Výkřik bolesti téměř zanikl v hučení ventilačního systému. Téměř, ale ne úplně. Někdo tady trpěl, o tom Naomi Linderová nepochybovala. Rychle dokončila zadání, nechala počítač pracovat a vyšla do hlavní spojovací chodby lodi. Zastavila se a poslouchala.
Tlukot srdce cítila až v krku. Napjatá a plná energie čekala na útok. Připravená bojovat.
Na druhém konci chodby se něco mihlo. Byl to jen zlomek vteřiny, ale byla si jistá, že tam někoho zahlédla. Nepoznala však, kdo to byl, protože hlavní spojovací chodba se táhla po celé délce obytné části, takže její druhá strana byla vzdálená padesát metrů.
„Je tam někdo?“ zavolala. Hlas se jí třásl strachem. „Chrisi? Jone?“
Nikdo se neozval. Zkusila se s nimi spojit i přes multifunkční náramek, ale počítači se nepodařilo navázat spojení. Linderová se vrátila zpět na můstek a zavřela dveře.
Někde v dáli se znovu ozval křik. Naříkání. Jako kdyby se bolest zhmotnila a zaryla se jí do kůže. Cítila v nohách svědění.
Nechala si zobrazit holografické schéma celého plavidla, velké nákladní lodi třídy Altar, a počítač jí vyznačil polohu všech členů posádky. Signály z pěti multifunkčních náramků se nacházely v obytné sekci, jeden v nákladním prostoru Alfa a další v nákladním prostoru Gama.
Žádný se nepohyboval.
Linderová zkontrolovala, kolik zbývá počítači k dokončení úkolu. Ještě necelá minuta. Připadalo jí to jako věcnost. Výkřik bolesti se teď ozval blízko. Snad dokonce za dveřmi? Vřískot se prodral na můstek a mučil ji. Otevřela box se zbraněmi a vytáhla laserovou pistoli. Cítila, že na ni jdou mdloby. Zatočila se jí hlava. Nebylo jí dobře. Tělo měla v jednom ohni.
Počítač dokončil operaci a zobrazil výsledky.
Mimořádná kontrola uskladněných boxů proběhla před osmi hodinami, když ještě spala. Kontrola navigačního počítače o tři hodiny později, diagnostika systémů objevila menší výkyvy v reaktoru, ale nejednalo se o nic vážného, takže nebylo potřeba přerušit subprostorový skok. Tak kde se stala chyba?
Možná tady, došlo jí, když si všimla údajů operační paměti. Systémy rozhodně nepracovaly správně. Řízení životního prostředí…
„Linderová?“ ozval se v komunikátoru na multifunkčním náramku Jon Jacobi, navigační důstojník, „nikde nemůžu najít Natashu. Není s tebou?“
„Jak to, že ji nemůžeš najít?“ podivila se Linderová a znovu se podívala na holografické schéma lodi. „Její multifunkční náramek je blízko tebe. Já jsem na můstku sama.“
Na druhé straně spojení panovalo chvíli ticho.
„Náramek tu je, ale ona ne. Kde všichni jsou? Zatraceně, kde jsou! Během skoku přece nemohli opustit loď, to nadává… do háje. Kurva, kurva, kurva…“
„Co se děje?“ zeptala se Linderová a pevně stiskla zbraň. „Co se děje?“
Z komunikátoru už žádný zvuk nevyšel, ale zvenku se nesl křik plný bolesti. Jonův křik. Linderová rychle otevřela dveře a vyběhla na chodbu. Jon řval bolestí. Drásalo jí to uši. Muselo to skončit, přála si, aby to okamžitě skončilo. Běžela chodbou k nákladnímu prostoru. Za okny se rozpínal a současně smršťoval subprostor. Linderové připadal jako peklo samo, zvrácená podoba reality, ve které žili. Neuchopitelná nicota, která byla opakem všeho živého.
Upadla a tvrdě se udeřila do hlavy. Měla pocit, že jí někdo podrazil nohy. Rychle se přetočila a stiskla spoušť. Jasně zelený laserový paprsek přejel chodbou a vyškvařil do stěny dlouhou čáru. Jen několik centimetrů vedle se nacházelo okno. Měla štěstí.
Otočila se na druhou stranu a znovu vypálila. Energetický výboj projel chodbou i na druhou stranu, ale ani tam nikoho nezasáhl. Linderová se zvedla a podívala se do okna. Subprostor se klikatil přímo před ní. Zvedla pistoli a namířila přímo na něj. Nikdy sem neměli chodit. Položila prst na spoušť.
Nakonec to bylo ticho, co ji zarazilo. Křik ustal. Vstala a zaposlouchala se do jemného hučení lodních systémů. Znala je dokonale, protože na této lodi sloužila přes pět let. Všechno znělo stejně… až na šramocení. V nákladovém prostoru Alfa.
Zapnula na multifunkčním náramku nahrávání a zaznamenala vzkaz. Ozval se další výkřik bolesti, tentokrát dlouhé kvílení. Na druhé straně chodby zpozorovala pohyb. Znovu vypálila. Paprsek vyryl do zdi další díru. Nikdo tam nebyl. Ujistila se, že zpráva byla uložena v počítači a bude odeslána po dokončení skoku. Potom vyrazila k nákladovému prostoru.
Hlava jí třeštila a dělaly se jí mžitky před očima. Svědění se proměnilo v bolest. Ztrácela nad sebou kontrolu. Zatočila za roh a otevřela vrata. Zarazila se.
„Jone?“
Napravo u zdi se něco pohnulo.
Linderová vykřikla hrůzou.
Už ho to zase pronásledovalo.
Běžel temným lesem a neustále mu to bylo v patách. Dotíralo to na něj. Cítil, že mu to chce vysát všechnu krev z těla. Vyždímat ho do poslední kapky. Udělat z něj otroka smrti. Chtěl křičet, ale nemohl. Nemohl vůbec nic.
A pak padal.
Matně si uvědomoval, že vždycky padá. Půda mu pod nohama zmizela a uchopila ho silná náruč gravitace. Pevně ho sevřela a přitahovala k sobě. Zrychloval. Temnou studnou se snášel k tvrdému povrchu. Neměl šanci se chytit nebo jinak zpomalit svůj pád. Ta obrovská bezmoc ho drtila. Raději by zemřel, než aby dál snášel ta muka.
Seděl v proutěném křesle a slunce ho hřálo do tváře. Zahrada plná rozkvetlých stromů se táhla až k horizontu. Vlevo zurčela fontána a vpravo chodili sloni. Zastavili se u řeky a cákali na sebe vodu. Podíval se vzhůru a spatřil jen azurově modré nebe a několik líně se šinoucích mráčků.
„Jste v bezpečí, Thomasi,“ ozval se zprava uklidňující hlas. Mladá žena ve světle zelených šatech seděla ve stejném proutěném křesle jako on a pozorovala ho. Znal ji, byla to Ariadna. Jak se na ni díval, začalo mu to všechno docházet. Spal.
„Zachránila jsem vás před další noční murou. Virtuální terapie zatím není moc účinná.“
„Asi na ni nejsem vhodný typ,“ odtušil Thomas Felton. „Pořád jsem si nezvykl, že spím připojený na simstim. Nechci, abyste mi lezla i do snů. Úplně stačí, že na můj vkus až moc zasahujete do velení mé lodi.“
„To není vaše loď,“ opravila ho. „Horus je křižník Pozemské flotily a byl postaven společností Under corporatin. Společnost vyžaduje, aby na každém jejím plavidle byla řídicí umělá inteligence.“
„Jsem s tím obeznámen. Ale ty virtuální terapie už nechci: Jsme uprostřed bojové mise na ochranu vnějších kolonií. Až mise skončí, půjdu na klasickou terapii.“
„Virtuální terapie nyní počká,“ překvapila ho Ariadna. „Vytáhla jsem vás ze snu, protože máte nový úkol. Byl spuštěn Linderův protokol.“
Felton odvrátil hlavu a vyhledal slony. Stále ještě se máchali ve vodě. Bezstarostní. Potřeboval načerpat sílu a klid, protože tušil, že se mu nový úkol líbit nebude. Under corporation měla podle smlouvy právo vyslat lodě, které vlastnila a propůjčila flotile, za vlastním cílem. Kapitán nemohl úkol odmítnout.
„Pan Linder vás povolal k záchranné misi, zprávu jsme zachytili před deseti minutami,“ oznámila mu Ariadna a nechala pravou část zahrady zmizet. Na prázdném místě se objevilo schéma lodi jménem Sulima. Vedle se začaly zobrazovat údaje o kurzu, nákladu a členech posádky.
Felton se podíval na poslední známé souřadnice a namítl: „Jsme od nich daleko. Navíc se máme setkat s útočnou flotilou. Potřebují nás při útoku na základnu Galoranů.“
„Jsme jediná vhodná loď v dosahu, pan Linder si vybral nás,“ nedala mu šanci Ariadna.
Možná jen žádné jiné plavidlo v dosahu Linder nevlastní, pomyslel si Felton. A pak toho zalitoval. Zapomněl, že Ariadna je napojená na jeho vědomí.
„To je taky pravda,“ reagovala na jeho myšlenky Ariadna. „Ale to vás nemusí zajímat. Linderův protokol byl spuštěn.“
Ariadna zmizela a vteřinu na to se přes celou zahradu objevil obří červený nápis a syntetický počítačový hlas oznámil: „Celé posádce: připravte se na subprostorový skok.“
Felton zaklel a hledal virtuální ovládací panel, aby mohl vypnout simstim. Byl ale příliš pomalý. Gas se zastavil a jakoby roztáhl. Všechno okolo se slilo do jednoho bodu. Byl dezorientovaný a v šoku. Když ho počítač odpojil, trvalo mu dlouhé desítky vteřin, než si uvědomil, kdo je.
Skok do subprostoru není nikdy příjemný. Cítíte se, jako kdyby vás vytrhli z jednoho života a poslali do dalšího. Když člověk zůstane připojený ve virtuální realitě, je to ještě horší. Felton měl mnohaleté zkušenosti a dobrý výcvik, přesto ho to sebralo a trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že leží na posteli ve své kajutě. Za oknem se mihotal subprostor.
Plynný obr zabíral téměř polovinu hlavní obrazovky. Modrá planeta byla zhruba stejně velká jako Jupiter a v soustavě KZ-401 neměla konkurenci. Horus vyskočil ze subprostoru v bezpečné vzdálenosti od masivního gravitačního pole. Senzory pracovaly na maximum a pátraly po Sulimě.
Felton vstal z velitelského křesla a přes multifunkční náramek si nechal zobrazit trojrozměrnou hvězdnou mapu. Holoprojektor ožil a souhvězdí se objevila v levé části můstku. Horus se nacházel na samém okraji prostoru Pozemské aliance, v místech hojného výskytu galoranských svazů a jiných dobyvačných ras. Flotila v této oblasti chránila těžební kolonie patřící společnostem se sídlem na Zemi. Na zdejších planetách a asteroidech se nacházelo značné bohatství, o které měli zájem všichni.
„Není tady,“ konstatovala Larsenová, když zkontrolovala údaje senzorů. Byla o téměř deset let mladší než Felton. Ve svých třiceti pěti letech byla jako první důstojník výjimkou. Hnala se za kariérou, která byla celý její život. Felton věděl, že Horus je pro ni jen přestupní stanice. Pak už bude chtít velet vlastní lodi.
„Propočtěte možné odchylky kurzu a zkuste vytipovat oblasti, kde Sulima mohla opustit subprostor,“ nařídil. „Jestliže měla namířeno na Rheon III, musí být někde v tomto sektoru.“
„Nebo už dávno zničená a rozprášená na atomy,“ odtušila Larsenová. „Galorané tady útočí na všechno. Jen na Rheon už nejmíň desetkrát. Ztrácíme čas. Místo pátrání po jedné nákladní lodi bychom měli podpořit flotilu v útoku a zlikvidovat další galoranskou základnu. Galorané představují hrozbu, před půl rokem dobyli domovskou planetu Taurinů. Ta civilizace na tom byla po technologické stránce ještě lépe než Pozemská aliance. Musíme tvrdě zaútočit, s plnou silou.“
„Máte pravdu,“ přitakal Felton. „Vidím to stejně, ale ať se nám to líbí nebo ne, Linder corporation financuje Pozemskou flotilu, díky ní máme Horus a další lodě,“ poznamenal Felton.
