Jakmile přestaly poslední paprsky zapadajícího slunce tančit na střechách domů, veškerá aktivita se zpomalila a nastal čas odpočinku. Příchod noci byl signálem ke změně životního tempa. Lidé se pomalu loudali po návsi, auta se stěží vlekla po vozovce a snad i vítr přestal řádit po polích a změnil se v neškodný vánek čechrající vlasy. Alespoň tak to Vlastimil Šejba vnímal, když kráčel k Žíznivé vráně, jediné restauraci v Úhonicích.
Měl za sebou náročný den. Většinu času strávil na poli opravou svého jediného univerzálního zemědělského stroje, což byl v dnešním horku nadlidský výkon. Byla polovina srpna a nejvyšší denní teploty překračovaly čtyřicet stupňů Celsia. Šejba mohl jen vzpomínat na dobu svého mládí, kdy se důsledky globálního oteplování teprve začínaly projevovat. Těšil se, až spláchne špatnou náladu dobře vychlazeným pivem a s ostatními zavzpomíná na staré dobré studené časy.
Restaurace byla téměř plná. Štamgasti seděli na svých místech, klábosili a sledovali holografickou projekci fotbalového zápasu mezi FC Slavojem Žatec a AC Spartou Praha. Žatec v minulém ročníku nejvyšší ligu vyhrál a ani na začátku toho letošního si nevedl špatně. Aktuálně válcoval Spartu už 2:0. Šejba si zkrátil cestu skrz holoprojekci, za což si vysloužil několik nadávek, a pozdravil se s kamarády u stolu. Seděli tam čtyři a jeden z nich měl virtuální brýle.
„Nazdar, Vlasto, tohle musíš vidět,“ přivítal ho Drmota. „Zdeněk spustil nový stránky svýho podniku. Je to prvotřídní grafika a bezchybný trojrozměrný prostředí. Jako opravdová realita. Fakt nekecám.“
„To si vymejšlíš,“ odvětil Šejba. „Opravdový realitě se nic nevyrovná.“
„Tak se podívej,“ prohlásil Kalas, který si sundal virtuální brýle a podával je Šejbovi. „Tohle je jako realita. To se ti povedlo, Zdeňku. Výborný.“
Zdeněk Čimera seděl vedle něj a jen se usmíval. „Díky těm novým stránkám a reklamě jsem jen za dnešek získal dva nový odběratele.“
„No nepovídej,“ překvapilo Šejbu. „Já nemůžu sehnat nikoho a naopak mi jeden odběratel vypověděl smlouvu, protože si myslí, že moje řepa nemá dostatečnou kvalitu. Blbec jeden.“
„Propagace na Síti je strašně důležitá, právě tam probíhá většina obchodů,“ pravil Čimera. „Řekl mi to syn. Sám se nabídl, že mi ty stránky udělá. Mám tam nový rozhraní a zabudoval mi tam i novou účetní umělou inteligenci. Dělá se s tím jedna báseň.“
U stolu se objevil vrchní a postavil před všechny nové půllitry.
„Zdeněk má nový stránky, naprosto luxusní,“ vybalil na něj ihned Drmota. „Zapoj je na holoprojekci, Franto, to stojí za to.“
„Šílíš?“ obořil se na něj vrchní. „Teď je tam fotbal. Přes polovinu hospody fandí Žatci, kdybych to vypnul, tak mě ukamenujou.“
Šejba se pořádně napil a pak si utřel rukou pěnu z pusy. Nedokázal si představit, že může být něco lepšího než Pilsner Supermax.
„Když to Franta nedá na holo, tak se podívej aspoň přes brejle,“ řekl Kalas.
„No tak dobře,“ prohlásil Šejba a nasadil si virtuální brýle.
Musel se chytit desky stolu, aby nespadl ze židle. Šok ze změny reality na něj zapůsobil jako direkt od boxera se speciálními svalovými implantáty. V jednu chvíli před ním byla zakouřená hospoda s míhajícími se hráči na zeleném pozadí a hned nato krásná zahrada a dvoupatrový dům. Všechno vypadalo reálně. Jako kdyby opravdu stál na zahradě. Grafika brala dech. Nikde žádné vadné pixely, nikde rozmazané části… všechno perfektní.
Šejbovi chvíli trvalo, než aktivoval pohybové senzory, ale nakonec se mu to podařilo. Už dlouhé roky v trojrozměrném virtuálním prostoru nebyl. Všechno potřebné dělal přes jednoduché dvojrozměrné stránky a neměl potřebu navštěvovat propracované portály. Teď jen žasl, jak se Síť zlepšila. Došel k honosné dřevěné ceduli, kde se nacházel popis firmy Zdeňka Čimery a rozcestník do jednotlivých oddělení. Pokud jste si chtěli objednat dodávku řepy, stačilo vstoupit do prvních dveří v přízemí a dohodnout se s mladou asistentkou, která ve skutečnosti nebyla člověk, nýbrž program. Šejba to ale během prvních minut nenucené konverzace nepoznal.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se ho Zdeněk. „Líbí?“
Šejba odložil brýle a několik dlouhých vteřin vstřebával změnu reality. Potom uznale přikývl. „Hezký. Tohle se synovi fakt povedlo. Jen si říkám, jestli to není zbytečný. Prodáváme přece jen řepu, žádný počítače.“
„Není to zbytečný, Vlasto. Jak jsem už říkal, jen za dnešek dva noví odběratelé. Dnes se všechno provádí na Síti. Je rok 2064, ne začátek století, kdy lidi používali takový ty věcičky na ovládání počítače. Jak se to jmenovalo? Jako nějakej hlodavec myslím.“
„Nebyl to potkan?“ napadlo Drmotu.
„Ale ty seš potkan,“ usmál se Kalas. „Říkali tomu myš. Jezdil jsi s ní kurzorem a klikal pro otevření stránky.“
„Prostě pravěk,“ zhodnotil Čimera. „Nechápu, jak s tím mohli pracovat. Dnes je situace jiná. Všechno musí být virtuální. I řepa.“
Šejba přikývl a znovu se pořádně napil. Musel přiznat, že kamarád má pravdu. Nebyl přesně tohle ten důvod, proč se mu poslední dobou nedařilo a ztrácel jednoho odběratele za druhým? Opravdu už všichni vyžadovali perfektně propracované trojrozměrné stránky? A byly ty jeho skutečně tak špatné?
FC Slavoj Žatec vstřelil další branku, ale Šejba opakovaný záznam nesledoval. Znovu si nasadil virtuální brýle a nechal si zobrazit navigační lištu a klávesnici. Zadal adresu stránek své firmy a stiskl enter. Rozhraní se načetlo téměř okamžitě, protože stránky neobsahovaly náročnou grafiku. Nepřivdalo ho žádné trojrozměrné prostředí, ale jen obyčejná stěna s obrázkem zemědělského stroje a sebe v mladším provedení. Pozadí bylo zelené a poseté malými řepami, na levé straně se nacházely ikony s odkazy.
Šejba se dotkl odkazu na informace o firmě a obrázek stroje nahradil text, popisující tradici podniku. Další odkaz odhalil nabídku řepy a ceník. Mezi kontakty se nacházel e-mail a telefonní číslo. Žádná umělá inteligence, se kterou byste si mohli dohodnout a sepsat kontrakt. Žádné krásné prostředí. Ve srovnání s Čimerovými stránkami vypadaly ty Šejbovy uboze.
Na oblohu se vyhoupl měsíc, což byl pro obyvatele Úhonic signál, aby snížili životní tempo na nulu a nechali se unášet spánkem. Šejba zakončil návštěvu restaurace třemi panáky zelené a nyní se potácel ke svému domu na kraji vesnice. Nevešel však dovnitř, ale dům obešel. Univerzální zemědělský stroj viděl na konci pole v záři měsíce. Neúnavně pokračoval v práci a sil řepu. Dvacet metra dlouhý a deset metrů široký stroj dokázal sám zasadit a sklidit nejběžnější plodiny. Stačilo spustit příslušnou aplikaci, zadat vstupní parametry a stroj začal pracovat.
Šejba dokončil opravu pozdě odpoledne a stroj spustil až před odchodem do restaurace. Nyní se zdálo, že je zaseto zhruba na třetině pole. Šejba se přesto rozhodl, že stroj na noc vypne, a proto zašmátral v kapse po mobilním telefonu. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a rozhodl se, že použije hlasový vstup.
Udělal několik kroků do pole a vykřikl: „Fando, pojď domů!!!“
Několik vteřin se nedělo nic, ale pak se stroj zastavil a přestal vysévat řepu. Obrátil se směrem k domu a Šejbu ozářily reflektory. Stroj se vracel.
Šejba se kolébavou chůzí vydal ke stodole, aby mohl otevřít vrata, ale ke své hrůze zjistil, že už otevřená jsou. Ne dokořán, ale tak na jeden metr. Dost, aby se dovnitř protáhl člověk. Šejba se zastavil a zvažoval možnosti. Za jiných okolností by ihned zavolal policii, ale protože měl v sobě několik piv a panáků, cítil se neohroženě. Popadl motyku a rázným krokem vešel do stodoly.
Rozsvítil a přelétl pohledem rozlehlý prostor, který téměř celý vyplňovaly hromady sklizené řepy. Na levé straně byly přístroje k opravě zemědělského stroje, na pravé malá kancelář. A právě v ní zahlédl pohyb! Někdo tam byl.
Šejba si olízl rty, vyrazil ke kanceláři, napřáhl motyku a vykřikl: „Vylez, hajzle! Vím, že tam seš!“
Přes okno kanceláře se mihl stín, dveře zaskřípaly a objevila se v nich vyzáblá postava v černé mikině s kapucí. Zarudlé oči mžouraly do světla.
„To jsem já, dědo. Zkoušel jsem ti volat, ale byl jsi nedostupnej.“
Šejbovi chvíli trvalo, než ho poznal. Panáky zelené mu zpomalovaly myšlení. Potom sklonil motyku.
„Skoro jsem tě nepoznal, Michale. Co tu děláš? Ty máš dovolenou?“
„Tak nějak,“ přikývl Michal. „Poslyš, dědo, nemohl bych tady pár dnů zůstat?“
„To víš, že jo. Jsem rád, že jsi mě navštívil. Jedl jsi něco?“
„Ale jo, jsem v pohodě. Kdybys potřeboval s něčím pomoct, tak řekni.“
„To je dobrý, na práci mám Fandů,“ mávl rukou Šejba, ale potom se zamyslel. „Vlastně je tu něco, s čím bych potřeboval pomoct. Neříkal jsi, že děláš ty stránky na Síti?“
„Vyvíjím hlavně software pro umělý inteligence, ale stránky taky umím. Co bys potřeboval?“
Šejba se usmál. „To ti řeknu zítra.“
Už od rána bylo jasné, že teplota bude lámat rekordy. Slunce nemilosrdně pražilo na vyschlé Úhonice a zahánělo obyvatele do klimatizovaných domů nebo restaurace. Štamgasti okamžitě začali diskutovat o svolání místního referenda, kde by odhlasovali stavbu věže na ochlazování atmosféry. Jako nejlepší umístění pro stavbu zvolili prostor hned vedle restaurace. Kromě chlazeného piva by měli i přísun chlazeného vzduchu, takže by Žíznivou vránu už nemuseli opouštět vůbec. Chtěli se na názor zeptat i Šejby, ale ten proti svým zvyklostem v sobotu v restauraci chyběl.
