Vždycky těsně před úplňkem začínají být psi neklidní a chtějí, abych jim četl. Kňučí, tlučou tlapami do dveří, které oddělují kutloch od knihovny, a dívají se na mě s němou prosbou, kterou ovládá právě jen pes. Když jim řeknu, že vyrazíme už zítra, vezmou mě za slovo, na podobné vytáčky si musím dávat pozor.
Mí psi podle všeho dokonale rozumějí lidské řeči, číst (ani psát či mluvit) však nedokážou; proto mě potřebují. Jinak však o mě musí pečovat téměř ve všem, vozí mě na saních mezi regály, v noci mě zahřívají a při předčítání dýchají na mé omrzlé prsty, abych dokázal listovat stránkami. Musí být hodně staří a za tu dobu se toho hodně naučili, i když v určitém ohledu zůstávají stále psy, alespoň myslím. Já jsem také starý, ale v důsledku pokročilého věku jsem řadu věcí naopak spíše zapomněl. Obecnější poučení však v tomto srovnání asi hledat netřeba, v univerzální pravdy už ostatně nevěřím.
Hned po úplňku se tedy vypravíme z kutlochu. Zvednu se ze svých kůží, zabalím se do kabátu, pečlivě na sebe navléknu čepice, rukavice i kožené boty včetně onucí. Psi sami přitáhnou sáně, já jim uvazuju postroje a přivazuji kousky kůže pro ochranu tlapek. Na saních se přemisťuju hlavně z toho důvodu, že podlaha knihovny je plná ledu a v mém věku by uklouznutí spojené třeba se zlomeninou kolene či stehna mohlo mít fatální následky. Také jsem poněkud silnější postavy, pn pohybu se zadýchávám, snadno se zpotím a v zimě bych mohl rychle nastydnout.
O rychlost pohybu mi naopak nejde. Na saních se stejně přesouváme spíše krokem, protože se neustále zastavujeme u jednotlivých regálů, svazky různě přerovnávám, vyprávím o nich psům a občas si dopřej u i tiché soukromé zamyšlení, kontroluji, zda knihám neublížila námraza nebo zda se do papíru nepustily sněžné myši či polární moli. Muž s kosou, který se zde občas stavuje, si přál, abych na tohle dával pozor, výslovně to uvedl sám od sebe; přitom jindy bývá problém přimět ho k řeči i tehdy, když se ho přímo na něco zeptám. (Seshora je knihovna chráněna jakousi síťovinou, takže ledoví netopýři ani žraví tažní ptáci sem proniknout nemohou a síť též zmírňuje krupobití, i když proti chumelenici ani vánici účinná není.)
* * *
Namísto začátku vyprávění jsem ihned odbočil, když píšu, chybí mi kázeň. Vyrážíme tedy z kutlochu, já a moje smečka. Počet psů se při různých výpravách myslím lehce liší a k výměnám psů může docházet i při zachování celkového počtu. Vím, že jde o huskie, malamuty a další rasy vzniklé křížením domácích psů s polárními či jinými vlky, mám zde i několik německých ovčáků. Samozřejmě jednotlivé psy oslovuji jmény a oni na ně slyší nebo to alespoň předstírají (vždy jen jeden pes, je tu asi jakási koordinace); mám ale podezření, že mi jen chtějí udělat radost. Občas totiž použiju jméno, které mě právě napadlo, některý ze psů přitom vždy zavrtí ocasem nebo i přijde, vyplázne jazyk, olízne mi ruku či tvář, šťouchne do mě tlapou, oči ostatních naznačují, jasně, tak to má být, už mu rozum příliš neslouží…
Vyjíždíme tedy z kutlochu a do tváře se mi opře ostrý vítr, naštěstí mezi regály se lze pohybovat různými směry, takže prostě vždy zajedeme tam, kde je vzhledem k aktuálnímu proudění vzduchu relativní bezvětří. Podívám se, zda už zde nejsou nějaké knihy složené od minula, připravené jako potenciální kandidáti k četbě a přemístění. Nabízí se samozřejmě mnoho na první pohled jednodušších metod, tituly na regálech by se daly zmapovat, zkatalogizovat, roztřídit, ale zdejší přírodní podmínky podobné přístupy značně komplikují. Nakonec efektivitu ani nepotřebujeme, protože času máme podle všeho dost. Spíše než o uspořádání knihovny mi jde o to, aby poskytovala dost materiálu pro naše kořistnické výpravy.
