi, co se zdálo nelogické a hloupé. Ale dávalo to smysl.
Je pravda, že chlapi přišli o rozum hned po minulém zemětřesení. Hloupá náhoda, říkal si doteď. Vždyť Wolanski měl otřes mozku. Opravdu? Hlodal v něm červík pochybností. Co potom tedy Šéf?
Zbývaly něco víc než dvě minuty.
„Hej!“ únosce přerušil tok jeho myšlenek.
Tmavé oči se mu nepěkně zaleskly.
„Oceňuju, že jsi rozjímavej typ, ale opravdu musíme něco udělat.“
„Nepustím tě, jestli čekáš na tohle. Jen tady seď a buď zticha!“
„Ne!“ chlap skoro vykřikl a oba, Jader i Palmer, s malou dušičkou vystrčili hlavy nad hromadu klád, aby zjistili, jestli nepřilákal nežádoucí pozornost.
„Nechápete to?! Já si nevymýšlím, vy idioti!“ zasyčel a zavrtěl hlavou.
Dobré způsoby zjevně vyměnil za jiné manýry.
„Vidíte?“ otočil se k nim zády a nastavil spoutané ruce.
Palmer ho sledoval zpoza Jaderových zad.
„Byli jste v mé chalupě, když Mragan naposledy plakala, že?“
„Mragan?“ vylétlo z Palmera vyvedeného z míry. „To slovo si pamatuju. Bylo…“
„Museli jste tam být, protože jste jediní příčetní. Podívejte se… já mám tohle,“ ukázal jim podivně vypadající hodinky a držel je nejvýš, jak to jen šlo se spoutanýma rukama. „Chrání mě stejně jako stroj, který jste viděli v chalupě. Teď ale potřebuju volné ruce, abych to nastavil, jinak to nebude fungovat.“
„To je dobrá blbost.“
„Jo? Jak mi potom vysvětlíš, že mi nic není, právě tak jako vám? A ani tomu druhému kámošovi, než ho ten cvok střelil do hrudi? Stál hned vedle mě, když to začalo, chtěl mi dát náramky. A když se objevil ten druhý, první, co dostal, byla kulka. Věř mi!“ obrátil se k Jaderovi. „Vždyť jsi tam byl a viděl to.“
Jader zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu uvěřit. Muselo existovat i jiné racionální vysvětlení. Podíval se na nebe. Bylo bezoblačné, černočerné, neodráželo prakticky žádné světlo od běloby pod jejich nohama. Pár hvězd, které nepoznal, blikalo.
„Už jsem řekl, že zůstaneš tak, jak seš!“ řekl nakonec rezolutně.
„Kurva!“ chlap se na zadku kýval dopředu a dozadu.
Tvář zaklonil dozadu, oči měl divoké, ale čisté.
„Řekl jsem ti, abys zavolal posily, pamatuješ si? Proč myslíš, že jsem to dělal? Abys to zjistil i o ostatních. Protože už žádní ostatní nejsou. Chápeš?! Už jsme jen ty a já a tvůj mladej kámoš, který mimochodem vypadá, že mi věří.“
Jako na potvrzení jeho slov ho Palmer chytil za rameno a pevně ho stiskl.
„Jadere!“
Starý voják se podíval z jednoho chlapa na druhého. Zaváhání v chlapcově hlasu v něm něco zlomilo. Co měl dělat?
Patnáct sekund.
„Jestli se pohneš, přísahám…“
„Jasně, jasně…,“ horečně zašeptal muž.
Otočil se, aby mu Jader mohl osvobodit zápěstí, a okamžitě si začal hrát s malým přístrojem. Cosi si mumlal pod nos, otáčel ručičkami podivných hodinek, posouval je nahoru a dokola, dokud nenašel správnou pozici.
„Pomoz mi vstát! Musíme být blízko sebe. Dělej!“
Pět sekund.
Jader popadl muže za rameno a lehce jeho muší váhu vytáhl nahoru. Zaváhal a stále mu mířil na hrudník. Blondýn zvrátil oči v sloup a zatahal je za bundy. Palmer poslušně přistoupil blíž.
„Blíž!“ přikázal blondýn a sám k nim přikročil.
Znovu si hrál s hodinkami.
Dvě sekundy.
„Do prdele! Nemám dost stříbra!“
Při těch slovech strčil do Palmera a přes nepatrnou váhu svého hubeného a chatrného těla vyvedl nepřipraveného mladíka z rovnováhy. Jader zůstal zaskočený a v šoku. Viděl, jak se chlapcova ústa rozevřela v němém úžasu, ruce mu vylétly vzhůru a se zaduněním přistál na zadku na sněhem pokryté zemi.
Dívali se na sebe a v tu poslední sekundu se svět zastavil. Pak zemí otřásly drtivé záchvěvy.
