Úvod
Maureen N. Gellardová
Má matka důrazně nařídila, aby se v případě požáru domu zachránily především dvě věci – album rodinných fotografií a Granville-Hydeové. Vyrůstala jsem pod pěticí originálních květinových vystřihovánek, aniž bych měla ponětí o jejich historii či hodnotě. Pratetina jedinečná umělecká díla jsem jako mnozí na tomto i jiných světech ocenila až jako dospělá.
Sběratelé se po originálních Granville-Hydech dychtivě shánějí při každé z těch vzácných příležitostí, kdy jdou do dražby. Originály se prodávají za desetitisíce liber (to by Idu pobavilo); předloňská výstava v muzeu královny Viktorie a prince Alberta byla vyprodaná s několikaměsíčním předstihem. Dodnes vycházejí desítky sborníků, zejména Botánico Veneris, která je k dostání v patnácti vydáních psaných třiadvaceti jazyky včetně nepozemských.
Zdálo by se, že to poslední, co svět potřebuje, je další Botánico Veneris. Záhada její poslední (a jediné) návštěvy Venuše vzbuzuje zájem i po půlstoletí, které uplynulo od jejího zmizení. Když se míjejí sebrané deníky, skicáře a terénní zápisky dostaly do rukou po padesáti letech v držení vévodů z Jeú, pochopila jsem, že se mi nabízí jedinečná možnost vylíčit skutečný průběh pratetiny expedice i zapomenuté kapitoly z dějin našeho rodu. Knihy byly ve značně špatném stavu, pokryté plísní a snětí, jimž podlehly ve vlhkém a teplém venušském podnebí. Rozsáhlé pasáže byly nečitelné nebo jednoduše zcela chyběly. Příběh byl k zbláznění neúplný. Odolala jsem pokušení zaplnit prázdná místa. Bylo by snadné je zdramatizovat, zbeletrizovat, nebo z nich dokonce udělat senzaci. Místo toho nechávám promluvit Idu Granville-Hydeovou. Její hlas je výrazný, osobitý a přitažlivý, je to hlas jiné společenské třídy, doby a hodnot, než jsou ty naše, ale je autentický a navíc pravdivý.
Vystřihovánky samozřejmě mluví samy za sebe.
* * *
List č. 1: V. strutio ambulans – potulník Ducrotův, lidově zvaný kračoun (théntsky) nebo kočovníček (théšsky).
Řezaný papír, karton a tuš.
* * *
Jaká podívaná!
Hét Oi-Kranh se při obědě zmínil, že v laguně má přistát dálnolet, marsmanka Putování za hvězdnou sklizní. Řekla jsem, že bych to ráda viděla – evidentně jsem to zaspala, když jsem přistávala na tomto světě. Znamenalo to sice vzdát se mraženého zákusku, ale na vnitřní planety se přece nejezdí za šerbetem! Hét Oi-Kranh nám dal k dispozici arachnovůz. Za pár okamžiků už jsme se s princeznou Latufui houpaly v bohatě čalouněné bublině pod šesticí silných mechanických nohou. Nesla nás vzhůru, závratnými uličkami a po točitých schodištích, po zdech a pavlačových zahradách, přes opěrné pilíře i střešní lávky a stále výš po prastarých železných žebřích Ledech-Olkoje. Ostrovy tvořící archipel jsou malé, počet obyvatel značný a přistavovat lze jen do výšky. Ledech-Olkoi připomíná mnohokrát zvětšený a zdrsnělý Mont Saint-Michel. Ulice jsou přemostěné a pospojované do sítě tunelů, jež jsou pro ne-Ledešany zcela neprůchodné. Hétové jednoduše dupou po příbytcích a životech níže postavených, když je v mrštných arachnovozech přelézají.
Zastavily jsme v rozhledně na vrcholku Alderije, věkovitého ledešsko-olkojského majáku, jenž kdysi naváděl mořeplavce kolem útesů a atolů tolského souostroví. Držely jsme se všemi silami – má společnice, princezna Latufui, přemáhala nevolnost, údajně od závrati, ale mohlo to být i blízkostí oběda – nad nesčetnými patry a vrstvami Ledech-Olkoje, semknutými pod námi jako nerozvité plátky růže.
„Budeme potřebovat brýle?“ zajímala se.
Nebylo třeba! Neboť v tu chvíli se stálá vrstva šedé oblačnosti rozestoupila a z oblohy sjel blesk podobný zářícímu kopí. Zahlédla jsem jakýsi tmavý předmět padající vzduchem, načež se zvedl ohromný proud vody jako tucet Niagar. Na nebi se krátce roztančily duhy, má společnice radostně zalomila rukama – moc se jí stýská po slunci – a pak se oblaka opět zatáhla. Hladina se zvlnila kruhy šířícími se od trupu dálnoletu, který splýval na hladině jako obří velryba, přestože tento svět oplývá mořskými živočichy přesahujícími co do vzrůstu i pozemské velryby.
Má společnice spráskla ruce a udiveně vykřikla.
Vskutku, jak úchvatný pohled!
A to už vyrážely vlečné čluny z ochranitelské náruče Oceánského doků, aby loď odtáhly do přístaviště.
Nebylo to však to nejkrásnější, co Ledech-Olkoi může nabídnout. Na ostrovech je zvykem spát na divanových balkonech, jež skýtají útočiště před páchnoucími výpotky vnitřních vrstev města. Odebrala jsem se k odpolednímu odpočinku – podle mých hodinek, ačkoli podle venušského velkodne bylo stále ještě ráno, které mělo skončit až za dva týdny. Pohyb u nohy divanu. Copak je to? Srdce mi poskočilo. V. strutio ambulans, potulník stěhovavý, který se slepě a vesele šplhal po mé lenošce.
Pozorovala jsem jeho počínání monoklem. Silné dužnaté listy zadržují vodu, jejíž hydraulický tlak pohání svinování a rozvinování tří ambulí – nepochybně přizpůsobených kořenů. Prostý mechanismus, jenže lidská mysl vidí pohyb a hned mu připisuje osobnost i pohnutky. Tohle není jen prostá hydraulika tíhnoucí ke světlu a tekutině, ale neohrožená rostlinka podnikající odvážnou výpravu plnou nástrah a dobrodružství. Víc než dvě hodiny jsem si dělala náčrtky, zatímco potulník lezl po mém divanu, přešplhal na balustrádu a pokračoval ve výstupu po úbočí Ledech-Olkoje. Po souostroví zřejmě neustále migrují miliony těchto květin, avšak pro mne byl dostatečným zázrakem jediný potulník.
K čertu s odpočinkem! Vrátila jsem se pro zavazadla a vybalila nůžky z měkkého semišového pouzdra. Šmiky šmik! Jakmile se výstřižek začne hlásit o slovo, úplně mě svědí prsty!
* * *
Když se Gen Lál-Chet doslechl o mém úmyslu, zapřísahal mne, ať se nevydávám dolů do ledešského přístavu, ale pokud na tom trvám (trvala jsem; ach, jak jsem trvala!), ať si aspoň vezmu tělesného strážce nebo jdu ozbrojená. Velice jsem ho překvapila, když jsem se zeptala na jméno nejlepšího zbrojíře, jaký je v jeho městě k mání. Královna clarecourtského listopadového honu deset let po sobě! Nejznámějším puškařem na archipelu je Ledbech-Teltai. Dovoz zbraní na planetu je zakázán výnosem, který je patrně důsledkem nesmírné popularity lovu ištárských jantuárů. Pistole, kterou mi zhotovili, je přizpůsobená mé ruce i síle – malá jak jsem žádala, silná jak je třeba a zdobená tolika ostrovními rytinami s motivem kruhu a spirály, že je to učiněný šperk.
* * *
Ledešský přístav byl skutečně ohavná zhmožděninu uliček a podchodů, do níž vysokými střešními okny dopadaly pásy šedého vodnatého světla. Těch výparů a zápachů! Trocha puchu však ještě nikoho nezabila. Pozemšťanka bez doprovodu byla sice v nepatřičném prostředí novinkou, ale nehumanoidní venušané o mě ledva zavadili očima. Střední věk mě obdařil nepřehlédnutelnou postavou a zničujícím pohledem. Théchové, potomci středoasijských kočovníků hromadně unesených z mrazivé stepi 11. století, se nyní považují za prapůvodní lidstvo, pročež na pozemšťany pohlížejí svrchu a od pololidské pozemšťanky nečekají nic lepšího.
V baru se za mnou ovšem otočila nejedna hlava. Byla jsem tam jediná žena – tedy humanoidní. Z Carfaxova Bestiáře vnitřních světů jsem vyrozuměla, že u obojživelných krídů je samec malý, bezmocný symbiotický parazit přebývající v kožním záhybu samičky. Čtyřruký thént, který obsluhoval za barem, mě odvedl do salonku, kde jsem měla domluvenou schůzku. Z výčepu bylo vidět na oceánský přístav. Sledovala jsem přístavní dělníky hemžící se na rozlehlém těle dálnoletu, jak se objevují a zase mizí v průlezech otvírajících se v lodním plášti. Ty průlezy se mi nelíbily; hyzdily dokonalost lodě a precizní, netknutou křivku jejího pláště.
„Lady Granville-Hydeová?“
Jak slizký člověk, naolejovaný tak dokonale, že jsem ho neslyšela přicházet.
„Stafford Grimes k vašim službám.“
Nabídl se, že mě pozve na skleničku. Takovou nepřístojnost už jsem nehodlala trpět, což mu ovšem nezabránilo objednat si jednu alespoň pro sebe a srkat z ní – a několika následnic – při zodpovídání otázek, které jsem mu pokládala. Roky venušského světla změnily jeho pleť v pomačkanou hnědou kůži a pod těžkými víčky byla vidět zanícená rohovka – roky mžourání do ultrafialové. Krk i ruce měl poseté bílými dolíčky v místech, kde mu vypalovali melanomy. Opálení, zasmušilost a alkoholismus klasický recept na honorární konzuly v celé Sluneční soustavě, nejen na Venuši.
„Děkuji, že jste svolil ke schůzce. Takže jste se s ním setkal.“
„Nikdy na něj nezapomenu. Afroditiny perly. Velké jako vaše hlava, lady Ido. Celé jmění čeká na toho muže.“
„Nebo ženu,“ opravila jsem ho a potají aktivovala nahrávací prsten pod rukavicí.
* * *
List č. 2: V. fior scopulum – mořský květ. Jde o chybný název mořský květ není žádná květina, ale mikroskopický korálový živočich obývající vzdušné útesy Telurského oceánu. Domnělé okvětní lístky jsou absorpční povrchy odsávající vlhkost z mořských mlh, které jsou v těchto pásmech časté. Pestíky a tyčinka jsou pokryté lepkavými makadly, která fungují podobně jako pozemské pavučiny a slouží k lapání kořisti. Venuše se honosí celým ekosystémem mořského hmyzu, jenž je na Zemi neznámý.
