Rudý ještěr vzhlédl k rychle tmavnoucímu nebi, několikrát udeřil pěstí do hrudního plátu a s bojovným řevem se vrhl na krvácejícího soka. Smaragdově zelený válečník s těžce poničenou zbrojí a s mečem už jen nejistě pozdviženým k obraně uskočil stranou, vykryl první úder dvoubřité sekery a přikrčil se za troskami jedné ze stěn zbořené svatyně. Ty ho ochránily před několika dalšími výpady a poskytly mu chviličku času navíc, ta už ovšem stačila jen na to, aby se usmířil se svými bohy, pokud nějaké uctíval. Jakmile červený sebral dostatek sil k vypuštění ohnivého kouzla, zídka se rozlétla na tisíce odštěpků a zelená hlava nadobro opustila tělo, aby se o kus dál stala skvrnou na jednom ze sloupů vstupního portálu.
Ještěr vyrazil vlnu vítězného ryku, zdvihl sekeru k nebi, kde právě vykvétal nápis FIGHT OVER: RED GRYMOR WIN, pak celá scéna zmizela a holomonitor se pokryl tabulkou nejlepších výsledků. Číslice a písmena, barevné a zářivé a veselé jako celý svět – pokud jste tím, komu je ten svět určen.
„Jsi vážně dobrej.“ Petr odložil svůj ovladač a spokojeně se zašklebil, zdálo by se, že to byl on, kdo právě vyhrál.
„Nechal jsi mi to.“ Kryštof se nehádal. Prostě to oznámil, tónem, jenž mařil už v zárodku jakýkoli odpor.
Kamarád zaváhal. „To není pravda, já…“
„Podívej, Peťane, já vím, že to myslíš dobře. Kámoše mi za týden odsoudí na smrt, tak proč ho nenechat aspoň vyhrát pitomou hru, co?“
„Ty jsi fakt blbec. Jo, přesně tak to je, když myslíš.“ Petr se odvrátil a chvíli si roztřesenýma rukama mnul oči. „Ještě tě nikdo neodsoudil,“ dodal pak tišeji, jako by se styděl za to, co právě vypustil z úst. „Podle statistik projde tady v Praze devadesát procent aspoň na hnědou…“
„Jo, možná. Devadesát procent míšenců.“
Kryštof pohladil madlo invalidního vozíku, sám užasl, jak mechanickým se pro něj za patnáct let života tohle gesto stalo. Ta hloupá držadla, vzduchový polštář, kormidla, všechno se to včlenilo do jeho já od prvních dnů, kdy ostatní začínají chodit. Už si vlastně ani nedokázal představit, jaké by bylo pohybovat se bez nich. „Jenomže já nejsem míšenec. Já jsem jen docela obyčejný kripl…“
„No tak ti nohy dají umělý, co má být? Já je brzo budu potřebovat taky.“ Petr se pokusil o úsměv, kupodivu v něm ještě dokázal vykouzlit špetku upřímnosti. „Olympionik z tebe nebude, voják taky ne, no a co? Budeš mít jiné přednosti a…“
„Aha, takže ty taky věříš na vozíčkáře s geniálním mozkem? A na trouby, co nepobrali chytrost, ale jsou silní nebo šikovní, nebo mají aspoň krásný hlas a hudební sluch? To bych do tebe fakt neřekl…“ Kryštof otráveně zívl. „Matka Příroda není Ježíšek, kámo. Zná jen dobré geny a špatné geny, nic víc. Buď dostaneš všechno, nebo nedostaneš nic a jsi jen potrava pro šavlozubé tygry. Takhle to funguje.“
„Hele, máš ty svoje obrázky, ne? Jak dlouho už je maluješ? A leccos jsi taky pochytil u mě, o kompech, o programování…“
„Jistě. Jenže oni se nezajímají, co umíš. Zajímají se o to, jaká máš nadání. Co na tom, že já teď něco zvládám trochu líp, protože na tom deset let dřu a ostatní na všecko kašlou? Až je někdo přesvědčí, že by se měli taky trochu snažit, za tři roky mě každý z nich strčí do kapsy.“
„Člověče, tak mi řekni, co vlastně chceš.“
„Co chci?“ Kryštof vyhlédl oknem na oblohu s bílýma očima hvězd, zrádnýma, krutýma, nelidskýma. „K čertu s tím, mít nohy, to bych chtěl. Ale ne abych nemusel ke Zkoušce. Přál bych si nakopat všechny Čajkeje do zadků. A nejlíp už tenkrát, když sem dorazil první z těch jejich trapných ešusů…“
* * *
Když se rozloučil s Petrem a jeho rodiči a konečně vyrazil domů, soumrak dávno ustoupil červencové noci a pražské ulice se rozzářily stovkami světel. Modré, zelené, červené neony ho hladily po kůži, tak jako všechny ty bezpohlavní lidi kolem, chudáky, co dávno nedokázali nic hezkého vnímat, protože zkrátka dostávali hezkých věcí příliš mnoho a příliš snadno… V takových chvílích nebylo zase tak těžké zapomenout na realitu, uvěřit, že sem patří, a ve tvářích milosrdně skrytých v šeru si představovat ledacos…
Cítili to takhle nějak pacienti se smrtelnou diagnózou, tenkrát, když se ještě umíralo na rakovinu a podobné banality? Možná kdyby to dokázali všichni a nejenom lidi na konci cesty, možná by pak ze světa zmizela fůra nesmyslů. Před dvěma sty lety nekonečné směny a smrťáky ve fabrikách. Před sto lety nezaměstnanost a bezdomovectví. Před padesáti lety války o naftu. A dneska Zkouška… Čajkejové to tak nejspíš mají, buď odjakživa nebo dost dlouho, aby je už ani nenapadlo, že my jsme na tom trochu jinak.
Cesta metrem nahoru do Bořanovic ho v příjemném úniku do snů ještě podpořila. Většina cestujících hleděla na jeho vozík se sympatiemi, někteří dokonce s tichou závistí. Vy si asi myslíte, že jsem jako vy, co? Míšenec s rychlejším vývinem, říká se, že takoví rychleji dospívají i uvnitř a modré karty jim padají do klína samy. Kdybyste jen věděli, co mi vlastně závidíte…
Kousek od domova, před hospůdkou Pod lipami, mu cestu zatarasila skupinka opilých kluků; no jasně, dnešní Zkouška. Vítězně mávali kartičkami v barvě letního dne, vyřvávali, pokoušeli se o zpěv – talent pro hudbu jim tedy určitě nenašli – pak jeden z nich posbíral karty všech kamarádů, zamával jimi jako vějířem, začal žonglovat… Pochopitelně mu popadaly na zem, neuměl to, stejně jako neovládal věci, v nichž měl být za pět šest let odborníkem. Záleželo na tom? On tím odborníkem bude, když si mezi popíjením najde aspoň špetku času i na učivo…
„Hej, kámo, už jsi tam byl?“ houkl někdo z nich, čert ví kdo, Kryštofovi přišli tak zoufale zaměnitelní…
„Jdu za týden.“ Stočil vozík vlevo, kde mezi okrajem chodníku a silnicí zbyla špetka místa, aby je mohl objet.
„Fajn, tak tu potom počkáme. Pozveš sousedy, ne?“
Jistě, ušklíbl se Kryštof. Pro mě je povolenka na zítřek tak jistá, že se budu muset ožrat, abych z ní vůbec dokázal mít radost. A už teď si můžu plánovat pijatyky…
Okna jejich domku už dávno zhasla, když ale rozsvítil světlo nad vchodem a cestou, jako na povel se objevilo i to druhé, v rodičovské ložnici. Táta. Doktor přírodních věd a kandidát všech věd a kdovíčeho všeho ještě. Zamlada hrával na housle, pak odešel z orchestru a nechal toho. Hrál šachy, a když byl jen krůček od mistra republiky, nechal toho. Dělal gymnastiku a i té nechal. Vynikal ve všem, do čeho se pustil, a pak znuděně odcházel, jeden po druhém odhazoval dary od Boha nebo Matky Přírody nebo Paní Náhody jako kapesníky na jedno použití, jako jídla z luxusní restaurace, z nichž si dáme jen to nejchutnější a zbytek odneseme do popelnice, protože zítra nám k obědu připraví další…
Někdy Kryštofa napadalo, že tenhle upravený a věčně zamračený chlap ukradl někde nahoře v Boží dílně i nadání, která měla patřit jemu. Jen aby se s nimi mohl pobavit, utřít si jimi nos a hodit je do koše.
Dveře se otevřely zevnitř ještě dřív, než se k nim jeho vozík došinul, na pozadí světlého obdélníku se objevila černočerná silueta. Víc Kryštof rozeznat nedokázal a snad o to ani nestál.
„Kdes byl?“ Ne že by to pana doktora kdovíjak zajímalo, prostě byl jen rád, že si může kopnout někde, kde to zdravou rasu nebolí.
„U Petra, tati. Kam jinam bych asi šel?“
„No jistě. Kdybys od něj aspoň pochytil něco z těch jeho počítačů, ale to vy jste zase jen hráli nějaké nesmysly, co?“ Táta na něj neurvale foukl odér světa, kde Její Výsost Vis Major sedí hezky ve sklepě a do ničeho se neplete, a vyrazil zpátky do ložnice. „Večeři máš na sporáku. A padej spát, zítra jdeš ještě do školy.“
„Jasně, tati. Dobrou.“ Kryštof vydechl úlevou; pro dnešek to šlo nezvykle rychle a snadno, zaplať bůh. Dojel do kuchyně, zakotvil u talíře s bramborovou kaší z prášku a několika oslizlými párky a otráveně se pustil do jídla. Studeného a zasmrádlého, určitě to tu v těch vedrech leží už od oběda. No nic, jez a nereptej, hochu, za pár týdnů budeš na tuhle šlichtu vzpomínat jako na manu nebeskou…
Copak asi jedí doma Čajkejové, tedy ti, kteří ještě jíst potřebují? Dám za to krk, že tam u nich si i největší nula debužíruje jako král a vůbec… Jste tak hodní, vy mizerní parchanti, rádi byste si na to hráli i tady, jen kdyby to nic nestálo, viďte? Proč jste si nezůstali na tom svém báječném světě, vy zrůdy, proč jste se museli cpát k nám?
Zrak mu mimoděk zalétl do obýváku, na starou holofotku na stolku, válcovitá vesmírná loď a u ní spousta jásajících lidí, mladých a zdravých a pitomých. Dvaasedmdesátý. Rok, kdy se psala historie, rok, na který se nedá zapomenout – každý má doma takovou, každý, kdo u toho tenkrát byl. Mimozemšťani jsou konečně tady – a nepřišli nás sežrat ani zotročit ani vyhladit, naopak, jsou moudří a laskaví, snad ještě víc než my sami. A jací jsou to fešáci, panečku! Žádné zelené obludy s vypoulenýma očima, ale pohlední atletičtí muži a krásky, před jakými i topmodelky vypadají jako utahané prodavačky z koloniálu. Neliší se od nás vůbec v ničem, no, až na tu pleť maličko do modra, ale kdo by hleděl na takové hlouposti, jsme snad nějací rasisti?