„Není ale správné, že Linder upřednostňuje vlastní cíle,“ podotkla Larsenová. „Všichni jsme četli seznam posádky té lodi.“
Felton se usmál. Líbilo se mu, že má prvního důstojníka, který řekne, co má na srdci. Přešel ještě blíž k holografické projekci a zkoumal oblasti, kde by se Sulima mohla nacházet. Cestování subprostorem umožnilo lidem putovat k jiným hvězdám dny místo roků, ale najít jedno plavidlo někde mezi hvězdami nebylo jednoduché. Senzory pokryly jen nepatrnou část toho velkého prostoru. Horus proto musel provádět krátké skoky a na každé zastávce zkoušet štěstí a doufat, že bude ztracená loď v dosahu senzorů. A i přesto ji možná vůbec nenajdou. Pokud byla loď zničena během skoku, zůstaly její zbytky už navždycky v subprostoru.
„Zachytili jsme dvě zprávy,“ informovala Laura Morantenová od navigace. „Jedna je od flotily. Potvrzují, že s námi nepočítají během útoku. Druhá je volání o pomoc,“ Morantenová se na chvíli zarazila, jako kdyby tomu nemohla uvěřit. „Je od Sulimy.“
„Máme jejich pozici?“ zajímal se ihned Felton.
„Ano,“ potvrdila Morantenová a nechala polohu lodi zobrazit na holografické projekci. Červený bod se objevil jen pět světelných let od jejich současné pozice. „Vysílání přišlo odtud.“
„Zadejte kurz a proveďte skok,“ zavelel Felton a rychle se vrátil do křesla. Únava z posledních dní, kdy se pořádně nevyspal, z něj rázem opadla. Měl před sebou cíl. Jeho život měl znovu smysl.
Horus zrychlil a v širokém oblouku obletěl modrou planetu. Navigační počítač propočetl kurz a motory začaly vytvářet vstupní bod do subprostoru. Každý skok je loterie, nikdy přesně nevíte, co vás bude čekat na druhé straně, pomyslel si Felton, a loď opustila normální vesmír. Obklopilo je něco, co by se dalo asi nejlépe popsat jako zakřivující se prostor. Horus se hnal vpřed v tunelu, který vytvářely motory. Na druhé straně je měla čekat Sulima.
„Na místě budeme za čtyřicet šest minut,“ oznámil Derek Thompson usazený u ovládání kormidla. Byl na něm znát stres. Tohle byla jeho první mise. „Oprava… za čtyřicet pět minut. Oblast je nestabilní, protože se tam nachází červený obr.“
„Do hajzlu,“ poznamenala Morantenová. Felton na ni nereagoval, plně se věnoval nabíhajícím údajům o soustavě, do níž mířili. Soustava se nacházela mimo prostor Pozemské aliance v neprobádané oblasti. Z volání o pomoc vyplývalo, že loď je v blízkosti jedné z planět. Žádný volný prostor, kde by hned odhalili nebezpečí. Tady se mohl nepřítel skrývat všude.
Do hajzlu!
„Pusťte zprávu ze Sulimy,“ nařídil Felton a vstal, aby byl blíž holografické obrazovce, která se objevila v pravé části můstku.
Dívali se na mladou ženu, která nahrávala vzkaz přes multifunkční náramek. Blond vlasy jí padaly přes ramena, obličej stažený strachem. Neustále se rozhlížela na všechny strany.
„Tady Naomi Linderová, kapitán Sulimy,“ promluvila žena. Jakmile na můstku zaznělo její jméno, Larsenová se napřímila a podívala se na Feltona. „Před patnácti dny jsme opustili Arogast IV a vyrazili jsme s nákladem do důlní kolonie Rheon III. Během prvního čtyřdenního skoku zmizel jeden člen posádky. Jeho tělo jsme nenašli. Pokračovali jsme v letu a provedli další skok. Tentokrát zmizeli čtyři lidé. Něco je na palubě. Jiné vysvětlení neexistuje. Něco likviduje moji posádku. Teď jsme…“
Linderová se zarazila. Výkřik bolesti. Táhlé kvílení, které drásalo uši a mrzla při něm krev v žilách. Thompson se zaklonil a dal si ruku před ústa.
Linderová se otočila a vystřelila. Kamera zabrala jen část chodby, kterou prořízl paprsek laseru. Cíl nebyl vidět. Linderová několik vteřin pozorovala místo, kam vypálila, a pak se obrátila zpět do kamery. „Systémy nepracují správně. Zůstali jsme už jen tři. Voláme o pomoc jakoukoli loď v dosahu.“
Holografická obrazovka potemněla. Na můstku panovalo ticho, každému ještě v uších zněl výkřik bolesti. Nakonec to byl znovu kapitán, kdo promluvil jako první.
„Vyhlaste bojovou pohotovost! Poručík Yang na můstek!“
Je to jen loterie, pomyslel si znovu Felton, když Horus vyskočil ze subprostoru. Vesmír je přivítal s otevřenou chladivou náručí, chaos subprostoru se proměnil v řád reality. Šok z přechodu postupně odezníval. Ariadna zvedla energetické ochranné štíty a aktivovala zbraně. Blížili se k modré planetě s velkým prstencem a nejméně třemi desítkami měsíců. Hvězda ve stádiu červeného obra zářila přímo za ní a vyplňovala téměř celý prostor. Podle získaných údajů byla zhruba padesátkrát větší než Slunce.
Jako kdybychom vletěli do pekla, pomyslel si Felton.
„Senzory něco zachytily na jednom z měsíců,“ hlásila Morantenová. „Možná je to kolonie.“
„Přibližte to,“ přikázala Larsenová a vstala. „Detekujeme zbraně?“
„Je tam zdroj energie… moment… není. Vypadá to opuštěně.“
Na hlavní obrazovce se v detailu objevil malý měsíc bez atmosféry, s povrchem zohyzděným nárazy meteoritů. V jednom z kráterů pozorovali stavby, které už na první pohled nebyly pozemské. Pět šedozelených pyramid s kopulemi, velké otvory a z nich čouhající dlouhé trubice.
„Jsou tam zbraně?“ zopakovala Larsenová a podívala se na Morantenovou.
Felton si vyvolal taktický hologram a sledoval, jak se Horus pomalu blíží k planetě a měsícům. Jakmile se dostanou dovnitř soustavy, budou každému na ráně. Museli být opatrní.
„Plavidlo na nízké oběžné dráze. Podle všech znaků pozemské,“ hlásil Thompson.
Senzory se zaměřily na nový cíl a hlavní obrazovku nyní vyplňovala modrá planeta a malý objekt se známými tvary. Malá přední obytná část, za ní čtyři obrovské válce nákladního prostoru a na konci čtyři skokové motory. Loď třídy Altar patřící Linder corporation.
„Co ty zbraně?“ trvala na svém Larsenová.
„Negativní,“ odpověděla Morantenová. „Podle všeho je ta kolonie bez energie. Nejspíš ji opustili, když se hvězda začala měnit. Ariadna zatím nedokázala určit, kdo ji postavil.“
„Navrhuji tu kolonii preventivně zničit,“ prohlásila Larsenová, „představuje riziko.“
Felton si znovu přečetl data ze senzorů a pak zavrtěl hlavou. „Nebudeme na sebe zbytečně upoutávat pozornost. Podle všeho tam nikdo není. Musíme jednat rychle, volání o pomoc mohl zachytit i někdo další. Poručíku Yangů…“ Felton se otočil na muže stojícího na samém konci můstku. I bez bojové výstroje vypadal impozantně, tělo vyklonované speciálně pro boj.
Voják předstoupil. Když promluvil, jeho hlas byl chladný a jasný. Skoro jako kdyby mluvil počítač. „Veškerá data o misi mám k dispozici, pane. Tým je připraven.“
„Máte zelenou,“ přikázal mu Felton. „Zajistěte plavidlo a všechny živé převezte k nám.“
„Rozkaz,“ zahřímal Yang a vydal se ke dveřím z můstku.
„Chci jít také,“ řekla rychle Larsenová. „Znám tyhle lodě a mám zkušenosti s vedením záchranných misí.“
Každý úspěšný výsadek jí mohl pomoci k dalšímu, povýšení. Felton to dobře věděl, ale neměl nic proti tomu, aby šla. Přece jen bude lépe, když ji nebude mít na můstku. Krátce přikývl a Larsenová s úsměvem odešla. Všichni spokojení.
Felton nařídil změnu kurzu. Horus zrychlil a vstoupil do planetární soustavy. Minul dva menší měsíce a blížil se k pásu, který obepínal planetu. Na vysoké oběžné dráze mířili k Sulimě. Její obraz se zvětšoval a kontrastoval s obrovskou rudou hvězdou v pozadí.
„Na naše volání nikdo neodpovídá,“ informovala Morantenová. „Systémy podpory života stále fungují, manévrovací trysky udržují Sulimu na oběžné dráze. Dok číslo jedna nereaguje, ale dvojka je přístupná. Ariadna stahuje data z palubního počítače.“
Felton přikývl a sledoval výsadkový člun, který se odpoutal od lodi, zažehl trysky a vydal se k opuštěné nákladní lodi.
„Zajistěte oblast!“ ozval se z komunikátoru ostrý hlas Larsenové.
Yang potvrdil a v čele šestnáctičlenného výsadkového týmu vystoupil ze člunu. Senzory bojového obleku prohledaly malou vstupní halu doku číslo dvě, ale nic neobjevily. Yang sklonil hlaveň pulzní laserové pušky a zamířil ke dveřím na hlavní spojovací chodbu. Vojáci ho následovali. Larsenová šla poslední.
„Priorita mise byla změněna,“ zaznělo mu přímo v mozku. Hlas Ariadny působil měkce a hladce, ale přesto ho znervózňoval. Napojila se na jeho lebeční implantát a donutila ho soustředit se na nové rozkazy. „Hlavním cílem je záchrana Naomi Linderové. Všechno ostatní je podřadné. Hlavním cílem je záchrana Naomi Linderové. Všechno ostatní je…“
Slova mu zněla v mozku jako oblíbená píseň, které se nemůžete zbavit. Yang se jednou pokusil potlačit silou vůle rozkaz od nadřízené umělé inteligence. Nakonec se mu to podařilo, ale stálo ho to mnoho sil a bolesti. Po nervovém šoku skončil na týden ve speciální psychiatrické virtuální klinice. Už to nechtěl znovu zažít.
Linder corporation dodávala technologie a poskytovala vojákům vše potřebné včetně štědrého platu. Na oplátku ale vyžadovala úplnou podřízenost, což sv pojistila speciálním lebečním implantátem. Miniaturní počítač dokázal provádět složité výpočetní operace a připojit se na téměř jakékoli zařízení. Rozkazy, které přes něj Yang přijímal, však také dokázal přetvořit tak, aby je člověk cítil jako své vlastní přání.
Hlavní spojovací chodba vypadala opuštěně. Stěny nesly stopy po palbě, počítač identifikoval zbraň jako standardní osobní pistoli vzor GF-4. Ještě štěstí, že nezasáhla okno. Takhle byla šance, že Naomi najdou živou. Musí ji najít živou. Nic přece nemá větší smysl, než najít Naomi. Naomi…
Yang potřásl hlavou, aby se na okamžik zbavil vtíravých myšlenek. Zkontroloval senzory a zjistil, že nemají plný dosah. Někdo je rušil.