Tato vystřihovánka je nejprostorovějším exponátem v Botanice lady Idy. V reprodukcích lze jen vytušit sošný vzhled originálů. Okraje „plátků“ jsou nakadeřené přehnutím přes tupou stranu nůžek. Každé z dvou set osmi makadel je rozvinuté, aby odstávalo od pozadí tvořeného černým papírem.
Průklepový papír, ručně malovaný karton.
Příběh honorárního konzula
Afroditiny perly. Opravdu drahocenné. Perly aldermanek a aztarů. Jenže oblačné útesy jsou zrádné. Tihle mlži umějí přetrhnout člověka vejpůl. Rozdrtit mu hlavu jako vulpekulský meloun. Ovinout se mu kolem ruky nebo kotníku a utopit ho. Afroditiny perly jsou krvavé. Velké jmění čeká na kohokoli, má drahá, kdo se je naučí kultivovat. Šarmantní pán, tenhle Arthur Hyde – s tím jeho irským přízvukem všechno znělo jako nebeské požehnání. Ten by přesvědčil i perutníky, aby se snesli ze stromů na zem – ale přirozeně, nenuceně. Nebylo žádným překvapením, když se ukázalo, že je šlechtického původu. Urozenost se nezapře. V těch dobách jsem vlastnil cestovní kancelář rybářské výpravy po archipelu. Tehdy hodně táhla pověst o Uroguntě, ostrovu-rybě. Jen si to představte, ulovit uroguntu! Samozřejmě se jim to nikdy nepodařilo. Ne, jen jsem je vytáhl na výlet a ukázal jim oblačné útesy, krídské úly, tah křídlounů létající medúzy; nechal je, ať se ztřískají na palubě a vyfotí se s nějakou rozmraženou hlavenkou, kterou navíc ani neulovili. Prostá, snadná, poctivá obživa. Proč mi to nestačilo? Sám jsem si tímhle trikem vypomohl už mnohokrát, když jsme je do sebe klopili s kunčaftem, já jednu, on dvě, a stejně jsem na to skočil toho večera v Návětrné krčmě, když jsme pili horký kořeněný kašaš a noční vítr hvízdal ve věžičkách odumřelého krídského hnízdiště jako lapené duše mrtvých námořníků. Den za dnem jsme se propíjeli velkostmíváním, on jednu, já dvě. Šarmantní, tak šarmantní, dokud jsem nezaslíbil svou loď jeho plánu. Chtěl koupit planktoňák, nějaké staré hydrovznášedlové necky, ve kterých už pomalu není jediná rovná deska nebo správně utažený nýt. Naloží je výtrusy a pošle po velkém oběžném proudu na sever jako plovoucí oblačný útes. Pět let tomu proudu trvá obeplout planetu, než se vrátí do polárních vod, ze kterých vzešel. Pět let je zároveň i doba, po níž dospívají škeble Afroditiny to, čemu říkáme perly, je něco úplně jiného. Sperma, lady Ido. Stlačené sperma. Ve vodě se rozpustí a rozptýlí. Telurský oceán jím zbělá o každém velkosvítání. Ve vzduchu drží pohromadě, ten nejcennější ze všech klenotů. Dosti již tekutin. Útesová loď měla doplout na dálný sever s dospělými škeblemi, které by ve studené vodě zahynuly. Očistit trup vysokotlakými hadicemi, posbírat perly a shrábnout jmění nemělo být nic těžkého.
Pět let je příliš dlouho na to, aby člověk vydržel klidně čekat na vloženou investici. Arthur nám každý týden posílal hlášení mořské správy a krídských korábů. Měsíc střídal měsíc, rok střídal rok a já začal tušit, že pravda se zatoulala daleko od těch souřadnic na mapě. Nebyl jsem sám. Založil jsem s ostatními investory konsorcium a najal řiditelnou vzducholoď.
A tam, na průsečíku šedesáté severní a stopětasedmdesáté východní jsme objevili loď – totiž to, co z ní zbylo, tak hustě byla obrostlá Afroditinými škeblemi. Naši investici odchytily a zahákovaly čtyři krídské kantúny; když jsme dorazili, už ji oškrabávali halapartnami a kotvícími háky. Dolní i nástavbová paluba byly zelené od škeblového masa a fialové od krídské krve. Arthur stál na zádi, zběsile mával vlajkou se svatopatrikovským křížem a posunky nás vybízel, ať zmizíme, odletíme pryč.
Krídští piráti plenili naši investici. Co hůř, Arthur byl jejich zajatcem. My jsme byli jen neozbrojený letecký courák, tak jsme jim ukázali záda a vydali se přivolat pomoc k nejbližšímu hradu mořské správy.
Ten jeho šarm. Ten jeho podělaný šarm. Vím, že jste blízcí příbuzní, ale… Mělo mě to napadnout! Kdyby ho zajali krídští piráti, nedovolili by mu mávat na nás nějakou podělanou vlajkou.
Když jsme se vrátili se strážní jachtou, našli jsme už jen převrácený vrak planktoňáku a hejno perutníků, kteří se cpali škeblovými droby. Převezli nás! Hovno piráti – pardon. Ty čtyři kantúny byly až po okrajníky napěchované smluvními zaměstnanci. Vůbec neměl v úmyslu rozdělit se s námi o zisk.
Naposledy jsem o něm slyšel, když to všechno u Ištárské banky v Jez-Toku uložil do dluhopisů na doručitele – lepší než zlato – a zamířil do vnitrozemí. To bylo před dvanácti lety.
Váš bratr mě připravil o živnost, lady Granville-Hydeová. Byla to dobrá živnost; býval bych ji mohl prodat a shrábnout slušnou hromádku. Koupit si dům na Ledech-Sjantu, třeba se i vrátit na Zemi, abych dožil své poslední dny podle pořádného kalendáře. Místo toho… Ale co na tom. Věřte mi, prosím, když říkám, že vaší rodině nic nezazlívám – jen vašemu bratrovi. Pokud se vám podaří ho najít, a že o tom silně pochybuji, když se to nepodařilo mně, připomeňte mu to a řekněte mu, že u mě pořád má dluh.
* * *
List č. 3: V. lilium aphrodite – leknínovec ostrovní. Théšsky vodochodka; srozumitelný překlad z krídštiny neexistuje. Všudypřítomná a plodná denní rostlina, která se v průběhu venušského velkodne rozrůstá tak agresivně, že s příchodem velkovečera jsou zátoky a přístavy zanesené květy a cestu musejí prorážet speciální květoborce.
Malovaný papír, venušský krepový papír s vodotiskem, tuš, nůžkami rolovaný karton.
* * *
Princezna Latufui je tak milá, tak obdivuhodná společnice. Věděla, že jsem skrblila pravdou, když jsem odcházela do lešského přístavu na schůzku s honorárním konzulem a vymlouvala se, že jdu shánět papír. Zejména když jsem se vrátila bez papim. Před vyplutím do Ištárie jsem pracovala na dvou vystřihovánkách, leknínovci a mořském květu, i když ten podle Carfaxova Bestiáře vnitřních světů není květina. Nedala se ošálit mou pílí a já si připadala poskvrněná a zkorumpovaná. Každá Tonganka má svou důstojnost, ale princezna vyniká tak niternou ušlechtilostí, že už jen představa lhaní v její přítomnosti je urážkou přírody. Morální řád vesmíru se obrací vzhůru nohama. Jak bych jí mohla říct, že celá má návštěva této planety je jedna velká spleť výmyslů?
Počasí je opět hezké, se stálým lehkým větrem a nedozírnou šedivou oblohou. Pocházím z Irska, takže by mi trvale zatažená oblačnost měla svědčit, ale i mně už se začíná stýskat po náznaku slunce. Chudinka Latufui bledne nedostatkem světla. Pleť má voskovou a její vlasy ztratily lesk. Budeme ještě dlouho čekat, než se ukáže slunce – Carfax píše, že oblačnost se částečně protrhává za rozbřesku a soumraku venušského velkodne. Doufám, že do té doby odletíme z planety.
Naše loď Sedmnáct význačných mořeplavkyň je dobře stavěná, rychlá krídská džajkúna – u krídů se námořnictvím zabývají ženy, které se však vyrovnají mužům z mého světa co do košatosti i nápaditosti užívané klasifikace plavidel. Džajkúna, jak vidno, je nákladní parní katamarán určený pro obchodní plavby mezi ostrovy. Nevyznám se v lodích, ale Sedmnáct význačných mořeplavkyň představovala jedinou možnost, jak se dopravit do Ištárie v rozumném čase. Podle princezny Latufui jde o dobrou, pevnou loď, byť uzpůsobenou na mimozemské rozměry; už se několikrát velmi bolestivě udeřila do hlavy. Kapitánka Zběhlá-v-předvídání poznala v princezně kolegyni námořnici a vede s ní obšírné hovory plaveckého a souostrovního rázu, které Latufui nesmírně připomínají domovský archipel. Na palubě je dále přítomen jeden odtažitý théch a Hugo von Trachtenberg, Němec, který o sobě chová obzvlášť vysoké mínění, takový ten nemožný typ, co se považuje za dobrodruha-džentlmena, a přitom je stěží víc než velkohubý švindlíř. Hovoří však krídsky (tak věrně, jak jen je pozemšťan schopen) a dělá tlumočníka mezi princeznou a kapitánkou. Na Venuši panuje skálopevné přesvědčení, že dvě osamělé ženy se neobejdou bez mužíčka, jenž by je na cestách. Těch úmorných hodin, které pan Trachtenberg vyplňuje svou představou o rozverném tlachání! A po večerech nekonečné partie barringtonu. Trachtenberg tvrdí, že byl hráčem z povolání v oblačných kasinech; nechala jsem ho vyhrávat, dokud mu to nestouplo do hlavy, a pak jsem ho začala porážet partii za partií. Desetinásobné přebornictví na turnaji hrabství Kildare ve smíšeném bridži s přehledem stačí na to, abych mu v barringtonu vyprášila kožich. Jenže on to stále nechápe – ano, jsem zámožná vdova, ale nezajímají mě suchopární Prušáci. Proto odcházím do kajuty, abych si připravila podklady pro výstřižek Crescite dolium.
* * *
Existuje na tomto světě skvostnější pohled než na jeztocký přístav? Jez-Tok je převelice svislé město, samý pilíř a brána, stěžeň a věž. Vysoké lodní komíny ozdobené erby krídských námořnických rodů se prolínají s posvátnými pilíři, věžemi majáků a celnic i přístavními jeřáby, posléze přecházejícími ve věžové domy a zvonice Burzy, a to vše mizí nahoře mezi stromy ištárského přímořského pralesa, nad nimiž se tu a tam vypínají komické stříšky estancií théntských zavárů s pozlacenými postavami hvězdných božstev na minaretech. I samotný les se však zvedá jako zelená tkanina, protržená kamenitou hradbou Exxských palisád. A tam – ach, jak vzrušující! – lze za nepředstavitelně vysokými horskými soutěskami zahlédnout třpytivý záblesk zasněžené náhorní roviny. Sníh. Chlad. Blaho!
