Vzduch, smíchaný s kouřem, ochladl a jako by se pročistil. Wrenk usnul; jedině ta chvíle před úsvitem, kdy hořící strže odpočívaly, než s ránem zase začnou chrlit žhavý kouř s temně rudými plameny, mu poskytovala krátkou úlevu. Ale spánek se rychle měnil v polospánek, navštěvovaný sny, které mu dávaly znát, že den se blíží. Další den s další porcí bolesti.
Sluneční paprsky se šikmo prodraly mraky, celé umazané od jejich žlutošedého příkrovu. Strž pod Oekarem se zhluboka nadechla a vypustila první plamen jako právě probuzený drak. Původně do ní stékala voda z přepadu v západní části přehradní hráze, pořádný proud, ne tenký pramínek jako teď, ale nikdo z obyvatel Oekaru si to nedokázal představit. Pověsti, myslíval si Wrenk, útěšné jako noc, dávající naději, že kdysi bývalo všechno jiné, a proč by se to sakra nemohlo vrátit? No nemohlo. Svět přece pod povrchem hoří, to ví i malé dítě. Dokonce i malé holčičky to vědí.
Už byl opravdu vzhůru, pálily ho oči a den byl stejně nevyhnutelný jako cesta na Dívčí horu. Vstával pomalu, jako stařec, se zaťatými zuby. Dovlekl se do malé koupelny, kam se stěží vešel – ale aspoň v ní nemohl upadnout; nebylo kam. Nanejvýš se mohl sesunout dolů po zdi, to by ovšem znamenalo další bolestivé vstávání, ne, radši napnout vůli a zůstat při vědomí. Potom k oknu, otevřít a vpustit dovnitř ranní příděl kouře. Pozvolna se mu přestávala točit hlava. Šaman tvrdí, že kouř z vnitřku světa je návykový; možná si dělá legraci, a možná má pravdu.
Wrenk se rozkašlal a probudil tím opravdu zlou, hlodavou bolest v kloubech. Chvíli stál a zkoumal ji. Stávalo se, že se prostě nedokázal rozhýbat. V tom případě zůstal ležet, o hladu a bez pomoci, protože oeky doktor zastával názor, že nemoci jsou rozmazlenost. Doktor se vyznal stěží v porodech, a i tam měl znepokojivě vysokou úmrtnost, kterou vysvětloval leností rodiček. Nechce se jim tlačit, mínil. Bolesti? Porod není bolestivý. Wrenk si myslel, že lékařské umění zdegenerovalo. Podle toho, co vyprávěli starší obyvatelé, dřív doktoři dokázali člověku – i ženské – pomoci. Skutečně léčili, ne jen vysvětlovali, v čem dotyčný udělal chybu… Sáhl po bylinkové masti od šamana, a jako by ho tím přivolal.
Tiché zaklepání.
„Není zamčeno!“ zavolal Wrenk a znovu se rozkašlal.
Šaman Memgar vždycky vcházel do místností škvírou ve dveřích, jako by se bál, že na něj všude čeká zrada. Samozřejmě to nebylo pravda, zrada číhala jen tu a tam. Rozhodně ne všude. Byl nejméně o deset let mladší než Wrenk a hodlal se dožít dlouhého věku. Doktorovi jednou řekl, že umírání je rozmazlenost, a polovina přítomných se domnívala, že to myslel vážně.
Podíval se na Wrenka, odhadl, že se stěží drží na nohou, a zavelel: „Svlíkni se.“
„Namažu se sám,“ namítl Wrenk nevrle, ale stáhl si pyžamo z hrubého plátna (luxusnější technologie nebyly určeny pro domácí spotřebu obyčejných obyvatel).
„Musels to chytit od komárů,“ zamumlal šaman, ohmatávaje jeho klouby. „Tohle nejsou artrózy, to je zánět.“
„Až potkám komára, zasalutuju,“ broukl Wrenk. Pokoušel se nesténat a necukat sebou. „Žádní nezbyli.“
„Co Gumové hřbitovy?“
„Ta bažina už vyschla, zbyl po ní jenom smrad.“ Bažina Gumové hřbitovy patřívala k nejnebezpečnějším částem cesty k Dívčí hoře. Vznášel se nad ní černý mrak ohavného, mazlavého dýmu a věčně v ní hořely staré pneumatiky, celé kopce starých pneumatik, a z hlubin se stále vynořovaly nové a nové vrstvy. Podle pověsti hořely celá staletí a budou hořet navždy, aby podávaly svědectví o světě, jenž tu byl dřív. Pravda, na pneumatiky se nedá tak snadno zapomenout, čich a paměť jedno jsou. Poutníci vyprávěli různé historky o tom, co všechno se jim zjevovalo, když se nadýchali dýmu. Mnoho jich zabloudilo, sešlo z cesty, ale Wrenk to přičítal spíš té mastné, husté tmě, která v bažině vládla. On sám se nikdy neutopil ani neuhořel – a teď toho skoro litoval.
„To je tím suchem v posledních letech, však ona zase ožije, vzplane a nasaje vláhu,“ pravil šaman optimisticky. „Ale možná tě štípl komár někde u Louží nebo u Lanovky, tam bývala jezírka stojaté vody…“
„Nebyls tam od zasvěcení, co?“ přeptal se shovívavě Wrenk. Žádná jezírka, šamane, už žádná.
Memgar mu energicky masíroval záda, divže ho neprotlačil mezi prkny postele. Člověčí protlak. Možná by nebylo nejhorší trávit čas v tekuté formě, bez páteře, bez kloubů.
„Ne,“ přiznal Memgar. „Ale komáři přežijí všechno, věř mi. Jako myši. Nikdy je nikdo nebral s sebou do archy. A vždycky se objevily.“
„Oekar není archa a Oekarnor První nebyl Noe,“ namítl Wrenk. „To, co hlásáš, je hereze, mladíku.“ Stejně jako sny. Wrenkovi se už skoro deset let zdávaly sny Oekarnora Prvního, starce zkrouceného neznámou chorobou páteře a kloubů, ale s jasnýma očima, které dohlédnou daleko, až do nepřívětivých končin budoucnosti. Ve skutečnosti není žádný dar zadarmo, synu… Jeho slova.
„Nevykládám to každému pitomci,“ odsekl šaman. Povzdechl si. „Nejradši bych šel s tebou. Znáš cestu…“
„A už dlouho nevydržím,“ doplnil Wrenk trpce. „Abys to ještě okoukal.“ Otočil hlavu – už to šlo, vida, mast a zkušené ruce zafungovaly. Šaman upíral pohled do prázdna, přesněji řečeno někam do míst, kde za masivem budovy, sloužící jako přehradní hráz (nebo přehrady, sloužící současně jako obytná budova), nehybně ležela voda, kilometry krychlové vody, udušené nánosem prachu a popela.
„Ne, bude to jinak,“ řekl Memgar. „Nezahubí tě nemoc ani cesty. Potká tě něco zvláštního.“ Odtáhl ruce z Wrenkova kříže. „Už to nebolí,“ oznámil mu.
„Na mě sugesce neplatí,“ upozornil ho Wrenk jemně.
Memgar se usmál. Na jeho hubené, úzké tváři vypadal úsměv tenký a nesvůj. „Šel bych s tebou,“ zopakoval, „ale oeky doktor už neumí ani rodit. Třesou se mu ruce, ať je střízlivý nebo opilý, a nepamatuje si, co má dělat.“
„A ty to víš?“ Porodnictví bývalo vždycky výsadou doktorů, předávali si to tajné umění od mistra k žákovi. Současný oeky porodník neměl žáka, nikdo to s ním nevydržel. Ještěže Oekarnor Devátý pozval z Lavin nájemného doktora a přinutil ho zůstat, dokud nevychová za sebe náhradu.
„Dívám se, čtu, přemýšlím, a hlavně pomáhám. Všichni už si na mě zvykli.“ Mladý šaman pokrčil rameny. „Tak vstávej.“
Wrenk se pomalu zvedl a opatrně se rozhýbal. „Stejně by tě komise na Dívčí horu nepustila. Jsi mladý a se šamanskými geny se musí zacházet opatrně.“
Šaman se ušklíbl. „Jasně, chceme jenom spermie velkých, tupých mlátičů. Poslušných vykonavatelů.“
„Tohle už není hereze, ale Velezrada.“ Wrenk se nasoukal do spodků a trička, na to si zatím navlékl jenom volný domácí plášť. Vypadal v něm ještě vyšší a rozložitější, než byl. A co bylo nejdůležitější, vypadal mohutnější než Toss, jeho nový společník na cestě, jejž šaman označil za tupého mlátiče – a měl pravdu.
V jídelně, kam vešli oba společně, už seděl Zin, předseda komise pro zdrojové výpravy, s kyselým výrazem žvýkal sladký bochánek a díval se oknem na vodu. Okno jídelny se nacházelo pod hladinou a bylo jím velmi dobře vidět, že voda v přehradě je mrtvá a nehybná. A temná jako noc, spíš ještě temnější, protože ji neprozařují ohně, šlehající ze strží a puklin v zemi.
Wrenk místo pozdravu jen zachmuřeně kývl. Všichni věděli, že už nechce chodit ani na smluvní místa jako je Dívčí hora, ani na lovecké výpravy, ale poslušný oeky doktor každoročně psal do jeho záznamů Schopen. Na Zinovu žádost.
„Toss už je po jídle, připravuje se,“ řekl Zin bezvýrazně, s plnou pusou.