Když bylo konečně po všem, po zoufalé a opakující se demonstraci ďábelského hněvu planety, odvalil se Jader z třesoucího se únoscova těla, na něž se mu nějakým záhadným způsobem podařilo dopadnout. Povzdychl si a konečně zavřel oči. Jak klidné se všechno najednou zdálo. Skoro si přál zůstat takhle nepohnutě ležet, ani promočené šaty mu nevadily.
Klamný klid proťalo slabé zasténání. Hned se rozhlédl a jeho pohled padl na pomalu se zdvihající Palmerův hřbet. Popolezl po čtyřech, natáhl ruku k chlapcově rameni a jemně jím zatřásl. Odpovědí mu byl další povzdech.
„Je mimo,“ zamručela nedaleko od něj blonďatá hlava. „Radši mu hned vezmi pistoli.“
„Buď už, kurva, zticha! Nikdo se tě na nic neptali“
Nemohl si pomoct. Křik nebyl nejlepší nápad, když se pravděpodobně dva blázniví chlapi nedaleko sbírali ze země, ale pohled na zraněného Palmera bylo víc, než mohl snést. Jemně zatlačil na chlapcovo rameno a převrátil ho. Hledal nějaké otevřené zranění, cokoli, jen aby oddálil okamžik pravdy. Nakonec přece jen posunul chlapcovy brýle na čelo a podíval se mu do očí.
Prázdné, zmatené, hledající. Těkaly ze strany na stranu. Přesně takové byly.
Jader zabořil tvář do Palmerovy černé uniformy a pěstí sevřel její látku. Chlapec jen nepohnutě ležel, dokud se rozpouštějící sníh pod ním neprosákl všemi vrstvami. Mimovolně se zachvěl.
„Ne! Ne, takhle!“
Jader potlačil těžký vzdech, i když si pevně tiskl dlaň k ústům. Tenhle boj vyhrát nemohl.
Pouta, která předtím držela únosce, mu vklouzla do zorného pole. Zdvihl hlavu a podíval se na chlapa, který to všechno způsobil.
„Je to v jeho vlastním zájmu, věř mi. Tak či tak,“ řekl zamyšleně a škrábal se na nohy. „Už je skoro konec.“
„Pomoz mu,“ Jader ho beze studu prosil.
„Nemůžu, i kdybych chtěl. Neboj, dlouho se trápit nebude.“
Jader si nikdy o sobě nemyslel, že je něco jiného než obyčejný chlap, a dobře věděl, že není žádný filozof. Byl však velmi dobře schopný poznat, kdy ho někdo oblbuje. Tenhle chlap nelhal. Opravdu věřil tomu, co povídal.
Pomalu a opatrně sáhl po zbrani, kterou chlapec svíral v dlani, a jemně mu ji vytáhl ze sevření. Šlo to prakticky bez námahy, mladík uvolnil prsty a na krátkou chvilku se jeho pohled soustředil na Jaderovu tvář. Usmál se.
„Ještě i v tomhle stavu mi věří,“ proletělo mu hlavou a zachvěl se.
Tehdy, před pár měsíci, když se chlapec stal nejnovějším přírůstkem jednotky, Jader správně vycítil to speciální propojení. To něco, co dělá z chlapa dobrého parťáka, ať už to byl Šéfův malý bratr nebo ne. Jak se ukázalo později, měl pravdu. Všichni věděli, že jejich velitel má čuch, byl schopný rozeznat, kdo stojí za to. A když to náhodou našel ve vlastní rodině, kdo byli oni, aby to zpochybňovali? Zanedlouho Jader a chlapec našli společnou řeč. Že je brzy začali zařazovat do akcí společně, přišlo každému úplně normální.
Měl toho chlapce opravdu rád.
„Oukej, je to oukej, kámo,“ uklidňoval ho a pomáhal mu vstát a opřít se o kmen stromu.
Musel, jestliže mu chtěl na slabě se chvějící zápěstí nasadit pouta.
Když bokem narazil na zem, z plic mu vylétl oblak vlhkého, zmrzlého vzduchu. Kovová pouta se mu vysmekla z prstů a zacinkala daleko z jeho dosahu.
Potřásl hlavou, ale ani to nepomohlo zahnat závrať. Otevřel oči. Bez NDéček, která po onom nárazu nadobro vypověděla službu, byla tma kolem hustá a neproniknutelná. Podíval se nahoru. Malé množství světla se odráželo od sněhu na bledé rysy únoscovy úzké tváře. Široce otevřené oči plné vlastního překvapení, ale i pevného rozhodnutí, ho vyděsily. Blondýn už víceméně sám dokázal udržet rovnováhu. Zdálo se, že se mu do nohou už vrátila síla. V ruce se mu pohupovala krví postříkaná větev.
Jader vyplivl krev a utřel si hřbetem ruky ústa. Tmavé kapky se černaly na sněhu. Sáhl si na temeno. Po krku mu tekl tenký pramínek.
