Krurl a Tlapacius se na planetu krále Chronomána dostali vinou své přílišné bujnosti. Hvězdolet obou konstruktérů utrpěl nehodu, když si hráli na schovávanou s krotkou kosmohyenou, která obývala okolí černé díry v jádru galaxie Sagitarius. Podobné hry jsou běžné a tvorové obývající tyto oblasti bývají až na naprosté výjimky zcela přátelští – vzpomeňme na krysy i rysy číhající na vakuové červy u ústí červích děr, jimž turisté s oblibou házejí prošlé (ač původně vakuově balené) salámové tablety a zvířata za odměnu tančí hyperprostorem, dokud jim kožich zcela nepokryje duha nulových kmitů a relativistické efekty neprotáhnou kontrakcí ohon až do nekonečna. S kosmohyenami u černých děr mohou vesmírné koráby provozovat dokonce i vesmírnou variantu paintballu.
Oba konstruktéři však během hry neuváženě řídili hvězdolet těsně u horizontu černé díry, kde obrovská gravitace již strhávala většinu světla, o hmotnějších předmětech ani nemluvě. Krurlovi gravitace dokonce odtrhla plnovous, což dle ironické Tlapaciovy poznámky zřejmě souviselo se známým rčením, že černá díra nemá vousy. „Nu vida – a už je má, i když vypelichané,“ pravil Tlapacius a Krurl se zakabonil a uklidnilo ho teprve, když Tlapaciovi pro změny upadly přes horizont brýle.
Leč zpět k samotné hře na schovávanou. Jak již bylo řečeno, u černé díry již ubývalo světla a v důsledku této taktiky byli oba konstruktéři prakticky neviditelní a skutečně tedy ideálně schovaní. Hyena po nich musela pátrat výhradně čichem, nicméně i Krurl a Tlapacius se v jednom okamžiku nechali zmást Hawkingovým zářením, vycházejícím naopak z nitra černé díry, a ztratili orientaci. Jak říkali už dávní experimentátoři, hračky často končí plačky. Jakási nečekaná turbulence pak lodi uštědřila obří zrychlení, které sice nesměřovalo pod horizont černé díry, koráb ale jako prakem vystřelilo do naprosto neprobádané části vesmíru. Tak alespoň celou událost vylíčila hyena, když se do oblasti dostavili příslušníci galaktické záchranné služby.
Loď Krurla a Tlapacia byla po vymrštění do kosmických dálav vzápětí napadena zuřivým korábožravým lvem – popis na mapách neznámých krajin Hic sunt leones nepředstavuje ve vesmíru zdaleka pouze metaforu. Šelma urazila jediným úderem své mohutné tlapy hvězdoletu anténu i externí lapač neutrin, ožrala povrch lodi, až byl holý jako hologram, a oba konstruktéři mohli mluvit o štěstí, že s těžce poškozeným plavidlem dokázali lehce potlučení přistát v říši krále Chronomána.
* * *
Jméno místního vládce souviselo s jeho posedlostí měřením času. Pravděpodobně se kdysi nazýval jinak, po dlouhém panování se však původní přezdívka začala používat namísto jeho jména, stejně tak celá planeta byla překřtěna na Chronománii. (V této souvislosti lze shledat ironickým, že počátek královy vlády ani další události se nikdo nepokoušel datovat. Možná díky rozsáhlé výbavě kyberimplantáty dosáhl takového věku, že se z pohledu spoluobčanů zdál být nesmrtelným.)
Jakkoliv král oba konstruktéry přijal v zásadě přátelsky, přesto jim dal jasně najevo, že je propustí pouze v případě, pokud nějak přispějí jeho posedlosti a doplní jeho sbírku hodin.
„Nejsem přirozeně žádný král Kruťák,“ pravil Chronomán a Krurla i Tlapacia překvapilo, že jejich pověst je předchází, ba předběhla je i do těchto nezmapovaných krajin dálného vesmíru. S králem Kruťákem již měli co do činění před řadou staletí (jakkoliv ve světě relativistických efektů, těsně podsvětelných rychlostí a dilataci času mohlo jít stejně dobře o mrknutí oka jako o celé eóny) a věru tehdy museli sáhnout až na dno svých schopností, aby nerozšířili bohatou sbírku jeho obětí. Král Kruťák vyžadoval konstrukci stále sofistikovanější lovné zvěře a neúspěšné kybernetiky pak vrhal do studny. Jak se doba od exekuce po smrtelný výkřik zkracovala, bylo zjevné, že studna se zvolna plní, i tak však bylo očividné, že zde ještě dosti místa zbývá a ač by se možná dal čekat pád do měkkého, nešlo rozhodně o záležitost nikterak bezbolestnou. Oba konstruktoři si jen neradi připomněli celou historku.