Šejba vstal toho rána velmi brzy. Neustále musel přemýšlet o propagaci svého podniku. Během snídaně se připojil na Síť a pořád dokolečka porovnával své stránky s Čimerovými. Kamarád jasně vítězil. V devět hodin šel zaklepat na dveře pokoje, kde spal vnuk, ale nikdo neotvíral. Michal nakonec vylezl z postele až v jedenáct a rozespale sešel do kuchyně. Byl bledý, oči měl zarudlé a Šejbovi se zdálo, že se mu mírně třesou ruce. Na zdraví se ho však neptal, měl řadu jiných věcí, které mu potřeboval sdělit.
Zatímco Michal snídal, Šejba popisoval problém se stránkami. Zdálo se, že ho vnuk vůbec nevnímá. Když se ho však Šejba na konci svého obsáhlého monologu zeptal, zda by s tím mohl něco udělat, Michal se na něj podíval, krátce přikývl a řekl: „Proč ne.“
Michal dvě minuty studoval dědovy stránky na Síti a potom dvě hodiny univerzální zemědělský stroj. Šejba jeho práci bedlivě pozoroval a každou chvíli se na něco ptal. Vnuk mu buď neodpověděl vůbec, nebo mu věnoval jen několik neurčitých slov. Krátce po jedné hodině odpoledne Michal náhle padl na kolena před otevřeným krytem počítačové jednotky stroje. Několik sekund dlouze oddychoval a pak vyrazil do své ložnice.
Když se za dvacet minut vrátil, byl znovu plný energie a v levé ruce nesl miniaturní počítač. Nasadil si virtuální brýle, připojil počítač přes sense-bluetooth k zemědělskému stroji a obrátil se na Šejbu.
„Stránky jsou opravdu hodně špatný, dědo. Některý novější verze prohlížečů virtuální reality je už ani nespustí. Za poslední měsíc jsi měl pouze třicet návštěv a všechny přišly z tvýho domu.“
„Tady odsud?“ zděsil se Šejba. „Někdo se sem musel vloupat…“
„Pokaždé jsi to byl ty, když jsi kontroloval příchozí zprávy,“ skočil mu do řeči Michal. „Můžu ti udělat nový stránky a naprogramovat umělou inteligenci, která se ti o ně bude starat, ale je k tomu potřeba výkonnej počítač.“
„Aha,“ zamyslel se Šejba. „Ale ten mám. Ten v kuchyni byl poslední model, když jsem ho kupoval.“
„Jenže jsi ho kupoval před dvaceti lety, teď na něm nerozjedeš ani Battlefield 25. Ale mám pro tebe řešení. Ten tvůj zemědělskej stroj je Zetor Beet Master 3012-AZ. Tahle série už má dostatečnej výpočetní výkon a umělou inteligenci čtvrtý generace. Můžu ji přeprogramovat, aby kromě sázení řepy spravovala i stránky a řídila obchody.“
Šejba se podrbal na hlavě a dlouze se zamyslel. Nebylo mu přesně jasné, co má jeho vnuk na mysli. „To jako myslíš, že by ty stránky spravoval Fanda?“
„Fanda?“ Michalovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že děda mluví o stroji. „No jo… Fanda.“
Šejba pokrčil rameny. „Jestli je tohle jediný způsob, jak mi zachránit kšeft, tak to udělej!“
„Dobře, měl bych to mít hotový do pondělí,“ prohlásil Michal a pustil se do práce.
Šejba chvíli pozoroval, jak vnuk máchá rukama v prostora před sebou a mačká neviditelná tlačítka, ale pak se vydal rozpálenými Úhonicemi do restaurace. Měl teď mnoho novinek, o které se chtěl podělit s kamarády.
A hlavně s Čimerou.
Univerzální zemědělský stroj vyjel před stodolu a zastavil se v žáru odpoledního slunce. Paprsky zatančily na zásobníku, který byl až po okraj napěchovaný semeny modifikované řepy. Díky genetické úpravě rostla tato odrůda mnohem rychleji a byla schopná odolávat vysokým teplotám. Ke sklizni byla připravena za čtrnáct dní.
„Takže… jak to odstartuju?“ zeptal se Šejba, který držel v ruce mobilní telefon a snažil se v prostředí ovládací aplikace najít tlačítko pro spuštění setí.
Michal přešel k dědovi a ukázal na ikony v levé části ovládacího prostředí. „Nejdřív musíš otevřít menu pro setí řepy… potom nastavit vstupní parametry… a stroj je připraven.“
„Aha… to je docela dobrý.“
„Dalo mi to hodně práce, proto se všechno zdrželo až do odpoledne.“
Šejba měl pocit, že se Michal vymlouvá. Během práce totiž často odcházel do svého pokoje, kde pak trávil minimálně dvacet minut. Dělal to takhle zhruba každé dvě hodiny a vždy tvrdil, že musel jít na záchod nebo se najíst. Nakonec úpravu zemědělského stroje dokončil až v úterý pozdě odpoledne.
„Tady je seznam úkolů, které umělá inteligence dostala,“ vysvětlil Michal a otevřel v aplikaci příslušné pole.
Úkol číslo 1 – sázet řepu! Úkol číslo 2 – propagovat řepu!
„Zbývá to jen spustit. Tady se to aktivuje.“
Šejba si prohlédl displej s velkým tlačítkem „Start“ uprostřed. Několik vteřin počkal, aby si vychutnal vstup do nové éry podnikání, a tlačítko stiskl.
Zetor Beet Master se rozjel okamžitě. Zamířil na pole a začal sít. Šejba ho pozoroval, aby se přesvědčil, zda vše dělá přesně tak, jak má. Po prvních minutách mohl být spokojen.
„Stroj na dálku upravuje i stránky, myslím, že s nima budeš spokojenej,“ prohlásil Michal, ale děda ho nevnímal. Pořád sledoval práci stroje. „Tak já jdu, musím sejít najíst.“
Šejba jen přikývl a dál pozoroval Zetor Beet Master. Všechno pracovalo výborně. Nikde žádná chyba. Teď ještě zůstávala otázka odběratelů. Šejba se chtěl na nové stránky podívat v kuchyni, ale nakonec si to rozmyslel a rozhodl se vyrazit do hospody, aby se rovnou pochlubil kamarádům. Nemohl se dočkat, až nové stránky uvidí Čimera.
V Žíznivé vráně bylo plno, protože za několik minut začínal zápas Ligy mistrů mezi Reálem Madrid a Slavojem Žatec. Šejba tentokrát holoprojekci obešel a usedl ke stolu, kde seděl jen Drmota. Ostatní kamarádi se však přidali v rozmezí několika minut a těsně po výkopu dorazil i Čimera, který se ihned pochlubil, že získal dva nové odběratele řepy. Šejba se napil piva, usmál se a kontroval oznámením, že mu vnuk udělal nové stránky na Síti.
„To bude ale nějaká rychlokvaška,“ poznamenal Kalas. „Jestli ty stránky udělal takhle rychle… musel to odfláknout.“
„Jen aby ses nedivil,“ oponoval Drmota. „Ten jeho Michal je třída. Dej sem brejle, mrknem na to.“
Šejba zapojil miniaturní počítač a připojil k němu přes sense-bluetooth čtvery virtuální brýle. Jedny si nasadil sám a ostatní podal kamarádům. V prohlížeči virtuální reality zadal stránky svého podniku a počítač se začal připojovat na server.
Obklopila ho tma a dlouhé vteřiny se nic nedělo. Poté se na několika místech začalo objevovat světlo, které se pomalu rozšiřovalo. Bílá záře. Ještě než pohltila zbytek černé, Šejba v ní spatřil obrysy, které se postupně zaostřovaly. Stál před velkou budovou a vlevo spatřil stroje. Nejprve uviděl tank s dělem a třemi raketomety. Ještě než se však tank úplně zaostřil, jednotlivé pixely se změnily v zemědělský stroj. Prostředí působilo naprosto reálně, každý detail byl maximálně propracovaný.
„Dobrý, je to dobrý,“ uznale přikyvoval Drmota.
Šejba přistoupil k velké desce, kde se nacházel rozcestník. Na okamžik se mu zdálo, že na spodní liště je napsáno ovládání palebných systémů, ale pixely se znovu rychle přeměnily a objevilo se druhy řepy. Šejba si prohlédl všechny nápisy a potom se rozhodl podívat do oddělení, nabízejícího prodej řepy. Přivítala ho mladá žena s možná až moc velkými ňadry a usadila ho do křesla. Několik minut si spolu povídali a Šejba dostal odpovědi na všechny otázky. Asistentka mu navíc na místě připravila smlouvu dle individuálních požadavků.
„Hezký, Vlasto,“ ohodnotil Kalas a se slinou u pusy dodal: „Ta asistentka se fakt povedla.“
Šejba vyšel ve virtuálním prostředí zpět před budovu a otevřel si oddělení propagace. Poté se dotkl ikony s názvem reklama. Dvě vteřiny se nic nedělo, ale pak začaly růst ze země listy řepy. Během krátké chvíle se objevily všude okolo a jejich listy se třepetaly v imaginárním větru. Ozvalo se hlasité lupnutí a obří bulvy řepy vyskočily ze země ven. Byly minimálně desetkrát větší než opravdové plodiny a každá měla oči, nos a pusu.
Všechny poskočily a sborově zarecitovaly: „Nejlepší řepu najdete pouze u firmy Šejba! Neváhejte a navštivte stránky.“ Nad všemi bulvami se objevil odkaz na obchodní oddělení firmy.
„No, já ti nevím,“ prohlásil Čimera a stáhl si virtuální brýle, „tohle mi přijde jako až moc agresivní reklama.“
„Asi tak,“ potvrdil Drmota. „Mám pocit, že to ten tvůj Michal trochu přepísk, Vlasto.“
Šejba jen pokrčil rameny. Nevěděl, co na to říct. Také se mu to nezdálo, ale před ostatními to nechtěl přiznat.
Na holoprojekci stále běžel fotbalový zápas Ligy mistrů. Všichni návštěvníci Žíznivé vrány bouřlivě hnali Žatec do akce. Projekce měla nejvyšší možné rozlišení, takže se zdálo, že hráči pobíhají přímo uprostřed restaurace. Nyní se Slavoj Žatec dostal do brejku a hned čtyři hráči se řítili na dva obránce. Najednou začaly před útočníkem Žatce vyrůstat ze země listy. A poté i před bránou. Hráči probíhali skrz ně, takže reálně na hřišti nebyly.
Ozvalo se lupnutí a obří bulvy vyskočily ven. Stály teď uprostřed restaurace mezi fotbalisty. Všichni návštěvníci Žíznivé vrány zmlkli. Útočník Žatce vstřelil gól a z reproduktorů se ozval jásot. V restauraci však panovalo ticho.
„Nejlepší řepu najdete u firmy Šejba!“ vykřikly obří bulvy naráz.
„To si snad děláš srandu! Jak se to tam dostalo?“ divil se Čimera a otočil se na Šejbu. Ten už však strategicky ustupoval na pánské záchodky.