Až teď, po snůšce přehnaně oslavných frází, si uvědomuji, co jsem se snažila říci o Jez-Toku – je to zkrátka a dobře botanické město: stonky a kmeny, pně a listeny, kořeny a větve!
A někde tam venku, ve městě-hvozdu, je muž, který mě zavede dál v bratrových stopách – pan Daniel Okiring.
* * *
List č. 4: V. crescite dolium – tykev hojnosti. Všudypřítomná popínavka rostoucí v přímořských oblastech Ištárie, která se městskému prostředí přizpůsobila tak dobře, že by byla považována za plevel, nebýt tykví obsahujících nektar, jenž je thénty z pobřežních regionů považován za lahůdku. Pro křída i člověka je jedovatá.
Vystřihovánka je opatřena vysvětlivkou ohledně skutečné velikosti, vyvedenou zlatým inkoustem.
* * *
Lovcův příběh
Viděla jste někdy jantuára? Opravdického jantuára? Velkolepá potvora, stejně jako je velkolepý hurikán nebo vybuchující sopka. Velkolepá a strašná. Film nedokáže vystihnout její mohutnost. Představte si dům s tesáky. A kly. A hřbetními ostny. Dům schopný vyvinout rychlost pětašedesáti kilometrů v hodině. Ve filmu nikdy nevynikne ta nesmírná objemnost a rychlost, ani elegance a půvab – že něco tak velkého vůbec může být tak hbité a mrštné. A žádný film nedokáže zachytit jeho pach. Jsou cítit po kari. Pálivém kari. Chemické pochody ve venušských organismech. Jenže právě proto se při asdžanu za žádných okolností nepodává kari. Tráva na Stalvě je tak vysoká, že skryje i jantuára. Jediné, co vás na něj upozorní, je jeho pach. Jak ucítíte závan vindalú, dejte se na útěk.
Na útěk dojde vždycky. Při lovu jantuárů pokaždé nastane ta chvíle, kdy se situace obrátí a jantuár loví vás. A vy utíkáte. Když máte štěstí, stihnete ho vylákat do palebné linie. Když ne… Stalvští thóňané je takhle loví po celá staletí. Na důkaz dospělosti. Jako moji rodní Masajové. Dají vám oštěp a ukážou vám, kterým směrem najdete lva. Ano, zabil jsem lva. Zabíjel jsem i jantuáry – a ještě častěji jsem před nimi utíkal.
V thónštině pro to existuje výraz – pněm. Ten trouba, co utíká.
A takhle jsem se seznámil s vaším bratrem. Ucházel se o místo pnema u mé agentury Asdžany Okiring. Tvrdil, že nasbíral zkušenosti v Hunderewe u Costovy lovecké společnosti. Nemusel jsem ani volat Costovi, abych věděl, že mi věší bulíky na nos. Ale líbil se mi – měl šarm a nebral se moc vážně. Bylo mi jasné, že by jako pněm nevydržel ani pět minut. Vzal jsem ho jako správce tábora. Tihle rádoby lovci milují osobní obsluhu. Když si můžete dovolit zaletět s přáteli na Venuši jen kvůli troše povyražení, očekáváte, že vám budou i utírat zadek. Šarm na tyhle hajzly zabírá. Vlichotil se do jejich přízně a pobízel je, ať si ještě nalijí. Přizvali ho mezi sebe a než byste řekla švec, už z nich tahal jejich životní příběhy a spoustu dalšího nádavkem. Ale dával si majzla – vždycky byl o skleničku pozadu, ráno vstával brzy a nic mu neuniklo. Vždycky sklidil nejtučnějšího tuzéra. Věděl jsem, o co se snaží, ale šlo mu to tak dobře – koneckonců jsem ho sám vzal, ne? Tak tedy šlechtic. Proč mě to nepřekvapuje? Po třech výpravách jsem ho jmenoval vrchním hončím. Někdo mi říkal, že už stihl nadělat jmění a zase o ně přijít… je to pravda? Zloděj šperků? Proč mě ani tohle nepřekvapuje?
Třicátý hrabě z Mar si hrál na lovce. Zamluvil si velký asdžan, tříměsíční, pro sebe a pět přátel, aby se mohli prostřílet přímořským pralesem až do Stalvy. S manželkami, manžely, milenci, služebnictvem, dvaceti théntskými asdžanii a karavanou čtyřiceti grápů, kteří nesli, na co si jen vzpomenete. Měli s sebou jednoho grápa jen na šampaňské – do poslední kapky dovezené ze Země. Dělali takový rámus, že v okruhu patnácti kilometrů nebylo v lese ani živáčka. Chovali se jako hovada – stavěli jsme posedy u napajedel, aby mohli pálit z bezprostřední blízkosti. To není žádný lov. Každý den posílali zpátky tucet nosičů s kůžemi a trofejemi. Divím se, že z těch ubohých zvířat vůbec něco zbylo, když do nich pokaždé napumpovali tolik kovu. Ten hnilobný puch… Bože! Obloha se černala mrchožravými perutníky.
Váš bratr se překonával – uhlazený, vždy v obraze, okouzlující, vtipný, ztělesněná úslužnost. Jak ten vám byl úslužný; Hlavně k paní hraběnce… Uměla střílet, ale asi ji unavovaly puberťácké skopičiny pánů. Nebo za to možná mohla ta nepolevující totální jatka. Každopádně trávila čím dál víc času v táboře. Kde ji obsluhoval váš bratr. Šlechtici – poznají se navzájem po čichu.
A tak Arthur přirážel s paní hraběnkou, zatímco my jsme si krvavě, brutálně, bestiálně klestili cestu k Vysoké Stalvě. Třicátý hrabě z Mar se odmítal spokojit s čímkoli menším než s jantuárem. Deset procent lovců, kteří vyrazí najantuáry, se už nevrátí. Jen deset procent! Ta šance se mu líbila.
Dorazili jsme tam o pětadvacet noclehů později, když velkoden začínal přecházet ve velkovečer. Nehodlal jsem se na Stalvě zdržet přes noc. Není to jen jiné období, ale jiný svět. Leccos se začne probouzet, vylézat z doupat a z podzemí. Ne, na Stalvě bych nestrávil noc ani za všechno jmění hrabat z Mar.
Pak někdo zavolal: Stopa! Jeden z asdžaniů zahlédl čerstvou jantuáří stezku na louce porostlé kopiníci osm kilometrů severně od nás. Vzápětí už jsme seděli v sedlech a uháněli stalvskou planinou. Hrabě se řítil jako šílenec a bičoval grápa hlava nehlava. Blbec k pohledání – vysoká kopinice je nejnebezpečnější ze všech trav, co jich na Stalvě roste. Jantuár může na takové louce stát hned vedle vás a vy ho minete bez povšimnutí. A kopinice mate, odráží zvuky, svádí člověka z cesty. Hrabě z Mar a jeho kumpáni si nenechali poradit. Jeho manželka se držela zpátky – tvrdila, že její zvíře začalo pokulhávat. Proč jen jsem nic neřekl, když se Arthur vrátil, aby jí dělal společnost! Jenže mně šlo především o to, abych všechny dostal z kopinice živé.
Potom hrabě zaryl grápovi do boku bodec a než jsem stihl něco udělat, byl tentam. Hned jsem se spojil vysílačkou s ostatními – utvořte palebnou linii! Ten blázen vyrazil za jantuárem na vlastní pěst. Jeho gráp vzápětí vyběhl z kopinice a hnal se za zbytkem stáda. Mohl jsem jen doufat, že navede jantuára rovnou do naší křížové palby. Na zneškodnění jantuára je zapotřebí hodně munice. A v tomhle vysokém travnatém porostu, kde máte co dělat, abyste viděla na krok před sebe, jsem musel určit palebné pozice naprosto přesně, aby se ti idioti navzájem nerozstříleli na cimprcampr.
Rozmístil jsem je do něčeho, co alespoň vzdáleně připomínalo útvar. Sám jsem držel střed, laků. Váš bratr a paní hraběnka dostali na starost džeft a garún, poslední dvě pozice na levém křídle palebné linie. Nakonec jsem vyhlásil rádiový klid. Thóňané vás naučí, jak být potichu, jak naslouchat a jak poznat, co je bezpečné a co smrtelně nebezpečné. Ticho a pak nepřerušovaný třesk. Na světě neexistuje děsivější zvuk než jantuár ženoucí se za kořistí. Zní to, jako by se ozýval odevšad naráz. Nařídil jsem palebné linii – vydržte, jen vydržte. Nestřílejte! Pak jsem to ucítil. Zřetelná, ostrá, nezaměnitelná vůně. Kari. Tak volám: vindalú! Vindalú! A to už vidím bláznivého hraběte, jak vybíhá z rákosí. Šílenec! Co ho to napadlo? Byl na špatném místě a mířil špatným směrem. Mohl ho krýt jedině Arthur nebo paní hraběnka. A za ním – jantuár. Největší, jakého jsem kdy viděl. Pramáti všech jantuárů. Královna Stalvy. Strnul jsem. Všichni jsme strnuli. To už jsme klidně mohli zkoušet zabít horu. Křičím na Arthura a paní hraběnku. Střílejte! Honem, střílejte! Nic. Střílejte, pro lásku všech hvězd! Nic. Střílejte! Proč nestřílejí?
Thóňané pak našli třicátého hraběte z Mar roztahaného po stometrové ploše.
Nestříleli, protože u toho nebyli. Byli zrovna v nejlepším, váš bratr a paní hraběnka, kteří se mezitím odtrhli od zbytku skupiny. Ani toho jantuára neslyšeli.
Zvláštní žena, ta hraběnka. Sotvaže hnula brvou, když se dozvěděla o manželově strašné smrti. Jako by ji to vůbec nepřekvapilo. Samozřejmě nesmírně zbohatla, když závěť vstoupila v platnost. Nehrozilo, že by pro mě váš bratr ještě někdy pracoval. Škoda. Líbil se mi. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že v té nechutné aférce byl stejně tak využívaným jako využívajícím. Zavraždila hraběnka z Mar svého manžela? Příliš mnoho v tom bylo ponecháno náhodě. Nicméně ta nehoda jí přišla náramně vhod. A něco mi pořád říká, že třicátý hrabě věděl, co má jeho paní za lubem; a paroháčství se mu zajídalo natolik, že chtěl ukázat, jaký je chlapák.
Ten jantuár se pak toulal vysočinou ještě kolik let. Stala se z něj legenda. Šel po něm každý aristokretén z vnitřních planet, který se považoval za velkého pozemšťanského lovce. Nikdo ho nedostal, ale padlo mu za oběť dalších pět životů. Stalvský Lidobijec. Nakonec vběhl do thónské nášlapné pasti a napíchl se na hlízňový kůl, načež ho udolala sněť. A takhle odejdeme všichni. Bez závěrečné štvanice, bez palebné linie, bez trofejí.
Váš bratr zmizel, jakmile vypukl skandál – odešel do hor, přes Stalvu k Palisádám. Doneslo se mi, že se dal k oddílu námezdných džavrostů a zapojil se do bojů na náhorní rovině.