„Nemám zde žádné studny ani podobná mučidla,“ pokračoval král Chronomán. „Buďte bez obav. Stačí trochu mě uspokojit a můžete opustit moji říši s opravenou lodí i dostatkem zásob. A pokud mě konstrukcí nějakého chronometru opravdu pobavíte, pak si na cestu ponesete ještě slušnou odměnu, perly i diamanty, šperky z grafenu tlusté jedinou molekulu, které jsou jinde prý vysoce vážené, třebaže podle mě v porovnání i s těmi nejjednoduššími hodinami nemají valné ceny.“
Krurl i Tlapacius ochotně přislíbili, že se vynasnaží se všech svých konstruktérských sil. Mohli teď po nějaký čas u dvora žít na mocnářovy útraty a seznamovat se s místními zvyklostmi. Jak rychle zjistili, panovník vlastnil desetitisíce chronometrů, dokázal je přesto rozpoznávat i poslepu dle jejich tikotu. Tvrdil dokonce, že u některých strojků rozliší i různé verze jejich hlasu, z tikotu pozná, kolik které hodiny ukazují, zda se předbíhají nebo zpožďují. Kromě dvořanů doprovázely krále na každém kroku celé zástupy natahovačů a mechaniků jemných strojů. Chronomán všechny ujišťoval, že pokud ho postihne nějaká nehoda, jeho tělo bude vyžadovat nikoliv péči lékaře, ale zásah opraváře, který seřídí všechna kolečka a převody v hlavě, srdci a játrech, promaže systém olejem, eventuálně, bude-li takový zásah třeba, kosti i trubice tělesné vyčistí od nánosů prachu.
Než král každý den obešel desetitisíce hodin, prohlédl je a zkontroloval jejich chod, byl obvykle už zcela uchozený a tiše si pro sebe kukal. Pobočník mu často musel natáhnout péro v kyčelním kloubu, aby panovník dokázal pochůzku vůbec dokončit. Lovečtí psi byli tak vyčerpaní, že namísto plynulého vrtění ohonů již ocasy pohybovali pouze digitálně (binárně) mezi stavy nahoru-dolů a těšili se na večerní dobití energie v kotci. Ostatně smečka stejně nelovila, neboť král se těmto kratochvílím nevěnoval a zvířata měl v zásobě spíše pro případ, že by bylo třeba bránit sbírku hodin či stopovat a stíhat zloděje.
I samotnou Chronománovu obchůzku přirozeně zaznamenávaly a měřily speciální hodiny. Šlo o přesýpací stroj, v němž otvory propadávala miniaturní ozubená kolečka, přičemž systém se uváděl do pohybu pouze během obcházení řady jiných hodin. Šlo o jakousi časomíru časoměr, vzácnou mašinu autoreferenční, u níž není jisté ani to, zda může existovat. Tak to alespoň konstruktérům šeptem sdělil vrchní královský ministr, zaťukal si přitom na čelo a zmínil cosi neuctivého ve smyslu, že Chronomán chorý má o kolečko míň, pak mu však tvář zohyzdil tik, z úst vypadl tik-ťak a dotyčný se strašlivě, přitom však zcela pravidelně rozkýval.
* * *
Oba konstruktoři rychle zjistili, že jejich časostroj bude muset konkurovat nejen hodinám už existujícím, ale doslova i záplavě mechanismů nových. Z celé planetární soustavy přicházeli ke králi neustále vynálezci, iluzionisté, mágové a další pochybné existence, aby demonstrovali své časomíry. Aby Chronomána zaujali, mnozí hodináři projevili značnou míru virtuozity. Jednoho dne byly například předvedeny jednoduché hodiny vodní, klepsydra, vylepšené však o speciální klepadlo tlukoucí do hlavy otroka, přičemž teprve on svým žalostným hýkáním oznamoval aktuální čas – který přirozeně musel sledovat na displeji hodin vlastních, které mu byly implantovány do pupku. Technologická dovednost v tomto případě krále nadchla a autor vynálezu byl odměněn knihou o časování sloves a poukázkou do hodinového hotelu. Namísto vděčnosti se však v noci pokusil vloupat do královské pokladnice, byl chycen a pro výstrahu bolestivě usmýkán vteřinovými ručičkami.