Wrenk si nabral bramborybí kaši. Ryby pocházely z nádrží s čištěnou vodou, brambory ze skleníků. Neřekl nic. On měl sbaleno. Vždycky měl sbaleno; za to mohly jeho sny. Sen o tom, jak se protrhává vnitřní stěna přehrady a do obytných prostor proudí voda, šedivá od popela, udušená a dusící. Měl promyšlenou nejkratší cestu, se štěstím by se to dalo stihnout na kamennou silnici, totiž na její kraj, protože ta část, která vede po hrázi, by se jistě zhroutila také. A pak do lesa, prořídlého, také napůl udušeného, s mrtvými pahýly nebo rezavým jehličím, ale aspoň umírajícího svobodně. Druhý sen byl o ohni, jenž vyšlehne ze strže, původně koryta řeky, seškrcené přehradou ještě za minulého světa a teď vysušené zemskými plameny, vyšlehne tak vysoko a tak silně, až podpálí celou budovu uvnitř hráze. I tomu by se dalo utéct, i když z pokojů nad strží by to bylo těžké. I to měl vymyšleno. Možná by zachránil i Nicku, kdyby chtěla. Ale ne, nechtěla by.
Všechny její děti prodali. Za dobrou cenu; byly to úspěšné děti. Deset, nebo jedenáct? Všechno přežila, ale teď se asi ptala sama sebe proč. Oekarnor matky nepropouštěl, musely sloužit dál.
„Letošní děti jdou špatně na odbyt,“ ozval se Zin.
„Zaslechl jsem nějaké drby o poruše mrazicího zařízení,“ poznamenal Memgar tiše.
„Tajná informace,“ ucedil Zin zlostně.
„Nebude tajná, pokud všechny muže povoláte k odběrům,“ namítl klidně šaman.
„Jen vybrané,“ štěkl Zin.
Wrenk se usmál. „Tvoje děti ale budou ošklivé, Zině. Ošklivé geny jsou vždycky dominantní.“
„Měl jsem na mysli tebe,“ řekl Zin. „Zastav se v laboratoři.“
„Ne.“
Zin prudce zvedl hlavu, Memgarovi se rozšířily oči. Wrenk jedl dál a díval se do talíře. Po chvilce Zin praštil lžící, vstal a téměř se rozběhl ke dveřím. Wrenk pomalu dojedl, vypil čekankovou kávu, ředěnou mlékem, zvedl se.
„Nic mi neřekneš?“ zeptal se Memgar, který dočista zapomněl na vlastní snídani.
Wrenk jenom zavrtěl hlavou. Tvářil se, jako by ho něco bolelo – tedy bolelo víc než obvykle.
Oeky laborantky se snažily. Z kabinek za plentami, kam se uchýlily s vybranými muži, se ozývalo chichotání a zrychlený dech. Nicka tím vším kroužila s kbelíkem a hadrem na drátěném vozíku, uklízela a byla neviditelná. A doufala, že Wrenk nepřijde.
Jenomže její přání se nikdy neplnila. Nikdy. Zastrčila si pod šátek ten zatracený šedivý pramen a schoulila se, když uslyšela jeho kroky. Nebo ho možná ucítila i přes dveře a pach dezinfekce; pamatovala si ho.
Jen co vešel, přitočila se k němu laborantka, hezká a mladá jako všechny. Nicka viděla pod plentou jeho sandály a její střevíčky na podpatku. Střevíčky se přiblížily, sandály zastavily. Potom na nějaký pokyn, snad výraz jeho tváře, střevíčky couvly.
Wrenk zamířil k ní, jako by ji také cítil. Muži si také pamatují čichem? Nevěděla to; neznala muže, jen ty zamaskované rouškou a rukavicemi, se studenými nástroji v necitelných rukou. Už nevydržela schouleně dřepět, svezla se na kolena. Stejně ji uviděl a zvedl. Vzpomněla si, jak býval silný. Jak od ní tehdy, před mnoha lety, odtrhl obrovského nákupčího-průvodce, který jí stručně oznámil, že si s ní hodlá užít a ať si to vychutná i ona, protože to je naposledy… Tehdy poznala, co je síla. Tamten byl větší, mohutnější a těžší, jenže sílu měl Wrenk. O dva dny později si ‚to užili‘ spolu a na to se také nedá zapomenout.
Připadal jí stejný jako dřív, jediný opravdový člověk, kterého kdy poznala – kromě matky tábora na Dívčí hoře, ale tehdy byla dítě a dítě touží vidět kolem sebe opravdové lidi. Stejný, jen unavený. I ona byla unavená, tak hrozně unavená. Stará. Ošklivá.
„Až se vrátím, odvedu si tě,“ řekl jí. Bylo mu úplně jedno, že laborantka mrká řasami a plaší se. Zřejmě mu bylo jedno i to, že tahle mrkací panenka okamžitě vyrazí za šéfkou komise odběrů a přesně jí odrecituje, co slyšela.
„Kam?“ zeptala se Nicka hluše.
„Na tom nezáleží.“ Dokonce se usmál, i když ho to stálo námahu, stiskl jí ruce, za které ji držel, teple a významně, i když je měla rozežrané od čisticích prostředků.
Pak odešel. Nevěřila tomu, protože už nevěřila ničemu, ale přece…
O malou chvíli později stál velký, mohutný Toss před šéfkou komise odběrů a zubil se nad tím vším, co mu slíbila. Chápal, jak je důležité, aby se Wrenk nevrátil. Narušoval hladký chod Oekaru, jasně, Toss to tušil už dávno, jen to neuměl tak elegantně vyjádřit. Tak proto ho ten hranatý, vyzáblý fosil tak štval, jasně, to se rozumí, Toss je loajální, dokonalý oeky průvodce budoucích matek. Zlikvidovat toho, kdo dělá potíže, jasně. S potěšením. Oekarnor to ani nemusí vědět, tomu bude sdělen jen konečný výsledek. Uspokojivý výsledek. Tahle šéfka to umí říct pěkně srozumitelně, a jaká zná šikovná slova! Až se vrátíme… Ne, žádná kabinka za plentou v laboratoři, ale pokoj s postelí, tak jak o tom vyprávěli kluci. Málokdo to zažil, ale Kaller měl jakousi usmolenou knížku, kde se o těch věcech psalo. Pár kluků umělo číst a občas se i přes zákaz shromažďování slezli v kotelně, jeden zajíkavě předčítal a ostatní poslouchali. Takže… Zbavit se Wrenka. Nic složitého. Stejně už je starý, páni, tomu snad už bude čtyřicet, neslouží mu klouby a nejspíš bude pomalý. Na takové čekají pukliny v zemi, kde se převaluje láva. Někdo tomu říká peklo.
Matka tábora na Dívčí hoře sledovala nahé dívky při rozcvičce. Viděla všechno, i ty přezrálé osmnáctky, kterým už začínala povolovat prsa a pro které si už dávno měli přijít z Oekaru nebo z Lavin, nebo třeba i z některého vzdálenějšího města či osady, jejichž existenci měla zapsanou kdesi na samém kraji vědomí a po většinu času v ni tak docela nevěřila. Viděla, jak se děvčata snaží. Ty obdařené velkými ňadry, s důkladně stavěnou pánví a pevnými břišními svaly, ty půjdou na odbyt, jen ať už doprdele přijdou kupci! Ty štíhlé a půvabné… Zasnila se. A ochotné… Za ochotu je menší příděl práce a víc lepšího jídla. Olízla se a dívky zpozorněly, tedy ty, které věděly, oč jde. Stejně měla radši ty hloupé, které se stydí a potom křičí. Noci s hukotem lavin, padajících do propastí kolem Dívčí hory – zázračné hory, které se všechny sesuvy vyhnuly, přestože byla mnohem nižší než okolní vrcholky – a hořících a vybuchujících tam dole s praskáním ozvěny a odrazy plamenů na nebi, tak byly snesitelnější. Bez myšlenek o tom, že tohle musí někdy skončit. Může snad zbytek světa věčně hořet?
Někdy ji napadalo, že tohle už není svět, ale peklo. Ovšem… Zařídila si ho docela pohodlně.
Možná někde na světě existovala města, v nich školy a ve školách vědci, moudří mužové, kteří znají příčiny a následky, a také smysl a cíl. Ale pokud existují, nikdo z nich se neobtěžuje přijít sem do hor a vysvětlit nám všechny ty věci, jež jim nejspíš připadají samozřejmé a přirozené, pomyslela si Firen. Asi stejně jako současné matce tábora prodávání dívek a těm, kdo je od ní nakupují, zase prodávání dětí. A těm, kdo kupují děti, zase… No, to už nevěděla. Třeba některé z dětí přijdou do velkých měst a na škole se toho spoustu naučí. Jenomže se ještě nikdy žádné nevrátilo sem, na počátek.
Nikdo nám nevysvětlí, proč přicházejí ohnivé bouře, víry rudých plamenů, podobné hořícím horám, obráceným hlavou dolů, které z neznámého důvodu opouštějí své mateřské propasti a vydávají se na zkázonosnou pouť, namáhavě stoupají do svahů, pak kloužou po srázech dolů, balancují na krajích propastí, ale nikdy nespadnou, protančí tak stovky kilometrů a cestou pálí a zabíjejí všechno živé.
Firen se odvrátila od nezaskleného okna své cely, i když žáru, jejž vydechovala propast Hlídka, stejně nemohla uniknout. Celý vtip vězení spočíval v tom, že se odtud dalo uniknout jedině do ohně, skokem dolů. Proto se cely vězeňkyň nacházely na strmé straně Dívčí hory a měly dost široká okna bez mříží. Firen měla být dávno mrtvá. Matky tábora zřídkakdy umíraly přirozenou smrtí a právě tak vzácné byly případy, že si stará matka vybrala nástupkyni. Firen k takovým případům patřila, byla kdysi vybrána, ale nebyla dost ostražitá – nebo dostatečně krutá. Tušila, k čemu se Oja chystá, a nedala ji tiše odstranit. Její chyba. Takže teď už přes deset let obývala tuhle celu, jež se od ostatních v jednom lišila: její okno mělo mříže.
