Vylezl jsem z podúrovňového výčepu na studenou ulici.
Dosud nerozbité lampy pouličního osvětlení se marně praly s temnotou, kterou posílila hustá mlha. Odplivl jsem si. Tohle byl hloupej nápad. Jít do hospody. Problém je, že podobně pitomých nápadů mám v poslední době hodně. V ústech pachuť zvratků. Moc chlastu. Ale co, nic jiného na práci nemám. Zalitoval jsem rozhodnutí jít domů, možná bych se měl propít do nového světla.
Vrávoravě jsem se zastavil a chvíli koukal na rozmazané hodinky na zápěstí, ale nečitelná čísílka na vietnamských digitálkách mi poskakovala. Motal jsem se okolo zrezavělých popelnic a podařilo se mi o ně jenom mírně zavadit. Ulice jako všude na Žižkově vedla do kopce. Bydlel jsem v činžáku o dvě ulice dál. Byt bude studený, bude smrdět kyselým zelím a starým potem. Jako vždy. Chytil jsem se zdi činžáku a začal zvracet. Všechno pivo, rum a zelená, co jsem do sebe nalil od začátku mizerného fotbalu, šlo ven ve směsi, která mi cákala na obnošené polobotky a ošoupané tesilky. Ztratil jsem rovnováhu, a nebýt baráku, poroučel bych se do kalužiny blitek. Přitiskl jsem tvář k opadávající omítce domu a roztáhl ruce… hlavně neupadnout! Svět se roztočil v odporném kolotoči. Omítka mi napadala do vlasů.
S vypětím sil jsem se odlepil od smradlavé zdi a potácivě se vydal k domovu. Mlha svírala, jako kdyby mě chtěla pohltit.
Zamáchal jsem okolo hlavy rukou, marně, na mlhu to nemělo sebemenší vliv. Možná naopak. Věděl jsem, že teď je lepší pokusit se shromáždit zbytky pozornosti, co nepadly za oběť chlastu. Náhody a klamy a zdání mohou něco skrývat. Cokoliv. Po obličeji mi přejížděly ledové prsty. A nebyla to halucinace… polovina alkoholu ze mě vyprchala. Roztočil jsem se na místě jako větrník; pohled nalevo, doprava, otočka… nová porce zvratků se tlačila do krku a úst.
Musím to vydržet! Tady může jít o kejhák a ne jenom poblitý předek bundy. Rozháněl jsem se rukama a snažil se proniknout mlhou. Nedokázal jsem se soustředit na vytvoření jediného gesta a navíc jsem netušil, co za manipulaci by se mi v tuto chvíli hodilo. Odhalení? Mohl bych zjistit, kdo za tím stojí? Jak je to gesto? Jak jsou slova? Měl jsem v sobě spoustu chlastu. Nedokázal jsem se soustředit. A bylo to fakt dlouho od doby, kdy jsem naposledy používal skutečnou magii, nejenom obyčejné triky, co mi pomáhaly v každodenním životě.
Svit lamp se proměnil ve vzdálené tušení. Zoufale jsem složil prsty do silového gesta, nicméně slova jsem raději spolknul.
Chybné seslání mi také mohlo urazit hlavu. Na podobné hrátky mám moc alkoholu v krvi. A žádný uzel v dosahu, musel bych čerpat ze zásob, a na to jsem… prostě moc ožralej.
A navíc, všechno okolo měl na svědomí někdo silnější než já.
Silnější? To nebude to správné slovo. Příliš jemné. Mlha mě svírala ze všech stran a měl jsem dojem, že se mě snaží uškrtit.
Jako kdyby mi někdo sahal do lebky a přehraboval se v chlastem omámených a vražděných mozkových závitech. Bez úspěchu jsem se pokoušel natahovat po jakýchkoliv uzlech moci.
Rychle jsem přehodnotil původní rozhodnutí nepoužívat magii.
Nic. Mrtvo. Šedo. Protivník byl třída. Odřízl mě ode všeho a umístil do terária, které vyplnil šedou mlhou.
Bavíš se, parchante?
Šedost mlhy pozvolna získala na přesnějších obrysech, otřásl jsem se hrůzou. Docela jsem tušil, co přijde dál. Další spousta alkoholu se mi vypařila z hlavy, o to silnější děs sevřel střeva. Mlha na sebe brala podobu lidské tváře, a ne ledajaké lidské tváře. Aristokraticky vystouplé čelo, nepříjemně vypoulené oči, orlí nos a ustupující brada. Nikdy v životě takový ksicht nezapomenu. Kolikrát jsem se v noci budil hrůzou při vzpomínce na obličej, který se přede mnou vyloupl z do té chvíle jednolité šedé zdi.
Ústa se otevřela. Nevycházel z nich žádný zvuk, ale stejně mi lebkou prolétlo: „Přijď na obvyklé místo v sobotu dopoledne. Potřebuji s tebou mluvit. Nutně!“
Padl jsem na kolena a přes bolest hlavy jsem si skoro nevšiml, že jsem si rozrazil nohavice pozvracených kalhot i kolena pod nimi. Bolest v hlavě zmizela jako mávnutím proutku. Přišla bolest od kolen.
Rozhlédl jsem se.
Mlha všude okolo byla normální městská mlha, žádná betonová omáčka jako prve.
„Soudruhu…, teda občane, co tam děláš?“ zazněla mi za zády otázka“. „Tady veřejná bezpečnost.“
Pomalu jsem se otočil a uvědomil si, že nebožák v uniformě za mnou si ještě nezvykl na nové poměry. Nebyl sám.
„Tedy, městská policie, ehm, legitimujte se.“
Stálo mě dvojici stokorun, abych se nemusel projet s plnou parádou na záchytku, ale peněz jsem nelitoval. Navíc jsem vyvázl lacino, policajti mají vážně nízké gáže. Podle toho, jak se po dvou stovácích vrhl ten, co promluvil jako první, tak určitě. Bolela mě hlava. Měl jsem potíže se na vyjednávání s policisty soustředit – druhou polovinu hlídky tvořil mladší kolega, který se chvíli na stovky tvářil nevraživě, ale potom pokrčil rameny a tu svou si vzal. Hlavou mi dunělo předchozí „setkání“, které jsem mimochodem odnesl pomočením. Naštěstí si toho příslušníci… policajti nevšimli, jinak bych se ze záchytky nevykroutil. Trochu mi hrálo do karet i mizerné osvětlení. Před pěti lety by stačilo vytáhnout průkazku a bylo by po problému. To je pryč a obávám se, že už se to nikdy nevrátí. Možná jsem mohl použít nějaké jednoduché zaklínadlo, pár jsem jich v zásobě měl, ale nebylo by dobré na sebe přitahovat případnou pozornost. Čí pozornost? To jsem netušil, ale věděl jsem, že ideální bude udržovat nízký profil. Jakákoliv manipulace může vyvolat poprask, pokud druhý ví, kam a kdy se má zrovna dívat a co hledat. Pokud je na mě někdo zaměřený, může se dívat i někdo další. Bude lepší neriskovat. Domů jsem téměř běžel. Všechno špatné se vrací… cítím to, doba nudy skončila.
Vyšplhal jsem po studeném schodišti činžáku do předposledního patra. Jsem doma. Světlo pochopitelně zhaslo v okamžiku, kdy jsem hledal klíče. Lekl jsem se a vypadly mi z ruky. Bezmyšlenkovitě jsem luskl prsty a vznesla se mi od nich bludička o průměru pár centimetrů. Její bledé světlo mi pomohlo… zaklel jsem znovu, před chvilkou uvažuji o nízkém profilu a pak udělám takovou hloupost. To bude tím chlastem. Moc piju, jestli to takhle bude pokračovat, nic mi z mozku nezbude. Ta zpráva vypadala dost naléhavě a byla odeslána způsobem určeným pro opravdu krajní nebezpečí. Můžu doufat, že v tom nebezpečí je šéf a ne já. Blbá světluška. Pokud se na mě někdo zaměřil, musel tohle zachytit stejně jako světlici vypálenou na temnou oblohu. Měl bych přestat pít, blesklo mi znovu hlavou, jsem idiot. Vypíjím se k demenci. Odemkl jsem a zhasl bludičku, zanikla s drobným, tenounkým zaúpěním. Někdy mě napadá, odkud ty věci vyvoláváme a kam mizí.