Krurl a Tlapacius zaznamenali mezi novými přírůstky královy sbírky hodiny atomové i přesýpací, hodiny měsíční (se speciálním aparátem, který je pohání i za novu), hodiny sluneční poháněné z rozdílu teplot na osvětlené a ztemnělé polokouli planety i časostroje zcela povětrné, jejichž ručičky byly uváděny do chodu otáčením víru zkroceného tornáda.
„Poslyš, Tlapacie,“ pravil Krurl, „myslím, že jsme zde narazili na regulérního šílence, monomaniaka. Svoji práci bychom neměli uspěchat. Špatné hodiny mohou krále rozhněvat, příliš dobré zase povedou k tomu, že nás odsud vůbec nepustí a bude požadovat stále nové stroje. Navíc těžko odhadovat, jaké má král Chronomán preference, co vlastně oceňuje a jakými výtvory pohrdá. Vždyť například povětrné hodiny označil za směšnost a autora strojku nechal vsadit do šatlavy, prý než se polepší a přijde s něčím pořádným.“
„Dobrá,“ souhlasil Tlapacius, „nic neuspěchejme, vyčkejmež tedy a pozorujme.“
Pozorovali a viděli. Skrze konstrukci hodin se realizovali náboženští fanatici stejně jako zde své rejdy kuli političtí spiklenci. Tak Tlapacius zaznamenal, kterak se objevil šílený vizionář, jehož cílem bylo zkonstruovat hodinový stroj poháněný energií vakua. Jak bezpečnostní agenti však rychle odhalili, čím déle by tyto hodiny tikaly, tím více by odčerpávaly z energie prázdného prostoru, až by se nakonec jeho kmity vyčerpaly a celý vesmír by čekal ne-li naprostý zánik, tedy alespoň fázový přechod s těžko předvídatelnými důsledky. Jakkoliv by k popsanému jevu došlo s největší pravděpodobností až za triliony let, přesto však král Chronomán a jeho rádci vyhodnotili celý pokus jako záludnou sabotáž proti existenci kosmu a dále pak i jako prostý podvod, ježto tyto hodiny již ze svého principu čas spíše omezovaly než měřily. Vynálezce byl za trest vyvržen do vakua a tam byl na něj aplikován stejný efekt jaký zamýšlel použít pro provoz hodin. Tzv. Kazimírův jev (označení představuje jistě půvabnou náhodu) spočívá v tom, že vně objektu se může tvořit více vln než v jeho nitru, takže je účinkem této energie postupně stlačován k sobě jakousi obdobou gravitační síly. Namísto pohonu hodin nyní tato síla rozmačkala tělo lstivého hodináře a Tlapacius s obavami sdělil Krurlovi, že sázkový kurz na jejich návrat nemusí být tak jednoznačným jak se dosud optimisticky zdálo.
Na to Krurl pravil Tlapaciovi, že snad by mohli každý raději předvést vlastní časomíru, neboť pak by alespoň jeden z nich mohl mít šanci vyváznout. Mezitím oba konstruktéři byli svědkem další aféry, když se jakýsi terorista pokusil vetřít na Chronomanův dvůr s tvrzením, že jeho hodiny budou odměřovat čas opačným směrem. To přirozeně vzbudilo velký zájem. Vynálezce prohlásil, že tok času dokáže otočit na základě zákona CPT symetrie: Jak praví toto pravidlo, obrátíme-li hodnotu elektrického náboje i zrcadlo (tedy pravo-levé vlastnosti soustavy), pak směr času nepůjde rozlišit. Jakkoliv takto vystavěný argument byl do značné míry demagogický, dokázal královy rádce zmást natolik, že dotyčný atentátník provezl nemalé množství antihmoty až málem do sídelního města a náklad, jak pozdější vyšetřování ukázalo, se štěstím vybuchl na celnici pouze v důsledku hádky o současně převážený alkohol, což vedlo k menší strkanici. Následky tohoto nedorozumění byly sice lokálně tragické, nicméně konstrukce hodin z antihmoty by dle oficiálního stanoviska králova tiskového mluvčího téměř jistě přivodila podstatně hroznější konce, a tudíž se jednalo o náhodu vlastně šťastnou.