Oja nedokázala předvídat ohnivé bouře, neznala předem směr a tempo pochodu ohnivých stěn a vírů, neuměla z jejich postupu odhadnout, kam spadne závěrečný krátký, prudký déšť, tudíž nevěděla, kterým směrem natočit střešní lapače a jak nastavit sklon jímacích stružek na nádvořích a svazích hory. A pochopitelně nemohla vědět, kdy je cesta ke Sladkému prameni dole na úbočí Spálené bezpečná. Na ženách, které k prameni posílala, Oje nezáleželo, záleželo však na vodě; nosičky vody nesměly uhořet.
Firen vyťukala kód na dřevěnou stěnu, rozdělující kdysi dlouhou síň na několik úsporných komůrek. Odpověď byla slabá, velmi slabá. Žena z vedlejší cely, která se dřív často vykláněla z okna, aby dosáhla rukou na Fireninu mříž, byla-li propast klidná a jen doutnala, zřejmě umírala. I Firen měla být dávno mrtvá. Jenomže žila – kostra s temnýma očima, potažená vysušenou kůží, schopná předpovídat ohnivé bouře.
Toss vyběhl do vrchu hbitě jako kamzík – dřív prý jich tu bývalo plno, ale on ještě žádného nepotkal. Ale říkali mu to. Hbitý jako kamzík. I v tom dusivém vedru; ovšem na to byli všichni lovci a průvodci zvyklí. Wrenk se vlekl za ním a zdálo se, že klesá pod tíhou krosny. Toss se ušklíbl. Jasně, bude s ním snadné pořízení. Rozhlédl se po kraji, který mu ležel u nohou. Přehrada – dokonale rovná prašná plocha. Oekar – obrovská stavba, dřepící v širokém údolí, dokonalá, neprostupná hráz. Hluboká propast pod ní, skrytá oblakem kouře, z něhož každou chvíli vyšlehne plamen a zklamaně se zase vrátí zpátky, protože nemá co spálit. Kameny na kraji strže jsou už celé očazené a ohořelé, všechno živé a hořlavé stráveno. Úbočí hor pokrývají stromy, většinou také ohořelé nebo rezavé, jen pár se jich ještě zelená. Zavrtěl hlavou. Nedokázal si představit, že tu bývalo všechno zelené. Napadlo ho, jak dlouho asi žijí stromy. Možná jim to vychovatelé říkali, ale spíš ne. Říkali jim jenom to, co potřebovali vědět.
Ohlédl se na Wrenka a překvapeně zjistil, že se k němu dost přiblížil. A přitom si ten moula navlékl bundu a tuhé plátěné kalhoty, v tomhle vedru! Ještěže si shrnul kapucu a ochranné brýle proti prachu – to když začne horce foukat od některé z velkých propastí a všude víří popel – se mu volně klimbají na krku. Toss byl jen v šortkách a tílku. Holky padnou na zadek, až ho uvidí, a budou se předhánět, která se mu nabídne dřív. Pár jich tedy zaručeně dorazí do Oekaru těhotných, ale to se smí. Prý to s nimi nebývá nic moc, tvrdili zkušenější, jsou to panny, nic neumějí a člověk se s nimi nadře, ale Toss se stejně těšil. Na Dívčí horu už šel podruhé a na lovu už byl několikrát, jenže při lovu na divoké ženské měl vždycky pech na přísné velitele, kteří se drželi předpisů – než důkladná prohlídka vyloučí riziko nákazy, žádné laškování s úlovky! A z Dívčí hory šel loni s pitomcem, který holky na smrt vyděsil, takže kousaly a škrábaly a rvaly se, a jedna Tosse docela úspěšně kopla mezi nohy a to hodně bolelo; celou cestu ho to trápilo a na nic se nezmohl.
Ale Wrenk na to prostě nemá. Určitě se mu nepostaví. A jemu, Tossovi, nedokáže v ničem zabránit. Ani náhodou.
Rázně vykročil, za chvíli ho obklopil les pahýlů, zbytků větví s rezavým jehličím, a jen tu a tam kouskem zeleně. Wrenk ho dohnal v místech, kde les zřídl a nahradily ho balvany, ze strany, kde se hřeben skláněl do údolí, očouzené a zčernalé.
„Pramen,“ řekl stručně a ukázal bradou.
Toss kývl. Šetříme vodou, jasně. Pak si vzpomněl, že tady na hřebeni žádný pramen nemá co dělat.
„Musíme kousek dolů,“ vysvětlil mu Wrenk. Nezdálo se, že by mu chyběl dech. Zatím, pomyslel si Toss. Jen počkej na příští hřeben, od poloviny svahu už je to samá zrzavá kleč, tam budeš funět a lapat po dechu, a já nezpomalím, ani mě nenapadne!
„Tady žádnej pramen není,“ namítl nahlas. „Co to na mě šiješ?“
Wrenk se usmál, ale oči měl pořád stejně temné. Záhadné. Nebezpečné. Toss se v duchu otřepal. Jednomu v tom hicu fakt pracují nervy. Jaképak nebezpečí?
„Já nic,“ odpověděl Wrenk. „Nejsem ten typ.“
Pramen tam byl. Schovával se ve skalní puklině, kde dokonce rostl mech a řídká tráva. Ty balvany kolem studánku chrání, usoudil Toss. Tak jo, o tomhle velitelé lovců nevěděli, ale já už to teď vím.
Oekarnor Devátý měl k dispozici léky proti stárnutí a na povzbuzení paměti, neměl však k dispozici paměť svých předchůdců. Ta byla uzavřena v počítači, který vypověděl službu před mnoha desetiletími. Stál v jeho pracovně jako relikvie, jako připomínka neznámého muže, který věděl, že se blíží pohroma, a postavil – nebo přizpůsobil – tenhle dům, tuhle pevnost v horách, tuhle… archu. Nechtěl, aby se Oekaru říkalo archa. Zřejmě to nebylo to pravé poslání. Ale jaké vlastně bylo?
„Všechno skomírá,“ řekl Oekarnor nahlas. „Jen plameny šlehají stále výš.“ To si řekl pro sebe. Pak stiskl tlačítko domácího telefonu a pronesl hlasitěji: „Ať ke mně přijde Wrenk.“
Ta slova vyvolala poplach. Oekarnor si nikdy nezval obyčejné průvodce, to zaprvé. Za druhé byl Wrenk už na cestě.
Zin, odpovědný za jeho odchod, se celou cestu šachtami s úzkými plošinami místo výtahů a po temných, drnčících plechových schodištích třásl. Nikdy nebyl tak hluboko. Měl strach. Každý měl v těchto místech strach. Co kdyby se náhle podlahou provalil zemský oheň? Klidně by se to mohlo stát.
„Potom bych byl první na řadě,“ pravil Oekarnor vyrovnaným hlasem a sám otevřel dveře a pokynul. „Přijdou však chvíle, kdy živí budou závidět mrtvým.“
Zin sepjal ruce a uklonil se. „Pane, já nic…“
„Všichni si to myslí, všichni, kdo sem poprvé vstoupí,“ přerušil ho Oekarnor. „Ty ale nejsi Wrenk. Ten nedupe, chodí tiše.“
„Byl vyslán na cestu, na Dívčí horu.“
„Má odslouženo, pokud vím.“
Zin se téměř bál na velkého šéfa pohlédnout, ale ani tak mu neušel mrak na jeho čele. Povídalo se leccos o tlačítcích, jimiž vládce Oekaru přivolává neobyčejně mohutné, zvlášť upravené muže, žijící v podzemí, muže s bílou kůží, naprosto oddané Oekarnorovi, jejichž úkolem je zbavovat ho těch, kdo se mu znelíbí.
„Ano, ale… Potřebujeme čerstvé matky. Poslední děti nebyly… Nebyl o ně zájem.“
„Problém s mrazáky, tak mi to sdělili.“ Oekarnor se na Zina tázavě zadíval. „Probíhají nové odběry. Je to tak?“
„Ano, jistě, ale… Dlouho jsme neměli nové matky. Větší výskyt ohnivých bouří… Dvě výpravy selhaly…“ Zin se zajíkl, vzhlédl, a Oekarnorův pohled už ho nepustil. Temné, velmi temné oči.
„Není to k smíchu, jak mi lžete?“ prohodil vládce. „Jak s tím souvisí Wrenk?“
„Jeho skupiny vždycky přežívají. Nikdy mu žádná dívka neuhořela,“ odpověděl Zin. Sám se divil, že dokáže mluvit souvisle, ale ten temný pohled jako by z něj slova přímo vytahoval. „Šaman Memgar reptal, jenomže my tu výpravu potřebujeme,“ pokračoval proti své vůli. „Kromě toho Wrenk odmítl jít na odběr.“
Oekarnor poslední větu ignoroval. „Proč měl šaman námitky?“ zeptal se.
„Tvrdí, že je Wrenk nemocný. Potíže s klouby, nějaký zánět. Pořád vykládá o komárech, ale kde by se vzali komáři? Nikdo si nebere do archy komáry…“
Zmlkl, protože Oekarnor z něj přestal vytahovat slova a jeho tvář zkameněla. Nestiskl žádné tlačítko, přesto se v zadní stěně otevřely dveře a do místnosti vstoupili dva neobyčejně mohutní muži s mrtvolně bledou kůží. Oekarnor napřáhl ruku před sebe a obrátil vztyčený palec směrem dolů. Bylo to míněno doslova.
Oj a, krutá, hloupá Oj a, si přišla pro radu a vzala si s sebou mučitelku. Firen se usmála, bylo to jako úsměv lebky. „Nechci, aby nosičky vody cestou uhořely, Ojo, to přece víš.“
Matce tábora se viditelně ulevilo.