„Nejsme tu sami,“ oznámil Yang. „Navzájem se kryjte. Zkontrolujte možné cíle skenerem, zda se nejedná o Naomi Linderovou, a pak palte!“
„Střílejte okamžitě!“ vykřikla Larsenová. „Než je stačíte skenovat, může být po nás.“
Yangovi téměř okamžitě zazněl v hlavě Ariadnin hlas: „Rozkaz prvního důstojníka zrušen.“
Yang věděl, že stejný rozkaz dostal od Ariadny i zbytek jeho bojové skupiny.
„Rozdělíme se,“ rozhodla Larsenová. „Yangů, běžte zkontrolovat nákladní prostor! Já půjdu s druhou skupinou do obytné části.“
Yang potvrdil rozkaz a vedl své vojáky spojovací chodbou až ke vstupním vratům do nákladové sekce. Pokusil se napojit na lodní počítač, ale nepodařilo se mu to. Ariadna stáhla část dat, avšak přístup k ovládání a vnitřním senzorům jí byl odepřen. Část systému jako by neexistovala. Senzory stále nefungovaly na plný rozsah. Nevěděli, co je čeká na druhé straně.
Desátník Voss se přiblížil k vratům a na okamžik znehybněl. Pak se otočil na ostatní a zavrtěl hlavou. Voss byl Inean a měl telepatické schopnosti. Pokud na druhé straně někdo byl, měl by ho vycítit. Yang už ale několikrát zažil, že Voss selhal. Nic nebylo stoprocentní.
Ariadna se konečně dostala k ovládání a vrata se rozevřela. Světla v nákladní sekci se rozsvítila. Vojáci zaujali bojové postavení a hledali cíle. Pulzní laserové pušky a vrhače plazmových granátů připraveny k palbě. Skener zachytil signál vlevo.
Yang zamířil a přiblížil si cíl. Zaměřovací čtverec se zaostřil na malý předmět na zemi. Slabý zdroj energie. Vojáci postupovali v rozestupech vpřed a kontrolovali všechny chodby. V přední části nákladového prostoru byla přitažlivost, v části s nákladními boxy nulová gravitace. Tři vojáci se odrazili a plachtili prostorem.
Na zemi u zdi ležely dva multifunkční náramky. Yan je přiložil ke svému a načetl data. Zatajil se mu dech. Dobře si uvědomoval, že informace přijala i Ariadna.
„Můstek čistý,“ oznámila Larsenová. „Postupujeme ke kajutám. Zaznamenali jsme pohyb v servisní části. Je to někdo z vašeho týmu?“
„Není,“ vydechl Yang. Před očima se mu míhaly části záznamů z nalezených náramků. Podle počítače jeden náramek patřil Naomi Linderové.
„Sklad čistý,“ hlásila seržant Andersonová.
„Jdeme dál,“ rozkázal Yang a vyšel na hlavní spojovací chodbu. Ostatní ho následovali.
Otevřeli vrata nákladního oddílu Beta. Nikdo je tam nečekal. Už se chtěli přesunout dovnitř, když sebou Voss trhl. Na druhé straně chodby se vteřinu nato otevřela vrata do nákladního prostoru Gamma. V jasném světle se rýsovaly čtyři podivně zdeformované postavy. Za nimi jeden z boxů.
Andersonová stála nejblíže. Otočila se a zamířila. Položila ruku na spoušť… ale nevypálila. Počítač prováděl identifikaci. Yang chtěl vystřelit, ale implantát mu to nedovolil. Skener hledal možné cíle za čtyřmi narušiteli. Prostor musel být čistý, aby náhodou nezasáhli Naomi Linderovou.
Galorané proto vystřelili jako první. Silný oranžový proud plazmy upálil Andersonové hlavu. Bezvládné tělo se sesunulo na podlahu.
„Aktivujte zbraně a vysuňte štíty,“ zavelel Felton, jakmile uviděl na holoobrazovkách střílející Galorany. „Hledejte nepřátelské lodě!“
Morantenové chvíli trvalo, než se vzpamatovala ze šoku. Brutalita útoku ji překvapila. Jak to, že o nich nevěděli? Museli se schovat těsně předtím, než vstoupili do soustavy. Ale kde? Pak si vzpomněla na energii chybějící v opuštěné kolonii.
Na holoobrazovce se objevily záběry z Yangovy kamery. Dva menší plazmové výboje zasáhly jeho osobní štít. Počítač přiblížil Galorana pálícího z plazmového děla a označil ho jako prioritní cíl. Protáhlá zelená hlava. Černé oči. Hmyzí tělo ukryté v bojovém obleku.
Pulzní laser začal kropit nepřítele. Krátké výboje šlehaly z jedné strany na druhou a zasáhly všechny útočníky. Jejich silová pole vydržela. Jeden z vojáků vypálil z granátometu. Galoran úplně vlevo se v explozi roztrhl. Zelenohnědá tekutina a části skeletu se rozprskly po zdi.
Ozvalo se varovné zapípání a obraz se automaticky přepnul na taktický holografický model soustavy. K lodi se blížily čtyři objekty.
„Galoranská loď!“ vykřikla Morantenová.
Protáhlé hnědé plavidlo s osmi rameny po stranách se objevilo na oběžné dráze nad opuštěnou kolonií. Nabralo rychlost a mířilo k nim. Vypuštěná torpéda byla ještě rychlejší. Počítač zobrazil jejich předpokládanou trajektorii. Podle modelu měla proletět těsně kolem Sulimy a pak k nim. Nebo byla nákladní loď hlavní cíl? Felton se musel rozhodnout během vteřiny.
„Dostaňte nás před Sulimul“ zavelel. „Spusťte obranné lasery, jakmile budeme v dosahu! Vypalte torpéda na nepřátelskou loď!“
Horus vyrazil na plný tah motorů. Systémy umělé gravitace měly co dělat, aby vyrovnaly přetížení. Šest torpéd se odlepilo od trupu a zamířilo obloukem ke galoranskému plavidlu, které opustilo oběžnou dráhu měsíce a přibližovalo se. Felton sledoval střely mířící k nim. Podle údajů senzorů nesla každá hlavici o síle sta megatun. Pokud je nezničí včas, výbuch je zasáhne.
„To nestihneme!“ vykřikl Thompson, když se na taktickém hologramu změnila dráha nepřátelských torpéd. „Musíme dál od planety a získat čas.“
„Udržujte kurz!“ nařídil Felton a na hlavní obrazovce sledoval přibližující se nákladní loď.
Horus už nabral vysokou rychlost a hnal se proti torpédům. Obranné lasery budou mít jen několik málo sekund, aby střely zničily. Při takto vysoké rychlosti mohly velmi snadno minout. Už byli téměř v dostřelu. Konečně se dostali před Sulimu. Torpéda začala kličkovat.
„To nemůžeme stihnout,“ hlesla Morantenová.
Obranná laserová děla začala pálit. Zelené paprsky sahaly po torpédech, aby je zneškodnily. Těsně minuly, ale střílely dál.
Další palba ho jen o vlas minula a vyškvařila díry ve zdi. Yang se skrčil a chystal se palbu opětovat. Nejblíže stojící voják ho však předběhl. Byl to Voss. Laserový paprsek z jeho zbraně zasáhl Galorana do hrudi. Osobní silové pole se zhroutilo. Další proud energie upálil nepříteli nohu.
„Postupujeme!“ zavelel Yang a vyrazil.
Zamířil na Galorana s dělem a spustil na něj soustředěnou palbu. Hrudní energetický štít nepřítele jiskřil, jak do něj bušily laserové výboje. Galoran stačil ještě vypálit, ale mohutný proud plazmy mířil jen do stropu. Ochranný štít povolil a laser se rychle propálil i ochranným oblekem. Když Yang uvolnil spoušť, tělo nepřítele bylo jako řešeto.
Yang chtěl kontaktovat Larsenovou, ale než stačil promluvit, podlaha se prudce zvedla. Yanga to odhodilo na stěnu. Světla vypadla a ozvaly se sirény poplachu. V blízkosti lodě muselo dojít k mohutné explozi, došlo okamžitě Yangovi. „Došlo k narušení integrity pláště. Systémy podpory života jsou bez energie,“ oznámila mu v hlavě Ariadna.
Yang zamířil na zbývající nepřátele, ale poslední cíl se právě rozprskl pod mohutnou palbou dalších vojáků. Ve vratech nákladního prostoru Gamma zůstal jen velký box.
Yang zadal spojení na Horus. „Tady Yang, mise je ohrožena, došlo k narušení pláště lodi.“
Žádná odpověď však nepřišla. Yang to zkusil znovu. Bez odezvy. Místo toho se ozvala Larsenová: „Jsme pod palbou,“ společně s jejím hlasem se Yangovi na displeji taktické přilby objevily záběry ž její kamery. Další Galorané.
„Jdeme jim na pomoc,“ rozhodl rychle Yang.
Dok číslo jedna byl otevřený a v něm se rýsoval galoranský invazní člun. Museli se na palubu dostat dávno před nimi, došlo mu. Vyřadili vnitřní senzory, takže se pro ně stali neviditelnými.
Galorané se objevili v hlavní chodbě dřív než Larsenová a zbytky jejího týmu. Osm plně ozbrojených vojáků v bojových oblecích. Jako největší hrozbu označil počítač dva nosiče raket. Yang poklekl, zamířil a stiskl spoušť. Ariadna mu však zbraň na dálku znovu zablokovala. Senzory na jeho taktické přilbě se dál pokoušely identifikovat všechny cíle a propočítávaly možné hrozby.
„Naomi Linderová tam není!“ vykřikl Yang. „Aktivuj mi zbraň, nebo je po nás!“
„Přežití výsadkového týmu není důležité,“ odvětila chladným hlasem Ariadna přímo v jeho hlavě. „Za žádných okolností nesmí být ohroženo zdraví Naomi Linderavé. Je povoleno střílet pouze najisto.“
Galorané však toto omezení neměli a spustili palbu. Yang zavelel k ústupu do nákladního prostoru Alfa. Voss ho následoval. Další voják z jejich týmu dostal zásah do nohy. Plazma mu ji upálila v koleni. Další mohutná salva ho pak doslova rozstřílela.
Larsenová a její zbývající dva vojáci zahájili palbu. Laserové paprsky přejely po zádech dvou Galoranů a vyškvařily do nich hluboké rýhy. Odvetná palba zahnala Larsenovou zpět do obytné části. Ariadna konečně odblokovala Yangovi zbraň.
Yang se vyklonil z vrat nákladového prostoru a pokropil chodbu pulzním laserem.
Dva Galorané se vrátili k boxu před nákladovým sektorem Gamma a znovu aktivovali antigravitační plošinu. Tlačili box do doku číslo jedna, kde se rozestavili zbývající nepřátelé a kryli je palbou. Plazmové výboje rozškvařily už značnou část stěny, za kterou se kryl Yang. Musel rychle něco udělat, nebo bude po nich. Poslal přes týmovou síť rozkazy a zadal krátký odpočet do zahájení akce.
Yang, Larsenová a její vojáci spustili naráz palbu, která zaměstnala Galorany v doku. Voss se vteřinu nato vyklonil a vypálil z granátometu. Mířil přesně. Galoran tlačící box dostal přímý zásah. Jeho štít nevydržel a plazmový granát ho vypařil. Síla výbuchu odhodila box a druhého Galorana na zeď. Yang zamířil a čtyřmi přesnými zásahy do hlavy ho odrovnal.
„Postupujeme!“ vykřikl Yang a společně s Vossem vyrazili.
Jeden z Galoranů doběhl k boxu. Chtěl ho uchopit, ale náhle si to rozmyslel. Otočil se a běžel zpět. Galorané stříleli plazmovými zbraněmi a ustupovali do svého člunu v doku číslo jedna. Larsenová a Voss dorazili k nákladnímu boxu jako první. Exploze granátu vytvořila na jedné straně velkou díru. Larsenová nahlédla dovnitř a zarazila se.
„Kryjte se!“ vykřikl Yang, když Galorané vypálili z raketometu.
