Ranní píseň světla a tepla ozařovala obzor, když strážkyně země Frere-Jones Roederová vyšla ze dveří svého domu. Červeně zářící tečky víl kroužily v oparu nad řekou, jenž se přeléval přes její nedávno zoraná slunečnicová pole. Krávy bučely v chlévě, jak se dožadovaly odlehčení od mléka. Slepice pleskaly křídly, když slétávaly z hřadů na střeše jejího domu tvořené drny trávy.
I když chladný jarní den sliboval krásné počasí, zrnka ve Frere-Jonesině těle se chvěla v záplavě smutku, když žena vyhlédla na nedalekou prašnou cestu. Kočovníci u cesty vše balili a nakládali na karavan. Zjevně její slib bezpečnosti nebrali natolik vážně, aby se odvážili zůstat třeba jen o pár hodin déle.
Frere-Jones klepla na panel zpráv u dveří, aby strážce ostatních území upozornila, že karavana odjíždí. Pak zvedla svou dárkovou tašku a vyběhla ven, aby se rozloučila.
Když Frere-Jones zavřela dveře, objevila se jí ve výšce očí červená víla s tváří jejího životního partnera. Z těla víly vytvořené ze zrnek na ni přeskočil záblesk paměti. Jedna z Haoquinových vzpomínek, z doby krátce po jejich svatbě. Pohádali se kvůli nějaké hlouposti – jak to tak u novomanželů bývá – a Haoquina podráždila Frere-Jonesina neústupnost.
O víc se s ní ale víla nepodělila Tenhle záblesk vzpomínky na Haoquina neukázal, jak se Frere-Jones a Haoquin usmířili. Nepřipomněl jí, jak mladí manželé zakončili den procházkou ruku v ruce po lesních cestách její země.
Frere-Jones mávnutím ruky vílu odehnala, nezajímalo ji, jestli její smutek rozzlobil zemi a její zatracená zrnka. Kočovníky měla ráda Kdykoli by jim dala před zrnky přednost.
Víla přešla do vzteklého bzukotu a vyrazila nad slunečnicovými poli za ostatními.
Frere-Jones došla k vozům karavany, u kterých kočovníci odpojovali energetické systémy od solární a větrné elektrické sítě její farmy. Vůdce karavany kývl na Frere-Jones, zatímco k prvnímu vozu připojoval koňské čtyřspřeží.
„Děkujeme, žes nám dovolila připojit se,“ řekl jí muž. „Naše solární kolektory vůbec nestíhají, když je zataženo.“
„Není zač,“ odpověděla Frere-Jones. „Vyřiď ostatním karavanám, že u mě vždycky najdou pomoc. Energii, vodu nebo potraviny, vždy se podělím.“
Když skončili se zdvořilostmi, Frere-Jones spěchala podél řady vozů.
Prvních pět, kolem kterých prošla, byly velké vícegenerační maringotky s mohutnými keramickými koly vysokými jako ona. Nalepené červené pásky vyznačovaly jizvy vozů z dřívějších bitev. Kočovníci věřili, že každou bitvu, kterou přežili, stálo za to uctít.
Na Frere-Jones procházející kolem se usmívali dospělí, mladiství i děti; všichni ve spěchu zapřahali koně, ukládali zavazadla a rozkládali solární panely.
Frere-Jones mávala na Kameronovic dvojčata, kterým bylo pouhých sedm let, a přesto již balila med a řemeslné výrobky své rodiny. Frere-Jones sáhla do kapsy a podala dvojčatům drobné světluščí oblázky. Když jste kamínkem hodili, proměnil se v mechanickou světlušku, která na pár vteřin letěla v pruzích barvy duhy. Dívky se zahihňaly – světluščí oblázky byly skvělé žertovné předměty. Děti jimi rády házely, když dospělí v noci seděli kolem ohňů – vypouštěly roje světlušek, které každého vylekaly.
Frere-Jones objala dvojčata a šla dál, až se konečně zastavila před úplně posledním vozem karavany.
Byl to malý vůz, stěží se do něj vešla jedna rodina. Vyroben nebyl z keramiky, ale ze starého ocelového pancéřování zpevněného příhradovými nosníky. Místo jasných pruhů k poctě dřívějších bitev měl vybledlý vínový lak, který se postupně odlupoval ze stěn. Na jedné straně vozu byly patrné velké krátery po zásazích. Zadní dveře obklopovaly dlouhé škrábance od velmi tvrdých drápů, které napadly pancéřové žaluzie vozu.
Hodně ošklivý vůz. Přesto však poslední útok ustál a nerozbil se. Vůdce karavany Frere-Jones prozradil, že předchozí karavana této rodiny byla napadena před několika měsíci. Všechny keramické vozy v karavaně byly zničeny, ale tento vydržel.
Frere-Jones nakrmila posledními kostkami cukru koně zapřažené do vozu, silnou dvojici, která radostně ržála, když se zrnka v jejich tělech chvěla souhlasně s těmi jejími. Koně se zrnkům každé země dokonale přizpůsobili, protože se živili místní trávou a senem. Díky této přizpůsobivosti koně obvykle útoky přežili, i když jejich karavana byla zničena
„Dobré ráno, vrchní strážkyně Frere-Jones,“ pozdravila ji dívka jménem Alexnya uklonila se a pozvedla si strany kožené vesty, jako by na sobě měla nějaké hezké šaty. Většina dětí v karavaně nosila splývavé bavlněné oblečení, ale Alexnya měla raději kožené košile, vesty a kalhoty.
„Vrchní strážkyně Frere-Jones, jsme poctěni tvou přítomností,“ přivítala ji Alexnynina matka Jun přehnaně formálním způsobem. Její manžel, Takeshi, stál za ní a tělem kryl jejich mladší dceru a syna, jako kdyby je Frere-Jones mohla nějak ohrozit.
Od toho útoku jsou opatrnější, napadlo Frere-Jones. Levou stranu Junina hubeného obličeje protínala čerstvá jizva a Takeshi ještě kolem krku nosil léčivý límec. Jejich dvě malé děti, Miya a Tufte, měli pláč na krajíčku, že se k nim strážkyně dostala tak blízko. Když se na ně Frere-Jones usmála, obě děti se s úprkem ukryly ve voze.
Nebojácně tam zůstala stát jen Alexnya, hleděla Frere-Jones do očí a dávala tak najevo, že se žádného nebezpečí od této strážkyně země neobává.
„Přinesla jsem vaší rodině dárky,“ oznámila jim Free-Jones.
„Proč?“ zeptala se Jun podezřívavě.
Frere-Jones se odmlčela, nebyla zvyklá vysvětlovat. „Dávám dárky všem rodinám, které táboří na mých pozemcích.“
„Na zemi, kterou chráníš,“ dodala Jun a podrbala si jizvu na tváři. Jako by chtěla Frere-Jones připomenout, co provedli strážci, kteří zaútočili na jejich předchozí karavanu.
Frere-Jones smutně přikývla. „Jsem strážkyní mé země,“ řekla „Nepřála jsem si to. Kdybych mohla odejít, mohla bych… můj syn…“
Frere-Jones se otočila a zamířila na svou farmu dojit krávy. Práce jí dávala zapomenout na vzpomínky. Ale Alexnya k ní přiskočila a chytia ji za ruku.
„Slyšela jsem o tvém synovi,“ řekla jí Alexnya. „Teď je z něj kočovník, že?“
Frere-Jones se ušklíbla „Přesně tak. Putuje po východních cestách v karavaně se svou partnerkou a dětmi. Potkáváme se jednou za čtyři roky, kdy země dovolí, aby se jeho karavana vrátila“ Frere-Jones podala Alexnyi dárkovou tašku. „Vezmi si to, prosím. Přiznávám, že je to sobecký dar. Chci, aby kočovníci dávali pozor na mého syna a jeho rodinu. Aby jim pomohli, kdyby to bylo potřeba.“
„Kočovníci své druhy chrání,“ prohlásila Jun bezbarvým hlasem. „Není nutné nás uplácet kvůli tomu, co už stejně děláme.“
Alexnya, navzdory matčiným slovům, si plátěnou dárkovou tašku vzala a otevřela ji. Vytáhla velkou cívku s vláknem a několik krátkých nožů.
„To vlákno je vyztužené nanoštíty,“ vysvětlila jí Frere-Jones, „pevnější nenajdete. Můžete ho zapříst do dětského oblečení. Krátké nože vyrobil jeden kočovný biokovář a jsou údajně nerozbitné…“
Frere-Jones se odmlčela, protože už ji nic dalšího nenapadlo. Připadalo jí hloupé, že kočovníci měli zakázáno na vlastní ochranu používat modernější zbraně než meče a nože, i když věděla, proč to zrnka požadují.
„Děkuju, Frere-Jones,“ řekla jí Alexnya a znovu se uklonila „Moje rodina je ti vděčná za tyhle dárky, které se nám na cestách budou hodit.“
Frere-Jones už neměla co dál říct, a proto úklonu opětovala a vyrazila zpět. Snažila se při tom nemyslet na to, že důvodem odjezdu karavany z její země je ona sama
* * *
Toho večera Frere-Jones zažehla v krbu zářící kameny a usedla na svou oblíbenou pohovku. Mihotavé plameny kamenů zbavovaly její tělo únavy. Ještě pár týdnů a chladné noci konečně z její země vyžene příchod jara v plné síle.
Frere-Jones nevítala jaro tak nadšeně jako kdysi. Po celém údolí ostatní strážci oslavovali začátek vegetačního období tanci, slavnostmi a za vlahých nocí návštěvami lesa se svými partnery a přáteli.
Frere-Jones se už těchto oslav neúčastnila. Vnímala vzrušení země prostřednictvím zrnek – nutkání k páření zvířat, pučení stromů, růst nově zasetých semen na jejích polích. Vnímala, jak se krávy na pastvině o sebe otírají krky, a instinktivně si sáhla rukou na hrdlo. Vycítila několik laní skrývajících se v okolních lesích, a dotkla se břicha, když kolouši v jejich dělohách začali kopat. Dokonce cítila, jak roste tráva na drnové střeše a stěnách jejího domu, kořeny se pomalu natahovaly dolů, zatímco voda proudila kapilárami nahoru do svěžích zelených listů.
Zrnka Frere-Jones, jako strážkyni této země, dovolila v okruhu dvou mil kolem ní vnímat, jak všechno roste, žije a umírá. Dokonce matně vnímala strážce na okolních pozemcích – Jeroboam se svou rodinou večeřeli ve svém strážním domě a Chakatie lovila jeleny v lesní rokli na svém pozemku. Chakatie se zřejmě připravovala na jednu z krvavých rituálních hostin, kterými její rodina vítala jaro.
Frere-Jones usrkla teplé svařené víno a potom pohlédla na panel zpráv ve svém domě. Nebylo příliš brzy na další hovor se synem? Snažila se s Coltonem spojit před pár hodinami, nepodařilo se jí ale navázat spojení. Byla na to zvyklá – karavany kočovníků se často pohybovaly mimo komunikační sítě – to ale neznamenalo, že by ji to trápilo méně. Alespoň, že s ní zase mluvil.