„Mrzí mě to, člověče. Ale je to příliš důležité a na tebe moc složité.“
V momentě, kdy Jaderova hlava opět začala spolupracovat se zbytkem těla, vykopl nohy před sebe. Pak ho, bez námahy, strhl k sobě na zem. Únosce však byl rychlý. Jako svíjející se had se přetočil na záda, hned potom na bok a mrskl sebou směrem k Palmerově zbrani. Ruka tenčí než větev, kterou před chvílí svíral v ruce, vystřelila po pažbě.
Jenže Jader chytil lem špinavého kabátu včas.
Strhl ho zpět.
Muž byl okamžitě na všech čtyřech, neobratně na Jadera skočil a pověsil se na něj jako divoké zvíře. Pokoušel se ho svou muší váhou zatlačit do sněhu. Od prapodivných hodinek se odrazilo matné světlo a Jaderovu tvář proťala bolest, když se mu kov zaryl hluboko do kůže.
V šoku vykřikl, ale nepustil útočníka ani o milimetr. I když byl výrazně starší než on a také otřesený bolestivým úderem, stále byl dostatečně trénovaný a silnější než protivník. Prudce škubl rukou, která mu ještě před okamžikem svírala hrdlo. Kost v předloktí zapraskala, když se zlomila na víc jak dvě části.
Únosce zařval. Zvuk se odrážel jako ozvěna od tmavých lesů kolem. Velice rychle se potom ocitl před hlavní pistole. Jader se sbíral ze země, mířil na blonďáka a potácel se ke kmenu stromu, aby se o něj mohl zády opřít.
Už toho měl tak akorát dost. Ztěžka oddychoval. Utřel si zpocené čelo. I poloslepému bylo jasné, že právě prohrál. Zavrzání sněhu mu prozradilo polohu obou mužů. Palmerova sedící postava, pomalu se kývající ze strany na stranu, byla příliš blízko blondýnovi. Ten to dobře věděl a znovu se natáhl po chlapcově zbrani.
Jaké měl šance, že trefí jenom to, co chce? I když by střílel dost zblízka, v té tmě bylo takřka nemožné zastřelit jednoho, aniž by trefil i druhého. Jader zanadával, byl zoufalý.
Posupně na sebe zírali, oba poloslepí a odhodlaní. Tak se však nic vyřešit nedalo.
Nakonec jen obyčejná náhoda vychýlí ramena vah ve váš prospěch nebo neprospěch. Jader neviděl, co se k němu blížilo. Když se obrovitá postava Wolanského vyloupla ze tmy, byl muž překvapivě mlčenlivý, dokonce i jeho dýchání znělo tiše a mělce.
Reakce byla automatická jako mrknutí. V jednu chvíli byl tam, zakopával si o vlastní nohy a natahoval velké ruce po Jaderově tváři. V té druhé byl prošpikovaný záplavou střel, které jím proletěly jako kapky vody sítkem na těstoviny.
Ohromná masa těla začala svůj poslední pád celkem neobřadně, přesně tak, jako kdyby padal pytel brambor. Nejfyzikálnějším působením gravitačního zákona s sebou strhl Jadera a společně padali, do chaoticky rozházených dřevěných klád, které ještě před posledním zemětřesením byly tak dobrým útočištěm.
Obrys veliké hlavy, rýsující se proti hvězdnaté obloze, bylo to poslední, co Jader viděl.
Když přišla řeč na zemětřesení, byl svět v celé složitosti a učenosti úplně ztracený. Některé věci se přiznávají těžce, jiné dokonce jen na pokraji bezvědomí, spánku či života. Například jak to, že Jadera tohle vědomí, celkem upřímně řečeno, vždycky uspokojovalo. Břemeno přemýšlení tak nebylo na něm. Prostě se tak žilo lehčeji. Chodil a jedl, tvářil se jako všichni ostatní, že se vůbec nic neděje. Obyčejný život plynul bez výkyvů. Vždycky když udeřily další otřesy, zalezl si pod nábytek, díval se v obýváku na televizi, která se automaticky zapnula.
Z reklam se usmívaly známé tváře. Mluvily na něj, na lidi v ulicích, na každého:
„Je to v pořádku. Neboj se. To přejde. Jen vydrž, jsi v bezpečí.“
Uklidňovaly. V bezpečí.
Odvalil z prsou vojákovu mrtvou váhu. Byl sám. Lezl po čtyřech, bezbranný jako dítě. Jader se cítil všelijak, jen ne v bezpečí. Prvně v životě ho vědomí, že někdo ví víc než on, že někdo, na rozdíl od něj, rozumí tomu, co se kolem děje, ho vůbec nenaplňovalo klidem. Stalo se zdrojem čistého děsu, nikoli falešné jistoty.
Stáhl hlavu mezi ramena, pomalu lezl po sněhu a rukama osahával zem kolem. Upřímně doufal, že únosce tam zapomněl alespoň jednu část neuvěřitelně drahé a teď tak potřebné výstroje. Palmer mezitím zmizel bůhvíkam a mrtvola brýle neměla. Jediné, co teď měl, byly jeho vlastní, jenže ty byly nefunkční.