Bojové obleky automaticky vyslaly vstříc střelám protiopatření. Osm malých koulí vytvořilo před raketami silové pole. Všechno se událo během několika setin vteřiny. Sotva Yang zaznamenal, že oblek vyslal protiopatření, chodba vzplála ohněm. Silové pole zadrželo většinu energie, ale výbuch poškodil chodbu. Ve stropě se objevila díra a došlo k dekompresi.
Mrtvá těla a nákladní box zmizely ve vesmíru. Yang a ostatní vojáci se stačili včas přichytit ke stěně. Speciální bodce na nohou se zarazily do zdi.
Paluba se otřásla. Do štítu se opřely další mohutné svazky ničivé energie.
„Stabilizujte nás!“ přikázal Felton.
Obranné lasery zničily nepřátelská torpéda příliš blízko, takže Horus zasáhla exploze. Když k tomu došlo, hlavní obrazovka rudě vzplála. Na několik desítek vteřin přišli o komunikaci a senzory. Energetický štít je ochránil, ale byli vychýleni ze stanoveného kurzu. Řítili se vesmírem a točili se dokola. Galoranská loď se mezitím dostala na dostřel energetických zbraní a útočila.
„Opětujte palbu,“ zavelel kapitán, když je manévrovací trysky konečně srovnaly. „Jak je na tom Sulima?“
Horus zrychlil a vzdaloval se od nepřátelské lodi. Laserová děla na boku vystřelila a zasáhla galoranskou loď do ochranného silového pole. Na jedné z holoobrazovek se zvětšil záběr na nákladní loď. Celou jednu stranu poškodil výbuch. Sulima navíc opustila oběžnou dráhu a sestupovala k planetě. Nebude to dlouho trvat a bude zničena v atmosféře.
„Vypusťte další sérii torpéd a naveďte nás na dostřel hlavních zbraní,“ rozkázal kapitán. Vedle křesla si nechal zobrazit hologram s trojrozměrným modelem nepřátelské lodi. Jednalo se o plavidlo menší než Horus. Byla to spíš invazní loď než křižník. Ariadna rychle určila slabá místa a vyslala tam torpéda.
„Na Sulimě došlo k explozi,“ hlásila Morantenová. Na holoobrazovce mohli sledovat, jak z díry v trupu vylétají předměty. Felton zatajil dech a jen čekal, až uvidí tělo některého ze svých mužů.
Horus dostal zásah z plazmových zbraní nepřátelského plavidla. Hlavní laserová děla se zaměřila a vyslala několik mohutných energetických svazků. Štíty galoranské lodi zajiskřily. Jen vteřinu nato vybuchla torpéda. Nejednalo se o přímý zásah, ale i tak byla loď poškozena.
Paluba se znovu otřásla. Plazmové výboje se opřely do štítu. Na taktickém hologramu se objevil nový cíl. Výsadkový člun Galoranů znovu vypálil a dál pokračoval ke své mateřské lodi.
„Zneškodněte je!“ nařídil Felton.
Horus vyrazil za člunem, ale hlavní děla nevystřelila.
„Palte!“ vykřikl kapitán. Znovu se nic nestalo.
Holoprojektor vykreslil Ariadnu přímo před ním. „Rozkaz je zrušen. Palba nesmí ohrozit prioritu mise. Na té lodi může být Naomi Linderová.“
Horus dostal další zásah. Plazmové výboje bily do jejich štítu, který začínal slábnout. Navíc se k nim znovu přibližovala galoranská mateřská loď.
Felton zaklel a snažil se najít nejlepší možné řešení. „Jen jim vyřadíme motory,“ navrhl Ariadně.
Obraz umělé inteligence na okamžik zamrzl. Ariadna propočítávala všechny možnosti. Horus se mezitím znovu otřásl pod palbou. Na několika palubách došlo k narušení trupu.
„Zamítá se,“ rozhodla Ariadna. „Riziko zničení lodi je větší než čtyřicet procent. Navrhuji…“
„Jdi do hajzlu,“ vykřikl Felton a vypnul holoprojektor. „Dostaňte nás z dosahu! Volejte výsadkový tým!“
Zadní trysky se zažehly a Horus se vzdaloval od planety. Protože je stále zpomalovala gravitační síla plynného obra, nebyli dostatečně rychlí. Galoranská loď vypálila ze všech předních zbraní. Felton se zapřel a čekal na zásah. Plazmové výboje si našly cíl, prorazily silové pole a došlo k mohutné explozi. Části plavidla se rozletěly na všechny strany.
„Zničili svůj vlastní výsadkový člun,“ hlesla Morantenová a překvapeně sledovala hlavní obrazovku.
Galoranská loď proletěla kolem trosek a změnila směr. Hledala si nový cíl. Felton sledoval taktický hologram a netrvalo dlouho, než mu došlo, kam nepřátelská loď směřuje.
„Vypalte vším, co máme,“ rozkázal a pak zadal spojení na Yanga.
Ve vysílačce to zapraskalo. Několik vteřin přicházely z reproduktorů nesouvislé zvuky, ale pak se linka pročistila. Společně s Yangovým hlasem se objevil v okně i obraz z jeho kamery. Yang se díval ven z nákladní lodi. Jak se Sulima točila, byl na druhé straně vidět střídavě vesmír a přibližující se modrá planeta. Už byli téměř v atmosféře.
„Okamžitě opusťte loď!“ nařídil Felton.
„Provedu,“ potvrdil Yang. Obraz se na okamžik rozostřil. Okolo Yanga se objevily šmouhy.
Ariadna odblokovala ovládání zbraní a Horus vypustil torpéda. Křižník směřoval ke galoranské lodi. Jakmile se dostali na dostřel laserových zbraní, hlavní děla spustila a zasáhla štít nepřátelského plavidla. Galorané však také vypálili. Na Sulimut Plazma zničila obytnou sekci a také zasáhla reaktor. Loď se v mohutné explozi roztrhla.
Felton zatajil dech. Pak se však podíval na holoobrazovku, kde se ukazoval signál přijímající videodata z Yangovy kamery. Modrá planeta vyplňovala téměř celou spodní část. Všechno se třáslo. Yang se obrátil a zabral vnitřek člunu, kde seděli vedle sebe přeživší členové výsadkového týmu.
„Člun se vzdaluje od galoranské lodi a míří do volného prostoru,“ hlásila Morantenová.
„Pokračujte v palbě na nepřítele a zadejte kurz na setkání se člunem!“ nařídil Felton.
Horus znovu vystřelil z laserových děl. První salva minula, ale další prověřila štíty lodi a došlo k menšímu poškození. Pozemský křižník pokračoval v útoku. Laserové paprsky se zatínaly do břicha nepřátelské lodi jako ostré čepele. Netrvalo to dlouho a loď vybuchla.
„Zaznamenáváme fluktuace v subprostoru,“ informovala Morantenová.
Několik vteřin nato se na taktickém hologramu objevily čtyři nové body. Plavidla se dostala do normálního vesmíru v bezpečné vzdálenosti od planety a jejích měsíců. Pak nabrala kurz k lodi Pozemské aliance. –
„Jsou tu další galoranské lodě,“ hlásila Morantenová.
Felton zaklel a studoval taktický hologram. Horus se blížil k výsadkovému člunu. Počítače obou plavidel prováděly složité výpočty a snažily se v co nejkratším možném čase srovnat rychlost, aby člun mohl zaplout do doku. Horus musel zpomalit. Zbývalo jim málo času. Nepřátelské lodě vypálily torpéda. Dvacet malých bodů se hnalo k nim.
„Převeďte veškerou energii do motorů,“ přikázal Felton. „Jakmile bude člun na palubě, naveďte nás mimo planetární soustavu a skočíme do subprostoru. Nastavte kurz na základnu na SyrasuIV.“
Horus se vyhoupl na vysokou oběžnou dráhu nad planetou jen tisíc kilometrů od prstence. Člun stoupal k zádi své mateřské lodi a postupně zpomaloval. Zbývaly dvě minuty, než člun přistane a tři minuty, než se k nim dostanou torpéda.
„Pokud bychom chtěli provést skok na Syras IV, museli bychom proletět mezi Galorany,“ oznámil Thompson a nechal na taktickém hologramu zobrazit návrh kurzu. Pozemská kolonie se základnou flotily se nacházela přesně na druhé straně, než potřebovali.
Felton přešel ke znázornění a vyvolal si vedle trojrozměrnou mapu celého sektoru. Aby mohli skočit do subprostoru, museli opustit mimo gravitační pole planety a také hvězdy ve stádiu rudého obra. Se čtyřmi nepřátelskými loděmi se utkat nemohli, to bylo jasné. Mnoho možností neměli.
„Člun je v doku,“ ohlásila Morantenová a tázavě se podívala na kapitána.
Torpéda se blížila.
„Zadejte kurz 356-258-195,“ nařídil Felton. „Jakmile se vymaníme z gravitačního pole, proveďte skok.“
Na hologramu se objevil nový kurz, který je vedl od planety do nitra hvězdné soustavy. Torpéda se přibližovala. Obranné lasery se aktivovaly a zaměřily se na cíl.
„Tím směrem nejsou žádné naše základny,“ připomněl Thompson. „Kam skočíme?“
„Kamkoli,“ odvětil Felton a usadil se do svého křesla. „Hlavně ať už jsme pryč. Motory na maximální výkon!“
Horus opustil oběžnou dráhu planety a zamířil do volného prostoru. Laserová děla spustila palbu na blížící se torpéda. Nad modrou atmosférou planety vykvetlo postupně dvacet oranžových koulí. Ve vesmíru vypadaly exploze v porovnání s obří planetou a hvězdou nicotně, každá však měla sílu ke zničení celého města.
Galoranské lodě měly stále větší rychlost než pozemský křižník, ale rozdíl se zmenšoval. Zadní trysky hnaly Horus vpřed. Vpravo se nacházela obrovská rudá hvězda, která se je snažila přitáhnout k sobě. Ještě několik minut a dostanou se i z její moci. Nepřátelská plavidla vyslala další torpéda, ale už teď bylo jasné, že k nim nedorazí včas.
Horus vytvořil skokový bod a zmizel v subprostoru.
Karanténu tvořily dvě velké místnosti oddělené od normálních prostor nemocnice. Lékařští roboti jezdili okolo výsadkového týmu a všechny neustále skenovali. Vossovi to bylo nepříjemné. Chtěl se už dostat odtud a zavřít se v soukromí své kajuty. Zbavit se všech hlasů znějících přímo v jeho hlavě. Jako telepat během posledních deseti minut umíral a trpěl s každým členem týmu. I přes speciální výcvik se nedokázal plně oddělit od emocí ostatních, nedokázal si vytvořit bariéru, která by ho ochránila. I teď se k němu draly pocity ostatních. Larsenová měla zlomeninu levé paže. Její bolest se k němu šířila a přenášela se na něj. Mimoděk se dotkl vlastní končetiny, aby se ujistil, že je v pořádku.
„Vaše mozková aktivita se značně zvýšila,“ sdělil mu syntetickým hlasem lékařský robot. Z jeho těla se vysunul aplikátor medikamentů. „Nemusíte mít obavy, jste v bezpečí na palubě lodi.“
„Nejsme v bezpečí!“ zařval Voss.
Robot přiložil aplikátor k Vossovu rameni a vpustil do krevního oběhu sedativa. Účinek byl okamžitý. Voss ucítil horko rozlévající se do celého těla. Svět se rozostřil a jakoby odplul do pozadí. Voss si sedí na zem a přerývaně oddychoval.
Dveře karantény se otevřely a vešla doktorka Frazierová, kterou následoval kapitán Felton. Vyjma Vosse se všichni přítomní obrátili k lékařce.
„Jste čistí,“ oznámila jim Frazierová. „Nezachytili jsme žádné neznámé viry nebo jiné škodlivé látky. Můžete jít, zůstanou tu pouze zranění.“
Tři vojáci se zvedli a zamířili k východu. V místnosti zůstali pouze Yang, Voss, Larsenová a jeden z vojínů, který měl otřes mozku.