Botanika, říkáte? Bezpečnější obor než velká zvěř.
* * *
List č. 5: V. trifex aculeatum – trifid ptakožravý Stannageův. Roste v ištárském Velkém přímořském pralese. Masožravá rostlina vylučující sladkou mízu, která láká menší druhy perutníků živících se nektarem, aby je pak utloukla bičovitou čnělkou a lepkavou jedovatou bliznou.
Řezaný papír, tuše, skládaný krepový papír.
* * *
Princezna si rozčesává vlasy. Dělá to každý večer, ať v Tonze či Irsku, na Zemi, na palubě dálnoletu nebo na Venuši. Obřad má neměnný průběh. Poklekne, vytáhne jehlice z pevně stočeného drdolu a rozpustí si vlasy, které jí sahají až k pasu. Pak vezme dva kartáče se stříbrnou rukojetí a začne si ráznými dlouhými tahy rozčesávat vlasy od temene až ke konečkům. Sto tahů odpočítávaných s pomocí tonžské říkanky, kterou moc ráda poslouchám.
Potom vyčistí kartáče, vrátí je do skříňky potažené zeleným suknem, vytáhne lahvičku kokosového oleje a začne si ho vtírat do vlasů. Vzduchem se line sladká kokosová vůně, která mi vždycky připomene kvetoucí hlodáš u nás doma. Počíná si trpělivě, pečlivě, a když je hotová, zavine vlasy opět do drdolu a upevní jehlicemi. Prostý, účelový, opakováním naučený úkol, a přitom mě dojímá téměř k slzám.
Ty její krásné vlasy! Jak mám svou přítelkyni ráda!
Přespáváme v hóvandze, théntském zájezdním hostinci u Velké severní cesty v kantonu Hoa ve Velkém přímořském pralese. Větve stromů škrábou na okenice. Horko, vlhkost i povyk tropený zvířaty jsou nesnesitelné. Tady jsme daleko od svěžího vánku Vestálského moře. Uvadám, ale Latufui si užívá teplo. Stromoví živočichové obývající tento les mají níž posazené hlasy než irští; troubení, houkání a dunivé kvákání. Jak mě mrzí, že tu nemůžeme zůstat přes noc – velkonoc protože ištárský přímořský prales se podle Carfaxe vyznačuje nejvyšší koncentrací světélkujících stvoření na tomto světě – hub, rostlin, zvířat i těch svébytných venušských taxonomických kmenů mezi nimi. Bývá tu jasno skoro jako ve dne. Už jsem pořídila několik studií hvězdnice v denním světle – žádná venušská Botánica by bez ní nebyla úplná –, ale má-li se podařit, nezbývá mi než doufat, že v Lúgaze, kde budeme zahajovat přechod Stalvy, jsou k dostání svítivé barvy.
Má drahá Latufui už se učesala a uložila kartáče do skříňky potažené zeleným suknem. Jak věrná a pravá přítelkyně! Seznámily jsme se v Nuku’alofa během tonžské etapy mé Botaniky jižního Tichomoří. Pozvání přišlo od jejího královského otce, zapáleného sběratele, a na recepci jsem byla představena jeho velmi početné rodině včetně Latufui, která si mě okamžitě získala svým důvtipem, důstojností a energičností. Druhý den mě pozvala na čaj – nesmírně velkolepá záležitost –, kde se mi přiznala, že jako níže postavená princezna může hledat naplnění jedině ve vhodném manželství, kterážto instituce ji ani trochu nezaujala. Odpověděla jsem, že navštěvuji jižní Tichomoří v rámci dočasného odloučení od lorda Rathangana – už několik let bylo jasné, že o mě Patrick nestojí (ani já o něj). Ze dvou urozených dam vzájemně slučitelných potřeb i povah se v tu ránu staly nejlepší přítelkyně a nerozlučné družky. Když se Patrick zastřelil a Rathangan přešel do mého vlastnictví, bylo jen přirozené, že se princezna nastěhovala ke mně.
Neumím si představit život bez Latufui; zároveň se však hluboce stydím, že jsem nebyla zcela upřímná ohledně mé motivace k této venušské expedici. Proč nejsem schopna důvěry? Ach, tajnosti! Ach, přetvářko!
* * *
List č. 6: V. stellafloris noctecandentis – hvězdnice venušská. Nazývá se stejně v théntštině, théšštině i krídštině. Nyní jde rovněž o oblíbenou zahradní rostlinu na Zemi, kde je známá pod nesprávným názvem žárovník. Má podobu trsu bílých bobulí, které v noci světélkují, ačkoli ve skutečnosti jde o kulovité listeny s bioluminiscenčním květem uprostřed. Vybrané odrůdy tradičně zajišťují osvětlení venušských sídel během velkonoci.
Papír, luminiscenční barva (nereprodukováno). Originál je mírně radioaktivní.
* * *
Ve výškovlaku směr Kamahú.
Máme svůj vlastní vagon. Je obložený letitým gotarovým dřevem, které si stále uchovává kořeněnou vůni. Hamaky mi nedělají dobře. Celý vlak se kolébavě, kymácivě pohupuje, až je mi z toho nevolno. V lúgazském karavanseraji to vypadalo jako směšné a zároveň nepraktické zařízení. Zde na Stalvě se však prokázala jeho důmyslnost. Šestimetrová kola nás unášejí vysoko nad trávou, ale bojím se lučních požárů – parní tahač vepředu chrlí oblaka sazí a žhavého popela jako zběsilý.
Vůbec mi nevadí zdržovat se ve vagonu a pracovat na studii stalvské trávy – myslím, že by mohla být krásně plastická. Při kymácivé jízdě často střihnu vedle, ale snad se mi podařilo zachytit její nadýchaný, skoro až ochmýřený ráz. Princezna jako dcera mořského národa je v tomto zvlněném oceánu trávy jako doma a tráví mnoho času na vyhlídkové plošině, odkud jsou vidět vzory vykreslované větrem v porostu.
Právě zde se dala do řeči s mým krajanem, ctihodným Cormakem de Buitlearem. Nevyhnutelně se vetřel do její přízně a za několik minut už popíjel čaj v našem vagonu. Vnitřní planety jsou prolezlé hochy, kteří se vydávají za mladší syny nižších irských šlechticů, ale po několika minutách nenápadného vyzvídání se potvrdilo, že je to nejen ctihodný Cormac – z bagenalstownského rodu de Buitlearů – ve vlastní osobě, ale také můj příbuzný, a to dost blízký, aby věděl o manželově úmrtí i skandálu s Modrou císařovnou.
Náš rozhovor probíhal zhruba takto:
ON: Hydeové z Grangegormanu. Můj otec býval jedna ruka s vaším starším bratrem – jak jen se jmenoval?
JÁ: Richard.
ON: A mladší bratr – nebyl on tak trochu černá ovce? Vybavuji si ten obrovský skandál. S nějakým klenotem – safírem velkým jako drozdí vejce. Ano, přesně tak to stálo v novinách. Drozdí vejce. Jak se jmenoval?
JÁ: Modrá císařovna.
ON: Ano! To je ono. Nějaká marťanská princezna ho věnovala vašemu dědečkovi. Za prokázané služby.
JÁ: Pomohl jí uprchnout přes Thartskou step při převratu v jedenáctém roce a pak dal dohromady Bílou brigádu, aby jí pomohl dobýt zpět Jaspisový trůn.
ON: Jednoho dne jste se probudila a zjistila, že kámen je pryč a po bratrovi se slehla zem. Krádež.
Viděla jsem, že princezna Latufui je celá nesvá z neomalenosti ctihodného Cormaka, ale pokud si osobujeme výsady šlechtického rodu, musíme se hlásit i k jeho hanbě.
JÁ: Nic nedokazuje, že Arthur Modrou císařovnu ukradl.
ON: Ne, to ne. Ale víte přece, jak si lidé na venkově pouštějí hubu na špacír. A musíte uznat, že si to zmizení skvěle načasoval. Jak dlouho už to je? Bože, to jsem ještě musel být úplné prtě.
JÁ: Patnáct let.
ON: Patnáct let. Bez jediného slova? Víte, jestli je ještě naživu?
JÁ: Domníváme se, že uprchl na vnitřní planety. Každých několik let dorazí zpráva o jeho spatření, ale většinou si navzájem protiřečí, takže se jimi dále nezabýváme. Bylo to jeho rozhodnutí. Pokud jde o Modrou císařovnu, nepochybuji, že už byla dávno rozřezána a rozprodána.
ON: A teď vás potkávám na výpravě po vnitřních planetách.
JÁ: Sestavuji nové album vystřihovánek – Botaniku Veneris.
ON: Zajisté. Smím-li být tak smělý, lady Rathangan – Modrá císařovna. Věříte, že ji Arthur vzal?
A já mu neodpověděla slovně, jen jsem skoro nepostřehnutelně zavrtěla hlavou.
* * *E
Princezna Latufui byla celý večer roztěkaná – mám na mysli dobu předcházející spánku, neboť do velkovečera zbývá ještě mnoho pozemských dní. Budeme se vůbec kdy umět přizpůsobit tomu monstróznímu venušskému kalendáři? Arthur zde prožil patnáct let – že by vplul nejen do jiného světa, ale i do jiného času, jiného kalendáře? Pracovala jsem na výstřižku stalvské trávy – zjistila jsem, že ohnutá kolénka jí dodala nezbytnou trojrozměrnost ale nedávala jsem do toho srdce. Latufui popíjela čaj, mořila se s vyšíváním a postrkovala noviny sem a tam, až najednou nakvašeně rozrazila dveře našeho kupé a vyzvala mě, abych jí dělala společnost na vyhlídkové plošině.
Houpává jízda výškovlaku mě nutila vší silou svírat zábradlí, ale náhorní planina byla ostrá a svěží jako naškrobené prádlo a dlouhá čára na horizontu za dýmajícím komínem a tepajícími písty tahače byly Exxské palisády – šedá zeď táhnoucí se od obzoru k obzoru. Štíty se ukrývaly za mraky jako za oponou spuštěnou z oblohy.
Proti šedým horám se tmavě rýsovaly věžičky kamahúských hvězdáren. Zde se rozkládala pravlast théntů a mnou zmítaly obavy, protože někde mezi těmi věžemi a minarety je húndavi, théntské opiové doupě, jehož majitel by mi mohl sdělit další část bratrova příběhu – příběhu čím dál temnějšího a znepokojivějšího. Ta osoba není člověk.
„Ido, drahá přítelkyně. Musím se tě na něco zeptat.“
„Cokoli, drahá Latufui.“
„Musím říci, že je to otázka, která se nepokládá snadno.“ Vynechalo mi srdce. Věděla jsem, na co se zeptá.
„Ido – vydala ses na tento svět hledat svého bratra?“ Prokázala mi laskavost přímé otázky. Dlužila jsem jí přímou odpověď.