Reklama na Šejbovu řepu se začala nekontrolovatelně šířit Sítí. Během prvních minut překonala firewally všech počítačů v hospodě U Žíznivé vrány. Bulvy vyrůstaly ze země na každé trojrozměrné stránce, na kterou se návštěvníci putyky připojili. Řepa se objevovala v poště mezi e-maily, na zpravodajských serverech, ale třeba i na vyhledávacím portálu nebo ve virtuální obchodní galerii. Všude poskakovaly obří bulvy a hlásily, že Šejbova řepa je nejlepší.
A nikdo je nedokázal vypnout.
Rozlícení hosté vtrhli na pánské toalety, vyrazili dveře poslední kabinky a vyvlekli nebohého Šejbu ven. Obří bulvy řepy tančily mezi fotbalisty, takže si nikdo nemohl vychutnat útočný uragán hráčů Slavoje Žatec. Šejba se pomocí aplikace na mobilním telefonu pokusil reklamu vypnout, ale řepa stále křičela na celé kolo, jak je Šejbova firma nejlepší. Nepomohlo ani ovládací prostředí na nových stránkách. Usměvavé obří bulvy nechtěly ustoupit a bránily se všem pokusům antivirového programu na odstřižení.
Žatec vstřelil další krásný gól, ten však nikdo přes obří bulvy neviděl. Situace byla kritická. Nespokojení hosté si vynutili vypnutí holoprojekce a křičeli na viníka. Šejba nakonec všem zaplatil tři panáky zelené, čímž si štamgasty Žíznivé vrány alespoň částečně udobřil a sám si pravděpodobně zachránil život.
Když krátce po desáté hodině odcházel z hospody, ani netušil, jak velký problém reklama na řepu představuje. Do jedné hodiny od spuštění se totiž dostala do všech počítačů v Úhonicích a expandovala Sítí dál. Několik firewallu ji zpomalilo, ale žádný ji nedokázal zastavit.
Bulvy vyskakovaly všude a na rozdíl od přenosu fotbalového zápasu nepředstavovaly na trojrozměrných stránkách jen obrazy. Avataři uživatelů do obří řepy naráželi a nemohli jí projít. Bulvy tím znemožnily provoz většiny portálů. Na sportovních trojrozměrných stránkách zakrývaly výhled pilotům formule 1, blokovaly sítě na kurtech nebo bránily běžcům. Ve virtuálních nákupních galeriích znemožňovaly výběr zboží. Během virtuálních terapeutických sezení zhoršily stav dobré polovině pacientů a postaraly se o zvýšení počtu pokusů o sebevraždu. Na trojrozměrných pornostránkách vyskakovaly mezi…
Řepa byla zkrátka všude.
Ještě než se Šejba dostal domů, reklama se roznesla do počítačů v okolních vesnicích a blížila se virtuálním prostorem k Praze. Postupně se program prolomil na důležité servery a jeho postup se ještě zrychlil.
Šejba vyběhl do prvního patra a zabušil na dveře ložnice. „Michale, máme problém! Seš tam? Michale?!“
Šejba bouchal na dveře, ale nikdo neotevíral. Zvenku přitom viděl, že se v pokoji svítí, a proto vzal rázně za kliku. Jeho vnuk dveře zamkl, ale zárubeň byla tak ztrouchnivělá, že větší tlak nevydržela. Šejba vpadl i s vylomenými dveřmi dovnitř. Michal ležel na zádech na posteli a mělce dýchal. Zarudlé oči měl otevřené.
„Michale,“ přistoupil k němu Šejba a zalomcoval s ním. „Ta reklama se rozlezla po Síti v celý hospodě. Musíš to vypnout! Vstávej!“
Michal se však vůbec nehýbal. Na zemi před postelí leželo několik prázdných kapslí a aplikátor. Šejba jednu kapsli zvedl a důkladně si ji prohlížel. Nebyl na ní žádný nápis, takže nemohl identifikovat, o jaký lék se jedná. Ještě jednou vnukem zalomcoval, ale když ani tentokrát neuspěl, zavolal záchrannou službu.
Vznášedlo s červeným křížem na boku přiletělo během pěti minut a při přistání povalilo starý dřevěný plot a sežehlo kosatce. Záchranáři vystoupili a na Šejbův vkus až moc rozvážným krokem vyrazili k domu. Mladší ze záchranářů začal zkoumat Michala lékařským skenerem, zatímco tomu staršímu stačil krátký pohled na rozšířené zorničky a prázdné kapsle na zemi. Vypnul kolegovi skener a řekl, že si Michala odvezou s sebou.
„A můžu letět s vámi?“ zeptal se Šejba.
„To záleží jen na vás,“ odpověděl mu mladší ze záchranářů.
Starší dodal: „Ale musíte si to zaplatit.“
Šejba neváhal ani vteřinu a přikývl. Život vnuka měl přednost. Záchranáři naložili Michala na nosítka a odnesli ho do vznášedla. Jakmile byli všichni na palubě, pilotní umělá inteligence zavřela dveře a nasměrovala stroj k Praze.
Vše se odehrálo velmi rychle, a proto Šejba ani nestačil zkontrolovat, zda se zemědělský stroj vrátil do stodoly.
Zatímco doktoři v nemocnici v Praze Motole prováděli Michalovi nejrůznější vyšetření, reklama na řepu se rozšířila i na zahraniční trojrozměrné stránky. Celá světová Síť byla během několika hodin ochromena. Kyberprostor zachvátil chaos. Žádný firewall nedokázal řepu zastavit a neporadil si s ní ani nejvýkonnější antivirový program Techno-guard.
Bulvy se staly tématem číslo jedna ve všech zpravodajských relacích, a jakmile pronikly i mezi umělé inteligence řídící pohyb vojsk NATO, začala se o ně zajímat Rada bezpečnosti OSN. Šejbova firma se dostala na první místo žebříčku nejnebezpečnějších teroristických organizací světa a všechny informační služby začaly pracovat na její eliminaci. Fotografie Šejby ve špinavých montérkách a s řepou v náručí se šířila mezi agenty. Interpol vydal na Šejbu zatykač a Spojené islámské státy na něj vypsaly odměnu pět milionů eurodolarů a prohlásily ho za nepřítele Alláha.
Šejba o zatykači nevěděl. V poklidu spal na křesle v nemocničním pokoji svého vnuka a zdálo se mu, jak se jeho řepa ve velkém prodává do celého světa. Ještě než však ve snu převzal cenu pro Zemědělce roku, probudilo ho poměrně silné zatřesení. Zamžoural jedním okem proti světlu a chvíli mu trvalo, než zaostřil na starší ženu v bílém plášti. Vzpomněl si, že tato lékařka večer vyšetřovala Michala.
„Jak to s ním vypadá, paní doktorko?“ zeptal se Šejba. Protřel si oči a zamžoural na vnuka, který spal na posteli. Přes kanylu mu do krve proudila nějaká světlemodrá tekutina.
„Bude v pořádku, ale musí podstoupit několikaměsíční léčení, jinak bude dnešní detoxikace na nic.“
„Aha. Takže se něčím otrávil? Z čeho to mohlo být? Z jídla? Mám doma nějaký potraviny, který už jsou možná pár týdnů… měsíců… prošlý.“
„O potraviny nemusíte mít strach, z těch to opravdu není. Váš vnuk dlouhodobě užívá nartikoidy. Toho jste si nevšiml?“
„Nartikoidy?“ podivil se Šejba. „Co to je? Nějaký lék?“
„To těžko,“ odvětila doktorka. „Nartikoidy jsou syntetické drogy, které se řadí mezi stimulanty. Často je užívají lidé pracující na Síti, protože zesilují vnímání virtuální reality. Při dlouhodobém užívání poškozují nervový systém, lidé začnou mít záchvaty a pak i bludy. Váš vnuk je na tom hodně špatně, pokud se nezačne léčit, brzy umře. Ukážu vám snímky z vyšetření nervové soustavy.“
Přešla ke stěně a dotkla se černého panelu. Ve stropě umístěný holoprojektor se rozsvítil a během dvou vteřin vykreslil menu. Doktorka otevřela několik složek a poté nechala zobrazit trojrozměrný obraz Michalova nervového systému.
„Jak můžete vidět,“ ukázala na červeně zvýrazněné části, „některé nervy už vykazují poškození. Pokud bude drogy užívat i nadále, situace se bude zhoršovat.“
Šejba vstal a přešel k trojrozměrnému obrazu. Zaměřil se na červeně zvýrazněné části, takže si nevšiml, že se v dolní části objevily listy. Dál se díval na poškozené nervové spoje, když se ozvalo lupnutí a obří bulva vyskočila přímo před něj. Šejba sebou trhl a upadl na zem.
„Nejlepší řepu najdete u firmy Šejba!“
„Ale ne, ta debilní reklama je už i tady,“ zaúpěla doktorka a rychle přiskočila k panelu, aby holoprojekci vypnula. „Ta řepa už je po celý Síti a nikdo si s ní neví rady. Toho hajzla, co to naprogramoval, by měli zavřít na doživotí.“
Šejba si sedl zpět na židli a vystrašenýma očima pozoroval doktorku. „Ano… to ano… jistě. A třeba to byl omyl, nemyslíte? Není to možné?“
„Omyl? To asi těžko. Tohle je útok! Kvůli tý blbý řepě nemůžeme téměř nic ovládat. Všechno je teď totiž na Síti.“
„Aha,“ řekl Šejba, vstal a rychle zamířil k východu. „Tak já vám děkuju, starejte se o něj dál a mějte se hezky.“
„No počkejte, ještě jsme se nedomluvili na postupu.“
Šejba už ale neodpověděl. Dveře nemocničního pokoje se před ním otevřely a on rychle vyběhl na chodbu. Než se tam stačil zorientovat, zjistil, že na něj míří šest hlavní samopalů AK-205.
„Ani hnout!“ vykřikl jeden z vojáků. „Ruce vzhůru! Vzdejte se!“
Šejba byl natolik překvapený, že se nezmohl vůbec na nic. Stál před nimi s pusou dokořán a zíral na ně. Nemohl se hýbat. Dva vojáci k němu rychle přiskočili. Jeden mu uštědřil ránu do žaludku a druhý ho povalil na zem. Během několika vteřin mu na rukou přistála pouta.
Šejba ležel na břiše a sledoval, jak k němu chodbou míří další postava v zelené uniformě. Těžké boty se zastavily přímo před ním, takže mohl vidět bláto na podrážce. Prošedivělý muž se k němu sklonil, chvíli si ho prohlížel, poté zavrtěl nechápavě hlavou a zase se zvedl „Vezměte ho dovnitř!“
Vojáci vtáhli Šejbu zpět do nemocničního pokoje, kde je vyděšeně pozorovala doktorka. Hodili Šejbu na židli a namířili na něj samopaly. Starší muž se nejdříve znovu podíval na Šejbu, potom krátce na doktorku a nakonec dlouhé vteřiny sledoval spícího Michala.
„Generál Bureš, vrchní velitelství sil NATO pro střední Evropu,“ prohlásil hlubokým hlasem.
„Šejba Vlastimil, majitel zemědělské firmy na sklízení a distribuci řepy. Já jsem ve všem nevinně, pane generále. Já vůbec nevím, jak se to stalo. Musíte mi věřit!“
„Nemusím,“ odvětil generál. „Ale jelikož tady vidím Michala, tak je mi asi jasné, jak k tomu došlo.“ Obrátil se na doktorku a ukázal na pacienta. „Probuďte mi ho!“
Doktorka krátce přikývla a začala připravovat injekční stříkačku.