Ztuhlou a zmrzlou dlaní zavadil o ostrý roh trčící ze sněhu. Že by přece?
Zatáhl a drobná věc lehce vyklouzla ven. Zubatý okraj patřil šklebícímu se žlutému slunci, které se houpalo na krátkém řetízku. Ještě i ono se mu vysmívalo.
Otupěle zíral na Wolanského chladnoucí tělo. Tiché a klidné, nepronásledované žádnými démony. Zdálo se nějak menší než zaživa. Ležel tam jako další oběť prokleté planety. Ale nemusel se bát. Šance, že se k němu přidá zbytek kolegů, byla velmi vysoká.
„Jaký je to paradox,“ přemýšlel Jader. „Zabil jsem tě, ale nakonec právě tvoje krev zmátla únosce natolik, že jsem mu nestál za další kulku. V opačném případě bych tady už nebyl a nezabíjel čas rozjímáním.“
Seděl na zadku a připadal si slabý, zbytečný a hloupý. Bylo mu to všechno líto. Protože Wolanského měl rád takového, jakým býval, ne blázna, kterým se stal, hračku přírody. Bylo s ním fajn. Ve zlých časech na misích i mimo ně. Protože byl loajální a nikdy si nenechal ujít vtip. Protože nebyl žádná bábovka.
Protože teď ležel rozvalený naznak, nehybný, s otevřenými ústy. Svůj vzkaz už nedoručil, ať už to bylo cokoli.
Prudce zvedl hlavu a přimhouřil oči. Konečně ho upoutalo něco jiného než vlastní mizérie. Byl to záblesk světla mezi větvemi, slabý odraz od ocelového ramene. Posunul se dopředu, aby lépe viděl. Byla to halucinace?
Ještě trochu doleva a… bylo to doopravdy. Pomalý pohyb konstrukce se mu nezdál. Jestli chtěl vidět víc, musel se dostat blíž k mýtince. Přelézal roztroušené klády jako plížící se zvíře, funěl přitom a supěl. Skryl se za jednu ležící tak blízko, jak se jen odvážil.
Byl to skoro přelud. Velké rameno jeřábu se grandiózně pomalu a nehlučně spouštělo dolů, do vyhloubené díry. Kromě slabého a hlubokého hukotu nedoprovázel pohyb žádný zvuk.
Jader se snažil dýchat pravidelně, hryzal si spodní ret, aby nezapomněl, že to bez dýchání nejde, i kdyby chtěl. Bylo však těžké používat mozek, když se dusil vlastními zvratky, které mu neustále stoupaly nahoru ze žaludku. Sklonil hlavu a nad dřevem mu zůstaly trčet jen oči.
Jak daleko byla díra od místa, kde ležel? Se slabýma lidskýma očima si musel všechno promyslet dopředu. Díval se na sněhem poprášenou zem. Skoro ho ani nepřekvapilo další nehybné mrtvé tělo, které se vyjímalo proti jemně se třpytícímu povrchu. Jenom si přál – svědomí ho bodlo přímo mezi oči – ať je to raději velitel.
Mohl jen doufat, že Palmer, nebo to, co z něj zůstalo, si našel lepší zábavu, než se nechat zabít přímo před jeho očima. Tuhle radost by si velmi rád odpustil. Důkladně si prohlédl tmavé okolí. Nechtěl se přidat ke klubu pod lesními fialkami, jen co vystrčí nos z úkrytu.
Zcela zjevně se cosi dálo.
Vlevo na konci mýtiny zablikalo světlo, když kdosi přeťal linii spojující Jadera s oknem budky, v níž se svítilo.
Únosce, to bylo jasné. Musel řídit rameno jeřábu zevnitř. Platforma zavěšená na jeho druhém konci se pomalu a rovnoměrně nořila do tmy pod ní.
Jader se zachvěl.
Na platformě cosi leželo. Pytel? Asi. Ale dal by krk za to, že to bylo plné velmi vzácného obsahu.
Skoro vystřelil z úkrytu, rozběhl se jako smyslů zbavený a nechal by se zastřelit na místě, ale větev visící mu nad hlavou ho zastavila. Ostrý konec se mu zabodl do bolavé tváře, a čím víc se stromem bojoval, tím víc ho pahýly všude zraňovaly i na temeni. Zatočila se mu hlava a zoufale zavyl.
Padl na kolena.
Zvuky vycházející mu z hrdla byly jaksi tlumené, neostré. Uvědomil si, že závrať, sílící migréna a únava, jakou v životě nezažil, si vybírají daň. Už nemohl.
Lehl si do sněhu a vzdal se. Pozoroval vlastní dech, který mu z úst vycházel jako mražené obláčky páry.
„Do hajzlu,“ přemýšlel. „Jestli je tohle konec, tak ať to přijde rychle.“
Bolest mu vystřelovala z temena hlavy, z místa, kde narazil na kládu, dole z krku a mezi lopatkami. Každý nádech a výdech byl utrpením. Jak to předtím šlo ztěžka, tak teď to byla hotová tlaková komora.