„Nejsme čistí,“ prohlásil Voss a pomalu vstal. „Něco zabilo posádku Sulimy a totéž je teď tady.“
„Na palubě Sulimy jsme se kromě Galoranů s nikým nesetkali,“ oznámil Yang. „Podle všeho loď napadli, aby získali náklad. Odpovídá to jejich standardní strategii z posledních měsíců.“
„To si nemyslím,“ oponovala Larsenová, které lékařský robot nasadil na zlomenou paži ortézu a aplikoval jí látky na zrychlené srůstání kostí. „Podle mě chtěli získat jeden z nákladních boxů. Měli o něj enormní zájem, ale my jsme jejich snahy přerušili. Můj tým Galorany zlikvidoval.“
„Víme, co v tom boxu bylo?“ zeptal se Felton.
„Výbuch granátu jednu stěnu boxu poškodil, takže jsem měla možnost do něj nahlédnout. Musíme ještě zkontrolovat záznamy z mé kamery, protože to moc nedává smysl. Uvnitř jsem totiž neviděla nic.“
„Muselo tam něco být,“ zdůraznil Voss.
„To nevíme jistě,“ oponoval Yang. „Zatím nevíme, co se na té lodi stalo. Klidně mohl ostatní odrovnat jeden člen posádky. Ta loď prováděla dlouhé subprostorové skoky a pravidelně byla celé měsíce mimo základny. To má velký vliv na psychiku.“
Felton souhlasně pokýval hlavou a pak řekl: „Ariadna provede analýzu všech záznamů ze Sulimy. Jestli se jim něco dostalo na palubu, senzory to musely zachytit. Stejně jako u nás. Budeme ostražití. Desátník Voss zůstane na pozorování v nemocnici.“
Frazierová přikývla a poslala jednoho z robotů, aby doprovodil Vosse do samostatného pokoje.
Jakmile se Felton vrátil do své kajuty, otevřel láhev Jacka Danielse a nalil si polovinu sklenice. Jednalo se o prvotřídní whisky, kterou si schovával na těžké dny, když potřeboval povzbudit. A takový den byl právě dnes. Loď byla poškozena, patnáct členů posádky zraněných a osm členů výsadkového týmu mrtvých. Horus letěl mimo prostor Pozemské aliance a v zádech měl čtyři galoranské křižníky.
Napil se a dlouhé vteřiny válel whisky v ústech. Před očima se mu v rychlém sledu začaly promítat události z bojů, kterými prošel. Znovu viděl umírat všechny kamarády. Znovu to na něj dopadlo plnou silou. Whisky mu pomohla jen částečně.
„Musíme probrat několik důležitých věcí,“ ozval se hlas a Felton sebou trhl.
Ariadna stála uprostřed místnosti ve slabé modré záři a Felton skrz ni viděl za oknem mihotající se subprostor.
„Teď ne,“ snažil se ji odbýt, „musím si chvíli odpočinout.
V subprostoru je loď v bezpečí.“
„Musím to s vámi probrat okamžitě,“ namítla umělá inteligence. „Sejdeme se ve virtuálním prostoru.“ Ukázala na brýle ležící na stolku, které se v ten moment aktivovaly a začaly modře svítit.
Felton se na ně podíval, ale pak rychle odvrátil zrak. „Když to musí být, řekněte mi to tady.“
„Musím trvat na tom, abyste využil simstim. Od hlavního lékaře máte nařízeno využívat každý den virtuální terapeutický program a podle záznamů jste ho už sedm dní neaktivoval. Už nevidím vaše sny. Pokud se nepřihlásíte ani dnes, budu to muset nahlásit velení Pozemské flotily.“
Felton se na ni ostře podíval, ale pak si odevzdaně brýle nasadil. Nemělo smysl přít se s Ariadnou, musel ji poslouchat. Jeho vědomí pohltila tma. Felton měl pocit, jako kdyby ho unášel proud divoké řeky. Vláčel jej přes kameny a pak ho vyhodil do jasného světla, které se pomalu měnilo v realitu.
Felton stál v rozlehlém sále plném informačních oken.
V každém probíhaly složité výpočetní operace. Ariadna ve světle zelených šatech se objevila vedle něj.
„Protokol Linderové je stále aktivní,“ oznámila mu. „Naomi Linderovou se ani přes naši maximální snahu nepodařilo zachránit. Naším úkolem je nyní vypátrat, jakým způsobem zemřela a proč se to stalo. Musíme začít okamžitě.“
„Můžete na tom pracovat sama, pak mi nahlásíte výsledky,“ prohlásil Felton. Začalo ho to zmáhat. Ze všeho nejvíc si přál pořádně se prospat. Samozřejmě bez simstimu.
„Úkol musí být řešen neodkladně,“ prohlásila Ariadna. „Mám pro vás analýzu dat získaných ze Sulimy. Zatím není kompletní, protože více než polovina je poškozená. Galorané se pokusili celou paměť vymazat. V současné chvíli provádím rekonstrukci.“
„Co zatím máte?“ zeptal se Felton a snažil se soustředit.
Vedle Ariadny se objevila dvě okna s údaji o lodi a posádce. „Podle záznamů nebyl na palubě Sulimy vetřelec. Po odletu z poslední zastávky na Arogastu IV senzory detekovaly pouze posádku, Tyto údaje jsou kompletní. Jednotliví členové začali mizet přesně tak, jak popsala Naomi Linderová.“
Felton se zamyslel. Posádka celé lodi se vypařila a nezůstaly po ní stopy. Do toho Galorané, kteří se dostali k Sulimě jako první, začali mazat paměť a chtěli se zmocnit jednoho z boxů. Mohla to všechno být náhoda?
„Zobraz trasu Sulimy,“ přikázal Felton.
Trojrozměrná hvězdná mapa se vykreslila přímo nad nimi. Žlutá linka vytyčila kurz Sulimy a spojila čtyři hvězdné soustavy. Nákladní loď odstartovala ze Země a na jedné z centrálních planet Pozemské aliance vyzvedla druhou část nákladu.
Potom provedla několik skoků a dostala se na Arogast IV, nezávislou obchodní planetu, kde doplnila zásoby. Potom už následovala jen soustava KZ-401, kde byla loď zničena.
„Máš seznam boxů naložených na Arogastu IV?“ zeptal se Felton.
„Tyto údaje jsou poškozeny, pracuji na jejich obnově.“
Felton přikývl. „Bude to teď tvoje priorita. Jestli se jim něco dostalo na palubu, muselo to být na Arogastu IV. Je to nezávislá planeta na obchodní křižovatce, jejich orbitální komplex je otevřený všem. Zabezpečení je tam minimální.“
„Soubory byly označeny jako přednostní,“ potvrdila Ariadna.
„Výborně. Podařilo se ti najít v záznamech ještě něco neobvyklého?“
„Systémy Sulimy začaly po opuštění Arogastu IV vykazovat nesrovnalosti. Našla jsem záznamy o výkyvech v napájení. Není jasné, kam šla část energie. Došlo také k rušení komunikačních systémů a datových vláken.“
„Co to narušení způsobilo?“
„Původ poruch je neznámý,“ odpověděla Ariadna. „Stejné rušení nyní také zaznamenávám na palubě naší lodi.“
Felton zpozorněl a udělal krok blíž k Ariadně. Únava z něj najednou spadla. „Kde to je?“
„Paluba dvanáct, sekce dvacet tři až dvacet osm.“
„Vyhlas poplach a pošli tam bezpečnostní tým,“ vyhrkl Felton. „Loď je v nebezpečí.“
Ariadna na okamžik znehybněla a v oknech všude okolo se začaly znaky a čísla míhat vyšší rychlostí. Už je nebylo možné ani rozeznat. Když se stále nic nedělo, Felton postoupil ještě blíž k umělé inteligenci a chtěl znovu promluvit. Než se tak stalo, pohltila ho temnota…
„Připravte se,“ zamumlal Yang, když se dostali ke dveřím. Sedmičlenný tým ho následoval. Všichni měli na sobě bojové obleky a zbraně připraveny k palbě. Senzory a detektory nehlásily nic zvláštního. Všechno vypadalo normálně.
„Nikdo z té sekce nám neodpovídá,“ ozval se v komunikátoru Felton. „Jděte tam!“
Ariadna odblokovala dveře a Yang vrazil dovnitř. Další vojáci ho následovali. Laserové pušky připravený k palbě. Zaměřovače hledaly cíle. Yang měl na chvíli pocit, že je zpět na Sulimě. I tam nejdřív na nikoho nenarazili. A pak začali umírat lidé.
„Čisto,“ oznámil Fletcher, který zkontroloval chodbu vlevo.
„Čisto,“ hlásila pro změnu z pravé strany Colmanová.
„Výpadky datové sítě teď zaznamenáváme deset metrů před vámi, kajuta 238,“ informoval je Felton.
„Jdeme!“ rozkázal Yang a všichni vyrazili.
Během několika vteřin doběhli ke kajutě a zaujali bojové postavení. Na konci chodby se ozval křik. Několik hlasů najednou. Všechny plné bolesti. Yang tam okamžitě vyrazil a přes svůj implantovaný počítač poslal rozkaz Fletcherovi a dalším dvěma vojáků, aby prozkoumali kajutu.
Ze změti výkřiků utrpení se ozval jasný hlas: „Pomoc!!! Pomoc… prosím!“
Na druhé straně chodby se mihla postava a zapadla do dveří vpravo. Přeběhla rychle, takže ji Yang nestačil identifikovat. Pak se dveře znovu otevřely a vyšel ven muž. Držel se za ruku a zmateně se rozhlížel.
„Zůstaňte na místě!“ nařídil mu Yang a spěchal k němu.
Muž však vykřikl a vrátil se do dveří. Počítač Yanga informoval, že neznámý vešel do zahrady. Detektory pohybu nedokázaly uvnitř nic zjistit a žádná data nepřicházela ani z ostatních přístrojů. Něco je rušilo. Stejně jako na Sulimě.
Yang společně s Colmanovou došel ke dveřím zahrady. Další tři vojáci jim byli v patách. Zevnitř se ozvalo dlouhé táhlé kvílení a potom tři rychle po sobě jdoucí výstřely. Laserový paprsek propálil díru ve dveřích vedle Yangovy hlavy. Chvíli se nic nedělo a pak se ozval ještě jeden výstřel.
Komando v čele s Yangem vpadlo dovnitř a hledalo nepřátelské cíle. Napravo se zem zvedala do mírného kopce plného listnatých stromů. Vlevo bylo malé jezírko a za ním keře a další stromy. Zahrada sloužila posádce k relaxaci a byla hojně využívána. Yang tam ale nyní nikoho neviděl.
Přes uzavřenou komunikační síť rozdělil pokyny a vyrazil na průzkum. Zdálo se mu, že na břehu jezera u jedné z laviček někoho spatřil. Člověk nebo jemu podobný tvor se otočil a zapadl do houští.
„Dejte ruce za hlavu a lehněte si na zem!“ vykřikl Yang.
Nikdo se neozval.
„Kontakt!“ ohlásila Colmanová.
Yang si nechal na displeji taktické přilby zobrazit video z její kamery. Colmanová se blížila k zadní části zahrady. Za velkými okny se klikatil subprostor. Neustálé smršťování a rozpínání, všechny barvy spektra přecházející jedna v druhou. Před jedním z oken leželo na boku tělo. Už na první pohled bylo jasné, že s ním není něco v pořádku. Kromě díry v hlavě od laseru bylo navíc scvrklé a podivně zkroucené.
„Rušení teď zaznamenáváme i v dalších sekcích,“ ozval se přes komunikátor Felton. „A zahrada je toho plná. Máte kontakt s nepřítelem? Co se to tam děje?“
To by mě taky zajímalo, řekl si v duchu Yang a postupoval ke křoví. Skenery tam hlásily nepatrné známky aktivity. Když ušel na dva metry, spatřil ruku čouhající ze země. Přehodil si pušku přes rameno a místo ní uchopil do pravé ruky paralyzátor. Levou chytil onu končetinu a přitáhl ji k sobě.