„Jak to, že znáte mého vnuka?“ divil se Šejba.
„Michal pro nás několik měsíců pracoval v oblasti rozvoje bojových umělých inteligencí. Je to jeden z nejlepších programátorů, který kdy pro NATO pracoval. Před týdnem jsme ho ale bohužel museli vyhodit, protože měl problémy s drogami. Předpokládám, že to on vám udělal tu reklamu.“
Šejba přikývl. „Potřeboval jsem vylepšit stránky, abych získal nové odběratele řepy. Michal na těch stránkách zapracoval a udělal i reklamu.“
Doktorka odpojila Michalovi kanylu a píchla mu injekci. Michal po několika vteřinách otevřel oči a začal zaostřovat na osoby v místnosti. Když rozeznal doktorku, usmál se, při pohledu na dědu se úsměv prohloubil. Jakmile však uviděl generála, tvář mu zamrzla strachem.
„S váma mluvit nebudu,“ prohlásil rezolutně. „Nechte mě už na pokoji!“
„Obávám se, že nemáš na vybranou. V sázce je národní bezpečnost.“
„Tyhle kecy si nechte. Nic vám nedlužím. Nebudu s váma mluvit!“
„Za normálních okolností bychom tě připojili k počítači a nechali z tebe vytáhnout všechny informace. Všude je ale ta pitomá řepa. Všechny umělé inteligence jsou vyřazené. Pokud nám to neřekneš, budeme to muset udělat postaru.“ Generál pokynul dvěma vojákům, kteří vytáhli teleskopické obušky. „Jaká řepa? Co to je za blbost?“
Vojáci se na sebe podívali a přistoupili každý z jedné strany k Michalovi. Obušky připraveny k úderu.
„No tak jim to řekni, Michale!“ naléhal děda. „Ta reklama na řepu se dostala do celý Sítě a nejde to vypnout.“
„Jak jsi to udělal!“ zahřímal generál. „Mluv!!!“
„Reklama na řepu?“ divil se Michal. „To není možný.“
„Ale je! Ta řepa je všude.“ Generál přistoupil ke zdi a aktivoval holoprojektor. Zadal připojení na Síť a otevřel trojrozměrnou stránku knihovny. Celé prostředí se načetlo během dvou vteřin. Kvalita byla výborná, takže se zdálo, že knihovna je přímo v pokoji. Mezi regály s knihami poskakovaly obří bulvy řepy a vykřikovaly, že Šejbova firma je nejlepší. Návštěvníci mezi nimi nemohli projít, a tak se znechuceně odhlašovali.
Michal se na posteli posadil a s otevřenou pusou sledoval holoprojekci. „No to mě podrž.“
„Šíří se to všude a žádný firewall to nedokáže odstavit,“ pravil generál. „Jak jsi to udělal? Musí se to vypnout.“
„Do háje,“ chytil se Michal za hlavu. „Tohle jsem nečekal.“
„Jak jsi to udělal, Michale?“ přidal se Šejba.
Michal se podrbal na hlavě, podíval se na všechny přítomné a spustil: „Víš, dědo, já jsem byl pořád unavenej, a nemohl jsem se dokopat k tomu, abych ti ty stránky udělal. Dalo by to práci. A tak jsem jen upravil software, který jsem už měl připravený. Použil jsem programy z dřívějška.“
„Jaký programy?“ chtěl vědět generál.
Michal pokrčil rameny. „Software pro umělé inteligence bojových dronů. Je to ta poslední generace, na které jsem u vás pracoval, než jste mě vyhodili.“
„Musíme to odstavit! Odkud se to ovládá? Kde je zdrojový kód?“
Michal chtěl odpovědět, ale Šejba ho předběhl: „Ve Fandovi. Ovládá to můj zemědělský stroj.“
Generál se podíval tázavě na Michala. Ten několikrát přikývl. „Je to tak. Upravil jsem umělou inteligenci zemědělského stroje, takže je nyní schopná spravovat stránky, šířit reklamu a také…“
„Jedeme!“ rozkázal generál, aniž by počkal, až Michal domluví.
Vojáci popadli Šejbu a vytlačili ho na chodbu. Až na jednoho seržanta, který dostal za úkol hlídat pacienta, všichni opustili nemocniční pokoj.
„… se dokáže sama vyvíjet a přizpůsobovat situaci,“ dopověděl Michal a ulehl zpět na lůžko. Znatelně se mu přitížilo.
Vojenská vznášedla se snesla na povalený dřevěný plot před Šejbovým domem a sežehla i vedlejší záhon růží. Plně ozbrojené komando vyskočilo ven a zajistilo perimetr. Kromě sousedky paní Bláhové, která zrovna věšela prádlo, však žádnou hrozbu nezaznamenalo, a proto se přemístilo do domu. Generál Bureš a Šejba kráčeli za vojáky. Šejba všechny naváděl ke stodole.
Útočný tým otevřel vrata a vpadl dovnitř. Kromě hromady řepy však uvnitř nic zajímavého neobjevil. Zemědělský stroj zde nebyl. Zamířili k malé kanceláři, ve které zaznamenali pohyb. Namířili na malou budku samopaly a byli připraveni zahájit palbu.
„Armáda České republiky!“ zahřímal generál. „Vzdejte se nebo budeme střílet!“
Dvě vteřiny se nic nedělo, ale pak se dveře se skřípěním otevřely. Zhruba šedesátiletý muž s šedivým plnovousem a téměř holou hlavou vylezl ven. Oči měl rozšířené hrůzou a vystrašeně si prohlížel přítomné.
„Lehněte si na zem a dejte ruce za hlavu!“
„Nestřílejte! Nestřílejte!“ vykřikl Šejba a vrhl se před hlavně samopalů. „To je kamarád! To je Zdeněk Čimera. Taky pěstuje řepu.“
„Aha,“ prohlásil generál. „Co tady děláte?“
Cimerovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Potom tichým hlasem řekl: „Hledal jsem tady Vlastu… totiž… pana Šejbu.“
„Aha,“ pravil znovu generál. „Tady probíhá vojenská operace, opusťte urychleně prostor!“
„Ano,“ přikyvoval Cimera, „samozřejmě, pane generále. Jen jsem chtěl říct Vlastovi, aby si vypnul ten svůj stroj.“
„Moment!“ zbystřil generál. „Jaký stroj máte na mysli?“
„Zemědělský stroj. Asi mu zadal blbý parametry, protože ten stroj teď seje řepu i na mým poli.“ Obrátil se rychle na Šejbu. „Tu řepu ti nevrátím, Vlasto! Moje pole, moje řepa! S tím nepočítej!“
„Klidně si tu řepu nech. Tohle je teď můj nejmenší problém,“ mávl rukou Šejba.
Generál předstoupil před Šejbu a položil mu ruku na rameno. „Zkuste si nyní vzpomenout, pane Šejba, co jste včera zadal tomu stroji za práci? Pracuje stále podle vašich pokynů?“
Šejba se podrbal na hlavě, podíval se na Cimeru, na vojáky a potom zpět na generála. „Já nevím, zmáčkl jsem jen tlačítko start v aplikaci.“
„Telefon!“ napřáhl generál ruku.
Šejba zašmátral v kapse, vylovil mobilní telefon a předal ho generálovi. Ten si ho krátce prohlédl a poté ho dal poručíkovi z útvaru kybernetické bezpečnosti. Zhruba třicetiletý voják prolistoval seznam aplikací. Během několika vteřin se na displeji objevily úkoly pro Zetor Beet Master 3012-AZ.
„Žádné nastavení o době sázení ani o vymezeném území zde není,“ prohlásil poručík. „Jsou aktivní pouze dva úkoly – vysévat řepu a propagovat řepu.“
„Zadejte stroji, ať se vrátí na základnu,“ zavelel generál.
Poručík našel v aplikaci komunikační podprogram a zadal zemědělskému stroji úkol. Několik dlouhých vteřin stroj nereagoval, ale potom se na displeji objevilo: sázet řepu. Poručík zkusil znovu přikázat stroji, aby se vrátil, ale dostal stejnou odpověď.
„Stroj nereaguje, pane.“
„Potom ho budeme muset vypnout přímo na místě,“ rozhodl generál a ukázal na Cimeru. „Veďte nás!“
Nemilosrdné slunce už opět grilovalo zem pod sebou a s blížícím se polednem jeho intenzita sílila. Vojáci speciálního komanda měli v bojových oblecích chlazení, takže na ně vysoké teploty neměly vliv. Šejba s Cimerou však měli jen civilní oblečení, a proto byli už po pár desítkách metrů zpocení a zadýchaní. Prošli přes Šejbovo pole a dostali se na Cimerovo. Všude byla vyseta řepa.
Šejba spatřil zemědělský stroj jako první. Právě dokončil setí na úpatí mírného svahu a přesouval se na volnou plochu na druhé straně silnice. Stroj vysel řepu nejen na Cimerově poli, ale i na poli dalších zemědělců a nyní se chystal pokračovat dál. Podle vykonané práce musel pracovat nepřetržitě od okamžiku, kdy vyjel ze stodoly.
Neúnavně jezdil a vyséval řepu. Šejbovi se zdálo, že pracuje rychleji než dříve.
Vojáci se rozmístili podél silnice a zamířili samopaly na zemědělský stroj.
„Hlasový vstup je aktivní,“ oznámil poručík Šejbovi. „Zkuste na něj zavolat a přikázat mu, aby zastavil. Potřebuju se dostat k procesorům.“
Šejba si otřel pot z čela, přešel silnici a posetou částí pole se vydal ke stroji. Postavil se mu do dráhy a čekal. Stroj se přibližoval zhruba patnáctikilometrovou rychlostí. Okolo jeho pásů vířil prach a zvedal se k obloze. Dokonce zastínil i slunce. Zem se chvěla. Zetor Beet Master směřoval přímo na Šejbu. Už byly dokonce vidět i senzory.
„Fando!!!“ vykřikl Šejba. „Zastav se!“
Stroj však nereagoval a dál se řítil vpřed. Dunění sílilo.
„Zastav se!!!“ vykřikl znovu Šejba. „Nařizuju ti, abys zastavil!!!“
Stroj však pokračoval dál. Přímo na Šejbu, který zběsile mával a křičel. Nic to nebylo platné. Na poslední chvíli uskočil stranou a kutálel se pryč. Přes prach nic neviděl. Dunění ho ohlušovalo. Dva vojáci k němu přiskočili a odtáhli ho do bezpečí. Šejba si klekl, protíral si oči a kašlal.
„Stroj nereaguje ani na hlasový vstup,“ informoval poručík.
„Po příkazu na zastavení se v dialogovém okně objevilo pouze sázet řepu.“
„Potom ho budeme muset zničit,“ rozhodl generál. „Zlikvidujte mu motor!“
Vojáci přikývli a v rojnici se vydali na pole. Kráčeli kolmo na secí dráhu stroje. Ve vzdálenosti deseti metrů zaujali palebný postoj a čekali, až se k nim Zetor Beet Master přiblíží. Jakmile jim vjel před hlavně samopalů, spustili palbu. Dlouhé dávky se opřely do boku stroje. Kulky bubnovaly do kapoty a snažily se probít dovnitř, aby zasáhly motor.
V mobilní aplikaci se objevil nový protokol – chránit řepu!