Frere-Jones dopila víno. Zatímco si nad sporákem ohřívala další hrnek, soustředila se, aby nevnímala víly tančící před kuchyňským oknem. Víly obvykle reagovaly na potřeby a pravidla země, ale tyhle víly podle všeho zrnka stvořila jen proto, aby ji obtěžovaly. Zrnka si dobře uvědomovala, že Frere-Jones nenávidí svou roli v řádu a správě této země.
Zvenčí na ni zíraly dvě víly s tvářemi jejích rodičů. Ostatní víly, které ji pozorovaly, měly tváře ještě vzdálenějších předků. Několik víl vyslovovalo Frere-Jonesino jméno, jako by jí chtěly připomenout povinnosti strážce, zatímco jiné mluvily v záblescích vzpomínek zopakovaných zrnky ze života jejích předků.
Kašlu na povinnosti, pomyslela si a vypila půl hrnku vína. Kašlu na to, za to, co jste udělali Haoquinovi.
Žádná z těch víl naštěstí neměla tvář jejího partnera. I když zrnka mohla snadno vytvořit víly s Haoquinovou tváří, věděla, že by neměla Frere-Jones příliš provokovat, když byla opilá.
Když Frere-Jones odcházela z kuchyně, zastavila se před domácím oltářem. V kamenné míse na podstavci stály tři z kamene vytesané figurky – ona, její syn a Haoquin. Sošky velikosti dlaně spočívaly na červeně zářícím písku vyplňujícím dno mísy.
V mihotavém světle zářících kamenů se zdálo, jako by figurky ožily a vlnily se, zastíněné tváře jako by Frere-Jones vinily z neznámých zločinů. Strážkyně se dotkla Haoquinovy tváře – vnímala jeho ostré lícní kosti a zlomyslný úšklebek – potom se červený písek z mísy začal šplhat nahoru po sochách, až její rodina slabě rudě světélkovala nad tmavším pískem dole.
Když se dotkla Haoquina, červená zrnka jí popálila prsty a propojila ji s tím, co zbylo z jejího partnera. Vnímala jeho kosti na rodinném pohřebišti na okraji lesa. Vnímala hmyz a mikroby, kteří požírali jeho ostatky a pohlcovali jeho zrnka, než zemřou a pohnojí zemi, stromy a ostatní rostliny po celém území, a tato zrnka pak sežerou jeleni, krávy a králíci. Kdyby Frere-Jones zavřela oči, téměř by cítila Haoquinova zrnka pulzující v okolní půdě. Téměř si představovala, že se k ní vrátil a objal její unavené tělo.
To ale nemůže. Byl v nenávratnu. Dál přežívaly jen jeho dozvuky v mikroskopických zrnkách, která se ukrývala v jeho těle a která se nyní znovu rozptýlila do okolní země.
A její syn byl ještě dál mimo dosah zrnek, přinucen opustit zrnka i její území, když se z něj stal kočovník.
Frere-Jones tvrdě dosedla na dlažbu a rozplakala se, prázdný hrnek na víno sevřený v rukou.
Ležela na podlaze omámená vínem, když ji probudilo bušení.
„Frere-Jones, musíš nám pomoct!“ zavolal na ni ženský hlas. Ten hlas znala – Jun, z rodiny kočovníků, která odjela ráno.
Frere-Jones se třásly ruce, prsty ohnuté jako drápy. Zrnka v jejím těle zuřivě protestovala proti tomu, že kočovníci zůstali na jejím pozemku.
Ne, přikázala rázně zrnkům, aby se zklidnila. Je příliš brzy. Bude to trvat ještě pár dní, než vyčerpají pohostinnost této země.
Zrnka v jejím těle se podrážděně chvěla jako oblázky v prázdné tykvi na vodu. I když by ji zrnka měla poslechnout, Frere-Jones pro jistotu přešla na druhou stranu a zvedla z podlahy několik keramických dlaždic. Vytáhla z úkrytu Haoquinovu ručně vyrobenou laserovou pistoli a zasunula si ji za opasek na zádech. Teď byla připravena střelit se v případě nutnosti do hlavy.
Frere-Jones se přesvědčila, že je připravena, a otevřela dveře. Stála tam Jun s Takeshim a podpírali Alexnyu, která na nich visela jako opilá, sledovala ji ale očima až příliš bdělýma a vnímavýma. Alexnya se třásla v křečích, svaly se jí napínaly, když slabě chrčivě sténala bolestí, neschopná ani silněji křičet.
Frere-Jones se přes rodinu podívala ven. Spojila se se zrnky ve zvířatech, rostlinách a půdě své země. Na svém pozemku žádné další strážce necítila. Kdyby tady někdo z nich tyhle kočovníky našel…
„Vezmi ji dovnitř,“ pobídla Jun. „Takeshi, schovej váš vůz a koně ve stáji.“
„Až později,“ namítl Takeshi, který chtěl zůstat se svou dcerou.
Jun na něj vyštěkla: „Nebuď blázen, Taku. Nikdo nás nesmí vidět. Když přece všichni vědí, že naše karavana odjela“
Frere-Jones vzala Alexnyu do náručí, zrnka jí dodala sílu, takže jí připadalo, že dospívající dívka neváží více než malé dítě. Takeshi spěšně zamířil zpátky k vozu, z jehož otevřených dveří vyděšeně vykukovaly dvě mladší děti.
Frere-Jones odnesla Alexnyu do Coltonova starého pokoje a položila ji na postel. Alexnya se stále chvěla v křečích, zatínala svaly a třásla se, pokožku nepřirozeně bledou.
„Prosím,“ zaúpěla Alexnya „Prosím…“
Jun vzala dceru za ruku a Frere-Jones se k dívce naklonila. Zrnka v krvi Frere-Jones šíleně vyváděla, vysunula jí špičáky ostré jako břitvy připravené zanořit se do krků těchto kočovníků. Frere-Jones zhluboka dýchala, aby se uklidnila, a zalykala se pachem Alexnyina potu. Obsahoval lehký nádech zrnek v Alexnyině těle.
„Je nakažená,“ řekla Frere-Jones udiveně. „Zrnky. Mými zrnky.“
Jun přikývla, rozzlobený výraz ve tváři, jako by tuhle ohavnost způsobila Frere-Jones osobně. „Čím víc jsme se z tvé země vzdalovali, tím silnější bolest cítila. Nepřestávala křičet, dokud jsme se neodpojili od karavany a nezamířili zpět za tebou.“
Frere-Jones tiše zamručela „To je neslýchané,“ prohlásila „Zrnka by neměla kočovníky nakazit.“
„Mezi kočovníky se traduje, že se to může při vzácných příležitostech stát. Taky se mezi námi říká, že každá strážkyně země má lék, který nás té nákazy může zbavit.“
Frere-Jones to pochopila. Odběhla do kuchyně a popadla svou pohotovostní brašnu. Uvnitř byla skleněná lahvička zpola zaplněná slabě světélkujícím červeným práškem.
Ten prášek nepoužila od doby, kdy se Colton stal kočovníkem. Silně ztlumená záře prášku znamenala, že lék po těch letech výrazně ztratil na účinku. Většinu zbývajícího léku si po Coltonově odchodu od ní vzala Chakatie, z obavy, že by se mohla Frere-Jones pokusit o sebevraždu předávkováním. Teď jí zbývalo jen půl lahvičky téměř bezcenného léku.
Nic jiného ale neměla. Podržela lahvičku nad svým oltářem – nechala ji znovu sladit s kódováním zrnek z její země – pak prášek rozpustila v hrnku vody a spěchala zpět k Alexnyi.
„Vypij to,“ řekla jí a přidržela hrnek u Alexnyiných rtů. Dívka vyjekla a otočila hlavu, jako by jí blízkost té kapaliny ubližovala.
„Proč ji to bolí?“ zeptala se Jun a zakryla Alexnyina ústa rukou, aby to Frere-Jones nemohla zkusit znovu. „Myslela jsem, že lék pomáhá.“
„Ano, ale zrnka zpočátku vždycky vzdorují,“ vysvětlila jí Frere-Jones. „Když jsem ho před mnoha lety podala svému synovi… ze začátku ho to taky bolelo. Obvykle podáváme malé dávky novým strážcům v pubertě, abychom zmírnili prudký růst zrnek v jejich těle. Pokud ale budeme po několik dní dávat Alexnyi plnou dávku, mělo by to zrnka zabít.“
Jun se zamračila „Jak moc to bolí?“
„Já… nevím. Jestli ale brzy něco nepodnikneme, bude mít v krvi k odstranění až příliš mnoho zrnek.“
Frere-Jones nemusela Jun říkat, co by se stalo, kdyby se Alexnya spojila s touto zemí. Strážci z pozemků obklopujících Frere-Jonesinu zem by nebyli příliš rádi, kdyby se jednou z nich stala kočovnice.
„Neměli jsme sem jezdit,“ prohlásila Jun a vstala „Možná, kdybychom Alexnyu odvezli pryč dříve, než se zrnka usadí…“
„Kdybyste ji odvezli pryč, určitě by ji to zabilo – zrnka se už zachytila. Musíme je z jejího těla odstranit. Nemáme na vybranou.“
„Vypiju to,“ zašeptala Alexnya zesláblým hlasem. Upřela na Frere-Jones vzteklý pohled. Frere-Jones se modlila aby zrnka nezačala s touto kočovnou dívkou sdílet vzpomínky uložené v této zemi. Aby Alexnyi neprozradila co Frere-Jones provedla A neodhalila tak tajemství, o kterém věděli jen její syn a Chakatie.
Jun sice váhavě, ale přece jen přikývla na souhlas. Podržela zmítající se tělo své dcery, zatímco Frere-Jones lila dívce kapalinu do pootevřených úst. Alexnya spolkla polovinu léku a začala křičet. Skvrny a kapance na její kožené košili a kalhotách zářily jasně červeně, jak se chvilku svíjela na posteli před tím, než omdlela.
Frere-Jones a Jun Alexnyu pečlivě přikryly a odešly do společné místnosti. Takeshi stál u krbu a držel jejich syna a mladší dceru.
„Zvládne to?“ zeptala se Jun.
„Nevím,“ odpověděla Frere-Jones. „Bude potřebovat další dávku dříve, než lék odezní, jinak na tom bude hodně špatně. Já jsem ale spotřebovala všechno, co jsem měla doma“
Frere-Jones se podívala na oltář, kde se zběsile vlnil červený písek a šplhal na sošky, jako by se vztekal, že nedokáže pozřít kámen. Všimla si, že se jí Jun upřeně dívá na záda a došlo jí, že si musela všimnout laserové pistole.