„Mám jen jednu podmínku,“ pokračovala Firen. Mučitelka postoupila o krok dopředu. Dnes už dostala napít krve, pomyslela si Firen. Ale ve mně už jí mnoho nezbylo. Mě už nemá co bolet. „Za příští ohnivou stěnou přijde průvodce z Oekaru. Chci se s ním setkat.“
„Vězeňkyně se nesmějí s nikým stýkat!“ štěkla mučitelka.
„Já se ale ničím neprovinila,“ řekla Firen chladně, tak chladně, jak jen to ve zdejším věčném vedru šlo. „Rozmysli se, Ojo. Ohnivá stěna se přivalí už brzy, moc času nemáš.“
„Nemám posílat pro vodu?“ zeptala se matka tábora.
Firen potřásla hlavou. „Na konci ohnivé stěny spadne prudký déšť. Musíš připravit střešní jímače a stružky. Pokud mi vyhovíš, dám včas signál.“ Položila dlaň na píšťalku, která jí visela na krku.
Mučitelka se nedočkavostí celá třásla.
„Dobře,“ přikývla matka Oja a zamračila se na ni.
„Dobře,“ usmála se Firen. „Nelži mi. Radši mi nelži, jinak to bylo naposled.“
„Co mu chceš?“
„Některé věci ti nepatří, zvědavá Ojo,“ odpověděla Firen. „Například moje tajemství.“
Oja zaťala zuby, na chvíli vzteky nemohla promluvit. Potom procedila mezi zuby: „Jen co za tebe budu mít náhradu…“
„Už ji máš,“ pravila Firen vlídně. „Její schopnosti se ale ještě neprojevily. Neprodej si ji. Nezabij si ji.“
„Jak ji poznám?“ Matka najednou škemrala, jako by před chvílí nevyslovila výhrůžku.
„Já ji poznám.“ Firen přistoupila k oknu a zhluboka se nadechla horkého vzduchu s kouřem. Za zavřenými víčky už viděla stěnu ohně, víry, následované přívalem deště. S tím deštěm přijde průvodce. Chtěla s ním naposled promluvit, než ji vězení zahubí. Svěřit mu tajemství – pokud se ho náhodou už nedopátral sám.
Jednu chvíli si Toss myslel, že už je po něm. Zrovna obcházeli skálu Překvapení po úzké římse – byla to zkratka, ale s batohy pěkně nebezpečná, potřebovali se předklonit, aby udrželi rovnováhu, a skoro neměli kam, protože lezli roztažení jako brouci. Toss šel první a odmítl se svázat lanem, ještě aby ho ten starej chlap stáhl s sebou dolů! Vykoukl zpoza rohu a k smrti se vyděsil. Blížila se k němu ohnivá stěna. Nad ním hladká stěna, pod ním sráz, za ním ten pomalý chlapík.
„Překvapení!“ uchechtl se Wrenk za ním. A strhl ho zpátky. Toss ztratil rovnováhu, zachytil se rukama – snad zaryl nehty do kamene, takový měl strach – a klouzal břichem po skále, dolů, pozvolna, ale rychlost přijde a po ní pád… Narazil nohama na další, širší římsu. Wrenk už stál vedle něj a postrkoval ho přímo do letícího ohně. Plameny už byly tak blízko, až na ně dýchaly žár. Toss se bránil, ale Wrenk byl silnější. Skála, po níž se celou dobu plazili, náhle ustoupila dozadu, oba vpadli po hlavě – Wrenk spíš po rukou – do hlubokého výklenku, skoro jeskyňky. Oheň se vzápětí přehnal kolem nich, olízl zčernalý kámen vchodu a byl pryč.
Toss se pomalu zvedl, ohmatal si nos, zakroutil pravým zápěstím. Wrenk si urovnal popruhy krosny. „Teď opatrně,“ řekl. „Z téhle díry se blbě vylézá. Dávej pozor, kam dávám ruce a nohy.“
„Jsem samej puchýř,“ stěžoval si Toss. „A odřel jsem si kolena.“
„Nemáš hopkat po horách nahatej,“ mínil nevzrušeně Wrenk.
Toss si utřel krev ze rtu a pot z čela – mezi lopatky si nedosáhl – a vyrazil za starším průvodcem. Zalitoval, že tak rázně odmítl lano. Teď by se cítil bezpečněji; Wrenk se po skále pohyboval s jistotou a klidem, jeho rozvážné tempo se najednou zdálo docela přiměřené.
„Tys o tom ohni věděl?“ zavolal Toss.
„Proč asi se ta skála jmenuje Překvapení?“ Wrenk postoupil o další metr, podržel se oběma rukama, vydechl. „Je tam nějaké zvláštní proudění. Z nejbližší strže se zvedají víry hodně často.“ Přehmátl levou rukou, naklonil se dopředu, aby vyrovnal váhu krosny, přesunul pravou nohu. Už viděl stezku. Ještě nahoru, pak doprava, nestoupnout na viklavý kámen… Viklá se už celá léta, ale Toss o něm neví. Toss, jemuž kouká z očí vražda. Povzdechl si a otočil hlavu. „Je tady vyviklaný šutr!“ houkl na něj. No co, ať má aspoň šanci.
Tábořili v úžlabině, v níž jako by kutálející se balvany zmrzly uprostřed pohybu. Lavina, zastavená v čase, a nikdo netuší proč. Wrenk si pamatoval, jak mu kdysi někdo druhý vyprávěl o velkých městech, školách a učencích, kteří možná dokážou vysvětlit takové věci jako ohnivé bouře, svět, hořící zevnitř, i prameny, které prýští ze skal, přestože tu nikdy neprší – tedy kromě přívalů po bouřích, jež stečou ze srázů a skal a nenávratně zmizí v syčících propastech, odkud se po nich zvednou mraky bílé páry. Možná to byla jen pověst, ale jako dítě tomu věřil. Poslední dobou už ovšem nevěřil, že byl někdy dítě, v tom vězela ta potíž.
Toss přikládal na ohníček větve s rezavým jehličím a otáčel drátěným rožněm, na který napíchal houby. Houby rostly ve vlhkých škvírách mezi skalami a pod balvany, kam vítr nanosil náruče jehličí. Byly zkroucené a deformované, nedal se na nich rozlišit kloubouček a nožka, vůbec se nepodobaly obrázkům, které Toss viděl v Oekaru, ale Wrenk je uměl pojmenovat a tvrdil, že jsou jedlé. Kromě toho našli nějakého většího hlodavce, který byl dost pitomý, aby se nechal upéct ohnivým vírem; to měl být další chod jejich večeře. Vždycky je dobře ušetřit zásoby, v tom se oba poutníci vzácně shodli. A za třetí Wrenk na pustém úbočí vyhrabal ze země, pokryté vrstvami popela, jakési hlízy. Toss jednu ochutnal už cestou. Docela to šlo, i když brambory jsou lepší. Wrenk řekl, že jsou to kořeny bodláku. No dobře, ale jak je v tom popelu našel? Už se stmívalo, když pochodovali po tom svahu, Toss vpředu, Wrenk zvolna za ním – každou chvíli se sehnul a Toss si vztekle říkal, že zbytečně zdržuje, dokud mu starší společník nepodal tu nevábně vyhlížející boulovitou věc.
Zásoby vůbec nevybalili, jen si naplnili láhve – vzácné plastové láhve, lehké a odolné – vodou. Wrenk pochopitelně věděl o blízkém prameni.
„Nepřijde bouře?“ přeptal se Toss, když dorazili na místo, ještě než shodil ze zad batoh. „Nezastihne nás tu ohnivá stěna?“
„Ne, tady je bezpečno,“ odpověděl Wrenk.
„Jak to sakra víš?“
„Podle proudění. Cítím, kudy chodí vítr,“ řekl Wrenk. „Rozdělej ohýnek.“ Začal se svlékat, jako by se chystal koupat.
Toss vykulil oči. Co to dělá?
Wrenk vytáhl z postranní kapsy batohu zašlý plastový kelímek a nabral si na prsty ostře vonící mast. Pomalu si natíral a masíroval klouby. Toss se neubránil zvědavosti a neodvrátil se. Solidní kostra, uznal. Bytelně stavěná, a na ní samá tuhá šlacha, masa by se moc nenašlo, ale ty šlachy dokážou docela zabrat, na té skále to bylo vidět…
„Před holkama to dělat nebudu,“ poznamenal Wrenk, když si všiml, jak ho Toss okukuje.
„To už jsi udělal,“ ozval se cizí, vysoký hlas. Za pahýlem stromu, který kupodivu neshořel, ale zlomil ho vichr, se vynořila temná postava. S něčím dlouhým a špičatým v ruce, no jasně, tak to tady v horách chodí. Za balvanem opodál se zvedly dvě další, štíhlé, ale také ozbrojené, a od pramene se jich blížila celá skupina, tři, čtyři, ne, pět. Ženské! Divoké ženy!
Toss se schoulil. Co s námi provedou? Oplatí nám to, co s nimi provádíme my, když jsme na lovu? Zatoužil přikrýt si hlavu lokty a tiše výt.
Wrenk se očividně vůbec nepolekal. „Vás jsem tady nečekal,“ prohodil zlehka.
„Jo, máš radar jenom na bouře a plameny,“ řekla první žena. „Jenže já mám zase radar na tebe. Hoříš ve tmě jako ohnivý vír, jenže bílý se zelenými okraji.“
„To už jsem slyšel,“ přikývl Wrenk a natáhl se po šatech. Ženy se rozesadily kolem ohně a pozorně ho sledovaly, ale nechaly ho. Tosse si nevšímaly. Mluvčí počkala, až se Wrenk oblékne, a pak pokračovala:
„Ohně přibývá. Těžko hledáme chráněná údolí a na vysokých vrcholcích ošklivě fouká. Cesta k pramenům bývá nebezpečná…“
„Cítil jsem to celou dobu,“ zamumlal Wrenk. „No jistě, proto jste tu. Tohle je jedno z mála bezpečných míst…“
„Kdepak, hledaly jsme tebe,“ opravila ho mluvčí žen vlídně. „Díky za ten poslední lov… Můžeme před ním?“
Toss sebou škubl, když se na něj zaměřil její těžký pohled. Ptá se, jestli může přede mnou mluvit, pochopil. Nevěří mi.