* * *
Dny plynuly. Tlapacius přemítal o kosmických hodinách obíhajících na orbitě či ještě dále pomocí slunečního větru, což, jak soudil, by mělo i tu výhodu, že instalace stroje by se prováděla z rakety a při této příležitosti by možná mohli nenápadně zmizet.
Krurl zatím opatrně mezi rádci testoval otázku, zda snad, pokud vytvoří hodiny nějak speciálně zajímavé, je nepostihne osud dávných konstruktérů orlojů. Nepřijdou o oči, aby podobné divy již nemohli sestavovat i na jiných planetách? Rádci se však těmto obavám jen zcela smáli. Je přece známo, že nejúžasnější divy, evoluce života i celý vesmír jsou dílem slepého hodináře, oslepit konstruktora tudíž ničemu neprospěje. Slepý hodinář, nerozptylován viditelnými podružnostmi, naopak pracuje mnohem usilovněji i kvalitněji.
Na to Tlapacius řekl Krurlovi, že zřetelně tedy oslepení hodináře nepředstavuje dle místních představ dostatečnou ochranu duševního vlastnictví, ale mrtvý hodinář možná ano, a Krurl označil Tlapacia za paranoika a Tlapacius v rámci dalšího výkladu přiložil Krurlovi ke spánku elektrody, ale sám byl omráčen zpětným výbojem, protože Krurl si pod spánky již dávno nechal implantovat speciální Faradoyovu síť – a pak kdo je tady paranoik.
* * *
Tlapacius se nakonec rozhodl ohromit krále Chronomana hodinami využívajícími maximálně zákonitostí biologického světa. Vyšel z genetických algoritmů, využil teorii sebeorganizujících se systémů, které se ke konečné dokonalosti vyvinou v jistém smyslu samy.
Snad doufal, že právě to dosud král ve své sbírce postrádá, když se on či jeho rádci tak pochvalně vyjadřují o evoluci a slepém hodináři. Krurl, který vzhledem k přirozené řevnivosti mezi oběma kolegy neměl o výsledcích projektu valného mínění, zatím raději tajně opravoval jejich kosmický koráb, přinášel sem palivo i potraviny. Taktéž programoval porouchaný řídicí systém a automatického pilota, vyleštil antigravitační štít na zádi lodi, aby v případě potřeby mohli říši krále Chronomana opustit co nejrychleji a nejbezpečněji. Krurl přirozeně uvážil i možnost prchnout samostatně, pak však usoudil, že by Tlapacia přece jen neměl ponechat jeho vlastnímu osudu; nakonec by se v korábu během dlouhé cesty z odlehlých končin vesmíru do známých galaxií mohl i docela dobře nudit, neb bez Tlapacia by se neměl komu vysmívat.
„Víš, Krurle,“ pravil jednoho večera Tlapacius a zdálo se, že je sám se sebou extrémně spokojen, „tvé nejapné poznámky o orlojích a oslepených hodinářích mě přece nakonec jen přivedly na určitou myšlenku.“
„Vskutku?“ podivil se Krurl.
„Ano, tak se totiž pozná geniální mozek, že i cizí hloupost dokáže přetavit ve vlastní moudrost. Tím míním přirozeně svůj mozek,“ dodal na vysvětlenou. „Nicméně abych přešel k jádru věci: Jaká že je totiž podstata orloje? Ne nadarmo je toto slovo odvozené od orlů.“
„Nebo snad od loje? Tlapaciusi, nestrávil jsi snad příliš času na místním horkém slunci? Červené trpaslíky neradno podceňovat a úžeh již zkratoval nejeden neopatrný obvod. Či snad,“ otázal se mlsně a chtivě, „se ti zde podařilo koupit vývar z bludného kořene? Vlastně mě to mohlo napadnout dříve, královy výstřednosti by se daly připsat na vrub právě hojnému užívání této látky a černý trh s ní zde nejspíš přímo vzkvétá.“
„Sám si šlapej po bludném kořeni, bloudě,“ odvětil důstojně Tlapacius. „Nebo si chřtán i břich nacpi podřadným lojem a oddávej se pustému materialismu. Já však nahlédl, že podstatou orlojů jsou orli. Jak známo, po celém vesmíru se provozují hodiny kukačkové. Logicky lze odvodit, že samotný běh života, jeho míra, je odměřována ptáky, sýček věští smrt, zatímco čáp přináší čerstvě zrozené a dále…“
Co dále se Krurl nedozvěděl, protože veden pudem sebezáchovy prchl a krajně duševně otřesen se vydal cosi kutit do lodi, kde však ve skutečnosti namísto práce konstruktérské začal fušovat do práce spisovatelské, tedy psát dílo, které se v civilizovaných končinách posléze velmi proslavilo a bylo nejčastěji citováno pod názvem Úvod do ornitofobie s podtitulem Tlapacius, blboun nejapný.