Nikoho nevytáhl. Když ustoupil dva kroky stranou, držel jen paži končící nad loktem. Nikde žádná krev. Rána byla čistá, jasně viděl kost i svaly. Yang vykřikl a upustil ruku na zem.
„Tohle musíte vidět,“ ozvala se Colmanová.
Yang si nechal zobrazit příjem z její kamery. Colmanová převrátila znetvořené tělo a teď ho detailně zkoumala. Byl to člen posádky, to Yang poznal podle uniformy. Záda a ruce zůstaly stejné, ale břicho a hruď chyběly. Celá přední strana těla zmizela. Fletcherová si detailně prohlížela plíce, zbytky střev a další vnitřnosti. Některé zůstaly vcelku, z dalších zbyly jen kusy.
„Kontakt s nepřítelem!“ vykřikl Yang, poklekl a připravil pušku k palbě. Rozhlížel se a hledal cíl. Zaměřovačem přejížděl po okolí, stromech a keřích. Nikoho neviděl.
V komunikátoru se ozvaly další výkřiky. Byl to Fletcher. Yang dostal informace na uzavřené komunikační síti týmu. Fletcherovy životní funkce klesaly. Yang si přepnul na pohled z Fletcherovy kamery. Kajuta poskakovala, jak sebou Fletcher házel. Na chvíli spatřil nějaké postavy. Jednu, dvě, tři…
Laserové paprsky ozářily místnost. Dlouhé zelené čáry byly najednou všude. Krátké výboje pulzního laseru jim sekundovaly. Fletcher zavrávoral a obraz se na chvíli uklidnil. Před ním stál jiný voják. Křičel a jeho pohyby byly křečovité. Fletcher se pokusil otočit, ale druhý voják vystřelil. První výboj šel do hrudi. Druhý přímo na kameru. Obraz zmizel.
Fletcherovy životni funkce také.
„Stahujeme se!“ rozkázal Yang. „Všichni zpátky!“
Chtěl se rozběhnout k východu ze zahrady, ale na poslední chvíli se zarazil. Na zemi viděl něco znepokojujícího. Velmi znepokojujícího. V tom okamžiku se jejich situace ještě zhoršila.
Yang pocítil dotek smrti.
Larsenová byla znovu na Sulimě. Znovu chodila temnými chodbami a bojovala s Galorany. Všude samá smrt a utrpení. Exploze roztrhla trup a před ní se otevřela mrazivá náruč vesmíru. Pokusila se zachytit, ale vytáhlo ji to ven. Trup lodi se vzdaloval a všude najednou bylo jasné světlo. Larsenová padala do hvězdy. Rudý obr ji přitahoval do své náruče.
Pak ucítila na chodidlech svědění. Hvězda ji začala pomalu spalovat. Zažívala muka. Bylo to čím dál nepříjemnější a hraničilo to s bolestí. Larsenová vykřikla.
Probudila se v přítmí své kajuty celá zpocená. Napadlo ji, že si přece jen měla nechat předepsat léky na uklidnění. Neměla dělat hrdinku. Na Sulimě to bylo peklo. Musela si přiznat, že takový strach jako tam snad ještě nikdy neměla. A když došlo k dekompresi a zlomila si ruku, myslela si, že zemře.
Místnost vzplála červeným světlem poplachu. „Byla nařízena evakuace na palubách jedenáct, dvanáct a třináct, sekce dvacet až třicet,“ ozvalo se z reproduktoru. „Okamžitě opusťte tyto sekce!“
Larsenová měla kajutu na palubě třináct v sekci dvacet devět. Měla by se tedy okamžitě evakuovat. Ale proč? Co se stalo? Chtěla zadat spojení přes svůj multifunkční náramek, ale pak se zarazila. Svědění nepřestávalo.
Všechno nebyl jen sen. Pokusila se pohnout nohama a vyjekla bolestí. Téměř omdlela. Svědění a bolest se mísily v jedno. Nohy měla v jednom ohni. Pokusila se vstát, ale nešlo to. Aspoň se jí podařilo posadit se. V červeném světle se dívala na deku. Zachvátila ji panika. Něco tam chybělo. Rychle odhrnula přikrývku.
Vykřikla. Bolest a šok ji ochromily.
Nohy jí končily v polovině lýtek a postupně mizely dál. Něco ji požíralo zaživa. Když si sáhla na živé maso a obnaženou kost, málem omdlela. Řvala bolestí a snažila se setřást útočníka. Ale nikdo tam nebyl. Nikdo!
Něco ji přesto požíralo dál. Teď už neměla lýtka a postupně mizela i kolena. Larsenovou bolest téměř ochromila. Nejtemnější noční můra se stala realitou. V agonii bolesti něco pojídalo zaživa. Začala sebou házet a křičet. Spadla na zem a nějakým zázrakem se jí podařilo aktivovat komunikátor na multifunkčním náramku. V tu chvíli se jí neznámá síla zahryzla do stehen.
Než stačila zavolat o pomoc, ozval se varovný hlas Ariadny.
Subprostor se otevřel a Horus vyletěl do normálního vesmíru. Chaos vystřídal klid. Loď obklopila temnota, posetá miliardami drobných perel. Nacházeli se mimo jakoukoli hvězdnou soustavu, takže se okolo nich nacházela jen prázdnota.
„Zaznamenáváme narušení subprostoru,“ hlásila Morantenová na můstku. „Stále nás pronásledují čtyři galoranské lodě.“
„A za chvíli budou u nás,“ doplnil Felton a přešel k taktickému hologramu, který si nechal zobrazit v levé části můstku. Horus se pohyboval daleko za hranicí Pozemské aliance. Nejbližší základna byla přes tisíc světelných let daleko. Skok by tam trval týden. A to už by mohli být všichni mrtví. Členové posádky mizeli a nikdo zatím netušil proč.
„Podle Ariadny máme maximálně dvě minuty, než galoranské křižníky vystoupí ze subprostoru v naší blízkosti,“ informoval Thompson, „a při troše štěstí další minutu, než se dostanou na dostřel. Naše skokové motory budou nabity za čtyři minuty.“
Felton krátce přikývl a dál studoval hvězdnou mapu. Možností měl několik, ale ani jedna se nejevila jako ideální. Otočil se, aby situaci probral se svým prvním důstojníkem, ale křeslo bylo stále prázdné. Na svém multifunkčním náramku zadal spojení.
„Felton Larsenové, dostavte se okamžitě na můstek!“
V reproduktoru to zachrčelo a pak se ozvaly výkřiky bolesti. Všem na můstku přeběhl mráz po zádech. „Pomoc!!! Pomoc… pomoc…!“
„Okamžitě pošlete bezpečnostní tým do kajuty Larsenové,“ nařídil Felton a pak promluvil do komunikátoru. Snažil se působit klidně. „Karen, tady je kapitán. Pomoc je na cestě, vydržte!“
V odpověď přišly další výkřiky bolesti. Sotva se mezi nimi dalo rozeznat několik slov. „Zab… zab… zabijte… mě!“
„Co se vám stalo? Kdo na vás útočí?“
Několik vteřin slyšeli jen přerývaný dech a výkřiky bolesti. Pak se na jedné z holoobrazovek objevil záběr kamery z multifunkčního náramku. Nejdřív viděli jen tmavý strop, pak zpocený a ztrhaný obličej. Nakonec se kamera stočila dolů na tělo. Nohy byly pryč a teď začala mizet pánev a břicho. Nikde žádná krev. Jen mlhavý opar.
Posádka v šoku sledovala záběry. Nikdo nedýchal. Vyrušilo je až varovné pípání.
„Galoranské křižníky opustily subprostor a směřují k nám,“ oznámila Ariadna.
Larsenová se vzepjala a ze všech sil vykřikla: „Zabijte mě!!!“
Felton ještě několik dlouhých vteřin sledoval umírajícího prvního důstojníka a pak obrazovku vypnul. Museli teď vyřešit mnohem naléhavější problém. Nepřátelské lodě je pronásledovaly a právě vypustily torpéda. Šestnáct střel zamířilo k nim a zrychlovalo. Vzdálenost se zkracovala.
„Trysky na plný výkon,“ přikázal Felton a pak tichým hlasem pokračoval: „Nařiďte záchrannému týmu, ať k Larsenové nejde.“
Osazenstvo můstku přestalo pracovat a pozorovalo ho. Thompson chtěl protestovat, ale rozmyslel si to a sklonil hlavu. Všichni věděli, že se už nedalo nic dělat. Museli ochránit živé.
„Celou palubu i okolní sekce izolujte, nikdo tam nesmí,“ dodal Felton a přešel k taktickému hologramu. Stačil mu krátký pohled, aby zjistil, která soustava je nejblíž.
„Vypusťte miny a zadejte kurz na Rheon. Skočíme do subprostoru, jakmile budou motory nabity.“
„Kurz zadán,“ hlásil téměř okamžitě Thompson, „do subprostoru vstoupíme za padesát pět vteřin.“
Felton přikývl a nechal si přepnout zobrazení na zadní kameru. Nepřátelská torpéda se během několika vteřin střetla s minami. Záblesky vypadaly nepatrně. Kdyby se však Horus nacházel v dosahu explozí, byl by okamžitě zničen. Rozprášen na atomy.
„Galoranské lodě k nám nedorazí včas, aby mohly zaútočit energetickými zbraněmi,“ hlásila Morantenová. „Budou ale znát náš kurz.“
Felton přikývl, s tím nic dělat nemohl.
Horus otevřel subprostorové okno a opustil normální vesmír. Znovu ho obklopil chaos. Zakřivující a mihotající se prostor. Nic tady nebylo stálé. Pouze tunel, kterým se hnali vpřed.
„Zaznamenáváme narušení subprostoru?“ zeptal se Felton po pěti minutách.
Morantenová zavrtěla hlavou. „Senzory nic nehlásí, podle všeho nás Galorané nepronásledují.“
„Jak je to možné? Musejí přece vědět, kam směřujeme,“ divil se Thompson. „Jsme pro ně pořád snadný cíl.“
Felton na to nic neřekl. Teď musel řešit jiné věci. Už přišel o hodně členů posádky a nechtěl přijít o nikoho dalšího.
Viděl jídelnu na základně na Zemi. Vzadu prosvítala modrá obloha a pod ní se tyčily stromy. Jemný vítr si s nimi pohrával a jemně je čechral. Pak viděl orbitální komplex kolem Marsu. Bojový výcvik v nulové gravitaci. Letěl podél obřího prstence a pálil z pulzního laseru.
Nic necítil.
Jeho vědomí se ztrácelo. Mezi miliony informací nemohl nalézt svou duši. Všude jen samá data. Záznamy z misí. Nikde žádné emoce. Věděl, že se jmenuje Yang. Věděl, kdy se narodil. Věděl všechno ze svého života, ale všechno bylo zmatené a neúplné. Něco podstatného chybělo.
A potom ho uchopila ta neznámá síla. Pronikla k němu a začala mu třídit myšlenky. Zajímaly ji záznamy z poslední mise. Když se pokusila otevřít příslušný archiv, dostavilo se něco, co by snad mohl nazvat odporem. Nechtěl se na to dívat.
„Potřebuji vaši spolupráci, poručíku,“ oznámila mu Ariadna. „Potřebuji se urychleně dostat do vašich záznamů, abychom mohli zachránit loď. Je to vaše povinnost.“
„Vždy splním každý rozkaz,“ vyhrkl okamžitě. „Ale jak? Kde to jsem? Kde je mé tělo?“
Obklopilo ho jasné světlo. Postupně ztmavlo a Yang stál uprostřed zahrady. Vzadu byla řeka, ve které se brouzdali sloni. Obloha byla jasná a slunce viselo přímo nad nimi.