„Nezáleží na tom,“ odpověděl Wrenk. „Má za úkol zabít mě.“
„Chápu,“ pravila velmi vážně. „To zvládneš. Tolikrát jsi od nás odvedl lovce nebo jsi nám dal znamení… Věděls, že tě vidíme na dálku? I potmě?“
„Tušil.“ Wrenk se usmál, na tváři se mu objevil odraz plamene, pronikl do očí, ale tam okamžitě zhasl. „Vlastně teď už to vím. Nějakou dobu.“
„Chceme se zeptat Firen, co si myslí o všech těch změnách,“ ozvala se jiná žena, mladší a světlovlasá, její lokýnky zářily jako zlato, jako něco nesmírně drahého, až Toss zalitoval, že je divoká, a ne normálně koupená. „Budeš s ní mluvit?“
„Uvěznili ji. Nedostal jsem se k ní. Jednou mě chytili a od té doby jsou ve střehu.“
„Žije ještě?“
„Ano. Hoří… Jako maják.“ Wrenk se znovu usmál a znovu bylo znát, jak jeho úsměv zhasíná plameny. „Vidím ji i potmě.“
Toss to nechápal. Ten chlap ví, že ho mám zabít. Jak se to domákl, to je vedlejší, prostě to ví, a přitom mi zachránil život. Řekl mi o tom kameni… Co ty houby? Jsou fakt jedlé? Proč na mě sakra ty jeho kámošky neskočí, když už si tak drží v pohotovosti oštěpy? Možná jsou z pazourku, to je fuk, nablízko by ale fungovaly, no ne?
Vůdkyně žen mluvila dál. „Potřebujeme někoho, kdo vidí ohnivé bouře předem. Kdo dokáže určit směr větru, který je pohání. Kdo předvídá chování propastí, najde cestu k prameni…“
„Ano,“ přerušil ji Wrenk. „Rozumím. Ale než se narodí, než se naučí mluvit, než tu schopnost ovládne – to bude trvat dlouho.“
Kolem ohně zazvonil smích. Smály se všechny, ty starší i ty docela mladinké.
„Za pokus to stojí. Tak pojď.“ Vůdkyně vstala a vzala Wrenka za ruku. Zmizeli ve tmě mezi balvany.
Jedna z mladých dívek namířila na Tosse svůj oštěp. „Rozdělíš se s námi o houby?“
„S radostí,“ zamumlal. Takže asi budou jedlé a Wrenk nechystá žádný podraz, pomyslel si. Jo, ať si teda užije. Tady se to dělá bez kabinek… Páni, ony chtějí děti od toho kripla, copak on ještě může? Vybavil si, jak je v Oekaru učili o spermiích. Musí pocházet od mladých, zdravých mužů, v pozdějším věku totiž mutují nebo jsou líné a vůbec se nesnaží proniknout do vajíčka. Divoženky to asi nevědí.
„Co uděláte, když se vám narodí kluk?“ vyhrkl dřív, než si to stačil rozmyslet.
Pár žen se na něj otočilo, dívka s oštěpem na něj vrhla obzvlášť kosý pohled. „Přijde na to, jaký ten chlapec je,“ odpověděla.
Memgar si poprvé v životě domluvil schůzku se ženou. Bylo to v laboratořích; vedl tam na odběr velkého, hloupého mladíka, který se hrozně bál, ale šéfka komise rozhodla, že půjde a šaman ho přesvědčí. No dobře, šaman jí vyhověl, a když už byl na místě, kam chodili jenom vyvolení, poohlédl se po jedné uklízečce. Měla spoustu práce a byla neviditelná, jenomže ne pro něj. Laborantky si ho nevšímaly, protože si to nepřál – to bylo jednoduché. Nicka chvíli vyplašeně zírala, ale vzpamatovala se rychle. Aby ne, hloupou ženskou by si Wrenk těžko vybral k zapamatování. Stručně mu vysvětlila, kde bydlí a kdy tam bude. Nikoli sama, takový přepych použitým matkám nedopřáli, ale nejspíš jí připadalo, že s tím si šaman poradí.
Pak jí vyklouzl zpod šátku šedivý pramen vlasů a Memgar se zajíkl a v krku se mu udělal vlhký chuchvalec. Je jí třicet. O dva roky víc než mně. Do hajzlu.
O pár hodin později sestupoval úzkými schodišti, páchnoucími jako stoky a se slizkými zprohýbanými schody, do ubytoven Vysloužilých, kteří ještě nebyli zralí na shození do zemského ohně. Oekar potřeboval údržbu, spoustu údržby, ovšem těchto prostor se to zřejmě netýkalo. Cestou se vyhnul několika lidem – udřeným dělníkům, zívajícímu strážci, staré ženě s náručí klubek vlny – nejspíš dole párala staré svetry a ponožky a materiál nosila o stupínek lepší sortě pracovnic k novému použití. Nikdo z nich ho doopravdy neviděl.
Tady dole se žilo v klaustrofobických komůrkách, ale místní si nemohli žádnou poruchu dovolit, protože kdo by ji asi tak opravil? Zopakoval si, že tahle Nicka musí být zatraceně zdravá a odolná, jinak by už dávno skočila do jedné z šachet, které zvou, i když ne tak hlasitě jako oheň v propastech.
Okamžitě mu otevřela, její tři spolubydlící okamžitě začaly zívat.
„Jsem šaman,“ řekl a pochopil, že to už jí došlo. „Znám Wrenka.“
Kývla. Nebyla právě upovídaná.
„Už se nevrátí,“ pokračoval.
„Zabijou ho?“ zeptala se věcně.
„Ne, to já nevím. Vidím jenom zlomky, kousíčky. Nevrátí se, a já tady nechci zůstat. Uteču a vezmu tě s sebou.“
„Proč?“
Rychle zauvažoval, k čemu to její Proč patří. „Najdeme Wrenka,“ odpověděl nakonec. „Možná umřeme, možná přežijeme, ale najdeme ho. Určitě.“
„Oekarnor tě hlídá,“ řekla tiše a bezvýrazně. „Jsi z jeho krve. Jako Wrenk.“
Zalapal po dechu, ztratil soustředění a jedna z žen se začala budit a rozhlížet. Honem se na ni zaměřil a znovu uspal její vědomí i s pamětí. Hlavně paměť, o tu šlo v prvé řadě.
„Jak to můžeš vědět?“ hlesl.
„Nosila jsem jeho dítě. Prozradili mi to, abych byla hodně opatrná. Od té doby vím… Znám…“ Zarazila se, tohle zřejmě neuměla popsat. „Ani mi neřekli, jestli je to holka nebo kluk,“ dodala s lítostí. „Nikdy to neřeknou. Nikdy jsem ty děti neviděla.“
„Oekarnor nechal Wrenka odejít,“ pravil zamyšleně Memgar.
Pokrčila rameny. „Třeba mu lžou. Oekarnorovi. Tady je plno lhářů.“
Vmžiku přehodnotil své plány. „Jdeme hned.“
Shýbla se a vytáhla zpod úzké neustlané postele neúhledný ranec. Spíš raneček. Narovnala se a podívala se na něj. Měla sbaleno, užasl. Ví vůbec Wrenk, co v té ženské je? Možná to tuší.
Vystupovali po schodech, tentokrát trochu jinou cestou, protože u horní strojovny výtahu (který oeky údržbáři nesměli používat) měl Memgar schovaný batoh. V nejužším místě jim zastoupil cestu mohutný muž s bílou kůží. Šamanovy triky na něj neplatily ani v nejmenším.
„Vidím vás,“ oznámil věcně. „Otočte se.“
Za nimi – o dva schody níž – stál další bledý obr. „Zavedeme vás k Oekamorovi Devátému,“ zaskřípal jeho hlas.
Firen dala k ránu znamení a všechny jímače a lapače na střechách, na nádvořích a na okolních svazích se natočily správným směrem. „Tohle byla jen předehra,“ řekla Oje, která jí osobně přinesla džbán čerstvé dešťové vody, filtr a hrnek. „Přijde další, ještě větší bouře, a tvoje cisterny budou plné po okraj. Dej vyčistit i ty záložní, které už se sto let nepoužívaly.“
„A kdy přijdou kupci? Nespálí je to?“
„Průvodce, kterého čekám, projde i mezi ohnivými stěnami.“ Firen sevřela kostnatou, vyhublou rukou mříže, zahleděla se do propasti.
Wrenk měl po té noci kruhy pod očima, ale udržoval stejné tempo jako předešlého dne. Toss objevil, že už mu zdaleka nepřipadá tak pomalé. Kolem poledne se Wrenk začal rozhlížet.
„Co pořád hledáš?“ zavrčel Toss. Bylo mu horko, odřeniny a stržené puchýře ho pálily.
„Úkryt.“ Wrenk došel až k němu a zastavil se. „Tam. Vstup do chráněného údolí. Je to spíš skulina, tlusťoch jako ty tam stěží projde.“
Toss se zamračil, ale neobtěžoval se vysvětlováním, že není tlustý, ale svalnatý. „Co se děje?“ zeptal se místo toho.