Kniha spojovala jednotlivé druhy ptáků s jejich všemožnými přečiny a nectnostmi, například albatros trpěl Aspergerovým syndromem, sýkora schizofrenií a u puštíka nešlo pominout důvodné podezření na pederastii, drozd byl dement, datel deviant, labuť labilní, papoušek psychotik, špaček šílenec a pěnkava páko (právě omezenost abecedy spolu se zvolenou metodou aliterace udržely zřejmě dílo v rozsahu přijatelném i pro širší čtenářskou obec).
A zatímco Tlapacius poctivě konstruoval svůj orloj a počítal matice, dokud sám sobě vítězně nedal mat, Krurl od literární tvorby nakonec přešel do strojovny a zde za zpěvu inženýrské písně Mašina tě nikdy nezklame hasákem tropil cosi neslušného v motorech.
* * *
Tlapaciovy hodiny nakonec funkcemi přímo přetékaly. Už jen samotný výčet použitých materiálů a technologií byl ohromující. Tlapacius našel uplatnění pro atomy cesia odměřující svým radioaktivním rozpadem jednu sekundu, do mechanismu zabudoval krypton získaný v kryptě místního kostela, přičemž svatokrádežné vyloupení hrobu dávného robota bylo navíc provázeno recitováním rouhavých kryptogramů. Centrální místo chronostroje zaujímal speciální aparát, který dokázal zabránit, aby tikot hodinového stroje zrychlovalo rozpínání vesmíru a neustále chod systému prověřoval i proti hodnotám času na Planckově škále.
Při konstrukci hodin se uplatnila všemožná umění, logaritmické pravítko, pájka, též všeliké moderní debuggery a nástroje pro ladění softwaru, kybernetické berle i kvantové generátory náhodných čísel. Vývoj a výcvik ptáků prováděl Tlapacius v tajné voliéře a při použití dávných zapovězených věd, ikebany, kabaly i kanibaly. Po zmizení jednoho z králových nejtučnějších ministrů se na dvoře vyskytly všemožné pomluvy. Král však nijak netrval na vyšetření incidentu, ministr ho totiž vzhledem ke své tělnatosti beztak vždy jen zdržoval při každodenní obchůzce chronometrů a chroptivou dýchavičností narušoval hudbu hodin.
Tlapacius pracoval na projektu tak usilovně, že se velmi potil, prakticky nemyl a po několika týdnech páchl jako olomoucké ponožky (jak praví alespoň rčení z dávných dob, o jehož původu a smyslu již nikdo nic neví; lingvisté pouze předpokládají, že ponožka je jakási mytologická bytost, pravděpodobně partnerka ponožce; a ponožec byl zřejmě jakýsi parazit, který v čase, kdy v Galaxii vládli lidé, požíral jejich nohy, podobně jako poručníci se specializovali na končetiny horní, eventuálně, dle jiné teorie, se živili lovem ručníků).
„Tikáte nějak zrychleně, nepotřeboval byste znovu seřídit?“ zajímal se král Chronoman, když mu Tlapacius konečně představoval svůj stroj. Na konstruktérovi bylo vskutku patrné obrovské duševní i tělesné vypětí, které podstoupil v posledních dnech vývoje, kdy nespal a při práci si z leydenské lahve přihýbal hektolitry kávy i jiných elektrolytů.
„Vaše Veličenstvo,“ odvětil Tlapacius, „má práce je hotova. Vše již je seřízeno do konečné podoby, stačí jen tento velkoorloj spustit,“ a slavnostně králi podal klíček ve tvaru kolibříka.
Pak odhalil samotné zařízení, které již tikalo a ze soukolí se ozýval klapot zobanů, třebaže zvuk byl tlumen potahy peří. Nastala tlačenice u dveří; neb dvořané se zděsili, že je očekává nějaký další útok pekelného stroje a Krurl jim za Tlapaciovými zády gesty musel naznačovat, že jeho kolega to možná nemá v hlavě v pořádku, nicméně je šílencem víceméně neškodným. Jak jen se mýlil!