Frere-Jones podala pistoli Jun. „V případě potřeby ji použij,“ vybídla ji. „Dejte si pozor, aby se nikdo z vás nedotkl zrnek v oltáři – kdybyste to udělali, všichni strážci v okruhu sta mil by se dozvěděli, že je tu rodina kočovníků.“
Jun přikývla zatímco si Frere-Jones oblékala kožený pracovní plášť. „Kdy se vrátíš?“
„Nevím,“ odpověděla Frere-Jones. „Musím sehnat další lék. Určitě… na něco přijdu.“
Potom Frere-Jones nařídila zrnkům, aby jí posílila nohy, a po mnoha letech se zase rozeběhla přes své pozemky. Běžela rychleji než kterýkoli kůň, rychleji než nejrychlejší jelen, tak rychle, že jí i víly, které letěly za ní, stěží stačily.
* * *
Na hranici pozemků se Frere-Jones zastavila.
Stála u Písčitého potoka studené vody bublající pod převislými duby a vrbami. Víly přelétly potok jako červené stopovací střely, ale odvážily se jen natolik daleko, aby se nedostaly nad sousedící pozemky. Na druhém břehu se ve vzduchu vznášela hrstka modrých víl, které upřeně pozorovaly Frere-Jones a červené víly.
Obvykle byly hranice mezi pozemky nezřetelné, zrnka navázaná na jednoho strážce se v normálním běhu života občas mísila se zrnky sousední země. Ale Písečný potok tvořil přirozenou hranici – v kombinaci s izolací Frere-Jones od ostatních strážců byly hranice mezi její a Chakatieninou zemí jasné a pevné.
Jedna z Chakatieniných modrých víl ji upřeně pozorovala. Chakatie věděla, že se k ní blíží. Frere-Jones by byla raději, kdyby se poblíž nacházela nějaká karavana, od které by mohla lék koupit. Lékárníci kočovníků byli velmi diskrétní.
Ale z okolních strážců byla asi Chakatie jediná, kdo jí ještě mohl poskytnout své léky. Chakatie byla vlastně také příbuzná, i když její syn Haoquin byl už mrtvý. Měla poměrně rozsáhlou rodinu. A tím i hodně dětí. Proto potřebovala mít v zásobě dostatek léků, aby měla jistotu, že zrnka děti nezaplaví a nezabíjí, když se začnou proměňovat ve strážce.
I když Frere-Jones měla dříve Chakatii velmi ráda, nevydala by se za ní nepřipravená. Konec konců, byla strážkyní své země. Svlékla si šaty a vstoupila do studeného potoka, kde si bahnem a vodou drhla pokožku a vlasy, aby ze sebe odstranila pach kočovníků. Aktivovala zrnka ve svém těle a zvětšila si objem svalů a hustotu kostí. Nakonec pro jistotu popadla jednu červenou vílu poletující kolem ní a rozdrtila ji mezi svými nyní mohutnými dlaněmi. Červeně zářícími zrnky z víly si potom vytvořili na tvářích a na těle dva podélné pruhy.
Válečné barvy. Jak se sluší na strážce, který vstupuje na území jiného strážce uprostřed noci.
Když byla spokojena, vkročila na Chakatieino území.
* * *
Frere-Jones nenáviděla vzpomínky. Nenáviděla, jak k ní zrnka promlouvala pomocí krátkých útržků vzpomínek zkopírovaných z Haoquina, jejích rodičů a prarodičů až po úplně prvního strážce její země.
I když vzpomínky opravdu nenáviděla, stejně na ni nepřestávaly dorážet. Když Frere-Jones pronikala temným lesem stromů a ostružiní na Chakatienině zemi, přemýšlela, proč jí zrnka vzpomínky ukazují. Zrnka nikdy neodhalovala vzpomínky náhodně.
Hlavně proč jí ukazují Haoquinovy vzpomínky, které zrnka doposud sdílela tak zřídka? Vzpomínky na den, kdy se seznámili. Vzpomínky z obřadu jejich výběru.
Frere-Jones se je snažila zastavit, ale vzpomínky do ní pronikaly, jako by je v sobě měla odjakživa.
Frere-Jonesini rodiče zemřeli, když zrnka rozhodla, že nastal čas, aby je vystřídal jejich potomek. Jako většina strážců odešli spokojeně. Nejprve vypili lék, který oslabil schopnost zrnek rekonstruovat jejich těla. Pak si vzájemně podřízli hrdla na pohřebišti jejich země, drželi se za ruce, dokud nevykrváceli a jejich vzpomínky okopírované do zrnek nepronikly do země, kterou chránili.
Frere-Jones nejprve svou roli strážkyně země přijímala. Chránila pozemky před těmi, kteří by jim mohli uškodit, a pečlivě udržovala rostliny a zvířata ekosystému, aby země byla v neustálé rovnováze.
Ale několik let poté, co se stala strážkyní, pošpinila její zemi malá karavana kočovníků, kteří tam pokáceli stromy. Frere-Jones dychtivě umožnila zrnkům převzít kontrolu nad jejím tělem. Svolala na pomoc ostatní strážce a vedla útok na karavanu. Proudily jí vzpomínky na bolesti, kterými její země trpěla před příchodem zrnek – obrazy plošně kácených lesů, otrávené půdy a různých dalších nešvarů dřívějšího světa Sama sebe vnímala jako statečnou bojovnici, která lidem brání ve vytvoření ekologického pekla, jak to její rodina dělala po stovky generací.
Až po vyvraždění celé karavany vyšlo najevo, že jedno z dětí kočovníků, které dostalo novou sekeru, mělo za úkol nasbírat suché větve na oheň, ale místo toho porazilo malou borovičku.
Frere-Jones začala svého činu litovat a ve vzteku zaútočila na ostatní strážce, kteří jí pomáhali pobít karavanu. Strážci se bránili, sekali po ní spáry a špičáky, dokud nedorazila jedna uznávaná starší strážkyně, Chakatie, tělo vysoké bezmála tři metry ovládané spoustou svalů a kostí a vyzbrojené drápy.
Chakatienina země sousedila s tou Frere-Jonesinou, ale Chakatie se na útoku na karavanu nepodílela. Teď mocná žena vstoupila mezi bojující strážce a pouhým pohledem všechny zarazila ve vzájemném napadání. Pár jich dokonce zrušilo zesílení svých těl.
Chakatie se zastavila před pozůstatky karavany a zhluboka oddechovala. Zatímco ji ostatní nervózně sledovali, Chakatie se naklonila, poklepala na sekeru dětské velikosti a prozkoumala poražený stromek. Očichala všechna těla kočovníků.
Chakatie s řevem poručila všem kromě strážkyně této země odejít. Ostatní utekli.
Když byli všichni pryč, Chakatie se sklonila nad mrtvými těly a plakala.
Když přestala, vstala a otřela si slzy. Frere-Jones se přinutila stát v klidu, ochotná přijmout jakýkoli trest, který jí mohla Chakatie za tento zločin uložit. Ale starší žena nezaútočila Místo toho popošla přímo k ní, dokud její horký dech nezačal ovívat Frere-Jonesinu tvář a její špičáky cvakaly vedle jejího ucha jako nůž stahující maso od kosti.
„Zrnka mluví pouze pomocí vzpomínek,“ řekla jí Chakatie. „Ale vzpomínky mluví jen podle plánů naprogramovaných zrnky. Dobrý strážce nikdy nedovolí, aby vzpomínka určovala, co je správné a co ne.“
Potom Chakatie odešla a nechala Frere-Jones pohřbít všechny mrtvé z karavany.
Frere-Jones se ze studu uzavřela ve svém domě a odmítla naslouchat výmluvám zrnek. Zrnka se snažila zalíbit se jí vířením vzpomínek jejích rodičů a dalších. Vzpomínky lidí, kteří omlouvali, vysvětlovali a obhajovali, co udělala.
Jí na tom ale už nezáleželo. Byla strážkyní této země a ona rozhodovala, co je správné. Ne zrnka.
O několik let později jí zrnka dala ultimátum: buď přijme dalšího strážce, který jí pomůže se správou téhle země, nebo jiní strážci Frere-Jones zabijí a vyberou nového strážce, který nastoupí na její místo.
Obřad výběru se konal na letní slunovrat. K jejímu domu dorazily stovky strážců a na polní cestě a polích ležících ladem postavily hodovní stany. Frere-Jones přecházela od stanu ke stanu, seznamovala se s mladými strážci, kteří mluvili dychtivě o povinnostech a o tom, jak jí pomůžou chránit půdu. Zdvořile jim naslouchala. Přikyvovala na slova jako „ekologická rovnováha“ a „dědictví“. Pak přešla k dalšímu stanu, kde si vyslechla v podstatě totéž.
Jak Frere-Jones přecházela mezi jednotlivými stany, byla stále skleslejší. Pokud si nevybere partnera před koncem dne, všichni slavící strážci ji roztrhají na kousky a k ochraně její země zvolí nového strážce. Říkala si, jestli kočovníci cítí v blízkosti strážců podobný strach. Strach z vědomí, že lidé, kteří jsou v jednu chvíli vřelí a přátelští, vás v následující chvíli můžou zabít.
Frere-Jones se připravovala na smrt, když vedle své stodoly zahlédla otrhaný stan. Stan vlastně připomínal jen vzdáleně, spíš pár tyčí zaražených do země, které podpíraly několik starých a roztrhaných bavlněných dek.
Frere-Jones vstoupila dovnitř a viděla tam sedět Chakatii vedle nějakého mladého muže.
„Napiješ se s námi?“ zeptala se jí Chakatie a podala jí hrnek s něčím, co vypadalo jako samohonka. Chakatiino tělo bez posílení bylo drobné, sotva sahala Frere-Jones po ramena
„Vypadám, jako bych se potřebovala napít?“ zeptala se jí Frere-Jones.
„Každá mladá žena, kterou mají rozsápat za vzpouru proti zrnkům, se potřebuje napít,“ prohlásila Chakatie.
Frere-Jones se prudce posadila na zem a pořádně si zavdala samohonky. „Možná si tu smrt zasloužím,“ pomyslela si, když si připomněla, co provedla s karavanou kočovníků.
„Možná,“ pronesl mladý muž vedle Chakatie. „Nebo si snad zasloužíš šanci něco změnit.“
Chakatie jí muže představila jako svého syna Haoquina. Nahnul se k Frere-Jones a potřásl jí rukou.
„Jak můžu cokoli změnit?“ zeptala se ho Frere-Jones. „Zrnka mě přinutí, abych udělala to, co chtějí, nebo ostatním strážcům poručí, aby mě zabili.“
Místo odpovědi se Haoquin naklonil a vyhlédl z jejich maličkého stanu. Byl hubený a nosil obří vlněný kabát i v létě, jako by byl zimomřivý. Nebo si to Frere-Jones myslela, dokud plášť nerozepnul a nevytáhl malou laserovou pistoli.