Nové překvapení čekalo v obýváku. Věděl jsem to ve chvíli, kdy jsem vstoupil do předsíně – a nebyla třeba žádná magie. V obýváku se svítilo a v předsíni byl rozhozen pár dámských kozaček. Nezpanikařil jsem.
„Jsem doma, musím si odskočit!“ houkl jsem do obýváku a zapadl do koupelny, kde jsem ze sebe shodil špinavé tesilky i trenýrky a vytáhl z koše na špinavé prádlo čistější trenýrky a z věšáčku upadávajícího z plísní pokrytých dlaždiček si vzal tepláky. Opláchl jsem si obličej, vypláchl ústa a pročísl mokrou rukou vlasy. Zhodnotil jsem svůj zjev v zrcadle. Tragédie, jedním slovem tragédie. Vypadám jako padesátník po mejdanu. A to je mi teprve čtyřicet. Do prdele, kam ten čas mizí.
Vlezl jsem do obýváku a pokýval hlavou. Alkoholové opojené pozvolna přecházelo do kocoviny. Byl jsem si jist, že si ji užiju. Kdybych šel rovnou spát, možná po rychlé studené sprše, možná bych se zítra – dneska – cítil jenom mizerně. Tohle na spánek nevypadalo…
Na prosezeném křesle před televizí se rozvalovala Marie. Zmalovaná, ve vyzývavém růžovém tričku s hlubokým výstřihem a krátké sukni, která jí vylezla sakra vysoko. Věděl jsem, že to bude ona. Nikdo jiný klíče od bytu neměl a pochyboval jsem, že by zloděj nosil vysoké kozačky, které by zul v předsíni. Před lety tady pár týdnů – bohužel ve vší počestnosti – žila a já jí nechal klíče. Možná z nostalgie.
Zívla a protáhla se jako obtloustlá kočka: „Kde jsi byl tak dlouho?“
Neviděli jsme se asi půl roku a přibrala alespoň pět kilo na špatných místech. A výběr oblečení jí rozhodně nelichotil. Jako rybí břicho bledá ňadra přetékala z upnutého trička stejně divoce jako špeky na břiše a na bocích. Chtěla něco říct, ale já zvedl ruku a zastavil ji. Přešoural jsem se ke kazeťáku, který jsem měl už z doby předtím, a praštil do tlačítka play. Hlasitý řev Dana Landy rozrazil ticho.
Jestli máš odvahu poslouchat, jen pro tebe začla muzika hrát.
Jenom si hochu s náma skoč a v rytmu valčíku v kole se toč.
Marie rozhodila rukama: „Cože?“ naznačila nehlasně.
Pokrčil jsem rameny.
Zvedla se a přesunula blíž, opřela se mi koketně o rameno – ucítil jsem směs sladkého parfému, potu a cigaret – a zaševelila mi do ucha:
„Myslíš, že tu máš štěnici?“
„Těžko říct,“ oplatil jsem zašeptání.
Zachichotala se mi do ucha. „V teplákách vypadáš strašně.“ Kousla mě do ušního lalůčku a v tu chvíli jsem byl za volné tepláky vděčný. Snad skryly i erekci. Odtáhla se. Hrátky skončily. Posadili jsme se na polorozpadlou sedačku – zdá se mi, že všechno okolo se prostě rozpadá.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se. Byla o nějakých deset let starší. A věk na ní byl vidět. Bohužel. Bývala kus. Bývala. I když…
„Viděl jsi přízraky?“
„Ano, dneska cestou domů, na ulici.“
Trhla sebou. „Já je vídám tři dny. Dva typy, opakovaně. Ty jsi byl vždycky tupější,“ pronesla bez touhy urazit. „Jakou měl povahu?“
„Mlha.“
„Já tma a potom voda.“
„Co se děje?“
„Netuším.“
„Strašně dlouho se nikdo neozval, myslel jsem, že všichni zmizeli ze scény. Hned po listopadu oddělení rozpustili a všechno bylo pryč. Jsi jediná z party, s kým jsem za posledních pár let mluvil. Zachytil jsem, že Roman pracuje pro Mrázka, víš o koho jde?“
„Jo, slyšela jsem, že jede v levárnách, ale nikdo mu nic nedokáže. Bejvalej vekslák.“
„Nikoho jiného jsem nehledal a nikdo jiný nevyhledal mě. Až na tebe.“
Rozesmála se nahlas. Smích byl mladší a čerstvější než její obličej. „Myslím, že nezůstali v Praze, Juraj se vrátil na Slovensko a ostatní bůhví kam.“ Natáhla ruku a pohladila mě po tváři. „Co po nás chce? Pamatuješ na hrůzu v Bratislavě nebo na šílenost u Ostravy?“ Přitulila se blíž a povadající erekce snad skrytá tepláky se probrala. „Nechci zažít nic z toho.“ Políbila mě a já po malé chvilce váhání polibek opětoval. Snažil jsem se nevnímat podivnou pachuť levné rtěnky. „Tohle jsme měli udělat dávno,“ zavrčela, když jsem se jí začal drát do podprsenky a pod sukni.
Neodpověděl jsem. Vždycky jsem si představoval, že… se stane tohle. Jen představa bývala při našem posledním setkání mladší. Nevadí. Nic není perfektní.
S mírnou nechutí jsem vstal z propocené postele a šel si zapálit do kuchyně. Opíral jsem se o umakartový stůl. Byla mi zima, měl jsem na sobě jenom nažloutlé tílko, ale byl jsem líný se jít zpátky do ložnice obléknout. Srkal jsem studené kafe a doufal, že do něj včera nikdo netípnul cigáro. Vyfoukl jsem kouř ke stropu. Cosi mě šimralo vzadu na krku, jako kdyby mi tam chodil malý mravenec. Nadání se probouzelo. Po letech nečinnosti a klidu. Možná za to mohl sex, její přítomnost, ale pravděpodobněji se dělo něco mnohem nepříjemnějšího. Udusil jsem cigaretu v kelímku s hořčicí, nebyla první. Vstal jsem a podíval se přes dlouho neprané záclony ven na ulici. Projíždějící auta, spěchající lidé, to vše mi připadalo příliš vzdálené, aby to bylo skutečné. Když jsem se otočil, stála tam a vypadala bez šminek lépe. Byla nahá a musel jsem konstatovat, že kalný den jejímu povadlému tělu sluší o dost méně než nadržená noc.
„Máš něco normálního k jídlu?“ zeptala se zbytečně, když otevřela špinavou ledničku a skoro do ní strčila hlavu. „Vidím, že ne.“
„V almárce jsou pišingry,“ odsekl jsem. „Koukal jsem na tebe v seznamech.“
„V jakejch…? Jo, už chápu; já na tebe taky. Zblbnul ti krycí… Cibulka pitomá.“
„Jsou tam všichni od nás, jenom šéf ne.“
„Znáš to, ten si to uměl zařídit.“
Obcházeli jsme okolo skutečného jádra diskuze jako okolo hrnce horké kaše. Nakonec jsem to byl já, kdo se odhodlal položit tu správnou otázku:
„Co budeme dělat? Půjdeme za šéfem?“
Neodpověděla. Zadíval jsem se do omláceného šálku. Neopatrným pohybem jsem ho převrátil. Natáhl jsem se pro utěrku. Něco mě zarazilo. Tmavá tekutina zformovala na umakartu několik písmen. Dávala dohromady jednoduché slovo o šesti hláskách: „Utíkej“.
Rozmázl jsem ho automaticky ukazovákem levé ruky, abych narušil strukturu kouzla a vymazal stopy.
Marie se na mě podívala. Tázavě. Nadechla se.
„Asi bychom se měli oblíct,“ vyhrkl jsem a vyrazil to udělat. Těžko jsem v tu chvíli mohl odhadovat, kolik máme času. Nechtělo se mi někde pobíhat ve špinavém tílku a s bimbajícím nádobíčkem.
Zrovna jsem rval nohy do bot, když popraskala všechna okna v bytě a Marie začala zoufale křičet. Překonal jsem okamžitou touhu zmizet – byl jsem zrovna v předsíni – a nechat ji tam, ale…
„Kde seš?!“ ječel jsem a vlétl do kuchyně plné prachu. Připadalo mi, že vidím materializující se postavu. Stín obroubený lesklými částečkami prachu mi vehnal slzy do očí a málem jsem se pochcal strachy.