Postupujeme tedy podobně jako jindy. Uhneme před větrem do šikmé uličky, pak zabočíme ještě jednou a dostaneme se do relativního bezvětří. Prohlížím si regál, jednotlivé tituly zde podle všeho nejsou nijak speciální z hlediska tématu ani jména autora. Vidím zde Eskymo Welzla (tyto příběhy z polárních krajin psy nezaujaly, možná v nich rozeznali smyšlenku nebo prostě toužíme číst spíše o námětech pro nás exotických), jakýsi úvod do kvantové fyziky, pojednání o hrách typu Babylonská věž a dalších skládačkách, následuje Pliniovo pojednání o Ultimě Thúlé, tedy opět spis mapující krajiny na okraji věčného ledu.
„Ultima Thúlé, Kousná,“ oslovuji fenku v čele zápřahu, „se dle současných představ ztotožňuje nejčastěji s Islandem, možná i s Grónskem, třebaže může jít i o zcela fiktivní zemi, však tehdy i moudří a vzdělaní lidé věřili v mnoho věcí očividně pošetilých…“ vysvětluju, pak se však zadýchám, obličej mi ofoukne vítr, který zeshora regálu shodí spršku sněhu a Kousnou, jak vidím, navíc můj výklad zřejmě nijak nezaujal. Stručně tedy dočítám anotaci na záložce, ptám se Štěkala i Pana Šedivého, ale vrtí hlavou. Zájem projeví až u Tajemství čínského bludiště, jednoho z případů soudce Ti; ten (tedy jiný z těchto příběhů) jsme však četli nedávno, takže mi dávají najevo, abych pouze knihu odložil na regál tak, aby bylo jasné, že jsme ji vybrali, ale vzali si ji až někdy příště, až na ni budou lépe naladěni. Samozřejmě existuje riziko, zda se zrovna k tomuto regálu zase v brzké době dostaneme. Knihovna je možná nekonečná, říkám si, ale bez ohledu na to bychom měli nejprve přečíst, vyčíst veškeré přilehlé oblasti a pak muset se saněmi zajíždět do čím dál vzdálenějších krajů, což se však podle všeho neděje. Určitě tu a tam narážím na prakticky prázdný regál, nezdá se však, že by jich přibývalo.
Zakazuju si v těchto úvahách pokračovat, protože jsem jimi strávil už příliš mnoho času a nikam nedošel. Ostatně řešení záhad knihoven neobjevili ani lidé moudřejší, jak o tom vyprávějí například Babylonská knihovna nebo Jméno ráže. Ptal jsem se na to i Muže s kosou (napadlo mě totiž, že problém knihoven možná nelze úspěšně řešit pomocí samotných knihoven, ale nějak zvnějšku), ten mi však neodpověděl.
Ale opravdu už dost úvah.
„Kousná, nemám to tedy teď brát?“
Odmítavé štěknutí.
„Pane Šedivý?“
Také vlkošedý německý ovčák vrtí čumákem.
Odkládám čínský detektivní román, sáně zabočují do další chodby, zde se kdovíproč nezastavuji, popoženu spřežení, a vidím, že zde máme několik titulů nachystaných z minulých výprav. Na vršku hromádky jsou Zápisky z mrtvého domu. Dostojevskij mi vždy přišel hrozně těžkopádný, ale lze to chápat i tak, že se díky psům konečně dovzdělám.
„Sněžná, tyhle knihy jsi minule doporučovala ty, že?“
Huskie vrtí ocasem a přikyvuje. Skláním se ze saní, drbu ji na zádech, ostatní psi se tlačí ke mně a lehce spolu soupeří, kdo mi ruku olízne jako první.
* * *
Zase se sáně přesunou, sestoupím a dám se do práce. Knihy vybírám a odnáším, připravuji na další příležitosti, občas (ale opravdu jen občas) v regálech zarovnám. Mohl bych je samozřejmě také vyřazovat, ale jak ještě vysvětlím, k tomu dojde tím, že je vyberu k přečtení. Tímto způsobem samozřejmě z knihovny nikdy neodstraním knihy, které psi nechtějí číst, ale nejsem si jist, zda seznamy odmítnutých, zavržených titulů jsou úkolem knihovníka.