Frere-Jones při pohledu na zakázanou technologii ztuhla, ale Chakatie se jen zasmála Haoquin namířil pistoli na nedaleký stan – Jeroboamovy rodiny, kde se na obřad výběru shromáždila nejhlasitější a nejhlučnější skupina Haoquin stiskl spoušť a stan naplnilo mírné bzučení jako od rozzuřených včel. Ukryl pistoli zase do kabátu, zatímco ze střechy Jeroboamova stanu vyšlehly plameny.
Opilí strážci, včetně samotného Jeroboama, prchali ze stanu – v panice trhali otvory v plátěných stěnách. Ostatní strážci řvali smíchy, zatímco se Jeroboam se svou partnerkou a dětmi dožadoval zjištění, kdo tímto žertem urazil jejich rodinu a zemi.
Haoquin se usmál a poklepal si na kabát skrývající pistoli. „Tuhle drobnost jsem si vyrobil sám,“ prozradil jí. „Doufám, že se bude hodit, až se nakonec vykašlu na vzpomínky zrnek.“
Frere-Jones pocítila záblesk paměti – její rodiče ji jako dítě upozorňovali, aby se chovala slušně. Aby byla hodná holka. Setřásla varování zrnek a zahleděla se do Haoquinových uličnických očí.
Snad měl Haoquin pravdu. Možná, že existoval způsob, jak něco změnit.
* * *
Frere-Jones se opřela o velký dub, její posílené tělo se třáslo a kolem ní poletovaly červené a modré víly. Zrnka s ní ještě nikdy nesdílela tak dlouhý úsek Haoquinových vzpomínek. Šlo o vzpomínky natolik intenzivní a dlouhé, že se spojily s jejími vlastními vzpomínkami na tento den a daly vzniknout něčemu novému. Téměř jako by Haoquin opět ožil v jejím nitru.
Frere-Jones si utřela zářící oči hřbetem pravé ruky s vytasenými spáry. Proč s ní zrnka takovou vzpomínku sdílela? Co jí tím sdělovala?
Zatlačila vzpomínky do pozadí a pokračovala v běhu lesem.
Chakatii našla v odlehlé lesní roklině. Z malé louky vzlétl k temné obloze bezpočet víl a strhl s sebou vír modrých zrnek. V namodralém světle vyskakovali a vyli nazí strážci, jejichž těla byla posílena víc než to Frere-Jonesino. Do kmenů stromů a půdy se nořily mohutné drápy. Vzájemně se líbali krvavými rty a bodali neskutečně ostrými špičáky.
Z hrdel vycházelo vytí a stoupalo ke hvězdám a nočním mrakům na obloze.
A v těch orgiích světla a vůní vířily vzpomínky na předchozí strážce této země. Vzpomínky na smích, pláč, zabíjení, umírání a tisíc jiných okamžiků života, všechny uchované v modrých zrnkách, která proudila těmito stromy, zvířaty a vylepšenými lidmi.
Frere-Jones prošla tím zběsilým tancem a vyzývala tak všechny, aby ji napadli. Červené čáry na její tváři jasně zářily a nutily tanečníky od ní odskakovat, jako by je mohla popálit. Když si jí strážci všimli, přestali tancovat. Něco mumlali a vrčeli, šokováni Frere-Jonesiným vyrušením.
Uprostřed rokliny stály dva žulové balvany. Na nižším z nich ležel mrtvý jelen, kterému vyrvali vnitřnosti jako konfety červeného masa. Na vyšším kameni seděla Chakatie, tělo a svaly zvětšené na maximum, jaké zrnka zvládla, prsty s dlouhými drápy nořila do mrtvého jelena pod sebou. Seděla tam nahá až na krvavou hlavu jelena s parohy nasazenou na hlavě, čerstvá krev jí stékala po ramenou a svalnatém hrudníku.
„Vítej, má dcero!“ zaburácela Chakatie, seskočila a objala Frere-Jones. „Opravdu vítej. Přišla ses připojit k naší oslavě?“ Frere-Jones zírala na mlčící strážce kolem sebe. Několika z nich se chvěly spáry i špičáky. Ale nikdo se neodvážil ji napadnout, protože si uvědomovali, že kdysi byla provdána za jejich krev.
„Nepřidám se,“ řekla hlasem, který byl díky zrnkům hlubší, aby zněl hrozivěji. „Ale musím si s tebou promluvit. Je to naléhavé.“
Chakatie mávnutím ruky poslala svou rodinu a příbuzné pryč. „Potřebuju lék,“ oznámila jí Frere-Jones. „Pět dávek.“ Chakatie se podívala na Frere-Jones, její radost z toho, že ji vidí, zmizela stejně rychle jako krev z vykuchaného jelena. „Nedovolím ti, aby ses zabila. Jestli toužíš po bolestivé smrti za to, cos provedla mému vnukovi, najdou se mnohem lepší způsoby než předávkování lékem.“
Chakatie zvedla jeden krvavý spár, jako by jí nabízela, že ji roztrhá na kusy.
Frere-Jones pohled své tchyně opětovala. „Není to pro mě. Moje země napadla nového strážce.“
Chakatie spustila spár podél těla a překvapeně si Frere-Jones změřila. Potom se kolem jejích špičáků pomalu zformoval úsměv. „To je asi… dobrá zpráva Kdo je to?“
„Raději bych nejdřív zjistila, jestli přežije, než zveřejním její jméno,“ zkusila se Frere-Jones vyhnout odpovědi. Z Chakatiina pachu krve a pižma v chřípí se jí zvedal žaludek.
„Samozřejmě.“ Chakatie své tělo o něco oslabila „Omlouvám se za to, co jsem řekla o Coltonovi. Kdyby mě má země zradila jako tebe s Haoquinem, možná bych to nezvládla jako ty.“
Tím se Chakatie dosud nejvíc přiblížila k vyjádření souhlasu s tím, že se z Coltona stal kočovník. Frere-Jones jí poděkovala „Ještě mi neděkuj. Starší strážci stále tvrdí, žes ztratila schopnost chránit své pozemky. Pár jich dokonce navrhuje, abychom… vybrali nového strážce.“
Frere-Jones si odfrkla „A tys určitě neměla na mysli nikoho konkrétního? Možná jednoho z tvých dalších synů nebo dcer?“ Chakatie se při té urážce napjala, ale potom s ušklíbnutím přikývla „Víš, že pro tebe nechci nic než lásku a štěstí. Ale pokud se ostatní strážci rozhodnou tě zabít, chtěla bych to využít ve svůj prospěch.“
Frere-Jones si nad logikou své tchyně povzdychla To, že Chakatii nikdy nikdo nenapadl, mělo svůj důvod. Pravděpodobně to byla nejmocnější strážkyně v této části světa.
Chakatie kývla na svého nejstaršího syna, Malachiho, který k ní ihned přiběhl. „Běž domů a přines šest lahviček léku pro Frere-Jones.“ Kývla na Frere-Jones. „Jednu navíc, kdyby bylo potřeba“
Frere-Jones Chakatii poděkovala a chystala se odejít, ale Chakatie jí na rameno položila jeden ze svých obřích spárů.
„Dvě varování,“ zašeptala Chakatie. „Za prvé, nelži o tom, pro koho ten lék potřebuješ. Pokud se jím zkusíš předávkovat, dám si záležet, aby tě zrnka udržela naživu dost dlouho na to, abych tě mohla sama zabít.“
Frere-Jones přikývla „A?“
„Zrnka na tvém pozemku jsou od Haoquinovy smrti stále podrážděnější. Mám strach, že chystají něco, co by ti mohlo ublížit.“
„Kdyby k tomu došlo, nebyla by to tvoje vina? Konec konců jsi to byla ty, kdo mě seznámil s Haoquinem.“
Už když to Frere-Jones říkala, svých slov litovala. Kdyby nikdy nepoznala Haoquina, její život by byl mnohem chudší, pokud by tedy přežila svůj obřad výběru. Ale Chakatie se Frere-Jones vyhýbala od chvíle, kdy se z Coltona stal kočovník. Frere-Jones Chakatii stále milovala ale současně jí chtěla ublížit za to, že ji opustila. Tyhle pocity v ní bezesporu podněcovala zuřivost jejího těla posíleného zrnky.
Chakatie smutně přikývla „O cestách Haoquinova života přemýšlím každý den. Ale co jiného můžeme dělat? Jsme hluboce zakořeněné v zemi…“ citovala začátek nejposvátnější přísahy strážců.
„… a naší zemí jsou zrnka“ dokončila Frere-Jones.
Ale později, když běžela zpátky do své země, nejraději by si za vyslovení takové lži vyrvala jazyk.
Kdyby to bylo v její moci, zničila by každé zrnko ve své zemi i svém těle.
Ve skutečném světě ale podobné sny neměly smysl. A kdyby se Chakatie a ostatní strážci dozvěděli, že ukrývá rodinu kočovníků, její sny – a Haoquinovy – by se nikdy nemohly naplnit.
* * *
„Nevěř mé matce,“ řekl jí Haoquin jednou ráno pár týdnů po svatbě. Toho dne byl upoutaný na lůžko, protože zrnka z jeho staré země přestávala fungovat a nahrazovala je ta z Frere-Jonesiny země. Dala mu několik dávek léku, což pomohlo, a po celou dobu zůstala po jeho boku.
Protože nemohl dělat nic jiného, leželi v posteli a povídali si. Frere-Jones Zapomněla, jak příjemnějc povídat si s někým pomocí slov místo vzpomínek.
„Mám tvoji matku ráda,“ odpověděla mu. „Vždyť nás přece dala dohromady.“
„Sám ji mám opravdu rád. Sakra, já ji miluju. To ona mě naučila mít se před zrnky na pozoru. Ale současně se nebojí využívat zrnka a strážce pro svůj osobní prospěch. Na to nikdy nezapomeň.“
Frere-Jones se přivinula blíž k Haoquinovi, a on ji objal. Vzpomněla si, jak byla Chakatie znechucená, když Frere-Jones zabila ty kočovníky. A tím Frere-Jones přinutila ke změně postoje k zrnkům. Což nakonec vyústilo v její manželství s Haoquinem.
Ne, pomyslela si a vytlačila vzpomínky z mysli. Odmítala věřit, že její život je jen hříčkou v rukách Chakatie nebo zrnek.
„Není ti nic?“ zeptal se jí Haoquin.
„Jen jsem přemýšlela o vzpomínkách.“ Frere-Jones přejela prsty po Haoquinově nahém břichu, až se zachvěl. „Jako vzpomínka na mé prsty na tvém těle. Doteky mé kůže s tvojí. Jednoho dne ze všech těchhle okamžiků zůstanou jen kopie našich vzpomínek uložené v síti zrnek.“
„S tím se dokážu vyrovnat, Fre,“ odvětil Haoquin. Tohle zkrácení jejího jména použil poprvé. „A co ty?“
Místo odpovědi ho Frere-Jones políbila, její rty se dotýkaly jeho rtů, až se rozplynuly do paměti.
* * *
Frere-Jones lapala po dechu, když se zastavila před svým domem s lahvičkami s léky v kapse.