„Kde seš? Kde seš?“ opakoval jsem. Prodral jsem se do ložnice. Nikdy mi ten můj krcálek nepřipadal tak velký jako v tuhle chvíli. Rozhodl jsem se vykašlat na magii. Nevěděl jsem, co mají přichystané. A podle masivního nástupu na scénu nemám co do činění s úplnými pitomci. Spíše, sakra, naopak. Kde je?
Našel jsem ji v ložnici. Rozmlácená okna, zeď do ulice vyrvaná – bylo vidět auta zaparkovaná před domem a zničená padajícím zdivem. Ležela na podlaze u postele a vypadala otřeseně, ale nebyla zraněná.
„Vstávej, ty vole!“ zařval jsem.
„Neříkej mi ty vole,“ odvětila s ledovým klidem a vyhrabala se na nohy. Pak mě nonšalantně vzala okolo ramen a zapředla: „Copak jsi zapomněl, jaké je moje nadání?“
Zašklebil jsem se. Jasně, že zapomněl, jinak bych nepanikařil. Zavřel jsem oči a přitiskl se k ní. A začal se připravovat na bolest. Teleportace v tandemu nepatří k nejpříjemnějším zážitkům.
Tma…
„Kam přesně jedeme?“ Choulila se na prosezené sedačce přecpané karosy mířící do mlhy. Vzduch páchl potem, mizerným topením a něčím, co jsem nedokázal pojmenovat. Tlustá baba přes uličku chrochtala a prodírala se ohromnou svačinou jako ledoborec zamrzlým severním mořem.
„Co to bylo za člověka?“ šeptala Marie. Šeptá hrozně nahlas! „Nemám ani kartáček na zuby.“
Buď ráda, že máš vůbec zuby, holka.
„Ještěže jsme narazili na ten sekáč,“ poplácala se po kabátě divoké pastelové barvy. „Tohle fakt nevypadá špatně. Kam přesně jedeme? Pořád jsi mi neodpověděl.“
Musíme jet takhle, ani jeden z nás nemá auto a její teleportování je zaprvé pro ni náročné a zadruhé má dosah tak pět set metrů, přinejlepším.
„Na jih, snad tam mám ještě jeden kontakt, co by nás u sebe nechal. Chvilku se zdržíme a zkusíme vymyslet, co dál. Musíme zjistit, co se stalo se šéfem a co chtěl. Něco se mu muselo stát, možná je mrtvej. Čekali jsme to začátkem osmdesátých. Čekali jsme, že si pro nás přijdou a odvezou nás do jednoho z jejich očeň charašó gulagů. Co je tohle, netuším.“
Začala čmárat prstem po zapářeném oknu. Kluci o pár sedaček před námi to svoje dávno pokryli spletí kosočtverců.
„Kam jedeme? Přesně, chci to vědět!“ nenechala se odbýt. „Vimperk.“
„Co tam? Taková díra!“ odfrkla polohlasně. Baba požírající mohutnou svačinu se na ni podívala. Marie vypadala, že jen s vypětím sil odolává dětinskému pokušení vypláznout na ni jazyk.
„Mám tam… bývalého kolegu. Ale toho asi neznáš, pracoval… trochu jiným způsobem a jinde než my…“ Blbě se to vysvětluje. „Mohl by nám pomoci. Nejdříve musíme zjistit, co se děje.“
„Proč by ti ten bývalý kolega měl pomoct?“
„Něco mi dluží.“
V Praze sychravo a náznak deště. Ve Vimperku zasněžené kopce a marast pod nohama. Téměř jsem z autobusu vypadl. Neskutečně mě bolela záda a z výparů topení i hlava. Z Prahy jsme jeli do Budějovic, potom uhnuli na Strakonice jinou linkou a ze Strakonic do Vimperka. Mohli jsme sice jet z Prahy přímo, ale usoudil jsem, že trocha špionského zametání stop neuškodí. Asi to byla kravina, protože konvenčně za námi nikdo nepůjde. Ale měl jsem tak lepší pocit. Protáhl jsem se. Šedé město skryté pod nánosem někde bílého a jinde špinavého sněhu. Byl jsem tady naposledy před lety, ještě před revolucí, ale až na reklamní plochy polepené plakáty navlhlými do nesmyslnosti a množství automobilů s německými poznávacími značkami žádná změna. Marie raději uskočila, aby ji odjíždějící autobus nepostříkal sněho-blátivou břečkou.
„To ten kamarád bydlí v téhle díře?“
„Ten blbec je tady povinně,“ pokrčil jsem odevzdaně rameny.
Vydali jsme se pod silničním přemostěním k neširoké řece. Řeka byla zamrzlá a podél ní se táhla udusaná cestička ve sněhu. Hrálo si tam několik cikáňat. Když nás zahlédla, shlukla se k sobě a po krátké tiché poradě se k nám vydala malá holčička v příliš velkém, obnošeném chlapeckém oblečení. Holčička se před nás postavila, zapřela si ruce v bok.
„Proč tu jsi? Proč jsi sem jezdil? Máme přece dohodu, nééé?“ zeptala se hlasem, který patřil někomu staršímu, ale s dětsky protaženou poslední slabikou.
Zamumlal jsem nejistě: „Nezdržíme se dlouho, možná pár dní. Potřebuju od tebe pomoct.“
„Měli byste odtud zmizet, není tu bezpečno,“ zasyčel prastarý hlas v mladičkém těle. „A akorát sem přivedete nějakou svini.“
„Potřebuju pomoc.“
„Dám dva dny…“
„My…“
„Tady to nebudeme řešit,“ holčička ukázala sama na sebe: „Tohle stvoření není moc dobré na komunikaci. Sejdeme se na Hamajdě u mého obvyklého spojence.“ Dívka se na každém druhém slově zakoktávala a na čele jí vyrazil pot námahy. „Luda?“
„Luda.“
„Budeme tam do půl hodiny.“
Holčička pokývala hlavou.
„Neměli jste sem jezdit,“ její hlas se ztrácel do dálky. Zadívala se do prázdnoty. Celým jejím tělem proběhla vlna silného třasu, který Marii vyděsil. Záchvat? Dívka najednou koukala překvapeně, jako kdyby nás viděla poprvé, jako kdyby se probírala z hlubokého spánku. Vzpamatovala se a natáhla ruku.
„Nemáš marku, strejdo?“ zeptala se hlasem, v němž nebylo stopy po předchozím stáří.
Vyhrabal jsem pětikorunu, dívčina si ji pohrdlivě prohlédla, nicméně ji obratně otočila mezi prsty a strčila do kapsy.
Přidali jsme do kroku. Chtěli jsme od těch dětí být co nejdál. „Sakra, sakra, kurva,“ přistihl jsem se, že drmolím do šály. „A to mělo být co? Je v tom trochu víc, než říkáš? Ve vzduchu okolo tý holky bylo tolik černý aury, že by se z toho každej telepat zbláznil. Chci vědět, s kým sejdeme setkat!“ chytila mě za rukáv Marie. „Řekni mi pravdu!“ skoro křičela.
Vytrhl jsem se jí. Málem upadla do sněhu.
„Vysvětlím ti to někde v klidu, ne tady, ne teď,“ odsekl jsem. „Všechno je horší, než jsem čekal. A on je kurva silnější, než bejval.“
„Řekni mi to hned!“
„Ne!“ Přešel jsem most a zastavil se u garáží. Otočil jsem se na Marii: „Copak necítíš, že tady je všechno jinak? Kdybychom nebyli v průseru, nikdy bych se nevracel! Sice mi něco dluží, ale co mu budu muset zaplatit, nevím! A je kurva silnější, než jsem si pamatoval.“ Nezněl jsem určitě o nic méně hystericky než ona před chvilkou.
Byl jsem vzteklý a nadával jsem si za noc s ní. Kdybych ji vyhodil, prchal bych sám a neměl ji na krku. Vrazil jsem do hospody. Venku se pomalu stmívalo. Uvnitř vládlo šero špatných žárovek a hustých oblaků cigaretového kouře. Sotva jsme dosedli k volnému stolu, měli jsme před sebou dva půllitry piva. Marie sice zvedla hlavu, aby protestovala, ale viděla už jen nahrbená číšníkova záda. Rozhlížel jsem se na všechny strany. Výčep nebyl velký. U stolů sedělo dvacet chlapů, kteří měli obvykle v ústech startku bez filtru a zírali do půllitru před sebou. Tady se nepilo rekreačně, tady se pilo profesionálně. Za pultem stál podmračený mužík s umaštěnou přehazovačkou a mechanicky točil jedno pivo za druhým. Ve výčepu panovalo ponuré, výhrůžné ticho. Vlastně mě nepřekvapilo, když se od stolu v rohu zvedl nejolezlejší a nejšpinavější a nejnechutnější ze všech hostů.