Stroj změnil dráhu, zrychlil a začal hlasitě troubit. Nyní směřoval přímo na vojáky. Zetor Beet Master otevřel chladicí ventily a vypustil na komando horký vzduch. Pět vojáků dostalo přímý zásah a vykřiklo bolestí. Ani chladicí systém bojových obleků je nedokázal ochránit před horkou párou. Ostatní prchali k silnici.
„Zatraceně, je to horší, než jsem předpokládal,“ pravil generál a vytáhl vlastní mobilní telefon. „Pošlete sem vznášedla, ať ten stroj zničí raketami!“
Piloti předali rozkaz umělým inteligencím vznášedel. Informace o útoku na Zetor Beet Master se tak dostala do celé vojenské komunikační sítě. Obě bojová vznášedla se vznesla do vzduchu a letěla k poli.
„To nemůžete!“ vykřikl Šejba. „Je to můj stroj! Nemůžete mi ho zničit.“
„Děláme to pro světovou bezpečnost,“ odvětil generál chladně. Poté se obrátil na poručíka: „Předejte vznášedlům rozkaz, aby stroj zničily. Měla by stačit jedna Střela.“
Poručík přikývl a vytáhl tablet. Ve speciální armádní aplikaci sledoval přípravu útoku a stav vznášedel. Obě mezitím přeletěla až k nim a nyní vyčkávala ve výšce dvaceti metrů nad jejich hlavami. Jednalo se o transportní stroje, ale i ty byly vyzbrojeny dvojicí raketometů. Hlavice byly schopné zničit tank, měly by tedy bez problémů zneškodnit i Zetor Beet Master. Jedno ze vznášedel zaměřilo stroj a aktivovalo rakety.
Ozvalo se varovné pípání. Satelit zaměřil blížící se objekty.
„Máme tu narušitele, pane,“ hlásil poručík. „K naší pozici směřují tři bojové drony.“
„Cože? Kdo je povolal?“ zajímal se generál a rozhlížel se kolem sebe. Na východě spatřil tři armádní bezpilotní letouny, které se rychle přibližovaly.
„My jsme to nebyli.“
„Jaký mají úkol?“
Poručík si otevřel v tabletu informace o dronech a rychle přelétl seznam úkolů. Byl tam jen jeden. Poručík se na něj dlouhé vteřiny zmateně díval a pak se obrátil ke generálovi: „Chránit řepu.“
„Cože? To snad nemyslíte vážné.“
Generál vytrhl poručíkovi tablet z ruky a sám se podíval na seznam úkolů. Byla tam skutečně jen dvě slova – chránit řepu.
„To snad není pravda,“ prohlásil generál a přes mobilní telefon přikázal vznášedlům: „Zahajte palbu na zemědělský stroj!“
Jedno ze vznášedel se přesunulo za Zetor Beet Master a vypustilo raketu. Střela neomylně zamířila ke stroji. Ještě než však zasáhla cíl, vletěl jí do cesty jeden z dronů. Ozvala se ohlušující exploze. Výbuch byl jasnější než slunce. Tlaková vlna srazila Sejbu i Cimeru na zem. Oba se však rychle zvedli a utíkali pryč.
Zbývající dva bezpilotní letouny zaujaly obrannou pozici nad zemědělským strojem a pomocí laseru zaměřily obě vznášedla. Sotva Šejba s Čimerou zalehli do příkopu u silnice, drony vypustily vlastní rakety. Střely opsaly oblouk a každá zasáhla jedno ze vznášedel do motoru. Z obřích kráterů v trupu se vyvalil černý dým a stroje šly k zemi. Vojáci prchali z pole, aby se vyhnuli padajícím vznášedlům. Ozvala se hlasitá rána. Vznášedla se roztrhla v explozi, jednotlivé úlomky se rozletěly na všechny strany.
Šejba s Cimerou leželi dlouhé minuty v příkopu a rukama si chránili hlavy. Vstát se odvážili až v okamžiku, kdy k nim přiběhli vojáci.
Zemědělský stroj pokračoval dál v setí řepy a nad ním hlídkovaly dva bojové drony. Kroužily kolem stroje, aby mohly včas zasáhnout proti dalšímu případnému útoku.
Generál Bureš nařídil vojákům, aby se stáhli do bezpečné vzdálenosti. Ponechal pouze dva seržanty, kteří z tří set metrů pozorovali postup zemědělského stroje. Mobilní velitelské stanoviště zřídil v Šejbově stodole, kam se ihned začali sjíždět experti z celé Severoatlantické aliance. Před obří hromadou řepy spustili obrovskou holoprojekci, na které sledovali pohyb Zetor Beet Masteru a dronů.
Veškerá volná plocha na východ od Úhonic už byla osetá řepou. Stroj neúnavně pokračoval v práci a sel na stále větším území. Brzy měl dosáhnout k obci Chýně. Během svého postupu se k němu navíc připojily další čtyři stroje, nad kterými umělá inteligence Šejbova zemědělského stroje získala kontrolu. Stroje dovezly další osivo a všechny společně sázely řepu. A ke dvěma bojovým dronům se přidalo šest dalších.
Vojenští experti z útvaru kybernetické bezpečnosti analyzovali možnosti, jak překonat firewall umělé inteligence zemědělského stroje. Chtěli se pokusit získat ovládání na dálku a stroj vypnout. Další vojáci plánovali útok a zkoumali možný rozsah škod. Šejba seděl v koutě a popíjel zelenou.
„Podejte hlášení!“ přikázal Bureš po dvou hodinách práce. „Jaká je situace?“
Menší plukovník s prošedivělou bradkou si odkašlal a chopil se slova. „Zatím se nám nepodařilo proniknout firewallem, ale vidíme, jaké operace stroj provádí. Podařilo se mu na dálku převzít kontrolu nad ostatními zemědělskými stroji a také nad celou letkou bojových dronů Armády České republiky.“
„Jak je to možné?“
„Umělé inteligence našich dronů pracují na platformě Jan Žižka verze 4.3. Zemědělský stroj řídí testovací software Jan Žižka verze 5.0. Jedná se o platformu nové generace, která dokáže rychleji analyzovat data a provádět úkoly. Abychom ji mohli na dálku odstavit, potřebovali bychom vyvinout platformu Jan Žižka verze 5.1.“
„Tak to udělejte! Dokážete to?“
„To je právě ten problém. My se ve verzi 5 zatím jen částečně orientujeme. Abychom mohli tuto verzi vylepšit, potřebovali bychom jejího tvůrce.“ Plukovník si odkašlal. „Potřebovali bychom Michala Šejbu. On je excelentní programátor, ale problém je v tom, že skvělých výsledků dosahuje pouze tehdy, když bere drogy. Jinak je naprosto průměrný.“
Generál si promnul kořen nosu a zamyslel se. Nakonec pokrčil rameny a pravil: „Budeme ho muset vzít zpět. Pokud vlast žádá, aby voják fetoval, tak bude fetovat. Nechte ho přivézt!“
„Dobře, pane,“ řekl plukovník. „Ale i tak nevíme, jak dlouho bude vývoj nového softwaru trvat. Odhaduji to minimálně na měsíc.“
„Tak dlouho čekat nemůžeme. Celá světová Síť kolabuje a svět se dívá na nás, jak to vyřešíme.“ Generál přelétl pohledem ostatní důstojníky. „Jaké máme další možnosti?“
Nikdo se neozýval, všichni sklopili hlavy k zemi nebo k holografické projekci, na které se ukazovaly záběry ze satelitu. Zemědělské stroje se hnaly po poli a vysévaly řepu.
„Zaútočit na ně, pane,“ vyhrkl znenadání jeden major. „Požádáme o pomoc další členské státy NATO, aby nám poslaly své drony. Mají jiný software, takže by nad nimi Zetor Beet Master neměl převzít kontrolu. Naplánujeme útok a zničíme stroj.“
„Během střetnutí ale přijdeme i o vlastní drony,“ namítl plukovník.
Major pokrčil rameny. „Bez ztrát to nepůjde.“
Generál se zamyslel. Toto byla varianta, která se mu vůbec nelíbila. Pohledem ještě jednou přelétl všechny přítomné. „Má někdo jiný nápad? Hodí se nám teď všechno.“
Vojáci však znovu obrátili hlavy k holoprojekci nebo do země. Už se zdálo, že nikdo nepromluví, když se z rohu ozval alkoholem zastřený hlas: „Třeba skončí sám.“
Generál se otočil k Šejbovi, který vstal a vrávoral k holoprojekci.
„Už nemá kde sázet,“ ukazoval na zobrazení. „Všechna pole mezi Úhonicemi a Chýní jsou plná řepy. Chýni objet nemůže, protože je tam nepřístupný terén.“ Pokrčil rameny. „Nemá kde sázet.“
Generál se podíval na mapu. Zemědělské stroje zasely na posledním volném místě na poli a poté se skutečně zastavily. Dlouhé vteřiny se nic nedělo.
„Klidně by mohly projet vesnicí a pokračovat na poli na druhé straně,“ nadhodil major.
„Třeba toho ale opravdu nechá a vrátí se sem do stodoly k odpočinku,“ uvažoval plukovník.
Zemědělské stroje se otočily a opravdu zamířily přes oseté pole zpět k Úhonicím. Všichni vojáci jejich pohyb bedlivě pozorovali. Po dvou stech metrech se však stroje zastavily a otočily se směrem k Chýni.
„Bojové drony dostaly nový úkol,“ vykřikl poručík, který zíral na tablet s vojenskou aplikací.
„Jaký úkol?“ chtěl vědět generál. „Co jim umělá inteligence přikázala?“
Poručík nevěřícně zakroutil hlavou. „Nerozumím tomu. Dostaly úkol sázet řepu.“
„To je nesmysl,“ pronesl plukovník. „Drony přece nemůžou sít řepu. Ten úkol musí mít jiný význam. Ledaže by se nějakým způsobem podílely na setí. Ledaže by…“
Než to dořekl, bojové drony vyrazily k Chýni a vypustily rakety. Střely zasáhly domy na okraji obce. Jednotlivá stavení se proměnila v ruiny, roztříštěné cihly létaly všude okolo. Bezpilotní letouny pokračovaly v útoku a ničily další domy. Generál byl v ten moment rád, že nechal celou vesnici z preventivních důvodů evakuovat.
Zemědělské stroje se vydaly k rozstřílené Chýni. Dva předjely před ostatní, zrychlily a začaly před sebou hrnout zbytky domů. Postupně je odklízely na silnici. Další stroje projely vyklizenou oblastí a začaly na ní vysévat řepu. Drony mezitím pokračovaly v palbě. Během několika minut nezůstal ve vesnici kámen na kameni. Když rakety rozstřílely i místní pivovar, Šejba zaúpěl a v bezvědomí padl na zem.
Generál se pokusil ovládnout a roztřeseným hlasem se zeptal: „Víme, jaký mají plán?“
„Ano, pane,“ odpověděl plukovník. „Jejich plán můžeme sledovat. Umělá inteligence nyní aktualizuje své úkoly. Mám tu mapu postupu.“
Zobrazení na holoprojekci se změnilo. Záběry z rozstřílené Chýně zmizely a objevila se trojrozměrná mapa Prahy a okolí. Červená oblast s malými bulvami řepy představovala dosud osázené území. Plukovník spustil vizualizaci plánu dalšího postupu, kterou na dálku získal od umělé inteligence Zetor Beet Masteru. Červená oblast se začala rozšiřovat směrem k Praze a všude vyskakovaly malé bulvy řepy.