„Ze strže pod Lavinami stoupá obrovský ohnivý vír. Vítr ho požene k Dívčí hoře, tu ale ohně vždycky obejdou. Pak už zamíří rovnou k nám.“
„Celá stěna?“ Tossovi vyschlo v krku, jako by už cítil nesnesitelný žár. Víru se ještě dá vyhnout, když je člověk dost rychlý, aspoň staří lovci to tvrdili. Ale stěna sahá od obzoru k obzoru, před tou neutečeš. „Jak to víš?“
„Vždycky to vím,“ řekl Wrenk. „Pospěš, už ji cítím ve vzduchu.“
Údolí začínalo nevábně, ožehlými skalami a ohořelými pahýly stromů, ale už když se brodili vrstvou popela, spatřili o pár metrů dál zelenou (no, skoro; některá stébla žloutla a jiná zase zčervenala) trávu, keře dokonce se šípky a nějakými černými bobulkami. Toss v údivu civěl na modrou květinu, která mu sahala po kolena, spíš maličký keřík.
„Čekanka,“ poznamenal Wrenk. „Roste jenom tady na začátku, je to rumištní bylina.“
Dál už bylo v údolí krásně, až to bralo dech, dokonce tady tekl potůček a bublal, netížil ho prach a popel. Bylo tu krásně jako v pohádce, dokud sem nedýchl žár zvenčí. Toss dostal strach o ty kytky a keře a stromy, skoro měl cukání rozběhnout se k úzkému vchodu, za nímž běsnila ohnivá stěna a pálila všechno, co jí stálo v cestě, jako by se chystal zakrýt ho vlastním tělem. Vzpamatoval se, když na sobě ucítil Wrenkův zkoumavý pohled. Nemohl to poznat, přesvědčoval sám sebe, nic tak pitomého by ho nenapadlo.
„Odpočinek,“ řekl Wrenk. „Země bude moc horká, musíme počkat.“ A pustil se do ošetřování svých kloubů.
Toss se na něj chvíli líně koukal. „Nechceš namazat záda?“ zeptal se najednou.
„Ne!“ štěkl Wrenk a prudce k němu otočil hlavu. Vzápětí mírně dodal: „Ne, díky.“
„Nejsem na chlapy,“ ohradil se Toss.
„Jasně. Prostě nemám rád cizí dotyk.“
„A ty ženský dnes v noci?“ ušklíbl se Toss.
„To je něco jiného.“
Nojo, pomyslel si Toss, asi to fakt bude něco jinýho. Už se nemohl dočkat, až si to vyzkouší.
Wrenk došel k potůčku a vymáchal si prádlo, načež si lehl na trávu, otočil se na bok a usnul. Zezadu vypadal bledý a hubený, samá kost, fakticky, učiněný bezbranný uzlíček kostí.
„Hej, a co když tě teď zabiju?“ zašeptal Toss. V duchu zavrtěl hlavou. Zabiju ho až na samém konci zpáteční cesty, až bude na dohled naše přehrada. A on to ví. „Tak jo, spi sladce,“ řekl potichu. Neviděl, jak se Wrenk v polospánku usmál.
Memgara překvapilo, že je vedou dolů, pořád dolů. Oekarnor jako by toužil co nejvíc se přiblížit k srdci země. Nebo prostě jen zachovával tradici?
Obýval úžasnou místnost s rafinovanými plošnými zářivkami místo oken, členěnou závěsy a regály na knihy, kde kromě knih trůnily nejrůznější sošky, a pokud se v tom Memgar vyznal, i historické hlavolamy, šachovnice s překrásnými figurkami, skleněná těžítka, dózický, z nichž některé mohly obsahovat léky, jiné zase jedy. Křesla a židle měly lesklé čalounění, které se místy ošoupalo a místy trhalo. Vykládané stoly kdosi pravidelně leštil, stejně jako ozdobné talíře a parohy na čelní stěně.
Počítač na čestném místě nefungoval. Neměl v sobě ani tolik akceschopnosti jako obyčejný kuchyňský robot, stokrát opravovaný a pracující stěží napůl. To je počítač s pamětí prvního Oekarnora. Je němý, nic už nám nepoví, pochopil Memgar a zamrazilo ho.
„Přesně tak,“ přisvědčil Oekarnor Devátý. Byl to vysoký, kostnatý muž s bílými vlasy a temným pohledem. Memgar ihned poznal, komu je podobný. Poznal by to, i kdyby mu to před chvilkou Nicka neřekla.
Memgar si olízl rty. „A co podstatného nám vlastně chybí?“
„Informace o smyslu všeho,“ odpověděl Oekarnor bez mrknutí oka.
Bledý obr postrčil Nicku ke krásnému křeslu. Očividně se ostýchala usednout, tak do ní znovu lehce ďobl. Šlehla po němpohledem, sedla si a obrátila pozornost k podivnému rozhovoru vládce se šamanem.
„Stárnu, slábnu a hledám nástupce,“ řekl Oekamor. Nevypadal starý ani slabý, ale to bylo zásluhou léků, odhadoval Memgar. Třeba už mu docházejí.
„Já jsem šaman,“ namítl. „Mám jiné vlohy a nikdo o ně nestojí.“
„Několikrát jsem přikazoval, aby tě pozvali k odběru,“ pravil Oekarnor překvapeně. „Tvoje vlohy jsou užitečné – v některých dobách.“
„Lžou vám,“ ozvala se Nicka. Bledý strážce se na ni podíval, jako by se divil, že umí mluvit, ale nezarazil ji.
Vládce kývl. „Ovšem. Nechtěl jsem, aby se moji oddaní strážci pohybovali mezi lidmi, ale zdá se, že se tomu nelze vyhnout. Ovšem tebe, Memgare, nechci za nástupce. Chci svého nejstaršího syna.“
Memgar potlačil úžas – ačkoli, po tom všem, co jim vládce řekl, vlastně už nebylo čemu se divit. „Wrenk už se nevrátí. Chtěli jsme ho jít hledat.“
„A přivést zpátky?“ přeptal se Oekarnor ironicky.
„Ne,“ řekl Memgar.
„Ne,“ přidala se Nicka. „A než mě dáte zabít, prozraďte mi, kde je naše dítě. Vaše a moje dítě. Je mu sedm. Vím, že je to kluk.“
„V bezpečí. Ve velkém městě.“ Otázka ho zřejmě nepřekvapila, tvářil se spíš potěšeně.
Nicka na to nic neřekla. Neměla žádné doplňující otázky. Velké město bylo mimo její dosah a peklo, kde podle historek, jimiž se tu navzájem strašili, provinilci a odsouzenci ve strašlivém, dusivém vedra neustále ucpávají hlínou a kamením trhliny ve skále, aby se zemský oheň nedostal dovnitř Oekaru – to peklo bylo naopak až příliš na dosah.
„Co s námi uděláte?“ dolehl k ní hlas mladého šamana. Toho ještě zajímalo, co bude.
„Nezabíjím své děti,“ pravil Oekarnor dotčeně. „Ani ženu, kterou chce můj syn. Běžte a přiveďte mi mého nástupce.“
Memgar si promnul bradu. Nicka na vládce upřela pomalý, přemýšlivý pohled.
„Možná nebude chtít,“ řekl Oekarnor místo nich. „Ale chci s ním aspoň mluvit.“
„Dobře,“ rozhodl se Memgar a žena se mlčky zvedla.
„Spěchejte,“ zašeptal vládce přehrady Oekaru. „Prosím, spěchejte.“
Pospěš si, přemlouvala Firen poutníka, který se už blížil, cítila ho, v noci ho z dálky viděla hořet jako svíci. Pospěš, za tebou se žene stěna ohně, horší než cokoli, co jsme kdy zažili, a na jejím konci čeká bouře, pro jakou už ani nemáme slova. Protáhni se tou skulinou v čase, prosím, kvůli mně. Tak málo jsem chtěla a tak málo jsem dostala a teď mám přání, jedno a poslední.
„Dělej, přidej!“ volal Wrenk na Tosse, který se potácel za ním, očividně vyčerpaný, na konci sil. Wrenk si v té chvíli mezi dvěma bouřemi ohně připadal lehký jako chmýří, vítr ho poponášet, ani se nemusel moc snažit a běžel, letěl, snad se vůbec nedotýkal nohama země – kamení, popela a hlíny – nebo jenom tu a tam, aby nezapomněl. Letěl jako ve snu, letěl s ohněm, na plameni, který ještě nikdo nemohl vidět, ale už byl skoro tady, už dýchal a zářil.
Zin převrhl kolečko hlíny se štěrkem do trhliny, jeho pomocník do ní vylil dva kbelíky plné vody, které nesl na tyči přes ramena. Oheň v hloubce zakolísal, znejistěl, ale jen na chvilku. Už k nim běžela další dvojice, muž s kolečkem plným písku a mohutná žena s obrovskou putnou na zádech. V podzemí, rudě ozářeném plameny, to vřelo, doslova vřelo.
„Peklo už je tady!“ zahalekal kdosi rozjařeně.
Zin v tom neviděl žádný důvod k veselí. Snad když tu člověk takhle pobíhá rok dva, připadá mu jakýkoli konec přijatelný, možná dokonce veselý. Ale ne první den. To ne. Hnal se k dopravníku pro další náklad hlíny či písku. Oekarnor musel spotřebovat celé hory. Odkud tenhle materiál asi vozí? A kudy? Má snad tady někde podzemní dálnici? Napínal zrak, ale neviděl, kde pohyblivý pás začíná. Nekonečný pás, věčná smyčka, věčná námaha, hasit něco, co se uhasit nedá, a ti nahoře nevědí, že žijí na plamenech… Vlastně vědí, ale nikoho nenapadne, že je to všechno tak zatraceně konkrétní.