A pak, po necelém roce, další překvapení; považte, oni jsou nám podobní až tak, že jsme geneticky kompatibilní! Nač ještě čekat? Rok dva tisíce sedmdesát tři přinesl takové léto lásky, že všichni hippies z minulého století mohli ve svých zarostlých hrobech jen tiše závidět. A pak další rok a další, nebralo to konce, svět měl novou módu, nejdřív snobskou, pak už zcela lidovou, a zářil nově nabytou, nezkalenou radostí…
Když se přišlo na to, že celá věc má jeden veliký háček, bylo už příliš pozdě.
Z ložnice dolehl ke Kryštofovi ostrý tátův hlas a aktuální datum se znovu prodralo na povrch. Slova, vodopády slov, znal je dávno nazpaměť. Lempl jeden, zase to proflákalo celý odpoledne, místo aby se to učilo. Ale já to živit nebudu, to ti říkám. Neprojde a maže z baráku, hned ten den. Ať si to krmí jeptišky…
Máma jen tiše přikyvovala, prostomyslná žena v domácnosti, neměla chuť se hádat. Dobré bydlo po tátově boku pro ni znamenalo až příliš – a jediný syn jí svou přítomností jen neurvale připomínal, kudy by se ubíral její vlastní osud, kdyby byla míšenka. Nebo kripl.
Kryštof odstrčil nedojedenou večeři, poodlétl do obýváku a z posledních sil se svalil z vozíku na pohovku…
* * *
Úterý, čtyři dny před Zkouškou. Výbojky se unaveně snažily vyhnat ze třídy šero, za okny na chvíli zaniklo ševelení deště, když je přerušil zvonek mísící se s rachotem školníkovy pily zdola ze dvora.
Kryštof přistál s vozíkem za svou speciálně uzpůsobenou lavicí – odjakživa seděl sám, teď už se však vyprázdnila i místa před ním a za ním. Kam se poděly časy, kdy mu třída nadávala, schovávala tablety, plivala na monitor? Dnes tu byla jen tichá ústa a odvrácené tváře, možná soucitné, ale spíš jen zděšené, vylekané pachem zmaru, se kterým si jejich mládí zkrátka nedokázalo poradit.
Do třídy loudavě vplula češtinářka Marková, rozpačitě se usmála a cosi naťukala do kompu na katedře.
„Napíšem si diktát, než to všecko zapomenete, raubíři,“ zadrnčela a posadila se. „Richter půjde domů,“ dodala pak, jako by ji to právě jen tak náhodou napadlo. „Dohodli jsme se, že pro příští dva týdny je od školy osvobozen.“
Zatmělo se mu před očima. O kolik jsou vlastně učitelé tady na gymplu starší než jejich žáci? O deset, patnáct let? A kdyby i o sto, jaký by to mělo význam? Kolik let musí člověku být, aby unesl beznaděj, když se jí může vyhnout?
Na okamžik měl chuť padnout na kolena, která neměl, a začít prosit, docela nedůstojně škemrat. Nechte mě tu s ostatními, paní učitelko. Chci tu být a poznávat jazyk a čísla a přírodu a historii, všechny věci, kterým ostatní říkají nuda a vopruz. Chci si je zapisovat do tabletu, abych je zítra mohl číst, chci se ještě pár dní tvářit, jako by pro mě nějaké zítra existovalo…
Neřekl nic, ani nepozdravil. Jen otočil vozík a beze slova vyrazil ke dveřím.
No tak, lidi, aspoň se mi smějte, šklebte se na mě, hrozte mi. Učitelský mazánek, uleje se ze zkoušení… Kdepak. Byla to jen úleva, co viděl, úleva a snad i radost, že oni zůstanou, napíšou protivné testy, dostanou z nich pětky… Najednou ho zaplavila touha utéct od nich úplně stejně, jak oni sami utíkali před ním.
Jo, utéct, ale kam? Každý druhý by si mohl aspoň vlézt doma do pokoje, pustit si do uší muziku na plné pecky, nastartovat holohru nebo se prostě jen tak natáhnout – ale co dělat, když máte mámu doma celý den a jen se třese, aby mohla odpoledne naprášit tátovi, že vás vylili ze školy? Mohl by zapadnout do knihovny, jenže nejpozději do oběda ho vyhodí i odtamtud a zbývají ještě tři další dopoledne, takže knihovna zůstane na pátek. Zítra nebo pozítří bude možná moc rád, že se má ještě na co těšit…
Kapky znovu zhoustly, od západu se hnal černý mrak přes půl oblohy. Kryštof roztáhl nad vozíkem deštník, rozsvítil na něm všechny plnospektrální žárovičky, kterým ještě nedošla baterka, a vyrazil přes ulici do parku. V tuhle dobu a v tomhle počasí tu nikdo nebyl, jen otrhaný uklízeč s hráběmi a kbelíkem se pohupoval mezi cestičkami na zastaralých vrzajících protézách, mechanickými pažemi pohyboval ještě dost nejistě, prozatím se spíš jen snažil nezničit nástroje. Hnědokarťák, nejspíš tmavý. Práci, pro kterou má předpoklady – i tak asi nic moc – zastanou v jeho firmě světlehnědí a jemu nezbývá než se tu ploužit jako dosluhující robot transformer ze sto let starých filmů.
No jo. Ale prošel.
Kryštof dosedl vzadu u plotu, raději dál od brblajícího míšence, z brašny vytáhl tužku, malířský uhel a tenký balíček čtvrtek. Nakreslím si ještě pár obrázků. Hezky postaru, žádné tablety, žádné chytré mašinky. Jako za časů, kdy jsme ještě neznali Čajkeje a na kluka na vozíčku se někdo občas i usmál…
Kreslil jako o život, jezdil rukou po papíře jako dobře naprogramovaný stroj. Stromy, keře, pěšiny, dokonce i odpadkové koše – jen uklízeče vynechal. Kdepak, žádné protézy, ještě ne. Všichni míšenci, pokud tady náhodou už jsou, si ještě hrají na písku, plácají bábovky vlastníma rukama, ti starší mají na zádech školní brašny, uhánějí na vlastních nohou na své první hodiny čtení a psaní a počtů a jsou šťastní jako všechny děti, dřív než…
Dřív než dosáhnou dvaceti let, hlavami se jim začnou honit myšlenky na studia, kariéry, rodiny, jenže místo nich přijdou jen zarudlé skvrny na stehnech a na ramenou a pak ztráta všech končetin, bezbolestná, ale nesmlouvavá. Dřív než lidskou rasu zachvátí panika a čajkejské přátele zase údiv a rozpaky; děje se něco? Pokud máte potíže se symbiontními rostlinami, není jich dost pro všechny, nebo je napadají škůdci, rádi vám…
Počkejte, jak to myslíte, že druh homo sapiens žádné symbiontní rostliny nemá?
Jak to myslíte, že vůbec nevíte, o čem je řeč?
Jak to myslíte, proč jsme vám o tom nic neřekli? Symbióza je intimní téma, stokrát intimnější než sex a smrt dohromady a symbionti sami už většinou nestojí o civilizovaný život. Pochopte, jste naše první cizí rasa stejně jako my pro vás, a jste nám tolik podobní, koho by napadlo, že…
Samozřejmě. Tohle nikoho napadnout nemohlo. Viník není, jsou jen zástupy mrzáků odmítaných čajkejskou flórou stejně tvrdošíjně, jak každý systém odjakživa odmítá všechno cizí.
Kryštof dokreslil, chvíli si hotový obrázek prohlížel, pak ho pohodil do trávy, napospas dešti a uklízečově lopatě. Zvažoval, jestli se nemá pustit do dalšího, pak jen pokrčil rameny, otočil vozík a vyrazil pryč, sám ještě netušil kam.
Jak se ospale šinul podél stromů, po hlavě mu přejela větvička břízy, pomalu mu sklouzla po zátylku, jako by ho chtěla pohladit. Víc mu pozemské stromy nenabídnou, najednou byl však vděčný i za tohle, tak jako nikdy dřív.
Zastavil a znovu se natáhl pro kreslířské náčiní…
* * *
Zkoušky už několik let probíhaly v budově prastarého nádraží pro kolejnicové vlaky, zatuchlé a jen narychlo opravené pro tenhle jediný účel, když všechny školy svorně odmítly nepříjemnou událost hostit pod svými střechami. V čekárně už se zase čekalo, tiše, jen s výhledem na pražce bez kolejnic a rezavé pahýly návěstidel. A na peron, kde se před dávnými lety odehrálo tolik příběhů, veselých, smutných i docela obyčejných, právě tolik, kolik jich věkovitý dům přinášel dnes.
Tváře patnáctiletých – některé víc dohněda, jiné domodra, v tuhle chvíli však všechny stejně smrtelně bledé – tupě civěly do zdí, podobně jako obličeje jejich zpravidla lidských rodičů. Obrázky na nástěnkách se marně snažily vnést do nálady aspoň špetku barev a radosti – zrovna tak tu mohly viset černobílé fotky transportů do plynových komor, nejspíš by sem zapadly mnohem lépe. Kdopak ví, třeba i takové vlaky odtud jezdívaly…
Mezi sedícími pobíhalo několik Čajkejů, mladých studentů sbírajících materiály pro absolventské práce. Tvářili se dychtivě, snad ještě věřili, že pro tenhle houf koncentráčníků můžou něco udělat – za pár let už budou jen chrlit publikace a články, budovat si na nich vědecké kariéry a čekat, až jim upadnou ruce a nohy a nahradí je nějaká mimozemská zelenina…
Ve chvíli, kdy Kryštof dorazil – jediný bez doprovodu, jak jinak – ze dveří zkušebny právě s hlasitým pláčem vybíhala pohledná tmavovlasá dívka. Na okamžik se mu sevřelo srdce, než si všiml modré karty, jíž mávala jako kusem lejna přilepeným na rukáv. Podívej, tati, dali mi tmavou, chápeš, tmavou! Stýpko na Karlovku v háji, teď si budu muset na studium přivydělávat, bože můj! Někde papírovat v kanclu, kdoví, jestli ne i tahat bedny šanonů po archivech! Zkazili mi život, hajzlové, celý život!
Nevěděl, kolik dalších vešlo dovnitř a ven, kolik jich nadšeně líbalo modré karty a kolik zkroušeně žmoulalo hnědé, nebo se s nimi rovnou vrhalo vybrečet do rodičovských náručí. Nezajímali ho, tihle už nepatřili do jeho světa. Ještě včera snad, dnes už ale byli stejně neskuteční jako dort o pátých narozeninách.
Pak zavolali jeho.
Tiše vplul před čtveřici mrkající stejně unaveně a otráveně jako kontrolky těch chytrých mašinek na stole. Dva pánové, dvě dámy, dva starší, dva mladší, pěkně korektně – jestlipak je mezi nimi i homosexuál a lesbička? Stejně je to fuk, vypadají jeden jako druhý. Jako mizerně placení kantoři od nás ze školy.
Sjeli ho rychlým pohledem, asi tak, jak by se dívali na švába v dřezu – ovšem, žádný předčasně vyspělý míšenec, jen pozemšťan, co se bez nohou už narodil –, pak se ho zeptali, co rád dělá. S bušícím srdcem se svěřil, že ze všeho nejradši kreslí a maluje, takže před něj hodili papír s několika tužkami a řekli si o rychlý portrét jednoho z nich.