Nakonec nemám sílu pokračovat ve výpravě. Psy samozřejmě nezbytně potřebuju i z toho důvodu, že na rozdíl ode mě dokáží neomylně najít cestu zpět. O tom jsem se již přesvědčil dostatečně, plně jim důvěřuji a sám proto pozor nedávám, tvorbou mentálních map se neobtěžuju. Když mám pocit, že jsme již shromáždili dost knih, dám jim prostě povel domů. Netuším, zda se vracejí po vlastních stopách (nebo podle pachu, pokud samotné stopy mezitím pokryje například sníh) nebo mají v hlavě kompas a pro návrat proto volí nejkratší možnou cestu. Já jen sedím na saních, přidržuji sloupec knih, různě je zkouším chránit před nepohodou, rozhlížím se kolem sebe a přemítám, zda v rozmístění regálů přece jen neexistuje jakýsi systém. Dříve jsem si myslel, že základní jednotka uskupení polic má tvar šestiúhelníku, ale už jsem narazil na příliš mnoho výjimek, tak jednoduché to tedy nebude.
Ach ano, důležitá věc: světlo. V knihovně běžně panuje šero, i když žádný zdroj světla není vidět. V noci, když se vydáváme na cestu, je nad námi Měsíc, poskytující dostatek světla ke čtení. Dříve jsem s sebou pro jistotu nosil louč napuštěnou rybím tukem, ale je to zbytečné. Možná kdybych usoudil, že pro knihy je třeba se vydávat do oblastí tak vzdálených, že výprava se může protáhnout až do dne, tedy po západu Měsíce; tehdy je šero postačující k cestě, i když by už bylo obtížné číst anotace knih, pokud používají drobnější písmo. Zbytečně se však do těchto výkladů zamotávám.
Když přijíždíme do kutlochu, odvazuju psy a lehám si do spacích pytlů na svém lůžku. Psi si jdou zatím připravit jídlo; donesou i mně, abych se nemusel obtěžovat do spíže (to je takový kumbál hned vedle kutlochu), i tam je totiž plno ledu, po němž lze uklouznout, aspoň se však nic nezkazí. K sobě do pytle si dávám lahve naplněné sněhem, raději piju vodu tekutou a alespoň trochu zahřátou. Po lízání sněhu mívám pocit, že žízeň spíše vzrostla, může to být ale jen zdání, protože psům to nijak nevadí. A hlavně, přihýbám si konečně z lahve s vodkou. Pít na vyjížďkách do knihovny se přece jen trochu bojím, co kdyby bylo třeba vyřešit nějaký složitější problém, na který by nestačili psi; alespoň se o to víc těším zpět do kutlochu. Teď vím, že mám před sebou slastný odpočinek a při hýbám si znovu. Vodka má tu výhodu, že nezmrzne, tak velký mráz zde přece jen není; proto asi nemá smysl, abych po muži s kosou žádal dovážku piva, vína či likérů, i když na ně mám často chuť.
Číst začneme až zítra.
* * *
Četba představuje nepříjemnou povinnost, což je tvrzení samozřejmě paradoxní. Cožpak nejde naopak o rozkoš srovnatelnou snad jen s vodkou? Jistě, to však platí pouze pro tichou četbu.
Je velká škoda, že mí psi nedokáží odezírat myšlenky, ať už přirozeně nebo s pomocí nějakého elektronického zařízení. Číst mnoho hodin nahlas je velmi namáhavé nejen pro hlasivky a ústa, ale zatěžuje i mozek. Oči dokáží zpracovat text mnohem rychleji (odhadem tak 50 stránek za hodinu), než jazyk vyslovuje. Navíc náruživí čtenáři, jichž mezi knihovníky pochopitelně bývá velký počet, si časem vytvoří schopnost přelétnout celou stránku prakticky jediným pohledem, čímž se rozdíl v rychlosti samotné četby a přednesu ještě zvyšuje; mozku v tomto mezidobí hrozí šílenství.
Zkoušel jsem psům nečíst, jen jim na konci každé stránky nebo kapitoly podávat stručné shrnutí, ale to nejde, hned to poznají a začnou žalostně výt nebo na mě dokonce vrčí. Muž s kosou tvrdí, že zná případy, jak i zcela krotcí a přátelští psi roztrhali člověka, který jim nebyl ochoten číst; nakonec, k ničemu jinému knihovníka ani nepotřebují a chtějí nějak kompenzovat všechno to starání se, které psům soužití s člověkem přináší.