„Tohle je lepší. Chlastá, pochcává se, ale má větší slovní zásobu než ta holka,“ zašklebil se vandrák a mávl rukou. Než člověk dvakrát mrkne, měl před sebou panáka rumu a pivo. Marie zírala, protože opilec měl úplně stejný hlas, jaký vycházel z dívčina hrdla u nádraží. Ale pracovala v tomhle odvětví dost dlouho, aby jí to nepřipadalo nemožné.
„Potřebujeme pomoc.“
„Jak vám mohu já, uctivý služebníček, pomoci?“ rozesmál se opilec cizím smíchem na celé kolo. Třesoucíma se rukama do sebe obrátil rum a zapil ho pivem. „Koukám, že už to není, co to bývalo, že?“ Sarkasticky se zašklebil.
„Někdo po nás jde.“
„Kdo?“
„Nevíme.“
„Proč po vás jde?“
„Nevíme.“
„Tak proč utíkáte?“ Další rum, další pivo.
„Pokusil se nás zabít.“
„Kdo?“
„Netušíme!“
Ožrala naklonil hlavu dopředu: „Poroučej uctivému služebníku, velkomožný pane. Přísaha je přísaha.“
Sebejistě jsem se narovnal a vítězoslavně zašklebil.
Předčasně, smrdutec mě vrátil na zem: „Ale potom si budeme kvit a nebudeš nic chtít.“ Hlas připomínal vzteklé kvílení meluzíny. Život ve výčepu se na okamžik zastavil, ale po chvilce se rozeběhl v hluboké tónině přiopilého hučení. „Pomůžu ti výměnou za přísahu. Nechám vás tu… nejdéle týden, dám vám peníze, oblečení, jídlo, budu vám utírat zadky a mejt záda, vypravím vás, kam potřebujete, ale chci tvoji přísahu, že jsme si kvit.“ Opilec natáhl pravačku. Mezi špínou žhnula nejzvláštnější pečeť moci, kterou jsem v životě viděl. Složité linky vystupovaly z dlaně posedlého a požíraly drobounké částečky volné energie v dosahu. Panožky pečeti se s každou další vteřinou prodlužovaly.
„Ber nebo nech být… soudruhu.“
Marie na pečeť koukala s otevřenými ústy. Věděl jsem, proč je pečeť tak podivná. Byla nelidská. Nic podobného předtím vidět nemohla. Všiml jsem si, že téměř vykřikla, když jsem natáhl ruku a panožky mi objaly předloktí, aby spojily moji a opilcovu dlaň v obscénním potřesení.
„Co je zač?“ zeptala se Marie, jakmile jsme vylezli ze začouzené, ale vyhřáté hospody do sněhem se plnícího světa venku.
Začalo sněžit. Šedivé mraky nám visely těsně nad hlavou a sypaly se z nich tuny mrznoucího sněhu.
„Mnohotvor? Nic jiného to být nemůže. Myslela jsem, že nic takového pár desítek let není! Že jsou všichni mrtví! Zničení!“
„Uhodla jsi to. Tenhle je poslední. Používali jsme ho jako ostrahu hranic tady na jihozápadě. Nic lepšího proti přeběhlíkům jsme neměli. Prostě jim vstoupil do hlavy a nechal je vzdát se péesákům. V Sojuzu tomu říkají něco mnoho-prostorová entita, na západě démon, ale my prostě mnohotvor.“
„Vypadá silně.“
„A je silný,“ zatřepal jsem rukou, kterou jsem podal opilci v hospodě. Marie musela vidět slabé reziduum magické substance pečeti zproštění slibu, která pořád žhnula v ledovém vzduchu.
„To ovládá celé město?“ Zkoumavě sledovala každou zachumlanou postavu, která šla proti nám, když jsme se škrábali do kopce podél hlavní silnice. „To jste ho tu nechali být?“
„Asi se na něj zapomnělo.“
„To je vtip?“
„Ne. Když nás rozpustili, bylo víc důležitějších věcí na práci než mnohotvor.“
Zarazila se. „Existuje vůbec něco jako naši nástupci?“
„Netuším. Asi jo. Ale těžko nám o nich někdo něco řekne, ne? O nás přece taky nikdo nevěděl.“
„Jak jsi ho donutil ke spolupráci?“
Zahnuli jsme doprava a vydali se podél omlácené zdi umového háje do ještě strmějšího kopce. Marie klopýtala ve sněhu a proklínala kozačky, které kromě parády neposkytovaly pohodlí, teplo ani stabilitu.
„Mluvil o tom, že pak si budete kvit.“
„Já ho k ničemu nenutil, přísahal někomu z našich předchůdců.“
„Na co takovýhle tvor může přísahat?“
„Pečeti moci, na co jiného, prostě ho po válce chytili, byl oslabený, mohli ho zničit, ale rozhodli se ho využít. Nabídli mu spolupráci a jako odměnu město, když bude spolupracovat. Vybral si spolupráci.“
„Kdo mu to nabídl?“
„Šéf.“
„Po válce? To je trochu dlouho, ne? Kolik mu je let? Ty jsi byl ve štábu, já jenom obyčejná v terénu, víš všechno, ne?“
„Asi vím víc než ty.“ Sníh křupal pod nohama. „A stejně mám dojem, že vím hovno, šéf si většinu informací nechával pro sebe.“ Byla mi zima, kabát ze sekáče nebyl žádná velká sláva.
„Už tam budeme?“
Postarší manželé, které mnohotvor „určil“ k obstarávání potřeb jeho hostů, nejistě postávali po domě. Dost mě to znervózňovalo. Když jsem ženu dostatečně důrazně požádal, uvařila mi kávu, ale místo cukru mi dala sůl. Mnohotvorův vtip? Mnohotvor je přímo neovládá, jedou oba, chudáci, na jakýsi volnoběh.
Marie spala.
Posadil jsem se v kuchyni, odsunul osolenou kávu a rozložil si noviny, které jsem ráno našel vedle postele. Všechno bylo na první straně. Barevně nepřesná fotografie mužského těla rozsekaného na kusy. Pásek tmavého tisku přes oči zmučené mrtvoly byl výsměchem. Moc dobře jsem věděl, o koho jde. Očima jsem klouzal zpátky k tomu, co zbylo z muže, kterému jsem říkával „šéfe“. Děsil jsem se posledních řádek článku, v nichž byli vyjmenováni ostatní. Jací ostatní? Skoro všichni z naší party. Všichni skončili pod kudlou neznámého řezníka během čtyřiadvaceti hodin. Nechtěné vzpomínky se vynořovaly na pozadí bezmocí a šílenství zatemňovaného mozku. Stále se mi vracela jediná otázka: „A teď budeme dělat kurva co?“ Chtěl jsem počkat, až se vyčistí vzduch, až se dozvíme, co se v Praze stalo. Nebylo na co čekat, ve Vimperku jsme chvilku v bezpečí, ale na jak dlouho? Mnohotvor mě klidně může obratem ruky prodat. Zalíbit se novým pánům.
Když Marie vešla do kuchyně a nepřítomně pozdravila postávající paní domu, dávno jsem se ztrácel v panice. Ani dříve jsem nebýval žádný polní agent, spíše šašek z kanceláře a… z výslechů. Kdo z našich bývalých „klientů“ po nás jde? Poprvé od předvčerejšího večera jsem začal pořádně uvažovat, kdo za vším stojí. Předtím jsem se podobných úvah bál.
Přitáhl jsem Marii ke stolu za ruku: „To ses zbláznil nebo co?“
O pár vteřin později nevěřícně zírala do novin. „Co to má znamenat…?“ chtěla se zeptat, ale nedokončila ani otazník za větou, protože se probrala apatická paní domu. Skočila k nám, zavadila o stůl a shodila vázu se schnoucími kytkami. Střepy a hnijící voda se rozlétly na všechny strany jako páchnoucí šrapnel.