Skoro uvěřil, že umírá. Kdy naposledy jedl? Nebyl schopný si vzpomenout. Ale i ta nejslabší představa jídla mu zkroutila žaludek a převrátila vnitřnosti. Uvnitř prostě neměl dost místa pro jídlo a vzduch.
Pevně sevřel dlaň kolem přívěsku a stiskl. Umělohmotné hroty se mu hluboce zabořily do kůže a probraly ho z tranzu.
„Ne, tohle ještě nemůže být konec!“
Donutil se pohnout. Nejdřív jen o centimetr. Pohnul prstem. Potom rukou. Nakonec se převalil na břicho. Vyškrábal se na kolena a po čtyřech lezl kupředu, jenom proto, aby znovu padl k zemi.
A znovu.
A znovu.
Manévroval jako kojenec mezi kmeny stromů, zastavil ho až pohled, který se před nim otevřel.
Únosce vyrazil z chatrče. Nikdo jiný v daném stavu by nebyl schopný správně použít čelovku. Obešel nohu konstrukce a namířil si to přímo ke klesající plošině. Jader obtížně nasával nosem vzduch. Narovnal se a opřel se o kolena. Svět se před ním rozpadával; skvrny všemožných barev mu tancovaly před očima. Následoval světlo čelovky jako světlo majáku. Stalo se jeho jediným cílem.
Neudělal však ani krok blíž. Na druhé straně díry, částečně ukrytý za nohou jeřábu, seděl Palmer a zuřivě se pohupoval. Brýle mu napůl visely z tváře. Vrčel a díval se přímo na Jadera, dokud…
Pohyb torza se zastavil a na tváři se mu objevil široký zubatý úsměv. Jader věděl, že má problém.
„Hodnej chlapec,“ řekl špinavý a vyhublý muž mladíkovi a tahal přitom za tlusté lano. „Jen zůstaň tam, kde seš.“
Jader vylovil z kapsy sluneční přívěsek, zdvihl ho do vzduchu a pomalu jím začal kývat. Netušil, jaký to bude mít na chlapce efekt, ale nic lepšího jeho vyčerpanou mysl nenapadlo. Hned nato se koutky Palmerových úst zkroutily ve snaze vyslovit jakési slovo.
„Oh, bože,“
Palmer se snažil vyslovit jeho jméno.
Únosce se otočil k chatrči.
„Počkej tady, chlapče. Ne abys skočil dolů. Dobře? Co? Co chceš?“ zeptal se.
Vykřikující mladík na okamžik odvrátil jeho pozornost. Palmer namířil prstem na slunce, které se nyní houpalo na Jaderově opasku.
Teď, anebo nikdy!
Konečně měl alespoň projednou štěstí. Muž ani nestihl otočit hlavu, když se mu na útlý krk pověsilo staré, ale statné tělo. Moment překvapení opravdu zafungoval.
Překvapeně zavřískl. Šokovaný útokem sáhl po pažbě zbraně ukradené Jaderovi, která mu celkem zbytečně visela na rameni. Musel si být opravdu jistý, že je sám, když byl tak neopatrný. Nebyl schopný rozhodnout se, jestli má raději uchopit jedinou věc, která by mu mohla zachránit život, nebo se chytit jednoho z lan visících z konstrukce. Zaváhal a pod vahou Jaderova statného těla uklouzl po ledem pokryté zemi. Padali dopředu, do díry!
Jader se držel únoscova krku jako klíště, tvář zabořil do dlouhých mastných pramenů, škrtil a tahal. Ve snaze zabránit nevyhnutelnému mávala jeho oběť zoufale rukama před nedobrovolně sdíleným tělem.
Plošina nepřestávala klesat. Ve chvíli, kdy do ní s třesknutím narazili, se pomalu houpala asi dvě stopy nad okrajem díry. Pod náhlým nárůstem váhy na jedné straně se zhoupla na drahou stranu, nedaleko Palmerových nohou. Nakonec se zastavila skoro nad středem. Její pohyb byl neuspořádaný, chaotický.
Jader musel využít zbytek energie, aby se udržel na dřevěném povrchu. Druhý muž se snažil o totéž.
I když po nárazu ztratil čelovku, která se skutálela po nakloněné plošině do tmavé díry, na rozdíl od Jadera se posbíral celkem svižně. Znovu zamířil Jaderovi do tváře. Šíleně se mu třásly ruce.
Přitlačil si zlomené zápěstí k hrudníku a potichu zavyl. Jader to věděl. Muž byl definitivně a neodvratně rozhodnutý skončit to tady a teď. Zvažoval své šance. Oba byli skoro slepí a s klesající plošinou se to vteřinu po vteřině zhoršovalo. Oba byli zraněni. I když to byl slaboch, hubený a v šoku, přece jen to byl on, kdo držel v ruce zbraň.