Jejich přístup považuji za logický, stejně je však takových deset hodin četby dokonalým utrpením, a to i když si dělám přestávky, polykám pro změkčení hlasivek rybí tuk a duši napravuji štědrým přísunem vodky.
Mimochodem, psi poznají i to, když schválně zvolím nějaké jiné jméno nebo přečtu větu, co do celku nezapadá (třeba zcela vymyšlenou). Zareagují i tehdy, když je podobně nelogické místo už v původním textu. Tázavě vždy štěknou, já se jim buď omluvím, nebo příslušnou pasáž s pokrčením ramen přečtu znovu a ujistím je tak, že si nevymýšlím. Z toho soudím, že lidskému jazyku rozumějí dokonale. Nechápu, proč se pak nedokáží naučit číst sami, zkoušel jsem to, ukazoval jim písmena, ale tohle prostě odmítají.
Mimochodem, jako náruživý čtenář nemohu v této souvislosti nevzpomenout na povídku Muž, který měl rád Dickense od Evelyna Waugha. Nelze nevidět bezprostřední analogii. Hrdina povídky je uprostřed divočiny vězněn psychopatickým zálesákem, který zdědil knihovnu, číst však neumí. Nezbývá tedy než mu předčítat nahlas. Kolem žijí pouze domorodci, jejichž jazyk hrdina neovládá, a chýše s knihovnou představuje jediné obyvatelné místo uprostřed malarického pralesa, něco jako kutloch. Výměnou za přežívání musí svému hostiteli a vězniteli neustále dokola předčítat Dickensova díla. To já mám tedy výhodu, psi si vesměs vybírají kvalitnější literaturu a mají dobrou paměť, takže vše stačí číst jen jednou. Víckrát by to ostatně ani nešlo, protože přečtené knihy se odvážejí pryč, jak ještě popíšu dále. Samozřejmě, že v knihovně může být více výtisků téhož titulu, ještě jsem na tento případ ale nikdy nenarazil.
Je ironické, že dokonce i tento příběh jsem četl psům: vůbec nedávali najevo, že by si povšimli jakékoliv podobnosti mezi vyprávěním a naší skutečností. V učebnici kynologie – kterou jsem jim předčítal jindy – se pravilo, že psi mají konkrétnější myšlení než lidé. Možná proto pokládali za významnější rozdíly, v povídce se přece čte uprostřed pralesa, ne v lidové knihovně, a hrdina opakuje texty negramotnému obyvateli chýše, nikoliv negramotným tažným psům. Považoval jsem za vhodné je na podobnost výslovně upozornit, psi však věnují mnohem větší pozornost samotné četbě než mým komentářům; alespoň v kutlochu, při cestách po knihovně je tomu ovšem jinak, tam mi myslím naslouchají pečlivě.
Mimochodem, hrdina Waughovy povídky není prvním předčítačem, jak zjistí, když narazí na neoznačený hrob. Hostitel nikterak nezapírá. Kdo mým psům předčítal přede mnou? Když jsem se na to zeptal muže s kosou, jen se smál.
* * *
Až na samotné fyzické problémy spojené s čtením nahlas si nemohu stěžovat. Psi si většinou vybírají to, co oceňuji i já. Na děj několika knih pamatuji ještě z doby, kdy jsem nebyl knihovníkem (prakticky jedinou vzpomínkou knihovníka na dobu, kdy nebyl knihovníkem, jsou knihy, jak jinak), vesměs však jde o tituly pro mě zatím neznámé. Snad ty známé knihy, uváděné v každé učebnici literatury, psi znají od toho, kdo jim četl přede mnou?
Za obvyklých čtrnáct dnů až tři týdny četby většinou zvládneme něco přes deset knih. Chraptím a stále častěji a déle odpočívám.
Příčinou mého utrpení nejsou pouze zanícené hlasivky. Prsty mi mrznou, musím si je dávat před ústa a dýchat na ně, k tomu ale zase potřebuji sundat roušku a mráz mi pak zarývá své pařáty i do úst, jazyk se mění v nateklý vřed rampouchu. Navíc se při dýchání na ruce snažím dávat pozor, aby se pára nesrážela na listech knihy.