„Do čeho jste mě dostali?“ zařval z ženiných úst mnohotvor vztekle a zoufale zároveň. „To ses posral? Koho jsi to sem za sebou přivedl?“ Posedlá nebožačka se zmítala v šíleném hněvu. „Jak jsi mohl za sebou přitáhnout kostěje, zmrde?!“
Poslední slovo se téměř zhmotnilo ve vzduchu. Posedlá nebožačka rozhazovala rukama, až srážela z polic nechutně přezdobené talířky a hrnečky. „Jde po tobě! A já tě tady chráním! Vždyť mě vezme s váma a všichni tři skončíme v prdeli!“ Sliny smíšené s krví z prokousnutého jazyka létaly na všechny strany. Nedobrovolná hostitelka zasténala, cosi se v ní zlomilo a zhroutila se na podlahu.
„Co budeme dělat?“ zaskuhrala Marie, když do místnosti jako tornádo vpadl ženin manžel. Praskala okolo něj aura moci barvy, kterou nemohl mít žádný člověk.
Ochranný štít!, blesklo mi hlavou, mnohotvor si myslí, že my dva jsme na jeho posedlou zaútočili a poslali ji k ledu.
Všechno bude horší, když démon bude stát proti nám. Přesto jsem nezaváhal víc než pár zlomků vteřiny. Pokud bych zaváhal, nezbylo by ze mě než pár pilulek živočišného uhlí. Levačkou jsem vypustil proti muži jednoduché útočné kouzlo zabalené v iluzi – jak dlouho jsem už skutečně nečaroval? – a pravačkou popadl za opěradlo nedalekou židli. Primitivní trik fungoval lépe, než jsem čekal. Rozvzteklený démon nepoznal iluzorní obal a zareagoval, jako kdyby se vážně jednalo o komplikované zaklínadlo. Štít se koncentroval přímo proti hrozbě a poskytl mi tak krátké okno k použití židle. Roztříštila se postaršímu muži o zátylek a ten se poroučel k zemi hned vedle mrtvé nebo umírající manželky.
„Musíme pryč!“ vykřikl jsem. „Než se sem dostane někdo z dalších!“ Sáhl jsem na mycí pult a sebral kuchyňský nůž. „Tohle byli jenom otroci, ale některé si určitě cvičil lépe. Když uvidíš toho ožralů z Hamajdy, řvi a zdrhej, ten byl jeho hlavní. Nedovedu si představit, jakou silou ho nechal disponovat. Oblíkni se a mizíme!“
Nedodal jsem však, že vůbec netuším, kam bychom měli utíkat.
Stáli jsme na kopci za zámkem a opatrně se rozhlíželi. Sluneční svit se odrážel od miliard krystalů sněhu.
„Co budeme dělat? Nemáme auto, přece se odtud nebudeme snažit utéct pěšky?! Každý, koho potkáme, může patřit tomu parchantovi. Co ho to popadlo? Co je kostěj?“
Zahlédl jsem pootevřená vrata do polorozpadlé stodoly. Chytil jsem Marii za ruku a odtáhl ji tam.
„Tady nás hledat nebude, bude si myslet, že jsme utekli dál a pořád utíkáme, nenapadne ho, že jsme se schovali pár stovek metrů od místa, kde jsme mu zabili jeho dva otroky.“
Stodola s kamennou podezdívkou postrádala střechu, ale lepší něco než nic.
„Pamatuješ na velkou zprávu z poloviny osmdesátých let?“ zašeptal jsem a prohledal zadní trakt polozřícené budovy. Mohl jsem spokojeně pokývat hlavou, našel jsem dobře přístupný otvor, kudy by se dalo uniknout. Musíme něco vymyslet. Marie nás může teleportem hodit o pár set metrů dál, když bude třeba, ale teď je důležitější plán než zbrklé pobíhání nebo teleportování.
„Jakou zprávu?“
„O bojových manipulátorech moci, co údajně představila americká armáda…“
„Ty, co nasadili v Afganistánu?“
„Jo, Rusáci se pak stáhli. Jejich vědmáci tam dostávali na prdel.“ Rozhlížel jsem se okolo. S překvapením mi docházelo, že už nemám strach. Asi jsem si zvykl. Tušil jsem, že nic dobrého nás nečeká, tak proč se ještě nervovat. „Pamatuješ, jak se jim říkalo?“
„Gandalfové,“ zašklebila se Marie. „Nikdy jsem to nečetla…“
„To nevadí. Ti gandalfové byli vybraní v padesátých letech jako malí, odebraní od rodin s potenciálem, cvičení, trénovaní, možná upravovaní, co víme. Nikdo se jim nemohl postavit, magie byla jejich součástí. U nás se to občas objeví v pubertě, u mne objevili talent ve dvaceti. Ale neexistuje žádný trénink, každý si svoje schopnosti udržuje, vylepšuje sám a schovává před ostatními. A s příchodem gandalfů Rusáci zjistili, že jsou na tom stejně jako s atomovkou. Možná hůř. Na atomovce pracovali předtím, než to Amíci šoupli na Hirošimu a Nagasaki, ale nápad s gandalfy jim nikdy nepřišel na mysl.“
„Jenže potom jim nic jiného nezbývalo,“ pronesl hluboký hrdelní hlas a do stodoly vstoupil podsaditý muž s nápadně deformovaným obličejem. Nesouměrnost jeho tváře byla téměř urážlivá.
„Museli se činit.“ Měl na sobě dlouhý kožený kabát. Vypadal v něm širší než delší.
„Moravec,“ to byl můj hlas. Marie se sunula k zadní části stodoly.
„Stůj,“ zachrčel muž v kabátě a okolo Marie vyrostla klec z komplikovaných zaklínadel. Jak to dokázal jediným slovem a jediným gestem?
„Dokonči to,“ obrátil se na mě, já se nepohnul o milimetr.
„Měli jsme sehnat talenty, lidi, co neměli žádné zkušenosti, ale dostatečný talent. A předat je Sovětům a oni…“
„Oni použili všechno, surovou magii, pečeti, radioaktivitu, mučení, cvičení,“ skočil mi zohavený muž do řeči. „Chtěli proces urychlit. Amíci měli gandalfy, nám říkali kostějové.“ Máchl rukou a tisícovka stříbrných šípů mě přikovala ke zdi. „Řekni, kdo vedl vyhledávací tým! Řekni to!“
„Já,“ zašeptal jsem po chvíli.
„Řekni, kdo nás předával do Ruska!“
„Já,“ stejně tichá odpověď. „Ale nevěděli jsme přesně, co s vámi budou dělat,“ pokoušel jsem se zbytečně hájit. Nemine noc, abych ve snech – nočních můrách! – neviděl vyděšené obličeje a neslyšel jejich žadonění, když jsme je zdrogované zavírali do beden a nakládali do ruských letadel na Ruzyni.
„Z Čechoslováků nepřežil nikdo jiný než já!“ zaburácel. „Zabiju tebe i toho démonka. Jeho energie mi bude chutnat!“ rozesmál se šíleným smíchem. „Všichni ostatní umřeli smrtí, kterou bys nepřál největšímu nepříteli! A…“
Marie vykřikla několik komplikovaných slov a před cizincem se zhmotnila ohromná pečeť neskutečné propracovanosti. V tu chvíli svět vybuchl a zmizel.
Probral jsem se v hromadě sněhu. Protřel jsem si oči a vztyčil se na předloktích. Měl jsem pocit, že mě někdo prohnal mlýnkem na maso. Rychle jsem se ohmatal. Spousta bolesti, ale asi nic zlomeného.
Kde je Marie? Seděla opodál a pokoušela se vstát. Pokaždé se zapotácela a dopadla zpátky na zadek.
„Není ti nic?“ nepoznával jsem vlastní hlas. „Můžeš chodit?“ Vytáhl jsem ji na nohy.
„Asi jo,“ potřásla hlavou.
Potácivě jsme se vydali po zasněžené cestičce mezi zahrádkami dolů ze svahu. Pekelně to klouzalo. Pořád jsem se ohlížel a sledoval hořící trosky stodoly. Marie se chytala zídek a plotů a s klením se držela na nohou.
„Je za námi?“ dostala ze sebe obtížně.
„Ještě ne.“
„Myslíš, že to přežil?“
„Ten tvůj trik byl dobrá práce, ale myslím, že to pro něj nebude žádný velký kalibr. Kde ses to naučila? Nemyslel jsem, že dokážeš něco podobného?“ Nebyl sice ideální okamžik na diskuzi nad tématem odborné zdatnosti, ale kdy jindy než teď? Jindy už být nemusí.