Dal do toho všechno, kreslil jako ještě nikdy v životě, zvažoval, jak by dílo ještě přikrášlil, a hned zase trnul strachy, aby se neodchýlil od předlohy. Hotový obraz mladé porotkyně před ně spíš upustil než položil a čekal. Protáhli jej jednou mašinkou, něco z ní opsali, strčili papír do druhé a nakonec se zeptali, jak dlouho se už kreslení věnuje.
A on, pitomec, si dovolil naději, neodolal a zadoufal v budoucnost, spatřil tam barvy a na kůži cítil sluneční záři, když odpovídal, že před pár měsíci si jen tak zkusil načmárat nějakou malůvku a docela se mu to zalíbilo. Čtyři soudci se po sobě útrpně podívali, obrázek zmuchlali a hodili do koše.
Nikdy nebyl moc dobrý lhář…
Pak už to šlo ráz naráz. Dávali mu počítat matematické příklady i zvedat činky, zatloukat hřebíky do prken i psát epigramy, mžourali do mašinek, jen tak zběžně, bez zájmu, a pokračovali dál. Tohle už byl jen krátký řetěz formalit a na jeho konci obálka s černou kartou, pár mechanických slůvek o lítosti a prosba, ať raději odejde zadním vchodem a nevrací se už do čekárny.
Nejspíš jím opravdu odjel, nepamatoval se. První další věc, již si uvědomil, byl zaplevelený dlážděný chodník za nádražím; uchýlil se sem, stranou od všeho opovržení i soucitu, obracel v dlani malou destičku černou jako ty zlé věci ve vesmíru, co všechno sežerou a nevydají nic, ani jedinou částečku světla, a hlavou mu letěly tisíce stejně chmurných představ.
Viděl sám sebe jako malého kluka a první vlnu dvacetiletých míšenců odkázaných ze dne na den na pomoc zvenčí. Dav mladých lidí, hrdých, zvyklých na růst a ne na soustrast. Viděl úřady, jak je uklidňují, prosím vás, neblázněte, lidi, copak je tohle nějaký problém, na sklonku jedenadvacátého století? Dostanete bionické protézy, plně funkční, ani je od vlastních končetin nerozeznáte. Nepotkali jste snad nikoho, kdo je získal třeba po havárii? Jediná komplikace je, ehm, že jich jaksi ještě nikdy nebylo potřeba tolik – musíte pochopit, že výrobní kapacita a ekonomické možnosti naší společnosti, bla bla bla…
Tehdy poprvé prolétla mezi lidmi fáma o nových smrtících pogromech, o plynových pecích, o nové Osvětimi a novém Dachau. Ale jděte, probůh, jsme snad nějací esesáci? Ne každý, ehm, poloviční cizinec může za této situace získat drahé prostředky, to ovšem samozřejmě neznamená, že bychom se o jeho či její potřeby nepostarali. Jsou tu i levnější kybernetické protézy, a pokud by snad v některých případech bylo i takové východisko příliš nákladné, potom… ehm, potom přicházejí v úvahu i jiné možnosti, že…
Jo, vždycky jsou nějaké. Žádné finanční dávky od státu; zákon už před víc než půlstoletím rozhodl, že v České republice má každý občan možnost dostatečného výdělku, a až do příchodu Čajkejů tomu tak v zásadě i bylo. Žádné protézy; dobrá, po bazarech se jich pár povaluje, poruchových, škaredých, ale funkčních, nějaký vesnický felčar je za pár drobných namontuje – ale co pak?
Pak bude zapotřebí především práce a výdělek. Můžeme rovnou zapomenout na výtvarnickou kariéru; lidi chtějí do obýváků a pracoven díla akademických malířů, nažehlených chlapíků s modrými kartami místo kapesníčků. Jen si představte, že svoláte sousedy či klienty a řeknete jim: tenhle kousek mi namaloval smradlavý černokarťák bez nohou a dal mi ho skoro zadarmo, aby měl na jídlo – myslíte, že budou závidět? Dobrá, takže nějaký úřad, dejme tomu – co tam chtějí? Maturitu a potvrzení o Zkoušce. No, studium na gymplu je stejně nejspíš passé, tak co dál? Nějaké jednoduché řemeslo? Rychlokurz na pár týdnů a potvrzení o Zkoušce. Ehm, no nic… Zametání ulic, pomocné práce ve skladech, na stavbách? Minimálně základní vzdělání plus potvrzení o Zkoušce…
O Zkoušce, ze které máte jen úředně stvrzený doklad, že jste k ničemu…
Takže zbývají kláštery milosrdných sester. Jak dlouho tam černokarťák může vydržet? Duchovní osoby pohrdají světskými limity, u nich platí limit jen jediný – jak dlouho snese pomyšlení, že zbytek jeho života bude tvořit civění do zdi, přežvykování napůl zkaženého jídla a schovávání po sklepích – zpočátku nucené, časem však stále víc dobrovolné – každou neděli, když si věřící přijdou poslechnout o Boží lásce a úctě ke všemu živému…
Rekord byl – podle neověřených fám na síti – něco přes čtyři roky. Černokarťák se zamiloval do jedné z řádových sester a nějak se jim dařilo to celou tu dobu tajit. Většina ale nedělá potíže a v klidu, bez humbuku končí do půl roku. Ti silnější do roka, do dvou…
„No né, kámo, co ty tady?“
Důvěrně známý hlas přiměl Kryštofa posbírat špetku sil na otočení hlavy. Petr! Upaloval rovnou k němu, bláto ani trnité keře nevnímal – a proč by taky měl, s čerstvou bleděmodrou kartou je svět krásný, i kdyby vás bičovali.
„Bojíš se tam jít? Hele, neboj se, dneska jsou fakt hodní. Představ si, jak jsem jim řekl, že hnedka kašlu na gympl a jdu na programátořinu, jeden se mě hned pokoušel lanařit do firmy, že prý… Aha. Promiň.“
Černá karta uťala řeč jako dálkový ovladač, úsměv přecvakl do pohřebního kukuče. Kryštof stáhl ruku zpátky pod bundu, necítil se ani o trochu líp.
„Pojď se ožrat,“ houkl nepřítomně. „Oba máme proč.“
„Hele, kámo, ještě to nebal. Hlavně teď dodělej gympl, ať je vidět, že jsi dříč a nejsi blbec. Až budu makat, vydupu ti místo. Nejdřív třeba na úklid v kanclech, máš vlastní ruce a už o ně nepřijdeš, to taky něco znamená. No a pak, časem…“
„Naši mě ještě dneska pošlou černým zadkům…“
„Hmm, no jasně… Ale stejně. Víš co? Budu za tebou chodit, to mi nezakážou. Občas zapaříme pár her – a hlavně ti přinesu učebnice. Nebudeš mít moc co dělat, tak šprtej, dři jak kůň a jednou mi budeš asistovat.“
„Myslíš?“ Kryštof měl chuť si nafackovat za to, že se znovu odvažuje doufat. „Dá se to vůbec – bez talentu?“
„Podívej, většina lidí jsou mrchy líný. Když mají talent, nepoužijí ho, aby se dostali dál než ti nenadaní, kdepak. Spíš si lebedí, že jim věci jakž takž jdou, aniž by na tom museli moc makat. Za pár let můžeš většinu z nich dohnat, vsaď krk!“
„Hele, řekni, že jenom tak nekecáš, abys mě utěšil…“
„Si piš, že ne. Jinak, naši odletěli na služebku, už včera, vrátí se až v neděli. Takže kdyby to dneska u vás bylo moc zlý… Až se to tvýmu tatíkovi pár hodin uleží, kdopak ví, co všecko uvidí jinak…“
Kryštof cítil, jak se mu do očí derou slzy. „Díky, Péťo, vážně díky… A stejně bysme mohli jít zakalit, ne?“
Petr pokrčil rameny. „Sám jsem chtěl vyrazit… Znám na Malý Straně jedno fajn místečko…“
* * *
Nikdy se nedozvěděli, odkud na ně ti tři vyrazili. Ani jestli se jim mohli vyhnout, kdyby se dali jinou z potemnělých malostranských uliček.
Najednou prostě stáli před nimi, mezi dvěma slovy, mezi dvěma myšlenkami. Vysocí, ramenatí, s mastnými vlasy a hadry kombinujícími zanedbanost s drsnou pózou. Pouliční grázlíci jako vyšití.
„Zdravíme ufounské bratry, přicházíme v míru.“ Největší z nich, nejspíš šéf, předvedl v úšklebku dvě řady pokovovaných zubů a poklepal si o dlaň pálkou s vestavěnou paralyzační tryskou. „Tak doufám, že se pěkně po bratrsku dohodneme.“
„Sakra, bleděmodrej s černým, no to je nářez!“ Druhý z pobertů, jediný, kterému už trochu začínalo růst bříško, se hromově zachechtal jako v laciném krimiseriálu v holině. „To se fakt každej den nevidí!“
„Sklapni, Kořene! Řveš jak na lesy…“ Vůdce krátce zasykl a znovu se otočil k Petrovi, ocelový úsměv roztažený od ucha k uchu. „Neboj, modrásku. Tuhle kartičku ti necháme. Úplně nám postačí debetky, kreditky a komovky… Tak dělej!“
„Ne, vy ufouni nejste, kdepak.“ Kryštof pocítil, jak se v něm začíná probouzet cosi, čeho se v první chvíli až polekal. „Vás nikdo nehoní k žádným Zkouškám. I kdybyste byli blbí jak tykve, nechají vás žít – a co s tím provedete vy? Tohleto?!“
„Drž hubu, chcípáku černá! Ptáme se tě na něco?“ Třetí chlápek, blonďák s načerveno přebarvenýma očima a dlouhým elektrickým obuškem, vyplivl ta slova jako hromádku žiletek, na Kryštofa se při tom ani nepodíval.
„Koukněte, co jsem dostal! Podívejte!“ Když mával lupičům před očima černou kartou, divže Kryštofovi nevypadla z prstů. Nech toho, pitomče, hraješ si s ohněm! Jo, možná, jenže tenhle oheň, tenhle požár už je silnější než já. „Víte, co to znamená, viďte?! Vy jste ale měli na výběr, vy ano, a pořád máte! Je mi na zvracení z někoho, kdo skončí jako vy, když nemusí…!“
„Ty šmejde jeden!“ Blonďák se rozmáchl a udeřil, díkybohu jen pěstí, i tak se ale Kryštofovi po jeho ráně zatmělo před očima. Když se srazil s dlažbou, bolest mu aspoň trochu pročistila mysl, takže se už jen ve vší tichosti odplížil za vozík, přikrčil se a v duchu prosil všechny svaté, aby se lupiči s takovouhle odvetou spokojili.
„Tohle je všecko, co umíte?! Mlátit invalidy, hajzlové?!“ zaslechl někde vysoko nad sebou Petrův hlas. Ne, kámo! Nech to plavat, prosím tě, nerozmazávej to!
Příliš pozdě. Když se mu konečně podařilo vzepřít se na pažích, Petr právě inkasoval první ránu od vůdce. Zapotácel se, padl na kolena, ale znovu vstal, pokoušel se krýt, dokonce obrovského protivníka kopnout do citlivých míst, druhý úder ho však poslal přes chodník až na zábradlí čtyři metry vysoké přístavní zdi. Chystal se uskočit stranou, když po posledním výpadu sklouzl na druhou stranu a cosi tvrdého dole o malý okamžik později uťalo jeho výkřik.