Po polovině měsíce už většinou bezmocně sípu; tehdy přichází Muž s kosou a odveze přečtené knihy, přiveze jídlo i vodku. Jeho příchod mohu se slušnou přesností odhadnout podle fáze Měsíce.
Vidím ho, jak se blíží, postava s kosou na saních, stačí vyhlédnout z okna, pokud z něj tedy dopředu oškrábu led. (Abych to upřesnil: z kutlochu vedou dveře do knihovny, dveře do spižírny-kumbálu a pak dveře ven, ty jsou právě vedle okna; těmito dveřmi vycházejí psi ven vykonávat svou potřebu, já se tomu raději vyhýbám a používám nádobu uvnitř hned vedle lůžka, obávám se venku komárů či rosomáků, i když před těmi druhými by mě psi téměř jistě ochránili. V důsledku neustálého otevírání a zavírání dveří – naštěstí to psi zvládnou sami – bývá chladno i v kutlochu, nedokážeme ho příliš zadýchat. Lůžko mám proto alespoň u protější zdi, co nejdále od okna, kam nejméně táhne, i když si zde ke čtení zase musím pomáhat světlem knotu; třeba od něj jednou vznikne oheň, který zachvátí celou knihovnu a bude znamenat i konec mé existence? Nebyl by to první a jistě ani poslední případ požáru založeného opilcem a to, že knihovny občas hoří, je prostě historická nutnost.)
Někdy je vůbec obtížné příjezd Muže s kosou zaznamenat, protože Měsíc je zrovna ve fázi novu: podobně jako v knihovně není ale ani venku bez zdroje světla úplná tma, takže můžu tušit vzdálenou kopuli bezhvězdného nebe.
Samozřejmě mě hned napadlo, že Muž s kosou představuje Smrt. Kosu na ledové pláni rozhodně nepotřebuje k tomu, aby jí podtínal rostliny, příliš účinná by asi nebyla ani jako zbraň. Ostatně v pouzdře na boku nosí také pistoli (když se opijeme, někdy z ní střílíme do zdi, je naštěstí měkká, takže kulky se od ní neodrážejí) a v boji by ho jistě ochránili i jeho psi. Smrt mimochodem bývá obvykle znázorňována jako žena, což se mi zdá zvláštní. Ne že by mi zde absence žen tedy vadila, jako většina knihovníků jsem se jim i já v minulosti vyhýbal a nyní je nijak nepostrádám. Aby mi sem jezdila žena, ještě to tak; dovedu si představit, že by třeba vodku, celé basy lahví vodky, přivážela s mnohem menší ochotou. Také by mohla chtít v kutlochu uklízet, nutit mě, bych se i přes chlad myl, třeba by žádala větrat a narušit tak jemnou termoregulaci, která současně jemně reguluje i mou duševní rovnováhu. Přímo příšerná představa.
Zmiňoval jsem to Muži s kosou, ale ten mi odvětil: A jak víš, že sám nejsi žena? Dobrá poznámka, úplně jist si být skutečně nemůžu, protože tuk zakryl veškeré anatomické detaily, vousy rostou i některým ženám (navíc ty věci na mé tváři nemusí být vousy, ale námraza, není zde zrcadlo ani dostatek vody, abych se na sebe mohl podívat). I kdybych se snažil to zjistit pohledem nebo hmatem mezi svýma nohama (tedy: i kdybych se ze zvědavosti odhodlal k něčemu tak nechutnému), přes břicho do těchto míst nevidím ani si sem nemohu nijak sáhnout. Ne že by na tom příliš záleželo, nakonec mí psi své pohlaví také nijak neřeší a rozmnožovací pud zřejmě zcela zavrhli. Nedá se ani říct, že by se fenky například praly častěji s jinými fenkami, vlastně spolu psi soupeří minimálně; když už, pak hlavně o to, aby mi mohli být co nejblíže při čtení, i pak se ale vše víceméně omezuje na krátká zavrčení, chňapnutí a štěknutí.