„Štít, jmenuje se to štít,“ chytila se vyčerpaně vachrlatého plotu. „Naučila jsem se to před lety, na začátku, když mne naverbovali. Netušila jsem, že to někdy dokážu použít,“ namáhavě dýchala a držela si naražený bok. „Původně to má být obranné kouzlo, mělo ho to udržet v apatii, dokud by neodhalil klíč, ale on to vzal sekerou. Tak mu to bouchlo do ksichtu. Myslíš vážně, že to přežil? Neměl žádné aktivní pečeti.“
„Žádné, co bychom viděli. Je to kostěj, ti jsou na jiném plánu než my. Určitě to přežil, musíme…“
Jako dokreslení mých názorů se za našimi zády ozval zuřivý, nenávistný jekot.
Oba jsme se otočili. Z hořící stodoly se vypotácela pokřivená postava a v tu chvíli do ní narazila rozcuchaná parodie na člověka, kterou jsme potkali na Hamajdě, Luda… mnohotvor se pokoušel chránit své teritorium. Vzduchem zahřměla nelidská magie a kostějova hromová odpověď. Nebe se zachmuřilo. Sníh se začal odpařovat. Luda zaútočil, ale i na desítky metrů bylo jasné, že nemá šanci zvítězit.
„Jak daleko nás dokážeš přenést?“ zaskuhral jsem a vytáhl z opasku nůž. Sám jsem se divil, že jsem si ho při přemetech po výbuchu stodoly nezarazil do střev. Proti kostějovi chabá zbraň.
„Kolik vážíš?“
„Devadesát dva.“
„Pět set metrů, plus mínus kousek.“
„Až ti řeknu, tak to udělej.“
Kostěj komplikovanou kletbou rozerval útočícího pobudu na kusy. Z mnoha míst města se k bouřnému nebi vznesl jekot touhy po pomstě.
Jsme… kdesi. Z nebes se začínají snášet gigantické sněhové vločky.
„Co jsi zač?“ vyplivla Marie otázku.
„Cože?“
„Co jsi zač?“
„Nerozumím otázce?!“
„Ale rozumíš! Co jsi zač? Myslela jsem si, že jsi takovej čaroděj třetí kategorie, pošťák, jako jsme byli my všichni ostatní na oddělení a ne něco víc…“
„Já…“
„A nelži! Stejně se z toho nedostaneme, tak ze mne nemusíš dělat debila! Chci pravdu!“
„Ale já mluvil pravdu. Nastoupil jsem k partě v osmdesátým druhým, po těch čistkách. Šéf byl tehdá spojka s KGB. Prostě byl kámoš s Rusákama. A je vyhledávač, takže jim… dodával lidi.“
„Koho?“
Pokrčil jsem rameny: „Pokusné králíky, mají jich spotřebu. Anomálie, nadané, nenadané, potenciály, všechno možné. Přišel papír a my jim někoho poslali.“
„Ale proč jde tenhle po tobě tak tvrdě? Když říkáš, že jsi byl jenom… dodavatel.“
„Ono v osmdesátkách to bylo trochu jinak. Předtím pár únosů a tak, znáš to. Ale pak chtěli hodně nadané a rychle. A původně chtěli, aby s tím souhlasili. A tohle byl nějaký inženýr z Mostu, rodina, děti, kolegové, nikdo nevěděl, jaké má nadání. On něco tušil, ale skrýval to. My jsme ho našli.“
„A?“
„Standardní procedura. Protokol o spolupráci, oznámení, úplatky, lepší byt, prachy, studium pro děti. Jenže on se šprajcnul. Tak jsme se šéfem přitvrdili. No…,“ odmlčel se. „Pamatuješ na požár paneláku v Mostě, kde uhořelo šedesát lidí?“
„To jste byli vy?“
„No, vlastně jo. Když byl v práci, chtěli jsme odvést jeho rodinu a… tak ho donutit ke spolupráci, standardní procedura u problémových. Ale nikoho nenapadlo, že jeho pubertální dceruška má talent…“
„Plamene.“
„Jo. Upálila je všechny. Jen my dva jsme se stačili přemístit o pár desítek metrů dál. Bylo to narychlo. Zjevil jsem se pět metrů nad zemí a při dopadu si zlomil oba kotníky.“
„To si pamatuju, říkalo se něco o lyžování.“
„Říkalo. Jeho jsme pak dali do Sojuzu jako pomocný laboratorní materiál. Jenže oni z něj asi udělali víc než…“ Celou dobu jsem čekal, že mi Marie bude něco vyčítat, bude mluvit o morálce. To jsem měl všechno dávno za sebou. Litry chlastu, stohy vykouřených cigaret a náklaďáky sebeobviňování. Jenže ona nic podobného neřekla.
„Co budeme dělat?“
„Je jediná šance, musíme se pokusit démonovi pomoci kostěje porazit. Pokud tu ten hajzl nechcípne, bude nás pronásledovat až do konce.“
„Myslíš jenom sebe, ne?“
„Neviděla jsi noviny? Zabil všechny, i ty, co do oddělení přišli dávno po té nehodě. Prostě nás chce vyhladit všechny.“
„A ten démon nás…?“
„No, to se ještě uvidí, to se ještě uvidí, ale jinou šanci nevidím.“
Padal sníh. Sekal do odhalených částí těla jako tisícovka malých zledovatělých bičů. S Marií ruku v ruce jsme se prodírali sněhovým uragánem. Pokoušeli jsme sejít směrem, kde jsme před pádem bílé tmy viděli město. Marie nás nakonec přenesla o něco dál, než očekávala. Další teleportace jsme se neodhodlali riskovat. Ani jednomu z nás nezůstávaly síly na tak složitou operaci. Jeden úspěšně dokonaný přenos za den stačí. Musíme to vyřešit tady a teď. Démonova pomoc se už nikdy nebude opakovat a právě ta může být tím jediným, co by nás – hlavně mě – mohlo zachránit. Jak velká je pravděpodobnost úspěchu? V tak malých číslech se nechce uvažovat.
Konečně!
Vpadáváme do prvního domku, který se nám naskytne. Dveře na verandě jsou naštěstí odemčené. Potřásáme hlavami a snažíme se ze sebe oklepat sníh. Připadáme si jako sněhuláci. Potřebovali bychom se spojit… V kuchyni čeká postarší dáma s rozcuchaným účesem. Má na sobě ošklivé kombiné a jinak nic. Marie se zarazila na prahu, ale já ji vtáhl do místnosti.
„Musíme si promluvit.“
„Jak jsi věděl, do jakého domu přijdeme?“ vyhrkla překotně Marie. Ty její dotazy už mi vážně lezou krkem.
„Nevěděl, čekám na vás všude,“ odpověděl zlověstný hlas ženinými ústy. „To však není důvodem našeho setkání, řešit takovéhle detaily, ne?“
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se také jednou já.
„Jde po vás a ze stopy nesleze, navíc zjistil, co jsem zač a vypadá to, že se mne rozhodl zlikvidovat, zatím ničí moje lidi na potkání,“ žena mluvila jako robot.
Došlo mi, že démon ovládá spoustu lidí jinde, takže nemá čas si tady hrát s mimikou a podobně.
„Co je zač? Na lidského kouzelníka je silný a jeho pečeti jsou divné…“
„On… oni ho“ hledal jsem správná slova. „Oni ho vyrobili…“
Žena se otřásla. Mlčela. Teprve po chvíli promluvila: „Něco jsem zkusil. Ta jeho magie je úplně jiná, nikdy jsem nic podobného neviděl. Je… vy byste možná řekli… průmyslová.“
„To je sice krásné, že to umíte pojmenovat, ale co budeme dělat, než nás najde?“ Opět Marie.
„Mám plán,“ prohlásil démon a mně se zježily vlasy vzadu na krku.