„Ano. Přijela jsem vypátrat Arthura.“
„Myslela jsem si to.“
„Jak dlouho?“
„Už od Ledech-Olkoje. Ach, to nevyznělo tak, jak mělo. Když jsi odešla nakoupit papíry a klovatinu a vrátila ses s prázdnýma rukama.“
„Setkala jsem se s mužem jménem Stafford Grimes. Věděla jsem o něm, že se viděl s mým bratrem, když přiletěl na tento svět. Nasměroval mě do Jez-Toku za panem Okiringem, který dřív lovíval na asdžanech.“
„A Kama-ú? Jde o další článek řetězu?“
„Ano. Ale Botanica není žádný podfuk. Mám povinnosti vůči sponzorům – stav mých financí znáš stejně dobře jako já, Latufui. Zesnulý hrabě Rathangan měl rozhazovačné sklony. Panství je kvůli němu na mizině.“
„Lituji, žes mi nedůvěřovala. Všechny ty týdny plánování a organizování. Mapy, trasy, letenky, meziplanetární hovory s delegáty a jednateli. Tak moc jsem se těšila! Výprava na jiný svět! Pro tebe to však od počátku bylo něco jiného. Nic z toho nebyla celá pravda. Nic z toho nebylo upřímné.“
„Ach, má drahá Latufui…“ Jak jsem jí ale mohla říci, že jsem jí to neprozradila, protože jsem se bála, co se z Arthura mohlo stát? Obavy, v nichž jako by mne utvrzoval každý zničený život, který se protnul s jeho. Co zde najdu? Zůstalo ještě něco z toho divokého, bezstarostného chlapce, který se v mých vzpomínkách honil s Bublinou, naším starým psem, po letních trávnících Grangegormanu? Bude ochotný mě vyslechnout? „Je třeba napravit křivdu. Vyrovnat starý dluh. Rodinná záležitost.“
„Patřím do tvého domu, ale ne do tvé rodiny,“ pronesla princezna Latufui. Její slova se ježila pravdou, která mě drásala. „Takhle to v Tonze neděláme. Máte odlišné zvyky. A to jsem si myslela, že jsem víc než jen společnice.“
„Ach, má drahá Latufui.“ Sevřela jsem její ruce do svých. „Pro mě jsi mnohem, mnohem víc než jen společnice. Jsi můj život. Ze všech lidí právě ty bys však mohla mít pochopení pro mou rodinu. Jsme na jiném světě, a přitom mám pocit, že jsme nedaleko Rathanganu. Hledám Arthura a nevím, co najdu, ale slibuji ti, že ti sdělím vše, co se od něj dozvím. Všechno.“
To už položila svou ruku na mou, a tak jsme stály s propletenýma rukama u zábradlí vyhlídkové plošiny a pozorovaly, jak se špičaté věžičky Kamahú vynořují ze stalvských travin.
* * *
List č. 7: V. vallumque foenum – kopinice stalvská. Další nepozemský druh, který si získává oblibu v okrasných terestrálních zahradách. Na Zemi však nedopadá tolik slunečního světla, aby vyrostla do plné stalvské výšky. V nářečí stalvských théntů nazývaná jetien.
Karton, průklepový papír, vlnitý papír, lak. Vystřihovánka je jedinečná tím, že se skládá ze tří částí. Originál uložený v dublinské Knihovně Chestera Beatty ho je vystavován zásadně rozložený.
* * *
Jménem Velitele hvězdné oblohy a Všeobjímající duchovní rodiny vítejte v mém húndavi. Nechť ápsové promlouvají, gávandové pějí a thúové se dělí o svá tajemství.
Naprosto chápu, že jste se nepřišla napít. Jde však o běžný pozdrav. Jsme hrdí na titul nejtradičnějšího húndavi v kantonu Exxá.
Obtěžuje vás ta hudba? Ne? Většině pozemšťanů je protivná. Naneštěstí jde o neoddělitelnou součást typického húndavi.
Váš bratr, ano. Jak bych na něj mohl zapomenout? Vděčím mu za život.
Bojoval jako muž, který boj nenávidí. Když jsme na náhorní rovině rozbíjeli hrnčířské dílny a zapalovali Porcelánová města po celém Údolí pecí, byli u toho tací, z nichž při prolévání krve sálala láska a radost, i tací, jejichž obličeje halila tma, jako by měli duši zanesenou sazemi. Váš bratr byl jedním z nich. Lidské výrazy jsou pro nás obtížně dešifrovatelné – máte dřevěné obličeje, jako masky. V jeho tváři jsem však viděl, že se mu hnusí to, co dělá. A právě to z něj dělalo vynikajícího džavrosta. Jsem starý voják z povolání; zažil jsem mnoho, mnoho nováčků. Ty, co násilí milují, je lepší propustit, pokud se nedokážou ukáznit. Když však žoldnéř nenávidí to, čím si vydělává, musí jej pohánět nějaká hlubší temnota. Musí existovat něco, co nenávidí ještě víc než páchat násilí.
Určitě vám ta hudba nevadí? Naše souzvuky a akordové sekvence údajně způsobují nepříjemnou elektrickou rezonanci v lidském mozku. Takové malé záchvaty. My ji shledáváme nanejvýš konejšivou. Jako rytmus oplodněného lůna.
Váš bratr k nám přišel na úsvitu 6817. velkodne. Uměl jezdit na grápovi, bivakovat, vařit a zacházet s čepelí i šípem. Nikdy jsme se našich džavrostů na nic nevyptávali – časem zodpovědí všechny otázky sami –, ale vítr roznáší zvěsti jako chmýří thagúnu. Byl to nižší šlechtic a hazardní hráč; byl to zloděj a vrah; byl to svůdce a zrádce. Nic, co by ho činilo nezpůsobilým. Naopak mu to šlo ke cti.
Vévodkyně z Jeú vedla za Starých časů urputný spor se sousedním vévodou z Hettetenu o právoplatnou vládu nad náhorní rovinou plnou výnosných hrnčíren. Odnepaměti to byl nedosažitelný kraj, nezávislý a svéhlavý, který choval pramalou úctu k bohům i vévodům. Války se dědily z generace na generaci, ničily majetky i dobrá jména, a když nakonec zvítězili Jedové, obyvatelé planiny už dávno zapomněli, že kdy měli pány a vládkyně a sliby věrnosti. Na zemi i ve hvězdách platí, že lidé by měli být poslušní, skromní a dobře vedení, a vévodkyně z Jeú se tudíž jala ukázňovat lid. Její vojsko bylo rozprášeno v porcelánových válkách, a tak najala žoldnéře. Mezi jinými i mou dřívější jednotku – Gelletovy džavrosty.
Dodnes o nás mluvívají, tam na planině. Jsme jejich velkonoční můry, které straší ve snech jejich dětí. Jsme legenda. Jsme Gelletovi džavrosti. Jsme novodobí démoni.
Řádili jsme celý velkoden a celou velkonoc. Zapalovali jsme nadoblačné hvězdné svatyně Džávapandy, které hořely jako komíny. Rozbíjeli jsme pohřební nádoby a rozdupávali kosti význačných Túreňanů. Plundrovali jsme domy svatých, upalovali staršiny a kotky v jejich příbytcích. Chytali jsme vzbouřence do las a vláčeli je za grápy kolem vesnice, pořád dokola, dokud nezůstalo jen krvavé lano. Vyháněli jsme z domovů celé obce a štvali je přes náhorní rovinu, dokud jejich těla nezmizela pod navátým sněhem. A Arthur byl po mém boku. Nebyli jsme přátelé – historie tohoto světa je příliš obsáhlá na to, aby mezi člověkem a théntem mohlo vzniknout přátelství. Byl můj badán. Vy pro to nemáte ani pojem, natož slovo. Zapálený kolega. Bratr bez příbuzenského vztahu. Druh ve víře…
Zabíjeli jsme, zabíjeli a zabíjeli. A v našich stopách šli vojáci vévodkyně z Jeu – nastolovali pořádek, opravovali města a nabízeli ochranu před vraždícími renegáty. Všechno to byla součást strategie. Vévodkyně z Jeú věděla, že obyvatelé planiny ji nikdy nebudou milovat, ale mohla se stát jejich spasitelkou. A tak naplánovala závěrečné násilnosti. Jaká ohavnost! Vyslali nás do Glehenty, hrnčířského města na okraji Údolí pecí. Měli jsme tam vtrhnout do glotún – rodidelnic – a povraždit všechny norovozence do posledního kotka. Jeli jsme, Arthur po mém boku, a přestože lidské emoce jsou mi cizí a neuchopitelné, znal jsem je dost dobře, abych uměl vycítit bouři v jeho srdci. Už padal noční sníh, když jsme vjížděli do Glehenty osvětlené deseti tisíci hvězdnicemi. Obyvatelé před námi couvali a zamykali dveře. Projížděli jsme srdcem města kolem obrovských kónických pecí ke glotúnám. Mateře se vrhaly před naše grápy a my je sráželi na zem. Arthurova tvář byla temnější než velkopůlnoc. Odtrhl se od útvaru a rozjel se k samotnému Gelletovi. Vyrazil jsem za ním. Viděl jsem, jak mezi vaším bratrem a naším velitelem padají slova. Neslyšel jsem jaká. Pak Arthur vytáhl blašketu a jediným výstřelem proměnil celý hořejšek Gelletova těla v popel. V následné potyčce jsem zastřelil tři naše vojáky; pak už jsme uháněli žhnoucími ulicemi, naše kopyta duněla na porcelánové dlažbě a v zádech jsme měli někdejší Gelletovy džavrosty.
A tím jsme je zachránili. Vévodkyně z Jeú totiž nařídila své osobní gardě, aby nás napadla už během útoku, rozprášila nás a dosáhla tak dvou důležitých vítězství – zaskvěla se v roli zachránců Glehenty a zároveň zničila veškeré důkazy komplotu. Váš bratr a já jsme spustili past, což jsme ovšem zjistili až o mnoho leguí a měsíců později, daleko od náhorní roviny. Na úpatí Deseti tisíc schodů jsme se rozdělili – zdálo se nám to bezpečnější. Už jsem ho pak nikdy neviděl, ale doneslo se mi, že zamířil po schodech dolů, k pelerinkám. A jestli ho najdete, neříkejte mu prosím, co se ze mě stalo. Tohle je ostudný podnik.
A já se stydím, že jsem vám vylíčil tak temnou a krvavou pravdu o vašem bratrovi. Nakonec se však zachoval čestně. Jednal správně. Záchrana viníků byla jen neúmyslným důsledkem, z jakých se skládají naše životy.
Jistěže můžeme v rozhovoru pokračovat na terase húndavi. Varoval jsem vás, že ta hudba dráždí lidský sluch.
* * *
List č. 8: V. lucerna vesperum – schaefférie, večerní svíce. Solitérní strom rostoucí v předhůří Exxských palisád v Ištárii. Snadno rozeznatelný podle četných vzpřímených luminiscenčních květů, které se rozvíjejí v průběhu venušského velkovečera a velkosvítání.
Ztvárněny jsou pouze květy. Karton, skládaný a řezaný krepový papír, luminiscenční barva (nereprodukováno). Originál je rovněž mírně radioaktivní.