Jader ji znal. Bylo těžké přesně z ní střílet i za normálních okolností a šance, že ho únosce trefí nejistou a slabou rukou, nebyla příliš vysoká.
Jader byl trénovaný, ale mnohem starší, a reakční čas tomu musel přiměřeně odpovídat.
Blondýn však měl jednu výhodu, a to možná rozhodující. Jak padali a Jader mu visel na krku, ucítil na předloktí jemné škrábnutí plastikové hrany. Sice to pořádně neviděl, ale i tak pochopil, co mužovi dávalo celkem slušnou šanci na výhru: měl na tváři plynovou masku.
Zatímco Jader bojoval o každý nádech, jako kdyby stál na vrcholku vysoké hory, nasával do plic řídký vzduch a překonával přitom závratě, únosce se připravil dobře.
Nakonec tedy neztrácel rozum. Bylo to skutečně tak.
Při takhle rozdělených šancích měl Jader jen jednu možnost. Převalil se přes okraj plošiny a pevně se chytil prsty. Zamrkal do tmy. Blondýnova šokovaná tvář se zjevila přímo nad ním. Pevně uchopil Jaderovo zápěstí a vší silou zatáhl.
Když pochopil definitivnost jeho plánu, zaječel. Nechtěl ho za nic na světě pustit. Vřeštěl pod maskou, slova byla zkreslená a kalná. Zuřivě si ji strhl.
„Jdi k čertu! Polez nahoru, slyšíš mě?! To není pro tebe! Seš příliš starej!“ třásl se jako osika, skoro mu nebylo rozumět. „Nechám tě jít, slibuju, že tě nezastřelím. Jenom polez nahoru. Prosím, poslouchej mě!“
Bylo ale příliš pozdě. Jaderovi se točila hlava, prsty mu klouzaly. Už se nebyl schopný udržet.
Padal do tmy a jen ozvěna mužových výkřiků se odrážela od okolních stěn. Všechno se třáslo. Nebo to byla halucinace?
Nakonec pád nebyl tak dlouhý, jak se obával. Na zem dopadl zády a jen slabé plesknutí prozradilo, že se přestal pohybovat. Bylo to jiné, než očekával. Ležel na čemsi sametovém a hřejivém. Hotový ráj pro týrané údy a plíce.
Široce otevřel oči. Slabé světlo lampy ozařovalo kousek země vedle měkké matrace z trávy a malých bílých květů, na něž dopadl. Drobné okvětní lístky keřů ostružin, které pěstovala jeho bejvalka.
Hluboký výdech a nádech. Plíce se roztahovaly exponenciálně s každým pohybem. Bylo to krásné, nenahraditelný pocit molekul kyslíku proudících dolů hrdlem přímo do centra pomláceného těla.
Skřípající zvuk shora ho vytrhl z krátkého odpočinku. Plošina musela dál klesat, i když zvuk bylo to jediné, co tomu nasvědčovalo. Opatrně sáhl po jemném kvítku, který se mu pohupoval u kolena, a zarazil se.
Pohnul se!
A nejen to. Skoro jako kdyby se k němu nakláněl, nechal se pohladit a… usmál se. Cože?! Jader si protřel oči a podíval se blíž. Malý květ vypadal stejně jako předtím. Ne, neviděl ho usmát se. To je přece nemožné. Jen to cítil.
Zmateně vrtěl hlavou. Sáhl po čelovce. Sklo sice měla prasklé, ale fungovala. Na průzkum nejbližšího okolí to stačilo. Světlo tancovalo po stěnách člověkem vyhloubené jeskyně, dokud se neztratilo ve tmě na druhé straně. Lampa, kterou Jader otáčel v rukách, byla příliš slabá, aby dokázala ozářit celý člověkem vyhloubený prostor. Ruka se mu zachvěla.
Co to – proboha – je?!
Dole na zablácené zemi byly početné hroby. Nebo to byly spíš rakve? Přetočil se a po kolenou se doplazil k nejbližšímu hrobu. Měl hnědý, poddajný povrch a okamžitě se vrátil do původního tvaru, jakmile odtáhl prst. Bylo to hladké, houbovité a šeptalo mu to do ucha. Byl to tlumeně přidušený dětský hlas, který k němu hovořil ze tmy.
Třesoucí se rukou škubal kuželem světla z jedné strany na druhou, na vlhký strop a dál do tmy. Odkud to přicházelo? Vyděšený a sám byl ztracený v tmavém světě, pronásledovaný duchy mrtvých dětí.
„Vstávej, idiote!“
Jaderova tvář se zvedla nahoru tak prudce, že zapomněl namířit paprsek světla správným směrem.
Přimhouřené oči se odvrátily, když je nakonec zasáhl. Dalo mu to alespoň trochu času, aby se vzpamatoval.
„Cos jim udělal? Co to je?“
„Vypadni odsud! Hned! Nemám čas se s tebou vybavovat.“
Zaclomal Jaderovým ramenem, ale namísto toho, aby ho zvedl, ocitl se sám na zemi. Jader použil všechnu energii, kterou za chvíli načerpal, aby blondýna přibil k zemi. Dýchal mu do špinavé, zpocené tváře.