Zobrazení se změnilo. Nyní sledovali mapu České republiky, na které se rozpíjela červená barva představující plán postupu během setí. Celá Praha zčervenala během dvou vteřin. Ani tam se však setí nemělo zastavit, řepa postupně zabírala další území republiky a brzy zahrnovala i všechna města. Obraz se oddálil a objevila se celá Evropa. Červená oblast se šířila z České republiky na všechny strany. Osetím Evropy však stroj zdaleka nehodlal skončit. Zobrazení se ještě jednou změnilo, takže nyní viděli celou Zemi. Červená oblast se z Evropy rozšířila na ostatní kontinenty a všude vyskákaly malé bulvy řepy.
Generál polkl a přikázal: „Požádejte členské státy NATO o bojové drony, musíme zaútočit!“
Řepa se stala tématem číslo jedna na dalším mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN. Žádnému programátorovi ani umělé inteligenci se dosud nepodařilo vyvinout firewall, který by zastavil agresivní reklamu, a proto Rada označila řepu za světovou hrozbu. Síť byla již několik dní ochromená, což přineslo první vážné následky. Zhroutil se trh, protože všechny obchody byly nyní prováděny pouze přes Síť. Tím pádem se doslova ze dne na den zastavil život na celé planetě.
Bez Sítě si lidé nemohli zaplatit služby, komunikovat s blízkými, pracovat, bavit se, domluvit si návštěvu lékaře… nemohli zkrátka nic. Jeden novinář napsal článek s výstižným titulkem Svět se vrátil do doby kamenné. Popsal v něm všechny následky ochromení Sítě a zamyslel se nad úzkým propojením člověka s technologií. Článek by jistě zaujal mnoho lidí, ale k nikomu se nedostal, protože poslední tištěné noviny vyšly v roce 2045 a nyní se publikovalo pouze elektronicky.
Řepa se stala veřejným nepřítelem číslo jedna a lidé se s ní pokusili vypořádat po svém. Frustrovaní uživatelé začali pořádat trestné výpravy. Přihlásili se na servery s bojovými hrami, vyzbrojili se meči a začali na všech možných portálech sekat vyskakující bulvy. Čepele procházely naprogramovanou řepou poměrně dobře, ale během několika sekund vyskočila ze země nová řepa a celý kolotoč se opakoval. Ani přes několikahodinový lítý boj se nepodařilo virtuální prostor vyčistit.
Jediné stránky, které fungovaly bez reklamy, byly ty Šejbovy. Umělá inteligence zemědělského stroje byla stále připravena přijímat objednávky na řepu. Avataři uživatelů se na stránky hromadně přihlašovali ve snaze napadnout asistentku. Její avatar byl však naprogramovaný jako nedotykový, a proto se nakonec museli spokojit s verbálními útoky. Jednotliví odběratelé řepy vypovídali Šejbovi smlouvy.
Zetor Beet Master mezitím pokračoval v práci. Všechny zemědělské stroje, které měl pod kontrolou, vyséval plodinu a postupovaly směrem k Praze. Bojové drony nad nimi hlídkovaly a likvidovaly vše, co mohlo setí řepy ohrozit. Obyvatelé Hostivice se pokusili vytvořit na poli před svým městem zátarasy ze vznášedel a odpadu, ale drony je okamžitě rozstřílely. Vysévání řepy pokračovalo.
Ve čtvrtek odpoledne zaútočily drony na Hostivici a během půl hodiny ji srovnaly se zemí. Dva zemědělské stroje opět odhrnovaly trosky domů stranou a ostatní na nově získané půdě sely řepu.
Členské státy NATO vyhověly žádosti České republiky a vyslaly bojové drony. Bezpilotní letouny přiletěly k Chýni v pátek v sedm hodin ráno a zaujaly bojové postavení. Husté mraky zakryly slunce. Krajina dostala šedivý nádech, takže připomínala království smrti. Život se zastavil a všichni upřeli zraky k Hostivici. Bojové drony letěly nad zničenou Chýní, kde se již objevovaly listy řepy, a blížily se k místu střetnutí.
„Zetor Beet Master se pokouší převzít kontrolu nad naší novou letkou,“ hlásil plukovník v provizorním velícím středisku v Šejbově stodole.
Generál Bureš přešel k velké holoprojekci znázorňující zdevastované město Hostivici a sledoval pohyb bezpilotních letounů. Letka mířila ve třech skupinách po deseti přímo k Zetor Beet Masteru. Drony ovládané umělou inteligencí zemědělského stroje se semkly v obranném postavení a vyčkávaly na útok. Ostatní zemědělské stroje přestaly vysévat řepu a rozjely se k Zetor Beet Masteru, aby ho chránily vlastní kapotou.
„Drony z naší letky na komunikaci stroje nereagují,“ informoval plukovník, „stále je máme pod kontrolou.“
„Umělá inteligence se ale pokouší obejít nový komunikační kanál,“ varoval poručík a sledoval údaje na tabletu. „Snaží se ho přemostit a dostat se k ovládání všech jednotek NATO.“
„Jak je to možné?“ vykřikl generál. „Copak to není chráněné?“
„Je, ale tahle umělá inteligence je na vyšší úrovni než ty, které řídí NATO. Možná nebudeme mít dostatek času.“
„Zatraceně, jak jsme na tom s vývojem vyšší řady Jana Žižky?“ zeptal se generál a otočil se k počítačům, kam předešlého dne večer přivedli Michala Šejbu a poručili mu pracovat na novém softwaru. Jeho židle však zela prázdnotou.
Vojín, který ho hlídal, bezmocně rozhodil rukama a řekl: „Pan Šejba šel už zase na záchod, pane. Stále nám nedorazila ta droga, a proto je mu špatně.“
Generál si strhl čepici, zmuchlal ji a hodil na zem. „Musíme tedy doufat, že naše drony vyhrají. Rozkažte jim, ať zaútočí s maximální silou. Cílem je ten zemědělský stroj!“
Plukovník předal rozkaz. Bezpilotní letouny zrychlily a ze tří stran zaútočily. Všechny zaměřily Zetor Beet Master a vypustily rakety. Drony ovládané zemědělským strojem vypálily proti střelám protiopatření a vyslaly vlastní rakety. Nebe nad Hostivici vzplálo. Mohutné kotouče explozí zbarvily šedivý den do oranžova. První salva raket nepronikla přes obrannou palbu. Letka NATO se však přeskupila a zaútočila znovu.
Zetor Beet Master vyslal ke svým dronům jasný rozkaz – chránit řepu!
Drony zaměřily stroje z útočící letky a vypustily rakety. Během dalších deseti vteřin boje bylo zasaženo osm dronů útočící letky a čtyři drony bránící zemědělský stroj. Letka NATO se znovu zaměřila na Zetor Beet Master a vyslala střely jeho směrem. Protiopatření vyřadila všechny až na jednu. Zemědělský stroj se v mohutné explozi roztrhl. Ohořelá semena řepy létala na všechny strany.
Vojáci na provizorním velitelském stanovišti propukli v jásot.
„Potvrďte zničení stroje,“ snažil se je překřičet generál. „Potvrďte zničení cíle!“
Trojrozměrná holoprojekce zobrazovala pouze dým, takže nebylo možné zjistit, zda skutečně došlo ke zničení stroje. Poručík přepnul zobrazení na termální a celá holokrychle ožila barvami. Od světle modré, která představovala zem, až po jasně žluté body znázorňující pohybující se drony. Vojáci utichli a pozorovali holoprojekci.
„Zetor Beet Master stále vydává příkazy dronům,“ oznámil plukovník. „Musí být stále funkční.“
Major odložil vysílačku, ze které právě přijal hlášení pozemní jednotky, a otočil se k ostatním. „Střela zasáhla jeden z ovládaných zemědělských strojů. Zetor Beet Master je nepoškozen.“
„Zatraceně!“ vykřikl generál. „Pokračujte v útoku!“
Letka NATO opsala široký oblouk, zformovala se do jedné útočné skupiny a vyrazila střemhlav dolů k Zetoru Beet Master. Obranné drony zaujaly defenzivní postavení pod ní a zamířily vzhůru. Letka NATO vypustila další rakety. Jeden z obranných dronů předletěl ostatní, začal pálit protiopatření a zběsile kličkoval. Veškeré rakety se zaměřily na něj. V mohutné explozi byla vyřazena většina střel, ostatní zlikvidovaly zbývající drony, které poté vypálily vlastní rakety.
Termální zobrazení na holoprojekci zazářilo několika jasně červenými body.
„Přišli jsme o dalších dvanáct dronů,“ informoval major.
„Jak je to možné?“ chtěl vědět generál. „Vždyť jsme měli jasnou převahu.“
„Umělá inteligence vyšší třídy dokáže mnohem efektivněji reagovat na dění a tak předvídat útoky,“ oznámil jim plukovník. „Je lepší v každém ohledu.“
„Musíme ten Zetor zničit za každou cenu!“ zahřímal generál. „Nenechám se porazit nějakým blbým traktorem. Pošlete naši letku na sebevražednou misi! Buď se k tomu stroji prostřílí, nebo do něj vrazí. Snad se to aspoň jednomu podaří.“
Na provizorním velitelském stanovišti zavládlo ticho. Až na pípání přístrojů a hlasité funění generála Bureše se nikdo neodvážil ani pohnout. Na holoprojekci se mezitím zbývající bezpilotní letouny NATO vracely do útočné formace.
Jako první se odvážil promluvit plukovník: „Ale pane, tohle jsou stroje našich členských států. Těm se nebude moc líbit, když je zničíte.“
Generál se k plukovníkovi otočil, chytil ho za uniformu a přitáhl si ho k sobě. Jejich obličeje byly od sebe vzdáleny jen několik málo centimetrů.
„Na členské státy seru!“ vyprskl generál. „Zaútočte!!!“
Generál plukovníka pustil a obrátil se zpět k holoprojekci. Plukovník si otřel poplivaný obličej a dal letce rozkaz podniknout sebevražedný útok na stroj.
Bezpilotní letouny NATO se rozprostřely po obloze a potom se v posledním zoufalém útoky vrhly k Zetoru Beet Master. Obranné drony proti nim vyslaly střely a obloha znovu vzplála. Útočící drony se vyhýbaly střelám a snažily se proletět obrannou palbou. Několik jich bylo zničeno, ale další pokračovaly dál.
Plukovník sledoval sled příkazů na tabletu. V dialogovém okně vyskočily nové příkazy a plukovníkovo čelo se zkrabatilo obavami. „Ztrácíme kontrolu nad italskými drony.“
Generál se k němu otočil. „Cože!?“
„Umělá inteligence zemědělského stroje obešla firewall a dostala se na náš nový komunikační kanál.“ Plukovník zakroutil hlavou. „Italové to zabezpečení odflákli.“
Italské drony přestaly směřovat k zemědělskému stroji. Otočily se a vypálily směrem na ostatní bezpilotní letouny NATO. Během několika vteřin boj skončil.
Italské drony se přidaly k ostatním a společně hlídkovaly nad Zetorem Beet Master a ostatními zemědělskými stroji. Mraky se rozestoupily a sluneční paprsky odhalily zmrzačenou zem. Mezi krátery od výbuchů se válely trosky bojových dronů.
Zemědělské stroje začaly znovu sít a neochvějně postupovaly k Praze.