* * *
Z konečné zastávky v Kamahú vede ozubnicová dráha ke konventu Hvězdných pelerinek. Zvláštní linka Hvězdná vyhlídka odváží poutníky k otevřenému nebi. Náš vagon je malý, přepychový, složitý a důmyslný oním typicky théntským způsobem, a také nesmírně únavný. Dráha je zbudována ve šroubovici procházející vnitřkem hory Ók, takže jízda sestává z nekonečného svištění tunelem střídaného s kratičkými oslnivými okamžiky prozření, když se vynoříme na nechráněném horském úbočí. Nic pro ty, kdo trpí závratí!
A tak hodinu za hodinou stoupáme po spirále na vrchol Óku.
Hrajeme s princeznou Latufui jednu partii měsíčního whistu za druhou, ale myšlenkami jsme kdovíkde. Mé neblahé tušení zesílilo po rozhovoru s majitelem théntského húndavi v Kamahú. Princezna je znepokojená mými obavami. Nakonec už to nedokáže déle snášet.
„Pověz mi o Modré císařovně. Pověz mi všechno.“
* * *
Jako malé mi vštípili dvě instrukce pro případ požáru – zachránit psy a Modrou císařovnu. Drahokam mě skoro celý život provázel jako přízrak, přítomný, ale neviděný, obcházející Grangegormanem a životy v něm obsaženými. Vybavuji si, že jsem ho jednou spatřila v raném dětství, aniž jsem se ho dotkla, ale nedůvěřuji té vzpomínce. Představy se až příliš snadno stávají vzpomínkami a vzpomínky představami.
My, co patříme k pozemkové šlechtě, jsme v mnoha ohledech nesvobodní. Richard měl zdědit panství, Arthur se měl prosadit v širých světech a já se měla co nejlépe provdat; pozemek k pozemku. Rathanganské baronství se řadilo k nejžádanějším v Kildare navzdory Patrickově zjevnému odhodlání dotáhnout je před konkurzní soud. Sňatek byl domluven a Patrick byl okouzlující a smělý, náruživý sportovec a nadmíru pohledný muž. Naše síly byly vyrovnané – uštěpačné poznámky z obou polovin hrabství. Modrá císařovna patřila k mému jmění za neoddiskutovatelného předpokladu, že zůstane uschována u mých právníků. Patrick se hádal – a tehdy jsem poprvé vytušila jeho pravou povahu; svatba byla odvolána, svatba byla sjednána, svatba byla odvolána, svatba byla opět sjednána a ohlášky zveřejněné. Poté byla dohodnuta prohlídka, aby si jeho lidé mohli sepsat a ocenit hydeovská jmění. Poprvé, co kdo pamatoval, byla Modrá císařovna vyňata z trezoru a vystavena. Modrá jako širý Atlantik a stejně tak bezmezná a průzračná. Ve světle toho drahokamu ses mohla navěky ztratit. A ano, byl velký jako drozdí vejce.
A pak nastal ten okamžik, na kterém se shodují všechny historky – výpadek osvětlení. V Grangegormanu to nebylo nic neobvyklého – hydroelektrárnu instaloval tentýž dědeček, který si přivezl Modrou císařovnu –, ale když se opět rozsvítilo, safír byl pryč i se suknem, skříňkou a vším ostatním.
Dovolávali jsme se cti všech přítomných dam a pánů. Na dalších pět minut se zhasne a až se světla opět rozsvítí, Modrá císařovna bude zpátky v hydeovském pokladu. Nebyla. Naši lidé naléhali, ať zavoláme policii, Patrickovi lidé byli zdrženlivější, jelikož věděli, jak snadno jejich klient tíhne ke skandálu. Rozhodli jsme se znovu apelovat na čest – jestli nebude Modrá císařovna do rána vrácena, zavoláme policii.
Ráno chyběla nejen Modrá císařovna, ale i Arthur.
Na naše zavolání dorazila Garda Síochána. O Arthurovi jsme naposledy slyšeli, že odletěl k vnitřním planetám.
Svatba proběhla podle plánu. Byl by to ještě větší skandál, kdybychom ji odvolali. Patrickovi ta aféra nešla z hlavy; umíral přesvědčený, že jsem se s Arthurem spikla, aby mu Modrá císařovna nepadla do rukou. Nepochybuji, že by vymyslel, jak mě přinutit, abych drahokam převedla na něj a on ho mohl prodat. Floutek.
Co se týče Modré císařovny – mám pocit, že Arthur musí být nablízku. Nelze utíkat věčně. Setkáme se a pravda vyjde najevo.
* * *
Pak se náš vagon zalil světlem, když vlak vyjel z tunelu na poslední rampu, a před námi se objevily věžičky a kupole konventu Hvězdných pelerinek se sněhovým popraškem navátým z horských vrcholků.
* * *
List č. 9: V. aquilonis vitis visionům – litoralie severní neboli duchovnice popínavá. Běžná popínavka v lesích na jižních svazích ištárské náhorní roviny, zdomácnělá a masově pěstovaná na théntských zahradních terasách. Má krásné bílé trubkovité květy, ale oblibu si získala především svými plody. Výluh z vymačkané šťávy (pula) navozuje v organismu venušanů silné sluchové halucinace a představuje základ mystického théntského kultu húndavi. U pozemšťanů vyvolává silnou euforii a pocit všemohoucnosti.
Papír napuštěný alkaloidem. Ida Granville-Hydeová použila při tónování papíru théntský výluh z duchovnice. Údajně si dodnes uchoval mírně halucinogenní účinky.
* * *
Vyjdeme si k vyhlídkovému pavilonu? Pozemšťanům by do něj měl být vstup zakázán – technicky vzato jde o rouhačství, posvátný prostor a tak dále –, ale pelerinky nad tím přivírají oko. Za ten kašel se omlouvám… hrůza, co? Jako když rachtáte drobnými v igelitovém sáčku. Studený vzduch asi mým plicím moc neprospívá, ale v téhle fázi už mi to může být jedno.
Tamhle je Soumračný štít. Uvidíte ho, až se protrhá oblačnost. Protrhává se každý velkovečer a každé velkosvítání, vždycky na několik pozemských dní. Sahá výš, mnohem výš, než si umíte představit. Vzhlédnete k němu, pak výš a ještě výš a za ním uvidíte hvězdy. Proto se tady usadily pelerinky. Takové rozumné náboženství. Hvězdy jsou bozi. Jedna hvězda, jedno božstvo. Jednoduché. Žádná víra, žádné nebe, žádný trest, žádný hřích. Jen vzhlížíte k nebi a žasnete. Modrá perla, tak říkají naší planetě. Třeba je to ten důvod, proč jim na nás záleží. Protože jsme přišli z míst, kde dlí bohové? Kdyby jen věděly. Jsou opravdu moc laskavé.
Omlouvám se. Vážně fantastická věc, tenhle théntský odvar. Nemám vůbec žádné bolesti. Vědět, že z tohohle žluklého masa vyklouznu zabalený do blažených myšlenek a analgetického oparu, je nesmírně uklidňující. Jsou tak laskavé, tyhle pelerinky. Tak laskavé.
Teď se podívejte doprava. Tam. Vidíte? To schodiště vytesané do skály, které stoupá výš a výš? To je Deset tisíc schodů. Stará přístupová cesta k náhorní rovině. Putovalo po nich všechno – lidé, zvířata, zboží, tyčaři s palankýny, kupci, poutníci i armády. Váš bratr. Sledoval jsem ho přímo odsud z pavilonu. Už jsou to tři roky, nebo snad pět?
Na ten jejich velkoden si člověk nikdy nezvykne. Čas vám začne splývat.
Byli jsme velcí přátelé, jako všichni závislí. Nedošla byste takhle daleko, aniž byste si uvědomila jisté pravdy o vašem bratrovi. Spojuje nás úpadek. Je to roztomilé. Jak bychom dali svět do pořádku nad jednou lahví tohohle svinstva za druhou. Hned pochopil, jak se to s tímhle místem má doopravdy. Je to cesta ke hvězdám. Čekárna u Boha. A my v ní bloudíme, tenhle zástup klopýtajících trosek oslněných záblesky hvězd. Drahý Arthur.
Všichni jsme tady zbloudilé duše, ale jeho pronásledovaly přízraky. Dílo dokonané i nedokonané, jak se to říká v knize modliteb. Můj otec byl vikář – nebo to není znát? Nikdy nemluvil dopodrobna o době strávené u džavrostů. Naznačoval – snad i chtěl, moc chtěl, ale bál se, aby mi nezkazil spaní. Znáte to staré úsloví, že sdílená starost je poloviční starost? Odporná lež. Sdílená starost je dvojnásobná starost. Ale mohl jsem ho tu zastihnout ve kteroukoli velkodenní i velkonoční dobu, jak sleduje karavany a tyčařské konvoje proudící po schodech nahoru a dolů.
Náhorní porcelán, říkával. Tak jemný, že si skrz něj můžete číst v bibli. Každičký šálek, každičký talíř, každičká váza a mísa doputovala po schodech dolů na ramenou tyčaře. Už víte, že sloužil na náhorní rovině u vévodkyně z Jeú, při pacifikaci. To jsem tady ještě nebyl, ale Aggers ano a tvrdil, že byl vidět kouř, nesčetná oblaka dýmu tak hustého, že bylo pořád zataženo a pelerinky nezahlédly hvězdy po celý velkoden. Arthur vždycky jen poznamenal, že z toho bude kvalitní porcelán. Proto je porcelán z Údolí pecí tak jemný – díky kostem, kostem mrtvých, rozemletým na prach. Odmítal z těch šálků pít, říkával, že je to jako pít z lebky.
Povím vám ještě něco o závislých – nikdy se toho nezbavíte. Jen nahradíte jednu závislost jinou. Přinejlepším můžete doufat v lepší závislost. Někdo se stane závislým na bohu nebo bozích, někdo se vrhne do konání záslužných činů, nebo do sebevzdělávání, nebo do ušlechtilých myšlenek, nebo do pomoci ostatním, Bůh nás ochraňuj. Co sé mě týče, mou neřestí je zahálka – jsem opravdu hrozný lenoch. Není nic snazšího než nechat roční období plynout kolem; líné dny a nečinné noci, během nichž se postupně prokašlávám ke svému konci. Pro Arthura to byly vidiny. Vídal divy a hrůzy, anděly a démony, naděje a obavy. Nefalšované vidiny schopné dohnat člověka ke slávě či smrti. Vizionářské vidiny. Čekalo to na náhorní rovině, za zákruty a serpentinami Deseti tisíc schodů. Nikdy jsem nepochopil, o co přesně šlo, ale pohánělo ho to vpřed. Stravovalo ho to. Užíralo mu to spánek i chuť k jídlu. Užíralo mu to tělo, duši i příčetnost.
Během velkonoci se to zhoršovalo… Ve velkonoci je všechno horší. Sníh vířil po schodech a on v něm viděl obrazy – tváře – a slýchal hlasy. Tváře a hlasy lidí, kteří zahynuli tam nahoře na planině. Musel jít za nimi, vydat se vzhůru do Údolí pecí a požádat tamní obyvatele, aby mu odpustili – nebo ho zabili.