„Jste mrtvý, poručíku,“ prohlásila Ariadna, která se objevila vedle něho. „Zemřel jste při misi, vaše tělo zničil nepřítel. Protože jste byl přes svůj implantovaný počítač připojený k síti, podařilo se mi stáhnout většinu vašeho vědomí do mé paměti.“
„Většinu?“
„Šedesát pět procent. Vzhledem k tomu, že máte uzavřenu pojistku, bude vaše vědomí modifikováno a můžete dál žít jako umělá inteligence. Možná byste mohl i řídit jednu z hvězdných lodí.“
Yang na ni překvapeně pohlédl. Snažil se vyrovnat se současným stavem. Vůbec se mu to ale nedařilo, nedokázal se soustředit.
„Nejdřív ale musíte dokončit úkol, potřebuji přístup k záznamům z poslední mise.“
„A pak mi pomůžete? Budu znovu žít?“
„Ano, jako umělá inteligence. Teď splňte úkol, poručíku!“ Ariadna se pokusila otevřít označený archiv. Yang se bránil. Dostavilo se něco, co dříve vnímal jako velmi nepříjemný pocit. Nechtěl si to znovu vybavit, ale věděl, že musí. Aby mohl dál žít. Chtěl žít, to jediné dávalo smysl. Uvolnil se a umožnil Ariadně přístup. Data z poslední mise se na něj vyhrnula a ochromila ho. Viděl sám sebe, jak umírá.
Byl v zahradě. Díval se na ruku ležící na zemi. Zmenšovala se. Něco ji požíralo a okolo byla jemná červená mlha. A pak ucítil svědění. Nejdřív na práce noze a pak i jinde na těle. S hrůzou zjistil, že mu mizí noha. Neznámá síla mu ji požírala i přes bojový oblek. Překonala jej velmi snadno. Jako kdyby ani nebyl. Cítil bolest. Křičel a snažil se to ze sebe setřást, ale nic tam nebylo.
Ariadna zastavila záznam. Okolo se otevřela okna a v nich se začala načítat data ze senzorů bojového obleku. Kamera přiblížila Yangovu mizející končetinu. Ariadna začala obraz zvětšovat a vyhlazovat. Teď už před sebou viděl jen svou tkáň. Ještě jedno přiblížení. Zaostření…
„Nemocnice je infikovaná!“ vykřikla doktorka Frazierová, když sebou začal házet jeden z pacientů. Z hrudníku mu mizela kůže. Pak svalstvo, a teď už viděli obnažené kosti. „Zahájíme okamžitou evakuaci. Jdeme!“
Voss sledoval, jak ostatní doktoři, pomocný personál a roboti začali přesunovat raněné. Frazierová zadala přístupový kód a dveře izolace se otevřely. Voss byl volný. Napadený pacient mezitím přestal křičet, protože mu neznámá síla sežrala podstatnou část hlavy. Místo něj začali řvát další tři lidé. Voss viděl, jak jim mizí končetiny.
A okolo nich visel jemný rudý opar.
„Jdeme!“ zavelela Frazierová a tlačila Vosse do dveří.
Těsně před nimi se jí Voss vysmýkl a obrátil se k napadeným lidem. Částečně otevřel bariéry chránící mysl a pokusil se na ně napojit. Bolest ho zasáhla plnou silou a téměř ho odrovnala. Na chvíli měl tělo v jednom ohni stejně jako napadení. Několik vteřin mu trvalo, než jejich pocity odfiltroval. Pak se pokusil najít někoho dalšího. Hledal živou bytost, která útočila na členy posádky. Nikoho však necítil.
Další muž se skácel na zem. Z pravé nohy mu chybělo celé chodidlo.
„Jdeme, nebo je po nás!“ chytila Vosse Frazierová a táhla ho do chodby.
Okolo proběhli dva vojáci. Rozestoupili se kolem napadených a spustili palbu. Laserové paprsky mířily na končetiny. Výstřely upálily ruce a nohy. Chvíli se nic nedělo, ale pak se neznámá síla pustila do jiné části těla. Jeden z vojáků vykřikl.
Voss už byl na chodbě a s ostatními prchal co nejdál od nemocnice. Běžel s davem hlavní chodbou až ke dveřím do další sekce. Lidé se tam tísnili a nikdo nešel dál. Voss se mezi nimi prodral a narazil do dveří.
Neotevřely se.
Zběsile do nich začal bušit pěstí.
Frazierová se k němu protlačila a tloukla do dveří s ním. Mezitím téměř naráz padli na zem dalším čtyři lidé, převalovali se a řvali bolestí. Nohy jim mizely. Voss se obrátil a hledal vojáky. Z nemocnice však už nikdo další nevyběhl. Dokonce tam ustal i křik.
Voss zadal přes svůj multifunkční náramek spojení. „Okamžitě otevřete dveře ze sekce čtyřicet dva! Jestli to neuděláte, je po nás.“
„Celá sekce je v karanténě,“ ozval se chladný hlas Ariadny. Voss zaklekl a hledal jinou cestu ven. Společně s ostatními vyrazil zpět, obešel napadené členy posádky a utíkal jednou z postranních chodeb. Nevěděl, kam vede, hlavně se chtěl dostat pryč. Doběhl ke dveřím, které se rovněž neotevřely. Voss vykřikl a do nich několikrát zabušil. Odstrčil ostatní a chtěl běžet hledat jinou cestu. Spatřil Frazierovou, která se belhala směrem k němu. Levá noha jí končila v lýtku.
Voss se k ní rozběhl, ale pak se zastavil. Nedalo se jí pomoci. Nemohl nic dělat. Spalovala ho obrovská bezmoc. Další lidé okolo něj začali křičet, odstrčil je. Neměl kam utéct. Všechno byla jen marnost. Všude byla jen smrt.
Ucítil svědění na levé ruce. Během pár vteřin se proměnilo v bolest. Prsty mizely v červené mlze. Už měl jen jeden článek. Vykřikl a rozhlížel se kolem.
„Tady kapitán Felton,“ ozval se hlas z komunikátoru. „Už víme, co je na palubě a máme řešení, jak se toho zbavit; Něco od vás ale potřebuji.“
Voss měl pryč už téměř celou dlaň a teď mu mizelo zápěstí. Bolest byla nesnesitelná.
„Udělám cokoli,“ vykřikl.
„Řiďte se mými pokyny,“ nařídil mu Felton. „Jste hrdina.“ Dveře se otevřely.
Felton stál před trojrozměrným holografickým modelem lodi a sledoval napadené sekce. I přes karanténu se nepřítel požírající členy posádky dostával stále dál. Izolace neměla smysl. Zatím vůbec netušili, jak neznámou sílu zastavit.
„Do soustavy Rheon dorazíme za dvě hodiny,“ ohlásil Thompson. Každou chvíli se ošíval a drbal se na různých částech těla. „Senzory za námi dosud nezachytily narušení subprostoru. Galorané nás nepronásledují.“
„Znají náš kurz, vědí, že letíme na jednu z Pozemských kolonií,“ odtušila Morantenová. „Rheon má slušnou obranu. Nechtějí riskovat střet.“
Felton přestal studovat model lodi a obrátil se k Morantenové. „Přesně k této kolonii ale také původně letěla Sulima,“ připomněl. „Ke strategicky velmi cenné kolonii.“
Kapitán usedl do křesla. Uhladil si uniformu, rozhlédl se po ostatních, zhluboka se nadechl a prohlásil: „Pokud se nepodaří zastavit nákazu, zničíme loď. Žádám o svolení aktivovat autodestrukční systém.“
Na můstku se rozhostilo ticho. Všichni ho mlčky pozorovali. Nikdo nedýchal. Na trojrozměrném modelu lodi se zvětšovala červená oblast značící nakažené sekce.
Holoprojektor vykreslil Ariadnu přímo před Feltonem. „Svolení uděleno, autodestrukční systém byl aktivován. Ke zničení lodi dojde za jednu hodinu a dvacet šest vteřin.“
Thompson na ni vytřeštil oči. „Musí být jiné řešení. My nejsme nakažení! Můžeme se zachránit.“
Felton zavrtěl hlavou. „Musíme mít jistotu, nemůžeme ohrozit životy lidí v kolonii. Nevíme, kdo je nepřítel.“
„Nepřítel byl identifikován,“ reagovala na jeho slova Ariadna a vedle ní se objevila holoobrazovka. Dívali se na podlouhlého robota s osmi nohama ve spodní části. Vpředu byl vidět velký oranžově zářící otvor, vzadu stejný, ale tmavý. „Horus byl napaden útočnými nanoboty vyrobenými Taurinskou aliancí.“
Kapitán vstal a fascinovaně si prohlížel objekt na holoobrazovce. „Jak to, že je naše přístroje nezachytily při vstupu na palubu?“
„Nanoboti se museli skrýt v přístrojích člunu, naše senzory je neodlišily od běžného vybavení. Nyní však můžu sledovat jejich pohyb díky jedinečné energetické stopě, kterou vydávají. Pokouším se s nimi navázat spojení.“
„Nepotřebujeme navázat spojení,“ vyhrkl Felton, „my je potřebujeme zničit. Jak to uděláme?“
Na holoobrazovce se otáčel model útočného nanobota. Vedle něj se vypisovaly údaje o výkonu, senzorech a řídícím centru. Ariadna jim ukázala simulaci útoku. Obraz nanobota se zmenšil a vedle něj se objevila živá tkáň. Oranžový otvor začal zářit silněji. Nanobot vyrazil a začal pohlcovat buňky, ze zadního otvoru vycházela jemná červená mlha.
„Na palubě lodi je přibližně deset miliard nepřátelských nanobotů a navzájem se dál replikují. Nyní je můžeme zničit pouze autodestrukci lodi,“ oznámila Ariadna. „Pracuji na alternativním řešení.“
Na holoobrazovce začaly naskakovat nové údaje. Během několika vteřin se objevil znak Taurinské aliance. Ariadna se pokusila prolomit obranu, ale nepodařilo se jí to. Obraz se rozvlnil, zmizel a pak se znovu začal skládat dohromady.
„Původní program někdo změnil,“ oznámila jim Ariadna. „Části nového kódu jsou galoranské. Upravili ovládání a zadali nové úkoly.“
Ozvalo se varovné pípání, nanoboti se právě dostali do další sekce. Nemocnice už byla infikovaná celá a útok se šířil dál. Počet mrtvých členů posádky narůstal.
„K autodestrukci lodi dojde za padesát sedm minut a dvanáct vteřin,“ informovala je Ariadna. „Alternativní řešení stále nenalezeno.“
Thompson vstal a rázným krokem přešel ke kapitánovi. Čelo měl orosené potem.
„Tohle je nesmysl!“ vykřikl. „Hovadina! Víme, kde ti nanoboti jsou. Jakmile opustíme subprostor, můžeme se evakuovat v člunu. Horus pak můžeme zničit i s nanoboty.“
„Sedněte si!“ nařídil mu Felton.
„Já tady kvůli vám nehodlám chcípnout,“ vyjekl Thompson a v ruce se mu objevila malá pistole. Namířil ji na kapitánovu hlavu. „Odvolej tu autodestrukci!“
Felton zatajil dech a sledoval černou hlaveň laserové pistole. Třásla se. Thompson však z této vzdálenosti nemohl minout. Paprsek by projel Feltonovi hlavou. Nic by necítil. Byla by to rychlá smrt. Stejně rychlá jako autodestrukce lodi. Bylo to jedno.
Felton se přinutil, ke klidu. „Ariadno, můžeme se zachránit v člunu, aniž by hrozilo, že se na palubu dostanou nanoboti?“
„Šance je pět procent. Nanoboti se šíří stále rychleji a jejich počet narůstá geometrickou řadou. Do osmdesáti minut by mohli ovládnout celou loď a veškerá posádka bude mrtvá. Pracuji na alternativním…“
Obraz Ariadny se rozvlnil. Její tvář se zdeformovala a pak se rozprskla v malé tečky, které se postupně slévaly dohromady. Jako kapky stékající po skle.