„Ty vole, tys ho zabil!“ Tlouštík, bledý jako duch, se opatrně naklonil dolů a vzápětí vyslal do hlubin za Petrem obsah vlastního žaludku. „Kvůli takový kravině… Panebože, jestli nás někdo viděl…“
„Sklapni, sakra!“ I vůdci se trochu třásl hlas, tím víc se snažil vrčet a syčet jako poraněné zvíře v koutě. „Hele, měl černýho kámoše, ne? Každej normální polda to přišije jemu a vykašle se na nějaký honění za náma… Padáme!“
Když se Kryštofovi podařilo vydrápat se zpátky do sedla vozíku, kroky těch tří dávno utichly a opuštěná čtvrť se znovu ponořila do ticha. Jako ve snách se snesl ke kamarádovi, i ve večerním šeru však bylo zřejmé, že každá pomoc je marná. Petr v pádu narazil hlavou na výběžek jednoho z kamenných pilířů a na povrch starého mola dopadl už se zlomeným vazem. Poslední naděje, poslední dobrý člověk pod sluncem vyhasl tady na břehu Vltavy; ten pitomý den, co už spláchl všecko ostatní, si na poslední chvíli stačil mezi dveřmi přibalit i jeho.
Ne, tohle teda ne!
Jako ve snách, jako v omámení po nějakém hloupém fetu se Kryštof sklonil ke své kartě, přes slzy neviděl napsané jméno ani další údaje, když je sdírat z inkoustově černého povrchu, roztřesená ruka s kamenem se málem ani netrefila do toho malého kousíčku zla, nakonec však přece jen zvládl, co potřeboval. Z dokladu poničeného téměř k nepoznání pečlivě otřel otisky prstů i další stopy, pro jistotu ho ještě důkladně vyválel v blátě a opatrně vsunul do kapsy Petrovy košile. Potom, s mrazením v zádech a zhnusením, vytáhl z bundy tu druhou, azurovou. Noc vyměněná za den, smrt za život.
Promiň, kámo. Slíbils mi pomoc, dals mi novou větvičku nad propastí a já si ji nenechám jen tak vzít. Tobě už na tom nesejde, jestli tě hodí bez identifikace do hrobu jako dalšího čemokarťáka, co to nezvládl – a já?
Já ještě nevím, kam půjdu dál, ale půjdu tam zpříma, se vztyčenou hlavou. Budu bojovat jako divoký vlk, doženu všechny ty talentované lemply – ne, já je předeženu! Jestli se tam na druhé straně odněkud díváš, budeš na mě hrdý, to ti slibuju!
Bleskovým pohybem schoval úlovek pod bundu a co možná opatrně se rozhlédl. Z jedné strany zeď, z druhé, od řeky, řada hustých stromů, po stranách vysoké domy, zbytek zařídil soumrak a nezájem zhýčkaných Pražanů o tahle zatuchlá místa… Ne, tamhle vzadu, ve stínech na rohu jako by někdo stál, ale nikdo z těch hajzlů, spíš to vypadá na ženskou. Teď, teď se schovala za roh, možná si všimla, že se na ni dívám… Sakra, prober se, člověče, nikdo tam není! Jasně, stalo se dneska moc hnusných věcí, fakt moc, ale nesmí ti začít hrabat! Seber se, posero, ještě nemáš vyhráno!
Vzlétl zpátky do uličky, nasměroval zpola vybitý vozík k malostranské stanici metra, pravou ruku přitisknutou tam, kde ho v kapse hřála – nebo spíš pálila – čerstvá jízdenka do příštích dnů. Ještě že mu ji lupiči nechali!
Ještě že neznali nikoho, jako je Háček…
* * *
„Těbůh, Kryťáku.“ Stárnoucí počítačový mág s šedinami dovedně maskovanými blankytně metalízovým melírem stejné barvy, jakou měl upgrade jeho levého oka, na něj přátelsky vycenil dvě řady až nezdravě silných zubů. Leskly se antracitovou černí posetou sloupci shora dolů ubíhajících zelených číslic; prý motiv z jakéhosi prastarého a kdysi hodně slavného filmu o virtuální realitě, víc se v tom Kryštof raději nehrabal. „Co Peťan, není s tebou?“
„Kamaráde, ten se sťal tak, že tři dny nevyleze z domu, nejmíň. Musel jsem ho na téhle káře odvézt až do postele.“ Kryštof sklonil zrak, kdo ví, třeba mu některý z Háčkových vymazlených implantátů právě z očí vyčte, jak nestydatě lže… „To víš, Zkouška v suchu a bleděmodrá karta, co bys chtěl…?“
„Zato ty vypadáš nějak přepadle…“
„Nojo. Mám jen hnědku. Táta mě seřve, že půjdu k lopatě, možná přiletí i pár facek…“
„Třeba bych ti ji mohl aspoň trošičku vylepšit. I když barvu změnit neumím. Zatím…“
„Ty fakt zvládneš vylepšovat karty?“ zahrál si Kryštof na překvapeného. „A já Péťovi říkal, že je to blbost, hlásit se na ten pokus – i když ty seš teda fakt machr…“
„Jaký pokus?“ V Háčkově hlase zazněly i pochyby, ovšem zvědavé nadšení je bez větších potíží válcovalo. Díky bohu…
„No vidíš, málem by mi to vypadlo. A přitom právě kvůli tomu za tebou jdu. Hele!“ Vytáhl Petrovu kartu a okázaleji podržel hackerovi před očima – nebo spíš před jedním okem a tou nelidskou zrůdností, co mu překrývala druhé.
„Cože, on ti půjčil kartu? Ptal ses ho vůbec, když byl namol, mizero jeden?“
„Počkej, počkej, tohleto je jen kopie.“ Kryštofa zamrazilo při pomyšlení, na jak tenkém ledě se právě pohybuje. „Víš, na úřadě mají nějaké pochyby o spolehlivosti karet nebo tak něco. A tak u nich někdo vymyslel takový test: pár lidem dají druhou kartu, ať ji nechají heknout hodně dobrýmu borci – neboj, je to čistý, jména ani údaje nechtěli, i prachy dostaneš přes Péťův účet – no tak ať ji ten borec upraví, jak nejlíp svede, a pak ji dají nosit někomu jinému. A budou sledovat, jak dlouho potrvá, než se na to přijde…“
„Peťan mi lichotí, já už dávno do karet nedělám,“ zazubil se černo-zeleně Háček. „Ale asi bych to teda měl radši odláknout, co říkáš? Jen ať nás podcení, může se to hodit…“
„Kdepak, to nedělej! Za každý den navíc jsou prý bonusy – to víš, oni nejsou zase tak hloupí. A já…,“ Kryštof svěsil ramena a hodil po Háčkoví psím pohledem. „Já bych si rád trošku užil života bleděmodrých, vždyť co mě potom ještě čeká…? No tak, udělej to i kvůli mně…“
Hacker se na okamžik odmlčel, v očním nástavci mu cosi kvíkavě zabzučelo, v tom druhém, obyčejném oku jako by se mu zaleskl povlak slz. „Chápu. Tak to sem dej.“ Lehce, téměř s posvátnou úctou sevřel kartu v prstech a hned vzápětí ruku varovně pozdvihl. „Ty, hele, napřed sken. Je ti jasný, že jak u tebe najdu štěnici, balím hned po práci krám, měním stan a nejmíň čtvrt roku se neznáme…?“
„Jen do toho,“ rozhodil Kryštof pažemi. „Nemám co skrývat.“
Trvalo to jen pár vteřin, pak Háček pokýval hlavou, cosi zabručel a sklonil se nad modrým průkazem. „Tak copak tu máme? Programování, to mě nepřekvapuje, ten kluk mě jednou sesadí z trůnu… A to se podívejme. Atletika a vyšívání – no to je mi teda kombinace…“
Jo, to je. Zvlášť u Péti, který všechny hodiny tělocviku od první třídy jen tak otráveně odbelhal a z hodin rukodělných prací pravidelně odbíhal k lékaři se záchvaty jakési mimozemské choroby. Příroda je vážně marnotratná. Nebo zlomyslná…
„Něco připsat tam nechceš? Rád maluješ, ne…?“
„To bys vážně mohl?“
„Si piš, brácho. Hodím ti tam kompletní výtvarno od rytí bizonů do skal až po 3D grafiku. Budeš mrkat, jak zamotáme kancelářským krysám hlavinky…“ Háček si přehodil kartu z ruky do ruky a vyrazil po schodech dolů do pracovny. „Je to hned. Ale chviličku mi zabere přeleptávání jména a nakonec budu potřebovat, abys mi tam hodil sítnici. Zatím si tu kdyžtak sedni ke kompu – mám tam pár krásně brutálních stříleček…“
„Díky.“ Kryštof cítil, jak se mu dělá zle, a ze strachu, aby se takhle hloupě neprozradil, zbledl ještě víc. „Radši si tu stáhnu pár knížek, musím vypadat jako talentovaný, ne? A krom toho, dneska po těch nervech nějak nemám chuť dívat se na zkrvavené mrtvoly…“
„No, dělej, jak chceš.“ Háček, zatím snad bez jakéhokoli podezření, pokrčil rameny a zmizel. „Jsi na tahu.“
Kryštof zamrkal a vrátil se myšlenkami k šachovnici na stole před sebou, k šumu hlasů v klubovně a taky k svému spoluhráči. Jak že se to jmenuje, Mirek nebo Marek nebo tak nějak, kdo si to má pamatovat? Jak si mám udržet v hlavě vaše jména, když jste všichni tak k uzoufání stejní, stejně unudění, otrávení životem, který vám sotva začíná…? Jste tu skoro samé modré karty, čekal bych, že s vámi Zkouška něco udělá, že z ní vyjdete aspoň o špetku moudřejší. Jistě, vy jste se asi nemuseli moc bát, že neprojdete, ale stejně… Sakra, prostě bych myslel, že nebudete úplně jako čistokrevní lidé. Ti, kdo nikdy neseděli v čekárně, co může být čekárnou na smrt…
Jako roj dotěrného hmyzu okolo něj bzučely úryvky slov a vět, útočily tím urputněji, čím víc se jim snažil uniknout. No tos měla vidět, jak se na mě v tom busu dívali, holka, no být bez protéz, tak mě snad ani nepustili sednout, holomci. Hele, brácho, já ti dneska v restu čekal na jídlo dvacet minut, no věřil bys tomu? Tři lidi to dostali dřív než já, jo, jenže to právě byli lidi, na míšence se každej vykašle, míšenec může klidně skapat hlady, že jo – a ještě mi pak přinesli vlažnou polívku! Jo, a víš, kolik u nás ve firmě berou čistokrevní? A služební hološ nám nedají, no, teda dají, ale takovej půl roku starej křáp, to je jako nemít žádnej… Bleděmodrá pro ně nic neznamená, kdepak, to když jeden není čistej, tak by ho…
„No tak, co je s tebou?“ ozval se znovu Mirek-Marek, už trochu nakvašeně. „Táhneš.“
„Jo, jistě.“ Kryštof sevřel bílého střelce a bez dlouhého uvažování ho přesunul přes hrací plochu.
