Adira seděla se zkříženýma nohama na tvrdé matraci, oči zavřené. Pod zdánlivě bezvýraznou maskou její tváře byste snad mohli zahlédnout právě tolik soustředění a odhodlání, abyste si nebyli jisti, zda si s vámi jen nehraje přebujelá představivost, nebo má tvář vysoké tmavovlasé ženy skutečný výraz.
Za žádných okolností ho mít neměla.
Kdesi v uzavřeném koutě její mysli by mělo zůstat zachováno dost vědomí sebe sama, aby to Adiru Minu Zuberi učinilo vyděšenou, zoufalou, dokonce šílenou – ale ani o kousek víc. Řetězy, které ji poutaly, měly být neproniknutelné.
Vězeňská transportní loď k nápravnému zařízení a chystané kolonii na Eris byla plná tisíců takových lidí, ač nikdo z nich nebyl ani zdaleka tak neblaze proslulý jako Zuberi. Většina z nich byli pouze její slepí následovníci – jak by prohlásili vítězové. Ona by nepochybně tvrdila něco jiného, nicméně nebyla vítězem této války a následkem toho nemohla tvrdit už vůbec nic.
Alespoň dokud její tělo nepocítilo drobnou změnu ve směru zrychlení.
Vědomý kout její mysli to zaznamenal s náznakem uspokojení.
Jen několik sekund poté se řetězy konečně rozpadly.
***
Většina lidstva mezitím dělala, co mohla, aby na válku úspěšně zapomněla. Koneckonců proč lpět na takových nešťastných událostech v minulosti, když si místo toho mohli užívat přítomnost a těšit se na podobně příjemnou budoucnost?
Světové společenství mělo některé vskutku promyšlené metody, jak obracet pozornost lidí k neškodnějším věcem, z nichž nejběžnější byly nové imersivní videohry nebo nejrůznější rozšíření základního softwaru implantátů.
Ti vědečtěji zaměření byli všichni do jednoho bez sebe vzrušením z blížící se hvězdy.
EYE-76 byla výjimečná i ve své vlastní kategorii. Byl objeven už bezpočet hypervelocitních hvězd typově podobných Slunci a pocházejících ze spirálních ramen Galaxie. EYE-76 byla ovšem jedinou, která měla projít Sluneční soustavou – a jedna z nejrychlejších s neuvěřitelnými bezmála 2% rychlosti světla. Což, upřímně řečeno, bylo pro lidstvo jediné štěstí, neboť doba jejího silnějšího gravitačního vlivu než Slunce měla u všech planet trvat v řádu pouhých hodin, ne dost na významné ovlivnění oběžných drah. I tak za sebou nicméně nepochybně zanechá obrovskou škodu – vychýlené orbity těles v Kuiperově pásu a Oortově oblaku, bombardování vnitřních planet ještě nepočítaně tisíciletí poté, zachycení planetky nebo dvou… Ale lidé, roztroušení po celé soustavě až po oběžnou dráhu Pluta, byli připraveni to vydržet a udělat z průchodu velikou událost. Koneckonců, co jiného mohli dělat?
Nespočetné teleskopy byly namířeny na EYE-76 a její systém – podle všeho měla šest planet, ačkoli žádnou se známkami života – už po celá léta. A doba, kdy EYE-76 proletí soustavou za okrajem Kuiperova pásu, se nezadržitelně blížila. Desítky sond mířily do té oblasti, aby událost sledovaly zblízka – a některé dokonce aby byly zachyceny gravitací této hvězdy typu K a pokračovaly ve svém pozorování, i když bude už dávno pryč.
Ovšem žádné pilotované mise. Oficiálním stanoviskem Společenství bylo, že snaha kolonizovat jiný hvězdný systém by byla sebevražedná.
Ještě před stoletím bychom to zkusili, nehledě na to, jak obtížné to je, říkala si Tisha Wardová. Najít dobrovolníky by nebylo tak těžké – tisíce lidí by se odhodlaly to zkusit, dost na to, aby vybudovali soběstačnou kolonii! Dokázali jsme osídlit i ta nejnehostinnější místa naší soustavy; tohle by nebylo ani zdaleka sebevražedné.
Nicméně takové bylo oficiální stanovisko a ona s tím nemohla nic dělat, přestože podle ní Společenství jen mělo strach z lidí mimo svůj přímý vliv. Mohlo by se stát cokoli; dokonce by mohli odmítnout povinný software pro implantáty!
Tak jako to udělala před nějakým časem i ona.
Teleskopy na Tishině lodi nyní nesledovaly EYE-76. Byly namířeny přibližně směrem k Eris, kde mohly spatřit nepatrný bod mezi ní a trpasličí planetou. V infračerveném spektru jasně zářil – a právě drobně změnil svou trajektorii.
Loď zachytila úzce směřovaný signál. Tisha se široce usmála.
„Zdravím tě, mami,“ oslovila tvář na obrazovce.
„Tisho,“ pousmála se Zuberi a nato stručně pravila: „Děkuji.“
Uplynulé roky byly ty nejtěžší v Tishině životě; válka byla ničím ve srovnání s útěkem ukrýváním se a nesčetnými změnami totožnosti, a to vše, zatímco se pokoušela prolomit nejnovější řetězy Společenství. Ale matčin odvážný plán pro případ zadržení nemohl déle čekat. Tisha naštěstí nebyla jediná, kdo zůstal na svobodě. Stovky odhodlaných lidí napříč soustavou se usilovně snažily získat nové klíče a vytvořit lepší dešifrovací algoritmy. Válka se skutečnými zbraněmi byla možná u konce, ale kryptografická válka se teprve rozehřívala.
„Není zač,“ řekla Tisha poněkud ochraptěle. „Nabrala jsem trochu zpoždění… Ale pokud vytáhneš zrychlení na tři gé, pořád to dokážete. Nebude to zrovna pohodlné…“
Úsměv Adiry Miny se rozšířil. „Jako bych někdy chtěla pohodlí! Zvládneme to, neboj se. Pořád můžeš jít s námi…“
„Ne; už jsem se rozhodla, že zůstanu. Někdo musí pokračovat v boji. A když budeš pryč, já se stávám tím nejslavnějším válečným zločincem.“ Tisha se přinutila k smíchu.
Její matka byla klidná jako vždy. „Dobrá. Hodně štěstí, mé dítě.“
„Hodně štěstí i tobě.“
Budeš ho potřebovat, dodala Tisha v duchu. To, co se chystáš podniknout, je nejtroufalejší útěk, jaký si jen můžeme představit – naskočit za jízdy ke vzdalující se hvězdě. Neunikneš tak jen Společenství a naší soustavě, ale nakonec i celé Galaxii. Ale kdo ví, jaké další soustavy potkáš po cestě. Máš s sebou tisíce zdravých lidí a úžasnou loď naloženou nejlepším vybavením k postavení nové kolonie na nehostinné Eris. Máš nejlepší startovní šance, jaké bys kdy mohla mít.
Neřekla sbohem. Hodně štěstí úplně stačilo.