„Nanoboti útočí na mé procesory,“ řekla Ariadna.
„Všechno je na hovno!“ vykřikl Thompson. „Musíme vypadnout. Ariadno, přeruš skok.“
Felton se nadechl a pokusil se promluvit klidným hlasem. „Nemůžeme loď opustit. Vzali bychom s sebou i nanoboty.“
„Já tady ale nezůstanu!“ zařval Thompson a dál mával pístolí. „Musíme pryč! Já…“
Trojrozměrný obraz Ariadny se zformoval dohromady. „Alternativní řešení nalezeno.“
Thompson sebou trhl a obrátil se k Ariadně. Felton mu v ten moment chytil ruku s pistolí a zvedl ji vzhůru. Laserový paprsek vypálil díru do stropu. Jakmile se Thompson otočil zpět, kapitán ho udeřil pěstí do spánku. Thompson se skácel na zem.
„Podařilo se mi proniknout do ovládacího programu nanobotů,“ informovala je Ariadna. „Nemám oprávnění zrušit dané úkoly, ale můžu je modifikovat.“
Na holoobrazovce se objevilo okno se základními údaji. Nejdřív pozorovali znaky taurinského písma, ale ty Ariadna rychle přeložila a zobrazila je ve standardní angličtině.
„Nositelé smrti,“ hlesla Morantenová, když se objevilo označení nanobotů.
„Nanoboti mají za úkol ničit všechno živé v dosahu,“ prohlásila Ariadna. „Druhým úkolem je paralyzovat počítačové systémy. Během útoku tak kompletně vyřadí posádku a umělé inteligence.“
Kapitán zavolal ostrahu, aby si odvedla Thompsona, a pak se detailně podíval na ovládací program Nositelů smrti. Jako primární cíl útoku měli nastaveny humanoidní bytosti. Dokázali se pohybovat na svou velikost relativně rychle a útočili na všechno v dosahu.
„Můžeš jim blíž specifikovat cíl, který mají napadnout?“ zeptal se Felton Ariadny.
„Úprava je možná v primárním úkolu – ničení živých humanoidních bytostí,“ potvrdila. „Jakmile zadám potřebná data, nanoboti je dostanou prostřednictvím vlastní komunikační sítě. Jak mám specifikovat cíl?“
Felton sledoval na modelu lodi, jak se rozrůstají sekce ovládané Nositeli smrti. Mnoho možností neměl. Jako kapitán zažil během své práce hodně těžkých chvil. Až velmi často se musel rozhodnout mezi několika nepříjemnými variantami. To nejtěžší ho čekalo právě teď.
Voss vběhl do otevřených dveří a hnal se chodbou dál. Za ním zůstal jen křik a smrt.
Bolest byla nesnesitelná. Přišel už o celé zápěstí a tkáň mu mizela dál. Měl pocit, že každou chvíli musí omdlít. Nedalo se to vydržet. Při životě ho držela jen naděje, kterou mu dal kapitán. Znepokojovala ho jedna věc. Neustále na ni musel myslet. Proč ho Felton nazval hrdinou?
„Loď napadli útoční nanoboti, kteří ničí živou tkáň a některé počítačové systémy,“ mluvil z komunikátoru kapitán. „Podařilo se nám vniknout do jejich ovládání, takže jim můžeme změnit instrukce.“
Voss běžel prázdnou chodbou a sotva vnímal. Přes vlastní výkřiky bolesti Feltona téměř neslyšel.
„Zastavte to!“ zaúpěl.
„Pracujeme na tom, ale potřebujeme jiný cíl,“ řekl Felton a pak se na dlouhou chvíli odmlčel.
Voss už v ten okamžik věděl, že něco je špatně. Nic pro něj neskončí dobře. Nikdy nechtěl být hrdina. Nikdy!
„Můžeme zadat jako cíl útoku konkrétního člověka,“ oznámil mu Felton roztřeseným hlasem. „Všichni nanoboti pak půjdou po něm.“
Voss doběhl k dalším dveřím, které se před ním samý otevřely. Vpadl dovnitř a zjistil, že je v přechodové komoře. Za oknem se mihotal subprostor. Voss padl na kolena a vykřikl. Loket mu zmizel a nanoboti už sežrali většinu paže. Navíc ucítil svědění na hrudi. Do očí mu vyhrkly slzy a mysl mu zaplavily vzpomínky. Konejšily ho a zároveň naplňovaly prázdnotou.
„Je mi to moc líto, ale není šance, jak vás zachránit,“ promluvil Felton.
Voss cítil, že kapitán trpí. Velmi trpí. Na krátký moment na něj zaměřil všechny své telepatické síly a pronikl do jeho mysli. Tam hluboko uvnitř chtěl Thomas Felton obětovat sám sebe, aby zachránil loď. Ale nemohl.
Ta čest bude patřit mně, proběhlo Vossovi hlavou a pak vykřikl: „Udělejte to!“
Na několik vteřin se rozhostilo ticho, pak se ozvala Ariadna. „Byl jste určen jako hlavní cíl. Všichni nanoboti míří k vám a navzájem si předávají informace. Budou vás následovat kamkoli.“
Voss si i přes bolest jasně uvědomoval, že ho budou následovat pouze na druhou stranu. Pouze do věčnosti. Nikam jinam už nemohl jít. Všechny ostatní cesty zůstaly zavřeny. Zbývala jen smrt. Chladivá a krásná. Čiré zatracení.
Na chvíli měl pocit, že je cítí. Miliardy bytostí. Otočil se do chodby a snažil se je spatřit. Museli tam být. Zdálo se mu, že se podlaha vlní. Přicházeli další.
Voss už neměl celou ruku a teď se mu nanoboti prokousávali hrudí. Ztrácel vědomí. Bolest ho téměř ochromila, ale ještě stále mohl něco udělat. Když se ozvalo varovné houkání, věděl, že přišel jeho čas. Rukou se opřel o podlahu. Sebral poslední zbytky sil a zvedl se na nohy. Kůže a svaly na hrudi mu už téměř zmizely.
Za oknem se všechno deformovalo. Převracelo, měnilo a spojovalo. Subprostor nebyl místo pro lidi. Sám o sobě popíral život. Motory lodi v něm vytvářely tunel, kterým samý cestovaly. Jakmile se dostane mimo něj, přestane existovat. Snad to bude rychlé. Snad se…
Dveře přechodové komory se otevřely a dekomprese ho vysála ven. Všechno okolo se rozostřilo.
Felton sklonil hlavu k zemi.
Na holoobrazovce byl záběr z kamery v přechodové komoře. Všichni na můstku viděli, jak Vossovo zmrzačené tělo vyletělo ven. Zmizelo. Zaniklo v subprostoru.
„Loď bude zničena za čtyřicet pět minut a dvanáct vteřin,“ informovala je Ariadna. Její trojrozměrný obraz se znovu rozvlnil. Tvář zmizela, aby se znovu skládala dohromady.
Felton se několikrát zhluboka nadechl a vstal z křesla. Prázdná přechodová komora rezonovala s prázdnotou v jeho mysli. Jako kdyby ztratil kus sebe sama. Musel však myslet na loď, na zbývající členy posádky a na kolonii Rheon.
„Jak to vypadá s nanoboty?“ zeptal se.
„Plán vyšel,“ odpověděla Ariadna a trojrozměrný holografický model lodi se zvětšil, takže vyplňoval téměř celou přední část můstku. Červená oblast vyznačující působení Nositelů smrti se zmenšovala. „Nanoboti si navzájem předávají informace a jdou na poslední známou pozici desátníka Vosse, kterého jsem označila jako primární cíl. Postupně opouštějí loď přechodovou komorou.“
„Za jak dlouho bude Horus čistý? Bude to dřív, než dokončíme subprostorový skok?“
„Podle mého odhadu ano. Všichni nanoboti by měli vyletět z lodi patnáct minut před dokončením skoku.“
Felton přikývl a dál sledoval, jak se červené oblasti na trojrozměrném modelu lodi zmenšují. Nádherný pohled. Zbývala poslední důležitá věc. Podíval se na Ariadnu, kterou holoprojektor znovu vymodeloval do správné podoby. Nanoboti přestali ničit její procesory. Možná by ale v tuhle chvíli bylo lepší, kdyby je stihli odstranit, napadlo kapitána. Ariadna by neměla velení a všechno by bylo snazší.
Felton se nadechl a prohlásil: „Požaduji zrušení autodestrukce.“
Obraz Ariadny na několik dlouhých vteřin zamrzl. Umělá inteligence vyhodnocovala všechna známá fakta a snažila se najít nejlepší řešení. Všechno teď bylo na ní. Pouze ona mohla zachránit loď. Pouze ona mohla rozhodnout, jestli budou představovat hrozbu, až dorazí do soustavy Rheon.
„Autodestrukce zrušena,“ oznámila Ariadna.
Kapitán si oddychl a s ním všichni na můstku. Úleva byla takřka hmatatelná.
„Jsme z toho venku,“ hlesla Morantenová.
„Ještě ne úplně,“ opravil ji Felton. „Ariadno, za jak dlouho by nanoboti zabili všechny lidi a vyřadili veškeré počítačové systémy v kolonii Rheon?“
Hlavní holoprojektor na můstku vykreslil vesmírnou stanici obíhající kolem Rheonu III. Hlavní část tvořila obytná a řídící sekce, ke které byly připojeny velké nákladní kontejnery pro vytěžený materiál. Celý komplex měřil na délku rovné tři kilometry a patřil Linder corporation.
„Podle mého odhadu by jim stačily tři dny,“ řekla Ariadna.
Felton přikývl. „Přesně tolik času máme, abychom se připravili na obranu.“
Subprostor se otevřel ve vzdálenosti čtyř set padesát tisíc kilometrů od Rheonu III, velké zelené’planety s deseti měsíci bohatými na cenné kovy a vzácné látky. Tři velké invazní galoranské lodě zamířily přímo k planetě. Senzory se zaměřily na vesmírnou stanici na oběžné dráze. Podle prvních údajů vykazovala jen minimální stopy energie. Nulovou aktivitu.
Přesně to předpokládali.
Lodě se dostaly k planetě, rozdělily se a přibližovaly se k orbitálnímu komplexu. Nikdo se s nimi nepokusil spojit, nikdo na ně neútočil. Vesmírná stanice byla podle všeho mrtvá. Plán vyšel. Nositelé smrti, které Galorané ukořistili na domovské planetě Taurinů, odvedli svou práci a vydali jim kolonii. Bez boje.
Invazní plavidla zpomalila a chystala se na připojení. Galorané se pokusili spojit s nanoboty, aby jim zadali příkaz k ukončení mise. Nikdo však neodpovídal. Vítalo je jen zlověstné mlčení.
A pak už bylo na všechno pozdě.
Vesmírná stanice během zlomku vteřiny ožila. Těžká laserová děla se zaměřila na galoranské lodě, které představovaly snadný cíl. Energetické výboje se opřely do štítů. Plavidla se otřásla pod palbou. Ve stejný okamžik z oběžné dráhy nejbližšího měsíce vyrazilo dvacet torpéd.
Galorané opětovali palbu a snažili se uniknout z dosahu. Mohutná plavidla však byla příliš pomalá. Laserová děla stanice se zaměřila na nejbližší loď a během několika vteřin soustředěné palby ji proměnila v obrovský ohnivý kotouč. Další exploze ozářily oběžnou dráhu planety, když obranné lasery plavidel zasáhly torpéda.
Galorané neměli dost prostoru k manévrování, a tak je soustředěná palba laserových děl drtila. Odvetná palba způsobila jen minimální škody. Druhá loď se roztrhla v explozi. Třetí utrpěla vážné poškození a vzdalovala se od stanice. Sotva se dostala z dostřelu, čekal ji další protivník. Pozemský křižník vyslal další torpéda a zahájil palbu z laserových děl. Během několika vteřin přestala existovat i poslední loď a byla rozmetána.