Slyšela, jak Alexnya uvnitř křičí. Účinek předchozí dávky léku musel slábnout.
Ale proč jí zrnka stále ukazovala všechny ty Haoquinovy vzpomínky? Tohle ještě nikdy neudělala. Zrnka se naopak starala, aby uzamkla co nejvíce Ffaoquinových vzpomínek – ze strachu, že by mohly Frere-Jones ovlivnit špatným způsobem. Tak proč s ní teď zrnka jeho vzpomínky sdílela?
Frere-Jones, otázku zaplašila pokrčením ramen a otevřela dveře svého domu. Musela se soustředit na záchranu kočovné dívky.
To si zapamatuj, říkala si v duchu. Pamatuj si, co je důležité.
* * *
Po další dávce léku Alexnya podřimovala v záchvatech po celý den, probouzela se každých pár hodin, aby se napila Ale když Frere-Jones následujícího večera vstoupila do ložnice s novou dávkou, našla Alexnyu, jak sedí na posteli a čte se svou matkou nějakou staromódní papírovou knihu. Alexnya vypadala mnohem lépe, už se netřásla v bolestech. Frere-Jones vnímala pouze poslední stopy zrnek, která v dívčině těle zůstávala
„Ahoj, Fre,“ pozdravila ji Alexnya.
Frere-Jones téměř upustila hrnek s lékem. Jediný člověk, který jí kdy říkal Fre, byl Haoquin.
„Alexnyo, nebuď drzá,“ napomenula ji Jun. „Říkej jí vrchní strážkyně Frere-Jones.“
„Jí se ale líbí, když jí říkají Fre…“
Frere-Jones se posadila na postel vedle Alexnye. „Ona za to nemůže. Zrnka komunikují pomocí útržků vzpomínek předchozích strážců. ‚Fre‘ mi říkával můj partner.“
Jun zbledla, zůstala ale zticha Alexnya se zamračila „Omlouvám se, Fre… vrchní strážkyně Frere-Jones,“ řekla dívka „Já jen chci, abys mě zase milovala. Kdysi jsi mě měla ráda“ Frere-Jones ignorovala dívčin zjevný zmatek z toho, jak se jí vzpomínky promíchaly se vzpomínkami uloženými v síti zrnek. Podala Alexnyi hrnek s lékem. „Vypij to,“ pobídla ji.
Dívka spolkla půlku léku. „Zrnka se zlobí,“ zašeptala Alexnya, když si utírala červenou záři z úst. „Zrnkům se nelíbí, že je odstraňuješ z mého těla. Nelíbí se jim, že moje rodina překračuje dobu pobytu.“
„Tvé rodině bez mého souhlasu neublíží.“
Alexnya nevypadala přesvědčeně. „Zlobí se i na tebe,“ dodala, když zívla „Proč jsou na tebe naštvaná?“
„Starost o zrnka mojí země nech na mně. Ty se musíš vyspat.“
Alexnya přikývla a zavřela oči. Jun s Frere-Jones zavřely dveře a přešly k jídelnímu stolu, kde Jun upřeně pozorovala sedlinu léku v hrnku.
„Vzala si dostatečnou dávku,“ ujistila ji Frere-Jones. „Zítra bude její napojení na zemi dost slabé na to, abyste mohli odjet. Bude muset pokračovat v užívání léku ještě pár dní, aby se zbavila zbývajících zrnek, ten jí ale můžete podávat cestou.“
Jun se s úlevou podívala do pokoje, kde Takeshi usnul na pohovce s Miyou a Tuftem.
„Jaké vzpomínky ukazují zrnka Alexnyi?“ zeptala se.
„Není to jedno?“ zeptala se Frere-Jones podrážděně. „Všechny vzpomínky, které zažila, jsou teď její.“
Když to Frere-Jones vyslovila, potřásla vztekle hlavou při pomyšlení, že Alexnya zažívá byť jen špetku Haoquinova života Nešlo jí o uložené vzpomínky jejích rodičů a dalších předků, ale FIaoquinovy… jeho vzpomínky byly zvláštní. Zatracená zrnka Zatracení kočovníci, kteří pronikli do těch nejintimnějších částí jejího života.
Frere-Jones se chvěla pravá ruka, jak jí z ruky začaly vyrůstat drápy. Zaryla je do dřevěného stolu, když si představovala, jak jde do ložnice svého syna a trhá Alexnyu na kusy.
„Vrchní strážkyně Frere-Jones!“ vykřikla Jun zplna hrdla Frere-Jones se stáhla do sebe a když vzhlédla, viděla Jun, která jí laserovou pistolí mířila na hlavu. Zhluboka se nadechla a přinutila své tělo zasunout drápy.
Zrnka na ni naléhala, jako by byla stále tou mladou strážkyní, která zaútočila na karavanu kočovníků.
„Dnes večer budu spát jinde,“ oznámila Frere-Jones, když vstala „Zabarikádujte dveře. A okna Nepouštějte mě dovnitř.“ Usmála se na Jun, která na ni nepřestávala mířit. „Kdybych se přesto dostala dovnitř, zabijte mě dřív, než udělám něco, čeho bychom všichni litovali.“
Jun se usmála ale nepřestávala pistolí mířit na Frere-Jonesinu hlavu, dokud nevyšla ven a nezapadly za ní dveře.
* * *
Frere-Jones té noci nespala místo toho hlídkovala po pozemcích, aby měla jistotu, že se nikdo nepřiblíží k jejímu domu. Tím se navíc držela co nejdále od kočovníků. I přes vzdálenost od domova v ní zrnka křičela že její zemi poskvrnila přítomnost kočovníků. A Alexnya měla pravdu – zrnka byla také rozzlobená na Frere-Jones. Zrnka věděla co udělala svému synovi. Zrnka věděla že je nenávidí, a že by zničila všechny stopy jejich existence, kdyby to bylo v její moci.
Ale navzdory tomuto hněvu s ní zrnka nadále sdílejí Haoquinovy vzpomínky. Viděla narození jejich syna Haoquinovýma očima Viděla Haoquina jak si s Coltonem hrají po polích na honěnou. Viděla jak si všichni tři vyrážejí na piknik hluboko do lesa.
Všechny vzpomínky z Haoquinova života
„Co mi to sakra říkáte?“ vykřikla Frere-Jones. Ale zrnka nereagovala.
Když Jun ráno odstrčila závoru na dveřích drnového domu, Frere-Jones meditovala pod dubem na předzahrádce. Její tělo pokrývaly červené šmouhy od té spousty víl, které v noci zabila. Roztrhala totiž na kusy úplně všechny červeně zářící obludy plné zrnek, na které narazila.
Několik slepic v blátě kolem ní sezobávalo zrnka zbývající z mrtvých víl.
Jun vyšla Frere-Jones vstříc s laserovou pistolí v pravé ruce.
„Není ti nic?“ zeptala se.
„Vůbec nic. Jste stále naživu.“
Jun se zachvěla. Frere-Jones si olízla rty a potom se kousla do jazyka, aby zrnka v sobě umlčela. Ve dne je mohla ovládat snadněji, ale čím déle zůstávali kočovníci na jejím pozemku, tím dotěrnějšími se stávala
„Je bezpečné, že jsi tady?“
„Dokážu se ovládat, dokud neodjedete,“ ujistila ji Frere-Jones. „Po snídani dáme Alexnyi další dávku léku. To by mělo stačit, aby mohla vaše rodina odjet. Než nastane noc, můžete se dostat daleko mimo tuto zemi.“
„Tak chystá snídani,“ řekla jí Jun a ukázala k drnovému domu. „Najíš se s námi?“
Frere-Jones si odfrkla nad tím, že ji zvou do jejího vlastního domu, ale přikývla a následovala Jun dovnitř. Byla ráda, když viděla, že Alexnya vypadá ještě lépe než včera a že sedí u jídelního stolu a jí ovesné vločky.
„Chyběla jsi mi, Fre,“ řekla jí Alexnya Frere-Jones potlačila podráždění z toho oslovení a posadila se na židli vedle jejich rodinného oltáře.
V kamenném oltáři to bublalo a praskalo, červený písek se zlostně přeléval přes sošky její rodiny. Miya s Tuftem zírali jako uhranutí na přelévající se písek, dokud Takeshi nepoklepal na stůl vedle nich, aby se vrátili ke svým ovesným vločkám.
„Musíme na děti pořád dávat pozor, aby se oltáře nedotkly,“ řekl Takeshi. „Nezkoušel si s nimi neustále hrát i tvůj syn?“
„Ano,“ odsekla Frere-Jones. „On byl ale dítětem strážkyně – kdyby se dotkl oltáře, nezemřela by kvůli němu celá rodina“
Jun s Takeshim na Frere-Jones upřeli udivené zraky a Jun přiblížila ruku k laserové pistoli. Frere-Jones si povzdychla „Omlouvám se. Zrnka na mě tlačí i teď. Je… těžké být ve vaší blízkosti, když na mě v hlavě neustále křičí.“
„To je cena za ochranu naší posvátné půdy,“ prohlásila Alexnya Frere-Jones poklepala na lahvičky se zářícími léky na stole před sebou. Věděla, že se Alexnya nesnaží ji záměrně provokovat. Pamatovala si, jak zmatená byla, když dospěla do příslušného věku a zrnka se v ní aktivovala, a jak podobný zmatek téměř ochromil Haoquina když se přiženil na její území. Čím dříve Alexnya se svou rodinou vyrazí na cestu, tím lépe.
„Muselo být těžké, když se z tvého syna stal kočovník,“ pokusila se Jun změnit téma „Máš štěstí, že byla poblíž jedna z našich karavan, ke které se mohl přidat dříve, než…“ Jun se odmlčela.
„Jen to řekni,“ pobídla ji Frere-Jones tiše. „Zrnka by mě donutila zabít vlastního syna, kdyby tu zůstal déle než pár dní po tom, co se z něj stal kočovník. Ale se štěstím to nemá nic společného. Načasovala jsem Coltonovu proměnu tak, aby měl k dispozici nějakou karavanu.“
Jun s Takeshim zírali na Frere-Jones, která pokrčila rameny. Věděla, že by takové pravdy neměla sdělovat lidem mimo svou rodinu, ale už jí na tom nezáleželo. Zrnka v jejím těle protestovala nad tím otevřeným rouháním. Chtělo se jí udeřit hlavou do stolu, aby je umlčela.