* * *
Asi bych měl konečně říct něco bližšího o Muži s kosou. Jako by sem jezdil po celou dobu, co žiji v knihovně, nevybavuji si však, kdy jsem se s ním setkal poprvé. Možná mě sem tehdy přivezl? Nebo jednou kosou ukončí můj život a/nebo mě odveze? Protože k tomu ale zatím nikdy nedošlo, nijak se ho nebojím. Naopak jeho příjezd vítám, dodává přece vodku a potraviny, zpět odváží prázdné lahve a přečtené knihy – takové jsou výstupy metabolismu knihovny, pomineme-li zmrzlou moč všude v okolí. Někdy se Muž s kosou směje a říká, že knihy, které přečtu psům, by už stejně k ničemu nebyly, protože jsou nejenom přečtené, ale i vyčtené. Občas mi však vytýká, pokud knihu při čtení poškodím, takže pro ně ve skutečnosti může mít ještě nějaké další použití.
Samozřejmě se ho vyptávám, odkud vlastně přijíždí a co dělá po dobu, kdy není se mnou, on však nikdy neodpovídá přímo, naznačuje, mluví sám v otázkách a podobenstvích a často vzápětí popře své předchozí tvrzení.
Když pozoruji jeho příjezd, vypadá jako přízrak, totéž platí i pro jeho psy. Nemůžu nevidět, že sáně se pohybují samy a psi naopak běží za nimi. Jakmile je ale pustím dovnitř, vidím hned, že to nejsou žádní průsvitní duchové. Psi se pustí do jídla, muž do kouta odloží kosu a pořádně si se mnou přihne vodky.
„Nenapadlo tě někdy, že mohu být ve skutečnosti poslem smrti ne pro lidi, ale pro psy?“ zeptal se mě jednou.
„Jistěže napadlo,“ odpovídám mu. „Vždyť naše dvě smečky se zde různě míchají. Moji psi nikdy neumírají a jejich počet zůstává, ale možná občas nějakého vyměníš.“ –
„Možná,“ přikývl. „Lidé se ale Smrtky s kosou báli. Naopak, jak vidíš, psi ze mě žádný strach nemají.“
„Možná se nebojí smrti, neuvědomují si ji, co já vím.“
„Nebo dokáží ta místa přecházet snadno. Třeba dělám něco podobného jako valkýry, když převážely padlé bojovníky do Valhaly.“
Nevěřím mu.
Spíše si vzpomínám na Konrada Lorenze, za nímž chodili všichni jeho psi, bez ohledu na to, zda už mezitím nebyli mrtví. Postupně se muselo jednat o pořádnou smečku, on je však přesto slyšel. Zachoval si však k tomuto jevu určitou zdravou skepsi a ve své poslední vůli výslovně uvedl, že jeho odkaz se týká pouze psů živých.
Muž s kosou jakoby mi četl myšlenky. Ujišťuje mě, že kdyby se mi něco stalo, o psy se postará, nemusím prý sepisovat žádný dokument.
„Nepřijde ti pravděpodobnější, že sem psy vozím vždy na nějaký čas, řekněme na dovolenou?“
„Aby si užili četbu, o niž tak stojí?“ divím se já. „Proč je vlastně místo toho nenaučíš číst?“
„Třeba je prostě občas zaměním,“ nechává mou otázku bez odpovědi a pokračuje podle svého, silní lidé nenaslouchají druhým, ale jen sami sobě, „když usoudím, že už si dost užili a že by si předčítání zasloužil zase někdo další. A ty… někdy si toho všimneš hned, někdy vůbec, jindy ti to začne být nápadné až po nějakém čase.“
Jsem zmaten. „Je to opravdu tak, Sněžná?“ Dává najevo, že mě slyšela, že je ráda, že k ní hovořím, ale jinak na otázku nereaguje. Pokud to nemá přímou souvislost s knihami, psi se většinou chovají jako úplně obyčejná zvířata.
„Co si myslíš, Sněžná, kdyby v nějaké knize byl popsán tento příběh, jaké by bylo jeho vysvětlení či pokračování?“ pokračuji lstivě ve vyptávání.
„Takhle se knihovník ptát nikdy nesmí,“ projevuje Muž s kosou nespokojenost. „Protože knihovník, který se takto ptá…“
„Takový knihovník nedostane vodku,“ obracím celou záležitost v žert.
Pak se spolu opíjíme a hovoříme o knihách. Psy to zajímá, napjatě poslouchají, možná si zapamatují i názvy, jména autorů nebo motivy a podle toho se budou příště v knihovně rozhodovat.
* * *
Muž s kosou mi dělá společnost vždycky jen pár dní; zatímco jeho příjezd zaznamenám snadno, opouští mě jakoby tajně. Jednou se probudím a prostě tady není, chybějí jeho sáně, jeho smečka, vyčtené knihy a prázdné láhve. Zůstává po něm doplněná spíž a silná kocovina.