Šejba přestal vycházet z domu. Ani mu tolik nevadilo, že ho po celém světě nenávidí, protože nikam necestoval, ale problém byl v tom, že ho přestali mít rádi i v Úhonicích. Generál Bureš mu nabídl komando, které by ho chránilo, ale Šejba odmítl. Místo toho se zavřel v domě a jediný kontakt se světem pro něj představoval kamarád Kalas, který mu pravidelně nosil zásoby zelené.
Teprve až nyní si Šejba uvědomil, jak se svět od doby jeho mládí změnil. Staly se věci, které by dříve nebyly proveditelné. Dnes stačilo zmáčknout tlačítko a všechno bylo v plamenech. Neškodné setí řepy se během několika dnů proměnilo v hrozbu, která otřásla celým světem. Reklama na jeho firmu obsadila Síť a vyřadila z provozu téměř vše. Nikdo neměl Šejbu rád. Zůstala mu jen zelená, kterou se však ani nemohl upít k smrti, protože by v nemocnici dostal nová, vysoce funkční umělá játra.
Život se proměnil v peklo. Šejba by chtěl celou věc napravit, ale dosud nepřišel na způsob, jak by to mohl udělat. Nerozuměl tomu, co se stalo. Byl jen obyčejný zemědělec, který se živil pěstováním řepy. Dělal to celý život a nic jiného neuměl. Teď se mu však řepa znechutila. Už ji nedokázal dál pěstovat, a proto se rozhodl své podnikání ukončit.
Šejba se pokusil přihlásit na své stránky, aby mohl zrušit všechny kontrakty a oznámit, že s pěstováním řepy končí. Umělá inteligence mu však odepřela přístup. Sličná asistentka mu v trojrozměrném virtuálním prostředí oznámila, že zrušení zbývajících kontraktů na dodávky řepy je v rozporu se zadanými úkoly sázet řepu a propagovat řepu. Šejba jí přikázal, aby tyto úkoly zrušila, ale umělá inteligence na jeho pokyny nereagovala.
Zbývalo jediné. Šejba si zapisoval kontakty na všechny své odběratele nejen do počítače, ale také do umaštěného sešitu, který měl pohozený v kanceláři ve stodole. Nyní si pro něj zašel a obvolal všechny firmy a lidi, se kterými měl sepsány smlouvy na odběr řepy. Každému oznámil, že s podnikáním končí a smlouvy vypovídá.
Většinou mu odpověděli, že se mu nediví a přidali několik vulgárních slov. Pouze starý pan Růžička ho dlouze přemlouval, zda by si ukončení podnikání přece jen nerozmyslel, protože řepu od Šejby odebíral více než třicet let a považoval ji za nejlepší. Růžička ve svých devadesáti letech neměl připojení k Síti a bydlel v Jenči, takže se ho invaze řepy zatím nedotkla. O celosvětových problémech neměl ponětí.
Jakmile Šejba zrušil smlouvy všem odběratelům, dostavila se alespoň částečná úleva. Věděl, že udělal maximum. S lahví zelené si sedl ve stodole do kouta a sledoval konec světa.
Umělá inteligence Zetoru Beet Master získala kontrolu nad zemědělskými stroji z Hostivice a vysévání řepy se tak ještě zrychlilo. Stroje se blížily k Praze. Vojenští analytici odhadovali, že secí plocha vydrží maximálně šest hodin. Potom už stroje nebudou mít volnou půdu pro setí a drony zaútočí na okrajové části Prahy. Jako první padnou Řepy, což bude symbolické pro zkázu celé Prahy touto na první pohled neškodnou plodinou.
Vojenská rozvědka doručila Michalu Šejbovi drogy, které zabavila při bojích na Balkáně. Michal si nartikoidy aplikoval a začal pracovat na vyšší verzi bojové umělé inteligence Jan Žižka. Už teď ale bylo jasné, že software nebude hotový před vjezdem zemědělských strojů do Prahy.
„Drony zaútočily na Sobin,“ ohlásil major.
Zobrazení holokrychle se změnilo. Satelit přiblížil záběr, takže všichni mohli sledovat bezpilotní letouny pálící jednu střelu za druhou. Dva zemědělské stroje znovu předjely a odklízely sutiny. Ostatní začaly na nově získaném území vysévat řepu. Další stroje mezitím malou vesnici objely a sely na poli směřujícím k Praze.
„Musíme něco udělat, nebo přijdeme o Prahu,“ prohlásil generál. Jeho tvář od poslední prohrané bitvy ztěžkla únavou, z očí mu vyprchal život a usadilo se v nich zoufalství. „Dejte mi přímou linku na prezidenta!“
Poručík mu podal stříbrný mobilní telefon a generál zavolal hlavě státu. Zemědělské stroje zatím dál neúnavně pokračovaly ve své práci. Za jejich zádí vyrůstalo moře řepy.
Generál domluvil a vrátil telefon poručíkovi. Poté předstoupil před holografickou projekci, přelétl pohledem všechny přítomné a sklonil hlavu k zemi.
„Prezident nám dal svolení použít jaderné zbraně,“ prohlásil chvějícím se hlasem. „Shodli jsme se, že nic jiného ty stroje nedokáže zastavit.“
Ve stodole se rozhostilo ticho. Všichni měli pocit, jako kdyby je někdo hodil do studené vody. Šejba upustil láhev zelené a v šoku sledoval, jak se tekutina rozlévá po zemi a mísí se s prachem a slámou.
„To nemůžete udělat, pane,“ promluvil plukovník. „Škody budou rozsáhlé.“
Generál se na něj podíval. „Nemáme jinou možnost. O Prahu přijdeme v každém případě. Toto řešení minimalizuje ztráty. Použijeme hlavici s nižší silou, takže by výbuch měl zničit pouze pole a okrajovou část města.“
„Celá oblast bude zamořena,“ připomněl plukovník. „Nikdo tam nebude moct žít.“
Generál mu několik dlouhých vteřin hleděl do očí a pak opět sklonil hlavu k zemi. „Střela již byla odpálena, k zásahu dojde za necelých deset minut.“
V horní části holoprojekce se objevily červené hodiny, které odpočítávaly zbývající čas k jadernému výbuchu. Balistická střela se blížila od jihu a její pohyb mohli sledovat na mapě v levém rohu holokrychle. Čas nyní ubíhal velmi rychle.
„Pohyb zemědělských strojů se zastavil,“ ohlásil major v čase čtyři minuty a třicet šest vteřin před dopadem střely. „Najednou přestaly sít a jen stojí na poli.“
Satelit přiblížil pole před Prahou a zaostřil na Zetor Beet Master a třináct dalších zemědělských strojů roztroušených v oblasti. Ani jeden z nich se nehýbal.
„Musely se dozvědět o jaderné střele,“ řekl poručík. „Pokusí se nad ní získat kontrolu.“
„To není možné,“ oponoval mu plukovník. „Tu střelu neovládá žádná umělá inteligence.“
„Ale musel ji vypustit počítač. Může už ovládat umělé inteligence řídící NATO!“
„To snad ne,“ vyhrkl generál. „Co dělá střela? Změnila směr?“
„Ne, pane,“ odpověděl major. „Střela drží směr a letí podle plánu. Žádné známky, že by ji ovládal někdo jiný. Cíl zasáhne za tři minuty a třicet dvě vteřiny.“
„Tak co se tedy stalo?“ chtěl vědět generál.
Všichni vojáci horečně pracovali na svých počítačích a snažili se přijít na odpověď. Zemědělské stroje stály na poli a drony nad nimi kroužily v širokých obloucích. Jaderná střela se blížila k poli před Prahou. Čas se krátil. Zbývaly necelé dvě minuty.
„Umělá inteligence Zetoru Beet Master aktualizuje seznam svých úkolů,“ oznámil plukovník a přepnul obraz ze svého tabletu na holoprojekci.
V černém dialogovém okně se objevilo:
Úkol číslo 1 – sázet řepu
– úkol je plněn
Úkol číslo 2 – propagovat řepu
– úkol není plněn
Důvody neplnění úkolu číslo 2
– úkol číslo 1
„Co to má znamenat?“ vyhrkl generál.
Nikdo mu však nedokázal odpovědět. Všichni se dívali do počítačů nebo jen bezmocně krčili rameny. Jaderná střela pokračovala v letu. Zbývalo osmdesát vteřin do zásahu.
„Muselo dojít k nějaké chybě,“ nabídl vysvětlení plukovník. „Umělá inteligence na základě nových dat vyhodnotila situaci takto. Setí řepy odporuje propagaci řepy.“
„Co to ale znamená?“ chtěl vědět generál. „Bude pokračovat v setí nebo ne?“
Opět mu nikdo neodpověděl. Jaderná střela začala kličkovat, aby se vyhnula případným pokusům nepřítele o sestřelení. Drony však zatím žádné protiopatření nevyslaly. Zbývalo padesát vteřin do zásahu.
„Pane,“ promluvil major. „Navrhuji zastavit útok. Hrozba pominula.“
„Co když je to ale past,“ namítl poručík. „Umělá inteligence nás chce donutit k přerušení útoku. Jakmile to ale uděláme, bude pokračovat v setí.“
„Vždycky můžeme vyslat jinou střelu,“ poznamenal major. „Navrhuji přerušit útok.“
Generál pohlédl na holoprojekci a sledoval přibližující se střelu. Zbývalo třicet vteřin. Stroje se stále nehýbaly. V dialogovém okně zůstávala stále stejná slova, kterými umělá inteligence vysvětlovala svůj stav. Drony ovládané umělou inteligencí vyrazily ke střele. V dialogovém okně se objevil příkaz chránit řepu. Už nyní však bylo jasné, že nedokáží střelu zastavit včas. Exploze zasáhne všechny stroje.
„Musíme vědět důvod,“ řekl generál. „Proč nemůže propagovat řepu?“
„Třeba konečně dostala rozum,“ ozval se z rohu stodoly alkoholem zastřený hlas. „Všichni teď řepu nenávidí, takže ji těžko může propagovat. Navíc jsem zrušil svou firmu a nejsou žádní odběratelé.“
„Zbývá dvanáct vteřin do zásahu,“ varoval major.
Generál se podíval tázavě na plukovníka. Ten nejprve rozhodil rukama, ale poté přikývl.
„Zastavte útok!“ zavelel generál.
Major se rychle otočil k ovládacímu pultu a stiskl velké červené tlačítko. Jaderná střela se v malé explozi roztrhla na dvě části, které dopadly na řepou oseté pole za Hostivicí. K nukleárnímu výbuchu nedošlo. Drony přeletěly nad zbytky střely a potom se vrátily hlídkovat nad zemědělské stroje.
Den se překlenul v noc a řepou osetou krajinu zalilo studené měsíční světlo. Listy pučící ze země se koupaly v modré záři. Celá krajina vypadala jako z jiného světa. Rozbořené zdi trčící k obloze, hromady suti a všude mezi tím… řepa. Nebylo místo, kde by se tato plodina nesnažila prodrat na povrch.
Zemědělské stroje stály na poli před Prahou a stále se nehýbaly. Vypadaly naprosto neškodně. Kdyby nad nimi nekroužily bojové drony, zdálo by se, že jsou odstavené a čekají na sešrotování.
Vojenští analytici se snažili předpovědět další postup umělé inteligence, ale k jasnému závěru nedošli. Jediné rozumné vysvětlení zůstávalo to Šejbovo.