A tak šel. Nemohl jsem mu bránit – a nechtěl jsem mu bránit. Rozumíte mi? Sledoval jsem ho přímo odsud z pavilonu. Pelerinky nejsou naše žalářnice a kdokoli může odejít, když se mu zachce, ačkoli Arthur byl jediný, koho jsem odsud kdy viděl odcházet. Odešel navečer, když se Soumračný štít zbarvil do fialova. Ani jednou se neohlédl. Nevěnoval mi jediný pohled. Díval jsem se, jak stoupá po schodech k támhletomu zákrutu. Pak mi zmizel z očí. Už jsem ho nikdy neviděl a neslyšel jsem o něm ani slovo. Ale tyčaři scházejí po schodech s historkami, které se donesou až na tuhle rozhlednu – historky o jasnovidci, vizionáři. Když zvednu hlavu, mám pocit, že vidím, jak z náhorní roviny stoupá dým.
Škoda, že se nezdržíte, abyste viděla, jak se protrhává oblačnost kolem Soumraku, a mohla jste se podívat na hvězdy.
* * *
List č. 10: V. genetric nives – matice sněžná (přímý překlad z théntštiny). Půdokryvná vysokohorská rostlina vyskytující se v oblasti Exxských palisád. Tvoří rozsáhlé koberce čítající tisíce drobných bílých kvítků.
Nejpropracovanější vystřihovánka v celé Botanice Veneris. Každý kvítek má tři milimetry v průměru. Papír, tuš, kvaš.
* * *
Zvysoka našlapující arachnovůz mě vynesl po Deseti tisících schodech kolem karavan tyčařů s ohnutými zády a rameny zkřivenými nemilosrdnou vahou nejjemnějšího porcelánu.
Všech dvanáct vystřihovánek tvořících Botaniku Veneris jsem předala princezně spolu s popisy a botanickými poznámkami. Bránila mi v odchodu, věšela se na mě, jejím tělem lomcovaly vzlyky zklamání a strachu. Je to nebezpečné; chmurný kraj v předvečer velkonoci. Nedokázala jsem ji přesvědčit, proč musím po schodech vystoupat sama, neboť jsem nepřesvědčila ani sebe samu. Ten jediný pravý důvod jsem jí prozradit nemohla. Ach, jak ohavně jsem se k ní zachovala! K mé nejdražší přítelkyni. A co hůř – falešně.
Stála tam a dívala se, jak můj arachnovůz šplhá po schodech, dokud mě zákrut schodiště neodnesl z dohledu. Musí být pravda vždy splacena falší?
Myslím na ni, jak si rozpouští dlouhé vlasy a rozčesává je pevnými, rovnými, krásnými tahy, a pero mi vypadává z prstů…
* * *
Egayhazy je uzavřené město; skrčené, zahalené, sevřené. Má úzké ulice a jeho budovy se tisknou k sobě; domovní štíty jsou ověnčené tolika hvězdnicemi, že to budí dojem permanentní slavnosti. Nic však nemůže být pravdě vzdálenější – Egayhazy je zlobné město, útočné a zakřiknuté; vzdorné. Svůj ledbechteltai mám vždy v kabelce. Ten hněv však není adresován mně, navzdory příběhu, který jsem slyšela v kamahúském húndavi; mí pozemští krajané na tomto světě neudělali našemu druhu dobré jméno. Je to hněv okupované země. Na zdech a dveřích jsou vylepená prohlášení vévodkyně z Jeú, jedna vrstva za druhou; její zástava s rodovým motivem čtyř bílých rukou vlaje nad veřejnými budovami, ze stožáru rozhlasového vysílače, z věžních hrotnic i ze šibenic. Její džavrosti hlídkují v ulicích tak těsných, že se jimi stěží protáhnou jejich grápové. Egayhazští občané za nimi vrhají břitké pohledy a mumlají horalské kletby. A je tu i další symbol, květ s osmi plátky v modři tak tmavé, že skoro až září. Vídám jej narychlo obkreslený na zdech, dveřích a okupačních plakátech. Vídám jej na odznáčcích připevněných na prošívaných egayhazských kabátech a ve skleničkách postavených za okny v přízemí. Na jentském tržišti jsem na vlastní oči viděla, jak džavrosti převrátili a rozkopali stánek se zeleninou, který se opovážil nabízet pár kytiček těchto modrých kvítků.
* * *
Personál v mém hotelu se tvářil podezřívavě, když mě viděl zpaměti skicovat ten modrý květ odboje. Objasnila jsem jim, co dělám, pak jsem jim ukázala několik fotografií a zeptala se, co je to za květinu. Běžná rostlina náhorní roviny, řekli mi. Roste v chladném dechu horského sněhu, malá, nepoddajná a houževnatá. Nejpozoruhodnější na ní je, že rozkvétá v době, kdy nekvete nic jiného – uprostřed velkonoci. Říká se jí svlačněnka půlnoční, ale má i jiný, novější název, který se začal používat po okupaci – modrá císařovna.
V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem našla Arthura.
Nad Údolím pecí se vznáší nepolevující příkrov sirného dýmu podbarveného pekelným svitem keramických pecí, který se line zdola. Rozvinutá výroba keramiky na vyvýšené planině bez stromů? Čím se v pecích topí? Výpal obstarávají sopečné komíny, které však dělají z této protáhlé soutěsky na úbočí Túlúwery miniaturní peklo plné hlíny, kostí, porcelánových střepů, písku, strusky a síry, po níž vás škrábe v krku. Glehenta je poslední Porcelánové město, zaklíněné do ústí doliny, kde s sebou řeka Iddis stále ještě nese vzpomínku na svěžest a čistotu. Hrnčířské dílny podobné překoceným vázám se sklánějí k sobě jako ženy zabrané do družného hovoru.
A zde je dům, k němuž mne dovedly otázky; přesně takový, jak mi ho popsali informátoři – ne největší, ale dost možná nejhrozivější; ne nejhonosnější, ale dost možná nejvýznačnější, schovaný v boční uličce. Na střeše má vyvěšenou vlajku a mně se zatajil dech – ne čtyři bílé ruce vévodkyně z Jeú, to nikdy, ale ani Modrá císařovna. V kouřem prosyceném větru se třepotala ruka s dýkou grangegormanských Hydeů.
* * *
Bylo třeba jednat rychle; váhat by znamenalo zakolísat a selhat, odvrátit se a odejít zpátky Údolím pecí k Deseti tisícům schodů. Rozezním keramickou zvonkohru. Zevnitř se ozve zachrčení a povzdech. A pak hlas – rozedraný na cáry, přetažený a unavený, ale nezaměnitelný.
„Jen pojď dál. Už na tebe čekám.“
* * *
List č. 11: V. crepitant movebitvolutans – bludička Wescottova. Větrem unášená popínavka původně z oblasti Exxských palisád. Vytváří pevné kulovité spletence úponků, které se během venušského velkodne oddělují od zakrnělé podnože a vítr je roznáší po krajině. Hlavní kalich obsahuje dřevnaté ořechy, které libozvučně chrastí, když je bludička v pohybu.
Řezaný papír, malovaný, vrstvený a slepovaný. Vystřihovánka se skládá z více než třiceti vrstev.
Jasnovidcův příběh
Čaj?
Dávám si ho posílat z Kamahú, když tyčaři vyrážejí na zpáteční cestu. Pořádný čaj. Irská ranní směs. Dostat vodu do varu v téhle nadmořské výšce není žádná legrace, ale je to takový můj malý obřad. Měl jsem tě poprosit, ať nějaký přivezeš s sebou. Věděl jsem, že po mně pátráš, už když jsi vyrážela z Lúgazy. Myslíš, že si kdokoli může jen tak vesele nakráčet do Glehenty? Caj.
Vypadáš dobře. Roky tě ušetřily. Já vypadám děsně. Netvrď mi, že ne. Vím to. Ale mám výmluvu. Umírám, abys věděla. Výluh z duchovnice si od člověka bere tolik, kolik dává. A tenhle svět dává lidem zabrat. Velkodny – nikdy si na ně tak úplně nezvykneš – a to podnebí; když to není řídký vzduch tady nahoře, jsou to plísně, snětí a výtrusy tam dole. A ultrafialovka. Vysuší tě, spálí tě na troud. Zdejší ranhojič mi už vypálil aspoň dvacet melanomů. Ne, já umírám. Vyhnívám zevnitř. Kožený pytel šlichty a kostí. Ale ty vypadáš moc dobře, Ido. Tak Patrick se zastřelil. Mně ti přijde, že to měl udělat už před patnácti lety. Mohl nám všem ušetřit… ale co. Jsem rád, že jsi šťastná. Jsem rád, že máš někoho, komu na tobě záleží a chová se k tobě tak, jak si zasloužíš.
Jsem Milosrdný, Jasnovidec, Prorok Modré perly a umírám.
Přišel jsem stejnou ulicí jako ty. Nepřijel jsem, šel jsem pěšky přímo do centra. Nevěděl jsem, co mám čekat. Ticho. Rozlícený dav. Kameny. Kulky. Že projdu městem a na druhém konci vyjdu ven, aniž by se otevřely jediné dveře. V posledním domě se dveře otevřely a ven vyšel starý pán, který si stoupl přede mě a zatarasil mi cestu. „Tebe znám.“ Ukázal na mě. „Přijels té noci s džavrosty.“ To už jsem si byl jistý, že zemřu, a nepřišlo mi to zase tak špatné. „Tys byl ten milosrdný, který ušetřil naše mladé.“ Pak zašel dovnitř, přinesl mi porcelánový šálek vody, já ho vypil a pak už jsem tady zůstal. Jsem Milosrdný.
Došli k závěru, že je mi souzeno dovést je ke slavnému vítězství, nebo spíš ke zkáze. Snad se tím učiní spravedlnosti zadost. Mám totiž vidiny, víš – vracejí se mi halucinace. Pulci účinkuje na pozemšťany jinak než na thénty. Ne, jsou dost střízliví na to, aby nevěřili v božská vnuknutí a podobné nesmysly. Potřebují maskota – kajícný žoldák je dobrá role a nějaký ten blábol, co občas vypadne z mojí rozhašené palice, taky nepřijde nazmar.
Je ten čaj, jak má být? Dostat vodu do varu v téhle výšce není žádná legrace. Že už jsem to říkal? Nevšímej si toho – to jsou ty halucinace. Říkal jsem ti, že umírám? Ale moc rád tě vidím; kolik už je to let?
A Richard? Děti? A Grangegorman? A je ještě Irsko… no jistě. Co bych dal za jediný pohled na zeleň, za trochu letního slunce a modré oblohy.