Poté, co král osobně uvedl ornitologický orloj do chodu, se po nějakou dobu nedělo prakticky nic. Další přítomní vynálezci ironicky prohlašovali, že hodiny z ptáků nejsou ničím pozoruhodným a když už se máme držet biologie, stroj lze stejně snadno založit na letokruzích stromů nebo na simulaci slunečních hodin pomocí toho, jak se ke světlu lísá slunečnice.
Na počátku běh přístroje připomínal hodiny klasické, což, zdálo se, pochybovačům dává za pravdu. Každá uplynulá perioda času byla odměřena zakukáním kukačky, ovšem podle toho, kolik hodin zrovna bylo, se měnil i počet ptáků, kteří vylétávali ze speciálních dvířek orloje, aniž se však vraceli zpět. Konstruktér toto uspořádání pokládal do dobrý vtip, protože stroj se tím jakoby vysmíval údajné nemožnosti perpetua mobile. Tlapacius se však kdesi v konstrukci programu dopustil chyby, takže namísto toho, aby se po uplynutí 24 hodin počet vylétajících ptáků opět snížil na 1, naopak dále rostl – nešlo tedy v pravém slova smyslu o ukončený cyklus, nýbrž hodnota příslušné proměnné se zvětšovala neustále. Ptáci navíc vykazovali od počátku značnou agresivitu, když se počet kukání pokoušeli spojovat s počtem vyklovaných očí (zřejmě opět nějaké Tlapaciovo banální přehlédnutí spočívající ve provázání hodnot dvou různých proměnných, které měly zůstat na sobě nezávislé).
Též je třeba dodat, že Tlapacius navíc postrádal soustavnější biologické vzdělání a jeho mutační koeficient, který měl pohánět další vývoj hodin (zařízení se samozřejmě nemělo omezovat na kukačky, ale jeho cílem bylo napodobit evoluci v celé její rozmanitosti), se ukázal poměrně nespolehlivým. Metamorfózami kukaček vznikla celá řada dalších ptáků, například Fénix, který se pokusil způsobit požár v palácové kuchyni pod záminkou, že se musí sám znovu zrodit z popela. Jako poměrně obtížný společník se ukázal být též pták Noh, objevily se i zjevné zrůdy typu harpyjí, podivní kříženci připomínající Sfingy či Sirény. Po Fénixovi řádil v královské kuchyni ještě pták Ohnivák a velké škody ve spížích napáchal jeho blízký příbuzný, pták Vohnívák, když bylo třeba kontaminované zásoby spálit a postiženou oblast plošně sanitovat posypem DDT.
* * *
Počet kukaček stoupal sice pouze aritmetickou řadou, i to však brzy začalo znamenat vážný problém. Nejprve byla ptáky zaplněna část paláce se sbírkou hodin, což králi prakticky bránilo v každodenní obhlídce sbírky, postupně kukačky zamořily i zbytek vládcova sídla. Králův dvůr se dočasně přestěhoval do narychlo zrekvírovaného hodinového hotelu.
Pokračující ptačí invaze postupně zcela rozvrátila život Chronománie. Kukačky mutovaly do dalších a dalších tvorů. Orli z orloje si směle troufali na ženy i děti. Objevili se například havrani, jejichž hejna v určitý čas budila celé město. Jakkoliv se Tlapacius dušoval, že v systému přiřadil raním ptáčatům jako hlasový projev zvonění budíku, mluvící havrani generovali namísto toho jakési nepříliš srozumitelné fráze, například „šest hodin, šest hodin, kdo bude vstávat, krá, král, krá, kriple,“ (rozdíl mezi výrazy krá a král svědčí o tom, že při ladění kódu někde zřejmě vypadlo písmeno, opětovný důkaz nedbalého Tlapaciova programování).
Ve městě přibývalo vyklovaných očí, městem se ploužily zástupy slepců provázených slepými slepeckými psy, nešťastníci se bílými holemi marně snažili odrážet útočící kukačky. Královská garda s vypětím všem sil pomocí jiných holí tloukla špačky. Oba konstruktéři se raději nenápadně odebrali do svého korábu a z planety prchli, aniž se obtěžovali rozloučit s Jeho Veličenstvem a velkoryse se rozhodli nepožadovat za svou práci žádnou odměnu. Až do vrchních hranic atmosféry provázela loď celá hejna posměšně chechtavých racků a albatrosů.