„Haoquin zemřel, když bylo Coltonovi teprve dvanáct,“ zašeptala Frere-Jones. „Můj partner vyrůstal na jiném pozemku. Když se přiženil na mou půdu a přijal má zrnka, zrnka z jeho původních pozemků se deaktivovala. Ale moje zrnka nakonec unavily… ty znepokojující myšlenky, které Haoquina neustále napadaly. Jeho myšlenky na změnu světa A tak znovu aktivovala jeho původní zrnka a způsobila, že by musel žít na dvou různých územích, pokud měl zůstat zdravý. Jeho tělo se téměř rozpoltilo. Já jsem s tím nemohla nic dělat.“
Frere-Jones natáhla ruku a pohladila Haoquinovu sošku na oltáři. Zrnka cítila její nenávist a stahovala se mimo její dotek. „Haoquin snil o světě bez zrnek. Věděl, že je to jenom iluze – oba jsme to věděli – ale zrnka usoudila, že nemůžou tolerovat ani sen o světě bez jejich existence.“
Frere-Jones pohodila hlavou k červeným zrnkům v míse a přála si, aby je mohla všechna vyhodit někam daleko, kde už nikdy nikomu neuškodí.
„Zrnka usoudila, že už Haoquina nepotřebují, protože jsme zplodili syna,“ pokračovala Frere-Jones. „Ale já jsem odmítla, aby se Coltona také zmocnila. Počkala jsem, dokud na mou zemi nedorazila karavana, a potom jsem podala Coltonovi koňskou dávku léku, na hranici toho, co ještě mohlo jeho tělo zvládnout. Stal se z něj kočovník a musel odejít.
Systém vazeb na půdu je špatný. Rozhodnout, že pár vyvolených může žít na jednom místě, zatímco všichni ostatní jsou nuceni neustále putovat mezi různými územími… smrt pro všechny nepropojené lidi, kteří se zdrží příliš dlouho na jedné zemi nebo jí znečistí či poškodí… přinutit mě, abych prosazovala jakékoli potřeby a přání zrnek… to je podle mě čiré zlo.“
„Ale zrnka zachránila naši planetu,“ namítla Alexnya „Vidím vzpomínky některých dávných strážců. Jak byla země téměř zničena a zamořena lidmi. Vnímám chuť všech chemických látek, hormonů i technologií. Kácení stromů. Lidé umírající při pohromách. Žilo tu příliš mnoho lidí. Příliš mnoho na to, aby je země dokázala uživit. Ničili všechno, čeho se dotkli…“
Alexnya zalapala po dechu a prudce vstala od stolu, její židle se zvrátila dozadu a dívka upadla na keramickou dlažbu. Vyskočila a rychle vyrazila do koupelny, kde za sebou zabouchla dveře.
Frere-Jones si povzdechla a zahleděla se do šokovaných tváří dívčiných příbuzných. „Udělá se jí lépe, jen co vyrazíte na cestu,“ ujistila je. „Dál jí podávejte lék dvakrát denně a zrnka zmizí nadobro.“
„Ale ty vzpomínky…“ začala Jun.
„Bude vědět, proč strážci chrání své území. Proč ti bez zrnek jsou nuceni neustále se přesouvat.“
Takeshi objal Miyu a Tufteho, kteří mu kvůli napětí v místnosti skočili do klína „Z našeho úhlu pohledu to vnímáme úplně jinak,“ řekl. „Víte, proč byla zničena naše poslední karavana? Odjížděli jsme z území sto mil odtud, když se prvnímu vozu v karavaně zlomila náprava. Obvykle to není problém – většina karavan pro případ podobných problémů odjíždí dříve. Ale ukázalo se, že vůdce naší karavany navíc pašoval zakázané chemické látky a hormony. Když se náprava zlomila, prorazila jednu z jeho nádrží na zboží a došlo ke znečištění půdy v okruhu deseti metrů kolem silnice.
Snažili jsme se půdu vyčistit. Vůdce naší karavany dokonce převzal plnou odpovědnost a nabídl svou smrt za životy všech ostatních. To ale zrnka nezajímalo. Cítili jsme jejich hněv. Země se téměř otřásala, stromy a rostliny se divoce zmítaly, jako by na ně působil nějaký záhadný vítr. Pak dorazili strážci – byly jich desítky, z území z celé oblasti. Útočili na nás celou noc, než jim zrnka konečně dovolila, aby se uklidnili. Náš vůz byl jediný, do kterého nepronikli, aby všechny povraždili.“
Frere-Jones přikývla Pokud by její země byla byť jen trochu kontaminovaná, zrnka by ji přinutila aby reagovala stejně. Vzala zbývající lahvičky s léky. Podržela je nad oltářem, aby do nich zakódovala programování jejích zrnek, a potom je podala Takeshimu.
„Ať vypije další dávku a zbývající lahvičky si vezměte s sebou,“ řekla mu. „Já s Jun připravíme váš vůz. Odjedete před polednem.“
Frere-Jones strávila celá desetiletí sledováním karavan kočovníků, ale nikdy nepřipravovala žádný z jejich vozů na cestu. Když dávaly koním postroje a zajišťovaly náklad ve voze, probouzely se v ní vzpomínky na vlastní život i životy strážců, kteří zde žili před ní. Jak všichni po tisíce let pozorovali projíždějící karavany kočovníků.
Jako dítě si zoufale přála, aby mohla cestovat jako kočovník. Vidět jiná území než jen to své.
„Jeďte severní cestou lesem,“ poradila Frere-Jones Jun, když byli vůz i koně připraveni. „To je nejbezpečnější cesta, na které se vyhnete nepříjemným strážcům na sousedních pozemcích. Když pojedete na sever, před setměním se vzdálíte na několik území.“
Jun jí poděkovala tichým přikývnutím.
O půl hodiny později stále čekaly a Frere-Jones byla z neodbytného dorážení zrnek čím dál podrážděnější. „No tak, Takeshi,“ vykřikla
„Dojdu pro něj,“ řekla Jun a spěšně vyrazila do domu.
Když rodina nevyšla ani po několika minutách, Frere-Jones zaklela a vrazila posílenou rukou do stěny stodoly a zlámala několik coulových prken. Vtrhla do svého domu – svého domu na své půdě! – a uviděla červeně zářící lék protékat mezi rozbitými skleněnými lahvičkami na podlaze. Jun a Takeshi stáli vedle jídelního stolu a prosebně hleděli na Alexnyu, nechtěli se ale ke své dceři příliš přibližovat.
„Zatraceně!“ zařvala Frere-Jones. Alexnya stála vedle kamenného oltáře, ruce ponořené v přelévajících se červených zrnkách.
„Nechce odejít od oltáře,“ řekl Takeshi. „Máme ji odtrhnout?“
„Ne! Nedotýkejte se zrnek!“ Frere-Jones se spojila se zrnky ve svém těle a jejich prostřednictvím i se zrnky v oltáři a po celém území. Modlila se, aby Alexnya dotýkající se oltáře neupozornila strážce v okolí. Vnímala chuť lesů, rostlin a zvířat na své půdě, cítila sousední strážce, kteří plnili své pracovní povinnosti.
Ale žádný poplach. Nebyl spuštěn žádný poplach. Což bylo nemožné. To mohlo znamenat jediné…
Frere-Jones vykřikla, skočila a Alexnyi popadla. Přehodila dívku přes místnost, jen na poslední chvíli zamířila na pohovku, aby jí neublížila Alexnya zprudka dopadla na polštáře a Jun s Takeshim popadli své mladší děti a vyrazili ke dveřím. Jun znovu namířila pistoli na Frere-Jones.
Frere-Jones zvedla ruce a sklonila se. Těžce oddychovala a snažila se ovládat. „Nestřílej,“ vykřikla „Když mě zabiješ, tvoje dcera tady bude muset zůstat.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Jun.
„Vaše dcera by měla spustit poplach zrnek, hlavně po užití takového množství léku. Ale nespustila. Proč jsi nespustila poplach, Alexnyo?“
Alexnya vstala z pohovky, oči jí jiskřily červeným světlem, z vyceněných rtů jí vycházelo vrčení. Frere-Jones si na chvilku připomněla sebe ve věku, kdy se v jejím těle poprvé aktivovala zrnka „Zrnka tě nemají ráda,“ zašeptala Alexnya „Změnila kódování oltáře, aby lék neodstranil všechna zrnka z mého těla. Slíbili, že když ti to neřeknu, dovolí tady zůstat celé mojí rodině.“
„Zrnkům nemůžeš věřit,“ varovala ji Frere-Jones. „Žádný kočovník nesmí nikdy zůstat na jednom území déle než pár dní. To se nezmění, ať už ti zrnka slibují cokoli.“
Frere-Jones chtěla pokračovat, ale zmlkla, když ve svých zrnkách pocítila znepokojující zabarvení. Cítila, jak Alexnya nesnáší putování z jednoho místa na druhé, nikde nemůže zůstat dost dlouho na to, aby si vytvořila domov. Frere-Jones také viděla útok, který zničil Alexnyinu poslední karavanu. Zatímco strážci s ječením rozbíjeli vnější stranu vozu její rodiny, Alexnya si přísahala, že nic podobného nechce už nikdy zažít. Že jednoho dne najde místo, kterému bude moci říkat domov.
Frere-Jones si uvědomila, že zrnka v této mladé dívce našla ochotného partnera
„Je mi to líto,“ zašeptala Alexnya a podívala se na své rodiče. „Chci někde žít. Chci mít domov. Zrnka mi řekla, že bychom mohli zůstat všichni.“
„Ostatní strážci ti nedovolí stát se jednou z nás,“ prohlásila Frere-Jones. „A i kdyby ti to dovolili, zrnka nikdy tvé rodině nedovolí zůstat.“
„Slíbila mi to.“
„Lhala. Zrnka jen chtějí nového strážce místo mě. Nedokážou se zajímat o tvou rodinu. Jsou naprogramována, aby chránila zemi a ne nepropojené kočovníky bez jediného zrnka v těle.“
Frere-Jones znovu pohlédla na oltář. Něco jí tam chybělo. Pokud jí zrnka neprozradila, že změnila programování oltáře, aby potlačila účinky Alexnyina léku, co dalšího jí ještě zamlčela?
Slyšela tiché bubnování na kuchyňské okno. Z druhé strany skla poletovaly desítky víl, malýma ručkama klepaly a bubnovaly do okenních tabulí jako nějaké rozzlobené sněhové vločky hnané větrem.
Za sklem byla také patrná červeně zbarvená tvář obklopená vílami.
Malachi, Chakatiin nejstarší syn.
Frere-Jones běžela ke vstupním dveřím, ale když je otvírala, Malachi už utíkal pryč a ztrácel se v dálce. Spojila se se zrnky, pokusila se posílit své tělo, aby mohla chlapce dohonit, ale zrnka se bránila, neposkytla jí ani zdaleka takovou sílu, aby ho mohla chytit.
Místo toho ji zrnka zaplavila záblesky rozzlobených vzpomínek. Měla novou strážkyni. Už ji nemusela poslouchat.
* * *
Když se jednoho dne pár týdnů po narození jejich syna Frere-Jones probudila, zastihla Haoquina, jak stojí u oltáře, houpe Coltona v náručí v červené záři zrnek.
„Není ti něco?“ zeptala se ho rozespale.