„Šach, kamaráde,“ kontroval protivník levou věží. „A mat do dvou tahů. Teda moc ti to zatím nejde.“
„Nejde. Tyhle hry holt na kartě nemám…“
„Prosím tě, říkals, že tam máš programování, to je skoro to samý. Logika, systematičnost a špetka taktiky, víc to nechce.“
„Nějak mě to nikdy netáhlo,“ pokrčil Kryštof rameny. „Já si zatím rozumím spíš s těmi uhly a skicáky…“
„Šílíš?“ Mirek-Marek se ušklíbl, asi jako kdyby před ním obrostl nějakou mimořádně ohavnou a páchnoucí plísní. „Takových skvělých věcí ti našli a ty si vybereš čmárání? Víš, o co víc ti dají u kompů? Nebo ten sport, cos říkal, že to je, házená…?“
Kryštof znovu přelétl unaveným zrakem obecenstvo. Když jsem před týdnem naklusal k tátovi s bleděmodrou kartou na své jméno a když ho konečně přešel šok, zdálo se, že i z něj spadla obrovská tíha. On není zlý – nebo ne tolik, aby si přál být zlý, aby nebyl šťastnější, když se věci vyvíjejí v dobrém. Tak jsem se v tobě možná spletl, kluku, usmál se toho večera, snad vůbec poprvé přede mnou. No, jdi a zvykej si na lepší společnost… A já šel, sem a na spoustu podobných míst, těšil jsem se, jenže… Možná ten pitomý podfuk přece jen nezajistí, abych sem doopravdy patřil.
„Rád maluju,“ usmál se opatrně. „Řekl bych, že mě to uživí, nikdy jsem nepotřeboval zas tak moc.“
„Jsi divný, fakt divný.“ Teplo Mirkova-Markova hlasu překryla vrstva námrazy, zatím jen tenká, jako varování to ovšem stačilo. „Mluvíš skoro jak tmavohnědý. Anebo jako…“
„Měl jsem kámoše, co dostal černou,“ skočil mu Kryštof honem do řeči. „Dobrýho kámoše. Neustál to, chudák, skočil z mostu, je to pět dní.“
„Aha. Tak to chápu. Hele, asi je to blbý teďka říkat, ale oni si za to většinou můžou sami. Učit se jim nechce, jen by chtěli, abysme makali na ně…“
„Byl to moc fajn kluk. Ne moc chytrej, ale jinak fajn,“ odsekl Kryštof a jen tak tak se zarazil, aby nedodal ‚tati‘.
„Jasně. Tak to upřímnou soustrast, ale koukej… běž se z toho radši domů vylízat.“ Mirek-Marek se nápadně svižným tempem odporoučel od stolku a vzápětí zaparkoval u sousedního, kde se právě probírala otázka úcty k míšencům v obchodech s luxusním prádlem…
* * *
Večerní pražské ulice zářily stejnými světly jako před týdnem, barevnými kaskádami reklam proplouvali titíž lidé, dnes však ten pohled Kryštofa už netěšil. Světla pálila do očí, barvy byly odporně křiklavé a úsměvy zase křečovitě umělé, jako na indiánských totemech a karnevalových maskách.
Vzpamatuj se, člověče! Vždyť už jsi sám jako oni! Ještě nedávno bys dal nevím co, abys sem zapadl, a teď všecko zahodíš jen proto, že ti nesedlo pár lidí v pitomém klubu? Tak rychle ti zevšednělo to, cos dostal? Jen nezapomínej, že pořád ještě nemáš vyhráno; to, cos udělal, tě spasí na pár dní, ale nakonec stejně budeš muset vymyslet, co dál.
Jasně, lidi se beze stopy ztráceli vždycky a dost bylo i těch, jejichž stopa se nikdy nenašla. Petrovi rodiče a kámoši si popláčou – já bych asi měl s nimi, chybí mi nakonec taky – no a život půjde dál… Anebo nepůjde. Nebo se v tom někdo z nich začne hrabat a domákne se, jak je to s barvami našich karet. Nebo mě napráší ti tři šmejdi, jestli je poldové někde seberou. Nebo to praskne přímo na úřadech, třeba jen blbou náhodou. Nebo přijde Háčkoví divné, že dlouho Péťu nevidí – jak často se vlastně stýkali…?
Jako by mu sám osud chtěl připomenout svou neustávající bdělost nad jeho cestou, na rohu Nekázanky a Příkopů do hackera málem vrazil.
„Člověče, Kryťáku, lítej s tím trošku výš, než někoho zabiješ.“ Háček se opatrně odlepil od zdi domu, ublížený výraz mu z tváře mizel jen velmi zvolna. „Co Peťan, už se vylízal?“
Sakra, první otázka a hned takhle na tělo!
„Z opice jo, chlape, ale z pýchy se asi hned tak nevylíže…“
„Jak to?“
„Jen co se postavil na nohy, práskl do bot. Do Rakous, tam že se kompy budou studovat líp, hlavně ty čajkejské, to víš, prahne po nich jak děcko. Nic naplat, jsou tisíc let před námi a na Západě není okolo jejich techniky tolik byrokracie…“
„No to mě pos…“ Hluboko v Háčkově hrdle cosi hvízdlo a uťalo zbytek posledního slova; podle několika krátkých záškubů krku to muselo být spojené s nějakým tím ne moc příjemným stimulem. „A ani se nerozloučil? Fakt divný…“ Kryštof rozhodil pažemi. „Znáš to, všecky ty řeči, přemlouvání, zdržování… Tak to vzal po anglicku. A pověřil mě, ať to opatrně rozhlásím, až bude za kopečky…“
„No jo, co naděláme… Karta šlape?“
„Jak hodinky. Brzy dostaneš výplatu, teď asi přese mě.“ Budu muset vyrabovat spořiči účet, ale co na tom? Mít černou, stálo by mě to stokrát víc… „Neboj, neošidím tě.“
„To doufám… Tak se měj, nějak se ti ozvu.“
Hacker ledabyle zamával pravicí s nehty pokrytými barevným hologramem a ztratil se v davu – pokud je to u někoho, kdo vypadá jako on, vůbec možné. Nejasný pocit blížící se hrozby však nevyprchal tak rychle a Kryštof cítil, jak se mu po zádech snaží stéct první krůpěje potu. No tak, seber se! Máš nahnáno, copak je čemu se divit? A kdo ví, třeba se ten šašek něčím nastříkal, aby budil respekt, nakonec, chlap, co si barví nehty a zuby, to potřebuje možná ještě víc než ty…
Otočil se, aby pokračoval v cestě – a v hrdle mu vyschlo.
Stála mezi troskami Obecního domu, zbořeného před deseti lety protičajkejskými cvoky a ponechaného jako zrůdný památník, opírala se o stěnu hned za dírou po dveřích vyrvaných výbuchem, nehýbala se, jako by vyčkávala. Lidé se tomu místu stále ještě instinktivně vyhýbali, nikdo si jí nevšímal, když její silueta ani nebyla ničím víc než jedním ze stínů, které si nepřáli vidět. Musela to ale být ona, tatáž ženská, co sledovala přepadení, a Kryštofa polilo horko.
„Co chcete?!“ štěkl. „Jste úchyl?! Sledujete mě?!“
Mlčky rozhodila pažemi, pak je vztáhla před sebe, směrem k němu, lehce se předklonila, až Kryštof mechanicky ucukl. Nakonec, docela dobře to může být vůdkyně těch hajzlů, co zabili Petra, a přišla sama dokončit jejich zbabranou práci, odstranit jediného svědka. Třeba ho vypátrala až teď, nebo se v tom poldové začali nečekaně vrtat… Rozkřičel se, vyrazil pryč jako o život, o který možná opravdu šlo – když se však po pár vteřinách opatrně ohlédl, bylo už v troskách zase prázdno. Zůstal jen on a proud zmatených lidí…
Polkl, vydechl úlevou a raději honem sjel šachtou do metra. Dneska už se po ulicích producírovat nebude…
Té noci měl sny tak krásné, jak nepamatoval po celé roky. Spal bez přerušení a probudil se natolik svěží, až tomu sám nemohl uvěřit.
Jako by si někdo hodně laskavý přál dodat mu sil na to, co mělo přijít dál…
* * *
Slunci se pořád ještě nechtělo to zabalit a zapadnout za placatou středočeskou krajinu, Kryštof ale měl pro dnešek námahy i dojmů až dost. Poslední den uvolnění ze školy…
Před čtyřmi dny zvažoval, že se svého mimořádného volna vzdá, že hrdě vkráčí – no, vlastně hrdě vjede, ale to by tak hezky neznělo – do třídy, zamává modrou kartou jako vějířem a bude se pást na pohledech všech těch zdravých mizerů, co ho dávno smetli do koše… Neudělal to. Pro tohle Petr neumřel a jemu by to stejně náladu nespravilo. A tak raději dobíjel čtečku, zalézal do městské knihovny, kde už se nemusel bát vyhoštění, a trávil osm hodin denně s očima na obrazovce. Cpal si do hlavy všechno, co mohl potřebovat k přijetí na výtvarnou školu.
Plnil si hlavu daty narození a daty úmrtí a dlouhatánskými latinskými slovy, vším, o čem pár dědků s tituly rozhodlo, že bez toho nelze být dobrým malířem. Studoval ale i teorii kresby a malby, figurální, krajinné i abstraktní, a když mu mozek užuž hrozil prasknout, sáhl do databanky komiksů, aby teorii prostřídal trochou praxe, aspoň pasivní. Hodina výuky, hodina zábavy, tak to míchal a vědomostí utěšeně přibývalo. Škoda, že už to končí – ale však mu nic nebrání, aby pokračoval po odpoledních a víkendech. A za pár týdnů, až se v nějakém ústavu uvolní místo, až pár nadaných hňupů znudí učivo anebo se rozhodnou, že víc vydělají jako zdravotní poradci fotbalistů nebo podomní prodejci holokrychlí, potom…
Podivné dusné ticho nad rodným domem ho nevarovalo, přehlédl je, anebo mu nevěnoval dost pozornosti. Když mu z předsíně vylétla proti obličeji zaťatá pěst, v první milisekundě si vzpomněl na Supermana a pousmál se; teprve výbuch bolesti mezi očima a pak v zátylku, když mu hlava klepla o opěradlo vozíku, ho vrátil do reality.
„Svině jedná…!“ zaslechl odněkud zdálky, poznával ten hlas, slýchal ho pokaždé, když byl na návštěvě u Péti.
„Že mám syna flákače, na to už jsem si zvykl,“ přidal se vzápětí druhý. „Ale vrahouna… Panebože…“
Zamrkal, aby zahnal mžitky před očima, aby konečně zjistil, co se tu na něj chystá – zahlédl však jen agresivně přesvícenou obrazovku tátovy čtečky visící jako Damoklův meč přímo nad ním. A na ní čerstvé vydání Polední Prahy s obřím rudým titulkem ‚Nadaný míšenecký chlapec zavražděn ziskuchtivým kamarádem1 s fotkou Petrovy mrtvoly, ne už tam dole na nábřeží, ale na pitevním stole a bez černé karty v kapse.
Tak, a je to, hochu. Konec, dohrál jsi. Odněkud z hloubi domku se ozývalo mámino tiché vzlykání, rekviem pro všechny křehké vyhlídky, na které si sotva začal zvykat.