„Co chceš ty, je mi úplně fuk. Mluv, nebo ti zlomím i ten tvůj tenký krk,“ zahučel Jader a na potvrzení obtočil prsty kolem protivníkova krku.
Stiskl.
Mužovy oči vylézaly z důlků. Viděl přicházet konec, který byl blízko, velmi blízko. Tváří v tvář starému mazákovi měl nulovou šanci a dobře to věděl. Dlouhé prsty zdravé ruky nalepil na Jaderovu tvář a nehty vtlačil do rozevřené rány.
Temný zvuk, přicházející ze tmy, už Jadera neděsil. Byl blíž, mnohem blíž než předtím. V bledém světle lampy se vak za únoscovou hlavou pohnul.
Byla živá!
Dokud člověk pod ním nevydechne, nebude v bezpečí. Jader se o to chtěl postarat co nejdřív.
„Myslíš, že tě pustím a nechám, abys ji zabil?“
„To bych ne…,“ pípl blonďák dusící se vlastními slovy. „Oni nejsou. Ne mrtvé. Mragan je chce živé. To bych nikdy neudělal!“
Jader nenávistně zasyčel. Zuřivě zatřásl mužem, mlátil mu hlavou o zablácenou zem. Znova a znova.
„Kdo je, kurva, Mragan? To je tvůj bůh? Démon? Tvoje matka?“ přitlačil ještě víc, úplně zapomněl, že chce odpovědi.
V temnotě jeskyně, kde jen slabé světlo čelovky tancovalo po jejich zpocených a zkřivených tvářích, kde se vystrašené sténání děvčátka odráželo od neviditelných stěn jako ozvěna, byl smích to jediné, co Jader nečekal. Chatrné tělo pod ním se otřásalo v záchvatech řehotu.
Vzhledem k tomu, že nepochopil pointu, rychle mu docházela trpělivost. Nakonec se blondýn přestal smát, ale v očích mu zůstaly zbytky úšklebku.
„Ona je všechno, co znáš. Je všude pod tvýma nohama. Jenom díky ní žiješ, ty idiote! Právě kvůli takovým ignorantům, jako seš ty, co neslyší, když pláče, potřebuje mě. Nejsem jediný,“ zarazil se a lapal po dechu pod tlakem Jaderovy ruky. „Pláče. Oplakává naši smrt, neslyšíš? Necítíš to? Když se třesete to sbohem jejím dětem. Nám! Potřeboval…“
Jader potřásl hlavou a otevřel ústa, aby ten nonsens ukončil, když najednou měl v setině sekundy vyražený dech a muž vyklouzl z jeho sevření.
Něco ho táhlo směrem k temnotě, pryč od únosce. Jader zhrozeně zaječel. Byla to však krátká jízda. To něco, skryté před jeho očima ve tmě, ho uchopilo za kotníky, srazilo je k sobě a postupně ho obepínalo stále výš v těsném, přetěsném objetí.
Jader v šoku vyknkl. Omráčený a zpanikařený sáhl dolů, aby se zachránil před neviditelným útočníkem. Něčím nebo někým daleko horším nebo ďábelštějším než cokoliv, co kdy v životě viděl. Jako v mrákotách vnímal pohyb vedle sebe, jak se k němu po čtyřech doplazil blondýn. Světelný kužel poskakoval v tmách.
„Ne! Néééé!“ řval muž, když konečně zamířil nezkrotitelnou lampu na Jaderovo vzpírající se tělo. „Cos to udělal?!“ zavzlykal tak zoufale, jak by chlap nikdy neměl.
Jader s hrůzou sledoval, jak mu cosi šplhá po stehnech vzhůru. Obrovský had ho obtáčel, pleskal paúdy po zemi a tahal ho hlouběji a hlouběji do květinového lůžka, na které předtím dopadl. Nebylo to zvíře, ohavné tlusté chapadlo se daleko víc podobalo rostlině než čemukoli jinému. Vyrůstaly z něj tisíce drobných lístků a bílých kvítků.
Bylo to strašné a pochovávalo ho to zaživa do vlastního, krásného hrobu.
Muž vedle něj se dusil slzami, vzlykal a z úst mu vycházely nesrozumitelné nadávky adresované Jaderovi. Chytil nezastavitelné chapadlo, které se čím dál pevněji obtáčelo kolem policajtova břicha. Oba odporovali zelenému tlaku do té chvíle, než to blondýn vzdal. Namířil chvějící se světlo Jaderovi do tváře.
„Co to děláš? Pomoz mi! Pomoz mi!“
Jader skoro cítil, jak muž potřásl hlavou za světlem lampy.