Už jsem byl podvodník a milenec, voják a narkoman, a teď se ze mě na sklonku života stal revolucionář. Šlo to překvapivě snadno. Veškerou práci oddře Skupina Sedmi; já jen vyhlašuju tajemně znějící průpovídky, které se odsud šíří do Egayhazy jako luční požár. To já jsem přišel s motivem Modré císařovny – svlačněnka půlnoční, co kvete ve tmě, v chladném dechu horského sněhu. Trefné. Není to zrovna národ básníků, tihle hrnčíři. Vytlačili jsme vévodkyni z Údolí pecí i Ištárské planiny; všude jí kladou odpor, ale tak lehce se nároku na náhorní rovinu nevzdá. Bylas v Egayhazy – vidělas, kolik tam má mužů. Shromažďují se vojska a moji agenti hlásí, že soutěskami v Palisádách přilétají vzducholodě. Schyluje se k útoku. Vévodkyně uzavřela spojenectví s rodem Šorthů – dohodli se, že si nějak rozdělí planinu mezi sebe. Čelíme přesile. Jsme v nevýhodné pozici, nemáme dost zásob a nemáme kam utéct. Než skončí velkoden, půjdou si vzájemně po krku, ale to nám už může být jedno. Vévodkyně by mohla ušetřit pece – je to zdroj příjmů. Mně je to fuk. Beztak se toho nedožiju. Měla bys odjet, Ido. Lokální války a pula – drž se od nich dál.
Á. Umm. Další halucinace. Zkracují se, ale o to jsou silnější.
Hrozí ti nebezpečí, Ido. Odjeď před setměním – obvykle útočí v noci. Já musím zůstat. Milosrdný, Jasnovidec a Prorok Modré perly nesmí opustit svůj lid. Ale je dobře, moc dobře, žes přijela. Tohle je hrozný kraj. Neměl jsem sem jezdit. Nejlepší léčky jsou ty nejpomalejší. Cesta do nich vede všemi těmi místy, všemi těmi životy, všemi těmi roky, ani ti nedojde, že už jsi v pasti, avšak když se najednou otočíš, zjistíš, že nad tebou spadla klec. Odjeď co nejdřív, Ido… odjeď teď hned. Nemělas sem jezdit. Ale… ach, jak se mi hnusí pomyšlení, že zemřu na téhle úděsné planině. Vidět tak opět Irsko…
* * *
List č. 12: V. volanti museo – létající mech. Výstřižek znázorňuje část symbiotického živočicha lehčího než vzduch, který se vyskytuje ve výše položených oblastech Venuše. Rostlinnou část tvoří nařasený závoj velmi lehkého převislého mechu, který odvádí vlhkost ze vzduchu a nízké oblačnosti. Živočišná část není ztvárněna.
Cupovaný papír, klovatina.
* * *
Stanul ve dveřích svého porcelánového domu s holí, o kterou se ztěžka opíral, a kapesníkem přitisknutým k ústům a nosu kvůli sopečným výparům. Zkoušela jsem ho přesvědčit, aby odjel se mnou, ale ať už se z něj stal kdokoli, stále je to Hyde z Grangegormanu, tvrdohlavý jako starý osel. Má v sobě touhu po smrti, cosi prastarého, ubíjejícího a neúnavného, s nesmírně vlídným pohledem.
„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem a bez dalších formalit mu podala skříňku.
Povytáhl obočí, když ji otevřel.
„Á.“
„Ukradla jsem Modrou císařovnu.“
„Já vím.“
„Nesměla padnout Patrickovi do rukou. Rozbil by ji a promrhal, stejně jako rozbil a promrhal všechno ostatní.“ Pak má pomalá mysl, natolik odhodlaná nezkazit doznání, které jsem si nacvičovala v dálnoletu a v každém pokoji i dopravním prostředku během putování po tomto světě, od květiny ke květině, od příběhu k příběhu, má stárnoucí mysl zakopla o Arthurova slova. „Tys to věděl?“
„Celou tu dobu.“
„Nikdy jsi nepodezříval Richarda, otce, máti nebo někoho ze sloužících?“
„Byl jsem si jistý, žes to byla ty, z důvodů, které jsi uvedla. Rozhodl jsem se udržet tvoje tajemství a taky jsem to udělal.“
„Patrick je mrtvý, Arthure, a Rathangan je můj. Už se můžeš vrátit domů.“
„Á, kéž by to bylo tak snadné!“
„Žádám tě o důležité odpuštění, Arthure.“
„Není třeba. Udělal jsem to z vlastní vůle. A víš ty co? Nelituju toho. Byl jsem proslulý – ctihodný Arthur Hyde, zloděj drahokamů a lump. Což má v praktickém životě jistou váhu. Leccos vypovídá už fakt, že nikdo z těch, na které jsem to uplatnil, nechtěl ukázat drahokam ani jmění, které jsem údajně vydělal jeho prodejem. Nikdo z nich. Vše, co jsem dokázal, jsem dokázal čistě svou reputací. To je slušný výkon. Ne, Ido, nevrátím se domů. Nežádej mě o to. Nevyvolávej přede mnou ten přelud. Zelené lány a tichá kildarská rána. Tady si mě váží. Zdejší lidé jsou velmi laskaví. Přijali mě. Mám své přednosti. Už nejsem druhořadý syn nižšího irského šlechtice, bezzemek s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Jsem Milosrdný, Prorok Modré perly.“
„Chci, aby sis ten drahokam nechal, Arthure.“
Odtáhl se, jako bych mu nabídla škorpiona.
„Nechci ho. Nedotknu se ho. Je mi odporný. Nosí smůlu. Na tomhle světě nejsou safíry. Modrá perla je nepolapitelná. Vrať ji tam, odkud jsi ji přinesla.“
Na okamžik jsem zapochybovala, jestli nemá další záchvat halucinací. Oči a hlas měl pevné.
„Radši už jdi, Ido. Nech mě být. Mé místo je teď tady. Lidé si s rodinou spojují úžasné představy – věrnost a nehynoucí láska a náklonnost –, nesmírná očekávání a ideály, které je ženou přes celé světy, aby se doznali a bylo jim odpuštěno. Rodina je cokoli, co zrovna funguje. Díky za návštěvu. Je mi líto, že nejsem tím, kým jsi mě chtěla mít. Odpouštím ti – ale jak už jsem říkal, není co odpouštět. Tak. Udělalo to z nás rodinu? Vévodkyně z Jeu se blíží, Ido. Ať už jsi odsud pryč. Běž. Lidé ve městě ti pomohou.“
Pak zamával kapesníkem, obrátil se a zavřel mi dveře před nosem.
* * *
Předchozí zápis jsem pořídila nad miskou horalského maté v tyčařském karavanseraji v Jeltě, posledním městě Údolí pecí. Každé slovo si vybavuji zřetelně a jasně. Pak jsem dostala nápad, zřetelný a jasný jako vzpomínka na ten smutný, neuzavřený rozhovor v Arthurem. Sáhla jsem do brašny s papíry, vytáhla nůžky a list v nejtmavším odstínu indigové modři a začala pečlivě, po paměti vystřihovat. Tyčaři přihlíželi nejdřív zvědavě a pak užasle. Čistá preciznost nůžek, tak jemná a detailní; obtížnost a přesnost střihu mě úplně pohltila. Pochybnosti mě opouštěly jedna za druhou – proč jsem se vydala na tento svět? Proč jsem vyrazila sama do tohoto smrdutého údolí? Proč mě tak zklamalo Arthurovo ledabylé smíření s tím, co jsem udělala, s činem, který utvářel jeho i můj život? Co jsem od něj čekala? Nůžky šmikaly a na stůl odpadávaly tenké prstýnky indigového papíru. K nůžkám jsem se odjakživa uchylovala vždycky, když mě mužský svět začal zmáhat. Byl to jednoduchý výstřižek. Vystihla jsem ho napoprvé, bez nezdařených pokusů a nutnosti začínat nanovo. Ryzí a prostý. Přihlížející uznale zamručeli. Pak jsem si ho založila do diáře, posbírala brašny a odebrala se k čekajícímu arachnovozu. Věčná oblaka dnes visí níž, jako kdyby se blížila bouřková fronta. Brzy bude večer.
* * *
Píši rychle, stručně.
To nejsou oblaka. To jsou vzducholodě vévodkyně z Jeú. Odřízly mi cestu. Náhorní rovina je posetá vojenskými tábory. Tisíce vojáků a džavrostů. Uvízla jsem zde. Co mám dělat? Když se stáhnu do Glehenty, stihne mě stejný osud jako Arthura a lidi z Údolí – pokud mi ho vůbec dopřejí. Mohli by si myslet, že jsem je chtěla varovat. Mohli by mě zajmout jako zvěda. Nechci si ani představovat, jak vévodkyně z Jeú nakládá se zvědy. Nevěřím, že mě ochrání pozemšťanská totožnost. Navíc jako sestru Jasnovidce a Modrou císařovnu. Mám se schovat v Jeltě a doufat, že si mě nevšimnou? Jenže jak bych mohla žít s vědomím, že jsem opustila Arthura?
Není kudy jít dál, není kam se vrátit, není jiné cesty.
Jsem šlechtična. Níže postavená, ale z urozeného rodu. Vyznám se v pravidlech třídní příslušnosti a původu. Vévodkyně je sice nezměrně mocnější než já, ale patříme ke stejné třídě. Mohu si s ní promluvit jako šlechtična se šlechtičnou. Můžeme spolu hovořit jako sobě rovné.
Musím ji přesvědčit, aby odvolala útok.
Nepřichází v úvahu! Postarší irská vdova ozbrojená toliko nůžkami. Co by asi tak mohla udělat – zmasakrovat armádu klovatinou a krepovým papírem? Smrt tisíci škrábanci?
Třeba bych ji mohla uplatit. Trofejí nevýslovné ceny, klenotem pocházejícím z hvězd, od samotné jejich bohyně. Arthur říkal, že safíry jsou na tomto světě neznámé. Drahokam nemající obdoby.
Myšlenky mi splývají z hlavy rovnou na papír.
Musím se postavit vévodkyni z Jeú, žena proti ženě. Pocházím z Irska, z nevšedního národa, co vzdoruje mocným a poráží říše. Přistoupím k ní, uvedu své jméno a nabídnu jí Modrou císařovnu. Tu pravou. Netuším, co se stane pak. Ale musím to udělat, a musím to udělat teď.
Nemohu chtít po řidičce arachnovozu, aby mě zavezla do nepřátelského ležení. Řekla jsem jí, ať mě tu nechá a vrátí se do Jelty beze mě. Tohle už píšu špačkem tužky. Jsem sama na náhorní rovině. Nad horskou hradbou se protrhává oblačnost. Na planinu dopadají obrovské pruhy oslnivého světla. Dva jezdci se odtrhli od šiku a vyrážejí ke mně. Bojím se, a přitom jsem klidná. Vytahuji ze skříňky Modrou císařovnu a pevněji svírám v rukavičce. Špatně se mi teď píše. Konec deníku. Už jsou tady.
* * *
List č. 13: V. Gloria medianocte – svlačněnka půlnoční neboli modrá císařovna.
Karton, papír, tuš.
Poprvé vydáno v antologii Old Venus editorů Gardnera Dozoise a George R. R. Martina v březnu roku 2015
Přeložila Daniela Orlando