Jen zběžně přelétl článek, neměl pocit, že ho musí číst celý. Nejmenovaný zdroj identifikoval tělo nalezené koncem minulého týdne na malostranském nábřeží jako nezvěstného Petra Sýkoru, který… Ve značně poničeném zkušebním průkazu černé barvy, jenž měl mrtvý u sebe, policejní experti určili kartu Petrova kamaráda Kryštofa Richtera, jenž je tak hlavním podezřelým… Policie nadále vyšetřuje…
„Neudělal jsem to,“ zasténal. „Byli jsme nejlepší kámoši. Nezabil bych ho…“
„Aha, takže se ztloukl a zlámal si vaz sám, co? Samou radostí, že na rozdíl od tebe něco dokázal!“ Hlas Petrova otce zněl docela jinak, než jak ho znal z návštěv. Tolik zášti by u takového člověka nikdy nečekal, dokonce ani tváří v tvář vrahovi vlastního syna.
„To ne… Šli jsme domů a přepadli nás tři sígři, pane Sýkora. Asi nás chtěli jenom obrat, ale… ehm, trochu jsme se s nimi chytli a jeden… jeden strčil Petra přes tu zeď… Vzal jsem mu kartu, to jo, když už mu k ničemu nebyla, ale… ale vrah nejsem, přísahám!“
„No to se podívejme! Tak zrovna když si pán zkurví život a jde po ulici s někým lepším, tak je náhodou přepadnou! Dosvědčí to někdo?!“
„Hmm… Oni si lupiči většinou nevybírají místa, kde jsou davy lidí…“
„Ty si budeš ještě dělat srandu?!“ Tátova atletická pravice měla ránu mnohem tvrdší i přesnější než paže pana Sýkory, tentokrát měl Kryštof co dělat, aby vůbec popadl dech. „Panebože, až si tohle lidi přečtou, sežerou mě…“
„Aspoň jednou poznáš, jaké to je pykat za druhé!“
„Najednou jsi nějak chytrej. Jen si buď… Hodný jeptišky ti nebyly dost nóbl, tak uvidíme, jak ti bude na Borech s dalšíma vrahounama…“
„A víte co? Máte pravdu, zabil jsem ho! Jo, pomaloučku jsem ho utloukal, líbilo se mi, jak mu teče krev, jak škemrá… No tak co, jste spokojení?“ Bylo to laciné, hloupé a stejně hloupě teď musel vypadat i jeho výraz, účel to ale bohudík splnilo. „Zabil jsem ho a vás zabiju taky!“
Bleskově střelil pohledem po obou mužích, ztuhlých děsem a překvapením, pak sešlápl rychlostní pedál vozíku a plnou parou najel do menšího a lehčího z nich – do Petrova otce stojícího hned za ním, na dlážděné stezce k vrátkům.
Půldruhého metráku živé a neživé váhy odhodilo pana Sýkoru stranou, někam do zeleninových záhonů – snad dopadne měkce, proboha, snad se teď ze mě nestane skutečný vrah…! Neměl už ale čas zjišťovat, jak jeho akce dopadla; místo toho ždímal z téměř vybitého elektromotoru zbytky sil, aby přelétl zahradní zeď, a už během stoupání stáčel vozík doleva, ke staré silnici na Líbezníce.
Tak, první kolo za ním – ale co dál?
* * *
Nenaplňuje vás život na Zemi? Necítíte se zde dostatečně ohodnoceni? Pojďte s námi studovat na Čajk a vybudujte si zářivou budoucnost!
Kryštof otráveně zívl; letňanský kosmodrom byl těmihle billboardy obehnaný jako vězení ostnatým drátem, až na to, že ostnáč aspoň neničí po setmění oči špatně kalibrovanými lasery. Čajkejové nemají dvakrát v lásce marketingové manýry pozemšťanů a poslední, po čem touží, jsou armády jeskynních lidí, kterým budou nad všemi jejich kouzelnými věcičkami blýskat v očích jen zlaťáky. Jenže jsou přece jenom o trochu slušnější než my. Nikdy se nepřestali cítit zodpovědní za to, co nám jejich příchod způsobil, nikdy nepřestali hledat cestu, jak napojit míšence na ty svoje kytky. A pár drobných ústupků stojí za trvalý přísun pokusných morčat.
„Tak pojďte další! Ale znova opakuju, černé karty nebereme! Čajk není žádný útulek, kdo máte černou, vypadněte, než vás dám vyvést!“ Obtloustlá míšenka, podle prázdného pohledu a značně otráveného hlasu nejspíš tmavomodrá karta, kterou pro nevábný zevnějšek plně nedocenili, vyhlédla z okénka a zrak jí okamžitě padl na Kryštofa. „No vida, mladý, bleděmodrý a už bez nohou… Tak pojeď.“ A pak, zatímco skupina v čekárně se za zklamaného mumlání smrskla asi o třetinu, Kryštof se rozjel k přepážce, lapená krysa, jíž se v poslední chvíli otevřel východ z pasti.
„Nějakej zakřiklej, mladíku. Neboj se, já ti hlavu neutrhnu, taky by to mohla být ztráta pro celou Zemi, no ne? Tak ukaž…“
Vsunul jí kartu do natažené dlaně a mlčky opětoval její‘ úsměv, nebo spíš škleb naplněný špatně skrývanou závistí.
„Počkej chvilku, stáhnu si údaje a můžeš vyrazit. Támhle ti to odlétá za půl hodinky,“ mávla buřtovitou paží k nejbližšímu z čajkejských dopraváků venku na ploše a zmizela někde v zadní místnosti.
Ještě že nechtějí souhlas rodičů, vydechl Kryštof s úlevou. Snad jim vůbec nepřijde na rozum, že by se někdo mohl bránit lezení našim moudřejším kosmickým bratrům do řiti. Stejně jako nikdo nepočítá s čistokrevným člověkem v situaci tak zoufalé, že si přilepší hraním na míšence.
Chvilička uvolnění mu dovolila vrátit se v myšlenkách k neznámému zrádci, co tak nečekaně rozvířil spokojeně usínající policejní případ. Háček, to musel být on – jak jsem si vůbec mohl myslet, že někoho tak chytrého oklamu? Určitě si zaskočil na výlet na stránky zkušebních úřadů, podívat se, jak se věci mají s tím tajuplným experimentem, se slíbenou odměnou a hlavně, jestli to celé přece jenom není zátah na hackery – no a když nenalezl sebemenší stopu, co ho asi tak první mohlo napadnout? Potom už stačilo zabrousit do policejních archivů…
Ale no tak… Petra mohlo začít postrádat tolik lidí, které já ani nemusím znát – od babičky v Krkonoších, které slíbil o víkendu pomoct se dřevem, až po tajnou lásku, třeba dceru policejního šéfa… Tohle vážně nemá cenu řešit. Nikam se nedostanu, jen si znepřátelím spoustu nevinných lidí, které jednoho dne ještě rád budu mít po ruce…
Zatraceně, co tam ta baba dělá takovou dobu? Projet info z karty přece nezabere víc než minutku. S náhlým zamrazením v zádech nahlédl Kryštof za přepážku; kancelář stále zela prázdnotou, jen na stole uprostřed poblikával osiřelý notebook trpělivě čekající na svou obsluhovatelku. I přes zašpiněné sklo bylo jasně vidět, co září na monitoru: formulář nového uchazeče o studium, netknutý jako dušička novorozeněte…
Krucifix! Určitě té tlusté krávě řekli, že když jsem černokarťák, budu úplný idiot. A jak to tak vypadá, nebyli bohužel daleko od pravdy…
Pomalu, bez jediného pohybu těla, začal couvat ke dveřím, dost rychle, aby to netrvalo déle než půl minuty, a dostatečně pomalu, aby jeho pohyb nebudil pozornost. Když mu nezbývalo víc než půldruhého metru, úřednice se vrátila do své místnosti. Ještě pořád se na něj snažila vlídně usmívat, ovšem nápadně svižný krok a paže natažená kamsi pod stolní desku jasně prozradily její úmysly. V okamžiku, kdy invalidní vozík vyrazil plnou zpátečkou pryč, úsměv jí z tváře zmizel jako mávnutím proutku, to však bylo jediné, co stihla. Vstupní vrata se s hlasitým třísknutím rozlétla, vypustila Kryštofa na svobodu a teprve o nějaké dvě vteřiny později otvor vyplnila nažloutlá blána energetického štítu.
Dobře ti tak, mrcho jedna! Kdyby ses nepřežírala za peníze utržené od našich hub, mohla jsi mě dostat…
Co teď ale dál? Petrova karta pryč, no, co na tom, stejně už ji sledují… V první řadě bude třeba vybrat úspory, než mi zablokují účet, a nakoupit dost potravin, trvanlivých, nejlíp někde ve venkovském krámku, kde moc nesledují zprávy… A snad taky něco ke čtení, pár levných samotářských her a skicáků s tužkami… No a potom co nejdál odtud, skrývat se po lesích a po skalách a čekat – ještě že aspoň vozík má solární sběrače a nepotřebuje baterky… A za čas to zase zkusit na kosmodromu, na nějakém jiném, někde, nějak, však bude čas to promyslet…
Anebo taky ne…
Párek namakaných sekuriťáků nespatřil přicházet, vyrostli nějakých deset metrů od něj přímo z betonu; kráčeli beze spěchu jako dva strejcové mířící po šichtě na pivo, tenhle směšný zátah jim zjevně za víc námahy nestál. Kryštof prudce zahnul doleva a pokusil se skrýt za jedním z hangárů, i když věděl, že podobnými kličkami je může nejvýš rozesmát. Instinkt mu radil držet se nízko nad zemí, a jak se vzápětí ukázalo, radil mu dobře. Když mu dobře mířená rána z čajkejské bouchačky vyřadila vozík z provozu, odnesl to jen maličko natlučenými hýžděmi a vyraženým dechem.
„Tak pojď, mladej!“
Jeden z pořezů ho strhl na zem, jako by se bál, že by mu
1 teď mohl nějakou šikovnou fintou uniknout.
„Poldové tu budou cobydup.“
Zvuk houkačky jako by jen čekal na jeho slova; dunivá, rytmická verze, snad maorský válečný tanec nebo něco v tom stylu. Přesně ten typ programu, co strážci pořádku volí, když na ně u cíle nečeká žádný důstojný soupeř.
Tak, a to je opravdu konec. Jasný a předvídatelný jako smrt… Anebo snad ještě ne? Třeba se v kriminále dočká sociálního programu pro nápravu vězňů, jsou přece neziskovky, které se tím zabývají, ne? Třeba mu pomůžou dohodit práci, hloupou a špatně placenou, ale přece jen práci, no a pak…
„To stačí, pánové, pusťte ho.“
Ženský hlas odněkud zezadu, od budovy, již Kryštof tak neslavně opustil, vylekal stejnou měrou jeho i bezpečáky.
„Tohle není váš člověk. I když jsme si dali dost záležet, aby tak vypadal…“
„Co to má znamenat? Kdo jste, paninko?“ zahudral jeden ze svalovců, stále ještě nakvašeně, ale přece jen s respektem.