„Je pozdě. Posral jsi to. I já jsem selhal.“ Údy živého hrobu pevně chytily Jaderova zápěstí a přitiskly je k tělu. „Nikdy ses neměl dotýkat té postele. Nebyla pro tebe. Seš příliš starej!“
„Cože?!“ štěkl Jader. „Spadl jsem na to. Já jsem ne…“
„Neměl ses ho chytat. Toho květu. To byl klíč. A ty jsi to spustil.“
Teď, když měl nohy i ruce pevně spoutané, ovanula ho odporně sladká vůně. Zdvihl oči k únosci. Bál se.
„Co se to děje? Co to je?“
„Nevím. Mragan chtěla mladé. Nepoškozenou, perfektní DNA. Ne jako je ta tvá. Ona měla být poslední a kryt by se zavřel. Teď… nevím. Posrals to,“ zarazil se.
Ztěžka dýchal, naklonil se nad něj a zašeptal:
„Myslím si, že umřeš.“
Poslední zbytky světla z čelovky zmizely v nenávratnu, když mu to přikrylo i tvář. Pozůstatky stále ještě fungujících rohovek tvořily barevné skvrny. Oční bulvy pod víčky tancovaly pod tlakem hadova těla. Ústa mu to zavřelo s posledním výkřikem.
A ta bolest, nesnesitelná a otupující, lámající končetiny a dusící. Řval by, kdyby mu cosi nevlézalo do hrdla a nosních dírek.
„Nebojuj s tím!“
Takový jemný hlas. Otevřel by oči, kdyby mohl. Škublo by to s ním šokem, kdyby to šlo. Vzdáleně to připomínalo lidské hlasy, kdysi k němu doléhající skrze brýle. Byl to takový ten pocit něčí přítomnosti v jeho mysli. Jenomže to bylo miliony světelných roků vzdálené jakékoli známé zkušenosti. Především to, co se ho teď dotýkalo, nebyla lidská mysl. Ne, to nebyla.
„Nebojuj se mnou. Vzdej se mi.“
Bylo to tu znovu. Zvuk jemný jako pírko, skoro nefyzický.
Tentokrát se vzdal. Uvolnil svaly a poddal se pocitu, ať už to bylo dobře či špatně – halucinace umírajícího mozku, nebo skutečná, existující entita.
Byl konec.
Události předcházejících hodin, únava starého těla, kostí, žil a tkaniva, si konečně vybraly daň. Vydal ze sebe všechno, co mohl, a přišel čas se vzdát.
„Výborně. Teď mě vnímej.“
A stejně jako proud čistého voňavého vzduchu předtím oživil umírající plíce, když spadl do díry, najednou se každá jeho buňka plnila hřmící, chladivou tekutinou. Tišila napjaté, zraněné svaly, potrhané šlachy a bolavou tvář. Léčila. V každém směru, skrz naskrz se stával čímsi jiným.
Plaval tmou. Už nebyl tím, koho znal, jeho lidská podoba se změnila v něco lepšího. Byl tím pohlcený, celé tělo, celá mysl.
Jader, kterým býval, zmizel. Spojení se obnovilo a on se vrátil tam, kam patřil. Byl doma.
Teď, když bolest ustoupila, objevila se jiná. Mnohem horší, byla to bolest zlomeného srdce, ztracených dětí, bolest nad zničenými a opuštěnými… mrtvými. Každý z nich byl nenahraditelný.
Jeho láska k nim byla příliš silná a nepotlačitelná. Až tak, že porušovala všechna pravidla.
Letěl temnotou, směřoval pryč, pryč od bývalých bratří, jejichž tváře ho odsuzovaly. Je spoutával strach ze života a jeho síly. To oni ho nutili vzdát se všech živých věcí, které chodily po jeho točící se podobě, zas a znovu. Bratři nenáviděli riziko nákazy, protože tomu tak říkali.
Nákaza.
Ona, Mragan se rozhodla, že tentokrát to bude jiné. Raději opustila bezpečí kruhu sdíleného s ostatními bytostmi jeho druhu, které vychutnávaly sálavost centrálního tepla, než aby znovu zavraždila křehký a vzácný dar života, kterého si tak vážila a cenila. Pozorně ho sledovali, nenechávali mu prostor k chybám. Ostatně, nebylo by to poprvé, kdy jim v tom lhala.
Pozorovali její výběr a hodnotili ho. Mezi mnoha možnostmi destrukce života si vybrala odchod. Viděli ji truchlit, oplakávat tento konec. Nikdo z nich však neviděl všechno.
Protože nikdo z nich nevěděl, co nesla hluboko ve svém nitru. Žádný z nich, přes svou velikost, důležitost a velkolepost, si nevšiml krytů. Nová útočiště naděje budoucího úsvitu pro její děti. Postavená rukama slabých a obývaná těmi nejlepšími. Jednoho dne z nich povstane nová krev. Cena za to rozhodnutí však byla vysoká, když smrt těch ostatních, každé jednotlivé částice, se jí zdála být její vlastní.
Pro naději však cena není nikdy příliš vysoká.
překlad Vlado Ríša