„Přemýšlel jsem o všech předchozích strážcích, kteří v tomhle domě vychovávali děti,“ odpověděl jí Haoquin. „Vsadím se, že spousta z nich stála přesně na tomhle místě a nechávala své děti usínat u stejné červené záře.“
Frere se usmála „Můžeš zrnka požádat, aby s tebou sdílela jejich vzpomínky. Někdy ti vyhoví, když je hezky poprosíš.“
Haoquin si odfrkl. „Když jsem se poprvé stal strážcem, tohle mě děsilo nejvíc – že k nám zrnka promlouvají pomocí vzpomínek. Říkám si, jestli po mé smrti budou takhle nakládat i s mými vzpomínkami? Použijí všechno, co teď prožívám – lásku, vyčerpání, něhu, starostlivost – aby nějakému strážci v budoucnosti poradili, že takhle se dá uklidnit plačící dítě? K ničemu jinému se moje vzpomínky hodit nebudou?“
Frere-Jones partnera objala „Tvoje vzpomínky pro mě znamenají mnohem víc. Třeba budou znamenat víc i pro další strážce v budoucnosti, kteří je budou vnímat.“
„Třeba,“ přikývl Haoquin, zatímco oba shlíželi na syna. „Třeba“
Ale ani jeden z nich o tom nebyl přesvědčen.
* * *
Strážci si pro Frere-Jones a rodinu kočovníků přišli o půlnoci.
Frere-Jones konečně dokázala své tělo posílit, když to zrnkům nařídila Alexnya. Dívka stále nebyla rozhodnutá, chtěla věřit, že zrnka její rodinu ochrání, ale nakonec ji rodiče přesvědčili, že zrnka by kočovníky nikdy nechránila „Ať ti zrnka ukážou nějakou vzpomínku,“ vybídla ji Jun, „jakoukoli vzpomínku za tisíce let existence tohoto území, kde by chránila jediného kočovníka. Jestli ti ji ukážou, můžeš jim věřit. Jestli ne…“
Když jí zrnka žádnou takovou vzpomínku ukázat nedovedla, Alexnya se zhroutila a rozbrečela se. Přikázala zrnkům, aby poslouchala Frere-Jones.
Frere-Jones ale věděla, že ani se svým tělem posíleným na maximum se tolika strážcům nemůže ubránit. Vyslala jim zprávu, že kočovníci odejdou. Jedinou jejich odpovědí byl smích. Řekla jim, že umožní výběr nového strážce, jen když kočovníkům zaručí bezpečný odjezd.
Odpověděli jen dalším smíchem.
Teď, o půlnoci, se strážci blížili. Probíhali oparem nad řekou. Běželi přes nově zoraná slunečnicová pole, svými mohutnými těly a spáry ničili brázdy a vyhazovali půdu a semena do větru. Blížili se po cestě, obří nohy dupaly po úvozu udusávaném po mnoho století koly vozů.
Pocházeli z lesů, káceli stromy a plašili jeleny a kojoty, kteří se jim připletli do cesty.
Frere-Jones seděla na drnové střeše svého domu s laserovou pistolí v ruce. Zrnka jí ukázala Haoquinovy vzpomínky na výrobu téhle zakázané zbraně, na kterou získal díly od kočovných pašeráků. Jak na ni byl hrdý. Jeho matka mu říkala, že zrnkům se jeho pistole líbit nebude, ale Haoquin se jen zasmál a řekl, že pokud bude někdy muset ten laser použít, nelibost zrnek bude ta nejmenší z jeho starostí.
Haoquin měl jako obvykle pravdu. Možná právě proto ho zrnka zabila
„Už jsou tady,“ zavolala Frere-Jones průduchem do domu. Jun, Takeshi a Alexnya byli uvnitř, Jun držela nože, které jim Frere-Jones věnovala pro případ, že bude muset bránit rodinu.
Frere-Jones se rozhlédla. Věděla, že by měla strážce varovat. Všechny je znala celý svůj život. Spolupracovali s ní. Měli vazby sahající přes stovky generací.
Červené víly jejího území bzučely kolem ní, tváře jejích předků ji tiše prosily, aby to nedělala. Dokud bude strážkyní, zrnka nebudou ostatní strážce varovat. Ale zrnka byla rozzlobená tím, co měla v plánu. Před očima se jí zjevila víla s Haoquinovou tváří, drobné červené tělo se zachvívalo v němém výkřiku „Ne!“
Ale ona věděla, co by chtěl skutečný Haoquin. V poslední den svého života, když ležel posteli, zatímco soupeřící zrnka ničila sebe navzájem i jeho tělo, jí řekl, aby se nezlobila „Život tady za to stál,“ pošeptal jí do ucha, když se nad ním naklonila „Jen moc krátký. Ale díky tobě stál za to.“
Proč zrnka čekala tak dlouho, než s ní začala sdílet jeho vzpomínky? Kdyby to udělala o mnoho let dříve, možná by nebyla tak rozzlobená. Možná by nepřinutila svého syna odejít do vyhnanství z jediného území a od jediné rodiny, které znal.
Frere-Jones poklepala na kabel spojující pistoli s rozvodnou sítí farmy. Namířila na strážce běžící k ní. Nenáviděla zrnka. Nenáviděla každou vzpomínku, kterou promlouvala.
Spálit je všechny.
Laser ozářil území zeleně, světlo se ztrácelo v mlze nad řekou. První řada strážců na slunečnicových polích vzplála a shořela, těla se svíjela a páchla jako zkažené maso nad nevhodným ohněm. Zbývající strážci začali vztekle výt a rozdělili se, aby netvořili tak snadné cíle, v rozšířeném zraku Frere-Jones ale i tak jasně zářili. Zasáhla dva vedle stodoly, odkud slyšela ustrašené ržání koní kočovníků. Další tři zasáhla na polní cestě. Rozřízla jednoho mohutného strážce v půli před dubem na předzahrádce, laser současně přeřízl kmen stromu.
Zastřelila všechny strážce, kteří se přiblížili k jejímu domu. A když se zbývající strážci zalekli a utekli, odpojila laser od své rozvodné sítě a vydala se je pronásledovat. Pomocí zbývající energie každého z nich upekla zaživa a připravila tak hody kojotům a vlkům.
„Sdílejte tuhle vzpomínku s budoucími strážci téhle země,“ řekla červeným vílám, které ji šokovaně pozorovaly. „Sdílejte tuhle vzpomínku s celým tímhle zatraceným světem.“
* * *
„Ten laser nabízí řadu možností,“ prozradil Haoquin Frere-Jones o svatební noci. Leželi v posteli po zpočátku nemotorném, ale nakonec vzrušeném milování. Frere-Jones se potom nedokázala nedívat na pistoli ležící na nočním stolku.
„Jakých možností?“ zeptala se.
„K naštvání zrnek. Může je přinutit, aby zažila něco, co by je nikdy ani nenapadlo.“
„Chceš snad spálit zemi?“
„To by je nanejvýš tak rozzlobilo. Ne, spálil bych každého strážce, který by se pokusil ublížit tobě nebo mně.“
„Pak by ale zaútočilo ještě víc strážců.“ Frere-Jones slyšela příběhy o kočovnících, kteří se pokusili bránit laserovými zbraněmi. Nakonec je strážci přemohli díky prostému přečíslení.
„Ano, nedokážeme porazit strážce. Je jich tu příliš mnoho, svázaných s miliony území po celém světě. Ale co kdybychom hrozili zabitím tolika strážců, že bychom přinutili zrnka ke změně?“
„Nemůžeme změnit programování zrnek,“ zašeptala Frere-Jones. „To je mimo naše možnosti.“
„Ale co kdybychom mohli změnit vzpomínky, s jejichž pomocí promlouvají?“
„K čemu by to bylo?“
„Kdyby tahle země promlouvala pomocí určitých vzpomínek – třeba tvých a mých – zrnka by bylo možné přinutit, aby říkala něco podstatně jiného, než kdyby promlouvala pomocí vzpomínek strážců, kteří tu jejich zatracenou práci podporovali. Postupem času to může změnit všechno.“
Frere-Jones se nad takovou možností usmála „Takže bys opravdu zabil – nebo hrozil zabitím – stovky strážců jen proto, abys přinutil zrnka odstranit vzpomínky, které si v průběhu staletí uložila?“
Haoquin si povzdechl. „Máš pravdu. To bych nemohl. Asi je to špatný nápad.“
Frere-Jones Haoquina políbila, ráda, že by nebyl schopen spáchat takové zlo v hloupé, pomýlené snaze o změnu světa
* * *
Hodinu před ranní písní světla a tepla dorazila Chakatie. Frere-Jones seděla na drnové střeše svého domu, laserovou pistoli v klíně, doutnající těla strážců zářila na polích a v lesích její země. Ucítila Chakatii deset minut před tím, než tchyně došla k domu. Chakatie záměrně přišla z návětrné strany, aby Frere-Jones zachytila její pach. Chakatiin příchod ji nepřekvapil. Když Frere-Jones pozabíjela všechny ty strážce, uvědomila si, že během útoku neviděla ani necítila žádného člena Chakatiiny rodiny.
Chakatie se ani trochu nepodobala mocné bytosti, kterou byla v noci v lese.
Nebyla posílená – byla drobná a na sobě měla elegantně nažehlený třídílný oblek a buřinku. Místo drápů měla ruce pečlivě pěstěné a přeložené přes sebe u pasu, jako by chtěla ukázat, že jí nechce ublížit.
Frere-Jones si odfrkla a poplácala trávu na střeše. „Můžeš sem ke mně, ale ten oblek mi nepřijde moc vhodný k sezení na drnové střeše.“
„To není.“ Chakatie vyskočila na druhou stranu střechy. Nervózně se ušklíbla, když Frere-Jones lehce pohnula pistolí tak, aby jí mířila Chakatii na hrudník. „To mě přinutily si obléct mé děti. Prý ti tak dám najevo, že nechci nikomu ublížit, protože nikdo se zdravým rozumem by v takových šatech nebojoval.“ Chakatie se tiše zasmála „Myslím, že mají strach, abys mě nezabila“
Frere-Jones se chtěla zasmát, což byl nejspíš další důvod, proč se Chakatie rozhodla pro tenhle oblek. Možná aby ji zaskočila „A navrhl ti ho i Malachi? Možná po tom, co mě tady špehoval?“
Chakatie si odplivla „Malachi jednal na vlastní pěst. Upřímně se omlouvám. Špehovat jiného strážce… potrestám ho tak, jak si budeš přát.“
Frere-Jones své tchyni nevěřila ale přijala tu lež, stejně jako Chakatiin kostrbatý způsob omluvy. „A můj trest za zabití desítek strážců?“
„Hm, o to jde především, co?“
Chakatie si sedla na střechu, prsty čechrala trávu. „Je to děvče v domě?“ zeptala se. „Ta strážkyně od kočovníků?“
„Ano. Zrnka jí lhala. Řekla, že její rodina by mohla zůstat, když se ona stane novou strážkyní.“
„Právě proto je pro někoho, kdo vyrůstal bez zrnek, obtížné stát se strážcem. Ty i já víme, že vzpomínky zrnek nám vždycky nemusejí říkat pravdu. Vyhodnocujeme vzpomínky, které nám zrnka ukazují. Oddělujeme zrno od plev. Ta tvoje kočovná dívka tohle neví.“
„Po dnešku to pochopí. Pochybuju, že bude zrnkům ještě někdy věřit, když byla svědkem tohohle masakru.“
„Pak by se z ní mohla stát dobrá strážkyně.“
Chakatie se natáhla na drnovou střechu, ležela na zádech a pozorovala slunečnicová pole. „Zrnka nemá rád žádný strážce se zdravým rozumem. Ale většina z nich má natolik zdravý rozum, aby na zrnka neútočila přímo.“
„Na to je pozdě. Co teď?“
„Zrnka volají po pomstě. Narušila jsi jejich naprogramovaný řád.“
„Co kdybych tě prostě spálila?“ zeptala se Frere-Jones.