„Čelmina Ťajlaj, zvláštní vědecký vyslanec. A tenhle mladík je Čestuli Oňroj, můj synovec. Prosím, tady jsou naše průkazy, prověřte si to.“
Čajkejská jména jsou příšerná, blesklo Kryštofovi hlavou, zatímco jeho přemožitelé přejížděli skenery střídavě jeho a dokumenty od neznámé zachránkyně. Dodnes si vzpomínal na míšenecké spolužáky ze základky, na chudáky s rodiči dost hloupými, aby je nechali chodit do pražských škol se jmény jako Ajtoňros Novotný nebo Alena Šajňanjan… Napadlo by ho tenkrát, že až jednou někdo podobným paskvilem označí jeho samotného, bude mu tolik vděčný…?
„Někteří naši kolegové se tu necítili úplně bezpečně, berte prosím tenhle nemilý incident jako malý test spolehlivosti,“ pokračovala. „Řekla bych, že jste obstáli bez výhrad. Napíšu to do zprávy.“
„Děkujem, paní. Ale je to teda pěkná volovina. Každej není tak něžnej jako my, třeba Pepan Vostrouhal by vám kluka hnedle seřezal vobuchem.“ Sekuriťák se zašklebil a vysadil Kryštofa zpátky na vozík. „Tak upaluj, hochu. Máš teda kuráž…“
„Však vy taky. Ten pravý vrah nemá šanci, vážné.“ Kryštof se snažil nedat příliš najevo úlevu a vyčerpání. „Měli bysme jim navrhnout povýšení, nemyslíš… teto?“
„Uvidíme, Češte. A teď pojď, doma ještě máme práci.“ Modrá pleť se jí ve světle lamp leskla jako vodní hladina, přesto měl bůhvíproč dojem, že tam v malostranské uličce a pak u Obecňáku, kde z ní viděl jen černou siluetu, mu přišla hezčí.
„Podívejte, já vím, že bych vás neměl štvát,“ začal, jakmile se vzdálili z doslechu bezpečáků i rozpačitě civících policajtů. „Ale snad smím vědět, kdo doopravdy jste…“
„Žádný úchyl, neměj strach.“ Usmála se tak mile, že jí to skoro uvěřil. „Jsem to, co jsem řekla. Vědec, nic víc…“
„Jen aby…“
„A taky jsem tvůj zdroj naděje, když budeš chtít. Nejmenovaný zdroj…“
Kryštofovi vyschlo v hrdle…
* * *
„Co takhle prostě přijít, úplně normálně se představit a nabídnout spolupráci? Když jsem seděl tam venku před nádražím s černou kartou v ruce a nevěděl co dál, určitě bych se neurazil.“
Vnitřek Čelmininy soukromé lodi – nebo aspoň kajuta, kde právě seděli – byl zařízen tak, aby připomínal obývák běžného pražského bytu, přesto se tu Kryštof zatím necítil moc pohodlně. Snad za to mohlo vrnění motorů kdesi pod podlahou, snad ta divná nepozemská vůně ve vzduchu anebo klasická cizácké necitlivost k detailům. Tyrkysová pohovka? Koberec s motivy antických bájí? No fuj… A co ta divně blikající věc támhle pod policí na džbánky…?
„Mohla jsem to vědět?“ pokrčila rameny. Paže i nohy měla pořád ještě vlastní, a i když je Čajkejové neztrácejí tak brzy jako míšenci, musela být poměrně mladá. A nezkušená v jednání s pozemšťany. „Máme z vás trochu strach. Jste jako časované bomby s tím vaším studeným rozumem na povrchu a neurózami pod ním… Hodně z nás dodnes netuší, jak s vámi jednat, aby si každou druhou větou nevyrobili smrtelného nepřítele…“
„Jestli si cestu k přátelství představujete tak, že člověku zboříte sny, pak ho necháte ztlouct vlastními rodiči a nakonec na něj poštvete policajty, můžu vás ujistit, že většina lidí cokoli jiného uvítá víc…“
„Chlapče, jak dlouho myslíš, že by ti ten podvod vydržel? Nešel jsi na to zle, v mezích možností, ale vážně věříš, že by tu tvoji… kartu nikdy nikdo neprověřil? Že bys v klidu proplouval bez talentu tam, kde všichni ostatní nějaký mají?“ Čelmina zavrtěla modrou hlavou s tmavými vlasy a ztišila hlas. „Podívej, mohl jsi jen doufat, že přečkáš dost dlouho, aby tě mohl zachránit nějaký zázrak – tos tušil sám. Já jsem ten zázrak. Dovedeš si představit, že by to celé prasklo třeba za rok, za dva a já už nebyla nablízku…?“
Kryštof jen odevzdaně sklonil tvář a tiše vydechl. „Co to se mnou chcete dělat za pokus?“
„Už ho dělám,“ usmála se. „Přečkáš ho ve zdraví, žádný strach. A když budeme mít štěstí, možná ti toho zdraví i přibude…“
Nechala tajemnou poznámku viset ve vzduchu a vylovila drobný kulatý předmět s několika tlačítky. „Když už jsi to nakousl, zkontroluju si, jak… Ale ne! Proboha, to je…!“
„Co se děje?“ To, co zahlédl v jejích očích přibitých na displej, ukazovalo spíš na radost než zděšení, přesto se Kryštof roztřásl po celém těle. Hrůzy právě prožitých dní si vybraly svou daň.
„To je neuvěřitelné, musíme honem… Pojď za mnou!“
„Tak co je, sakra?“
„Prostě pojeď!“
Než si stačil uvědomit, co se děje, trůnil i s vozíkem o dvě místnosti dál, skrytý pod průhlednou kopulí připomínající skleníček na rajčata, do chřípí mu pronikala zvláštní zemitá vůně, důvěrně známá i cizí současně, jako les či louka někde mimo Zemi… „Opravdu je to tu jak v pařeništi, i ta teplota, i vlhkost – panebože, snad to není…?“
„Vydrž, teď to možná maličko zabolí, jen na chvíli,“ dolehlo k němu z reproduktoru varování, už celkem zbytečné. Lehké mravenčení v pahýlech nohou přerostlo v ostrou bolest, jako by mu maso rozřezávaly stovky tupých nožů. Když už věřil, že ho vysvobodí snad jen mdloby nebo smrt, agonie se zklidnila, ovšem tíha na ramenou a ospalost mu napověděly, že za to nejspíš vděčí jen omamné látce, kterou mu někdo nebo něco čertvíjak vpustilo do oběhu.
„A máme to! Vážně to máme!“ Nadšené výkřiky mimozemské vědkyně mu doléhaly k uším jakoby zdálky, hrome, proč ta ženská tak vyvádí? „Teď už se mi nebudou moct smát, mám tady důkaz, nacpu jim ho rovnou před oči! No tak, vyskoč z té káry, už ji nebudeš potřebovat, bohatýre!“ Co to mele, sakra? Kryštof ztěžka obrátil zrak k místům, kde by měl kolena, kdyby byl zdravý – a v tom okamžiku jako by mu všechny oblbováky z hlavy vyprchaly.
„Jak to…?“ Vytřeštěně zíral na svazky dřevnatých stébel vyrůstajících z pahýlů jako dvě tlusté zelené velikonoční pomlázky. „Já přece nejsem Cajkej, jak…?“
„Ne, to nejsi. Nemáš v sobě ani milimetr našich genů, ani mizerný milimetr! A v tom to vězí! Věděla jsem, že mám pravdu!“
„Teď začínáte děsit zase vy mě,“ přiznal upřímně.
„Není proč se bát. Tam na zbořeništi jsem ti poslala dávku semen, počítala jsem, že urychlovač růstu spustíme až doma na Čajku. Nečekala bych, že to půjde tak hladce…“ Zálibně přejela dlaní Kryštofovy živé protézy a znovu zvážněla. „Naši odborníci jsou přesvědčeni, že symbiontní rostliny vaše genové vzorce prostě odmítají, a zatím se jim nedaří zjistit proč. Já to vidím trochu jinak. Podle mého nedokáží zpracovat vaši DNA jen ve spojení s naší vlastní – vaše sekvence vnímají vedle těch známých, čajkejských, jako neopravitelný defekt, proto si s nimi nevědí rady. Ovšem pokud se setkají se zápisem kompletně cizorodým a přesto plně funkčním…“
„To jste první, koho u vás napadlo vzít pozemského kripla a vyzkoušet to?“
„Nikdo to nepovažoval za potřebné, a pokud ano, netroufal si.“ Pokrčila rameny. „I my máme svůj lidský faktor, drahý synovče. A svoje nepsaná pravidla, co brát vážně a co ne. Je to podobné jako s vaší vírou, že se po smrti vypaříte, nebo že nikdy neexistoval ten váš potopený světadíl, jak on se to… to je jedno. Už jen nápad se tímhle problémem zabývat by slušně vychovaného čajkejského vědce mohl stát kariéru…“
„Zato vy klidně vezmete motyku a půjdete zahradničit, když to bude nutné, co…?“
„Proč bych nešla, docela mě to baví… Ale nejdřív pomůžu vašemu hloupému neurotickému světu. Pozemšťansko-čajkejský filmový štáb už čeká, brzy odprezentuji své výsledky. A co říkáš tomuhle fešákovi?“
Stiskla několik tlačítek a před Kryštofem se ve vzduchu zhmotnil hologram asi třicetiletého muže v životní velikosti. Tmavé vlasy střižené na půlcentimetrového ježka, široký úsměv plný uměle naleštěných zubů, kravata, dobře padnoucí sako… Přesně ten typ, co v holovizních reklamách prozpěvuje sladké songy o čokoládových bonbonech, na každé schůzi MLM prodejců stojí v popředí, a když náhodou narazí na míšence bez protéz, s úsměvem přejde na opačný chodník.