Hluk, který v podzemí vládl, se najednou ztišil. Zin se ohlédl a spatřil brouka. Sahal mu k ramenům, stál na kraji doutnající trhliny v zemi na osmi nohou, rozhlížel se šesti očima a v zamyšlení pohyboval kusadly. Pak lehce zvedl krovky, jako by si je chtěl protáhnout, a z jeho zad vyšlehlo několik plamenů. Pár lidí vykřiklo. Brouk rozvážně vykročil. Nikoho si nevšímal, skoro se zdálo, že lidi vůbec nevidí. Zina porazil jen tak mimochodem, když se o něj otřel krovkami. Zin vzplanul a hořel tak rychle, že jeho vědomí ani nestačilo bolest vstřebat. Upadl, ale na zem vlastně spadly už jen hořící uhlíky. Brouk na ně šlápl a šel dál.
Firen se dívala zamřížovaným oknem dolů do strže. Něco ji znepokojovalo. Pohybovalo se tam cosi víc než plameny. Tohle byl cílevědomý pohyb, směřující vzhůru. Co může žít v plamenech? Neznala takový život.
Z nádvoří se ozval mnohohlasý křik, zděšený vřískot, jek hrůzy, splývající do vysokého tónu umírání. Zvuk se blížil a současně přestával být zvukem, roztřásl celou budovu, která kdysi bývala klášterem pro ty, jež utíkaly před světem, a teď se stala vězením pro ty, jež žádný svět neměly. Třásly se stěny z kamene i ze dřeva, drolily se stropy. Firen ustoupila do kouta. Její kosti se chvěly, ale zatím držely pohromadě. Bylo to jako sázka: kdo vydrží déle, dům, nebo já?
Stěna z kamene se zbortila první, Firen se protáhla ven nejširší škvírou a octla se v hlavní vězeňské chodbě. Zamířila k nádvoří, nevšímala si, že se jí podlaha pod nohama otřásá a puká. Minula dvě odbočky, ve druhé zahlédla problesknout plameny. Ze třetí odbočky vyšel na osmi nohou obrovský netvor s hmyzí hlavou, zadíval se na ni, zaklapal kusadly, otočil se a vracel se zpátky. Ke schodům na dolní nádvoří a k zadnímu východu nad propastí, vybavila si. Strašné zvuky utichly, otřesy ustaly, Firen vyšla na nádvoří. Klopýtla o jakési zuhelnatělé zbytky, pár kostí, o kousek dál se válela lebka s kusem páteře, všude doutnaly hromádky, pozvolna se měnící v popel. Až do nich foukne vítr, ztratí ten nepříjemně lidský tvar a pak zmizí.
Zjistila, že někdy v průběhu svého dlouhého věznění ztratila schopnost polekat se. Stála a rozhlížela se a čekala, jestli se ukáže někdo živý. Vtom kdosi zvenčí rozrazil hlavní bránu a vešli dva muži. Jednoho z nich poznala.
„Wrenku!“ zavolala na něj.
Rozběhl se k ní, zatímco ten druhý pečlivě zavíral bránu.
„Přišel jsi včas!“
Objal ji, ačkoli nic takového nikdy předtím neudělal. Teď to najednou bylo potřeba. „Potkali jsme takovou… věc. Brouka. Ohnivého brouka,“ řekl. „Asi je to živé,“ dodal nejistě. „Prošel kolem mě. Dotkl se mě nějakým… tykadlem. Žhnulo, ale já nemám ani puchýř.“
„Já to také viděla,“ přikývla. „Tohle bude nejspíš jejich dílo,“ ukázala na hromádky uhlíků a popela.
„Proč se nám nic nestalo?“ zeptal se naléhavě Wrenk. Když váhala, spustil ruce dolů, přestal gestikulovat. A v duchu sebou trhl. Jak dlouho už nemohl svá slova zdůrazňovat gesty, jak to lidé běžně dělají? Hodně dlouho. Každý pohyb navíc byl okamžitě ztrestán bolestí navíc – naučil se jí vyhýbat.
Firen nad odpovědí uvažovala asi tak půl vteřiny. „To nevím,“ pravila věcně. „Já jsem jen obyčejná věštkyně, vidím ohnivé bouře a vím, že jedna se žene právě teď a že…“
„Dosáhne mnohem dál a výš než jiné,“ dokončil. „Dovnitř!“ zavelel a energicky mávl na statného mladíka, který právě zavřel bránu. Nezabolelo to. Vůbec ne.
Memgar s Nickou se dívali na ohnivou stěnu, brázdící hory daleko před nimi. „Tam nikdo nepřežil,“ řekl šaman.
Nicka seděla na kameni a rukama si objímala kolena. Neodporovala mu, jen zvedla hlavu a pousmála se.
Po chvíli se spustil déšť, oslepující příval, který sice z hor steče, ale kdesi dole vsákne do země a vrátí se jako prameny. Neptejte se jak, to ví jen voda sama. Memgar nastavil dešti tvář, brzy však musel uhnout a schovat se, protože s posledním přívalem přišly kroupy, něco, co už dlouho nikdo nezažil. Nicka mu sevřela loket a natočila ho směrem k Oekaru.
Přehrada se rozpadala, šlehaly z ní plameny a vztekle syčely na liják, který je chtěl uhasit. Na všechny strany prchaly malé postavičky, pokoušející se uniknout smrti v troskách a ohni. V ohni se ale pohybovalo ještě něco, co nebyly jen pouhé plameny. Tvorové o hodně větší než člověk, jenže se šesti – nebo víc? – nohama. Jeden roztáhl křídla – ne, černé krovky; křídla z čistého ohně se skrývala pod nimi – a vzlétl, neobratně jako slepice, chované v přehradě ve světlících (taky už to mají za sebou, chuděry). Načež spadl na čumák. Ne, na čumák asi ne, vždyť je to brouk.
Nicka překřičela hukot deště a práskání hromu: „Tohle je konec světa!“
Memgar jenom kývl, chytil ji za ruku, protože do stromu, pod nímž se schovávali, se právě chystal udeřit blesk. Skulili se do prohlubně pod nízkou skalkou a dívali se, jak strom hoří, jak do ohně bijí kroupy a vztekle ho švihají biče rozběsněné vody. Bylo to lepší než ohniví brouci, vylézající z Oekaru.
Divoké ženy proběhly vchodem od propasti právě včas, aby se ukryly v hlavní budově. Wrenk o nich věděl, čekal za bytelnými dveřmi (které by ho před ohnivou stěnou stejně neochránily) a beze slov je hnal ke schodům do sklepení. Tam už se k Firen choulilo několik dívek. Neomylně v ní vycítily matku, tu opravdovou. Oju nebylo nikde vidět. Wrenk se podíval na Tosse, zhrouceného na hromádce pytlů s brambory – podle pachu loňskými. Tak, teď si mládenec sáhl na dno sil, pomyslel si. Změní ho to?
„Možná se změní všechny plány, které jsme měli,“ ozvala se Firen. Znělo to tiše, ale ve skutečnosti musela zvyšovat hlas, aby ji bylo slyšet v blížícím se hučení a praskotu ohně. Za touto zvukovou kulisou se už sbírala další, déšť, hromy a blesky.
„Přijde na to, jaký byl původní plán světa,“ řekl Wrenk. „A jaké byly ty další.“
„Jsem tvá matka, víš,“ pravila Firen. „Tvůj otec je Oekarnor Devátý. Milovali jsme se, i když jenom chvíli, ale bylo to skutečné. Napadlo mě, že bys to chtěl vědět.“
Toss prudce zvedl hlavu. Oekarnorův syn? Proč teda… Brada mu klesla na prsa. Už nerozuměl vůbec ničemu. A začínalo to tak jednoduše!
„Na tom přece nezáleží,“ vyhrkla vůdkyně divoženek.
Wrenk se protáhl, sepjal ruce v týle, změřil si všechny, kdo se krčili ve sklepení a doufali v jeho pevnost. „Třeba na tom právě teď začíná záležet,“ řekl mírně. „První Oekarnor něco věděl předem. Vědět něco předem může být důležité.“
Pak do nich narazila ohnivá stěna, ale nestačila se k nim prohledat stěnami z kamene, protože se do ní pustil hlasitě hromující liják. Všechno spláchne do propasti, pomyslela si Firen. Pode dveřmi se prodral pramínek šedivé vody, smíchané s prachem a popelem. Naše mrtvé jdou domů, ale většinou zabloudí, napadlo ji.
Bouře trvala velmi dlouho; tohle nebyla záležitost několika minut či nanejvýš půl hodiny, jak bývali zvyklí. Ve sklepení všichni postupně usnuli. V nejnižší části se nahromadila voda, mrtvá voda, a pozvolna se plížila k jejich nohám.
Firen se probudila, když cosi rozrazilo dveře. Musela to být strašná síla. Protřela si oči. Ano, síla a oheň v jednom – přišel ohnivý brouk. Ztěžka se zvedla a vykročila k němu. Nehýbal se, jen ji pozoroval a pohyboval kusadly. Vztáhla ruku a dotkla se jeho lesklé černé hlavy. Věděla, že je žhavý, cítila ten žár, ale nepálil ji. Udiveně se na vlastní ruku podívala. Brouk roztáhl kusadla, ale to proto, že se smál. Potom zadupal, v kamenné podlaze se udělala díra a voda v ní ve vím zmizela. Brouk se otočil a na osmi nohou odklusal chodbou.
„To je opravdu zvláštní,“ řekl Wrenk. Stál těsně za ní; ani ho neslyšela. Ohlédla se a on zalapal po dechu.
„Co je?“
Na okamžik nebyl schopen řeči. Nedokázal jí jednoduše vysvětlit, že ho ohromila její neskutečná, zářivá krása, která hoří a pálí; věčné mládí ohně. Dotkl se její tváře, a vtom to uviděla i v něm – nezměnil se tak nápadně jako ona, protože předtím nebyl na pokraji smrti. Ucouvla, ale vzápětí se rozesmála a objala ho.