„Bude to fungovat? Není to sebevražda?“
Stojíme s Marií uvnitř narychlo načrtnutých pentagramu. Žena v kombiné chátrala doslova před očima. Přítomnost démona v těle jí přidala za posledních pár desítek minut celé roky. Jako kdyby se hroutila sama do sebe. Pronesla: „Tvrdí se, že nedokážeme posednout nadaného. Není to tak úplně pravda. Když nechce, nedokážeme nic, ale pokud nás pozve, není to problém.“
„Pustíme se už konečně do toho, kurva?“
„Jo.“
V místnosti byla spousta dýmu. Zvedl jsem se z podlahy a vyděšeně si uvědomil, že jsem mimo ochranu pentagramu. Cosi hořelo a praskalo. Dobře jsem věděl, co to je, ohromné množství magie, které se pokouší vybít do okolí. Máchal jsem okolo sebe jako blbec rukama, rozháněl cáry dýmu a snažil se najít Marii. Málem jsem se zadusil záchvatem dávivého kašle. Po čtyřech jsem se vyhrabal z místnosti. Vypadl jsem ven na dvorek a sípavě se nadechl, ledový vzduch ostrý jako břitva mě znovu rozkašlal. Sníh se stále pohyboval v horizontálním směru, vítr se neměl náladu uklidnit.
Otočil jsem se.
Sněhové vločky zmíraly v bleskurychle se rozrůstajícím požáru. Plameny vyrazily z oken a šplhaly po zdech. S požárem neudělal nic ani vítr, ani sníh. Vidím namodralé konečky plamínků, to znamená mnohé, například příliš mnoho magie v okolí. Doufal jsem, že se Mařka dostala ven. Vcelku. Hromadilo se kritické množství, které…
Tlaková vlna mě zvedla vysoko do vzduchu a odhodila stranou.
Probral jsem se.
Posadil.
Promnul si oči.
Zasténal.
Znovu upadl do bezvědomí.
Neležel jsem uprostřed bouře, ale v kůlně, kam jsem se musel odplazit. Dveře byly otevřené a pronikla jimi sněhová závěj. Výsek oblohy za ní byl tak jasně modrý, že to bodalo do očí. Zvedl jsem se do sedu a všechny svaly i šlachy sténaly a ječely bolestí. Připadal jsem si jako důchodce po flámu. Ignoroval jsem bolest a přesunul se po čtyřech k otevřeným dveřím. S pomocí stěny jsem se postavil na nohy a vyhlédl ven.
Bouře byla pryč. Zastínil jsem si oči. Slunce mělo neskutečnou sílu. Domek, v němž jsme provedli obřad, byl v troskách o padesát metrů dál. Třeskutý den odhaloval město. Byl jsem na svahu naproti kopci se zámkem, kde byl dnešní masakr zahájen.
„Ahoj, kámo,“ ozvalo se.
Otočil jsem se. Kůlna byla prázdná.
„Ahoj, kámo,“ zopakoval podivně známý hlas.
Došlo mi, co je to za hlas. A potom mi došlo, odkud vychází.
Z mé vlastní hlavy.
„Dostali jsme se z toho jen tak tak,“ pronesl démon v mé – naší – hlavě a já jen s vypětím sil potlačil paniku. Posednutí připomíná tak trochu hromadné znásilnění všech tělních otvorů. Mám za sebou pěknou řádku hnusných zážitků, ale tenhle se rozhodně umístil vysoko.
„Nevím, kde je ta baba,“ pronesl mým hlasem a rozesmál se. „Koukám, že se ovládáš dobře.“ Hrábl mi mojí vlastní rukou do rozkroku. „Svědí, ne?“ zachrochtal, když jsem ruku stáhl. „Dobrá, dobrá,“ mávl mojí levačkou. „Pustíme se do práce. Plán je jednoduchý. Ještě nikdy jsem nikomu nenechal tolik místa. Můžu díky tomu ovládat pár dalších a… má to i jiný výhody.“ Jednoduchým zaklínadlem rozprášil nedalekou závěj. „Vždycky jsem si myslel, že lidská magie stojí za hovno… a ono to není úplně nejhorší.“
„Kde jsou?“ vybojoval jsem si nadvládu nad hlasivkami.
„Už se blíží,“ vzal si je jednoduše zpátky.
„A kde je on?“ Stojí mě to spoustu sil.
„Není daleko.“ Bylo mi jasné, že obřad a splynutí s démonem bylo zoufalé řešení. Jenom o chloupek lepší než sebevražda. Průser se sebevraždou by ale byl v tom, že kostěj asi zvládá i nekromancii. A to by znamenalo, že smrt není dostatečná cesta ke svobodě. Démon je hajzlík, to víme. A zkusí všechno, aby ze situace vytřískal co nejvíc. Démon. A kdo by chtěl od démona nějakou dobromyslnost? Ohleduplnost? Ústupky.
„Hele, uvědomuješ si, že já slyším tvoje myšlenky, když jsem v tvojí hlavě, ne?“ zahuhlal vztekle.
Zarazil jsem se: „Jak to, že neslyším tvoje?“
„Že bych v těchhle hrátkách byl lepší?“
Hlavou mi prolétla bolest. Ozval se po chvilce a bylo slyšet, že jeho to bolelo mnohem víc než mě.
„Už našel moje pozorovatele, usmažil je zaživa, je strašně rychlej. Myslíš, že bude náš plán fungovat?“ Najednou zněl vystrašeně. Nezbývalo mu nic jiného než spolupracovat, kostěj ho jinak zabije.
„Kde je Marie?“
„Probrala se rychleji než ty, poslal jsem ji na její místo. Spolupracuje hůř než ty, ale ty její myšlenky, kamaráde…“
„Sklapni.“
„Jasně, šéfe.“ Z jeho chechtotu mě bude brzy bolet v krku.
„Jak můžeš ovládat všechny ty lidi?“ zeptal jsem se, když mi dal (asi ne zcela vědomě) nahlédnout do myslí čtyř desítek lidí, kterým vlezl do hlavy a hodlal je využít ke splnění našeho cíle.
Všechno se mi míchalo v hlavě, jako kdyby se jednalo o ohromnou diskotéku. Obrazy z různých očí. Pachy vnímané rozdílnými nosy. Emoce i počitky různé intenzity i podoby. Démon ječel vzteky a není nutno zdůrazňovat, že k tomu používal hlavně mě. Útočil na kostěje ze všech stran. Součást našeho plánu? Asi jo, ale vpravdě jsem nepředpokládal, že při tom umře tolik lidí.
Démonovi to bylo jedno. Kolik smrtí jsme společně zažili během pár vteřin? Deset, možná víc. Jemu to nevadilo, ale pro mě to byla premiéra.
„Jdeme do toho!“ zaječel.
Do prdele.
Marie – s démonem v hlavě – mě přenesla přímo doprostřed hromady lidí, kteří byli nuceni se probíjet kostějovou silou. Zahlédl jsem dvojici policajtů, co po kostějovi práskali jednu patronu za druhou. Nebyla šance, že by ho dostali, ale v každém případě poutali jeho pozornost a část sil.
Uviděl mě.
A zavyl nadšením. „Zabiju tebe i démona!“ V hlase měl zápal křižáka.
Soustředil sílu mým směrem.
Měl jsem dojem, že se démon snaží stáhnout, ale nepustil jsem ho. Zaječel vzteky. On mě chtěl zradit! Zkurvysyn! Pokusil se vyklouznout a nechat mě napospas kostějovi. Musel jsem vytvořit štít, aby mě kostěj nespálil na prach, a zároveň nedovolit démonovi zmizet. Výhoda byla, že se mi ztratily pocity všech ostatních posedlých. Na vteřinu. Ale i ta vteřina byla příjemná.
„Zabiju tě!“
Kde je Marie?
Štít implodoval a já sledoval cizíma očima, jak se moje tělo hroutí v oblaku krve na dláždění. Kostěj triumfálně ječel, když jsem na něj udeřil z levé strany. Démon se přestal snažit dostat pryč a spolupracoval. Na jak dlouho? Kostěj stihl odrazit můj výpad a zaútočit, ale to už jsem byl v jiném těle a seslal dvě nová, zajímavější zaklínadla. Démon se chechtal. Skok. Útok. Útěk. Skok. Útok. Útěk. Kostěj se točil okolo své osy a ječel vzteky. Možná je v tom jekotu nemálo strachu? Útočili jsme na něj a umírali. Přestal jsem vnímat, v kolika tělech jsem byl a kolik těl kostěj zničil nebo zmrzačil. Asfalt okolo kostějových nohou vřel a byly vidět dlažební kostky pod ním.
„Docházejí mi lidi,“ zazpíval dívčím hlasem démon.
„Ty vole.“
Marie nás odteleportovala.