Až na to, že tenhle sám nožní protézy postrádal…
„Doktor Frederick Andrews,“ pokynula Čelmina k obrázku, jako by představovala vítěze pudlí soutěže krásy. „Úspěšný chirurg, populární písničkář, předseda asociace pro záchranu pralesů a patron několika charit. Před půlrokem při autonehodě přišel o nohy a nyní se vzdal protéz, aby se mohl stát průkopníkem mé teorie.“
„Rozumím. On je jednička, ale já byl první.“ Kryštofovi mimoděk blesklo hlavou, že tuhle větu už někde slyšel, snad v nějakém starém 2D filmu, ale příval zklamání všechny další vzpomínky odplavil. „To proto, že jsem vrah? Vy přece sama víte, že nejsem. Mohla byste dosvědčit, že…“
„To už jsem udělala. Mimochodem.“ Čelmina sklonila tvář. Dobře znal tohle gesto – od všech, kdo si kdy uvědomovali, že do nich vložil důvěru a naději tam, kde ji ostatní odepřeli. A aspoň trochu jim záleželo na tom, nevypadat sami před sebou jako hajzlové. „Teď tě na Zemi mají jen za odporného mrchožrouta, za vraha už ne. Ale o to přece vůbec nejde…“
„Tak o co vlastně jde?“
„On… doktor Andrews… on měl být první, počítala jsem s ním. Byl by ideální průkopník, ve vašich podmínkách určitě. Jenže pak… no, začal se bát zdravotních rizik, taky měl starost o reputaci, kdyby to nevyšlo, prostě si přál, aby se to nejdřív vyzkoušelo na někom… na někom jako… Musela jsem improvizovat a dost rychle, jestli jsem o něj nechtěla přijít.“ Znovu se odmlčela. „Podívej, proč myslíš, žes musel jít k té vaší Zkoušce? 1 když nemáš ani kapku naší krve?“
„Tenkrát se mluvilo o spravedlivém zacházení se všemi hendikepovanými, o tom, že by to k míšencům nebylo fér…“ Kryštof neviděl škleb na své vlastní tváři, ale musel být hodně, hodně cynický. „Prostě přišla šance zbavit se všech parazitů jedním vrzem. Přivezli jste nám ji a lidi si ji nenechali proklouznout…“
„Přesně tak.“ Zdálo se, že Čelmina si sarkasmu v jeho slovech ani nevšimla. „A teď máme možnost svoji chybu napravit. Potřebujeme ale popularitu, potřebujeme nadchnout vaše lidi. Co myslíš, že se stane, když jim jako hrdinu před kamery postavíme mrzáka s černou kartou? Ať už bude vrahem nebo světcem?“
„To by neudělali! Nikdo by si netroufl nepodpořit nás jen proto, že…“
„Jistěže ne. Tak, jak si asi myslíš, by to neřekli…“ Vědkyně si nervózně promnula kořen modrého nosu. „Podívej, imperativ eliminovat defektní jedince ze stáda máte v sobě už od dob, kdy jste ještě plavali v moři. Kdysi jste je vyháněli za městské brány nebo je házeli do propastí, dneska už jste s morálkou trochu dál – jenže některé věci se prostě ovládnout nenechají. Když to zkusíte, najdou si jen mazanější cestičky. Pochlubíme se před médii tebou a Země náš dar odmítne. Možná přijde s lékařskými důvody, možná s etickými, kulturními nebo sociálními. Možná si vymyslí nekonečné byrokratické průtahy. Možná tohle všechno dohromady. Tak nebo tak, jeden každý z vás bude do hloubi duše věřit, že našel ten nejzávažnější důvod náš dar nepřijmout. A věci zůstanou při starém… Vážně to přeješ všem, kdo si chodí pro ty vaše barevné doklady?“
„Tak to už se zbývá zeptat na jedinou věc,“ vylezlo z Kryštofa. „Věří Čajkejové na nějakého laskavého boha s kostely a jeptiškami?“
„Ale no tak… Za pár týdnů naučíme první symbionty číst míšenecké geny, teď už to půjde ráz naráz… Pojmenuju pak novou odrůdu po tobě, jestli chceš.“
„To jste vážně moc laskavá…“
„Nebuď tak… Počkat, ty asi nevíš, že… No jistě!“
„Co bych měl vědět?“ zamrkal Kryštof s posledními zbytky zvědavosti.
„Že ti pořád můžeme pomoct. Změnit tvůj životní příběh.“ Čelmina se tajuplně uculila. „Tak, jak si ty sám přeješ, samozřejmě. Ještě se budeš divit, příteli…“
„Je mi líto, pane. Tenhle obraz není na prodej.“ Kryštof si trochu kriticky přeměřil chlápka před sebou. Je snad něco divného na tom, že se mu Čelmina Ťajlaj líbí? Vždycky to byla pěkná ženská, a když teď mám díky jejím květinkám opravdový talent pro malování, můj štětec jí na půvabu ještě přidal. Zaslouží si úctu, zaslouží si viset tady, v nejprestižnější pražské galerii – ale prodávat ji nebudu, to zas ne. Připadal bych si jako pasák.
„Copak? Vaše přítelkyně?“ Chlapík se spiklenecky zašklebil.
„Kdepak, to ne. Jen známá. Ale je pro mě důležitá, Chápejte.“ Nejen důležitá, vlastně vůbec nejdůležitější, i když rodičům, Janě ani kámošům bych to nikdy nepřiznal. Bez ní by nic z tohohle nebylo, čerti vědí, kde bych dneska ležel zapadlý. Osoba, co otočila můj život o sto osmdesát stupňů, a vlastně nejen můj, změnila tady všechno – až se divím, jak málo lidí tu poznává její tvář…
„Rozumím. Ale mou ženu byste namalovat mohl, ne?“
„Jistě. Mám teď dost zakázek a hoří mi termíny, ale nechte mi kontakt, dohodneme se, až to půjde.“
Nový zákazník pohodil na stůl vizitku – JUDr. Nechvátal Tomáš, právní poradce, no vida, takový se vždycky může hodit – lehkým pokývnutím se rozloučil a zmizel. Městské lampy za okny stále namáhavěji rozbíjely houstnoucí šero, galerie se pomalu vyprazdňovala, no co, stejně je čas to pro dnešek zabalit. Kryštof rozdal pár posledních autogramů do své nové knihy o teorii klasické malby – předmluvu mu osobně napsal profesor Vomáčka, od prvního dne na fakultě nadšený jeho nadáním –, domluvil další dvě soukromé práce a konečně se odporoučel do večerních ulic.
Jana na něj bude čekat před osmou, přímo u restu, kde si na výročí zamluvili stůl. Trochu trapné, v takovýhle den, jenže oběma jim bylo jasné, že pro dnešek musí vůz nechat v garáži – vlastně netušil, co by se stalo, kdyby to na něj přišlo zrovna při řízení, rozhodně ale neměl nejmenší chuť to zkoušet. Ne ne, dneska ani bus, ani metro. Hezky si to odšlapu po svých, však to není tak daleko.
Kráčel právě tichnoucím parkem, daleko od velkoměstských davů, když se přihlásily první příznaky. Svět se zavlnil, rozostřil, pak se podivně zploštil, jak se to někdy stává v krásných snech těsně před probuzením – a začal se rozplývat. Takřka v poslední vteřině se Kryštofovi podařilo doběhnout k nejbližší lavičce a zhroutit se na ni. Prkna pod hýžděmi už necítil, namísto nich jen chvíli padal prázdnotou – a pak, když zase rozlepil pevně semknutá víčka, přihlásil se svět docela jiný –
Stěny horské chatrče obrostlé mechem, travinami a jinou čajkejskou flórou, ale stále dost pevné, aby ho chránily před zvířaty, hmyzem i zvědavci, pokud už by se sem nějací dotrmáceli. Jediné malé okénko vpředu a za ním krajina Čajku, divočina se skalnatými vrchy a věčně zamračenou oblohou. Jeho vlastní tělo natažené na slamníku, zelené nohy zakořeněné do země, zápach jako památka na doby, kdy ještě jedl, vylučoval a potil se. A to nejdůležitější – úponky pomalu vylézající ven z jeho uší, vyčerpané, sesychající, zbavené všeho, co mu mohly dát.
Na okamžik ho, tak jako pokaždé, zachvátila panika, že rostlina ještě nevytvořila novou dávku drogy, že tady zkysne a bude civět na tenhle blbinec… jak dlouho, týden, měsíc, rok? Co by vlastně nalezl, až by se znovu napojil? Dozvěděl by se, že tam byl celou tu dobu nezvěstný, ležel v kómatu – anebo by prostě navázal a jel dál, jako by ani neodešel?
Znovu si vzpomněl na starodávný film, co si podle něj Háček udělal zuby – nikdy ho neviděl, ale podle toho, co o něm četl, tam lidi prožívali něco podobného jako teď on. Až na to, že ti troubové se mohli přetrhnout, aby vypadli, aby se mohli vrátit do trosek zničené Země, která dávno ztratila naději na záchranu a obnovu. Cítili by se zkrátka hloupě, kdyby si zůstali ve vlastních světech, žili si vlastní soukromé pravdy, se kterými jim bylo dobře. A tak se radši brodili ruinami, bojovali a trpěli pro nic, jen aby si nemuseli připadat podřadní, méněcenní, zbabělí… špatní.
Jo, v tom je největší tragédie lidí, jako jsme my. A největší zrůdnost vás ostatních. Bijete nás, plivete na nás, štítíte se nás – a my se vám stejně snažíme zavděčit, prahneme po vašem falešném úsměvu. Odsuzujete nás k pomalé smrti – a my stejně myslíme jen na to, jestli naše poslední zoufalá obrana není podle vašich měřítek nesprávná a nemorální…
Vydechl úlevou, když si všiml, že nové úponky už čekají, připravené a svěží, pohupují se jen čtvrt metru od jeho hlavy, lesknou se ve svitu té špetky denního jasu, co sem zvenčí proniká. Natáhl se po nich, opatrně, aby je snad nepoškodil, vsunul jejich konečky do uší, ach bože, to je doba, než projdou až dovnitř… Dělejte, ať Jana nečeká!
Spokojeně se usmál, když se nořil nazpátek do temnoty adaptujících se smyslů. Kdepak, já se vracet nebudu. Nanejvýš na těchhle pár mizerných minut, bez kterých se to pořád ještě neobejde. Zbavil jsem se všeho, svých chybějících nohou a chybějících vloh, odhodil jsem tyhle nesmysly jednou provždycky a konečně se umím rozběhnout…
„Hej, pane! No tak, není vám něco?“
Strnul v obavách, že ten hlas pořád ještě patří tam na drahou stranu, do horské boudy, že ho někdo vyčmuchal a nějak, čerti vědí jak, se dostal přes kamenné zdi bez dveří. Jdi ty, blázne! I noční můra má svá pravidla, naštěstí…
„To je v pořádku, paní. Sedl jsem si tady a… asi jsem musel na chvilku usnout.“ Usmál se na starší ženu s nákupním košíkem, sklánějící se nad lavičkou – mohl bych jí pomoct nést, aspoň chvíli, ale dnes určitě ne – vyskočil na nohy, na své vlastní zdravé nohy, rozběhl se parkem a potom dál ulicemi noční Prahy, voňavými tak, jak dokážou být jen v jednu jedinou chvíli za celý měsíc…
Čajkejové jsou rozumnější než my, blesklo mu hlavou. Nikdy by je ani nenapadlo, aby se vraceli. Odbýt si pár nutných let práce pro civilizaci, postarat se o potomky – a jak se zbaví rukou a nohou, hurá do divočiny, za skutečným životem… Teď už se sem ze Země nejspíš tlačí i armáda míšenců, jestli tamta Čelmina se svým doktorem Dokonalým uspěla a přinesla konečné řešení vyhovující všem. To už mě trápit nemusí, místa je na Čajku dost. A rostlinek taky…
„No díky bohu, že jdeš.“ Jana těkala očima mezi ním a hodinami na nedaleké věžní bráně – kolik mu ještě zbývalo, když odbíjely celou? Dvě ulice nebo tři? „Máš to už odbyté?“
Tiše přikývl, nevěděl, co víc by řekl.
„Měl bys přestat vyhazovat prachy za ty fušery a najít si pořádného psychiatra,“ pokračovala už klidněji. „Nějakou skutečnou kapacitu. Pomohl by ti od toho a měl bys pokoj. Copak nemáš z toho svého malování dost peněz? A dost kontaktů?“
Jistě, mám. A všechny bych je obětoval, kdybych mohl dostat jasný důkaz, že trpím hloupými halucinacemi a fixními idejemi. Že tamten život nežiju a nikdy jsem nežil. Že jsem krásný motýl, kterému se jednou měsíčně zdá o degradovaném lidství – a ne naopak. Zatím se to žádnému odborníkovi nepovedlo, ale třeba už zítra…
„Promyslím si to.“ Vzal ji okolo ramen a zlehka popostrčil ke dveřím do restaurace. „Ale dneska už o tom nemluv. Prosím. Máme čtvrté výročí a nikdo nám ho nesmí zkazit. Nikdo a nic…“