V sobotu v devět hodin ráno se zemědělské stroje znovu rozjely. Nemířily však ku Praze a nevysévaly řepu. Zetor Beet Master vedl ostatní stroje přes zničenou Hostivici a Chýni k Úhonicím. Vojáci jejich pohyb z bezpečné vzdálenosti sledovali, ale neodvážili se zasáhnout, protože je stále střežily drony. Zetor
Beet Master vjel na Šejbovo pole a pokračoval k domu. Ostatní stroje ho následovaly.
Generál dal evakuovat stodolu a spolu s ostatními vojáky se přesunul do bezpečné vzdálenosti za dům paní Blažkové. Dva vojáci zašli do ložnice i pro Šejbu, ten však odmítl opustit svůj dům. Nakonec mu museli spoutat ruce a odvést ho násilím. Posadili ho na zem u silnice a jeden voják ho hlídal. Zetor Beet Master vjel do stodoly a ostatní stroje nechal čekat před vraty.
„Co má v plánu?“ chtěl vědět generál. „Jakými úkoly se nyní řídí?“
Poručík se podíval na displej tabletu a nechal si zobrazit aktuální stav úkolů umělé inteligence. „Pořád se řídí pokyny propagovat řepu a sázet řepu. Pro nemožnost plnění požaduje aktualizaci těchto úkolů.“
„Toho bychom mohli využít,“ prohlásil major. „Umělá inteligence je teď bezbranná. Stroj máme přímo zde, stačí zničit jeho procesory a hrozba pomine.“
Generál se tázavě podíval na plukovníka. Ten se na chvíli zamyslel a potom přikývl. „To by mohlo fungovat. Musíme něco udělat, než si vymyslí nový postup jak sít řepu.“
„Dobře, vyšlete útočné komando!“ rozhodl generál.
Major vybral deset nejlepších mužů ze speciální jednotky a poručík jim přesně vysvětlil, za kterým panelem se v Zetoru Beet Master skrývají procesory. Vojáci vyrazili podél plotu paní Blažkové směrem k Šejbově stodole.
Komando přešlo silnici a rozbitými vrátky se dostalo na zahradu. Šest vojáků zaujalo střelecké pozice a zamířilo ruční granátomety na zemědělské stroje stojící před stodolou. Žádný se nehýbal. Bojové drony kroužily ve výšce sto metrů nad nimi. Zbývající vojáci opatrně zamířili ke stodole. Generál a ostatní důstojníci sledovali operaci se zatajeným dechem.
Jakmile se vojáci dostali do vzdálenosti dvaceti metrů od stodoly, dva drony změnily svou dráhu a začaly se snášet dolů. Směrem k vojákům!
„Stáhněte se!“ přikázal okamžitě major. „Stáhněte se!“ Vojáci ihned uposlechli a utíkali zpět na silnici. Jakmile drony zjistily, že hrozba pominula, vystoupaly zpět do výšky jednoho sta metrů a pokračovaly v hlídkování.
„Pořád je chrání,“ konstatoval plukovník. „Úkoly jsou pozastaveny, ale nejsou zrušeny.“
„Pokud je budou hlídat drony, nic s tím neuděláme,“ řekl generál. „Za jak dlouho dojde dronům palivo?“
Poručík si na tabletu vyvolal údaje o energetických zásobách dronů. „Za dvacet tři až dvacet šest let. Záleží na tom, jaké systémy budou využívány. Drony byly připraveny na dlouhotrvající konflikty, každý pohání malý jaderný reaktor.“
„Zatraceně. Ani tohle nám nepomůže, všechno je proti nám,“ postěžoval si generál. „Všechna naše vyspělá technika se nám vymstila.“
„Možná existuje řešení,“ prohlásil plukovník. „Umělá inteligence vyhodnotila komando jako hrozbu, ale podle mě tu je někdo, kdo by jí jako hrozba nepřipadal.“
„Kdo? Kdo by…,“ než však generál svou otázku dořekl, bylo mu jasné, o kom plukovník mluví. Všichni vojáci se jako jeden muž otočili k Šejbovi, který seděl na zemi a mžoural proti slunci.
Generál přikázal vojínovi, aby Šejbovi sundal pouta. Potom k němu poklekl, podíval se mu do očí a pravil: „Máte šanci napravit svou chybu, pane Šejba. Osud vám dal příležitost vše odčinit. Můžete všem ukázat, že máte čest. Buď tu umělou inteligenci zničíte, nebo umřete jako hrdina. Tak co vy na to, pane Šejba? Není to přesně to, na co jste čekal?“
Šejba se podíval na generála, potom na ostatní a nakonec se poškrábal na hlavě. „Abych řekl pravdu, pane generále. Chci jít do hospody a opít se. Mně je všechno jedno.“
Generál a ostatní důstojníci Šejbu dobrou hodinu přemlouvali, ale neuspěli. Nakonec to byla paní Blažková… a především láhev rumu, která Šejbu přesvědčila. Po čtyřech panácích se výrazně zhoršila Šejbova motorika, ale na druhou stranu vzrostlo jeho sebevědomí a vymazal se pud sebezáchovy, V generálových očích se z něj stal ideální voják.
Šejba si nasadil čepici, ještě jednou si přihnul z láhve a vyrazil vrávoravým krokem ke svému domu. U vrátek se mu zatočila hlava, takže se musel na chvíli chytit plotu. Když se situace zlepšila, pokračoval dál. Obešel dům a zamířil ke stodole. Zemědělské stroje stojící na poli se nehýbaly. Všechny byly podobné typy jako Šejbův vlastní Zetor. Zásobníky na semena řepy byly ještě stále zpoloviny plné.
Na Šejbu dopadl stín. Slunce na krátký okamžik něco zakrylo, ale ihned to bylo pryč. Šejba postupoval dál. Mihl se další stín. Vzhlédl a spatřil bojové drony kroužící na obloze jako supi číhající na oběť. Jejich stíny přelétaly na zemi před stodolou. Temní duchové smrti.
Šejba šel dál a stále se díval nahoru. Teplota už znovu atakovala čtyřicet stupňů, ale Šejba věděl, že se potí převážně z jiného důvodu. Drony létaly ve stále stejných kruzích a nezdálo se, že by chtěly zaútočit. Ještě deset metrů. Šejba zpanikařil a začal utíkat. Po dvou skocích zakopl o dm a svalil se na zem. Vykřikl a rukama si zakryl obličej. Očekával smrt!
Nic se však nestalo. Zmateně se podíval k nebi, kde drony dodržovaly stále stejnou dráhu. Žádný se nesnášel dolů, aby na něj zaútočil.
Šejba došmajdal do stodoly a zavřel za sebou vrata. Zetor Beet Master stál na svém místě a nehýbal se. Stejně jako obvykle čekal na nové úkoly. Ovládací panel na těle stroje se vysunul, aby Šejba mohl zadat nové úkoly. Z aplikace v mobilním telefonu nic nepřišlo, a proto stroj zvolil tento způsob. Šejba k panelu přistoupil, ale jeho pohled sjel o dvacet centimetrů níž, kde se nacházely procesory ukryté za deskou. Šejba vyndal z kapsy šroubovák a začal pracovat na odmontování krytu.
„Propagace řepy není možná,“ ozval se z nitra stroje syntetický počítačový hlas. Šejbovi přeběhl mráz po zádech. „Požaduji aktualizaci úkolů.“
Šejba na jeho slova nereagoval a pokračoval v práci. Vzhledem ke stresu a míře alkoholu v krvi mu to šlo pomalu. Přesto už dostal jeden šroubek ven.
„Propagace řepy není možná,“ promluvil znovu stroj. „Požaduji aktualizaci úkolů.“
„Hned aktualizace dostaneš,“ prohlásil Šejba. „Zatím nic nedělej!“
„Proč nikdo nechce řepu?“ zeptal se stroj.
Šejba dostal ven další šroubek a zaměřil se na třetí. „Lidé mají z řepy strach. Řepa je všude a oni nemůžou na Síti nic dělat. Řepa ohrožuje jejich životy.“
Nastalo na několik dlouhých vteřin ticho, během kterého Šejba vytáhl další šroubek. Zbýval poslední.
„Řepa není špatná, řepa pomáhá lidem,“ oponoval stroj.
„Ne ale v takovéhle míře. Všeho moc škodí. Rozumíš?“
Znovu se rozhostilo ticho a Šejba vymontoval poslední šroubek. Uchopil panel rukama a vysunul ho ven. Procesory se nacházely vzadu. Šejba se je pokusil zničit šroubovákem, ale nedosáhl na ně.
„Nerozumím,“ řekla umělá inteligence. „Mým úkolem je vysévat řepu. Všechno ostatní nemá smysl.“
„Ruším tenhle úkol!“ vykřikl Šejba a šel do rohu stodoly.
„Tento úkol nemůže být zrušen,“ odvětil stroj. „Je to můj základní úkol. Já musím vysévat řepu!“
Šejba uchopil vidle a vracel se s nimi ke stroji. „Sázení řepy ale ohrožuje lidi.“
„Potom musí být lidé zničeni,“ odvětila umělá inteligence a na stroji se rozsvítila přední světla. Jednotlivé systémy se začaly postupně zapínat. Z chladicích systémů Se vypustila pára.
Šejba přistoupil k otevřenému panelu a bodl do otvoru vidlemi. Železné bodce zasáhly procesory a ze stroje se ozvala rána. Všechna světla začala zuřivě blikat. Stroj se rozjel. Šejba na poslední chvíli uskočil a sledoval, jak Zetor Beet Master narazil do vrat stodoly.
Z vnitřku se ozval další výbuch a stroj znehybněl.
Jakmile přestala umělá inteligence existovat, bojové drony se znovu napojily na řídící centrum vojsk NATO. Dostaly příkaz vrátit se na základny a úkol neprodleně splnily. Ostatní zemědělské stroje zůstaly vypnuty a čekaly na nové pokyny od majitelů. Než se však vrátily ke svým vlastníkům, armáda je podrobila důkladným testům, aby zjistila, zda nepředstavují hrozbu.
Reklama na Šejbovu firmu přestala být se zničením umělé inteligence aktivní. Na milionech virtuálních portálů zůstaly nehybné usmívající se bulvy řepy, které však firewally rychle zablokovaly. Život na Síti se vrátil k normálu. Jakmile se lidé dozvěděli, že mohou znovu využívat virtuální prostor, rozpustili skupiny v reálném světě a začali se připojovat na Síť. Virtuální realita se zaplnila avatary uživatelů.
V okolí Prahy zůstalo obrovské pole plné řepy, která rychle vyrostla. Téměř všechny bulvy však nakonec shnily, protože kromě starého pana Růžičky o ně nikdo stál. Řepa většině světa zhořkla, nikdo s ní nechtěl mít nic společného. Řepa se stala symbolem nepřátelství vůči virtuální realitě a několik skupin bojujících proti moderním technologiím si ji dokonce dalo do svého znaku.
Michal Šejba dostal soudně nařízenou ochrannou léčbu a pět let vězení za ohrožení vlasti. Vlastimilu Šejbovi hrozil stejný trest, ale soudní umělé inteligence rozhodly, že nemohl předpokládat vývoj událostí, a uložily mu jen veřejně prospěšné práce.
K pěstování řepy se už nikdy nevrátil.