„Moje dítě bude žít!“ vykřikla. „Netuším proč, ale je to tak!“
Přišlo mu k smíchu, že o něm mluví jako o dítěti, a smál se s ní. Pomyslel na svoje děti, které se možná narodí, a na ty, které možná porodily matky v Oekaru. Budou žít?
Oekarnor se probral v náručí svého bledého služebníka. Probral se, ale přál si umřít. Z přehrady nezbývalo téměř nic; trosky v proudu šedivé vody. Sledoval tu zkázu ze samého konce hráze – skoro celá se zřítila do údolí, až na těch pár metrů pod svahem.
„Spadl na vás stropní panel,“ vysvětlil mu služebník. „Nerozlomil se, zůstal pod ním prázdný prostor. Proto jste přežil.“
„Měli jste zachraňovat děti, ne mě,“ zachrčel Oekarnor.
„Jistě,“ přisvědčil bledý obr. „Vás zachránil ohnivý brouk. Vynesl vás v kusadlech až sem. Potom se vrátil. Myslím, že je to všechny spláchlo, když povolila hlavní stěna.“
„Postav mě.“
Služebník mu vyhověl. Oekarnor zjistil, že jeho nohy jsou jiné. Nebolely ho klouby – to po třiceti letech překvapí – a stál jistě, nemusel myslet na rovnováhu. A cítil pod sebou každý kamínek. Dědičná, pomalu postupující choroba Oekarnorů byla pryč!
„Kde jsou všichni zachránění?“ zeptal se rázně. Vzápětí je uviděl – měl teď ostřejší zrak. Šplhali do kopce, muži, ženy, děti, ale na druhé straně údolí. „Kde jsou ostatní služebníci?“ změnil otázku.
„Uvnitř. Hledají jídlo, šaty, nástroje…“
Nemůžou se utopit, uvědomil si vládce (bývalý!), nejsou živí. „Dobře. Jdeme do velkého města, ty a já.“ Chvíli musel čekat, než služebník projde po staletí nepoužívané programy – zjevně měly v této situaci nízkou prioritu.
Konečně bílý obr přikývl. „To je jedna z přijatelných možností. Chystáte se k převzetí vlády, pane?“
Oekarnor rozpoznal změněný, nezvykle uctivý tón jeho hlasu, potom teprve pochopil význam slov. Divže se nepraštil pěstí do čela (ne, jedna rána do hlavy stačila). Služebníci to mají celou dobu v paměti! Na rozdíl od obyčejného počítače jsou stavění tak, aby se uměli sami opravit… Celou dobu jsme měli paměť Prvního Oekarnora před sebou!
Vzpamatoval se. Co to ten stroj řekl? „Ještě nevím,“ odpověděl. „Možná.“
Z mohutné, rozlehlé budovy bývalého kláštera větší část přežila útok živlů i ohnivých brouků; vlastně bylo zničeno jen vězení, jehož zdi se zřítily do propasti Hlídka. Firen spokojeně prohlásila, že vězení nebudou potřebovat. Starala se o praktické záležitosti hrstky přeživších – včetně divokých žen, které se prozatím rozhodly zůstat. Koneckonců přišly za ní. A za Wrenkem, přinejmenším po jeho stopě.
„Vážně jsi s nimi se všemi…“ Toss se zahleděl na nádvoří, kde ženy sbíraly kusy dřeva. Oba muži rozebírali zbytky propálených krovů zničeného křídla a házeli je dolů. Firen nařídila úklid a dřevo se hodí na vaření – nad propastí se brambory a čaj ohřívat nedají, i když to vypadá směšně, obklopeni ohněm, a přitom si topí v kamnech.
„Ale ne,“ řekl Wrenk. „S některými jsem si prostě domluvil schůzku.“ Povzdechl si. Všechny schůzky jsou zrušeny. Dokud se tu potulují brouci…
„Zajímalo by mě, kolik…“ Toss si vytáhl třísku z dlaně a umlkl, když si vysával ranku.
„Budeš si to muset vyzkoušet sám,“ pravil Wrenk roztržitě. Sledoval zástup brouků, pochodující otevřenou branou dovnitř. Divoženky nechaly dřevo být a zmizely v domě. Brouci se zastavili přesně pod dvojicí na střeše. Wrenk se na ně chvíli díval a pokyvoval ve stejném rytmu, jako se pohybovala jejich kusadla. Pak seskočil dolů mezi ně. Toss zadržel dech. Zase ta kouzla! Oheň, který spálí jen někoho, a teď ještě ten rozhovor…
„Co si to povídají?“ Firen vyšplhala nahoru po zbytku schodiště – docela úctyhodný výkon, ale ona už nebyla tou vyschlou stařenou, která je uvítala předešlého dne.
„Nechávají to tu na povel Wrenkovi,“ odvětil Toss, aniž by o tom přemýšlel. „Přicházejí poutníci od přehrady…“
Firen přeskočila díru ve střeše a stanula vedle něj na obvodové zdi. „Jak to, že nikoho nezabili?“ vyhrkla hněvivě. „Co ty hromádky popela na dvoře?“
Toss si uvědomil, že něco slyší, nějaký vibrující tón, bzukot a vrzání, hmyzí zvuky, jasně, slýchal je na lovu, hlavně za nocí, a skoro pokaždé si pak ráno někdo stěžoval, jak je to možné, že hmyz všechno přežije… Jenomže tón něco tvarovalo do slov, kterým rozuměl. Nešlo je vyslovit, ale chápal jejich význam. Broučí řeč, a my jí rozumíme, do hajzlu, jak je to možný? „Co to říká? Vyčistit zemi?“
„Nějaké úpravy prostředí,“ luštila Firen nový jazyk. „Vypadá to, že svět teď patří jim.“
„A my?“
„Zřejmě nás tu nechají,“ pokrčila rameny. Brouci se na ni podívali a ve své řeči se zasmáli. Potom mávli kusadly a předníma nohama na pozdrav a v ukázněném zástupu zamířili zpátky k bráně. Wrenk zůstal na nádvoří sám – než se k němu nahrnuly divoženky, vyplašeně štěbetající jako hejno slípek.
Firen si přidržela roucho a skočila dolů, Toss za ní. Wrenk překládal svůj rozhovor s brouky. „Vážně přišli převzít svět… Ne, to nevím, asi se právě stal pro ně vhodným. Nečekali, že tady najdou… nás. Nemyslím, že lidi…“ Otočil se k Firen. „Co bys řekla ty, matko?“
„Některé lidi oni prostě nevidí,“ pravila zamyšleně. „Nevědí, že někoho zabili.“
„Ta schopnost vidět ohnivé stěny předem…“ nadhodila vůdkyně divokých žen.
„Schopnost vidět se navzájem na dálku i potmě?“ Wrenk na ni mrkl. „Jako hořící svíci? Jako maják?“
„Mutace,“ vyslovil Toss výraz, který si pamatoval ze školení. Zašklebil se odporem. Učitelé to používali málem jako sprosté slovo.
„Oekarnor První o tom věděl předem,“ kývl Wrenk.
„Vy… mutanti… teď budete nesmrtelní?“ hlesl Toss nejistě. Když se tak koukal na Firen, docela tomu věřil.
„Ty truhlíku,“ řekla mu vlídně.
„Co?“ Zatvářil se ukřivděně. „Proč…?“
„Máš ji taky. Tu mutaci. Jinak bys jim nerozuměl. Vlastně ne, jinak by z tebe byla hromádka popela, kterou by rozfoukal vítr.“
Memgar s mírným údivem zjistil, že vede různorodý hlouček přeživších k Dívčí hoře. Patřilo k němu i několik bledých služebníků, kteří se k němu chovali jako ke svému pánovi.
Nebylo mu úplně jasné, jak k tomu došlo. Někde na začátku – krátce po té bouři a pádu přehrady – byl brouk. Když na to teď, cestou, myslel, uvědomoval si, že musel být zraněný, nejspíš umíral. Ale chtěl jemu, Memgarovi, něco sdělit. Pohyboval kusadly a zřejmě tím modifikoval podivný, jakoby rozžhavený tón, který vydával třením krovek a předních nohou, a vytvářel z toho jednolitého, velmi slabého, žhnoucího zvuku slova. Nebo rovnou celé věty, tím si Memgar nebyl jist.
Přijdou další, to mu brouk říkal. Dostali jsme svět a vezmeme si ho. A pak dodal – tón slábl, už mu téměř nebylo rozumět a Memgar musel svůj nepojmenovaný smysl někde těsně vedle sluchu napínat do krajnosti – nevadíte nám. Potom přestal sálat, zhasl.
Kdysi tak předkové vyjadřovali i smrt člověka, zamrazilo Memgara. Zhasl. Bylo snad tohle všechno předpovězeno? Nevadíte nám, ale… Ale za tím bylo ještě něco, co už nestačil říct. Stojíme na konci světa, pomyslel si, co s námi bude? Hoříme, zatím hoříme, jinak by nás neviděli, rozmlouváme řečí ohně… Pak zhasneme.
Ohlédl se na zaražené lidi, kteří se bezděčně schovali za něj, když k němu ten brouk přistoupil. „Jdeme na Dívčí horu,“ zavelel. „Kdo zná cestu?“
Neznal ji nikdo, ale než si to promysleli, spatřil Memgar Wrenkovu stopu. Zářila jasněji než slunce, věčně zakryté mračny. Nicka ho jemně šťouchla do ramene. „Vidíš?“
„Ano, vidím. Slyšelas… všechno?“
„Jo,“ přisvědčila. Podíval se na ni a napadlo ho, že někteří z nás nikdy nevyhoří. Asi to byla pitomost, jen nesmyslná naděje, ale ve tmě budoucnosti zářila – těsně vedle stopy, po níž se teď budou ubírat.