Jak skončil král Chronoman, o tom historie mlčí, ornitoorloj však přinesl kolaps nejen jeho říši, ale i celému ekosystému planety. Zkázu urychlil fakt, že jako základní prvek orloje byla zvolena kukačka, tedy tvor parazitický. Jakkoliv v systému vznikalo i velké množství dalších opeřenců, hodinové soustrojí přednostně generovalo celé záplavy kukaček. Ty se pak rychle rozšířily i do dalších částí planety Chronomania mimo sídelní město.
Mimochodem, kukačka je tvor mstivý a pokud jiní ptáci nejsou ochotni pečovat o její potomky, vybije jim celou snůšku; ptáci v roli nedobrovolných opatrovníků samozřejmě poznají, že mají v hnízdě krom svých potomků nezvaného hosta, ale obvykle se ze strachu tváří a chovají jakoby nic. Celé střetnutí mezi kukačkou a pěstounem tak není záležitost intelektuálního podvodu, ale hrubé síly a hrozeb nevybíravého gangstera. Pokud toto Tlapacius věděl, pak to na něj vrhá vskutku podivné světlo.
Neúprosně nadešel čas, kdy úderem půlnoci vylétalo z hodin kukaček 24 tisíc… a pak 24 milionů. Obětí invaze se nestalo toliko ptactvo pozemské, na němž kukačky parazitují, ale veškerý život na planetě, zkonzumován byl hmyz i rostliny, lidé i další tvorové se uchýlili do jeskyní, kde však posléze zemřeli hlady. Hlad přišel i na kukačky, jejich mrtvá těla otrávila místní oceány. Teprve pak množství rodících se kukaček jedné noci způsobilo, že šílený stroj konečně pukl.
Od té doby se na paměť celé apokalypsy o něčím neslavném konci používá rčení „už zakukal“.
* * *
Kvůli jakési závadě řídicího algoritmu navigačního systému se koráb Krurla a Tlapacia u nejbližší neutronové hvězdy obrátil a po kruhové dráze zamířil zpět k planetě Chronománia. Ne bez obav konstruktoň vzali na vědomí tuto skutečnost, neb očekávali, že tentokrát bude jejich přijetí podstatně méně přátelské a skončí-li v šatlavě, budou moci mluvit o štěstí. Tlapacius hlasitě obviňoval Krurla z naprosté neschopnosti či záměrné sabotáže.
Jakkoliv ale z pohledu konstruktorů putovala jejich loď vesmírem jen velmi krátce, planeta si kvůli efektům dilatace času stihla již zatím projít bolestnou cestou naprostého rozpadu místní civilizace a zániku života – jako poslední obyvatel zemřel pravděpodobně mrchožravý černý čáp marabu. I došlo mezi oběma konstruktory, jakmile spatřili tu strašlivou spoušť, ihned opět k menší rozmíšce.
„Chyba, jakápak chyba,“ prohlásil Krurl. „Záměrně jsem naprogramoval autopilota, aby nás vodil v cyklu rychlostmi blízkými rychlosti světla. Mým cílem bylo nezestárnout a přitom ti ukázat, k čemu vede tvé konstruktérství a mizerně odvedená práce, zcela zfušované ornitoalgoritmy. Mé cykly a kruhy řídicí koráb byly ve skutečnosti správné a já je tak také zamýšlel, podívej se však, kam na Chronománii dospěla chyba v tvých kódech.“
Na to Tlapacius pouze odvětil, že i on sám se vším ve skutečnosti počítal a Chronománii zničil záměrně, neb usoudil, že vládce se k nim, konstruktérům slavným po celé Galaxii, nechoval dostatečně uctivě-. A že už jen doufá, dodal Tlapacius, že Krurl nyní tedy svého autopilota přeprogramuje, aby už konečně mohli zamířit zpět do civilizovaného světa se všemi jeho radovánkami, ohnivými nápoji, iontovými koupelemi a hodinami na klíček a hodinkami s vodotryskem.
Tak se škorpili, ale během dlouhé cesty zpět byli oba ještě rádi, že se spolu mohou bavit, neboť v rozhovorech inteligentních konstruktérů do sebe nakonec vše přesně zapadne – stejně jako v ideálně sestrojeném hodinovém stroji.