„Jak chceš. Moje rodina by samozřejmě zaútočila A cítíš, jak se sem blíží další strážci ze vzdálenějších území? Čím víc jich zabiješ, tím víc jich přijde.“
Frere-Jones si povzdechla a zamířila laserovou pistoli na trávu. „Legrační, jak se tvoje rodina nepřipojila k útoku.“
„Na tom nic legračního není. Byla jsem to přece já, kdo mého syna vychovával. Prozradil mi všechny ty své směšné plány, když byl mladší. Věděla jsem, že nikdy nebude schopen takové zlo spáchat. Proto jsem mu taky dovolila sestrojit tu laserovou pistoli – uspokojilo ho to a já věděla, že ji nikdy nepoužije. Ale ty… asi jsem to měla předvídat.“
Frere-Jones pokrčila rameny.
„Víš, zrnka po mně chtěla, abych Haoquina zabila, když byl mladý, kvůli jeho nebezpečným myšlenkám,“ prozradila jí Chakatie. „Ale odmítla jsem. I když si to nemyslíš, my strážci můžeme některé naprogramované požadavky zrnek ignorovat.“
Frere-Jones věděla, že Chakatie nemluví pravdu. Její tchyně zřejmě přesně věděla, co dělá, když dala Frere-Jones lék pro Alexnyi.
Protože přišlo o život tolik strážců, Chakatiiny děti budou moci na volná území přijít a stát se vrchními strážci vlastních zemí.
„Můžu zabít ještě mnohem víc strážců, včetně tebe, než nakonec podlehnu,“ upozornila ji Frere-Jones. „Jak tomu můžeme podle tebe zabránit?“
„V tuhle chvíli máš nad zrnky navrch,“ odpověděla jí Chakatie. „Nechtějí, abys zabila stovky dalších strážců, až sem dorazí. Nabídni jim dohodu. Dovol té kočovné dívce, aby se stala novou strážkyní tohoto území. Zbývající strážci v téhle oblasti – tedy moje rodina – proti tomu nic namítat nebudou.“
Frere-Jones se podívala na své ruce. Pistole by mohla snadno přeříznout Chakatii v půli, ale ona svou tchyni opravdu nechtěla zabít. „Co z toho budu mít já?“
„Haoquin měl několik zajímavých nápadů stran toho, jak zrnka využívají vzpomínky. Tohle může být tvoje jediná šance, jak zjistit, jestli se dají jeho slova uskutečnit.“
* * *
Toho dne, kdy Haoquin zemřel, stáli Frere-Jones a Colton bok po boku na hřbitově, zatímco Chakatie s dalšími strážci házeli hlínu na tělo jejího partnera.
Frere-Jones stále cítila zrnka v Haoquinově těle. Ba co víc, cítila, jak se usilovně snaží oddělit mnoho Haoquinových vzpomínek. Zrnka nechtěla aby jeho kacířské názory kontaminovaly půdu, a proto jeho vzpomínky ukrývala. Tyhle vzpomínky nechtěla nikdy s nikým sdílet, především ne s ní samotnou.
Frere-Jones pevně objala syna. Věděla že zrnka provedou totéž i s jejími vzpomínkami, až jednou zemře. Pokud ale bude po jejím, nebudou moci využít jejího syna. Ona vymyslí nějaký způsob, jak ho osvobodit.
A pak, možná, uvidí, jestli by Haoquinův plán mohl fungovat. Plán, který opravdu chtěl uskutečnit.
* * *
Byli na hřbitově, kde byl pohřben Haoquin i ostatní strážci této země. Alexnya a její rodina stáli na jedné straně hrobů a Chakatie na druhé. Zbytek Chakatiiny rodiny hlídal hranice Frere-Jonesina území, odháněli ostatní strážce, dokud obřad neskončí.
Frere-Jones se spojila se zrnky své země, laserovou pistoli stále v pravé ruce. Zrnka se zachvěla a otřásla, jak vyjadřovala zděšení nad tím, co Frere-Jones provedla, i nad mrtvými strážci, které zabila.
Frere-Jones se odpojila od zrnek a přešla k Alexnyi a její rodině. „Přeju ti hodně štěstí,“ řekla jí. „Na Chakatiiny rady se můžeš spolehnout. Doporučuju ti, abys jí naslouchala“
Alexnya byla zahlcená dojmy, jako by jí až teď došlo, co všechno znamená život, ke kterému se náhodou dostala. Její rodina se mohla zdržet ještě pár dní, než bude muset odcestovat. Frere-Jones, kromě rady, aby důvěřovala Chakatii, už neměla Alexnyi víc co dát. Alexnya se bude muset probrat vzpomínkami téhle země sama, a poznat, kterým z nich, pokud vůbec nějakým, by mohla věřit.
Frere-Jones se v duchu zasmála, když si uvědomila, či vzpomínky bude Alexnya brzy prožívat.
„Jak můžete naší dceři radit, aby důvěřovala té… ženě?“ zeptala se jí Jun, rozhořčení jí téměř odkapávalo ze rtů, když si měřila Chakatii. „Podle toho, cos mi řekla, všechno tohle způsobila ona“
„Chakatie vaší dceři nic neprovedla,“ vysvětlila jí Frere-Jones. „Největší vinu nesu já, když jsem byla tak paličatá, že si zrnka našla novou strážkyni,“
„Ale ona toho všeho využila. Přechytračila všechny. Ona…“
„Musím opravdu tohle poslouchat těsně před svou smrtí?“ zeptala se Frere-Jones.
Jun ztichla. Lehce se uklonila v kombinaci úcty a posměchu.
Po rozhovoru s Chakatii, kdy svou tchyni požádala, aby předala její poslední vzkaz Coltonovi, vzala Frere-Jones Alexnyu za ruku. Společně se spojily se zrnky.
„Udělejte to, na čem jsme se dohodly,“ požádala Frere-Jones zrnka. „Chakatie zajistí, že já své slovo dodržím.“
„Do toho,“ nařídila Alexnya a přidala tak svůj hlas jako nová strážkyně země.
Zrnka křičela, ale protože neviděla žádnou jinou možnost, uposlechla. Po celé zemi odstranila vzpomínky všech strážců, kteří žili před Frere-Jones. Vzpomínky plápolaly a úpěly, jako by prosily Frere-Jones a Alexnyi, aby je zachránily. Pak zmizely.
Kromě Haoquinových. Frere-Jones upustila laserovou pistoli a padla na kolena, když ji zaplavily Haoquinovy vzpomínky. Všechny vzpomínky, které zrnka zkopírovala z jeho života Jeho celé já.
Tolik vzpomínek. Vzpomínky na vše, co Haoquin cítil, viděl, promýšlel a zažil se probíjely do Frere-Jonesiny bytosti. Její mysl mohla stěží všechny pojmout.
Jak se Frere-Jones třásla a zmítala na studené zemi, rozhlédla se po nové jarní trávě. Vnímala její chuť. Cítila, jak roste a natahuje se ke slunci.
Haoquin byl v ní. Teď sdíleli jeden život.
„Chyběla jsi mi, Fre,“ zašeptal Haoquin. Nebo to možná Frere-Jones řekla sama pro sebe. Ať tak či onak, usmála se.
„Život tady stál za to,“ šeptali si navzájem. „Jen byl moc krátký. Ale díky tobě stál za to.“
Frere-Jones a Haoquin viděli, jak Chakatie jde k jejich tělu a zvedá laserovou pistoli. Chakatie si otřela oči, přikývla a pak je střelila do hlavy.
* * *
Alexnya stojí tiše nad Frere-Jonesiným ohořelým tělem. Zrnka se stále zmítají, stále v chaosu, ale Frere-Jonesina smrt je uklidnila.
Chakatie drží laserovou pistoli v obou rukou. Alexnya cítí, jak Chakatiina zrnka posilují její tělo. O chvilku později její mocné spáry roztrhnou pistoli na kusy.
Chakatie znechuceně odhazuje nefunkční zařízení na zem. „Hele, tvá matka má pravdu,“ říká jí. „Všechno jsem to zmanipulovala já. Věděla jsem, že Frere-Jones a můj syn zažehnou jiskru. Ale nevěděla jsem, že dojde k tomuhle všemu. Přísahám na zrnka, že jsem to nevěděla.“
Alexnya si není jistá, jestli může Chakatii věřit. Frere-Jones jí poradila, aby téhle strážkyni důvěřovala, ale jak to má opravdu vědět?
Alexnya však také chápe, že jakmile budou její rodiče muset vyrazit na další cestu, Chakatie a její rodina budou jediní lidé v okruhu stovek mil, kteří by jí mohli pomáhat.
Alexnyi se z toho všeho chce křičet. Chce se jí nadávat, protože neví, co si počít. Ale včas ve svém vědomí pocítí jemné pohlazení. Ochutnává ty vzpomínky – vzpomínky Frere-Jones a Haoquina. Vidí všechny dobré věci, které Chakatie udělala Jak Chakatie jednou plakala kvůli rodině jako ta její.
„Myslím, že ti budu věřit,“ řekne konečně Alexnya. „Opravdu jsi… jednou plakala pro rodinu kočovníků?“
Chakatie přikývne, pak kývne na Alexnyiny rodiče, aby ji následovali do drnového domu a připravili večeři pro všechny.
Alexnya zůstane a kope hrob pro Frere-Jonesino tělo; zrnka jí posílí tělo, a tak se lopata noří do země rychleji a hlouběji než kdykoli předtím. Umístí Frere-Jones do jámy a zakryje ji čerstvou půdou.
Když Alexnya stojí nad hrobem, cítí víření zrnek ve Frer-Jonesině těle. Cítí, jak zrnka začínají po celé zemi šířit Frere-Jonesiny a Haoquinovy vzpomínky.
„Děkuju, Fre,“ řekne Alexnya a ukloní se hrobu. Pak běží do drnového domu, aby ještě pobyla se svou rodinou, než bude muset odjet.
Poprvé vydáno v Online magazínů Beneath Ceaseless Skies v březnu roku 2016
Přeložil Tadeáš Pelech