Občas se chci přisvědčit, zda po sobě zanechává stopy, vyjdu tedy ven a hledám otisky saní i psích tlap. Vždycky je najdu, žádný přízrak ani smrťák, jistěže bytost z hmoty stejně jako já, říkám si, jenže když stopy sleduji, po nějaké době vždy zmizí. Raději se nechám svými psy odtáhnout zpátky domů, abychom se na pusté sněhové pláni neztratili. Stejně tyhle pokusy podnikám jen výjimečně, jsem spíše detektiv-teoretik, který podobné problémy řeší raději nad stránkami knihy než uprostřed sněhu, preferuji dedukci před empirickým pátráním v terénu.
Po odjezdu Muže s kosou mám stejně jiné starosti, musím si pak pár dní léčit hlasivky a hodně spát. Také játra nejspíš vyžadují trochu si odpočinout od pitek. Po odjezdu Muže s kosou mě vždy několik dní pobolívá hlava. Nikam nechodím a ani si nečtu – ostatně nemám co, knihy Muž s kosou odvezl. Láká mě představa, že bych si zatím mohl číst potichu, tentokrát pro sebe a ne kvůli psům. Protože prý knihy z knihovny jsou určeny pro psy, musel by mi Muž s kosou přivézt nějaké jiné, to však pokaždé odmítl, prý už tak má s mým zásobováním moc práce.
Ležím tedy na lůžku, které jsem pečlivě vystlal houněmi, takže mě zde chlad netrápí dokonce ani ve chvílích, kdy setrvávám v naprosté nehybnosti. Nekřehnou mi prsty, zvolna se dává do pořádku i pálení hrtanu. Na tom mají svůj podíl přirozeně též psi, kteří na mě leží a zahřívají mě. Chovají se laskavě, starají se o mě i v době, kdy jim nečtu.
Bohužel kromě vodky a chleba mi Muž s kosou přiváží jen slané ryby, i když jsem ho již několikrát prosil, že já sám a jistě i psi bychom přivítali pestřejší stravu.
„Nestačí ti vodka?“ zabručí vždy a já zmlknu, aby náhodou nepřestal vozit i ji.
Takže jím slanečky, což z řady důvodů není vhodné, protože (i když pominu, že sousto musím samozřejmě zahřát ve spacím pytli, protože rybí zmrzlina není mým oblíbeným pokrmem) pak je třeba tím více pít a vykonávat své potřeby do kýble vedle lůžka, což se pro tak váženou profesi, jako je knihovník, myslím příliš nehodí. Přece ale nebudu vícekrát denně vycházet na mráz. I při vstávání z postele mám někdy pocit, že spotřebuji více energie, než jsem jídlem a pitím získal.
A pak… pak už se blíží úplněk, psi se nudí, začnou být neklidní a je čas vydat se na další vyjížďku.
Kolikrát už celý cyklus proběhl? Odpověď neznám. Nevzpomínám si, kdy jsem se v knihovně ocitl poprvé, musí to už být ale celá řada let. Desetiletí? Století? Opravdu nevím, zůstal mi jen matný pocit, že v knihovně nežiji odedávna, co bylo předtím si však nemohu vzpomenout.
A jak zde budu ještě dlouho? Pokud se počet knih opravdu každého úplňku zmenší, zdá se, že můj čas v knihovně by mohl být omezen i směrem do budoucnosti. Co se stane, až přečtu psům poslední z knih? Naplní se tak smysl mého života, totiž číst psům knihy?
Přijde si pak Muž s kosou konečně i pro mě? Nebo si pro mě přišel už dávno? Samozřejmě, počet knih v knihovně může být nekonečný, takže i kdyby jich ubývalo a nikdo tituly nedoplňoval, konec knihovny a tím konec času by byl pořád stejně vzdálený. Muž s kosou mi na tyto otázky nevrle odpověděl, že podstata knihovny je nepostižitelná, protože knihovna může obsahovat knihy o knihovně a tak dále. Říkám to všechno tedy psům a zdá se mi, že vrtí ocasy na souhlas; snad prostě jen kvůli tomu, že chtějí, abych jim četl a představa nekonečné knihovny se jim proto zamlouvá.