„Jak se ti líbí holčičí tělo?“ zavrčela Marie. Byli jsme v panelákovém obývacím pokoji, daleko od masakru na náměstí. Slyšeli jsme houkání sanitek. Nic neskončilo. Kostěj byl sice bit, viděl jsem před teleportací, že mu teče z uší krev, ale je naživu.
„Jdi do hajzlu,“ jsem si konečně dovolil odpovědět. „Co tě sere?“
V rohu seděla na koženkovém křesle ženská v podprsence a džínách. V bezvědomí nebo mrtvá. Určitě další z démonových…
„Zabili jste dvacet lidí!“ zaječela Marie hystericky.
„Jinak by nás zabil on,“ probrala se mrtvola v rohu. Démon. Cítil jsem se skvěle, vyklouzl mi z hlavy. Skvěle? Až na to, že jsem byl v dívčím těle. Žádná sláva, řeknu na rovinu.
„Byli to jeho otroci,“ ukázal jsem štíhlým prstem na démona. „To už nejsou lidi, z osobností jim nic nezůstalo. Možná drobky, ale nic skutečného. Jsou to jenom kusy masa…“ Sotva jsem to dořekl, tak jsem se za sebe styděl. Zčervenal jsem. Další nepříjemný pocit. Měl jsem dojem, že pokud by Marie nebyla tak strašně naštvaná, jistě by se počůrala smíchy. „Musíme ho zabít, a kdyby mělo chytit celý město, bylo by to dobře, ten sráč je schopnej zapálit půlku jižních Čech!“ Je mi špatně z mrtvých. Jedna věc je dělat ramena a druhá věc je mít v paměti dvacet nebo bůhvíkolik smrtí.
„Vy jste ho stvořili!“ štěkla Marie.
„Sověti!“
„Kdybyste jim ho nedali…!“
„Eržika hlásí, že míří sem,“ zaskuhrala bruneta. „Musel tentokrát sledovat stopu po teleportaci.“ V hlase byla slyšet panika. „Už nemám skoro nikoho, vás dva, tuhle kozatici,“ plácl se přes inkriminovanou část anatomie, „Eržiku a dvě nebo tři děti.“
„Tahle holka má talent,“ pronesl jsem do hysterického ticha, co nastalo po démonově prohlášení. Má schopnosti. A ne malé. Skryté. Potlačené. Hmátl jsem do paměti. Její rodiče ji nutili všechno zapomenout, zničit sebemenší známku talentu. Báli se… nás. Když jsem uviděl vlastní fotku v rukou chlapa, co byl její otec, udělalo se mi na zvracení. Strašili mnou malé děti. Kurva. Potřásl jsem hlavou. To s vámi udělá chvilka v holčičím těle s holčičími hormony. Démon nic neví, bylo to hluboko, určitě to nedokázal odhalit. Holka potlačovala talent tak silně, že ho vlastně neměla.
„A co?“ zpozorněla Marie, zatímco démon propadl panice a běhal po obýváku s rukama nad hlavou. Nevyholené podpaží přitahovalo můj/její pohled.
„A co chceš dělat s tím talentem?“
„Zabít tu věc venku.“
„Zabil Eržiku! On zabil Eržiku a ostatní!“ hysterčil démon. „Už zabil všechny!“
„A to je tvoje poslední tělo?“ zeptala se Marie.
Bruneta pokývala hlavou a podezřívavě se na Marii podívala. „Jo, tahle buchta a tělo tohohle sráče,“ ukázala mým směrem. „Ale to je docela na sračky.“
„Cože?“
„To tvoje vozidlo je naživu, agente,“ zašklebil se. „Jede na volnoběh.“ Potom znejistěl: „Já nemůžu, nemůžu,“ nedokončil, protože zvenku se ozval výbuch. Kostěj je tady.
„Nejdřív musíme vyřešit tohle,“ zavrčel jsem.
Holka byla vysoká jako já, ale lehčí. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, jak to tělo ovládat. Výtah nefungoval a my museli z pátého patra po schodech ve tmě. Než jsme se dostali dolů, kostěj čekal na parkovišti. Vypadal mizerně. Ohořele. Vyhuble, čerpal energii z okolního světa, ale zdálo se, že výdej síly začínal požírat i jeho. Je to jako rakovina. Pomsta. Pomsta! To jediné slovo mu ječí z očí i z planoucí tmavě fialové aury, kterou vidím dívčinýma očima. Ta holka tam je. Cítím ji kdesi vzadu, schovanou, vyděšenou, utrápenou. Schovává se. Když se k ní pokouším přiblížit, zmizí. Stává se pouhou ozvěnou.
Kostěj neplýtvá slovy. Automobily okolo nás vybuchují. Můj štít drží. Marie je se mnou, pomáhá ze všech sil, ale těžko bude jazýčkem na vahách, co nám přinese vítězství. Kostějovi je úplně jedno, jaké mám tělo. Poznal mě. Ví to. Kam zmizel démon? Musel utéct! Jeho poslední tělo, bruneta v podprsence a… bolest! Kostěj mě srazil na kolena. Cítím, jak mi z nosu teče krev. Ještě jeden silný úder a vyrazí mi mozek z hlavy. Holka má spoustu síly, k něčemu se dostanu; tuším, že je jí někde víc. Zoufale hledám. Pocit síly tam je, ale nemůžu nic nahmatat.
Kostěj…
Svět se zastavil.
Jestli ti pomůžu, zabiješ ho, ozývá se mi v hlavě. V její hlavě. Je to její hlas. Jestli zabiju tvoji zrůdu, chci, abys zabil moji. V mysli mi vybuchují ohromná ohnivá písmena. Bolí to stejně jako kostějovy údery. Neptám se koho. Moc dobře to vím. Znázornila mi to. Podivnou nahrbenou postavu, přes kterou se promítají obrazy desítek a stovek lidí: žen, mužů, dětí, starců, stařen; v různých oděvech, nahých… Zabij to. Pokud zabiju já tvoji zrůdu, ty chytíš a zabiješ tu moji. Utekl. Zmizel, zbabělec.
„Jak?“ dostávám přes její rty jediné slovo. Asi ležím na zemi v křeči. Poslední zbytky štítu sotva drží. Nedaleký panelák plane jako pochodeň.
Chytíš ho a zabiješ?
ANO!
Slibuješ?
ANO!
Probudila se. Kostěj se zatvářil překvapeně, a potom mu vybuchly všechny implantáty. Všechna technologická udělátka, co mu zvyšovala sílu. Všechny stroječky, co do něj nacpali Rusáci, aby z něj byl perfektní vražedný nástroj. Všechny se přepálily, přepólovaly nebo zkratovaly nebo co a vybuchly. Na zem dopadly jen trosky lidského těla.
Omdlel/a jsem.
Probudil jsem se. Jako chlap, jako sám, jako já. V bolavém, odřeném, popáleném, polámaném, poničeném těle. Ale šťastný, že je to moje vlastní tělo. Jak to udělala? Možná to neudělala ona, ale ztráta vědomí. Měl jsem se kam vrátit, tak jsem se vrátil zpátky. Nejsem démon…
Démon.
„Je pryč, zmizel, sráč zbabělá,“ ozvalo se.
Byla tam Marie i ta holka.
„Něco jsi slíbil,“ řekla holka. „Nezapomeň.“
„Jo,“ zaskuhral jsem vlastním hlasem. „Nezapomenu.“
Zabít démona, ale jak? Má to pár háčků nebo spíše háků jako kráva. Nebo jako na krávu. Přenáší se z těla do těla. Zabít. Zabít. Zabít. Kurva jak? Ale slib je slib. Všude spousta houkání a potom lidi v bílých pláštích, hasiči, policajti a vojáci.
„A to jsi těm bolševikům věřil?“ zeptala se mě Marie, když jsem byl v sanitce a ona stála u otevřených dveří. Záchranář se na ni překvapeně podíval. Dívka, co zabila kostěje, stála vedle ní a jemně se usmívala. Je docela hezká. Bolest je pryč. Dostal jsem nějaké léky, je mi lépe. Je mi skoro dobře.
„Ani náhodou, ale nechtěl jsem dopadnout jako ostatní. Věřit bolševikům? Jsem debil?!“ rozesmál jsem se. A strašně to bolelo. Vymlouvat se nebudu. Sám bych vlastním výmluvám nevěřil a kdo jiný by to za mě udělal? „Já jsem jenom zbabělec.“ To už k smíchu nebylo, to byla pravda.
A pak jsem konečně ztratil vědomí.
